POIA003 Fonetika fonologie evropské a portugalštiny
Rozsah
1/1/0. 4 kr. Ukončení: zk.
Literatura
* J. Tláskal, Fonetika a fonologie TL
* Celso Cunha e L. Cintra, Gramática CC
Osnova
1. Charakteristika systému orálních vokálů evropské portugalštiny. TL 33
2. Umístění přízvuku TL 237-242, Regras de acentuaço CC 51-55
3. Portugalské orální samohlásky.
Kritéria třídění samohlásek TL 38-45
Klasifikace orálních samohlásek TL 48-67, CC 25-31
4. Nosové samohlásky. TL 45, 67-75
5. Dvojhlásky a trojhlásky TL 75-91, CC 37-40
6. Charakteristika souhláskového systému evropské portugalštiny. TL 92-113, CC
32-37
7. Fonetická transkripce. CC 21-24
8. Hlásková spojení v portugalštině. TL 115-123
9. Zvuková stránka souvislé řeči. TL 229-237, event. TL 243-251
10. pokud zbude čas: výslovnost brazilské portugalštiny
+ číst neznámý text
později diktát
ještě později fonetická trankripce
Typ výuky a zkoušky
Zkouška - aktivní účast na seminářích, písemný test. Účast na semináři je povinná.
1. hodina
fonetika (fonética) ­ věda zkoumající artikulační, akustickou a percepční stránku
zvukových prvků bez ohledu na význam; z hlediska objektivních vlastností
hláska (som) ­ nejmenší zvukový prvek jazyka získaný segmentací promluvy; je
souborem fyzikálních (kmitočet, perioda...) a fyziologických (artikulace)
vlastností.
fonologie (fonologia) ­ jazykověd. disciplína zaměřená na výzkum zvukové stránky
jazyka z hlediska funkčního, zaměření na vlastnosti hlásek, které jsou pro
hlasovou komunikaci relevantní (významotvorné)  zákl. předmět bádání je
foném
foném (o fonema) ­ jednotka bez vlastního obsahu; vlastnost každého fonému plyne ze
vztahů k ostatním fonémům daného jazyka (funkční protiklady); minim.
distinktivní jednotka rozlišující slova a morfémy; soubor distinktivních rysů tj.
relevantních rysů, které staví daný foném do protikladu k ostatním fonémům
např. meu, teu, seu
Jeden foném může mít i víc variant ­ např. počáteční R či koncové l ,
dohromady jsou označovány jako alofony (varianty fonému z pohledu
fonologie)
Vztah foném ­ hláska: hláska je jedna z možných realizací fonému
ortoepie [TL 15,16] ­ vědní obor, který se věnuje kodifikaci spisovné
výslovnosti jazyka
z ortografického hlediska (pravopisného) reprezentují dvě písmena (grafémy)
jediný foném: ch, rr, gu(e,i), lh, ss, qu(e,i), nh ­ tzv. dígrafos
2. hodina
Přízvučná samohláska (vogal tónica) je považována za jádro přízvučné samohlásky. Je třeba
rozlišovat: klesavé diftongy a stoupavé diftongy ­ podle vertikální polohy jazyka, případně čelisti.
Příklad klesavých diftongů (druhý grafém diftongu je buď u či i): ainda, deu, acabou, animais;
příklad stoupavých diftongů (první grafém diftongu je buď u či i): peruano, variados. Tyto stoupavé
diftongy jsou méně soudržné a stálé než klesavé, ve většině případech se mohou realizovat dvěma
způsoby (a to bez ohledu na to, zda jde o přízvučnou či nepřízvučnou slabiku) ­ podle tempa a stylu
projevu:
1) jako stoupavé diftongy (jako jediná slabika, jádro je jen jedno): př. pais
2) jako tzv. hiát (jako dvě sousední slabiky, se dvěma jádry): př. país; čistými hiáty jsou ty dvě
po sobě jdoucí samohlásky v textu, kde je akcentem označena ta druhá: diâmentro, cincias
hiáty se mohou vyskytovat i místo klesavých diftongů (saúde)
více skripta str. 93-97
- ÚLOHA Z prvních dvou odstavců (Uma cratera... ) vypsat do třech sloupců
(PROPAROXÍTONAS, PAROXÍTONAS a OXÍTONAS)
Tvoření
Mluvené řeči
- K mluvení je třeba, aby
1) se vytvořil výdechový proud vzduchu ­ ústrojí dechové (do plic je vzduch přiváděn
průdušnicí, v plicích se okysličuje krev, výdechem se ,,vyhání" vzduch (asi 0,5 l) ven a
dutina hrudní, při vdechu rozšířená, se smrští. Při výdechu (vzácně i při vdechu) může
vzniknout řeč
2) vznikl hlas ­ v chrupavkách hrtanu se nacházejí hlasivky (cordas vogais), dva pružné vazy,
které jsou soustavou svalů oddalovány a sbližovány, napínány a povolovány ­ výdechový
proud probíhá hlasovou štěrbinou mezi hlasivkami a vytváří se výdechový proud fonační,
hlasivky se přibližují a oddalují ­ vzduch se zhušťuje a zřeďuje a vytváří zvukové vlny. U
znělých hlásek se hlasivky svaly napínají, u neznělých jsou povoleny.
3) byly artikulovány hlásky ­ v nadhrtanových dutinách hlas rezonuje: je to dutina hrdelní,
nosní a ústní (její tvar a velikost lze nejvíce obměňovat  hlavní artikulační pohyby), u
ústních (orálních) hlásek vydechovaný proud prochází pouze dutinou ústní (a čípek-a úvula)
měkkého patra je zdvižen), při nosových ústní a nosní zároveň (čípek je spuštěn a zapojuje
tak nosní dutinu). Na artikulaci hlásek ústní dutinou se nejvíce podílí jazyk (a língua), rty (os
lábios) a spodní čelist (a maxilar inferior), který vytváří vzhledem k horní čelisti různý úhel.
Dále je nutné znát zuby (os dentes), dásňový výběžek (os alvéolos), tvrdé patro (o palato
duro) a měkké patro (o véu palatino).
- Dígrafos: dvě písmena (grafémy) reprezentující jediný foném: ch, rr, gu(e,i), lh, ss, qu(e,i), nh,
k tomu se často připojují monotongizované diftongy (ou) a zjednodušování některých
souhláskových (consonantických) skupin v evrop. portugalštině (např. ct se čte jako t).
- ÚLOHA Z prvních dvou odstavců (Uma cratera... a De acordo...) vypsat všechna slova obsahují
dígrafos
3. hodina
SAMOHLÁSKY
- pro samohlásky je typické, že:
 Po dobu jejich artikulace je průchodu hláskovacím traktem co nejvolnější (neexistují tu velké
překážky výdechovému proudu fonačnímu jako u souhlásek)
 S tím souvisí i fakt, že mají tónovou strukturu akustického spektra, tzn., že podélné vlny, šířící
se vzdušným prostředím střídavým zhušťováním a zřeďováním vzduchu, jsou pravidelné.
Tzn., že tón má fyzikální charakter sinusoidy (resp. více složených sinusoid) s určitou
periodou a kmitočtem (více viz. skripta Tláskala)
 Při jejich vlastní artikulaci se vytváří skupina rezonátorů a antirezonátorů nadhrtanových
dutin. Jejich zapojenost do výslovnosti samohlásek je akusticky změřitelná ­ jednotlivé dutiny
tvoří tzv. formanty (což znamená zesílení v akustickém spektru hlásky vyvolané rezonancí
v nadhrdelních dutinách).
 Nejdůležitější akustickou vlastností samohlásek je poměr mezi formanty F1 a F2, které
odpovídají přibližně dutině hrdelní (F1) a ústní (F2). Především formant odpovídající dutině
ústní je nejproměnlivější (můžeme její tvar nejlépe artikulačně ovlivnit). Formant odpovídající
dutině nosní leží mezi F1 a F2 a odlišuje samohlásky nazální. Nebudu zabíhat do podrobností:
výklad v Tláskalovi, znalost akustického charakteru samohlásek nebudu vyžadovat při
zkoušce.
 Co však budu chtít je artikulační hledisko ­ budu uvádět hlásky již ve fonetické transkripci,
kde 1 hlásce odpovídá 1 grafická značka; my budeme používat standard IPA93, používaný
mezinárodně, tj. i portugalskými fonology; Fonetická transkripce je uváděna v hranatých
závorkách.
Přehled
Vogais orais ­ rozlišujeme jich 9
Orální samohlásky přední ­ vogais anteriores orais
[i] vogal anterior fechada ­ přední zavřená samohláska orální
[e] vogal anterior semi-fechada ­ přední polozavřená (střední) samohláska orální
[] vogal anterior semi-aberta ­ přední polootevřená samohláska orální ­ značíme
epsilon
Orální samohlásky střední ­ vogais médias orais
[] vogal média fechada ­ střední zavřená samohláska orální ­ přeškrtnuté i nahradíme
symbolem pí
[] vogal média semi-fechada ­ střední polozavřená samohláska orální ­ značíme alfa
[a] vogal média aberta ­ střední otevřená samohláska orální
Orální samohlásky zadní labializované ­ vogais posteriores orais arredondadas
[u] vogal posterior fechada ­ zadní zavřená samohláska orální
[] vogal posterior semi-aberta ­ zadní polozavřená samohláska orální ­ symbol
nedotaženého o nahradíme symbolem omega
[o] vogal posterior semi-fechada ­ zadní polootevřená samohláska orální
Dělení orálních samohlásek (vogais orais) z artikulačního hlediska:
(A) Podle otevřenosti ­ dle Jaromíra Tláskala rozlišovány čtyři stupně otevřenosti samohlásek
1) zavřené (fechadas): zavřené: i [i], e [], u [u], např. vir, gente, checo
2) polozavřené (semi-fechadas): polozavřené e [e], o [o], a [], např. cedo, povo, faca
3) polootevřené (semi-abertas): polootevřené e [], o [] např. pé, sorte
4) otevřené (abertas): otevřené a [a] např. paz
(B) Podle horizontálního posunu jazyka
1) přední (anteriores/palatais): zavřené: i [i], polozavřené e [e] a polootevřené e [],
2) střední (médias/centrais): polozavřené a [] a otevřené a [a] a zavřené e [] stojící
někde mezi středními a zadními
3) zadní (posteriores/velares): zavřené u [u], polozavřené o [o] a polootevřené o []
schéma Cintry, str 28 dole
(C) Podle vertikálního posunu jazyka ­ viz (A)
1) vysoké (altas) = zavřené
2) polovysoké a střední = polozavřené
3) polonízké = polootevřené
4) nízké (baixas) = otevřené
(D) Podle labializace ­ rty ovlivňují akustické vlastnosti úst jako rezonátoru viz (B)
1) labilizované (arredondadas) = zadní u [u], o [o] a o []
2) nelabilizované ­ ostatní, tj. přední a střední
(E) Podle nosovosti ­ všechny až dosud uvedené samohlásky byly orální. Nosových samohlásek je
7: tabulka schéma Cintry, str 29 dole
(F) Podle přízvučnosti:
1) přízvučné (tónicas) resp. v přízvučných slabikách ­ se artikulují vždy plně, sytě,
s větším důrazem, délka výslovnosti je zpravidla delší než u nepřízvučných;
ve slabikách přízvučných se vyskytují všechny orální a nasální samohlásky,
s výjimkou střední zavřené e []
2) nepřízvučné (átonas) ­ se redukují, tj. artikulačně se uzavírají a doba jejich
realizace se zkracuje. Nejotevřenější varianty samohlásek e [], o [] se
prakticky vůbec nevyskytují nepřízvučné (a [a] ve velmi omezené míře); o se
uzavírá na [u];
slabiky posttónické mají dosti omezený repertoár realizací: nosové se zde vůbec
nevyskytují (pouze v tónických a pretónických slabikách), na absolutním konci
(příp. následované archyfonémem /S/) se vyskytují pouze a [],e [],o [u],
v posttónické nefinální navíc ještě i [i]
4. hodina
OPAKOVÁNÍ
- jaké jsou orální samohlásky? (přední [i, e, ], střední [, a, ], zadní [u, o, ])
- vyskytují se všechny tyto orální samohlásky v přízvučné slabice? ([] ne, zbytek ano) a co nazální
samohlásky v přízvučné slabice? (všechny, tj. [i, e, , , , o, u])
- jaké samohlásky se vyskytují v nepřízvučné slabice posttónické? (a [],e [],o [u],i [i]) ­ nazální
nikoliv!!!
- a v nepřízvučné slabice posttónické finální? (a [],e [],o [u])
- a v nepřízvučné slabice protonické? (všech 9 orálních + nazální [i, e, , o, u]),
- v přízvučné navíc [, ]
distribuce jednotlivých samohlásek s přihlédnutím k slabičnému typu
Přední samohlásky orální
[i] ­ nevyskytuje se na absolutním konci slova
- je třeba upozornit, že ve slabice protónické na absolutním počátku slova se tak realizuje grafém e.
a to před samohláskou jinou než měkkou palatální samohláskou [, , , ], včetně skupiny expřed
vokálem, např. slovo exame [izam]
- ve slabikách končících na l se i spolu s l často velarizuje: funil, filtro: [i] ­ stejně jako se
velarizují další přední samohlásky
[e] ­ její výskyt je omezenější v slabikách nepřízvučných (tam se častěji objevuje []:
- v protonické samohlásce na absolutním počátku slova před polosamohláskou u [w] (Europa,
eucalipto) či po souhlásce před polosamohláskou u [w]: (feudal, neutralizar)
- v přízvučné samohlásce se jedná o zavřenější variantu
-u pravidelných sloves 2 . třídy se vyskytuje: v koncovce ­er infinitivu (ver, dizer) a v koncovce emos
1. osoby pl. přít. času a perfekta (vendemos, temos); dále pak v kmeni, pokud se ve finální
slabice realizuje a [],e [] (devo, devas); to samé platí i u slovesných participií, substantiv a
adjektiv (seco, seca, encerro); ovšem u obdobných slovesných tvarů (v tomto případě 1. třídy)
bývá často otevřené e [](seco, seca, encerro).
- v koncovkách ­s (portugus), -esa (inglesa), -eza (avareza), -essa (condessa)
- u ukazovacích zájmen mužského rodu (este, esse, aquele, estes) ­ u týž zájmen ženského rodu je
otevřené e [] (esta, essa, aquela).
[] ­ se realizuje především v přízvučných slabikách (vela), často jí naznačuje acento agudo (pé,
milénio, céu), objevuje se též v protonické (pregar ­ praedicare, preegar, ervoso) ­ zvl. pokud
předchází v psané formě skupiny grafémů cc, cç, ct, gn, pc, pç a pt (afectivo, susceptivo přecitlivělý,
schopný) a posttonické slabice před r a n (carácter, líder, hífen, abdómen)
- u ukazovacích zájmen ženského rodu ­ viz dříve
- u sloves 1. třídy (nego, espera) ve všech tvarech, pokud je e přízvučné a pokud po kmenovém e
nenásleduje nosová samohláska m a n, která by samohlásku e zavřela (rema, ordenas)
- u sloves 2. třídy, je-li v koncové posttónické slabice e (devem, teems, verte)
- ve slabikách končících na l se e [] spolu s l často velarizuje: fiel, amável
5. hodina
Střední samohlásky orální
[] vysoká střední samohl. orální nelabializovaná
­ NEVYSKYTUJE SE v tónické/přízvučné slabice ­ jako jediná orální samohláska
- též se nevyskytuje na absolutním počátku (místo toho [i] např. v elegante)
výjimka: před měkkým konsonantem [, ]:
- skupina es-: se e vyslovuje jako [] či [i], či se neralizuje vůbec: esperar
- skupina ex-: se e vyslovuje jako [j] či [] či [i] - expirar
VYSKYTUJE SE ve všech nepřízvučných pozicích:
- v posttonické slabice finální otevřené: come
- v posttonické slabice finální zavřené: mares
- v posttonické slabice nefinální: hipótese
- v protonické ne na absolutním počátku: terei , fechar
vyskytuje se u tzv. nepřízvučných zájmen: me, te, se, lhe, lhes: diz-me, diz-lhe
V běžné mluvě se nevyslovuje v nepřízvučné slabice na absol. konci slova, pokud následující
slovo začíná na sanmohlásku: feche a porta [fajjšpt], este irmo
[] střední středová samohláska orální nelabializovaná
­ VYSKYTUJE SE v přízvučné otevřené, pokud následuje konsonant nosový cama, dano
­ v přízvučné zavřené pasta: (kvůli palatálu; porovnat s mesmo) a
v dvouhláskách před palatální polosamohláskou j: dei [dj], sei
­ v protonické samohlásce ­ na začátku slova: aquele i po souhl: falar
­ v jiné samohlásce protonické: falador (mluvka):
­ v posttonické nefinální: máscara
­ v postonické finální otevřené: fala; zavřené: mesas
vyskytuje se v mnoha slovesných tvarech: tam, kde vokál následuje nosová souhláska: cantamos,
v přízvučné otevřené slabice před palatálami [,] se e vyslovuje jako [j]: vejo, fecho, desejo
před palatálami [,] se e vyslovuje jako []: ajoelhas ,desenhas
[a] střední nízká samohláska orální nelabializovaná
­ VYSKYTUJE SE v přízvučné otevřené: pá, hábito i zavřené: faz, pais
­ v nepřízvučné protonické otevřené
vzniká 1) splynutím dvou totožných samohlásek a+ as = s
a + aquele = quele, da + América
2) před skupinou grafémů (cc, cç, ct, pc, pç, pt): baptismo, actor, acço
­ v nepřízvučné protonické zavřené před r [a]:armada [aj]: airoso (štíhlý)
[aw]: autor
­ v posttonické před finálním r: açúcar
v morfologii je kontrast ve výslovnosti [] / [a] významotvorný: falamos x falámos
ve slabikách zavřených se před l a polosamohláskou [w] velarizuje: palatal x fala
6. hodina
distribuce jednotlivých samohlásek s přihlédnutím k slabičnému typu
Zadní samohlásky orální
[u] zadní vysoká samohl. orální labializovaná
- vyskytuje se ve slabice přízvučné i nepřízvučné ve všech slabičných typech
- vyslovuje se všude tam, kde se v psaném projevu použije pásmeno u + navíc ve většině
nepřízvučných slabikách, kde se vyskytne o.
­ především v posttonické finální otevřené: livro , chamo, chamamos
vyskytuje se tedy v koncovce většiny sloves v 1. osobě sg. přít. času, též v 1. osobě pl.
Přít. času, minulého prostého apod. + na konci mnoha podst. jmen mužského rodu.
­ v posttonické finální zavřené souhláskou []: livros
­ v protonické zavřené po souhlásce: cortar
- u zavřených slabik před souhláskou l se velarizuje: azul stejně jako ostatní samohlásky
[o] zadní polovysoká samohl. orální labializovaná
- vyskytuje se ve slabice přízvučné i nepřízvučné slabice protonické (nikoliv posttonické či
koncové!)
- v přízvučné slabice otevřené: doze,,povo
+ před dalším vokálem, se kterým tvoří hiát: Lisboa
- v přízvučné zavřené ­ je těžké rozlišit, kdy sem patří [o] a kdy []: corpo ,
gosto [o] ­ chuť x gosto []- mám rád
- v přízvučné finální před ­or: amor, cor
NE komparativa adjektiv maior , menor
- v nepřízvučné protonické samohlásce: oferta
před polovokálem j: poisar (položit) u dvouhlásky psané ou kolísá výslovnost [o]/[ow]:
ouvir
poznámka k morfologii sloves: objevuje se v kmenové slabice sloves 1. třídy zakončené na oar:
magoas (ubližuješ)
[] zadní polonízká samohl. orální labializovaná
- v přízvučné slabice označené ostrým akcentem: avó , před palatálou : molho
ve slovesných tvarech v kmenové samohl. o u sloves 1. třídy: gosto, corta
NE, pokud následuje nazála: abono (ručím)
U sloves 1. třídy (gosto, mora) prakticky ve všech tvarech, kde je kořenové o přízvučné
U sloves 2. a 3. třídy pokud v další slabice je samohláska [] moves či diftong [j] movem
- koncová samohláska o [u] tuto přízvučnou samohlásku zavírá, stejně jako je tomu u
některých adjektiv: novo, novos [o] x nova, novas []
- v přízvučné finální před ­or u komparativ adjektiv: maior , menor
- v nepřízvučné protonické slabice před skupinou grafémů cc, cç, ct, pc, pç, pt: optimismo
- analogie s [e] /[] + na absolutním začátku slova: opço, hortelo
- protonické zavřené po souhlásce normal:
- u zavřených slabik před souhláskou l se velarizuje: sol, voltar []
stejně jako ostatní samohlásky
historická poznámka: [] vzniklo většinou z krátkého o v latině (platí i pro [] ­ to se
vyskytuje tam, kde v latině bylo krátké e či ae)
7. hodina ­ 6. listopadu
Portugalské nazální (nosové) samohlásky
- tvoří zvlášní hláskový subsystém: sedm hlásek: [i, e, , , /a, o, u]) ­ schéma: Cintra str 29
- společným rysem všech nosových samohlásek je:
to, že jejich realizace mají stejnou akustickou kvalitu jako jejich orální protějšky
tvoří se však při spuštěném čípku měkkého patra, což umožňuje výdechovému proudu
vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale zároveň i dutinou nosní
distribuce: nevyskytují se v posttonických slabikách. Mohou se ale objevovat na
samém konci slova ­ v přízvučné slabice (krom [e, , ]): vim, l, bom, um
je s nimi spojen určitý problém: jejich vokalická realizace je často doprovázena více či
méně patrnou přítomností nazálního konsonantu, který následuje bezprostředně po
výslovnosti nazálního vokálu: jedná se o tzv. nazální skluzy.
K nazálním skluzům: říká se, že na konci slova před pauzou se de facto nevyskytují: pro
zjednodušení budeme tvrdit, že je to mu tak vždy.
Pokud za nazální samohláskou následuje v rámci jené zavřené slabiky nazální souhláska + následuje
další slabika začínající na souhlásku, pak se nazální skluz realizuje:
trânsito [n
s] lançar, campo [m
p], canto, frango
Otevřená slabika, za kterou následuje nazální souhláska z jiné slabiky, v evropské portugalštině
neobsahuje nazální samohlásku. Pokud ano, pak jen individuálně či nářečně: pak mluvíme o tzv.
nazalizaci: Např.: cama [km][km])
[i] ­ v tonické a protonické slabice značené grafémy im, in
např. assim, jardins, simpatia
před p,b: simples před t, d: Sinto před k, g: língua
[e]­ v tonické a protonické slabice značené grafémy em, en
např.penso, entrada
před p,b: tempo před t, d: entre před k, g: flamengo
­ nevyskytuje se ve slabice finální
[] ­ v tonické slabice značené grafémy em, en ­ má velmi omezenou distribuci. Uplatní se
v některých slovesných tvarech: např. u sloves 2. a 3. tříd ve 2., 3. sg. a 3. pl. Indikativu presenta vyčasovat
např. sloveso vender:
vendo [ven
du], vendes [vn
d], vende [vn
d], vendemos [ven
demu], vendem [vn
dj]
[] ­ v otevřené přízvučné slabice značené grafémem , zavřené přízv. slabice typu -s
např. l, irms
­ v posttonické, kde tvoří součást klesavých diftongů značených grafémy am např.ambos
mando, branco v protonické: andar
­ v posttonické, kde tvoří součást klesavých diftongů značených grafémy am [w],(x)em [j]/[j]
např: falam, vendem
[a] a andar ­ otevřenější, nicméně se jedná o fakultativní variantu []
[u] ­ v tonické a protonické slabice značené grafémy um, un
např. atum, alguns
před p,b: tumbas před t, d: mundo před k, g: fungo
[o] ­ v tonické a protonické slabice t značené grafémy om, on
např. bom, tons
před p,b: pombo před t, d: onda před k, g: longo prot: ondulaço
­ v posttonické, kde tvoří součást klesavého značeného grafému e [oj] např: pe, liçes
[] ­ v tonické slabice značené grafémy om, on ­ má velmi omezenou distribuci. Uplatní se
v některých slovesných tvarech: např. u sloves 2. třídy ve 2., 3. sg. a 3. pl. Indikativu presenta vyčasovat
např. sloveso romper:
rompo [Rom
pu], rompes [Rm
p], rompe [Rm
p], rompemos [Rom
pemu], rompem
[Rm
pj]
8. hodina
Teorie: semivogais: polosamohlásky [j] a [w]
[j] ­ vysoká přední polosamohláska orální, protože přední, též v Portugalsku nazývána palatální
[w] ­ vysoká zadní polosamohláska orální, protože zadní, též v Portugalsku nazývána velární
pozn. označení palatální a velární u hlásek jiných než souhlásek zde na románském ústavu nevidí rádi,
není to tradice
J. Tláskal rozlišuje základní a sekundární varianty těchto hlásek, dokonce je rozděluje podle místa
výskytu na polosamohlásky a polosouhlásky (přičemž jejich fonetická transkripce je rozdílná).
MY nebudeme zacházet do takových detailů, zvláště když v praxi nemají takovou váhu a význam.
Glidy ­ je společný termín pro polosamohlásky a polosouhlásky
­ jsou hlásky, které jsou neslabikotvorné (nemohou samy o sobě, či pouze se souhláskami,
tvořit slabiku) ­ tvoří slabiku jen pokud se pojí s jednou samohláskou (pak hovoříme o
diftongu ­ dvojsamohlásce) či se dvěma samohláskami (pak hovoříme o triftongu ­
trojsamohlásce).
­ My nebudeme rozlišovat polosamohlásky od polosouhlásek, protože to ani mnozí portugalští
fonetici nedělají
­ Tláskal o polosouhláskách mluví, pokud daná glida následuje za souhláskou a předchází
vokálu (je tedy první hláskou diftongu stoupavého)
např.ve slově prédio [pdju] budova, tábua [tabw] prkno
­ Polosouhláska je podle něj pouze ta glida, která následuje za samohláskou (je tedy druhou
hláskou diftongu klesavého) např.ve slově pai [paj] otec, meu [mew] můj
­ Opakování: diftongy dělíme na
­ stoupavé: první hláskou diftongu je semivokál
ie [j], ia [ja],[j],iu [ju], io [jo],[j]
ui [wi], ue [we],[w],[w], ua [w],[wa], uo [wo],[w]
- vyskytují se v tonických miúdo [mjuu], moagem [mwaj],
protonických pianista [pjnit], qualidade [kwlia],
- a posttonických (na rozdíl od diftongů klesavých): prédio [pdju],
mágoa [maw],
- mohou se realizovat jako hiát: suave sladký [swav]/[suav]
hiát ­ spojení dvou vokálů tvořících jádra dvou sousedních slabik
­ klesavé: druhou hláskou diftongu je semivokál
éi [j], ei [j], ai [aj], ui [uj],[uj] oi [oj], ói [j], e [oj], em [j],
io, eo [iw], eu [ew], éu [w], au [w],[aw],o [w],
- vyskytují se v tonických sei [sj], céu [sw], muito [mujn
tu]
- a protonických slabikách . cuidar [kujda], saudade [swda]
- v posstonických pouze nazální dvojhl. viagem [vjaj]
- nemohou se realizovat jako hiát ­ jsou stabilnější
další příklady na str. 87 v učebnici, skripta str. 94, 95
­ V nasálních dvojhláskách může mít glida stopu nasality od sousední nasální samohlásky, není
ale tak významná, abychom rozlišovali dvojsamohlásky orální a nazální, jako u samohlásek
­ Nosovost se projevuje ve střední a finální fázi dvojhlásek (a trojhlásek)
např.ve slově pies [pijoj] ­ má ve výslovnosti nazálnější charakter druhé j, to, které
následuje za nasální samohhláskou ­ mělo by se tedy označit [j], nebudu ale na tom trvat;
podobně: tabues [tbwoj]
9. hodina
Důležitá pozn. k nazálním diftongům.
3. osoba plurálu indik. pres. neperavidelných sloves TER a VIR: - ve výslovnosti se výslovnost
diftongu nas. zdvojuje:
(eu) tenho [tu]/[tju]; (tu) tens [tjn
]; (ela) tem [tj]; (nós) temos [temu]; (elas) tm
[tjj]; - v psaném projevu odlišujeme plurál acentem circunflexo
(eu) venho [vu]/[vju]; (tu) vens [vjn
]; (ela) tem [vj]; (nós) vimos [vimu]; (eles)
vm [vjj];
Ve složeninách obdobně, jen složeniny od TER a VER: 2. a 3. osoba sg. v indic. pres.: acento
agudo:
jinak by to byla automaticky paroxitona, stejně jako ontem [on
tj]
(elas) mantm [mn
tjj]; (ela) contém [kon
tj]; (tu) obténs [otj]; (ele) provém
[puvj];(eles) provm [puvjj]
triftongy
1) Orální ­ schéma: (semivog.) + (vokál orální) + (semivog.)
Mohou být vysloveny jako (vokál orální) + (vokál orální) + (semivog.) = (hiát) + (semivog.)
UAI [waj]/[uaj]: Uruguai,
UEI [wj]/[uj]: suei (zpotil jsem se) ­ pozn. v Cheguei není triftong [j]
UIU [wiw]/[uiw]: delinquiu (prohřešil se)
IAI [jaj]/[iaj]: fiai (důvěřujte)
IEI [jj]/[ij]: guiei (řídil jsem)
Ostatní kombinace tří psaných vokálů nemohou být vysloveny jako triftongy, jen jako hiát +
semivogal, např. paúis/pauis (pl. od paul) [puj]
2) Nasální ­ častější ­ schéma: (semivog.) + (vokál nasální) + (semivog.)
Mohou být vysloveny jako (vokál orální) + (vokál nasální) + (semivog.) = (hiát) + (semivog.)
IO/EO [jw]/[iw]: pio,leo -NEJČASTĚJŠÍ
IE/EE [joj]/[ioj]: pies,lees -NEJČASTĚJŠÍ
IE/EE [jj]/[ij]: guardies (hlídači)
UO [ww]/[uw]: tabuo (velké prkno)
UE [woj]/[uoj]: tabues (velké prkno)
UEM [wj]/[uj]: possuem (vlastní)
10. hodina ­ 27. listopadu
Souhlásky (Consoantes) ­ ve srovnání se samohláskami:
- rychlejší artikulační děje
- jejich zvukovou podstatou je šum (u sonorních konsonantů
doprovázený tónem), vzniklý při zrušení závěrových překážek
artikulačních orgánů, případně při průchodu výdechového proudu
vzniklou úžinou (pak mluvíme o závěru neúplném)
- je lze obtížně identifikovat bez přihlédnutí na jejich hláskové okolí:
hovoříme o tzv. přechodových jevech (tranzientech): pokud po
souhlásce následuje samohláska, druhá část tranzientu zahrnuje jevy,
které vyplývají z modifikace nastupující samohláskové artikulace.
Kritéria třídění souhlásek ­ zařazení podle těchto kritérií se liší mezi jednotlivými autory, v některých ohledech se neztotožňuji
ani s klasifikací Jaromíra Tláskala:
1) Podle způsobu artikulace:
- oclusivas = závěrová (ocluso = závěr, uzavření): překážka v podobě rtů, jazyka +
patra apod. je úplná. Výdechový proud fonační je zcela přerušen.
Uvolněním překážky vzniká krátký intenzivní šum ­ exploze; jsou to
[p, b, t, d, k, , m, n, ]
- semioclusivas, africadas = polozávěrové [t, d] ­ v normě spisovné evropské
portugalštiny (portugus padro) se nevyskytují, v Brazílii a některých
dialektech Portugalska však ano
- constritivas = úžinové (constriço = úžina): artikulační překážka je částečná,
k přerušení hlasu tady vůbec nedochází (vytvářejí delší a méně
intenzivní druh šumu než okluzivy), dále se dělí na:
- fricativas (fricço = tření): [f, v, s, z, , ]
- espirantes (espirar = dýchat): druh frikativ, jedná se o varianty některých
okluziv, které se ve svém hláskovém okolí: zvl. mezi dvěma
samohláskami, zcela neuzavřou [, , ]
- laterais (lateral = boční): [l, , ] ­ výdechový proud prochází podél jazyka
po stranách dutiny ústní
- vibrantes (vibrar = kmitat): [, r, ] ­ výdechový proud prochází podél
jazyka po stranách dutiny ústní; [r, ] jsou vícekmitové
vibranty v carro, rua, melro, honra
2) Podle místa artikulace:
Anteriores - přední
- bilabiais, bilabiály (lábios = rty): překážka vzniká pomocí obou rtů [p, b, , m]
- labiodentais, labiodentály (lábios = rty; dentes = zuby): ­ překážka vzniká dotykem
dolního rtu a horních řezáků [f, v]
- alveodentais, alveodentály (álveolos = dutiny v dásních, kde jsou uloženy zuby):
překážka vzniká dotykem špičky jazyka a vnitřní části dásní, ze které
vycházejí zuby: [t, d, , n]
- alveolares, alveoláry: překážka vzniká postavením/kmitáním špičky jazyka proti
vnitřní části dásní, ze které vycházejí zuby: [s, z, l, , r]
Posteriores -zadní
- palatais, palatály (o palato duro = tvrdé patro): překážka vzniká zvednutím hřbetu
jazyka proti tvrdému patru: [, , , ]
- velares, veláry (o véu palatino = měkké patro): překážka vzniká zvednutím hřbetu
jazyka proti měkkému patru: [k, , , ]
- uvulares, ovuláry (úvula = čípek měkkého patra): jejich artikulace vzniká kmitáním
zadní části měkkého patra: []
3) Podle znělosti:
podle toho, zda jsou při jejich výslovnosti zapojeny hlasivky
Většina port. souhlásek tvoří dvojice hlásek (párové konsonanty) shodných místem a
způsobem výslovnosti, jež se odlišují znělostí, tj. zapojením hlasu:
a) znělé (tónicas): [p, t, k, f, s, ]
b) neznělé (átonas): [b, d, , v, z, ]
Pokud znělé souhlásky stojí na úplném konci slova (imposivas) ­ např. kvůli apokopě
koncového vokálu, dochází k jevu zv. Desvozeamento de consoante ­ takovou souhlásku značíme ve
fon. Přepisu diakritickým znaménkem [  ] např. [sawdad]
Nepárové, sonorní souhlásky ­ existují jen jako znělé, z akustického hlediska se blíží
samohláskám: okluzivy [m, n, ], konstritivy [, , , r, ], spiranty [, , ]
4) Podle nosovosti
- Cons. nasais (nosové, nazální) ­ vydechovaný proud prochází dutinou ústní a nosovou
zároveň (a čípek měkkého patra je spuštěn) [m, n, ]
- Cons. orais (ústní, orální) ­ vydechovaný proud prochází pouze dutinou ústní a čípek
(a úvula) měkkého patra je zdvižen [všechny ostatní]
5) Podle tvrdosti/měkkosti
- Měkké jsou palatais, palatály (o palato duro = tvrdé patro): [, , , ], dále pak
brazilské souhlásky polozávěrové [t, d] a jejich jednohláskové
varianty: ve výsovnosti [t, d] před vokálem [i] či polovokálem [j]
11. hodina
Velmi užitečný je přehled otevřenosti a zavřenosti vokálů + správnou výslovnost diftongů a
konsonant: - skripta str. 226-245
- nová kniha str. 267-287
URČITĚ PŘED ZKOUŠKOU PROJÍT!!!
PROBLÉM 1:
Kdy se espirantes [, , ] vyskytují místo oclusivas [b, d, ]
1) v intervokalickém postavení: cabo ­ mys [kau]
2) před laterálami a vibranty (společně jim říkáme likvidy): abrir ­ otevřít [i]
nevyskytují se:
1) Po pauze na začátku slova: dar ­ dát [da]
2) po nazální okluzívě, i oslabené: ambos ­ oba [m
bu]
3) před nazálou: órgo ­ orgán [w]
4) před semivokálem igual ­ stejný [iwa]
5) po laterálách a vibrantech largo ­ náměstí [lau]
Cvičení 1: přepis meridional [midjuna]/[miiuna], arquipélago [kiplu],ondulada
[on
dula], povoada [puvua]/[puvwa],dimenses [dimen
soj], algarvio
[lavju]/[laviu], Jorge [] ­ chyták
PROBLÉM 2:
Jednokmitá velární vibranta [] versus vícekmité velární vibranty [r, ]
­ z pohledu fonologie jde o rozdíl relevantní, neboť je významotvorný, tudíž je závazné jej při
artikulaci rozlišovat.
Např. caro ­ drahý [kau] vs. carro ­ auto [karu]/[kau]
Rozlišení [r, ] je z fonologického hlediska irelevantní, jedná se o realizace, jejichž rozlišování není
rozhodující pro význam slova, jsou nezávazné ­ pokud řeknu [karu] či [kau], na tom,
že se jedná o auto, to nic nezmění
Distribuce: konsonant [r, ] se vyskytuje:
- v intervokalickém postavení, pokud je grafická značka r zdvojená: murro[muu], carro[kau]
- na počátku slova: rir ­ smát se [i], rua [u]
- na počátku slabiky po souhláskách []: melro ­ kos [mu]
[]: Israel [i]
- na počátku slabiky po velmi oslabené nazále honra ­ čest [on
]
v ostatních případech psanému r odpovídá []
Cvičení 2: přepis corrente [kuent], primeira [pimj], surgir [sui], marcada
[mka], rurais [uaj], genro [en
u], género [enu]
PROBLÉM 3:
Znělá apikoalveolární laterála [l] versus znělá velární laterála []
Distribuce: konsonant [] se vyskytuje:
- po samohlásce na konci slova: mal ­ špatně [ma], anel- prsten [n]
- po samohlásce na konci slabiky před jiným konsonantem malta- parta [mat], algodo- bavlna
[audw]
v ostatních případech psanému l odpovídá [l]
Cvičení 3: přepis faltam [fatw], palavra [plav], fértil [fti], galináceos
[linasju]/[linasiu]
PROBLÉM 4: asimilace znělostní ­ archifoném /S/
Spočívá v tom, že se skupina svou po sobě jdoucích konsonantů, z nichž jedna je s, vysloví celá buď
jako znělá či jako neznělá.
Záleží na následující souhlásce, ta je:
1) neznělá: v rámci 1 slova: gosta [t]; v rámci dvou slov: os trs [ute]
2) znělá: v rámci 1 slova: Lisboa [lio]; v rámci dvou slov: as ruas [u], os dicos
[udiku]
Pokud po koncovém /S/: s a z následuje slovo začínající na samohlásku, realizuje se jako znělá
alveolára [z]: rosas escuras [zziku]
Cvičení 4: přepis os campos [ukm
pu], mais meridional [maj miiona]/
[maj mijona], rebanhos de vacas [auvak]
PROBLÉM 5: navazování dvou odlišných vokálů
Případy:
1. vokál přízvučný, 2. přízvučný  hiát: aqui há [kia]
1. vokál přízvučný, 2. nepřízvučný (jiný než [i],[u])  hiát: até aquele [tkl]
1. vokál přízvučný, 2. nepřízvučný [i] či [u]  hiát: vi-o [viu]
 diftong: vi-o [viw]
1. vokál nepřízvučný, 2. nepřízvučný  hiát: essa Europa [sewop]
 elize: essa Europa [sewop]
 diftong: casa estranha [kazjta]
u nosových vokálů ­ nejčastěji hiát
Cvičení 5: přepis vinhas e legumes [vizilum], que é uma ilha [ki umi], porta e
janelas [ptinl]/[ptjnl]
VOGAIS
CONSOANTES