IVAN VYSKOČIL NEJPODIVUHODNĚJŠÍ LIDSKÝ ORGÁN Převzato ze sborníku Hlas, mluva, řeč/Řeč, mluva, hlas Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU Praha 2006 Hlas je zřejměnejpodivuhodnější lidský orgán. Možná i smysl. Nejsoucí do okamžiku než vznikne. Na jistý podnět zevnitř. A je jen tak dlouho, pokud trvá potřeba a je energie. Pak opět není. Většinou však zůstává co možnost. Vědomý hlas je projevem svobody. Svobodného člověka, občana. Nejspíšproto se v antickém Řecku pojí se správou obce, s politikou a demokracií. Hlas svobodného občana musí být slyšen, vzat na vědomí a v potaz, žádá odpověď. Takže svoboda a odpovědnost. Ven a dovnitř. Tam a zpět. Polarita. Kontrastnost. Diskuse. Dialog. V demokracii, v té tzv. zastupitelské, může občan svůj hlas svěřit ­ dle své svobodné volby ­ tomu, kdo i na základějeho hlasu by měl být zvolen, poslán, aby ho zastupoval a dle dohody hlasoval. Při přímé volbědává svůj hlas, hlasuje každý osobně. I kdyždnes takto konkrétní vědomí hlasu jakožto projevu lidské svobody, osobní suverenity a odpovědnosti je značněoslabeno a zamlženo, asi takové konkrétní povědomí přece jen existuje. Proto možná politické režimy a ideologie, zejména ty totalitaristické, lečnejen ty, nepřejí výchověk hlasu. Ta předpokládá jiné pojetí, jinou filosofii člověka a života, nežmají a potřebují ony. To je, zdá se, také vysvětlení, pročna tom u nás s hlasovou kulturou a výchovou, s výzkumem a studiem v tomto směru jsme tak, jak jsme. A jak to potřebuje zevrubnější pozornost. Také proto, že u nás nevznikly a neexistují velké tradice a velké školy, třeba říci duchovní školy, jako jinde ve světě. Na mysli mám teďzejména Rusko, kde ani éra bolševické diktatury povědomí o významu hlasu (glasnosti) nemohla zdevastovat. Hlas je hnutí, je pohyb, aktivita. A to směrem ven, do světa. Jestliže to je pohyb vědomý, záměrný, utvářený, je hlas gesto a jednání. Jeho tvorba a kvalita tedy není záležitostí jen hlasových orgánůa technik, nýbržje záležitostí veškeré psychosomatiky, celé bytosti. I zkušeností a přesahůduchovních. Hlas co pohyb je naším průzkumníkem a zpravodajem o prostoru, vzdálenostech a směrech i o čase. Hlasem co gestem můžeme dospět, dosáhnout a zasáhnout i tam, kam jinak tělesně sotva můžeme. Aťjen momentálněanebo vůbec. Vědomý hlas je pro člověka asi jediná příležitost, jak vyjít ze sebe. Dostat se ven, do světa. A asi také jediná možnost a příležitost, jak zase přijít k sobě, vrátit se a setkat se sám se sebou. Někdy jako s někým druhým. Jenže k tomu je nutná ta ,,druhá strana téže mince" ­ sluch. Sluch schopný, učící se a umějící poslouchat a slyšet sám sebe, vlastní hlas. Sluch poznávající vlastní hlas jako sebe a rozeznávající ve vlastním hlase ­ nebo snad skrze vlastní hlas ­ toho druhého, ty druhé. Sluch rozumějící řeči hlasu. Přímo zázračná působnost vědomého hlasu je nejen v tom, že člověku umožňuje vskutku ze sebe vyjít i opět k soběpřijít, ale rovněža tím spíše v tom, že umožňuje vstoupit do druhého a do druhých. Neviditelně, lečtělově. Byťtoliko ve způsobu vlnění vzduchu. Vedeme-li také tohle v patrnosti, může být jasné, že ­ i proč­ na kvalitěhlasu záleží. Je řečo tom, že člověk může hlasem ze sebe vycházet a k soběi do sebe a podobněk druhým, do druhých přicházet. Pro některé je to možná málo srozumitelné, přílišmetaforické, divné. Je to možné. Ale snad lze mít za to, zkušenost to potvrzuje, že pro toho, kdo hlasu, svému hlasu a jeho dění, jeho jednání věnuje jen trochu soustavněji pozornost a zájem, to je nejen srozumitelné, ale i z vlastní zkušenosti známé. Hlas je totižnejen ,,nosičem" obvyklé řeči slov, mluvy, ale někdy má pro někoho srozumitelnou i svou vlastní nonverbální řeč. Tu tělovou, gestickou, prapůvodní, z hloubi těla i duše i času, z nížse slovo rodí. Bylo by asi namístěještěpoznamenat, že na tvorbě, vysílání i příjmu, vnímání hlasu, na tom fantastickém návratu i kroužení, se podílí nejen sluch, ale i citlivost povrchová, smysly taktilní, a tím spíše smysl kinestetický, tělový a pohybový. Proto naše připomínání psychosomatiky a potřeby její kultivace, regenerace citlivosti a vnímavosti. Městská civilizace, životní styl stále větších a větších, sídlištních aglomerací, nadvlády komunikačních médií, konzumu a technického utilitarismu nutněznamená další, postupující oslabování, deformování a namnoze i popírání tzv. přirozeného světa, a tedy také podmínek pro projev a rozvoj zdravého, znělého lidského hlasu, pro obecnou (společenskou) potřebu takového hlasu a pochopitelněhlavnětakového člověka a takových lidí. Je tudížasi zákonité, že se množí a stupňuje agresivní řev a ohlušující kravál, provázený stále častěji perseverujícími motorickými stereotypy. Jak v případech sportovních utkání na stadionech. Hlas, nejde-li přímo o speciální pěvecké školení, bývá u nás z hlediska profesní kompetence brán ve spojení s mluveným projevem. Přitom zpravidla určující pozornost se soustřeďuje na požadavky, pravidla, normy mluvy. Na odborných školách, v odborných seminářích, kursech, dílnách se vyučuje technice nebo technikám mluveného projevu. Hlas jako takový studován, zkoumán, rozvíjen asi sotva kde je. Sotva kde asi jde o výchovu k hlasu. V tom smyslu, jak už byla řeč. Pročnejspíštomu tak je, o tom užtaky padla zmínka. Jde nám o výzkum a studium autorského herectví a v tom smyslu toho zřejmězákladního, to je dialogického jednání, jak tomu říkáme, a proto nám nutnějde také o výzkum a studium hlasu a o výchovu k hlasu. K tomu být hlasem a ne toliko mít hlas. Na závěr mé řeči ještěpoznámku. A možná návrh. Existuje, také na této fakultě, dvojí přístup k tematice a pedagogice hlasu. Jeden ve smyslu výuky, výcviku v technice mluveného projevu, kdy o hlas jako takový jde víceméněinkluzívně, druhý ve smyslu výchovy k hlasu, kdy o hlas jde exkluzivně. Jsou to záležitosti, jak se ukazuje, citlivé a prestižní. Nedomníváme se, že se tyto přístupy navzájem vylučují. Máme ale za to, že je třeba vědět ­ rozumí se dovědět se, prozkoumat, zjistit, říct si ­ přesněji, věcněji, v čem a čím se liší, jaké má který ambice, cíle, postupy a nároky, kdy a kde a pro co (tedy proč) je který z nich namístě, vhodnější. Také to je záležitost studia a výzkumu. Snad by tomu pomohl počáteční seminář. Hlas, mluva, řeč/Řeč, mluva, hlas Editor: Michal Čunderle a Eva Slavíková Grafická úprava: Jan Zich Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU Praha 2006