Pravopisné principy, transkripce a transliterace



   

   Ortografie (pravopis) - souhrn pravidel užívání písmen abecedy při psaní slov, jejich forem a
   spojení. Principy, na nichž je pravopis různých jazyků založen, jsou různé:

   

   1. Fonetický princip vyžaduje, aby grafika přesně odrážela všechny reálně vyslovované hlásky
   („Piš, jak slyšíš“). Tento princip není v žádném jazyce uplatněn stoprocentně, existují pouze
   jazyky, v nichž se tento princip uplatňuje jako převládající (srbština a charvátština,
   běloruština). Požadavky f. principu splňuje pouze fonetická transkripce (viz níže).

   

   2. Fonematický (fonologický) princip - každý foném je vyjadřován stejným písmenem nezávisle na
   pozici, jakou ve slově zaujímá (na hláskovém okolí), srov. r. formy боб -
   бобы píšeme stejně, i když výslovnost je rozdílná:
   [боп], [бабы].

   

   3. Morfologický (morfematický) princip - jeden a tentýž morfém se píše stejně ve všech
   pozicích, i když výslovnost je různá (ruština, čeština, němčina: r.
   плод - плоды, č. plod -plody,
   něm. der Tag - des Tages). V ruštině tento princip převažuje, neplatí však univerzálně (srov.
   hláskové alternace typu бер-у,
   на-бр-ать,
   на-бир-ать,
   на-бор).

   

   6. Historický princip zachovává tradiční pravopis slov v souladu s jejich původem, i když v
   průběhu historického vývoje došlo k značnému rozdílu mezi zvukovou a psanou podobou slov
   (např. v angličtině nebo francouzštině).

   

   V ruštině převládá morfologický pravopis, jsou zde však patrné i prvky principu fonetického
   (srov. psaní předpon раз-, рас-,
   роз-, рос-) а historického (prvopis
   -ь-  po šeplavých souhláskách, kde již nemá fonetickou funkci:
   ешь, печь,
   молодежь).

   

   

   Transkripce - grafický systém, umožňující přesné zachycení zvukové podoby slov a odrážející
   důsledně a jednoznačně vztahy mezi hláskami a jejich grafickými reprezentatnty.

   

   Fonetická transkripce - slouží přesnému písemnému zachycení všech v daném jazyce existujících
   hlásek a jejich reálně vyslovovaných pozičních variant.
   Ve f. t. existuje pro každou hlásku speciální znak a naopak - každý znak slouží k vyjádření
   vždy jen jedné hlásky. F. t. se používá v učebnicích fonetiky, v  cizojazyčných slovnících a v
   učebnicích cizích jazyků. Stupeň přesnosti
   f. t. může být různá, záleží na jejím konkrétním určení.

   Pro ruštinu (resp. ukrajinštinu) se používají dva typy f. transkripce: jedna je založena na
   azbuce, druhá na latince. V obou variantách jsou kromě azbukových a latinských grafémů
   využívány doplňující grafémy a diakritická znaménka:

   Я не мог
   высохнуть,
   так как
   промок
   насковозь.

   1. йа н’ие м™к
   в‰съхнут’ т…к:ък
   прUм™к нUскв™с’

   2. ja n’i‰ mók výs‰chnut’ ták:‰k prUmók nUskvós’.

   

            Od fonetické t. nutno odlišovat fonematickou t., která odráží fonémovou stavbu slova
   a abstrahuje od pozičně podmíněných hláskových variant. Fonem. t. nevyžaduje tak vysoký počet
   jednotlivých grafémů, jako t. fonetická, protože fonémů (jako typových jazykových jednotek) je
   v každém jazyce nižší počet, než reálně vyslovovaných hlásek.

           

   Zvláštním typem transkripce je tzv. praktická t., při níž se pro přepis cizojazyčných
   vlastních jmen a názvů používá pouze běžných grafémů daného přejímajícího jazyka. P. t.
   nepřekračuje hranice běžné grafiky, ale připouští nestandartní užití jednotlivých grafémů (z
   hlediska pravopisných norem přejímajícího jazyka) - např. v ruš. psaní ю po ж,
   ш, к, г (жюри,
   парашют, Гюго,
   кювет).  Cizí fonémy, které v přejímajícím jazyce chybějí,
   jsou potom zaměňovány za takové hlásky a jejich grafické reprezentanty, které se původním
   jednotkám nejvíce blíží z hlediska akustického, grafického, funkčního nebo etymologického.
   Srov. Гёте (něm. Goethe),
   Шекспир (angl. Shakespeare),
   Байрон (angl. Byron),
   Гейне (něm. Heine),
   Цюрих (něm. Zürich),
   Лейпциг (něm. Leipzig), де
   Соссюр (fr. de Saussure). P. t. se používá v běžném
   tisku, v odborné literatuře, při překládání technické dokumentace, v turistických průvodcích,
   encyklopediích apod. Doporučená pravidla p. t. do češtiny jsou uvedena v Pravidlech českého
   pravopisu.

   

           

   transliterace - přepis slov a celých textů zapsaných v určité grafické soustavě prostředky
   jiné grafické soustavy (např. latinka ® cyrilice nebo naopak). Vědecká (odborná) transliterace
   zcela odhlíží od zvukové stránky jazyka a je založena na principu důsledné záměny každého
   znaku jedné grafiky za jeden určitý znak druhé grafiky. V. t. připouští nestandartní užití
   písmen daného jazyka i zavedení doplňujících znaků a diakritických znamének. V. t. se užívá v
   bibliografických údajích, v katalozích apod., kde je třeba řadit údaje podle systému hednoho
   písma, dále v případech, kdy jde o přesný přepis těch písmen cizích abeced, která nejsou
   technicky dosažitelná. Výhodou v. t. je, že umožňuje jednoznačný zpětný přepis do abecedy
   původní. V ČR je nejrozšířenější transliterace jmen a výrazů z cyrilice, stanovená státní
   normou ČSN 01 185.