akt má původce v nějaké osobě (případně skupině)."27 Diskursy zajisté někdo píše, ale to zastánci těchto teorií nemají na mysli. Nechtějí totiž, abychom se ptali, co činí Henry James nebo Jane Austenová (odpověď by zněla, že sestavují narativně předváděný text). Chtějí, abychom mluvčího nebo vypravěče zkoumali jako — slovy Lansero-vé — „prvotní subjekt". Tento směr v teorii fikce je nositelem ideologie, kterou je nutné prozkoumat. Přinejmenším se zřejmě pokouší eliminovat možnost, že by vyšlo najevo, že jazyk je určitým způsobem nelidský. Tyto poznámky k teorii fikce se zaměřují na dva problémy. Za prvé je zde otázka role pojmu fikce v teorii fikce. Zdá se, jako by pokusy o vysvětlení fikce a fikcí vedly buď ke konstruování fikcí — představovaní čtenáři {imagined readers), příběhy čtení, představovaní mluvčí {imagined speakers) —, nebo k odvolávání se na struktury, u nichž se ukazuje, že se samy opírají o fikci, jako je tomu v případě fikčního přetváření v děj, sdějování {fictional emplotting) organizujícího reálné diskursy, které fikce údajně imituje. Za druhé je zde problém konvergence nauky o narativu a teorie mluvního aktu, kde nás paradoxně nový důraz na fikčnost — tvrzení, že literární díla jsou fikční mluvní akty — nutí, abychom k vypravěčům přistupovali, jako by to byli reální lidé se vším, co z toho vyplývá. Toto pojetí vychází ze silné humanistické ideologie. Je třeba, aby teorie fikce tuto orientaci kriticky rozebrala a dále se zabývala možností, že literární narativy jsou, jak píše Prattová ve svém prvním pojednání, reálné narativně předváděné texty. Nikoli fikční mluvní akty, ale reálné akty vyprávění, pakliže vůbec nějakými akty musí být. 27 Lanserová, S.: The Narrative Act: Point of View in Prose Fiction, c. d., s. 81. 28 ť ľí.t i v X' O ípříběh a diskurs v analýze narativu Stále častěji zavládnou všeobecné rozpaky, když někdo vyjádří přání vyslechnout si nějaký příběh. Walter Benjamin V oblasti naratologie toho již bylo vykonáno tolik, že pokus o jakoukoli syntézu, která by vymezila oblasti, v nichž panuje shoda, a naopak oblasti sporné, by byl nesmírně náročným úkolem. Omezíme se pouze na zjevné případy: je zde dílo ruských formalistů, zejména Proppa a Sklovského, americká tradice, počínající předmluvami Henryho Jamese, pokračující Lubbockem a Boothem až po moderní pokusy o syntézu, jako je např. Story and Discourse Seymoura Chatmana, který se zabývá problémy týkajícími se hlediska {point of view). Francouzský Strukturalismus se zasloužil o rozvoj narativních gramatik (Barthes, Todorov, Bremond, Greimas, Thomas Pavel, Gerald Prince) a o popis vztahu mezi příběhem {story) a vyprávěním {narration) /Genette/. V německých oblastech se dostaly do povědomí práce Wolfganga Kay-8era, Eberharda Lämmerta, Franze Stanzela a Wolfa Schmida; důležitá díla byla napsána v Nizozemsku, a to zejména Teunem Van Dijkem a Mieke Bálovou, aktivní skupina působí i v Tel Avivu (Benjamin Hrushovski, Meir Sternberg, Menakhem Perry).1 V těchto tradicích se nepochybně setkáváme se značným rozrůzněním. Každý 'Bibliografie a užitečná shrnutí viz Chatman, Seymour: Story and Discourse: Narrative Structure in Fiction and Film. Ithaca, Cornell University Press 1978. Další rozpravy a bibliografie viz tři čísla Poetics Today věnovaná narativu: 1:3 (1980), 1:4 (1980) a 2:2 (1981). 29 teoretik má samozřejmě své pojmy a své kategorie. Existuje však něco, v čem se zmiňovaní teoretikové shodují: teorie narativu vyžaduje rozlišení toho, co budeme nazývat jmběhj tedy sled akcí a událostí, které jsou pojímány jako nezávislé na svém projevu v diskursu, — a toho, co nazýváme diskurs, diskursivní prezentace neboli vyprávění událostí. Ruský formalismus v této souvislosti rozlišuje mezi fabulí a syžetem: příběhem jakožto sledem událostí a příběhem, jak je podán v narativu. Další teoretikové nabízejí odlišné formulace, které často obsahují konfúzní termíny: récit je například někdy fabule 0ako u Bremon-da) a někdy syžet (jako u Barthese). Ale existuje vždy základní rozlišení mezi sledem událostí a diskursem, který události uspořádává a prezentuje. Genette například rozlišuje histoire, tj. sled událostí, od récit, tj. prezentace událostí v diskursu, a také od třetí úrovně, od vyprávění (narration), což je akt realizace narativu. Jsem však přesvědčen, že Mieke Bálová se staví proti tomuto Genettovu způsobu kategorizace oprávněně, když tvrdí, že Genette nakonec rozlišuje pouze dvě úrovně stejně jako ruští formalisté.2 Americká tradice inklinuje méně než ostatní k explicitnímu formulování tohoto rozlišení. Primárně se zabývá otázkou hlediska, tedy identifikací a rozlišením vypravěčů, jak zjevných, tak skrytých, a navíc popisem toho, co v románu nebo v povídce patří k perspektivě vypravěče. Abychom takto mohli postupovat, musíme předpokládat rozdíl mezi akcemi či událostmi jako takovými a narativní prezentací těchto akcí. Aby mělo smysl 2 Bálová, Mieke: Narratologie: Essai sur la signification narrative dans quatre romans moderns. Paris, Klincksieck 1977, s. 6. 30 se hlediskem zabývat, musí existovat vícero rozdílných způsobů nazírání a vyprávění daného příběhu, což činí z příběhu invariantní jádro, konstantu, s níž můžeme poměřovat proměnné narativní prezentace. Popsat danou situaci tímto způsobem však znamená identifikovat tento rozdíl jako heuristickou fikci, neboť analytik až na ojedinělé případy není obeznámen s rozdílnými narativy totožného sledu akcí. Analytik je obvykle konfrontován s jediným narativem a musí postulovat to, co se „skutečně stalo", aby byl schopen popsat a interpretovat způsob, jimž je daný sled událostí vypravěčem organizován, hodnocen a prezentován. Americká tradice se tedy nikdy příliš nevěnovala formalizaci svých kategorií, neusilovala ani o gramatiku děje {grammar of plot). Spoléhala se spíše na základní rozlišeni, které explicitně formulovala evropská na-ratologie. Toto rozlišení je podle mého názoru nutným předpokladem naratologie. Abychom mohli z narativu udělat předmět studia, musíme rozlišovat mezi narativy a ne-narativy, což znamená důsledně poukazovat na to, že narativy podávají sled událostí. Jestliže je narativ f > definován jako reprezentace sledu událostí, pak musí \ "ň, být analytik schopen tyto události identifikovat. Tyto \ ^~ události fungují jako nediskursivní, mimotextově dané, \~ existují jako narativní prezentaci předcházející a na ní i '"-* nezávislé, a narativ k nim pak odkazuje. Samozřejmě \% netvrdím, že naratologové jsou přesvědčeni, že se udá- f~ losti Balzakova příběhu skutečně odehrály nebo že Balzac události nejdříve vymyslel a pak je vtělil do narativ-ního diskursu. Tvrdím, že naratologická analýza textu vyžaduje, aby byl diskurs pojímán jako reprezentace událostí, které jsou chápány jakožto nezávislé na jakékoli konkrétní narativní perspektivě nebo prezentaci 31 a které jako by měly vlastnosti skutečných událostí. Román tedy nemůže identifikovat časový vztah mezi dvěma událostmi, které prezentuje, ale analytik musí brát v úvahu, že je zde skutečný či alespoň vhodný časový řád a že se události ve skutečnosti objevují buď současně, nebo následně. Mieke Bálová definuje tento předpoklad s jednoznačností, která je mezi teoretiky narativu vzácná: „Příběh (histoiré) sestává ze souboru událostí v chronologickém pořadí, z jejich umístění v prostoru a ze vztahů s aktéry (actors), kteří je způsobují či prožívají." A přesněji: „Mezi událostmi jsou časové vztahy. Každá z nich probíhá vzhledem k jiné události dříve, souběžně s ní, nebo následně."3 Analytik musí předpokládat, že sdělované události jsou reálně uspořádány, neboť pouze tehdy může popsat narativní prezentaci jako modifikaci či jako zastření pořadí událostí. Jestliže román neidentifikuje časový vztah mezi dvěma událostmi, můžeme to považovat za distinktivní rys jeho narativního hlediska pouze za předpokladu, že události samotné opravdu mají jisté pořadí posloupnosti. Je jistě rozumné předpokládat, že události probíhají v určitém pořadí a že popis událostí předpokládá dřívější existenci těchto událostí, třebaže fiktivní. Jestliže aplikujeme tyto předpoklady o světě na narativní texty, postulujeme úroveň struktury, která nám tím, že existuje jako mimotextově daná, umožňuje nakládat se vším v diskursu jako se způsobem interpretace, hodnocení a prezentace tohoto mimotextového podkladu. Takový způsob postupu je plodný. A jistě je nepostradatelný i pro analýzu současné fikce, která, jak se může zdát, odmítá už samu představu „události". Aby- 3 Ibid., s. 4. chom vysvětlili účinek narativu, které čtenáři znemožňují rozpoznat skutečné události a pořadí, v němž probíhají, například u Robbe-Grilletova díla Le Voyeur, je nezbytné vycházet z předpokladu, že narativ prezentuje sled událostí. Kdybychom nepředpokládali, že události mají skutečné pořadí, opakování narativního diskursu by vůbec nebylo matoucí a bylo by interpretováno automaticky jako opakování motivů. Jakkoli však může být tato perspektiva nepostradatelná, její výchozí pojetí povahy narativu a uspořádání narativního diskursu je často zpochybněno v narativech samých, a to v momentech, kdy je hierarchie narativu převrácena. Právě tyto momenty je nutné pečlivě zkoumat, chceme-li se vyhnout přehnaně zjednodušeným soudům o způsobech, jimiž narativy fungují, a nesprávnému výkladu jejich působení. Narato-logie předpokládá prioritu událostí vzhledem k diskursu, jenž je sděluje nebo prezentuje, čímž stanovuje hierarchii, kterou působení narativu často rozrušuje, neboť události jsou prezentovány nikoli jako dané, ale jako produkty dis-kursivních sil či požadavků. Abychom dané problémy objasnili, začněme známým příkladem, příběhem o Oidipovi. Na základě analýzy narativu bychom identifikovali sled událostí, které konstituují děj příběhu: Oidipus je zanechán na hoře Cithae-ron, je zachráněn pastevcem, vyrůstá v Korintu, na rozcestí zabije Láia, rozluští hádanku Sfingy, ožení se s lokastou, pátrá po Láiově vrahovi, dozví se o své vině, oslepí se a opustí svou zemi. Poté, co identifikujeme fabuli, bychom mohli popsat pořadí událostí a perspektivu z níž jsou tyto události prezentovány diskursem dramatu. Považujeme-li tyto události za realitu příběhu, musíme se pokusit interpretovat významovosť způsobu jejich vyobrazení. V případě Oidipa, stejně jako 32 33 u mnoha jiných narativů, z nichž může jako nejbanál-nější příklad posloužit detektivní příběh, sedig^msja: měřuje na osvětlení rnzhndlIjíCÍ vd^OSfÄ. .kteráj^MJenti-fikována jako realita, ieždetermJnujejyÝznamovost.. Něk-" do zabil Laía^*přobteměm sestává odhalení toho, co se v onom osudném okamžiku v minulosti vlastně stalo. Jeden z milionů nadšených čtenářů této hry — Sigmund Freud — ji popisuje takto: Dění hry není tvořeno ničím jiným než procesem odhalování, které je prováženo důmyslně koncipovanými průtahy a narůstajícím vzrušením, že Oidipus sám je vrahem Láia a že je navíc synem zavražděného muže a Iokasty. Zhnusen opovrženíhodným činem, který nevědomky spáchal, se Oidipus oslepí a opustí svůj domov.4 Freud zdůrazňuje, že logika označování {signification) se zde projevuje tak, že události, které isou považovány za předcházejícj.,a nezávislé na své diskursiyní reprezen-taci, detominují vý^amy, J**-" osvětluje hrozný čin, který je tak působivý, že vyvolává svůj význam bez ohledu na jakýkoli záměr jeho původce. Oidipus se stal vinen na základě dřívější události, a když tato skutečnost vyjde najevo, přijme význam nastolený odhalenou událostí, čímž nabude tragické důstojnosti. Tento způsob nazírání na hru je zásadní. Nabízí se však další perspektiva, která je rovněž zásadní z hlediska jejího účinku a jejímž prostřednictvím budeme schopni porozumět i na první pohled okrajovému prvku. Když se Oidipus poprvé ptá, zda byl někdo svědkem Láiovy smrti, je mu řečeno: „Ti padli. Pouze jeden se strachem prchl, však ze všeho, co tehdy uviděl, jen jedno mohl říci, jinak nic. Prý přepadl je zástup lupičů, 4 Freud, Sigmund: The Interpretation of Dreams. New York, Avon 1965, s. 295 [česky: Výklad snů. Pelhřimov 1994]. 34 a král byl zavražděn."5 A když si později začíná Oidipus uvědomovat, že on sám by mohl být vrahem, říká Iokastě, že vše závisí na výpovědi tohoto očekávaného svědka. „Prý tvrdí, pravilas, že lupiči jej zavraždili; tedy udá-li zas stejný počet, nejsem vrahem já! Přec jeden člověk není celá tlupa! Však řekne-li, že to byl jeden poutník, je jasné vše a je to dílo mé." Na to Iokasta odpovídá: „Buď si jist, že užil slova lupiči, a teď ho nemůže již odvolat: tak obec slyšela a nejen já!"6 Jediný svědek veřejně vypoví příběh, který se neslučuje s Oidipovou vinou. Ovšem tato možnost neviny není nikdy zcela vyloučena. Když totiž svědek přijede, Oidipus se zajímá o jeho vztah k Láiovi a zeptá se ho pouze na jeho narození, nikoli na vraha. Svědkovi není nikdy položena otázka, zda byl vrah pouze jeden, nebo jich bylo více.7 Samozřejmě tím nechci naznačit, že Oidipus byl ve skutečnosti nevinný, a tudíž byl dva tisíce čtyři sta let falešně obviňován. Zajímá mě významovost toho, že možnost neviny není nikdy zcela vyloučena. „Celé dění hry" je vlastně odhalením tohoto hrozného činu, ale ve skutečnosti nám nikdy není předložen důkaz, podáno svědectví očitého svědka. Oidipus sám i všichni jeho čtenáři jsou přesvědčeni o jeho vině, ovšem naše přesvědčení neplyne z odhalení daného činu. Namísto odhalení předešlého činu určujícího význam riyrhomjnpfrij řiř^ žjjjg_to_ v^THam, konvergerice~vyznamu v narativnímdiskursu, ktwý"nas"pr ivádí ktomu," "aTtyčhomTenío"cTnpokládali zSiehTTBnslusný projev. ' —-———- 6 Sofoklés: Tragédie. Král Oidipus. Přel. Ferdinand Stiebitz. Praha, Svoboda 1975, s. 164. 6 Ibid., s. 198. 7 Viz Goodhart, Sandor: „Oedipus and Laius's Many Murderers." In: Diacritics 8:1 (jaro 1978), s. 55-71. 35 Jakmile do hry důkladně pronikneme, víme, že Oidipus musí být shledán vinným, protože jinak dílo, nebude vůbec fungovat, přičemž logika, na kterou reaguje-me/není jednoduše estetickou logikou, která působí na čtenáře literárních děl. Také Oidipus cítí působení této logiky. Bylo předpovězeno, že Oidipus zabije svého otce, a bylo také předpovězeno, že Láios bude zabit svým synem. Oidipus připouští, že zabil starého muže, přičemž čas a místo tohoto činu by mohly odpovídat. Když tedy pastevec odhalí, že Oidipus je ve skutečnosti Láiovým synem, Oidipus se dovtípí, a každý čtenář s ním, že je ve skutečnosti Láiovým vrahem on sám. Jeho závěr není založen na nových důkazech vztahujících se k minulému činu, ale na působení významu, na propletenci proroctví a požadavků narativní koherence. Konvergence diskursivních sil přikládá veškerou důležitost tomu, že se stává vrahem Láia, a Oidipus se tomuto působení významu podvoluje. Místo toho, abychom řekli, že je zde jistý sled předchozích událostí, které jsou dány a které hra jistými oklikami odhaluje, můžeme říci, že rozhodující událost je výsledkem požadavků označování. Význam zde není následkem předchozí události, ale naopak jeho příčinou. Oidipus se nestává vrahem svého otce proto, že spáchal násilný čin, který vychází najevo, ale proto, že se skloní před jw/aHavky narativní koherencg„a.přijme spáchaný čin jako skutečnost. Pro účinek hry je navíc zásadně důležité, že Oidipus učiní tento závažný krok, že přistoupí na požadavky narativní koherence a vnímá svou vinu. Kdyby se měl Oidipus vzepřít logice označování a tvrdit, že „skutečnost, že je mým otcem, ještě neznamená, že jsem ho zabil", a vyžadovat více důkazů o předešlé události, nenabyl by pak onoho nezbytného 36 tragického rozměru. V tomto ohledu se působení nara-tivu spoléhá na kontrární logiku, kdy událost není příči-nou, ale účinkem tématu. Popsat tuto logiku neznamená pohrávat si s detaily, ale zkoumat sílu tragiky. Nelze si navíc nepovšimnout, že tato kontrární logika je ve skutečnosti nezbytnou součástí freudovského čtení této hry, i když Freud sám ve svém výkladu zdůrazňuje, že událost předchází významu. Kdybychom dodržovali tuto logiku a řekli, že právě na základě předešlého neuvědoměle spáchaného činu je Oidipus vinen otcovraždou, pak lze jen stěží konstatovat, že Oidipus v sobě chová oidipovský komplex.8 Předpokládejme však, že místo toho zdůrazníme, že jakmile se Oidipus dozví, že Láios je jeho otec, ve skutečnosti ihned vysloví něco, co až dosud popíral: jestliže je Láios můj otec, pak jsem ho určitě zabil. Budeme-li klást důraz na tento fakt, pak můžeme skutečně identifikovat oidipovský komplex, tedy strukturu označování — touhu zabít otce a pocit viny plynoucí z této touhy — která neplyne z činu samého, ale předchází mu. Tato logika, podle které je událost spíše výslfidjtsm diskursivních sil nejí daností g^^jjrt"" -/*"Jc^re?T"-ii má__ pro působení narativu zásadní důležitost. Popisujeme-li všakTirutímto způsobem, rozlíoaninsrne matoucí či nesprávný model narativu nenahradili správným. Je naopak očividné, že účinek hry závisí z větší části na naratologickém předpokladu, totiž že Oidipovu vinu či nevinu již určila předešlá událost, která ještě nevyšla najevo nebo o níž ještě nebylo referováno. Kontrární logika, v rámci které Oidipus postuluje čin v reakci na 8 Viz Chaseová, Cynthia: „Oedipal Textuality: Reading Freud's Reading of Oedipus." In: Diacritics 9:1 (jaro 1979), s. 58. 37 tragické působě- cbvbňují možnost koner d semiotiky, ^ tnarativu. ^dvade.konf & dekonstrUk- čnícb interpretaci, které ' . nemOZnost takové vůči jebo vlastní logice, na^ pováni zřejmé, ze + vv Te-li z analýzy log^V °, nekompatibü- gramatiky. Je b ^ podle ne v tivní syn angncKen sp0lecnosti, ktery dy muž, pobybuíici sej dobr P^ zachrani chudou rejštinu. Rozvíjí se u ne) mten za 1; a je 38 razňuje kauzální sílu této předešlé události: je Zid, protože se jako Žid narodil. Původ, příčina a identita jsou spojeny v implicitním argumentu, který je pro narativ běžný. V důsledku odhalení Derondova původu se předpokládá, že jeho stávající postoje a zájem o vše židovské jsou způsobeny právě jeho kořeny. Chaseová však na druhou stranu poznamenává: Celkový sled událostí děje prezentuje Derondův odhalený původ z odlišné perspektivy. Z popisu Derondovy situace je čtenáři stále zřejmější, že pro postupný vývoj hrdinova osudu, tedy pro postupný vývoj příběhu, je odhalení jeho židovského původu nesporně potřebné. Aby se mohl Derondův bildungsromán dále odvíjet, jeho postava musí vykrystalizovat. K tomu musí dojít prostřednictvím Derondova poznání vlast-ního osudu, který mu dosud zůstával utajen, a to zejména proto — jak vypravěč sděluje —, že neznal své kořeny. Skrze napětí, které zdůrazňuje Derondův vztah k Mordechajovi a Mirah, se jeho životní příběh začíná ubírat jejich směrem a Mordechaj zároveň otevřeně vyjadřuje svoje přesvědčení, že Deronda je Žid. Čtenář se tak dozvídá o Deron-dových židovských předcích na základě nevyhnutelného závěru vyvozeného nejen z vylíčení Derondových vlastností a jeho empatie k Židům, ale především ze zřejmé strategie a směřování narativu. Objasnění i Derondova původu se proto jeví jako produkt narativních požadavků./ Derondův původ jako předpokládaná příčina jeho postojů a životního! poslání (podle kapitol popisujících ono odhalení) se (ve světle zbývajícíy části textu) ukazuje spíše jako následek popisu jeho životního poslání:) jeho původ je tak důsledkem svých vlastních důsledků.9 j Na základě jedné logiky je Derondovo narození minulou příčinou současných důsledků, ale podle jiné, kontrár-ní logiky, pojmenované Derondovým přítelem Hansem Meyrickem v jeho uštěpačném dopise, by se dalo mluvit spíše o „současných příčinách minulých důsledků".10 Na 9 Chaseová, Cynthia: „The Decomposition of the Elephants: Double-Reading Daniel Deronda." In: PMLA 93:2 (jaro 1978), s. 218. 10 Ibid., s. 215. 39 tomto místě je třeba zdůraznit, že stejně jako v případě Oidipa ani zde nejde o nalezení kompromisní formulace, která by tím, že se vyhne extrémům, dobře vystihla oba způsoby prezentace dané události. Působení narativu totiž závisí právě na alternativním užití extrémů, tedy na důsledném rozvinutí dvou logik, z nichž každá funguje na základě vyloučení té druhé. Nelze však například říci, že Derondův zájem o judaismus je zčásti, nikoli však zcela, důsledkem jeho původu, a že odhalení jeho původu je tudíž částečně vysvětlením a částečně naplněním narativu. Tento způsob formulace není správný, protože působení románu G. Eliotové závisí právě na tom, že je Derondova oddanost judaismu a idealismu namísto životu ve frivolní společnosti, v níž vyrůstal, prezentována jako svobodná volba. Příkladná morální hodnota musí být prezentována jako volba, nikoli jako nevyhnutelný výsledek skrytého faktu Derondova původu. Také to musí být podáno jako vážně míněné rozhodnutí, nikoli jako diletantsky povrchní zájem, který by se pak proměnil v zájem opravdový až na základě odhalení skutečnosti o původu. Román vyžaduje, aby k Derondo-vu zaujetí pro judaismus došlo nezávisle na odhalení jeho židovství. To má z hlediska tematického i etického zásadní význam. Způsob, jakým je zde židovství podáno, přitom nepřipouští možnost koqjía^ze a zdůrazňuje nenahraditelnost původu: být Žid/znAmená narodit se '' Dalo by se namítnout, že každý narativ se řídí touto dvojí logikou, neboť prezentuje děj jako sled událos- 40 ti, který předchází danou perspektivu těchto událostí a je na ní nezávislý, a současně se implicitně domáhá významovosti, čímž naznačuje, že jsou tyto události odů- ... vodněny svou příslušností k tematické struktuře. K prv{ ní perspektivě^ejako_teoretikové přikláníme, kdyžse^ zaDyváTnťTv^Banjfljí^^ JakT"aäneTKdruhijie^^ me-li o vhodnošJ^^ne^^djiOi^M!{|ju_íkdyž zvažujeme, z3a£aío"jé3nání vhodně vyjadřují tematickou strukturu, která by je měla vymezovat). Teoretikové narativu tyto dvě perspektivy samozřejmě vždy uznávali, ale snad až příliš snadno se přikláněli k názoru, že mohou být zastávány obě současně a že mohou být nějakým bezrozporným způsobem slučovány. Nejenže se zde rozpor vyskytuje, ale charakteristickým způsobem se projeví v narativech, a to jako moment, který se zdá buď poněkud nadbytečný, například otevřený konec Krále Oidipa, nebo až příliš vycizelovaný, což je případ Daniela Derondy. Současné studium narativu tyto otázky staví do středu zájmu a zdůrazňuje jejich důležitost pro rétorické účinky narativu. Ačkoli jsem dosud jako příklady uváděl klasická díla evropské literatury, tato dvojí logika se v žádném případě neomezuje pouze na fikční narativ. Současné diskuse o povaze a struktuře narativu ve Freudově díle nám umožňují rozpoznat podobnou situaci. Obecně řečeno, freudovská teorie činí z narativu preferovaný způsob vysvětlení. Psychoanalýza nenabízí vědecké zákony typu: „jestliže platí X, pak platí Y". Psychoanalytičke rozumění spočívá v rekonstrukci příběhu, snaží se dobrat původu určitého jevu, sleduje, jak jedna věc vede k druhé. Freudovy kazuistiky jsou jako takové vlastně narativy s fabulí a syžetem: fabule je rekonstruovaný děj, 41 sled událostí pacientova života, a syžet je pořadí, ve kterém jsou tyto události prezentovány, příběh Freudova přístupu k jednotlivým případům.11 Freudovy narativy (stejně jako Oidipus či Daniel Deronda) vedou k odhalení rozhodující události, která — je-li umístěna ve správném sledu událostí — může být rozpoznána jako příčina pacientova stavu. Jedním z Freudových dramatičtějších případů je kauza Vlkodlak. Freud zde na základě analýzy klíčových snů a asociací dochází k závěru, že dítě se ve věku jeden a půl roku vzbudilo a vidělo své rodiče při souloži. Freud rekonstruuje sled událostí, který začíná rozhodující „prascénou" a zahrnuje i přeměnu této vzpomínky na trauma prožité ve věku čtyř let, jako nápadný příklad Nachträglichkeit. I když byla událost postulována či projektována (Freudův termín je „konstruována") z diskursu vyprodukovaného pacientem, a tudíž by se mohla jevit jako produkt diskur-sivních sil, Freud rázně argumentuje ve prospěch reality a rozhodující priority dané události. „U tohoto bodu," říká, je proto třeba zůstat (nevidím žádnou jinou možnost): buď je analýza založená na neuróze z jeho dětství od začátku do konce nesmysl, nebo se vše udalo tak, jak jsem to již popsal."12 Zpochybňovat prioritu událostí samé je jako dvořit se absurditě. V tomto prípSde'Freud usiluje o synt|jsu^dv3u principů narativu, ^jjflsýfS"jsme se doposud vši$j|jpmde setkávali v opozici: principu priority události a principu určení události prostreamcTvimstouktíiroznäTB^aní. Jako 11 Jedná se o zjednodušení komplexnější úvahy — in: Brooks, Peter: „Fiction of the Wolfman." In: Diacritics 9:1 (jaro 1979), s. 75-76. 12 Gardnerová, Muriel (ed.): The Wolfman and Sigmund Freud. Harmondsworth, Penguin 1973, s. 220. 42 důkaz, že tato událost určitě proběhla, totiž uvádí, že jeho konstrukt funguje a drží pěkně pohromadě. Zavrhuje koncepci události jako významuplné fikce s vysokou mírou určenosti tím, že ji odmítá vnímat jako možnost. Připouští pouze dvě alternativy: reálnou předešlou událost, nebo narativ bez významovosti. Později však Freud objevuje další možnost. Ponechává v platnosti své první pojetí a doplňuje je o další diskusi prostřednictvím toho, co označuje jako „doplňování a drobné úpravy", což je podle Petera Brookse „jedním z nejodvážnějších momentů ve Freudově myšlení a jedním z jeho nejhrdinštějších gest jakožto spisovatele".13 V rámci doplňování, říká Freud, je možné, že k této praudálosti nedošlo a my se zde v podstatě setkáváme s tropem, tedy s přenesením scény pářících se zvířat na rodiče, z níž pak u čtyřletého dítěte vzniká představa, že bylo ve věku jednoho a půl roku svědkem soulože svých rodičů. Proti možné námitce, že je nepravděpodobné, aby došlo ke konstrukci takové scény, Freud argumentuje tím, že jako důkaz možnosti této představy zmiňuje přesně tu strukturální koherenci, která byla již dříve uvedena jako důkaz reálnosti události samé. Má-li se například vymyšlená událost uplatnit ve věrohodném narativu, je nutné si představit, že k ní došlo v době, kdy dítě spalo v ložnici svých rodičů. „Dodatečně vymyšlená scéna musela splňovat určité podmínky, které se v důsledku okolností života osoby, jíž se zdál příslušný sen, mohly vyskytnout pouze v tomto raném období. Jednou z takových podmínek je například přítomnost v posteli v ložnici rodičů."14 "Brooks, P.: „Fiction of the Wolfman", c. d., s. 78; Gardnerová, Muriel (ed.): The Wolfman and Sigmund Freud, c. d., s. 221. " Gardnerová, Muriel (ed.): The Wolfman and Sigmund Freud, c. d., s. 223. 43 V rámci svého druhého^ pojetí pak Freud od sebe tyto dva principy narativu odděluje, místo aby se jako dříve snažil o jejich sjednocení. Můžeme zachovávat nadřazenost události: k té došlo v příslušném okamžiku a určila následné události a jejich významovost. Zároveň můžeme trvat na tom, že struktury označování, diskursivní požadavky, postupně vytvářejí fikční či tropologickou událost. V tomto bodě Freud připouští kontradikci mezi těmito dvěma perspektivami, ale odmítá si mezi nimi vybrat a odkazuje čtenáře na diskusi o problému prascén versus prapředstav v jiném textu. i j-, Když se nakonec vrací k problému, který je obsažen ,V* v této kazuistice, přichází s plodnou a případnou for-\t T mulací: „Sám bych rád věděl, zdali prascéna v přípa-L I dě mého současného pacienta byla představou, nebo \ skutečným zážitkem. Pokud však vezmu v úvahu dal-f-K,ší podobné případy, musím připustit, že odpověď na ,/ " ''tuto otázku není vlastně příliš důležitá."15 Tváří v tvář obtížím spojeným s rozhodnutím, zda by měla být domnělá narativní událost pokládána za danost nebo produkt, Freud poznamenává, že řešení této otázky nemá rozhodující důležitost, protože obě perspektivy nám poskytují stejnou narativní posloupnost. Freud si však rovněž uvědomuje, že čtenář či teoretik nemůže nikdy s klidným svědomím tento závěr přijmout, pokud do problematiky narativu již pronikl. Neexistuje zde žádný všestranně přijatelný kompromis, neboť účinky narativu, jeho etický apel čtenáře či teoretika vždy pobízí k nějakému rozhodnutí. Je pochopitelné, že Freud touží zjistit, zda objevil rozhodující událost v pacientově minulosti (událost, na jejíž možný 15 Ibid., s. 260. 44 dopad by mohli být například jiní rodiče na základě Freudova objevu upozorněni), či zda chování rodičů nebylo v žádném ohledu rozhodující, neboť cokoli, co udělali, se mohlo přetransformovat prostřednictvím tropů představivosti v to, co si vyžadovalo působení označování v narativu. Etické a referenční dimenze narativu činí tyto otázky velice zajímavými, ačkoliv teoretikové tento zájem odmítají a tvrdí, že na volbě nezáleží. V jednom směru má nicméně Freud pravdu, neboť tyto dvě alternativy nám nabízejí velmi podobné narati-vy. Jestliže se přikloníme k možnosti, že událost je produkována působením označování, je jasné, že to, co bychom mohli označit jako prapředstavu, může účinně působit pouze v případě, má-li představovaná událost pro čtyřleté dítě stejnou platnost jako skutečná událost z jeho minulosti. Pokud se naopak přikláníme k reálnosti prascény, pak zjišťujeme, že tato událost by nemohla mít takové katastrofální následky, pokud by s ní struktury označování, na jejichž základě se tato událost stala pro Vlkodlaka traumatem a vzala na sebe neodolatelnou explanační působivost, nekorespondovaly do té míry, že by se stala v určitém smyslu nutností. Z toho, jak se údajný prožitek dítěte z doby, kdy mu bylo rok a půl, stal traumatem až prostřednictvím opožděného působení ve věku čtyř let, vyplývá určující úloha působení významu. Jakkoli blízké si tyto dva výklady mohou být, faktem zůstává, že z pohledu na-ratologie a rovněž z pohledu zaníceného čtenáře rozdíl mezi událostí děje a smyšlenou událostí není reduko-vatelný. Jak dovozuje Brooks, „vztah mezi fabulí a syže-tem, mezi událostí a jejím signifikantním přepsáním, je vztah plný nejistoty a dohadů, struktura nerozhodnutel-nosti, která může poskytnout spíše rámec narativních 45 možností než jasně určitelný děj".16 Tato nerozhodnu-telnost je výsledkem konvergence dvou narativních logik, které neumožňují dobrat se syntézy. Stejný model narativu a analýzy se objevuje i v dalším Freudově textu, který nevypráví příběh jednotlivce, ale příběh lidského rodu. V knize Totem a tabu Freud líčí určující dějinnou událost odehrávající se v pradávné minulosti. Žárlivý a tyranský otec, který chtěl mít všechny ženy jen pro sebe, vyhnal své syny, jakmile dosáhli dospělosti. Synové se proti němu následně spolčili, zabili ho a pozřeli. Tento „památný zločin" stál na počátku společenského uspořádání, náboženství a morálních restrikcí, neboť toto provinění vedlo ke vzniku jistých tabu. Freud tvrdí, že tato dějinná událost na nás dodnes působí. Toto přání, ne-li čin sám, dědíme a opakujeme, přičemž vina, která z tohoto přání pramení, udržuje následky činu živoucí v rámci nepřetržitého narativu. Je však zřejmé, že pokud jsou touhy původci viny stejně jako činy, je možné, že k prvotnímu činu vůbec nedošlo. Freud připouští, že výčitky svědomí mohla u synů vyvolat jejich představa, že by otce mohli zabít (tedy událost jako produkt jejich představivosti). Je to podle něj věrohodná hypotéza a „kauzální řetězec sahající od počátku do současnosti by tak nedoznal žádné újmy".17 Vybrat si mezi těmito dvěma alternativami není snadné, ačkoli - jak dodává - „musíme přiznat, že rozdíl, který se může zdát druhým fundamentální, nepostihuje podle našeho soudu jádro problému". Ať je kladen důraz na 16 Brooks, P.: „Fiction of the Wolfman", c. d., s. 77; viz též: Brooks, Peter: „Freud's Masterplot: Questions of Narrative." In: Yale French Studies 55/56 (1977), s. 280-300. 17 Freud, Sigmund: Totem and Taboo. New York, Norton 1950, s. 16 [česky: Totem a tabu. Praha, Práh 1991]. 46 událost nebo význam, výsledkem je vždy tentýž narativ. To dokládá i případ Vlkodlaka. Opět však nelze potlačit přání volby a Freud ji činí: primitivní lidé neměli zábrany, myšlenka u nich přímo přecházela v čin. „Myšlenku u nich spíše nahrazuje čin. A proto si bez nároku na rozhodující slovo myslím, že o našem případu můžeme usuzovat takto: ,Na počátku byl Čin.'"18 Spolehlivý předpoklad, řekli bychom, ale tato spolehlivost spočívá v jeho dvojznačnosti. Freud zde vychází z představivosti a tvrdí, že u primitivního člověka byla představivost nahrazována činem. Zastává názor, že k činu skutečně došlo, ale jeho formulace nám brání, abychom považovali tento čin za danost, poněvadž je sám o sobě pouze náhradou za představivost, je produktem primární představivosti. A když Freud tvrdí, že na počátku byl €in, neodkazuje nás k události, ale k významové struktuře, k dalšímu textu, a sice ke Goethovu Faustovi, v němž „čin" není ničím jiným než náhradou za „slovo". Faust překládá úvodní slova knihy Genesis — „na počátku bylo Slovo" — a nespokojen s německým Wort, rozhodne se ho nahradit: slovo za „čin", Tat. Ke stejnému gestu se po něm uchyluje i Freud. Cituje-li Freud při obhajobě prvotnosti činu Goetha, zákonitě nás tím odkazuje k prioritě slova. Freudův text ukazuje, že ať už se snažíme uplatnit primát slova nebo činu, možnost, kterou jsme chtěli vyloučit, nás bude stále pronásledovat. Zdůrazňuji nemožnost syntézy, protože to, čeho je zde narativ nositelem, je následek sebedekonstrukce. U dekonstrukce jde o prokázání, že hierarchická opozice, v rámci níž má jeden termín záviset na druhém, pojatém jako předcházející, je de facto vynucena rétorickými a metafyzickými aspekty a že tato hierarchie by 18 Ibid., s. 161. 47 mohla zrovna tak fungovat opačně. Narativy, o nichž se zde hovoří, v sobě zahrnují moment sebedekonstrukce, kdy dochází k obrácení předpokládané priority události před diskursem. Nejelementárnější formou této dekon-strukce, poněkud odlišnou, ale z hlediska narativu stále relevantní, je Nietzschova analýza kauzality jakožto tropu, metonymie. Kauzalita zahrnuje narativní strukturu, v níž nejdříve postulujeme přítomnost příčiny a pak vznik následku. Pravda je, že už samotný pojem děj (plot), jak nás naučil E. M. Forster, je založen na kauzalitě: „Zemřel král, pak zemřela královna" není narativ, zatímco „zemřel král a královna pak zemřela žalem" narativ je.19 V této souvislosti by se dalo hovořit o fabuli kauzálního narativu: nejdříve je zde příčina, pak následek; nejdříve nás komár štípne do ramene, a pak ucítíme bolest. Nietzsche ovšem tvrdí, že tento sled událostí není dán; je konstruován rétorickou operací. Může se například stát, že ucítíme píchnutí, a pak se rozhlížíme po nějakém faktoru, který můžeme považovat za jeho příčinu. „Skutečný" kauzální sled může vypadat takto: nejdříve píchnutí, pak komár. Právě následek nás totiž vede k hledání příčiny; tropo-logická operace potom mění daný sled z píchnutí-komár na komár-píchnutí. Tento druhý sled událostí je produktem diskursivních sil, ale my jej bereme jako danost, jako správné uspořádání.20 19 Forster, E. M.: Aspects of the Novel. Harmondsworth, Penguin 1962, s. 93 [slovensky: Aspekty románu. Bratislava, Tatran 1971]. 20 Nietesche, Friedrich: Werke. 3. díl. Ed. Karl Schlechta. Mnichov, Hanser Verlag 1956, s. 804-805. K úvaze viz: Culler, Jonathan: On Deconstruction: Theory and Criticism after Structuralism. Ithaca, Cornell University Press / Routledge & Kegal Paul 1982, kap. 2. 48 Z tohoto výkladu produkce kauzality nevyplývá možnost eliminace pojmu kauzality o nic víc, než z diskursiv-ní produkce událostí vyplývá možnost fungování narativu bez ideje kauzality, ale jsou zde momenty, kdy narativy identifikují svou vlastní tropologickou produkci a kdy je druhá perspektiva nepostradatelná pro výklad jejich působení. To platí nejen u komplexních literárních nebo teoretických narativu, ale také u narativu, který sociolingvista William Labov nazývá „přirozený narativ" a který pro naratology představuje zajímavý případ. Při studiu specifik černošské angličtiny Labova zaujaly narativní dovednosti projevující se u starších dětí a dospívající mládeže. Při interview se například ptal: „Popral ses někdy s klukem větším než ty?", a pokud odpověď zněla: „Ano", odmlčel se a pak se jednoduše otázal: „Co se stalo?" Labov při své formální analýze příběhů vychází z předpokladu primárnosti událostí. Definuje narativ jako „metodu rekapitulace zážitků z minulosti prostřednictvím porovnání verbálního sledu vět se sledem událostí".21 Jakmile si za východisko určil tuto definici, objevuje: Narativ má jeden důležitý aspekt, který ještě nebyl zkoumán, a přitom je to možná vedle základní narativní věty ten nejdůležitější prvek. Užíváme pro něj termín vyhodnocení (evaluation) narativu, tzn. prostředky použité vypravěčem k naznačení pointy narativu, jeho raison d'etre, proč byl příběh vypravován a k čemu vypravěč směřoval.22 Labov dokonce dochází k závěru, že vypravěčovým primárním záměrem nemusí být sdělovat události, jak by to mohlo vyplývat z definice narativu, ale spíše vypravovat 21 Labov, William: Language in the Inner City. Philadelpia, University of Pennsylvania Press 1972, s. 360. 22 Ibid., s. 366. 49 příběh, o němž si nikdo nebude myslet, že nemá pointu: „Příběhy bez pointy se setkávají se zdrcující reakcí: ,A co jako?' Každý dobrý vypravěč se tuto otázku snaží průběžně odvracet. Mělo by být nemyslitelné, aby na konci jeho narativu posluchač pronesl ,A co jako?'"23 Labovovi vypravěči prokazují značnou dovednost při odvracení této otázky. Konstruují své narativy tak, aby byly splněny požadavky označování a dané příběhy vnímány jako hodné vyprávění, jako vypravovatelné. Labov ve své analýze odlišuje tyto diskursivní, hodnotící prvky od sledu akcí, které jsou líčeny v narativních větách. Je tudíž založena na ještě jiné verzi základního naratologic-kého rozlišení mezi příběhem a diskursem. Labovova analýza funguje velmi dobře do té doby, dokud je schopen rozlišovat mezi příběhem a diskursem. Pokud je schopen oddělit narativní věty od hodnotících vět, pak také může obhájit názor, že narativ je sled vět líčících události, jež jsou doplňovány větami, které tyto události hodnotí. Když však má popsat hodnotící prostředky, zjišťuje, že některé z těch nejzajímavějších a nejpůsobivějších nejsou komentáře stojící mimo dění, ale že vlastně náležejí ke sledu událostí. Místo abychom nějakou příhodu hodnotili podle toho, jak byla vzrušující, nebezpečná nebo napínavá, můžeme klást důraz na sdělitelnost příběhu tím, že jednomu ze zúčastněných přisoudíme hodnotící komentář a tento komentář budeme vyprávět jako událost v příběhu: „A když jsme dorazili na místo, její bratr se ke mně obrátil a zašeptal:,Myslím, že je mrtvá, Johne.'" Anebo, jak říká Labov, hodnocení „samo může být narativní větou" v tom smyslu, že primární funkcí akce, o níž někdo referuje, je zdůraznění dramatického charakteru udá- 23 Ibid. losti, jako je tomu ve větě: „Nikdy v životě jsem se nemodlil k Bohu tak horlivě a tak usilovně!"24 Labov má zajisté pravdu, když tvrdí, že mnohé z vět popisujících dění jsou ve skutečnosti určovány svou hodnotící funkcí. Neuvažuje o nich jako o popisu předchozích akcí, ale vnímá je spíše v tom smyslu, že v konečném důsledku utvářejí dění tak, aby vyhovovalo požadavkům významovosti a dalo vzniknout příběhu, na který nikdo nezareaguje slovy: „A co jako?" Má-li však analytik tuto možnost, nachází se v ošemetné situaci. Každé líčení dění s sebou nese možnost, že by mělo být bráno jako hodnotící, jako určené požadavky významovosti, nikoli jako narativní reprezentace dané události. Jelikož analytik v té nejzákladnější rovině rozlišuje mezi narativní-mi a hodnotícími větami, jelikož analýza vypravování je pro něj především věcí roztřídění jednotlivých prvků do těchto dvou kategorií, musí se rozhodnout pro jednu ' z variant, přičemž výsledek tohoto rozhodnutí může být velmi sporný. Samozřejmě, svým způsobem, jak říká Freud, na jeho volbě záležet nemusí, neboť vypravování samo se pro nás nemění, ať už je jeho popis konkrétní události jakýkoli. Pokud nás však zajímá působení příběhu, což je zejména případ těch, co vypravují či poslouchají přirozené narativy, pak jsme k takové volbě vybídnuti. Potřeba rozhodnout se pro jednu z variant se u přirozených narativu často objevuje ve formě určitého podezření: to zní příliš učesaně, příliš dramaticky, až příliš pozitivně; opravdu se to tak stalo, nebo je zmiňovaná událost hodnotícím prostředkem, který nám má zabránit 24 Labov, William: „Narrative Analysis: Oral Versions of Personal Experience." In: Essays on the Verbal and Visual Arts: Proceedings of the 1966 Annual Spring Meeting — American Ethnological Sodety. April, Philadelphia (1966), s. 37-39. 50 51 v tom, abychom řekli: „A co jako?" Je tento konkrétní prvek příběhu produktem diskursivních požadavků? V případě tzv. „přirozeného narativu" tato volba obvykle vyvstává jako otázka po fikčnosti (Jedná se o skutečnou událost?). Jakmile je však narativ jako celek zaštítěn fikcí, jakmile k němu začneme přistupovat spíše jako k povídce než jako k narativu vycházejícímu z osobní zkušenosti, pak otázka vztahu příběhu a diskursu už nenachází tak jednoduché východisko. Nemůžeme se jednoduše ptát, zdali je to, co se stalo, pravda či nikoli. Bylo by dosti zvláštní říci o Danielu Derondovi, že nevěříme, že se skutečně narodil jako Žid. Místo toho se musíme ptát, zdali je to právě ona událost, která určuje význam a diskurs, nebo zda je sama určována různými narativními a diskursivními požadavky. Analýza narativu spadá mezi důležitá odvětví sěmiotiky. Ještě pořád plně nedoceňujeme důležitost narativních schémat a modelů ve všech aspektech našeho života. Jak jsem již uvedl, analýza narativu závisí na rozlišení mezi /příběhem a diskursem, a toto rozlišení s sebou vždy nese vztah vzájemné závislosti: buďto je diskurs nahlížen " jako reprezentace událostí, které musí být vnímány jako nezávislé na této konkrétní reprezentaci, anebo jsou tzv. události nazírány jako postuláty či produkty diskursu. I Jelikož však rozlišení mezi příběhem a diskursem může fungovat pouze tehdy, je-li jedno determinováno druhým, analytik se vždy musí rozhodnout, co bude považovat za danost a co za produkt. Výsledkem každé takové volby je však naratologie, která je ochuzena o část oné specifické komplexity narativu a která není schopna popsat mnohé z jejich účinků. Vnímáme-li diskurs jako prezentaci příběhu, bude se nám zdát obtížné vysvětlit zde probírané 52 typy účinků, které jsou závislé na určující roli diskursu vzhledem k příběhu, což je možnost, kterou často nastoluje sám narativ. Pokud bychom na druhou stranu přijali názor, že to, co označujeme jako „události", není nic jiného než pouhý produkt diskursu, řada predikátů přidělených konatelům v textu, vysvětlení působení narativu by pak bylo ještě obtížnější. Účinky i těch nejradikálněj-ších fikcí totiž závisejí na předpokladu, že jejich matoucí sledy vět jsou prezentacemi událostí (byť nemusíme být schopni tyto události rozpoznat) a že tyto události mají v zásadě rysy nesdělitelné v rámci diskursu, takže selekce fungující na základě diskursu nese význam. Bez tohoto předpokladu, na jehož základě je diskurs selekcí, a dokonce i potlačením možné informace, by byly texty ochuzeny o svou podmanivost a neuchopitelnost. Žádné z hledisek nám tedy pravděpodobně nenabídne uspokojivé pojetí naratologie. Nelze je ani vměstnat do jednoho harmonického celku. Jsou založena na naprosto neslučitelných protikladech, konfliktu dvou logik zpochybňujících možnost koherentní nekontradiktorní „nauky" o narativu. Tato identifikace určité sebedekon-struktivní síly spočívající v narativu a teorii narativu by však neměla vést k odmítnutí analytických snah, které jsou pro nás hnacím motorem na cestě k tomuto objevu. Při nemožnosti syntézy musíme být ochotni přecházet od jedné perspektivy ke druhé, od příběhu k diskursu a zase zpět.