III/6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 6.0 Úvod. Jak vyložit periferii deklinačního systému Jelikož jsme se v této práci rozhodli pro čistě morfosyntaktické vymezování slovních druhů, musíme jednoznačně prohlásit, že zájmena ani číslovky slovními druhy nejsou (1/2). Existují však lexikální jednotky, morfosyntakticky zaraditelné jako adjektíva a substantiva (některé mohou spadat i do obou tříd zároveň), jež se vyznačují úzce specifickou lexikální sémantikou, textově-deiktickou (u zájmen) nebo kvantitativní (u číslovek), jsou vystavené některým syntaktickým omezením (nej častěj i tomu, zeje nelze syntakticky rozvíjet) a především vykazují morfologické zvláštnosti, jaké v primární, substantívni ani v sekundární, adjektívní deklinaci nepotkáme. Právě proto mluvíme o deklinaci terciární. V této kapitole se zaměříme na formální deklinační paradigmata dotyčných lexémů v jejich platnosti adjektívní (většinou) nebo substantívni (menšinově). Znát tvarosloví (nejen) litevských zájmen a číslovek však předpokládá znát též kategorie a prostředky morfologické derivace, jež od základních lexikálních jednotek, adjektiv a substantiv, odvozuje další adjektíva a substantiva, případně též adverbia. Ve smyslu 1.2 jde o transformace lexikálně-paradigmatické a lexikálně-syntagmatické. Soustavně je popíšeme až v navazujícím svazku (IV/3), kde zároveň uvidíme, jak málo početné jsou lexikální kořeny, z nichž zájmena i číslovky vycházejí; zde si jejich kmenotvorby budeme všímat jen v té míře, jaká je nezbytná pro uchopení formální morfologie. Výklad formálních paradigmat, podle nichž se zájmena a číslovky skloňují, rozložíme do čtyř oddílů: 6.1 Zájmena «rodová» (jako fis, tóks, maňas) 6.2 Zájmena «bezrodá» (jako áš, měs, sáu) a číslovky "2", "3" 6.3 Ostatní číslovky syntakticky nekoordinované (jako "4" - "10", "13", "30", "100", "1000") 6.4 Ostatní zájmena, morfosyntakticky komplexní (jako šitas, múdu, kai kuris, kas nórs, kás ne kás), a číslovky syntakticky koordinované (jako "3.333") Toto rozložení nevychází z tradičního sémantického dělení zájmen a číslovek, nýbrž ze zvláštností, jež terciární sféra vnáší do vztahu mezi kategoriálním a formálním paradigmatem. Poznáme jak novou prosodickou charakteristiku kmene, tak dosud neužívané diftongové alo-morfy koncovek (6.1), poznáme formální paradigmata s proměnou hranice mezi «kmenem» a «koncovkou» (6.2), deklinaci redukovanou až defektní (6.3) i komplexní deklinaci vícesložkových kmenů (6.4). Porovnejme nyní toto rozdělení, motivované výlučně popisem formálních deklinačních odlišností, s tradičními kategoriemi, jež formální morfologii podřizují lexikální sémantice. Začneme zájmeny paradigmatický rozlišujícími rod (6.1). Tradičně se jim říká «rodová» a stejně tak tradičně se dělí na ukazovací, tázací, vztažná a neurčitá. My k nim přidáme ještě několik lexikálních jednotek z tradičních kategorií zájmen osobních (fis, ji, jiě, jös 'on, ona, oni, ony') a přivlastňovacích (maňas 'můj vlastní') a budeme na ně nahlížet jako na adjektiva či přechylovaná substantiva sloužící k deixi v rámci diskursní situace. Ve skupině «bezrodých» zájmen (6.2) tak zbudou nepřechylovaná substantiva s deik- tickou sémantikou, jež odkazují buď k osobám diskursním (äš, tu 'já, ty'), nebo k osobě (v syntaktické roli) podmětu (sáu 'sobě'), a neohebné výrazy, jež v postavení atributívním označují obecný vztah k právě uvedeným osobám (mäno, tävo, sävo 'můj, tvůj, svůj'). Na rozdíl od češtiny nezahrnujeme v litevštině mezi bezrodá zájmena osobní zvratnou príklonku si (11/2.2.4). Tu pokládáme za morf slovesný. Důvod je trojí. 1° Litevská príklonka.» je plně inkorporována do slovesného tvaru, zatímco česká může stát i mi- 2 Nomen Liber III mo sloveso. 2° Litevská zvratná príklonka nemá protějšek v príklonkách jiných osob, kdežto k českému si existuje ještě mi, ti, mu. 3° Litevská príklonka se vyskytuje v jediné podobě, a tudíž nelze mluvit ani o zbytku flexe, jak to v češtině stále dovoluje protiklad D si :: A se. Bezrodé je rovněž tázací a vztažné zájmeno kás, které svou formální paradigmatikou sice spadá do oddílu 6.1, leč vykazuje i kategoriální zvláštnost oddílu 6.2. Z hlediska systémového uchopení příslušných lexémů nestačí pouze vyložit jejich formální paradigmatiku, ale též objasnit jejich morfosyntaktické chování při větné kongruenci (6.2.1.1-2) a textovou příznako-vost jejich deixe (probereme až v navazujícím svazku zároveň se všemi zdvořilostními ekvivalenty výrazů pro diskursní osoby, cf. IV/2.1). Číslovky (6.3) nevymezujeme jako slovní druh, ale jako soubor lexikálních kořenů. Morfologicky nejjednodušší kmen mají číslovky zvané «základní» ('tři'), morfologicky složitější, příznakový kmen mají číslovky «řadové» ('třetí'), «druhové» ('troje'), «hromadné» ('trojice'), «podílné» ('třetina', 'půltřetího'). U «základních» číslovek vyložíme jistou minimální lexikální kmenotvorbu, aby bylo vidět, jak se slovem 'tři' souvisí slova 'třináct' a 'třicet', kmenotvorbu příznakových číslovek však vyložíme až v dalším svazku (IV/3). Formální paradigmata základních číslovek připouštějí značný pádový Synkretismus: jejich lexikální sémantika je totiž tak specifická, že se může stát nadbytečným vyznačovat v plné míře všechny morfosyntaktické vztahy, v nichž číslovka coby lexikální jednotka vystupuje. Zájmena i číslovky vytvářejí řadu dvousložkových (vzácněji i složitějších) komplexů, které syntakticky fungují jako jediné (plnovýznamové) slovo a fonotakticky někdy i nosí jediný (hlavní slovní) přízvuk. V komplexu je alespoň jedna složka ohýbatelná a ta se skloňuje podle již známých zájmenných či číslovkových paradigmatických typů. Komplexy typově ne-rozhojňují formální paradigmatiku litevského jména, přesto však představují oblast, ve které je třeba se gramaticky zorientovat: znát jazyk znamená též vědět, jaké složky komplexy vytvářejí a která ze složek se v kterém komplexu skloňuje. Tak v českém komplexu tam-ten se skloňuje složka druhá, kdežto v komplexu ten-to první, ačkoliv složku -to lze formálně skloňovat též. Ani nesklonná složka tam- není zcela vyloučena z morfématických komutací, jak dokládají výrazy tady-ten, tam-hle--ten (s alomorfem tám-hle-ten) a tady-hle-ten. V oddíle 6.4 se zaměříme na formální podobu komplexů (morfologie usouvztažnovací), jejich sémantice a odvozování (morfologie slovotvorná) se budeme věnovat v dalším svazku (IV/3). 6.1 Dodatečné úpravy sekundárních typů: zájmena «rodová» V oddíle 4.1 jsme coby zvláštní morfologický konstrukt předvedli deklinační typy litevského adjektiva. Třírozměrné kategoriální paradigma o složkách PÁD - ČÍSLO - ROD jsme uchopili pomocí dvou rodově specifických dílčích typů (MASC - FEM) a na těch pak ukázali, v čem se sekundární, adjektívní typy liší od typů primárních, substantívních. V obou rodových složkách šlo o Synkretismus V&N.SG, v dílčích typech maskulína jsme navíc konstatovali výskyt zvláštních koncovek signalizujících «nesubstantívní deklinaci» (4.1.2). Výraz «nesubstantívní deklinace» se nyní ukazuje trochu nešikovný: ony zvláštní koncovky se totiž uplatňují i u takových zájmen, jež jsou v našem vymezení substantivy. Jak jsme nicméně upozornili již v oddíle 6.0, jde o substantiva zvláštní, syntakticky i sémanticky příznaková. Postačí tedy, upřesníme-li, že ikonická hodnota «nesubstantívní deklinace» označuje odchylku od nepřízna-kových, syntakticky i sémanticky neomezených substantiv. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 3 Slovnědruhové zařazení rodového zájmena se může měnit. Ve větě ta imôgu as kaz-kuř esü mates 'toho člověka jsem už někde viděl' vystupuje výraz tq (A.SG MASC) jako adjektivum (shodou okolností proklitické) v syntaktické roli přívlastek, ve větě ...o tQ as paskui mačiau dár kelis kartús '...a toho jsem později viděl ještě několikrát' vystupuje týž výraz tä (A.SG masc) jako substantivum (shodou okolností s vlastním fonotaktickým přízvukem) v syntaktické roli PŘEDMĚT. V oddíle 4.2.4 jsme tvrdili, že ikonické koncovky nesubstantívní deklinace usnadňují orientaci v syntaktické struktuře věty tím, že zvýraznují větný člen v postavení atributu. Dodejme k tomu, že právě ta příznaková substantiva, v jejichž deklinaci se objevují nesubstantívní koncovky, atributem vůbec rozvíjena být nemohou. 6.1.1 Kategoriální paradigma, které nyní předvedeme, bude stejně jako u adjektiv tvořeno trojicí sémat z kategorií pád - ČÍSLO - ROD. Rod (o obvyklých hodnotách MASC a FEM) zavádíme soustavně, bez ohledu na to, zda do paradigmatu zařazujeme (morfosyntaktické) adjektivum nebo substantivum. Naše pozice, že rod substantiva je významově irelevantní (1.3.3), se nijak nemění: k již známé skutečnosti, že rod substantiva je v jazykovém systému relevantní kongruenčně, pouze dodáme, že je relevantní též deikticky, sc. pro jazykovou referenci v textu. Deiktická substantiva se proto vyskytují ve dvojicích. V kategorii čísla nadále rozlišujeme tři hodnoty (SG - PL - DU). Uvidíme, že u deiktických výrazů se duálu používá podstatně víc než u jiných jmen. Do kategorie pádu nezahrnujeme transperiferní séma vokatív, které je pro deixi neuplatnitelné. 6.1.2 Formální paradigmata, jež v této práci pojímáme jako individuální konstrukty vázané na konkrétní lexikální jednotky, popisujeme pomocí (deklinačních) paradigmatických typů, koncovkových sad schopných obsloužit větší množství lexikálních kmenů. Soubory kmenů, z nichž lexémy zájmen a číslovek vycházejí, nejsou početně nijak veliké, přesto pokládáme za úsporné v této části 6.1 s paradigmatickými typy pracovat. Vzhledem k rodovému střídání půjde stejně jako u adjektiv (cap.4) o dvojice rodově specifických tabulek pro masc a fem. Dílčí typy FEM vycházejí z typu IV, a to v plné palatalizační škále IV -»IV.a -»IV.b bez jakýchkoliv odchylek v morfonématické či morfoprosodématické struktuře koncovek. Dílčí paradigmata masc vycházejí z typu P (stejně jako I"), leč fonématická stavba jeho morfii se vyznačuje několika zvláštnostmi. Abstraktní typ P, jejž jsme předvedli v 2. kapitole této III. knihy, nabízí v jistých kategoriích dva různé alomorfy, odlišené délkou vokalické base (stupeň krátký :: dvojhláskový). Alternace postihuje krajní samohlásky: přední i ** ie a zadní u**uo. Když jsme v kapitole 4 při popisu sekundární deklinace rozebírali dílčí paradigmata MASC, upozornili jsme (4.2.1), že dílčí paradigma 1° lze vnímat jako typ P, jenž nabyl jednoznačné podoby tím, že ve všech případech výběru volí krátký alomorf. V terciární deklinaci se u dílčích typů MASC uplatňují alomorfy dlouhé, a to buď zároveň pro přední i zadní voka-lickou basi, nebo pouze pro přední. Takovéto dílčí typy budeme označovat indexem cc+ + , pokud volí dvojhláskovou variantu v obou vokalických basích, indexem a+, pokud volí dvojhláskovou variantu pouze v přední vokalické basi. Teoreticky tak dostáváme typy F++ a F+, kde počet znamének + vyjadřuje míru dvojhláskových odchylek od již známého dílčího typu F. I na takové typy lze vztáhnout palatalizaci, jednoduchou (cf. I -> I.a, F -> La") i složenou (cf. I.a -* I.b, I.a" -»I.b°), takže litevský systém připouští potenciálně šest nových dílčích typů MASC: F++ a F+, I.aa++ a I.att+, I.ba++ a I.b"+. Litevský usus však dává uplatnění pouze třem z nich: F++, I.ba++, I.ba+. 4 Nomen Liber III Celkem se v deklinaci «rodových» zájmen uplatňují čtyři rodově specifické typy. Jejich přehled podává tabulka T 6.1/1. První tři jsou nové, specifické pro terciární deklinaci, čtvrtý známe již z deklinace sekundární. Zde jej uvádíme pro kontrast. Jednotlivé deklinační typy předvedeme v dalších částech oddílu 6.1 v tabulkách T 6.1/2-4 na skloňovacích vzorech konkrétních lexikálních jednotek s konkrétní prosodickou charakteristikou. Obecnou sémantickou charakteristiku všech čtyř typů pak podáme v části 6.1.6. Dvojhláskový alomorf se může vyskytnout i v jedné okrajové koncovce FEM, sc. N //A. DU. To vyznačujeme indexem (+) u příslušného femininního typu. T 6.1/1 Mascvlinvm Femininvm ja+ + IV(-o I.b"++ IV.b<+) I.b"1 IVa r IV 6.1.3 Než však ohlášené vzory předvedeme, musíme vyložit ještě dvě prosodické zvláštnosti, které se s nimi pojí. První budeme říkat ABSOLUTNÍ OXYTONACE: slovní přízvuk je vždy na koncovce, a to i na koncovkách, jež nesouce prosodickou charakteristiku \0,v jiných paradigmatech přízvuk nikdy nepřijímají. Absolutní oxytonaci (AO) nelze pokládat zajev vynucený okolnostmi, jmenovitě tím, že kmen sám nemá žádnou slabiku, na níž by přízvuk mohl spočinout, cf. /'t-Ä-as1"25/ > /'täs/ 'ten'; postihuje totiž i slova s kmenem slabičným, cf. /'anSc-as*0/ > /a'nás/'onen'. Musíme ji proto prohlásit za zvláštní prosodickou charakteristiku, odlišnou od těch, s nimiž jsme dosud pracovali (cf. 2.3). Pro samostatný popis empirického jevu, že skloňované jméno má ve všech pádech přízvuk na koncovce, jistě nepotřebujeme rozlišovat mezi prosodickými vlastnostmi koncovky a kmene. Jelikož však celkový aparát našeho popisu vyžaduje, abychom prosodicky mezi kmenem a koncovkou coby svébytnými morfy důsledně rozlišovali, musíme rozhodnout, kam rys absolutní oxytonace (AO) přiřadit. Přiřadíme jej kmeni, takže konkatenaci kmenového morfu s koncovkovým budeme zapisovat /'anAO-&-as*0/ > /a'näs/ (vs. /'kit2B-&-as*0/ > /'kitäs/). Vedle absolutních oxyton, jež přenášejí přízvuk na koncovku jakékoliv prosodické charakteristiky (tedy i té, jež jinak přízvuk nepřijímá), se v terciární deklinaci vyskytují též absolutní PAROXYTONA (AP), jež si ve všech případech udržují přízvuk na kmeni, a to i tehdy, když v jiné deklinaci by si koncovka přízvuk z kmene přetáhla. Absolutní paroxytona se zdánlivě chovají jako 1A, leč jejich kmen tomu morfoprosodématicky není disponován z důvodů vyložených v 2.4.1, cf. /'šitAP-&-a0b/ > /'šita/ (vs. /'kit2B-&-a0b/ > /ki'tä/). 6.1.4 Již v cap.4 jsme viděli, že rozdíl formálních paradigmat sekundární a primární deklinace se projevoval především v dílčím paradigmatu MASC. I rozdíly terciární a sekundární deklinace jsou nejvíce viditelné v MASC. Předvedeme je na další stránce v tabulce T 6.1/2. Překlad: täs 'ten', kltas 'jiný', jls 'on', tóks 'takový'. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 5 T 6.1/2 P P++ A0 P 2B I.ba++ AO I.b0+ 2A N sg -as*0 t-äs*0 kit-as*0 j -is*0 tók-s*0 A V0 t-|*0 kit-a.*0 j _ť0 tók-ií0 G -o*0 t-ö*0 kit-o*0 j -Ö*0 tók-i-o*0 D -am00 t-ám00 kit-ám00 j -ám00 tok-i-ám00 I -(uo«m)l|b t-uö" kii-ú** j -uôíb tók-i-uíb L -ame00 t-amě00 kit-amě00 . -ame00 tok-i-ame00 N pi -(ie^i)0b t-iě0 b kit-i0b . -ie0b tok-ie0b A -(uos-^us)*1. t-uös*b kit-üs"b . -uös*b tók-i-usH G -u00 t-ü00 kit-Q00 . -Ü00 tok-i-ü00 D -iems00 t-íems00 kit-íems00 . -íems00 tok-íems00 I -ais00 t-aís00 kit-ais00 J -als00 tok-i-aís00 L -uose00 t-uosě00 kit-uosě00 J -uosě00 tok-i-uose00 N/A du -(uo*»u)H t-uô* b-du kit-ú"b J -uô" b-du tók-i-u*b D -iem-00 t-íem-00-dviem kit-íem-00 J -íem-00-dviem tok-íem-00 I -iem=00 t-iěm-00-dviem kit-iěm-00 J -iěm-00-dviem tok-iěm=00 Poznámky a pozorování 1) Sloupce tas a kitäs předvádějí dvě cesty, jimiž se z nejednoznačného paradigmatického schématu P stávají jednoznačné paradigmatické typy, a to důslednou volbou dvojhláskových (I0+ + : tás) nebo jednohláskových (P: látaš) koncovkových morfii. Sloupce fis a tóks předvádějí - pravda, v podobě se složenou palatalizací, již jedinou litevský usus připouští - rozdíl mezi plným a částečným uplatněním dvojhláskových morfii (I.bn+ + pro přední i zadní z krajních vokalických basí, I.b"+ pouze pro přední), jak jsme jej popsali v části 6.1.2. 2) Složená palatalizace v případech I.ba++ i I.ba+ si žádá zvláštního komentáře pouze pro kategorii N.SG MASC, jinak pro ni platí to, co jsme říkali v cap.3-4. Primární paradigmatický typ I.b jsme popisovali tak, že N.SG má koncovku /-Is00/, která se v neprízvučné poloze krátí na /-ís00/. Sekundární typ I.b" jsme popisovali tak, že má základní koncovku /-ís001"10/, jež v důsledku odlišné prosodické charakteristiky vede pravidelně na neprízvučný tvar /-Is110/ a pouze u několika slov-výjimek se uplatňuje prízvučná podoba /-Is00/. Terciární paradigmatické typy I.ba++ i I.ba+ budeme popisovat tak, že mají koncovku /-Is1"3/, jejíž vokalická base lil mimo přízvuk zaniká, cf. /'tók-s110/, podobně jako se vokalická base koncovky -ís00//l10 mimo přízvuk krátí. Koncovka /-Is110/ se pod přízvuk dostane (a vokalickou basi si tak udrží) právě jen v absolutních oxytonech, které jsou zvláštností terciární deklinace. Zakončení I-si v I.b"+<+) (to budiž společný zápis pro I.ba++ a I.b°+) pokládáme raději za zvláštní realizaci koncovky, jež přízvuk nepřijímá, tedy /-Is110/, než za výsle- Nomen Liber III dek tronkace koncovky, jež prízvuk přijímá, tedy /-is00/, sc. /'tók-s/ < */tó'k-is00/. K tronkaci v I.b°+(+) skutečně dochází, leč pouze u dvojslabičného absolutního oxyto-na kuris, a má za následek cirkumflexovou intonaci, cf. /ku'r-is/ > /'kurs/. Tronkaci hypotetického */to'k-is/ by tak muselo vzniknout */'töks/, nikoliv /'tóks/. 3) Absolutní oxytona jsou jediné litevské lexikální jednotky, u nichž se dosud spontánně užívá duálu (cf. DLKG §804). Spontánní používání duálu se projevuje i tím, že základní paradigmatické koncovky se zesilují príklonkou 'dva' (v témže pádě), cf. /'tíemdvíem/A0 < /'tíem + 'dvíem/ 'těm dvěma' vs. /ki'tíem/2B 'jiným dvěma'. Takovýto reduplikovaný duál je druhotný a svědčí o perifernosti duálovách koncovek v modernímjazyce(cf. 6.4.1.1,7.3). Nereduplikovanou duálovou koncovku dokládá třeba úsloví mešká su lókiu abúdu tókiu (s variantou ...abú labú tókiu) 'huňáč nebo brtník, oba jsou stejní (stejně příjemní)', se. když je potkáš v lese (o věcech nerozlišitelných: mešká a lokys jsou syno-nymní výrazy znamenající "medvěd"), kde zájmeno tóks, jež není absolutním oxyto-nem, stojí v paradigmatický běžném tvaru N.DU MASC tókiu, homonymním s I.SG MASC, čímž vzniká rým lókiu — tókiu; labú je duálový tvar adjektíva läbas. Spontánní reduplikovaný duál absolutních oxyton se stává inovačním zdrojem i pro další deik-tické či obecně determinující jednotky, jak vyložíme v poznámce za tabulkou T 6.1/4 pro adjektivum víenas 'osamělý'. 6.1.5 Na následujících stranách předvádějí tabulky T 6.1/3-4 skloňovací vzory základních «rodových» zájmen v obou rodových složkách. Tři vzory vykazují specifické rysy terciární deklinace, F+ + - IV(+), I.b°++ - IV.b(+), I.b°+ - IV.a, čtvrtý z nich, F - IV, patří do deklinace sekundární (vyložili jsme jej již v cap.4). Poznámky a pozorování 1) Terciární paradigmatický typ F+ + - IV(+) je zcela paralelní k sekundárnímu typu P - TV. Terciární typy I.b°++ - IV.b(+) a I.ba+ - IV.a se od sekundárních liší volbou rodových protějšků: dílčí typy MASC, jež vycházejí z I.b, se pojí s dílčími typy FEM, jež vycházejí z IV, přičemž narážíme na různé stupně palatalizace, složenou (b) i jednoduchou (a). Oproti tomu sekundární paradigmatické typy vykazují pro všechny varianty MASC, se. I.b""p"Y, jedinou podobu fem, sc. V. 2) V terciárním paradigmatickém typu I.ba+ - IV.a nese koncovka N.SG MASC proso-dické rysy \\0 (cf. 6.1.4 sub 2), zatímco stejná koncovka výchozí, primární deklinace I.b nese rysy 00. Přidružená koncovka N.SG fem, jež je v terciární i primární deklinaci stejná, tuto změnu prosodického rysu nepřebírá. Tím se rodová dvojice I.b°+ - IV.a z terciární deklinace liší od dvojic P"ß"7.b - V z deklinace sekundární, kde koncovka N.SG fem mění své prosodické rysy právě tehdy, mění-li je koncovka N.SG MASC (cf. 4.3.3). 3) S korespondencí I.b°+ - IV.a lze dávat do souvislosti i zvláštní výběr mezi krátkým a diftongovým alomorfem maskulinních koncovek (cf. 6.1.2): I.SG MASC i A.PL MASC mají -u- (nikoliv -UO-), zatímco N.pl MASC má -ie- (nikoliv -i-). Ostatní maskulinní paradigmata berou buď vždy diftongy, nebo vždy krátké samohlásky. Domnívám se, že diftongová koncovka -ie0]° (místo -i0h) slouží ke zvýraznění kategorie N.PL MASC. Alomorf -ŕb by totiž byl homonymní s koncovkou N.SG FEM paradigmatického typu IV.b (ten se od typu IV.a liší právě jedině koncovkou N.SG). Z adjektiv vykazují v N.SG fem koncovku -i01, pouze ta, jež v N.PL MASC mají koncovky odlišné, se. -ws*0 (IF - IV.b) nebo -ysk0 (IlF - IV.b, k tomu navíc 8.1.3). V této souvislosti ještě podotkněme, že v N//A.du FEM se uplatňuje krátký alomorf -ŕk, cf. kók-i, přestože pro dílčí typ MASC jsme distribuci zdloužených alomorfů vázali právě na vokalickou basi í ** ie, cf. N.PL MASC kok-iě. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 7 4) Vzory anäs - aná a kurís - kurí, což jsou absolutní oxytona, vykazují reduplikovaný duál, jejž jsme vyložili v 6.1.4 sub 3). T 6.1/3 !»++ A0 iv<+> I.b°++ AO IV.b(+) N sg an-äs*0 an-ä0b kur-is*0 kur-i0b A an-ä*0 kur-I*0 kur-i-ä*0 G an-ô*0 an-ôs00 kur-i-ôí0 kur-i-ôs00 D an-ám00 an-áiN0 kur-i-ám00 kur-i-ái"0 I an-uö"b an-ä"1. kur-i-uö1"' kur-i-ä1'1' L an-amě00 an-ojě00 kur-i-ame00 kur-i-oje00 N pi an-iě0b an-ôsí0 kur-ie01' kur-i-ôs40 A an-uösib an-äs'"' kur-i-uôs11 b kur-i-äs *b G an-ü00 kur-i-ü00 D an-íems00 an-óms00 kur-íems00 kur-i-óms00 I an-aís00 an-omis00 kur-i-aís00 kur-i-omis00 L an-uose00 an-ose00 kur-i-uosě00 kur-i-osě00 N/A du an-uô^-du an-iě^-dvi kur-i-uô * b-du kur-iě *b -dvi D an-íem-00-dviem an-óm-00-dviem kur-íem-00-dviem kur-i-óm-00-dviem I an-iěm-00-dviem an-ôm-00-dviem kur-iěm:00-dviem kur-i-öm:00-dviem PŘEKLAD T 6.1/3: anäs - anä 'onen - ona', kurís - kurí 'který - která'. T 6.1/4: víenas - vienä 'jeden - jedna', koks - kokiä 'jaký - jaká'. Adjektivum víen- as vyjadřuje «číslovku» 'jeden' teprve druhotně; za prvotní význam pokládejme vytýkací 'sám' (lat. sölus), 'osamělý, bez doprovodu, vydělený od ostatních', cf. víenas - kitas 'jeden - druhý'. Právě tyto významy se uplatní v PL, sc. vieni 'sami, osamocení', vieni - kiti 'jedni - druzí', ale též v DU pro vyjádření osamělé, osamoceně pojaté dvojice.1 1 Neznám doklad na systémově čistý duálový tvar víenu - vieni. LKŽ (XIX:243-244) nicméně uvádí samostatné heslo víenudu - víenidvi, což je systémový duál víenu - vieni rozšířený o příklonnou číslovku du - dvi. Příklady jsou výmluvné: kitQ karta gyvenusiu (Part du.masc) vienudu (N.DU masc) brolis su seseria 'žili kdysi úplně sami bratr se sestrou'; žinai, Petreli, nepadoru mergaitei su berniuku vieniemdviem (D.du masc) gatvéje šnekěti 'víš, milý Petře, ono se nesluší, když se děvče s mládencem jen tak sami spolu baví na ulici'. 8 Nomen Uber III T 6.1/4 P 2A IV I.ba+ 2A IV.a N sg víen-as*0 vien-ä2^ kók-sí0 kok-i-ä0b A víen-a<0 kók-i*0 kók-i-a*0 G víen-o110 vien-ös00 kók-i-o'0 kok-i-ôs00 D vien-am^ ^ vien-ať ^ kok-i-ám00 kók-i-ai*0 I víen-u1"1, víen-a1"" kók-i-u*k kók-i-a4' L vien-amě00 vien-ojě00 kok-i-ame00 kok-i-oje00 N pi vien-i0b víen-os1"0 kok-iě0b kók-i-os*0 A víen-usl,b víen-as1'1' kók-i-uslb kók-i-as"1 G vien-ij00 kok-i-íj00 D vien-íems00 vien-óms00 kok-íems00 kok-i-óms00 I vien-ais00 vien-omis00 kok-i-aís00 kok-i-omis00 L vien-uose vien-ose ^ kok-i-uose00 kok-i-ose00 N/A du víen-uíb víen-iíb kók-i-u»k kók-iíb D vien-iem- ^ vien-om-*"* kok-íem-00 kok-i-óm-00 I vien-iěm=00 vien-ôm200 kok-iěm=00 kok-i-öm-00 6.1.6 Lexikální sémantika a prosodická charakteristika Tabulky T 6.1 pokrývají prakticky všechna «rodová zájmena», jež jsou základní v tom smyslu, že mají simplexní kmen o jediném kořenu. Mimo ně zůstává toliko adjektívum//substantí-vum päts - paň 'sám' (vytýkací deixe, lat. ipse, nikoliv sölus), jež jsme vyložili v části 4.3.7, a některá adjektiva deixe kvantitativní, jež ještě v této kapitole probereme zároveň s číslovkami (6.2.2, 6.3.1). Dílčí paradigmatický typ P++ z tabulky T 6.1/1 obsluhuje i několik syntaktických substantiv bezrodých, či rodově obojetných (6.2.1.5). 1) Formální zvláštností terciární deklinace je užití dvojhláskových alomorfů koncovek v MASC (rys a++), okrajově též ve fem, a výskyt kmenů s prosodickou charakteristikou absolutní oxytonace (rys AO). Tyto dva jevy jsou provázané. Všechny kmeny AO se skloňují podle paradigmatických typů s rysem a+ + . Právě a jedině v tomto případě se zároveň vyskytne dvojhláskový alomorf i v okrajové koncovce femininní, v N//A.DU fem. K paradigmatickému typu P++ - IV(+) (nepalatalizovanému) patří rodová zájmena täs - tá '(tam) ten', anäs - aná 'onen', katräs - katrä 'který (ze dvou)', taträs - tatra 'tento (ze dvou)';2 dále pak rodově obojetné käs 'kdo //co', jehož paradigmatické zvláštnos- 2 Primární lexikální význam adjektíva//substantíva katräs je "který ze dvou", sekundární pak "který z více možností". Stejně tak taträs znamená primárně "tento ze dvou", sekundárně "tento z více mož- Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 9 ti předvedeme v částech 6.2.1.2 a 6.2.1.5, a komplexy kai käs 'ně-kdo//co', bet käs 'kde--kdo//co', kaikäs 'kdoví-kdo//co', katras nórs 'kterýkoliv (ze dvou)', cf. 6.4.2.3. K paradigmatickému typu I.b"++ - IV.b(+) (palatalizovánému) patří pouze rodová zájmena fis -ji 'on - ona', šis - si '(zde) ten', kuris - kuri 'který' a komplexy odvozované od posledního z nich, jako jsou kažkuris 'kdovíkterý', kai kurie 'někteří'. 2) Paralelně k absolutním oxytonům existují navíc «absolutní paroxytona». Jsou to rodové adjektivum šitas - šita 'tento' a bezrodá, či spíše rodově neuchopitelná substantiva viskas 'všechno', kitkas 'něco jiného', niěkas 'nikdo//nic', daiig kas 'leckdo //leccos'. Tato slova patří k nepalatalizovanému paradigmatickému typu I°++ - IV(+) a svůj prízvuk drží stále na kmeni. Jejich kmen má přitom slabiku krátkou, případně dlouhou cirkumflexovou, takže podle obecných pravidel (2.4.1) by se kmenový přízvuk měl přesouvat přinejmenším na koncovky s prosodickým rysem b. K tomu však nedochází, cf. I.SG /'visk^-Ä-uo11 b/ > /'viskuoV (vs. /'vis2B-&-u*V > /vi'su/), N.PL MASC /'šitAP-&-iě0b/ > /'šitiě/ (vs. /'kit2B-&-i0b/ > /ki'ti/). Heuristický význam absolutních paroxyton spočívá v tom, že dokládají nezávislost diftongových alomorfů (což je formální zvláštnost terciárních typů P++ i I.ba++) na prízvuku. Morfosyntakticky je vyložíme jako komplexy s nevyužitým potenciálem dvousložkové flexe, přizvukované na první složce, cf. 6.4.1.4. 3) Příklady uvedenými výše sub 1) et 2) je výčet kmenů skloňovaných podle paradigmatických typů s rysem a++ vyčerpán: podle terciárního typu se specifickým rysem a++ se skloňují pouze absolutní oxytona a paroxytona (jejich kmeny jsou navíc geneticky propojeny). Absolutní oxytona i jejich paroxytonové deriváty mají sémantiku čistě deiktickou, ať již jako «osobní», «ukazovací» či «vztažná» zájmena. Intonační podoba koncovek je vidět z tabulek T 6.1/2-4. Jak tato podoba souvisí s komplexní prosodickou charakteristikou celého systému litevských deklinačních koncovek, jsme vyložili v části 2.4.2. 4) K typu I.b"' - IV.a (o různých stupních palatalizace v dílčích složkách), jenž pouze v jediném případě používá dvojhláskového alomorfů (N.PL MASC, cf. 6.1.5 sub 3), patří výlučně odvozeniny se sufixem -ok-. Odkazují k vlastnostem, zatímco jména předchozích dvou typů odkazují k předmětům, nositelům vlastností. Kmenový přízvuk spočívá na sufixu -ok-. Příslušná slova jsou prosodické charakteristiky 2A, pokud vycházejí z kořene neslabičného. ností". V primárním významu indukuje podmětové katräs, byť samo stojí v singulárovém tvaru, na straně slovesného predikátu séma DU, cf. katrä (SG.FEM) büsita (Vf 2.DU) namiě rytój? 'která budete zítra doma', katräs (N.SG masc) judu (N.DU MASC) kaltésnis (N.SG masc), tu ar Jonas? 'který jste se víc provinil, ty nebo Jan?' (ad litteram: "který jste provinělejší?", Vf chybí, domýšlíme si duálové ěsata, místo něho je přítomen duálový podmět jitdu), katräs pirmas (N.SG MASC) pribegsiva (Vf 1 .du), tám ir těks lazdá 'kdo tam první doběhneme, tomu (z nás dvou) ta hůl připadne' — příklady pocházejí od Jablonského (1922: §76 f 13-14, g 12). V sekundárním významu indukuje podmětové katräs na straně predikátu séma pl, cf. katräs (N.SG masc) pávogéte (Vf 2.pl) mano kepüre? 'který jste mi ukradl čepici?' a uplatňují se i tvary plurálové, cf. katriě norěs, tiě ir gaüs 'kteří budou chtít, ti dostanou', ba duálové se vzornou reduplikací, cf. katruödu pazinau - tai mano brolěliai 'ti dva, které jsem poznala, to byli mí bratři' — příklady citovány z LKŽ (VL413-414). «Zájmeno» taträs - taträ je okrajové. DLKZ (1993) je zmiňuje coby žemaitský regionalis-mus, DLKG (1994) o něm mlčí. Starší gramatiky (Jablonskis 1922: §77d) je uvádějí, soudobé monografie (Paulauskiené 1994, Rosinas 1996, Valeckiené 1998) nikoliv. 10 Nomen Liber III cf. N.SG MASC t-ók-s 'takový', j-ók-s 'žádný', k-ók-s 'jaký' -* D.SG MASC t-ok-i-ám, j-ok--\-ám, k-ok-i-ám & N.PL MASC t-ok-iě, j-ok-iě, k-ok-iě (2A); a 1A, pokud vycházejí z kořene slabičného, cf. N.SG MASC an-ók-s 'takový (jako onen)', kit-ók-s 'jinačí', vis-ók-s 'všelijaký' -» D.SG MASC an-ók-i-am, kit-ók-i-am, vis-ók-i-am & N.PL MASC an-ók-ie, kit-ók-ie, vis-ók-ie (1A). Na tvarech anók-ie, kitók-ie, visók-ie můžeme opět doložit, že dlouhý koncovkový alomorf -ie se vyskytuje i mimo přízvuk. 5) Všechna ostatní «rodová zájmena» patří k paradigmatickému typu F - IV (nepalatali-zovanému). Tato slova se zájmenům jakožto lexikálněsémantické třídě slov pouze deiktic-kých, referenčně nesamostatných, vzdalují nejen formálně (mají čistě adjektívní, sekundární deklinaci bez pronominálních, terciárních zvláštností), ale i sémanticky: jejich případná deixe vždy nese jistý denotační obsah, takže odkazují, dodávajíce kvality víenas "jeden//osamoce-ný", tálas "ne-jeden//mnohý", visas "celý//ne-částečný", kltas "jiný//odlišný", maňas "mající vztah k osobě mluvčího", sävas "mající vztah k referenční osobě", čili "vlastní". Oněm zájmenům se tradičně - a dosti neurčitě - říká «neurčitá», v případě mänas, sävas pak «přivlastňovací». Jistá gramatická tradice je společně řadí jako determinátory, muselo by se ale vysvětlit, čím se determinace takovýmito přívlastky liší od determinace obecnými adjektivy jako jáunas 'mladý' a senas 'starý'.3 My k nim později přidáme ještě řadové číslovky a budeme se na všechna ta slova dívat jako na přídavná jména, jež se zapojují do mnohem širšího okruhu adverbiální derivace, než činí «běžná» adjektiva. Zatímco «obyčejné» adjektivum gěr-as 'dobrý' dává v morfologické derivaci lexikál-něsyntaktické jediné adverbium ger-aí 'dobře' a jen několik málo «obyčejných» adjektiv tvoří adverbia alespoň dvě, cf. těm-as 'nízký' -» žem-aí 'nízko' i 'nízce' vs. zem-yn 'dolů', sěn-as 'starý' -* sen-at 'staře' vs. sen-i-ai 'dávno' vs. sen-aíp 'po stáru', adjektiva jako vís-as, kit-as, víen-as vytvářejí velké množství příslovcí, cf. vis-as -* vis 'pořád', vis-ái 'úplně', vis-aí, vis-atp 'všelijak', vis-uř 'všude', vis-ad, vis-adá, vis-adös 'vždy',... Soustavně o tom ve druhém svazku (IV/3). Nakolik, či zda vůbec tato adjektiva podléhají syntaktickým omezením pro rozvíjení ve větě, ještě zbývá prověřit. Nevím o popisu litevského jazyka, který by na podobné otázky dával spolehlivé odpovědi, sám takový úkol v této práci, pojednávající o formální paradigmatice, řešit nebudu. Základní rodová zájmena tohoto paradigmatického typu I™ - IV mají kmen jednoslabičný o prosodickém rysu 2,4 podle délky a intonace kmenové slabiky nabývají charakteristik 2A jako víen-as 'jeden', tül-as 'mnohý', či 2B jako kit-as 'jiný', vis-as 'všechen', män-as 'můj'.5 Tato prosodická charakteristika se plně shoduje s prosodickou charakteristikou základních adjektiv paradigmatického typu 1° - IV (ta jsou všechna 2A nebo 2B, cf. 6.4.1). 3 Tradice, na niž narážíme, je zakotvena najmě v jazycích se členem. Determinátor je obecně takový atribut, který se členem komutuje. Komutace se ale jazyk od jazyka liší: «zájmeno» "můj" se ve francouzštině se členem vylučuje, takže může být determinátorem, kdežto v italštině se se členem nevylučuje, takže by determinátorem být nemělo. 4 Víceslabičný kmen se vyskytuje pouze v komplexech jako kiek-víen-as (2A) 'jeden každý', né_víen--as (2A) 'ani jeden', tamjikr-as (2B) 'určitý/jistý' (adjektivum vágní deixe), cf. 6.4.2.3. 5 Totéž platí pro řadové číslovky, cf. pirmas (2A) 'první', aňtras (2B) 'druhý'. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 11 Palatalizované varianty paradigmatického typu I" - IV se u zájmen vůbec neuplatňují. I to odpovídá sémantické charakteristice adjektiv, jakou jsme podali v oddíle 4.4. • Typy I.a" - IV.a (1. stupeň palatalizace) i I.b" - V (2. stupeň palatalizace) jsou -odhlédneme-li od stupňování - uzavřené a neproduktívni s kmeny o charakteristice 2.6 Takže nevznikla-li kdysi nějaká «zájmena» příslušných typů, pak nová již nevzniknou. • K typům I.bß//y - V (2. stupeň palatalizace) patří jedině adjektiva odvozená či složená (tedy relační a korelující), vždy s kmenem o charakteristice 1. Takže «zájmenem» tohoto typu může být jen odvozenina se sémantickým rysem "vymezený příznačnými vlastnostmi výchozího slova". Jistě lze podle tohoto vzorce vytvořit i slova vycházející z uznávaných «zájmen», jak dokládá třeba dvojice mus-išk-is (IB) I.b"'//I.b 'náš domácí, našinec' - mus-išk-é (IB) V 'nějaká od nás', odvozená od kmene müs- zájmena měs 'my'. Proč ale tato slova pokládat za zájmena? Syntakticky i morfologicky to jsou řádná adjektiva, případně substantiva, lexikálně-sémanticky naprosto odpovídají výrazům jako nam-išk-is (IB) 'domácí' či viln-íšk-ě (IB) 'vilenská', odvozovaným od substantiv näm-as 'dům', Viln-ius. ZÁVĚR. Vlastní «rodová zájmena», lexikální jednotky s čistě deiktickou sémantikou a s omezenými možnostmi syntaktického rozvíjení, vykazují v litevštině paradigmatické zvláštnosti terciární deklinace (typy F++ - IV(+), I.b°++ - IV.b(+), I.b"+ - IV.a). U deklinačního typu F - IV, sekundárního, lze za zájmena označit jen výrazy «přivlastňovací», vyjadřující vztah k diskursním osobám. 6.2 Pohyblivá hranice morfä: «bezrodá zájmena» a číslovky "2", "3" U některých lexikálních jednotek se během skloňování mění hranice mezi «kmenem» a «koncovkou»: morfy, vymezené nějakými historickými vztahy, přestanou být vnímány jako takové a stávají se neprůhlednými řetězci fonémat nesoucími jistá prosodémata. Tyto neprůhledné řetězce však nadále zůstávají výrazovým prostředkem flexívního jazyka, takže je stále důvod, aby je jazykový systém interpretoval. Aniž se změní celkový tvar řetězce, nastoupí na místo opuštěného členění lkmenr&.-koncovkall členění /kmen2-&--koncovka2I (morf lkoncovka2l přitom může být i nulový). K nově uchopenému morfii Ikmen^l se pak v nových paradigmatických alternacích začnou připínat další koncovkové morfy. V češtině takovým způsobem vznikají nespisovné tvary číslovky dva. Současný stav nevidí strukturaci N//A dv-a, dv-ě, G&L dv~ou, D&I dv-ě-ma. Spíše platí, že N//A dva, dve představuj í nemotivované tvary přímých pádů a G dvou stejně nemotivovaný tvar pádu nepřímého. Od tvaru dvou se pak nově tvoří další nepřímé pády. Přitom lze rozlišit dvojí motivaci: jedna vychází z deklinace substantívni, druhá z adjektív-ní.7 První z nich dává pouze vnější impuls (značeno -»): číslovka dva přebírá v nepří- 6 Protože odhlížíme od stupňování, neruší nás skutečnost, že superlativy jsou prosodicky 1A. 7 Rozčlenění formální deklinace na substantívni a adjektívní jsme v této práci provedli pouze pro litevštinu. Český materiál zde soustavně rozebírat nemůžeme. Pro potřeby uvedeného příkladu toliko poznamenáme, že jsou důvody, abychom do jediné české adjektívní deklinace spojili jak běžná paradigmata «dlouhá», podle nichž se skloňuje většina přídavných jmen, i různě smíšená paradigmata «krátká» a «dlouhá», podle nichž se skloňují některé skupiny přídavných jmen (e.g. otcův, matčin) a zájmen (e.g. ten, nás). Nomen Liber III mých pádech finální segmenty plurálních substantívních koncovek, aniž napodobuje proměny vokalické base substantívni koncovky; druhá, adjektívní, nabízí analogii úplnou (značeno **): týž finální segment a neměnná vokalická base u koncovek slova dva na jedné straně a u prónómin a adjektiv na straně druhé (oběma stranám je přitom společná syntaktická role atributu). G -* D dvou -» dvou-m (cf. dokonalá analogie dubů -> dubů-m,8 nedokonalá vrb -> vrbá-m) D «» I dvou-m «* dvou-ma (cf. tě-m starý-IIstarej-m dubů-m, vrbá-m ** íe-ma starý- -llstarej-ma duba-ma, vrba-ma) D ■*> L dvou-m *» dvou-ch (cf. re-m starý-llstarej-m dubů-m, vrbá-m «* ře-c/z srarý- -llstarej-ch dube-ch, vrbá-ch) L ** G dvou-ch ** dvou-ch (cf. ré-c/j starý-IIstarej-ch dubech, vrbách «* re-c/í storý- -llstarej-ch dubů, vrb) Novým genitívem dvouch se motivační okruh nepřímých pádů uzavírá: bylo dosaženo plné shody formálního paradigmatu slova dva s formálními paradigmaty ostatních atri-butívně užívaných slov, adjektiv i zájmen. V litevštině můžeme proměnu hranice kmene a koncovky pozorovat u číslovek 'dva', 'oba', 'tři' (6.2.2) a u základních osobních zájmen (6.2.1). Těmi začneme. 6.2.1 Inventář základních osobních zájmen má litevština shodný s češtinou: áš - mán 'já -mně', til - táu 'ty - tobě', měs - müms 'my - nám', jus - júms 'vy - vám'. Tradičně se jim říká «osobní bezrodá»: osobní proto, že odkazují k diskursním osobám, bezrodá proto, že nemají jednoznačně stanovený rod. V této práci je diskursní osoba explicitně zavedena (cf. 11/1), a to v protikladu k diskursní neosobě. Diskursní osoba pokrývá (1) mluvčího a (2) posluchače, přičemž rozlišujeme podobu individuální ("já" vs. "ty", SG), kolektivní ("já s někým" vs. "ty s někým", PL) a párovou ("já s někým ve dvojici" vs. "ty s někým ve dvojici", Du).9 Vzhledem k takovému rozdělení pak můžeme prohlásit, že rodově spárovaná zájmena jako jis -ji 'on - ona', tas -ta 'ten - ta' vůbec nejsou osobní, protože odkazují k diskursní neosobě. Soustava diskursních osob počítá s kategorií duálu. Vskutku existují zájmena múdull müdvi - müdviem 'my dva//dvě - nám dvěma' a jüdulljüdvi - jüdviem 'vy dva//dvě - vám dvěma'. Jsou to morfologické komplexy s číslovkou 'dva//dvě' ve druhé složce. Právě ta dodává oněm osobním zájmenům rodovou specifičnost. Soustavně je popíšeme v 6.4.1.2. Zároveň k diskursní osobě i neosobě dokáží odkazovat rodově indiferentní *** - sáu '*** - sobě' a rodově obojaké käs - kám 'kdo//co - komu//čemu'. Oběma se zde budeme věnovat. Prvnímu proto, že vykazuje stejné proměny kmene a koncovky jako zájmena o dativech mán, táu, druhému pro kontrast. Upřesnění «základní» jsme dali proto, že odkazování k diskursním osobám jsou schopny ještě další výrazy, jejichž uplatnění souvisí povětšinou se stupni zdvořilosti.10 Jimi 8 Podobnou reinterpretací duálových tvarů rukou, nohou vznikají v češtině nespisovné dativy rukoum, nohoum. 9 Sémata SG, PL, DU můžeme diskursním osobám přidělit toliko podle analogie v kongruenci prísudku a podmětu, cf. II/l.1.4-5, IH/1.1.4. 10 V litevštině jde třeba o rodově indiferentní támsta či o rodově specifické pats - paň, v polštině o výrazy pan -pani (vs. pans two). Pro češtinu připomeňme, že výrazů on - ona se okrajově užívalo pro diskursní osobu "ty". Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 13 se zde zabývat nebudeme, protože jejich formální paradigmatika nijak nesouvisí s ústředním jevem tohoto oddílu, totiž s proměnlivou hranicí kmene a koncovky. 6.2.1.1 MORFÉMATICKÉ KATEGORIE Výrazy áš, tti, měs, jus, sáu i käs jsou syntakticky vzato substantiva. Jasně se u nich projevuje kategorie pádu, jež je pro substantivum coby slovní druh specifická. Postavení zbylých substantívních kategorií - čísla, rodu, osoby -je u nich zvláštní. Jazykový systém jim nedovoluje tvarové proměny uchopitelné v kategorii čísla ("my" není plurál k singuláru "já") ani syntaktická zapojení, v jakých se při kongruenci jasně projevuje kategorie rodu; v osobě, jež se projevuje kongruenci s predikátovým Vf, nesou buď jednoznačně příznak (áš, tu, měs, jus), nebojsou proměnlivá (kas), případně nestanovitelná (sáu). Studovaná substantiva vystupují ve všech pádech, které obsluhují morfosyntaktické vztahy ve větě (to znamená, že neuvažujeme o vokatívu, cf. 1.4.2); sáu se neuplatňuje v nominativu. Nelze je rozvíjet žádným, natož kongruentním atributem, takže chybí primární kontext, ve kterém se číslo a rod substantiva syntakticky projevují. Můžeme pouze popisovat, s jakými rysy čísla a rodu se vyšetřovaná zájmena pojí v jistém sekundárním syntaktickém kontextu, totiž při koreferenční kongruenci 1. a 2. aktantu slovesa báti i některých jiných významově blízkých sloves, jež ve 2. aktantu běžně připouštějí adjektíva. V pojmech větněčlenských se prvnímu aktantu takových sloves tradičně říká podmět, druhému pak jmenná část prísudku. Zájmeno o dativu sáu je z tohoto vyšetřování vyloučeno, protože se v podmětu neuplatní. Podmětové áš a tu vyžadují u 2. aktantu rys SG (cf. áš buvaü laimlngas ' byl jsem šťastný '), podmětové měs a. jus rys PL (cf. měs búvome laimingi' byli jsme šťastní '), všechny čtyři připouštějí jak MASC, tak FEM (cf. tu buvaí laiminga ' bylas šťastná ', jus búvote laimlngos ' byly jste šťastné ')• K tomuto banálnímu pozorování dodejme, že jus připouští i rys SG, a to při vykání. Litevské vykání se distribucí morfologických kategorií dokonale shoduje s češtinou: uerbum fínltum nese důsledně rys pl, participium i adjektivum důsledně rys SG, cf. jus jaü prie tö búvote (Vf: 2.pl) priprätusi (PART: SG.FEM) 'vy jste (Vf: 2.pl) už na to byla (Part: sg.fem) zvyklá (Adj: sg.fem)'. To není nijak samozřejmé, uváží-me-li, že slovenština se chová jinak než čeština (majíc adjektivum v SG, leč participiální složku slovesa v pl, cf. prečo ste (VF: 2.PL) boli (Part: pl) taká (Adj: sg_ fem) utrápená (Adj: sg.fem)?) a ruština zase jinak (majíc v PL jak participiální složku slovesa, tak krátké tvary adjektiv, takže v SG se objevují jen adjektiva dlouhá, cf. Bbi 6bijiH (Part: pl) HaBepHHica jiOBOJibHbi (Adj: pl) 'určitě jste byl(a) spokojen-(a)' 6hijiH (Part: pl) 6m bbi ko mhc Bcerjia Taicož (Adj: sg.masc) npöpbiö (Adj: SG.MASC)? 'byl byste ke mně vždy tak laskavý?')-" Vedle vykání existuje v litevštině též «mykání», autorský plürälis modestiae; monarchistický plürälis maiestätis se uplatní leda v idiolektické stilizaci historického románu. Oproti jas však zájmeno měs rys SG koreferenčně nepřipouští. 11 Pojmy uerbumfinitum (Vf) & participium (Part) jsou v této práci explicite zavedeny pouze pro litev-štinu. Ve slovanských jazycích je možné, ba žádoucí s nimi zacházet jinak, než jak uvádíme v našich příkladech. Označením Part u (části nebo celku) slovanského préterita zde nechceme předjímat jejich interpretaci uvnitř české, slovenské či ruské morfologie, pouze pro potřeby srovnání upozorňujeme, že jde o tvar odvozovaný od kmene slovesného a schopný nést jisté morfologické kategorie kmene jmenného. Označením Adj u výrazů zvyklá, utrápená nijak nepopírame, že jejich kmen je utvořen jako participium. Nomen Liber III I v tomto ohledu se litevština dokonale shoduje s češtinou, cf. jaü ěsame (Vf: I.pl) paróde(Part: pl.masc), kád... 'již jsme (Vf: I.pl) ukázali (Part: pl.masc), že...', kita syki nebebásim (Vf: I.pl) tokiě (ADJ: pl.masc) malönüs (Adj: pl.masc) 'příště už nebudeme (Vf: I.pl) tak laskaví (Adj: pl.masc)'.12 Ze zmíněného rozdílu nebudeme vyvozovat, že měs má ke kategorii čísla zásadně jiný vztah než jus, spíše uznáme, že platí jiný usus v distribuci kategoriálních rysů čísla a rodu u adjektiv a participií, jež jsou koreferencní s podmetovým měs, a u těch, jež jsou koreferencní s podmetovým jus. Zájmeno käs 'kdo //co', rovněž syntaktické substantivum, je v litevštině na rozdíl od češtiny či latiny indiferentní k lexikálněsémantickému protikladu "životnost" :: "neživotnost". Přívlastek u sebe nepřipouští, takže opět není z čeho stanovit, s jakými sématy (masc :: fem, SG :: pl) vstupuje do formální kongruence. Coby podmět předpokládá slovesný predikát povětšinou v neosobě, cf. käs atsitiko? (Vf: non-pers) 'co se stalo?', käs atéjo? (VF: NON-PERS) 'kdo přišel?'. Adjektiva i participia se s ním pojí ponejvíce v predikatívu (IV/4.1), cf. käs tamě nuostabú? (praed) 'co je na tom divné?' (dosl. 'co na tom [co je] divné?'), käsyrä atéje? (praed) 'kdo je tu?' (dosl. 'kdo je [to co] přišlo?'). Nicméně je-li jasné, jakých gramatických kategorií designát nabývá, podmětové käs je připouští, cf. vaikinai (SuBST: pl.masc), käs išjúsu tai yrä (Vf: non-pers) padäres (Part: sg.masc) ? 'kluci, kdo//který z vás to udělal?' vaikinai (SUBST: pl.masc), kas iš jasu tai ěsate (Vf: 2.pl) padärgs (Part: SG.MASC) ? 'kluci, kdo//který z vás jste to udělal?' vaikinai (SuBST: pl.masc), käs iš jasu tai yrä (Vf: non-pers) padäre. (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z vás to udělali?' vaikinai (SuBST: pl.masc), kás iš jasu tai ěsate (Vf: 2.PL) padärz (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z vás jste to udělali?' vaikinai (Subst: PL.MASC), kás iš masu tai yrä (Vf: NON-PERS) padáres (PART: SG.MASC) ? 'kluci, kdo//který z nás to udělal?' vaikinai (Subst: pl.masc), kás iš músu tai ěsame (Vf: I.pl) padärgs (Part: sg.masc) ?* 'kluci, kdo//který z nás jsme to udělal?' vaikinai (SUBST: PL.MASC), kás iš masu tai yrä (VF: NON-PERS) padäre (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z nás to udělali?' vaikinai (Subst: pl.masc), kás iš masu tai ěsame (Vf: I.pl) padäre. (Part: pl.masc) ? 'kluci, kdo//kteří z nás jsme to udělali?' 12 Že i při «mykání» lze koreferenčně uplatnit rys SG, dokládá grafický usus francouzštiny (velká část francouzské morfologie se odehrává pouze v písmu, aniž má oporu ve zvuku), cf. méme arrive (Part: SG.masc)! ä ce stade, nous ne sommes (Vf: I.pl)! pas du tout sür (Adj: sg.masc)! ' byť (jsme) dospěli (Part: pl.masc) až do tohoto stadia, stále si vůbec nejsme (Vf: I.pl) jisti (Adj: pl.masc), zda...' (Greimas: Sémantiquestructurale, Presses Universitaires de France, 1986, p.67); nous n'évo-querons (Vf: I.pl)! que des données indispensables..., quitte (ADJ: SG.masc)! ä paraitre trop bref (Adj: sg.masc)! lá oú... ' zmíníme (Vf: I.pl) jen nejnutnější údaje, (jsouce) odhodláni (Adj: pl_ masc) raději vypadat příliš struční (Adj: PL.MASC) tam, kde...' (Rastier: Sémantique interpretative, Presses Universitaires de France, 1987, p.213). Vidíme, že francouzský usus (pravda, v morfologii povýtce grafické) uplatňuje u osoby "my" stejnou distribuci rodu a čísla, jakou uplatňuje u osoby "vy". U osoby "vy" se přitom francouzský usus shoduje s litevským i s českým (v nichž obou je ona distribuce nejen vidět, ale i slyšet), u osoby "my" se francouzský usus od litevského i českého liší. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 15 mergínos (Subst: pl.fem), käs išjásu tai yrä (VF: non-pers) padäriusi (PART: sg.fem) ? 'holky, kdo//která z vás to udělala?' mergínos (Subst: PL.FEM), kás išjásu tai ěsate (Vf: 2.PL) padäriusi (Part: sg.fem) ? 'holky, kdo//která z vás jste to udělala?' mergínos (Subst: PL.FEM), kás išjásu tai yrä (Vf: non-pers) padäríusios (Part: pl.fem) ? 'holky, kdo//které z vás to udělaly?' mergínos (Subst: pl.fem), käs iš jüsu tai ěsate (Vf: 2.pl) padäríusios (Part: pl.fem) ? 'holky, kdo//které z vás jste to udělaly?' mergínos (Subst: pl.fem), kás iš müsu tai yrä (Vf: non-pers) padäriusi (Part: sg.fem) ? 'holky, kdo//která z nás to udělala?' mergínos (Subst: PL.FEM), kas iš masu tai ěsame (Vf: 1 .PL) padäriusi (Part: sg.fem) ?* 'holky, kdo//která z nás jsme to udělala?' mergínos (Subst: pl.fem), käs iš müsu tai yrä (VF: non-pers) padäríusios (Part: PL.FEM)? 'holky, kdo//které z nás to udělaly?' mergínos (Subst: pl.fem), käs iš müsu tai ěsame (Vf: 1 .pl) padäríusios (Part: pl.fem) ? 'holky, kdo//které z nás jsme to udělaly?' Poznámka. Participiální konstrukce kás taiyräpadäre (ve všech paradigmatických proměnách) znamená především "kdo už to (zkoušku) má za sebou", "kdo už je s tím (úkolem) hotov". Střídání mluvnické osoby na straně Vf je funkční: volbou non-pers se mluvčí prostřednictvím jisté skupiny ptá na větší celek (představujme si pohlavně nesmí senou skupinu, skautský oddíl, sportovní družstvo), k němuž oslovení patří a do něhož tazatel sám se buď zařazuje (iš müsu), nebo nezařazuje (iš jüsu), volbou příznakové osoby zdůrazňuje, že zjišťuje stav spíše u přímo oslovených než u dalších, situačně nepřítomných členů téže skupiny, přičemž znovu rozlišuje, zda se mezi oslovené též zařazuje (iš müsu), nebo ne (iš jüsu). V předvedených příkladech jsme chtěli ukázat koreferenční kongruenci při všech možných kombinacích osoby, čísla a rodu. Nelze smlčet, že usus odmítá případ käs iš müsu tai ěsame (Vf: l.pl) padäres (Part: sg.masc), stejně jako jeho rodový protějšek käs iš müsu tai ěsame (Vf: 1 .pl) padäriusi (Part: sg.fem), které jsou proto opatřeny hvězdičkou (*). Toto odmítání dáváme do souvislosti s odlišným chováním litevského «mykání» oproti vykání: při jus je koreferenční souvýskyt sémat PL na straně Vf a sg (masc/fem) na straně Part zcela běžný, kdežto při mis k němu nedochází (cf. n.12). Uvedené omezení však nijak nenarušuje platnost tvrzení, že při koreferenční kongruenci přes Vf büti se substantivum käs pojí se všemi hodnotami kategorií osoba, číslo a rod. A to jediné chtěly naše příklady prokázat. Uzavřeme. Substantiva áš, tu, měs, jus, sáu i kás se prokazatelně proměňují v kategorii pádu, čímž splňují základní podmínku svého slovnědrunového zařazení (cf. 1.1, 1.4). Substantivu sáu schází séma "nominativ", což v celku litevského systému představuje zcela jedinečný případ pádové schodnosti, defektivity (cf. 1.5.3.1). Substantiva ář, měs, sáu, Ms nedisponují sématem "vokatív", jež s ohledem na svou lexikální sémantiku v textu ani nemohou uplatňovat, nicméně toto omezení sdílejí ještě s dalšími, e.g. tás, jis, páts. Substantiva áš, tu, měs, yws jsou jednoznačnými nositeli příznakových osob. Z kategorie čísla si pro druhotnou, koreferenční kongruenci mezi aktanty slovesa büti (prvotní kongru-ence, postavená na bezprostředním syntaktickém rozvíjení, je u nich systémově vyloučena) žádají áš, tu sématu SG, měs sématu PL, jus rovněž sématu pl, leč za jistých podmínek připouští, ba vynucuje si i SG. Z kategorie rodu pak všechna čtyři substantiva korefererenčně Nomen Liber III připouštějí obě sémata, MASC i FEM. V tomto smyslu tedy nejde o zájmena «bezrodá», nýbrž naopak «vícerodá» (1.1.4). Käs je potom z hlediska koreferenční kongruence substantivum «víceosobové», «vícečíselné» i «vícerodé». POZNÁMKA. Koreferenční kongruenci vyšetřujeme výhradně v takových větách, kde käs coby l.aktant vystupuje v syntaktické roli podmětu. V pozici 2.aktantu může kás doprovázet jakékoliv podmětové substantivum, e.g. noréjo žinóti, kas áš (MASC/FEM) esu, käs tu (masc/fem) esi, käs fis (masc) I ji (fem) yrä... 'chtěli vědět, kdo jsem / kdo jsi / kdo je...'. Stejně tak z argumentace vylučujeme käs koordinační, jímž se vytvářejí příslovečná určení jako kas mětai (pl.masc) 'každý rok' (ad lit. "co rok, to..."), kas viená väsara (sg.fem) 'úplně každé léto' (ad lit. "co jedno léto, to..."), ir žeňgé kas žiňgsnis (sg.masc) tai septýnios mýlios 'a šel co krok, to sedm mil'. Zato u sáu se nemůžeme opřít ani o druhotnou, koreferenční kongruenci, k níž dochází mezi podmětem a 2.aktantem slovesa büti, protože samo v podmetu mkdy nevystupuje. Je sice pravda, že sáu vždy odkazuje k podmětu, v jehož roli může stát jméno s jakýmkoliv sématem osoby, čísla i rodu, nic z toho se však na straně sáu neprojeví ani morfologickou proměnou, ani morfosyntaktickou konstelací. Uzavřeme, že sáu je jméno tak defektní, že se nepodílí ani na osobě, ani na čísle, ani na rodu: je dokonale «bezosobní», «bezčíselné» a «bezrodé». 6.2.1.2 Formální paradigmata obecně Formální paradigmata probíraných zájmen předvádí tabulka T 6.2/1. Než se však podíváme, jak se u nich mění hranice mezi «kmenem» a «koncovkou», musíme se pozastavit u paradigmatu kategoriaíního. Že paradigma sestává z jediné kategorie pádu, bez přítomnosti kategorií čísla a jmenného rodu, je přirozeným důsledkem toho, co jsme řekli v části 6.2.1.1. Nyní musíme upozornit, že deklinační tabulka zdvojuje řádek odpovídající pádové kategorii G. Některá litevská osobní zájmena totiž disponují dvojím genitívem, adverbálním (adv) a adno-minálním (adn). Tvary Gadv vyjadřují kromě vlastní syntaktické funkce G navíc to, že zájmeno primárně doplňuje predikátové uerbum fínltum, cf. bij o mangs (Gadv) 'bojí se mé',juô-kiasi iš mangs (Gadv) 'dělá si ze mě legraci',13 kdežto tvary Gadn, že zájmeno doplňuje nô-men, cf. mano trys vaikaí 'mé tři děti',14 popř. predikatív, cf. štai távo padarýta 'hle, co po tobě nakonec zůstává'.15 Jelikož se Gadv a Gadn nemohou funkčně střetnout (každý se objevuje v jiném syntaktickém kontextu), pokládáme je za dva alomorfy téhož morfému G. 6.2.1.3 Poznámky k pádovým tvarům zájmen o datívu man, táu, sáu • Kromě nominativu jsou všechna tři zájmena dokonale paralelní a kvantitativně sourodá (cf. 3.1.3). 13 Teprve druhotně se predikátové doplnění ve tvaru Gadv může dostat do postavení atributívního, cf. šitas láiškas yrallatéjo iš tavgs 'tento dopis je//přišel od tebe' (Gadv rozvíjí predikáty yrä nebo atéjó) -» láiškas iš tavgs 'dopis od tebe' (Gadv rozvíjí jméno láiškas jako jeho atribut). Zájmeno ve tvaru Gadv je v takovém případě vždy doprovázeno předložkou. 14 Opatříme-li takové nepredikatívní syntagma větnou intonací, vzniká věta thetická, e.g. mäno trys vaikaí 'mám tři děti', dosl. "pokud jde o mě, jsou [tu] děti tři" (Gadn rozvíjí jméno, jež thetická věta předkládá jako existující, případně vyskytující se v jistých vztazích). Soustavně o tom pojednáme až v dalším svazku (V/3). 15 Doslova "hle, [co] vzhledem k tobě [je] postiženo tím, že proběhla činnost" (cf. V/3). Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 17 T 6.2/1 P++ N k-äs äš tu *** m-és j-us A k-| man-e tav-e sav-ě m-ús j-US Gadv k-ô man-ěs tav-ls sav-ěs müs-u jüs-u Gadn kien-ô män-o täv-o säv-o müs-u. jüs-u D k-ám mán táu sáu m-üms j-ums I k-uô man-imi tav-imi sav-imi m-umis j-umis L k-amé man-yjě tav-yjě sav-yjě mum-ysě jum-ysě • Nominativ áš, příslušný k dativu mán, je jednoznačně supletívní: vychází z jiného kořene. Nominativ tu, příslušný k dativu táu, je supletívní na úrovni kmene; kořen mají tvary tu i táu společný. Zvratné zájmeno o dativu sáu k sobě nominativ vůbec nemá. • Dativy mán, táu a sáu slouží jako kmen pro zbývající pádové tvary. Dvojhláska au se přitom disociuje na a-v (jde tedy o diftong morfonologicky dvojmístný, cf. 1/3.4). • Omezíme-li se na soubor tvarů I, L a Gadn, můžeme prohlásit, že kmeny man-, tav-, sav- nesou prosodický rys 2, přičemž s ohledem na povahu kmenové slabiky musí jít o 2B. Prosodická podoba tvaru D na tomto soudu nemůže nic změnit, stejně jako na něm nic nezmění prosodická podoba N, protože ani v prvním ani ve druhém případě nedochází k segmentaci /man-&-koncovka/. Ve tvarech A a Gadv, kde tuto segmentaci rovněž máme, potkáváme koncovkové morfy, jež nikde jinde v litevském systému nemají obdoby. • Je nápadné, že v Gadn se «kmenové» /ä/ pod přízvukem nedlouzí, cf. /'mäno, 'távo, 'sávo/. Zato se však kmenové /ä/ zcela podle pravidel dlouží, padne-li na ně prízvuk v relačních adjektivech män-as, täv-as, säv-as 'můj, tvůj, svůj (vlastní)'. Povšimněme si protikladu (Gadn) mano :: mano (G.SG MASC), kde jde sice o stejný kmen /man-/, leč o dva odlišné morfologické kontexty: tvar män-o (G.SG MASC) vychází z jednotného jmenného kmene /man-/, a tak se chová jako řádný jmenný kmen s vokalismem ě//a, tedy dlouží se pod přízvukem,16 kdežto tvar män-o (Gadn) vychází ze supletívního «kmene», hotového tvaru mán a pod přízvukem se nedlouzí. • Dativy mán, táu a sáu mají akútovou intonaci, jak je pro dativy příznačné (cf. 2.4.2). • Koncovky I a L jsou koncovkami I.SG a L.SG ze schématu III. • Koncovka Gadn je koncovkou G.SG ze schématu I. • Koncovky A a G jsou zvláštní: akuzatívní -e nemá k sobě v litevské deklinaci obdoby; v adverbálně genitívním -%s vidíme segment -s z III.c, přidaný k akuzatívní koncovce -e ;17 v adnominálně genitívním -o*0 pak máme koncovku G.SG ze schémat Pal. Historicky je tvar man-ě nejstarší; obsluhoval zároveň A i G. Podobu man-ě (dosud dialektálně žije) lze pokládat za pokus jazykového systému odlišit A od G ikonickou nosovkou, jenže bez prosodématu 16 Stejně jako se dlouží kmenové /ä/ u homonymního výrazu mäno, což je Ind.praes slovesa 'míní'. 17 O prosodické charakteristice koncovky -gs lze s jistotou říci jen to, že není li 0. Dá se interpretovat 00, 0 \> i \ b, a nemáme v systému jazyka nic, co by nám umožnilo rozhodnout se. 18 Nomen Liber III \ 0. Nicméně i tvar man-ě plnil v nejstarších doložených památkách funkci jak A, tak G. Proto se k pádově nevyhraněnému man-ě přidal ještě genitívní segment -s, čímž vzniklo man-ěs. Z druhé strany i tvar mäno svědčí o snaze systému vymanit se z homonymie G a A, a to vypůjčením jednoznačně genitívní koncovky -o1"3 z typů P//L Výsledky obou snah, se. man-ěs a mán-o, se nakonec setkaly a jazykový systém je kontextově rozlišil jako Gadv a Gadn. • Jedině tvar Gadn má koncovku o ikonické rodové hodnotě masc. Ve všech ostatních pádech těchto bezrodých zájmen potkáváme koncovky//tvary rodově nespecifické nebo vůbec neurčitelné: tvary N a D na jedné straně i koncovky A a Gadv na straně druhé jsou v systému litevských paradigmatických schémat naprosto ojedinělé, za koncovky I a L slouží koncovky Lsg a L.SG paradigmatického typu III, jež jsou rodově nespecifické. 6.2.1.4 Poznámky k pádovým tvarům zájmen o datívu múms a jůms • Obě zájmena jsou ve svých paradigmatech dokonale paralelní a kvantitativně sourodá (cf. 2.1.3). Rozcházejí se pouze ve vokalismu tvarů nominatívních. • Formální paradigma nerozlišuje genitív adnominální a adverbální: séma G obsluhují s s jednotně tvary mus-u, jus-u. • Nejjednodušší kmeny mají podobu m- a/-. Od nich jsou odvozeny tvary A, D a I, a to koncovkami A.pl, D.PL a I.PL ze schématu II. • Od kmenů m- ay- lze odvodit i nominativy měs a jus. V případě jus můžeme zůstat ve schématu II. V něm sice má koncovka N.pl -üs prosodickou charakteristiku \\ 0, takže nepřijímá přízvuk, nicméně v jednoslabičném slově se tato vlastnost neuplatní. Segment -es z nominativu měs lze opřít jedině o schéma III.c, které má v N.PL koncovku -sh!3 s variantou -es"0 (cf. 3.4). Znovu konstatujeme, že tato koncovka přízvuk nepřijímá, leč v jednoslabičném slově není kam jinam přízvuk dát. Slabičná délka /měs/ nemůže být předhistorického stáří, se. nemůže vycházet z indo-evropského /ě/, protože to by dalo Itl. Můžeme se ji snažit vykládat jako projev obecného dloužení kmenového Itl pod přízvukem, leč narazíme na potíže: nemáme standardní kmenovou situaci (koncovkové Itl se pod přízvukem nedlouzí) a máme za sousedy tvary /'mäno, 'távo, 'sávo/, kde se «mnohem kmenovější» /ä/ pod přízvukem nedlouzí. Raději proto budeme podobu /'měs/ vysvětlovat analogickým vyrovnáním podle /'jus/. • Akuzatívní mús a jus lze chápat jako důsledek krácení můs < *müs, jus < *jüs.iS ss s s " Dlouhé podoby mus a jus pak posloužily jako «kmen» pro genitívy müs-u ajüs-u s ikonickou koncovkou -u. • Z datívních a instrumentálových tvarů lze vyčlenit úsek mum-, popř. j um-, jenž slouží jako «kmen» pro L s koncovkou L.PL podle schématu III. • Supletívní «kmeny» nemají jednotnou prosodickou charakteristiku: L mum-ysě, jum--ysě se chovají, jako by nesly rys 2 (nutně 2B), G müs-u, jüs-u se zase chovají, jako by nesly rys 1 (nutně 1A). 6.2.1.5 Poznámky k pádovým tvarům zájmena käs • Zájmeno käs - kám sleduje kategoriální paradigma zájmena äš - mán, včetně rozlišování Gadv a Gadn. 18 Je možné, že N jus byl původně též akútový, shodný s A, a že podstoupil metatonii, aby předešel krácení. Tak se oba pády zároveň mohly i formálně odlišit, cf. (N) *jüs > jus ^ jus < *jüs (A). Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 19 • Ve všech pádech kromě Gadn se zájmeno kás skloňuje podle SG paradigmatického typu F++ a v celém paradigmatu se chová jako absolutní oxytonon, tedy podle logiky typu F+ + . • Odkud pochází supletívní kmen Men-, jenž se objevuje pouze ve tvaru Gadn kien-ö, není v synchronním pohledu jasné.19 Koncovka Gadn odpovídá koncovce -o1"3 zájmen o dativu mán, táu, sáu, leč poloha prízvuku odpovídá absolutním oxytonům. • Alomorfu Gadn používají i odvozené komplexy niě-kas 'nikdo//nic', daüg-kas 'leckdo//leccos', a to ve významu životném, se. osobností nadaném, cf. niěkieno nepastebetas 'nikým nezpozorován', daüg kieno núomone 'podle lecčflios názoru'. Komplexy vis-kas 'všechno', klt-kas 'něco jiného', uplatňované pouze ve významu neživotném, alomorfu Gadn nepoužívají. Více o těchto komplexech pojednáváme v částech 6.1.6 a 6.4.1.3. 6.2.1.6 ZÁVĚREČNÉ PROHLÁŠENÍ Autora této práce vůbec nezajímá, jak to «vlastně» bylo cestou od indoevropštiny k baltštině. V předchozích částech 6.2.1.3-5 se pouze snažil ukázat, o co všechno a za jakou cenu lze v produktivním systému litevské deklinace opírat podobu spisovných tvarů osobních zájmen. 6.2.2 Proměnu «kmene» a «koncovky» jsme nejdříve ilustrovali na české číslovce dva. V litevštině tato proměna postihuje vedle zájmen uvedených v 6.2.1 právě číslovky du 'dva', trys 'tři' a deiktický výraz abú 'oba'.20 Syntakticky tato slova představují adjektiva. Jejich kategoriální paradigma nerozlišuje číslo (cf. 6.3.1), rozlišuje však rod (ačkoliv ne ve všech pádech najdeme rodově specifické tvary). Segmentaci kmene a koncovky předvádí tabulka T 6.2/2, kde pro srovnání navíc uvádíme distributivní adverbium odvozované od číslovek (Advdistr), protože i jeho tvary reflektují vokalismus kmenově-koncovkových segmentů. Formální paradigmata výrazů du a abú jsou dokonale paralelní, a to jak ve specifickém rozlišení MASC vs. FEM, tak ve volbě a segmentaci koncovek. Žádná jiná lexikální jednotka se jim svým paradigmatem již nepodobá. Formální paradigma číslovky trys je zcela bez obdoby. Nedáváme proto prosodickou charakteristiku kmenů a koncovek, jen vyznačujeme polohu prízvuku v slovních tvarech. Přízvuk je vždy na poslední slabice (kromě adver-bia dvíese, jež nepatří do kategoriálního paradigmatu). 6.2.2.1 U výrazů dú, abú nalézáme v pádových kategoriích N a A ikonické koncovky duálové, se. -vri pro du.MASC, -i1"' pro DU.FEM. Ty jsou zde stejně jako v celém litevském systému pro oba pády homonymní. Kmen číslovky 'dva' vykazuje supletivismus d- «» dv-, kmen adjektiva 'oba' je jednotný, ab-. V kategoriích D a I se ke kmenům dv- a ab- připojují ikonické duálové koncovky -iem-00 a -iemz00, rozlišené pouze intonací. V kategoriích G a L, Arumaa (1930: 57) uvádí, že dialektálně nalezl i adjektivum kien-ás 'čí', prosodické charakteristiky AO. Tento jeho nález pak cituje LKŽ (V:754) jakožto jediný doklad slova kienás. 20 Gramatická tradice shodně označuje výrazy dú 'dva' a abú 'oba' za číslovky. Jistě tomu napomáhá i formální shoda jejich paradigmat, zaznamenatelná snad ve všech starých indoevropských jazycích (cf. lat. duo, anibó). Nicméně uznáme-li, že hlavním sémantickým rysem «základní» číslovky je schopnost početně upřesňovat množství, pak duo číslovkou jistě je, ambo však nikoliv: vyjadřuje totiž celistvost (cf. lat. totus, lit. visas), a to ve zvláštním případě, kdy celkem je dvojice. V této práci pokládáme lit. abú za deiktické adjektivum s denotačním aspektem "celý//ne-částečný", fakticky za duál slova visas. 20 Nomen Liber III tedy právě v těch, kde DU nikde v litevském systému nemá zvláštní koncovky, nalézáme koncovky plurálové (-u00 pro G.MASC et FEM, -uose00 pro L.MASC, -ose00 pro L.FEM), ježjsou přes segment -/- připojeny ke kmenům dme- a ábie-, v nichž snadno rozpoznáme počáteční fonématický úsek tvarů D&I. Koncovka G je silně ikonická, koncovky L vycházejí z rodově specifických schémat I a IV. Vzhledem k izolovanosti formálních paradigmat není o co opřít diskusi, zda segment -/-je spíše pomocný prvek kmenotvorný (epenthese), či druhotně konso-nantizovaný prvek lil z palatalizované koncovky (cf. 4.3.2 Diskuse I, 5.2.2 DISKUSE II). T 6.2/2 MASC FEM MASC FEM MASC FEM N d-ú dv-i ab-ú ab-i tr-ýs A d-ú dv-i ab-ú ab-i tr-is G dvie-j-Q abie-j-ú tri-j-ü D dv-íem ab-íem tr-ims I dv-iěm ab-iěm tr-imis L dvie-j-uosě dvie-j-osě abie-j-uosě abie-j-osě tri-j-uosě tri-j-osě Advdistr dvíese trisě 6.2.2.2 Číslovka trys má v N, A, D, I kmen tr- a plurálové koncovky dle schématu III, v G a L kmen tri- (což je počáteční úsek tvarů A, D, I) a koncovky se - stejně jako u číslovky 'dva' - připínají přes segment -/-. I použité koncovky jsou shodné jako u 'dva': v genitívu nastupuje universální a silně ikonická koncovka -u, v lokále specifické koncovky -uose pro MASC (dle I) a -ose pro FEM (dle IV). Lokál je jediný pád s formálním rodovým rozlišením. Ani zde není o co argumentačně opřít diskusi o povaze vnitřního segmentu -/-. 6.2.2.3 Tvary distributivního adverbia dvíese 'po dvou', 've dvojici', trisě 'po třech', 've trojici' do kategoriálního paradigmatu nepatří. Rozdíl mezi L a Advdistr ilustruje dvojice vět dviejuosě atvejuose (L.MASC) sutiňkame 've dvou případech se shodujeme' vs. keliävome dvíese (Advdistr) 'putovali jsme ve dvou'. Od «nečíslovky» abú, deiktického výrazu odkazujícího ke dvoučlennému celku, se distributivní adverbium neodvozuje. Segmentace tvarů Advdistr není jednoznačná. Můžeme vidět dělení dvíe-se, tri-sě, tedy s rozšířeným kmenem, jaký vystupuje v kategorii L, a se segmentem -se, jenž je příznačný pro koncovky L.PL. S tím však nesouhlasí poloha prízvuku ve tvaru dvíese, jež poukazuje spíš na přizvukování sufixů, nikoliv koncovek (cf. L dviejuosě). Záhy uvidíme (6.3.1), že sufixem -tese se odvozují výrazy stejného významu i od jiných číslovek, cf. ketur-íese 'po čtyřech', 've čtveřici'. Proto dáme přednost segmentaci dv-íese, i s vědomím, že tvar trisě bude představovat odchylku od sufixového vzorce. 6.2.2.4 Pozor! Od kmenů dv- a tr- se odvozují ještě další číslovkové kmeny. Rozlišujme (dú - dví 'dva - dvě' -») G dviejy ^ dveju G (<- dvejl, dvějos 'dvoje') (trys 'tři' ->) G triju ?* treju G («- treji, trějos 'troje') Soustavně tyto odvozené kmeny popíšeme až v dalším svazku (IV/3). Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numeral ia 21 6.3 Deklinace morfosyntakticky defektní: «základní» číslovky Již v úvodním oddíle 6.0 jsme prohlásili, že číslovky nevymezujeme jako slovní druh, ale jako soubor lexikálních kořenů. Zde se soustředíme na formální paradigmatiku číslovek ve dvojím smyslu «základních». Morfologicky základní je ta číslovka, která má morfologicky nejjednodušší kmen; složitější kmen mají číslovky odvozené (řadové, druhové, etc.). Kmeno-tvorbu, jež z číslovkových kořenů vychází, vyložíme zvlášť (IV/3). Syntakticky základní jsou číslovky, jež nejsou složené, totiž nekoordinují více lexikálních jednotek (syntakticky základní je kterákoliv z číslovek sto, dvacet, čtyři, složená je oproti tomu číslovka sto dvacet čtyň). Deklinaci syntakticky složených číslovek vyložíme v části 6.4.2.2. V tomto oddíle, omezeném na malý soubor lexikálních jednotek, předvedeme formální paradigmatiku v podmínkách, kdy kategoriální paradigma může být na jednu stranu neúplné a na druhou naopak rozšířené o zvláštní položky. 6.3.1 Litevské číslovky 'l'-'9' jsou morfosyntakticky adjektiva. Syntakticky jsou omezeny tím, že je nelze rozvíjet. Z morfématických kategorií všechny rozlišují gramatický rod (MASC :: fem), pouze číslovka 'ľ rozlišuje též gramatické číslo (SG :: (PL :: DU)).21 Ostatní jsou číselně defektní, přičemž při kongruenci stojí na straně substantiva séma pl; '2' tam připouští i du, ne však ve funkčním protikladu k pl, nýbrž jako jeho příznakovou variantu. 6.3.1.1 Číslovka víenas - vienä 'ľ se skloňuje jako řádné adjektivum paradigmatického typu P - IV. Individuální paradigmata číslovek dú - dví a trys jsme předvedli v části 6.2.2. Zbývají číslovky '4'-'9'. Seznamme se nejprve s jejich kmeny: '4' ketur-i0!' - kětur-i-osN0 (2A) '5' penk-i0b - pefflc-i-osí0 (2B) '6' šeš-i0b-šěš-i-oss0(2B) '7' septyn-i0b - septýn-i-osí0 (2A) '8' aštuon-i0b - aštúon-i-os*0 (2A) '9' devyn-i0b - devýn-i-os*0 (2A) Těchto šest číslovek se skloňuje podle společného typu, k němuž kromě nich patří ještě slovo keli - kělios 'několik (dobrých)', adjektivum kvantitativní deixe označující «větší» neurčité množství (víc než «pouze» dva tři) a mající význam i tázacího 'kolik'.22 6.3.1.2 Příslušný paradigmatický typ spolu se dvěma prosodicky odlišnými vzory předvádí tabulka T 6.3/1. Abychom v ní ušetřili místo, uvádíme morfy nebo i jen prosodické charakteristiky, které jsou pro oba rody stejné, v příslušném pádovém políčku uprostřed. Tento paradigmatický typ odpovídá s výjimkou tvaru A.PL MASC adjektívnímu I.a//b° - IV.a//b.23 21 Cf. T 6.1/4 a komentář v části Překlad. 22 Malé neurčité množství, pouze "dva tři", označuje v litevštině podobně jako v češtině slovoporá 'pár', obrovské neurčité množství pak slovo áibé 'spousta'. Obě jsou morfosyntakticky substantiva. 23 Varianty a a b typů I a IV vyjadřují míru palatalizace (cf. 3.2-3, 4.2). Tu však lze odlišit pouze v SG, nikoliv v pl. Vyskytuje-li se některé jméno výlučně s koncovkami plurálovými, palatalizační rozdíl a :: b se u něho nedá stanovit. 22 Nomen Liber III Koncovka A.PL MASC -is'"' je převzata ze schématu III a odpovídá deklinaci substantívni.24 Představuje paradigmatickou zvláštnost příznačnou pouze pro číslovky (morfologicky) základní. Jiné číslovky s adjektívní platností, například řadové nebo druhové, používají obvyklé koncovky -(i)-usk\ cf. A.pl MASC kel-isn l(ně)kolik' (základní) :: kěl-er-i-us^ '(ně)kolikery' (druhová) :: kel-in-t-ús^^ '(ně)kolikátý' (řadová). T 6.3/1 (2A) MASC FEM (2B) N ketur-i0b kětur-i-os110 -i0k W0 kel-i0b kěl-i-osí0 A kětur-is'1, ketur-i-as"1. -is"' -i-asíb kel-isH kel-i-aslb G ketur-i-ů00 -i-y00 kel-i-ü00 D ketur-íems 00 ketur-i-óms -iems 00 -i-oms kel-íems 00 kel-i-óms I ketur-i-aís 00 ketur-i-omis -i-ais 00-i-omis kel-i-ais 00 kel-i-omis L ketur-i-uosě 00 ketur-i-osě -i-uose00 -i-ose kel-i-uosě 00 kel-i-osě Advdistr ketur-íese -íese kel-íese Všechny kmeny příslušné tomuto paradigmatickému typu nesou prosodický rys 2; jednoslabičné v podobě 2B, jak předvádí vzor kel-i0* - kěl-i-os110, dvojslabičné v podobě 2A, jak předvádí vzor ketur-l0' - kětur-i-os110. Upozorněme však, že zatímco '4' nosí kmenový přízvuk na první slabice, cf. kětur-is :: ketur-l (A.PL MASC :: N.PL MASC), číslovky '7', '8', '9' jej nosí na druhé, cf. septýn-is :: septyn-i, aštúon-is :: aštuon-i, devýn-is :: devyn-i. I k tabulce T 6.3/1 přidáváme pro srovnání řádek Advdistr, který do kategoriálnflio paradigmatu nepatří. Distributivní tvar lze odvodit od všech číslovek '4'-'9'. Segment -ie-v morfii -iese nevychází z vokalické base koncovek; morf -iese je ke kmeni přidán jako celek, jako derivační sufix. Všimněme si, že dvojslabičný morf -íese (Advdistr) nese přízvuk na předposlední slabice, zatímco dvojslabičné koncovky -uosě, -ose (L) jej nesou na poslední slabice, což je obecná prosodématická vlastnost dvojslabičných koncovek (cf. 2.3.7). 6.3.2 Číslovky z řady '11'-'19' stejně jako násobky desítky, jež tvoří řadu '10', '20', '30'... '90', jsou syntakticky omezená a morfologicky defektní substantiva. Lexikální derivaci obou řad podává tabulka T 6.3/2. Poznámky • Číslovky " x 10" větší než děšimt jsou stažená sousloví; z čeho vznikla, ukazuje sloupec "počet desítek": druhé složkové slovo se zredukovalo na pouhý kmen, první složkové slovo zůstalo tak, jak do složeniny vstoupilo, pouze se zkrátila jeho koncovka (o > a, y > i). Staženina má jediný přízvuk, a to v té poloze, kde jej mělo první složkové slovo. U adjektívního typu IIP je v A.PL -i-us'li, původní vokalickou basi si udržuje pouze N.PL -ys Caput 6 Terciární deklinacím paradigmata: prónómina a numerália 23 • Číslovky " + 10" se historicky rovněž vykládají jako stažená sousloví, leč morfosyn-taktický původ druhé složky není jasný.25 První složka má místo koncovky přizvukovanou vokalickou basi. Ta je vždy dlouhá, a to -i-ó- u složek, které mají N.fem na -i-os, -ý- pro složky '2' a '3', jež mají v paradigmatu z-ový vokalismus, -úo- pro složku 'ľ. • Neurčitá číslovka keliólika znamená 'výrazně přes deset', výrazy kělios děšimtys a kěliasdešimt pak 'několik (dobrých, nezanedbatelných) desítek'. T 6.3/2 jednotky jednotky + 10 jednotky x 10 počet desítek | 1 víen-as//vien-a vien-úo-lika děšimt (viena) dešimt-is 2 dú//dvi: dv-i- dv-ý-lika dv-i-dešimt dvi děšimt-ys 3 trys: tr-i- tr-ý-lika tr-is-dešimt trys děšimt-ys 4 kětur-i-os ketur-i-ó-lika kětur-i-as-dešimt kětur-i-os děšimt-ys 5 peňk-i-os penk-i-ó-lika pefik-i-as-dešimt peňk-i-os děšimt-ys 6 šeš-i-os šeš-i-ó-lika šěš-i-as-dešimt šěš-i-os děšimt-ys 7 septýn-i-os septyn-i-ó-lika septýn-i-as-dešimt septýn-i-os děšimt-ys 8 aštúon-i-os aštuon-i-ó-lika aštúon-i-as-dešimt aštúon-i-os děšimt-ys 9 devýn-i-os devyn-i-ó-lika devýn-i-as-dešimt devýn-i-os děšimt-ys * kěl-i-os kel-i-ó-lika kěl-i-as-dešimt kěl-i-os děšimt-ys 6.3.2.1 Syntaktická omezenost číslovek "10 + n"i"10 x n" (1 . T 6.4/1 P++ IV(+) I.ba++ rv.b(+) N/A du t-uôH-d-u t-iě^-dv-i š-i-uo^-d-u š-iě^-dv-i G t-ü00-dvie-j-u š-i-Q00-dvie-j-u D t-íem-dv-iem -00 t-óm-dv-iem š-íem-dv-iem -00 š-i-óm-dv-iem I t-iěm-dv-iem z00 t-ôm-dv-iem š-iěm-dv-iem -00 š-i-om-dv-iem L (i) (ii) (iii) tuosě dvíese tosě dvíese tuodviese tiědviese tuosě dviejuosě tosě dviejosě šiuosě dvíese šiosě dvíese šiuodviese šiědviese šiuosě dviejuosě šiosě dviejosě Poznámka (typo)grafická: abychom ušetřili místo, tiskneme tvary, či jen prosodické charakteristiky, jež jsou oběma rodům společné, doprostřed sloupce. Struktura paradigmatu I • Tvary «duálových» pádů, tedy N//A, D&I, známe již z tabulek T 6.1/2-3. Sestávají z paradigmatického prostého duálu a příklonné číslovky 'dva //dvě', jež vyjadřuje shodný pád i shodný rod. Komplexy vytvářejí jediné fonotaktické slovo s jediným přízvukem, jejž nese vždy první složka, a to tak, jak by byla podle pravidel přizvukována, i kdyby stála sama, bez přídatné číslovky. Rodové rozlišení zajišťují v N//A obě složky, v D&I pouze složka první, «lexikální». Morfové komplexy Dal jsou rozlišeny jedině intonací. • Tvar G je utvořen zcela analogicky: /morf zájmena -&- morf číslovky/ spojené v jediný fonotaktický celek s přízvukem na koncovce první složky. V zájmenu jsou použity morfy plurálové t-u, š-i-u, protože zvláštní duálové morfy vůbec neexistují. Rodové rozlišení není Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 31 v G možné, což je obecný stav platný pro všechna adjektíva i rodově diferencovaná zájmena a číslovky. • Tvar L nemá jednotnou podobu: ve funkci L.MASC / FEM lze ve starších gramatikách doložit podoby (i) tuosě dvíese I tosě dvíese, (ii) tuödviese I tiědviese, zatímco soudobý usus používá spíš (iii) tuosě dviejuosě I tosě dviejosě.35 Ve variantách (i) a (iii) má každá složka vlastní přízvuk; varianta (ii) má přízvuk jediný. Rodově specifické složky -dviejuosě I -dvie-josě ve variantě (iii) jsou paradigmatickými tvary L.MASC / FEM číslovky 'dva //dvě'. Rodově nespecifická složka -dvíese či -dviese ve variantách (i) a (ii) je jiným lokatívním tvarem odvozovaným od téže číslovky; v nynějším systému jej chápeme jako distributivní adverbium (ADVdistr) s významy 'po dvou', 've dvojici'.36 Varianta (ii) t-uö-dv-iese jako jediná nabízí v L jediné fonotaktické slovo, což odpovídá prosodickému stavu v ostatních pádech. Její první složka nevychází z L.pl, nýbrž přejímá tvar N//A.DU, jenž dokáže rozlišit rod na ploše jediné slabiky. Řetězce *t-uosě-dv-iese či *t-uosě-dvie-j-uose, sestavené z dlouhých morfů o složité vnitřní stavbě, by zřejmě byly příliš morfologicky zatížené, než aby vytvořily jediný fonotaktický celek. Proto ve variantách (i) a (iii) vystupují dva samostatně přizvukované celky. Lokatívy druhého, palatalizovaného vzoru mají zcela shodnou strukturu, jenom s ohledem na jednotu výkladu musíme při jejich morfonologické segmentaci zvlášť vyčleňovat palatali-zační morfoném všude tam, kde se uplatňuje, cf. š-i-uo-dviese vs. š-iě-dviese. Struktura paradigmatu II Dva fonotaktické celky, z nichž sestávají lokálové varianty (i) a (iii), lze samozřejmě chápat i jako syntagmata. Syntagma a morfologický tvar se coby výkladové pojmy navzájem vylučují. Připomeneme-li si přijatou zásadu, že primárním předmětem morfématického popisu litevštiny bude jediný (fonotaktický vymezený) morfonologický celek (cf. 1/2.1), musíme uznat, že varianty (i) a (iii) do morfonologického paradigmatu nepatří. Zde jsme je v tabulce T 6.4/1 uvedli proto, že celá kapitola pojednává o periferii deklinační soustavy, tedy o oblasti, kde dochází, či může dojít k přehodnocení morfosyntaktického útvaru ze syntagmatu samostatných morfému na morfonologický tvar morfému jediného.37 Alomorfičnost • Vedle tvarů N IIA. DU MASC t-uö-d-u, š-i-uô-d-u, jež vycházejí ze starých systémových duálů t-uô, š-i-uo, existují i tvary t-iě-d-u, š-iě-d-u (Senn 1929: L24, §2; 1966: §249), vy- 35 Jaunius (1908: 103) předepisuje pouze variantu (i), aniž v poznámkách, které jsou u něho jinak vždy bohaté a soustavně popisují dialektální zvláštnosti, cokoliv dodává. Jablonskis (1922: §79) zmiňuje (i) a (ii) jako alternativy. Senn (1929: L24, §2; 1966: §249) má pouze (ii). DLKG (§804) uvádí kategoriální paradigma neúplně, bez lokatívu. Počítačový korpus soudobého litevského jazyka varianty (i) a (ii) vůbec nezná a dokládá jedině textový výskyt varianty (iii). To vše vypovídá o tom, jak nejisté je postavení kategorie L.du v paradigmatu. 36 Jaunius (1908: 103) přizvukuje složku dviese na poslední slabice, cf. tuosě dviese - tosě dviesě. V jeho výkladu totiž tvar dviesě představuje paradigmatický lokál číslovky "2". 37 Takové přehodnocování lze doložit i v jiných pádech. Jablonskis (1922: §79) uvádí v jediném formálním paradigmatu alternativní podoby - vedle již zmíněné kategorie L.DU - též u D.DU (šióm dvíem *> šiódviem) a I.du (šiôm dviěm «* šiôdviem), zatímco v G.du má pouze syntagma (šiu dviejQ) a v N//A.DU pouze komplex (šiědvi). 32 Nomen Liber III cházející z podoby N.PL MASC t-iě, š-iě. Ve prospěch těchto druhých alomorfů mluví skutečnost, že jsou motivovány centrálním tvarem PL, nikoliv periferním tvarem du. Rodová homo-nymie přitom nehrozí, neboť rod bezpečně rozliší číslovková složka -du vs. -dvi (cf. masc tiědu vs. FEM tiědvi). Paradigma je vskutku duálové, takže varianta vycházející z tvaru N.PL masc se uplatňuje jak v N.DU MASC, tak i v A.DU MASC. Duálový Synkretismus N//A však zároveň nepřímo podporuje alomorfy t-uö-d-u, š-i-uô-d-u, které lze synchronně motivovat i centrálními tvary A.PL MASC t-uös, š-i-uôs. • Ve tvarech Dal může být pohlcen vnitřní segment -m-, a to jak v MASC, tak ve FEM, cf. t-íem-dviem > t-íe-dviem, t-óm-dviem > t-ó-dviem; t-iěm-dviem > t-iě-dviem, t-öm--dviem > t-o-dviem (v obou případech jsou Dal rozlišeny jedině intonací). Zde jde o vý-slovnostní varianty, ve složeném skloňování (cap.7) však podobná pohlcení budou charakteristickým rysem kompositních koncovek. Produktivita Komplexní duály s dvousložkovým skloňováním lze vytvořit pro všechna absolutní oxytona, cf. 6.1.6. Podle nepalatalizovaného vzoru tuödu - tiědvi '(tam)ti dva - (tam)ty dvě' se skloňuje ještě anuödu - aniědvi 'oni (vzdálení) dva - ony (vzdálené) dvě' a katruödu - katriědvi 'kteří(žto) dva - které(žto) dvě' (cf. 6.1.6 n.2), podle palatalizovaného šiuodu - šiědvi 'ti(to) dva - ty(to) dvě' se skloňuje ještě juödu - jiědvi 'oni dva - ony dvě' a kuriuödu -kuriědvi'kteří(žto) dva - které(žto) dvě'. Skloňování vztažných zájmen katruödu a kuriuödu předvádí v «duálových» pádech N, A, D, I tabulka T 6.1/2-3. G vypadá z logiky systému jednoznačně: katrQdvieju, kuriudvieju?* Pro L těchto dvou lexikálních jednotek v normativních gramatikách vůbec nenalézám doloženou podobu, což znamená, že se zvláštním duálovým tvarem se v kategorii L nepočítá: to je sice ve shodě s obecným principem litevského pádového synkretismu, leč nedůsledné, uvážíme-li, že podle téhož principu nemá ani G mít zvláštní duálový tvar. Za spontánní řešení pro L lze nejspíše doporučit variantu (iii), tedy kuriuosě dviejuosě. • Stejným způsobem je odvozen i zesílený (pleonastický) tvar N IIA abúdu (abuödu) -abidvi (abiědvi) 'oba dva - obě dvě'. V dalších pádech najdeme G abiědvieju, D abíe(m)-dviem, I abiě(m)dviem, L.masc - FEM abiědviejuose - abiědviejose.39 Dvojhláskové alomorfy v první složce N//A kopírují stav z absolutních oxyton, cf. t-uö-du - t-iě-dvi, pohlcení m-ového segmentu ve tvarech D&I se děje stejně, jak bylo popsáno výše (t-íem-dviem > t-íe--dviem, t-iěm-dviem > t-iě-dviem), a rozlišení obou tvarů opět obstarává pouze intonace. Nápadná je morfová redukce první složky ve tvarech G a L. V případě G můžeme uvažovat o synkopě abie-j-u-dvie-j-u > abiě-dvie-j-u, v případě L je lépe hovořit o analogii abiě--dvie-j-u -* abiě-dvie-j-uollo-se: je to jednodušší než postulovat morfologicky přetížené tvary 38 Dokonce i počítačový korpus současného litevského jazyka dokládá textový výskyt genitívních komplexů judvieju, šiudvieju (hojné), tudvieju, anudvieju (ojedinělé). 39 DLKG (§804) uvádí zesílený tvar jedině pro N IIA, a to ještě pouze s krátkým alomorfem (v ostatních pádech předepisuje prosté tvary podle T 6.2/2). Reduplikované tvary pro všechny pády uvádějí Jablonskis (1922: §73) a Senn (1929: L28 §5; 1966: §291), dlouhý alomorf pro N//A zmiňuje pouze Jablonskis. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 33 *abie-j-uosě-dvie-j-uose, *abie-j-osě-dvie-j-ose a ty následně synkopicky krátit hned ve dvou slabikách za sebou. • Dalším příkladem je výraz víenudu - víenidvi 'sami dva - samy dvě', o němž jsme se zmiňovali v části 6.1.5 (n.l). Ten sice má samostatné heslo v LKŽ, nemá však doloženy jiné pádové tvary než N//A a D (vieníemdviem). Ze systémových souvislostí vyvodíme, že I musí vypadat vieniěmdviem a že D i I podléhají hláskovému zjednodušení do podob vieníe-dviem a vieniědviem. • Konečně uveďme, že reduplikovaný tvar najdeme i v popisech paradigmatického typu I.ba+ - IV.a (dle našeho značení). Jaunius (1908: 105) a Jablonskis (1922: §81) uvádějí alomorfy N//A.DU kókiudu - kókidvi vedle kókiu - kóki, kdežto Senn (1966: §255) má vedle prostého tókiu - tóki syntagmata tókiu dú - tóki dvi. Prosodická charakteristika komplexu Všechna fonotakticky nedělená slova se zesíleným duálem nesou prízvuk na první, lexikálně relevantní složce, a tam je přízvuk umístěn stejně, jako by byl v samostatném slově (tuö -> tuö-du, abú -> abú-du, víenu -* víenu-du). Ze systémových souvislostí musíme u druhé složky ve tvarech N IIA MASC et fem předpokládat prosodickou charakteristiku I] b (právě tu totiž mají odpovídající duálové koncovky -u*b a -i*b). Nicméně morfová hranice mezi první a druhou složkou je tak silná, že druhá složka tuto charakteristiku nemůže uplatnit k tomu, aby si přetáhla přízvuk, ačkoliv nositelem prízvuku je slabika krátká (abú-du) či cirkumflexově intonovaná (tuö-du). Z «obyčejného» kmene by si za těchto okolností duálová koncovka přízvuk bez překážek přetáhla. Tvarová proměnlivost první složky, opatřené vlastními koncovkami, je jistě sama o sobě dostatečným důvodem, abychom ji nepokládali za «kmen» morfologicky složeného zájmena, je však dobré si uvědomit, že se tu setkáváme s jevem, který je podstatou kmenové charakteristiky ABSOLUTNÍ paroxytonon (cf. 6.1.6 sub 2).40 Nemožnost přetáhnout přízvuk z kmene na koncovku nám v další části poslouží jako kritérium pro rozpoznání periferních případů morfologicky motivovaných komplexů. 6.4.1.2 I v centrálním případě morfologicky motivovaných komplexů jsme se již setkali s pádovými tvary, ve kterých první, lexikální složka neměla podobu plně strukturovaného morfového řetězce /kmen-&-koncovka/, nýbrž sestávala jen z rudimentárního kmenového morfu a z vokálu různě motivovaného. To byl případ G abiě-dvie-j-u i L t-uö-dv-iese vs. t-iě--dv-iese. Jejich druhé, číslovkové složky sestávají z kmene a koncovky příslušného pádu (či z adverbiálního sufixu), v první, obecně deiktické složce však dokážeme určit jen minimální segment lexikálního morfu (ab-, t-) a vokalické rozšíření zařaditelné do různých souvislostí (úsek ab-ie- interpretujeme jako kmenový alomorf, cf. 6.2.2, úseky t-uö- vs. t-iě- jako tvary převzaté z nominativu, ovšem jen s tím účelem, aby rozlišily rod). V centrálním případě byly takové tvary v menšině, zvážíme-li jejich postavení v paradigmatu. V periferním případě budou většinové, ba výlučné. Dokládají to duálová osobní zájmena mudu - müdvi 'my dva -my dvě', judu - júdvi 'vy dva - vy dvě'. V nich opět vidíme složku vyjadřující zájmeno měs 'my' a jus 'vy' a složku číslovkovou, leč na rozdíl od případu centrálního se první složka při flexi nemění. Seznamme se s tímto případem nejprve v tabulce T 6.4/2. 40 V kapitole 7 uvidíme, že komplexy o druhé složce jlsl/ji předpokládají v první složce odlišnou intonaci, cf. N.DU MASC tuö-du vs. tíe-ji N.PL MASC. 34 Nomen LIBER III T 6.4/2 N/A mú-d-u mú-dv-i jú-d-u jů-dv-i G mú-dv-ie-j-u jú-dv-ie-j-u D mú-dv-iem jú-dv-iem I mú-dv-iem jú-dv-iem L (ii) (iii) mú-dv-iese mú-dvie-j-uose mú-dvie-j-ose jú-dv-iese jú-dvie-j-uose jú-dvie-j-ose Štruktúra a produktivita paradigmatu Ve druhé složce předvedených komplexů vidíme číslovku 'dva' s úplným kmenem a úplnou vlastní koncovkou, což je stav shodný s centrálním případem. Shodně s centrálním případem nalézáme též v L dvě podoby, jednu, rozlišující rod, opřenou o paradigmatický lokál číslovky 'dva', druhou, rodově indiferentní, opřenou o distributivní adverbium; značky (ii) a (iii) odkazují k příslušným řádkům tabulky T 6.4/1. Morfonologická interpretace první složky je obtížnější. Vzhledem k proměnám «kmene» a «koncovky» u litevských zájmen 'my' a 'vy' (cf. 6.2.1) ji sotva můžeme pokládat za «kmen» příslušného osobního zájmena: m- a j- jsou pouze charakteristické, «kořenové» konsonanty. Vokál -u- odráží většinový vokalismus v pádových tvarech oněch zájmen, zároveň však představuje ikonickou koncovku duálu maskulína. Tradiční historický výklad (cf. Stang 1966: 257; Zinkevičius 1987: 204) praví, že mú-du, jú-du jsou primární tvary N//A, což znamená, že vokalismus -u- první složky se interpretuje jako duálová koncovka, a dále praví, že ostatní pádové tvary byly u-tvořeny dodatečně, analogicky, zachovávajíce beze změny první složku mu-,ju-. Takový výklad nicméně pracuje s analogií již v prvním kroku: předpokládané duály m-ú,j-ú, k nimž baltské doklady vůbec nejsou, nemají oporu ani v duálových tvarech osobních zájmen doložených v jiných starých indoevropských jazycích. Motivace ze substantívni a adjektívní flexe je jistě přirozená, jenom zbývá pojmenovat dodatečný předpoklad, že se vybírá koncovka příznakově maskulinní a že se s ní pracuje jako s koncovkou rodově nepříznakovou. To není nijak samozřejmé, uvážíme-li, že tvary N//A jsou v primární i sekundární deklinaci důsledně rodově rozlišovány. Proč máme mú-du - mú-dvi, jú-du - jú-dvi spíše než mú-du - *ml-dvi, jú-du - *ji-dvi podle vzoru abú-du - abi-dvi ? Dvojice mú-du - mú-dvi, jú-du -jú-dvi jsou ve spisovném jazyce osamělé. Jediné srovnání nabízí žemaitská zvláštnost vě-du - vě-dvi 'my dva - my dvě' ve funkcích N//A. Ta se však vyznačuje výrazně odlišnými tvary druhé složky: N//A.FEM vě-di//dvi//dvés, G vě-dum(s), D&I vě-dim//diem//dvim//dvěm(s)//duo (lokál LKŽ nedokládá). Vokalismus první složky není v litevském systému (synchronním ani diachronním) nijak motivován.41 41 Historické výklady u tohoto výrazu vyzdvihují, že dokládá analogii ke slovanskému duálovému zájmenu vě 'my dva//dvě', ačkoliv korespondence nehledí k fonologickému rysu délky: slovanské vě má vokál původem dlouhý, žemaitské vě-dulldvi vokál původem krátký; LKŽ (XVIII:486) dokonce přímo dokládá původní krátkou podobu vě-du - vě-dvi. Výklady se zde spokojuji s vágnější a širší Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 35 O prosodické stránce se lze vyjádřit velmi stručně: prízvuk je vždy na první slabice, totiž na první složce. Znovu však uvažme, že u druhé složky ve tvarech N//A masc - fem nutno předpokládat prosodickou charakteristiku l| \>, takže stojí za to poznamenat, že druhá složka na sebe přízvuk nepřetahuje, ačkoliv je k tomu morfologicky plně motivována a disponována. Výrazy mú-du - mú-dvi, jú-du - jú-dvi, ale též vě-du - vě-dvi se v N//A chovají jako absolutní paroxytona. První složka sice na rozdíl od centrálního případu morfologicky motivovaných komplexů nemá vlastní flexi, shodně s centrálním případem si však drží prosodickou samostatnost. Právě tato samostatnost odlišuje morfologické komplexy od případů (morfonologicky) jednoduché flexe slov se složeným kmenem. 6.4.1.3 Soustředíme-li se na prosodickou zvláštnost morfologicky motivovaných komplexů, jakou představují absolutní paroxytona, musíme uvést ještě komplexy o druhé složce kas. Pomocí AtgLKŽ a ze standardních litevských gramatik lze sestavit následující výčet: vis-kas 'všechno', kit-kas 'něco jiného', niě-kas 'nikdo//nic', daüg-kas 'leckdo//leccos'.42 Že se daüg kas píše zvlášť, kdežto viskas, kitkas i niěkas dohromady, je irelevantní: ve všech čtyřech případech jde o jediné fonotaktické slovo, syntaktické substantivum. V první složce vystupují morfémy: vis- "všechen//celý//ne-částečný", cf. vis-as kit- "jiný//odlišný", cf. klt-as niě- "ani", cf. neí, ně (jediný nelexématický morfém) daug- "hodně", cf. daüg Ve druhé složce potkáváme lexém käs 'kdo //co'. Morfosyntaktický komplex lze sémanticky interpretovat: "ten, v kom //to, v čem se projevuje výchozí lexikální jednotka". Z hlediska formálního paradigmatu nalézáme v první složce holé kmeny ohebných adjektiv vls-as a kit--as, obvyklý tvar neohebného adverbia daüg a neobvyklou vokalickou variantu neohebné vy-týkací partikule nei/lně,"3 užívané též jako koordinační spojky. Komplexy se skloňují ve indoevropskou shodou v náslovném konsonantismu v-. Velmi populární je v této souvislosti ojedinělý nález tvaru nuo-du ve funkci A 'nás dva' (všemi citovaný jediný doklad z časopisu Lietuviij Tauta 111:417, 1923, kde jsou publikovány výsledky jistých amatérských etnografických sběrů z let 1886-1894). Toto hapax legomenon (bylo-li vůbec korektně zaznamenáno) odpovídá svou první složkou slovanskému duálovému akuzativu na, přičemž na rozdíl od korespondence slovan. vě *> žemait. vě-du// dvi respektuje historické délky vokálů (slov. a i lit. uo jsou odvoditelné z i.-e. o, cf. ř. vó 'my dva//dvě'). Bylo by však unáhlené usuzovat z toho na nějaké starolitevské paradigmatické rozlišení ve tvarech N.du a A.du. Něco takového totiž v litevštině nejenže nemá systémovou oporu, ale je v příkrém rozporu se synkretickou povahou kategorie du (cf. 1.5.1). 42 Výrazy bet-kas 'kdokoliv', ne-kás 'někdo nic moc', kaž-kás 'kdovíkdo', käs ne kás 'tu a tam někdo' (vše lze interpretovat též jako označení věcí, nikoliv osob), které čtenáře znalého litevštiny mohou v této souvislosti rovněž napadnout, nejsou absolutní paroxytona, nýbrž komplexy absolutních oxyton. Probereme je v 6.4.2. 43 Tvary neí a ně si jsou rovnocenné. Dvojhláska ie vystupuje za jistých okolností jako varianta k dvojhlásce ei (cf. diěvas 'bůh' «* deívě 'bohyně'). Morf nie- najdeme ve výrazech niě-kaip 'nijak', niě-kur 'nikde', nie-kadá 'nikdy', nie-katrás 'ani jeden (z dvojice)', a což nám zde argumentačně neposlouží, v početných derivátech slova niě-kas 'nikdo//nic', e.g. niekdarys 'lempľ (nic pořádného nedělá), niekbylys 'žvanil' (nic pořádného neřekne), niěkina 'pohrdá (kým//čím)' (pokládá 36 Nomen Liber III složce kas, druhé, tedy podle paradigmatického typu P++, a to omezeného pouze na SG,44 přičemž u niě-kas a daüg-kas použitých se sémantickým rysem živé bytosti, tedy ve smyslu 'nikdo' a 'leckdo', lze uplatnit i alomorfy Gadn niě-kieno a daüg-kieno (cf. 6.2.1.5). Přízvuk spočívá na složce první. Uvedená slova jsou tak absolutní paroxytona. To je vlastně jediný důvod, proč je zde zařazujeme jako morfologicky motivovaný komplex s (naprosto potlačeným) potenciálem dvousložkové flexe. V první složce totiž vůbec nenacházíme vokalický segment, jejž bychom i jenom mohli uvádět do vztahů k paradigmatickým koncovkám. Morfologická motivace uvedených komplexů je velmi slabá, a tak dochází k přehodnocení do podoby složený kmen -&- koncovka. To se téměř neprojevuje změnou morfů, ale výrazně projeví změnou prosodické charakteristiky. Můžeme dokonce vyčlenit dva stupně přehodnocení: 1° od absolutního paroxytona k absolutnímu oxytonu. Thesaurus LKŽ dokládá varianty vis-kás, kit-kás, daug-kás s přízvukem na druhé složce ve všech možných pádových tvarech. Koncovky druhé složky přitom vycházejí výlučně ze SG paradigmatického typu I™++ (s případným alomorfem Gadn); 2° od absolutního paroxytona k prosodické charakteristice IB. Přitom se koncovky již neberou z typu Ia+ + , nýbrž z I". To postihuje zájmeno niekas 'nikdo//nic'. Že bylo kdysi absolutním paroxytonem, dokládají dosud užívané instrumentálové tvary tas tévas niěkuo ne-sirüpina 'ten otec se o nikoho//nic nezajímá' (syntaktická platnost substantívni), niěkuo metu 'nikdy' (syntaktická platnost adjektívní).45 Nyní patří zájmeno niekas k paradigmatickému typu I™ a prosodické charakteristice IB; tvar I zní nyní niekú, jiné koncovky s dvojhláskovou variantou se v SG nevyskytují, PL toto slovo - stejně jako jeho ohebná složka kas - vůbec nemá.46 Jde přitom o jediný výskyt typu IB mezi zájmeny.47 K přehodnocení došlo zřejmě pod vlivem okolnosti, že se zájmena niekas začalo používat i jako substantiva znamenajícího ho //to za nic pořádného). 44 Odkazem na séma SG vyjadřujeme jedině to, že se užívá singulárových koncovek. Kategoriálně bychom dotyčná substantiva vyhodnotili spíš tak, že nemají ani číslo ani rod: ani se nemohou paradigmatický proměňovat, což je základní předpoklad pro uplatnění kategorie čísla, ani se nemohou syntag-maticky rozvíjet, což je základní předpoklad pro uplatnění kategorie jmenného rodu. 45 Citováno podle LKŽ (VIII:775-776). Adjektívní užití niekas 'žádný' je zvláštní. LKŽ uvádí pouze obraty niěkuo //niekú metů 'nikdy' (v žádné době), niěkuo llniekú búdu 'v žádném případě', niěkuo II niekú gývu 'ani za živý svěť (dosl. "žádným živým") a dále jen dauges niekii kalbu nebuvo 'a pak už žádné řeči nebyly'. 46 Tak slovo klasifikuje DLKŽ (heslo [1] niekas), nicméně mezi ilustrativními příklady nalézáme in-strumentály niěkuo nesirúpina 'o nic se nestará' (převzato z LKZ) a niěkuo (ne) děias 'nemaje s tím nic společného', jež lze interpretovat jedině jako absolutní paroxytonon, vedle instrumentálu niekú gývu 'ani za nic' a dativu niekam veřtas 'k ničemu', jež v našem pojmosloví vedou na interpretaci: paradigmatický typ I", prosodická charakteristika IB. Příbuzná hesla kitkas a viskos jsou v témže slovníku DLKŽ popsána tak, že v našem pojmosloví dostanou jednoznačně ohodnocení: paradigmatický typ Ia++, prosodická charakteristika AP. 47 Vyplývá to z AtgDLKŽ (612-613). Na rozdíl od autorů AtgDLKŽ neřadíme k zájmenům výrazy jako músiškis (IB) 'našinec', cf. supra 6.1.5 sub 5. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 37 'nicotná věc', 'nanicovatý člověk'. To se skloňuje bez pronominálních koncovek podle čistě paradigmatického typu I, má množné číslo a je prosodické charakteristiky IB, cf. galia dárbo tókiam niěkui (D.SG, vs. káni) '...pro takovou hloupost', gyvi niěkai (N.PL, vs. tie) iš tókio dárbo 'houby z toho...', už gývus niekús (A.PL, vs. tuös) 'za pár supů'. Zmiňme se ještě o jednom formálním rozdílu. Složená substantiva i adjektiva povinně přecházejí pro masc (rodovým protějškem FEM se zde zabývat nemusíme) k odvozeným, se. palatalizovaným deklinačním typům, a to k I.b nebo I.bp/v. Komplexy morfologicky přehodnocené jako složeniny však zůstávají u paradigmatických typů základních, nepalatalizovaných, a sice u Ia++, P nebo I. 6.4.1.4 Za dvojsložkový, morfologicky motivovaný kmenový komplex s prosodickou charakteristikou AP lze též pokládat adjektivum šitas - šita 'tento - tato' (Ia++ - IV(+)), jediné absolutní paroxytonon rodově diferencované. V první, neohýbané složce nalézáme zájmeno s kmenem š- (cf. š-is '(zde) ten'), ve druhé, ohýbané zájmeno s kmenem t- (cf. t-ás '(tam) ten'). Analogicky existuje šitoks - šitokia 'takovýto - takováto' (I.ba+ - IV.a) se stejně ne-ohybatelnou první složkou a s druhou složkou o kmeni tok- (cf. tók-s 'takový (jako tam ten)'); to však není AP. Účelem obou komplexů je zvýraznit deixi k blízkému. Tu sice zajišťují samy jednotky šis - ši, resp. šióks - šiokiá (v protikladu k jednotkám tas - ta a anas -ana, resp. tóks - tokiá a anóks - anókia, cf. 6.1.6), ale obě jsou pokládány za nevýrazné, oslabené. Podobně jsou zastíněné i jednotky anas - ana a anóks - anókia a obojí deixi, k předmětu i k vlastnosti, jednoznačně dominují výrazy s kořenem t-. Těmi se proto posiluje deiktická funkce první, lexikální složky. Podívejme se nyní na komplex šitas - šita samostatně. Vokalismus první složky odpovídá vokalismu nominatívních koncovek obou rodů, cf. šis - ši. Flektívní potenciál první složky vůbec nemohl být využit, protože existuje syntakticky motivovaný komplex šis tas, skloňovaný v obou složkách, který plní jiné funkce (cf. 6.4.2.1). Skloňuje se tedy pouze druhá složka. Prosodická charakteristika je AP (cf. 6.1.6 sub 2), leč dochází k přehodnocení. Komplex šitoks - šitokia se svou první složkou od předchozího vůbec neliší. Ani zde nebylo možné využít flektívního potenciálu první složky, protože existuje syntakticky motivovaný komplex šioks tóks 'jakýs takýs', plnící jiné funkce. Není nejmenší důvod domnívat se, že někdy byl nějaký složitý komplex typu *šioktóks, který se později zjednodušil. Jako je t-ók-s odvozeno od t-ás, tak bylo od fit-as odvozeno šit-ok-s. Zájmeno šitoks drží ve všech tvarech prízvuk na segmentu šit-, podobně jako absolutní paroxytonon šit-as, nicméně v případě šitoks se zvlášní charakteristikou AP nemusíme pracovat: vystačíme s běžnou 1A. To proto, že druhá složka má vždy slabičný kmen, takže případný prosodický rys \> koncovky druhé složky přes slabičnou hranici -ok- na přízvuk nedosáhne. Charakteristiku 1A mají všechna zájmena odvozená sufixem -ok- od slabičného kořene. Jedinou prosodickou zvláštností zájmena šitoks je to, že na rozdíl od ostatních nenese přízvuk na tomto sufixu (cf. 6.1.6 sub 4). Derivační vztah ši-t-as -* ši-t-ok-s dává vyniknout segmentu šit-. Ten pak najdeme nejen v adjektivech šit-as 'tento', šit-ok-s 'takovýto', ale i v adverbiích šit-iek 'tolik', šit-aip 'takto', stejně jako v invariantním deiktickém výraze šit-ai 'toto'. V takovýchto morfologických souvislostech pak uvedené komplexy snadno přehodnotíme jako deriváty od kořene šit-, kde nejjednodušší kmen najdeme ve tvaru šitas. Při tomto chápání není o co opřít prosodickou charakteristiku AP, a tak se vytvoří nová, odpovídající jiným adjektivům podobně postaveného kmene, tedy 2B, se. N.SG šit-as - šit-á (cf. Kitas - kitä), G.SG šit-o - šit-ós (cf. 38 Nomen Liber III kit-o - kit-ös, I.SG šit-uô" - šit-á (cf. kit-ü - kit-ä), N.PL šit-iě - šit-os (cf. kit-l - kit-os), etc. V současném úsu prosodická charakteristika 2B u slova šitas zdá se převažuje. Spisovná norma uznává obě charakteristiky za rovnocenné (cf. DLKG §§797, 800). Prosodické přehodnocení doložíme i mimo vlastní deklinaci: vedle šitai je též šitai, prosodicky shodné s antaí 'ono', vedle šltaip též šitaíp, přizvukovanou podle visaíp 'na všelijaký způsob'. 6.4.2 Komplexy, které probíráme, jsou morfosyntaktické. Jejich třídění na případy motivované morfologicky a na případy motivované syntakticky je relativní a vypovídá pouze o tom, jaké jevy jazykového systému používáme pro výklad. Při výkladu motivací morfologickou (6.4.1) jsme u jedné ze složek potlačili lexikální význam morfii, se. reinterpretovali jej coby rys významu gramatického (cf. lexém "dva" -* rys duálu, lexém "on" -* rys determinovanosti). Při výkladu motivovaností syntaktickou lexikální význam jednotlivých složek nepomíjíme a za slovotvorný impuls naopak pokládáme syntaktické vztahy mezi lexémy. Může přitom jít o vztahy závislostní, koordinační, stejně jako vytýkací. Rozlišíme syntakticky motivované komplexy homogenní, kde všechny složky vypadají, jako by vystupovaly ve stejném větném vztahu, a heterogenní, kde jednotlivé složky vypadají, jako by vystupovaly v různých větných vztazích. U homogenních komplexů dále rozlišíme případy VOLNÉ, kdy každá složka je tvarově vybavena k tomu, aby v jiné větě sama o sobě získala stejné větné uplatnění, jaké má vyšetřovaný komplex, a případy vázané, kdy jednotlivé složky v té podobě, v jaké v komplexu vystupují, stejný větný vztah obecně vyjádřit nemohou. 6.4.2.1 Syntakticky motivované komplexy homogenní volné. Každá složka má podobu úplného morfématického slova, jež vykazuje část lexikální (kmen) a gramatickou (koncovku). Všechny koncovky v komplexu se vyskytující jsou kongruentní co do gramatických kategorií PÁD - ČÍSLO - ROD. Z hlediska syntaktické jednoty celku je morfologická kongruence všech složek redundantní a svědčí o tom, jak aktuální je přehodnocení syntaktického útvaru do jediného větného členu. V češtině poslouží za příklad takového komplexu výraz ten který ve větě v tom kterém případě se dosavadní postup neosvědčil. Vidíme, že každá ze složek vypadá jako shodný přívlastek substantiva případ, obě se s ním shodují v rodě, čísle a pádě a každá by v obdobném, ba i zcela stejném syntaktickém kontextu mohla vystoupit samostatně, cf. v tom případě, ve kterém se dosavadní postup neosvědčil.... Litevské komplexy tohoto druhu sestávají výlučně z pojmenovávacích jednotek deiktických, zatímco v češtině najdeme i příklady s numerálii, cf. je o dva tři roky starší.4* Jsou vesměs dvousložkové, přízvuk mohou mít jak pouze na jedné, tak na obou složkách; přizvukování kolísá, a to i v rámci jednotlivých komplexů coby formálních paradigmat. Vykládáme to tak, že obě složky přízvuk mají, přičemž jen jeden je hlavní a vymezuje fonotaktický celek, kdežto druhý je vedlejší, fonotaktický irelevantní. Hlavní příklady jsou následující (každý litevský komplex překládám adekvátním výrazem českým a zároveň modelujú z českého materiálu; za komplexem uvádím pro kontrast samostatná syntagmata sestavená ze stejných složek). A) Kontrast vznikne záměnou pořadí složek u téhož syntaktického členu: • padäré tapäčia klaída 'udělali tutéž (dosl. "tu samou") chybu' vs. padärépäčia täklaída 'udělali právě tu chybu'. K litevskému vyjádření (malého) neurčitého množství cf. 6.3.1.1. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 39 B) Kontrast vznikne rozdělením složek mezi různé věty ve stejné syntaktické roli: • skaitýdama ši tQ iškreipé 'při čtení tu tam něco (jakoby "to (a) ono") špatně vyslovila' vs. skaitýdama š£ iškreipé, ta praléido 'při čtení tu něco špatně vyslovila, tam něco vypustila'; • patáisě viena kita (též víena kita) klaldq 'opravil jednu dvě chyby' (jakoby "jednu a zase jinou") vs. patáisé víena klaida, pallko kita 'jednu chybu opravil, druhou nechal'; • siokiü tokiü baldu parsívežé 'navozil domů jakýs takýs nábytek' (jakoby "tadyhletakový (a zase) tamhletakový") vs. ir šiokiu baldu parsívežé, ir tokiü 'navozil i takový nábytek i zase jinačí'; • pálietě kuriuös ne kuriuös (obě složky přizvukované!) mážmožius 'probíral některé po- drobnosti' (jakoby "které (ano), které ne"; nevím, zda nevynechal něco, co by k tomu vlastně také patřilo)49 vs. kuriuös mäžmožius pálietě? i kuriuös neatsižvelgě? 'které podrobnosti probíral? ke kterým nepřihlížel?'. 6.4.2.2 Syntakticky motivované komplexy homogenní vázané odstraňují morfologickou redundanci tím, že gramatické rysy relevantní pro celek jakožto syntaktickou jednotku vyjadřuje pouze u jedné složky. Takové komplexy tvoří v litevštině jedině číslovky. Ve složených číslovkách základních se skloňují všechny skloňovatelné složky, stejně jako je tomu v homogenních komplexech volných, cf. (dúN tukstančiaiN penkiN šimtai^ kěturiasdešimtmv trysN)(N) litai(N) '2.543,- lity' -» {dvíemD tukstančiams0 penkíemsD šimtámsD kěturias-dešimtim trimsD)(D) litams (D); hovorový jazyk však má snahu skloňovat jen poslední složku, se. {dúN túkstančiai^ penkin šimtaíN kěturiasdešimtim trimsD)(D) litams (D), čímž dochází k vázanosti: ne všechny složky nyní vyjadřují ten větný vztah, ve kterém komplex vystupuje. Toto chování (skloňování pouze poslední složky) je názorným příkladem organizačního principu aglutinačnflio, jenž přidává jeden společný gramatický morf vždy celému syntagmatu. U číslovek nezákladních (řadových, druhových, hromadných i dalších), jejichž soustavu vyložíme v knize IV/3, tento aglutinační princip patří do spisovného jazyka a představuje jediný způsob odvozování i skloňování: pouze poslední složka nese derivační sufíx «řadové», «druhové» či jiné «nezákladní» číslovky a zároveň s ním i koncovku podle rodu, čísla a pádu, zatímco všechny předcházející složky jsou buď v (N), nebo v nesklonném tvaru, a to navíc vždy jako číslovky základní, cf. (keturi^ šimtaín septýniasdešimtim penktómsD. řadová)(D) su-kaktúvéms (D) 'k čtyřstému sedmdesátému pátému výročí', pasáulis {tükstantis^ devyni^ šimtaíN devýniasdešimt-mv devyneriaísv dnih0Vá)(I) mětais (I) vyrěsnisllseněsnis 'svět je o tisíc devět set devadesát devět let vyspělejší//starší'.50 Není těžké prokázat, že výše uvedené složené číslovky představují jediné syntaktické slovo: žádná ze složek nemůže být samostatně rozvíjena, mezi složky nelze nic vložit, pořadím složek nelze hýbat. Hůře však prokážeme, že ony číslovky tvoří též jediný celek fonotaktický: každá složka má svůj vlastní přízvuk, se kterým může v jiných syntagmatech vystupovat jako samostatné slovo; lze sice postulovat, že přízvuk první (nebo jisté jedné) složky komplexu je «hlavní», ostatních pak «vedlejší», leč při po- 49 Výraz kufis ne kuris i jemu obdobný käs ne kas 'tu a tam někdo//něco' vypadají jako komplexy třísložkové. Jde v nich nicméně pouze o dvojí výskyt téhož lexému (käs, kuris), který je koordinován gramatématem ne. 50 Protože slovo mětai 'rok' je v litevštině pomnožné, počítají se roky v číslovkách druhových, nikoliv základních. 40 Nomen Liber III tenciálně neomezené délce komplexu toto řešení není uspokojivé. Navíc i uvnitř komplexu lze uplatnit aktuální členění, jež se vyjádří právě přesunem «hlavního» prízvuku v komplexu, cf. tat ivyko tákstantis penkj šimtaí devýniasdešimt šeštais mětais, ne tükstantis keturi šimtaí 'stalo se to v roce tisíc pět set devadesát šest, ne tisíc čtyři sta' (složka s «hlavním», zde kontrastívním přízvukem je vyznačena majuskulemi). Musíme proto uznat, že fonotaktické hledisko, v písmu nezachycované, není heuristicky rovnocenné syntaktickému.51 Zdůrazněme, že s řídícím substantivem se v rodě a čísle shoduje jedině číslovková složka řádu jednotek, tedy právě ta, která se s ním shoduje i v pádě. Jednotkové číslovky, které vyjadřují počet stovek a tisíců, mají rysy MASC a PL podle substantiv šimtas a tükstantis. 6.4.2.3 Syntakticky motivované komplexy heterogenní jsou konstelace morrů, z nichž každý, vzat samostatně, vyjadřuje ve větě jiný vztah. Vlastní vztahy těchto složek přestávají být v důsledku lexikalizace relevantní, na důležitosti nabývá jedině vnější syntaktický vztah celého komplexu ke zbytku věty. Onen vnější vztah tvaroslovně vyjadřuje jen jediná ze složek komplexu, ostatní se tvarově neproměňují. A právě ze systémových analogií oněch neproměnných tvarů usuzujeme na motivovanost specifickými větnými vztahy. A) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované odkazy k větné perspektivě (nejde tedy o větný vztah závislostní, nýbrž vytýkací). Radíme sem: • toks pat se skloňovatelnou složkou toks. Znamená 'stejný' coby totožnost v kvalitě, doslo- va "právě takový" (něm. der gleiche oproti derselbe). Složka pat 'též, právě' je holý kmen zájmena páts 'sám', "právě on a nikdo jiný" a slouží v litevské větě jako ré-matizátor, prostředek zvýrazňující libovolný větný člen, cf. iki pät väkaro 'do samého večera', ten pat 'právě tam, tamtéž', jam pat 'právě jemu'; • tas pat 'totéž' i 'tentýž' má skloňovatelnou složku tas 'ten, to',52 neměnná složka pat je stejná jako u právě rozebraného výrazu toks pat. Komplex vystupuje jako substantivum, cf. gíeda ta pät 'pořád vede svou', dosl. "zpívá totéž", i adjektivum, cf. atějo tas pät žmogús 'přišel týž člověk'; • tam ňkras mající za skloňovatelnou složku adjektivum ňkras 'pravý', 'věrný'. Celek zna- mená 'určitý' ve smyslu "určitelný, leč [zde teď] neurčovaný" a slouží k neurčité deixi: mluvčí dává na jevo, že ví, k čemu odkazuje, a že to posluchači nepoví. Neměnný výraz tám, D.SG MASC zájmena täs zde ve významu "to", je «tematizátor», deiktický prostředek vyjadřující zřetel k něčemu, co se podává jako dané výpovědní situací. Výsledný sémantický rys "určitý" tak můžeme vykládat jako účinek morféma-tických spojení "tomu odpovídající" či "tam příslušný". Přízvuk spočívá vždy na druhé složce komplexu, ať už je ohebná, či nikoliv. B) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované koordinací vůči položkám naznačeným jako situačně dané. Za skloňovatelnou složku mají víenas 'sám, osamocený, jeden': 51 Nevím o studii, která by se zabývala litevskou fonotaktikou ve vztahu k syntaxi. Sám tyto záležitosti zkoumat nemohu. 52 Připomeňme zde, že litevština nemá neutrum. Zájmeno tás je maskulinní složkou z přechylované dvojice tás - tä 'ten — ta' . Femininní tvar je příznakový: odkazuje k referentu jasně opatřenému rysem FEM. Maskulinní tvar odkazuje jak k referentům s rysem masc, tak k referentům bez jakéhokoliv rodového určení: odtud význam tas 'to'. Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 41 • v komplexu ně víenas 'žádný' (dosl. "ani jeden") se uplatňuje ně 'ani', spojka «záporně slučovací», jež popírá, že by šlo přidat byť jedinou položku z kontextově přítomných; • komplex kiekvíenas 'jeden každý', dosl. "co jeden, to...", znamená "všichni" při takovém pohledu na kontextově daný soubor, kdy se nehledá nějaká úhrnná vlastnost, nýbrž probírá každý prvek zvlášť. Uplatňuje se zde adverbium kíek 'kolik', jež funguje jako jako koordinační výraz 'co - to', 'kolik - tolik'. Přízvuk opět spočívá na druhé složce komplexu, shodou okolností vždy ohebné. C) Lze vyčlenit heterogenní komplexy motivované determinací zájmenného výrazu. Protože zájmena běžným způsobem syntakticky determinovat nejde (v tom spočívá jejich hlavní syntaktická omezenost), uplatňují se výrazy s povahou částice, jež modifikují platnost celé věty, případně koordinují či komentují textové výskyty vět nebo jejich částí. Komplexy tohoto druhu jsou v litevštině nejhojnější. Zde se omezíme pouze na ty, jež lze syntakticky zařadit jako adjektiva nebo substantiva, e.g. kas nórs, kai kuris, kažin koks, kazkóks, bet katräs, a budeme vlastně jen ilustrovat různé možné morfémové konstelace. Svůj jediný přízvuk nesou tyto komplexy - shodně s případy A i B - vždy na druhé složce, ať už je ohebná, nebo ne. Přestože se píší povětšinou odděleně, představují vždy jediné fonotaktické slovo a syntakticky nedělitelný celek: mezi jednotlivé složky nemůže vstoupit žádný morf. Ve skloňovatelné složce vystupují tázací a vztažné výrazy redukovatelné na kořen A:-, e.g. kás, koks, kuris, katräs (cf. IV/3). Jako nesklonná složka slouží • kai, jež samostatně funguje coby relativum okolnostní, cf. kai... tai 'když... tak'. V kom- plexu kai -&- k- je vyjádřena neurčitost nepříznaková: 'někdo', 'některý', 'cosi'; • kažin, zkráceně kaž, původně věta käs žino 'kdo ví'. V komplexu kažin Ukaž- -&- k- je vyjádřena neurčitost s nepředvídatelnými možnostmi: 'kdovíco', 'kdovíjaký'; • bet, samostatně fungující jako přípustka "ale, nicméně". V komplexu bet -&- k- je vyjád- řena neurčitost s nahodilým výběrem z daných možností: 'kterýkoliv', 'kdokoliv'; • nors, staženina z norési dosl. "budeš chtít". V komplexu k- -&- norí je vyjádřena neurči- tost se záměrným výběrem z daných možností: 'který chceš'. Svou stavbou patří k typu C) i výrazy nekás 'nevalný, špatný' (ADJ), nekóks idem, kde vystupuje záporná částice ne (nepřízvukovaná). Ta slouží coby lexikálněderivační prefix. Přináší hodnotu depreciatívní, jak jsme pro běžná substantiva předvedli v části 5.1.6,53 takže ne kažin kas (psáno odděleně s ohledem na oddělenou grafiku kažin kas) neznamená "něco obyčejného // někdo obyčejný", což by stačilo k popření "ne kdovíco//kdo", ale přímo 'prkotina', "něco bezvýznamného", ve spojení s rysem "životnost" pak 'nula, nicka', "někdo bezvýznamný" (Svbst). Tento slovotvorný komplex se vztahuje i na adverbia, cf. kaíp 'jak' -* nekaíp 'mizerně', kíek 'kolik, hodně' -» nekíek 'jen trochu málo', a jak dokládá již ne kažin käs, nevyhýbá se ani komplexům, cf. kažin kuř 'kdovíkde, kdovíjak daleko' -» ne kažin kuř 'kousek odtuď, kažin koks 'kdovíjak výtečný" -* ne kažin koks 'ubohý'. Právě proto však, že formant ne - na rozdíl od všech ostatních, které jsou výše uvedeny - přistupuje i ke komplexům, a zároveň že modifikuje výchozí význam ne jeho prostým větným popřením, jak by odpovídalo syntagmatické motivaci, nýbrž přiřazuje mu krajní opak, vyjímáme útvary jím odvozené z tohoto výkladu morfosyntakticky motivovaných 53 Připomeňme, že ne-tuřtas není pouhé popření "bohatství", kam by se stále ještě vešla jak "střídmost" ozdobená důstojností, tak "skromnost" nebránící štěstí, nýbrž krajní protiklad k němu, "bída", jež důstojnost i štěstí znemožňuje. Podobně ne-tiesä není ledajaké popření "pravdy", jímž může být i "omyl", "přehlédnutí" či "nedopatření", nýbrž vyložená "lež". 42 Nomen Liber III komplexů — podobně jako jsme substantívni deriváty s prefixem ne vyňali ze slovo-tvorby morfologickou konversí (5.1.6). D) Nakonec vyčleníme heterogenní komplexy motivované vztahem predikace. Takovou motivaci vidíme ve výrazech vis-kas 'všechno', kit-kas 'něco jiného', niě-kas 'nikdo//nic', daüg-kas 'leckdo//leccos', a to v podobě (predikát -&- kas), cf. visa kás 'je všechno, co...' -> vis-k-as 'všechno', kita kás 'je něco jiného, co...' ^kit-k-as 'něco jiného', něrá käs 'není kdo//co...' -* niě-kas 'nikdo//nic', daüg (yrä) kás 'je mnoho, kdo //co...' -» daüg kas 'leckdo//leccos'. Že se daüg kas píše zvlášť, kdežto viskos, kitkas i niěkas dohromady, je irelevantní: ve všech čtyřech případech jde o jediné fonotaktické i syntaktické slovo. Komplexy se skloňují ve složce kas, druhé, tedy podle paradigmatického typu F+ + a bez proměny v kategorii čísla (koncovky jsu formálně SG). Přízvuk spočívá na složce první. Vznikají tak absolutní paroxytona; mimo spisovný jazyk lze doložit i varianty typu 2B vzniklé prosodic-kým i morfologickým přehodnocením kmenů komplexních v kmeny jednoduché, v případě prosodické varianty daug kás může jít i o přeřazení k podtypu C). Popsaný model ustrnulých syntagmat predikatívních je neproduktívni, uvedené příklady jsou všechny, které soudobý jazyk užívá (cf. AtgDLKŽ). 6.4.3 Čtenáři, který si všiml, že v bodě D) předchozí části 6.4.2.3 vykládám syntaktickou motivací stejné komplexy, které jsem v části 6.4.1.3 vykládal motivací morfologickou, blaho-přeju k tomu, že si při čtení až do těchto míst udržel bdělost. Sotva lze oddíl o morfosyntak-tické motivaci uzavřít lépe než příkladem, kdy se morfologický a syntaktický výklad v plné své rozdílnosti setkávají. Dvojí motivace první složky u niě-kas, totiž neillně "aniž" ze strany morfologické a nérá "není" ze strany syntaktické, nestojí v rozporu: v obou případech se konstatuje, že "není co//kdo", přičemž neexistenci vyjadřuje jednou záporná juxtapozice, se. "a nelze přidat", jednou záporná predikace, se. "nevyskytuje se, co//kdo by mohl...". Otázku, jak to při vzniku výrazu niěkas «doopravdy bylo», není rozumné klást: postup, pro nějž jsme se zde rozhodli (porovnávání jazykového znaku s jinými jazykovými znaky uvnitř systému, který jejich vskyt vůbec umožňuje), k odpovědi nevede, a kdybychom i nějakou jinou cestou odpověď získali, nijak by neovlivnila naše porozumění litevské terciární deklinaci. Leč musím přidat ještě jeden pohled na problematiku morfosyntaktických komplexů. Komplex je komplexem proto, že dva lexémy, schopné jeden každý vystupovat jako zvláštní větný člen, se sdruží tak, že ve větě představují větný člen jediný. Zda k tomu skutečně došlo, prokazujeme možností, či naopak nemožností obměny jednotlivých lexématických složek vyšetřovaného komplexu při zachování všech syntaktických vztahů v dané větě. Podívejme se v této souvislosti na výrazy typu víenas kitq, vieni kitu, viená kitai, jež do češtiny překládáme "(se/ si) navzájem". Obě složky vykazují vždy stejný rod (MASC :: FEM) i stejné číslo (SG :: pl), v pádech se však liší: víenas je v podmětovém nominativu, kitas v pádu předmětové rekce, případně i s předložkou, cf. vieni i kitüs neatsižveígia ' navzájem na sebe neberou ohled '. Na počátku oddílu 6.4 jsme rozebírali vétujuodu nekeňčia víenas kito 'oni dva se navzájem nesnášejí'. Předvedli jsme, že výraz víenas kito, byť sestává ze dvou fono-taktických slov, vytváří jen jeden větný člen, protože se dá nahradit jediným lexé-mem, e.g. saves, pämotés, ne však dvojicí lexémů, e.g. *Jönas Marijos. Abychom dvojici Jonas Marijos vůbec mohli uvést jako náhradu za víenas kito, převedli jsme Caput 6 Terciární deklinační paradigmata: prónómina a numerália 43 nejprve podmětový nominativ juödu 'oni dva' na genitív tematické prolepse jüdvleju 'pokud jde o ně dva'. Tím se ve větě uprázdnila podmětová pozice a složka vienas ji okamžitě obsadila. Zdá se, že vienas klto je komplexem z donucení, z nedostatku vhodných syntaktických příležitostí. Litevské gramatiky takové výrazy nijak netematizují,54 podívejme se na ně proto v širších souvislostech. Vyjdeme z lexikálního obsahu obou složek: vienas znamená "sám, zvlášť vyčleněný, jeden", kltas pak "jiný, odlišný, další". Při společném textovém výskytu tak vedou na dvojí designaci, jež z textově daných možností vybírá nejprve jednoho zástupce {vienas), pak ještě dalšího {kltas). Protiklad SG :: PL přitom vyjadřuje, zda se ti zástupci vybírají jako jednotlivci nebo jako skupiny, protiklad MASC :: FEM potvrzuje, že zástupci se vybírají z textově daných designátů jmen toho či onoho rodu.55 Nyní rozlišme tři konstelace. • Není-li textovou situací nijak dáno, jak se jednotliví zástupci vybírají, pokládáme výběr za nahodilý. Právě to motivuje komplex vienas kitas (vyskytující se i s jediným přízvu-kem coby vienas kitas) o významu "tu a tam někdo//něco", jejž jsme předvedli v 6.4.2.1. Obě složky nutně vystupují ve stejném pádu. Kdyby tomu tak nebylo, popřela by se interpretace, že v prvním i druhém případě se vybírá stejným způsobem ze stejného souboru. • Je-li naopak textovou situací dáno, kteří zástupci se vybírají, interpretujeme souvýskyt vienas — kltas jako kontrast "ten jeden" vs. "ten druhý". Stojí-li každý výraz sám ve zvláštní predikaci, elementární větě, vzniká paralelismus "jeden [dělá to] —druhý [dělá ono]". Pádová shoda obou výrazů jistě podtrhává strukturní paralelismus kontrastívně postavených vět, není však nezbytně nutná, cf. "jedni s tím souhlasili — jiným se to nezdálo".56 • Kontrast vienas — kltas, což již předpokládá, že výběr designátů je z textu jednoznačně dán, se však může vyskytnout i v rámci jediné větné predikace. Právě zde místo paralel-nosti dochází ke střetu, což vede na interpretaci "navzájem". Nutnou podmínkou je, že každá ze složek vienas — kltas vystupuje v jiném větné vztahu (jinak by šlo o koordinaci, což je svého druhu paralelismus), a to se projeví i rozdílnými pádovými tvary, e.g. kltq.lkltolkitám. Souvýskyt vienas — kltas v jediné větě je při této funkci tak důležitý, že se výslovně užívá 54 Nemluví o nich ani naše referenční DLKG ani s ní myšlenkově propojená Valeckiené (1998), ačkoliv obě práce shodně vyčleňují třeba dvojici vienas — kltas (vždy shodné v rodě, čísle i pádu) coby prostředek koordinace dvou vět o paralelních syntaktických strukturách, e.g. vienl ta kalněli vaďina Milzlnkapiu, kiň Šméklu kálnu 'jedni tomu vrchu říkají Mohyla bohatýrů, jiní Strašidelná hora'. Pouze Rozinas (1996: 1.11.5), nakolik vím, tematizuje typ vienas kltq coby zvláštní druh zájmen, jimž říká «reciproční». Argumentuje přitom referenční sémantikou, proměnlivosti syntaktických rolí si nevšímá. V našem popisu však syntaktické role a morfologická způsobilost k nim jsou pro argumentaci klíčové. 55 Do protikladu čísla lze teoreticky zahrnout i DU jako odkaz ke dvojici. Rys PL může formální shodou potvrzovat i individuální designát označovaný jménem pomnožným: spisovná norma vyžaduje nahradit vienl výrazem vienerl, leč kiň zůstává beze změny, cf. vienerl metal — kiň metal 'jeden rok — druhý rok'. 56 Tento interpretační postup je tak dobře zaveden, že sama skutečnost paralelního výskytu vienas — kltas ve dvou textově sousedních predikacích vede k obsahové interpretaci "je možný kontrast mezi dvěma skupinami" a nutí nás hledat, z čeho takové skupiny vybírat. Dobře to vidíme na příkladu vienl ta kalněli vaďina Milzlnkapiu, kiň Šméklu kálnu 'jedni tomu vrchu říkají Mohyla bohatýrů, jiní Strašidelná hora' (n.54). Toto souvětí jistě předpokládá textovou přítomnost designátů pro "vrch", teprve ono však sděluje, že vůbec existují dvě skupiny lidí odlišené jistým vztahem k tomu vrchu. Nomen Liber III obou lexémů, i když pro první z nich ve větě není syntaktické místo, cf. juôdu (N) nekeňčia (VF) víenas (N) klto (G) 'oni dva se navzájem nesnášejí', ad litteram "oni dva nesnášejí jeden druhého", kde "oni dva" i "jeden" svými nominativy pretendují na syntaktickou roli podmětu, zároveň ji však zastávat nemohou. U typu víenas kitq, vieni kitQ., viená kltai "(se/si) navzájem" proto dílčí morf víenas interpretujeme jen jako složku morfématického komplexu, jenž vystupuje v syntaktické roli jistého nepodmetoveho větného členu. Složka víenas se sice neskloňuje, leč proměňuje v rodě a čísle.