Filosofie I. Od epistemologického obratu k filosofii mysli Od epistemologického obratu k filosofii mysli • epistemologický obrat (17. stol.) • Kantův idealismus • fenomenologie • analytická filosofie Epistemologický obrat • novověký (16./17. stol.) obrat od bytí k poznávání – vznik epistemologie • epistemologie zkoumá jestli je pravdivé poznání možné, jak lze pravdivého poznání dosáhnout a co je předmětem poznání • nový důraz na poznávání souvisel s otřesem víry v autority a dalším rozvojem přírodních věd (obojí započato už v renesanci) Změna postavení člověka ve světě • člověk je chápán jako subjekt (z latinského subiectum – podklad) – je základem možnosti poznání • v opozici k subjektu je položen objekt (z latinského obicere – stavět se proti) – veškerý od subjektu odlišný zbytek skutečnosti • vzniká subjekt-objektový dualismus, tj. subjekt a objekt jsou vzájemně nezávislé (oddělené) + tím, že subjekt objekt zkoumá, jej nijak neovlivňuje – idealizované pozorování i experiment • pozůstatky zůstávají ve většině lidí dodnes Racionalismus • epistemologický přístup, který pokládá za zdroj poznání (i mravních hodnot) rozum • rozumové poznání je pokládáno za samostatné, nezávislé na zkušenosti – proto pravdy, které rozum objevuje jsou apriorní (a priori – dřívější) • racionálně poznané apriorní pravdy bývají označovány jako tzv. vrozené ideje – jsou původní, nutné a obecně platné; zatímco empirické pravdy jsou aposteriorní (a posteriori – pozdější) jsou odvozené, nejsou nutné ani obecně platné • veškeré další nutné a obecně platné poznání je pak budováno cestou dedukce z vrozených idejí – tak je vytvářena matematika (a geometrie), metafyzika, ale i morálka Představitelé racionalismu • René Descartes • Blais Pascal • Benedikt Spinoza • Gottfried W. Leibniz René Descartes • spisy: • Pravidla pro vedení rozumu • Rozprava o metodě • Meditace o první filosofii • Principy filosofie + • Vášně duše Hledání správné metody • lidský rozum je ze všeho nejlepší nástroj poznání, jen mu schází správná metoda • inspirován matematikou nakonec nachází čtyři pravidla, jimiž by se mělo rozumové poznání řídit: nahlédnutí (prostřednictvím intuice) evidentních pravd, jejich analýza (deduktivní metoda), následná systematická syntéza nových poznatků a konečně uzavření systému poznatků s ohledem na úplnost • evidentním pravdivým poznatkem je to, co je nahlédnuto jasně (clare) a rozlišeně (distincte) Univerzální pochybnost • k překonání skepse prochází Descartes metodickou pochybností: snaží se pochybovat úplně o všem o čem pochybovat lze – nejen smyslové klamy, nejen obecná nespolehlivost smyslů, ale zavádí i hypotézu tzv. „klamavého démona“, jehož působením můžeme být šáleni i v otázce zdánlivě nepochybných matematických pravd • zůstává tedy vůbec něco, o čem nelze pochybovat? Sebejistota mysli • důkaz provedeme ve čtyřech krocích: • O všem mohu pochybovat (De omnibus dubitandum est) • Nemohu pochybovat o tom, že pochybuji • Pochybuji, tedy myslím (Ego dubito, ergo cogito) • Myslím, tedy jsem (Ego cogito, ergo sum) • tímto důkazem prokázal Descartes nezpochybnitelnost vlastní existence subjektu – já, a tak položil základ filosofie subjektu • z důkazu také vyplívá zvláštní charakter subjektu – jedná se o věc myslící (res cogitans) Dualismus • Descartes uznává existenci pouze dvou typů substancí – substance myslící – mysl (substantia cogitans), jejíž jedinou charakteristikou je myšlení a substance rozprostraněné – hmota (substantia extensa), jejíž jedinou charakteristikou je rozlehlost • substance rozprostraněná je popisována pomocí primárních kvalit (velikost, tvar, pohyb) a sekundárních kvalit (barva, chuť, vůně, …); primární kvality jsou pro popis substance rozhodující, neboť sekundární kvality jsou subjektivní Problém vztahu mysli a těla • mysl byla vůči tělu nadřazená – mysl lze poznat z ní samé, tělo však pouze pomocí mysli • jak (a proč vlastně) pak ale máme chápat jejich vzájemný vztah? Jak čirá nemateriální myšlenka hýbá hmotným tělem (např. v okamžiku, když se rozhodnu pohnout rukou)? • Descartes našel speciální převodní mechanismus v lidském mozku – šišinku (epifýzu), která uskutečňovala komunikaci mezi myslí a tzv. animálními duchy, kteří putovali po nervových vláknech a posílali tak impulzy do těla Benedikt Spinoza • spisy: • Rozprava o zdokonalení rozumu • Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii • Tractatus theologico-politicus • Monismus • je pouze jedna Substance – Bůh, která je absolutně nekonečná a sestává z nekonečného množství atributů • ze všech nekonečně mnoha atributů člověk poznává jen dva: myšlení a rozprostraněnost; vidíme, že Bůh je věc myslící i věc rozprostraněná, a tak je vyřešen J problém Descartova dualismu • mody se dělí na nekonečné (např. rozum, vůle, ale i pohyb nebo klid ad.) a konečné (konkrétní jsoucna); čili i každý člověk je modem nekonečné Substance J • v takovémto systému je vše svázáno „železnou nutností“, která ústí ve fatalismus – vše je předem determinováno – „Svoboda je poznaná nutnost.“ Vztah těla a mysli • každé konkrétní jsoucno je modem atributu myšlení i rozprostraněnosti, čili i člověk je modem myšlení i rozprostraněnosti – vztah mezi tělem a duší je označován jako paralelismus, je zajištěn tím, že obojí přísluší v posledku Bohu, který je „svorníkem“ všeho Gottfried W. Leibniz • spisy: • Nové úvahy o lidské soudnosti • Teodicea • Monadologie • Epistemologie: Mathesis Universalis • každé jasné rozumové poznání se prolíná s matoucím smyslovým poznáním (proti Lockovi) • usiloval veškeré poznání převést na jednoznačné pojmy, které lze vyjádřit abecedou symbolů a matematicky uvést do vzájemných vztahů – tzv. „mathesis universalis“ (univerzální nauka); je proto pokládán za předchůdce symbolické logiky Empirismus • epistemologický přístup, který pokládá za zdroj poznání (i mravních hodnot) zkušenost (empirii) • krajní podobou byl senzualismus – zdrojem poznání pouze smyslová zkušenost • neexistují žádné vrozené ideje, rozum není autonomní (zpracovává to, co zkušenost nashromáždí) • poznání je budováno metodou indukce – vytváření obecných závěrů na základě jedinečných zkušeností Problém reprezentace • také empirismus měl své problémy – tím největším je problém reprezentace vjemů v mysli • pokud není vysvětleno, jak se vjemy otiskují do mysli, hrozí subjektivismus – neexistuje obecně platné a společně sdílené poznání „o světě jako takovém“, vše co víme, víme pouze o našich představách (ty mohou být třeba i u všech poznávajících subjektů stejné, to ale problém neřeší) Představitelé empirismu • John Locke • George Berkeley • David Hume John Locke • spisy: • Esej o lidském rozumu • Nové úvahy o lidské soudnosti • Dvě pojednání o vládě Poznání skrze zkušenost • rezolutně odmítl Descartovu nauku o vrozených idejích – lidská mysl je prvotně „nepopsaná deska“ (tabula rasa, empty cabinet), kterou zaplňuje teprve zkušenost - „Nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech.“ • rozlišoval dvojí typ dojmů (vjemů): senzace (vnější, způsobené vnějšími tělesy) a reflexe (vnitřní, způsobené lidským duchem) • spojováním senzací a reflexí vznikají jednoduché představy (ideje) • jednoduché ideje se vyznačují: primárními kvalitami – jsou objektivní (např.: tvar, pohyb, hmotnost ad.); a sekundárními kvalitami – jsou pouze subjektivní (např.: barva, chuť, vůně ad.) • z jednoduchých představ (idejí) vytváří rozum komplexní představy (ideje) (např.: substance, relace, mody ad.) • poznávání je omezeno na práci s představami (idejemi) – pravda se týká pouze soudů o představách (idejích); proto se Locke snažil přenést pravdu i na soudy o „věcech samých“, ale to se v jeho nauce nikdy uspokojivě nepodařilo George Berkeley • spis: • Pojednání o základech lidského poznání Subjektivní idealismus • východisko je u Berkeleyho senzualistické, ale je doprovázeno odmítnutím mechanického materialismu (Hobbes) (z náboženských důvodů) – odmítá pojem hmoty a spolu s ním existenci vnějšího světa (představy vnějšího světa v nás působí Bůh) • Berkeleyho výrok: Esse est percipi. – Být znamená být vnímán.; bývá oprávněně chápán jako vyjádření solipsismu – existuje pouze vnímající subjekt • pokud je vše jen v subjektu, co pak s ostatními lidmi? Berkeley to řeší (jak jinak) s pomocí Boha (a tak uniká solipsismu) – ostatní subjekty existují a Bůh zajišťuje, že všechny vnímají společný stejný svět David Hume • spisy: • Pojednání o lidské přirozenosti (Treatise) • Filosofické eseje o lidském rozumu • Zkoumání o lidském rozumu Skepticismus • zdrojem poznání je smyslová zkušenost, která nám poskytuje dojmy – imprese; z dojmů se prostřednictvím představivosti vytvářejí představy – ideje • úkolem rozumu je sdružovat představy, vyhledávat mezi nimi souvislosti a vytvářet soudy (závěry) • soudy jsou dvojího druhu: • o vztazích mezi idejemi: pravdivé (soudy matematiky a logiky), analytické • o vztazích mezi reálnými fakty: pouze pravděpodobné (soudy přírodních věd, ale i metafyziky), syntetické • nemáme žádné nutné a pravdivé poznání o věcech samotných (reálných faktech), ale pouze o idejích – skepticismus Iluze „já“ • protože se některé dojmy vyskytují prostorově blízko sebe, činíme závěr, že příslušejí nějaké konkrétní substanci; to ale opět není nutně pravdivé tvrzení, substanci můžeme pokládat za fiktivní – slepenec dojmů • nemusí existovat ani já (duše), jakožto substance, v níž se ideje slučují; já (vědomí) je pouze komplex představ (idejí) Kantův idealismus • spisy: • Kritika čistého rozumu • Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou • Kritika praktického rozumu • Kritika soudnosti Kritika čistého rozumu • filosofie už nemá být napříště chápána jako věda o objektivní realitě (o nejobecnějších jsoucnech a pojmu bytí), ale jako věda o činnosti rozumu – filosof zkoumá jakým způsobem rozum pracuje, když poznává (metafyzika je přeformována do epistemologie) • rozpracování činnosti čistého (teoretického) rozumu nás přivede k rozřešení Humovy skepse – ukáže se, jak může existovat věda, která bude souhrnem poznatků nezpochybnitelných žádnou další zkušeností Syntetické apriorní soudy • jsou to soudy, které vynáší čistý (teoretický) rozum nad naší zkušeností – jsou nutné (protože apriorní) a zároveň přinášejí nové poznatky (protože syntetické) • tyto soudy vyjadřují spojení racionalismu (apriorní soudy rozumu …) a empirismu (… zpracovávají zkušenost) • příklady syntetický apriorní soudů dle Kanta: – věta: „5 + 7 = 12“ – věta: „Přímka je nejkratší spojnicí mezi dvěma body.“ – věta: „Celkové množství hmoty ve vesmíru zůstává neměnné.“ • vidíme, že zatímco Hume předpokládal, že matematické soudy jsou analytické, Kant se domnívá, že matematické soudy jsou sice apriorní ale syntetické • humovská skepse je tak podle Kanta zažehnána, našli jsme nutné soudy, na jejichž základě může být vybudována přírodověda • zůstává zásadní otázka: Jak jsou tyto syntetické apriorní soudy možné? Transcendentální idealismus • Kant uskutečnil tzv. kopernikánský obrat v myšlení – snaha racionalistů a empiriků dosáhnout objektivismu předpokládala, že by měl objekt určovat, jak jej subjekt poznává; Kant ale perspektivu obrací a tvrdí, že subjekt určuje objekt – objekt je subjektem zformován • idealismem je Kantova nauka, protože má za východisko poznání subjekt a nikoliv vnější (hmotnou) realitu • transcendentální je to, co je dáno před každou zkušeností (co každou zkušenost přesahuje) • a tak konečně můžeme říct: Syntetické apriorní soudy jsou možné (a s nimi objektivní poznání), poněvadž existuje transcendentální subjekt, který „obsahuje“ apriorní formy, které provádí syntézu poznatků (počitků, smyslových vjemů ad.) Stupně transcendentálního idealismus • Transcendentální estetika • předmětem jejího zkoumání je smyslovost (názor – ve smyslu nazírání, nebo zjednodušeně vnímání) • „vjem“ je vytvářen prostřednictvím apriorních forem smyslovosti: prostor a čas 2. Transcendentální analytika • předmětem jejího zkoumání je rozvažování („nižší“ část rozumu, německy Verstand) • zkušenost je vytvářena prostřednictvím apriorních forem rozvažování: kategorie 3. Transcendentální dialektika • předmětem jejího zkoumání je čistý rozum („vyšší“ část rozumu, německy Vernunft) • ideje jsou vytvářeny prostřednictvím regulativních idejí čistého rozumu: já, svět, bůh Věc o sobě a fenomén • kopernikánský obrat zachránil objektivitu poznání, ale za cenu podřízení objektu pod moc subjektu; populárně to bývá vyjadřováno souslovím: Věda si vytváří svět., tj. předepisuje zákony přírodě • objekty našeho poznání jsou tak „pouze“ jevy (německy Phänomen), to jaká je realita sama o sobě – věc o sobě (německy Ding an sich) nikdy nezjistíme (projevuje se pouze jako tříšť počitků, které subjekt zpracovává) • to ale znamená definitivní ortel pro metafyziku, neboť ta vždy usilovala o bezpředsudečné poznání světa, tak jak je sám o sobě – ale veškeré principy, o které se přitom opírala jsou „pouze“ nástroje subjektu (apriorní formy) • metafyzika je tak odsouzena do role „pouhé“ kritické strážkyně kompetencí čistého rozumu – aby se nesnažil čistý rozum proniknout tam, kam nemůže Kritika praktického rozumu • je nutným pokračováním Kritiky čistého rozumu, neboť přivádí rozum od spekulace k jednání • praktický rozum nás spojuje s věcí o sobě – ačkoliv ji nemůžeme spekulativně čistým rozumem poznat, svým jednáním potvrzujeme její existenci (neboť vycházíme ze sféry subjektu coby osoba vstříc světu J Německý idealismus po Kantovi • Johann G. Fichte • Friedrich W. S. Schelling • Georg W. F. Hegel Johann G. Fichte • spisy: • Vědosloví • Transcendentální logika Filosofie absolutního JÁ • já je zdrojem skutečnosti, která se uskutečňuje skrze sebepoznávání já (neexistuje věc o sobě) • k sebepoznávání dochází skrze dialektickou triádu: 1. krok (teze): sebekladení já – totožné se sebou samým 2. krok (antiteze): já se nahlíží skrze své popření – kladení NE-já – světa věcí 3. krok (syntéza): JÁ se klade v já skrze NE-já – dialektický pohyb – já se popírá („vytváří“ svět), aby se mohlo vymezovat, aby se mohlo pochopit a stát se JÁ Georg W. F. Hegel • spisy: • Fenomenologie ducha • Věda o logice • Encyklopedie filosofických věd Dialektická jednota protikladů • dialektický vývoj – každý jev přechází nutně ve svůj opak a oba se pak sloučí v jednotě vyššího stupně • schéma vývoje – dialektická triáda: 1. TEZE ANTITEZE SYNTÉZA 2. TEZE ANTITEZE SYNTÉZA : ∞ Dialektický vývoj světového ducha • teze – neosobní duchovní princip (čisté myšlení) – zkoumá jej logika • antiteze – vnější svět (příroda) – zkoumá jej filosofie přírody • syntéza – člověk – zkoumá jej filosofie ducha 2. teze – subjektivní duch (individuální vědomí) • antiteze – objektivní duch (nadindividuální vědomí – duchovní hodnoty, ideje) • syntéza – absolutní Duch 3. teze – umění • antiteze – náboženství • syntéza – filosofie – míněna samozřejmě Hegelova filosofie J Pozitivismus • byl kritickou reakcí na rozvoj metafyziky přelomu 18. a 19. století (německý idealismus) • striktně odmítal teologii i jakoukoliv metafyziku – neboť nelze jít za hranici pozorování a odkrývat podstaty věcí • pozitivní (skutečné) jsou pouze fakta – empirické skutečnosti, které získáváme zkušeností a které zpracovává věda • úkolem filosofie je systematizace vědeckého poznání – filosofie oproštěná od metafyzických předsudků má být vlastně metodologií vědy • realizací programu pozitivismu mělo být dosaženo dalšího (principiálně neomezeného) pokroku v poznání (ovládání přírody, v souvislosti s průmyslovou revolucí) Fenomenologie • tvrdí v opozici ke Kantovi, že skrze fenomény – jevy, se můžeme dostat k věci o sobě a nahlížet podstaty (eidos) věcí • pokouší se hledat nesmyslový základ (eidos) každé smyslové zkušenosti; fenomén není pouze odlesk věci (jak to známe z empirismu), podstatu je třeba hledat přímo ve fenoménu, skrze jeho rozbor • fenomenologii je možno chápat jako protiváhu analytické filosofie; zatímco a. f. konstatuje uzavřenost člověka do pojmového schématu, jež tvoří jazyk; věří f., že můžeme skrze své poznání proniknout až k podstatám věcí samých Edmund Husserl • spisy: • Logická zkoumání • Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii • Karteziánské meditace • Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie Nazírání podstat • Husserl se domnívá, že ve svém vnitřním vnímání (imanence vědomí) můžeme dosáhnout jistoty poznání něčeho objektivního, co není závislé na lidské subjektivitě • fenomenologická redukce • znamená očištění od jakýchkoliv předpokladů – tzv. univerzální epoché, zdržení se úsudku; čili zdržíme se jakýchkoliv racionálních soudů o fenoménu, necháme jej na sebe pouze působit 2. transcendentální redukce • očištění samotného vnímajícího subjektu – odhlédnutí od psychofyzických a sociálních aspektů člověka – tím je získána čistá transcendentální subjektivita • v takto očištěné subjektivitě můžeme sledovat fenomény, které jsou typické svou časovostí a vzájemnou provázaností • tato zaměřenost vědomí na svůj obsah se nazývá intencionalitou 3. eidetická redukce • fenomén je nahlížen ze všech možných úhlů pohledu, ve všech možných modifikacích, aby tak vystoupil tzv. eidetický invariant – to, obecné, co nemůžeme nikdy vynechat, to co vystihuje podstatu (eidos) fenoménu - dochází k tzv. zření podstat Jiný a Lebenswelt • v pozdější době si Husserl uvědomil problém poznávání druhých osob, které nechtěl nazírat jako fenomény – hovoří proto o tzv. intersubjektivitě a vcítění • uznává nakonec i existenci vnějšího světa – Lebenswelt, přirozeného světa, kterého se nelze žádným epoché zříci, neboť jsme s ním už vždy spjati Analytická filosofie • též označována jako novopozitivismus nebo filosofie jazyka • cílem je logická analýza jazyka, která přinese vyřešení tradičních otázek metafyziky i noetiky • obecná charakteristika: • nabízí metodu řešení filosofických problémů, není tudíž filosofickou doktrínou • tvrdí, že filosofické koncepty musí být v souladu s výsledky empirických věd • filosofie musí respektovat logiku, jako nástroj poznání • úsilí o správné používání jazyka, správnou jazykovou formulaci zkoumaných problémů • odmítavé stanovisko k metafyzickým spekulacím, které jsou založeny na nesprávném používání jazyka Představitelé analytické filosofie • vlna: • Gottlob Frege • Bertrand Russel • Ludwig Wittgenstein • Rudolf Carnap • vlna: • Ludwig Wittgenstein • Willard O. Quine • Donald Davidson Ludwig Wittgenstein • spisy: • Tractatus logico-philosophicus • Filosofická zkoumání Traktát • vliv Russela • usiluje o vytvoření logicky správného jazyka, jehož prvky jsou tzv. atomární věty • uplatňuje korespondenční teorii pravdy • logika (lépe logická forma), která jazyk umožňuje je jazykem nenahlédnutelná • smysluplné jsou pouze ty věty, které hovoří o objektech světa (jsou obrazem faktu), tudíž nelze formulovat smysluplné věty metafyziky, etiky nebo teologie, neboť ty se snaží zachytit to, co svět přesahuje – „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“ Zkoumání • zkoumá přirozený jazyk • zastává koherenční teorii pravdy • jazyková pravidla se proměňují v průběhu svého uplatňování • vypracovává teorii jazykových her, v nichž získává jazykový výraz smysl; význam jazykového výrazu spočívá v jeho používání Postanalytická filosofie • obrat k přirozenému jazyku • koherenční teorie pravdy • holismus v poznání • relativita poznání Willard O. Quine • snaha o přiblížení epistemologie přírodním vědám • formuloval a překonal dvě dogmata empirismu • hlásal relativitu ontologií • všímal si vzniku a vývoje jazyka, vedoucího až k formulování vědeckých teorií • spis: Slovo a objekt Donald Davidson • formuloval a překonal třetí dogma empirismu, čímž překonal relativismus Quina a snad i relativismus obecně • spis: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita