32 PlSNĚ PASTVIN A LESŮ Teď mi dej kozu a pohár: chci ulít z prvního mléka na počest milým Múzám. Tak, Múzy, buďte mi sbohem, stokrát sbohem; snad lépe než dnes vám zazpívám příště. Pastýř koz Ať se ti líbezná ústa, Thyrside, naplní medem, naplní nejčistším medem, fík z Aifila ať je ti sladkou pochoutkou! Tak jako ty — ani cikáda neumí zpívat. Tady máš, příteli, pohár a přesvědc se: nevoní krásně? Jako by ve svých zdrojích jej vypláchly rozkošné Hóry. Kissaitho, pojď, a ty si ji podoj! Přestaňte, kozy, nedovádejte tady, sic kozel přiběhne na vás! 2/ KOUZELNICE Kde je ten vavřín, kde kouzelné byliny, Thestylido? Červenou vlněnou stuhou mi ovin obětní pohár! Svého milence, který mě trápí, připoutám kouzly. Už tomu dvanáct dní, co bídák nepřišel ke mně, ani mi na dveře netlouk', ničema, ani se neptá, jsem-li živá či mrtvá. To jistě zanesli jinam přelétavé to srdce jak Afrodite, tak Erós. Půjdu hned zítra tam do paléstry, k Tímagetovi, až pak ho uvidím, řeknu mu do očí, jak se mnou jedná. Teď však ho připoutám zápalnou obětí. Zasviť mi, Luno, krásně, bohyně, zasviť! Chci vzývat tichounce tebe, ale i Hekatu styžskou, psům hrůzu nahánějící, když kolem tratolišť krve a hrobů se ubírá mrtvých. Vítej, Hekato děsná: svou přízní k šťastnému konci provázej všechna má kouzla, ať zmohou tolik co Kirké, nebo co Médeia zmohla, co mocná Perimédeia! t THEOKRITOS *■■ " / Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruh Nejdřív se spálí ta ječná mouka. Tak už ji nasyp, thestylido! Ničemné děvče, kams dala rozum? Snad už i tobě» ty hanebnice, budu jen pro smích. Sypej a přitom říkej: „To Delfidovy jsou kosti." Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhi Delfis utrápil mne, teď já zas na jeho trýzeň spaluji vavřín; a jako se vzňal a hlasitě praská, až pak najednou shoří, že prásku nezbude po něm, podobně žárem lásky i Delfis ať změní se v popel! Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhi Jako ta podoba z vosku teď přispěním bohyně jihne, podobně ve svém srdci ať láskou zjihne i Delfis! Jako ten kovový kruh se zmítá Afroditinou přízní, stejně ať Delfis se zmítá u mého prahu! Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhi Nyní spálím ty plevy. Ó Hekato, ty přece pohneš železnou branou i v Hádů a vším i nej nehybnej Ším — Thestylido, neslyšíš psy, jak po městě vyjí? Bohyně jisté je na rozcestí. Na cimbál uhoď! Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruht Hle, již utichlo šumění větrů, utichlo moře, jenom to trápení v srdci se nechce ztišit a nechce; celá po něm jen hořím, a zatím Delfis, ach běda, neučinil mě chotí, jen špatnou a necudnou holkou! Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu' Třikrát ulévám tobě, Hekato, třikrát pak volám: ať už s ním lehává na lůžku žena, nebo snad mladík, ať k nim ochladne tak, jak rychle ochladí Théseus ke krásnovlasé Ariadně na Naxu tenkrát! Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhi „Koňská vzteklost" je arkadská bylina: kdejaké hříbě, kdejaká hbitá klisna je na horách po ní jak vzteklá. 34 PlSNĚ PASTVIN A LESŮ Stejnou vášní ať rozníceného spatřím i jeho, jak se z paléstry řítí, a rovnou do domu ke mně! Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Tuhle třáseň měl na plášti Delfis, potom ji ztratil. Tu teď rozškubám v kousky a hodím v zuřivý oheň. Eróte, jaký jsi trápíc, ach běda! Proč ses tak přisál jako ta pijavka ke mně a všechnu krev jsi mně vypil? Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Rozetřeného mloka k své zhoubě vypiješ zítra. Thestylido, teď tyhle byliny, dokud je temno, na práh mu rozmačkej, na horní práh (já srdcem jsem k němu poutána, o mne vsak on už nikterak nedbá) — a přitom říkej a plivej: „Já Delfidovy teď roztírám kosti!" Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! (Služka odejde) Konečně zase sama! Tak čím a odkud teď začít s nářkem na to mé hoře? A kdo mi zplodil ty strasti? Anaxó Eubúlovna Šla v slavnostním průvodu kdysi do háje Artemidina a nesla posvátný košík. V průvodu vedli i spoustu zvířat, dokonce lvici. Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Theucharidova chůva z Thrákie (bůh jí dej nebe!) byla mou sousedkou tenkrát: i naléhá na mne a prosí, abych Šla s ní se podívat na slavnost. Oblékla jsem si — nešťastná — řízu z bleďounké bavlny s překrásnou vlečkou, přes ni heboučký pláštík, plášť Klearistin, a šla jsem. Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Asi tak v půli cesty, kde dům je Lykónův právě, zahlédnu Eudamippa a s ním šel náhodou Delfis, THEOKRITOS 35 po tváři plavé chmýří, že protěž takové nemá; oběma hruď se jen leskla (tak ty snad nezáříš, Luno): právě se vraceli po skvělých výkonech z gymnasia. Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! jfak jsem ho zhlédla, jak jsem se popletla, jaký to pocit nešťastným srdcem mi projel! Má tvářička zbledla, a průvod pak mi už nebyl ničím; a jak jsem se dostala domů, sama už nevím. Jak v těžké horečce, slabá až běda, po deset nocí a po deset dní jsem nesešla z lože. Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Moje růžová pleť teď často byla jak z vosku, všechny vlasy mi slezly a vůbec nezbylo ze mne nic než kosti a kůže. Ach, ke komu tenkrát jsem nešla, u které zaříkačky jsem netloukla na dveře? Marně! Nebylo úlevy žádné; a plynul a míjel den za dnem. Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Konečně s celou věcí se svěřím po pravdě služce: „Thestylido, jsem těžce nemocna, pomoz mi rychle! Nešťastnou hlavu mi popletl Delfis. Seber se tedy, k Tímagetově paléstře jdi a vyčíhej si ho; tam totiž chodí, jak víš, a tam i nejradši mešká." Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Až pak ho zastihneš, bez svědků ovšem, tiše mu kývni -^ ,Simaitha něco ti chce,4 mu vyřiď a zaveď ho ke mně!'* Tak jsem jí řekla, a služebná šla a přivedla ke mně Delfida — okouzlující zjev, A jen jsem ho zhlédla právě se ubírat přes práh mých dveří lehounkým krokem — poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno — více než ledový mráz mnou zachvěl, z Čela mi stékal najednou v celých potůčcích pot jako krůpěje rosy, slůvka jsem nebyla mocná a ani jsem neřekla tolik, &*■* 36 PlSNĚ PASTVIN A LESŮ kolik ze spaní dítě, když s pláčem volá svou matku. Celé mé půvabné tělo teď ztuhlo v panenku z vosku. Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Když pak mě necita spatřil, tu sklopil k zemi své oěi, na lehátko si sedl a takto hovořil ke mně: „Tím, žes mě pozvala dřív, než sám jsem přisel já k tobě, Simaitho, o tolik předstihlas mne, oě onehdy zase hezkého Filína předstihl já v tom závodě během." Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Byl bych přišel, ba přišel — je sladký Erós mým svědkem — v průvodu dvou nebo tří mých druhů již začátkem noci, s jablky, darem Dionýsovým, v úkrytu šatů; na hlavě topolu snítku, tak milou Hérakleovi, byl bych si kolem dokola ovinul nachovou stužku." Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Kdybych byl od vás býval přivítán, byl bych měl radost (jsem prý hezký a mám se prý k světu, říkají o mně): byl bych jen zlíbal tvé krásné rty a šel se pak vyspat; kdybych byl dostal košem a našel závoru v dveřích, byl bych šel podruhé k vám, ale v průvodu loučí a seker." Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Myslím, že na prvním místě jsem Kypridě zavázán díkem, po Kypridě však, dívko, hned tobě; zachránilas mě tím, žes mě pozvala do domu k sobě, z velkého ohně: beztak mě málem už ničil... Jak často roznítí Erós mnohem hroznější žár než výheň liparských sopek!" Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Z ložnice vyhání pannu, když slepou vášní ji zmámil, vyhání mladou žínku z podušek, ještě než zchladly v manželském loži..." Zde skončil. Já důvěřivá jak dítě chopím se jeho ruky a klesám na měkké lůžko. THEOKRITOS Bf»y nám tělo jen hořelo na těle, sálaly tváře jako dřív nikdy a my si Šeptali, šeptali sladce. Abych však nebyla příliš rozvláčná, milostná Luno: gtalo se vůbec všechno, a oba jsme došli svých přát Nikdy pak na mne se nehněval on až do včerejška, mu ne já zas na něj. Až dneska! Zavítá ke mně matka Melixina a Filisty, fletnistky samské, právě když z Ókeanu se rozjížděli už hřebci s vozíkem Jitřenky růžovolokté k nebeské báni. Vyprávěla mi leccos, a že prý Delfis má lásku, po kom však vlastně touží, zda po dívce zase či chla přesně prý neví; jen tolik, že pořád plnil si pohár Sirým vínem své lásce na zdraví, až pak prý odběh' ře prý musí „ten milý" mu dům teď ozdobit věnci. Tolik mi sdělila ona má známá; nikdy mi nelže. Dříve přicházel ke mně i třikrát a čtyřikrát za den, 8 olejem lahvičku dórskou si častokrát nechával u s nyní už po celých dvanáct dní mi nepřešel přes práh: nejspíš s nejakou jinou se laská, o mne už nedbá. Nyní ho připoutám těmito kouzly; jestli i potom bude mě soužit, bůh svědkem, že zabuší na bránu se Takové zhoubné jedy mám v zásobě ve skříni pro ne královno, assyrský host mě naučil míchat ty jedy. Sbohem, velebná Luno, zas v Ókean obrať své hře já pak své hoře zas dále ponesu, jak jsem je nesla. Sbohem, ty běloskvoucí, a sbohem i ostatní hvězdy, provázející Noc, tak tiše jedoucí nebem! 3/ ZASTAVENlCKO Půjdu teď zazpívat Amaryllide; zatím se pasou J&a tom kopci mé kozy a Títyros bude je hlídat. 38 PlSNĚ PASTVIN A LESŮ Títyre, ty moje dušičko dobrá, pas mi ty kozy, potom je k studánce zaveď, a tamtoho plavého kozla libyjského se varuj, Títyre: trká až hrůza. Amaryllido sladká, proč nevyhlížíš z té sluje, nevoláš „ty můj blázínku malý"? Zlobíš se na mne? Snad se ti nezdá zblízka, že nos mám nehezky vzhůru nebo vystouplou bradu? Chceš na oprátce me vidět? Tady ti přináším deset jablíček; tam jsem je trhal, odkud sis přála je mít, a zítra dostaneš jiná. Slituj se nad mým smutkem a trápením! Kéž bych se mohl změnit v bzučivou vcelku a vloudit se v jeskyni k tobě hustou clonou břecťanu s kapradím, která te skrývá! Teď tedy Eróta znám! Ach, zlý bůh! V divokých nejspíš lesích byl odchován matkou a jistě lvicí byl kojen. Ten svým záludným ohněm skrznaskrz hubí mé srdce. Dívenko krásnozraká, brv temných, buclatých údů, přiviň se ke mně, k svému pastýři, ať si tě zlíbá! Už i jen v políbení je tolik sladkého blaha. Že hned roztrhám na kusy věnec, Amaryllido?! Nesu ho, drahá, tobě. Je z břecťanu, kterým jsem propleť pěkně vonící celer a několik poupátek růží. Běda, copak si nešťastný počnu? Nechceš mě slyšet! Dobrá, svléknu si kožich a tam z té skály, kde rybář Olpis vyhlíží hejna tuňáků, seskočím do vln. I když nezhynu, aspoň ten pokus ti způsobí radost. Zkoumal jsem, máš-li mě ráda, a tu jsem to bezpečně poznal: úderem lísteček máku se neozval, nepraskl nahlas, tiše se roztrhl ve dví a na měkkém ramení zvadl. Dobře to řekla ta žena, co ze síta osudy veští, stařičká Paraibatis, když sbírala koření v lese: celou duší prý na tobě lpím, ale tobě jsem ničím. THEOKRITOS 39 Také mám pro tebe bělounkou kozu, s dvojčaty k tomu. Erithakis, ta celá osmahlá, pořád a pořád na mně ji loudí, a dostane ji, když drahoty děláš. Y pravém oku mně škubá: tak přece možná ji spatřím! Budu teď zpívat tady a o tu sosnu se opřu. Snad už vyhlédne jednou, vždyť nemá v srdci přec kámen. 1 Hippomenés prý kdysi, když Atalantu chtěl získat za choť, nabral si jablek a s dívkou závodil v běhu. Jak jen je spatřila, jak se tím zmámila, jak se hned chytla! Do Pylu z thessalských hor svá stáda hnal Melampús, věštec, Biantovi když v náruč se útulně sklonila krásná žena, budoucí matka tak rozumné Alfesiboie. Nevzplála půvabná bohyně kytherská k Adónidovi, když tam na horách pásl své ovce, vášní tak prudkou, že ho tiskla k svým ňadrům i pak, když dávno byl mrtev? Velebím Endymióna: byl milován, v trvalý spánek pohřížen; milená dívko, též velebím Iasióna, tolik že okusil z toho, co nepozná nezasvěcený. Hlava mi třeští, a tobě to jedno. Nezpívám dále. Tuhle si lehnu na zem, a třeba ať vlci mě snědí! To bude pro tebe soustečko, viď, že med není sladší! 4/ PASTÝŘI Battos Řekni mi, Korydóne: jsou Filondovy ty krávy? Korydón Jsou přece Aigónovy; a na jeho přání je pasu. Battos Jestlipak si je všechny vždy večer po straně dojíš?