IV. 3. O duši • I. kniha: • Metodologické problémy zkoumání duše – 1. kap. – Kritická reflexe dosavadních názorů na duši – 2. – 5. kap. • duše není pohybujícím se hybným činitelem (duše není ani sebepohyb – Platón) • duše není harmonií a číslem (pýthagorejci, někteří akadémici) • duše není složena ze všech prvků (Empedoklés). • II. kniha: • Aristotelovo vymezení duše – 1. kap. • Duše a život – jednotlivé životní projevy a úrovně života – 2. – 4. kap. • Vnímání jako funkce duše – kap. 5. – 12. • Výklad vnímání pomocí možnosti a skutečnosti – 5. kap. • Schéma vnímání na příkladu zraku – 7. kap. • Podstata vnímání – 12. kap. IV. 3. O duši • III. kniha: – Počet smyslů (pouze 5) – 1. kap. – Společný smysl pro srovnání a odlišení dat jednotlivých smyslů? – 2. kap. – Představivost (φαντασία) vedle myšlení a vnímání – 3. kap. • Rozum a myšlení – 4. – 6. kap. • Schéma rozumového poznání. • Rozum činný a trpný. • Myšlení a pravda. – Vlastnosti rozumového poznání – 7. kap. • Duše, poznání a jsoucno – 8. kap. – Které duševní mohutnosti jsou počátkem pohybu? – 9. – 11. kap. – Pořadí smyslů (viz II, 2-4) – 12. kap. – Hmat jako první smysl – 13. kap. 3. O duši I A. Metodologické problémy zkoumání duše – 1. kap. • Věda o duši je nejpřednější, protože vyniká přesností i předmětem zkoumání. Znalost duše totiž pomáhá hodně k poznání pravdy vůbec a zvláště v otázkách přírody. Neboť duše je „jakoby počátek živých bytostí.“ • Témata psychologie: – ke které kategorii duše náleží; – zda je v možnosti nebo je určitou skutečností; – je-li dělitelná nebo nedělitelná, a jsou-li všechny duše stejnorodé nebo se liší druhově nebo rodově (tj. zda je druhově stejná či rozdílná např. duše lidská a duše jiných živočichů); – jestliže není mnoho druhů duší, nýbrž jen mnoho částí jedné duše, zda zkoumat celou duši nebo části; – je třeba poznat nejen podstatu, nýbrž i vlastnosti, protože ty nám umožňují vyjádřit se správněji i o podstatě; – nesnáz je i v tom, zda všechny duševní stavy jsou sdíleny i tělem, nebo zda existuje zvláštní vlastnost duše samotné 3. O duši I A. Metodologické problémy zkoumání duše – 1. kap. • Poslední téma vedlo Aristotela k zajímavé úvaze: – Přírodovědec („fyzik“ bude duševní stavy vykládat jako určitý druh pohybu (hněv jako var krve nebo tepla v srdci) – udává látku; – dialektik však jinak (hněv jako touha po odvetě) – udává tvar a bytnost (εἶδος καὶ λόγος). • Fyzika: zkoumá neodlučitelné, pokud je neodlučitelné. • Matematika: zkoumá neodlučitelné, co však samo není vlastností, nýbrž pouze výsledkem abstrakce (čára, plocha…). • První filosofie: zkoumá neodlučitelné, ale pokud je myšleno jako odloučené. • Duševní stavy jsou neodlučitelné, psychologie tedy spadá pod „fyziku“. 3. O duši II B. Aristotelovo vymezení duše – 1. kap. • Duše je tedy podstatou (οὐσία, ve smyslu „tvar“ – εἶδος) přírodního těla, které má v možnosti život. • Duše je první skutečností (πρώτη ἐντελέχεια) organického těla. • Duše je bytností (τὸ τί ἦν εἶναι) přírodního tělesa. Znamená „být živým organismem“. • Jako taková je duše neoddělitelná od těla. (Ale u některých jejích částí tomu nemusí nic bránit, jestliže nejsou skutečností – ἐντελέχεια – žádné části těla…) 3. O duši II C. Duše a život – životní projevy a úrovně života – 2. – 4. kap. • Mít duši = žít. • Projevy života: – myšlení (Jedině rozum a mohutnost myšlení se může oddělovat jako něco věčného od pomíjivého. Ostatní části duše nejsou oddělitelné.) – smyslové vnímání – pohyb a klid – výživa, růst, ubývání • Úrovně života – rozlišují se podle počtu a druhu obsažených duševních mohutností (tj. např. rostliny a živočichové se liší v prvé řadě duší, nikoli tělem!): – rostliny – pouze vyživovací duše = nezbytná podmínka života, zajišťuje výživu a plození – živočichové – navíc vnímání à žádostivost, schopnost pohybu – člověk – navíc rozum • Ne každá duše může být v každém těle, protože tělo je možností, takže skutečnost každé věci se přirozeně projevuje v její možnosti, tj. ve vlastní látce. 3. O duši II D. Vnímání jako funkce duše – kap. 5. – 12. i. Obecně rozumu a myšlení • Vnímání je mohutnost, možnost (δύναμις), protože závisí na vnějším předmětu, kterým je uskutečněno (nevidíme, když nemáme co vidět). • Co je schopné vnímat (tj. smyslový orgán), je v možnosti takové, jaké je ve skutečnosti to, co je předmětem vnímání (tj. vnější těleso). • Schéma procesu vnímání: • Smyslový orgán pasivně „čeká“ na uskutečnění vjemu. • Podnět (vnější těleso) skrze prostředí zapůsobí na orgán, který působení „vytrpí“. • Tímto působením se orgán připodobní podnětu a stane se stejným jako on. Příklad: • Ruka (kůže jako orgán hmatu) přivyklá prostředí nevnímá. • Chladnější předmět při zprostředkovaném dotyku působí na teplejší ruku, ruka je vůči němu ve stavu trpnosti. • Ruka se působením ochladí a připodobní předmětu. 3. O duši II D. Vnímání jako funkce duše – kap. 5. – 12. i. Obecně o vnímání podruhé • Smysl (jako duševní δύναμις) je schopen přijímat smyslové tvary bez látky, jako vosk přijímá znak prstenu bez železa nebo zlata. • Smysl zaměřený na jednotlivý předmět bývá drážděn od toho, co má barvu nebo chuť nebo zvuk, ale nikoli pokud jde o jednotlivinou, nýbrž pokud to má určité vlastnosti. • Čidlo je (tělesné) ústrojí, v němž je taková schopnost. • Čidlo představuje určitou střední hodnotu vnímané veličiny, od níž se připodobňuje podnětu. 3. O duši II D. Vnímání jako funkce duše – kap. 5. – 12. ii. Detailnější výklad o zrakovém vnímání • Předmět: barva • Prostředí: něco průhledného, které je jako průhledné uskutečněno světlem (bez světla nelze vidět barvy) • à Barva je hybným činitelem toho, co je průhledné.  Pohybuje průhledným, např. vzduchem, a jím uvádí v pohyb čidlo.  Vidění je tedy zprostředkováno prostředím mezi barvou a zrakem, které dráždí smyslový orgán. 3. O duši III E. Rozum a myšlení – 4. – 6. kap. i. Obecně o rozumu a myšlení • Myšlení podobně jako vnímání je dráždění tím, co je myslitelné. • Proto rozum je neměnný, ale vnímavý pro tvar, v možnosti takový a takový. Je to tedy δύναμις. • Rozum v možnosti je v jisté míře myslitelnými předměty, ale ve skutečnosti není ničím, dokud nemyslí. • Rozum poznává bytnost věcí, oddělenou od látky. • Může myslet sám sebe, protože u bytostí bez látky je myslící a myšlené totožné. 3. O duši III E. Rozum a myšlení – 4. – 6. kap. ii. νοῦς παθητικὸς καὶ νοῦς ἀπαθής • U všech přírodních bytostí je třeba rozlišovat – látku, která je u všeho možností, – příčinu a působícího činitele à to platí i pro duši. • Rozum také je: • jednak takový, že se stává vším, • jednak takový, že jako jakási zdatnost všechno působí (podobně jako světlo činí možné barvy barvami skutečnými). • Ad a) παθητικὸς = „trpný“, pomíjivý, proměnlivý • Ad b) ἀπαθής = „bez trpění“ (neměnný) à činný (ποιητικός), odloučený, nesmíchaný, nesmrtelný, věčný, jeho jsoucností je ἐνέργεια. • „Činná stránka je vždycky vyšší než stránka trpná a hybná příčina hodnotnější než látka.“ 3. O duši III E. Rozum a myšlení – 4. – 6. kap. ii. Rozum a bytnost a soud, pravda a omyl • Rozum jednak přímo uchopuje bytnost – vždy pravdivě (viz An. Post. II, 19). • Jednak tvoří soudy = výpovědi typu „S je P“ – pravdivé nebo mylné. – Omyl spočívá vždy ve vazbě (viz Met. VI, 4). 3. O duši III F. Duše, poznání a jsoucno – 8. kap. • Duše – z hlediska poznání – je nějakým způsobem vším, co existuje: – Veškeré jsoucno je buď předmětem vnímání nebo předmětem myšlení. – Smysly jsou v možnosti tím, co lze vnímat, – rozum je možností toho, co lze myslet. • Předměty obou mohutností pak nejsou věci samy, nýbrž jejich tvary (εἴδη). • Rozum je tedy tvar tvarů (tj. jejich skutečností), smysl je tvarem toho, co je vnímatelné. • Protože neexistuje žádná věc mimo vnímatelné rozlohy, pocházejí myslitelné tvary z vnímatelných. Proto bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat. • Přemýšlení je vždy spojeno s představou – φαντασία, φάντασμα, což je jakoby vjem bez látky.