Základy literárněvědné germanistiky


Jiří M u n z a r – Roman Kopřiva – Zdeněk Mareček


Původní text Jiřího Munzara upravili, doplnili a přehlédli:


Roman Kopřiva (přehled literárních dějin, dějiny germanistiky,  Doporučená literatura, Pokyny
k referátu, přepracování glosáře a technická úprava)


a Zdeněk Mareček (přehled literárních dějin, dějiny germanistiky)


Úvodem


V první kapitole je podán stručný přehled hlavních proudů, směrů a jmen v německy psané literatuře
od nejstaršího období do současnosti. Druhá kapitola je věnována literárním druhům a žánrům v
německé literatuře. Třetí kapitola pojednává o německém verši. Čtvrtá kapitola uvádí některá jména
a některé tendence z dějin a současnosti literárně zaměřené germanistiky. Závěr skripta tvoří
německo-český slovníček základních literárněvědných termínů. Je slovníčkem učebním, tj. studenti by
si výrazy v něm obsažené měli osvojit.  Jako doplňkový materiál lze využít např. i volně přístupné
Einladung zur Literaturwissenschaft. Ein Vertiefungsprogramm zum Selbststudium na webu essenské
univerzity (<http://www.uni-essen.de/literaturwissenschaft-aktiv/>), kterou lze i stáhnout
(obsahuje i materiál k dějinám germanistiky).  Jako doplňkový materiál lze využít i různých
příruček v knižní podobě, většina z nich je však poměrně stručná a přizpůsobena potřebám té které
univerzity, toho kterého semináře. Sekundární literatura uvedená v závěru kapitol se omezuje na
úzký výběr (i z hlediska dostupnosti).



ÚVOD  DO  STUDIA  NĚMECKÉ  LITERATURY

Stručný přehled vývoje německy psané
literatury........................................................................... 2

Literární druhy a žánry v německé
literatuře................................................................................. 31

O německém
verši..............................................................................................
........................ 49

Z dějin a současnosti literárně zaměřené
germanistiky................................................................... 59

Pokyny k referátu …………………………………………………………………………….
76

Německo-český slovníček literárněvědných a literárněhistorických
termínů...........................86







Stručný přehled vývoje německy psané literatury[1]



1. Nejstarší doba


a) Obecně germánské období (do r. 600)

V této době si jazyky jednotlivých germánských kmenů byly ještě velmi blízké (končí hornoněmeckým
posouváním okolo r. 600). Slovesné výtvory byly tradovány především ústně a nezachovaly se přímo.
(Germánské runové písmo, vyrývané do dřeva či kamene, sloužilo hlavně kultickým účelům.) Jejich
zbytky či ohlasy však byly zaznamenány později, zejména v písemnictví staroseverském (Edda, ságy).
Rovněž však i v německé literatuře středověké (např. pověsti z doby stěhování národů v hrdinském
eposu Nibelungenlied). Nejvýznamnější psanou památkou tohoto období je gótský překlad bible z pera
biskupa Wulfily (Wulfila, Ulfila(s), vlastně „Vlček“, 311-383), z něhož se dochoval překlad
evangelií (Codex argenteus, Univerzitní knihovna ve švédské Uppsale).


b) Starohornoněmecké období (700-1050)


Proti předchozímu převážně pohanskému období se jedná o dobu křesťanskou. Zatímco dříve slovesná
díla tvořili a předávali především pěvci, stávají se nyní nositelem vzdělanosti klerikové,
kláštery. Značná část jimi produkované literatury je psána latinsky. Většinou se jedná o užitkovou
literaturu náboženského rázu (modlitby, katechetické pomůcky).

Nejvýznamnějšími památkami křesťanského zaměření jsou dílo zvané Muspilli [mu:spıli] (z počátku 9.
století), líčící dobové představy o konci světa, a epická báseň Heliand  (: Heiland – Spasitel)
sepsané v dolní němčině (altsächsisch) okolo roku 830, v níž je Ježíš líčen jako král a apoštolové
    jako jeho vazalové.

Ze starších děl z pohanské doby, zaznamenaných v tomto období, je třeba uvést zlomek
Hildebrandslied, odehrávající se v 5. století a popisující boj otce Hildebranda se synem
Hadubrandem. Merseburger Zaubersprüche jsou staré zaříkávací formule.

Koncem tohoto období, v době ottonské, zatlačuje latinsky psané literatura značně literaturu,
psanou německy.


2. Literatura vrcholného a pozdního středověku


a) Období 1050-1350


V tomto období, v němž se těžisko literární tvorby postupně přesouvá z rukou kleriků mezi nižší
šlechtu a měšťany, dosahuje německá literatura jednoho ze svých vrcholů. Pěstují se stejné žánry a
objevují se obdobné látky jako v ostatních literaturách té doby. Nejvýznamnější je rytířská a
hrdinská epika a minnesang.

K rytířské epice patří veršované eposy, zbásněné většinou podle francouzských vzorů. Vynikají
především tři autoři:

Hartmann von Aue (okolo 1170 - okolo 1210) se svými dvorskými eposy Erec  ['e:rεk] a Iwain
['i:vain], k nimž čerpal látku z okruhu pověstí o bájném keltském králi Artušovi. V obou řeší
titulní postavy, rytíři Artušova dvora, otázku, jak najít pravou míru, jak se věnovat současně
povinnostem rytířským i rodině. Zvláštní místo v dobové tvorbě zaujímá Hartmannova veršovaná
legenda Der arme Heinrich. V ní je vesnická dívka ochotna obětovat život, aby se rytíř Heinrich
uzdravil; ten však její oběť nechce přijmout a je odhodlán nést svůj kříž. Za to je zázračně
vyléčen a dívku si bere za ženu.

Wolfram von Eschenbach (okolo 1170 - okolo 1220), jehož největším dílem je podle francouzské
předlohy sepsaný Parzival. Hrdinou je v ústranní vychovaný mladý rytíř, který po mnoha zkouškách a
dobrodružstvích (hledání svatého grálu) dosáhne štěstí a spásy.

Gottfried von Strassburg napsal okolo roku 1210 podle keltských látek epos Tristan und Isolde,
líčící lásku Tristana k manželce jeho strýce krále Marka, vyvolanou kouzelným nápojem. Tragické
zakončení tohoto díla je v tehdejší dvorské epice výjimkou.

Hrdinskou epiku představuje především Nibelungenlied (okolo r. 1205). Na rozdíl od předchozích
eposů dvorských jde o látky germánské, zejména z doby stěhování národů (zánik Burgundů). Král
Gunther získá za manželku královnu Brünhild, která si nechce vzít nikoho, kdo by ji v boji
nepřemohl; Siegfried obdrží za pomoc, kterou mu poskytl, Guntherovu sestru Kriemhildu. Když se
Brünhild později dozví, že jejím skutečným přemožitelem byl Siegfried, nechá ho s pomocí Hagenovou
zavraždit. Kriemhild se rozhodne pro pomstu, provdá se za Attilu, pozve k sobě všechny příbuzné a
dá je ve velké řeži pobít. To vše má povrchový nátěr křesťanství a vrcholného feudalismu, proti
dvorským eposům však více vystupuje drsnost a patos.

Druhým důležitým hrdinským eposem je kratší epická báseň Kudrun o únosech a odpuštění, vzniklá
okolo roku 1250.

Minnesang (minne = láska) je dvorská milostná poezie, odpovídající zhruba poezii francouzských
truvérů resp. trubadúrů. Zpočátku se jednalo o vyjadřování skutečných citů, později převážily
dvorské konvence a šlo spíše o rafinovanou hru. Vrcholem a zároveň posledním článkem minnesangu je
tvorba Waltera von der Vogelweide (okolo 1170 - okolo 1230). Kromě milostných básní psal i poezii
politickou (Sprüche).

Svědectvím o měnící se celkové situaci v druhé polovině 13. století je veršovaná povídka
ze selského prostředí, Meier Helmbrecht, které dal její autor Wernher der Gartenaere výrazné
společensko-kritické rysy.

Neopominutelnou zůstává německá středověká mystika, v níž nejprve vynikly ženy-řeholnice ovlivněné
zejména benediktinskou spiritualitou: „prophetissa teutonica“ Hildegard von Bingen (1098-1179) –
např. spis Sci vias (: Znej cesty), známá také svými přírodovědnými a lékařskými spisy, Elisabeth
von Schönau (kolem 1129-1164) – Visiones  (vidění světců, mariánská vidění a vidění zásvětného
života) a Liber viarum dei, Mechtilde von Hackeborn (1241/42-1299), Gertrud die Große von Helfta
(1256-1301/02) – Legatus divinae pietatis (: vyslanec božské lásky), ale i bekyně Mechthilde von
Magdeburg (1207/10-1281/1282) – Offenbarungen der Schwester Mechthild von Magdeburg oder Das
fließende Licht der Gottheit. Centrem mystiky se stal především klášter Helfta, poblíž Erfurtu a
pozdějšího Lutherova rodiště Eisleben (dnes: Lutherstadt-Eisleben). Z mužů vynikl především svými
kázáními a traktáty dominikán Mistr Eckhart (Meister Eckhart; kolem 1260-1328), jemuž se vytýkaly
heretické pasáže (odsouzené papežskou bulou), a jeho žáci, např. Heinrich Seuse (Heinrich Suso;
1295-1366) a Johannes Tauler (Taweler, Taler; 1300-1361).


b) Období 1330-1500


Je to doba přechodu, kdy se postupně počínají hlásit ke slovu měšťané. V 15. století pak nastává
éra knihtisku.

K nejvýznamnějším dílům vzniklým v českých zemích patří Der ackerman  (Ackermann aus Böhmen, okolo
r. 1400). Za jeho autora bývá označován žatecký městský písař Johannes von Saaz (popř. Johannes von
Tepl  – Teplá). Je to hádání (Streitgespräch) vzdělaného muže (oráče, jehož pluhem je pero) se
smrtí,  která ho připravila o mladou ženu. Počíná se zde rýsovat spor humanismu se středověkem.
(V české literatuře mu odpovídá staroročeský Tkadleček.)

Jednou z prvních tištěných knih bylo dolnoněmecké veršované zpracování oblíbeného zvířecího eposu
Reinke de Vos (1498).

Za velmi populárního autora duchovní četby platí Thomas Hemerken (Maleolus) a Kempis (Tomáš
Kempenský; 1379/80-1471), i když jemu (úhrnem pětatřiceti autorům, také např. Bernhardu von
Clairvaux) připisovaný, vedle Bible snad nejvíc překládáný spis De imitatione Christi  (Následování
Krista; vzniklý před rokem 1427)  je nejspíš Kempenského pouhou kompilací.

Shrnutím hlavních myšlenek německé středověké mystiky představuje spis Theologia Deutsch (Eyn
teutsch Theologia; mezi 1420 a 1440), jenž byl bádáním atribuován Johannesi von Frankfurt (vlastně
Frankfurt-Sachsenhausen; -1440) zvanému „Der Frankfurter“. Protože jedno z jeho vydání obstaral
Martin Luther, byl považován jistou dobu za „protestantský“.


3. Období humanismu a reformace (1500-1600)


V 2. polovině 15. a v 16. století postupně proniká do Německa humanismus, který svým principem ad
fontes připravuje půdu reformaci. Nejvýznamnější postava tohoto století, reformátor Martin Luther
(1483-1546), zasahuje značně i do vývoje literatury. Jak svým překladem bible (Nový zákon 1522,
Starý zákon 1534), tak svými duchovními písněmi, traktáty i bajkami.

Sílící měšťanstvo se i v umění chce vyrovnat šlechtě a zakládá spolky mistrů pěvců, v nichž se
pěstuje tzv. Meistersang (též Meistergesang), což je jakási pokleslá měšťanská obdoba minnesangu.
Nejznámější z mistrů pěvců je nepochybně norimberský švec Hans Sachs (1494-1576), velmi plodný
autor, který psal poezii i divadelní hry (tragédie i masopustní komedie). V českých zemích
udržovali kontakt s Norimberkem meistersingři v Jihlavě.

Vynález knihtisku přispěl k šíření populárnější četby, mezi níž vynikají tzv. Volksbücher (knížky
lidového čtení). Mezi ně patří příběhy o doktoru Faustovi, věčném Židovi, krásné Mageloně, o
Enšpíglovi (Eulenspiegel), Fortunátovi a o Kocourkovských (Schildbürger), které byly později velmi
často znovu zpracovávány. K lidovému čtení se řadí i romány Georga Wickrama (1505- 1562), čerpající
ze středověkých rytířských příběhů i ze současného života (Der Goldfaden, 1557).

Vcelku lze o 16. století říci, že je to období literatury lidovější, velkou úlohu v něm hrají
náboženské polemiky. Do nich se zapojuje takřka celá literatura (písně, divadelní hry, švanky,
letáky). Na protestantské straně vynikl kromě Hanse Sachse zejména Johann Fischart (1546- 1590),
překladatel Françoise Rabelaise a autor protikatolických satir, z katolických autorů je
nejproslulejší Sebastian Brant (1457-1521), především pro svou satirickou báseň Das Narrenschiff
(1494), v níž pranýřuje různé lidské nectnosti a slabosti.

4. Období baroka (1600 - 1720)


Zatímco 16. století bylo dobou literatury lidovější, je toto století dobou literatury spíše učené.
Dohání se to, co se v minulém století oproti ostatním evropským literaturám zameškalo. Jazykové
společnosti se pokoušejí pozvednout úroveň němčiny, Martin Opitz (1597-1639) vydává r. 1624 první
německou poetiku Buch von der deutschen Poeterey, v níž především reformuje německý verš, definuje
žánry a probírá otázky stylu a básnických ozdob. Na sto let se tato kniha stala směrodatnou normou.

Z jednotlivých druhů vyniká zejména poezie, především lyrika, líčící strasti války i problémy
osobní. Nejvýznamnějším básníkem doby je pesimisticky zaměřený Andreas Gryphius (vl. jm. Andreas
Greiff oder Greif, 1616 -1664) se svými sonety a ódami na marnost a pomíjejícnost všeho. V druhé
polovině století se poezie dostává do zajetí manýristické mnohoslovnosti a složitosti (Schwulst).

Vedle pohádek bratrů Grimmů a Lutherova překladu Bible patří několik textů duchovních
(kancionálových) písní od luterána Paula Gerhardta (1607-1676) k nejznámějším poetickým dílům v
němčině vůbec (např. Wach auf, mein Herz, und singe; Lobet  den Herren, alle die ihn fürchten; Nun
ruhen alle Wälder; O Haupt voll Blut und Wunden).  Jeho texty nalezneme mj. v Matoušových pašijích
(Matthäuspassion) a Weihnachtsoratorium J.S. Bacha.

Z prozaiků je nejzávažnějším autorem Hans Jacob Christoph »Christoffel« von Grimmelshausen
(1621-1676) s lidově psaným románem Der abentheurliche Simplicissimus Teutsch (1668), v němž na
pozadí třicetileté války líčí životní dráhu prosťáčka Simplicia, jehož hvězda postupně stoupá a
klesá s kolem Štěstěny. Tehdy populární dvorské, heroické, galantní a pastýřské romány upadly s
postupem času v zapomenutí.

Největším dramatikem je už zmíněný Andreas Gryphius, autor řady veršovaných tragédií (Cardenio und
Celinde, 1646) i několika komedií (Herr Peter Squenz, 1658).

Přechodnou postavou je rozporuplný Johann Christian Günther (1695-1723), jeden z „prokletých
básníků“, jehož poezie má ráz osobního prožitku.


5. Osvícenství  (1720-1780)


Proti citověji laděnému a metafyzicky zaměřenému století sedmnáctému je století osmnácté dobou
racionalismu v celoevropském měřítku. V Německu se termín osvícenství (die Aufklärung) používá i
pro literaturu, zatímco jinde se většinou mluví o klasicismu. Osvícenství se někdy ještě dělí na:


a) dobu Gottschedovu (1720-1740);

b) přechodné období (1740-1755);

c) dobu Lessingovu (1755-1780).


a)

Hlavním německým osvícenským filozofem byl Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716), jeho dílo pak
popularizoval Christian Wolff (1679-1754). Osvícenské zásady uplatňoval v literární kritice i
vlastní tvorbě lipský profesor Johann Christoph Gottsched [gotše:t] (1700-1766), který byl takřka
neomezeným diktátorem v oblasti vkusu až do 40. let. Jeho nejvýznamnějším dílem je Versuch einer
critischen Dichtkunst vor die Deutschen (1730), kterým vystřídal předchozí poetiku Opitzovu. Stojí
pod vlivem literatury francouzské (Nicolas Boileau) a klade důraz na zachovávání pravidel a na
přísné oddělování žánrů; umění a literatuře připisuje především didaktickou funkci. Gottsched se
hodně zasazoval o reformu německého divadla, které chtěl očistit od hrubé komiky a improvizace a z
kterého chtěl učinit vzdělávací instituci.

Typickými básníky tohoto období byli Švýcar Albrecht Haller (1708-1777), který proslul rozsáhlejší
básní Die Alpen (1729), v níž svěží líčení alpské přírody a života v horách spojuje s filozofickými
úvahami, a Barthold Hinrich (Heinrich) Brockes (1860-1747), autor reflexivní deisticky zaměřeného
básnického cyklu Irdisches Vergnügen in Gott (1721-48), které rovněž vyniká líčením přírody.





b)

Gottschedovou autoritou otřásla jeho polemika s dvěma Švýcary, Johannem Jakobem Bodmerem
(1698-1783) a Johannem Jakobem Breitingerem (1701-1776), kteří požadovali poněkud méně dogmatické
chápání osvícenských zásad a vykazovali větší prostor fantasii.

V rámci osvícenství se rovněž hlásí o slovo dosud potlačované city. Z Bodmera a Breitingera vychází
mladší generace, jejíž cítění nejlépe vyjádřil Friedrich Gottlieb Klopstock (1724-1803). Jeho epos
Der Messias (1748-1773), inspirovaný Miltonovým Ztraceným rájem, překypuje patosem, nadšením a
výlevy citu, stejně tak jeho četné ódy (např. Die Frühlings-Feyer). Sentimentalistou je i lipský
básník a dramatik Christian Fürchtegott Gellert (1715-1769), autor oblíbených veršovaných bajek.

V těchto letech byla značně populární i poezie anakreontická, jejímiž hlavními představiteli byli v
Německu Friedrich von Hagedorn (1708-1754), proslulý i veršovanými bajkami, a Johann Wolfgang
Ludwig Gleim (1719-1803).


c)

Německé osvícenství vrcholí v postavě Gottholda Ephraima Lessinga (jméno slov. původu, srv. čes.
„lesník“, 1729-1781). Zasloužil se o německé drama i o literární kritiku a estetiku.

V dramatu svou orientací na anglické vzory překonává omezenost Gottschedovu. Své teoretické zásady
dramaturgické vyjádřil v díle Hamburgische Dramaturgie (1767-1769). Prakticky je demonstroval svými
hrami, z nichž vynikají veselohra ze současnosti Minna von Barnhelm (1767), protifeudální tragédie
Emilia Galotti (1772) a dramatické podobenství poměru tří světových náboženství (islámu,
křesťanství a judaismu) Nathan der Weise (1779). Z Lessingových děl estetických je nejvýznamnější
spis Laokoon oder über die Grenzen der Malerei und Poesie (1766). Významné byly také Lessingovy
prozaické bajky a jeho teoretická pojednání o bajkách (Abhandlungen über die Fabel). Lessing
zdůrazňoval proti lafontaineovské zdobnosti a vázáné řeči prozaickou stručnost vedoucí k
didaktickému cíli (své zásady vyložil mj. na vlastní poetologické bajce /vlastně parabole/ Der
Besitzer des Bogens).

Posledním velkým osvícencem je Christoph Martin Wieland (1733-1813), který je představitelem hravě
elegantní a satiricky zaměřené linie rokokové. Jeho vývojový román Agathon (1767) formuluje etické
a politické ideály německého měšťanstva, román Der goldne Spiegel, Oder die Könige von Scheschian
(1772) probírá výhody různých vládních forem a svědčí o důvěře osvícenců v možnosti působení
rozumem na panovníky a vládce. Velké oblibě se dlouho těšila Wielandova pohádkově-fantastická
veršovaná povídky Oberon (1780).

Zvláštní místo mezi osvícenci zaujímá svérázný mistr satiry a aforismu Georg Christoph Lichtenberg
(1742-1799).


6. Sturm und Drang (1767-1786)


Je to hnutí, které v něčem ideově na osvícenství navazuje, svou estetikou však je reakcí na
německé osvícenství, některými rysy pak připravuje budoucí literární vývoj. Ideově se jedná
o vzpouru, byť i nedůslednou, proti současnému stavu společnosti. V oblasti umělecké jde o rozchod
s osvícenskou poetikou. Místo pravidel se zdůrazňuje tvůrčí síla mimořádného jednotlivce
(Geniezeit), mizí hranice žánrů (v dramatu se mísí tragické prvky s komickými, nezachovávají se
klasické jednoty, dominuje próza), proti osvícenské didaktičnosti a optimismu se zdůrazňují
negativní stránky civilizace a kultury (vliv Rousseaua) a pravé umění se hledá tam, kam kultura
dosud nezasáhla (v dávné minulosti, v lidu), oproti antickým námětům se dává přednost látkám z
germánských dějin a ze současnosti. Silný je vliv Shakespearův.

Vůdčí postavou je Johann Gottfried Herder (1746-1803), filozof, historik, překladatel a sběratel
lidové poezie řady různých národů. Nejvýznamnějšími jeho díly jsou spis Ideen zur Philosophie der
Geschichte der Menschheit (1784-1791), v němž chápe dějinný proces jako stálý vývoj k humanitě a v
němž předpovídá velkou budoucnost Slovanům, a soubor Volkslieder (1778-9), později vydávaný pod
názvem Stimmen der Völker in Liedern, obsahující i poezii slovanských národů.

Do období Sturm und Drang (Bouře a vzdor) patří i raná díla Johanna Wolfganga von Goethe
(1749-1832) a Friedricha Schillera (1759-1805). Z Goethovy tvorby, spadající do této doby, uveďme
alespoň bouřliváckou, Shakespearem ovlivněnou historickou hru z doby selské války Götz von
Berlichingen (1771-73), román v dopisech Die Leiden des jungen Werthers (sic!, 1774), jehož hrdina
z nešťastné lásky a pro nemožnost uplatnění v tehdejší společnosti končí sebevraždou, a první verzi
faustovské látky, zvanou Urfaust (před r. 1775). Z Schillerova díla sem náleží především drama
vzpoury proti společnosti Die Räuber (1781) a měšťanská tragédie Kabale und Liebe (1784).

Dalšími významnými autory tohoto období byli Friedrich Maximilian Klinger (1752-1831), jehož hra
Sturm und Drang (1775) dala celému hnutí jméno, dramatik Jakob Michael Reinhold Lenz (1751-1792),
proslulý společensko-kritickými hrami Der Hofmeister (1774) a Die Soldaten (1776), a Gottfried
August Bürger (1747-1794), slavný především řadou balad v lidovém tónu (např. Lenore, jež bývá
srovnávána v čes. literatuře např. s Erbenovými Svatebními košilemi, 1774).



7. Výmarská klasika (1786-1832)


Toto období zahrnuje zralou tvorbu Goetha a Schillera, ač sem někdy bývají řazeni i jiní autoři
(zejména Friedrich Hölderlin). Proti bouřliváctví předchozího období jde o návrat k uměřenosti,
vyváženosti a vyrovnanosti antiky. Zdůrazňuje se výchovná funkce umění a usiluje se o humanismus,
harmonii, rozvíjení dokonalé osobnosti. V dramatu, které zůstává vůdčím žánrem, lze pozorovat
návrat k verši a často i ke klasickým jednotám a k antickým látkám.

Z Goethova díla tohoto období je nejvýznamnější knižní drama Faust (1808, 1831) o hledání smyslu
lidského života, na němž autor pracoval po celý život. Rovněž celý život ho provázela práce na
výchovných románech Wilhelm Meisters Lehrjahre (1796) a Wilhelm Meisters Wanderjahre (1829). Z
jevištních dramat je nejlepším ztělesněním zásad tohoto období veršovaná hra Iphigenie auf Tauris
(1787). Hra je symetricky komponovaná pro minimální počet osob, zachovává tři jednoty a zdůrazňuje
humanitu a nutnost a možnost vzájemného dorozumění mezi lidmi. Jiným příkladem usilování o
klasickou jednoduchost a typičnost je eposek Hermann und Dorothea (1797), odehrávající se na
německém maloměstě krátce po francouzské revoluci.

Friedrich Schiller nyní píše řadu dramat historických, z nichž nutno uvést především mistrnou
trilogii Wallenstein (1800), Dona Carlose (1787) a Marii Stuart (Maria Stuart, 1801).


Kromě uvedených děl a kromě poezie (Goethův rejstřík je velmi rozsáhlý, Schiller píše především
reflexivní a úvahovou lyriku) publikovali oba autoři i práce odborné:

Johann Wolfgang von Goethe z oblasti přírodních věd, Schiller pak díla historická a pojednání z
oblasti estetiky (zdůrazňoval význam umění pro rozvoj svobodné, dokonalé a harmonické osobnosti).
Obrazem doby je Goethova autobiografie Aus meinem Leben. Dichtung und Wahrheit (1811-1832).


8. Mezi klasikou a romantikou


V době okolo roku 1800 se objevuje řada autorů, které lze těžko jednoznačně přiřadit k některému
dobovému proudu. Tři z nich patří k největším německy píšícím autorům vůbec. Jsou to:

Friedrich Hölderlin (1770-1843), básník, který byl ve svých elegických verších, psaných většinou
přísnou formou, inspirován klasickým Řeckem. Vyjadřoval v nich s patosem své utopické vize lepšího
světa a znechucení současným Německem. Častý je v jeho verších hymnický a extatický tón. Rovněž je
autorem výchovného románu v dopisech Hyperion oder Der Eremit in Griechenland (1797-9).

Jean Paul ([žã'paul], vl. jm. Johann Paul Friedrich Richter, 1763-1825) ve svých prózách spojuje
humor, moralizování, poetická líčení, satirické rysy a dojímající citovost se zvláštním smyslem pro
podivnosti a neobvyklé věci. Z jeho románů je nejvýznamnější Titan (1800-1803).

Jeden z největších německých dramatiků Heinrich von Kleist (1777-1811) je vnitřně rozervaný autor,
marně hledající jistoty životní i filozofické.  K jeho vrcholným hrám patří činohra Prinz Friedrich
von Homburg (1810) a tragédie Penthesilea (1808), nejhranější je komedie Der zerbrochne Krug
(1808). Sklon k dramatičnosti je patrný i na jeho novelách, z nichž je nejvýznamnější Michael
Kohlhaas (1810).


9. Romantismus  (1796-1820)


Romantismus je široké hnutí, které má řadu odstínů. Je výrazem zklamání současností a pokusem o
poetizaci života. Zdůrazňuje se subjektivita, citovost a fantazie, hledají se hodnoty, nedotčené
civilizací (v minulosti, v lidu, v přírodě), ty pak se často idealizují. Nezřídka se objevuje
záliba v snech, tajemných a temných stránkách života, v noci, v exotice. Kritický postoj k
nastupující buržoazii vedl romantiky často k nostalgickému zahledění do minulosti.

Období romantismu v Německu se obvykle člení na tři úseky:



a) raná romantika se střediskem v Jeně (1796-1802);

b) vrcholná romantika se střediskem v Heidelberku (1805-1810);

c) pozdní romantika se střediskem v Berlíně (1810-1820).


V Jeně (nom.sg. Jena [je:na]) se koncem 90. let 18. století vytvořil kroužek literátů,
inspirovaných Fichtovou subjektivistickou filozofií. Vůdčími osobnostmi a teoretiky skupiny byli
bratři Friedrich Schlegel (1772-1829) a August Wilhelm Schlegel (1767-1845), největšími autory byli
Friedrich von Hardenberg (1772-1801), píšící pod jménem Novalis (v rodině běžná výslovnost
['no:valis] se liší od latinské výslovnostní normy [no'va:lis]), básník duchovního až mystického
ražení a tvůrce nedokončeného výchovného románu Heinrich von Ofterdingen (1802), v němž se objevuje
proslulý "modrý květ", který se stal jakýmsi symbolem německého romantismu vůbec, a Ludwig Tieck
(1773-1853), který napsal četné novely, pohádky a divadelní hry (Der gestiefelte Kater, 1797). Ke
kroužku patřil ještě filozof Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling (1775-1834) a předčasně zemřelý
prozaik Wilhelm Heinrich Wackenroder (1773-1798).


Heidelberský kroužek, pro který je příznačný především zájem o lidovou tvorbu, se vytvořil okolo r.
1805 kolem dvou přátel a později švagrů: nadaného a rozervaného básníka Clemense Brentana (Clemens
Brentano, [brεn'ta:no], 1778-1842), mj. autora svérázných pohádek, a prozaika Achima von Arnim
(1781-1831). Společným dílem obou je velký soubor lidových a starších umělých písní Des Knaben
Wunderhorn (1805, 1808), který silně zapůsobil na další vývoj německé umělé poezie. K této skupině
bývají dále počítáni bratři Jacob (1785-1863) a Wilhelm (1786-1859) Grimmové. sběratelé pohádek
(Kinder- und Hausmärchen, 1812-1815) a zakladatelé vědecké germanistiky, a Joseph von Eichendorff
(podoba jména Joseph je katolický úzus běžný zejména na jihu), jeden z největších německých lyriků,
autor básnické novely Aus dem Leben eines Taugenichts (1826).


Hlavním reprezentantem pozdní romantiky je E.T.A. Hoffmann (1776-1822), nejpopulárnější německý
autor 19. století za hranicemi Německa, autor hrůzostrašných i pohádkových příběhů, v nichž se
reálné prvky mísí s prvky nadpřirozenými (Der goldene Topf, 1814). Častým námětem jeho próz byla
hudba. Básník sociálních tónů Adelbert von Chamisso ( [ša'mıso], 1781-1838) proslul především svou
pohádkovou novelou Peter Schlemihls wundersame Geschichte (1814) o prodaném stínu (motiv s bohatou
literární tradicí).


10. Doba předbřeznová  (1820-1848)


Doba předbřeznová je obdobím politické reakce, v němž se německy psaná literatura postupně vyvíjí
od romantismu k realismu. Po vynuceně klidných 20. letech nastává v průběhu 30. a počátkem 40. let
doba pokusů o literaturu politicky angažovanou. Jedná se především o autory, zahrnované ve 30.
letech pod hlavičku Junges Deutschland, ve 40. letech o tzv. osmačtyřicátníky (die
Achtundvierziger).

Dva nejvýznamnější autoři tohoto období jsou Heinrich Heine a Georg Büchner.

Heinrich Heine (1797-1856) ve svém díle vyšel z romantismu, ač jej současně ironizoval a ideově se
od něho distancoval (jako myšlenkově konzervativní hnutí jej kritizoval v knize Die romantische
Schule, 1833). Romantismu nejbližší je jeho raná intimní lyrika souboru Das Buch der Lieder (1827),
politicky nejangažovanější je sbírka Neue Gedichte (1844), rezignovanější je nemocí poznamenaný Der
Romanzero (1851). Klasickou politickou satirou je veršovaný epos Deutschland, ein Wintermärchen
(1844). Z Heinových próz si velkou popularitu získaly jeho subjektivně laděné Reisebilder, zejména
Die Harzreise (1826).

Georg Büchner (1813-1837) se svéráznou cestou dopracoval poznání, že revoluční přeměna společnosti
je nevyhnutelná (Der hessische Landbote, 1834). Z jeho rozsahem nevelkého díla je nejzávažnější
fragment dramatu Woyzeck (1836), v němž expresivní formou líčí tragický osud ubohého a ponižovaného
důstojnického sluhy. Dílo inspirovalo naturalisty a expresionisty a bylo i zhudebněno (Alban Berg).

Z díla originálního dramatika Christiana Dietricha  Grabbeho (1801-1836), který psal hlavně
historické hry, se dnes těší největšímu zájmu komedie Scherz, Satire, Ironie und tiefere Bedeutung
(1822) mj. pro svou blízkost tzv. absurdnímu divadlu.

Junges Deutschland bylo literární hnutí měšťanských liberálů, kteří usilovali o změnu poměrů v
Německu a tendenční literatura jim byla jedním z hlavních prostředků k dosažení tohoto cíle. Psali
především politické romány a dramata, hlavními představiteli jsou Karl Gutzkow (1811-1878) a
Heinrich Laube (1806-1884). Jejich předchůdcem byl v mnoha ohledech publicista Ludwig Börne
(1786-1837).

Politickou linii v literatuře tohoto období představovali ve 40. letech tzv. Achtundvierziger,
básníci politického, většinou liberálního ražení, kteří svou tvorbou pomáhali připravovat revoluční
rok 1848. Nejvýznamnějšími z nich byli Georg Herwegh (1817-1875) a Ferdinand Freiligrath
(1810-1876).

Druhou linii literární tvorby tvořili ti autoři, kteří se bezprostředně politicky neangažovali.
Největším z nich je dobovou rezignaci vyjadřující, k idyle tíhnoucí a formálně dokonalý lyrik
Eduard Mörike (1804-1875), z jehož díla je u nás nejčtenější novela Mozart auf der Reise nach Prag
(1855). Hodnoty utvářející epochu biedermeieru vyznávala autorka neobyčejné přírodní lyriky Anette
Freiin von Droste-Hülshoff (1797-1848), z jejíhož díla vyniká takřka kriminální novela Die
Judenbuche (1842), a rakouský těžkomyslný básník Nikolaus Lenau (vlastně Nikolaus Franz Niembsch,
Edler von Strehlenau,1802-1850), tvůrce reflexivní lyriky přírodní. K formálně nejdokonalejším
německým básníkům patří August Graf von Platen (1796-1835), jehož pocit izolovanosti našel
nejsilnější vyjádření v jeho gazelech, ódách a především sonetech (Sonette aus Venedig, 1825). Ve
30. letech přivítal polské revoluční snahy (Polenlieder, 1839).

Z prozaiků doby předbřeznové (prózu ovšem psali i právě uvedení básníci) je nutno se zmínit ještě o
Karlu Immermannovi (1796-1840), jehož panoramatický společenský román Die Epigonen (1836) je v
mnohém výstižnou charakteristikou současnosti, kterou autor pokládal za netvůrčí a epigonskou. V
románě Münchhausen (1839) pak této skutečnosti nastavuje satirické zrcadlo. Švýcar Jeremias
Gotthelf (vl. jm. Albert Bitzius, 1797-1854) líčí ve svých prózách humorně a s didaktickými záměry
život sedláků v okolí Bernu (Uli der Knecht, 1841).

V době předbřeznové dochází postupně k vydělování literatury rakouské z celku německy psané
literatury. Kromě zmíněného Lenaua se v této souvislosti jedná ještě o tři dramatiky. Franz
Grillparzer (1791-1872), spojující podněty z výmarské  klasiky a ze Shakespeara, napsal řadu
veršovaných her, z nichž tři námětově čerpají z českých dějin (König Ottokars Glück und Ende, 1825;
Ein Bruderzwist in Habsburg (1825-1848) a Libussa

 (1837-48). Důležitou složkou rakouské divadelní tradice je tzv. Wiener Volkstheater, jihoněmecké
lidové tradici blízký útvar, v němž velkou úlohu hrála kouzla, zpěv a hudba (u nás obdobou J. K.
Tyl). Tato dlouholetá vídeňská tradice nyní vrcholí v díle Ferdinanda Raimunda (1750-1836) a
Johanna Nepomuka (Eduarda Ambrosia)  Nestroye (1801-1862), autora her jako Der böse Geist
Lumpazivagabundus (1833) a Freiheit in Krähwinkel (1848). Nestroy působil také v brněnském divadle
Reduta (tehdy: Nationaltheater), zpíval např. v Mozartově Donu Giovannim a Kouzelné flétně a
působil v činohře (pro cenzurou nedovolené „extemporování“, improvizování, byl dokonce uvězněn a
musel opustit Brno).  Otevření části trati Severní dráhy císaře Ferdinanda  mezi Vídní a Brnem
(1839) věnoval Nestroy frašku se zpěvy Eisenbahnheirathen oder Wien, Neustadt, Brün[n].


11. Realismus  (1850-1890)

Nejvýznamnějšími politickými momenty v těchto letech jsou porážka revoluce 1848, sjednocení Německa
a založení německého císařství roku 1871. V literatuře je to období realismu.

Z prozaiků patří k nejvýznamnějším šumavský rodák Adalbert Stifter (1805-1868), píšící především
krátké črty a novely, často s přírodními náměty. Je i autorem historického románu z českých dějin
Witiko (1867) a vývojového románu Der Nachsommer (1857).

Švýcarský autor Gottfried Keller (1879-1890) vytvořil ve výchovném a současně společensko-kritickém
románě Der grüne Heinrich (1854,1880) jedno z největších německy psaných románových děl (je to
nejvýznamnější Bildungsroman vedle Goethova Viléma Meistera  a Stifterova Nachsommer). Kellerův
robustní humor i prvky satirické se objevují i v jeho povídkách a novelách (Die Leute von Seldwyla,
1856, 1874; Züricher Novellen, 1878). Jeho krajan Conrad Ferdinand Meyer (1825-1898) vytvořil řadu
především historických novel, formálně i jazykově vybroušených, celkově vyznívajících většinou
rezignovaně až pesimisticky. Keller i Meyer se svou poezií řadí k největším básníkům tohoto období,
které poezii příliš nepřálo.

Theodor Storm (1817-1888) je kromě lyrických básní autorem elegických a dramatických novel,
většinou rámcových, z nichž nejznámější asi je Der Schimmelreiter (1880), odehrávající se v rodném
Šlesvicku (1880). Příkladem poetické romantizující novely Stormových literárních začátků je
Immensee (1849).

Kritické rysy i humor přehlušuje ve většině románů Wilhelma Raabeho (1831-1910) smutek a skepse. Ve
svých dílech je především kronikářem Berlína a Pruska (Die Chronik der Sperlingsgasse, 1856), a
proto bývá někdy řazen i k literatuře regionalistické. Za regionalistu bývá také pokládán většinou
dolní němčinou píšící Fritz Reuter (1870-1874), jehož nejvýznamnější dílo představuje román z doby,
kdy se v Mecklenbursku (Mecklenburg [me:klenburg] věnoval zemědělství Ut mine Stromtid (1864).

Velkým prozaikem pozdní fáze kritického realismu v Německu je Theodor Fontane ([fon'ta:nə],
francouzsky: [fõ'tan], Fontane, potomek francouzských hugenotů vyslovoval své jméno v každém
případě bez „němého“ ə na konci, anglosaský způsob respektuje výslovnost nositele jména;
1819-1898), který v posledním desetiletí svého života napsal řadu společensko-kritických románů z
prostředí berlínského měšťanstva i pruské šlechty. Její  zkostnatělý morální kodex a neplnoprávné
postavení ženy kritizuje Fontanův nejpopulárnější román Effi Briest (1894). Nejvýznamnějším
dramatikem tohoto období je filozofující Friedrich Hebbel (1813-1863). Vychází z Hegelovy filozofie
dějin, populární v době předbřeznové, od 50. let 19. století u něj sílí vliv Schopenhauerova
pesimismu. Maria Magdalene (někdy také: Maria Magdalena 1844) je chmurná měšťanská tragédie, Agnes
Bernauer (1855) je tragédie historická, líčící nadřazenost zájmů celku nad touhami jednotlivce.

Rakušan Ludwig Anzengruber (1839-1889) psal hry v lidovém tónu, jimiž navazoval na tradici
vídeňského lidového divadla (situační a jazyková komika), psal ovšem i hry vážnější (viz vesnická
tragédie Der Meineidbauer, 1871).

Svým způsobem náleží k dramatikům této doby i velký reformátor opery (usilující o tzv.
Gesamtkunstwerk – souborné dílo) Richard Wagner (1813-1883), který si sám psal texty ke svým
hudebním dramatům.



12. Naturalismus a reakce na naturalismus  (1890-1910)


Devadesátá léta jsou v Německu dobou, v níž otevřeně a s plnou silou vstupuje po Bismarckově pádu
na politickou scénu organizovaná dělnická třída. S větší výrazností počínají vystupovat na světlo
negativní stránky už několik desetiletí prováděné industrializace.

V krásné literatuře dochází koncem 80. let ke krystalizaci. Některým mladším autorům se dosavadní
literatura zdála málo realistická, vyčítali jí idealizování skutečnosti. Jiní opět ji pokládali za
příliš realistickou a příliš závislou na konkrétní skutečnosti. Výsledkem těchto úvah a snah je na
jedné straně naturalismus, na druhé straně směry a tendence, realismus a naturalismus odmítající
(novoromantismus, symbolismus, dekadence).

Autoři, hlásící se k naturalismu, stáli pod vlivem dobové přírodovědy a usilovali o co
nejpřesnější, jakoby vědecké a fotografické zobrazení skutečnosti. Náměty a témata si s oblibou
brali z okrajových prostředí velkoměst (bída, alkoholismus, prostituce), často býval kladen důraz
na dědičnost. Stavba naturalistických děl byla většinou jen velmi volná, děj a napětí ztrácely na
významu.

Nejvýznamnějším představitelem naturalismu v Německu byl dramatik a prozaik Gerhart Hauptmann
(1862-1946), zejména ve svých raných hrách. Jsou to především Vor Sonnenaufgang (1889), líčících v
temných barvách alkoholismus a morální rozklad slezské vesnice, kde se počíná s těžbou uhlí, a Die
Weber (1892) s námětem živelného povstání slezských tkalců roku 1844. Podle zásad naturalismu tato
hra nemá zápletku ve vlastním smyslu ani hrdinu, je zobrazením (i jazykově pokud možno věrným, s
prvky slezského dialektu – původní verze byla důsledně v dialektu) výseku skutečnosti. I jedna
z nejpopulárnějších německých komedii Der Biberpelz (1893), vysmívající se omezenosti pruského
úřednictva i filistrovským měšťákům, je svou volnou (či zdánlivě volnou) stavbou dobrým příkladem
naturalistické poetiky. Od roku 1893 tvoří paralelně naturalistická i novoromantická dramata
(Hanneles Himmelfahrt, Die versunkene Glocke).V pozdějším díle Hauptmannově se projevily eklektické
tendence.

K nejdůslednějším stoupencům naturalismu patřil básník Arno Holz (1863-1929), autor novátorské
nerýmované poezie, usilující o zachycení vnitřního rytmu řeči. Jeho sbírka Phantasus, na které
pracoval celý život, narostla z původní stovky básní na objemné tři svazky o více než 1500 stranách
a měla být jakousi Božskou komedií vědeckého věku evoluce (posměšně byla nazvána Elephantasus
/elefantiáza!/).  Těmito i dalšími poetickými experimenty (travestiemi barokní poezie) ovlivnil
Holz i experimentální lyriku 60. let 20. století (Helmut Heißenbüttel: Vater Holz).

Spolu s Johannesem Schlafem (1862-1941) napsali klasické naturalistické drama Familie Selicke
(1890) s volným sledem scén odehrávajících se během jediného vánočního večera, věrným líčením
prostředí, hovorovou řečí a rovněž objevitelskou sbírku prozaických skic Papa Hamlet (1889).


Z autorů antinaturalistických byl velmi vlivný formálně dokonalý představitel dekadence, později
elitářství zdůrazňující Stefan George ( [gε'o:rgε], 1868-1933). Zpočátku k jeho stoupencům patřil i
Rakušan Hugo von Hofmannsthal (['ho:fmansta:l], pozor i na správné psaní jména: např. „h“ ve jméně
není přesmyknuté dloužicí znaménko jako ve slově Stahl – takto čeští mluvčí jméno autora ve
výslovnosti občas komolí - ale označuje aspiraci /přídech/, 1874-1929), básník, autor lyrických
dramat (Der Tod des Tizian,1892; Der Tor und der Tod, 1893) i významný esejista. Hofmannsthal
pobýval v rámci své vojenské služby také krátce v Brně a Hodoníně. Jako představitel tzv
konzervativní revoluce (konservative Revolution) usiloval Hofmannsthal v době 1. sv. války o
zachování  podunajského soustátí a pokoušel se s tímto cílem navázat kontakt i s českým
intelektuálním prostředím (např. korespondence s Jaroslavem Kvapilem[2]) Hofmannsthalovým významným
vídeňským současníkem byl Arthur Schnitzler (1862-1931), tvůrce řady mistrovských jednoaktovek (Der
grüne Kakadu,1899) i kratších formálně novátorských próz (Lieutenant Gustl, 1900).

V těchto letech začíná psát i pražský rodák Rainer Maria Rilke (mylné psaní: Reiner, rak. a švýc.
podoba je obecně Rainer, 1875-1926), lyrický básník osamělosti a krásy věcí, jehož dílo později
vrcholí v esoterických sbírkách Sonette an Orpheus (1923) a Duineser Elegien (titul mj. někdy
překládán jako „Děvínské žalozpěvy“,1923). K rozkladu tradiční románové formy dospěla jeho próza s
autobiografickými rysy Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge (1910). Osmou Duinskou elegii
připsal Rilke svému příteli Rudolfu Kassnerovi (pův.  Kaßner, 1873-1959),  snad jednomu
z nejvýznamnějších německy píšících autorů pocházejících z Moravy (nar. ve Velkých Pavlovicích,
studoval mj. na gymnáziu v Mikulově – např. vzpomínkový svazek Die Zweite Fahrt). Dílo tohoto
pozapomenutého kulturního filozofa, spřáteleného s řadou evropských literátů a intelektuálů
(Hofmannsthal, Th. Mann, André Gide, Gabriel Marcel), je v posledních letech znovuobjevováno a
překládáno (mj. do polštiny, italštiny a rumunštiny).

Okolo roku 1900 vstupuje do literatury i několik velkých autorů, kteří dosáhnou světové slávy až po
1. světové válce. Jsou to Thomas Mann (1875-1955), jehož román Buddenbrooks

( ['budņbro:ks], 1901), líčící osudy jedné severoněmecké měšťanské rodiny v gründerské době, se
stal klasickým dílem moderní německé literatury. Jeho spíše k ironii a k expresi tíhnoucí bratr
Heinrich Mann (1871-1950) se proslavil groteskním, povrchní kulturnost kritizujícím románem
Professor Unrat (1905). Román byl zfilmován pod titulem Der blaue Engel (režie Josef Sternberg,
s Marlene Dietrichovou   v hlavní roli). V raném díle Hermanna Hesseho (1872-1962) se spojují
realistické tendence s rysy romantickými a subjektivistickými. Platí to pro anticivilizačně laděný
příběh básníka se selskými kořeny Peter Camenzind (1904) i pro tragický osud chlapce, jenž
nevydržel tlak školního prostředí Unterm Rad (1906).



13. Expresionismus  (1910-1920)



Expresionismus je literární hnutí, které protestuje proti veškeré minulé kultuře, pokládajíc ji za
úpadkovou a prolhanou, hlásá konec starého světa (často symbolizovaného moderním velkoměstem) a
současně ohlašuje zrod nového. Na jedné straně tedy apokalyptické vize, na druhé straně neurčité
utopické představy o lepší budoucnosti. Za války se u mnoha expresionistů objevují silné
pacifistické rysy. Ani ideově, ani pokud jde o formální stránku, není expresionismus hnutím
jednotným. Názorová škála je široká, od autorů, směřujících k socialismu až po autory později
fašizující. Po formální stránce je častý patos, výkřiky, groteska, nekonvenční používání jazyka.
Časté jsou vize, vyznání, typickým tématem je vzpoura synů proti otcům.

K předchůdcům a připravovatelům expresionismu patří dramatik a básník Frank Wedekind (1864-1918) a
to jak tónem svých děl tak i jednoznačným odmítáním světa buržoazie. Jeho nejvýznamnějším dílem
jsou na sebe navazující hry Erdgeist (1895) a Die Büchse der Pandora (1902), v nichž proti světu
měštáků staví svět pudů. Carl Sternheim (1881-1942) v řadě groteskních a satirických komedií Aus
dem bürgerlichen Heldenleben (1910-1915), psaných neobvyklým jazykem, kritizuje život a morálku
buržoazních vrstev.

Z expresionisticky zaměřených básníků uveďme následující. Melodické a tklivým smutkem naplněné
básně Georga Trakla  [tra:kl] (1887-1914) líčí rozklad a tušení smrti. Apokalyptické vize měst
podává ve formálně dokonalých verších Georg Heym (1887-1912). Pro nihilistické básně lékaře
Gottfrieda Benna (1886-1956) je charakteristické evokování zmaru (Morgue und andere Gedichte,
1912). Poezie Johannese R. Bechera (1891-1957) z tohoto období má vizionářský ráz (An Europa,
1916).

Z expresionistických dramatiků jsou nejvýznamnější Georg Kaiser (1878-1945), který ve dvoudílné,
k abstraktním typům postav tíhnoucí hře Gas (1918, 1920) líčí svět monstrózní techniky. Ernst
Toller (1893-1939) ve svých lyrizujících a patetizujících hrách zachytil vzestup a ústup revoluční
vlny v Německu (Masse Mensch, 1921).

K expresionismu bývají řazeni i dva velcí pražští autoři. Franz Werfel (1890-1945), slavný
romanopisec, sem patří především svými básnickými začátky. Franze Kafku (Franz Kafka, 1883-1924),
líčícího záhadnost a absurditu světa a nemožnost proniknutí k podstatě bytí  v románech Der Process
(sic! - v manuskriptu, v Krit. vyd. u S. Fischera Proceß; 1925), Das Schloss (1926);  Der
Verschollene (Amerika,1927), spojuje s expresionisty mj. časté zdůrazňování generačního sporu
otec-syn.

Expresionismem, který dozníval ještě ve 20. letech, byli více méně zasaženi mnozí autoři (např.
Heinrich Mann).


14. Výmarská republika  (1920 - 1933)


Do tohoto období zahrnujeme německou literaturu od porážky německé revoluce až po rok 1933. Je to
doba, v níž byl patos expresionismu vystřídán věcnějším pohledem (někdy se objevuje z výtvarného
umění převzatý termín Neue Sachlichkeit). oblibě se těší próza, blízká svou střízlivostí literatuře
faktu. Značně na literaturu působí psychoanalýza.

20. léta jsou i obdobím velkého rozkvětu literatury socialistické. V roce 1928 byl založen Bund
proletarischrevolutionärer Schriftsteller Deutschlands, v němž se sdružili levicoví spisovatelé, a
to jednak přímo píšící dělníci (např. Karl Grünberg, Hans Marchwitza,  Willi Bredel). jednak s
komunistickou stranou sympatizující autoři či její členové (např. Johannes R. Becher, Friedrich
Wolf, Ludwig Renn, Anna Seghers). Z levicových dramatiků, kteří vystoupili ve 20. letech, je
nejvýznamnější   Bert(olt) Brecht (1898-1956),  který si po řadě úspěchů v Německu získal hrou Die
Dreigroschenoper (1928) světové uznání.

K německy psané socialistické literatuře patří i někteří autoři z našich zemí. Jsou to především
reportér Egon Erwin Kisch (1885-1945), prozaik Franz Carl Weiskopf (1900-1955) a básník Louis
Fürnberg (1909 -1957).

V této době pokračují v tvorbě významnými díly mnozí autoři už zmínění. Thomas Mann píše úvahový
román Der Zauberberg (1924), v němž se pokouší o zachycení duchovního klimatu doby, Hermann Hesse
se v románě Der Steppenwolf (1927) soustřeďuje na vnitřní rozpolcenost moderního člověka.

Typickým dílem těchto let je román Berlin Alexanderplatz (1929) Alfreda Döblina     (['dø:bli:n],[
dø:'bli:n], 1878-1957), v němž se autor snaží zachytit složitý život velkoměsta pomocí
nejrůznějších moderních technik (montáž novinových a statistických materiálů, různé jazykové
vrstvy, střídání vypravěče, vnitřní monology). Jiným typickým autorem těchto let je Leonhard Frank
(1882-1961), líčící v románě Das Ochsenfurter Männerquartett (1927) těžké následky poválečné
inflace. Arnold Zweig (1887-1968) se v románě Der Streit um den Sergeanten Grischa (1927) zamýšlí
nad mechanismem světové války. Jednou z nejúspěšnějších knih doby je pacifistický román Im Westen
nichts Neues (1929) Ericha Marii Remarqua (Erich Maria Remarque; 1898-1970), v němž je válka,
chápaná jako iracionální zlo, líčena bez iluzí a bez příkras.

Z rakouských prozaiků dosáhli po 1. světové válce značné popularity mistr novely a krátké povídky
Stefan Zweig (1881-1942), který ve 20.letech vydal řadu literárních portrétů Baumeister der Welt
(1920-1928), Joseph Roth (1894-1939), jenž v románě Radetzkymarsch (1932) se značnou dávkou
nostalgie vylíčil konec Rakousko-Uherska, Robert Musil (1880-1942), zachycující v nedokončeném
vícesvazkovém románu-eseji Der Mann ohne Eigenschaften (1930, 1933, 1943 – „kompletně“ byl vydán
rukopis nehotového románu teprve na CD-ROMu, čtenáři znají vesměs pouze dvou- až třísvazkovou edici
Adolfa Frisé, z níž vychází i čes. překlad), jehož hrdinou je nerozhodný mladý intelektuál,
bezvýchodnost a chaotičnost staré monarchie (Kakanien). Musil žil také v Brně na ul. Augustinská
(dnešní Jaselská  10) a kdyby byl mytizovatelný jako Kafka, mluvilo by se dnes o Musilově Brně
(Stadt B. v jeho románu). Musil je také vzdáleným příbuzným proslulého orientalisty a cestovatele
Aloise Musila. Hermann Broch (1886-1951) v trilogii Die Schlafwandler (1931-1932) analyzuje rozpad
hodnot v epoše imperialismu.


15. Německá literatura v exilu (1933 - 1945)


Nástup národních socialistů k moci v roce 1933 znamenal zglajchšaltování celé kultury včetně
literatury. Většina významných autorů opustila Německo a postupně došlo k vytvoření několika
zahraničních spisovatelských center. Nejdůležitější z nich byla v Sovětském svazu (Johannes R.
Becher, W. Bredel), ve Spojených státech (T. Mann, H. Mann, Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger,
Franz Werfel) a v Mexiku (A. Seghers, Ludwig Renn, Egon Erwin Kisch). Pro řadu autorů bylo jednou z
přestupních stanic na útěku před nacismem i Československo (např. pro T. Manna nebo Oskara Maria
Grafa /poslední v Brně/).

V oficiální národně-socialistické literatuře se zdůrazňovaly  látky a témata jako germánská
minulost, vůdcovské principy, blízkost lidu a spojení s půdou, antisemitismus. Formální postupy
posilovaly patos a lidovost (Volksverbundenheit, Volksgetragenheit). Státem byla vytvořena
spisovatelská organizace Reichsschrifttumskammer, řízená přímo Goebbelsovým ministerstvem
propagandy. Knihy pokrokových autorů byly demonstrativně spáleny v květnu 1933 a vyřazovány z
knihoven, modernistická a netradiční díla byla pokládána za „zvrhlou“ literaturu (entartete
Literatur).

I v Německu však zůstali někteří autoři, kteří se nacismu nepřizpůsobili a buď se odmlčeli, či se
zaměřili na únikové náměty (Erich Kästner, Hans Fallada a další). Po válce se v této souvislosti
často mluvilo o tzv. vnitřní emigraci (innere Emigration).

K nejvýznamnějším literárním dílům, vytvořeným v emigraci, patří románová tetralogie Thomase Manna
Joseph und seine Brüder (1933-1943), historické vývojové romány Heinricha Manna Die Jugend des
Königs Henri Quatre (1935) a Die Vollendung des Königs Henri Quatre (1938),  romány Das siebte
Kreuz (1942) a Transit (1944) Anny Seghersové (Anna Seghers, [ze:g …]), Brechtovy hry Mutter
Courage und ihre Kinder (1939) a Leben des Galilei (1939) a románová trilogie Liona Feuchtwangera
(1884-1958) o Josefu Flaviovi (Der jüdische Krieg, 1932; Die Söhne, 1935; Der Tag wird kommen,
1942). Hermann Hesse dokončil ve Švýcarsku svůj vrcholný román Das Glasperlenspiel (1943).


16. Německy psaná literatura po roce 1945


Po prohrané válce došlo brzy k faktickému rozdělení Německa na dvě části a později k vytvoření dvou
německých států, NDR a SRN (v době reálného socialismu zkracována pouze NSR). Toto období proto
rozdělíme na tři samostatné oddíly, a to na literaturu NDR, literaturu SRN a na ostatní německy
psanou literaturu.




a) Literatura NDR


Z emigrace se do NDR (zprvu do sovětského okupačního pásma) navrátila řada významných autorů starší
a střední generace. Byli to: Johannes R. Becher (1891-1958), který se mj. stal prvním ministrem
kultury NDR (B. je také autorem textu hymny NDR /hudba Hanns Eisler/); Bertolt Brecht (vlastně
Eugen Berthold Friedrich Brecht, 1898-1956) založil a až do své smrti řídil divadlo Berliner
Ensemble, v němž inscenoval především své vlastní hry; Arnold Zweig pokračoval dále v práci na svém
románovém cyklu Der große Krieg der weißen Männer; Anna Seghersová (1900-1983) napsala řadu nových
románů a novel (Die Entscheidung, 1959; Das Vertrauen, 1968) a dlouhou dobu (1950 bis 1978) byla
předsedkyní svazu spisovatelů; Friedrich Wolf (1888-1953) se dále věnoval dramatu (Bürgermeisterin
Anna, 1950), Willi Bredel (1901-1964) dokončil v NDR svou trilogii Verwandte und Bekannte (1941,
1949, 1953). Zlom ve vztahu spisovatelů a státu znamenal rok 1976. Tehdy byl písničkář Wolf
Biermann (* 1936), který v roce 1953 přesídlil z Hamburku do NDR, zbaven občanství NDR a byl mu
znemožněn návrat do Berlína. Proti zbavení občanství tehdy protestovali Stephan Hermlin, Sarah
Kirsch, Christa Wolf, Volker Braun, Franz Fühmann, Stefan Heym, Günter Kunert, Heiner Müller, Rolf
Schneider, Gerhard Wolf, Jurek Becker a Erich Arendt. Bylo to poprvé v dějinách , kdy významní
intelektuálové vystoupili proti režimu. Anna Seghers, Hermann Kant, Erik Neutsch, Paul Wiens,
Konrad Wolf a Peter Hacks postup vlády v Biermannově případu veřejně obhajovali. V roce 1979 bylo 9
spisovatelů vyloučeno ze svazu (mj. Stefan Heym, který se vrátil po válce do NDR z amerického
exilu, a Erich Loest, vězněný v letech 1957-1964 v nechvalně známém vězení das Gelbe  Elend
v Budyšíně /Bautzen/) a řada odešla již 1977 do SRN: básnířka Sarah Kirschová; básník a překladatel
zejména V. Holana a J. Skácela Reiner Kunze (*1933;  překládal na 40 českých autorů – řada lit.
ocenění), jehož  próza Die wunderbaren Jahre vyšla v SRN a měla za následek jeho vyloučení ze svazu
spisovatelů; Jurek Becker (1937-1997), autor románu Jakob der Lügner (1968), jehož filmová podoba
přinesla NDR jediného Oskara. Günter Kunert (* 1929), básník a autor krátkých próz, majících
parabolické či anekdotické zaměření (Die geheime Bibliothek, 1973) opustil NDR v roce 1979. I pro
autory, kteří zůstali v NDR, se stávají západoněmecká nakladatelství klíčová: finančně i jako
možnost publikace, kdyby nějaké kniha byla v NDR zakázána. Nepíší již jen pro čtenáře v NDR.

K nejpopulárnějším autorům NDR, patřil Erwin Strittmatter (1912-1994), romanopisec a novelista,
čerpající především z vesnického prostředí (romány Ole Bienkopp 1963; Der Wundertäter, 1957, 1973,
1978; Der Laden, 1983, 1987, 1992).  Hermann Kant (* l926), dogmatický nástupce Anny Seghers ve
funkci předsedy svazu spisovatelů , v panoramatickém románu Das Impressum (1972) rekapituluje na
řadě různých, mnohdy anekdotických příběhů dějiny NDR, a v románu Der Aufenthalt (1977), jehož
hrdina je vyšetřován v Polsku po roce 1945 pro domnělé válečné zločiny, otevřel v NDR tabuizované
téma. Kant, který se svého času zasazoval o „vyemigrování“ (Ausbürgerung) Reinera Kunzea, dosáhl
soudním rozhodnutím odstranění svého jména ze zveřejněného výtahu ze svazku Stasi vedeného na
Reinera Kunzea (Deckname Lyrik). Christa Wolfová (* 1929), vypravěčka, používající moderních
stylistických prostředků (Nachdenken über Christa T., 1968; Die Kindheitsmuster, 1977, do češtiny
přeloženo jako Vzory dětství /slovem Muster se myslí textilní „vzorek“/)  dosáhla vrcholu
popularity v roce 1983, kdy vyšla její povídka Kassandra, vnitřní monolog dcery trójského krále,
propojující téma moci a jejího zneužití s úvahami o úloze ženy v dějinách. Po vydání knihy Was
bleibt v listopadu 1989, v níž líčí, jak byla v roce 1979 sledována Stasi, se stala předmětem
ostrých polemik u západoněmecké kritiky. Nejen proto, že sama byla prominentkou v NDR, ale i jako
odpůrkyně sjednocení a symbol jedné generace samostatné NDR. Na její obranu vystoupili Wolf
Biermann i  Günter Grass. Další polemiky následovaly, když v roce 1993 vyšlo najevo, že byla
v letech 1959-1962 spolupracovnicí  Stasi (inoffizielle Mitarbeiterin – IM ).


Z básníků nejvíce proslul Johannes Bobrowski ([bo'brofski], 1917-1965), který se v celém svém díle
básnickém i prozaickém (romány Levins Mühle, a Litauische Claviere, 1966) zaměřil tematicky na
oblast vztahů mezi Německem a jeho východními sousedy. Stephan Hermlin ([hεrm'li:n], vl. jm. Rudolf
Leder, *1915), lyrik patetického zaměření a přísné formy, zaujal v roce 1979 svojí autobiografií
Abendlicht, jež vyprovokovala 1996 Karla Corino k napsání biografie Außen Marmor, innen Gips. Die
Legenden des Stephan Hermlin. Volker Braun (1939), autor nekonvenčních veršů, próz i divadelních
her, provokoval komunistický establishment především svou parafrází na Goethova Fausta, nazvanou
Hinze a Kunze: stavebník dělník Hinze uzavře smlouvu se stranickým tajemníkem Kunzem a udělá
kariéru (hra Hans Faust, 1968; nová jevištní verze 1973 jako Hinze und Kunze, Berichte von Hinze
und Kunze,1983; Hinze-Kunze-Roman, 1985).  Franz Fühmann (1922), básník a prozaik, věnující se
soustavnému překládání české poezie(zejména dílu Františka Halase), reflektuje ve svém díle
sebekriticky podlehnutí nacistické i komunistické ideologii (Zwanzig Tage oder Hälfte des Lebens,
1973; Säienzfiktschn (1981), Vor Feuerschlünden  (v NSR/SRN jako Der Sturz des Engels, 1982)

Nejvýznamnějšími dramatiky (kteří všichni vyšli tak či onak z Brechta) byli Helmut Baierl (1926) s
komedií Frau Flinz (1961); komediograf Peter Hacks (l928-2003), který přesídlil roku 1955
z Mnichova do východního Berlína a po konfliktu s cenzurou v roce 1963 se politicky brizantním
tématům vyhýbal psaním knih pro děti a dramatizací tradičních námětů (blankversem psaná komedie
Adam und Eva 1973) a monodrama Ein Gespräch im Hause Stein über den abwesenden Herrn von Goethe,
1976. Heiner Müller (1929), který rovněž adaptuje starší díla a látky, na rozdíl od Hackse je však
pesimistou a rozeným tragikem ("Philoktet", 1968; "Hamletmaschine", 1979 ). Velké popularity dosáhl
počátkem 70. let Ulrich Plenzdorf (*l934) svou hrou Die neuen Leiden des jungen W. (1972), v níž
hovorovým jazykem konfrontuje problémy mladých lidí s problémy, před které byl postaven Goethův
Werther. V roce 1978 získal svou povídkou  kein runter kein fern, která v NDR nikdy nevyšla,  Cenu
Ingeborg Bachmannové. Po roce 1989 se uplatňuje Plenzdorf  především jako scénárista.


Srůstání německé  literatury se neobešlo bez  osobních útoků a ztráty prestiže kdysi oslavovaných
autorů. Literárně nejzajímavější prózy, reagující na znovusjednocení Německa, pracují s jazykovým
experimentem – Reinhard Jirgl (*1953) : Hundsnächte (1997),  ale pohrávají si při zachycení epizod
z všedních dnů ve východoněmecké provincii se stylem amerických kriminálních příběhů – Ingo
Schulze: Simple Storys (1998). Humoristický přístup zvolil  Thomas Brussig  (Helden wie wir, 1995).
Žánrem, jehož obliba je v devadesátých letech srovnatelná ve starých i nových spolkových zemích, se
stala autobiografie, příp. historicky zaměřená  románové biografie postav druhé poloviny 20.
století (Günter de Bruyn [broyn], Franz Fühmann, Heiner Müller).

Zajímavým tématem se stává i pro autory žijící po Wende v Nových spolkových zemích dříve režimem
reálného socialismu tabuizovaný útěk a vyhnání etnických Němců (Volksdeutsche) z území obývaných
před válkou a jejich následná integrace do společnosti v Německu. (Místo výrazu Vertreibung,
Vertriebener se v Sovětské okupační zóně (Sowjetische Besatzungszone, SBZ),  tedy od r. 1949 NDR,
oficiálně užívalo výrazu Umsiedlung, Umsiedler, v letech 1948 popř. 1950 však i tyto výrazy zmizely
z oficiálního slovníku bez náhrady. – Dřívější texty  osobně nezasažených autorů v NDR, Anny
Seghersové Die Umsiedlerin (1950), Erwina Strittmattera Tinko (1954) a Helmuta Baierla Frau Flinz
(1964), poplatné doktríně socialistického realismu, sledují spíše zapojení do budování socialismu
(srv. v čes. lit. s koloniálním románem Nástup Václava Řezáče – postava komunisty Palmeho).  Teprve
v 80. letech vznikaly v NDR dokumentární texty s tématem nuceného vysídlení např. román Ursuly
Höntsch-Harendtové Wir Flüchtlingskinder /1985/ těžící z autobiografie a dokumentace. Z proponované
trilogie napsala autorka  už jen druhý díl Wir sind keine Kinder mehr /1990/).

Na Západě jakoby znovu uvedl tuto problematiku do literatury  (z dřívějších autorů se jí zabývali
Siegfried Lenz,  Peter Härtling pobývající mj. v Olomouci a Brně,  a Brechtův žák Horst Bienek,
rodák z polských Glivic (Gleiwitz), který po několika letech v nechvalně proslulém sibiřském gulagu
Vorkuta odešel do SRN) mimo vyhnanecké prostředí  Günter Grass svou novelou Im Krebsgang (2002),
na Východě se jí věnoval např. Jörg Bernig  Niemandszeit (2002)  příběhem ze severních Čech na
česko-polsko-německém pomezí, polemizujícím s Benešovými dekrety,   Reinhard Jirgl experimentálním
románem Die Unvollendeten (2003), který navazuje na poetiku Arno Schmidta a líčí osud čtyř
sudetoněmeckých žen z Chomutova, a Christoph Hein (*1944), který na sebe upozornil už v době NDR
(např. Der fremde Freund/ v záp. Německu pod titulem Drachenblut/, Horns Ende, Der Tangospieler),
románem Landnahme (2004), příběhem vyhnance-outsidera přicházejícího do saského maloměsta z polské
Vratislavi (Wrocław, Breslau).




b) Literatura SRN


Na rozdíl od NDR, kde zejména v prvních letech tvořili jádro autorů navrátilci z emigrace, začíná
se v SRN (a předtím v západních okupačních pásmech) téměř od nuly a uplatňují se hlavně lidé, kteří
teprve po válce začínají publikovat. Většina z nich se připojila k volnému seskupení Gruppe 47.

Prvním velkým autorem je Wolfgang Borchert (1921-1947), který ve hře Draußen vor der Tür (1946) i
ve svých expresionisticky zabarvených prózách vylíčil pocity těch, kteří se po letech vrátili z
fronty.

Největší světové proslulosti z autorů SRN dosáhl nesporně nositel Nobelovy ceny za literaturu
(1972) Heinrich Bö11 (1917-1985), a to svými novelami a krátkými povídkami (je mistrem tohoto
žánru) i romány (Billard um halb zehn, 1959; Ansichten eines Clowns, 1964 (zfilmovaný Vojtěchem
Jasným, 1976); Gruppenbild mit Dame, 1971; Die verlorene Ehre der Katharina Blum; 1974). Je
důsledným kritikem západoněmecké skutečnosti z pozic křesťanského humanismu, při čemž u něho stále
více sílí rysy anarchismu.

Günter Grass (pův. Graß, 1928), rovněž nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), je
sociálně-demokraticky zaměřený prozaik, dramatik a básník, podává svou kritiku západního způsobu
života často s barokním a vitalitou překypujícím stylem (např. bizarní výchovný román Die
Blechtrommel (1959, zfilmovaný 1979 Volkerem Schlöndorffem Die Blechtrommel/ Le tambour), román o
válečných událostech v Gdaňsku a poválečném Německu, jak je vnímal malý bubeník, který přestal
růst. Popularitě tohoto prvního dílu Gdaňské trilogie se přiblížil Der Butt (1977), mnohovrstevný
román o historiky zamlčovaných dějinách a o feministickém tribunálu, soudícím v roce 1974 platýze,
který tak dlouho nadržoval mužům, až přivedli svět na pokraj ekologické a sociální katastrofy.
Vzpomínkovým svazkem Beim Häuten der Zwiebel (2006) vyvolal nositel Nobelovy ceny polemiku o své
morální integritě svým pozdním přiznáním, že byl jako mladý voják příslušníkem zbraní SS (Waffen
SS).

Martin Walser (1927), tvůrce rozsáhlých společensko-kritických a absurditu života odhalujících
románů (Halbzeit. 1960) se v 70. letech krátce sblížil s marxistickou levicí (román Die Gallistl
´sche Krankheit, 1972). V roce 1998 naopak svou řečí při přejímání   Mírové ceny německých
knihkupců hovořil o „instrumentalizaci naší viny“, odmítl Osvětim jako prostředek zastrašování a
jako povinný rituál a  hájil možnost zvolit si jako vyprávěč perspektivu, při níž při líčení
válečných let 1938-1945 nepadne ani zmínka o Osvětimi (román Ein springender Brunnen, 1998).

Moderní americkou prózou byl ovlivněn Siegfried Lenz (1926), který ve svých románech i povídkách
velmi často líčí mezní situace. S nacistickou minulostí a s problémem viny a povinnosti se
vyrovnává ve svém nejlepším románě Deutschstunde (1968).  Polemikou s vyhnaneckým pojetím domoviny
je román Heimatmuseum, 1978.

Alfred Andersch (1914-1980) spojuje ve svých románech moderní formální postupy s realistickým
líčením. Častým námětem je útěk  a zklamání z komunismu (román Sansibar oder der letzte Grund,
1957). 1974 vyšel Anderschův formálně nejdokonalejší román Winterspelt (čes. "Bouře v Ardenách") –
o neschopnosti „důstojnické internacionály“  zastavit zbytečné krveprolití a možnostech
nekapitulovat ani v zdánlivě beznadějných situacích  a neakceptovat  determinovanost individuální
existence.

Líčení života a problémů dělnictva i ostatních pracujících si vytyčila jako hlavní úkol skupina
Gruppe 61, jejímž nejznámějším představitelem je Max von der Grün (1926). Světově proslulým je
levicový nezávislý reportér Hans Günter Wallraff (1942), který ve svých knihách odhaluje zlořády
v bulvárním tisku (kniha Der Aufmacher, 1977, odhaluje např. způsob redakční práce v novinách
Springerova koncernu Bild) či nelidské zacházení s ilegálními tureckými dělníky (Ganz unten, 1985).

Z dramatiků SRN se nejvíce proslavili moralizující Rolf Hochhuth (* 1931), autor problémové hry o
postojích papeže Pia XII. za 2. světové války (Der Stellvertreter, 1963), absurdnímu dramatu blízký
Wolfgang Hildesheimer (*1916), z mladší generace pak              s formou i jazykem
experimentující Peter Handke (* 1942), původem z Rakouska (Publikumsbeschimpfung, 1966) a sociálně
kritický Franz Xaver Kroetz (* 1946), člen DKP v letech 1971-1980, který od naturalistických
počátků přešel ke hrám realističtějším a politicky angažovaným (Oberösterreich, 1972).
Konzervativně orientovaný dramatik a prozaik Botho Strauß ['bo:to], ve svých hrách konfrontuje
banální a mytologické situace. Jeho hra Der Park (1983) je zcizující variací na Shakespearův Sen
noci svatojánské, Ithaka (1996) posledních zpěvů eposu Odysseia.

Klasikem rozhlasové hry, která byla zejména po válce velmi populární, se stal básník Günter Eich
(1907-1972).


c) Německy psaná literatura Švýcarska, Rakouska a jiných oblastí


Mezi nejoblíbenější poválečné německy píšící autory patří dva Švýcaři. Dramatik a prozaik Friedrich
Dürrenmatt (1921-1990) ve svých tragikomediích, které mají formálně leccos společného s Brechtem,
kritizuje z pozic iracionalismu a skepse současnou nehumánní společnost (Der Besuch der alten Dame,
1956; Die Physiker, 1963). Max Frisch (l911-1991), Brechtem ovlivněný autor parabolických her
(Andorra, 1961), zkoumá ve svých kusech otázku identity člověka. Tentýž problém je i hlavní osou
jeho románů (Mein Name sei Gantenbein, 1964).

Mistr krátké prózy  Peter Bichsel (* 1935) se proslavil především drobnými prózami
Kindergeschichten (1969), Schulmeistereien (1985) a Zur Stadt Paris, jejichž tématem jsou obtíže
při hledání smyslu individuální existence, pokud se člověku nepodaří svůj život někomu vyprávět.


Z  rakouských autorů si zaslouží zmínky dramatik Fritz Hochwälder (l911-1986), autor dramatu Das
heilige Experiment (1943, o jezuitském státu na území Paraguaye, jenž byl 1767 zlikvidován, protože
svým zacházením s indiány a uplatněním spravedlivého řádu představoval nebezpečný precedens ve
světě moci a hromadění bohatství). Hochwälder psal především aktualizující historické hry, např.
Der öffentliche Ankläger (1948) o strachu tyranů v době jakobínského teroru v roce 1793.

Nositelem Nobelovy ceny za literaturu se stal v roce  1981 prozaik Elias Canetti (l905-1994), autor
tragikomického románu z vídeňského prostředí Die Blendung (1935), který si získal širší publicitu
až v 60. letech. Canetti  pocházel ze sefardské rodiny v bulharském Russe/ tehdy nazývaném
Rustschuk. Dětství v Bulharsku, Anglii, ve Vídni a dospívání v Curychu je věnován první díl jeho
autobiografie, nazvaný Die gerettete Zunge. Geschichte einer Jugend (1977).

Ilse Aichingerová (*l921), píše prózy a rozhlasové hry, v nichž dominují prvky podobenství a
fantazie (Die Spiegelgeschichte, 1949).

Autorkou filozofických, stylově novátorských próz (románu Malina, 1971) byla z Rakouska pocházející
básnířka Ingeborg Bachmannová (1926-1973).

Originálem poválečné rakouské literatury je Übertreibungskünstler  Thomas Bernhard  (1931-1989),
který studoval  zpěv, režii a herectví. Jeho dozrávání ovlivnil umělecky založený dědeček a
literát. Autobiografické knihy: Die Ursache, Der Keller, Der Atem, Die Kälte, Ein Kind
(1975-1982).  Také tuberkulóze vděčí jeho próza za existenciální ladění (nemoc, smrt, sebevražda,
hloupost a zoufalství) a pesimismus (vliv Schopenhauerovy filozofie).  Jeho sociálně izolované
postavy se často fanaticky obětují  nějakému  sterilnímu uměleckému „dílu“.  Bernard proslul svým
literárně dovršeným monomanickým hyperbolickým spíláním (muzikální parlando rakouštiny!), s nímž
v občanském životě korespondovala řada (soudních) sporů  s okolím (např. prozatímní zákaz
distribuce jeho knih pro Rakousko).  Jeho dramata (jsou spíše libreta psaná na míru  (Bernhardu
Minettimu / Minetti. Ein Porträt des Künstlers als alter Mann, 1977/ a hercům z trupy režiséra
Clause Peymanna - inscenoval premiéry Bernharda). Jeho lyriku ovlivnil Trakl a Rilke.
Nejrozsáhlejší knihou je travestie uměleckého románu Auslöschung (1986).

Nobelovu cenu za literaturu obdržela 2004 také kontroverzní básnířka, zejména však spisovatelka a
dramatička Elfriede Jelineková (1946), v letech 1974-1991 členka Komunistické strany Rakouska.
Zaměřuje se především na postavení ženy ve společnosti, uplatňujíc feministickou kritiku, satiru,
ironii, jazykové experimenty.  Kritika jí vytýkala mj. pornografičnost.  V románu Die
Klavierspielerin (1983, zfilmování) líčí patologický vztah mezi matkou a dcerou (do značné míry s
autobiografickým pozadím), projevy narcismu a pervertované lidské sexuality.

Surrealismem ovlivněný a hermetickou poezii píšící Paul Celan ([ce'la:n], vl. jm. Paul Antschel,
1920-1970) ve svých raných básních líčil osud Židů za války, v pozdějších sbírkách soustředil
především na zkoumání možnosti a nemožnosti komunikace, na možnosti a meze jazyka – sbírka
Sprachgitter (1959), s četnými oxymóry vyvolala především negativní kritiku současníků, protože se
nechtěli smířit, že báseň nereferuje o mimoliterární skutečnosti, nýbrž sama svou realitu vytváří.


S různými jazykovými vrstvami experimentuje básník a prozaik H.C. Artmann (: Hans Carl, plná podoba
se neužívá, spíše naopak lze jméno zkrátit na důvěrnější „H.C.“, 1921-2000), který psal i ve
vídeňském dialektu (med ana schwoazzn dintn, 1958) a patřil k Wiener Gruppe, provokující
konzervativní vídeňskou literární scénu 50. let.  Ernst Jandl (1925-2000) jejím členem nebyl, ale
svými jazykovými hříčkami, inspirací dadaismem a důrazem na živý přednes textů se její poetice
blížil. Jeho báseň lichtung (…lechts und rinks kann man nicht velwechsern) ze sbírky Laut und Luise
(1966) patří k nejcitovanějším.





Ve Švédsku nalezla roku 1940 útočiště později Nobelovou cenou vyznamenaná básnířka Nelly Sachsová
(1891-1970), jejíž celé poválečné dílo je žalozpěvem nad milióny Židů, umučených v nacistických
vyhlazovacích táborech (In den Wohnungen des Todes, 1947). Rovněž ve Švédsku žil Peter Weiss
(1916-1982),  jeden z významných německy píšících dramatiků. Ovlivněn Brechtem vytvořil své
vrcholné dílo Die Verfolgung und Ermordung Jean Paul Marats dargestellt durch die Schauspielgruppe
des Hospizes zu Charenton unter Anleitung des Herrn de Sade (1964), v němž využil takřka všech
prostředků moderního divadla.

Doporučená literatura:


schlosser,  Horst Dieter. Dtv-Atlas zur deutschen Literatur. Tafeln und Texte. München, dtv, 1987^3
(nebo ještě lépe novější, dobré repetitorium k přípravě na zkoušky atd.).


Bahr, Ehrhard(vyd.). Dějiny německé literatury: Kontinuita a změna. Od středověku po současnost.
Sv. 1: Od středověku po baroko.  Překl. Veronika Dudková, Johana Gallupová. Praha: Karolinum, 2005.
ISBN 80-246-0642-9 (ISBN 80-246-1017-5).


Bahr, Ehrhard (vyd.). Dějiny německé literatury: Kontinuita a změna. Sv. 2: Od osvícenství k době
předbřeznové. Přel. Markéta Kachlíková. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1048-5 (ISBN
80-246-1017-5).


Bahr, Ehrhard (vyd.). Geschichte der deutschen Literatur: Kontinuität und Veränderung: Vom
Mittelalter bis zur Gegenwart. Bd. 3: Vom Realismus bis zur Gegenwartsliteratur. Tübingen: Francke
Verlag, 1988. ISBN 3-7720-1742-8.



Jako repetitoria dějin německé literatury na zkoušku se hodí zejména jednosvazkové práce, např.:


Rothmann, Kurt. Kleine Geschichte der deutschen Literatur. Stuttgart: Reclam, 1985^7 (raději
novější vyd.)


Ke zkoušce z Úvodu …  pak i jednosvazkové středoškolské učebnice (některé k dispozici u vedoucího
semináře)


Německy psanou literaturu z českých zemí najdeme u:


Mühlberger, Josef. Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900-1939. München—Wien: Langen,
1981. ISBN 3-7844-1879-1. (Tschechische Übers.: J.M. Dějiny německé literatury v Čechách
1900–1939.  Übers. v. Veronika Dudková. Ústí nad Labem: albis international, 2006. ISBN
80–86971-11–2. (Obsahuje mj. bio-bibliografické údaje k autorovi, neúplnou bibliografii překladů
uváděných autorů do češtiny. )


Kosatík, Pavel. Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství
Franze Kafky, 2001. ISBN 80-85844-79-6.


Autory v československém exilu najdeme nejdostupněji v:



Beck, Miroslav—Veselý, Jiří. Exil und Asyl: Antifaschistische deutsche Literatur in der
Tschechoslowakei. Berlin (O.): Volk und Wissen, 1981.



Pěkným výstupem brněnských studentů germanistiky pod vedením lektorů  je brožura k stejnojmennému
projektu zahrnujícímu česky i německy píšící osobnosti brněnské kultury ve 20. století
(http://www.literarischer-spaziergang.wz.cz/de/):


Literární toulky Brnem/Literarischer Spaziergang Brünn. Brno: „Germanistika“ FF MU, 2006.




















Literární druhy a žánry v německé literatuře


Literární druh (die literarische Gattung) je pojem širší. Obvykle se veškerá literatura dělí na tři
druhy: epiku (die Epik), lyriku (die Lyrik) a drama (das Drama). (Goethe v poznámkách k
Westöstlicher Diwan z r. 1819 uvádí: Es gibt nur drei echte Naturformen der Poesie: die klare
erzählende, die enthusiastisch aufgeregte und die persönlich handelnde: Epos, Lyrik und Drama.) Je
však samozřejmé, že existuje řada přechodných jevů (např. epické divadlo - episches Theater). Žánr
(das Genre) je pojem užší. Obvykle se jím označují jednotlivé specifické literární útvary v rámci
jednotlivých druhů,  přičemž rozlišovací kritéria mohou být obsahová (kriminální román - der
Kriminalroman), formální (román v dopisech, epistolární román – der Briefroman) i jiná.


a) Epika

V epických dílech, která bývají objektivnější než lyrika a subjektivnější než drama, vystupuje do
popředí jejich vyprávěcí ráz. Často se rozlévají do šíře (epická šíře - epische Breite) a obsahují
řadu epizod (die Episode), Důležitým činitelem je stanovisko vypravěče (der Standpunkt des
Erzählers) - nejběžnější je vyprávění v třetí osobě (Er-Form), časté je i vyprávění v první osobě
(Ich-Form). Epická díla mohou být skládána jak veršem tak prózou. Ve starších obdobích převažovala
díla veršovaná, v současné době jsou nejdůležitější formy prozaické.


Některé významnější epické útvary (od tzv. velké epiky přes střední k drobné epice):


Epos (das Epos) je delší vyprávěcí skladba ve verších, rozbíhající se do šířky, časté jsou epizody
a podrobné popisy a líčení.

Friedrich Gottlieb Klopstock: Der Messias (1748-1773), Johann Wofgang (von) Goethe: Hermann und
Dorothea (1797).


Hrdinský epos (das Heldenepos) čerpá látku z lidových a národních hrdinských pověstí, autor
většinou anonymní: Nibelungenlied (okolo r. 1210), Kudrun (1230-1240).

Dvorský epos (das höfische Epos) se pěstuje na šlechtických dvorech, látku čerpá především z
keltských, antických či orientálních pověstí. Na německý dvorský epos má velký vliv dvorský epos
francouzský.

Wolfram von Eschenbach: Parzival (okolo
1200).

Gottfried von Strassburg: Tristan und Isolde (okolo r. 1210).


Zvířecí epos (das Tierepos) je typ eposu, v němž jednajícími postavami -  jsou zvířata. Vznikl
pravděpodobně spojením většího množství kratších příběhů či bajek, k němuž došlo v dolním Porýní, a
postupně nabýval řady rysů sociální satiry. Hlavními postavami bývali chytrý lišák Reinhart
(Reginhard) a vlk Isengrin.

Heinrich der Glîchezaere: Reinhart Fuchs (okolo 1182)

Dolnoněmecké zpracování Reinke de vos (1498) v nové době zpracoval Goethe: Reineke Fuchs
(1794).


Román (der Roman) je rozsáhlejší dílo, které znázorňuje širší úsek skutečnosti ve vývoji a na
vzájemných vztazích postav. Často se rozlišuje řada různých typů románu podle mnoha kritérií.


Pikareskní román (der Schelmenroman) má za hrdinu šibala, který prožívá nejrůznější dobrodružství,
jež jsou spojena právě postavou hlavního hrdiny.

Hans Jacob Christoph »Christoffel« von Grimmelshausen: Der abentheuerliche Simplicissimus Teutsch
(1669). Thomas Mann: Bekenntnisse des Hochstaplers Felix Krull (1954).


Vývojový či výchovný román (der Bildungsroman, Erziehungsroman, Entwicklungsroman) líčí vývoj a
zrání nejčastěji mladého člověka.

Christoph Martin Wieland: Agathon (1767). Johann Wolfgang (von) Goethe: Wilhelm Meisters Lehrjahre
(1796), Wilhelm Meisters Wanderjahre (1829). Adalbert Stifter; Der Nachsommer (1857). Gottfried
Keller: Der grüne Heinrich (1854; 1880). Heinrich Mann: Die Jugend des Königs Henri Quatre (1935),
Die Vollendung des Königs Henri Quatre (1938).


Historický román (der historische Roman) si bere látku z historie. Byl velmi oblíbený v době
romantismu.

Achim von Arnim: Die Kronenwächter (1817). Adalbert Stifter: Witiko (1867), Lion Feuchtwanger: Jud
Süß (1925); Thomas Mann: Joseph und seine Brüder (1926-1943).


Der Staatsroman je označení pro román, který látkově čerpá často z oblasti politiky a který s
didaktickým zaměřením podává líčení ideální společnosti či ideálního státu.

Christoph  Martin Wieland: Der goldene Spiegel (1772). Hermann Hesse: Glasperlenspiel (1943).


Klíčový román (der Schlüsselroman) je román, v němž skutečné události, děje a postavy jsou vylíčeny
zahaleně (změna jmen, okolností, dějiště, doby). Oblíben byl zejména v 16. a 17. století. Daniel
Casper von Lohenstein: Großmutiger Feldherr Arminius ... nebst seiner durchlauchtigsten Thusnelde
(1690), Lion Feuchtwanger: Der falsche Nero (1936).


Román v dopisech, epistolární román (der Briefroman) je typ románu, který se skládá výlučně nebo
převážně z fingovaných dopisů.

Johann Wofgang (von) Goethe: Die Leiden des jungen Werthers (1774).

Friedrich Hölderlin: Hyperion oder Der Eremit in Griechenland (1799)


Novela (die Novelle) bývá obvykle rozsahem kratší než román a delší než povídka (Geschichte). V
jejím středu bývá většinou nějaká neobyčejné a ojedinělá událost. Mívá rychlý spád a často
překvapivý, dramatický obrat v ději. Nejvýznamnějšími německy píšícími novelisty jsou Heinrich von
Kleist, Ludwig Tieck, Gottfried Keller,  Theodor Storm, Thomas Mann, Anna Seghersová.


Povídka (die Erzählung) znázorňuje kratší úsek, mívá jen omezený počet postav. Veršované povídky
(die Verserzählung) byly oblíbeny zvláště v době rokoka (Christoph Martin Wieland). Předním
současným mistrem povídky je Heinrich Böll. Die Erzählung v širším smyslu znamená blíže neurčené
většinou prozaické vyprávění (Christa Wolf: Kassandra).


Krátká povídka (die Kurzgeschichte) je původně překlad anglického terminu short story. Je to
krátký, často vypointovaný útvar, mnohdy s anekdotickými rysy. Vynikajícími představiteli jsou
Wofgang Borchert, Heinrich Böll, Siegfried Lenz.


Hrdinská píseň (das Heldenlied) je stručnější a sevřenější veršovaný příběh s látkou z germánských
pověstí, zejména z doby stěhování národů. Hildebrandslied (okolo r. 800).


Pověst (die Sage) je ústně předávané vyprávěni historického nebo mytologického rázu. Středem
pověstí jsou nejčastěji hrdinové (Heldensagen) nebo určitá místa (Lokalsagen). Pověsti o
Siegfriedovi, o Attilovi. Pověst o Lorelei.


Sága (die Saga) je staroseverské prozaické vyprávění kronikářského či románového rázu (většinou
zapsány ve 12. a 13..století). Ságy o norských králích. Sága o Egilovi.


Legenda (die Legende) je prozaické či veršované vyprávění, jehož záměrem je náboženské povznesení
čtenáře či posluchače, většinou pojednává o světcích.

Georgslied (okolo r. 900). Hartmann von Aue: Der arme Heinrich (okolo r. 1200) - dvorský epos s
legendárním námětem.


Mýtus (der Mythos) je vyprávěni, založené na nejčasnějších prožitcích světa u národů v raných
stádiích jejich vývoje. Nejčastěji o stvoření světa a přírodních jevech a o bozích a heroích.
Nejvíce z germánské mytologie se zachovalo ve staroislandské Eddě Starší.


Pohádka (das Märchen) je většinou fantastické vyprávění, v němž značnou roli hrají zázraky a
nadpřirozené jevy. Lidové pohádky (das Volksmärchen) v Německu sbírali a vydali bratři Jacob a
Wilhelm Grimmové: Kinder- und Hausmärchen (1812-1815). Umělé pohádky (das Kunstmärchen) byly velmi
oblíbeny zejména v období romantismu, kdy se o ně pokoušeli takřka všichni autoři. Nejvýznamnějšími
z nich jsou Ludwig Tieck (Der blonde Eckbert, 1797), Clemens Brentano (Gockel und Hinkel, 1811),
Wilhelm Hauff  (Die Geschichte vom kleinen Muck, 1827), zvláštní typ pohádkových novel vytvořil
Ernst Theodor Amadeus Hoffmann (Der goldene Topf, 1814).


Bajka (die Fabel) je veršované či prozaické vyprávění, jehož hrdiny bývají většinou zvířata,
jednající jako lidé (die Tierfabel). Bajky jsou obvykle didakticky zaměřené. Z tohoto důvodu byly
velmi oblíbeny ve středověku (Ulrich Boner: Der Edelstein, 1350) a za osvícenství (Christian
Fürchtegott Gellert, Friedrich von Hagedorn). Gotthold Ephraim Lessing vystoupil proti ironickým,
vtipným a galantním veršovaným bajkám podle vzoru Francouze La Fontaina (Jean de La
Fontaine,1621-1695) a sám propagoval a preferoval krátké a sevřené bajky v próze (Fabeln, 1759).


Podobenství (die Parabel, das Gleichnis) je poučné kratší vyprávění, které se na jednotlivém
případu, obvykle něčím zajímavém, snaží ukázat něco obecného. V moderní německé literatuře se
podobenství objevuje zejména u Gottholda Ephraima Lessinga, Franze Kafky a Güntera Kunerta.


Jarmareční píseň (der Bänkelsang) byla přednášena na veřejnosti s doprovodem obrázků a flašinetu.
Většinou se jednalo o hrůzostrašné příběhy, které se označují jako moritáty (die Moritat).
Jarmareční písně značně ovlivnily tvorbu Franka Wedekinda, Bertolta Brechta a Petera Weisse.


Anekdota (die Anekdote) je krátké sevřené vypointované vyprávění, které má v německy psané
literatuře dlouhou tradici. Vrcholu tohoto žánru bylo dosaženo v díle Heinricha von Kleista a
Johanna Petera Hebela (1760-1826). U Hebela se objevuje i anekdotě podobná kalendářová povídka
(die Kalendergeschichte), která má rovněž svou tradici (Bertolt Brecht: Kalendergeschichten, 1949).

Der Schwank, šprým (někdy i česky švank), je kratší či delší anekdotické vyprávění veršem či
prózou, někdy hrubšího obsahu, někdy s poučnou tendencí. V oblibě ve středověku a počátkem
novověku, často v cyklických souborech. Např. Das Lalebuch (1597), líčící příběhy kocourkovských.
Švanky se objevují i v dramatické podobě.

Knížky lidového čtení (Volksbücher) jsou prozaická vyprávění, založená většinou na dvorské epice a
na různých antických a středověkých látkách. Velmi se rozšířily v 16. století vlivem knihtisku,
velké obliby doznaly opět za romantismu. Příklady: Fortunatus, Melusine, Die schöne Magelone,
Genoveva, Reineke Fuchs, Till Eulenspiegel, Dr. Faust, Lalebuch.


Kronika (die Chronik) je prozaický i veršovaný středověký žánr. Většinou jde o chronologický záznam
historických událostí, obvykle bez pátrání po vnitřních souvislostech. Veršovaná Kaiserchronik
(1155), líčící děje od založení Říma do současnosti, je jedním z prvních německých nenáboženských
děl po Hildebrandslied.


b) Lyrika

Lyrika (die Lyrik) je nejsubjektivnější ze všech tři literárních druhů. Je bezprostředním
vyjádřením básníkova nitra, jeho citových a myšlenkových stavů nebo procesů. Z lyriky jako celku se
někdy ještě vyděluje:

1) lyrika přírodní (die Naturlyrik), líčící pocity, vyvolané prožitkem přírody. Oblíbena za
osvícenství (Albrecht Haller; Die Alpen[3], 1729), za romantismu (Joseph von Eichendorff) i později
(Annette von Droste-Hülshoff, Nikolaus Lenau, Theodor Storm).

2) lyrika reflexivní (die Gedankenlyrik, die Reflexionslyrik)

ztvárňuje především myšlenky a ideje. Vrcholem německé reflexivní lyriky jsou filozofické básně
Friedricha Schillera (An die Freude, Die Götter Griechenlands, Die Künstler).


Jako (die) Bekenntnisdichtung se v Německu označuje poezie, vyjadřující skutečné prožitky a pocity
autora. Jindy se mluví o (die) Erlebnisdichtung. Vrcholí v tvorbě Goethově. Opakem pak by bylo
(die) Bildungsdichtung, inspirované spíše literaturou.


Mezi jednotlivými lyrickými formami není tak přesných hranic jako je tomu u žánrů epických. Obvykle
se uvádí několik tradičních typů.


Óda (die Ode) je oslavná, většinou patetická báseň na nějaké významné, vznešené téma. V Německu má
dlouhou tradici: Andreas Gryphius, Friedrich Gottlieb Klopstock, Friedrich Schiller, Friedrich
Hölderlin, Johannes R. Becher. Jako ódy se označují i nerýmované básně s přesným metrickým
půdorysem, inspirované antickými autory (srov. alkajská a asklepiádská strofa).


Hymnus (der Hymnus) je oslavná, často extatická a opojná báseň či

chvalozpěv na vlast, národ, přírodu, bohy, panovníka. V Německu Johann Wolfgang Goethe (Das
Göttliche, Mahomets Gesang), Novalis (Hymnen an die Nacht, Friedrich Hölderlin, Johannes R. Becher.


Elegie (die Elegie) je vyjádřením smutku, žalu básníkova. Oblíbena v době citovosti (Friedrich
Gottlieb Klopstock), později zejména Friedrich Hölderlin a Rainera Marii Rilka (Duineser Elegie,
1923). Jako elegie bývají označovány i básně psané elegickými distichy (např. Goethovy erotické
básně Römische Elegien)



Píseň (das Lied) je prostý útvar menšího rozsahu, zpěvné formy, většinou strofický. Oblíbena byla
především v době romantismu a v 19. století (Clemens Brentano, Joseph von Eichendorff, Ludwig
Uhland, Heinrich Heine, Eduard Mörike). Písně byly velmi často zhudebňovány (Franz Schubert, Robert
Schumann, Johannes Brahms, Hugo Wolf).


c) Některé lyricko-epické útvary


Hranice mezi epikou a lyrikou se velmi často stírají. Výsledkem jsou některé útvary lyricko-epické.

Balada (die Ballade) podává většinou tajemný, často tragicky končící děj, v němž člověk podléhá
přesile přírody či nadpřirozených a společenských sil. V Německu: Johann Wolfgang von Goethe (Der
Erlkönig, Der König in Thule), Friedrich Schiller (Der Taucher, Der Handschuh), Clemens Brentano,
Heinrich Heine, Ludwig Uhland, Frank Wedekind, Else Lasker-Schüler, Erich Kästner,  Bertolt Brecht.


Romance (die Romanze) je kratší báseň v lidovém tónu, ne však tragická jako balada. V Německu:
Clemens Brentano, Heinrich Heine.


Idyla (die Idylle) je líčeni klidného, skromného, nerozporného života. V Německu byly idyly
oblíbeny zejména v době rokoka: Johann Heinrich Voss (1751-1826): Luise (1795),  Salomon Gessner
(1730-1788): Idyllen (1772), Eduard Mörike: Die Idylle vom Bodensee (1846).


d) Drobné a přechodné útvary


Je řada drobných forem, které mají sice většinou blíže k lyrice,

avšak není snadné je jednoznačně zařadit. Jsou to:


Hádanka (das Rätsel) patří k tomu nejstaršímu, co se u většiny národů pěstovalo. Může být psána
veršem či prózou, v literatuře byly oblíbené ve středověku. Hádanky, které klade Klingsor
Wolframovi, tvoří značnou část středověké básně Der Sängerkrieg auf der Wartburg (okolo r.
1260).


Zaříkávadla (der Zauberspruch) pocházejí původně většinou z pohanských dob. Sloužila k odvrácení
škody, démonů, nemocí, nebo k přivolání požehnání a dobrých sil. Nejznámější zachovaná zaříkávadla
jsou tzv. Merseburger Zaubersprüche (10. století).


Přísloví (das Sprichwort) je lidový výrok z oblasti životní moudrosti s didaktickou tendencí, často
vázaný rýmem, aliterací nebo rytmem. Přísloví se často objevovala i v umělé literatuře, zejména v
pozdním středověku a za reformace (v satirách, masopustních hrách a šprýmech).

Dětské říkadlo (der Kinderreim) - dětské verše, většinou s výraznými rýmy. Zvláštním typem je
odpočitavadlo (der Abzählreim). Dnes se někdy s oblibou používají a obměňují i v literatuře umělé,
např. ve hře Petera Weisse: Nacht mit Gästen (1963).


Der Spruch znamená v dějinách německé literatury většinou poučnou, politickou či duchovní báseň
lyrického rázu o jedné strofě. K největší dokonalosti přivedl tento typ básně Walter von der
Vogelweide. Někdy se ale výrazem der Spruch míní pouhá sentence didaktického rázu ve verších. Výraz
(die) Spruchdichtung se do češtiny někdy překládá jako gnómické básnictví.


Aforismus (der Aphorismus) je krátký, většinou sevřeně formulovaný výrok v próze, na rozdíl od
přísloví je na něm patrný individuální ráz autora. K nejslavnějším německým aforistikům patří
Georg  Christoph Lichtenberg, (1742-1799), Jean Paul, Friedrich Nietzsche a Karl Kraus (1874-1936).


Fragment (das Fragment) je útvar, blízký aforismu, oblíbený u raných

romantiků (F. Schlegel; Fragmente, 1798; Novalis: Blütenstaub. 1798). Často je nejasný, víceznačný
a ne na první pohled pochopitelný, čtenář má být podnícen k samostatnému uvažování.

Na rozhraní mezi uměleckou a odbornou literaturou stojí následující útvary:


Esej (der, das Essay ['εse, ε'se:]) je kratší pojednání na různá témata, většinou přístupně, vtipně
a kultivovaně psané, subjektivně zabarvené. Nečiní si nárok na systematičnost a vyčerpávající
analýzu. V německy psané literatuře mj. Hugo von Hofmannsthal, Thomas Mann a Karl Kraus.


Poučná báseň (das Lehrgedicht) zprostředkuje uměleckou formou různé, často i vědecké poznatky.
Oblíbena ve starověku a ve středověku, později zejména v době osvícenství.

Ewald von Kleist: Der Frühling (1749). Johann Wolfgang von: Die Metamorphose der Pflanzen.


Autobiografie (die Autobiographie) je literární zpracování vlastního života. Často poskytuje klíč k
lepšímu porozumění autoru a jeho dílu. Mívají volnější, deníkový ráz, nebo bývají umně komponovány.
Někdy se stávají jakousi kronikou doby. K nejvýznamnějším autobiografiím německých autorů patří:
Johann Wolfgang von: Aus meinem Leben. Dichtung und Wahrheit (1811-1833); Gerhart Hauptmann: Das
Abenteuer meiner Jugend (1937); Stefan Zweig: Die Welt von Gestern (1942).

Reportáž (die Reportage) zpracovává uměleckou formou skutečné události. Mistrem reportáže byl
pražský rodák Egon Erwin  Kisch (1885-1948): Der rasende Reporter (1925), ze současných autorů
vyniká západoněmecký levicový publicista Hans Günter Wallraff (1942).


e) Satira a satirické formy


Satirická díla kritizují skutečnost a vysmívají se jí zejména s pomocí ironie (die Ironie) a
nadsázky (die Übertreibung). Sarkasmus (der Sarkasmus) je ironie kousavá, drastická. Karikatura
(die Karikatur) je druhem přehánění, při němž jsou některé rysy a jevy zveličeny až do
nestvůrnosti. Některé formy či postupy jsou pro satiru typické či důležité.


Epigram (das Epigramm,das Sinngedicht) je krátká satirická báseň,

vesměs s výraznou pointou. Nejvýznamnějšími německými epigramatiky byli Friedrich  von Logau
(1604-1655), Gotthold Ephraim Lessing, Erich  Kästner. Obdobnou krátkou formou se v 17. století
vyjadřuje i duchovní obsah (Angelus Silesius: Cherubinischer Wandersmann 1674).

Parodie (die Parodie) je výsměšné, přehnané či zkreslující napodobení nějakého literárního díla,
při němž je zachována forma, avšak změní se obsah. Hodně se parodovalo v době osvícenství (častým
terčem byl Johann Christoph Gottsched a jeho stoupenci), nejčastěji parodovanou německou básní je
asi Friedrich Schillerova Das Lied von der Glocke (1800). Sklon k parodii se objevuje často v díle
Thomase Manna a Bertolta Brechta. V NDR psal vynikající parodie Günter de Bruyn (1926): Maskeraden
(1966).


Travestie (die Travestie) zesměšňuje určité literární dílo tím, že zachovává obsah, podává jej však
nepatřičnou formou (vážný obsah se vypráví vulgární řečí apod.). Mistrem travestie byl Johann
Nepomuk Nestroy. který zesměšňoval především Richarda Wagnera a Friedricha Hebbela.


Burleska (die Burleske) obvykle komickým či fraškovitým způsobem zpracovává vážnou tematiku, při
čemž využívá i prostředků parodie a travestie. Příklady z německé literatury: Johann Wolfgang von:
Götter, Helden und Wieland (1773); Friedrich Theodor Vischer: Einfacherer Schluß der Tragödie Faust
(1862).








f) Drama


Drama (das Drama) na rozdíl od epiky a lyriky zdůrazňuje konflikt, má sevřenější děj a
jednostranněji charakterizované postavy. Je psáno v přímé řeči a většinou určeno k přímému
předvádění na scéně.

Německé drama vyrůstá ze středověkého dramatu liturgického (Osterspiele, Passionsspiele). K tomu
přistupují později masopustní hry (Fastnachtspiele), školní drama (das Schuldrama) a vliv dramatu
antického, zejména Seneky, ve století 16. a 17. V 17. století vznikají první tragédie velkého
formátu (Andreas Gryphius), značný vliv má drama jezuitské (das Jesuitendrama) a potulní
komedianti, zejména angličtí (Haupt- und Staatsaktionen, hanswurstiády). V době osvícenské se
Johann Christoph Gottsched snaží o pozvednutí celkové úrovně dramatu i divadla, zdůrazňuje se tzv.
Bildungstheater (divadlo, které vzdělává). Komediantské divadlo lidové je v severní části Německa
potlačováno a jeho tradice žije od té doby pouze na jihu Německa a v Rakousku (na tuto linii
navazuje později das Wiener Volkstheater a Bertolt Brecht). Příliš úzkoprsé zásady Gottschedovy
(dogmatické chápání tří jednot, didaktičnost), držící se francouzského klasicismu, uvolnil Gotthold
Ephraim Lessing, který je jak svými hrami tak svými pracemi teoretickými zakladatelem moderního
německého dramatu. Sturm und Drang nedodržuje ani jednoty ani stavovské rozdělení osob pro tragédie
a komedie, mísí tragické s komickým, předchozí vliv francouzský vystřídává působení Shakespearovo.
Po próze Sturmu a Drangu se výmarská klasika ve svých humanitu hlásajících a historických hrách
vrací k verši, mnohdy i ke klasicky vyvážené formě, někdy i k jednotám (Iphigenie auf Tauris). V
19. století se po vcelku méně úspěšném dramatu romantickém (Ludwig Tieck, Clemens Brentano).
Přes existenci několika velkých dramatiků (Heinrich von Kleist, Georg Büchner,  Franz Grillparzer,
Friedrich Hebbel), drama jako vedoucí žánr uplatní až v období naturalismu. Pro začátek 20. století
je příznačné patetické drama expresionistické. v době výmarské republiky se celkově projevují spíše
střízlivější antipatetické tendence. Nejhranějším německým moderním dramatikem je tvůrce epického
divadla (episches Theater) Bertolt Brecht. Z německy píšících dramatiků jsou nejvýznamnější
Friedrich  Dürrenmatt, Max Frisch, Peter Weiss, Peter Hacks a Heiner Müller.

Vývoj zápletky (die Handlung) v klasickém pětiaktovém dramatu (der Fünfakter), což je nejčastější
forma francouzského, anglického i německého dramatu, bývá pětistupňový. Expozice (die Exposition)
je uvedením do situace, problematiky a nálady a současně seznámením s jednajícími postavami.
Většinou jde o první dějství, ale expozicí může být i prolog (der Prolog) nebo předehra (das
Vorspiel), např. Friedrich Schiller: Wallensteins Lager,  Bertolt Brecht: Der gute Mensch von
Sezuan. Kolize (die Kollision) je úsekem, v němž dochází k prvním, ne však ještě rozhodujícím
střetnutím. Obvykle 2. dějství. Krize (die Krise) je momentem, v němž se konflikt tak silně
vyhrocuje, že se zdá, že (tragický) konec se neodvratně blíži. Zdá se, že hlavní hrdina spěje k
zániku. Obvykle 3. dějství. Peripetie (die Peripetie) znamená obrat, většinou překvapivý a
neočekávaný, v ději. Jakoby tragický konec byl odvrácen a hrdina měl dosáhnout svého cíle. Obvykle
4. dějství. Jednotlivých peripetií ovšem může být ve hře celá řada. Katastrofa (die Katastrophe) je
závěrečný obrat hry, který přináší řešení konfliktu. Buď tragické (hrdina většinou umírá) nebo
obrat k dobrému (v komedii). (Řecké slovo katastrofé  znamená obrat, ne nutně tragický obrat.)


Nejvýznamnější dramatické žánry v německé literatuře jsou:


Tragédie (die Tragödie, [tra'gø:dịә]), někdy také truchlohra (das Trauerspiel), končí nešťastně,
obvykle smrtí hlavního hrdiny, který podléhá silám silnějším, než je sám. Lessing: Emilia Galotti,
Friedrich Schiller: Wallenstein,  Heinrich von Kleist: Penthesilea, Friedrich Hebbel: Agnes
Bernauer.


Činohra (das Schauspiel) je hra s vážnějším dějem, často blízká tragédii, která však tragicky
nekončí - dojde k dobrému rozuzlení. Lessing: Nathan der Weise, Johann Wolfgang von: Iphigenie auf
Tauris,  Heinrich von Kleist: Prinz Friedrich von Homburg.


Komedie (die Komödie [ko'mø:dịә]), též veselohra (das Lustspiel). je komická, veselá hra (v baroku
se ovšem někdy užívalo pojmu komedie, tragédie promiscue), kde se často jedná pouze o zdánlivé
konflikty. Především v 17. a 18. století se komedie odlišovala od tragédie i tím, že v ní
vystupovaly jen neurozené postavy, o nichž se soudilo, že jim chybí vznešenost, bez níž byl
tragický děj nepředstavitelný. Tragédie naopak pojednávaly jen o králích, knížatech a jiných vysoce
postavených osobách. Tato zásada, tzv. Ständeklausel (stavovská klauzule), bývala ovšem někdy
porušována (např. Andreas Gryphius  Cardenio und Celinde). Nejznámější německy psané komedie jsou:
Gotthold Ephraim Lessing: Minna von Barnhelm; Heinrich von Kleist: Der zerbrochne Krug; Georg
Büchner: Leonce und Lena; Gerhart Hauptmann:  Der Biberpelz.


U tragédie i komedie se ještě často rozlišují různé typy:


Osudová tragédie (die Schicksalstragödie) je v širším smyslu každá tragédie, v níž dochází ke
konfliktu hrdinů s nadpřirozenými silami, s osudem. V německé literatuře je osudová tragédie
oblíbena zejména okolo roku 1800. Zdůrazňuje se v ní démoničnost osudu a většinou rodinná či rodová
kletba. Příklady: Zacharias Werner (1768-1823): Der 24. Februar (fabule – zavraždění přišedšího
nepoznaného příbuzného hostitelem – připomíná hru  Le Malentendu /Das Mißverständnis/ Alberta
Camuse); Franz Grillparzer: Die Ahnfrau. Žánr paroduje August von Platen: Die verhängnisvolle
Gabel.


Charakterová komedie (die Charakterkomödie) zdůrazňuje komické působení neobvyklých, podivných či
přehnaných postav. Často u nich bývá vyzvedávána jedna stránka - lakomství, pokrytectví, chlubivost
atd.). Vzorem Molière. V německém dramatu: Gotthold Ephraim Lessing: Der junge Gelehrte, Die alte
Jungfer.

Situační komedie (die Situationskomödie) vzniká z komické situace, do níž se různými souhrami či
náhodami dostanou postavy, které nemusí být nijak výjimečné. Heinrich von Kleist: Amphitryon, Der
zerbrochne Krug, Gerhart Hauptmann: Der Biberpelz.


Fraška (die Posse) je méně náročný typ komedie s drsnější komikou a častým přeháněním až za hranice
pravděpodobnosti. Hlavním představitelem v německy psané literatuře je Johann Nepomuk  Nestroy:
Einen Jux will er sich machen, Der böse Geist Lumpazivagabundus.

Frašku s kouzly (die Zauberposse) pěstoval zejména Ferdinand Raimund: Der Alpenkönig und der
Menschenfeind.


Commedia dell´arte je původně lidová improvizovaná komedie, k níž existovaly předem připravené
scénáře. Zápletky bývají stereotypní, rovněž vystupují neustále stejné postavy, ztělesňující určité
typy: Harlekýn, Pierot, Kolombína, Pantalon. Commedia dell´arte ovlivnila vývoj vídeňského lidového
divadla.


Lokalstück (das) je lidová hra, líčící postavy a situace určitého města či určité oblasti, většinou
v místním dialektu. Většinou se jedná o komedie či frašky (die Lokalposse). Nejznámějším typem jsou
hry tzv. vídeňského lidového divadla.


Vídeňské lidové divadlo (das Wiener Volkstheater) je vídeňským lokálním typem lidové komedie a
frašky. Je ovlivněno zejména starými hanswurstiádami, commedií dell´ arte a barokním divadlem.
Velkou úlohu v něm hraje improvizace, opakují se obdobné postavy, časté jsou písňové a hudební
vložky. K výrazným formám patří Zauberstück (das) nebo Zauberposse (die), kde hrají velkou úlohu
kouzla a svět duchů, a hra o polepšení (das Besserungsstuck). Vídeňské lidové divadlo vrcholí dílem
F. Raimunda a J.N. Nestroye. S četnými jeho prvky se lze později setkat v díle Ludwiga Anzengrubera
(1839-1889), Hugona von Hofmannsthala a Ödöna von Horváth (1901-1938). Lidové lokální hry
existovaly i v řadě dalších větších měst, jako např. v Berlíně a v Hamburku.


V moderním dramatu se velmi často objevují:


Tragikomedie (die Tragikomödie), která je spojením prvků komických a tragických, jejich vzájemný
kontrast většinou stupňuje účinek hry. Zejména v naší době, kdy řada autorů poukazuje na nemožnost
tragédie dnes (např. Dürrenmatt), je tragikomedie velmi oblíbena. Viz: Friedrich Dürrenmatt: Der
Besuch der alten Dame, Die Physiker. Groteskní tragikomedie jsou oblíbenou formou absurdního
dramatu: Günter Grass: Die bösen Köche (1957).


Groteska (die Groteske) je útvar, pro který je charakteristické zejména spojování protikladných
prvků: tragiky a komiky, otřesného s banálním, fantastiky a tajemného s každodenním a všedním.
Příklad: Arthur Schnitzler: Der grüne Kakadu (1899).


Absurdní drama (absurdes Drama) je pokusem o scénické vyjádření bezúčelnosti a nesmyslnosti
lidského života a světa (Sisyfos jako symbol lidského usilování). Často má groteskní rysy, ukazuje
nemožnost či obtížnost komunikace .(banální, opakující se fráze), komedie tíhne k tragikomedii.
Oblíbeno zejména v 50. letech. Wolfgang  Hildesheimer: Die Verspätung (1963).


Epické divadlo (episches Theater) je spojeno především s postavou Bertolta Brechta. Je to divadlo
antiiluzivní, divák je různými prostředky odváděn od toho, aby se vciťoval do hry (písně,
transparenty, předem oznámen děj), která má působit zejména na jeho rozum. Tomuto postupu se říká
zcizování (die Verfremdung).


Dokumentární divadlo (das Dokumentartheater) je typem divadla politického. Drží se více či méně
faktů, která více či méně tendenčně interpretuje. Oblíbeno zejména v 60. letech. Rolf Hochhuth: Der
Stellvertreter (1963). Peter Weiss: Die Ermittlung (1965).



Ještě některé starší žánry nebo typy her:


Haupt- und Staatsaktion byla v 17. století oblíbená forma pseudohistorických her s látkami z antiky
či orientu. Vystupovali v nich králové a knížata, děj byl většinou drastický, krvavý a efektní.
Obvykle je hráli potulní komedianti a texty si sami upravovali či psali. (Název je odvozen ze dvou
slov: Hauptaktion znamenalo, že jde o hlavní hru večera na rozdíl od komické přidávané krátké hry.
Staatsaktion naznačuje, že hra pojednává o státních záležitostech.)


Velikonoční hra (das Osterspiel) - nejstarší forma středověkého dramatu. Vyvinula se z rozhovoru
tří Marií s andělem, který je informuje o Ježíšově zmrtvýchvstání. K tomu se postupně připojovaly
další scénky, i komické (ženy chtěly koupit vonné masti, a odtud výstupy s mastičkářem, atd.).
Osterspiel von Muri (Švýcarsko, 13. století), Innsbrucker Osterspiel (14. století), Rheinisches
Osterspiel (Mohuč, 15. století).


Školní drama (das Schuldrama) bylo hráno studenty na universitách,

případně i na jiných školách s cílem naučit žáky latině, eventuálně recitaci a dobrému vystupování.
Velmi populární v Německu 16. a 17. století. Nejvýznamnějším autorem byl Christian Weise
(1642-1708) s hrou Masaniello (1683).


Některé důležité termíny a pojmy:


Hanswurst (die Hanswurstiade) - postava obhroublého venkovana, která svými improvizovanými žerty
obveselovala publikum. Proti hanstwurstiádám velice vystupoval Johann Christoph Gottsched.


Stegreifspiel - hra, v níž se improvizuje (aus dem Stegreif = spatra, bez přípravy). Nejčastěji
Stegreifposse.


Katarze (die Katharsis). Aristotelés uvádí, že tragédie vzbuzením soucitu a hrůzy očišťuje diváka
od těchto citů. V průběhu století byla ale katarze různě chápána a vysvětlována, většinou se
zdůrazňuje očištění diváka od afektů.


Jednoty místa, času a děje (die Einheiten des Ortes, der Zeit und  der  Handlung) byly zdůrazňovány
především v dramatu 17. a 18. století pod vlivem francouzského klasicismu. Hra se měla odehrávat
pokud možno na jednom místě v období 24 hodin, děj neměl mít žádné epizody či odbočky. Nedodržuje
se od doby Sturmu a Drangu.


Analytické drama (analytisches Drama) je typem dramatu, jehož vlastní děj se odehrál v minulosti,
ještě před začátkem hry, a na scéně je postupně odkrýván a odhalován. Příklady: Heinrich von
Kleist: Der zerbrochne Krug, Friedrich Schiller: Die Braut von Messina.


Knižní drama (das Buchdrama) je určeno převážně pouze k četbě (někdy též das Lesedrama). Příklad:
Immermann: Merlin.


Rozhlasová hra (das Hörspiel). Příklady: Günter  Eich: Träume, Rolf Schneider,  Günter Kunert.


Televizní hra (das Fernsehspiel).


Adaptace (die Adaption, die Adaptation) je úprava nebo zpracování

(die Bearbeitung) nějakého staršího literárního díla nebo starší látky. Zejména často se objevovaly
v dramatu NDR. Heiner Müller: Filoktet. Peter Hacks: Der Frieden.


Doporučená literatura:


Nünning, Ansgar. (ed.)— (Trávníček, Jiří — Holý, Jiří. /ed./) Lexikon teorie literatury a kultury:
Koncepce – osobnosti – základní pojmy. (Orig. Metzler Lexikon Literatur- und Kulturtheorie. Ansätze
– Personen –Grundbegriffe). Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4.


Braak, Ivo. Poetik in Stichworten: Literaturwissenschaftliche Grundbegriffe. Eine Einführung.
Überarb. und erw. v. Martin Neubauer.Unterägeri: Ferdinand Hirt 1990^7. ISBN 3-266-03080-X. (n.
novější; dobře didaktizováno, názorné a s mnoha příklady, užitečné i pro střední školu,  k
dispozici v příručním aparátu u ved. semináře)


Týž. Gattungsgeschichte deutschsprachiger Dichtung in Stichworten. Kiel: Ferdinand Hirt.


Mocná, Dagmar—Peterka, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. Praha—Litomyšl: Paseka 2004. ISBN
80-7185-669-X. 8 (Zaměření především na čes. literaturu, nechybí však ani komparatistické hledisko
/něm. lit./. Výběr. Bibliografie zahrnuje i produkci v němčině.)

Epika:


Vogt, Jochen. Aspekte erzählender Prosa: Eine Einführung in Erzähltechnik und Romantheorie.
München: Wilhelm Fink, 2006^9. ISBN 3-7705-4187-1 (UTB 3-8252-2761-8).

Martinez, Matias—Scheffel, Michael. Einführung in die Erzähltheorie. München: C.H. Beck, 2000^2.
ISBN 3-406-47130-7. (Dobrý přehled narativních teorií)


Lämmert, Eberhard. Bauformen des Erzählens. Stuttgart: Metzler, 1991^8. ISBN 3-476-00097-4.


Stanzel, Franz. Theorie des Erzählens. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht: 1991^5. ISBN
3-525-03208-0. (Dostupné v češtině: Teorie vyprávění. Přel. Jiří Stromšík. Praha: Odeon, 1988.)


Stanzel, Franz. Typische Formen des Romans. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1972^6. ISBN
3-525-33212-2.







Drama:



Pfister, Manfred. Das Drama: Theorie und Analyse. München: Fink, 1982^6. ISBN 3-7705-1368-1.


Klotz, Volker. Geschlossene und offene Form in Drama. München: Hanser, 1976^8. ISBN 3-446-12027-0.


Szondi, Peter. Theorie des modernen Dramas 1880-1950. Frankfurt a.M.: Suhrkamp, 1963.


Lyrika: viz doporučená literatura v kap. O německém verši


Doporučená literatura pro interpretační seminář:

Existuje celá řada příruček jak interpretovat konkrétní epické, dramatické či lyrické texty tou či
onou metodou. (Nerozpoznáme-li metodologickou pozici autora z textu samého, můžeme se dozvědět o
jeho záměru vesměs v úvodu práce.) Některé příručky jsou vhodnější pro spíše středoškolskou mládež,
některé náročnější přímo pro studující literární vědy.


Strelka, Joseph P. Einführung in die literarische Textanalyse. Tübingen: Francke, 1989. ISBN
3-7720-1751-7. (Starší práce, všímá si vrstev literárního díla, jak je popisuje polský fenomenolog
Roman Ingarden.)


Asmuth, Bernhard. Einführung in die Dramenanalyse.  Stuttgart: Metzler, 1990^3. ISBN 3-476-13188-2,
ISSN 0558-3667.


Ludwig, Hans-Werner. Arbeitsbuch Lyrikanalyse. Tübingen und Basel: Francke, 2005^5. ISBN
3-8252-2727-8.  (Autor je anglista, uvádí však řadu příkladů i z jiných literatur než
anglosaských.)


Frank, Horst J. Wie interpretiere ich ein Gedicht? Eine methodische Anleitung. Tübingen u. Basel:
Francke, 1995.^3 ISBN 3-8252-1639-X (UTB), ISBN 3-7720-1706-1 (Francke). (v přír. aparátu u ved.
semináře – katechismová forma: otázka – odpověď, vhodné zejména pro začátečníky)



Chceme-li najít interpretace k danému textu, můžeme sáhnout i speciálních bibliografických
příručkách, např.:



Schlepper, Reinhard. Was ist wo interpretiert? Eine bibliographische Handreichung für das Lehrfach
Deutsch. Paderborn: Ferdinand Schöningh, 1980^6. ISBN 3-506-77893-5.



Nikdy však nezapomínejme na vlastní interpretační výkon a kritickou diskusi k dané literatuře.
Opíráme-li se o něčí práci, je dobré to výslovně zmínit, volné parafráze signalizovat v němčině
konjunktivem a přímé citáty vyznačit standardním způsobem (mj. u citátů z druhé ruky uvést přímý
pramen převzetí, nikoliv pramen původní!).



Translatologie (literární překlad):


Steiner, George. Nach Babel: Aspekte der Sprache und des Übersetzens. (Orig. After Babel. Aspects
of Language and Translation). Dt. von Monika Plessner u.M.v. Henriette Beese. Frankfurt a.M.:
Suhrkamp, 1994^2.


Störig, Hans-Joachim (ed.). Das Problem des Übersetzens. Darmstadt: Wissenschaftliche
Buchgesellschaft, 1973^3. (Antologie klasických prací o překladu: Jeroným, Luther, Schleiermacher,
U.v. Wilamowitz-Moellendorf, W. Benjamin, Ortega y Gasset aj., srovnatelná s následujícím titulem.
První vyd. /1963/ bohužel obsahuje např. fatálně problematický překlad zásadního listu sv. Jeronýma
Pammachiovi.)


Čermák, Josef—Ilek, Bohuslav—Skoumal, Aloys. Překlad literárního díla: Sborník současných
zahraničních studií. Praha: Odeon, 1970.


Levý, Jiří. Umění překladu. Praha: Ivo Železný, 1998^3. ISBN 80-237-3539-X. (Evergreen brněnského
literárního vědce a translatologa na Masarykově univerzitě, teoretika tzv. „realistického
překladu“, systematická příručka s řadou konkrétních příkladů, důležitý také pro komparaci
versifikačních systémů v různých jazycích.)


Levý, Jiří. Die literarische Übersetzung. Theorie einer Kunstgattung. Übers. v. Walter Schamschula.
Frankfurt am Main Bonn: Athenäum, 1969. (Hůře dostupnější něm. vyd. je adaptováno pro německého
čtenáře a zahrnuje více něm. tradici s ukázkami z němčiny jako cílového jazyka. Výše uved. čes vyd.
je kombinací 1. čes. vydání /1963/ s vyd. německým /ovšem jen výběrově/.)


Levý, Jiří. České theorie překladu. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění,
1957. (Práci tvoří antologie textů od středověku až do meziválečného období spolu s důkladnými
dějinami překladatelských teorií. 2. vyd. /po r. 1989/ bylo z finančních důvodů zkráceno, bude
ovšem v knihovnách dostupnější než vydání první.)


Hrala, Milan (ed.). Kapitoly z dějin českého překladu. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0386-1.


Kufnerová, Zlata—Skoumalová, Zdena(ed.). Překládání a čeština. Jinočany: H & H, 1994.ISBN
80-85787-14-8.



Hrdlička, Milan-Gromová, Edita. Antologie teorie uměleckého překladu: Výběr z prací českých a
slovenských autorů. Ostrava: Filozofická fakulta Slezské univerzity, 2004. ISBN 80-7042-667-5.


Čeňková, Ivana—Hrdlička, Milan. Bibliografie českých a slovenských prací o překladu a tlumočení.
Praha: Jednota tlumočníků a překladatelů, 1995. ISBN 80-901698-8-0.


Hrdlička, Milan. Translatologický slovník: Výběr z českých a slovenských prací o překladu. Praha:
Jednota tlumočníků a překladatelů, 1998. ISBN 80-902208-9-4.


Pöckl, Wolfgang. Österreichische Dichter als Übersetzer. Salzburger komparatistische Analysen.
Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1991. ISBN3-7001-1821-X


Bibliografie překladů z němčiny do češtiny po r. 1945 (Obec překladatelů): Databáze českého
uměleckého překladu po roce 1945: Německá jazyková oblast
<http://www.obecprekladatelu.cz/ZZPREKLADY/totalnemcina.htm>


Štulcová, Magdalena. Příruční slovníček rakouských dramatiků, jejichž hry byly přeloženy a
publikovány v češtině. Praha: Ústav mezinárodních  vztahů ve spolupráci s Rakouským kulturním
institutem, 1999. ISBN 80-85864-58-4.



















O německém verši


Verš (der Vers) je zvláštní způsob rytmického uspořádání jazyka (řeč vázaná  – gebundene Rede;
próza je naproti tomu řečí nevázanou – ungebundene Rede). Rytmus (der Rhythmus) se ovšem objevuje
někdy i v próze (die rhythmische Prosa), např. Friedrich Hölderlin: Hyperion, Novalis: Hymnen an
die Nacht. Veršem se většinou vyjadřují skutečnosti emociálnějšího rázu. U lyriky je verš
samozřejmostí, setkáváme se s ním ale i v epice a v dramatu. Verš využívá přirozených vlastností
jazyka a stylizuje je. Tvoří se jisté více či méně samostatné celky, oddělené intonačními předěly.
Tyto celky (verše) se nemusí krýt s celky syntaktickými, metrické schéma se nemusí shodovat s
členěním větným i logickým. Mezi rytmem a metrickým schématem bývá často napětí.


Prozodické systémy lze klasifikovat např. následovně:


1) systém sylabický (syllabischer Versbau) - rozhodující je počet slabik;


2) systém tónický (tonischer Versbau) - rozhodující je počet přízvuků,

na počtu nepřízvučných slabik nezáleží;


3) systém sylabotónický (syllabotonischer Versbau) - důležitý je jak počet slabik tak počet a
rozložení přízvuků;


4) systém časoměrný (quantitierender Versbau) - důležitá je délka slabiky.


(Někdy se v této klasifikaci rozlišuje dále např. mezi sylabotónickým veršem s dominantním
principem sylabičnosti /v češtině/ a veršem tónicko-sylabickým s dominantním principem přízvučnosti
/např. v angličtině/, literárněvědná germanistika (literární věda obecně) zná ovšem i jiné
klasifikace prozodických systémů než zde uvedenou.)


V dnešní německé poezii je běžný systém sylabotónický, ve staré germánské poezii, a tedy i ve staré
německé, byl obvyklý systém tonický. Verš tonický se ale vyskytuje občas i dnes (např. tzv.
Knittelvers). Důležitým faktorem je v této souvislosti dynamický přízvuk (dynamischer Akzent),
kterým se vyznačují všechny germánské jazyky (akzentuierende Sprachen). Časoměrný princip
(quantitierendes Prinzip) naopak souvisel s řeckým melodickým přízvukem (musikalischer Akzent).
Termínem alternierende Dichtung se označuje poezie s pravidelným střídáním přízvučných a
nepřízvučných slabik (běžné v románských jazycích, v určitých obdobích se objevuje i v německé
poezii).

Nauka o verši se nazývá metrika (die Metrik), což je přejato z řečtiny, kde šlo skutečně o délky a
tedy i o měření; někdy se používá i výraz prosodie (die Prosodie). V dnešní němčině je
nejpoužívanější obecnější výraz die Verslehre (verzologie, nauka o verši).


Má-li se popisovat či rozebírat verš, je nutno nejprve popsat jeho jednotlivé složky.


Verš (der Vers, die Verszeile) je řada slabik, které tvoří jednotky většinou dvou- a tříslabičné,
zvané stopy. Intonačně je to jistý celek.

Stopa (der Versfuß, der Verstakt) je určité kombinace dlouhých a krátkých, případně přízvučných a
nepřízvučných slabik, vyslovovaných většinou pod jedním důrazem. Nepřízvučná slabika se v němčině
nazývá (die) Senkung. Přízvučná slabika se v němčině nazývá (die) Hebung. Vedlejší přízvuk se
označuje výrazem (die) Nebenhebung. Důraz je německy (der) Iktus nebo (der) Verston. Nejdůležitější
typy stop jsou:

Jamb (der Jambus)     -     xX   v –

Trochej (der Trochäus, [tro'xε:us]) - Xx    – v

Dakty1 (der Daktylus, ['daktylus], aber Pl. Daktylen [da'kty:lәn]) -   X x x   – – v

Anapest (der Anapäst, [ana'pε:st]) -   x x X    vv–

Spondej (der Spondeus, [špon'de:us, spon'de:us])) - XX    – –


Výrazem předrážka (der Auftakt) se označuje nepřízvučná slabika (nebo nepřízvučné slabiky) na
počátku verše. U zakončení verše se rozlišuje tzv. kadence ženská (weibliche, klingende Kadenz,
weiblicher Ausgang), kdy verš končí na nepřízvučnou slabiku (haben – laben), a kadence mužská
(männliche, stumpfe Kadenz, männlicher Ausgang), kdy verš končí přízvučnou slabikou (Hut – gut).
Pokud jde o melodicko-rytmickou linii verše, rozlišuje se vzestupná linie (steigender Rhythmus),
což je např. jamb, a sestupná linie (sinkender Rhythmus)  např. trochej.



Schwebende Betonung se objevuje tam, kde přízvučná slabika je v metrickém schématu na místě
nepřízvučné a opačně. Cézura, přerývka (die Zäsur, der Einschnitt) je rytmický předěl uvnitř
veršové stopy.

Přesah (der Zeilensprung bzw. Strophensprung; das Enjambement) nastává, když veršový předěl připadá
dovnitř věty. Častý v dramatu u blankversu (Gotthold Ephraim Lessing, Johann Wolfgang von Goethe,
Friedrich Schiller) a obzvláště u Rilka. Příklad z Rilka:

Vertrau den Büchern nicht zu sehr; sie sind

Gewesenes und Kommendes. Ergreife

ein Seiendes. So wird auch deine Reife

nicht alles sein …


Der Zeilenstil naopak znamená shodu syntaktického členění s členěním veršovým. Tohoto termínu se
používá jak o staroněmeckém básnictví (die Langzeile pak je i jednotkou syntaktickou a významovou)
tak o poezii moderní (v oblibě v době osvícenské). Opakem pak je der Hakenstil, kde významovou
jednotku tvoří vždy druhý půlverš (die Halbzeile) jednoho verše a první půlverš následujícího.
Příklad na Zeilenstil z Gellertovy básně Der Zeisig:


Ein Zeisig war ´s und eine Nachtigall

Die einst zu gleicher Zeit vor Damnons Fenster hingen.

Die Nachtigall fing an ihr göttlich Lied zu singen,

Und Damons kleinem Sohn gefiel der süße Schall.


Rým (der Reim) je převážně zvukovou ozdobou verše (jsou ovšem i jen vizuální, optické rýmy -
Augenreim). Spočívá ve shodě několika hlásek, nejobvykleji na konci verše (der Endreim). někdy se
však objevují rýmy i uvnitř verše (der Binnenreim, vnitřní rým) či na začátku (čelní rým, der
Anfangsreim). Vnitřní rým byl velmi oblíbený u některých autorů 17. století ( Johann Klaj, Georg
Philipp Harsdörffer). Příklad na vnitřní rým z Zesena (1619-1689):


Was nützet in Hitze zu sitzen und Schwitzen

 in Arbeit und Mühe, voli Kummer und Pein?

Was nützet mit Spitzen der Dornen sich ritzen,

Mit Klagen und Zagen entmutiget sein?


Příklad na čelní rým z Goetha:

Krieg! ist das Losungswort,

 Sieg! und so klingt es fort.


Rým neznala klasická antická poezie ani poezie starogermánská. (Poprvé se koncový rým objevuje ve
větší míře v Otfridově básni Evangelienharmonie z doby okolo r. 870.) Kromě funkce zdobné má rým i
funkci významovou (zdůrazňuje určitá slova, signalizuje konec scény apod.) a stavebnou (váže verše
ve vyšší celky). Rýmují-li se přízvučné slabiky, mluví se o mužském rýmu (männlicher Reim, stumpfer
Reim), např. Baum – Traum, rýmují-li se nepřízvučné slabiky, mluví se o ženském rýmu (weiblicher
Reim, klingender Reim), např. Knabe – Grabe.

Podle množství rýmovaných slabik a jejich kvality se rozlišují různé typy rýmů (Reimarten):


Bohatý rým (reicher Reim) vznikne, rýmují-li se dvě poslední přízvučné slabiky, např. Wiederkehr –
nimmermehr. Někdy se o něm mluví jako o rozšířeném rýmu (erweiterter Reim). Ještě příklad z Goetha:


Freude dem Sterblichen,

den die verderblichen,

schleichenden erblichen

Mängel umwandeln.


Totožný rým (identischer Reim) spočívá v opakování téhož slova. Často v gazelu.

Asonance (die Assonanz) je typ rýmu, při němž se rýmují pouze samohlásky: schlafen – klagen.

Gespaltener Reim je takový rým, kde se rýmuje víceslabičné slovo se dvěma či několika
jednoslabičnými. Příklad: hat es – mattes; Meister – heißt er.


Rým lámaný (gebrochener Reim) je umožněn roztržením slova do dvou veršů. Většinou působí humorně:


Hans Sachs war ein Schuh-

macher und Poet dazu.


Nečistý rým (unreiner Reim) se blíží k asonanci. Mnohdy je způsoben nespisovnou, nářeční
výslovností autora. Např. u Goetha:


Ach neige,

du Schmerzensreiche.


Schiller rýmuje Eile – Keule. Někdy se autoři obdobnými rýmy snaží přiblížit lidové poezii, jako
např. Gottfried August Bürger v baladě Lenore (1773), kde rýmuje: milde – Friede, beten – vonnöten.

Gramatický rým (grammatischer Reim) spojuje slova stejného kmene: bekleiden – kleidet.

Nerýmujícím se veršům mezi těmi, které se rýmují, se říká die Waisen.


Zvláštním druhem rýmu je aliterace (der Stabreim, der Anreim,  die Alliteration). Aliterace byla
významným prvkem staré germánské poezie (der Stabreimvers, der Alliterationsvers) a občas se
objevuje ještě i dnes. Je to shoda počátečních hlásek přízvučných slabik ve verši. Dnes se
vyskytuje v řadě úsloví a rčení (bei Wind und Wetter; was Küche und Keller hergeben), ale vyskytuje
se i v moderní poezii, zejména často u romantiků (In allen Büschen und Bäumen – Joseph Eichendorff)
a u Richarda Wagnera:


Winterstürme wichen

dem Wonnemond,

Im milden Lichte

leuchtet der Lenz.


Rozložení rýmů se děje podle určitých schémat:

1) sdružený rým (der Paarreim) –   a a b b

2) střídavý rým (der Kreuzreim, gekreuzter Reim –  a b a b

3) obkročný rým (umarmender Reim, umschließender Reim) – a b b e

4) postupný rým (verschränkter Reim, verschränkender  Reim) – abc abc

5) rým průběžný či tirádový (der Haufenreim) - a a a a

6) der Schweifreim - a a b c c b


Dále uveďme některé v německé literatuře často užívané typy veršů:

Alexandrin (der Alexandriner) je jambický rýmovaný verš se šesti přízvuky, s obvyklou střední
dierezí (diereze – rozluka, rytmická hranice se kryje s hranicí slova) po třetím přízvuku. Mívá 12
(při mužské kadenci) nebo 13 slabik (při ženské kadenci). Byl velmi oblíbený v 17. století a na
počátku století 18. (pod vlivem francouzské literatury). Tzv. heroický alexandrin má sdružený rým,
elegický alexandrin má rým střídavý. Alexandrinem jsou psána dramata A. Gryphia. Příklad
alexandrinu z Opitze: Ich weiß nicht, was ich will, ich will nicht, was ich weiß.


Hexametr (der Hexameter) je šestistopý verš daktylský podle antických vzorů. V prvních čtyřech
stopách lze daktyl nahradit v antice spondejem, v němčině trochejem. V německé poezii jej používal
Friedrich Gottlieb Klopstock (Der Messias, 1748-1773), objevuje se občas i později (Johann Wolfgang
von Goethe: Hermann und Dorothea, 1797; Schillerova reflexivní lyrika). Ukázka z Mesiáše:


Sing, unsterbliche Seele, der sündigen Menschen Erlösung, Die der Messias auf Erden in seiner
Menschheit vollendet.


Blankvers (der Blankvers) je pětistopý nerýmovaný jamb. Je klasickým veršem německého dramatu konce
18. a 19. století (vliv dramatu anglického, zejména Shakespeara). Poprvé jej důsledně použil
Gotthold Ephraim Lessing ve hře Nathan der Weise, pak Johann Wolfgang von Goethe (Iphigenie auf
Tauris), Friedrich Schiller, Heinrich von Kleist, Franz Grillparzer, Friedrich Hebbel.


Pentametr (der Pentameter) je šestistopý daktylský verš s cezúrou po třetí stopě, u něhož jsou
třetí a šestá stopa neúplné (první a druhá stopa mohou být nahrazeny spondejem).

Schéma: – v – v/ – v – v/–// – vv/ –vv/ –

Název pentametr vznikl mechanickým počítáním obou neúplných stop jako jedné úplné. Objevuje se
většinou spolu s hexametrem ve dvouverších nazývaných disticha (sg. distichon, das Distichon).


Der Knittelvers (též Knüttelvers) je tonický verš se čtyřmi přízvuky a libovolným počtem
nepřízvučných slabik, rýmovaný sdružené. Používal se ve staré a středověké německé literatuře,
Opitz jej na delší dobu zatlačil a běžný byl jen v parodiích, satirách a lidových či naivních
básních.

Oživil jej Johann Wolfgang von Goethe (Urfaust), dnes jej používá např. Peter Weiss v svých hrách
(Nacht mit Gästen). Ukázka z Goethovy básně Hans Sachsens poetische Sendung:


In seiner Werkstatt sonntags früh

steht unser teurer Meister hie,

sein achmutzig Schürzfell abgelegt,

einen saubern Feierwams er trägt,

läßt Pechdraht, Hammer und Kneipe rasten,

die Ahl´ steckt an dem Arbeitskasten;

er ruht nun auch am sieb´nten Tag

von manchem Zug und manchem Schlag.



Nibelungenzeile je veršem hrdinského eposu Nibelungenlied. Má sedm iktů, poslední verš strofy jich
má osm. Tato tzv. Langzeile se děli na dva půlverše (Kurzzeilen), z nichž první má 4 ikty, druhý
pouze tři. Příklad:

Ez / wúohs in / Búr-/gón-/dèn ein vil/ édel/ máge-/dín


Volný verš (der freie Vers, freie Verse, vers libre) označuje rýmované verše nestejné délky a
nestejného počtu přízvuků při zachování určité stopy (jamby, trocheje). Používal se hojně v bajkách
18. století (Christian Fürchtegott Gellert, Friedrich Hagedorn, Gotthold Ephraim Lessing). Někdy se
mu říká také madrigalový verš (der Madrigalvers). Ukázka z Eichendorffovy básně Die Lerche:


Herz, was bist du bang?

Mußt aufwärts dringen!

Die Sonne tritt hervor,

Wie glänzen mir Brust und Schwingen,

Wie still und weit ist ´s droben am Himmelstor.


Volné rytmy (freie Rhythmen) jsou nerýmované verše libovolné délky,

s libovolným počtem přízvuků (obvykle 3-4) i nepřízvučných slabik, netvořící strofy. Od prózy se
odlišují rytmem (při vší nepravidelnosti jisté opakující se vzdálenosti mezi přízvuky) a extatickým
rázem. Pěstovali Friedrich Gottlieb Klopstock (Die Frühlings-Feyer), Johann Wolfgang von Goethe
(Wanderers Sturmlied, Prometheus), Friedrich Hölderlin (Hyperions Schicksalslied), Novalis (Hymnen
an die Nacht), Heinrich Heine (Nordseebilder), Friedrich Nietzsche, Rainer Maria Rilke,  Franz
Werfel. Ukázka z Klopstockovy básně Die Frühlings-Feyer:


Mit tiefer Ehrfurcht schau´ ich die Schöpfung an,

Denn Du,

Namenloser, Du

Schufest sie!


Lufte, die um mich wehn und sanfte Kühlung

 auf mein glühendes Angesicht hauchen,

 Euch, wunderbare Lüfte,

Sandte der Herr, der Unendliche!


Místo a kombinace rýmů jsou často charakteristickou známkou strofy (die Strophe). Strofa je
významový a intonační celek, který se v básni pravidelně opakuje.

Dále uvedeme některé typy strof.

Nibelunžská strofa (die Nibelungenstrophe). Jsou to čtyři nibelunžské verše (Nibelungenzeilen), z
nichž první tři mají po 7, čtvrtý pak 8 iktů. Rýmové schéma je a a b b.


Distichon je dvouverší, zpravidla sestávající z jednoho hexametru a jednoho pentametru. Říká se mu
také elegické distichon (elegisches Distichon). Užívá se v elegiích a epigramech. Příklady: Johann
Wolfgang von Goethe: Römische Elegien, Friedrich Hölderlin: Brot und Wein. Ukázka z Hölderlinovy
básně Brot und Wein:


Aber Freund! wir kommen zu spät. Zwar leben die Götter,

Aber über dem Haupt droben in anderer Welt.

Endlos wirken sie da und scheinen ´s wenig zu achten,

Ob wir leben, so sehr schonen die Himmlischen uns.



Die Stanze je původně italské forma. V němčině má osm rýmovaných veršů, pětistopých jambů. Rýmové
schéma je abababcc.V Německu ji užíval Johann Wolfgang von Goethe (Zueignung ve Faustovi), August
von  Platen.

Sonet (das Sonett) se skládá ze 14 většinou pětistopých jambických veršů, které se obvykle dělí na
dvě kvarteta (das Quartett) a dvě terceta (das Terzett). Nejobvyklejší rýmové schéma: abba abba cdc
dcd, jsou však možné i jiné variace. Shakespearovský sonet má tři kvarteta a závěrečné dvouverší.
Sonety se někdy spojují ve věnec sonetů (der Sonettenkranz), který se skládá z 15 sonetů. Druhý až
čtrnáctý začíná vždy posledním veršem sonetu předcházejícího a první verš prvního sonetu je zároveň
posledním veršem 14. sonetu. Patnáctý sonet (das Meister-Sonett) se skládá z počátečních veršů
čtrnácti sonetů předcházejících.

V Německu sonet pěstovali především Andreas Gryphius, August von Platen, Rainer Maria Rilke
(Sonette an Orpheus), Johannes R. Becher (Deutsche Sonette).


Ritornel (das Ritornell  [ritor'nεl]) je tříveršová strofa, v níž se rýmuje první a třetí verš.
Schéma: axa  bxb  cxc. Prostřední verše se nerýmují.


Tercina (die Terzine [tεr'tsi:nә]) je strofa podobná ritornelu, s tím rozdílem, že druhý verš se
vždy rýmuje s prvním a třetím veršem další strofy: aba  bcb  cdc. Mluví se pak o řetězovém rýmu
(der Kettenreim), Používal ji Johann Wolfgang von Goethe, romantikové, August von Platen, Stefan
George, Hugo von Hofmannsthal (Termínem Kettenreim se někdy označuje i takový rým, který spojuje
poslední slovo jednoho verše s prvním slovem verše následujícího. )


Gazel (das Gasel, das Ghasel [ga'ze:l]) je strofa orientálního původu, které mívá 6-30 veršů s
rýmovým schématem aa  ba  ca  da.V Německu psali gazely Johann Wolfgang von Goethe, Rückert, August
von Platen.

Mnozí němečtí básníci, především Friedrich Hölderlin, napodobovali různé typy klasických strof
řeckých (alkäische Strophe, asklepiadische Strophe).


Doporučená literatura:


Arndt, Erwin. Deutsche Verslehre: Ein Abriss. Berlin (O.): Volk und Wissen, 1984^9. (relativně
dostupná příručka)


Kayser, Wolfgang. Kleine deutsche Versschule. Tübingen und Basel: Francke, 1995^25. ISBN
3-8252-1727-2 (jedna z nejpopulárnějších příruček)


Frank, Horst J. Handbuch der deutschen Strophenformen. Tübingen und Basel: Francke, 1993^2. ISBN
3-8252-1732-9. (Vhodná do interpretačních seminářů k něm. lyrice,  k dispozici v příručním aparátu
u ved. semináře.)


Dühmert, Anneliese. Von wem ist das Gedicht? Eine bibliographische Zusammenstellung aus 50
deutschsprachigen Anthologien. Berlin: Haude & Spenersche Verlagsbuchhandlung, s.a. (1969) (Tato
příručka - a obdobné - nám pomůže najít autora básně, známe-li její titul resp. incipit (začáteční
verš).
























Z dějin a současnosti literárně zaměřené germanistiky

a)

Germanistika jako věda se datuje od dob romantiky, některé náběhy k ní se však objevují již dříve.
Už v nejstarších dobách byla díla, určená ke školní četbě, opatřována úvody o životě a tvorbě
autora a komentáři. Ke kvalitativní změně dochází za humanismu. Studium starých textů bylo spojeno
s počátky textové kritiky, nové edice a překlady bible vedly i k zárodečnému zkoumání otázky žánrů.
V této době se počínají objevovat i velká díla polyhistorů, obsahující snůšky všeho možného o
literatuře. Až v 19. století z toho vzniká samostatná disciplína, bibliografie, která je pomocnou
disciplínou literární historie a literární vědy. Tato linie vrcholí a svým způsobem končí Karlem
Goedekem (1814-1887) a jeho monumentálním kompendiem Grundriss zur Geschichte der deutschen
Dichtung, které vydával od r. 1859.

V 17. a 18. století byl v Německu značný zájem o otázky poetiky  (Martin Opitz, Johann Christoph
Gottsched, Johann Jakob Bodmer, Johann Jakob Breitinger, Gotthold Ephraim Lessing); pokračuje se v
biblické kritice a exegezi, což vede ke zdokonalování metod interpretace textu; postupně se počíná
rozvíjet historie a dějiny umění (Johann Joachim Winckelmann /1717-1768/), objevuje se estetika
jako nová disciplína (Alexander Gottlieb Baumgarten /1714-1762/,  Gotthold Ephraim Lessing) - to
všechno spolu s Herderovými úvahami o literatuře připravuje germanistice jako vědecké disciplíně
cestu.

Vlastní dobou vzniku vědy, která se zabývá zkoumáním historie jazyka a literatury, je romantismus.
Je .to doba, kdy se historické chápání skutečnosti počíná prosazovat ve všech oblastech, a to i v
oblasti vědy o literatuře. Klíčovými postavami jsou tu bratří Friedrich a August Wilhelm
Schlegelové a bratři Jacob a Wilhelm Grimmové. Prozatím se však jedná pouze o řadu prací dílčích.

Náběh k přehlednému historickému vylíčení určitého období najdeme v Heinově práci Die romantische
Schule (1836). Prvním velkým systematikem německé literární historie však byl až Georg Gottfried
Gervinus (1805-1871), autor knihy Geschichte der deutschen Dichtung (1835-1842), v níž chápal
dějiny literatury především jako dějiny idejí. 0 něco později počal vydávat své velké dílo
Literaturgeschichte des XVIII. Jahrhunderts (od r. 1855) Hermann Hettner (1821-1882). Ve srovnání s
Gervinem klade větší důraz na momenty estetické, přesto však jsou i jeho literární dějiny, v nichž
sleduje také literaturu anglickou a francouzskou, především dějinami idejí.

Zakladatelem filologicko-historické metody v Německu byl Wilhelm Scherer (1841-1866). Metodu
kritické filologie, dosud uplatňovanou na staroněmeckou literaturu, začal aplikovat na literaturu
novější. Zabýval se zejména Goethem, a proto se v souvislosti s ním a jeho školou mluvívá o
Goethe-Philologie. Scherer a jeho škola vykonali hodně na poli ediční činnosti. Pokud jde o metodu
práce, propadali často pokušení hledat vlivy v literatuře za každou cenu – „vlivologii“
(Einflussjägerei), což vedlo k mnohdy mechanickému srovnávání. Velkou syntézu vytvořil Scherer v
monumentálním díle Geschichte der deutschen Literatur (1880-1883). Z jeho žáků byl nejvýznamnější
Erich Schmidt (1853-1913), mj. učitel Arna Nováka v Berlíně.

Reakcí na pozitivismus W. Scherera a jeho školy bylo vystoupení filozofa Wilhelma Diltheye
(1834-1912), který značně ovlivnil další vývoj německé literární historie. Dilthey, který se hodně
zabýval romantikou, chce odlišit metodu společenských věd od metody věd přírodních. Požaduje výklad
umělecké tvorby z pohnutek niterných a zdůrazňuje význam prožitku. Proslulost si získala jeho práce
Das Erlebnis und die Dichtung (1905).

Po roce 1900 se dosud vcelku homogenní proud literární historie tříští. Uveďme několik
charakteristických a pro další vývoj významných postav.

Friedrich Gundolf (1880-1931), autor řady esejizujících monografií o německých i cizích básnících
(Shakespeare, Goethe, Dante a další), monumentalizuje a opěvá velké zjevy, do kterých se snaží
vciťovat.

Kontrastem k němu byl Josef Nadler (1884-1963), žák profesora na pražské německé univerzitě Augusta
Sauera. Nadler vydal v letech 1912-1929 rozsáhlé dílo Literaturgeschichte der deutschen Stämme und
Landschaften, v němž zkoumá literní tradice jednotlivých německých oblastí a zemí. Rozlišuje tzv.
Neustämme (kolonizovaná oblast na východ od Labe) a tzv. Altstämme (západ a jih Německa) - staré
kmeny jsou mu nositeli spíše klasických, nové spíše neklasických tendencí (barok, romantismus).
Uvedené dílo později Nadler přepracoval v duchu konformním nacistické ideologii.

Dějiny literatury chápal jako dějiny určitých problémů Rudolf Unger (1876-1942) v díle
Literaturgeschichte als Problemgeschichte (1924). Unger i někteří další se zaměřují na sledování
různých problémových okruhů. Např. Rudolf Unger: Herder, Novalis und Kleist (1922), s podtitulem
Studien über die Entwicklung des Todesproblems im Denken und Dichten vom Sturm und Drang zur
Romantik. Nebo Paul Kluckhohn (1886-1957), autor knihy Die Auffassung der Liebe in der Literatur
des 18. Jahrhunderts und in der deutschen Romantik (1922), Při zkoumání této problémové stránky se
přirozeně věnuje menší pozornost stránce formální.

To platí do značné míry i pro H. A. Korffa (l882), autora rozsáhlého čtyřsvazkového díla Geist der
Goethezeit,  které vycházelo od r. 1923. Podává v něm souhrnný obraz doby a jde mu především o
hledání souvislostí ideových.


Reakcí na všechny tyto tendence (Dilthey, Gundolf, Nadler, Unger, Kluckhohn, Korff), které
zdůrazňovaly osobnost, momenty ideové či biologické, prožitek apod., bylo dílo Oskara Walzela
(1864-1944), který prošel vlivem Diltheyovým, později se však obrátil ke zkoumání formy. V tomto
směru na něj silně zapůsobilo dílo švýcarského historika umění Heinricha Wölfflina, pro něhož je
charakteristické hledání typologických kontrastů (renesance versus barok a podobně). Tak i Walzel
ve svém hlavním díle Gehalt und Gestalt im Kunstwerk des Dichters (1923) se snaží v literatuře a v
literární historii objevovat kontrasty, typy, a více se zaměřuje na aspekty formální. V podobném
duchu postupuje i Fritz Strich (l882) v knize Deutsche Klassik und Romantik Oder Vollendung und
Unendlichkeit: Ein Vergleich (1922), kde je líčen jako klasik ten, kdo je oddán ideálu dovršení, a
jako romantik ten, kdo touží po nekonečnosti. Morfologicky orientovanou literárněvědnou
germanistiku reprezentuje také Hermann Pongs, nejznámější několikasvazkovou knihou Das Bild in der
Dichtung. Versuch einer Morphologie der metaphorischen Formen.

Značná pozornost byla ve 20. a 30. letech věnována i literární stylistice, při čemž mnohé podněty
vzešly od německých romanistů (Leo Spitzer, Erich Auerbach).

Ze švýcarských literárních historiků uvádíme Emila Ermatingera (1873-1953), který se zabýval jak
literární teorií tak literární historií, především však jeho žáka Emila Staigera (1908-1987).
Staiger spojuje podněty existencialismu[4] se schopností detailní a citlivé interpretace (Die Kunst
der Interpretation: Studien zur deutschen Literaturgeschichte) . Ve svém díle Grundbegriffe der
Poetik (1946) se nově pokouší vymezit lyriku, epiku a drama na základě přiřazení k různým rozměrům
pojmu času.  Staigerův žák Peter von Matt (*1937), profesor mj. v Curychu a Stanfordově univerzitě
v Kalifornii, se obrací znovu k psychoanalytickým podnětům. Za svůj vytříbený esejistický styl byl
velmi oceňován. Matt příspívá také do Frankfurter Anthologie (knižní vyd. fejetonistických
interpretací lyriky z  Frankfurter Allgemeine).  Z jeho děl: např. Liebesverrat – Die Treulosen in
der Literatur (1989), Verkommene Söhne, missratene Töchter:  Familiendesaster in der Literatur
(1995).

V Basileji přednášel Walter Muschg (1898-1965, Tragische Literaturgeschichte, Die Zerstörung der
deutschen Literatur, Von Trakl zu Brecht: Dichter des Expressionismus) .

V italském Terstu proslul zejména Claudio Magris (1939) svou disertací Il mito absburgico nela
letteratura austriaca (1963, něm. poprvé 1966, Der habsburgische Mythos in der modernen
österreichischen Literatur. Wien: Zsolnay, 2000. ISBN 3-552-04961-4)

b)

Chceme-li se stručně zmínit o marxistické literární historii a kritice, jež oficiálně dominovala
v Československu bezmála půlstoletí,  je třeba uvést nejprve Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Oba
hodně čtli a po celý život se literaturou zabývali a na řadu jejich soudů se pozdější marxistická
literární věda a kritika odvolává. Franz Mehring (1846-1919) byl vedoucím publicistou levého křídla
německé sociální demokracie, později jedním ze zakladatelů Komunistické strany Německa. Jako první
analyzoval vztah německé dělnické třídy k literatuře - dělnickou třídu pokládal za dědice všech
humanistických tradic německé kultury. Jeho nejvýznamnějším dílem je kniha Lessing-Legende (1892),
v níž osvětluje Lessingův vztah k Prusku Bedřicha II. Tuto práci oceňoval např. O. Fischer jako
exemplární příklad marxistické metody.

György (Georg) Lukács (1885-1971) byl Maďar, který psal hodně německy a zabýval se německou
literaturou. Je to postava, kterou při vší její problematičnosti nelze obejít. Byl recipován
zejména v NDR (W. Mittenzwei). Lukács byl obhájcem realismu a jiné umění než realistické pokládal
za „reakční“. Zejména měl zálibu v kritických realistech 19. a 20. století – z německé literatury
především v T. Mannovi. Soudil, že nezáleží tolik na světovém názoru autora jako na tom, jak
zpodobuje realitu. K jeho významným pracím patří Die_Theorie des Romans (1920, čes. obsažen ve výb.
Metafyzika tragédie.  Uspořádala R. Grebeníčková. Praha: Čs. spisovatel, 1967). Rovněž se hodně
zabýval estetikou a někdy také bývá označován za "Marxe estetiky". Velmi silný byl jeho vliv na
germanistiku v Itálii. Lukácsem byl ovlivněn lipský profesor Hans Mayer (1907-2001), který se
zabýval mj. G. Büchnerem, Thomasem Mannem, Robert Musilem, Uwe Johnsonem, Günterem Grassem i autory
světové literatury. Mayer vynikl také jako literární kritik (vedle W. Benjamina). Jeho kniha
Außenseiter (1975) se zabývá literárním ztvárněním tří  diskriminovaných skupin: žen, židů a
homosexuálů. Mayer, ač kritický intelektuál, považoval NDR za ten lepší ze dvou německých států.
Nekrologem na NDR se stala jeho kniha Der Turm von Babel (1991): Das schlechte Ende widerlegt nicht
einen möglicherweise guten Anfang.

V Československu byl překládán zejména v šedesátých letech 20. století také rakouský marxistický
„revizionista“ Ernst Fischer (1899-1972) původem z Chomutova. Fischer protestoval proti srpnové
okupaci Československa 1969 (Panzerkommunismus).  K jeho nejznámějším dílům patří několikát
přepracovaná studie Von der Notwendigkeit der Kunst (1967, čes. O nezbytnosti umění),  česky vyšel
také např. svazek esejů z knihy Von Grillparzer zu Kafka (1962) pod titulem Kafka, Musil, Kraus
(1965) a jeho kniha o romantismu (z něm. rukopisu Ursprung und Wesen des Romantismus čes. Původ a
podstata romantismu, 1966).

Walter Benjamin (1892-1940) byl levicový literární kritik a esejista; k jeho nejvýznamnějším pracím
patří Ursprung des deutschen Trauerspiels (1928) a Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen
Reproduzierbarkeit (1936). Česky vyšel např. výbor W.B. Dílo a jeho zdroj (vyd. Růžena
Grebeníčková, přel. Věra Saudková, doslov J. Střítecký Praha: Odeon, 1979.)


c)

Po 2. světové válce došlo v literárněvědné germanistice ke značným změnám. Nebylo možno navazovat
na nacionalistickou linii, kompromitovanou v období nacismu a proto se hledaly nové cesty. Mnohem
větší význam než dříve začala zaujímat germanistika zahraniční, ať už francouzská, sovětská či
anglická a americká. Na západoněmeckou literární vědu silně působily impulzy z oblasti
angloamerické (opouštějí se duchovědné koncepce a větší pozornost se věnuje rozboru konkrétních
textů) . V NDR se navazovalo na „pokrokové“ tradice německé literární vědy a historie, velkou úlohu
pak hrály i teoretické podněty sovětské. Došlo zde k postupnému přehodnocování dosavadních pojetí
dějin německé literatury v duchu marxismu-leninismu.

*

Sídlem významných institucí je dodnes Výmar. Byla to především Nationale Forschungs- und
Gedenkstätte der klassischen deutschen Literatur in Weimar, sestávající z řady archivů a dílčích
pracovišti, jejíž nástupnickou organizací se  r. 1991 stala nadace  Stiftung Weimarer Klassik (do
r. 2006 se jmenovala Stiftung Weimarer Klassik und Kunstsammlungen) . Dnes se nadace  jmenuje
Klassik Stiftung Weimar. Druhou instituci podobného zaměření, která měla sídlo ve Výmaru, byl
Institut für klassische deutsche Literatur.

Z velkých knihoven bývalé NDR je pro germanistu nejvýznamnější Deutsche Bücherei v Lipsku.

Nejdůležitějšími a nejrozšířenějšími literárními časopisy NDR byly Weimarer Beiträge (literární
teorie a historie), Neue Deutsche Literatur (ukázky nových děl, literární kritika) a Sinn und Form
(literární teorie i kritika, ukázky ze současné německé i světové literatury).


d)

V SRN (přesněji řečeno: „starých spolkových zemích“) je univerzit, na nichž se pěstuje
germanistika, větší množství, a proto uvedeme jen některé nejvýznamnější spolu s několika
představiteli literární germanistiky. Jsou to univerzity  Göttingen (Walter Killy zabývající se
moderní lyrikou /např. Elemente der Lyrik, 1972/), v Bonnu (kde dlouho působil Benno von Wiese,
věnující se dramatu a literatuře 18. a 19. století; Beda Allemann se věnoval literární teorii a
poetice; Horst Rüdiger zkoumal německou literaturu ve světovém kontextu). Ve Stuttgartu  (Fritz
Martini, věnující se literárním dějinám 18.-20. století, stylistice a poetice), ve Frankfurtu n.M.
(Helmut Brackert, zabývající se středověkou literaturou), v Tübingen (dlouho zde působil Friedrich
Beissner, zaměřující se na moderní německou literaturu a obzvláště na Hö1derlina a Kafku; Roland
Brinkmann se zabývá literaturou 19. a 20. století) a ve Freiburku im Breisgau (Gerhart Baumann,
věnující se rakouské literatuře). Na Freie Universität v Západním Berlíně působil mj. teoretik
moderního dramatu Peter Szondi (Theorie des modernen Dramas, Einführung in die literarische
Hermeneutik, čes. Úvod do literární hermeneutiky, 2003), literární vědec a teoretik Walter Höllerer
a srovnávací literatuře a dramatu se věnující Volker Klotz (Geschlossene und offene Form im Drama,
1969).

Významnými institucemi mimouniverzitními jsou Deutsches Literaturarchiv v Marbachu am Neckar a
Deutsche Bibliothek ve Frankfurtu am Main.

Ze (západo)německých časopisů a periodik, zabývajících se literární historií, je třeba uvést
především časopis Euphorion, dále pak Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur
(Tübingen) a Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur (Wiesbaden). Značná
pozornost problematice literárněvědné se věnuje i v časopisech Wirkendes Wort a Der
Deutschunterricht.

Vývoj na západoněmeckých univerzitách lze krátce shrnout takto: reakcí na ideologizaci germanistiky
před rokem 1945 byl příklon ke zkoumání textu samotného – bez společenských implikací  na straně
autora a čtenáře – a k problému interpretace: „dílostředná“ –werkimmanente Interpretation,
literaturwissenschaftliche Hermeneutik.[5]  Popularitu si vydobyly např. Theory of Literature
(1949, něm. Theorie der Literatur, 1959) . René Wellka (René Wellek, 1903-1995) a Austina Warrena
(1899-1986), nesčetněkrát vydávaná poetika Wolfganga Kaysera (1906-1960) Das sprachliche Kunstwerk:
Eine Einführung in die Literaturwissenschaft (1948) nebo Kayserova  Kleine deutsche Versschule
(1946, 1995^25) ,  kniha švýcarského romanisty Ericha Auerbacha  Mimesis. Dargestellte Wirklichkeit
in der abendländischen Literatur  (1946, čes. Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských
literaturách, 1968, 1998), Ernsta Roberta Curtia (Curtius) Europäische Literatur und lateinisches
Mittelalter (čes. 1998),  Eberharda Lämmerta Bauformen des Erzählens (1955),  Hugona  Friedricha
Die Struktur der modernen Lyrik: Von der Mitte des neunzehnten bis zur Mitte des zwanzigsten
Jahrhunderts (1956),  Käte Hamburgerové Die Logik der Dichtung (1957) nebo rakouského anglisty
Franze K. Stanzela Typische Formen des Romans (1964). Česky vyšla Stanzelova Theorie des Erzählens
(1979). Podnětně působily na literární vědu i knihy jednoho z žáků prostějovského rodáka Edmunda
Husserla, polského fenomenologického filozofa Romana Ingardena (1893-1970), především ontologicky
orientovaná práce  Das literarische Kunstwerk (1931, čes. Umělecké dílo literární, 1989) či
gnoseologicky orientovaný protějšek  O poznawaniu dzieła literackiego /1957, něm. Vom Erkennen des
literararischen Werkes, čes. O poznávání literárního díla, 1967/, jež zdůrazňují bohatou
strukturovanost a mnohovrstevnatost literárního díla a svým antipsychologismem zdůrazňují rozchod s
literární vědou chápanou jako literární psychologie[6]. Literární hermeneutiku  oživila
dvousvazková práce Hans-Georga Gadamera (1900-2002), interpreta mj. lyriky Stefana Georga, Rainera
Marii Rilka a Paula Celana, Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik
(1963). V druhé polovině šedesátých let modifikovala hermeneutické principy tzv. Kostnická škola
recepční estetiky: Hans Robert Jauß – Literaturgeschichte als Provokation (1967), Ästhetische
Erfahrung und literarische Hermeneutik (1982) a anglista Wolfgang Iser – Die Appellstruktur der
Texte (1970).[7]  Spíše na okraji zůstaly scientistické modely zkoumání (např. Max Bense Einführung
in die informationstheoretische Ästhetik. Grundlegung und Anwendung in der Texttheorie /1969/).
Literárněvědnou germanistiku posledních desítiletí charakterizuje metodologický pluralismus. Ve
větší míře se prosazují přístupy psychoanalytické, poststrukturalistické, sociálně historické,
příp. literárně sociologické. Od osmdesátých let ovlivňovaly i německou literární  vědu metody
analýzy diskursu, dekonstrukce, sémiotika (Umberto Eco), teorie intertextuality (Julia Kristeva),
systémové teorie/konstruktivismu, mediální vědy a kulturně specifického čtení (Cultural Studies,
feminismus / popř. Gender Studies - Genusforschung/, New Historicism, antropologie).  Názorně to
ilustrují knihy metodologicky pluralitních interpretací jediného textu  jako: Positionen der
Literaturwissenschaft. Acht Modellanalysen am Beispiel von Kleists Erdbeben in Chili (vyd. David E.
Wellbery, 1987^2) a Kafkas »Urteil« und die Literaturtheorie. Zehn Modellanalysen (vyd. Oliver
Jahraus u. Stefan Neuhaus, 2002).

Dobrým přehledem novějších metodologických přístupů je kniha Petera V. Zimy (Zima) z celovecké
(klagenfurtské) univerzity: Literarische Ästhetik. Methoden und Modelle der Literaturwissenschaft
(1991, také čes.)[8] Z rakouských literárních vědců-germanistů ve Vídni lze uvést ze současnosti
zejména Herberta Zemana (Literaturgeschichte Österreichs. Von den Anfängen im Mittelalter bis zur
Gegenwart ,1996, editor; Geschichte der Literatur in Österreich Bd. 7 – Das 20. Jahrhundert, 1999,
editor), předního literárního kritika a vedoucího Rakouského literárního archivu při Rakouské
národní knihovně, Wendelina Schmidt-Denglera (např. Bruchlinien: Vorlesungen zur österreichischen
Literatur 1945 bis 1990, 2. vyd. 1996), který editoval díla Heimito von Doderera, Fritze
Herzmanovského-Orlanda /Fritz Herzmanovsky-Orlando/ a z novější literatury se zabýval Thomasem
Bernhardem (Der Übertreibungskünstler, 3. vyd., 1997) nebo prezidenta Rakouské akademie věd
(1991-2003), Wernera Welziga, který se zabýval mj. barokní homiletikou, vydal mj. deník Arthura
Schnitzlera a Wörterbuch der Redensarten zu der von K. Kraus 1899 bis 1936 herausgegebenen
Zeitschrift „Die Fackel“ (1999).

Doporučená literatura:


Wehrli, Max. Základy modernej teórie literatúry. (Orig. Allgemeine Literaturwissenschaft).
Bratislava: Slovenské vydavatel´stvo krásnej literatúry, 1965.


Hermand, Jost. Geschichte der Germanistik.  Reinbek b. Hamburg: Rowohlt, 1994. ISBN 3-499-55534-4.


Rosenberg, Rainer. Zehn Kapitel zur Geschichte der Germanistik. Berlin (O.): Akademie-Verlag, 1981.


Weimar, Klaus. Geschichte der deutschen Literaturwissenschaft bis zum Ende des 19. Jahrhunderts.
München: Wilhelm Fink, 1989. ISBN 3-7705-2574-4.


Zima, Peter V. Literarische Ästhetik: Methoden und Modelle der Literaturwissenschaft. Tübingen:
Francke, 1991. ISBN 3-7720-1765-7. (Také česky)


Kimmich, Dorothee—Renner,  Rolf Günter —Stiegler, Bernd. Texte zur Literaturtheorie der Gegenwart.
Stuttgart: Reclam, 1996. ISBN 3-15-009414-3.

(Ostatní literatura průběžně v textu.)





e)

Z české germanistiky uvedeme nejprve dvě nejvýznamnější postavy, a to Otokara Fischera a jeho žáka
Vojtěcha Jiráta.

Otokar Fischer (1883-1938) byl snad nejpodnětnějším českým germanistou. Jako profesor Karlovy
univerzity vychoval řadu vynikajících žáků, byl však činný i jako literární kritik, překladatel a
praktický divadelník, pomineme-li jeho vlastní dílo spisovatelské (lyrika a drama). Zabýval se
hlavně Goethem, Immermannem, Kleistem, Heinem a Nietzschem, o posledních třech napsal velké
monografie. Značnou pozornost věnoval i otázkám a teorii překladu (mj. srovnával starší české
překlady Fausta). Z Fischerových překladů z němčiny jsou nejvýznamnější přetlumočení Goetha
(především Fausta), Heina a Nietzscheho.

Jeho žák Vojtěch Jirát (1902-1945) se věnoval teorii překladu (Dva překlady Fausta, 1930, kde
srovnává Vrchlického a Fischerův překlad) a formálnímu a stylistickému rozboru (Platens Stil,
1933). Jako bohemista druhým oborem se velmi zajímal i o germanoslavica. Své názory na vývoj
německé literatury vtělil do beletristického Benátského dialogu (1945), v němž mu jde zejména o
protiklad osvícenství a romantiky.

Jako první ovšem zastupoval literárněvědnou germanistiku pražský systematický komparatista Arnošt
(Vilém) Kraus (1859-1943 Terezín) , který byl i zakladatelem české nordistiky (skandinavistiky) a
zabýval se vztahovou problematikou (dánská a norská kultura ve vztahu k české kultuře). Na pražské
univerzitě působil Kraus v letech  1884-1929 (do začátku r. 1930).  Jeho Stará historie česká
v německé literatuře (1902) vyšla nedávno v Rakousku (Alte Geschichte Böhmens  in der deutschen
Literatur, 1999)[9]. Romantický mýtus husitství v německé literatuře se snažil Kraus představit
trilogií Husitství v literatuře, zejména německé  (1917,  1918, 1924), k níž ho podnítil T.G.
Masaryk.  Kraus sledoval i německé vlivy na české obrození (Pražské časopisy 1770-1774 a české
probuzení, 1909). Řadu časopiseckých studií věnoval Goethovi (knižně např. Goethe a Čechy, napsal
také předmluvu k Vrchlického překladům Fausta), faustovské látce (Das böhmische Puppenspiel vom
Doktor Faust, 1891; Faustiana aus Böhmen, 1898; Faustsplitter, 1908). Jako stoupenec realistické
strany zasáhl i do sporu o Rukopisy, známou se stala i kontroverze s pozdějším profesorem
germanistiky v Brně Antonínem Beerem (tenkrát ještě v Praze) o užívání výrazu böhmisch a
tschechisch v němčině, kdy Kraus –  vzhledem k diferenciaci obou pojmů – preferoval pro označení
jazyka a etnika tschechisch. Kromě vědecké a publicistické činnosti učil Kraus češtině na české i
německé univerzitě a oběma jazykům na právnických fakultách obou univerzit.  Staral se i o zlepšení
praktické výuky němčiny na české germanistice, působil také jako didaktik. Spolu s dcerou,
skandinavistkou Miladou Lesnou-Krausovou, konal  po deportaci přednášky i v terezínském ghettu.
Otokar Fischer, Vojtěch Jirát, Arne Novák, Hugo Siebenschein a další byli Krausovými žáky.

Mimo univerzitu působil jazykový utrakvista[10] Paul/Pavel Eisner (1889-1958),  známý překladatel a
autor knížek o češtině. Eisner disertoval prací Lessing, Goethe und Schiller in tschechischen
Übersetzungen (1918). Kromě rozsáhlé překladatelské činnosti (překládal i českou literaturu do
němčiny) psal i o německé literatuře. Dodnes zajímavé jsou jeho studie o Máchově raných německých
básních a jeho bilingvismu vůbec (Na skále. Dvanáct zastavení máchovských, 1945,  Okusy Ignaze
Máchy /překl. básní KHM do češtiny s komentářem, 1956) nebo knížka esejů Milenky. Německý básník a
česká žena (1930). Do Československé vlastivědy (sv. 7 – Písemnictví, ) přispěl statí Německá
literatura na půdě ČSR.od roku 1848 do našich dnů (O starší literatuře pojednal tamtéž Arnošt
Kraus: Německá literatura na půdě ČSR do roku 1848, 1933)


















Germanistickou průpravu nezapřel ani pozdější rektor Masarykovy univerzity Arne Novák, který
disertoval knihou  Klopstockův vliv na poesii českého obrození (1902) a habilitoval se pro obor
německé literární historie knihou Menzel, Börne, Heine a počátkové kritiky mladoněmecké  (1906).
Novák si cenil si zejména Goetha a kritického ducha Lessingova (Čím mně jest Lessing, 1911. In:
A.N. Mužové a osudy, 1914). K německé literatuře (i v Čechách a na Moravě) se nadále vracel řadou
statí a recenzí.  Příjímal stylovědné podněty Oskara Walzela, Fritze Stricha  a duchovědné
Wilhelma Diltheye.

Na pražské německé univerzitě působil od r. 1886 Nadlerův učitel August Sauer.  Proslul inaugurální
rektorskou řečí Literaturgeschichte und Volkskunde (1907), v níž mu jde o „spojitost německé
literatury s německým národem, národností (Volkstum) jako takovou“ a hledisko krajinné souvislosti,
o určení „kmenových rysů“, jež prý představují nejstarší a nejpevnější vrstvu, na níž staví všechny
ostatní vlivy jako výchova, vzdělání a život. Sauerovi však jde proti starší tradici krajinných a
kmenových aspektů v literatuře o autory prvořadých kvalit. Sauer bývá považován za Nadlerova
předchůdce, ten ovšem zdůrazňoval nezávislost na svém učiteli. Také ediční práci věnoval Sauer
pozornost, vydával mj. díla Johanna Petera Uze, Ewalda Christiana von Kleista, Josepha von
Eichendorffa, Ferdinanda Raimunda a Adalberta Stiftera.

Žákem Augusta Sauera (Sauer mimochodem znechutil germanistiku Franzi Kafkovi) byl i pražský
spisovatel německého jazyka Johannes Urzidil. Z jeho pera vzešla rozsáhlá monografii „Goethe in
Böhmen“ (poprvé 1932 /1962, 3. vyd. 1965/ – o tématu psal např. i Arnošt Kraus).  V témž roce
(1932) vydali čeští germanisté Goethův sborník (k 100. výročí  úmrtí autora)

1927 byl na pražský ordinariát Německé univerzity povolán (působil tam do r. 1938) z Vídně
duchovědně orientovaný Herbert Cysarz (1896-1985), rodák z Bohumína (Oderberg). Cysarz přednášel o
literárním baroku, Schillerovi, Hegelovi, neoklasicismu atd. Byl znám jako znamenitý řečník
s výraznou gestikou. Jako člen NSDAP a angažovaný germanista se v době Třetí říše kompromitoval a
nenašel po válce žádné trvalé zaměstnání. Jeho iracionalismus, vitalismus, antiindividualismus a
antisemitismus gradoval v jeho pracích o sudetoněmecké literatuře  ( např. Dichtung im
Daseinskampf, 1935,  Die großen Themen der sudetendeutschen Schrifttumsgeschichte, 1938,
Sudetendeutschland in der volksdeutschen Gesamtfront, 1940).  Romány: Neumond  (1956), Arkadien
(1967). Autobiografie Vielfelderwirtschaft (1976). Cysarz napsal příspěvek o sudetoněmecké
literatuře do reprezentativní publikace o sudetoněmectví Das Sudetendeutschtum. Sein Wesen und
Werden im Wandel der Jahrhunderte (ed. Gustav Pirchan, Wilhelm Weizsäcker, Heinz Zatschek,
Brünn—Prag—Leipzig—Wein, 1939^2).

Kritikem kmenového principu a eklekticismu à la Sauer a Nadler byl Josef  Körner (1888-1950). Sauer
Körnerovi pak odmítl habilitaci na Německé univerzitě v Praze. Přes další obtíže v akademické
kariéře se Körner profiloval jako znalec romantiky a editor (např. edice korespondence bratří
Schleglů). Oskar Walzel mu svěřil pokračování bibliografie ke Schererovým Geschichte der deutschen
Literatur (Vzešla z toho důkladná bibliografie Bibliographisches Handbuch des deutschen
Schrifttums, 1949, 1966^4). Pro svůj židovský původ byl Körner za války internován v Terezíně.
Pochován je poblíž hrobu F. Kafky, jehož význam odhadl už v r. 1917 a navázal s ním kontakt.

Jako reakce na založení České akademie věd a umění císaře Františka Josefa v Praze v roce 1890
vznikla v r. 1891 Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen,
první členové byli zvoleni z fakult Německé univerzity  a německé techniky v Praze (Deutsche
Technische Hochschule). Jejím aktivním členem a později i předsedou byl také August Sauer.

V poválečném sborníčku  Franz Kafka a Praha (1947)  byl mj. zastoupen i etablovaný profesor pražské
české germanistiky Hugo Siebenschein  („Siebenschein“ – Siebenscheinův slovník!), který se
sociologizujícímu chápání literatury přibližoval svou Wirtschaftsgermanistik, zkoumaje hospodářské
vlivy na literární produkci.

Historik na Německé univerzitě v Praze a kolega  Josefa Pekaře Josef Pfitzner (1901-1945) jemuž se
připisovaly ambice stát se sudetoněmeckým Palackým, zasáhl do formování emancipující se
sudetoněmecké mentality jako ideolog „sudetoněmeckého jednotného hnutí“ (sudetendeutsche
Einheitsbewegung – srv. týž: Sudetendeutsche Einheitsbewegung: Werden und Erfüllung.
Karlsbad—Leipzig: Verlag Karl H. Frank, 1937^2.), ale také – studoval i germanistiku u Sauera –
literárně historickou prací Das Erwachen der Sudetendeutschen im Spiegel ihres Schrifttums bis zum
Jahre 1848 (Augsburg, 1926)[11], která se zaměřila především na období 1770-1848. Specifčnost
sudetských Němců spatřoval Pfitzner v jejich rozdělení na různé kmeny a těsném kontaktu s českým
prostředím, jak hospodářským, tak duchovním.

Meziválečnou (českou) brněnskou literárněvědnou germanistiku (od roku 1919) reprezentují jména Jan
Krejčí (1868-1942), autor knih jako Studie z novější literatury německé  (1904) a Richard Wagner
jako filosof a básník (1913)  a Stanislav Sahánek (1883-1942). Poslední se zabýval literárním
biedermeierem, napsal mj. monografii o Ferdinandu Saarovi (1934) a Přehledné dějiny německého
písemnictví (1941). Zemřel v koncentračním táboře Mauthausen.

Českou poválečnou marxisticky orientovanou germanistiku  reprezentuje Pavel Reimann: Von Herder bis
Kisch. Studien zur Geschichte der deutsch-österreichisch-tschechischen Literaturbeziehungen (1961);
Hauptströmungen der deutschen Literatur 1750-1848. Beiträge zu ihrer Geschichte und Kritik (1963).

Brizantní kulturně politickou úlohu v době „tání“ – nad rámec pouhé literární vědy – sehrála
proslulá Liblická konference, kde došlo i k ideologickým konfrontacím (sborník Franz Kafka.
Liblická konference 1963, 1963 /něm. překl. Franz Kafka aus Prager Sicht, 1966). Na kafkovskou
konferenci navázala i šířeji pojatá liblická konference o pražské německé literatuře (Weltfreunde).
Iniciující roli zde sehrál reformní komunista Eduard Goldstücker (1913-2000). Jeho starší statě o
Kafkovi  lze nalézt v knížce Na téma Franz Kafka (1964). Goldstücker popřel později např.
autentičnost rozhovorů Gustava Janoucha s F. Kafkou.  Květa Hyršlová se na pražské germanistice
zabývala poválečnou literaturou (Západoněmecký poločas 1945-1960 /1963/, Čas pokusů a pochyb v
západoněměcké literatuře /1972/) Zejména pražskou německy psanou literaturou se zabýval na pražské
germanistice Kurt Krolop, profesor obecné a srovnávací literární vědy a novější německé literatury.
Věra Macháčková-Riegerová se zabývala rovněž německou literaturou z českých zemí (monografie o
Ernstu Sommerovi a personální bibliografie Johannese Urzidila)a literaturou doby předbřeznové. Na
germanistiku přešel z Akademie věd prof. Milan Tvrdík. Mimo pražskou univerzitní germanistiku
působil Alois Hofman (1910). Hofman se věnoval vztahové problematice (Friedrich Schiller a Čechy
/1955/, Die Prager Zeitschrift „Ost und West“. Ein Beitrag zur Geschichte des Vormärz /Berlin,
1957/, Thomas Mann a Rusko /Praha, 1959/, Thomas Mann und die Welt der russischen Literatur
/Berlin, 1967/). Rakousko-českým vztahům se Hofman věnoval v knize Die Babenberger und die
Přemysliden (Wien, 1977).

V Brně prožil ve starobrněnském opatství sv. Tomáše část mládí a sklonek života augustiniánský
mnich František Tomáš Bratránek/Franz Thomas Bratranek (1815-1884), rodák z Jedovnice u Blanska.
Bratránek pocházel z národnostně smíšeného manželství (rakouské Němky s Čechem) a odtud pramenil
jeho odpor k nacionalismu a národní vyhraněnosti. Studoval v Olomouci a ve Vídni, kde se seznámil
s Goethovou snachou Ottilií (Ottilie roz. von Pogwisch) a jejími syny a získal tak výhradní přístup
ke Goethově pozůstalosti (editoval jeho přírodovědnou korespondenci, korespondenci s bratry
Humboldtovými, hrabětem Šternberkem). Působil na lvivské (lvovské) univerzitě a v letech 1851-1881
jako profesor německé literatury na krakovské univerzitě (stal se dokonce jejím rektorem).
Bratranek aplikoval Hegelovu filosofii (genetickou metodu) na interpretaci literatury a vynikl
především řadou goethovských studií (např. Erläuterungen zu Goethes Faust, 1842,  čes. Výklad
Goethova Fausta. Praha: Odeon, 1982.) . Bratranek navázal styky s řadou významných osobností
(Schellingem, Wilhelmem Grimmem,  spisovatelem Ferdinandem von Saar, členy utopického
Českomoravského bratrstva, řádovým spolubratrem F.M. Klácelem, Boženou Němcovou, spolubratry P.
Křížkovským a opatem Mendelem atd.).  Svým odklonem od teologie a příklonem k hegelovské filozofii
(pomýšlel na odchod z řádu) posiloval katolický kněz Bratranek charakter kláštera jako sídla
„osvícenství a mladohegelianismu“ (jeho žák T. Gomperz).

Brněnskou univerzitní literárněvědnou germanistiku připomeňme alespoň monografií Karla Krejčího
(nezaměňovat se stejnojmenným bohemistou!) o brněnském autorovi Oskar Jellinek. Leben und Werk“
(1967).  Starším germánským a německým literárním památkám se věnoval Leopold Zatočil (např. edice
a překlad Ságy o Volsunzích nebo Cato a Facetus

V Brně působil také Miroslav Beck, spolueditor (s Jiřím Veselým)  svazku Exil und Asyl.
Antifaschistische deutsche Literatur in der Tschechoslowakei. (Berlin /O./, 1981).

V 90. letech 20. století se v Brně konala musilovská konference (srv. sborník Robert Musil – Ein
Mitteleuropäer, 1994). V roce 2003 se konala v Brně 2. bilaterální germanistické sympozium
Rakousko-Česká republika věnované umění a hudbě v rakouské poválečné literatuře (srv. sborník Kunst
und Musik in der Literatur: Ästhetische Wechselbeziehungen in der österreichischen Literatur der
Gegenwart; 1. symposium se konalo v Českých Budějovicích v roce 2002, 3. sympozium v Ústí nad
Labem, 2005).

Z [ ]doposud vycházejících českých periodik a časopisů, v nichž se věnuje pozornost germanistice,
třeba uvést cizojazyčná Philologica Pragensia, otiskující práce z anglistiky, germanistiky a
romanistiky, a to jak literární, tak lingvistické. Příspěvky o německé literatuře uveřejňuje také
měsíčník Cizí jazyky ve škole zaměřený na metodické problémy. Pražská filozofická fakulta vydává v
pravidelných intervalech Germanistica Pragensia, brněnská pak Brünner Beiträge zur Germanistik und
Nordistik.  Za redakce Antonína Měšťana začala v Praze opět vycházet Germanoslavica. Zeitschrift
für germano-slawische Studien (Slovanský ústav,  od 1994).  Měšťan je autorem i faktograficky ne
vždy spolehlivých bohemogermanistických studií ( např. Česká literatura mezi Němci a Slovany,
2002). V Olomouci bylo v devadesátých letech založeno pracoviště pro moravskou německy psanou
literaturu s vlastní bohatou publikační aktivitou, např. Lexikon deutschmährischer Autoren (2 sv. –
2003, 2006) a řadou sborníků (Beiträge zur mährischen deutschsprachigen Literatur).  Profesor
Ludvík E. Václavek vydal např. soubor svých prací Stati o německé literatuře vyniklé v českých
zemích (1991).  Práce Lucy Topoľské (Lucy Topoľská)  a Ludvíka Václavka spojuje svazek Beiträge zur
deutschsprachigen Literatur in Tschechien (2002). Mladší generaci zastupuje prof. Ingeborg
Fialová-Fürstová (např. Expresionismus. Několik kapitol o německém, rakouském a pražském německém
literárním expresionismu /Olomouc: Votobia, 2000/) .

Po Listopadu došlo také ke znovuobnovení germanistické ročenky Brücken (publikovali v ní germanisté
z NDR a ČSSR) .  Literárněvědná produkce týkající se českých zemí vychází v česko-německém
nakladatelství Vitalis (Praha—Furth im Walde). Pražské nakladatelství Franze Kafky vydává nejen
překlady Franze Kafky do češtiny, ale i další publikace týkající se pražské německé literatury.

Exilovou literárněvědnou  germanistiku (v USA) reprezentují především dva žáci Hugona
Siebenscheina, Rio Preisner a Peter Demetz.  Preisner (1925) si vydobyl mezinárodního věhlasu svou
monografií Johann Nepomuk Nestroy. Tvůrce tragické frašky  (1968, také něm.), zabýval se mj.
Kafkou,  Werflem, Rilkem, Brochem. Germanistické (a slavistické) studie soustředil zejména ve dvou
svazcích Aspekte einer provokativen tschechischen Germanistik I,II (1977, 1981). První svazek
obsahuje mj.  polemicky velmi ostře nasvícený přehled literárněvědné germanistiky z doby
totalitarismu Epitaph für die tschechische Germanistik (česky: Epitaf pro českou germanistiku. In:
R.P.: Když myslím na Evropu I, 2003).

Peter Demetz (1922), nástupce René Wellka  (Wellek) na Yaleově univerzitě, dřívější juror Ceny
Ingeborg Bachmannové, napsal v exilu disertaci René Rilkes Prager Jahre (1953), vůči marxismu
kritickou monografii Marx, Engels und die Dichter (1959, angl. Marx, Engels and the Poets, 1967),
zabýval se i realismem Theodora Fontana,  pak zejména studie o poválečné německy psané literatuře a
v poslední době o literatuře moderny (např. italském futurismu). Do Prahy a Brna se duchem vrátil
v knize Böhmische Sonne – mährischer Mond. Essays und Erinnerungen (1996), která obsahuje i studii
o recepci Goetha u Masaryka  Masaryks Faust.

V Olomouci a v Brně přednášel externě  také Ludvík Kundera (*1920), básník, spisovatel, výtvarník,
překladatel a znalec zejména Brechta, Büchnera, Trakla, Benna a německého expresionismu a dadaismu
(„Dada“. Jazzpetit, 1983;  Hans Arp:  Na jedné noze, 1985,  Georg Trakl: Šebestián  ve snu, 1995),
univerzitní přednášky: Noc a sen a modro. Literatura německého romantismu, 2004) a monografie o
Brechtovi (Brecht, 1998).  Nenaplněným projektem zůstala monografie o překladech německé lyriky do
češtiny Ladislava Nezdařila (jako pendant jeho monografie: Česká poezie v německých překladech,
1985). Ke germanistice přispěl též profesí právník Jindřich Pokorný (Kniha o Faustovi, 1982)
Vídeňské lidové divadlo od Hanswursta –Stranitzkého k Nestroyovi   (1990)  a dalšími výbory s jeho
překlady (např. Píseň o Nibelunzích, 1974,  Chlapcův kouzelný roh, 1980, Záhadný nesmrtelný.
Dramatik Heinrich Kleist,  1980, Parzival, 2000) či kunsthistorik Hugo Rokyta (1912-1999; žák
pražského německého slavisty Franze Spiny: Die böhmischen Länder /Salzburg 1970/, 2. rozšíř. vyd.
pod titulem Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischer Kulturbeziehungen in den
Böhmischen Ländern /Prag, 1997/, také jednotlivé studie – např. k zámku v Rilkově Die Weise von
Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke  (Jihočeský zámek korneta Rilka /1971/),  ke Stifterovi
atd. Jako (šéf)redaktor nakladatelství Odeon působil Josef Čermák (*1928), editor díla Vojtěcha
Jiráta. Čermák se profiloval především jako kafkolog (např. Franz Kafka a Praha /1971/,   Kafkovy
Dopisy rodičům z let 1922-24 /1990/ a Franz Kafka: Výmysly a mystifikace /2005/). Jako
nakladatelský lektor působil i  předčasně zesnulý Vladimír Kafka (1921-1970), překladatel Franze
Kafky, autor mnoha doslovů a diplomové práce F.X.Šalda a německá literatura (In: Studie a úvahy o
německé literatuře. Praha, kra, 1995.). Podnětně působila svými statěmi i Růžena Grebeníčková
(1925-1997).  Práce spíše komparatistické a bohemistické shrnuje svazek Literatura a fiktivní světy
I. (Praha: Čs. spisovatel, 1995),  Grebeníčková je však autorkou i statí germanistických a knižních
předmluv či doslovů k faustovské látce, Büchnerovi, G. Kaiserovi, W. Benjaminovi, K. Krausovi, F.
Kafkovi, H. Brochovi, H. v. Hofmannsthalovi, R. Musilovi aj. (personální bibliografie pod:
<http://dejiny.nln.cz/Bibl/RG.html>) , někdy pod jmény „pokryvačů“ a překladatelkou, rovněž i pod
jmény pokryvačů, (např. Německé romantiky ruského germanisty  Nauma Jakovleviče Berkovského, románu
Ludwiga Windera Der Thronfolger nebo povídek Franka Wedekinda /spolu s brněnským Vojtěchem
Jestřábem/ aj.)

Podrobnější výklad o poválečných literárněvědných metodách a jejich představitelích je předmětem
kursu Technika literárněvědné práce.

Doporučená literatura:


Preisner, Rio. Epitaf pro českou germanistiku. In: Když myslím na Evropu I. Praha: Torst, 2003.
ISBN 80-7215-125-8. S.  198-264.


Preisner, Rio. Epitaph für die tschechische Germanistik. In: Aspekte einer provokativen
tschechischen Germanistik II. Würzburg: jal-Verlag, 1977. ISBN 3-7778-0153-4. S. 126-222.


Tvrdík, Milan—Vodrážková / Lenka (vyd.): Die Germanistik in den Böhmischen Ländern im Kontext der
europäischen Wissenschaftsgeschichte (1800 bis 1945).  Wuppertal: Arco, 2005. ISBN 3-938375-02-7.


Hohmeyer, Andrea. „Böhmischen Volkes Weisen“: Die Darstellung der deutschsprachigen Dichtung in den
böhmischen Ländern der Jahre 1895 bis 1945 – Probleme und Perspektiven territorialer
Literaturgeschichtsschreibung in Mitteleuropa. Münster Hamburg London: Lit-Verlag, 2002. ISBN
3-8258-5393-4.


Míšková, Alena. Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945.  Praha: Karolinum, 2002.
ISBN 80-246-0129-X.


Míšková, Alena— Neumüller, Michael. Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury
(Německá akademie věd v Praze)/ Die Gesellschaft  zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und
Literatur in Böhmen (Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag. Materialien zu ihrer Geschichte
und Inventar des Archivbestandes 1891-1945. Praha: Archiv Akademie věd České republiky, 1994.

Pokyny k referátu:


Nezbytnou heuristickou příručkou každého germanisty je Blinn: Hansjürgen Blinn:
Informationshandbuch Deutsche Literaturwissenschaft (i na CD-ROMu)[12]. Základy vyhledávání
literatury najdeme i v Internetu (např. na
<http://lotse.uni-muenster.de/physik/literatur_suchen/suchstrategien/suchstrategien-de.php>).

 Pro osvojení techniky literárněvědné práce se doporučuje seznámení s odpovídajícími příručkami
(např. Umberto Eco.  Jak napsat diplomovou práci, 1997 nebo přímo germanisticky zaměřenými – např.
Georg Bangen. Die schriftliche Form germanistischer Arbeiten. Stuttgart: Metzler.), nejlépe ovšem
takovými, které zahrnují i práci s novými médii (elektronickými síťovými zdroji – u elektronických
síťových zdrojů uvádíme datum aktuálního použití!).  Podrobnosti zkonzultujeme s vedoucím práce
(školitelem - Betreuer). Držíme se přitom principu subsidiarity (co může vyřešit nižší složka,
neřeší vyšší složka), konzultujeme s literaturou předmětu, se spolužáky nebo tutorem (starším
studentem), pak se teprve obracíme na vedoucího semináře. (Řadu informací lze nalézt na webu
univerzity /www.muni.cz/, Filozofické fakulty /www.phil.muni.cz/ nebo Ústavu germanistiky,
nordistiky a nederlandistiky  /www.phil.muni.cz/german/.

Nejvhodnějším kontaktem je  – zejména, potřebujeme-li se poradit o tématu práce – osobní návštěva
v konzultačních hodinách (najdeme je vesměs na webu germanistiky), nejnevhodnějším momentem
pochopitelně doba bezprostředně před začátkem semináře či přednášky. Při e-mailové korespondenci
dodržujeme zásady netikety, nedotazujeme se (subsidiarita!) na věci známé, vlastními silami
zjistitelné (např. vypsané termíny zkoušek v Informačním systému (IS), ledaže chceme upozornit na
nesrovnalosti v zápisu – za to nám bude examinátor jistě vděčen) nebo vůči dané osobě nepřípadné
(otvírací hodiny knihovny apod.). Opačně není třeba vždy individuálně reagovat na hromadně zaslané
e-maily, pokud se nás netýkají.

Informaci o dílech světové literatury poskytne mnohasvazkový Kindlers Literatur-Lexikon vydávaný
péčí Waltera Jense (také na CD-ROMu). V Kindlerovi nalezneme také stručné biografie autorů, další
můžeme hledat na Internetu (např. Willi Vocke: Daten deutscher Dichtung <
http://www.lehrer.uni-karlsruhe.de/~za874/homepage/index2.htm>[13], Marianne Nigg (Hrsg.):
Biographien der österreichischen Dichterinnen und Schriftstellerinnen /1893!/
<http://www.literature.at/webinterface/library/ALO-BOOK_V01?objid=12226> apod.).  Oblibě se těší
řada rowohlts monographien s poměrně stručnými obrazovými publikacemi, jež často vycházejí v
aktualizovaných vydáních.

K dispozici jsou elektronické literární databáze (např. Literarisches Leben. Internetdatenbank und
Dokuemntationsstelle zur deutschsprachigen Literatur 1945 bis 2000
<http://www.literarischesleben.uni-goettingen.de/>).

Pro referát do semináře i pro výuku německy psané literatury ve škole se hodí např. velmi zevrubné
interpretace z edice Oldenbourg Interpretationen nebo interpretace z nakladatelství Reclam. Poněkud
jednodušší (středoškolské) jsou například takové Königs Erläuterungen und Materialien
z nakladatelství C. Bange (Hollfeld/ Oberfranken), které rozhodně nelze doporučit pro užití
v závěrečné práci. Jako „čítanka“ poválečné literatury (primární texty nejsou přístupné) poslouží
vybranými interpretacemi jedna z webovýchstránek essenské univerzity  (Vom Nullpunkt bis zur Wende:
Kommentare zur deutschsprachigen Gegenwartsliteratur:
<http://www.uni-essen.de/literaturwissenschaft-aktiv/nullpunkt/start.htm>).

Referát nebo závěrečná práce nespočívají ovšem ani v opisování, kopírování, skenování či
parafrázování cizí literatury! Citáty (někdy ne zcela přesně nazývané podle angl. úzu „citacemi“)
musejí být řádně vyznačeny. Nestandardní (v rozporu  s autorským zákonem v platném znění), popř.
dokonce  neetické zacházení s literaturou může vést ve svém důsledku až k autorskoprávním sporům,
na univerzitě pak při takovýchto nedostatcích (např. při používání sekundární literatury bez
uvedení v seznamu literatury nebo nevyznačení citovaných pasáží) až k odnětí diplomu. Závěrečné
práce jsou na MU archivovány i elektronicky a univerzita disponuje – jako jiné univerzity –
softwarem („podobné jako vejce vejci“ v IS), který indikuje kvantitativní původnost textu závěrečné
práce.

Zejména pro závěrečné práce využívejte v případě nedostupnosti literatury předmětu meziknihovní
výpůjční služby (registrovaní uživatelé Ústřední knihovny  FF mohou objednávat sami i
elektronicky).  Nezřídka kandidáti filozofie opomíjejí fyzicky nejbližší zdroje (např. fondy
Moravské zemské knihovny).

Primární texty německých autorů (po vypršení autorských práv) si pro domácí četbu přečteme na webu
(<http://gutenberg.spiegel.de/>), nesmíme ovšem zapomenout, že nejsou pro referát či jinou písemnou
práci citovatelné (protože textově ne vždy spolehlivé a bez udání vydání).  Tištěné texty
(historicko)kritických edicí mají vždy přednost před neprověřenými síťovými zdroji! (Např. zmínky o
Kafkově povídkovém svazku Ein Landarzt  čerpané z Internetu uvádějí titul běžně jako Der Landarzt,
tedy s frekvenčně pravděpodobnějším určitým členem  v titulu německy psaných knih. Pohledem do
krit. vydání /Kritische Kafka-Ausgabe/ a jeho aparátu zjistíme ovšem, že takovéto znění Kafka
vlastnoručně opravil v předtiskové korektuře. – Pečlivá interpretace textu si pochopitelně všímá i
takovýchto „drobností“). Zásadní otázkou bývá užití prvního vydání či –  zejména u klasiků – tzv.
vydání poslední ruky. V druhém případě respektujeme „definitivní“ tvůrčí gesto autora  (před
smrtí), která však může co do své estetické hodnotnosti představovat umenšení např. vzhledem k
prvnímu vydání. (Obecně známým případem v české literatuře jsou edice Kolárova básnického cyklu
Slávy dcera nebo Bezručových Slezských písní.). Do tištěných edic ovšem zasahuje celá řada
„meziinstancí“ (autocenzura, cenzura, nakladadatelský redaktor, lektor, sazeč), proto obezřelost a
kritičnost  vedou k užívání co možná spolehlivých textů. (Např. při edici děl Karla Maye si
bamberští editoři, spíše zpracovatelé  /sami si říkali „brusiči diamantů“ – Diamantschleifer/
z nakladatelství Karl-May-Verlag dovolili zhruba 11 tis. svévolných zásahů do textu Winnetou I a
svazek č. 50 bamberských Gesammelte Werke  Karla Maye je podvržen a nepochází vůbec od Maye!
Literární vědec či kritický čtenář sáhne proto raději po curyšském historicko-kritickém vydání Karl
Mays Werke Hermanna Wiedenrotha a Hanse Wollschlägera /také kompletně na CD-ROMu/, chce-li poznat
Mayův autentický text. – Stranou diskuse ponecháváme tedy např. fakt, že May „opisoval“ sám od sebe
a nakolik zásahy cizí ruky mohly znamenat opravdu estetické zhodnocení či zda byly motivovány
jinak: ideologií bamberských editorů bylo etablovat Maye jako autora knih pro mládež. Zejména
u klasiků se můžeme setkat s několikerými kritickými edicemi, z nichž lze vysledovat rozdíl
v metodách a jejich vývoji, pojetí edice  a užití i moderních multimediálních prostředků.

(V Rakouské knihovně na Solniční ul. v Brně si můžeme prohlédnout Kritické vydání Kafky a
Historicko-kritické vydání. První zmíněné vydání přináší vlastní editovaný text v samostatných
svazcích /které jsou nyní samostatně vydávaný jako čtenářské vydání/ a v separátních svazcích
ediční a poznámkový aparát, druhé vydání přináší zato neskenované faksimile rukopisu a jejich tzv.
diplomatickou transkripci, texty jsou obsaženy navíc i na CD-ROMu. V druhém vydání jsou dále texty
vydávány jako sešity, čímž  kopírují Kafkovu spisovatelskou praxi a naznačují, že Kafkovo dílo  je
takřečeno nezavršeným work in progress a sešity tak obrážejí i nejasnosti při diskutované dataci
např. vzniku jednotlivých kapitol Procesu. Zevrubné porovnání s edicemi Kafkova přítele Maxe Broda
/k dispozici v téže knihovně/ ukáže např. vymycování „pragismů“, zásahy do interpunkce, které
porušují mluvní ráz textů atd. Přesto bylo Brodovo počínání tehdy legitimní: zachránil dílo mrtvého
přítele před zapomenutím, naopak mu dopomohl k proslulosti. Kdyby se byl pokusil o kritickou edici
– předpokládejme, že by mu nato stačily finanční prostředky, síly atd. – trvalo by vydání řadu let
či desítky let a nakonec by mu možná bylo chybělo publikum. – Vydávání děl a kritická reflexe této
praxe (Editionswissenschaft, Textová kritika a Textologie)  jsou vlastní náplní tzv. filologie.

Další primární texty on line nalezneme v projektech jako The European Library, Books Library,
Gallica atd.Knihy lze získat na CD-ROMu nebo DVD (např.
http://www.digitale-bibliothek.de/scripts/ts.dll?s=17&id=C8DCCF42&mp=/pi/0/&StartseiteLM=/sel/0/&sc
=Startseite).

Reálie atd. můžeme dohledat v oblíbené otevřené, leč právě proto ne vždy spolehlivé encyklopedii
Wikipedia (<http://de.wikipedia.org/wiki/Hauptseite>), starší v Meyers Konversationslexikon  z
přelomu 19. a 20. stol. (<http://susi.e-technik.uni-ulm.de:8080/Meyers2/index/index.html>), ve
slovníku Johanna Heinricha Zedlera z 18. století
(<http://www.zedler-lexikon.de/suchen/suchergebnisse.html?suchmodus=standard>) nebo v Oekonomische
Encyklopädie oder allgemeines System der Staats- Stadt- Haus- und Landwirthschaft  Dr. Johanna
Georga Krünitze z let 1773 až 1858 (<http://www.kruenitz1.uni-trier.de>). Další odkazy lze nalézt
na webových stránkách Ústavu germanistiky (www.phil.muni.cz/german/internet.htm).

Přes rešeršování v Internetu nezapomínejme na fondy knihoven, zejména Ústřední knihovny FF MU
(převzala i fond knihovny Ústavu germanistiky), příruční aparát vyučujících tamtéž (2. patro), na
Německou knihovnu (Deutscher Lesesaal, vede i austriaca a helvetica, zejména slovníkovou
literaturu) a  v případě austriak na Rakouskou knihovnu (Österreich-Bibliothek Brünn) na Solniční
ul. č. 12, popř. na Moravskou zemskou knihovnu na Kounicově ul., jejímiž pobočkami obě předchozí
knihovny jsou. Většina knihoven pořádá pro nováčky („Erstsemester“) začátkem (pod)zimního semestru
orientační exkurze po knihovně včetně kurzů práce s Informačním systémem MU a elektronickými médii.

Výběr informací přizpůsobíme publiku (spolustudující? laická veřejnost? školitel práce?). Velmi
častou začátečnickou chybou bývá z obsahového hlediska záměna  vlastní interpretace za parafrázi,
zejména parafrázi „děje“ („obsahismus“, Inhaltsangabe) nebo prezentace izolovaných a
nehierarchizovaných jazykových prostředků formou výčtu (inventáře), aniž se přihlíží k jejich
motivaci, funkci a souhře v konkrétním textu. Dále  pak často – zejména v závěrečných pracích  -
chybívá při srovnávání různých autorů a děl zdůvodnění daného výběru (objektivní společný
jmenovatel) a autorova volba působí dojmem nahodilosti. Není-li relevantní literatura předmětu, byť
i z technických či časových důvodů, dostupná, je vhodné i na toto výslovně upozornit.

Pro jazykové ztvárnění si z elektronických slovníků vybíráme slovníky spolehlivé, např. Das
Digitale Wörterbuch der deutschen Sprache des 20. Jahrhunderts (<http://www.dwds.de/>),  pro starší
literaturu  se podíváme do  Grimmů (<http://germazope.uni-trier.de/Projects/DWB>), Adelungova
slovníku
(<http://mdz.bib-bvb.de/digbib/lexika/adelung/text/@Generic__CollectionView;cs=default;ts=default;l
ang=cs>), do Projekt Klassikerwortschatz
<http://www.klassikerwortschatz.uni-freiburg.de/welcome.htm > nebo např. do Goethe-Wörterbuch<
http://germazope.uni-trier.de/Projects/WBB/woerterbuecher/gwb/wbgui?lemid=JA00001>) nebo např
Wörterbuch der Redensarten – Karl Kraus – Fackel (od 1.1.2007:
<http://www.oeaw.ac.at/litgeb/fackellex/>).  Pozoruhodnou kombinací slovníku výkladového se
vícejazyčným slovníkem překladovým s množstvím charakteristik např. k výslovnosti, synonymům,
případným dialektismům představuje Wiktionary
(<http://de.wiktionary.org/wiki/Wiktionary:Hauptseite>).

U jazykových korpusů (přehled jazykových korpusů:
<http://www.fbls.uni-hannover.de/sdls/schlobi/text-ton/korpora.htm#ID>) nezapomínejme, že nemají
normativní charakter (lipský korpus <http://www.wortschatz.uni-leipzig.de/> dílčí korpusy také
Institut f. deutsche Sprache v Mannheimu).

Při regionálních zvláštnostech sáhneme po Variantenwörterbuch des Deutschen: Die Standardsprache in
Österreich, der Schweiz, Deutschland sowie in Liechtenstein, Luxemburg, Ostbelgien und Südtirol.
Berlin—New York: Walter de Gruyter, 2004 nebo např. Österreichisches Wörterbuch (i školní vydání).

Do referátu (závěrečné práce atd.)  nezahrnujeme biografii, zejména obecné slovníkové informace,
není-li to pro obsah referátu nezbytně nutné.

Vzhled závěrečných prací na FF MU upravuje na webu zveřejněný fakultní vzor
(http://www.phil.muni.cz/predpisy/vzor_praci.pdf). Nebude na škodu, použijeme-li tento vzor i pro
úpravu referátu, abychom si tento styl osvojili  co nejdříve a mohli se věnovat obsahové stránce
práce samotné. (Také ve sbornících a odborných časopisech narazíme často na požadavky na formální
úpravu rukopisu pro zveřejnění v příslušném periodiku /např. vzorový stylesheet/.)

Při psaní se řídíme normou Úprava písemností psaných strojem nebo zpracovaných textovými editory
(ČSN 01 6910),  bibliografické citace uvádíme podle normy Bibliografické citace – Obsah, forma a
struktura (ČSN ISO 690), u elektronických zdrojů použijeme speciální normu: Informace a dokumentace
– Bibliografické citace – Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části (ČSN/ISO 690-2)   Při
úpravě manuskriptu pro sazbu užíváme korekturní znaménka v souladu s normou  Korekturní znaménka
pro sazbu – Pravidla používání  (ČSN 88 0410).  Normy ČSN upravují také užívání zkratek,
transkripci cyrilice atd. (Transkripční pravidla najdeme také ve zkratce v Pravidlech českého
pravopisu /„akademické vydání“/.) Uvedené normy lze otevřít pod:
<https://inet.muni.cz/app/index.jsp?id=dokum.enormy>,  (pomocí UČO a hesla, pod touto adresou
naleznete i další licencované elektronické zdroje).

Německé rukopisy vypracujeme podle německé normy DIN (např. DIN 5008 – Schreib- und
Gestaltungsregeln für die Textverarbeitung, DIN 1505-2 – Titelangaben von Dokumenten –
Zitierregeln,  DIN 1505-3 – Titelangaben von Dokumenten – Verzeichnisse zitierter Dokumente
/Literaturverzeichnisse/, DIN 1422-1 – Veröffentlichungen aus Wissenschaft, Technik, Wirtschaft und
Verwaltung – Gestaltung von Manuskripten und Typoskripten) nebo ÖNORM (rakouské normy) respektive
podle rakouské normy ÖNORM.

Na elektronickém portálu Elportál MU v Isu můžeme absolvovat kratičký kurs práce s informacemi
včetně interaktivního testu: Šedinová, Petra, Nedomová, Martina, Křivánek, Petr. MU Brno: Elportál.
Kurz práce s informacemi [online]. [cit. 2006-09-15] Dostupný z:
<https://is.muni.cz/auth/elportal/?fakulta=1421;obdobi=3463;studium=231326> ISSN 1802-128X.

Samotná technika psaní na počítači, pokud jej používáme jednoduše jako lepší psací stroj, skýtá
leckterá úskalí, jež vyplynou na povrch mnohdy až při dalším zpracování, sazbě rukopisu (např.
desktop publishingu –DTP) a představují další, často vleklou nadpráci zejména při větším objemu
textů. Sem patří nedostatky ve formátování textu atd., psaní velkých písmen (s použitím klávesy
Shift), nepříliš šťastné, leč v českém prostředí zaužívané nahrazování ß  číslicí 3 (odlišný
znakový systém!), pomlčka se správně dělá zmáčknutím kláves STRG a odpovídajícího znaménka na
numerické klávesnici vpravo nahoře, abychom ji mohli odlišit od spojovníku („dlouhá pomlčka“ ve
Wordu se dá použít v němčině jako Streckenstrich u výchozí a cílové zastávky na dopravních tratích
apod.), často se lze setkat s typografickým nestandardním  velkým ß (Word toto umožňuje: např.
Muße, Muße.  V takovémto případě (u majuskulí a kapitálek) rozkládáme  ß na SS aj. (V tomto skriptu
se prohřešujeme proti tomuto úzu z dův. náležitého osvojení pravopisné normy). Blíže k tomu
v literatuře uvedené na konci kapitoly.

Nezapomínáme ani na problémy s pravopisem a interpunkcí, která se také někdy liší od češtiny!
(Velmi často se ve studentských referátech vyskytují např. české zvyklosti  při užití uvozovek při
přechodu od přímé řeči do řeči nepřímé:  „Wenn kein Glatteis ist“, sagte sie, „kann man mit dem
Auto fahren.“). U elektronicky zpracovaných textů bývá zapotřebí nahradit nahrazovat uvozovky
anglické (zejména uzavírající – tzv. Abführungszeichen) “”  uvozovkami německými („“, oslí můstek:
99-66) atd.  Korekturní znaménka německá (podle DIN 16511) najdeme i  v německých pravopisných
příručkách (anpř. Die neue deutsche Rechtschreibung z nakl. Bertelsmann).  Problémy se ovšem mohou
vyskytnout i v češtině: např. norma nedoporučuje psaní neslabičných předložek (k,s,v, z) samostatně
(bez výrazu, k němuž se vztahují) na konci řádku, textový editor to automaticky neopraví (ve Wordu
opravíme příkazem Shift + Ctrl + mezerník). Obdobně nás editory např. nutí začínat první větu
dopisu  v němčině – po oslovení – velkým písmenem (švýcarský úzus).

Dobrou příručkou stylistiky němčiny pro praktické použití zůstává po letech např. Bernharda
Sowinského (Bernhard Sowinski) Deutsche Stilistik, „školštější“ (preskriptivní), někdy až příliš
restriktivní je evergreen Ludwiga Reinerse – Stilfibel: Der sichere Weg zum guten Deutsch z
nakladatelství Deutscher Taschenbuch Verlag,  který vyšel v desítkách vydání.

Máme-li problém s češtinou, kde nám nepomohou klasické příručky (Pravidla českého pravopisu,
Slovník spisovné češtiny atd.), můžeme se e-mailem či telefonicky obrátit na Jazykovou poradnu
Ústavu pro jazyk český v Brně (<http://www.ujc.cas.cz/oddeleni/index.php?page=poradna>). S dotazem
ohledně němčiny se lze telefonicky za úplatu obrátit na poradnu při nakladatelství Duden (Zdarma
lze objednat e-mailové Duden-Newsletter, jež  řeší obecnější jazykové problémy.), leckdy ovšem
postačí nahlédnutí do slovníku Duden: Richtiges und gutes Deutsch nebo obdobných příruček. Zejména
pro začátečníky jsou vhodné jaz. příručky, které jim pomohou vymýtit interference způsobené rodným
jazykem (pro němčináře s rodnou češtinou jsou vhodné např. Andrea Hielscher a kol.:
Deutsch-tschechisches Fehlerlexikon. Praha: Kvarta, 2003  nebo příručky lingvisty ze Slezské
univerzity v Opavě Karstena Rinase).

Pro přípravu ústních vystoupení se hodí seznámit se základy rétoriky  (např.
<http://www.rhetorik-netz.de/>,< http://www.diskussionsforen.ch/definition.htm>) a pro diskusi
referátu, koreferátu (či obhajobu závěrečné práce) není na škodu seznámit se s taktikami eristické
dialektiky (např. v pojednání Arthura Schopenhauera Eristische Dialektik:  <
http://www.ac-nice.fr/philo/textes/Schopenhauer-DieKunst.htm> nebo
< http://www.rhetorik-netz.de/rhetorik/schopenh.htm) >.

Jako samozřejmost se předpokládá při ústním vystoupení dobré frázování řeči, bohatá hlasová
modulace, přiměřená dynamika a standardní, kultivovaná výslovnost celého textu, zejména cizích slov
(v němčině!) a vlastních jmen (nikoliv tedy výslovnost „naturalistická“ – „čti, jak píšeš“,  v
poslední době bohužel tak typická pro české hromadné sdělovací prostředky včetně médií
veřejnoprávních) .

Nejasnosti konzultujeme s Duden Aussprachewörterbuch nebo Theodor Siebs. Deutsche Hochsprache:
Bühnenaussprache, zvukové ukázky apelativ (většinou jen výběrově) obsahují i novější verze
elektronických slovníků (Duden Universalwörterbuch, Duden Fremdwörterbuch aj.).

Přednášíme-li česky, mluvíme rovněž kultivovaně (nikoliv např. obecnou češtinou) a respektujeme
rovněž českou ortoepickou normu (Výslovnost spisovné češtiny I: Zásady a pravidla. Výslovnost slov
českých. Praha: Academia, 1967; Výslovnost spisovné češtiny: Výslovnost slov přejatých.
Výslovnostní slovník. Praha: Academia, 1978; dostupnější: Jiřina Hůrková: Česká výslovnostní norma.
Praha: Scientia, 1995; Strahl, Vlastimil. Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině.
Praha: Karolinum, 1999/obsahuje pouze pravidla výslovnosti pro jednotlivé jazyky/, několikasvazková
publikace Jiřího Zemana: Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině. Hradec Králové:
Gaudeamus, 1998–2006 /sv. 1 – Anglická osobní jména spolu s J. Kučerou/ výslovnost německých jmen
nezahrnuje /sv. 5 zahrnuje nizozemštinu, sv. 2  pak severská osobní jména/ obsahuje však i
informace o sklonění a přechylování a připojuje i glosář jmen).

Posluchače neoslovujeme jako teens v talk shaw (Hallo, Leute; Guten Tag!) a nazahajujeme
navazovacími prostředky (also apod.), ale dbáme na přiměřenost vzhledem k prostředí a situaci. Při
přednesu nezanedbáváme kontakt s posluchači (zejména očima), neznámé pojmy a vlastní jména píšeme
na tabuli (zejména proto, aby nedocházelo ke komolení neznámých termínů a vlastních jmen,
nepoužívame-li zrovna xerokopie, audiovizuální techniku či powerpointovou prezentaci.  Ohleduplnost
vůči posluchači platí i co do časového limitu příspěvku. Po příspěvku vyšleme  signál ukončení
(poděkujeme za pozornost). Závěr má být komunikačně otevřený (nikoliv: Das ist alles apod.),
pozváním k diskusi. Neplatí sice Krawattenzwang, ale dbáme na přiměřenost oděvu a vystupování
(kulturnímu) prostředí. Jako publikum se nebavíme ani při přednášce svých kolegyň či kolegů, natož
svých učitelů.

Při ústním přednesu nepředčítáme seznam literatury, aniž posluchače unavujeme jednotlivými
bibliografickými citacemi: nebývá to obvyklé. Pro písemně vypracované texty platí ovšem pravidla
poněkud odlišná.

Písemný referát odevzdáváme v čitelném výtisku, zásadně s titulní stranou (včetně data odevzdání a
rozsahu textu uvedeném ve znacích bez mezer. Tato strana se nečísluje) a seznamem použité
literatury či bibliografických citací (obecné jazykové slovníky se většinou nezohledňují, pokud
nejde o ně samé nebo např. o porovnání diferencí mezi nimi).  Naučíme se řádně zacházet s citáty
(zásahy do jejich podoby včetně krácení je třeba jasně vyznačit), k citátům připojíme odkazy
(Kurzbeleg integrovaný do vlastního textu nebo do pozn. pod čarou nebo do pozn. na konec textu –
viz dop. lit.). Držíme se standardních citačních pravidel (např. „americké citace“, „anglické
citace“: jsou obsaženy jako šablony např. v editoru Works) a rozlišujeme náležitě mezi tzv.
samostatnými a nesamostatnými publikacemi (např. jednotlivé články ve sborníku či knize).
Cizojazyčná slova uvádíme v referátu kurzívou, citáty v textu v originálním znění (pomocný překlad
např. do pozn. pod čarou), zásadně nepřekládáme zpětně! Několikařádkové citáty (cca. 5 řádků a
více) odsadíme od vlastního textu práce mezerami a zhustíme řádkování, aby naše práce nabyla
na přehlednosti. V bibl. citaci se cituje jazykem zdroje (mj. i místo vydání)!

Práci opravíme samozřejmě korektorem pravopisu  a gramatiky v textovém editoru, rozhodně nelze
očekávat takovéto korektury od vedoucího semináře. (Nedoporučuje se automatická kontrola, ale
kontrolujeme případ od případu. Pro češtinu si lze stáhnout pro Word 2003 nástroj Kontrola české
gramatiky  od Microsoftu zdarma (www.microsoft.com/cze/office/) či zakoupit software Grammaticon
(nakl. Lingea), pro němčinu existuje sofistikovanější speciální software Duden Korrektor
v několika verzích, např. Duden Korrektor Plus, Duden Korrektor Jura /pro kontrolu právních textů/
pro operační systémy Windows, Mac nebo Linux. Jistou nevýhodou je, že tento korektor už neuvádí
„starý pravopis“ před poslední  reformou). Tzv. „internetový pravopis“ není totiž dobrou osobní
vizitkou a nedostatky v práci či její obecně nedbalé vypracování mohou být hodnoceny bez
předchozího výslovného upozornění vedoucího semináře jako neprospěch u zkoušky z Úvodu, jejíž
nedílnou součást referát představuje!

Filologie je podle klasického filologa Friedricha Nietzsche „uměním zlatnických vážek“ a tento étos
je základem úcty k psanému textu a preciznosti. Pamatujeme na to, že celý text má být precizně
vypracován, přesto však kontrolujeme zejména „neuralgické body“: titulní stranu, začátek a konec
textu jakož i seznam literatury, neboť ty se stávají nejsnadnějším terčem kritiky.

Slíbíme si, že se do konce studia naučíme mj. používat správně uvozovky v přímé řeči v němčině,
rozlišovat pomlčku, spojovník  a Streckenstrich (Word Office: „dlouhá pomlčka“), exotická
diakritická  znaménka (i kdyby tildu /  /̃, rozlučník, tremu /¨/ a další náš počítač neměl
zvládnout) a na papírovém katalogizačním lístku  v knihovně rozlišíme bez potíží signaturu od
přírůstkového čísla.



Doporučená literatura:

Schreibtrainer für berufliches und wissenschaftliches Schreiben an der Uni Essen:
<http://www.uni-essen.de/schreibwerkstatt/trainer/trainer/starttrailer.html> [06–10–17] (Eine klar
und übersichtlich gegliederte Einführung mit Animationen kann als Erweiterung des vorhergehenden
Kapitels genutzt werden. Höchst empfehlenswert!)



poenicke, Klaus. Wie verfaßt man wissenschaftliche Arbeiten: Ein Leitfaden vom ersten Semester bis
zur Promotion. Mannheim—Wien—Zürich: Dudenverlag, 1988. ISBN 3-411-02751-7.


Witzer, Brigitte. Duden Satz und Korrektur: Texte bearbeiten, verarbeiten, gestalten.
Mannheim—Leipzig—Wien—Zürich: Dudenverlag, 2003. ISBN 3-411-70551-5.


Beran, Vladimír e.a. Typografický manuál. Praha: Kafka design, 2005^4. (Bez ISBN, příloha čas.
Font).





















Německo-český slovníček literárněvědných a literárněhistorických termínů


(Udaná výslovnost vychází ze slovníků řady Duden, rakouská a švýcarská varianta nejsou vesměs
zohledněny.)



Abbildung (die)

vyobrazení

Abbreviatur (die)

zkratka

Abbreviatursprache (die)

brachylogie

Abc-Buch (das)

slabikář

Abecedarium (das) Abc-Buch (das)

slabikář

Abendblatt (das)

večerník

Abendlied; Nachtgesang

nokturno

Abendständchen

zastaveníčko, serenáda

Abenteuerroman (der)

dobrodružný román


Abfassung (die)

sepsání, psaní

Abgang (der)

odchod (ze scény)

abgedroschen

otřepaný

abgegriffenes Buch

opotřebovaná kniha

abgeschabter Text

vyškrabaný text

Abhandlung (die)

pojednání, stať


Abklatsch (der)

korekturní obtah (otisk)

Abkürzung (die)

zkratka


ablegen (den ausgedruckten Satz)

rozmetat (sazbu)

Abreißkalender (der)

útržkový (trhací) kalendář

Abriss (der)

náčrt, nástin, přehled, kompendium


Abschrift (die)

opis, kopie

absụrdes Drama

absurdní drama


Abzählreim (der)

rozpočitadlo, dětské říkadlo


Abzug (der)

obtah

Adaptation (die)

adaptace, úprava


Adaption (die);

adaptace, úprava


Agitprọp (die)

agitka

Akrostichọn (das)

(Pl. Akrostichen, Akrosticha)

akrostichon

Akt (der)

akt, dějství

Alexandriner (der)


alexandrin

allgemeine Bibliographie

všeobecná bibliografie

allgemeiner Lesesaal

všeobecná čítárna

Allgemeinkatalog (der)

generální katalog

alphabetische Ordnung

abecední uspořádání

alphabetischer Katalog

jmenný katalog

Altbuchhändler (der)

antikvář

alte Handschrift

starý rukopis (před rozšířením knihtisku)

Altes Testament

Starý zákon

Altschriftenkunde (die)

paleografie

Anfangsbuchstabe

iniciála

angekettetes Buch

přikovaná kniha (liber catenatus)

Annalen

letopis, anály

Ästhetik (die)

estetika


äußerer Reim; Kettenreim (der)

rým typu aba bcb cdc ded efe


Akrostichon (das)

akrostich (báseň, v níž počáteční písmena nebo slova strof nebo veršů dávají nějaké slovo nebo
větu)


Akt (der)

jednání, dějství


Akzent (der)

přízvuk


akzentuierende Dichtung

básnictví založené na přízvuku


Alexandriner (der)

alexandrin


Allegorie (die)

alegorie, jinotaj


Alliteration (die)

aliterace


Alliterationsvers (der)

aliterační verš


alternierende Dichtung

básnictví s pravidelným střídáním přízvučných a nepřízvučných slabik, běžné v románských jazycích;
v určitých obdobích i v německé literatuře


Altphilologie (die); klassịsche Philologie


klasická filologie

allwisender Erzähler

vševědoucí vypravěč

Amphibrachys (der)

tříslabičná antická stopa (v – v)

Anachronịsmus (der)

anachronismus

Anagrạmm (das)

anagram (hádanka či skrývačka, vznikla přehozením písmen, např. Lampe - Palme)


Anakoluth (das, der)

anakolut, vyšinutí z větné vazby

Anakreọntik (die)

anakreontika (básnictví ve stylu řeckého básníka Anakreona, 6. stol. př.n.l., obzvláště oblíbené v
době rokoka; nejčastější náměty: moc lásky, chvála milované, vína a dobré společnosti, prchavost
života a nutnost využití každé chvilky. Lehce a hravě zpracováno, často v pastýřském rouchu;
v Německu: Hagedorn, Gleim, Uz.

Anakrusis (die)

anakruze, předrážka (ve verši)

Analogie (die)

analogie


analytisches Drama


Anapäst (der)

tříslabičná stopa v v – („obrácený daktyl“)

Anạpher (die)

anafora (opakování určitého slova či slov na začátku po sobě následujících vět či úseků)


Anastrophe (die)

anastrofa

Andeutung (die)

náznak

Anekdote (die)

anekdota

Anfangsreim (der)


čelní rým

Anmerkung

poznámka (v textu), glosa

anonym


anonymní

Anreim (der)


aliterace


Anspielung (die)


narážka, aluze

Ansprache (die)

proslov

Anthologie (die)


antologie, výbor

Antike (die)


antika

antik


antický

Antithese (die)

(Ạntithese)

antiteze

Aphorịsmus (der)


aforismus

Apologie (die)


apologie, obrana

Apotheose (die)


apoteóza, zbožštění

Arabẹske (die)

arabeska

Arbeiterdichtung (die)


dělnické básnictví, dělnická literatura

Arbeiterlieder (pl.)


dělnické písně

Archaismus (der)


archaismus

aristotelisches Drama


aristotelské drama

Assonạnz (die); Halbreim (der)


asonance

Aufbau (der)

äußerer Aufbau

 innerer Aufbau

sprachlicher Aufbau


výstavba

Aufbauroman (der)

budovatelský román

Aufführung (die)


provedení

Aufklärung (die)


osvícenství

Auflage (die)


vydání

Aufnahme (die)

recepce

Aufsatz (der)


článek, stať

Auftakt (der)


předrážka, anakruze

Auftritt (der)


výstup

Aufzug (der)


jednání, dějství

Augenreim (der)


optický (grafický, vizuální) rým

auktorialer Erzähler

auktoriální vypravěč

Ausdruckskunst (die)

expresionismus

Ausgabe (die)


vydání

A. erster Hand (die)


vydání první ruky

A. letzter Hand (die)


vydání poslední ruky

Auslegung (die); Deutung (die)


výklad

Ausleihbücherei (die)

výpůjční knihovna

Ausstattung (die)


výprava

Ausstattungsstück (das)


výpravný kus

auswärtiger Leihverkehr

meziknihovní výpůjční služba

Auswahlbibliographie (die)

výběrová bibliografie

authẹntisch


autentický, spolehlivý, pravý autentický text


Autobiographie (die)


autobiografie

Autograph (das)


autograf, autorský rukopis (vlastnoručně psaný)


Avantgạrde (die)

[avã:…]

avantgarda


avantgardịstisch


avantgardní

Bänkelsang (der)

jarmareční píseň


Ballade (die)

balada

Barọck (das, der)

baroko, barok

Bauchbinde (die)

reklamní páska (na knize)

Bearbeitung (die)

zpracování

Bedeutung (die)

význam

Befreiungskriege


tzv. osvobozovací války v letech 1813-15 proti Napoleonovi


Literatur der Befreiungskriege (die)

literatura období tzv. osvobozovacích válek


Beispiel (das), Exempel (das), Predigtmärlein

exemplum

Beiwort (das)

epiteton

Bekenntnisdichtung (die)


konfese, básnictví resp. literatura  vyjadřující prožitky a pocity autora


Belletrịstik (die)


krásná literatura, nejen beletrie (próza) jako v češtině! („zrádné slovo“ – internacionalismus
s odlišným významem)

Bericht (der)

zpráva

Berufstheater (das)

profesionální scéna

beschlagnahmte Ausgabe

zabavené (konfiskované) vydání

Beschreibung (die)

popis

Besprechung (die)

recenze

Besprechungsexemplar

recenzní výtisk

Bestiarium (das)


bestiář (středověká sbírka alegorických výkladů domnělých vlastností zvířat)


Betonung (die)

přízvuk, přizvukování


Beweggrund (der)

pohnutka, motiv

Bewusstseinstrom (der)

proud vědomí, vnitřní monolog


Bibel (die); Heilige Schrift

Bible

Bibel(druck)papier

biblový papír

Bibliographie (die)

bibliografie, knihopis

biblisches Drama

biblické drama

Biedermeier (das)


nevšeobecně přijímané, z výtvarného umění přejaté označení pro literaturu období 1815-1848


Bild (das)

obraz

Bilderbuch (das)

obrázková knížka

Bildungsroman (der)

vývojový román

Binnenerzählung (die)


vložené vyprávění, vložená povídka


Binnenreim (der)


vnitřní rým

Biographie (die)


biografie, životopis

biographischer Roman


biografický (životopisný román)

Blankvers (der)


blankvers

Blut-und-Boden-Dichtung (die)


nacisty podporovaná literatura, oslavující selství a zdůrazňující věrnost půdě a rase


Bösewicht

padouch, zlosyn

Briefroman (der)


román v dopsiech, epistolární román

Buchdrama (das); Lesedrama (das)

knižní drama

Buchdruck (der)

knihtisk

Bücherfreund (der)

knihomil, bibliofil

Bühne (die)


jeviště, scéna

Bühnenanweisungen (pl.),

scénické  poznámky

Bühnenbearbeitung (die)

scénické zpracování


bürgerlicher Realismus

měšťanský realismus


bürgerliches Trauerspiel

měšťanská truchlohra


Burlẹske (die)

burleska

Butzenscheibendichtung (die)


romantizující a vlastenčící epigonská poezie 2. pol. 19. století


Charakterdrama (das)

charakterové drama


Charakterkomödie (die)

charakterová komedie


Charakterisierung (die)

charakteristika, charakterizace

Chronik (die) [kro: …]

kronika

chronikalische Erzählung


kronikářské vyprávění (vypravěč se vydává za vydavatele starého příběhu)


Dadaịsmus (der)


dadaismus (v době 1. světové války se vytvořivší hnutí, zdůrazňující odpor ke všemu měšťanskému
umění, provokaci, absurdnost, náhodný nápad; představitelé H.Ball, H.Arp, K.Schwitters)


Dạktylus (der)

(Pl. Daktylen)

daktyl


Darsteller (der)

představitel, herec


Darstellung (die)

vylíčení, vyobrazeni znázornění, představování (synonymum pojmu mimeze x mimeze jako napodobení)


Datierung (die)

datování, datace


Dekadẹnz (die)

dekadence (literatura konce 19. století),

v širším smyslu „úpadkové umění“ (literatura) – takto v marxismu pro umění období „imperialismu“

Detektivroman (der)

detektivka

deutsche Bewegung


někdy označení pro německou literaturu od Sturmu a Drangu po Goethovu smrt; má nacionalistický tón


Dialog (der)


dialog

Diärese, Diäresis (die)

(Pl. Diäresen)

diereze, rozluka (na rozdíl od přerývky /cézury/ hranice stopy a slova spadají v jedno – např..
v alexandrinu)

Dichterkreis (der)


kroužek básníků

Dichterschule (die)


básnická škola

Dichtersprache (die)



básnický jazyk

Dichtung (die)


básnictví, poezie, , příp. i jednotlivá báseň, literatura

dirẹkte Rede


přímá řeč

Dịstichon (das)


distichon, dvouverší, dvojverší

Dokumentartheater (das)


dokumentární divadlo

Doppelempfinden (das)

synestézie

Drama (das)


drama

dramatisch


dramatický

Dramatisierung (die)


dramatizace

Drehbuch (das)


scénář

Einakter (der); Zwei-, Dreiakter


jednoaktovka, dvou-, tří-

Einflussjägerei

„vlivologie“ (pozitivistické vyhledávání cizích vlivů v díle nerespektující jeho originalitu)

Einfühlung (die)


vciťování, vcítění (zejména v duchovědách podle filosofa Wilhelma Diltheye

Einheiten (pl.)

(die drei Einheiten der Handlung, des Ortes und der Zeit)


jednoty

(tři jednoty děje, místa a času)


Einschnitt (der)

přerývka, cezúra

Elegie (die)

elegie, žalozpěv

Elementarbuch (das)

slabikář

Empfindsamkeit (die)


citovost (označení pro literární proud

v letech 1740-1780)


Endreim (der)

koncový rým

Enjambement (das)

veršový (popř. strofický) přesah


Enklitikon (das)

(Pl. Enklitika)

příklonka

Entstehungsgeschichte (die)

historie vzniku, geneze (textu)

Entstehungszeit (die)


doba vzniku


Entwicklungsroman (der)


vývojový román

Epigone (der)


epigon, napodobitel

Epigrạmm (das)  Sinngedicht  (das)


epigram

Epik (die)


epika

episch


epický

epische Breite


epická šíře

Epilog (der)

epilog

Er-Form (die)



er-forma, vyprávění v 3. osobě

Erinnerungsnovelle (die)


vzpomínková novela

Erlebnis (das)


prožitek, zážitek

erlebte Rede


polopřímá řeč  - líčení z perspektivy lidského vědomí, které události prožívá, forma mezi přímou a
nepřímou řečí; příklad: Der Arzt verließ verärgert den Operationssaal. Um was sollte er sich nicht
alles kümmern; keine Frage, er hatte ein Recht, sich diese Dinge vom Hals zu halten. Er hielt den
Geländerpfosten fest. Und während er ihn hielt, wußte er, er wollte sich der Strafe entziehen...
bestimmt würde er es tun, er wußte schon, wo ein Ausweg war. (A. Döblin)


Erscheinungsjahr (das)

rok vydání

Erscheinungsort (der)

rok vydání

Erstaufführung (die)

první provedení, premiéra

Erstausgabe (die)

první vydání

Erzähler (der)

vypravěč

erzählte Zeit

čas literárního díla

Erzählung (die)

1. povídka, 2. vyprávění

Erzählzeit

čas vyprávění

Erziehungsroman (der)

výchovný román

Essay (der, das),

[εse] [εse:]


Versuch (der)

esej (m., f.)

Euphonie (die); Wohlklang (der)

eufonie, libozvučnost

Exẹmpel (das); Beispiel (das) Predigtmärlein

exemplum

Exposition (die)

expozice

Expressionịsmus (der)

expresionismus

Fabel (die)

1. bajka 2. fabule

Farce (die) [farsə, österr.  fars]


fraška

Fassung (die)


verze

Neufassung (die)


nová verze

Fahnenabzug

sloupcový obtah

Fälligkeitstag (der)

konec výpůjční lhůty

Fastnachtspiel (das)


masopustní hra

Federname (der)

pseudonym

Fernsehspiel (das)


televizní hra

Festschrift (die)

jubilejní sborník

fette Druckschrift

tučné písmo

Fibel (die); Abecedarius (der), Abecedarium (das)

slabikář

Flugblatt (das); Flugschrift (die)


leták

Form (die)

forma, tvar

Fragmẹnt (das)

fragment

freie Rhythmen

volné rytmy

Fuß (der); Versfuß (der)

stopa, veršová stopa

Gänsefüßchen (das - Sg. ungebräuchlich)

uvozovky

Gattung (die)

(literární) druh, žánr

geblümter Stil

vyumělkovaný, květnatý sloh


gebundene Rede

řeč vázaná


gebrochener Reim

lámaný rým


Gedankenlyrik (die)

myšlenková (reflexivní) lyrika

Gedenkausgabe (die)

jubilejní vydání

Gedicht (das)

báseň

geflügelte Worte

okřídlená slova (podle sbírky citátů Georga Büchmanna Geflügelte Worte – slova, která letí od úst
mluvícího k uchu posluchače (Homér)

Gegenbegriff (der)

antonym

Gehạlt (der)

obsah, ale vesměs v širším slova smyslu než „Inhalt“!

geistliche Dichtung (die)

duchovní básnictví

Gelegenheitsdichtung (die)

příležitostná poezie

Geleit (das)

poslání (např. v baladě)

Gelehrtendichtung (die)

učené básnictví

Geniezeit (die)


doba géniů (jiné označení pro Sturm und Drang)


Genre (das)


žánr

Genrebild (das)


žánrový obrázek


Genusforschung

gender studies, rodová studia

Gesamtausgabe (die)

úplné vydání

Gesamtkunstwerk (das)


spojení několika umění (slovo, hudba, výprava) v jedno dílo, souborné dílo (R. Wagner)


Gesangbuch (das)

zpěvník (kostelní), kancionál (x Liederbuch!)

Geschichte (die)

příběh, vyprávění, historka

Geschmack (der)

vkus, chuť

geschweifte Klammern {}

složené závorky, svorky

Gespenstergeschichte (die)

strašidelný příběh, strašidelná historka


G(h)asel (das)

Gasele (die)

gazel


Gleichnis (das)

podobenství


Göttinger Hain



roku 1772 založený přátelský spolek básníků, k němuž mj. patřili Voss, Hölty, Leisewitz, blízko mu
byl i Bürger


Graduale (das)

graduál (chorální kniha)

grammatischer Reim

gramatický rým

Grotẹske (die)


groteska

Guckkastenbühne (die)

kukátková scéna


Hakenstil (der)


středověký typ verše s pravidelnými přesahy


Halbreim (der)

asonance

Halbvers (der)

půlverš(í), poloverš

Halbzeile (die)

půlverš(í), poloverš

Handbuch (das)


příručka


Handwörterbuch (das)

příruční slovník

Handlung (die)

Haupthandlung (die) Nebenhandlung (die)


děj, zápletka, hlavní zápletka vedlejší zápletka


Handschrift (die)

rukopis

Haufenreim (der)

průběžný rým, tiradický rým

Hauptrolle (die)


hlavní role


Haupt- und Staatsaktion (die)


drastické pseudohistorické efektní hry většinou ze života orientálních vladařů, populární v 17.
století


Hebung (die)

zdvih, těžká doba, teze (přízvučná slabika; ve verzologii - nauce o verši)

Heilige Schrift; Bibel (die)

Písmo svaté

Heimatdichtung (die)


literatura, zdůrazňující význam lidu, venkova, tradice, vížící se obvykle k určité oblasti; dnes se
užívá spíše „regionální literatura“ (pro ideologické zatížení či blízkost pojmu národnímu
socialismu)


Held (der)

hrdina

Heldenepos (das)

heroický epos, hrdinský epos

Heldenlied (das)

hrdinská píseň

Heldensage (die)

pověst o hrdinech

Hermeneutik (die)

hermeneutika (umění interpretace textů)

Heroiden (pl.)

(Heroide)

héroidy: fingované milostné dopisy slavných héroů vzdalených milované osobě


heroisch-galanter Roman


typ dvorského románu, který líčí osvědčení se hrdiny v milostných zkouškách


Hexameter (der)


hexametr

Hirtendichtung (die)


pastorální (pastýřské) básnictví (literatura), pastorála


historischer Roman


historický román

historisch-kritische Ausgabe


historicko-kritické vydání

Hochromantik (die)

vrcholná romantika

höfische Dichtung


dvorské básnictví


höfisches Epos


dvorský epos


höfischer Roman


dvorský román


Höhenkammliteratur (die)

literatura patřící k literárnímu kánonu (opak: triviální literatura)

Hörspiel  (das)


rozhlasová hra


Humor  (der)


humor


Hymne  (die)


hymnus


Hypẹrbel  (die)


hyperbola


Ich-Form


ich-forma, vyprávění v l. os. j. č.


Ideendrama (das)


myšlenkové drama


idẹntischer Reim


totožný rým


Idỵlle (die)


idyla


Iktus (der)


důraz, přízvuk


Individualstil (der)


osobní, individuální styl


Inhalt (der)


obsah (pojem důležitý zejména v Hegelově estetice obsahu a formy, ve výpravné literatuře „děj“
(Inhaltsangabe)


Inkunabel (die); Wiegendruck (der)

prvotisk

innere Emigration


vnitřní emigrace


innerer Monolog


vnitřní monolog


Inszenierung (die)


inscenace, provedení


Interpretation (die)


interpretace


Intertextualität (die)

intertextualita, intertextovost (vztah nejméně dvou textů na syntaktické, sémant. nebo obsahově
tematické rovině, „text“ podle post(strukturalistů) každý kulturní artefakt)

Intrige (die)


intrika, pleticha


Intrigendrama (das)


intrikové, zápletkové drama


Ironie (die)


ironie


Jạmbus (der)


jamb


Jubiläumsausgabe

jubilejní vydání

Jugendliteratur (die)

literatura pro mládež


Junges Deutschland

Mladé Německo


Jüngstes Deutschland


jiné označení pro naturalismus


Jugendstil (der)

secese, v literární vědě často problematizovaný pojem při aplikaci


Kadẹnz (die)


kadence, zakončení verše


Kalẹndergeschichte (die)


kalendářová historka



Kapịtel (das)


kapitola


Karikatur (die)


karikatura


Kạsperletheater (das)


loutkové divadlo


Katastrophe (die)


obrat v ději, katastrofa


Katharsis (die)

(Kạtharsis, Kathạrsis)

katarze


Kehrreim (der)


refrén


Kettenreim (der)


řetězový rým


Kitsch (der)


kýč


Klagelied (das)


žalozpěv


Klang (der)


zvuk


Klangmalerei (die)


zvukomalba, onomatopoie


Klappentext (der)

text na záložce knihy

Klạssik (die)


klasika

Klạssiker (der)


klasik

Klassikerausgabe (die)

vydání klasiků

klassische Philologie, Altphilologie

klasická filologie

Klischee (das)


klišé

Kniff an einer Buchecke

oslí ucho (ohnutý roh listu)

Knittelvers (der)


tónický verš se čtyřmi přízvuky a libovolným počtem nepřízvučných slabik


Komik (die)

komika, komičnost

komisches Epos

komický epos

Komödie (die)

komedie, veselohra

Kolportage (die)


triviální a zábavná, málo hodnotná literatura


Komparatịstik (die); vergleichende Literaturwissenschaft

Komparatistika, srovnávací literární věda


Komposition (die)

Kompozice, (vý)stavba

Konflịkt (der)

konflikt


Konkretịsmus (der)


proud v moderní poezii, který sestavuje jazykové prvky podle jejich optické a akustické hodnoty


Konversationsstück (das)


konverzační hra, „konverzačka“


Kontrafaktur (die)

kontrafaktura (duchovní přepracování světské písně či světské zpracování duchovní písně při
zachování původní melodie)


Kreuzreim (der)

střídavý rým

Kriminalroman (der)

kriminální román

Kritik (die)

[...'´ê«]


kritika

kritische Ausgabe

kritické vydání


Kryptogramm (das)


skrývačka (yětšinou se jedná o slova či data, zašifrovaná ve verších)


Künstlerroman (der)

román o umělci či umělcích

Kunstmärchen (das)

umělá pohádka

Kürzestgeschichte

drobná forma moderní výpravné prózy (kratší než short story – Heimito v. Doderer, G. Eich)

Kurzgeschichte (die)

krátká povídka


Kurzzeile (die); Halbzeile (die)


jeden ze dvou úseků, na které se dělí die Langzeile (první má 4, druhý 3 ikty)


Langvers (der); Langzeile (die)

aliterační verš o 7-8 přízvucích


Legẹnde (die)

legenda


lehrhafte Dichtung

poučné, didaktické básnictví


Lehrstück (das)


poučná, didaktické hra (zejména v souvislosti s B. Brechtem)


Leich (der)


lejch (středověká lyrická píseň s volně se měnícími strofami, s náměty náboženskými i milostnými)


Leihfristverlängerung

prodloužení (prolongace) výpůjční lhůty

Leitartikel (der)

úvodník

Leitmotiv (das)


leitmotiv  (opakující se základní motiv; převzato z hudební vědy)


Lesart (die)

různočtení, varianta


Leseausgabe (die)

čtenářské vydání (opak: (historicko)-kritické v.)

Lesezeichen (das)

záložka

Liebesdichtung (die)

milostná poezie

Liebhabertheater (das)

ochotnické divadlo

Lied (das)

píseň

Liederbuch

zpěvník


Liedermacher

písničkář

Litanei (die)

litanie

Literaturbriefe (pl.)


literárně-kritická forma v 18. století (např. Lessing-Nicolai: Briefe, die neueste Literatur
betreffend, 1759n.)


Literaturgeschichte (die)

dějiny literatury

Literaturkritik (die)

literární kritika

Literaturwissenschaft (die)

literární věda


Lobrede (die)

chvalořeč

Lokalsage (die)


pověst vížící se k určitému místu


Lokalstück (das)


lidová hra, líčící postavy a situace určité oblasti či určitého města, většinou v dialektu


Lügendichtung (die)


fantastická literatura založená na přehánění  (např.Bürger; Münchhausen.1786)


Lustspiel (das)

veselohra

Lyrik (die)

lyrika; lyričnost, lyrismus

lyrisch


lyrický

lyrisches Drama

lyrické drama


makkaronische Dichtung


makaronské poezie (básně, v nichž se mísí dva jazyky)


männlicher Reim


mužský rým


Märchen (das)


pohádka

Märchendrama (das); Märchenstück


pohádková hra


Manierịsmus (der)


manýrismus


Mantel- und Degenstück

komedie pláště a dýky

Manuskrịpt (das)


rukopis


Marginalien (pl.)


marginálie (poznámky na okraj)


Marionẹttentheater (das)


loutkové divadlo

Meistersang (der);Meistergesang(der)


zpěv mistrů (14.- 16. století)

Metạpher (die)


metafora


Metonymie (die)


metonymie


Metrik (die)


metrika


Metrum (das)

(Metren, Metra)

metrum


Milieu (das)

prostředí

Minnesang (der)


milostná poezie středověká (12. - 14. století)

Modẹrne (die)


moderna (90. léta 19. století)


Monatsheft (das)

měsíčník

Monatsschrift (die)

měsíčník

Monodrama (das)

monodrama

Monolog (der)

monolog


Moritat (die)

(Moritat)

moritát (jarmarečni píseň o nějaké hrůzné události)


Motiv (das)

motiv


Motivation (die)

motivace


Nachdichtung (die)

přebásnění, volný překlad


Nachschlagewerk (das)

příručka, příručkové dílo

Nachtgesang; Abendlied

nokturno

Naturalịsmus (der)

naturalismus


Naturlyrik (die)


přírodní lyrika


Nebenhandlung (die)


vedlejší zápletka, vedlejší dějová linie


Neuphilologie

moderní filologie

Neue Sachlichkeit (die)


Nová věcnost (20.léta 20. století)


Neuromantik (die)


novoromantismus

Nibelungenstrophe (die)


nibelunžská (nibelunská) strofa


Novẹlle (die)


novela


Ode (die)


óda

Oxymoron (das)

(Pl. Oxymora)

oxymóron

Paarreim (der)


sdružený rým

Parabel (die)


parabola, podobenství

Paradoxon (das)


paradox

Parallele (die)


paralela

Parallelịsmus (der)


paralelismus

Paraphrase (die)


parafráze


Parodie (die)


parodie

Pastoraldichtung (die)


pastýřská poezie

Pathos (das)


patos

Pentameter (der)


pentametr

Peripetie (die)


peripetie

Periphrase (die)


perifráze, opis

Personifikation (die)


personifikace

petrarkisches Sonett

petrarkovský sonet

pikarẹsker, pikarischer Roman


pikareskní román

Pietismus (der)


pietismus


Poetik (die)


poetika

poetischer Realismus


poetický realismus


positiver Held


kladný hrdina (v soc. realismu)

Posse (die)


fraška

Postịlle (die)

postila

Präsẹnzbibliothek (die)

prezenční knihovna

Prediger (der)

kazatel

Predigt (die)

kázání

Predigtmärlein (das); Exempel (das)

exemplum

Primärliteratur

primární literatura

Problemdrama (das)


problémové drama


Proklitikon (das)

předklonka

Prolog (der)


prolog

Prosodie (die)


prosodie


Protẹstlied (das)

protest song

Psalmenbuch (das)

žaltář

Psalter (der)

žaltář

Psalterbuch (das)

žaltář

Psychoanalyse (die)

psychoanalýza

psychologischer Roman



psychologický román


Puppenspiel (das)


hra pro loutky


Quantität (die); Silbenlänge (die)


kvantita


quantitierende Dichtung


časomíra


Quelle (die)


zdroj, pramen


Quellenangabe (die)


udání pramene


Querverweis (der)

křížový odkaz (v textu)

Rätsel (das)


hádanka


Rahmenerzählung (die)


rámcové vyprávění


Raubdruck (der)

pirátské vydání (nerespektující práva ke knize)

Realịsmus (der)


realismus


Regel (die)


1. pravidlo 2. řehole (Ordensregel, monastická)


Regelpoetik (die)

normativní poetika

Regionalịsmus (der)


regionalismus

reicher Reim


bohatý rým


Reim (der)


rým


Reimchronik (die)

veršovaná kronika

Reimfolge (die)


sled rýmů


Reimlexikon

rýmovník

Reimschema (das)

sled rýmů


reiner Reim


čistý rým


Reisebericht (der)

cestopis

Reisebeschreibung (die)

cestopis

Reportage (die)

[…žə]

reportáž


Rezension (die)


recenze


Rezeption (die)


recepce


Rezeptionsästhetik

recepční estetika (Kostnická škola – H.R. Jauß)

Rhetorik (die)

1. rétorika (disciplína) 2.  rétorická taktika

rhetorische Figur

rétorská (rétorická) figura

Rhythmus (der)


rytmus


Ritornẹll (das)


ritornel


Rokoko (das)

[auch: ²¯'«Ô«¯, ...'«¯:]


rokoko


Roman (der)


román


Romancier (der); Romanschriftsteller (der)


romanopisec


Romantik (die)

romantismus


Romạnze (die)

romance

Rondeau (das)

rondo


Rückblende (die)

retrospektiva, náhlý skok nazpět v ději


Rune (die)

runa

Saga (die)

sága

Sage (die)

pověst

Sarkạsmus (der)

sarkasmus, jízlivost

Satire (die)

satira

Schäferdichtung (die)

pastýřské básnictví


Schauspiel (das)

činohra


Schelmenroman (der)

pikareskní román


Schicksalstragödie (die)

osudová tragédie


Schlaflied (das)

ukolébavka

Schlüsselroman (der)

klíčový román


schöngeistige Literatur

krásná literatura

schöne Literatur

krásná literatura

Schuldrama (das)


školské drama


Schundliteratur (die)

brak

Schwank (der)

švank


Schwulst (der)


nabubřelost, přezdobenost, bombast (v literatuře 17. století)


Sekundärliteratur

sekundární literatura, literatura předmětu

Sekụndenstil (der)


způsob popisu, při němž jsou postupně líčeny i ty nejdrobnější detaily, vteřina za vteřinou (v době
naturalismu)


selbständige Publikation

samostatná publikace (samostatně zveřejněný text, bez ohledu na médium)

Senkung (die)


lehká doba, arze (nepřízvučná slabika)


Sieben Freie Künste

Sedmero svobodných umění

Silbenlänge (die); Quantität

slabičná délka, kvantita

Singspiel (das)


zpěvohra - veselá hra se zpěvy v 18. století (např. Mozart: Entführung aus dem Serail)


Sinnbild (das)

symbol


Sonẹtt (das)

sonet


Song (der)


song


sozialịstischer Realismus

socialistický realismus


Spannung (die)

napětí


Spielmannsdichtung (die)


umění středověkých improvizujících básníků, často potulných


Spondeus (der)

(Pl. Spondeen)

spondej

Sprichwort (das)

přísloví


Spruch (der)


krátká politická či duchovní báseň lyrického rázu



Spruchdichtung (die)

gnómické básnictví

Staatsroman (der)


většinou líčení ideálního státu s didaktickým zaměřením


Standpunkt des Erzählers (der)


stanovisko vypravěče


Stabreim (der)


aliterace


Stanze (die)


stance


Stegreifdichtung (die)


improvizované básnictví


Stil (der)


styl


Stilịstik (die)


stylistika


Stoff (der)


látka


Strophe (die)


strofa


Strophensprung (der)

strofický přesah

Sujet (das)

[zyže:], [syže:]


syžet


syllabotonischer Versbau


sylabotonický veršový systém


Symbol (das)


symbol


Synẹkdoche (die)

[syn'|ekdoxe]

synekdocha


Tagebuch (das)


deník


Tagelied

alba, svítaníčko

Takt (der)


takt


Terzine (die)


tercina


Tetralogie (die)


tetralogie čtyřdílné dílo


textimmanente Interpretation

dílostředná interpretace

Tẹxtkritik (die)


textová kritika


Thema (das)


téma


Tierdichtung (die)


básnické dílo, v němž vystupují jako hlavní postavy zvířata


Tierfabel (die)

zvířecí bajka


tonischer Vers

tónický verš (verš založený na přízvuku)


Tragik (die)

tragika


Tragikomödie (die)


tragikomedie


Tragödie (die)


tragédie


Travestie (die)


travestie


Trivialliteratur (die)


triviální literatura


Trochäus (der)


trochej


Tropus (der)


tropus


Typ (der)


typ


Überreim

nadměrný rým

umschließender Reim


obkročný rým


unreiner Reim


chudý (nečistý) rým


unselbständige Publikation

nesamostatná publikace (text zveřejněný v knize /bez ohledu na médium/, např. článek, slovníkové
heslo apod.)

Unterhaltungsliteratur (die)


zábavná literatura


Vagạntendichtung (die)

žákovská poezie

Verfremdungseffekt (der), V-Effekt


zcizovací efekt (B. Brecht)


Vergleich (der)

přirovnání

vergleichende Literaturwissenschaft


srovnávací literární věda


Vers (der)


verš


Versbrechung (die)

přesah

verschränkter Reim


postupný rým



Versdrama (das)


veršované drama


Versfuß (der)


(veršová) stopa



Verslehre (die)

verzologie, nauka o verši

Vers libre; Freie Verse (pl.)


volný verš


Versmaß (das)


metrum


Vierzeiler (der)

čtyřverší

Volksbuch (das)


knížka lidového čtení


Volksdichtung (die)

lidová slovesnost

Vorspiel (das)


předehra


Waise (die)


bílý verš - verš, který se nerýmuje, mezi ostatními, které se rýmují


weiblicher Reim

ženský rým

weiblicher Versschluß

ženská kadence

Weihnachtsspiel (das)

vánoční hra

Weltschmerz (der)

světobol (romantiků)

werkimmanente Interpretation

dílostředná interpretace

Wiegendruck (der); Inkunabel (die)

prvotisk, inkunábule

Wiegenlied (das); Schlaflied (das)

ukolébavka

Wochenschrift (die)

týdeník

Wohlklang (der)

libozvučnost, eufonie

Zäsur (die)

cezúra, přerývka

Zauberspruch (der)

zaklínadlo

Zeilensprung (der)

(veršový) přesah


Zeilenstil (der)


typ verše, kde se věty či významové celky shodují s verši


Zeitschrift (die)



časopis

Zitierfähigkeit (die)

citovatelnost (textu)

Zungenbrecher (der)

jazykolam

Doporučená literatura:


SpÖrl, Uwe: Basislexikon zur literaturwissenschaftlichen Terminologie (Fernuniversität Hagen):
<http://www.fernuni-hagen.de/EUROL/termini/welcome.html>[06-10-08]



Literaturwissenschaftliche Begriffe (Erklärungen – Uni Mainz): <
http://www.students.uni-mainz.de/goloa006/Begriffe.html> [06-09-11]


Michálková-Chvátalová, Martina—Bednaříková, Hana—Chromiaková, Eva—Pechal, Zdeněk. Malý
terminologický slovník literárněvědných ekvivalentů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci,
1999. ISBN 80-244-0024-3.


Ruttkowski, W.V. Nomenclator litterarius. Bern—München: Francke, 1980.
________________________________

[1] Případně uvedená výslovnost se neuvádí systematicky a nezahrnuje všechny zvláštnosti. Nebylo
možné vyznačit zejména  rozdíly mezi zavřeným a otevřeným „o“. Na příručky výslovnosti upozorňujeme
v kap. věnované psaní referátu. Věnujte pozornost obecným pravidlům výslovnosti a také rozdílům v
přízvukování.

[2] K původně zamýšlenému kontaktu s T.G. Masarykem nedošlo pro Masarykovu zásadně odlišnou
orientaci  a jeho protirakouským aktivitám.

[3] Rozsáhlá skladba se blíží žánru Lehrgedicht

[4] Literatuře a interpretaci se věnovali sami existencialisté, ať už to byl např. Jean Paul Sartre
nebo Martin Heidegger, který interpretoval J.P. Hebela, Rilka a Hölderlina (Erläterungen zu
Hölderlins Gedichten).

[5] Historii poválečné literární vědy mapuje např. kniha Maxe Wehrliho Allgemeine
Literaturwissenschaft (1957, slov. překl. Základy modernej teórie literatúry, 1965).  Dostupná je
také antologie brněnského translatologa a lit. vědce Jiřího Levého Západní literární věda a
estetika (1966). V NDR vyšly Zehn Kapitel zur Geschichte der Germanistik.
Literaturgeschichtsschreibung  (1981) od Rainera  Rosenberga. Přehledná je kniha marxizujícího
Josta Hermanda Geschichte der Germanistik (1994).

[6] Aplikace této metody u: Joseph P. Strelka: Einführung in die literarische Textanalyse (1989).

[7] Blíže: Rainer Warning (vyd.): Rezeptionsästhetik. Theorie und Praxis (1988^3).

[8] Starší přehled např. Manon Maren-Grisebach: Methoden der Literaturwissenschaft (1970, 1985^9).

[9] V rámci projektu „Die Geschichte der ´Germanistik´ in der Habsburgermonarchie 1848-1918 (Fonds
zur Förderung wissenschaftlicher Forschungen, Wien).

[10] Utrakvismem se tu myslí česko-německá dvojjazyčnost.

[11] Dějinami německy psané literatury v čes. zemích se zabýval v meziválečné době ve Vídni prof.
Rudolf Wolkan (Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern, 1925).

[12] Existují např. i jiné, čistě elektronické příručky. např. Baasner, Rainer—Koebe, Kristina
wozu.was.wie. Literaturrrecherche und Internet. Stuttgart: Reclam, 2000 (CD-ROM).

[13] Vocke uvádí s předstihem také pořady k německé literatuře v televizi (dokumentace, zfilmování
a inscenace)!