Jan Nepomuk Štěpánek
Z a s n ě ž e n á ch a t r č
Původní činohra v 1 jednání
Osoby:
Ondřej, chudý tkadlec
Terezka, jeho žena
Michálek
Petřík jejich děti
Rozynka
Jednání jest v horách, zimního času
Prostá světnice v Ondřejově chatrči, dvéře do síňky, jiné stranou do výstupku, okno a krb.
Temno.
Ve světnici tkalcovský stav, motovidlo, kolovrat, opálka s cyrokami, stůl a dvě židličky, na
stěně dřevěné hodiny, právě bijí sedmou.
První výstup
Ondřej samoten
(vyjda z výstupku, šmatá sem tam, až se dopídí stolu, hledá traubnik, nalezna křeše, rozsvítí si
kahánek). Hu! Dnes tam mráz, v posteli mne záblo! (Jde k oknu, smekna čepičku, klekne, a
pomodlí se, pak odbirá se za stav.) Pojď sem, člunku, a lítej! - Ale snad abych si dříve zatopil,
mně křehnou prsty. (mne si ruce) Toť to dnes notně přituhlo. Sedm hodin a pro jinovatku ještě
ani stromu nevidět! Letos nám to po kozlich přitápí; - Nevím, co počnem, bude tak dýl.
Druhý výstup
Terezka, předešlý.
T. Pomáhej Bůh, Ondřeji.
O. Dej ti Pán Bůh dobré jitro, Terezko! Dnestě tam krutý mráz!
T. Děti jsem přikryla, čím jsem jen mohla, a přece jsou jako led.
O. Bude-li dlouhá ta zima, zle bude s nám, mil ženo:
T. O můj milý Bože, že jsme tak příliš v chudobě.
O. Chudoba cti netratí: ale, T.
Hlad je zlý - myslíš?
O. Ba právě. Co pracně vyděláváme, nedostačuje T.
Jen když nám Bůh dopřeje zdraví, i z chudoby si tolik nedělám.
O. V naší prosťounké chatrči je svatá svornost, upřímnost; Bůh nám dopřál zdravých
dítek, také nám dopřeje, by jsme je mohli vychovat.
T. Pak ony budou pracovat a o nás pečovat. Budou nás podporovat, až zestárnem.
O. Terezko! Pamatuješ se ještě před šestnácti lety, co nám tvůj nebožtík otec řekl, když
ho o tebe žádal? ,,Ondřeji, tys chudý, jsi ale pilný a pracovitý, když jsem já si svoji bral,
neměla ani stoličky, na kterou se posadila, a já - já - slovem, já neměl zrovna nic,a Pán Bůh
nám požehnal, že jsme byli svorni, že jsme byli spokojeni; - Tak i tobě dávám svolení, buďte
svorni a v bázni Boží, živ Bůh vás zachová."
T. A Bůh nás zachoval, až do dnešní chvíle a zachová nás i budoucně. Požehnání mého
roztomilého otce je s námi. V našich dítkách nám vyrůstá podpora našeho stáří -
O. Michálek, Michálek se již hezky k světu. Ten by měl být kupcem, kterak umí
prodávat. - Ach můj Bože,ten kousek plátna! zač pak to stojí? - Kdyby aspoň bylo hodně
osnovy,aby se i hodně prodávat mohlo.
T. Že se ale Michálek včera nevrátil, dělá mně řece starosti.
O. Ovšemťby se byl mohl již včera navrátit - ale snad seběhl až do města, aby dráž
prodal; a tedy tu ještě tak za tmy nemůže být.
T. Pustili se ale v noci na cestě lehkoli nemohl zabloudit, zapadnout sněhem do závějí. Ach,
můj milý Bože! jen na to pomyslím, trne mi srdce.
O. Bůh je s ním a s námi. Jdi, jdi Terezko, zato. Mluvením nepřibejvá práce, pracováním
ale přibejvá chlebíčka.
T. Však nemáme ani sousto doma; večír jsem dala dětem slední nedojedek.
O. A sama jsi šla hladová spat. Michálek musí přinést chleba, přikázal jsem mu, za peníze
aby hned nakoupil; - Což peníze nám? - Příze ještě mám as na půl druhé kopy plátna - tedy
Božího chlebíčka, trochu mouky a tak nějakého vařiva - to nám zas potrvá. Jen co dá Bůh
přečkat zimu, bude nám volněji. Jaro již poskytuje, jahod, léto bobů a brambor, podzimek
ovoce, - ale - ale zima, ta nedá nic, ta vytráví, kde co!
(Ve výstupku volají děti.) Maminko! maminko!
T. Aha! Děti již vstávají. (odejde tam)
Třetí výstup
Ondřej samoten
(postaví se ke stavu) Co platno, ženě strachy dělat? mám ale sám starosti o toho chlapce;
bujný jako hříbě a odvážlivý jako veverka. Ať ho jen divokost někam nezamrštila.
Čtvrtý výstup
Terezka s Rozinkou, předešlý
T. (vyvádí Rozinku) No, Rozinko, jak pak se říká, když se vstane!?
O. Pán Bůh dej dobré jitro! - A všechno, co s dobrého žádáme, od Boha máme žádat.
Vyspala jsi se?
R. I ano, tatínku, ale jedla bych.
O. Sotva jsi procitla, již by jsi jeda?
R. Vždyť jsem ale celou noc nic nejedla, a noc je přece dlouhá, delší než den.
O. To den v zimě.
T. A v noc se bez toho nejídává.
R. Já vím, ale když se mně chce jíst. A také jsem se již pomodlila, tedy můžu jíst.
O. Ach, milé děvče! - U, jen ještě počkej!
R. Ale tatínku, nebude to dlouho?
O. Nebude; zatím tuhle svíjej přízi, a nebo počkej - spočítej mi, sedm a jedenáct, kolik je
to?
R. Sedm a jedenáct? počít) - osmnáct; Tatínku, už umím počítat až do třiceti - až budu
umět počítat do sta, budu motat a počítat pásma. - Ale maminko, aspoň kousínek chlebíčka.
T. Víš-l co, je tam ještě trochu sušených šípků - těch ti dám.
R. Třebas - ale ty škrábou, radši chlebíčka, jen dost malý kousek.
O. Rozinko, nevybírej si.
R. (sepne ručičky) Jen kousek, jen malinkrlnký kousek.
T. (pro sebe) Kdybych ho měla, s radostí.
Pátý výstup.
Petřík, předešlí
P. (vyběhne) Vistahta! tam dnes asi mráz! oko jako kožich, již na něj dýchám skoro čtvrt
hodiny, nechce rozmrznout.
O. No což? Nevíš, co se patří, když se vstává?
P. Dej Pán Bůh dobré jitro, tatínku, dobré jitro, maminko!
R. No? A mně nedáš dobré jitro?
P. Jdi, ty pouzdro! - Dnes, dnes se to bude vozit na sáňkách. Od naší kůlny se spustím a
pojedu - ojedu zrovna dolů až k rohatně. To to pojede jakby letěl.
R. Mne musíš také nechat jezdit.
Terezka (jenž zatím zatopila) Ty se neopovážíš jezdit sám, neřkuli s Rozinkou; dvakrát
jsem ti sáňky přeschovala, pokaždés je nalezl, potřetí je spálím.
O. Místo sáněk sedneš si k motovidlu a přemotáš na cívky pět přadýnek - pak ti dovolím.
P. Pět přadýnek? O jemináčku, dnes tedy ze sáněk nebude nic.
O. Tedy dělej a sedni, já sám s dnes taky připílím. (sedá si za stav)
P. Tak ne až po snídani,motovidlo by šlo bystřeji od ruky.
T. Po snídani? - Snídani dnes přijde asi pozdě.
R. + P. Pozdě, a proč pak?
O. Nevíte, že Michálek šel včera do města, aby tam prodal kousek plátna, ten teprve
přinese chleba.
R. To bude dlouho!
T. Inu, dokad nepřijde.
P. Ha! Michálek! - O Michálkovi se mně dnes zdálo.
T. Co pak?
P. Ha, ha! - Náš Michálek se vracel z města a v krosně měl několik bochníčků chleba;
najednou přišel ke třem dubům, pác, sklopýtl do závěje, oněm ani památky.
T. Můj Bože!
P. Je-li pravda, co se mně dnes zdálo, snídani hned nedostaneme.
R. O jemináčku, a mně se chce tak jíst!
P. Mně také.
O. Větším dílem, když není co jíst, hlad nejvíc upomíná.
T. (starostlivě) Ale můj milý Ondřeji! - Co se Petříkovi zdálo O.
Byl sen! - Petřík těká celinký den po horách, není divu, že se mu zdá o padání - o
závějích, a o Michálku, rot že čeká na chléb; a včera večír mluvili jsme o Michálkovi. No, tu
máš celý jeho sen.
T. Ať dělám, co dělám, té úzkosti se nemůžu zprostit. (jde ze dveří)
Šestý výstup.
předešlí bez Terezky
O. No, Petříku, motadlo čeká!
Petřík Hned; jen ale kdybych neměl takový hald. (sedne si k motovidlu)
R. Ach, já také.
Petřík Tatínku, maminka, myslím, na podkroví ještě několik homolek, půjdu pro ně.
Ondřej Již jsi je zas vyšťoural? Dokud ti je matka nedá, nevezmeš si.
Sedmý výstup
Terezka. předešlí.
T. (užaslá přikvapí) Milý muži! ..,. pro otýpku roští na dvorek, abych vám mohla hodně
zatopit, ale co se již se dveřma nahmoždím, otevřít je nemůžu. Snad jsou přimrzlé.
O. Hm! Jen se hned všeho nelekej! Toť se lehko spraví. (vstává od stavu)
P. (vstává rychle od motáku) Hned budou dokořán. Nepůjde-li to po dobrém, vezmu
sekyrku. (odběhne)
O. Ten kluk je v stavu rozsekat dvéře (odkvapí za ním)
Osmý výstup
Terezka, Rozinka
Terezka Milý Bože! Co jsem se nahmoždila, ale zrovna jak by je přikoval.
R. Maminko, budeme moct ven, - však on je tatínek otevře.
T. Nevím, co za ouzkost dnes ve mně, až to srdce svírá. Ať dělám, co chci, pořád se dnes
jakého neštěstí obávám.
R. Ale maminko, mně se chce hrozně jíst.
T. Od srdce bych ti dala, kdybych co měla.
R. Tak aspoň ty šípky.
T. (jde pro ně) Tu máš! (dá jí hrst sušených šípků) Tím se nenajíš.
R. (jí) Zatím přijde Michálek a přinese chlebíčka?
T. Dej Pán Bůh, abys to šťastně uhodla.
Devátý výstup
Ondřej, předešlí
O. ( s lopatou, unavený)
T. (naň pohlédnouc) Bože na nebesích, i co je? Co se stalo? Muži, Ondřeji! Ty jsi celý
ulekaný, co se stalo, pro Boha?
O. (mdle) Sněhem zasypána naše chatrč, ze dveří nemožno!
T. Svrchovaný Bože!
O. Přimrzlé dvéře jsem sotva odtrhl, tu na mne sesul se zával sněhu, div, že mne
nezasypal. Celý ulekaný lopatou odhazuju, prohazuju, co síly mám, světla se však dopídit
nemůžu.
T. Má ouzkost nebyla nadarmo! Bože! Snad po nás je veta! Hladem, oj hladem co
počnem?
O. (dodává si srdce) V Boha naše doufání! Když nejhůře, Bůh s pomocí nejblíže (volá ze
dveří) Hej, Petříku!
P. (venku) Hned, tatínku.
O. Kde pak jsi,
P. No na podkrově.
T. Pro Boha, ať ten chlapec někam neleze!
O. Sám jdu hned na podkrov, snad tam odtud dohlídnu do oblak (podává Terezce ruku)
Terezko! Tenkrát, když jsem se před pěti lety opozdil, že mne noc přepadla - tenkrát jsem byl
ve velikém nebezpečenství a Bůh mne chránil, Bůh mne zachoval pro tebe, pro naše dítky! Pomni,
že bez vůle Boží vlas z hlavy nesejde - důvěřuj v Nejvyššího, onť náš všemohoucí
ochránce. (odejde)
Desátý výstup
Terezka, Rozynka
R. Ach má rozmilá maminko, co jste to řekla, že co si hladem počneme?
T. (objímá a vine ji k srdci) O dítě! (aby ji upokojila) I nic, já jen myslila, že Michálek
dlouho nepřichází a že se ti už chce jíst. (pro sebe) Jestli zdeť vyměřen konec živobytí mému
- staň se! - vidět však umírat dítě své - vidět je hladem umírat - a žádná, žádná pomoc, toť
trojnásobná smrt! - (pláče)
R. Ach maminko, když vy pláčete, musím taky plakat. Mně je tak smutno; Ach se aspoň
Michálek vrátil.
T. Ach! Kdyby se vrátil. (rozpomenouc si, těší ji) Jen mlč, Michálek už jde.
R. Ach nejde, maminko!
T. (pro sebe) A přijde-li, kde nás bude hledat? V hrobě? - Naše obydlí bude naším
hrobem, náš hrob - naše chatrč. (lomí rukama) O já nešťastná matka!
R. Pláčete, maminko! že jsem chtěla chleba, nedělejte si z toho nic. Mně se nechce jíst.
T. Milé dítě, už se ti nechce jíst? Mně se taky už nechce.
R. Také už nemáte hlad? To jsem ráda, že vás hlad netrápí.
T. O dítě, zlatinké dítě, od tebe se musím trpělivosti učit?! - Budiž! - trpělivě chci snášet,
co nás potká zlého.
Jedenáctý výstup
Předešlí, Petřík, později Ondřej
T. Jak je, Petříčku?
P. Nanic, naše chatrč je celá pod sněhem a kdo ví, jak vysoko ještě sníh nad námi.
T. (skoro k omdlení) Pane na nebesích!
O. (kvapně) Bůh nesešle ti pomoc--!
T. (slzavě hořekujíc) Ach ubohé děti! (velmi slabě) Ach Ondřeji!
O. Sněhu na všech stranách, sněhu Bůh ví co nad námi - hory vkol nás plné sněhu, a my
vprostřed těch hor! Na proházení ani pomyšlení! - Bidlo jsem prorazil vikýřem; Bůh ví,
dosáhlo-li nad sníh.
T. Co počnem? - Snad tu nemusíme zahynout?! - O můj Bože!
O. Čím větší nebezpečenství, tím víc nabývej srdce. Horníci chodívají hned zrána, jistě,
že i dnes půjdou, a nenaleznou-li naši chatrč - budou hledat - hledat, až naleznou, a nás
osvobodí.
T. Nepřijde.li jen pomoc pozdě - nemáme sousto chleba.
P. Již nejsou na půdě ani ty homolky.
T. Ni, nic a nikde nic.
P. A vyšli-li i horníci, jakpak naleznou naši chatrč, když celá pod sněhem?
O. Dobře máš synku! Musíme hledět, jim dávat znamení!
Petřík To bidlo snad, co jste prostrčil vikýřem?
Ondřej To, kdož ví, prolezlo-li, a toho by si zdaleka ani nevšimli. - Rychle pro dříví!
T. Pro dříví? Zapomenul jsi, že ne dvorek nemůžem?
. Snad je přec k němu proházíme
O. A kam odhazovat sníh?
T. O milý Bože,tedy žádná pomoc?!O. Ohlíží se po světnici, bere kolovrat a moták do
ruky, promýšlí se, postaví oboje na místo a odkvapí ven.)
R. Ach maminko! Co pak chce tatínek?
. Neplačte, maminko! - Hleďte, já se nebojím, proč by jste vy se bála?
Ondřej (přináší starou kolíbku a ostaví ji před sebe) Tebe teď nepotřebujem, ty nám pomoz
z nouze! Petříku, sekyrku.
P. (podává mu ji)
O. (roztlouká a rozsekává kvapně kolíbku)
T- T. (hledí naň zoufanlivě) Muži, co myslíš?
O. Kde jen co, na oheň přiložíme.
T. Pro všecko na světě! Snad nechceš - zapálit - by jsi nás tím od krutější smrti, smrti
hladu vyprostil?
O. Co ti napadá? - Tím ohněm chci rozpustit sníh nad komínem, a když jen kouř dostanu
ven, předc pak někdo přijde na pomoc.
T. Člověče! Jak pak by mohl kouř skrz tolik sněhu? Chceš nás všecky zadusit?
O. (ustrnutý) Ubohá ženo! Máš dobře! (porozmysliv se) Vzhůru za mnou na patro,
Petříčku! - Terezko! Rozynčinu modrou zástěrku! Honem!
T. (skočí a dá mu ji)
O. Sekyru vem s sebou! (odkvapí)
P. (se sekyrou za ním)
Dvanáctý výstup
Terezka, Rozenka
T. Bože, snad jsi mu dal dobrý nápad!
Rozinka Maminko, Přijde s tatínkem už taky Michálek? (slyšet tlouct)
T. Což asi tam tluče?
R. Maminko§ mně se nechce žít - ale až Michálek přijde, viďte, že mi ukrojíte velký kus
chleba, . Maminko, ještě máte šípky,
T. Ach dítě, nemám. (pootvírá dveře, roztržitě naslejchá, co od střechou dělají)
Rozynko§ přenášej ty cívky tamhle za stav.
R. ( k tomu se má) Aby Michálek měl kam postavit krosnu s chlebíčkem,
Třináctý výstup
Ondřej, Petřík, Předešlé
O. (ve dveřích) No tak - jiného bych již nic nevěděl,; Bohu odevzdávám ostatní. Nejvejš
v lomenici prorazil jsem střechu, do sněhu vzhůru vtlačil jsem tyčku, k ní přinastavil, přivázal
ještě jednu a k té ještě třetí. Modrá zástěrka nejvejš na první přivázaná snad bude planout a
kejvat o pomoc.
P. A horníci ji spatřejíT.
Ale jestli horníci na jiné straně někde jiným nešťastníkům pomáhají, což o nás můžou
vědět,
P. Ale tatínku, jen jestli prolezla nad sníh?!
O. (ruce mu klesnou) Potom! - potom nám ovšem nic jiného nepozůstane, než do vůle
Boží se odevzdat! - Pojď, Terezo, pojďte, děti. Nejvyššímu Pánu náleží naše živobytí - on
nám ho propůjčil, on jediný nám ho popřál aneb odejmout může. (klekne ve prostřed světnice)
T. (klekne vedle něho)
Rozinka
Petřík z obou stran
Ondřej
O. (srdečně) Pane na výsosti! Pohlédni na nás, a jestli vůle tvá, jestli sešli nám brzy svou
svatou pomoc; ustanovil-li jsi však dnes konec životu našemu, ulehči a zkrať nám bolest, a
tam řim nás na milost.
(Zkroušená, tichá modlitba ode všech)
(při té tichosti slyšet silné udeření, všichni se lekají)
O. Bože, snad se patro neprolomilo!
T. Ach snad sníh nás zamačká!
R. (přivinuje se bázlivě k matce)
T. (žalostně ji k srdci vine)
O. (vstává v bolestním očekávání)
(Opět silné udeření a hrabání nad světnicí)
O. (s vyjasněnou tváří) Co to?
P. Jakoby někdo hrabal.
O. Dej Pán Bůh! (oddechne si)
(Krbem slyšet shůry temný hlas) Hej! kde kdo? - Otče, matko!
P. (pláče radostí) Náš Michálek! náš Michálek!
R. Ach náš Michálek!
O. (s nesmírnou radostí padne Terezce okolo krku, vytrhne se rychle, pozdvihne oči a
ruce k neb) Když nejhůře, Bůh nejblíže! (kvapí ke krbu)
T. (radostí pláče) Ochrana z nebe!
M. (z krbu) Hej! - Můj Bože! Což neslyší žádný? - Snad - hau! hej!
O. (do krb) Michálku! Michálku! (vykročí do kuchyňky, nechaje dvéře otevřené a také
tam křičí) Michálku, synu!
M. Ha! Vy, tatínku? vy? živ! a Kde maminka?
O. (přitočiv vezme Terezku za ruku a táhne ji do kuchyňky) Ozvi se mu!
M. Proč neodpovídáte?
T. Michálku! Synu, my jsme živi, můžeš ak k nám?
Michálek Kdyby nebyl ten komín tak ouzký, hned bych byl u vás. Co dělá Petříček a
Rozynka?
Petřík (mezi dveřmi) Tu jsem.
R. Rozinka taky.
P. Neseš chléb, Michálku?
Rozinka Máš něco jíst?
M. Mám, mám, chleba dost! Zavolám na strejce Bartoně, aby mi z krosny podal
bochníček.
R. Chlebíčka, chlebíčka přinesl Michálek.
P. To se to bude šupat -jen kdybych ho už měl.
O. Shoď pak těm dětem kus chleba, Michálku!
Michálek Hned. Bartoň ho již podává.
O. Je Bartoň taky nahoře?
M. Již přes půl hodiny prohazujou. Co nevidět budou u dveří, a potom - potom jsem u
vás.
O. (k Terezce) Již půl hodiny prohazujou!! - Když jsme byli v největší nouzi,
v nejkrutějším strachu, že snad hladem zahynem, staral se Bůh o nás. Kdo v Boha doufá,
v Bohu nalézá ochranu. Nyní ale půjdu, budu prohazovat, co ruce stačejí; vímť, že již nebude
marná práce. A když se sejdu s našimi osvoboditeli - budu Nejvyššímu děkovat za jeho
ochranu. (vezma lopatu, spěchá ven)
Čtrnáctý výstup
Terezka, Petřík, Rozynka
T. (objím dítky) Snad abychom šli všichni pomoct tatínkovi.
P. Hned! - Jen bych se rád dočkal, až nám shodí Michálek kus chlebíčka.
R. Ach! a Rozynka taky.
M. Tu máte chleba!
(bochníček chleba padne do kuchyňky)
P. (rychle doskočí za dveří, vezme bochník, skočí pro nůž, ukrojí sobě a Rozynce) Tu
máš!
T. Tak jezte, ale děkujte Bohu, že vás ochrání před zahynutímP.
Maminko, jakživ sem nic tak dobrého nejedl. A jakživ jsem Pána Boha neměl radši,
jako že nám dal tenhle chléb.
R. Maminko! já potom budu se celý den modlit. Tu máte, jezte, taky.
(Venku slyšet hlomoz a Michálka)
T. Ochráněni jsem, osvobozen jsme. (běží ke dveří, děti sní)
Patnáctý výstup
Ondřej, Michálek, předešlí
O. (vede Michálka, drží ho obejmutého a líbá)
T. (objímá ho vroucně) Náš ochránče, náš anděli strážce!
R. + P. (rovnou se k němu) Michálku, bratříčku!
M. (udychtěný a posněžený, naspod nohou prkýnka, jež však hned obvazuje odhodí)
Chvála Bohu, že jste všichni zdrávi, že jsem zas u vás.
O. A, jak pak jsi se k nám dobyl?
T. Ty můj synu! tys náš ochránce!
M. Sotva jsem včera plátno prodal, dobře prodal, nakoukl jsem tedy chleba, mouky a i
kousek uzeniny pro vás, tatínku P.
Rozynko, chleba,mouky,maso! M.
A chvátal jsem,jakoby mne honil, aby jste se mne na večír dočkali P.
A my jsme šli o hladu spat.
R. Ba arci.
M. Do hor jak jsem přicházel, tuť chumelice, že jsem ani před sebe neviděl, sotva jsem se
sněhem koal. Ještě dvě hodiny cesty, tma tu, sníh se jen sypal, jakoby svět měl zapadnout; T.
Ubohé dítě, a kde paks zůstal?
M. I dodrápal jsem jsem až k strejci Bartoni a rosil jsem ho, aby mne doprovodil domů.
,,Máš rozum, chlapče? co ti napadá? v noci míli cesty v takové chumelici, jakou na léta
nepamatuju. Zůstaň u nás, a zejtra časně ráno půjdu s tebou"
O. A šel s tebou?
T. Zůstals tam?
M. Musel jsem zůstat, usnout jsem ale živou věcí nemohl. Mohly bejt as tři hodiny o
půlnoci, vstal strejc, já hned taky z lavice a chystal jsem si krosnu. Strejc vyšel ven, ale
nastojte! sněhu leželo tolik, že jsme ze dveří nemohli. T.
Ach Bože! to leknutí taky jsme zkusili.
M. Hned jsme si na nohy odvázali šlapky, proházeli cestu, požádali ještě ostatních
chalupníků, aby šli s námi, a vydali jsme s, tam - Bůh sám vi. A otloukali jsem se, až počalo
svítat. P.
Kdy pak jste šli? K dubům?
M. Žádný se nemohl pamatovat, kde jsme; kam jsme pohlédli, sněhu, však jen sněhu a
sněhu - nikde ani stromečku ani komína, jen jakoby sníh i ty hory chtě zarovnat.
R. A nechtělo se ti jíst?
M. Bartoň vrtěl hlavou, já naříkal - sousedé báli se neštěstí. Tuť najednou zhlídl jsem
vrcholky tří dubů u rohatiny. ,,Vpravo, vpravo se držme," volal jsem.
O. A nerozeznal jsi domov?
M. Nic než sníh, a o chatrči ani památky. A jak mně bylo ouzko o vás, dal jsem se do
pláče, naříkal jsem, volal jsem, - nic, nikde nic! - Bartoň s ostatními dal se do práce, hrabali.
Po dlouhé chvíli, nenadále, několik kroků od nás, vylezla ze sněhu tyčka s modrou zástěrkou,
hned jsem ji poznal Rozynčinu. Oh! to byla radost! ,,Dobře jsme uhodli," vykřikl Bartoň, ,,jen
s chutí do toho!" Tu bylo hned odhazování; - dostali jsem se na komín. -
T. Než jsme se nadáli - zazněl nám hlas radostný, hlas ochrany, hlas našeho anděla
strážce.
O. Sem, sem k mému srdci! Zde je tvé místo! (objímá ho)
T. Kdyby nebylo tebe, byli by jsme pošli.
M. A že jsem zas u vás! (líbá otce, matku, bratra, a sestru, a objímá jednoho po druhém)
Bartoň a sousedé zatím proházeli nám docela cestu, a já od dneška každou hodinu dohlídnu,
aby nám zas nezapadla.
O. (smekne čepičku, okem a duchem k neb)
(vespolek radostné obejmutí)
---