® Knihy LÁSEK čtenáři Amor triumfuje Tři jsme knížečky teď, ač pět nás nedávno bylo; Naso, původce náš, před pěti přednost dal třem. Kdybys, čtenáři, již nás nemohl s požitkem čísti, aspoň se zmenší tvá trýzeň, bude-li o dvě nás míň. KNIHA PRVNÍ Do srdce raněn # I* Chtěl jsem rozměrem vážným již vyprávět o krutých válkách, o bojích — v žádoucí shodě měla být látka i takt. Sudý i lichý verš byl stejný; však tomu se Amor zasmál a ze sudých veršů tajně mi po stopě vzal. „Kdopak ti, nezbedný chlapče, dal na moje básně to právo? Pěvci jsou ve službách Múz, nejsme přec v područí tvém! Což kdyby Minervě plavé tak Venuše chtěla vzít zbraně, naopak Minerva plavá pochodně rozmávat v žár? Kdo by schvaloval to, aby Ceres nad lesy vládla a aby Diana s toulcem polím svůj určila řád? Foiba s krásnými vlasy kdo chtěl by vyzbrojit ostrým oštěpem, zatímco Mars na zvučnou lyru by hrál? Veliké království máš a přespříliš mocné, můj chlapče, proč tedy, ctižádostivče, novou chceš uchvátit moc? Či snad je všechno už tvé, i údolí pod Helikónem? Což ani Foibos svou lyrou nebude nadále jíst? Kdykoli první verš se vydaří na nové stránce, hned pak nejbližší verš oslabí úsilí mé. j Vždyť mi pro lehčí rytmus teď chybí příhodná látka: dívka s dlouhými vlasy anebo mladistvý druh." Takto jsem naříkal já: on vzápětí otevřel toulec, vytáhl z něho šíp, stvořený k záhubě mé, kolenem mocně napjal své lučiště v oblouk a řekl: „Tady máš, básníku, námět, jemu teď věnuj svůj zpěv!" Zle bude se mnou! Ten chlapec měl přesný zásah svým šípem! Hořím, a srdce dřív volné Amor teď pod mocí má. « • » Jak si mám vysvětlit to, že polštář se zdá mi tak tvrdý, to, že neleží v klidu přikrývky na lůžku mém, že jsem tu předlouhou noc jen promarnil, aniž jsem usnul, znavené kosti že bolí, jak jsem se zmítal sem tam? Kdyby mě týrala láska, to přece jen myslím bych poznal; či se snad prohnaně vplíží, škodí mi ukrytou lstí? Bude to tak: již tenounké šípy mi uvázly v srdci, ovládl Amor mou hruď, krutě si počíná v ní. Měl bych se vzdát, či vzepřít — a náhlý oheň tím zvětšit? Vzdejme se! Lehké je břímě, klidně když umíš je nést. Viděl jsem plameny růst, když se pochodní točí a mává, viděl pak hasnout, když nikdo dále s ní netřásl již; hubu i vzpurný kůň si pohmoždí o tvrdou uzdu, když si však na postroj zvykne, cítí již ohlávku míň. Trýzní i Cupido víc a krutěji ty, co se brání, méně pak ty, kdož sami hlásí se pod jeho jho. Proto se hlásím i já: jsem, Amore, nová tvá kořist, přemožen vztahuji ruce, vládu svou nade mnou měj.| • ♦ • Překrásná chvíle "Tj5 Bylo tak parno a den již polední hodinu přešel; na lůžko já jsem si lehl, údům jsem poprával klid. Okno je zavřeno napůl a napůl je pootevřeno: měl jsem takové přítmí, jaké as mívá kdy les, jako je v soumraku přísvit, když slunce z oblohy mizí, nebo když uplyne noc, ještě však nenastal den — takové skrovné světlo buď dopřáno stydlivým dívkám, ve kterém bázlivý stud doufá mít bezpečný kryt. Hie, tu Corinna vchází, jen v košilku volnou se halí, dva jí prameny vlasů skrývají bělostnou šíj: proslulá Semíramis prý vcházela v ložnici takto, takto i Láis, již prý miloval kdekterý muž. Košilku strhnu: tak tenká mi v pohledu vadila málo — I bránila se a chtěla košilku nechat si přec. Ze však vedla boj tak, jako žena, jež zvítězit nechce, snadno jsem zvítězil nad ní •— zradila sama svůj boj. Jakmile před mým zrakem pak stanula, svlečena z roucha, nikde na celém těle nebyla jediná z vad. Jaká jsem ramena spatřil a jakých se dotýkal paží! Jaká to krásná ňadra, příhodná sevřít je v dlaň! Jaká to pevná hruď a pod ní hlaďounký život! Jaká to líbezná stehna, kyprý a nádherný bok! K čemu část po části líčil? Co spatřil jsem, musel bych chválil; k tělu tu nahou dívku stále a stále jsem tisk. Nevíte, co bylo dál? My zemdleni ulehli oba . . . Kéž se mi dostane často takových poledních chvil! 0\t