QUINTUS
HORATIUS
Flaccus
De arte poetica o umění básnickém
EPIŠTOLA AD PISONES vulgo Liber DE ARTE POETICA dictus
ACADEMIA
Humano capiti cervicem pictor equinam lungere si velit, et varias inducere plumas Undique collatis membris, ut turpiter atrum Desinat in piscem mulier formosa superne:
5           Spectatum admissi risum teneatis, amici?
Credite, Pisones1. isti tabulae fore librum Persimilem, cuius, velut aegri somnia, vanae Fingentur species, ut nee pes nee caput uni Reddatur formae. ^ Pictoribus atque poětis
10         Quidlibet audendi semper fuit aequa potestas.
Seimus, et hanc veniam petimusque damusque vicissim. Sed non ut placidis coéant immitia, non ut Serpentes avibus geminentur, tigribus agni. Inceptis gravibus plerumque et magna professis
15         Purpureus, late qui splendeat, unus et alter
Assuitur pannus", cum lucus et ara Dianae Et properantis aquae per amoenos ambitus agros, Aut flumen Rhenum, aut pluvius describitur arcus, Sed nunc non erat his locus. Et fortasse cupressum
20         Scis simulare: quid hoc, si fractis enatat exspes
i Nejčerstvějšími kandidáty jsou L. Calpurnius Piso Caesoninus, konzul na rok 5$, který vskutku měl dva syny, z nichž jeden, Lucius Calpurnius Piso pontifex, byl rovněž politikem (konzul na rok 15) a snad i amatérským básníkem. O mladším ze synů není nic známo, n Purpureus pannus - príslovečný purpurový cár či hadr, obraz užívaný pro prvky vložené na nevhodné místo, metaforicky kotví v oblastech šití a tkaní, z nichž často čerpá antická rétorika a literární teorie.
712/
Zkuste si, přátelé, představit akt s šíjí koně a na nil _ dle gusta mistrova - hie, hlavu člověčí! Nebo údů neladnou směs v šatu z pestrého peří... Či poprsí krásky, jejíž trup (jak obludné!) dole přechází v rybu.
5           Nebyl by bez nadsázky k popukání ten pohled?
Jak rodný bratr takové malby (a na to, mí drazí Pisoni, vezměte jed) bude text plný podivných figur, podobný snu, jenž se blouznícím zdá a postrádá hlavu i patu. - Jenomže malířský stav a stejně tak básník
10         se vždycky těšili z práv a možností experimentu!
Vím: vždyť jsme tolerantní a od druhých čekáme totéž. Krotká zvěř se však nemůže pást spolu s dravci a není přípustný ptákoplaz či kříženec beránka s tygrem! Velebný tón prvních vět často slibuje závažné opus -
15         načež se líčí háj, chrámek Diany, bystřina loukou
kličkující či zas líný Rýn, duha v závoji deště... Pentlením purpurovým se ta dílka porůznu zdobí s cílem umocnit lesk - leč výsledný dojem? Jak nevhod sem zabloudil nach! Anebo: co ten cypřiš, jenž vzlíná
20         z vln, v nichž na přání tone ztroskotanec (už ti řádně
1 I. POEMA (1-118).
Vv. 1-37; Výklad jednoduchosti a jednoty (simplex et unum) dominuje první části básně, věnované hledání vhodnosti, přiměřenosti užitých prostředků (decorum). Začíná groteskně právě příklady, které svědčí o pravém opaku, o neschopnosti vhodně skloubit jednotlivosti v celek. Teprve potom (38-44) se autor dostane k první pozitivní poučce: látku je třeba vybrat úměrně silám a zpracovat ji ekonomicky.
713/
Navibus, aere dato qui pingitur?111 Amphora coepit Institui: currente rota cur urceus exit? Denique sit quidvis simplex duntaxat et unum. Maxima pars vatum, pater et iuvenes patre digni,
25         Decipimur specie recti. Brevis esse laboro,
Obscurus fio;lv sectantem levia nervi Deficiunt animique; professus grandia turget; Serpit humi tutus nimium timidusque procellae; Qui variare cupit rem prodigialiter unam,
30         Delphinum sil vis appingit, fluctibus aprum:
In vitium ducit culpae fuga, si caret arte. Aemilium circa ludum faber imusv et ungues Exprimet et molles imitabitur aere capillos, Infelix operis summa, quia ponere totum
35         Nesciet: hunc ego me, si quid componere eurem,
Non magis esse velim, quam naso vivere pravo, Spectandum nigris oculis nigroque capillo. Sumite materiam vestris, qui scribitis, aequam Viribus, et versate diu, quid ferre recusent,
40         Quid valeant humeri. Cui lecta potenter erit res,
m Žebrající trosečníci nosívali na krku obrázek ztroskotání lodi malovaný na dřevě, aby probouzeli soucit - srv. luvenalis 14, 301. Do takového obrázku se ovšem malba cypřiše, na které se malíř specializoval, nehodila.
'v Brevis esse laboro, obscurus fio - usiluji o stručnost a stávám se nesrozumitelným (srv. Vančurova Antonína Důru z Rozmarného léta, který „na své cestě za výrazem" došel podle kanovníkových slov „až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé"). v Aemilius Lepidus byl prý skutečně majitelem gladiátorské školy nedaleko fora; ke zdem školy přiléhaly taberny a krámky řemeslníků.
714/
zaplatil!)? Jen proto, že cypřiš umíš jak živý? Měl to být džbán... tak proč z točny kruhu ti vyvstává hrnec? Nakonec ať: jen když dílo má tvar a ten ladí s látkou! Pisone milý, i vy, hoši dorostlí otci, snad víte,
25         jak často my pěvci se necháme zmást zdáním nejlepší formy...
Tak stručnost je cílem mým - a stávám se nejasným. Šťáva a švih chybí autorům jalovostí. Sloh veleděl kypí bombastem. V prachu cest se pinoží ten, kdo se děsí smršti. Kdo fádní námět chce ozvláštnit za každou cenu,
30         ten delfínem zohyzdí les a mořskou hlubinu kancem.
Chybí-li um, pak prchaje blátu, do louže šlápneš... - Tam, kde je gladiátorská škola Aemiliova, má dílnu řemeslník třetího řádu: i nehtík, lokýnku dokáže odlít v bronz... ale celek je k pláči.
35         Proč? Chybí kompozice. (Jak nerad bych tváří v tvář tvorbě
byl v jeho kůži! Vždyť oč je to lepší než havraní vlas, čerň očí vystavovat, a s křivým nosem tu strašit?) V souladu s vlastním talentem si vyberte látku, vy, kteří hodláte psát, a dlouho važte, zda břímě
40         snese váš hřbet, nebo setřese. Tomu, kdo skromně si zvolí,
715/
Nee facundia deseret hune nee lucidus ordo. Ordinis haec virtus erit et venus, aut ego fallor, Ut iam nunc dicat iam nunc debentia dici, Pleraque differat et praesens in tempus omittat;
45         Hoc amet, hoc spemat promissi carminis auctor.
In verbis etiam tenuis cautusque serendis, Dixeris egregie, notum si callida verbum Reddiderit iunctura novum. Si forte necesse est, Indiciis monstrare recentibus abdita rerum:
50         Fingere cinctutis non exaudita Cethegisvl
Continget dabiturque licentia sumta pudenter, Et nova fictaque nuper habebunt verba fidem, si Graeco fonte cadent, parce detorta. Quid autem Caecilio Plautoque dabit Romanus, ademtum
55         Virgilio Varioque? Ego cur, acquirere pauca
Si possum, invideor, cum lingua Catonis et Enni Sermonem partium ditaverit et nova rerum Nomina protulerit? Licuit semperque Iicebit Signatum praesente nota producere nomen.
60         Ut silvae foliis pronos mutantur in annos,
vi M. Cornelius Cethegus, konzul za druhé punské války, patricijský politik, je tu personifikací starých Římanů, kteří ještě nosili starodávný cinctus, široký pás nahrazující pod togou tuniku tak, že ramena zůstávala nahá. Adjektivum cinctutus nalézáme v klasické latině pouze zde a u Ovidia (Kalendář V, 101).
716/
se bohatství vět bude hravě roubit v přehlednou stavbu. Té stavby účinný půvab se řídí (leda se mýlím) heslem: Dej právě teď prostor tomu, co zaznít má nyní! VŠe ostatní, pěvce, smeť a odlož na vhodnou chvíli.
45         Tuto pasáž sem dej, tu vyhoď: máš v rukou své dílo!
Již ve volbě výraziva je na místě citlivý výběr.2 Tak vzniká-li chytrým spojením omšelých slov nový význam, zrodil se čin hodný gramatika! A kdyby snad bylo zapotřebí dát jméno věcem až doposud skrytým,
50         proč nesáhnout k tvorbě slov (což v rozumné míře je možné),
jimž předkové tradice dbalí by sotva porozuměli? Stejně tak ujmou se hned slova nová či z řeckého zdroje a lehce jen přiohnutá. - Což nechce u Vergilia s Variem dnešní Říman, co u Piauta, u Caecilia
55         chválí? A přece: jsem kárán i za to málo, jímž jazyk
se snažím rozšířit... Vždyť dávno už Ennius, Cato a jejich mluva to byli, kdo náš mateřský slovník tak obohatili zástupem nových slov. Přece každý vek razí - zákaz nezákaz - mince, jež nesou punc doby.
60         Stejně jak barevný šat rok za rokem střídají lesy,
2 Vv. 46-72: Pojednání o výběru slovní zásoby se soustřeďuje k užití archaismů a neologis-mů. Horatiovi přátelé Vergilius a Varius tu zastupují soudobou literaturu (o mladších konkurentech neztratí Horatius nikde ani slovo). Otce zakladatele, kteří se potýkali s nedostatečnou rozvinutostí latinského jazyka, představují Quintus Ennius a Marcus Porcius Cato Censorius. Tttus Maccius Plautus a Caecilius Statius nejsou sice o nic mladší, ale poskytují příklad svobodného nakládání se slovní zásobou. Horatiův vztah k Plautovi není přitom příliš přátelský (viz dále v. 272 nn. a Ep II, 1,58, 170-174).
Sám Horatius demonstruje regulérní možnost užití archaismů (viz v. 75 querimonia, v. 94 deli-f i fiat, v. 283 obticuit), neváhá užívat sesquipedalia verba (v. 97).
I Ml
Prima cadunt: ita verborum vetus intent aetas, Et iuvenum ritu florent modo nata vigentque. Debemur morti nos nostraquevn. Sive receptus Terra Neptunus classes Aquilonibus arcet,
65         Regis opus, sterilisque diu palus aptaque remis
Vicinas urbes alit et grave sentit aratrum, Seu cursum mutavit iniquum frugibus amnis, Doctus iter melius;vni mortalia facta peribunt:IX Nedum sermonům stet honos et gratia vivax.
70         Multa renascentur quae iam cecidere, cadentque
Quae nunc sunt in honore vocabula, si volet usus, Quem penes arbitrium est et ius et norma loquendi. Res gestae regumque ducumque et tristia bella Quo scribi possent numero, monstravit Homerus.x
75         Versibus impariter iunctisXI querimonia primům,
Post etiam inclusa est voti sententia compos; Quis tarnen exiguos elegos emiserit auctor, Grammatici certant et adhuc sub iudice lis est.xn Archilochum proprio rabies armavit iämbo:XUI
80         Hunc socci cepere pedem grandesque cothurni,XiV
vii   Debemur morti nos nostraque - smrt čeká nás i všechno, co je naše. vin Velkolepé zásahy do přírody, plánované už Caesarem, ale realizované až za Augusta, např. vytvoření umčlého přístavu {Portus lulius) spojením lukrinské laguny s Avernským jezerem, vysušení pomptinského močálu a korekce toku řeky Tiberu, byly předmětem obdivu Horatiovy generace (srv. Vergiliovy Zpěvy rolnické II. 161-164). ,x    Mortalia facta peribunt - činy smrtelníků pominou.
x     Eposy připisované Homérovi jsou psány hexametrem, šestistopým metrem, tvořeným spondejem nebo daktylem (přičemž pátou stopu zpravidla obsazuje daktyl). X|    Versibus impariter iunctis - elegického disticha tvořeného dvěma nestejně dlouhými verši, hexametrem a pentametrem, se užívá především pro elégii a epigram. XI1   Adhuc sub iudice Us est - rozepře je dosud u soudce, věc ještě není vyřešena. xni Výklad o jambu viz vv. 251-254.
x'v Socci (nízké sandály používané v komedii) a cothurni (obuv používaná v tragédii) zastupují dva nejdůležitější druhy dramatu. Kothurny nabyly v římské době speciálního významu, protože se proměnily z obyčejných řeckých lehkých opánků v boty s vysokou podešví, které měly dodat herci potřebnou výšku. Anachronické přenášení římských zvyklostí na scénickou praxi řeckého divadla klasické doby má patrně svůj kořen právě tady a hlavně ve v. 280.
/18/
jak první snáší se list, tak hynou i uvadlá slova a čerstvě vylíhlé pokolení se čile má k světu. I nás ovšem zánik čeká, i výtvory naše: ač Neptun už v Ostii neútočí, sám pevninou před vichry sevřen
55         (jak triumfální to čin!), dřív mrtvý pomptinský močál
ač dnes, brázděn rádlem, je sýpkou kraje a splavné má cesty, ač Tiber odklonil tok, kdysi zkázu nesoucí polím, a lepší cestu teď zná - čas odvěje každý čin lidský... Což teprv lidská řeč? Ta je navždy důstojně sošná?
70         Leckteré z oněch slov, jež upadla v zapomnění, zas
ožije, jiné, dnes módní, padne -jak zvyku se zlíbí, té nejvyšší autoritě, jež pravidly jazyka vládne. Jak vypadá verš přímo stvořený k líčení královských činů,3 gest vůdců a válečných hrůz, nám jasně předvedl Homér.
75         V dvojici veršů nestejných stop byl zpočátku vzlykot
zakódován, až pak slova díků za splněná přání. Podnes však vědci se přou (a kauza se vleče), kdo těsná disticha elegická dal světu číst jako první. Z hněvu si Archilochos zbraň na míru vykoval - jamby:
80         A ihned ovládl jamb jak vážnou, tak komickou scénu,
3 Vv. 73-98: Pojednání o verši a jeho vztahu k jednotlivým žánrům obráží antickou praxi, která připisovala každému žánru ustálené metrum. Výklad je organizován chronologicky podle rozvoje literatury: epiku následuje lyrika (podle alexandrijských teorií rozdělená do čtyř velkých skupin - na kultovní básně, epiniky, erotika a školia), poté drama, kde je poukázáno na nutnost užít jambický verš adekvátně stylu (v této pasáži je zase Horatius blízký Aristotelovým teoriím - viz Aristotelova Rétorika III, 7, které následuje i Cicero ve spisu O nejlepším druhu řečníka). Příklady jsou však nejprve překvapivě brány pouze z řecké literatury - epiku zastupuje Homér, lyriku Archilochos. Teprve v oblasti dramatu už autor čerpá ze společného kulturního dědictví - Thyestés, Péleus a Télefos byli hrdiny řeckých i římských tragédií, Chremés, komický starec, vystupoval stejně v komediích Aristofanových, Antifano-vých, Menandrových i Terentiových.
/19/
Alternis aptum sermonibus et populäres Vincentem strepitus et natum rebus agendis. Musa dedit fidibus divos puerosque deorum,xv ■ Et pugilem victorem et equum certamine primům,XVI
85         Et iuvenum curasxvn et libera vinaxvm referre.
Descriptas servare vices operumque colores Cur ego, si nequeo ignoroque, poeta salutor? Cur nescire pudens prave quam discere malo? Versibus exponi tragicis res comica non vult;
90         Indignatur item privatis ac prope socco
Dignis carminibus narrariXiX coena Thyestae. Singula quaeque locum teneant sortita decenter. Interdum tarnen et vocem comoedia tollit, Iratusque Chremes tumido delitigat ore;
95         Et tragicus plerumque dolet sermone pedestri
Telephus et Peleus, cum pauper et exsul uterque
Proiicit ampullas et sesquipedalia verba,
Si curat cor spectantis tetigisse querela.
Non satis est pulchra esse poémata; dulcia sunto
100       Et, quocunque volent, animum auditoris agunto.
xv    Divos puerosque deorum - bohové a děti bohů, tj. héroové, jsou opěváni v hymnech.
*VI   Pugilem victorem et equum certamine - epiniky, speciální druhy ódy, byly věnovány
vítězům ve sportovních hrách.
XVI1 luvenum curas - erotika, milostné písně.
XVI" Libera vina - školia (nebo též paroimia), pijácké písně.
xix   Narrari - srv. vv. 185-188; takové scény mají být vypravovány (např. poslem), ne však
předváděny.
/20/
neboť on dává dramatu spád, jsa jakoby stvořen pro dialog, a nadto přehluší šum mimo scénu. Při lyře Euterpé zas opěvá nebeské otce a syny či vavříny získané v ringu a vítězné oře,
g5         lehký krok ovínení i chmury mladistvých lásek...
Těch typických rysů, dík nimž dané metrum danému kusu dodává atmosféru, chci dbát: copak směl bych si říkat básník, na starých omylech lpě a líný se učit? Komická hra se zdráhá být podána tragickým veršem.
90         Thyestés král, sama hrůzná krmě se vzpírá zas mluvě
hovorové a té, která zaznívá v komických scénách. Každý krok předem pečlivě zvaž, ať je vše na svém místě. Pravda, sem tam i komedie se k patosu vzchopí, i Chremés pobouřen zle se vzteká plamennou řečí.
95         A jindy zas hrdina tragické hry si naříká slovy
opěšalými: tak Péleus i Télefos, vyhnanci bídní, odloží - má-li se jejich žal zmocnit diváckých srdcí -monolog sáhodlouhý a s ním i pompéznost stylu. Vázaná řeč má být krásná4 - ba víc: jak flétna by znít měl
100       vers, aby posluchač fascinován šel kamkoli za ním.
4 Vv. 99-126: Poezii nestačí formální dokonalost, která ji dělá krásnou (pulchra). Musí mít cosi, co ji Činí nabitou emocemi (dulcis). Aby se divák mohl identifikovat s představovaným charakterem (jak to dělá autor, který ostentativně používá první osobu singuláru), musí být projev postav i jejich herecké ztvárnění adekvátní. Emoce tu zastupují krajní projevy jako smích a pláč, charaktery jsou pojaty jako skupiny dané samotnou přírodou (muži x ženy, mladí x staří) nebo postavením, které určuje štěstěna či náhoda (kupec, rolník). Jejich vlastnosti mohou také vyplývat z jejich etnického původu. Rovněž mytologické postavy, z nichž Horatius vybírá hlavně hrdiny s tragickým osudem, se musejí chovat v souladu s představami, které o nich panují.
/21/
Ut ridentibus arrident, ita flentibus adsunt Humani vultus: si vis me flere, dolendum est Primům ipsi tibi: tum tua me infortunia laedent, Telephe vel Peleu; male si mandata loqueris,
105        Aut dormitabo aut ridebo. Tristia maestum Vultum verba decent, iratum plena minarum, Ludentem lasciva, severům seria dietu. Format enim natura prius nos intus ad omnem Fortunarum habitům, iuvat aut impellit ad iram,
110        Aut ad humum maerore gravi deducit et angit; Post effert animi motus interprete lingua. Si dicentis erunt fortunis absona dieta, Romani tollent equites peditesque cachinnum. Intererit multum, divusne loquatur an heros,
115        Maturusne senex an adhuc florente iuventa Fervidus, et matrona potens an sedula nutrix, Mercatome vagus cultorne virentis agelli, Colchus an Assyrius, Thebis nutritus an Argis.xx Aut famam sequere, aut sibi convenientia finge.
120       Scriptor honorátům si forte reponis Achillem:
xx Kolchiďané jsou jako Médeia barbarští a nevypočitatelní, Asyřané jsou zženštilí jako Xerxés, Argejští jsou pravým opakem Thébanů, kteří jsou hrubí jako Kreon.
722/
Úsměvným tvářím jde úsměv vstříc, a slzy nám kanou, pláče-li druhý... Přesvědčivě však, Pélee, musíš předvádět žal -jen trpíš-li, Télefe, sám, potom tvými strázněmi zjihnu i já až k slzám. Pakli však bídně
105        hraješ svůj part, asi usnu či začnu se smát. Slova plná bolu jdou k truchlivé líci a hrozby zas k vzteklé, strohá jde k mrzoutu řeč a k líci žertýře šprýmy. Je totiž v řádu věcí, že nejprve v nitru nám ten či onen Čin Štěstěny uvede cosi v chod - a my náhle
110        podlehnem slasti, zlosti či balvanu svíravé trýzně;
až pak se těch hnutí zmocní spád slov a sdělí je světu. Pokud by byla řeč herce v příkrém rozporu s rolí, smích zvedne ze sedadel jak šlechtu, tak všecek lid Říma. Jasně je třeba rozlišit, kdo - zdali bůh, nebo hérós -
115        má řeč, zda zkušený kmet, či jinoch v rozpuku mládí, počestná paní, či chůva, jež pilně práce si hledí, obchodník na cestách, čí rolník z brázd svého pole, zda Asyřan, muž z Argu či z Théb, zda z Kolchidy rodem... Tak Achilla chceš-li pro scénu vzkřísit, buď v homérském duchu5
120       ho kresli, či po svém, pěvce, leč s pevnými rysy:
s II. POES1S (vv. 119-294).
7 23/
Impiger, iracundus, inexorabilis, acer Iura neget sibi nata, nihil non arroget armis. Sit Medea ferox invictaque, flebilis Ino, Perfidus Ixion, Io vaga, tristis Orestes. 125        Si quid inexpertum scaenae committis, et audes Personam formare novám, servetur ad imum, Qualis ab incepto processerit et sibi constet. Difficile est proprie communia dicere; tuque Rectius Iliacum carmen diducis in actus
130       Quam si proferres ignota indictaque primus. Publica materies privati iuris erit, si Non circa vilem patulumque moraberis orbem, Nec verbo verbum curabis reddere fidus Interpres, nec desilies imitator in artum,
135        Unde pedem proferre pudor vetet aut operis lex. Nec sic incipies ut scriptor cyclicus olim:XXI „Fortunám Priami cantaho et nobile helium. " Quid dignum tanto feret hic promissor hiátu? Parturient monies, nascetur ridiculus mus.xxn
140       Quanto rectius hic, qui nil molitur inepte:
XXI Latinský překlad řeckého verše připisovaného kyklickému básníkovi (tedy básníkovi, který psal kyklické eposy, soubor na sebe navazujících eposů, které podávaly řecké báje souvisle od zrození bohů až po báje opěvající osudy jednotlivých hrdinů), není s jistotou identifikovatelný - bývá připisován Antimachovi nebo Choirilovi.
xxii Parturiunt mantes, nascetur ridiculus mus - k porodu pracují hory, zrodí se jen směšná myš. Řecké přísloví přetvořil Phaedrus v malou bajku (IV, 22): Mons parturibat, gemitus immanens ciens:/ Eratque in lerris maxima expectatio.l Et ilia múrem peperit. Hoc scriptum est tibi.I Qui magna cum minaris, extricas nihil. - „Rodila hora, naříkala příšerně/ a celá země byla v očekávání,/leč porodila myš./To psal jsem pro tebe,/jenž mnoho slibuješ, však nedokážeš nic." (Přel. V. Bahník.)
7 24/
čilý, vznětlivý, neoblomný, muž činu, jenž cestu si klestí zbraní a bez zábran - hle, Achilles, rek náš. Dravá a nespoutaná buď Médeia, k pláči zas ínó, buď Ixíón zrádný, buď íó bludná a Orestes smutný.
125        Pokud sis vymyslel vlastní kus a s postavou zbrusu novou si troufáš na scénu, pak dbej, aby stále ona to byla - i na konci táž, jež vstoupila do hry. Dát vlastní punc hře, jejíž námět je dobře znám, to je těžké - 6 a přece: vpusť Ilias na jeviště, a dopadne lépe
130       než drama neznámé a zbrusu nové - tvé vlastní. Autorské osvědčení ti spíše dá látka již po sté a prvé ztvárněná (když překročíš kruh levných klišé, když s otrockou doslovností nám nebudeš detaily nutit a pokud tě nepolapí past velkého vzoru, z níž únik
135       je zpravidla komplikován již úctou k originálu).
Dál: odpusť si vstup, jejž kdysi Homérův epigon zvolil: Priamův osud chci opěvat a vznešenou válku... Dokáže dodržet slib, jenž hrozí vymknout mu čelist? K porodu pracují lůna hor... zrodí co? Sotva myšku.
140       Oč lip - neboť nápaditě - to řeší eposu mistr:
6 Vv. 128-152: Předešlé verše 125-127, v nichž se pojednává o použití tradičních postav (personae) a vytváření postav nových, tvoří plynulý přechod k výkladu o imitaci a vlastní invenci i o obtížích, které čekají autora při volbě námětu a dramatickém zpracování epických látek. Dramatický autor, který má dbát, aby celek měl začátek, střed a konec (Aristoteles, Poetika 1450b), tedy pracuje podoben mistrům epiky, kteří toto pravidlo znají (Aristoteles, Poetika 1459a) a nikterak se nebojí užívat falsa, poetické výmysly (vzorem je jim Homér, viz Arist. Po 1460a). Vytváření nových postav či dokonce zpracování nových témat v řeckém divadle se ovšem nejspíše může týkat pouze komedie - už Antifanés tvrdil, že tragédie má jisté výhody oproti komedii, protože pracuje s materiálem, který je divákům dobře znám. Jen Agathón napsal (podle Aristotela) tragédii, jejíž námět nebyl čerpán z mytologie. Tragoedia praetextata, tragédie s námětem z historie (či dokonce ze současnosti), kterou Římané úspěšně pěstovali, však formování nových postav vyžadovala.
/25/
„Die mihi, Musa, virum, captae post tempová Troiae Qui mores hominum multorum vidit et urbes. "XXHI Non fumum ex fulgore, sed ex fumo dare lucem Cogitat, ut speciosa dehinc miracula promat,
145       Antiphaten, Scyllamque et cum Cyclope Charybdim; Nee reditum Diomedis ab interitu Meleagri, Nee gemino bellum Troianum orditur ab ovo;XXIV Semper ad eventum festinat et in medias resxxv Non secus ac notas auditorem rapit, et quae
150       Desperat tractata nitescere posse, relinquit, Atque ita mentitur, sic veris falsa remiscet, Primo ne medium, medio ne discrepet imum. Tu, quid ego et populus mecum desideret, audi: Si plausoris eges aulaea manentis et usque
155        Sessuri, donee cantor „Vos plaudite"xxvi dicat, Aetatis cuiusque notandi sunt tibi mores Mobilibusque decor naturis dandus et annis. Reddere qui voces iam seit puer et pede certo Signat humum, gestit paribus colludere et iram
160       Colligit ac ponit temere et mutatur in horas.
xxiii Horatiův latinský překlad prvních veršů Odyssey.
xxiv Ab ovo - od počátku. Okřídlené úsloví, které Horatius cituje v úplnosti v Sat 1, 3, 6/7 (Ab ovo usque ad mala, od vejce k jablkům, což je ustálený porad jídel na římské hostině - tedy od počátku až do konce), má na tomto místě jiný původ. Úzce se víže k báji o Ledě, která počala Helenu, příčinu Trójské války, s Diem proměněným v labuť. Podle Hygina snesla tato labuť vejce a Hermes je přinesl Ledě.
xxv \n medias res ~ doprostřed věcí, přejít bez okolků k jádru věci, zasáhnout do probíhajících dějů.
xxvi Vyzváním diváků k potlesku (plaudile; vos plausum dale; vos valere volumus et dare adpíaudere; valete et nobis dare plaudire) končí mnoho římských komedií.
1261
O muži, Múzo, mi vyprávěj, jenž po pádu Tróje mnoho měl poznati měst a národu s přemnohá zvyky... Nenabízí nám po blesku dým: on kotouče dýmu rozptýlí a barvitě předvádí podivuhodnou
145        Charybdu s Antifatem a s Kyklópem Skyllu a jiné... Líčí-li návrat Diomédův, pak pradědův slavný lov nechá být, stejně Ledu s labutí, hoří-li Trója. Co nejkratší cestou k rozuzlení má snahu tě dovést (děj tě pohltí tak, že jsi jakoby účasten dění),
150       předem se vzdávaje míst, z nichž nelze vykřesat jiskru. Chytře si vymýšlí a lež mísí s pravdou tak lstivě, že úvod a střed ani střed a konec si neprotiřečí. Teď poslyš, co divák má rád (nejen já: celá divácká obec),7 máme-li ukázněně až do konce zůstat a ze svých
155       míst spustit potlesk, až s oponou herec zvolá: Tak aplaus! Každý věk má typické znaky8 a úkolem tvým je vybavit každou postavu vším, co k ní právě dnes patří: Klouček, který už mluví a brázdí prach cesty pevným krokem, si s chlapci chce hrát, je náladový a co chvíli
160       pro nic a za nic se navzteká a hned zase zkrotne.
7 Drama, z něhož byly dosud dávány příležitostně příklady, se stává hlavním tématem vv. 153-294. Horatius se postupně znovu zabývá tvorbou charakteru postav (153-78), rozdělením scénických akcí na předváděné a vyprávěné a počtem účinkujících osob (179-193), úlohou chóru (193-201), hudbou (202-219), satyrským dramatem (220-250), metrickými otázkami (251-274), obecně řeckou tragédií a komedií (275-284) a římským dramatem (285-294). Navazuje tu na bohatou tradici řeckou i římskou, takže tato část výkladu se stává jakousi mozaikou standardních informací, které však nejsou vždy ve shodě s našimi dalšími poznatky. * Typické rysy charakteru jsou tentokrát odvozovány od věkových kategorií, které jsou na rozdíl od Shakespearových proslulých sedmi věků jen čtyři (dítě, mladík, muž, stařec); je ovšem sporné, zda role v divadle byly obsazovány podle stáří herců.
/27/
Imberbus iuvenis tandem custode remoto Gaudet equis canibusque et aprici gramine campi, Cereus in Vitium flecti, monitoribus asper, Utilium tardus provisor, prodigus aeris,
165        Sublimis cupidusque et amata relinquere pernix. Conversis studiis aetas animusque virilis Quaerit opes et amicitias, inservit honori, Commisisse cavet quod mox mutare laboret. Multa senem circumveniunt incommoda, vel quod
170       Quaerit et inventis miser abstinet ac timet uti, Vel quod res omneš timide gelideque ministrat, Dilator, spe longus, iners, <p>avidusque futuri, Difficilis, querulus, laudator temporis actixxvu Se puero, castigator censorque minorum.
175        Multa ferunt anni venientes commoda secům, Multa recedentes adimunt. Ne forte seniles Mandentur iuveni partes pueroque viriles, Semper in adiunctis aevoque morabimur aptis. Aut agitur res in scaenis aut acta refertur.
180       Segnius irritant animos demissa per aurem
xxvii Laudator temporis acti - velebitel zašlých starých časů.
728/
Holobrádek, jenž konečně setřásl dohled, má z koní a psů svých potěšení i z travnatých hřišť v plném slunci. Tvárný jak vosk, všem svodům se poddá, je rozhazovačný a v tom, co má cenu, liknavý - leč na rady nedá.
165        Pro nový ideál neví dnes, pro co horoval včera. Zcela odlišné zájmy i cíl mají myšlenky muže: vlivná přátelství vyhledává a po poctách baží, zvažuje každý krok, aby vzápětí nemusel couvnout. Spoustou břemen je člověk zavalen v stáří... Tak třeba:
170       střádá; když nastřádá dost, je nesvůj a dál chudák skrblí. Nebo: do všeho váhavě jen a nerad se pouští, odkládá, ačkoliv rád by, má ze zítřka děs - nehne prstem ten protivný morous, vychvalující čas dávno už přešlý (Tojd když byl hoch...) - věčný mentor a soudce všech mladších.
175        Nejedno potěšení k nám připlouvá s příchodem roků, nejedno odnáší odplývající čas... Nuže, nikdy ať starce nehraje nedospělý a hoch roli muže! Vždy mějme na zřeteli, co kterému veku je vlastní. Děj buď probíhá na jevišti, anebo se líčí,
180       co proběhlo jinde.9 Ač sluch coby ostruha diváckých citů
9 Řecké i římské auditorium jsou ti, kteří se dívají (hoi theatai, spe etat ores). Drama, odvozené od slovesa drán, něco dělat, jednat, tedy to, co se děje, není však jen to, co se fyzicky odehrává na scéně, ale i to, co se děje ve fantazii diváka, kterému se dostává informací o tom, co se děje, co se dalo či se bude dít mimo scénu. Tyto informace mu dodávají aktéři sami, speciální postavy určené k tomu účelu (poslové) a chór. Všichni tak rozšiřují čas a prostor toho, co se děje. Prostor na scéně je určen tomu, co je veřejné, prostor uvnitř je rezervován pro děje příliš soukromé, intimní, ale také esteticky urážející - valná většina vražd a sebevražd se např. koná v domě. Aristoteles striktně nezakazuje předvádět kruté věci na scéně, Horatiovo doporučení autoři pochopitelně také nerespektovali.
1291
E!fr.v
Quam quae sunt oculis subiecta fidelibus et quae Ipse sibi tradit spectator: non tamen intus Digna geri promes in scaenam, multaque tolles Ex oculis, quae mox narret facundia praesens.
185       Ne pueros coram populoxxvm Medea trucidet
Aut humana palam coquat exta nefarius Atreus, Aut in avem Procne vertatur, Cadmus in anguem. Quodcunque ostendis mihi sie, incredulus odi. Neve minor neu sit quinto produetior actu
190       Fabula, quae posci vult et speetata reponi.
Nee deusXXiX intersit, nisi dignus vindice nodus Incident; ne quarta loqui persona laboret. Actoris partes chorus officiumque virile Defendat, neu quid medios intercinat actus,
195        Quod non proposito conducat et haereat apte. Ille bonis faveatque et consilietur amice, Et regat iratos et amet pacare timentes; Ille dapes laudet mensae brevis, ille salubrem Iustitiam legesque et apertis otia portis;
200       Ille tegat commissa deosque precetur et oret,
xxviii Corampopulo -před lidem, veřejně.
xxix Mluví-li Horatius o bozích v dramatu, má na mysli spíše speciální příklad výskytu boha na scéně, tzv. boha na stroji {deus ex machina). To byl jen technický prostředek, jak dostat božskou postavu na scénu pomocí jakéhosi jeřábu. Jeho použití k řešení komplikovaných zápletek bylo odsuzováno jako projev nedostatečné schopnosti uzavřít děj přirozenou cestou. Ve skutečnosti může mít hluboký význam.
7 30/
kulhá za možností být při tom a na vlastní oči proniknout k dílu, přesto: scén, jimž diskrétnost sluší, se na prknech vyvaruj a pohled ušetři všeho, co uslyšet můžeme zpětné z úst sboru zasvěceného.
185        Před zraky diváků ať Médeia nevraždí děcka, na scéně Atreus vrah ať nevaří útroby lidské, zde Prokné ať nerostou křídla a Kadmos se nemění v hada: taková řešení nepřesvědčí a dost se mi příčí. Chce-li hra sklidit úspěch a dočkat se repríz,
190       patero dějství musí mít10 - ne víc, aniž méně. Jen tenkrát ať do hry vloží se bůh, pokud děj se zauzlí příliš. Hlas tří herců nejvýš ať v jedné zní scéně. Zvláštní roli měj chór, ten čtvrtý herec:11 ať ve svých vstupech zpívá, avšak jen to, co k ději se vskutku
195        váže, a tak Či onak ať pomáhá rozvíjet příběh. Ať stojí na straně dobrých a jako přítel jim radí, lidskou ať krotí zášť a s vlídností zklidňuje zpupnost, ať chválí jen střídmě prostřený stůl, blaho zákonů, práva a brány dokořán v čas bezstarostného míru.
200       Nad tím, co se mu svěří, ať bdí, prose bohy, ať štěstí
10 Rozdělení tragédie na pět aktů má své kořeny v počtu epeisódiív řecké tragédii. Běžně se však dělila pouze na tři akty (viz Cicero, Ad Quintum fratrem 1, 1, 16, Donatův komentář kTerentiověhřefí/wř/ 3, 1). K počtu pěti dospějeme, přidáme-li ještě prolog a epilog. Komediografové vsak tento požadavek nikterak nerespektovali.
11   Pojetí chóru jako jakéhosi dalšího herce vyplývá z vědomí jeho někdejší důležitosti a úlohy, kterou ve hře zastává. Pod termínem čtvrtý herec se ovšem v antice rozuměl mimořádně přidaný herec, kterého musil opatřit chorégos. Mezi tato parachorégémata patřili rovněž němé postavy a statisté.
731/
Ut redeat miseris, abeat Fortuna superbis. Tibia non, ut nunc, orichalco vineta tubaeque Aemula, sed tenuis simplexque foramine pauco Adspirare et adesse choříš erat utilis, atque
205        Nondum spissa nimis complere sedilia fiatu; Quo sane populus numerabilis, utpote parvus, Et frugi castusque vereeundusque coibat.xxx Postquam coepit agros extendere victor, et urbem Latior amplecti murus, vinoque diurno
210       Placari Genius festis impune diebus;
Accessit numerisque modisque licentia maior. Indoctus quid enim saperet liberque laborum Rusticus urbano confusus, turpis honesto? Sic priscae motumque et luxuriem addidit arti
215       Tibicen traxitque vagus per pulpita vestem; Sic etiam fidibus voces crevere severis Et tulit eloquium insolitum facundia praeceps, Utiliumque sagax rerum et divina futuri Sortilegis non diserepuit sententia Delphis.
220       Carmine qui tragico vilem certavit ob hircum,
xxx Na tento ztracený zlatý věk naráží Horatius také v Ep I, 1, 139 nn., kde agricolae prtsci, fortes parvoque beati, rolníci dávní, zdatní a spokojení s málem, se teprve po skončení prací radovali z žertovných písní. Vliv bohatství na rozvoj kultury (pozorovaný už Aristotelem - viz Politika 1341 nn.) humorně komentuje Horatius i v Ep II, 1, 93,
7 32/
zas ukáže chudákovi líc a zpupnému záda. Neměla kdysi flétna mosazný plášť jako trubka, s níž soupeří dnes: pár průduchů, tón prostý a útlý -a přesto: jak užitečný průvodce chóru to býval!
205       Jak dokázal její hlas plnit sedadla nevelkých hledišť,
v nichž scházel se národ, jejž spočíst by nedalo práci - tak malý byl tenkrát, však zbožný a poctivý též a ctný vedl život. Jakmile rukou vítěze své území začal rozpínat v dál a městské hradby jak zesiloval, když
210       popíjet nocí i dnem směl beztrestně v svátečním čase, došlo i k rozvolnění jak melodií, tak i rytmů. Jaký vkus mohl ostatně vzejít z míst, kde se mísil kulturní duch s lidem dělným v den volna, s elitou nuzák? Tak se stalo, že při své tradiční hře dělal pištec
215        neslušná gesta a v nezvyklé říze sem tam Čeřil scénu.
Též lyra svůj měkký zvuk měla nahradit drsnějším tónem a zbrklá snaha o nevšední řeč vedla k strojené mluvě, jejíž smysl, dřív plný praktických rad, ba i zítřek odhalující, si nezadal s dvojsmysly Pýthie delfské.
220       Brzy poté, co zavedl kozlí obřad a klání,12
12 Odvozování počátků tragédie z obřadu nějakým způsobem svázaného s kozlem (kozel může být obětován, může být naopak darem vítězi nebo účastníci jsou maskováni za kozly) je vcelku běžné. Překvapující je však pojednání o satyrské hře, o níž Horatius hovoří, jako by byla v plném rozkvětu, zatímco máme za to, že v Římě se tento druh vůbec nerozvinul, a ztotožňovat satyrské drama s atellanou je zřejmě nešťastné, neboť už v antice panovalo mínění, že jsou to dvě zcela odlišné formy. Odkazy k postavám ostatně neukazují k satyrské hře, ale spíše k nové attické komedii (Pýthias - hetéra v Foinikidově komedii, služka v Terentiově Kleštěnci, Simo - stařec v Menandrově Kleštěnci, v Terentiově Dívce z Andru, Plautově Komedii o strašidle a Pseudolovi, Daos/Davus - otrok v několika Menandrových komediích, v Terentiově Dívce z Andru, ve Formionovi a v Plautově Epidikovi). Na tyto typické postavy naráží Horatius i v Šat I, X, 40-42, kde přítel Fundanius, jediný ze soudobých autorů, umí psát komedie, ve kterých prohnaná nevěstka s Davem klame starého Chremeta.
/33/
Mox etiam agrestis Satyros nudavit et asper Incolumi gravitate iocum tentavit eo, quod Illecebris erat et grata novitate morandus Spectator, functusque sacris et potus et exlex.
225        Verum ita risores, ita commendare dicaces Conveniet Satyros, ita vertere seria ludo, Ne, quicunque deus, quicunque adhibebitur heros, Regali conspectus in auro nuper et ostro, Migret in obscuras humili sermone tabernas,
230       Aut, dum vitat humum, nubes et inania captet. Effutire leves indigna tragoedia versus, Ut festis matrona moveri iussa diebus, Intererit Satyris paulum pudibunda protervis. Non ego inornata et dominantia nomina solum
235       Verbaque, Pisones, Satyrorum scriptor amabo, Nee sie enitar tragico differre colori, Ut nihil intersit, Davusne loquatur et audax Pythias, emuneto lucrata Simone talentům, An custos famulusque dei Silenus alumni.
240       Ex noto fictum carmen sequar, ut sibi quivis
/34/
dal scéně tragický básník satyrů chásku, jen v kůže oděnou, sháněje peprný šprým (v mezích slušnosti ovšem), aby divák, tím zpestřením zlákán, jak přibitý seděl, když božstvu vzdal obětí hold a ovíněn pozbýval smyslů... Buď jak buď je jen jeden způsob, jak hrát směšné mluvky z řad satyrů v jediné hře spolu s prvky, jež žádají vážnost: nesmí se stát, aby hérós (a tím méně bůh, ať už ten či onen), jenž před chviličkou se skvěl nachem králů a zlatem, zabředl do temných putyk, kde vulgární jazyk je doma, či naopak, štítě se bláta cest, se v oblacích vznášel. Jen tak plácat, byť ve verších, to tragické Múze nesluší. Cudně (a okamžik jen) v reji satyrů prodlí jako ta matrona ctná, jež v sváteční den musí tančit. Psát já, moji milí, satyrské hry, pak nechtěl bych sklouznout k slovům otřepaným a beze všech příkras - leč ani kolorit tragických kusů mluvou svých hrdinů mást, až by nebylo znát, zda promlouvá Davus či Pýthias drzá, které se povedlo pumpnout Simona o další drachmy, anebo Sílen, věrný sluha a stráž boha Bakcha. Ze slov natolik běžných bych stavěl své opus, že každý
7 35/
Speret idem, sudet multum frustraque laboret Aušus idem: tantum series iuncturaque pollet, Tantum de medio sumtis accedit honoris. Silvis deducti caveant me iudice Fauni,
245        Ne velut innati triviis ac paene forenses,
Aut nimium teneris iuvenentur versibus umquam, Aut immunda crepent ignominiosaque dicta. Offenduntur enim, quibus est equus et pater et res, Nee, si quid fricti ciceris probat et nucis emtor,
250       Aequis accipiunt animis donantve corona.
Syllaba longa brevi subiecta vocatur iambus, Pes citus: unde etiam trimetris accrescere iussit Nomen iämbeis, cum senos redderet ictus Primus ad extrémům similis sibi: non ita pridem,
255       Tardior ut paulo graviorque veniret ad aures, Spondeos stabiles in iura paterna recepit Commodus et patiens, non ut de sede secunda Cederet aut quarta socialiter. Hie et in Acci Nobilibus trimetris apparet rarus, et Enni
260       In scaenam missos cum magno pondere versus
/36/
r
by soudil: To svedu i já! Jenže žádný ten klopotný pokus
jen tak by neuspěl: co dělá divy, dík nimž dojdou cti i
výrazy obecné mluvy, je spojení slov a též kontext.
Nemělo by se dít (aspoň soudím), aby se fauni, 245       jimž je domovem hvozd, spolu bavili na způsob dětí
ulice, ba hokynářů, či tokali v něžně
mladistvých veršících, či prskali klevetnou špínu:
to vše totiž znechutí jezdecký stav i majetné s šlechtou -
a dopad? Ti všichni lítě tvé hře upřou vítězný věnec, 250       byť získala dav, co oříšky, pražený hrách přisel chroupat...
Sled slabik krátká-dlouhá se nazývá jamb: stopa křepká13
natolik, že celému verši se říká i trojtakt,
ač iktů má vždycky šest (v šesti stejných, po sobě jdoucích
stopách). Vlastně až přednedávnem nám poněkud přibral 255        a volnějším krokem dobývá sluch, starý, zemitý spondej
vzav opět smířlivě za svůj, aniž by současně zašel
tak daleko ve svém altruismu, že pozici druhou
a čtvrtou by pustil. Na pravý jamb tak narazíš zřídka
už v důstojných trimetrech Acciových, a pokud jde o verš, 260       jímž Ennius obtěžkával své hry, potom trpí buď příliš
'? Při opětném návratu k problematice verše se Horatius zabývá především metrem jambic-kým, jehož verš se v ideálním případě skládal ze šesti jambických stop (stopa realizovaná následností krátké a dlouhé slabiky: u —). Rychlý spád tzv. jambického senám:
u — / u — / u — / u — / u — / u — /, který byl vnímán jako verš o třech jednotkách (trimetr), je patrný z porovnání s jiným šesti-stopým veršem, daktylským hexametrem:
— uu/— uu/— uu/— uu/— uu/— u Daktylský hexametr umožňoval jak epická líčení, tak odborný výklad. V rozporu s uvedenými (zjednodušujícími) schématy však ani jedno z obou meter nepůsobilo jednotvárně. Zatímco v hexametru se setkáváme v řecké i římské poezii s běžnou záměnou daktylu za zpomalující spondej (následnost dvou dlouhých slabik: -— —), jambická poezie v řeckém prostředí mohla ještě akcelerovat náhradou jambu za tribrachys (následnost tří krátkých slabik: uuu), kdežto v poezii římské běžně čteme verš obtěžkaný opět prostřednictvím spondeje v lichých stopách, jak o tom mluví Horatius:
-------/u —/-------/u — /-------/u — /
Pro svižný spád, blížící se hovorové řeči, a pro vzestupný přízvuk byl jamb metrem zejména invektivní poezie a dialogických částí řeckého dramatu.
/37/
Aut operae celeris nimium curaque carentis Aut ignoratae premit artis crimine turpi. Non quivis vidět immodulata poěmata iudex Et data Romanis venia est indigna poétis.
265        Idcircone vager scribamque licenter? an omnes Visuros peccata putem mea, tutus et intra Spem veniae cautus? Vitavi denique culpam, Non laudem merui. Vos exemplaria Graeca Nocturna versate manu, versate diurna.XXXI
270       At vestri proavi Plautinos et numeros et
Laudavere sales, nimium patienter utrumque, Ne dicam stulte, mirati, si modo ego et vos Seimus inurbanum lepido seponere dicto Legitimumque sonum digitis callemus et aure.
275       Ignotum tragicae genus invenisse Camenae
Dicitur et plaustrisxxx" vexisse poěmata Thespis, Quae canerent agerentque peruneti faecibusxxxul ora. Post hunc personae pallaeque repertor honestae Aeschylus et modicis instravit pulpita tignis,
280       Et doeuit magnumque loqui nitique cothurno.
xxxi v Horatiově době je dokončena „helenizace" římské kultury, odmítaná generacemi Římanů jako kažení podstaty římské kultur)'. Horatius šije vědom její iniciační role --vizEpII, 1, 155—6: Graecia captaferum Victorem čepit et artesl Intulit agresti Latio - „Zdolalo zdolané Řecko zas drsného vítěze a své/umění v rolnické Latium vneslo." (Přel. R. Mertlík.) xxxn plaustrum - příslovečná kára, s níž Thespis patrně objížděl se svými herci Attiku, než přijel r. 535 do Athén, je známa pouze z tohoto verše.
xxxin podle Horatia se tedy herci nejprve líčili, pak Aischylos vynalezl masky (viz v. 278). Podle jiných pramenů byl vynálezcem masek už Thespis, Aischylos (podle slovíku Suda, heslo Aischylos) užíval prý malované masky, ze kterých šel strach.
738/
překotným tvůrčím spěchem a současně nevalnou péčí, Či prohřeškem ostudnějším: řád metra byl nad síly tvůrce.. Cit pro rytmus verše je dar, jenž mnohým kritikům chybí, což poetovi zde v Římě skýtá až nemístnou volnost.
265       - A proto bych měl i já tak svévolně tápat? Anebo
na řádu metra pln úzkosti lpět - jen z hrůzy, že každé vybočení hned postřehne celý svět? To bych výtkám ušel, leč chválu bych nezasloužil... Jen helénskych vzorů ve dne v noci si hleďte a vůbec je neodkládejte!
270       Jenomže vaši předkové tolik obdivovali
Plautův verš, jeho vtip... s trochu přehnanou velkorysostí, neřku-li hloupě (ač ovšem vám i mně bylo dáno odlišit inteligentní vtip od obhroublých šprýmů a máme-li rytmus usazen v prstech a sluchu dost pevně).
275        Prý Thespis to byl, kdo s tragédií dal novinku scéně,14 to on prý po kraji jezdil se svou károu a hrami, v nichž zpeváci-herci si sedlinou vín vždy líčili tváře. Pak přisel Aischylos a zavedl majestát roucha a masku, z pár trámků dal zřídit konstrukci scény
280       a vznešenou řeč a kothurnů vysoký krok vnutil herci.
14 Překvapivě stručný výklad vývoje řeckého dramatu (pominut Sofoklés i Euripides, u komedie není vzpomenuto Aristofanovo jméno) je doplněn vyzdvihnutím originality Římanů na tomto poli (vytvoření praetexty a togaty, tragédie a komedie s domácím námětem). Do sporu s touto pasáží se tak poněkud dostávají vv. 268-69, v nichž Horatius vyzdvihuje nutnost následovat řecké vzory. V Ep II, 1, 50-62 podává konkrétnější obraz římského dramatu, postupuje ve výkladu od Ennia, kterého hodnotí jako epika, přes svěžího Naevia a učeného Pacuvia k Acciovi (proslulému vznešeným jazykem), Plautovi, Terentiovi a Caeciliovi Statiovi.
/39/
Successit vetus his comoedia, non sine multa Laude; sed in vitium libertas excidit et vim Dignam lege regi: lex est accepta, chorusque Turpiter obticuit sublato iure nocendi.xxxlv
285        Nil intentatum nostri liquere poětae;
Nee minimum meruere decus, vestigia Graeca Ausi deserere et celebrare domestica facta, Vel qui praetextas vel qui docuere togatas.xxxv Nee virtute foret clarisque potentius armis,
290       Quam lingua. Latium, si non offenderet unum-Quemque poetarum limae labor et mora. Vos, o Pompilius sanguis, carmen reprehendite, quod non Multa dies et multa litura coěrcuit atque Perfectum decies non castigavit ad unguem.xxxvl
295        Ingenium misera quia fortunatius arte
Credit et excludit sanos Heliconexxxvn poetas Democritus, bona pars non ungues ponere curat, Non barbam, secreta petit loca, balnea vitat. Nanciscetur enim pretium nomenque poetae,
300       Si tribus Anticyrisxxxvin caput insanabile numquam
xxxiv už v Ep II, 1, 145 nn. se Horatius dotkl zákona, který měl omezit bujnou zvůli fescen-nijských písní. Nevíme ovšem, zda taková nařízení existovala i v Řecku dříve než r. 440 př. n. 1., kdy bylo zakázáno útočit na představitele veřejného života. Napětí mezi názorem publika a autorem tu však rovněž pozorujeme, souvislost mezi cenzurními zásahy proti komickým autorům a ústupem chóru ve střední a nové komedii však naznačují jen velmi pozdní prameny, xxxv Toga - základní oděv římského muže, praetexta - druh římské tógy s nachovým lemem, kterou nosili význační římští úředníci.
XXXVl Ad unguem - až po nehet, přesně, dokonale (podle zvyku sochařů testovat dokonalost díla nehtem).
xxxvii Helikón - pohoří v Boiótii, podle tradice sídlo Apollóna a Múz. xxxviii Město Antikyra (ležící buď ve Fókidě, nebo v Thessalii) bylo proslulé velkým výskytem čemeřice (hellehorus), kterou se už od Hippokratových dob léčily psychické choroby. Proto radí Horatius lakomcům, aby užívali čemeřici (Sat 11,3, 83), a latinské úsloví Nonne vis Anticyram navigarel (Chceš plout do Antikyry?) znamená, že jde o člověka, který to nemá v hlavě v pořádku.
/40/
Staré komedie pak nastal čas, mnoha velkých
děl. Leč volnost se postupně zvrhla v bezuzdnou zvůli,
říkající si o přítrž: ta přišla a nato
se potupně odmlčel sbor, zbaven práva beztrestně škodit.
285        Na všech polích svůj um naši básníci změřili. Vůbec největší zásluhou bylo, že sebrali odvahu uhnout z kolejí řeckých Múz a opěvat domácí látky v komických kusech i v tragédiích dle římského vzoru. Sílu by nemusel Řím brát výlučně z hrdinských střetů:
290       též z jazyka - ovšem to by se nesměl náš poeta štítit úmorného pilování a časových ztrát... Vždy výtkou, Pisoni, jimž královská krev tepe v žilách, stíhejte básně stvořené přes noc, hned načisto - básně, jež nesčetný škrt dosud neotesal k dokonalosti!
295        Podstatnější než mravenčí píle je talent, jak soudí15
Démokritos, jenž básníkům nedost excentrickým chce upírat Parnas. A tak má většina z nich dlouhé nehty, jsou zarostlí a veřejných míst i lázní se straní. Čestného titulu básník se šmahem dostává hlavě,
300       jíž ani všeléku trojitá dávka by neodpomohla
15 III. AD POETAM: vv. 295-496.
Vv. 295-332: Horatius nesdílí antickou představu, že básníkovými ústy hovoří Múzy, a tedy vlastně není sanus, zdravý, nýbrž šílený (srv. Platón, Faidros 254), a proto se staví se zřejmou ironií k představě básníka, demonstrujícího okázale svou odlišnost. Nesdílí bezvýhradně ani Ciceronův slavný výrok Orator fit, poeta nascitur - řečníkem se člověk stane, básníkem se rodí {Řeč na obranu básníka Archia 8, 18). Podle Horatia má sice opravdový básník inge-nium, talent, který není možno získat, se kterým se rodí; musí však mít kromě pilnosti (studium) ještě schopnosti, které mu umožní být doctus imitator skutečného života. Nejdůležitější vlastností básníka je pak schopnost poznávat, chápat (sapere). Důraz na racionalitu (není náhodou, že patronkou básníka je Minerva) se projevuje i v potvrzení staré rétorické zásady, že stačí ovládat věc a slova se dostaví sama, i ve skutečnosti, že morální zásady (mezi něž patří i láska) jsou povinnost, kterou se člověk učí dodržovat. Metaforické a satirické vymezení řeckého a římského ideálu pasáž uzavírá.
/41/
Tonsori LicinoXXX!X commiserit. O ego laevus, Qui purgor bílém sub věrni temporis horám !XL Non alius faceret meliora poemata... verum Nil tanti est. Ergo fungar vice cotis, acutum
305       Reddere quae ferrum valet, exsors ipsa secandi; Munus et officium, nil scribens, ipse docebo, Unde parentur opes, quid alat formetque poetam, Quid deceat, quid non, quo virtus, quo ferat error. Scribendi recte sapere est et principium et fons.
310       Rem tibi Socraticae poterunt ostendere chartaeXLI Verbaque provisam rem non invita sequentur. Qui didicit patriae quid debeat et quid amicis, Quo sit amore parens, quo fráter amandus et hospes, Quod sit conscripti, quod iudicis officium, quae
315        Partes in bellum missi ducis, ille profecto Reddere personae seit convenientia cuique. Respicere exemplar vitae morumque iubebo Doctum imitatorem, et vivas hinc ducere voces. Interdum speciosa locis morataque recte
320       Fabula, nullius veneris, sine pondere et arte,
xxxix Tonsor Licinus -jako Licinus bývá někdy identifikována známá postava z Caesarova
okolí, jméno však je nejspíše použito jen jako pars pro toto.
XL      Purgor hilem- nadměrné vylučování žluči způsobuje melancholii, která je průvodním
znakem génia. Už Celsus doporučuje preventivní pročišťování čemeřicí v jarním období.
Horatius ironicky tedy dává přednost zdraví před eventuální genialitou.
XLI      Socraticae chartae - spisy sókratiků, v širším slova smyslu filozofické spisy, v nichž
jsou zdůrazněny etické hodnoty.
7 42/
od neduhů - leč hlavě nestříhané... A já bloud si s příchodem jara pročišťuji žlučové cesty! Nikdo by přitom nebásnil lip - ale za tuhle cenu? Zkusím si tedy vést jako brus, jenž sám sice darem
305        řezání neoplývá, dát břit ale železu umí.
- Přestávám psát, zato rád bych básnictví vyložil smysl a cíl, zdroje látek, co dál v nás živí a formuje múzu, vkus jako závaznou mez, a kam vedou znalost a omyl. Zdrojem a základem psaní je nadhled a životní moudrost:
310       nejedno vyzískáš téma ze spisů sókratiků, a
to když si promyslíš, pak slova ti naskočí sama.
Ten, kdo má jasno v tom, co přítel, co vlast od něj žádá,
jaký cit chovat k rodičům, jaký k bratrům a hostu,
co obnáší úřad soudce, co senát, nač muž v čele vojska,
315       jež vyslali v boj, má dbát - tedy takový autor pak jistě dodá všem postavám hojnost výstižných charakteristik. Básník se musí naučit znát, jak to v životě chodí, a ve své hře to pak živě imitovat (na tom trvám). Jadrná rčení a trefně podané typy (byť ve hře
320       půvabu nijakého a mdlé jak beztvarý balvan)
743/
Valdius oblectat populum meliusque moratur Quam versus inopes rerum nugaeque canorae. Graiis ingenium, Graiis dědit ore rotundo Musa loqui, praeter laudem nullius avaris.
325        Romani pueri longis rationibus assem
Discunt in partes centum diducere. ^ "Dicat „Filius Albani: Si de quincunce remota est „Uncia, quid superat?" ^ Poteras dixisse: triem. U „Eu! „Rem poteris servare tuam. Ředit uncia, quid fit?"
330       \ Semis.XLU í| At, haec animos aerugo et cura peculi Cum semel imbuerit, speramus carmina fingi Posse linenda cedro et levi servanda cupresso? Aut prodesse volunt aut delectare poětae,XUiI Aut simul et iucunda et idonea dicere vitae.
335        Quidquid praecipies, esto brevis, ut cíto dieta Percipiant animi dociles teneantque fideles. Omne supervacuum pleno de pectore manat. Ficta voluptatis causa sint proxima veris, Nec quodcunque volet, poscat sibi fabula credi,
340       Neu pransae Lamiae vivum puerum extrahat alvo.
XLii   As, základní římská peněžní jednotka, se dále dělila následovně: 1/12 asu = 1 unce, 1/6 asu = sextans, tj. 2 unce, 1/4 asu = quadrans, tj. 3 unce, 1/3 asu = triens, tj. 4 unce. XLIH Prodesse aut delectare - prospívat nebo bavit.
/44/
pobaví diváka leckdy víc a úže ho lapí než verse, jež nepraví zhola nic, ač blábolí sličně. Zvláštní nadání kroužit řeč dala do vínku Múza Rekům; týmž Rekům dala i jedinou vášeň: být slavný.
325        To římské děti zas dělí - složitě, donekonečna -své asy... Nu, synu Albanův: co zbude, když z pěti dvanáctin asu jednu unci dáš pryč? Pokud řekne: Třetina asu, pak v odpověď uslyší: Výborně, chlapče, v bezpečí bude tvé jmění! -A přidáš-li unci, co vyjde?
330       Asu půl! - Když takové lpění na majetku jak
sněť vnikne do osrdí, což můžeme doufat, že vzniknou básně, jež chrání z cypřiše pouzdro a cedrový olej?! Buď bavit chce básník, anebo udílet praktické rady i 6 -Či to, co dá životu váhu i vzlet, chce současně říkat.
335        Buď jak buď, hlavně stručný ať je tvůj výklad: to aby Čile ho vstřebal příjemcův duch i bedlivá paměť (z přeplněné mysli se vytratí vše, co je navíc). Fikce buď od pravdy k nerozeznání (to působí radost); nicméně nikoli všecko je nutno fabuli věřit,
340       netřeba z útrob ježibab rvát pozřené děcko...
16 Vv. 333-346: Rétorické zásady, které předpisují řečníkům (docere, movere, delectare) vztáhli na básníka patrně již Horatiovi helenističtí předchůdci, především Neoptolemos z Paria.
/45/
Centuriae seniorům agitant expertia frugis, Celsi praetereunt austera poemata Rhamnes. Omne tulit punctum, qui miscuit utile dulci,XLlv Lectorem delectando pariterque monendo.
345        Hie meret aera liber Sosiis,XLV hie et mare transitXLVI Et longum noto scriptori prorogat aevum. Sunt delicta tarnen, quibus ignovisse velimus; Nam neque chorda sonum reddit, quern vult manus et mens, Poscentique gravem persaepe remittit acutum,
350       Nee semper feriet, quodcunque minabitur, arcus. Verum ubi plura nitent in carmine, non ego paucis Offendar maculis, quas aut incuria fudit Aut humana parum cavit natura. Quid ergo est? Ut scriptor si peccat idem librarius usque,
355        Quamvis est monitus, venia caret; ut citharoedus Ridetur, chorda qui semper oberrat eadem: Sic mihi, qui multum cessat, fit Choerilus ille, Quern bis terve bonum cum risu miror; et idem Indignor quandoque bonus dormitat Homerus.XLVn
360       Verum operi longo fas est obrepere somnum.
XLiv Miscere utile dulci -príslovečné spojovaní užitečného s příjemným. XLV   Sosii - bratři Sosiové, proslulí knihkupci (srv. Ep I, 20, 2).
XLVI Mare transit - knihy se prodávaly i do Afriky a Hispánie (srv. Ep I, 20, 13, kde je zámořský prodej pojímán negativně jako exil knih, a Carm II, 20, 13, kde naopak jejich rozšíření po celém známém světě je triumfem básníka).
XLVii Quandoque bonus dormitat Homerus - někdy i dobrý Homér si zdřímne, tj. každý může někdy udělat chybu (nebo jak se říká u nás: i mistr tesař se někdy utne).
746/
Postarších čtenářů bojový šik tepe verše, z nichž nemá prospěch, a zlatá mládež zas na vážné pohlíží svrchu. Absolutní vítěz je ten, kdo dokáže spojit příjemné s užitečným - psát čtivě a poučně naráz.
345        I zámořský trh žádá takové knížky, což nakladatelům přináší zisk a tvůrcům proslulost na dlouhé veky. Jsou ovšem hříšky, nad nimiž kritik rád mávne rukou:17 i tón, jejž ze struny loudíš, se lišívá od ideálu a leckdy přeskočí výš, ač interpret zvuk si přál hlubší;
350       netrefí pokaždé luk, střed terče ač na mušce mívá... Přiznám, že pokud je báseň úchvatná jakožto celek, klidně snesu těch několik skvrn, jež na svědomí má chvilková ledabylost či slabost (toť lidské). Oč běží? Stejně jak neodpustitelných chyb - totiž stále
355        týchž - se dopouští (ač poučen) některý písař,
stejně jak smích budí hráč, jenž vždy brnkne o strunu vedle, máme i,,poety" plné chyb jak ten Choirilos břídil, jenž příjemně překvapí, když sem tam nešlápne vedle. Tím spíše mne rozladí, když sám velký Homér si zdřímne
360       (jakkoli šíř jeho děl tu chvilkovou nebdělost snese).
17 Vv. 347-452: Pasáž rozvádí a konkretizuje v. 308 (quo virtus, quo f er at error) a postuluje ideál dokonalého uměleckého výtvoru, který předpokládá, že autor (a ten nikdy nesmí být mediocris, průměrný) bude mít schopnost poučit se z chyb a trpělivě cizelovat své dílo, jež vzniká v součinnosti přirozeného nadání a tvůrčího úsilí (347—418). Velkou roli tu musí sehrát kritik, který je zde pasován na jakéhosi arbitra nalézajícího chyby, jež je třeba v zájmu dokonalosti odstranit (386-388, 419-452).
747/
Ut pictura, poěsis:XLVm erit quae, si propius stes, Te capiat magis, et quaedam, si longius abstes. Haec amat obscurum, volet haec sub luce videri, Iudicis argutum quae non formidat acumen;
365        Haec placuit semel, haec decies repetita placebit. O maior iuvenum, quamvis et voce paterna Fingeris ad rectum et per te sapis, hoc tibi dictum Tolle memor: certis medium et tolerabile rebus Recte concedi - consultus iuris et actor
370       Causarum mediocris abest virtute diserti
Messallae, nee seit quantum Cascellius Aulus, Sed tarnen in pretio est — medioeribus esse poetis Non homines, non di, non concessere columnae. Ut gratas inter mensas symphoniaIL discors
375        Et crassum unguentum et Sardo cum melle papaverL Offendunt, poterat duci quia cena sine istis: Sic animis natum inventumque poéma iuvandis, Si paulum summo decessit, vergit ad imum. Ludere qui nescit, campestribus abstinet armis,
380       Indoctusque pilae diseive trochive quiescit,
XLViii Ut pictura poesis - poezie je jako obraz.
iL Inter mensas symphonia - hudba provozovaná při jídle otroky zvanými symphoniaci byla oblíbenou zábavou v bohatých rodinách od 1. stol. př. n. 1.
L Sardo cum melle papaver - pražený mák s medem byl podáván podle Plinia ((Naturalis História XIII, 2, 15) jako dezert. Mák ze Sardinie a Korsiky však byl hořký, a nebyl proto ceněn (srv. VzrgiWovu Aeneis 7, 41).
/48/
Básně jsou jako obrazy: 18 jen z pohledu zblízka
te uchvátí jedna - a druhá zas, když odstoupíš kousek;
tato má ráda stín, kdežto ona, jež ani dost ostrých
kritiků se nemá proč bát, chce v plném světle se blýsknout;
365        ta se ti líbí jen napoprvé, ta navždy tě získá... Ty, starší Pisonův synu, nyní poslouchej dobře, co ti chci říct (ač správnou cestou dík otci se bereš a sám jsi už pochytil dost). - Jsou sféry, v nichž obstojný průměr uspěje bez problémů: jen průměrný advokát, soudce
370        se s Messallovým přívalem slov, pravda, nemůže měřit (a ovšemže to, co Aulus Cascellius, zdaleka nezná). A přesto ho svět chová v úctě. Nicméně: průměrný básník je něco, co člověk, bůh ani knihkupec netolerují! Falešná hudba a vůněmi hustý vzduch, hořký med až
375        ze Sardinie (byť s mákem) - to vše kazí hostinu, jež by se požitků tohoto druhu dost ochotně zřekla. Stejně tak báseň - zrozená, stvořená k potěše ducha: slevit jen o stupínek tu znamená klesnout až na dno. Ten, kdo nezvládá Šerm, se měření sil radši vyhne;
380       nesahá na disk, obruč či míč, kdo neví, co s nimi,
18Vv. 361-365: Srovnávání básnictví a výtvarného umění, speciálně malířství, je velmi starého data. Podle antických autorit už Símonidés nazýval malbu mlčící poezií a poezii mluvící malbou, později se tento obraz, který cituje i anonymní autor Rétoriky pro Herennia (poema loquens pictura, pictura taciturn poema debet esse), stal obecným majetkem. Horatius jej vlastně používá už na počátku, když ve vv. 1—40 ilustruje jednotu básně právě poukazem na výtvarné dílo, které ji postrádá.
/49/
Ne spissae risum tollant impune coronae: Qui nescit versus tamen audet fingere? f Quidni? Liber et ingenuus, praesertim census equestrem Summam nummorum, vitioque remotus ab omni.
385        f Tu nihil invita dices faciesve Minerva;
Id tibi iudicium est, ea mens; si quid tamen olim Scripseris, in MaeciLI descendat iudicis aures Et paths et nostras nonumque prematur in annumUI Membranis intus positis; delere licebit,
390       Quod non edideris; nescit vox missa reverti. Silvestres homines sacer interpresque deorum Caedibus et victu foedo deterruit Orpheus, Dictus ab hoc lenire tigres rabidosque leones. Dictus et Amphion, Thebanae conditor urbis,
395        Saxa movere sono testudinis et prece blanda
Ducere, quo vellet. Fuit haec sapientia quondam, Publica privatis secernere, sacra profanis, Concubitu prohibere vago, dare iura maritis, Oppida moliri, leges incidere ligno.
400       Sic honor et nomen divinis vatibus atque
LI Pod jménem psaným v různých manuskriptech různým způsobem bývá rozpoznán Spurius Maecius Tarpa (srv. Sat I, 10, 37-8).
U1 Nonumque annum - počet let nutných k cizelovaní díla se stal příslovečným. Už Cinna, básník z Catullovy družiny, pracoval na svém epylliu Smyrna pověstných devět let. V době díletantské nadprodukce (Ep II. 1, 117) napadá Horatius stejně jako před ním Catullus projevy grafomanie (Sat 1,4, 13-16: II. 3, 1-6).
/50/
aby ho právem neskropil smích všech přihlížejících. A kdo neumí verše... ten tese je dál! Jsou to přece jen verše, a on je svobodný, jezdec a odvádí daně, jak se sluší a patří, a štít má naprosto čistý!
385        Každého tvého kroku, všech slov budiž Minerva paní:
odtud tvůj vkus, tvůj obzor. - Pokud bys přece jen jednou verše chtěl psát, pak nejprve kritikům zvučného jména je k poslechu předveď (i otci a mně) a po devatero let svůj rukopis pod zámkem drž: co je v šuplíku, vždy se
390       dá zničit - nelze vzít zpět, co bylo již publikováno.
Orfeus - kněz, z jehož úst zněly hlasy bohů - vzal předkům, obývajícím les, chuť vraždit, slast z krvavé stravy: 19 báje pak praví, že s lítými lvy svedl zkrotit i tygry. Amfíón, první král Théb, podle jiné báje prý písní
395        lyry zas balvany uváděl v chod a přemluvným hlasem je řídil, kamkoli chtěl. A dávná moudrost pak vytkla hráz mezi tím, co je všech, co tvé, mezi posvátným, všedním, manželství zjednala řád a volným partnerstvím přítrž, hloubila základy měst, do dřevěných desk vryla právo.
400       Tak došli slávy a cti oni božští pěvci a jejich

!y Vv. 391-407: Na civilizující účinek poezie naráží už Aristofanés. V komedii Žáby (1030-1036) nechá Aischyla poukazovat právě na Orfea, Músaia, Hésioda a Homéra, kteří obohatili lidstvo o právo, léčebné a věštecké umění, znalost zemědělství a válečné umění. Stejného názoru je i Platón, obohacující tuto řadu jmen ještě o Símonida (srv. Prótagorás 316. kde ovšem všichni byli ve skutečnosti sofisty maskujícími své úmysly uměním). Básník má tedy podle Horatia významnou roh společenskou. Tento postoj spojuje Horatius s pojetím básníka v archaické a klasické době řecké literatury, který je v Augustově době znovu akcentován.
/51/
Carminibus venit. Post hos insignis Homerus Tyrtaeusque mares animos in Martia bella Versibus exacuit; dictae per carmina sortes Et vitae monstrata via est,LU1 et gratia regum
405        Pieriis tentata modis,LIV ludusque repertus, Et longorum operum finis: - ne forte pudori Sit tibi Musa lyrae sollers et cantor Apollo! Natura fieret laudabile carmen, an arte, Quaesitum est: ego nee studium sine divite vena,
410       Nee rude quid possit video ingenium: alterius sic Altera poscit opem res et coniurat amice. Qui studet optatam cursu contingere metam, Multa tulit fecitque puer, sudavit et alsit, Abstinuit venere et vino; qui PythiaLV cantat
415       Tibicen, didicit prius extimuitque magistrům.
Nunc satis est dixisse: „Ego mira poemata pango: „Occupet extrémům scabies; mihi turpe relinqui est Et, quod non didici, sane nescire fateri." Ut praeco, ad merces turbam qui cogit emendas,
420       Assentatores iubet ad lucrum ire poeta
Lin Vitae monstrata vita est - životu byla ukázána cesta; gnómické vyjádření známe už od Theognida, Fókylida a Solóna.
Liv Pieriis modis - podle múzických zákonitostí (Pieria, krajina v Makedoniii, proslulá kultem Múz stejně jako Helikón nebo Parnássos).
LV Pythia - pýthijské hry se konaly na počest Apollónovu každým čtvrtým rokem (v září) v Delfách. Provozovaly se tu závody atletické, jezdecké a múzické (soutěžilo se ve hře na flétnu, na kitharu, ve zpěvu, hrály se divadelní hry).
1521
písně. Až pak přišel Homér, zjev nikterak zaměnitelný, Tyrtaios a břit jeho bojových písní, jenž muže hnal do ztečí. ŘeČ věštných výroků tlumočil verš, to verš uměl řídit i vezdejší pouť, dle múzických řádů
405        laděný takt hledal přízeň králů, dal dramatu vzejít,
jímž dlouhou lopotu korunoval... Pryč se studem, hochu, má-li co říct ti Apollón zpěvný a lyrická Múza! Znova a znova se ptáme, zda zásluhou nadání vzniká básnický čin, nebo díky umu... To bych rád věděl,
410       co píle bez génia či pouhý talent by zmohly... Vzájemnou potřebou se jedno k druhému váže. I v běžeckém závodě kdo touží v cíli být první, už jako mladý hoch musel cedit pot, dřít a mrznout, lásky se odříkat, vín... I flétnista, v pýthijských hrách dnes
415        soutěžící, kdysi býval žáčkem a z mistra měl hrůzu.
Dnes se však říká: Mé skladby jsou výtvory obdivuhodné! První místo vzal ďas, teď je hlavní nezůstat vzadu a neprozradit, jak trapně ubohý trénink mám v sobě... Jako ten kupec, jenž hlučně nutí své zboží všem kolem,
420       chce z patolízalů vyždímat zisk i takový básník,
753/
Dives agris, dives positis in faenore nummis. Si vero est, unctum qui recte ponere possit Et spondere levi pro paupere et eripere artis Litibus implicitum, mirabor, si seiet inter-
425        Noscere mendacem verumque beatus amicum. Tu seu donaris seu quid donare voles cui, Nolito ad versus tibi factos ducere plenum Laetitiae: clamabit enim „Pulchre!" „Bene!" „Recte!' Pallescet super his, etiam stillabit amicis
430       Ex oculis rorem, saliet, tundet pede terram. Ut, qui conduct! plorant in funere, dicunt Et faciunt prope plura dolentibus ex animo, sic Derisor vero plus laudatore movetur. Reges dicuntur multis urgere culullis
435        Et torquere mero quem perspexisse laborent, An sit amicitia dignus: si carmina condes, Numquam te fallant animi sub vulpe latentes.LVI QuinctilioLV" si quid recitares, „Corrige, sodes, „Hoc" aiebat „et hoc". Melius te posse negares,
440       Bis terque expertům frustra: delere iubebat
lvi   Animi sub vulpe latentes - věcně i gramaticky velmi nejasné vyjádření, které je možno interpretovat obrazně, budeme-li lišku považovat jako autoři bajek za lstivého pokrytce (i my přece říkáme: liška podšitá). lvu Rozumí se Quintilius Varro, na jehož smrt napsal Horatius Carm I. 24.
/54/
jejž bohatým činí především pole a úroky z lichvy. Vsadím se, že ani ten, kdo je schopen vyhmátnout tučné sousto, kdo na rizika kaucí má čich a je schopen tě vysekat z právnických kliček - ani ten není schopenn
425        odlišit faleš od přátelství, když cítí se šťastný.
Nikdy své básně nedávej těm, kdo jsou v zajetí tvého dobrodiní (ať Čerstvého, ať toho, co přijde): s výkřiky Bravo! Výtečné! Skvělé! se nad nimi budou rozplývat, ba oddaně, dojetím jati, i slzet,
430       budou i nadskakovat či nohou do taktu dupat...
Stejně jak o pohřbu najaté plačky, jež rukama lomí a kvílí víc než truchlící pozůstalí, tak i tento typ cyniků předvádí silnější cit než pochlebník všední. (Když chtějí zjistit, co zač je ten nebo onen, zda hoden
435       je přátelství, pak poháry vína prý králové do něj
lijí - až pravdu dostanou ven...) Máš-li v úmyslu básnit, pak ať tě neošálí řeč pokrytců: stále buď v střehu. Tvým pokusům kdyby naslouchal Quintilius, pak by pravil: Zkus změnit tohle a to... A pokud bys tvrdil, že dvakrát
440       třikrát jsi snahu měl, a marně, kázal by špatně
7 55/
Et male tomatos incudi reddere versus. Si defendere delictum quam vettere malles, Nullum ultra verbum aut operám insumebat inanem, Quin sine rivali teque et tua solus amares.
445        Vir bonus et prudens versus reprehendet inertes, Culpabit duros, incomtis allinet atrum Transverso calamo signum, ambiciosa recidet Ornamenta, parum claris lucem dare coget, Arguet ambigue dictum, mutanda notabit,
450       Fiet Aristarchus;LV1" non dicet „Cur ego amicum Offendam in nugis?" Hae nugae seria ducent In mala derisum semel exceptumque sinistre. Ut mala quem scabies aut morbus regius urget Aut fanaticus error et iracunda Diana,LIX
455       Vesanum tetigisse timent fugiuntque poetam,
Qui sapiunt; agitant pueri incautique sequuntur. Hie, dum sublimis versus ruetatur et errat, Si veluti merulis intentus deeidit aueeps In puteum foveamve, licet „Succurrite" longum
460       Ciamet „Io cives!"; non sit qui tollere curet.LX
LViii Řecký gramatik Aristarchos tu reprezentuje skutečného kritika.
Lix   Bohyně Diana bývala ztotožňována s Lunou, a tím i s náměsíčnictvím.
LX     Symbolický pád básníka předznamenává historka o filozofu Thaletovi, který pozoroval
při chůzi hvězdy a spadl přitom do studně (vypráví Platón v dialogu Theaitétos 174a).
/56/
vysoustružené verše vzít a kovat je dál. A kdybys spíš hájil chybu než hledal Šťastnější verzi, už by neřekl nic a silami přestal by plýtvat, aby ses dál mohl v klidu opájet sebou, svou tvorbou.
445        Nemůže přejít verš prostý vzletu muž kritické mysli, nenechá toporné verše jen tak: těm neučesaným přičiní škrt a všechny úponky ornamentální prořeže včas a přinutí jas vnést v pasáže temné, vytkne, co dvojznačně zní, co předělat nutno, ti sdělí -
450       krátce: je nesmlouvavý a neřekne: Proč bych měl dělat
příteli zle? Jsou to přece jen hnidy... Ty hnidy však mohou uškodit zle, až jednou sklidíš nechuť a posměch! Tak jako člověka, kterého souží urputný svrab či žloutenka, posedlost vírou anebo vábení Luny,20
455        i blízkosti poety zmateného se rozumný člověk
štítí: jen kluci ho škádlí, jen dobrodruh kráčí mu v patách. Pokud ten pán s hlavou v oblacích a chrlící verše šlápne (jak ptáčník kosovi v patách) vedle a spadne do studny anebo jámy, pak i kdyby nastokrát volal:
460       Pomozte, lidé!, sotvakdo najde chuť podat ruku.
2't Vv. 453—457: Hledání dokonalého díla končí paradoxně karikaturou dokonalého básníka {pocta vesanus). Ingenium sine arte, které se snažil Horatius z poezie vymýtit, vypadá jako směšné šílenství, a jen takový šílenec je patrně schopen spojit koňské tělo s lidskou hlavou a ptačími údy, jak o tom byla řeč na počátku. Karikatura se tak vztahuje nejen k této části básně, ale i k celku.
/57/
Si curet quis opem ferre et demittere funem, ,,Qui scis, an prudens hue se proiecerit atque ,,Servari nolit?" dicam Siculique poetaeLX1 Narrabo interitum. Deus immortalis haberi
465        Dum cupit Empedocles, ardentem frigidus Aetnam Insiluit. Sit ius liceatque perire poétis. Invitum qui servat, idem facit occidenti. Nee semel hoc fecit, nec, si retractus erit, iam Fiet homo et ponet famosae mortis amorem.
470       Nec satis apparet, cur versus factitet, utrum Minxerit in patrios cineres, an triste bidental Movent incestus: certe furit, ac velut ursus, Obiectos caveae valuit si frangere clathros, Indoctum doctumque fugat recitátor acerbus.
475        Quern vero arripuit, tenet occiditque legendo, Non missura cutem, nisi plena cruoris, hirudo.
LX1 Siculus poeta - sicilský filozof Empedoklés (srv. Ep I, 12, 20) je nazván básníkem, protože svou nauku vyložil ve verších, stal se však proslulým svým skokem do kráteru Etny, kterým chtčl údajně dokázat, že byl přijat mezi bohy.
758/
A i kdyby někdo pomoci chtěl a spustil mu provaz, řeknu: Jak víš, že tam neskočil schválné? Což jestli vůbec vyváznout chce? Smrt Empedokla ze Sicílie mu vylíčím, básníka, jenž hnán vizí nesmrtelnosti
465        volil chladnokrevný skok do řeřavé Etny. Práva zvolit si smrt ať básník požívá volně, vždyť záchrana toho, kdo nechce žít, je totéž co vražda. Klidně ho vytáhni - skočí tam zas: ten nepřijme statut smrtelníka a myšlenku na skvělou smrt nikdy nevzdá...
470       Záhadou zůstává, proč vyrábí verše... Snad za trest, že kdysi zneuctil otcovský popel? Troufl si zprznit posvátné místo, kam udeřil blesk? Avšak blázen je jistě, a začne-li s recitací, vše prchá - se znalcem laik -jak před krutým medvědem, jenž rozlomil mříž a je volný.
475       Jak jednou tě lapí, čte ti a čte, dokud dýcháš -
jak pijavka, která nepustí dřív, než je kulatá krví...
1591
Slovo k Horatiově Poetice
Yetjudg'd with Coolness tho sang with Fire; His Precepts teach hut his Works inspire.
ALEXANDER POPE
Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia, bez ohledu na svou další specializaci, uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód, nejspíše Exegi monumentům, Postavil jsem si pomník. Většinou zapomněl na muka, která zažíval pří školním cupování básníkova díla (všechny ty sapfické a jiné strofy!), na odpor, který v něm vyvolávala strohá morální naučení (dulce et decorumst pro patria mori, je sladké a čestné zemřít pro vlast) a horování pro zlatou střední cestu (aurea mediocritas), na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života bez ohledu na budoucnost (carpe diem, užívej dne!). Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hra-čičkářstvím. Jestlipak víte, jak je těžké v překladu napodobit tu přehršli ražených souhlásek, které způsobují, že krok Smrti opravdu duní? Poslouchejte:
Pallida Mors aequo pulsatpede pauperum...
U Otokara Jirániho se Smrt k člověku spíše zavile plíží (stejně zabušit zná smrt zsinaíá na chatrče chudých), Smrt Jaroslava Pokorného jako-by pomalu a soustředěně chodí okolo své oběti (přitom však bledá smrt obchází dál chýše chudých lidí)...
Dnes možná mnohý z absolventů gymnázia vstupuje při výkladu in medias res, doprostřed věcí, aniž tuší, že autorem tohoto úsloví, které se stalo veřejným majetkem celého vzdělaného světa, byl Quintus Horatius Flaccus, který zemřel právě před 2010 lety. Předpovídal si, že nezemře úplně {non omnis moriar) a část jeho já bude žít, dokud kněz s Vestálkou budou stoupat na Kapitol. Předpověď se splnila vrchovatě, i když jinak, než si myslel, protože jeho dílo přežilo i starý Řím. Ne-
7 60/
smí nás mýlit, že právě dnes není vyvoláván jménem. To se stává všem nesmrtelným, kterých je stále více. Mají svůj čas čtení a svůj čas zapomnění.
A máme štěstí. Žádný z antických básníků o sobe neřekl ve svých básních tolik, co Horatius, takže vzniká představa, že o něm víme víc než dost, zvláště když máme ještě k dispozici jeho životopisy napsané už v antice. Známe i přesné datum jeho narození - narodil se za konzulátu L. Cotty a L. Torquata, šestého dne před prosincovými Idami, tedy 8. prosince 65 před naším letopočtem, ve Venusii, která leží v jižní Itálii a změnila jméno jen nepatrně: Venosia. O osudu jeho otce nevíme nic jistého. Možná byl ze svobodného rodu, jako válečný zajatec prodán do otroctví a pak propuštěn na svobodu. Tato hypotéza by snad vysvětlovala, že propuštěnec, který získal patrně dost značné jmění jako coactor argentarius, jakýsi výběrčí peněz při dražbách, se odstěhoval se svým synem do Říma, aby mu umožnil studia a podporoval jej i v cestách za dalším vzděláním, které vedly do Athén. Horatius, ačkoli asi žil stejně volným životem jako všechna římská mládež té doby, si byl vědom, že to byl otec, kdo mu umožnil vstoupit mezi syny patricijů, a zůstal svému otci do konce života vděčen - za poskytnuté vzdělání i za morální kodex, který mu vštípil (S I, 4). Přestože svůj nízký původ cítil jako stigma, dokázal říci s úctou a hrdostí: i kdyby velel nějaký přírodní zákon, aby člověk pojistě době musel svůj život prožít znova a vybrat si nové rodiče, byl bych spokojen s těmi, které mám (S I, 6).
Kupodivu právě o jeho studiích víme málo. Jen lehce se dotýká toho, jak jako žáček memoroval v Římě Homéra a v Athénách (a byly to bonae Athenae, dobré Athény) studoval filozofii (Ep 2, 2, 41—45). Je jisté, že právě tady, v přátelském kruhu stejně starých římských mladíků, mezi nimiž byl i Ciceronův syn Marcus, se seznámil s řeckou literaturou a zamiloval si řecké lyriky, jejichž knihy tu byly asi dostupnější než v Římě, kde ještě neexistovala veřejná knihovna (tu založil až r. 39 př. n. 1. jeden z jeho přátel, Asinius Pollio).
To bylo setkání, které zásadně ovlivnilo jeho pozdější tvorbu. Bylo tu však ještě něco, co zcela změnilo jeho život. V r. 44 přišel po zavraždění Caesara do Athén Brutus a byl tu slavně přijat. Navštěvo-
761/
val přednášky akademika Theomnésta a peripatetika Kratippa a republikánsky vychovaná a odbojně naladěná mládež jistě obdivovala proslulého hrdinu (jeho socha a socha Cassiova byly vztyčeny hned po boku soch tyranobijců Harmodia a Aristogeitóna) a byla odhodlána jej následovat. Není tedy divu, že brzy už Horatia nalézáme v Brutově společnosti v Asii a že v Makedonii už stojí po jeho boku jako tribu-nus militum, což bylo jistě uznání i pocta, protože tato funkce byla svěřována jen mladíkům z dobrých rodů. Slavný boj skončil Špatně: v listopadu 42 Brutova armáda u Filipp nadobro prohrála a Brutus, věrný sám sobě i svým ideálům, spáchal sebevraždu. Horatius nepadl v boji jako například Marcus Cato, pocházející z proslulého republikánského rodu, nedostal se do zajetí, zachránil se. Později nám prozradil, že z boje utekl. Daleko od bitevní vřavy líčí v básni věnované příteli Pompeiu Varovi (C II, 7) barvitě tuto situaci. Bohužel právě obraz bojovníka, který odhodí štít a prchá z bitvy, třeba mohl vystihovat skutečnou situaci, je příliš literární - před ním přece odhodil štít už Alkaios, Archilochos a Anakreón (a jistě i další poetové, jejichž básně se nám nedochovaly). Není tedy autoportrét básníka jen literární fikce? Jakou cenu mají jeho vlastní výroky? Nepřikládá jen na tvář, která nám zůstane neznámá, literární masku tradiční výroby?
Faktem zůstává, že po Augustově amnestii se do Itálie vrátil člověk, který prošel válečnou vřavou. Všechny jeho plány etablovat se jako básník byly v troskách. Otec mezitím zemřel, aniž se dočkal splnění svého snu o synově životním úspěchu. Navíc jeho statek byl zkonfiskován. Horatius tedy musel uvažovat o zaměstnání a na poezii zřejmě nebylo pomyšlení. Zchudl, ale nemohl být zcela bez prostředků, protože se z něho stal scriba scriptorius, což byl úřad, k němuž bylo třeba nejen inteligence a znalosti práva, ale i peněz, protože tento úřad si musel koupit. Jeho ekonomická situace se změnila až r. 38. Tehdy jeho přítel Vergilius a poté i Lucius Varius za něj ztratili slovo u Gaia Cilnia Maecenata, proslulého patrona římských básníků (S I, 6). Být přijat do jeho družiny znamenalo nejen inspirativní literární diskuse v kroužku těch, kteří měli stejný názor, ale i hmotné zajištění. Maecenas později (snad v r. 33) velkoryse obdaroval Horatia statkem v Sa-binských horách. Statek mu umožnil opustit místo písaře a věnovat se
762/
- na půvabném místě, kterému věnoval nemálo vřelých slov - plně literatuře.
To však také znamená, že jeho básně byly v literárních kruzích známy už před tímto datem. Debutoval jako autor satir. Pod tímto slovem, kterým Římané označovali literární druh, na jehož samostatný rozvoj byli velmi pyšní (jak pravil Quintilianus v Základech rétoriky I, 10, 93: satira nostra tota est, satirická poezie je zcela naše), musíme ovšem rozumět nikoli výsměšné básně, ostře kriticky a adresně tepající nedostatky současného života, jaké psal Horatiův předchůdce, vzor a konkurent Lucilius. Takové satiře doba po pádu římské republiky nepřála a Horatius sám nejspíše nebyl duch bojovný. Musíme tu proto hledat spíše to, čemu sami Římané říkali saturae, pestrá směsice. Ne nadarmo své satiry Horatius nazývá také sermones, rozmluvy. Jeho filozofický nadhled mu umožňuje shlížet s klidným odstupem, humorem a lehkou ironií na své okolí. Svého čtenáře nehodlá nikterak atakovat, ale prostě ho vyzývá k zamyšlení nad věčnou pošetilostí světa, neboť věří, že mu jeho inteligence umožňuje rozlišovat mezi dobrem a zlem, poznávat správné proporce a tvořit si názor na sporné problémy. Vzhledem k tomu, že se Horatius navíc umí dobře vysmát sám sobě, Čtenář na takovouto rozmluvu vděčně přistoupí a rád se baví i lehce satirickými obrázky o komplikované cestě do Brundisia nebo o hostině u zbohatlíka postrádajícího vkus.
První kniha Satir byla publikována v r. 34/33, druhá v r. 30 a ve stejném roce uveřejnil Horatius ještě knihu Epód. která vznikala deset let a na rozdíl od Satir, složených v hexametru, byla převážně napsána metrem invektívy, jambem (také proto je někdy po horatiovsku nazývána Iambi). V této Horatiově lyrické prvotině, čítající pouhých sedmnáct básní a v mnohém inspirované Archilochem, vskutku nalezneme několik ostrých, útočných výpadů, ale celek je jen nevyrovnaná směs různorodého obsahu svědčící o tom, že básník se pokoušel experimentovat. Přesto však je zřejmé, že Satiry a Epódy tvoří výrazný celek první etapy Horatiova díla.
Svůj životní plán realizoval hned poté. Nebyl tehdy už žádný mladík, bylo mu čtyřiatřicet a potřeboval dobrých sedm let, v nichž pracoval na třech knihách svých Od (nazývaných také proste Carmi-
Itel
na, Básně), publikovaných po r. 23, aby vytvořil Římanům lyriku schopnou konkurence s řeckou poezií. Horatiovy Ódy jsou lyrické písně, tematicky velmi různorodé (erotické, pijácké, naučné, reflexivní, příležitostné, hymny), na rozdíl od řeckých ód už bez hudebního doprovodu. Jsou dialogem mezi autorem, stylizujícím se do podoby stoicky vyrovnaného umírněného epikurejce, a adresátem básně, jímž je - kromě ód věnovaných bohům - určitá osoba, často konkrétně pojmenovaná, ale zbavená individuálních rysů do té míry, že skuteční i fiktivní adresáti splývají se čtenářem. Takový adresát je ovšem čtenář vzdělaný, dobře znalý vzorů, které Horatia inspirovaly. Jemu sděluje Horatius svou životní filozofii: ideál spokojenosti s málem, klidného užívání radostí života zakotveného v přítomnosti. V tomto světě není místa pro hluboké myšlenky a silné vášně - jak politické, tak erotické písně, v nichž defiluje neurčitý zástup žen i mladíků, majících často řecká jména (Leukonoé, Chloé, Kalliopé, Thaliarchos aj.) a nemajících vlastní tvář; postrádají osobní zaangažovanost. Jako by tradiční motivy, přejaté z arzenálu řecké poezie, i autorovy zážitky tvořily jen vhodnou dekoraci pro didaktické a rétorické maximy, podávané s gnómickou jasností a úsporností. A přece tu cítíme cosi osobního - nad životem i ve chvílích pohody visí Damoklův meč pomíjivosti, půvabná příroda je jen věčně se opakující scenérií života, končícího smrtí, které nelze uniknout, a každá idylická chvilka poklidu musí být tvrdě vybojována. I tam, kde slova hovoří o smíření s osudem (C II, 3: aequam memento rebus in arduisl servare mentem, klid mysli snaž se udržet v neštěstí), jejich hlásková instrumentace prozrazuje stále stejný děs (tamtéž: omnium/ versatur urna serius ociusl sors exitura, Jiráni: los nás všech/ se v urně točí, aby buď později/ či dříve vypadl).
Ody na první pohled vypadají jako náhodné seskupení básní, jejichž jediným cílem je demonstrace formální virtuozity, projevující se v suverénním střídání obtížných řeckých meter asklepiadských, gly-konejských, ferekratejských a strofických útvarů, jako je sapfická, alkaj-ská či asklepiadská sloka, které jsou pro římskou poezii čímsi novým. Sám Horatius hrdě říká, že řeckým písním jako první dokázal dát latinský hlas (C III, 30: princeps Aeolium carmen ad Italos/ deduxisse modos), v dopise Maecenatovi dokonce tvrdí, že vtiskl své šlépěje do
764/
nedotčené půdy (Ep L 19: Libera per vacuum posui vestigia princeps). Přehání jen trošku. Před ním podobný pokus udělal - pokud víme -jen Catullus, který řecká metra užil ve svých básních a úspěšně se pokusil imitovat i sapfickou strofu. Je tedy trošku nespravedlivé, že Catullus bývá pojímán jako novátor, zatímco na Horatiově čele tkví znamení konzervativismu, přestože jeho Čin je veden stejnou touhou vyrovnat se velkým vzorům, překonat je a otevřít římské poezii nové prostory. Nic na tom nemění skutečnost, že zatímco Catullova básnická družina (nazývaná někdy výmluvně mladořímská moderna) se obracela pro inspiraci k helenistickým básníkům, Horatius hledal své vzory v klasicích archaické řecké lyriky - Archilochovi, Tyrtaiovi, Alkaiovi, Sapfó, Pindarovi. Ačkoli se učil u svých řeckých vzorů a velmi si vážil svých římských předchůdců, bojoval o právo na život pro novou poezii (Ep II, 1). Ve skutečnosti jsou jeho Ody svébytným celkem, kompozičně přesně ohraničeným. Otevírá je úvodní dedikace Maecenatovi a uzavírá předpověď vlastní nesmrtelnosti. Za ideové dovršení bývají považovány tzv. římské ódy (III, 1-6), v nichž Horatius vystoupil jako propagátor náboženských a mravních reforem v konzervativním duchu a podpořil tak Augustovu kulturní politiku do té míry, že byl vyzván, aby na státní objednávku vytvořil prestižní Carmen saeculare (Stoletní píseň) k slavnosti tzv. stoletních her r. 17 př. n. 1.
Římské ódy, jakož i pozdější 4. kniha Od, v nichž se do kontrastu s Horatiovou klidnou věcností a sklonem k idyličnosti a hravosti dostává monumentalizující patos, před nás kladou nelehkou otázku po Horatiově společenské angažovanosti i po jeho charakteru. Jak se srovnává podpora Augusta s jeho republikánskou minulostí? Jak může bojovník od Filipp přistoupit na normalizační Augustův program? Jedno je jisté: nemusel vstoupit do Maecenatova kroužku z ekonomické nutnosti, nebyl bohatý, ale nebyl chudý. A nebyl to převlékač kabátů- svou minulost nikdy nezapíral, vracel se ve svých básních k bitvě u Filipp bez ostentativní proklamativnosti, ale mužně a pevně (CII, 7; III, 4; Ep II, 2), nikdy nepřestal obdivovat Catona, vzor republikánských ctností (C I, 12; II, 1; Ep I, 19), ba co víc - přestože Augustovi věnoval mnoho devótních veršů, s poukazem na své chatrné zdraví odmítl jeho nabídku, aby se stal jeho sekretářem, a uchoval si tak alespoň zbytek osobní nezávislosti.
/65/
Srovnáváme-Ii jeho postoj s postoji mladší generace, neměli bychom zapomenout, že o patnáct let mladší Propertius a o dvacet let mladší Tibullus byli za březnových Id ještě děti a dospěli až za konfrontace mezi Antoniem a Octavianem. A Ovidius, který okázale a nejvíce pohrdal Augustovou normalizací, přišel do Říma z rodné Sulmo-ny problémy občanské války nedotčen - nikdo z jeho blízkých nebyl u vojska, proskripce se rodiny nedotkly a v době bitvy u Actia, kde se boj mezi Antoniem a Octavianem rozhodl, mu bylo sotva osm let. Naproti tomu Horatius patřil ke generaci, kterou válka, v níž se osobně angažoval, hluboce poznamenala- od Filipp se vrátil humilis, ponížený (Ep II, 2, 60). Stejně jako o pět let starší Vergilius a Varius v hloubi duše toužil po restauraci základů římské morálky. Potud mohl být s Augustem zajedno. Sdílel však Horatius - zmoudřelý událostmi -Augustův program jako jediné možné východisko z krize tak jako Vergilius? Uvědomoval si, že jeho život procul negotiis, vzdálený povinnostem (Epod 2, 1), garantuje právě Augustus, potlačující republikánské svobody? Zdá se, že jeho únik na venkov nebyl jen pohodlností umírněného epikurejce, ale i pokusem o řešení neřešitelných rozporů...
Knihy Od však kupodivu neměly žádnou zvláštní odezvu a zklamaný Horatius se vrátil zpět k tomu, co založilo jeho proslulost - k lehkému, ironickému a sebeironickému tónu svých Satir. Ani tehdy však nepřestal experimentovat. Jeho Epistolae, Listy, vydané mezi léty 19 a 15 př. n. L, mají se satirami mnoho společného -jsou adresovány skutečným žijícím osobám, obsahují mnoho informací o každodenním životě básníka a o jeho názorech, nastolují obezřetně některé morální otázky. Ačkoli v té době římská poezie už znala dopis jako poetický útvar (takový dopis prý napsali už Lucilius a jeho současník, jistý Spurius Mummius), nápad uspořádat knihu ze samých dopisů byl něčím novým. Tato sbírka, stejně jako později publikovaná 4. kniha Od, však už nikterak nezměnily obraz Horatiovy poezie. Její nostalgický hrdina navždycky tíhne k pokojnému hédonismu života na venkově, ale ohlíží se zpět po rušném životě ve městě; nikdy z něj nebude farmář, je to ve skutečnosti prostě poeta doctus, jen mu už ubývají síly. Jestliže poslední knihu Ód uveřejnil někdy r. 13 př. n. 1. nebo
/66/
o něco později, zdá se, že posledních pár let života už nenamočil pero. Shrneme-li jeho básnickou kariéru, můžeme snad říci, aniž bychom mu ubližovali, že nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky... Zemřel 27. listopadu r. 8 př. n. 1., jen chvilku po svém velkém mecenáši, který se postupem času stal jeho opravdovým přítelem. A byl to právě Maecenas (podle Horatiova životopisu, který sepsal Suetonius), kdo jej na smrtelném loži vřele doporučoval Augustovi: pamatuj na Horatia Flacca tak jako na mne! Ironií osudu Horatius, který žil bez rodiny (neoženil se proto, že podle tehdejších zákonů se jako plebej nemohl oženit s příslušnicí nobility; nebo bisexuálni zkušenosti, které otevřeně přiznává, skrývaly jen jeho vyhraněnou homosexuální orientaci?), odkázal celé své jistě nevelké jmění - právě Augustovi.
Po celou dobu nepadlo slovo o básni, která bývá nazývána Ad Pisones, List Pisonům, a kterou dnes díky vydavatelům nacházíme jako poslední číslo druhé knihy Listů. Přestože je čtena více než dva tisíce let a třebaže existuje celá knihovna knih věnovaných Horatiovi, o době, kdy byla psána, nevíme nic. Může to být stejně tak jeho rané a nedokončené dílo jako dílo poslední, v němž shrnul svá uvažování nad literaturou. Druhý názor čas od času vítězí, ale nejmladší badatelská generace je zase jiného mínění. Je jisté, že asi sto let po Horatiově smrti byla báseň považována za samostatnou knihu a nazývána De arte poetica, O umění básnickém, jak nás informuje Quintilianus. Z podrobného zkoumání jeho verše, jazyka a stylu se zdá, že byla napsána mezi léty 24 a 20 př. n. L, a že tedy náleží do středního období Horatiovy tvorby. To je ovšem jen další, tentokrát snad objektivněji podpořená hypotéza, stejně jako identifikace adresátů básně. Je známo mnoho nositelů jména patricijského jména Piso. Z nich bývají čas od času vybíráni různí, kteří více méně odpovídají Horatiovu textu, ale definitivně identifikováni patrně být nemohou. Na první pohled se zdají tato fakta nedůležitá. Nicméně v kontextu Horatiova uvažování o literatuře jsou závažná.
Není totiž římského básníka, který by tak hluboce promýšlel otázky poetiky jako Horatius. Když vstupoval na literární scénu, defi-
767/
nitivně končilo období, kdy Římané literaturou pohrdali a psaní poezie pokládali za zábavu nehodnou opravdových mužů. Situace se změnila: scribimus indocti doctique poemata passim, básně teď píšeme všichni, ať znalí či neznalí věci, říká Horatius (Ep II, 1, 117). Na literárním Parnasu tehdy kraloval jeho nejdražší přítel Vergilius (dimi-dium animae meae, polovička mé duše, jak napsal v C I, 3, 8), po jehož boku stál Varius s Asiniem Pollionem, a za nimi už se řadil zástup mladších - Propertius s Tibullem, Ovidius, historik Livius a další. Když se Horatius chtěl mezi nimi prosadit, musel své místo hledat a obhájit. Patnáct z jedenačtyřiceti básní jeho Satir a Listů se tak či onak dotýká literární problematiky - ať už v krátkých úvahách nebo v pouhých hodnotících epitetech, která uděluje literárním tvůrcům soudobým i minulým.
Sám považoval za vrchol svého díla Ódy, nicméně prohlašuje skromně (S I, 10, 45-46), že mu jdou lépe než jiným satiry, i když nedosahuje velikosti toho, kdo tento žánr první v Římě pěstoval, to jest Lucilia. Zdá se však, že satiry pro něho neznamenají pravou poezii - jsou příliš blízko všednímu hovoru (S I, 4, 41-42) a básníkem podle Horatia není možno nazývat každého, kdo pouze dokáže takovou všední řeč spoutat veršem (S I, 4, 39^41). I když od těchto prohlášení odečteme nutnou stylizaci a nebudeme nijak přeceňovat skutečnost, že právě v Listu Pisonům vyžaduje naopak od básníka na prvním místě dokonalé zvládnutí formy (86-87), vidíme tu jakousi nejistotu a musíme jen ocenit úpornost, s níž se Horatius snaží dobrat se poznání. Právě na dvou místech, v nichž se vyrovnává s Luciíiem, svým velkým vzorem, který si přeje překonat, vidíme, jak se Horatiovy názory proměňují s časem. Mezi čtvrtou satirou L knihy, plnou provokativní mladistvé kritiky Lucilia, a pevným a vyrovnaným tónem desáté satiry, v níž se mu už dostává spravedlivého místa, uplynulo nejspíše jen pár let, a přece tu cítíme jistý vývoj. Tím spíše bychom rádi věděli, zda v Listu Pisonům Horatius píše první náčrt, nebo naopak už sumarizuje své poznání.
List Pisonům není lehké čtení. Čtenář nevychovaný v úctě ke klasikům se jistě podiví: jak je možné, že právě tato báseň mohla udělat tak skvělou kariéru? Počíná obrazem básně jako šílené obludy
7 68/
a končí obrazem šíleného básníka, který báseň píše. Brilantní vyjádření, která vešla do slovníku celé Evropy, tonou co chvíli v hluchém marastu. A ke všemu to nemá žádný zřetelný plán! Nutno říci, že čtenářovy rozpaky se nikterak neliší od rozpaků mnohých odborníků, z nichž ani ti největší obdivovatelé Horatia nenalézají pro tuto poetiku mnoho pochvalných slov.
Je jistě možné v chaotickém textu hledat a najít jakousi strukturu, ale dodnes neexistuje shoda o tom, jaká tato struktura je. Nejjednodušeji se s tím vyrovnala školní vydání, která si prostě rozdělila dílo do tří Částí, z nichž první dvě jsou teoretické (verše 1-118 jsou věnovány obecným otázkám, verše 119-228 se soustřeďují na speciální problémy) a třetí (verše 289-476) je naopak praktická. Jestliže se však Horatiova Poetika opírá - jak tvrdil v 3. stol. n. 1. Porfyrios - o dílo helenistického teoretika Neoptolema z Paria, které se nám bohuhužel nedochovalo, pak můžeme uvažovat o tom, že Horatius měl patrně na paměti jeho schéma, v němž výklad o formě básně {poema, zde verše 38-118) má následovat výklad obsahu (poesis, zde verše 119-294), ukončený zkoumáním poslání básníka (ad poetam, zde verše 294-496). Tuto hypotézu je možné přijmout, i když ji provází jisté násilí na textu. Nelze přehlédnout, že plán díla Horatius vyloží na poměrně nevhodném místě, až ve verších 306—308:
Přestávám psát, zato rád bych básnicnivyložil smysl a cíl, zdroje látek, co dál v nás živí a formuje múzu, vkus jako závaznou mez, a kam vedou znalost a omyl.
Tyto verše tvoří zřetelný předěl mezi první, delší částí (1-304), věnovanou umění, zatímco druhá část (308-476) směřuje k umělci samotnému.
Spor by se dal vyřešit jednoduše: přestaňme pojímat List Pisonům jako didaktický spis sui generis (u takového díla očekáváme, že bude logicky členěno) a zkusme v něm vidět typickou horatiovskou epištolu se satirickými rysy. Ta má ovšem stavbu zcela volnou. Pak už se jenom můžeme rozhodovat, zda v tomto díle budeme vidět ar s sine arte, umění bez umění, jak se ostře vyslovil Julius Scaliger, nebo graceful negligence, půvabnou nedbalost, jak galantně pravil Alexander
769/
Pope, oba autoři, jejichž dílo je bez Horatia nepředstavitelné. Bohužel tento náš postoj nezmění nic na skutečnosti, že List Pisonüm byl už v antice studován jako závažné teoretické dílo a že už roku 637 připravil Terentius Scaurus jeho kritické vydání. Od raného středověku patřil Horatius mezi ty antické autory, kteří nepřestali být Čteni (vil. století byl dokonce vůbec nejčtenějším antickým autorem), žádná část jeho díla však nebyla tak pečlivě studována jako právě Poetika. Není proto divu, že její jméno čteme v katalogu knihovny Karla Velikého a že známe víc než tři sta středověkých manuskriptů (plných dvě stě padesát bylo kopírováno před r. 1300), že jeden z našich nejdůležitějších zdrojů (Codex Bernensis) je psán irskou rukou a má keltské glosy a že ve florentské Laurentianě je dodnes chována Petrarcova kopie, která je svědectvím znovuzrozeného zájmu o Horatiovo dílo na počátku renesance. Důvod je prostý. Jsou tu (třeba vágně a v poetickém rouchu) formulovány základní kameny každého klasicismu:
1. Umělecká pravda vyvěrá z napodobování (imitatio) přírody, tj. života, básník je doctus imitator (318).
2.  Umění je akt racionální (scribendi recte sapere est et princi-pium etfons 309), rado, rozum, je zdroj, princip i míra správné tvorby. Z toho plyne, že může být dirigováno obecnými poučkami (facundia, ordo, iuncturá), v nichž se odráží tendence k jednotě básně, která záleží v přiměřenosti částí navzájem a k celku. Je nutné mít kromě píle (studium) také nadání (ingenium).
3. Básník, jehož úkolem je prodesse ac delectare (prospívat a bavit), je zodpovědný za své dílo, jeho poslání je vznešené, jeho práce má společenskou (a odtud i výchovnou) funkci (aesthetica est ethica).
Je přitom jasné, že Horatius není nikterak originální. Znal nepochybně mnohé teoretické spisy, počínaje Aristotelovou Poetikou a Rétorikou a konče díly jeho starších současníků Varrona a Cicerona, který teoreticky promýšlel otázky rétoriky. Všechny nalézané paralely buď patří k obecně rozšířenému literárněteoretickému dědictví, nebo jsou spise okrajové a nesoustřeďují se k podstatným aspektům výkla-
770/
du. Přesto jsou tu některé představy, které Horatius s Aristotelem sdílí: představa jednoty jako organické celistvosti formované s přiměřeností, představa poezie jako nástroje poznání a důraz na morálku. Jako v Aristotelově Poetice je tu však pojednáno jen o dramatu a epice, což samozřejmě u Horatia překvapuje, protože mu to neumožňuje využít zkušeností, kterých nabyl při tvorbě svého básnického díla, a naopak jej to nutí zabývat se věcmi, které sám v praxi nevyzkoušel. S teoriemi alexandrijských badatelů jej zase spojuje vzrůstající akcent na originalitu a individualitu autora, tolerance k uměleckému dílu i příklon k zábavné užitečnosti. Horatius není vědec, ale teoretizující básník, přecházející s obdivuhodnou lehkostí od jednoho tématu k druhému a směšující přitom svá pozorování s předpisy, které možná nikdo jiný nesdílel. Balancuje mezi vázaností a volností, proměnlivostí a stálostí, různorodostí a jednotou, a přitom se nikterak nechová přiměřeně, naopak, a ještě mísí nejen příjemné s užitečným, ale i vážné s komickým. Snaží se nás šokovat a daří se mu to: kdykoli podlehneme iluzi, že jsme pochopili jeho záměr a odhalili jeho taktiku, hned v dalším verši se nám vysměje.
Postavení tohoto díla, které je stejně vzrušující jako odpudivé, je v dějinách evropské literatury něčím unikátním. Bez něho nelze přečíst literárněteoretická díla od Galfreda de Vino Salvo až po Nicolaa Boileaua, bez něho nelze najít cestu vedoucí k Lessingovu Laokoon-tovi, bez něho nelze pochopit evropský klasicismus ve všech jeho proměnách. Už to stačí Horatiovi k nesmrtelnosti.
Eva Stehlíková
UM
Slovník historických osobností
Poznámka: Ve slovníku jsou méně známí autoři zmíněni obšírněji než významné osobnosti, které jsou v obecném povědomí.
Aerius, Lucius (kolem 170 - po 85 př. n. 1.)
Římský dramatik, dovršitel vývoje římské tragédie, autor rozsáhlého díla, které zůstalo na repertoáru dlouho po jeho smrti. Je známo čtyřicet titulů jeho crepidat (Antigona, Medea, Bakchantky, Tereus aj.), psal také praetexty {Brutus, Decius). Zachované fragmenty (na sedm set veršů) jsou vesměs krátké a nesouvislé. Byl považován za autora méně pečlivého než Pacuvius, ale byla vyzdvihována jeho dramatická síla, živost a výmluvnost. (Viz AP 58; S I, 10, 53; Ep II, 1,56)
Agathón (kolem 447 - kolem 400 př. n. 1.)
Řecký dramatik, z jehož tragédií se dochovalo jen několik fragmentů a který podle poněkud nejasného výroku Aristotelova byl autorem tragédie nemající mytologický námět. Přesto zůstal v literárním povědomí - vystupuje totiž v Aristofanově komedii Zeny o Thesmoforiích a na oslavu jeho vítězství je uspořádána hostina v Platónově Symposiu.
Aischylos (525/524 - 456/5 př. n. 1.)
Řecký dramatik, nejstarší z tragiků, z jehož devadesáti her se dochovala trilogie Oresteia a čtyři další hry (Peršané, Prosebnice, Sedm proti Thébám a Prométheus). Bývá považován za otce tragédie, protože zavedl druhého herce, Čímž umožnil skutečný rozvoj dialogu a dramatických akcí. (VizAP279;EpII, 1, 163)
Antifanés (asi 408-405 - kolem 330 př. n. 1.).)
Představitel tzv. střední attické komedie, z jehož díla je známo 134 titulů a mnoho zlomků.
Archilochos (7. stol. př. n. 1.)
Řecký lyrický básník, první výrazná individualita v řecké literatu-
1121
ře. Z jeho díla jsou zachovány jen fragmenty obsahující útočné jamby, elégie, hymny a epigramy. (VizAP70;SII, 3, 12; Ep I, 10, 25 a 28)
Aristarchos ze Samothráky (asi 216 - 144 př. n. 1.)
Významný alexandrijský gramatik, který po Aristofanovi z Byzan-tia převzal řízení alexandrijské knihovny, autor komentářů k Homérovi, textový kritik. (Viz AP 450)
Aristoteles (384 - 322 př. n. 1.)
Jeden z nejvýznamnějších filozofů starověku. Z jeho odborných spisů věnovaných slovesnému umění je nejdůležitější Poetika, která sice pojednává podrobněji jen o eposu a tragédii, ale obsahuje základy Aristotelovy estetiky. Jeho Rétorika podává výklad o teorii řeČnictví.
Asinius Pollio, Gaius (76/5 - 5 př. n. 1.)
Římský politik, právník, řečník, kterému věnoval Vergilius svou 4. eklogu, podporovatel věd a uměhí (založil v Římě veřejnou knihovnu a zavedl veřejné předčítání novinek), spisovatel všestranně literárně činný (autor nedochovaného historického spisu Dějiny, básní, tragédií, gramatických studií aj.) (VizClCl, 14; S I, 10, 42 a 85)
AulusCascellius(104-?)
Právník, významný advokát Ciceronovy doby. (Viz AP 371)
Cato Censorius, Marcus Porcius (234 př. n. 1. - 149 př. n. 1.) Politik, vojevůdce, řečník, autor pojednání O zemědělství. (VizAP56;CII, 15, 11; III, 21, 11; S 1, 2, 32; Ep II, 2, 117)
Caecilius Statius (219 př. n. 1. - 168 př. n. 1.)
Podle Volcacia Sedigita nejlepší římský komediograf, z jehož díla
máme jen sporé fragmenty (kolem 280 veršů), ze dvaačtyřiceti
titulů jeho komedií se šestnáct shoduje s názvy Menandrových
děl.
(VizAP54; EpII, 1,59)
Cicero, Marcus Tullius (106 - 43 př. n. 1.)
Římský politik, nejproslulejší rímsky řečník, filozof. Jeho mnoho-
/73/
stranná literární činnost byla neobyčejně rozsáhlá - zahrnovala spisy spojené s jeho řečnickou kariérou prakticky i teoreticky (O řečníku, Řečník, O nejlepším druhu řečníků), filozofická díla, korespondenci, básně, překlady aj.
Cinna, Gaius Helvius (? - asi 44 př. n. 1.)
Římský básník, přítel Catullův, autor hravých veršů v lyrických metrech, epigramů a epyllia Smyrna, které obdivovali Catullus, Vergilius, Quintilianus.
Celsus, Aulus Cornelius (1. stol. n. 1.)
Autor encyklopedie, z níž se kromě fragmentů zachovala 8. kniha, věnovaná medicíně.
Démokritos (asi 460 př. n. 1. - asi 370 př. n. 1.)
Řecký filozof, který rozpracoval atomistickou filozofii, jejíž základy položil jeho učitel Leukippos. (VizAP297;EpI, 12, 12;EpIL 1, 194)
Empedoklés z Akragantu (asi 492 - 432 př. n. 1.)
Řecký filozof a lékař, autor didaktické básně O přírodě (zachováno 350 veršů) a Očišťování (zachováno asi 450 veršů). (VizAP465;EpI, 12,20)
Ennius, Quintus (239 př. n. 1 - 169 př. n. 1.)
Všestranný básník, považovaný za skutečného otce římské literatury, autor historického eposu Anály, jehož slávu zastínila až Vergi-liova Aeneida. Proslul také svými tragédiemi (dvacet titulů, např. Alexander, Ifigenie v Aulidě, Vyhnankymě Medea, Hecuba aj., zachováno 400 veršů), psal i komedie. Se svými předlohami pracoval volně - měnil sborové části v dialogy, užíval hodně monodií a kontaminoval hry. Jeho jazyk byl vznešený a patetický. (Viz AP 56 a 259; S I, 10, 54; Ep I, 19, 7; Ep II, 1,50)
Fókyiidés (7. - 6. stol. př. n. 1.)
Řecký básník, zachovány krátké morální průpovědi v hexametrech a delší úryvek z básně o ženách.
Fundanius (kolem pol. 1. stol. př. n. L)
Komediograf, kterému Horatius svěřil vyprávění satiry o hostině
u Nasidiena.
(Viz Sat I, 10, 42; S II, 8, 19)
/74/
Hésiodos (kolem 700 př. n. 1.)
Řecký epický básník, tvůrce tří druhů eposů - kosmologického (Zrození bohů), didaktického (Práce a dni) a genealogického (Seznam žen).
Hippokratés (Ir 460 př. n. 1.)
Nejslavnější lékař antického starověku, který vytvořil syntézu dosavadních názorů přírodně-filozofických z hlediska lékaře.
Homér
Podle starověkého podání autor eposů Ilias a Odysseia, které se
staly všeobecným majetkem a byly jakousi biblí Řeků.
(Viz AP74, 359, 401; C IV, 9, 6; S I, 10, 52; Ep I, 19, 6; Ep II, 1, 50)
Choirilos
Básník na dvoře Alexandra Makedonského, autor příslovečně špatných veršů. (AP 357; Ep 11,1, 232-4)
Maecenas, Gaius Cilnius (kolem 70-8 př. n. 1.)
Významný mecenáš římských básníků podporujících Augustovu kulturní politiku (Vergilius, Horatius, Propertius, Melissus, Varius Rufus, Domitius Marsus, Valgius Rufus, Plocius Tucca), autor nedochovaných básní, menippských satir a filozofických dialogů. (Viz C I, 1; I, 5; I, 20; II, 12; II, 17; II, 8; III, 29; IV, 11; S I, 1; I, 3; I, 5; I, 8; I, 6; I, 9; I, 10; II, 3; II, 6; II, 7; II, 8; Epod 1; 3; 9; 14; Ep I, 1,3; I, 7; 1,19, 1)
Maecius, Spurius Tarpa
Podle Cicerona (Ad Familiäres VII, 1,1) kritik a editor. (AP387;SI, 10,37-8)
Messalla, Marcus Valerius Corvinus (asi 64 př. n. 1. - 13 n. 1.)
Římský politik, řečník a teoretik řečnictví, který kolem sebe sdružoval mladé básníky (Lygdamus, Sulpicia, Tibullus). (VizAP371;SI,6,42;I, 10,86)
Naevius, Gnaeus (kolem 270 - kolem 201 př. n. 1.)
Mnohostranný rímsky básník (epos Punská válka) a dramatik, který napsal sedm tragédií s řeckým námětem, ale proslul především prvními římskými praetextami (Romulus a Clastidium) a komediemi z řeckého i římského prostředí (známo 34 titulů a 130 veršů). (Ep II, 1,53)
775/
Neoptolemos z Paria (3. stol. př. n. 1.)
Řecký básník a filolog, autor nedochovaných spisů O básnictví, O epigramech, o formách žertu, o vzácných slovech u Homéra.
Livius, Titus (59 př. n. 1. - 17. n. 1.)
Římský historik (obsáhlé Dějiny od založení Města - 142 knih, z nichž 35 je zachováno), největší prozaik Augustovy doby.
Lucilius, Gaius (kolem 170 - kolem 102 př. n. 1.)
Zakladatel římské satiry, na jehož dílo navazovali všichni další satirici; autor nedochované sbírky Saturae - Smíšené básně, která byla tematicky velmi pestrá (anekdotické příběhy, humorná vyprávění, parodie, úvahy aj.), vnesla do římské satiry subjektivní tón a učinila ji zbraní Často velmi adresné společenské, politické a literární kritiky. (Viz S I, 4, 6 a 57; I, 10, 2 a 53-64; S II, 1, 17, 29, 62 a 75)
Ovidius Naso, Publius (43 př. n. 1. - 18 n. 1.)
Jeden z největších římských básníků, autor mnoha sbírek: Lásky, Listy milostné, Umění milovat, Léky proti lásce, Proměny, Kalendář, Žalozpěvy, Listy z Pontu.
Pacuvius, Marcus (kolem 220 - kolem 130 př. n. 1.)
Římský dramatik, autor tragédií (zachováno jedenáct titulů a na 400 veršů z crepidat, znám jeden titul praetexty), milovník komplikovaných zápletek a patetických scén, který věnoval velkou pozornost zvukové kvalitě veršů. (VizEpII, 1,56)
Platón (427 - 347 př. n. 1.)
Řecký filozof. Ačkoli žádné ze svých děl nevěnoval otázkám literární teorie a nepodal žádný soustavný výklad o estetice, ačkoli v X. knize svého spisu Ústava vyhnal umění z obce, je nepochybným zakladatelem estetiky.
Plautus, Titus Maccius (251 př. n. 1. -184 př. n. 1.)
Římský komediograf, autor jednadvaceti palliat, komedií s řeckými náměty, které se zachovaly {Pseudolus, Chlubný vojín, Komedie o strašidle aj.) a ovlivnily vývoj evropské komedie. (Viz AP 54 a 271; Ep II, 1,58 a 170-176)
Plinius Starší, Gaius Secundus (23 - 79 n. 1.)
Významný římský správní a vojenský úředník, polyhistor, z jehož
776/
bohatého díla se zachovala obsažná encyklopedie Naturalis história {Přírodověda) o 37 knihách, cenný pramen pro poznání antické zoologie, botaniky, mineralogie a lékařství.
Porfyrios (asi 234 - kolem 303 n. 1.)
Významný řecký novoplatónský filozof a komentátor, vydavatel Plótinových spisů.
Propertius, Sextus (kolem 50 - mezi 16-2 př. n. 1.) Římský básník, autor čtyř knih elégií.
Quintilianus, Marcus Fabius (asi 35 - kolem 100 n. 1.)
Římský řečník a autor slavné učebnice Základy řecnictví. Ve dvanácti knihách podává systematický výklad rétoriky. Cenné jsou zprávy o řeckých a římských spisovatelích, které obsahuje 10. kniha.
Simónidés (asi 556 - 467/66 př. n. 1.)
Řecký básník, který pěstoval všechny druhy sborové lyriky.
Solón (640/635 - 561/560 př. n. 1.)
Řecký státník a první athénský básník (dochováno na dvě stě veršů). Jeho básnická tvorba těsně souvisí s jeho politickou Činností, neboť se elegiemi a jamby obracel ke svým spoluobčanům, ospravedlňoval jimi své jednání.
Suetonius Tranquillus, Gaius (asi 69-70- 140 n. 1.)
Římský císařský úředník, historik a životopisec {Životopisy dvanácti císařů, pro historii římské literatury významný fragment díla O význačných literátech, obsahující mj. životopisy Vergilia a Horatia).
Terentius Afér, Publius (kolem 195 - po 159 př. n. 1.)
Římský komediograf. Zachovalo se jeho šest komedií {Dívka z Andru, Tchyně, Sebetrapič, Kleštěnec, Formio, Bratři). (Viz S I, 22, 20; S II, 3, 26; Ep II, 1, 59)
Terentius Scaurus, Quintus (2. stol. n. 1.)
Římský filolog, autor díla O pravopisu. Jeho učebnice gramatiky a komentář k Horatiovi se nedochovaly.
Thalés (6. stol. př. n. 1.)
Řecký filozof, představitel tzv. milétské školy.
Theognis (sklonek 6. a počátek 5. stol. př. n. 1.) Řecký lyrik, jehož elégie mají silnou morální notu.
Ill I
Thespis (6. stol. př. n. í.)
Řecký dramatik, který r. 534 př. n. 1. vystoupil poprvé na Velkých Dionýsiích. Je pokládán za vynálezce tragédie (známy jsou čtyři tituly a pět fragmentů). Uvedl prý na scénu prvního herce. (VizAP276;ĚpII, 1, 163)
Tibullus, Albius (asi 55 - asi 17 př. n. 1.)
Římský básník, přináležející k Messallovu kroužku. Pod jeho jménem jsou zachovány čtyři knihy elégií. (Viz Ep I. 4)
Tyrtaios (7. stol. př. n. 1.)
Řecký lyrik proslulý svými bojovnými elegiemi.
Varro Reatinus, Marcus Terentius (116 - 27 př. n. 1.)
Římský polyhistor, jehož neobyčejně rozsáhlé dílo (74 děl v 620 knihách) obsahovalo práce věnované gramatice, rétorice, portrétům význačných řeckých a římských osobností aj.
Varius Rufus, Lucius (70 př. n. 1. - 15 př. n. 1.)
Básník, autor proslulé, avšak ztracené tragédie Thyestés, uvedené na oslavu vítězství u Actia (dochována jediná replika). (Viz AP55; C I, 6; S I, 5, 40, 93; I, 6, 55; I, 9, 23; I, 10, 44, 81; S II, 8, 21, 73; Ep II, 1,247)
Vergilius Maro, Publius (70 př. n. 1. - 19. př. n. 1.)
Římský básník, nejvýznamnější člen Maecenatovy družiny a přítel Horatiův, autor bukolických písní Zpěvy pastýřské, naučného eposu Zpěvy rolnické a tvůrce národního římského eposu Aeneis, v němž spojil principy mytologického a historického eposu. (Viz AP 55; C I, 3; I, 24; S I, 5, 40, 48; I, 6, 55; I, 10, 45, 83; Ep II, 1,247)
Volcacius Sedigitus (asi konec 2. stol. n. 1.)
Římský literární historik, z jehož díla O básnících se zachoval zlomek s kánonem komických básníků.
/78/
pp^^^"v'-"'
Slovník
MYTOLOGICKÝCH POSTAV
Poznámka: Z bájí byly vybrány ty motivy, které mají vztah k Horatiovu textu.
Achilleus (lat. Achilles) - syn krále Mynnidonů Pélea a bohyně The-tidy, jeden z největších hrdinů Homérovy Iliady, rychlý a statečný bojovník, odsouzený k předčasné smrti, třebaže byl zranitelný jen na jediném místě, na patě.
Amfíón - syn Dia a Antiopy, muž Nioby. Když dospěl, zabili spolu s bratrem Zéthem thébského krále Lýka; jeho krutou ženu Dirku, které musela jejich matka otročit, přivázali k divokému býku a usmýkali. Amfíón hrál na lyru tak krásně, že při stavbě hradeb se kameny samy kladly do řady.
Antifatés (lat. Antiphates) - král Laistrýgonů, obrů a lidožroutů. Když ke břehům jeho říše připlul Odysseus na své cestě domů, Antifatés si jednoho z členů posádky nabodl na rožeň a upekl.
Apollón (lat. Apollo) - syn Dia a Titánky Léto, bratr Artemidy (Diany), bůh světla a slunce, ochránce (a také hubitel) života, bůh léčitelství a umění, vůdce Múz.
Átreus - syn Pelopa a Hippodameie, pozval k sobe pod záminkou smíření svého bratra Thyesta, který unesl jeho syna a způsobil, že Átreus jej omylem zabil. Aby se Átreus Thyestovi pomstil, usmrtil jeho děti a jejich maso mu předložil na hostině. Atrea později zavraždil Thyestův syn Aigisthos.
Charybda a Skylla - obludy číhající na obou stranách messinské úžiny na plavce. Kdo unikl jedné (Charybda způsobuje vsávaním a chrlením vody strašný vír), stává se kořistí druhé (Skylla uchvacuje plavce svými šesti psími hlavami a požíraje).
Diana - staroitalská bohyně měsíce a ochrankyne žen, ztotožňovaná s řeckou bohyní Artemidou, popřípadě s Hekatou, s nimiž má společné některé funkce (je lovkyní, ochránkyní hájů, žen a porodu).
1191
Diomédés - syn Týdeův, jeden z předních řeckých bojovníků před Trójou (jeho hrdinským činům je věnován 5. zpěv í Hady), který se navrátil domů; účastník výpravy proti Thébám.
ínó - manželka krále Athamanta. Když se ínó ujala výchovy Dionýsa, Héra seslala na krále šílenství a on zabil ínóina syna Learcha; ínó se vrhla s druhým synem Melikertem do moře a byla proměněna v Leukotheu (lat. Albunea, Matuta), patronku plavců.
íó - dcera říčního boha ínacha, kněžka bohyně Héry. Zeus ji učinil svou milenkou, a aby ji zachránil před žárlivou Herou, proměnil ji v krávu. Héra na ni poslala obrovského střečka, který ji honil po světě. Po dlouhých útrapách skončila svou pouť v Egyptě, kde se jí dostalo ztracené lidské podoby a kde porodila syna Epafa, který se později stal egyptským králem.
Ixíón - král Lapithů, který se pokusil znásilnit Héru. Zeus ji uchránil tím, že místo ní vykouzlil oblak (spojením vznikl Kentauros) za trest byl pak Ixíón svržen do Tartaru a vpleten do otáčejícího se kola.
Kadmos - syn krále Agénora, mýtický praotec Thébanů. Ačkoli to byl dobrý král, jeho život byl nešťastný, neboť se nad ním snášela nevůle boha Area, jemuž zabil velkého hada (jeho dcery Semelé a ínó zahynuly, jeho vnuk Aktaión byl rozsápán psy). Nakonec on sám i jeho manželka Harmonia byli proměněni v hady.
Kyklópové - synové storukých obrů Hekatoncheirů, zpupní a nevlídní obři s jedním okem. S nejproslulejším z nich - Polyfémem - se utkal Odysseus, který jej zbavil moci tím, že mu jediné oko vypálil.
Lamia - podle jedné z variant mýtu krásná dcera libyjského vladaře, milenka samotného Dia, kterému porodila několik dětí. Žárlivá Héra je však zabíjela. Lamia se mstila tím, že v noci kradla děti matkám a opíjela se jejich krví tak dlouho, až se změnila v hrůznou příšeru.
Médeia (lat. Medea) - kolchidská kouzelnice, vnučka boha slunce Hélia, která pomohla Argonautům získat zlaté rouno a odešla s Iásónem do Řecka. Když ji Iásón zradil a hodlal se znovu oženit, zabila jeho mladou nevěstu i jejího otce Kreonta a Iásóna potrestala nejhroznějším možným způsobem: zavraždila děti, které mu porodila.
/80/
Meleagros - syn kalydónského krále. Bylo mu předpovězeno, že bude žít tak dlouho, dokud neshoří poleno v krbu. Podařilo se mu zabít divokého kance, kterého seslala bohyně Artemis. Když daroval jeho kůži Atalantě, do níž se zamiloval, uražení lovci se dali do bitky. Meleagros v ní zabil bratry své matky. Matka, která osudné poleno tajně schovávala, je hodila do krbu a Meleagros rázem zemřel.
Minerva - italská a etruská panenská bohyně, jejíž původní rysy byly překryty jejím ztotožněním s řeckou bohyní Athénou. Její hlavní funkcí byla ochrana řemesel, byla patronkou básníků, herců a lékařů.
Orestes - syn mykénského vládce Agamemnóna, vrchního velitele řeckých vojsk před Trójou, a jeho manželky Klytaiméstry. Po otcově smrti (kterého zabila právě Klytaiméstra se svým milencem Aigisthem) jej skryla jeho sestra Elektra u krále Strofia ve Fókidě. Když dospěl, vrátil se do vlasti a zabil matku i jejího milence.
Orfeus - mýtický řecký pěvec, který svým zpěvem okouzloval nejen lidi, ale i celou přírodu. Když mu zemřela manželka Eurydiké, sestoupil pro ni do Hádů, na zpáteční cestě však nedodržel svůj slib, ohlédl se po ní, a tím ji navždy ztratil. Pak bloudil samoten po světě, až ho roztrhaly thrácké bakchantky.
Péleus - myrmidonský král, otec Achilleův. V mládí musel utéci z domova, protože připravil o život svého bratra Fóka. Později zabil v bitce, která se strhla o kůži kalydónského kance (viz Meleagros), také svého dobrodince, krále Eurytióna. Neštěstí ho pronásledovalo i v Iólku, kde se do něho zamilovala žena krále Akasta Hippolyta, která jej u muže oČernila. Akastovi se však nepodařilo Pélea zabít. naopak Péleus usmrtil jeho i Hippolytu. Péleus byl římskému publiku znám, tragédie o něm napsali Sofoklés, Euripides a Pacuvius.
Prokné - manželka thráckého krále Térea, který znásilnil její sestru Filomélu a uřízl jí jazyk, aby jej nemohla prozradit. Sestry se však dorozuměly pomocí látky, do které Filoméla vetkala svůj příběh, spojily se a zabily Téreova a Proknina syna Itya a předložily jeho maso Téreovi k jídlu. Zeus je pak všechny proměnil v ptáky (Prokné ve slavíka, Filomélu ve vlaštovku, Térea v dudka).
satyrové - průvodci boha Dionýsa, horští a lesní démoni, kteří měli kozlí nohy a uši, rozpláclý nos, rozcuchané vlasy a růžky.
781/
Sílénos - vychovatel a průvodce boha Dionýsa; většinou má podobu veselého, prostomyslného, obtloustlého a plešatého staříka.
Skylla - viz Charybda
Télefos - syn Héraklea a Athéniny kněžky. Jeho děd jej i jeho matku zavřel do truhly a vhodil do moře (truhlu moře přihnalo k břehům Mýsie a tamější král se trosečníků ujal). Achilleus jej poranil svým kopím, později byla jeho rána právě rzí z Achilleova kopí vyléčena. Télefos byl hrdinou tragédií, které napsali Ennius a At-tius.
Thyestés - viz Átreus. Byl oblíbeným hrdinou nejen řeckých, ale i římských tragédií, svá dramata mu věnovali Ennius, Varius, Cassius Parmensis, Gracchus, Seneca, Curiatus Maternus, Ligurinus, Bassus.
7 82/
K TRANSKRIPCI ANTICKÝCH JMEN A NÁZVŮ
Snaha o systémový přístup k transkripci antických jmen v Českém prostředí - jakkoli nezbytná - jako by dokumentovala známá slova o šedé teorii a zeleném (zlatém) stromu života jako systému s nenulovou entropií. Marnost úsilí o stanovení univerzálních pravidel přepisu přiznal nejnověji v souvislosti s kodifikací posledních Pravidel českého pravopisu bohemista Alexandr Stich. Právem?
K složitosti problému, spočívající nejen v hláskoslovných a tvaroslovných odlišnostech partnerských jazyků (řečtiny a latiny) vzhledem k češtině, přistupují ještě další komplikace:
(1) Četné antické reálie žily v obou klasických jazycích jen v lehkých grafických modifikacích (Mivcog- Minos, AkoPlXcov - Apollo), kdežto jiné se vyskytovaly pod jmény zcela autonomními (Apr\q -Mars).
(2) Do české (rovněž jazykové) kultury byli tito „exoti" vstřebáváni po staletí a zdomácněli zde různou měrou a v podobě různě životaschopné: jako kulturněhistorický fenomén se někteří jedinci zpětné unifikaci a šabloně tedy celkem po právu vzpírají, třebaže exaktně uvažující duch by tak rád našel řešení pro zjevně nestylové sousedství jmen typu Homér - Archilochos nebo Řím - Accius. Jinými slovy: Aristotelišův a Mílkův čas sice vypršel, ale otázka legitimity Eróta (nebo snad Erota, či dokonce Erose?), resp. Amora si žádá jasné stanovisko.
(3) Jsou zde však i další zneklidňující momenty, jako např. nejistota v otázce, jak nakládat s takovou ló (lol) či Prokné (Procnel), ba i stresory povahy zcela subtilní (sáhnout k originálnímu Achilleovi, nebo k jeho daleko známějšímu mladšímu - totiž římskému - bratru Achillovi!)...
/83/