EDWARD GORDON CRAIG O DIVADELNÍM UMĚNÍ Preložil Milan Lukeš DIVADELNÍ ÚSTAV PRAHA 2006 HEREC A NADLOUTKA S VEŠKEROU SRDEČNOSTÍ VĚNUJI SVÝM DOBRÝM PŘÁTELŮM, DE VOSOVI A ALEXANDRU IIEVESIMU „Aby se divadlo zachránilo, musí být divadlo zničeno, herci a herečky musí vymřít na mor... znemožňují umění." ELEONORA DUSEOVÁ Odedávna jc předmětem sporu, je-li herectví umční, nebo ne, tudíž, jc-li herec umélec, nebo cosi Úplně jiného. Nezdá se, že by vůdčí duchy jakéhokoli historického období tato otázka bůhvíjak trápila, aleje hodné důkazů, že kdyby se už rozhodli přistoupit k tomuto tématu vážné, zkoumali by jc stejné, jako když uvažovali o hudbé éi poezii, o architektuře, sochařství a malířství. Na druhé strane se na toto téma v jistých kruzích stále vedou vášnivé diskuse. Účastníky jsou zřídka herci a vůbec výjimečné divadelníci, a všichni se vyznačují značným nelogickým zápalem a velmi malou znalostí problematiky. Argumenty proti herectví jakožto uméní a proti herci jako umélci jsou obecné tak nerozumné a tak zaujaté svým opovržením vůči hereckému stavu, že asi pravé proto se herci neobtéžují do diskuse vstoupit. Takže kvartální útok na herce a jeho zábavné povolání přichází teď pravidelné s každým ročním obdobím, a obvykle skončí nepřítelovým ústupem. Nepřátelské šiky obvykle tvoří páni literáti nebo páni soukromníci. Vyzbrojeni tím, že celý život chodí do divadla, nebo tím, že jaktéživi v divadle nebyli, zaútočí z důvodu, který nejlépe znají sami. Sleduji tyto pravidelné útoky sezónu po sezoné, a připadá mi, že vyvěrají Z popudlivosti, z osobního nepřátelství nebo z ješitnosti. Od počátku až do konce nemají žádnou logiku. Takhle útočit na herce nebo na jeho povolání nelze a já se tu připojit k takovým pokusům nehodlám. Chci vám tu pouze předložit néco, co pokládám v tomto zvláštním případu za logická fakta, která jsou po mém soudu mimo diskusi. Herectví není uméní. Je ledy nesprávné hovořit o herci jako o umělci. Protože náhoda je nepřítel uméní. Uméní je přímý protiklad pandě-monia, a pandemonium tvoří změť nejrůznějších náhod. K uméní ■iii se dospeje pouze po předběžném rozvrhu. Chccme-li tudíž vytvořit néjaké umělecké dílo, můžeme pracovat jen s takovým materiálem, který je vypoěitatclný. Člověk z takového materiálu není. Člověk od přírody tíhne ke svobodě; ve své vlastní osobě nese důkaz, že jako materiál se v divadle upotřebit nedá. V moderním divadle je všecko nahodilé v důsledku toho, že těla mužů a žen tu fungují jako vlastní materiál. Pohyby hercova těla, výraz jeho tváře, zvuk jeho hlasu, to vše jc vystaveno na milost a nemilost vichru jeho emocí: těch vichrů, které musejí kolem umělce neustále dout a uvádět ho do pohybu, aniž ho vyvedou z rovnováhy. Herce se však emoce zmocňuje; popadne ho za ruce i nohy a cloumá jimi, kam sejí zachce. Herec její vydán napospas, pohybuje se jako v horečném snu nebo jako pomatený, potácí se sem a tam; jeho hlava, jeho paže, jeho nohy jsou příliš slabé, aby se vzepřely přívalu jeho vášni, pokud se kontrole nevy-mknou docela, a v každém okamžiku ho mohou zradit. Marné se pokouší sám se sebou diskutovat. Hamletovy věcné pokyny (mimochodem pokyny snílkovy, ne logikov)') jsou řeči do větru. Údy odpírají, opakované odpírají poslušnost rozumu ve chvíli, kdy se rozpálí emoce, zatímco rozum celou dobu vytváří ten žár, od něhož posléze emoce vzplanou. A stejně jako s pohybem má se to i s výrazem jeho tváře. Rozum se lopotí a na chvíli se mu daří pohnout očima nebo obličejovými svaly žádoucím směrem; na pár okamžiků si tvář zcela podrobí, a najednou ho smete emoce, která se Činností rozumu rozpálila. Náhle, jako blesk, a dříve než rozum stačil na protest vykřiknout, horoucí vášeň ovládla hercův výraz. Ten se stěhuje a mění, kolísá a obrací, emoce ho žene z hercova čela až dolů k ústům; teď je zcela v jejím područí a křičí na ni „Dělej si se mnou, co chceš!" Výraz řádí jak utržený ze řetězu, a ejhle: „Z ničeho nepojde zase nic." Stejné jako s pohyby je to i s hlasem. Kmoce hercův hlas nakřápne. Strhne ho na stranu spiklenců proti rozumu. Zpracuje hercův hlas tak, že vytvoří dojem emocionální disharmonie. Nemá smysl prohlašovat, že emoce je duchem bohů a přesné to že má umělec vytvářet; za prvé to není pravda, a i kdyby to nakrásně pravda byla, žádná bludná emoce, žádný neurčitý pocit nemůže mít cenu. Proto je, jak vidíme, hercův rozum slabší než jeho emoce, poněvadž emoce dokáže nad rozumem zvítězit a napomáhá zničit to, co rozum by chtěl vytvořit; a jak si emoce rozum zotročuje, nezbytné se jedna náhoda vrší na druhou. Tak jsme dospěli k závěru, že emoce je příčina, která nej- 49 prve tvorí, a potom boří. Umení, jak jsme si řekli, nemůže připustit náhody. Tudíž to, co nám dává herce, není umělecké dílo, ale série nahodilých vyznání. Zpočátku se v divadelním umění lidského těla jako materiálu nepoužívalo. Emoce mužů a žen se zpočátku nepovažovalo za vhodné předvádět davům. Když už byla potřeba vzrušení, slon či tygr v aréně posloužil lépe. Vášnivý zápas slona s tygrem nám poskytne více nezkaleného vzrušení, než dokážeme vydolovat z moderního hlediště. Taková exhibice není brutálnější, ale jemnější a lidštější; poněvadž nic není odpornějšího, než když se lide, muži a ženy, pustí na pódiu ze řetězu, tak aby odhalili to, co umelci ukazovat odmítají, leda zahalené formou, kterou vytvořil jejich rozum. Jak došlo k tomu, že Člověk se uvolil zaujmout místo, které do té doby zabíralo zvíře, není obtížné domyslet. Vzdělanější muž potká muže temperamentnějšího. Osloví ho asi lakovým způsobem: „Máte skvělý výraz; a tak velkolepé pohyby! A hlas máte, jako když ptáci zpívají! A ten lesk v očích! Působíte neobyčejně vznešené! Téměř jako bůh! Všichni by si měli uvědomit, co ve vás mají za poklad. Napíšu váni pár slov, a vy s nimi lidi oslovíte. Postavíte se před ně a přednesete můj text zcela po svém. Určitě to bude dokonalé." A temperamentní muž odvětí: „Myslíte to vážné? Vážně vám připadám jako bůh? To by mě jakživo nenapadlo. A myslíte, že kdybych před lidmi vystoupil, mohl bych na ně zapůsobit tak, že by jim to prospělo a naplnilo je to nadšením?" „Ne, ne, ne," prohlásí inteligentní muž, „jenom vystoupil by rozhodně nestačilo, ale budete-h mít co říct, rozhodně uděláte velký dojem." Ten druhý odpoví: ,Já si myslím, že odříkal váš text by mi dělalo potíže. Snazší by pro mé bylo, kdybych prostě jenam vystoupil, a pronesl něco instinkt» ně, třeba .Zdravím všechny lidi!' Mám pocit, že takhle by to spíš šlo ze mne." „To je výborný nápad," řekne na to pokušitel, „to vaše .Zdravím všechny lidi! Na to téma napíšu lakových pět deset stránek textu, a vy ho pronesete první. Ostatně je to váš nápad. Zdravím! Takže dohodnuti, uděláte to?" „Když myslíte," odtuší ten druhý bezelstně a pošetile, a nadmíru polichocen. A tak začíná komedie o autorovi a herci. Mladý muž vystoupí před davem lidí a odříká text, jehož přednes je skvělá propagace literárního umění. Potlesk odezní a na mladíka se rychle zapomene, dokonce je mu i odpuštěno, jak text přednesl; svého času to byl nový 50 a originální nápad, pro autora výhodný, a krátce nato i další autoři zjistili, že používal pohlt-dné čiperné mladíky jako nástroje je skvělá věc. Vůbec jim nevadilo, že nástrojem byla lidská bytost. Ačkoli jeho klapky neovládali, jakž takž na něj zahrát dovedli a zjistili, že je užitečný Takže dnes tu máme zvláštní obraz člověka ochotného pronášet myšlenky druhého člověka, které ten druhý člověk opatřil formou, a vystavovat přitom svou osobu na odiv veřejnosti. Počíná si tak, protože mu to lichotí - a marnivost se s rozumem nesnáší. Přitom však stále, až do skonání světa, bude lidská přirozenost usilovat O svobodu a bouřit se proti zotročení a úloze pouhého zprostředkovatele myšlenek někoho jiného. Celé je to dost vážná věc, a není dobré odsunovat ji stranou a namítat, že herec není médium autorových myšlenek, ale že autorova mrtvá slova oživuje; protože i kdyby to byla pravda (jakože to pravda být nemůže), dokonce i kdyby herec byl hlasatelem idejí, jejichž je on sám autorem, jeho přirozenost by pořád zůstávala v područí; jeho tělo by se muselo stát otrokem rozumu, a to, jak jsem ukázal, zdravé tělo zásadně odmítá. Pročež je - z důvodů, které jsem uvedl - lidské tělo od přírody jako umělecký materiál naprosto k ničemu. Jsem si plně vědom paušálního rázu tohoto výroku, a protože se dotýká mužů a žen, kteří jsou živí a kteří jakožto vrstva zůstanou navždycky v oblibě, musim jej ještě rozvinout, abych se nedopustil nechtěné urážky. Velice dobře vím, že to, co jsem tu řekl, nezpůsobí hromadný exodus všech herců ze všech divadel světa a že je to nezazené do pochmurných klášterů, v nichž jim pro zbytek jejich života bude divadelní umění, jako hlavní tenia jejich zábavné konverzace^ pro smích. Jak už jsem napsal jinde, divadlo se bude vyvíjet dál a herci budou ještě pár let jeho rozvoji na překážku. Vidím však skulinu, kterou Časem mohou ze své poroby uniknout. Musejí sí vytvořit novou formu herectví, sestávající hlavně ze symbolického gesta. Dnes ztělesňují a interpretují; zítra musejí re-prezentoval a interpretovat; a pozítří musejí vytvářet. Takovým způsobem se může vrátit styl. Dnes herec ztělesňuje nějakou konkrétní bytost. Volá na publikum: „Sledujte mě, teď předstírám, že jsem takový a takový, a ted předstírám, že dělám tohle a tohle," a tak pořád jenom co možná přesně napodobuje to, co původně hodlal ukazovat. Například je Romeem. Říká obecenstvu, že je zamilovaný, a předvádí to tím, že líbá Julii. To prý je umělecké dílo a inteligentní způsob jak naznačit myšlenku. Proč? Vždyť je to jako by malíř nama- 31 loval na stěnu obraz zvířete s dlouhýma ušima, a pod něj pak napsal „To je osel". Člověk by řekl, že s dlouhýma ušima je lo už beztak jasné, nápis je zbytečný, jak už desetileté dítě pochopí. Rozdíl mezi desetiletým dítčtcm a umělcem je v tom, že umělce kresbou jistých znaků a tvarů vytvoří dojem osla, a vct$í umělec je ten, kdo vytvoří dojem celého oslího rodu, ducha věci. Herec se dívá na život jako fotografický aparát, a pokouší se pořídit snímek, kterým by se tnu vyrovnal. Ani ho nenapadne, Že jeho umění je takového rodu jako například hudbu. Snaží se reprodukovat přírodu; zřídka ho napadne s pomocí přírody vynalézat, a nikdy ho ani nenapadne tvořit. Jak jsem řekl - když chce zachytit a sdělit poezii polibku, zápal boje nebo chlad smrti, nezmůže se na nic lepšího, než že to otrocky napodobí - že bude líbat - bojovat - že se natáhne a bude dělat mrtvého. Když to vezmete kolem a kolem, není to všechno strašně hloupé? Není ubohé takové umení a taková moudrost, které nejsou s to publiku sdělit ducha a podstatu ideje, ale jenom její neuměleckou kopii, jen faksímilc věci samé? To pakjc imitátor, ne umělec. To se pak hlásí k příbuzenstvu s břichomluvcem-1 Herecká hantýrka zná výraz „dostat se roli pod kůži". Lepší výraz by byl „z kůže role se úplné vysvléhtout". ,,1'rosím vás," slyším pěnit brunátného herce, „to v tom vašem divadle nemá být žádné maso a krev? Žádný život?" Přijde na to, co je pro vás život, siňore, když toho slova užíváte v souvislosti s uměním- Malíř myslí něco dost odlišného od konkrétní životní reality, když mluví o životnosti ve svého umění, a jiní umělci obvykle míní cosi bytostně duchovního; jenom herec, břichomluvec a preparátor zvířat, když hovoří o tom, že do svého díla vkládají život, míní jakousi skutečnou a životu podobnou reprodukci, cosi do oéí bijícího, eo mě vede k pomyšlení, že by bylo lépe, kdyby herec svlékl kůži role úplně, Budc-li tohle nějaký i „Kdyby tedy přišel k nám do obce muž, umejici svou moudrostí všelijak se proměňovati a všechny věci napodobovati, a chtčl nam předvésti sťbe i své básní, patrné bychom se mu s úctou poklonili jako muži svatému, podivuhodnému .1 milému, ale řekli bychom tmi. že nťiií mílie lakového v naíi obci, mezi námi ,i ani nesmí nikdy býti. i poslali bychom liu do jiné obce, na lijíce vonné masti na hlavu jeho a ovinoucr jej vlneným vínkem, sarni pak bychom ve svém vlastním prospechu se spokojili prostším a méně líbivým básníkem a skladatelem báji, který by nám napodoboval sloh muže ušlechtilého a mluvil podle ortech zásad, ktťie jsme předepsali hned na počátku, když jsnK M počali zabývati výchovou vojínu." I'LATÔN. (Celá pasáž je pfílii dlouhá, aby lady mohla být ulíStena, takže odkazujeme ctenáfe na Ústavu, knihu třetí, 398 a-b.) 52 herec číst, jestlipak se mi podaří, aby si uvědomil tu směšnou absurdnost svého sebeklamu, té víry, že se má snažil o věrnou kopii, o reprodukci? Budu předpokládat, že takový herec je tu teď se mnou, a zvu mezi nás hudebníka a malíře. Ať mluví oni. Už nechci být podezírán, že z triviálních pohnuiek napadám hereckou práci. Mluvil jsem tak z lásky k divadlu a protože doufám a věřím, že stojíme na prahu mimořádného rozvoje, který oživí a povznese to, co v divadle upadá, a protože doufám a věřím, že herec sebere veškerou svou sílu, aby by! léto obnově nápomocen. Mnozí lidé od divadla můj postoj v této věci spalně chápou. Připadá jim, že je 10 můj postoj, pouze můj; zřejmě jsem v jejich ocích zbloudilý kverulant, pesimista a bručoun, kterého už divadlo unavuje, a tak ho chce zboural. Proto ať s hercem mluví jiní umělci, a herec ať před nimi hájí svou věc, jak nejlépe umí, ale ať naslouchá, co si o umění myslí oni. Takže tu sedíme a diskutujeme, herec, hudebník, malíř a já. Já, který tu reprezentuji umění lišící sc od těch jejich, zůstanu zticha. Jak tu tak sedíme, hovor se nejprve toéi kolem přírody. Obklopují nás krásné křivky strání a stromů, v dálce se tyěí rozlehlá pohoří pokrytá sněhem a všude kolem zní nesčetné jemné hlasy přírody - Život. »Taková krása," vzdychne malíř, „jak krásný to všecko má smysl!" Sní o tom, jak téměř nemožné je přenést na plátno plnou pozemskou i duchovní hodnotu toho, co ho obklopuje, přesto však se k tomu staví čelem, jako se člověk zpravidla staví čelem k tomu, co je nejnebezpečnějši. Hudebník klopí zrak k zemi. Herec obrací svůj vnitřní zrak do sebe. Nevědomky vychutnává sebe sama jako ústřední postavu vskutku vydařené scenérie. Vykračuje si po prostranství mezi námi a vyhlídkou, hbité opisuje půlkruhy a pozoruje skvostné panorama, aniž je vidí, vědom si jednoho jediného, totiž sebe a svého postoje. Samozřejmé že herečka tváří v tvář přírodě by tu jen pokorně postávala. Je přece lakový drobek, takové malé pitoreskní nic, jak nám dává najevo každým svým pohybem, i takřka neslyšitelným povzdechem, adresovaným publiku i sobě samé na znamení, že tu stojí, „chudinka malá", před tváří Boha, který ji stvořil, a další sentimentálni nesmysly. Takže jsme se tu sešli všichni, se svými přirozenými postoji, a budeme sc jeden druhého vyptával. A představme si, že jednou taky každý máme opravdový zájem o zájmy a práci toho druhého. (Připouštím, že to je velmi neobvyklé a že sobecké myšlení, la nejvyšší forma stupidity, mnohé údajné umělce dost nemilosrdně 53 66 uzavírá do malé hranaté krabice.) Předpokládejme však, že zájem je obecný, že herec i hudebník se chtějí něco dovědět o výtvarném umění a že malíř i muzikant by se rádi od herce dověděli, v čem jeho práce spočívá a jestli a proč ji považuje za umění. Protože tady si nebudou brát ubrousky, ale budou říkat to. o čem jsou přesvědčeni. A protože jim o nic jiného než o pravdu nejde, nemají se čeho bát; všichni jsou to slušní lidé, dobří kamarádí a Žádné netykavky, dovc dou rány přijímat i dávat. „Pověz nám," řekne malíř, ,Je pravda, že musíš prožít emoce postavy, kterou ztělesňuješ, abys mohl svou roli pořádné zahrát.?" „Ano i ne; přijde na to, co tím myslíš," odpoví herce. „Musíme umět prožít a soucítit, ale také kritizovat emoce postavy; pozorujeme ji zdálky, než se s ní pustíme do křížku; načerpáme z textu, co nejvíc se dá, a oživujeme si emoce, které jsou vhodné, aby postava dala najevo. A když ty emoce, které pokládáme za důležité, mnohokrát přeskupíme a vy třídíme, učíme seje reprodukovat před publikem, a abychom to dokázali, musíme prožívat co nejméně; čím méně prožíváme, lim lépe budeme ovládat svůj mimický i pohybový výraz." Výtvarník s výrazem žoviálni netrpělivosti vstane a přechází sem tam. Očekával, že jeho přítel odpoví, že s emocemi to nemá nic společného, že dokáže ovládat svou tvář, svoje rysy, svůj hlas a vůbec všechno, jako by jeho tělo bylo pouhý nástroj. „Copak nikdy neexistoval herec," ptá se výtvarník, „který by mel svoje tělo od hlavy k patě tak vytrénované, aby reagovalo na činnost rozumu, aniž emocím dovolí, aby se vůbec probudily? Určité přece musel existovat herec, třeba jeden z deseti milionů, který to dokázal!" „Ne," prohlásí herce s veškerou rozhodností, „vůbec nikdy! Nikdy neexistoval herec, který by dosáhl takového stupně mechanické dokonalosti, aby jeho tělo bylo absolutním otrokem jeho rozumu. Edmund Kc;in v Anglii, Salvini v Itálii, Rachel, Eleonora Duscová - vybavuji šije všecky a opakuji, že takový herec nebo laková herečka, jaké ty líčíš, nikdy neexistovali." Nato výtvarník prohlásí: „Takže připouštíš, že takhle by dosáhli dokonalostí?" „Ale ovšem! Ale není to možné, a nikdy to možné nebude," křičí herec, a vstává - takřka s pocitem úlevy. „Ale to pak je, jako bys řekl, že dokonalý herec nikdy neexistoval, že nikdy neexistoval fierce, který by svůj výkon nepokazil jednou, dvakrát, desetkrát, někdy stokrát za večer. Copak nikdy neexistovalo herectví, které by se dalo nazvat téměř dokonalým, a což nikdy existovat nebude?" Pro odpověď nejde herec daleko: ,.A existoval snad obraz ;■)■! nebo architektura, nebo hudební skladba, které by se daly pokládat za dokonalé?" „Jisté," odtuší ostatní. „Umožňují to zákony, jimiž se naše umění řídí." „Například na obraze," pokračoval výtvarník, „mohou být čtyři linky nebo čtyři sta linek různým způsobem uspořádané, třeba krajně jednoduše, ale přitom dokonale. To znamená, že si mohu nejprve zvolit, čím ty linky vytvořím, pak si mohu zvolit, kam je umístím, a mohu to zvažovat, jak dlouho budu chtít, a mohu lo měnit, a pak ve stavu, kdy nepropadám spěchu, nervozitě, vzrušení, ani depresi - vlastné v jakémkoli rozpoložení se mi zachce (a ten stav si laky připravím, nebo si počkám a vyberu si ho) - mohu ty linky dát dohromady - tak, a teď jsou na svém místč. Mám vlastní materiál a nic než má vlastní vůle na tom nic změnit nemůže, a jak jsem řekl, svou vůli mám zcela pod kontrolou. Linka může být rovná nebo se muže vlnit, když se mi zachce; může být zakulacená, když budu chtít, a netřeba se obávat, že bude zakřivená, zatímco já bych ji chtěl mil rovnou, anebo že v té zakřivené budou rovná místa. A když už je botová, nepodléhá Žádným změnám, mimo ty, které způsobí čas, jenž ji posléze zničí." „To je pozoruhodné," prohlásí herec; „kež by to šlo v mé práci." .Jistě," odvětí výtvarník, Je to velice pozoruhodné, a je v lom po mém soudu celý rozdíl mezi inteligentní a přibližnou nebo namátkovou výpovědí. Namátková výpověď je věcí náhody. Když inteligentní výpověď dosáhne své nejvyšší možné formy, stává se uměleckým dílem. A proto jsem vždycky soudil, jakkoli se mohu mýlit, že tvoje práce není umělecké povahy. Jinými slovy (a tys to řekl sám), každá výpověď, jakou ve svém díle učiníš, je vystavena všem myslitelným změnám, které si emoce zamane způsobit. To, co je počato v tvé mysli, ti přirozenost tvého těla nedovolí dovršit. Tvoje tělo dokonce natolik převáží nad tvou inteligencí, že jí v mnoha případech z jeviště vyžene úplně. Někteří herci jako by si říkali: Jakou mají krásné představy cenu? Nač by moje mysl spřádala pěkné nápady nebo zajímavé myšlenky, když je pak moje lělo, které je zcela mimo mou kontrolu, pokazí? Hodím rozum pres palubu, ať mne a celou hru táhne moje tělo1; a mně dokonce připadá, že na postoji takového herce něco je. Nelavíruje mezi dvěma postoji, které se v něm přou, a jeden přitom vyvrací druhý. Ani trochu se nebojí, k čemu to povede. Jde do toho jako chlap, někdy až příliš jako kentaur, vědu, opatrnost, všechen rozum odhodí stranou, a výsledkem je dobrá nálada v publiku, které si za ni rádo zaplatí. Jenže my tu mlu- 55 víme o jiných věcech, než je dobrá nálada, a třebaže tleskáme herci, který takovou osobnost má, neměli bychom snad zapomenout, že tleskáme jeho osobnosti, že tleskáme jemu, a ne tomu, co nebo jak dělá. a to nemá nic, ale vůbec nic spolčeného s uměním, s nějakým výpočtem či s rozvrhem." «Ty jsi ale pěkný kamarád," směje se herec vesele, „ty mi tu vykládáš, že moje umění žádné umění není! Ale já vím, co tím myslíš. Ty chceš říct, že jsem umělec, ale jenom do té doby, než vstoupím na jeviště a než přijde ke slovu moje tělo." „Ano, tak to je, to náhodou jsi, protože herec jsi moc špatný, na jevišti jsi hrozný, ale máš nápady, máš imaginaci, vlastně se dá říct, že jsi výjimka. Vykládal jsi mi kdysi, jak bys hrál Richarda III., co bys dělal, jakou podivnou atmosféru bys kolem sebe šířil, a to cos mi vykládal, to jsi ve hře taky viděl, a co sis vymyslel a vložil do ní, bylo tak pozoruhodné, tak důsledné promyšlené a formálně tak výrazné a vytříbené, že kdybys dokázal předělat svoje tělo ve stroj, nebo v mrtvý materiál, jako je hlína, a kdyby té kdykoliv a po celou dobu, CO je před divákem, poslouchalo, a kdyby ses dokázal bez Shakespearovy básně obejít - mohl bys vytvořit umělecké dílo z toho, co je v tobě. Protože bys o něčem nejenom snil, ale taky lo dovedl k dokonalosti, a to cos dovršil by se dalo opakovat s rozdíly ještě nepatrnějšími, než jsou mezi dvěma mincemi." „Ach bože," povzdychl si herec, „předestíráš mi tu příšerný obraz. Chceš mi dokázat, že si na sebe jako na umělce nesmíme ani pomyslet. Bereš nám náš nejkrásnější sen, a nic nám za něj nedáváš." „Ne, ne, není na mně, abych vám něco dával. To si musíte najít sami. Někde u kořenů divadelního umění nějaké zákony uloženy být musí, jako v každém opravdovém umění, a kdybyste je našli a ovládli, jistě by se naplnily všechny vaše tužby." ,Jcnžc takové hledání by herce zatlačilo ke zdi." „Přeskočte jí!" ,Je moc vysoká." „Takji přelezte!" .Jak máme vědět, kudy?" „Přece nahoru a přes." „To jsou samé potrhlé řeči, mluvíš do větru." „A to je přesné ten směr, kterým se, kamarádi, musíte vypravit; létat v povětří, žít ve vzduchu. Někdo musí začít, a něco se už vyvine. Počítám," pokračoval výtvarník, „že časem se dopracujete ke kořenům, a otevře se před vámi skvělá budoucnost! Já vám vlastně závidím. Někdy mé mrzí, že fotografie nebyla vynalezena před malbou, aby si naše generace mohla vychutnával tu závratnou radost z pohybu vpřed a dokazovat, že fotografie je sice laky dobrá, ale že existuje ještě něco lepšího!" „Snad nechceš naši práci klásí na stejnou úroveň s fotografií?" „To rozhodné ;>i; ne, protože zdaleka není tak přesná. Je méně umělecká než fotografie. Ale my dva si povídáme, a muzikám nám tu celou dobu sedí a mlčí jako zařezaný, jen se propadá čím dál hlouběji do křesla, a naše umění mu vedle toho jeho připadají jako legrácky a absurdní hříčky." V tu chvíli muzikant všecko zkazí tím, že ho nenapadne nic lepšího než vstát a utrousit nějakou hloupou poznámku. Herec začne okamžitě vykřikoval „Nepřipadá mi, že na představitele jediného umění na světě by 10 byla bůhvíjak pronikavá reakce" - čemuž se všichni zasmějí; hudebník, kterému spadl hrebínck, trochu zahanbeně. „To je, kamaráde, tím, že je muzikant. Jak není ve svém živlu, jek ničemu. Pokud se nevyjadřuje v notách, v tónech a v tom ostatním, je dost zaostalý. Stěží zvládl rodný jazyk, stěží se vyzná v rodném světě, a čím větší muzikant, tím víc je to znát; když potkáš inteligentního muzikanta, je to špatné znamení. A pokud se týká hudebního intelektuála, to znamená nějakého dalšího - ; ale to jméno tu nemůžeme ani zašeptat -je dneska tak populární. To by byl panečku herce, a jaká io byla osobnost! Zřejmé celý život toužil stát se hercem, rozhodné by v- něho byl skvělý komik, a místo toho se stal skladatelem - nebo snad dramatikem? Nakonec měl velký úspěch - jako osobnost." „Nebyl to snad umělecký úspěch?" .Jakého umění myslíš?" „Všech umění dohromady," odvětí hudebník, nejisté, ale pokojně. „Copak tojdc?Jak se mohou všechna umění spojit a vytvořit jedno? Z toho může povstat jenom jeden jediný vtip -jedno Divadlo. Věci, které se zvolna, přirozeným vývojem spojuji, mohou po mnoha letech Či staletích získat jakési právo žádat přírodu, aby jejich produktu dala nějaké nové jméno. Jen tak se může zrodil nové uměni. Nevěřím, že naše stará matka schvaluje násilné procesy, a pokud nad nimi přimhouří oko, vzápětí se pomsti; a v umění je 10 taky tak. Nemůžete je smíchal dohromady a přitom vykřikovat, že jste stvořili nové umění. Najdete-li v prírode nový materia/, jaký nikdo ještě nepoužil, aby dal svým myšlenkám tvar, pak teprve můžete prohlásit, ze jste na cestě stvořil nové umění. Poněvadž jste objevili něco, čím /nůžete tvořit. Zbývá jenom začít. Divadlo, jak je vidím já, si teprve svůj materiál musí najít." A tím rozhovor skončil. Pokud jde o mne, souhlasím s posledním výrokem výtvarníka. Soutěžit s přičinlivým fotografem, v tom se vyžívat nehodlám; spíš se budu vždycky snažit dosáhnout něčeho naprosto odlišného od života, tak jak se nám jeví. Život z masa a kostí, jakkoli se nám všem 57 líbí, není pro mne zrovna něco, do čeho bych chtěl pronikat nebo čemu bych chtěl dělat reklamu, ani v nějaké zkonvencionalizované podobě. To spíš je mým cílem zachytit vzdálený záblesk ducha, kterému říkáme Smrt - vyvolat krásné věci z imaginárního světa. Říká se, žejsou studené, ty mrtvé věcí, ale nevím, často mi připadají vřelejší a živoucnéjŠí než ty, které se honosí svou živostí. Stíny a duchové mi připadají krásnější a nasycené větší vitalitou než muži a ženy; než celá města mužů a žen, plná banality, nelidských bytostí, skrytého, mrazivého chladu lidského pokolení. Nepřipadá nám snad - nahlížíme-Ii život příliš dlouho - všechno kolem ani krásné, ani tajemné, ani tragické, ale nudné, melodramatické a hloupé? - to spiknutí proti vitalitě, které nám brání rozpálit se do ruda či do bělá? Z věcí nepolíbených sluncem života nelze čerpat inspiraci. Avšak ze života mystického, radostného, dokonale završeného, jenž se nazývá Smrt - ze života stínů a neznámých tvarů, kde všechno nemůže být jen temnota a mlha, jak se předpokládá, ale jasná barva, jasné světlo, ostře řezaný tvar; ze světa zalidněného zvláštními, lítými a velebnými postavami, půvabnými i důstojnými, a postavami obdařenými úžasnou harmonií pohybu - to všechno jc něco víc než pouhá věcnost. Z této ideje smrti jako jakéhosi jara a rozkvětu - z léto krajiny a ideje může vzejít tak mohutná inspirace, že neváhám a radostně se po ní vrhám; a hic, v tu chvíli mám náruč plnou květin. Postoupím krok nebo dva, a opět jejich kolem mne plno. Volně přejdu k moři krásy a pluji, kam vítr moje plachty napne - lam, tam není žádné nebezpečí. Tolik o mém osobním přání, ale celé Divadlo světa není ani ve mně, ani v tisícovce výtvarníků či herců, ale v něčem úplně jiném. Takže ať je můj osobní cíl jakýkoli, důležitost má pramalou. Cílem divadlajako celku jc jeho obnova jako umění, a ta by měla začít tím, že se z_ divadla vyhostí idea ztělesňování, lato idea reprodukování přírody; poněvadž dokud se bude v divadle ztělesňovat, nebude divadlo svobodné. Herci by měli cvičil za pomoci starších technik (pokud jsou ty nejstarší a nejlepší techniky příliš strohé, aby se začalo s nimi) a budou muset odolat šílené touze vložit do svého umění život; v tisících případů proti jednomu to přináší přehnané gesto a překotnou mimiku, hlas, který bučí, a scénu, která oslepuje, v divoké a marné víře, že takovými prostředky se vyčaruje nějaká vitalita. A protože výjimka potvrzuje pravidlo, v ojedinělých případech se lo zčásti povede. Zčásti se to zdaří u bujarých jevištních osobností. U nichjc to případ triumfu proti pra- 58 vidlňm, přímo jim navzdory, a my tomu přihlížíme nebo vyhazujeme klobouky do vzduchu a jásáme, jásáme jako diví. My totiž musíme. my nechceme zvažovat ani se ptát, my se necháme unášet přílivem obdivu a sugesec. Našemu vkusu ani za mák nevadí, že jsme zhypnotizovaní; těší nás, že jsme dojati, a doslova skáčeme radostí. Velká osobnost triumfuje nad námi i nad uměním. Ale taková osobnost je velice vzácná, a když chceme, aby se suverénně prosadila a my byli svědky jejího naprostého iriumfu, pak musíme zároveň být zcela lhostejní vůči dramatu a jiným hercům, jakož i vůči krásnu a umění. Ti, kteří v této věcí se mnou vůbec nejsou zajedno, jevištní osobnosti uctívají nebo pokorně obdivuji. Nesnášejí moje tvrzení, že jeviště je třeba nejprve vyčíslit ode všech herců a hereček, než se začne zotavovat. Jak by taky mohli se mnou souhlasit? Vždyť by přišli o svoje favority - o dvě či tři bytosti, které v jejich očích jeviště proměňují ze sprostého vtipu na ideální zem. Čeho se však bojí? Nic jejich favoritům nehrozí - i kdyby bylo možné prosadit zákon zakazující všem mužům a ženám veřejně vystupovat na divadelním jevišti, ani v nejmenším by se nedotkl těchto favoritů, těch mužských a ženských osobností, kterým diváci nasazují korunu. Představte si kteroukoli z těchto osobností, že by se narodila v době, kdy jeviště neexistovalo; omezilo by to nějak její moc, zabránilo by jí to ve vyjádření? Ani za mák. Osobnost si vyiváří způsoby a prostředky, jimiž se vyjádří; a herectví je pouze jediným - a nejmenším - prostředkem, jímž velká osobnost vládne; tito mužové a ženy by byli slavní v každé době a v každém povolání. Ale jsou-li mnozí, jimž připadá nesnesitelný můj návrh očistit jeviště od všech herců a hereček, abychom oživili divadelní umění,jsou také jiní, kterým je příjemný. „Umělec," praví Flaubert, „má býti ve svém díle jako Bůh v tvorstvu, neviditelný a všemohoucí, ať je ho cítit v£udc, ale ať ho nevidíme. A pak, umění se má povznésti nad osobní dojmy a nervové nedůtklivosti.' Je načase, abychom mu dali nemilosrdnou metodou přesnost přírodních věd."* A jinde: „Vždycky jsem se snažil nesnižovat umění uspokojováním izolované osobnosti." Má na mysli hlavně literární umění, ale když tak přísně smýšlí o spisovateli, který ve skutečnosti zůstává neviděn, jenom stojí poodhalen za svým dílem, jak i „Kaspar nemá žádné čily," vrčel Samuel Johnson. 2 Ccský překlad in Josef Kopal. O Guslavu Flaubertovi, 1'raha 1923, i. 19-20. 59 teprve muselo se mu protivit skutečné vystoupení herce - ať je či není osobnost. Charles Lamb napsal: „Vidět Leara hrát, vidět starce, jak vrávorá o holi, když ho dcery o deštivé noci vyhodí ze dveří, nebudí nic než pocity trapnosti a odporu. Chce se nám zavést ho pod střechu, to jsou jediné pocity, které ve mne" herectví u Leara vzbudilo. Nicotná mašinérie, s níž se znázorňuje bouře, do které odchází, neznázorňuje hrůzy skutečných živlů o nic nepřiměřeněji než jakýkoli herce znázorňující Leara. To už by spíš mohli chtít na jevišti zpodobovat Milionová Satana nebo některou ze strašných postav Michclangclovýeh - v podstatě se Lear na jevišti zobrazit nedá." Dante v La Vila Nuova nám líčí, jak ho ve snu navštívila Láska v postavě jinocha. V rozhovoru o lieatrici řekne Láska Dantovi, aby „napsal báseň, v níž bys řekl, jakou mocí ti vládnu jejím prostřednictvím. ... A ty verše napiš tak, aby byly jakýmsi prostředníkem, ať k ní nemluvíš přímo, protože to není vhodné-"1 A znova: „I zmocnila se mě velká touha vyjádřit cosi rýmem, ale když jsem začal přemítat, jak bych to měl říci, připadlo mi, že hovořit o ní by bylo neslušné, pokud bych nehovořil v druhé osobě k jiným dámám." Tady vidíme, že tito lidé pokládali za špatné, aby živý člověk vešel do rámu a sám se vystavil na vlastním plátně. Pokládali to za „nevhodné" a „neslušné". Máme tu svědky vypovídající proti celé praxi moderního divadla. Kolektivně vynášejí tento rozsudek: špatné je takové umění, které působí tak osobně a zaujaté, že pozorovatel, zaplavený osobností a emocí tvůrce, zapomene včesamu. A nyní výpověď herečky. Eleonora Duscová říká: „Aby se divadlo zachránilo, musí být divadlo zničeno, herci a herečky musí vymřít na mor. Otravují vzduch, znemožňují umění."'* Můžeme jí věřit. Míní to co Flaubert a Dante, jenom to formuluje jinak. Ajc mnoho dalších svědků, kteří by vypovídali v můj prospěch, pokud dosavadní svědectví nestačí. Jsou tu lidé, kteří jakživi nezajdou do divadla, miliony lidí proti tisícům, kteří do divadla chodí. A pak tu máme většinu dnešních divadelních podnikatelů. Moderní divadelní podnikatel soudí, že hry musí být na jevišti skvostně vypravené. Řekne vám, že se nesmí litovat žádné námahy a že všechny pro- i Dante Alighieri, Nový Uvol, Praha 1969. s. 59. Překlad Jana Vladislava 2 Arthur Symons. Sltiilies in Seven Arif, Gonsublť 1900. 60 středky jsou dobré, jen aby obecenstvo propadlo klamnému pocitu skutečnosti. Nikdy nás nepřestane přesvědčovat, jak důležité všechny ty dekorace jsou. Zdůrazňuje to z nejrůznějších důvodů, a ten následující není poslední: cítí se prostou a poctivou prací velice ohrožen; vidí, že dost lidí je proti takovým opulentním dekoracím; ví, že v Evropě se proti takové okázalé podívané staví celé hnutí zastávající názor, že velké hry jenom získají, hrají-li se před nejjednodušším pozadím. Lze dokázat, že to je mocné hnutí - rozprostírá se z Krakova do Moskvy, z Paříže do Říma, z Londýna do Berlína a do Vídně. Divadelní podnikatelé vidí před sebou nebezpečí; vědí, že jakmile si lidé tento fakt uvědomí, jakmile publikum jednou okusí potěšení, které přináší hra bez dekorace, že půjdou dál a budou žádat hru bez herců; a konečně půjdou dál a dál, až oni, a ne podnikatelé, umění důkladně zreformují. Napoleon prý řekl: „V živote je mnoho nechutností, které se musí v umění vypouštět, mnoho pochyb a kolísání, a to všecko musí ve znázornění hrdiny zmizet. Měli bychom ho viděl jako sochu, na niž slabosti a (řas těla už nejsou znát." A nejenom Napoleon, i Bcnjonson, Lessing, Edmund Seherer, Hans Christian Andersen, Lamb, Goethe, George Sand, Coleridge, Anatole France, Ruskin, Pater,1 a snad všichni inteligentní mužové a Ženy Evropy - o Asii nemluvě, poněvadž i asijští nevzdělanci sice nerozumějí fotografii, ale umění jako prostý a jasný projev chápou - protestovali proti té reprodukci přírody, s její chabou fotografickou konkrétností. Protestovali proti tomu všemu, a divadelní podnikatelé se proti nim energicky ohrazovali, takže pravda vyjde v pravý čas najevo. To je rozumný závěr. Odstraňte skutečný strom, odstraňte realistický přednes, odstraňte realistické jednání, a jste na cestě odstranit herce. Časem k tomu dojít musí, a já s potěšením registruji, že divadelní podnikatelé už tuto ideu podporují. 1 O sochařství Pater píše: .Jeho bílé svitlo, očiíiéné od zlostných, krvavých skvrn jednání a váSné. odhaluje nikoli 10, co je v člověku nahodilé, ale^boha v něm, na rozdíl od člověkova neklidného pohybu." A jinde: „Základem veškeré umelecké geniality je schopnost pojmout lidstvo novým, překvapivým, radostným způsobem, předložit slastný svět své vlastní konstrukce ua místo podřadnějšího světa všedních dnň, svit, jenž kolem sebe vytváří atmosféru nabitou novou silou refrakee. selekce, transformace, rckombinacc obrazů, které vysílá podle výběru imaginaiivního intelektu." A dál: „Všechno, co je nahodilé, vše, co rozptyluje