IVAN VYSKOČIL ROZPRAVA O DIALOGICKÉM JEDNÁNÍ Text je upraveným přepisem besedy, kterou vedl profesor Vyskočil se studenty JAMU na úvod cyklu. Besedu přepsala Ivana Pernicová, pro další pojednání autorovo jej redakčněpřipravil Jan N. Piskač. Součást skripta Ivan Vyskočil&kol: Dialogické jednání s vnitřním partnerem (JAMU, 2005). Ivan Vyskočil Dialogické jednání není nic hotového. Není to metoda, a užvůbec ne technika. Jestli, tak to je jistá inspirace, otevřená otázka, jak je nazván sborník z naší první konference (1997), případ zkoumání a studia nepředmětného herectví, tedy to, co je hlavním důvodem našeho studijního zájmu na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU (dále jen KATaP) a Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví při této katedře. Pro mne, původce téhož, je to určitý rest a odkaz šedesátých let nejen u nás. Na dialogické jednání jsem přišel díky své invenci a erudici divadelníka, psychologa i pedagoga, díky rozpravám a spolupráci se svými učiteli i přáteli, z těch, kdo bohužel odešli, jmenuji alespoňpány profesory Josefa Stavěla a Jana Patočku, přátele Emanuela Fryntu, Huga Širokého a Otakara Roubínka, především jsem na něpřicházel díky své praxi a zkušenosti s text-appealy v Redutě, s pokusy o divadlo a s divadlem v Divadle Na zábradlí a hlavněo nedivadlo a otevřenou dramatickou hru na různých místech. Nemálo k prohloubení přispívala zkušenost s psychoterapií a delikventními mladistvými. Skoro padesát let se to prolíná a tříbí. Nemalý zájem začínal před takovými čtyřiceti roky. Nejen u nás. A narostl v dobětzv. obrodného procesu. Normalizace a konsolidace to zcela logicky a nutně převálcovala. Regulérněto existovat a pokračovat nesmělo. Proto mluvím o restu a celkem neznámém odkazu šedesátých let. Poznal jsem, že dobré divadlo i dobrá slovesnost se dá dělat s minimem, skoro beze všeho, kdyžna to přijde. Ale dobrý základní výzkum, o který jde, ten ne. Ten vyžaduje regulérní, profesionální pracovní podmínky. A ty potřebujeme. Ale teďužk našemu dialogickému jednání. O tom v podstatěví anebo to z vlastní zkušenosti zná snad každý. Kdyby tomu tak nebylo nebo kde tomu tak není, byla by nebo je naše snaha planá. Mluvíte a jednáte sami se sebou? Zpravidla o samotě? Kdyžjste sami? A leckdy hlavně proto, abyste nebyli tak docela sami? Protože potřebujete někoho, partnera v té situaci. Jelikož žádný reálný, viditelný, vnější partner k mání není, v určité situaci vyvstane, projeví se, objeví se partner vnitřní. Někdy se tomu říká vnitřní hlas, cožobvykle není jenom hlas, ale je to i určité gesto, tělové napětí, jindy se tomu říká alter ego, druhé já i lepší já, i kdyžto může být to našeptávající, zrazující. Takže si vyvolejme, připomeňme, kdy k takovým událostem ­ a dopřejme si termínu fenoménům ­ obvykle dochází. A jaksi spontánně. Udělá se nám to. A více ménědělá. Leckdy nahlas, v gestu a gestech, hlasech. Někdy nás to zaujme, vezme tak, že nejen o samotě, že se zapomeneme a nevšimneme si, že jsou kolem lidi a snad i slyší a poslouchají a divněse na nás dívají. A jsme v trapasu a jak z toho? Tak to bylo před invazí mobilních telefonů. Jsou situace, kterým se může říct ,,typické"? (Následuje rozvzpomínání a domlouvání. Vyvstávají situace přípravy na nějaké důležité setkání, jednání. Situace rekapitulace nebo rekonstrukce, hodnocení nějakého důležitého setkání, jednání. Jeho zdaru. Častěji nezdaru. ,,Koupelnové situace", kdy se určité scény, fragmenty scén z filmů, divadel, románůi života vynořují a odehrávají pro požitek. Nejednou opakovaně. Situace záchvatu hravosti, šaškování, klaunerií. Často jako reakce na trapas, uvolnění z trapasu, úzkosti, napětí, stresu. I nudy a samoty. Tam se nejzřetelněji prosazují principy hry. Taky je řečo literatuře a autorech. Aspoňněkteré a některých. Eugen Fink: Oasa štěstí, Eric Berne: Jak si lidé hrají, Roger Caillois: Hry a lidé, Johan Huizinga: Homo ludens, Jiří Černý: Fotbal je hra, Karel Vrána: Dialogický personalismus, Martin Buber: Já a ty. A další sborníky z konferencí KATaP: Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum, 2000, Hic sunt leones (o autorském herectví), 2003.) Ano, jsou situace, kdy se nám spontánnědělá dialogické jednání. Krásněpolarizované, kontrastní. Hra protikladů. Je jich víc, ale tyhle jsou asi ty hlavní. Zpravidla se nám udělají v ústraní, o samotě. Ale někdy i na veřejnosti. Ne že bychom to veřejně, před druhými chtěli. Ale zapomeneme se. Nevšimneme si. A je to trapas. Abychom to zachraňovali! Raději zmizeli. Anebo jakoby nic to ještěpřehnali, vystupňovali do jakési klaunerie. Záleží na povaze. Ústřední a rozhodující moment dialogického jednání, celého toho zkoušení, učení a studia, je naučit se a umět to, co se nám tak krásnědělá o samotě, podobnětaké před druhými. Druzí při tom a v tom jsou nesmírnědůležití. Jejich pozornost, jejich vnímání, vidění, slyšení, zakoušení společněs naším to, co děláme, co se děje na place i v nás, objektivizuje. Je to společný prožitek, společná zkušenost. Co k tomu učení potřebujeme? Jaké pracovní podmínky? Především prostor. A čas. Prostor, který vybízí k tomu vstoupit do něj, být v něm i vyjít ze sebe, přesáhnout. Prostor, který inspiruje, který neomezuje, nesráží, netísní. Takový u nás nemáme. Tady máme. A zaujali jsme v něm postavení. Jestli nejlepší postavení, to se ještě uvidí. To si vyzkoušíme. Ale dneska asi sotva. Je nás přílišmnoho. Ažnás bude méně. A bude nás méně. Možná dost málo. To se obvykle stává. Optimální pracovní skupina je takových sedm deset. K tomu jeden nebo dva vedoucí. Jeden vedoucí s asistentem. Ti obvykle zaujímají pozici na levém křídle řady. Všichni sedí v řaděvedle sebe čelem do prostoru. Frontálně. Jako diváci. Tedy ne v kruhu nebo polokruhu, jak jste k tomu někteří směřovali. To by bylo o jiném a pro jiné. Jeden je vždycky v prostoru před ostatními, ,,na place", na scéně, na jevišti, v centru pozornosti. Přející pozornosti, jak říkáme a zdůrazňujeme. A ten zkouší, pokouší se. A tady dobrý pozor! Pokouší se, zkouší v situaci veřejné samoty. Víme, co to je, že? Aspoň trochu. Je to termín a vynález Stanislavského. A znamená to v podstatětolik, že ten, kdo je na place, v centru pozornosti těch druhých, se pokouší, se učí chovat, jednat i prožívat tak, jako že tam ti druzí nejsou a nesledují ho, jako kdyby tam nebyli, jako že je o samotě. Tedy sám se sebou. Nejprve je tedy třeba si veřejnou samotu zprostředkovat, vytvořit a také, postupně, zabydlet. To je, jak snad patrno, ta nejelementárnější a pro další nezbytná imaginace, herní situace a posléze kondice. Další podmínkou je čas. Takové jedno setkání potřebuje alespoňhodinu a půl, dvěhodiny, v určitých případech dvakrát hodinu a půl s náležitou přestávkou. Déle by se na place pracovat nemělo, má-li to být plodné, k užitku. Ta přející pozornost představuje nemalý výdej energie. Aby učení působilo přece jen co kompaktní a produktivní proces, mělo by ke společnému učení docházet aspoňdvakrát týdně. Pochopitelněs pravidelnou účastí. Jenže kdepak a kdypak tohle! Jenže ten čas a tu návaznost to potřebuje. Jako každé náročnější učení. Zvláště jde-li o probouzení a aktivaci tělovosti, tělového cítění, emocionální inteligence, reflexe zakoušení, jednání a chování. Tím spíše je třeba, aby si s tím jeden každý vědomě experimentoval sám a aby si své zakoušení, zkušenosti reflektoval, verbalizoval a psal. Psal pro sebe jako svůj pracovní deník a psal také jako své příspěvky, vklady do společného studia. Bez toho sotva dojde k společnému studiu a tématu, k vzájemnosti, k reciprocitě. K vytvoření jisté psychosomatické kondice. K tomu patrnému zisku, o který jde. A jeho vědomí. A my se máme vídat s tak velkými a nepravidelnými časovými mezerami. Má to vůbec smysl? A jako užpo tolikáté se utěšujeme nadějí, že pro dva tři možná ano. Snad dva tři mimo nás. Je dobré, kdyžna každého během té hodiny a půl, dvou hodin dojde tak třikrát. K rozvaze časových pracovních podmínek patří také otázka, jak asi dlouho trvá to základní učení při frekvenci jedno setkání a v něm tři pokusy jednou týdněběhem normálního školního roku za nepřílišpravidelné a časté samostatné práce a nemnohých písemných příspěvků, prostě,,normálka", ,,pijánko". Asi tak tři čtyři roky. U těch disponovanějších. A ti zpravidla chtějí pokračovat a pokračují. Kondici je třeba udržovat i zdokonalovat. Kdyžsi tak někdy představuji, fantazíruji stran pracovních podmínek, bývají to vidiny aspoň dvou světlých místností s vysokými stropy, tak sedm krát čtyři krát čtyři, kroměsedátek a závěsůa možná pianina prázdné prostory, a k tomu jedna dvěmenší pracovny, laboratoře, vybavené elektronikou, pro zpracovávání a dokumentování a archivování. A moci to dávat dohromady, vyvíjet co výzkum a vývoj a společné studium alespoňse šesti spolupracovníky a alespoňse šesti pracovními skupinami. A z těch šesti aby aspoňdvěmohly aspoňdvakrát týdněpracovat aspoňtři roky. Jenže v těchhle vidinách tam užstále méněvidím sebe. Jaksi si mizím. Vraťme se však k našemu začátku zkoušení a zkoumání. Máme na paměti, že to se odehrává v situaci veřejné samoty. A zadání pro toho, kdo jde a půjde na plac, je docela jednoduché a stále totéž: Pokuste se o dialogické jednání sám/sama se sebou. Se sebou jakožto s partnerem/partnerkou/partnery. Kdyžje nás méně, tak akorát, že na to hned můžeme jít a máme před sebou víc času, tak na to jdeme. Jak jsme si řekli, určitý zážitek toho a tušení, co a jak by to asi mohlo být, máme všichni. Jde tudížo evokaci, vyvolávání, připomínání. Jelikožje nás dneska na to tolik a toho času je málo, řeknu k tomu ještěo trochu víc, což zpravidla nedělám, neboťnechci mást a mýlit, ale předeslal jsem, pročto risknu. Říci pár jistých nápověd, návodů, nápomocí. Ovšem i kdyžto nakrásněřeknu, budete tomu teďsotva rozumět a sotva si s tím co kloudněpočnete. Teď. Je to totižpředčasné. Takže: 1) Nesnažte se cokoli si předem vymyslet, připravit, co byste tam potom předvedl/a. Všechno nechte na tom a dejte na to, co vás tam ­ rozumí se v situaci ,,teďa tady" ­ první napadne. Čeho si tam všimnete. To ale udělejte a řekněte tak zřetelně, abyste si toho všimli, abyste to (se) slyšeli a pochopili a aspoňchvilku si to pamatovali. Abyste na to mohli odpovědět (reagovat) buďhned, nebo po chvíli si to připomenout, vrátit se k tomu. 2) Nesnažte se v duchu, ,,nanečisto" vymyslet, připravit co říct, co udělat, ale všímejte si toho, co děláte, co se děje. A jednejte, mluvte podle toho a k tomu. 3) Co nejdřív, při prvním impulsu, který pocítíte, vyjděte ze sebe. Projevte se. Hlasem. I kdyžnevíte, co říct. U hlasu (pískání, skřeku, smíchu, scatování, tónu, mumlání) to vědět nemusíte. Ale budete-li ho (to) pozorněvnímat, poslouchat, sledovat, nejspíšna to anebo z toho odpovíte, řeknete, uděláte. A z toho se teprve dovíte. 4) Jste-li přesto neodbytněnutkáni myslet a vymýšlet, nedělejte to v duchu, kradí, bez hlasu, ale přemýšlejte a vymýšlejte nahlas, pokuste se to zveřejňovat a poslouchat, vnímat se a rozumět si. Nechtějte a nesnažte se to, co říct, napřed vědět a ,,schválit". Nechte se mluvit, necenzurujte se a vnímejte, poslouchejte, co se říká. S pochopením, porozuměním i s projevením výhrad anebo nesouhlasu. Mějte a dejte čas i hlas na odpověď. Čas i hlas tomu ,,druhému", dvojníkovi, partnerovi nebo oponentovi, aby se tak mohl projevit a projevil, aby mohl vzniknout dialog, dialogické jednání, polemika, diskuse. 5) Nespěchejte - cožneznamená ,,buďte pomalí", i kdyžto nebývá k zahození, abyste mohli vnímat a uvědomovat si, co říkáte, co děláte, co se děje, jestli a jak ten ,,druhý" (partner, oponent, kdosi) užnemluví anebo nejedná a jestli by nebylo namístězkusit větší, výraznější rozlišení (v tělovém napětí, ,,držení", v hlasu, gestu, řeči), přesnější určení mezi těmi dvěma póly, dvěma pravými protiklady. Pak se může také jasněji, zřetelněji vyjevovat struktura toho dění. 6) Jak řečeno, záleží na vnímání a uvědomování si toho, co se na tom place děje, co ,,kdo" říká, dělá, případněo čem to je anebo může být, a na všimnutí si, co je významné, na čem záleží ­ nahrávky, nové možnosti. Proto projev musí být dobře vnímatelný a čitelný, musí v náležité intenzitějít ven, přes rampu (každý máme svou vnitřní rampu), aby mohl dojít a jako odpověď(případněvýzva) se zase vrátit. Je třeba učit se a postupněumět sám sebe, svůj hlas, svou řeč, svůj pohyb, své gesto vnímat. Jako své a jako druhého, abychom byli s to sami ze sebe vyjít, vystoupit a k sobězase přijít. A to z prostoru mimo, ze světa fakticky lze jenom hlasem. Ve vlastním těle ke ,,zdvojení", lépe k přetělesnění, k přijetí a poznání toho druhého dochází změnami tělového tonu a rytmu. Aby k tomu mohlo dojít a docházet, je třeba hledat a najít, znát a vždy znovu vyladit optimální intenzitu projevu. Toho ,,přes rampu" ven i zpět. 7) Intenzita projevu (hlasu, mluvy, gesta, jednání), vyvolávající zpětnou vazbu, je patrněz nejvýznamnějších momentůnašeho zkoumání a studia. Organicky souvisí s podobným momentem, kterému říkáme vodivé napětí. Představa je taková, že aby psychosomatické (někteří říkají raději somatopsychické) procesy mohly zdárně probíhat, musí být nášorganismus ve stavu jistého vzrušení, ,,pozdvižení", napětí. V tom, které napomáhá průběhu oněch procesů, které průběh přímo vede. Odtud naše označení. Zdá se, že jak zmíněná intenzita, tak vodivé napětí jsou záležitosti jisté životní, vitální energie, elánu. A to nám většinou není známé a srozumitelné. V tom a s tím zpravidla neumíme. Dá se říct, že užnení dost anebo aspoňjaksi známé a srozumitelné, že už v tom a s tím zpravidla dost anebo jaksi neumíme v podstatěproto, že to není v naší duchovní tradici, že jsme k tomu užvětšinou nebyli vedeni, vychováváni. Dá se říci, že v tomto ohledu jsme většinou málo vnímaví, málo vyvinutí, většinou buďpovolení, ochablí, jak odpovídá nárokům ,,slušného chování", ,,nerušení", ,,normality", nebo naopak ,,odvázaní", přepjatí, křečovatí. Tak i onak bez možnosti ,,vyjít ze sebe", a tedy i ,,přijít k sobě", bez možnosti tvořivé komunikace, a tedy také tvořivé, produktivní empatie a - chcete-li - bez účasti na vanutí ducha. Doufám, že tímhle předčasným jsem vás moc nezmátl. Ale jak jsem řekl hned na začátku, dialogické jednání není nic hotového, žádná metoda, a natožtechnika. Je, měla by to být, záležitost hlavněvýzkumu a společného studia. Momenty, které jsem v jakémsi výčtu před chvílí uvedl, jsou, lépe řečeno doufáme, že brzo budou, otázky empirického výzkumu. Ažpro něj budeme mít regulérní pracovní podmínky, zejména ty prostorové a časové, jaké takový výzkum nezbytněpotřebuje. V těch našich nouzových podmínkách jsme dosud sice získali velmi mnoho cenných nálezůa podnětů, ale k jejich ověření a zpracování potřebujeme regulérní podmínky. Bez těch to není možné. Ale užteďpoprosíme také vás o účast a pomoc při shromažďování a přípravěmaterie. A to v podoběpísemných zpráv, reflexí tohoto našeho zkoušení a tázání. Teďsi snad můžeme udělat přestávku, po ní čas na případné dotazy a pak bychom si dali první pokusy ,,na place". ... Po přestávce Otázka Měby zajímalo, jestli jste potkal, na divadle nebo i mimo divadlo, člověka, který při své tvorběfungoval dialogicky zcela spontánně, jestli jste potkal někoho, kdo měl ten přirozený dar? Ivan Vyskočil Ale ano, potkal. Nevím ovšem, jestli to bylo zcela spontánní dialogické fungování, jak se ptáte, jestli to byl přirozený dar, ale takové jsem potkal a potkávám. Třeba svého času Boleslav Polívka, abych nechodil daleko, takový ,,Trosečník", to bylo hnedle ukázkověna principech dialogického jednání, taky určité scény ze ,,Šaška a královny", kreace Jaroslava Duška, zejména ty s Alanem Vitoušem, některé prezentace Petra Nikla, Dario Fo, jak jsem měl možnost vidět jeho prezentace na videozáznamech, bohužel jen na videozáznamech, nemálo v představení ,,Jak jsem snědl psa", teďsi na jméno toho Rusa nevzpomínám, ale to je taky, a přímo příkladně, herectví Chaplina a Friga a Tatiho a Wericha a mohli bychom jmenovat ještědalší, zvláštěve scénách, kdy jsou jakoby o samotě. Nebylo by těch případůa příkladůmálo. A na nich je taky možno dobře poznat, že dialogické jednání není, nechce být a nejspíšani nemůže být metoda nebo technika a ani poetika, že to je živá přítomnost určitých principů, životních principů, nejen uměleckých, určitých životních postojů. Jistého pojetí, filosofie člověka a jeho světa. O tom užtaké padla zmínka. Vlastněhledáme, zkoumáme konkrétní přiblížení se těm principům. Jistěže také a zvláštěprincipům hry. Jan Werich, kdyžříká, že celý ten kumšt, rozumí se kumšt herectví a hraní, jak on to chápal a praktikoval, je v tom slyšet partnera a odpovědět mu, vyslovuje velmi pregnantnějeden z principůdialogického jednání, autorského herectví. Velice záleží na tom, aby to nebylo chápáno jako werichovský bonmot, ale aby to bylo přijato jako výzva ke studiu a vzdělání. Studium a výzkum dialogického jednání je rozumné brát také jako studium a výzkum nepředmětného herectví. Ale o tom teďnebudeme blíže mluvit. Otázka Jakou máte vy největší otázku? Ivan Vyskočil Ve spojení s dialogickým jednáním je to otázka hlasu, jak užjsem se zmínil. Je to velká, nejednoduchá představa i otázka. Vždyťhlas, to je vlastnějediný způsob a jediná možnost, jak ze sebe vyjít i jak k sobě, ba do sebe přijít. Svého času jsem napsal dosti dlouhé pojednání o nutnosti výchovy k hlasu, k bytí hlasem. Podobněje tomu s výchovou k řeči a k mluvě. To je dnes značněupadlé a stále upadající. Smysl pro řeč, pro kvalitu mluvy. Řeča mluva jako orální gesto, jako bytostné jednání. Hlas, řeč, mluva, pohyb jsou v našem pojetí psychosomatické disciplíny. V podstatěmají velmi mnoho společného s dialogickým jednáním. Dialogické jednání je vlastněintegrující disciplína. Studium dialogického jednání není úplné bez studia ostatních psychosomatických disciplín. Vzájemněse uvědomují, doplňují. A právěv rozpracování otázek výchovy k hlasu jsme díky kolegyni docentce Válkové, dlouholeté spolupracovnici, asi nejdále. Otázka To vaše dialogické jednání, to je taková technika, kdy vy člověka učíte, aby se osvobodil, aby našel sám sebe, nějakého lepšího člověka v sobě, tak, že se ten vášžák stává lepším člověkem? Ivan Vyskočil Není to docela tak, jak říkáte, jak se ptáte. Před chvílí jsem řekl, pokusil jsem se říct, že dialogické jednání není technika, pokusil jsem se říct, co asi nejspíšto je. A také člověka neučím, aby se osvobodil, aby našel sám sebe, nějakého lepšího člověka v sobě, takže se ten žák stává lepším člověkem, neučím ho tomu a ani proto, ale někdy k něčemu takovému dochází. Nebo vzniká dojem, třeba jen na chvíli, že dochází. Máte pravdu, je v tom, aspoňpro někoho v tom je, určitý etos a patos. Ale tomu nikoho neučíme. To někteří sami zakoušejí a objevují. To se leckdy pojí s tím konkrétním sebepotkáním a sebepoznáním a zejména sebepřijetím. Také nikdy neříkáme, a natožslibujeme, k čemu že studium dialogického jednání je, co z toho člověk může mít. Kdo má představivost a schopnost konceptuality, rozhodněpřijde sám na nemálo možností i důvodůaplikace, přesahů. Ale po pravděříkáme, že obecněje dialogické jednání k ničemu. Jinak řečeno je k tomu, co si kdo z toho dokáže vzít a udělat. Podle sebe, svých mohoucností, schopností možností. A to sebepoznání a sebepřijetí v tom hrají dost podstatnou roli. Otázka Vy máte děti. Řadu let jste uplatňoval svou praxi, své moudro při výchovědětí. Jakou máte techniku při výchověvlastních dětí? Jakou máte zkušenost? Ivan Vyskočil Koukám, že techniky teďletí. Tedy spíšzkušenost nežtechniku. Zkušenost nemála vlastních kiksůa nezdarůco rodič-vychovatel. A taky díky těm jsem dospíval k dialogickému jednání. A trvalo to zatracenědlouho a bylo to leckdy velice nesnadné. Ale zkušenost ze života, z rodiny se pojí se zkušeností z jevištěa jevišť. Je podstatným zdrojem. Podrobněji, konkrétněji bych teďk tomu raději nemluvil. Snad jen zdůraznění toho hlavního. Aby to bylo dobré, tvořivé, co k čemu, musí být člověk v dobrém vztahu, musí mít rád, milovat, jak se říká. Otázka Jaký máte vztah k lidskému egu? Ivan Vyskočil Celkem dobrý, řekl bych chápající. Méněkladný užk bujícímu a přebujelému egu, k egoismu či egotizmu. Otázka Kdyžjste hovořil o inspirující literatuře, patří mezi ty inspirující autory také Martin Buber? Ivan Vyskočil Jistěže. A také Franz Rosenzweig a Gabriel Marcel a Emanuel Lévinas a Josef Čapek se svým Kulhavým poutníkem a Romano Guardini. Je jich víc. Hodně. Otázka Můžu se zeptat, jestli to dialogické jednání může směřovat k nalezení vlastní techniky sebepoznání? Ivan Vyskočil Dá se předpokládat, že k sebepoznání, k tomu, jak se sám se sebou potkávat a stýkat, směřovat může a směřuje. Ale techniky raději nechme výrobě. Otázka A není to do jisté míry nebezpečné, takové dialogické jednání, protože já si myslím, že ne úplněkaždý člověk je schopen sám sebe přijmout takového, jaký je, postavit se sám soběv reálném obrazu. Není to nebezpečné? Ivan Vyskočil Je to nebezpečné. Může to být nebezpečné, a proto říkám, že nejde o to, aby to dělal každý. Jde o to, aby každý zkusil, na co má, aby zjistil, co může, a jestli to bude nebo nebude dělat, to užje jiná věc, to je záležitost jeho svobody, do toho mu nechci a nebudu mluvit. Je to nebezpečné, máte pravdu. Je to riskantní, dělat cokoliv ve smyslu sebevědomí, sebepoznání, seberealizace. Je riskantní všechno, co může vést ke změněstávajícího. Co může vést do nejistoty. Ke svobodě. ... A půjdeme na to, ne? Otázka Můžu se ještězeptat, jestli ten jedinec, co se tam vydá, má začít fabulovat, kdyžho něco napadne? Ivan Vyskočil Při dodržování zadání, pravidel, může dělat, co chce. Lépe snad zkoušet, co chce. Chcete na to jít? Tak pojďme. ... Po zkoušení Ivan Vyskočil Jsem rád, že jsme si to aspoňtrochu mohli zakusit. Taky to nevědění, zmatek, nejistotu, tápání, trapnost. Udělat první krůček. Být v centru pozornosti tolika druhých a nevědět co a jak s tím a se sebou, to dá zabrat. Ohromný nápor energie. A my s ní ještěnedovedeme. Ochromuje nás anebo úprkem žene. Mít užto za sebou. Utéct tomu. Vadí nám to. Dialogické jednání je také o tom, aby nám to nevadilo, nýbržaby nám to pomáhalo. Učení se tomu přijímat pozornost divákůjako energetickou dotaci, transformovat tu energii pro vznikání a prospěch společného díla. Kdyžse této rovinědialogického jednání naučím, mohu s energií přijímanou od divákůpodstatněvíce, hlouběji i výše nežjen s tou vlastní. Kdyžtuhle zkušenost uděláme, dostaneme se nejspíšk vědomějšímu hospodaření s životní energií, k jisté ekonomice v tomto směru. K poznání, že nejen málo, ale i moc, přílišnení k dobrému. A jak důležité pro zdar je dotovat přesně. To jsou záležitosti velmi zajímavé a potřebné, ale dosud jen málo známé a zkoumané. Bylo by třeba zkoumat také je. A závěrem našeho prvního setkání bych rád znovu zdůraznil, že jde o zkoušení, experimentování a uvědomování si, poznávání, ne o soutěžení kdo lépe, úspěšněji. Já vím, to je dost marné říkat těm, kdo mají určité předpoklady, nadání a ambice a nejednou byli a jsou k takovému soutěžení vedeni. Tím spíše si zkoušejte znovu se mít k tomu, že o to nejde, že skutečnějde o to zkoušení, o vnímání, všímání a uvědomování si toho, co se děje, co je. A reagování na to. Tak dospějete přímo k tomu asi nejpodstatnějšímu. K soustředění a uvolnění. K uvolnění do toho aktivního, vodivého napětí, ne k povolení a vypnutí. A to jsou předpoklady spontánní kreativity a produktivity. Také k tomu, aby ucho žaslo, co to huba mluví. Aby tělo žaslo a bylo inspirováno přetělesněními. Takovému zkoušení a objevování je třeba se učit. Málokdo umí zkoušet. Jistěže člověku dělá dobře, kdyžmůže ukazovat, že umí, a reakce divákůpotvrzují, že se mu daří. Někteří z nás, někteří z vás umějí takhle umět, vědí, jak na to, umějí improvizovat, jak se říká. Jen potřebují mít čeho se chytit, dostat nějaký podnět. A nasadí něco, co zabírá, už ověřeného. A většinou to zabere. Většinou sami nepoznají, neuvědomují si, jak je to konvenční. Ne-li klišé. Bývá to povedené, připomínající podobné povedenosti zejména z televize. Ale nám jde o něco jiného. I kdyžmnozí by chtěli předvádět, umět právětohle. Učit se něčemu takovému. Proto se dožadují zadání. Co mají dělat. Námětů. Nebo jen slova. Narážky. Nejspíšse nemýlí, že tak anebo třeba na hudbu by se dělalo lépe, snáze, rychleji. Jenže to nechceme, a tak nezkoušíme. Jelikožnám jde o to samostatné, osobité, autentické, autorské, původní, tvořivé, nedáváme z vnějšku náměty ani podněty, a pokud možno nepracujeme s nápodobou a sugescí.