JOSEF THOMAYER:
DOJMY POCESTNÉ
SEBRANÉ SPISY SVAZEK VI.
V PRAZE
NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ  UNIB A. S. 19Í0.
VEŠKERÁ   PRÁVA   VYHRAZENA.
T1BKKM   >UNIE«   V   PRAZE.

ti íjlOjCCOlCClojQOOQu íí
i.
Po stopách Máchových.
(1891.)
Sotva který básník náš zasáhnul tak účinně v duševní život studující mládeže české jako Karel Hynek Mácha v letech šedesátých. Rehabilitován v tehdejší době veřejností českou, hlavně mladšími spisovateli, stal se záhy miláčkem studující mládeže české, a láska k spisům jeho vzrostla v pravý, bezpodmínečný kultus. ,,Máj" a „Cikáni" bezpočtukráte čteny a vždy s nadšením. Ba pochybuji, že dnešní básníci čeští, v mnohém ohledu nad Máchu — aspoň po mínění mém — značně vynikající, těší se takové úctě jako v letech dotčených K. H. Mácha, jemuž se svého času nedostalo ani té ,,cti", aby ukázky ze spisů jeho v obvyklých tehdy anthologiích školních místa nalezly. A přece byl Mácha více ctěn než officielní básníci z anthologií, a nejeden z dnešních našich
'
I mužů rád se as přizná k tomu, že svého času valnou část básní Máchových do svého alba si opsal. Sám patřím k těm, kteří po dlouhou dobu aspoň „Máj" s pietou ve vlastním opise opětně pročítali. Ovšem jako muž jsem v kultu Máchově značně ochladnul a nemohu popříti, že zvláště forma básní Máchových, jsouc valně místy tvrdá a často málo libozvučná, značně kontrastuje s verši tehdejších jeho vrstevníků v poesii světové, zrovna tak, jako forma moderních básníků našich značně jej předstihla. Avšak ani dnes nepřestává mi imponovati pozorovací bystrost Máchova a mnohá místa z veršů i prosy jeho vryla se mně, zrovna tak jako stům jiných, bezpečně v paměť, že maně mi tanou nejednou slova Máchova na mysli při rozmanitých událostech životních.
Zvláště se mi přihodilo, že na svých poutích po vlasti české vícekráte jsem zabloudil v místa, jež druhdy též Mácha navštívil a na něž ve svých spisech častěji naráží, jindy zase při povšimnutí si toho anebo onoho detailu v přírodě bezděčně jsem si vzpomněl na některý řádek Máchův, a tu nejednou s velikou úctou bylo mi přiznati, jak výborným byl Mácha pozorovatelem a jak mnoho v něm česká literatura ztratila. S potěšením si vzpomínám proto nejednou na moje stopování Máchových šlépějí a nakonec nemohl jsem odolati, abych vzpomínkám nedal jakous takous formu literární.
Dovolte mi tedy, abych vypravoval.
*          *
*
6
Kráčeli jsme jednou s třemi přáteli od svatého Jana pod Skalou ke Karlovu Týnu. Byl krásn-' májový den a třešně byly již osypány oblak" bílých květů. Cesta ke Karlovu Týnu ved z valné části lesem, přebohatým, jak mnohém známo, různými kvítky. Zvláště si vzpomíná mile na růžovou odrůdu protěže, jíž jsme n jedné mýti našli celé kopce. Šli jsme již drahno" chvíli a Karlův Týn byl patrně v nejbližším sousedství. Leč posud nebylo po známé věži hradské ani stopy. Konečně vynoří se v malinké vzdálenosti od nás valná část hradu v boku mezi dvěma pahorky. V tom okamžiku počala žežulka kukati a my všichni téměř bezděčn počali recitovati:
Z temna lesa žežulička zakukala, zaplakala pod Karlovým Týnem. Karlův Týne, pevný hrade, památníku reka spustlý atd.
Situace tak frappantně upomínala na nálad veršů Máchových, že s obdivem jsme si to jede druhému opětovně připomínali. A nelze si sko rem ani jinak pomysliti, než že Mácha za podob ných as okolností jako my druhdy s Karlovy Týnem se setkal a setkání to i s náladou v duš jeho vznikající tak trefně prostými verši vylíčil. Kdo jen jiskru lásky k starým památkám našim chováš, jdi jednou po jaru ke Karlovu Týnu a přesvědčíš se, co hlubokého citu kratičká báseň Máchova ukrývá.
*          *
Nejednou lámávali jsme si hlavu nad \ erši Máchovými na počátku „Máje":
„Svou lásku slavik růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech ..."
považujíce „vonný vzdech" za pochybení, neboť rozumovali jsme, prvního máje růže ani šípek nekvetou. Při tom jsem ovšem pomýšlel spíše na básnickou licenci nežli na co jiného. Neboť nalezl jsem nesčíslněkráte, že básníci (české nevyjímaje) přerůzné podivuhodnosti přírodní ve svých pracích zaznamenali. Přesvědčil jsem S3 však sám, že i v tomto znění dají se dobře verše Máchovy obhájiti.
Šel jsem kdys od Rakovníka procházkou nad nádraží jakýmsi dosti hlubokým úvozem. Nebe bylo zamračené a nebylo viděti nikde ani živou duši. Čekaje na vlak, měl jsem více jak hodinu času a vykračoval jsem si pohodlně, když tu       i pojednou ucítil jsem intensivní vůni růžovou.      fl Soudě, že vůně tato pochází as od odrůdy šípku s drobným lístkem, jehož větve i listy velíce silnou vůní růžovou se vyznačují,*) hledal jsem zdroj vůně tak dlouho, až jsem jeden keř uprostřed jiných nevonných nalezl. Leč již v tom okamžiku, kdy z dáli vůně růžová mne překvapila, tanula mi na mysli Máchova slova „růžinu jevil vonný vzdech",
a maje potom kytici vonných haluzí v ruce, myslil jsem si, že jedině k této odrůdě šípku slova Máchova se hodí; neboť sotva jiná růže
*) Tuším Hosa rubiginosa sluje odrůda ta. 4'
jeví tak „vonný vzdech" jako tato, a citované dva verše prohlásil jsem v duchu za správné, neboť vonný tento šípek již prvního máje svůj ..vzdech" vydávati může.
*
Kokořínská zřícenina v posledních dobách častokráte se jmenuje, snad jí Máchův popis k popularitě dopomohl. Jest také popis Máchův tak trefný, že jediné mladistvé oko, které se po šírém světě méně poohlédlo, tolik detailů zřícenině odkoukati může. Kokořínská zřícenina jest několika cestami přístupná a postavena jest na hřbetu zasahujícím v nepříliš široké údolí, jehož stěny lemovány jsou podobnými útesy skal, jaké v severních Cechách, zvláště v okolí Turnova a Jičína v neobyčejné kráse vidíme. Také jedině cesta údolím tímto mnoho zajímavosti poskytuje; jiné cesty, jež vedou vysokou rovinou, do níž údolí kokořínské jest jaksi vyryto, jsou zdlouhavé a nudné. Zvláště cesta, kterou jsem já z Liběchova ku zřícenině kokořínské kráčel, vyniká obzvláštní jednotvárností, již mně a soudruhům mým parné paprsky sluneční nikterak nezpříjemňovaly. Zde člověk pořád kráčí planinou a mizí ves za vsí a po hradě posud ani památky. Teprve za vsí Kokořínem zajdeme v lesík a v tomto náhle se objevuje zřícenina na jmenovaném hřbetě — nižším, nežli je planina, jíž až dosud bylo kráčeti. Hrad je zastrčený, neveliký, a věž jeho má dosud kuželovité zakončení, při čemž kužel jest mnohem méně objemný než kulatá věž, a tak jaksi na věž na-

sedá. Kolem kužele dosud se pne zakrnělý stromek jako za časů Máchových.
Vzpomeňte si nyní na popis Kokořína, jak jej Mácha v „Cikánech" podává:
Stavba hradu toho a obzvláště kulaté věže jest zcela přiměřena rozmnožiti tichou hroznost krajiny. Je bledě žlutá, základ její zdá se z jediného kusu sestávati. Zeď její náramné je tloušťky a až k špičaté, taktéž přižloutlé kamenné střeše ani jediného okénka nemá. Zcela jest hladká a drobné ozdoby, jako hříčky na krku velikána pod přístřeším jejím umístěné, činí, že hrozná její síla tím strašněji doléhá na zbloudilého udiveného poutníka. Na něco širším přístřeší chvěje se mladá bříza a přiléhajíc k špičaté, nevysoké střeše od ní na dol se kloní, co jednotlivé péro za kloboukem loupežníka."
Myslím, že i ten, kdo by o Kokořínu z předchozích řádek po prvé se dověděl, o plastičnosti a trefnosti popisu Máchova přesvědčen býti musí a zvláště srovnání kužele věže s kloboukem loupežníka zdá se mi býti velice trefným.
Leč Kokořínských zřícenin, tak jak je Mácha viděl i jak i já je před 30 lety zastihnul, není více. Nynější majitel Kokořína dal hrad opraviti a věž není víc taková, jak ji Mácha popisoval. Pel poetického popisu Máchova jest ten tam (dodatek z roku 1920).
*             ♦
*
Krajina kolem Doksů málo je v Cechách známa a přece patří k nejkrásnějším, jaké v Cechách máme. Vysoké Bezdězy, které téměř 10
celým středním Čechám jsou za pěkného počasí viditelné (sám jsem je viděl zřetelně pouhým okem se strání nad Kutnou Horou), tvoří jaksi základ krajiny doksské a považujú již návštěvu hradu bezdězského za výlet z nejpěknějších, jaké v Cechách máme. Kdo se neštíti trošku námahy, může návštěvu Bezdězu dobře si z Prahy za jediný den odbýti. S věže hradní pak přehlížíme, jak pochopitelno, ohromnou část království českého. Nepřehledné lesy, role, nesčíslná místa prostírají se tu pod okem divákovým a ztrácejí se na horizontu v modravé mlze. K nejzajímavějším však pohledům patří doks-ská krajina, přiléhající na severozápadu těsně k úpatí Bezdězu. Rada temně zelených lesů, pokrývajících četné pahorky, je v pravo od městečka Doksů přerušena velikým rybníkem, jemuž co do krajinářské dekorace sotva co je rovno. Rybník totiž je nalit do pánve, roubené skupinou lesnatých, dosti vysokých hor a má hráz tak ukrytou, že v prvém okamžiku člověk domnívá se míti před sebou jezero, jímž také krajina tato prý v dobách pradávných byla. I veliké rozměry rybníku zcela dobře jezero připomínají. Sotva lze si pomysliti co příjemnějšího než letní večer na rybníku doksském. Na písčitém okraji je samý les, jen směrem k městečku je pruh luk, lemujících vysokým rákosem a puškvorcem poslední výběžky rybníka. V trávě a v rákosí hemží se to vodním ptactvem, kteréž vidouc se nepozorovaným, štěbetá a hašteří se, a často viděti v šeru jednotlivce nemotorně nad samou vodou sem nebo
11
tam přelétnouti. Na jednom místě vyčnívá z vody malý kamenitý ostrůvek, zvaný Myším zámkem. Stíny hor dopadají při západu slunce na vodu a způsobují tak malebné střídání se barev na hladině vodní. Navštívil jsem rybník doksský jako člověk, který se dosti po světě ohlédnul. Viděl jsem Evropu od Dněstru k Temži a od písčin brandenburských až k čarokrásnemu ostrůvku Capri, lemovanému azurově modrými vlnami mořskými, leč večer na jezeru
tdoksském utkvěl mi přece jenom v paměti velice živě. A do tohoto krásného kouta vlasti naší položil Mácha děj svého Máje. Píše ve svém denníku: „Děj se koná u města Doks mezi horami, na nichž se hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Ralsko, k východu, západu, poledni a půlnoci ukazují." Divím se jen, že zde Mácha nepoznamenal také originální jestřebí, stojící na lysém kopci a postavené druhdy na strmé skále, proťaté točitými schody, jimiž před lety jedině bylo možno hradu dostoupiti.
Vezměte nyní do ruky „Máj" a pročtěte v něm četná místa věnovaná krajinomalbě, abyste viděli, jak ostře se krajina doksská v Máchovu duši vryla, jak velikým pozorovatelem byl tento nešťastný, několika dvacetiletý mladík. Musil bych na doklad zde citovati téměř celý „Máj", abych slova svá prokázal pravdivými. Leč jedno aspoň místo si jako doklad neodepřu:
Hluboce pod nim krásný dol. temné jež hory broubl kol,
i -
lesů věnec objímá,
jasné jezero dřímá
u středu kvetoucího dolu.
Nejbllž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvitá,
vždy zeleněji prosvítá,
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubi břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor
a malých člunů rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží —
I na jiném místě vzpomíná si Mácha krajiny, v níž odehrává se děj ,„Máje". Přečtěte jen „Večer na Bezdězi" v „Obrazech ze života mého". A jako každý jeho popis, i zde je velice trefný. Vzpomeňme jen tohoto místa: „Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé, husté zapadaly mraky, temnější nad tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel a veliký doksský rybník se chvěl polou v sluneční záři, polou na mdlém světle měsíce. Nad Doksy hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev se, vyhlížel co obruba temná jasně krásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zdrcený hrad Jestřábí, co loď mořská v pestrých barvách oblé duhy, jako za barevným závojem."
Popis ovšem romanticky nazírajícím okem diktovaný, ale srovnejte popis ten se střízlivým vypsáním mým a uznáte, že liší se vypsání Máchovo od mého, jako krajina malovaná, do
13
níž vložil umělec kus své duše, od střízlivé reprodukce tužkové.
*          *
' *
S krajinomalbou potkáváme se vůbec v Máchových spisech velice často. Leč kdybych probíral jedno místo po druhém, nedospěl bych nikdy k jinému cíli, než že popis Máchův je vždy výborný. Ať líčí krajinu jičínskou s Rumburkem a Bradlcem („Valdice") anebo sázavskou krajinu („Klášter sázavský"), je popis jeho vždy věrný a charakteristický. Od smrti jeho uplynuly padesát čtyři roky. A od těch dob vstoupila technika spisovatelská do fase valně jiné. Novelista, romanopisec i básník u velikém počtu snaží se vystihnouti slovy svými život i místo, v němž kus života se odehrává, jak možno věrně, bez všech příkras, jež romantikové si druhdy oblíbili. Nadešel v tvoření básnickém čas, v němž práce básníkova v nejednom ohledu upomína na způsob práce popisujících věd přírodních. Kterážto podoba obojího tvoření sahá tak daleko, že popisující básnik, jako přírodo-zpytci, nevyhne se ani zjevům odporným aneb hnusným. Ba mnozí dokonce — jako v některých svých spisech Zola — právě zjevy odporné pro básnické tvoření své vyhledávají.
Dosti se již o tomto způsobu moderní práce básnické namluvilo a napsalo. Sám patřím k těm. čtenářům, kteří nedovedou se spřáteliti s mrazivou náladou, jakou v člověku povzbudí čtení práci Dostojevského, Garšina, Rešetníkova a jiných renomovaných, zvláště ruských spisova-

telů. Avšak, jakož vidno z předchozích poznámek, Mácha nebyl pouhým romantikem, jak se často tvrdí, který by si byl v pracích svých vy-básnil nejen život, ale i místo, nýbrž svědomitě budoval na základě bystrého pozorování svého a to myslím, že mu přičísti dlužno jako zásluhu nemalou. Kde já aspoň po stopách Máchových jsem kráčel, všude vidím, že líčil téměř jako moderní realismus básnický.
IL
Londýnská neděle.
(1884.)
Je to stará, dávno známá věc, že cizinec, si může — je-li osamělý — v neděli v Londýně zoufati. V den ten žije Angličan jen sobě, své rodině, svému náboženství a zůstavuje cizinci, aby, libo-li mu, činil totéž. Uslyšev o osudném dni tomto tolik různých zpráv přiznávám se, že byl jsem na prvý nedělní den v městě tomto nad míru zvědav. Přijel jsem do Londýna v pondělí ráno a měl jsem tudíž času dosti nejpotřebnější vědomosti si opatřiti, proto jsem si také vůči neděli dosti troufal.
Sobota končí ovšem fulminantně. Kdo jen může, bohatě večeří a popíjí, což jsou jak známo obyčeje, ve které se cizinec ještě nejsnáze vpraví. Angličan sice v tom svém životě dosti jí, při nejmenším dvojnásob tolik, co my skromní Pražané, avšak na sobotní svůj výkon může si zakládati, večer ten práci svou ve příčině této zdvojnásobňuje. Když jsei.\ jel v dotčenou sobotu o půlnoci omnibusem domů, tísnili se „gentlemenové" všeho druhu v hostincích jako o překot a „hot" i „cold" whisky tekla v prou-
;«
dech. Při tom v hostincích slavnostní osvětlení. Tam celé bouquety elektrických, na způsob květů upravených lampiček, zde zase celé řetězy plynových plamenů. Slovem chystali jsme se na tu boží neděli řádně.
Položil jsem se do postele, veliké jako biliard, s pevným přesvědčením, že zítra později vstanu, než jindy. V Londýně je vůbec život poněkud přesmyknutý a v pěknějších ulicích nestojí ruch před desátou hodinou ranní za mnoho. Za to ovšem bdí se poněkud déle a má-li člověk na příklad vůli, může se dáti ještě o jedenácté hodině večerní při magnesiovém světle vyfotografovati. Následkem toho se také poněkud později vstává, což mimochodem řečeno je opětně zvyk, ve který já jsem se bez všelikého sebezapření již druhý den vpravil. V osudnou neděli však jsem chtěl ještě později s lůžka svého vstáti (vycestovati by byl pro kolosální rozměry postele správnější výraz) — hodinu, která mi při tom tanula na mysli, ovšem nepovím, mu-siliť by se pražští přátelé moji za mne červenati. Avšak úmysl můj byl odůvodněný, vědělť jsem s více stran již, že v neděli jsou v Londýně krámy, hostince ba i trafiky zavřeny, drožkáři nevyjíždějí na ulici, omnibusů jezdí jen polovina, vlaků železničních ještě méně, škol není a do museí se nesmí. K tomu si přirk yslete že byl listopad s opelichanou přírodou a zcela úctyhodnými mlhami, a uznáte tuším již nyní, že proslulá neděle londýnská skutečně není zábavná a že úmysl můj — pozdě vstáti, nebyl tak zcela pošetilý.
Thomayerovy spisy VI. — 2.
Avšak znáte lidský osud v té příčině zajisté sami. Máte-li odejeti o páté hodině ranní vlakem z domova, musíte použíti všech vymožeností nové doby, abyste se dostali v pravý čas na nádraží. Lehnete-li ale s úmyslem, že pozdě vstanete, mohli byste třeba v listopadu o čtvrté hodině ranní poslechnouti si slavíka. Tak bylo bohužel i se mnou. V sedm hodin ráno jsem byl již čilý jako mřen a v půl osmé četl jsem již po desáté v několika zábavných knihách, jež jsem s sebou vozil. Těšil jsem se však tou blahou nadějí, že při snídani dostanu jako jindy dopisy z domova a pražské časopisy, a již jsem se viděl, jak polooblečen přečtu české listy od titulu až do zodpovědného redaktora. Domácí paní přišla sice se snídaní v určitou chvíli jako hodinový stroj, avšak marně ohlížím se po listech a dopisech. „Noviny jsou snad ještě v dole?" oslovím miss. „Nikoliv — dnes listo-noši neroznášejí ničeho! Je neděle!" — „Vida," pomyslím si, „ta neděle začíná vskutku způsobem zajímavým," a počínám s resignací prohlížeti snídani. Thé, mléko, vejce na másle, smažená slanina, chleba s máslem (které ovšem, jak smutná zkušenost mne již dříve poučila, nebylo dítětem smetany, nýbrž továrny) — jak praveno, Angličané jedí o hodně více nežli my ubozí Pražané. Snídám pomalu a nad každým soustem přemítám. Co však naplat, v půl desáté snídaně až na osudný chléb s máslem nezří více světla božího. Vytahuji doutník a počínám k mravnímu zděšení své domácí paní drahý, ale špatný výrobek tento kouřiti v bed-roomu —
18

v ložnici. Ať — jsem cizinec — co mi je po zvycích anglických.
Je deset hodin a stojím s doutníkem před domem. Naše ulice není sice nikdy živá, ale dnes se teprve vydařila. Pro mlhu není vidět do protějších domů, plyn svítí, ale nedáte-li pozor, rozbijete si nos o lucernu. K tomu všemu drobounce poprchává — myslil jsem na základě mělkých svých vědomostí meteorologických, že mlha padá, a že se později vyjasní. Konečně živá duše. Prodavač masa — tuším koňského — pro kočky, jenž každého rána ulicí naší probíhá, blíží se také dnes a provolává plačtivě lyrickým tonem svým obvyklé „cats meat". Již se vynořil i se svou opalkou z mlhy a čtyři kočky, tři šedivé černě žíhané a jedna bílá provázejí jej, pohlížejíce s důvěrou na mnohoslibný jeho košík. Je čtvrt na jedenáct. Vycházím bez cíle po ulici. Po chodníku, dík drobnému dešti, dosti bláta; než uplyne pět minut, mám obuv zablácenou. Přicházím za roh, kde stává každodenně několik leštičů obuvi. Dnes je tu jen jeden, všimnul jsem si ho již vícekráte, vybízelť mne každodenně, abych si od něho dal ciditi obuv svou. Dnes však ukázal pouze prstem na mou obuv a udělal k tomu posuněk, že mi bylo jako by mi nůž do srdce vrážel. Automaticky kladu jednu nohu na jeho skřínku polepenou návěštím, že Friarovo leštidlo je nejlepší, a klidně pohlížím, jak mi stařec pečlivě každou skvrnu stírá. Dvě minuty a je hotov. Zaplatím dva pence a kráčím dále, abych věděl, že jsem vlastně vyvedl hloupost. Než dojdu na Oxford Street, mohu si dáti ještě
klidně aspoň patnáctkráte operaci tuto opětovati a mohu býti jist, že tam dorazím zablácen. Však cesta v drobném dešti i v blátě není valně příjemná, sedám proto do kolem uhánějícího omnibusu a jedu, aniž bych dbal kam. U Westminsterského mostu vystupuji, zrodilaf se v mé hlavě myšlenka, že bych mohl navštíviti Battersea park. Přes most však musím pěšky, snad tam na pravém břehu najdu nějaký rozumný omnibus, který mne do parku odveze. Jdu pomalu a dívám se na ozdobnou věž parlamentu, která mlhou neurčitě prokmituje, a naslouchám, jak zvony na věži v akkordu vyzvánějí každou čtvrt hodiny. Již jsem na mostě. Déšť stává se hustším a hustším a sdružuje se s příjemným větrem, jenž každou chvíli mi slibuje rozlámati deštník. Každý by byl blázen, kdo by se plahočil přes most, když nemusí. Obrátím se, jdu na konec mostu a sedám do omnibusu, abych jel zpět. Je čtvrt na dvanáct a jsem zase u svého domova předkládaje si otázku, co tecf. Zapaluji s resignací nový doutník, avšak již musím šetřiti, doutníků mám na mále a krámy jsou zavřeny. Nová výtečná myšlenka. Navštívím krajana doktora M. Skorém se na sebe zlobím, že mě to nenapadlo dříve. Krajan bydlí nedaleko a v šesti minutách jsem u jeho dveří. Klepu — nikdo se neozývá. Ohlašuji své jméno a krajan otevírá. Šťastný ten člověk právě vstává a myje se, má však kromě toho láhev piva na stole a častuje mne. Mluvíme o anglické armádě, o Salvationarmy, která u velikém processí před chvílí tudy táhla
20
do některého kostela, o událostech v Sudanu a nešťastném konci Hicksa-paše, o koketnosti anglických dětí, o nestálosti anglických punčoch a pak ještě o dvacetipěti jiných neméně důležitých předmětech. Konečně jsou tři čtvrti na jednu. Bohudík)' můžeme jíti k obědu, neboť od jedné do tří hodin jsou hostince otevřeny. Jedl jsem sice ještě před chvílí, ale co na tom. Obědem zabijeme aspoň půí~~druhé hodiny. Cesta k „Podkově" na Tottenham-courtroad stojí čtvrt hodiny, zpátky také čtvrt hodiny, zdá se, že do tří hodin se ctí se protlučeme.
Po jedné sedím v restaurantu. Ctu jídelní lístek s takovou povážlivostí, jako by to byl nějaký nově odkrytý kámen s hieroglyfy. Výběr je nesnadný. Anglická kuchyně vždy našemu jazyku nesvědčí. Nejlépe si člověk navykne na steak, ale ten jsem jedl všech šest dnů, jež jsem v Londýně až dosud trávil. Odkryl jsem v lístku sucking-pig — podsvinče. K tomu karfiol — zdá se, že kombinace nemůže býti lákavější. Avšak v Londýně je všecko v rozměrech obrovských. Postele jsou jako biliardy, biliardy jako u nás mlat ve stodole a tak i podsvinče, jež mi přinesli, mohlo míti rozměry za živa jako hroch. Pak omelette sucrée, což byla ale nová mýlka. Omelettou zde zovou sbalené vejce na másle — a ty jsem si objednal s cukrem. Zdá se, že ta neděle mne chce pronásledovati až do těch hrdel a statků. Po jídle jdeme do smoking-roomu na kávu. Kávu zde nalévají v tak malých nádobkách, že při dost malé ne-
21
opatrnosti jste nuceni hledati nádobku mezi zuby párátkem. Hovoříme dále, chceme si dáti novou nádobku kávy, ale již zavírají hostinec a posílají nás po svých. Ad vocem oněch nádobek, zdá se, že si Londýňané spletli svůj princip. Jsou tri hodiny a zase prší. Ubírám se domů. Sedám ke stolu a chci psáti dopisy. K nemalé své mrzutosti však pozoruji, že nemám, komu bych psal; neboť v posledních dnech jsem byl rozeslal celé spousty různých dopisů. Konečně si vzpomínám na dva známé, jimž jsem již asi patnáct roků nebyl psal. Ve tři čtvrtě na čtyři jsem však s oběma dopisy, jakož pochopitelno, hotov. Ke čtení nemám ničeho, svých několik knih jsem již dříve, jak podotknuto, asi desetkrát byl pročetl. Otvírám svá zavazadla a skládám všecko co nejpečlivěji znova. Jak živ jsem neměl cestovní svůj kufr v pořádku tak krásném. V tašce mám dále něco rakouských a německých drobných peněz. I ty uvádím do pořádku, avšak to vše bohužel netrvá dlouho. Nová výtečná myšlenka mi prolétla hlavou. Počnu přišívati všechny nespolehlivé knoflíky na prádle i na šatě. Bohužel však jsem pouze čtyři musil přišívati. Mám kolossální jehlu a nit jako lodní lano dvojnásobnou. Přes to ale šiju rychle. Proklínal jsem svou zručnost, za mých studijních dob tak pracně nabytou. Je půl páté a nemám opětně, co bych dělal. — Přemítám, co mohli jiní lidé v mé situaci v Londýně dělati. Psáti testament? Nemám, co bych odkázal. O vyjití není ani řeči, déšť bubnuje do mých oken útočný pochod. Navštíviti doktora
M. ještě jednou, bylo by pro nešťastníka tohotc přece jen příliš silné. Ale již to mám. Napíši o svých dnešních příhodách článek, snad s< najde později někdo, kdo by jej přijal. Bohudíky mám papíru i inkoustu dosti, nebýti toho, nevím, co bych si počal. A již píšu. Aby neutíkal čas, píšu kalligraficky, jak živ nedostal sazeč , z mého péra tak čitelný rukopis. Hle, jsem hotov. Sedm hodin! V protějším baru již rozsvěcují. Kavárny a hostince budou do jedenácti otevřeny. Půjdu k večeři, po tak pracném namáhání jsem si ji zasloužil. Přítel se dostaví také. Nešťastná neděle!*)
*) Nepotřebuji podotýkati, že v našem kraji nedělní život stále vie a více se blíži někdejší londýnské neděli. Avšak v dobách, kdy stať tato byla psána, nelišila se pražská neděle hrubě ode dne všedního a proto mne londýnská neděle tak překvapila, že jsem ji v přítomném obrázku snažil se vylíčiti (1920).
23
III.
U zřícenin pompejských.
(1890.)
Byl jsem v Pompeji v neděli. V neděli totiž není navštěvovatel vázán na úředního průvodce, který ve chvatu člověka několika nejznámějšími místy provádí a nepopřeje času k přemítání. Mohl jsem tudíž věnovati se návštěvě města po své chuti a tak jsem také ovšem v plné míře učinil. Více jak šest hodin za sebod jsem ztrávil ve městě. Den byl parný. Ač byla již druhá polovina září přede dveřmi, sálaly ulice horkým dechem a panovalo v nich ticho zrovna příkladné. Nebylo ť hrubě žádných navštěvova-telů a jen tu a tam seděl u polozbořené zdi strážník. A ti se vlastně z míry nudili. Neboť jeden mne žádal, abych mu půjčil některé číslo neapolských novin, jimiž mé kapsy oplývaly, a jiný, když mne byl dlouho obcházel a pozorně prohlížel, otázal se mne konečně, jak se jmenuje kámen, jejž mám jako ozdobu privesený k řetízku u hodin.
Je pochopitelno, že přichází člověk na rozmanité myšlenky, je-li sám a sám. Tím více je to pochopitelnější, ztráví-li člověk samojediný
-'•/
skorém celý den v Pompeji. Město to popisovati nebudu. Ale smlčeti nemohu, že návštěva jeho patří k nejmocnějším dojmům v životě. Připadne člověku, jako by stál u vyplněného sna z dětského věku, ve městě známém z pohádek. A jak by ne!
Před osmnácti sty roky pohřbeno zde sop-těním Vesuvu město prostřední velikosti. Páčí se počet obyvatelstva v dobách katastrofy na třicet tisíc duší, což jest po mínění mém počet spíše vysoký než nízký. Z toho vyplývá, že pohřbeno tu město významu menšího. Po sedmnácti stech let počalo se město z násypu vykopávati a dnes nepochybně velká většina jeho z násypu vybavena. Leč jaký pohled, kolik podivuhodných zkušeností naskytá se tu člověku ? Pompeji připadá jako veliká stopa ušlechtilejšího plemene lidského. A sice valně ušlechtilejšího, než jest ono, jež zalidňuje dnes Evropu. Toto krajinské město bylo přesně rozděleno v náměstí a ulice. Všecko výborně dlážděno. Tak výborně, že dlažba téměř všech krajinských měrl českých je směšná u porovnání s touto dlažbou — snad již dva tisíce roků starou. Po hlavním náměstí nesmělo se jezditi vozy. Aby se předešlo hádkám, překážela zvláštní úprava ve   dlažbě vjezdu   vozů na  náměstí.   Domy vesměs pohodlné. Zařízené tak, aby úpal slunečný jak nejméně obtěžoval obyvatele. Neboť život se zde valně soustředoval v domácnosti. Okna aspoň neústila na ulici a patrně tudíž život pouliční Pompejana málo zajímal.   Zato si ale upravil Pompejan domácnost svou, aby
25
se mu nezastesklo. Vnitřek jizeb, stěny, vymalovali umělci. Tucty uměleckých děl na stěnách zachovaných a z reprodukcí dosti známých ukazují, jaké měli Pompejané „malíře pokojů". Jíní umělci vykrášlili podlahy mosaikou tak dokonalou, že se nám o ní v našich dobách ani nesní. Co vzal Pompejan do ruky, všechno bylo prodchnuto uměleckým nazíráním. Z malé lampičky směje se na nás maska boha, zvoneček má za rukojeť stylisovaného ptáka. Nádoby v domácnosti užívané překvapují elegancí forem, vázy jsou pokryty překrásnými kresbami. Židle, pohovka, stůl — všecko je předmětem uměleckým.
Leč nedosti na tom. Nepokrytá dvorana uvnitř domů, druhdy patrně „salon" Pompe-janův, ozdobená po stranách řadou kannelováných sloupů, vyzdobena byla sochami.
A jako vnitřek domu, tak celé město je takřka jediným ztuhlým ohlasem obyvatelstva názory uměleckými prodchnutého. Náměstí, chrámy, tržiště jsou nejen ve způsobe své uměleckým dílem architektů, ale vyzdobeny byly kromě toho celým lesem skulptur. Sotva lze míti správné mínění o tom, co značila v římských dobách skulptura. Co je jen římských soch v různých museích, co jich bylo z rozmanitých příčin jen zničenol A přece se jich stále ještě v Římě vykopává tolik, že není pomalu na ně místa.
Pompeji mělo dále dvě prostranná divadla a jeden veliký amfiteátr, hovící tehdejšímu vkusu.
Všude a všude známky intensivního kultu umění a vytříbeného vkusu a celá řada drobností, které zrovna překvapí. Tak na př. elegantní forma liter na různých nápisech — tatáž, kterou adoptovali francouzští malíři písem při zhotovování firem a kterou bych za nejelegantnější ze všech považoval.
Slovem, umění provázelo Pompejana od kolébky až za hrob — výzdoba hrobů jejich jest nám aspoň doposud modelem. A přece nebyl při tom Pompejan žádným fantastickým snílkem. Celá řada předmětů v naší domácnosti užívaných vyskytuje se v domácnosti pom-pejsjíé. Mnohé předměty mají dokonce tutéž podobu, jako před dvěma tisíci roků. Tak na příklad kružítka, úhlové linealy, udice, kostky, hřebeny, vany ke koupání a tak dále. Zdá se mi proto, že v domácnosti za osmnáct set roků pokrok valný neučiněn.
Osmnácte set roků, jak již podotknuto, od zasypání Pompeji uplynulo a stejné plemen j jako tehdy zalidňuje Evropu. Říkáme všeobecně, i poslední lokální lístek tak činí, naší době doba pokročilá, doba pokroku. Však zdaliž každý, i ten, kdo z řádků těchto po prvé o životě římském se dověděl, nezasměje se lichotivému epithetu takovému?
Kde jsme u porovnání s Římany?
Zdaž smíme, abychom, jak pochopitelno, doma zůstali, porovnati život náš v Cechách s životem v době klassjcké? Věru, čistě si život u ná- uměním zprj jmňujeme. Příliš dobře u nás v Cechách, vyjma snad několik roků. doby

Karlovy a Rudolfovy a rozkvět barokkových staveb, se umění nikdy nevedlo, ale přece se stýkáme u předků našich s nejušlechtilejšími názory o umění, a mnohá pěkná památka ze staročeské domácnosti je svědectvím dobrého vkusu. Leč dnešní doba v Čechách je patrně nejhorší ze všech. Z domácnosti jako by se b)'lo umění   navždy   vystěhovalo.   Srovnání   život pompejský s naším naprosto nepřipouští. Tam maloval stěny pokojů umělec — au nás? Však každý se může přesvědčiti o umělecké práci malířské na stěně vlastního bytu. Snad od dob Navrátilových (jehož pěkná práce zdobí pokoj v renaissanČní věži na rohu Vodičkovy ulice v Praze) nebyly stěny soukromého bytu v Praze opravdovým  umělcem malovány.*)   Leč připouštím, že móda v ohledu tom se změnila, a malba na plátně neb na dřevě že jest praktičtější než malba nástěnná, již pro to, že obrazy dají se snadno přenésti. Avšak kolik uměleckých předmětů, kolik obrazů zdobí stěny v bytech zámožných lidí? Lidé, kteří se nerozpakuj í zaplatiti dvě stě zlatých za nevkusný, nemotorný šperk, považují to za mrhání peněz, zaplatiti stejnou sumu za originální obrázek. Za to zdobíme stěny špatnými otisky špatných originálů. V tom i časopisy špatnému vkusu obecenstva bý aly na podporu. Nejedna „skvostná premie" je pravým atentátem na smysly divákovy.
*) Věž tato při stavbě budovy České Banky zbořena a Navrátilova malba zničena. Tak po mnohých letech, kdy článek tento psán, vypadala v Praze pieta k uměleckým dilúm.
2Ä'
Hůře ještě než s malbou má se to v dobách našich se skulpturou. Skulptura je pomalu již výlučně pouhou ozdobou architektury a veřejných míst. Ze soukromí jsme ji téměř nadobro vytlačili. Sádrové odlitky, většinou mizerných originálů, jež tu a tam v bytech nacházíme, nemožno přec čítati ke skulptuře. Originál sloužící k ozdobě příbytku za našich dnů téměř nikdo neobjedná. Jeden z prvních mistrů našich měl za deset roků sotva jednu zakázku na sošku sloužící k ozdobě příbytku.
Stejně špatně se to má s tvarem jiných v našich domácnostech užívaných předmětů. Česká zem je roditelkou krásného skla, a nádherné starší skleněné poháry české jsou ozdobou četných museí, avšak z českých domácností vymizelo sklo pěkného tvaru téměř nadobro. Totéž platí o majolikách, porculánu a o všem jiném nádobí. Daly by se o věci té celé knihy psáti.
Jako v domácnosti, tak stejně nevšímavě chováme se i ve veřejnosti k umění. Město Praha neozdobilo léta již žádné veřejné náměstí pomníkem na vlastní útraty zřízeným. Těch několik pomníků, které v Praze máme, postavily Praze jiné korporace.*) A za Prahou jako za městem hlavním kráčejí svorně česká města. V čele pražská předměstí. Tato stejně jako Praha si počínají. V ohledu tomto jsou si naše politické strany úplně svorný. Také není mi
*) Ovšem o kráse mnohého tohoto pomníku by se lidé mohli dlouho hádati.
I
povědomo, že by česká města jako korporace si nějaký obraz od českých umělců byla objednala. Brožíkův ,,Hus", jenž zdobí velkou zasedací síň na radnici staroměstské — pořízen na subskripci. Jaká to bída! Kde je duch starých Římanů!
Vím, co by se proti žalostnému tomuto líčení bídných našich poměrů uměleckých namítalo: ,,Není peněz. Římané byli národ bohatý, ti si mohli dopřáti — luxus umění." Námitka směšná! Kdyby zbytečně a zbůhdarma vyhozené peníze v království českém se obracely na umění, stačilo by to. Nebudu citovati příklady zbytečně vydaných peněz na příklad v Praze, vedlo by to příliš" daleko. Ale každý z nás nejeden příklad zná.
Marné ovšem volání, lásky k umění dá se docíliti jen vychováním národa. Avšak zušlechťující vliv umění na člověka nebude, myslím, než hlupec popírati. Pro mne speciálně je velmi zajímavo, že úpadek vkusu římského trval současně, s klesáním moci. Zdá se, že ztráta rozvahy občanské jde se ztrátou lásky k umění ruku v ruce.
Mnoho a mnoho dalo by se o poměrech našich ve příčině této mluviti, avšak nepíšu žádné obsáhlé, předmět úplně probírající pojednání, nýbrž prosté reflexe, jež se mi před několika nedělemi při návštěvě Pompeji namanuly. Odcházel jsem z pohádkového tohoto města sklíčen a za branou příroda odpovídala náladě. Četné ještěrky jako střela přebíhaly mi přes cestu a většinou povadlá vegetace po-
30
kryta byla přehojným prachem. Za branou stopy antického ušlechtilého plemene, před branou sežehnutá příroda. Za branou plemeno ušlechtilé, před branou barbaři. A barbaři ti se prostírají daleko. Na Vltavě je jich počet veliký.
*
IV.
Kresby z Paříže.
(1879.)
Noviny a jich vnady.
Mrzí mne počínati zevšednělou írásí, avšak nelze ni vyhnouti se jí. Pařížské novinář-stvť dokazuje plnou měrou, že jsou noviny šestou velmocí. Pravdivost výroku toho potvrzuje člověku každý krok, ať si jej činíme po ulici, ať si vsedneme na dráhu, navštívíme veřejnou místnost nebo cokoliv jiného veřejného. Všude je to mrak novinářských hlaviček, jenž naše oko na novo poutá.
Sedneme ráno na imperiálu omnibusu, na příklad před osmou hodinou, kdy se ulicemi hemží prodavači, roznášecí, dělníci. Omnibus plný, nahoře i v dole. Společnost — jak patmo nepříliš vznešená, nahoře několik blousierů bez čepic — avšak všecko mlčí; a většina pohřížena jest ve čtení malých lístků. Lanterne, Petit journal, Petit republique, Nouveau journal republicain a řada lístků jiných vesměs po sous (dvou krejcařích) mihá se v rukou sousedů, a našinec sám přivyká v několika dnech na zvyk
3»
ten a nevystupuje později na vůz, aniž by ozbrojen byl číslem některého takového, zpravidla výtečně redigovaného žurnálu.
Navštívíme posluchárnu na fakultě lékařské, nebo právnické — kteroukoliv. Přednáška počíná o deváté, avšak již několik minut před devátou plno. Asi jako u nás! Jen že u nás jsme bývali před přednáškou hluční, až v hlavě vířilo! Politické, ostré debaty, hrůzné vtipy, posměšná líčení honily se v jednom proudu posluchač-stvem! Otvírám však dveře amfitheatru — (posluchárny v nemocnicích) — a ticho hrobové mne překvapuje. Domnívám se, že již profesor zasedl za stůl,' i vystupuji tiše po stupních vzhůru do lavic. Amfitheatr plný. Skorém na všech lavicích studenti s klobouky na hlavách tísní se po nízkých lavicích bez opory a bez stolů. Avšak stůl profesorův jest prázdný a většina studentů má v rukou — politické listy. Voltaire, XIX. Siěcle, Petit journal, Marseillaise, některý Figaro, a zase Lanterne míhají se v rukou čtenářů.
Navštívíme některé menší divadlo pařížské. Na příklad Theatre des Gobelins nebo Čluny. Jde na osmou hodinu a před kasami stojí hadovité řady obecenstva, tvořící obvyklé ,,queue". (Obecenstvo se totiž zde netlačí jako jinde, nýbrž stojí v řadě jedna osoba za druhou čekajíc až na ni dojde, a se Špatnou by se potázal ten, kdo by po chvalitebném zvyku českém předbíhati neb odstrkovati chtěl. Tu nejen policie, ale i obecenstvo vetřelce ostře, ba i posměšně kára). Postavíme se tedy také do „queue" a
Tbomayoro\y spí*y VI. — 3.
33
čekáme. Mezitím však obletuje radu obecenstva celý roj prodavačů novin, prodavačů starých i mladých, žen i mužů. Nabízejí speciální divadelní lístky po 3—4 sous — Ľorchestre, Le Moliěre a podobné výrobky vycházející denně a obsahující programy všech pařížských divadel a větších zábavních míst, cirků a podobné! Programy jsou na prvé a poslední straně listů těch — vnitřek naplněn jest „referáty" a „kritikami", majícími dosti jednotvárnou vlastnost — že všecko všudy nacházejí výtečným, skvostným a skvělým, takže si Člověk volky nevolky sám předkládá rétorickou otázku: Co taková kritika asi , stojí"? Konečně dotřeme se za několik franků lístku do přízemí a sedáme s uspokojením, jaké poskytuje člověku vědomí vykonané práce herkulovské. Však jedva odehráli malý vaudeville anebo proverbe, sloužící jako ,,hors ďoeuvre" před vlastní hostinou, před vlastním dramatem, kteráž jsou v posledních dobách na menších divadlech nesmírně v módě, již se rozlétnou všecky dveře do přízemí ústící a hejno prodavačů vyvolává nanovo! Nejen pak svůdný „sue ďorge" anebo nesmiřitelně chutnající pomoranč za dva sous, ale nanovo zní tu: Demandez Ľorchestre, Le Moliěre, a prodavači listů těchto smýkají se mezi obecenstvem vnucujíce přímo neocenitelné literární výrobky své.
Mezitím táhne na devátou — divadelní listy mizejí a má se k počátku hry — avšak nanovo rozpřádá se litice novinářská. Přicházejíť noví prodavači — ohlašující poslední večerní
list pařížský — Le soir, jehož prvá čísla právě lis byla opustila. Pravil jsem „ohlašující", ale správně má zníti „řvoucí", neboť máme-li provolávání prodavačů těch precisně označiti, jiného výrazu užiti nemůžeme. Leč nejen to: i na oponě, kteráž, jak známo, v malých divadlech pařížských zpravidla bývá kupecký, i i ohlášeními pomalována, ohlašují se politické i ilustrované listy pařížské, hlásajíce chlubně světu vnady své.
Slovem zavadíme každým krokem o noviny. Prodávají pak je nejen v nesčíslných úpravných kioscích, rozsetých po větších ulicích pařížských, ale i téměř ve všech krámech papírnic-kých, na nádražích a jinde, nečítaje ani zástupy potulných prodavačů vyskytujících se všude. Ba i na pověstném mostě „Pont des Arts" viděl jsem každodenně téměř slepce (most slouží jen pěšcům), který chodě po mostě sem a tam prodával mimojdoucím časopisy, vyzývaje ke koupi tabulkou zavěšenou na prsou s nápisem: „Je suis aveugle" atd. V kioscích pak, zejména na boulevardech a na větších náměstích prodávají do pozdní noci noviny. Nejednou jsme si o jedné hodině s půlnoci kupovali v kiosku před Palais Royal večerní listy — jako la France a podobné!
Za takových okolností je pochopitelné, na-cházíme-H čtenáře listů nejen v kavárnách, ale i na ulici. Ba větší krámy mají dokonce své a notabene hojně zásobené čítárny, v nichž „nudící" se „kupující" obecenstvo volně může Čísti   francouzské   i   zahraniční   listy.   Avšak
35


3
o této specialitě pařížské promluvím jindy snad obšírněji. Podobně i v „Palais de justice", soudní budově pařížské, mají advokáti pařížští čítárnu svou, a vypadá takový oděvem svým i baretem na protestantského pastora připomínající advokát pařížský velmi titěrně. Viděti jej lze v čítárně, zasklenou stěnou cd korridoru odlišené, nonchalantně rozloženého a ve čtení listu pohříženého. Připadali mně vůbec dosti koketní tito pánové, jako by za sklem obecenstvu dávali na jevo, že naprosto nemají času, aby mohli svůj žurnál přečísti si doma! — Umí pak pařížský majitel časopisu upozorniti na svůj Časopis. Zejména pověstný ,,Le petit journal", jenž vychází denně a jehož číslo stojí pouze jeden sous, může ještě ,po dlouhá leta sloužiti potomkům za vzor v ohledu tomtol Neníť hrubě jediné větší ulice, kde by na některé stěně nebo prázdné zdi domové neohlašoval se list ten ohromnými bílými literami v modrém poli. Všude čtete: Le petit journal, časopis denní, pět set tisíc odběratelů, tři miliony čtenářů, pět centimů (jeden sous) číslo. To je annonce nejstarší, na novějších čteme již pět set padesát tisíc odběratelův a na nejnovějších dokonce šest set tisíc! Každým pak skoro dnem najdeme na procházkách svých nově potřenou modrou stěnu, na níž malíř písma nanovo — stabilní ona slova maluje. Vedle toho na každém malém parníku na Sekvaně, sloužícím za omnibus vodní, vidíme vyvěšenou tabuli s velkým písmem — Le petit journal — journal quotidien, se všemi oněmi tisíci a mili-
3<>


ony čtenářův a odběratelů. Nevím, není-li to náhodou, ale připadlo mi, že stěny k nápisům sloužící jsou tak strategicky vybírané, že annonce ony pronásledují člověka celou Paříží jako zlé svědomí. Člověk vystoupí na Pantheon nebo na věže chrámu Matky boží — a na všech stranách,  na blízku i v mlhavé dáli kolem Montmartru výstupu jí modře potřené zdi i stěn)-s ominosním oním nápisem. Totéž se opětuje, vystoupíme-li zase na Montmartre nebo na nejvyšší bod hřbitova Pěre-Lachaise — všude jest to prožluklý Petit journal, jenž jako duch Bankův se vynořuje a obyvatelstvu pařížskému se vnucuje. Také ovšem vidíme žurnál ten všude — všude má své ctitele, své odběratele. Pravím ctitele! Jestiť list vskutku výtečně řízen a zábavně psán, takže spisovatele v něm vystupující čítati lze právem k nejznámějším osobnostem pařížským. Byli jsme kdysi poblíž známých ústředních „Halles" záhy ráno — či pozdě v noci,  abychom viděli báječný onen ruch,  jejž vyvolává tou  dobou   zaopatřování   „Halles" novými zásobami; i zašli jsme k ránu do blízké krčmy v „rue des Innocents", slynoucí tím, že zde jísti možno prvé téhož dne do Paříže dopravené ústřice. Společnost v krčmě té poskytuje největší směsici, jakou si lze pomysliti — labužník — hejřil, utýraný prodavač či prodavačka z Halles — jsou zde každodenními typy. Ač bjdy již čtyry hodiny z rána, neustali přece ještě pohospodští prodavači v obchodu svém a mezi jinými přišel také jeden, nabízející laciné podobizny,  Gambettovu,   Hugovu,  Grěvyovu
atd. Přišel ke stolu obchodníků z Halles, a někteří jali se prohlížeti krám jeho.
Jedna z žen, osmahlá, prostě vypadající, ptá se ho: ,,Est-ce que vous avez Adolphe Bellot; je 1'aime beaucoup." A ,,C'est ca, Adolphe Bellot, est-ce que vouz 1'avez?" ozvala se společnost ve sboru. —
Adolphe Bellot je dodavatelem hrůzostrašných románů pro feuilleton Petit journalu; a tou dobou počal nervy Pařížanů napínati novým kusem nazvaným „Les étrangleurs" (rdousiči), „derniěres mystěres parisiennes" (poslední tajemství pařížská). Dnes je osobou v Paříži skoro tak známou jako Emil Zola nebo Alphonsc Daudet! Petit journal mu k tomu dopomohl. Ze by se oběma těmto předním prosaikům francouzským této doby rovnati mohl, ovšem netvrdím.
A jako nakladatel listu, tak i poslední prodavačka jeho v budce někde na Plaisance, Či v některém  „červeném" quartieru umí zrak mimojdoucích na zboží své upoutati. V kioscích, jež jsou otevřeny, pne se nad hlavou báby-prodavačky pravá kupole z motouzu sestrojená a časopisy klenutá. Na otevřených pak dveřích, jakož i na vnějších plochách vyvěšeny jsou vážné i humoristické listy ilustrované. Zejména humoristické listy, jichž obrázky tonou ve všelikých křiklavých barvách, nacházejí na dveřích umístění svého, aby bily co možná do očí. A že dosáhnou prodavači účelu svého, vidíme každodenně.   Trefná karikatura vládního některého orgánu je za několik hodin po objevení známa 38

po celé Paříži a slyšíte o ní mluviti v kavárnách i v restaurantech při snídaní i obědě. Jako zvláštnost poznamenávám, že vídal jsem u karikatur takto vylezených baviti se dosti často policejní strážníky a nejednou viděl jsem na tváři bodrého takového jinocha policejního příjemný úsměv; když pak jsem přihlédl ku předmětu zábavy jeho, viděl jsem, že se kochá v „La jeune garde", „Le Don Quichotte" nebo v jiném radikálním protivládním lístkul
Vůbec lze tvrditi, Že dobrý žurnál — a dobře redigovány jsou téměř všecky pařížské listy — těší se u čtenářstva svého úplné pozornosti, ba i jakési sympatii, kteráž právě činí žurnál takový mocí dosti vážnou. Připomínám jen, že svého Času poděkoval se ministr spravedlnosti z úřadu svého; činěnyf na něj ve sněmovně versailleské tak prudké nájezdy pro způsobenou jím persekuci listu „Lanterne", že nemohl po útocích oněch více se ctí na místě svém setrvati. „Lanterne" totiž přinesla svého času řadu zpráv o nesprávnostech pařížské policie. Marcěre však, místo aby nesprávnosti ty prozkoumal, dal Lanterne pohnati před soud, což skončilo odsouzením listu. Událost taková zavdala právě stoupencům listu tohoto pohnutku k uvedeným nájezdům — a ministr padl.
Připomínám, že je Lanterne list za jeden sous, veliký asi jako České denníky, šetří a hájí zásady radikálních republikánů. Když pak ministr z uvedené příčiny se poděkoval, nebylo snad jediného čtenáře listu, který by s výsledkem tím nebyl býval spokojen; právě proto, ží


pařížské listy dovedou obsahem svým obecenstvo upoutati. A veškeré kouzlo vážnosti jejich spočívá, v tom, že pařížští žurnalisté píší zábavně, že píší zábavně každou řádku, již v listě uveřejněnou nacházíme. Zábavnou jest úvaha politická — kdo četl kdy Girardinovy články ve „France" — pochopí, co to znamená psáti o politice zábavně, zábavnými jsou denní zprávy — a tyto zejména, dále soudní síně, ba i zprávy umělecké a literární. Kdežto tyto poslední jsou u nás zpravidla v politickém listu pouhým a zpravidla velmi nudným přívěskem, je v pařížském listu referát o nové knize, o novém kuse divadelním rubrikou s jinými naprosto stejnorodou a zpravidla tak zábavnou, že bez úplného pročtení jejího hrubě listu ani neodkladáme. Přirozeným následkem toho ovšem jest, že obecenstvo v nejširších vrstvách se o umění zajímá. Sto a několika dvacet vydání některého spisu Hugova, padesát vydání Daudetových románů jsou  výmluvnými svědky o lásce občanstva  pařížského   k  literatuře.   Tuším,   že způsob psaní úvah o knihách v listech pařížských značnou má zásluhu o lásku takovou, a pochopil jsem úplně mladého spisovatele, kterýž mi vyprávěl, chystaje se k vydání prvé knihy, že neučiní tak spíše, dokud si nezajistí přízeň některých listů denních. Denní listy mají na rozkvět literatury národní veliký vliv, a kdyby naše listy byly dovedly zprávami svými v obecenstvu vzbuditi zájem pro krásnou anebo vědeckou literátům, nepotřebovali jsme v posledních dobách tak klesati.
A zrovna jako literatura, i výtvarné umění těší se přízni žurnalistů pařížských. Viděti příklad toho v důležitosti pařížského „Salonu" — výstavy umění výtvarného. Každá zprávička, která se výstavy této tkne, podává se v listech denních, takže jí nikdo nepřehlédne, záhy před otevřením jejím přinášejí se zajímavé detaily a klepy o vystavených obrazech i vystavujících umělcích,  takže otevření „Salonu"  stává se každoročně dnem slavnostním; a již dlouho před otevřením mluví se o ní v nejširších kruzích pařížské společnosti; slyšel jsem o ní baviti se společnost starých paní — kupcových, vdov po průmyslnících a podobně, tedy ve společnosti, v níž bychom u nás zbůhdarma podobnou rozpravu hledali. Ba mluvil jsem i s domovníkem jedním o „Salonu" a přiznávám se, že mi interes, s nímž muž tento o předmětu tom hovořil, velice imponoval.
O tom, jak píše pařížský list o divadle, ani slova psáti nechci, bylo by nutno pověděn opakovati.
Mnoho zpráv takových o umění a literatur je zajisté reklamou, avšak kdož by zde reklam neodpustil, když jde o prospěch tak důležitýc činitelů v životě národa. Mluvívá se u nás o hnilobě národa francouzského, ale jen nechte probůh také náš národ hniti tak, aby všímal si hojně literatury a umění, a tuším, že i ti, kteří mluvili o hnilobě francouzské, budou spokojeni.
2.
Posvěcuji druhou část stati té vlastním vnadám Časopisectva pařížského, to jest jejich obsahu.
Pestrá směsice hlaviček novinářských zírá na mne se stolu mého při psaní, a jsem věru na rozpacích s hledáním stylistické formy; nc-jednáť se vskutku o to, co, ale jak psáti? Nuž dovolím si působiti kontrastem!
Sahám  nazdar bůh do „pokladu" svého — a táhnu číslo 2535 Časopisu ,,L'événement" ze dne šestnáctého měsíce března (1879) na světlo boží.  Počnu tedy jím.  Kupoval jsem druhdy po ulicích pařížských beztoho jen speciality a nepotřebuji se báti, že bych zamotal si svůj ,.ordre   de   bataille"   nějakým   povážlivějším způsobem. Číslo toto má v Čele listu zprávu o nové prémii pro odběratele listu. Spekuluje ovšem jako každý podnik s prémií zejména na odběratele  duchaplnější,  kterýmž obsah  listu nepostačí. Plán takový není zrovna nový, veliké listy německé i všeliké podniky české, podniky naprosto solidní nuceny jsou takovým způsobem hledati odběratelstvo. Avšak jak jsou nevinní němečtí a čeští nakladatelé u porovnání s francouzským svým kolegou! U nás dělal ,,ve čtrnácti barvách umírající ŽiŽka" svého času sensaci — co to je proti nakladatelstvu časopisu „Ľévénement"? SucTtež. Překlad zprávy o nové prémii zní v neautorisovaném překladu tomto takhle: „Čtenáři naši vědí, s jak stálou pečlivostí  my vyhledáváme,  co  by jim  mohlo  býti
43
příjemné a užitečné (prosím za zvláštní zřetel k oběma těmto slůvkům, originál dí: agréable et utile). Takovým způsobem se nám to posléze podařilo tím, že jsme dali k disposici prémii z voňavek sestávající, prémii, jejíž úspěch neměl rovného. Dnes jsme přemítali, že by předmět užitečný, jejž mnozí v okamžiku přítomném považují dokonce za nutný, nebyl méně vítaným, a proto necouvli jsme (nous n'avons pas reculé) před velikými obětmi, abychom mohli nabídnouti odběratelům našim, starým i novým — novou prémii ceny vskutku výjimečné, spočívající v nádherném „revolveru" (což jest tištěno velikými literami), pocházejícím z jedné z prvních továren pařížských." Po té následuje popis nabízených revolverů a udání nepatrného doplatku, kterýž při volbě toho či onoho druhu platiti sluší.
Tuším, že každý Čtenář pocítí tutéž úctu, která mnou zavládla po přečtení článečku onoho a která mi zavdala pohnutku, abych upozornil naše majitele žurnálů na pokročilost jejich francouzských kolegů! Jsemť přesvědčen, že by Časopis „Lumír" dodělal se úspěchu sensačního, kdyby na příklad věnoval celoročním předplatitelům svým šest košil anebo mlejnek na kávu! Ze pak mi jde jen o prospěch české literatur}', sděluji ve vší nezištnosti problém Francouzů se všemi nakladateli! Kde není pak podnik tak rozsáhlý — jako u velikého politického listu „Ľévénement", tam doporučuji příklad malého týdeníku studentského — „Le quartier latin", jenž tvrdí, že je žurnálem humoristickým, lite-
43
rárním a vědeckým (I) i orgánem pro potřeby a zábavy (!) studentů. Vrátím se ještě k obsahu výborného tohoto listu, jenž počal vycházeti šestnáctým březnem 1879 (číslo za dva sous — čtyři krejcary) a proto k účelům svým upozorňují zde jen na tučně vytištěnou rubriku pod hlavičkou: ,.Prémie zdarma. První abonenti listu budou míti právo na jednu z následujících prémií: předně sto visitek, za druhé tři ínseráty v žurnálu v odstavci nadepsaném: ,,Maisons recommandées". Časopis tento dožil se ve dvou dnech tří vydání a vyvolal příval sympatických přípisň, svědčících slavné redakci. Ale tím vinen jest ještě obsah jeho a o něm promluvím dále. Avšak vidím vůbec, že řádky moje mohou se státi velmi užitečnými všem těm, kteří mají listy anebo je založiti chtějí, a proto třeba mi vzdáti se tónu lehkovážného.
Jaká bývá u nás v Cechách na příklad jen nouze o vhodný titul listu! Všecko přichystáno již, nesmírná řada prací, adresy a pod. — jen hlava schází, redakce se radí — má potíže; že však při vší snaze jsou jen lidmi nepatrnými u porovnání s francouzskými žurnalisty — dovoluji si tvrditi všemu světu přímo v tvář. Mám před sebou žurnály nadepsané: „Journal des cocus", což v nesmírně volném překladu českém zní: časopis pro muže mající nevěrné ženy, anebo— „ĽOuistiti" je název maléopice, zvané tuším hedvábná; avšak v pařížském jargonu značí jméno to velmi nelichotivou a nepřeložitelnou přezdívku, dále ,,Lc sansculotte", politický humoristický lístek, redigovaný v Leval-44
luis-Perret u Paříže; vychází jednou v témdni a počítá čas podle starého revolučního zvyku; číslo, jež mám před sebou, označeno jest: Quintidi, 5 Ventôse, au 87; tedy pátého dne prvé dekády měsíce,,Ventôse". Nerozluštilbych dnes více datum to, kdybych neměl ve svých pokladech také jedno číslo „La revolution fran-caise", která udává v čele obě data. Číslo toto je ze dne 1. ventôse r. 87, t. j. devatenáctého února 1879; 5. ventôse jest tedy dvacátý třetí den měsíce února; anebo: „Le journal des abrutis", tedy časopis pro blbce. Pod hlavičkou čtu: „par une société de ramollis (ramolli, t. j. člověk se změklým mozkem), dále: „Každý, kdo přinese legalisované vysvědčení, podepsané třemi lékaři, konstatující, že jest úplně blbý, má právo předplatiti se na celý rok", a pak:„číánky příliš duchaplné anebo příliš politické odevzdány budou jiným časopisům". Heslo listu jest: Plus un paletot est laid, plus il est beau" a premie — kteráž se zasílá zdarma: „Diplom fakulty blbců". Atd. Málo jen ukázek sice — mohl bych počet jich snadno rozmnožiti — avšak mám za to, že jsou jadrné, skličující.
Ze za okolností takových je obsah listů s tak vynikajícími a překvapujícími tituly a prémií taktéž vynikající a překvapující, nepotřebuji tuším přísahou dotvrzovati.
Proberu na příklad jediný: „Le quartier latin" podrobněji, abych ukázal, jak geniální může býti francouzský žurnalista — chce-li. List ten věnovaný, jak již výše pověděno, všelikým potřebám studentským, vychází jednou v tém-
«
dni o Čtyřech stránkách rozsahu nepříliš velkého. Mám v rukou jen prvá čísla lístku tohoto a mohu tedy jen o těch mluviti, avšak snaží-li se list zejména na počátku trvání svého býti dobrým, tu nabývám o „dobrotě" listu mého názoru dosti nevšedního. Výtečný tento plod má na příklad v druhém svém čísle počátek vážné stati o volbě milenky. Ovšem jen potud, pokud toho „potřeba studentova vyžaduje". Autor píše ostatně i pro ty, kteří již mají milenku, a to proto, ,,že se nám zdá nemožným, aby studující (avis české čtenářce) spokojoval se pořád jedinou milenkou." Avšak nečekejte snad, že nastoupí nyní líčení aetherických, ethických a transcendentálních stránek lásky! To, to! Zprvu jde především o to, má-li být milenka čtenářova brunettou či blondýnou, kterýžto důležitý problém přesně nerozluštěn, poněvadž luštění jeho podléhá povaze dotčeného pacholete. V dalším proudu jde o to, má-li býti milenka tlustá či hubená, velká či malá. Slovem, článek tak praktický, že by se mu n.čl každý student pařížský učiti z paměti. Avšak jak rozluštil duchaplný spisovatel tuto otázku? Bohužel, laskavý čtenáři, tak, že to přeložiti nelze, ba ani originál citovati se mi nechce. Uvažte, že počátek rozluštění toho zní takto: „Avšak, přátelský čtenáři, až budete na rozpacích mezi dvěma ženami, z nichž jedna je tvarů kypících, druhá však postavy něžné, neuvažujte než jednu věc: en quelle saison vous faites votre choix!" (v jaké roční době Činíte svou volbu). Rozumí-li list takový touto měrou   potřebám
studentstva, pak nesmíme se ovšem diviti, jsou-li v rubrice divadelní a koncertní stati o: Chalet, Folies-Bergěres, Bullier,  Skating a jinak nazvaných závodech. Přeloženo do jazyka pražského znamenalo by to asi totéž, jako kdyby naše   „Akademické   listy"   přinášely   zprávy o Orfeu u Sáryho, Teatro Italiano, o tanečních zábavách v Kravíně, v Lázních a podobných podnicích,  mravy mládeže zjemňujících a zušlechťujících. Pak také není divu, nezná-li někdo z obecenstva listu prozatím jiné potřeby — jak z jeho „Zaslána" soudím, než onu, aby ředitelstvo   závodu   „Bal-Bullier"   zamezilo   všeliké úchylky mathematické,  jichž se sklepníci při počítání   dopouštějí.    Bal-Bullier   jest   závod světoznámý a sotva bude cizince, který by ho při návštěvě své pařížské nebyl uviděl. Druhdy se mu říkalo „Closerie de Lilas" a Pařížané v něm leta již tančí elektrisující — kankán. Ostatek listu věnován jest pestré směsici básniček, vtipů, anekdot, „myšlenek" vesměs skoro lrivolních, pak nacházíte zde zprávy o záležitostech Školních atd. —slovem list pro „potřeby" studující mládeže. Abych aspoň jedním řádkem tendenci listu ještě charakterisoval, otiskuji tuto L rubriky nadepsané „pensées" následující: „La menthe est la preface de ľamour; le copahu ľépiloguel" Tuším, že specialitě takové rozumí jen taková část čtenářstva, která odvykla si již červenání. —
Inu chci psát krásně!
Jeden   z  mých   přátel   spisovatelů  děl mi kdysi, že krása nepodá se nikdy tak plasticky
47
jako   tenkráte,   když spisovatel   použije  kontrastů!
Avšak dávám přednost dalšímu pokračování předmětu tuto líčeného před ,,duchaplnými" reflexemi.   Viděli jsme tedy, jak se „Quartier latin" stará, aby vyhověl potřebě čtenářstva svého ■— avšak list ten není v příčině té také jediným. Jako žurnalistika pařížská vůbec, tak i líčený tuto druh její „stará" se vesměs pečlivě o obecenstvo své! Dovolím si na příklad upozorniti na vzorný časopis „La presse illustrée". List tento vychází jednou v témdni o osmi stránkách, Čtyři z nich potištěny jsou zúplna ilustracemi vesměs původními. Některá Čísla — jedno za dva sous — jež chovám, obsahují aspoň vskutku původní ilustrace, čtu ve vídeňských listech   lékařských,   že   profesor Biesiadecki, jenž byl vyslán rakouskou vládou, aby studoval poměry moru astrachanského, podával před několika dny ve spolku vídeňských lékařů zprávy o bádání svém, ve zprávě té pak podotýká, že pověstná ves Vetljanka je místem bohatým, dosti výstavným a čistým. Povídám to zde proto, že by člověk nevěřil, jak taký učenec může mít obecenstvo za blázna. „La presse illustrée" přinesla již dvacátého třetího února tohoto roku velikou ilustraci — ukazující Vetljanku v plamenech, „zapálenou na rozkaz vyšší", jak oznamuje skromně nápis pod ilustrací. Jak známo, bylo lze čísti svého času v listech, že bude prý ves tato vskutku zapálena, později však zpráva tato odvolána. Redaktor časopisu „La presse illustrée" četl však patrně jako já prvou zprávu
4s
v listech pařížských — a dal ihned již ves spálit, aniž by byl čekal na odvolání, Vetljanka tedy spálena jest, ať si pan profesor Biesiadecki povídá, co mu libo. Myslím pak, že pro okolnost tuto nebude nikdo pochybovat o původnosti jiných ilustrací v listu tomto umístěných, jako požár města Hong-Kongu, demonstrace petrohradských studentů a pod. V Čele listu neskvějí se sice osoby o vlast zasloužilé, ale zato osoby zavražděné, přepadnuté, zbité a pod. List ten :*ará se o potřeby čtenářstva svého a nepochybně pořád tímže způsobem již po dvacet pět let. Předplatné však obnáší na celý rok pouze st franků! atd.
Kdybych měl takovýmto způsobem probrati hojnější ještě takovéto levobočky francouzského tisku, musil bych se nutně státi perennujícím komisarem, a kdybych měl je probrati do podrobná, tu bych byl zajisté nalezl již účel svého života. Není téhodne, ve kterém by člověk nenalezl v některém kiosku neb papírnickém skladu nového, novými vnadami vyšňořeného lístku — a práce má neměla by konce. Zejména strakatina humoristických listů, zející ve všech barvách jako louka v máji na diváka, vyžadovala by podrobného studia, jazyka a mravů pařížských, ačli člověk chce postihnouti smysl namnoze frivolního obsahu. Mně pak šlo jenom o naznačení směru, v jakém jedna část novinárstva francouzského bují i živoří. Každá věc má dvojí svou stranu a rub pak nebývá vždy pří-■ jemný. Avšak ke konci dovolím si dáti ještS anekdotu na pospas.
TU •m«yücuvy spiay VI. — 4.
i>)
Jistý mladík z Prahy zavítal du Paříže, chovaje v prsou svaté přání jednoho z přátel svých, aby mu zaopatřil poslední číslo časopisu „L'ar-tiste". Mladík tento domnívaje se, že není nic snadnějšího   nežli   vyplniti   takového   přání, odebral se záhy do jistého knihkupectví, kdež dostal za odpověď, že knihkupectví předně nemá obchodu s věcmi podobného obsahu, a za dmhé, že nezná vůbec časopisu tohoto jména. Překvapen vešel mladík  do knihkupectví druhého, třetího, až i sedmého, aby tak uslyšel konečně, že redakce a administrace listu toho nachází se v Avenue de Friedland, šlechetný mladík, plný mladistvého zápalu, sedne druhého dne na imperiálu omnibusu a jede do zmíněné ulice. Číslo domu jemu poznamenané našel sice, avšak vida palác bez nápisu s portýrem a premovaný-mi sluhy v průčelí, zahořel opovržením vůči pramenu svého poučení a sednuv na omnibus, znova jel na velké boulevardy, kdež počínaje od chrámu Madeleiny vešel do každého knihkupectví, aby s třesoucími rty ptal se po — „L'artiste". Avšak marně. Mladík bloudil po dvě hodiny a teprve na boulevardu Montmartru se dopátral, že administrace listu toho je v rue Favart. Odešel tedy do rue Favart a zbrousiv každý dům v ulici vešel konečně — do admini- i strace listu „Gazette des beaux arts". Seznav omyl, ptá se mladistvý tento nadšenec, kde že^ tedy je ,,L'artiste"? ,,V Avenue de Fridland," zněla odpověcT, v témž čísle, kam jinoch ostýchal se vejít. Třetího dne tedy konečně mladík zajde do „Avenue de Friedland" a nachází ke svému 5°
milému překvapení, že dům ten jest residencí listu „L'artiste", že jsou chodby v něm samé koberce a květiny a že hovorna redakční, plna hedvábných fauteuilů, jest téměř vybraným museem předmětův uměleckých. A o takovém listě, jejž redigují Arsene Houssaye, Alexander Dumas, který má palác, o takovém listě víme sice v Praze — avšak v Paříži zrovna musí se člověk po něm trochu ohlédnout.
Jest Paříž v tomto ohledu divná směsice. Předmětu, nezajímajícího širší vrstvy, člověk tak snadno nenalézá, avšak co interesuje obecenstvo veliké, o to klopýtáme každým krokem.
Pobožnost v Notre-Dame.
Předesílám náčrtku tomuto vážný slib, že nerozepíšu se o chrámu „Matky Boží" ni se stanoviska historického, ni uměleckého. Ač jsou vědomosti mé v případě dotčeném hluboké, byvše čerpány z Baedeckrovy, Berlepschovy a jiných ještě věhlasných rukovětí „uměleckých", netroufám si přece, se stanoviska lidského na sebe pohlížeje na čtenáře se obořiti a vnucovati mu pracně dobyté známosti své! Jsem milosrdným.
Avšak dnes, kdy vzpomínky své oživuji, nemohu odolati vyznání, že s touhou pomýšlím na velebný klid, jímž dýše les kamenných, ušlechtilých ozdob průčelí chrámového, les jenž vrývá v duši diváka nehynoucí obraz vznešené, velikolepé krásy. A když člověk, znaven hlukem obrovského města, tichý makadam chrámového
■;•
51
náměstí překročí a v pološeru hlavní lodi usedne, aby vyzíral zapomínaje všeho v pestrou krásu klenby i stěn; tu žije chvíli, o které nelze si představiti, že má býti snad v životě jedinou a poslední!
Dim si jednou, že by bylo obzvláštním požitkem kochati se v kráse chrámu Matky Boží za zvuků církevní hudby, ba již představoval jsem si velebný dojem vážných zvuků, loděmi chrámovými se rozlétajících. Pravím si důvtipně: Milý příteli, pcčkej na neděli. Poslouchaje pak jako vždy vážné rozvahy své, v jejíž prospěch svědčila okolnost ta, že neděle jest dnem slavností církevních, vešel jsem skutečně o půl jedenácté dopoledne v neděli nejbližší do chrámu. Však místo hudby církevní překvapilo mne hrobové zrovna ticho; v chrámě nebylo človíčka. Jdu pravou postranní lodí kupředu, přiblížím se k barrieře, jež odlučuje hlavní loct od postranních, avšak černě oděná dáma u samého vchodu byla jediným svědkem úžasu mého. Vcházím do hlavní lodi a sedám klidně na jednu z židlic v řadách rozestavených. Oddávám se klidně požitku stejně mohutnému jako druhdy. Klečící dáma za mnou šepce — pohřížena patrně v hlubokou, upřímnou pobožnost. Neruším ji zbytečným ohlížením se a zevlováním, ctímť pravou pobožnost. Však dáma šepce dále, stále hlasitěji, a zdá se mi, že volá každou chvíli: „Monsieur." Nevěřím si zprvu, avšak přesvědčil jsem se, že mne sluch neklamal. Samo sebou se rozumí, že tušil jsem dobrodražství—prosím vás— v Paříži! Jdu tedy k ní a ptám se: „Madame?"
51
,,Dix centimes, s'il vous plait!"
Šepot madame nebyl totiž modlitbou, ale povoláváním, abych zaplatil povinný obolus za použití židlice!
„Madame, dnes není žádná mše slavnostní?" ptám se dávaje jí měděnou minci do niky.
„Dnes ne, pane, avšak povšimněte si, libo-li vám, ohlášení stran úterku příštího — tam na sloupu u vchodu, pane!"
A na sloupu skutečně přilepeno bylo pozvání k velké mši v den Zvěstování Panny Marie, při čemž bude hrát na varhany pan X. a zpívati budou tenory, basy a diskanty, rozliční věhlasní a jménem označení pánové a dámy!
Zvěstování Panny Marie jest u nás, jak každý s potěšením ze studentských dob si pamatuje, zasvěceným svátkem. Také já vzpomínaje si na užitečné vědomosti své nešel jsem o dni tom do koleje, nýbrž ploužil jsem se městem, až nadejde jedenáctá hodina ranní, čas to, na který ohlášena velká mše v chrámu Matky
Boží.
Potkám cestou známého lékaře. Zastavil mne: „Co to, že neviděl jsem vás ráno v koleji?" „Vždyť je dnes svátek — annonciation!" „Ah c'est une   féte  ďéglise!  To je sváté
církevní pouze." „Jdu na mši do Notre-Dame, má se k je
denácté!"
Ironický úsměv a stisknutí ruky.  „Jestliž
jste   ještě  nesnídal,   radím  vám,   abyste   ta
učinil."
5
S opovržením pohlížím za ním a stoupám čile dále. Malý deštík nečinil cestu právě příjemnější.
Na náměstí před chrámem přes déšť zástupy lidí a hojnost ekypáží. Všecky brány chrámu otevřeny a před nimi řada švarných policajtů. Ekypáže v řadě přijíždějí, před branou se zastaví,  vznešené dámy vystupují a pospíchají dovnitř. ,,Hm, jako u nás na Žofíně o plesu," dim si v maloměstské své dobromyslnosti, a skromně   vcházím   postranním   vchodem   do vnitřku. Jaký tu Život dnes! Od hlavní brány táhnou se dvě řady vojáků, známých pařížských sapeurů! Píseň dí: „Rien n'est sacré pour un sapeur", avšak nelze popříti, že skvostná uniforma parádního tohoto pluku dobře k svátečnímu   vnitřku   chrámovému  slušela.
Však dobrá rada drahá v příčině místa. Do hlavní lodi vkročiti nezdálo se mi radným. „Bude-li tlačenice, potrváš si," myslím si. V levé lodi plno lidí, kolem barriery prázdné místo zachovávané řadou policajtů, šedivý komisař policejní běhal a křičel sem a tam jako štábní důstojník v bitvě, které jsem neviděl. Zdá se, že lépe jíti napravo. Proklouznu sa-peury do pravé lodi. Avšak u vchodu řada policie. Černě oděný pán se mne táže: ,,Pane, máte vstupenku?"
Vyvalím seč mohu oči své! „Nemám!"
„Prosím, za vámi je kasa, tam dostanete také program, pane!"
1
Koupím vstupenku i program za několik sous a takto ozbrojen kráčím srdnatě k černému pánovi.
„Račte."
V pravé lodi dosti prázdno; patrně byla levá zadarmo. Zato však v hlavní lodi hemží se všechno nádhernými toiletami. Dívám se ke vchodu do hlavní lodi. I zde stojí černě odění páni. Zde však panuje frak a bílá kravata, ba v mnohé dírce knoflíkové rdí se roseta Čestné legie.    Přiznávám se, že jsem si připadal jak v Jiříkově vidění! Pořád bych se byl ptal, co vlastně všechno to znamená? Však když jsem se dopátral podstaty, divení mé nevymizelo.
Ku vchodu na hlavní lodi — ohraničené, jak již praveno několikrát, od ostatních vysokým mřížovaným zábradlím, blíží se několik skvostně oděných dam. Černě odění pánové, notabene většinou to starci šedovlasí a holohlaví, ozdobeni, jak teprve nyní poznávám, vesměs modrou stužkou na levém prsu; zrovna jako u nás plesoví výborové — černě odění tito pánové rozestoupili   se,   obklopili s poklonami   napravo i vlevo přibylé dámy, berou z ruky vstupenky; pak se každý nanovo elegantně klaní své sousedce — a nabízí jí rámě. Dámy rámě přijaly, a celý zástup kráčí dále, načež pánové roze-sadili dámy a zase se vrátili, aby u vchodu očekávali nové dámy, jimž by za průvodčí posloužili — pánové tedy jsou skutečnými výbory slavnostními. Náleželi, jak jsem se v horlivosti své od jednoho z nábožných návštěvníků chrámu
55
dověděl, katolické jakési jednotě, která propůjčuje šlechetnější své členy při podobných příležitostech k „uvádění" dam do kostela. Člověk nesmí ovšem do chrámu Matky Boží, aby zde na zdi hledal snad Viktora Huga pověstné slovo: anankél
V chrámu, kde se krátce před nocí bartolomejskou ženil Jindřich Navarský s Markétou ■/. Yalois, kde korunován Napoleon prvý a křtěn za veliké pompy smutné paměti princ Lulu, kde předstoupil sedmého listopadu 1793 známý pan Chaumette s modře zastřenou dámou a radil shromážděnému obecenstvu, aby nectilo od té chvíle jiného boha nežli rozum, jehož symbolem měla býti přítomná modře zastřená dáma, choť knihtiskaře Momora, v témž chrámu, kde zase r. 1871 pohřben arcibiskup kommunardy zastřelený Darboy, kteří ještě desátého dubna 1871 dekretovali (Le Monssu),   ,,že kněží jsou bandité a kostely slujemi dravých šelem, v nichž se morálně massy vraždí"; kde tedy střídaly se v průběhu staletí vážné věci s groteskními nesmysly, tam věru není náboženská fraška, jakou taková slavnostní mše v chrámu tom vskutku jest, tuším nižádnou příliš divnou věcí.
Pouhý pohled by každého nevěřícího přesvědčil!
O čtvrt na jednu s poledne dokončen vjezd elegantního světa. Galerie i lodi jsou naplněny skvostnými toilettami; dámy drží v rukavičkách programy, pozdravují se, žvatlají, smějí se a před loděmi i v lodích hulákají zřízenci policejní; a i mužské pohlaví se směje, mluví, ba noviny
56
«sa
čte, chybí jen prodavači fialek a pomerančů, aby dojem byl úplný.
Konečně zazní hromový hlas varhan — introitus Gounodovy mše. Nejmenší část lidí vidí na oltář; ostatní nejsou s to, aby dohlédli, a obracejí zraky své proto k choru; avšak bavení se a hluk policejní stráže neustává. Pak se ozve zpěv — nejdříve sbor, pak solo skvělého basu, prostorným chrámem se rozléhajícího — a i těch několik dam, které stopovaly obřad církevní, naslouchají zpěvu; programy Šelestí — a kdo nemá po ruce programu, ptá se souseda svého — kdo že to zpívá.
„Dejte mi svatý pokoj s pobožností," dim v duchu světu shromážděnému, „raději sedím u tvrdého koteletu při snídani, než bych stopoval takovouhle pobožnost, než bych tuhle naslouchal velebné hudbě církevní." A se vší nezdvořilostí prodral jsem se z chrá-
mu ven.
1U ven.
Myslím, že jsem řádky těmito neudělal dojem člověka bigottního, ale komedie, v níž persifluje se cit jakýkoliv, jest mi protivná, i přiznávám se pak, že ctím skutečný cit náboženský.
Prodavači a jich nápisy. Kupci pařížští jsou ode dávna a budou snad ještě dlouho mistry ve vkusné úpravě krámové. Kdo si vzpomene na nádherné vyšňoření velikých skladů naproti Louvrů aneb „Au bon marché", dá mi za pravdu. Avšak i nejmenší
57
kramář umí si vyzdobiti svůj krámek způsobem, jemuž nelze upříti vkus. Vzpomínám si zde na sličnou úpravu výkladních skříní všelikých prodavačů salámů, cukrářů a podobně, ba i nepatrný řezník ve čtvrti hadrníků ozdobuje řadu v krámu visících skopců guirlandamii umělých květin a svěží chvojí, ba i v lůj na hřbetu skopců všeliké arabesky z hvězdy vrývá. K tomu hoky-nářka osloví vás, jdete-li k ní pro kus mýdla, s touže důstojností jako snad některý z prodavačů řádů v „Palais Royal". Viděl jsem kd}'s pod večer na nábřeží de Montebello starce, hotovícího v kruhu několika ošumělých existencí podstavec pod žehličku ze silného   drátu — tytéž, jaké v pražských ulicích prodávají mladí i staří dráteníci slovenští. Dráteník náš nabízí své zboží prostě na prodej,  avšak  pařížský kollega jeho neobejde se bez řeči, jakož důstojné řečnění je snad slabou stránkou každého obyvatele města nad Sekvanou!   „Pánové a dámy," děl důstojný muž ten, „já jsem jediný vynálezce (seul inventeur) a továrník předmětu tohoto, jehož úprava, jak si lichotím, není prosta složení důmyslného!" Dobrý muž neprodal sice ničeho, avšak mnohá z dam odcházející byla snad přesvědčena, že se Paříž hemží duchaplnými lidmi.
A podobných zkušeností nasbírá člověk krok za krokem.
Navštívíme na příklad březnovou výstavu tučného dobytka a drůbeže, spojenou s výstavou plodin v „palais ďindustrie". Nepřehledná řada krmenýcn volů, skopců a jiných ssavců.
5*
legie krocanů, perliček, kapounů a holubů; celé pyramidy ovoce svěžího, zavařeného, lesy květin nashromážděny jsou v obrovském paláci výstavním. Leč zastavte se kdekoliv a prohlédněte si jakoukoliv maličkost — již stojí u člověka zřízenec firmy a dávaje vám vkusnou, pikantní-j mi kresbami ozdobenou visitku ve všelikých barvách, prosí vás, abyste závod jeho poctili
důvěrou.
Divím se na příklad skleněné báni zavařených hrušek — ovoce jako křišťál — však již stojí u mne zřízenec firmy řka, že vidí na mně, že jsem znalec a že mi tajemství zavařování prodá za dvacet franků. Zastavím se u krámu s rozličným koloniálním zbožím a prohlížím překrásné zde vystavené věci. Avšak v okamžiku mi již zase tvrdí někdo v tvář, že se patrně interessuju o tento druh zboží, a strká mi několik strakatých lístků do ruky. Venku před palácem hospodářské stroje! Prohlížím si je s patrnou důvěrou, poněvadž mi lidé před chvíli byli tvrdili, že rozumím tolika předmětům! Avšak jako Číňanu líbilo se nejvíce z koncertu ladění nástrojů, tak i mne především upoutal stroj na obilí — avšak »ložení přepůvodního. Kůň stojí ve zvláštní skříni, do níž se dá obilí, půda skříně je prorytá několika příčnými latěmi, parní stroj pak táhne půdu skříně sem a tam, následkem čehož kůň musí neustále přešlapovat — a tak mlátí obilí. Leč jen se chvíli dívám, již mi zase agent tvrdí drze do očí, že jsem znalec; spustí parní stroj, maltretuje ubohého koně, vtiskne mi ke konci sáhodlouhou visitku závodu do ruky a poroučí
59
se mi co nejzdvořileji. A tak se to má dále a dále, že opouštím výstavy maje v kapsách ohromné množství visitek, návodů a brožur o krmení drůbeže, chování psů, dělání sýra atd. atd., v hlavě pak vědomí, že „rozumím" věcem, o nichž jsem neměl tušení.
Avšak návštěvou není výstava vyčerpána. Všeliká zvířata dostanou ceny a tu teprve nastává pravý rej pro prodavače pařížské. Ve výkladní skříni celého zástupu restaurantů vidíte po výstavě oškubanou i neoškubanou drůbež, na níž zavěšena „originální" tabulka, že ptáče to dostalo v poslední výstavě prvou, druhou anebo jinou cenu. Řezníci provádějí ulicemi, v nichž krámy své mají, ověnčený, taktéž cenou poctěný dobytek spolu s nápisem, kdo ho koupil a kdo ho sekati bude atd. atd. Zde teprve se člo-
věk přesvědčí o užitečnosti
'šak  rozepsal jsem se -    -mho. se avesn pomínkou — o předmětu tomto mimovolně
ť..~.~v*w yj luutcuuusu výstavy takové. Avšak rozepsal jsem se — dada se svésti
ť^uiu«u luimu mimovoine Šíře než jsem chtěl a málem zapomínám, že jsem chtěl psáti jen o firmách, t. j. jen o nápisech na krámech. Již první dni, kdy doplňoval jsem jazykové vědomosti své čtením všech možných a postižitelných nápisů, překvapila mne nejednou smělá původnost, jež některým nadpisem sálala, i mimovolně zapisoval jsem si nalezené do zápisků svých, avšak čím dále jsem ulicemi pařížskými bloudil, tím více jsem nabýval přesvědčení, že jsem na stopě předmětu velíce zábavného.
Tak ku příkladu jest zajisté velmi vábným hotel u panny Marie v ulici u suchého stromu 60
I (rue   de  ľarbre  sec),   neméně  zbožným   jest Kcžišník u malého Ježíška   (ä l'enfant Jesus) -.- ulici Rivolské. Krejčí v téže ulici má sklad ,u dobrého dábla", prodává „tout pour rien" — vše zdarma a mírní patrně důmyslem svým obecný předsudek o pekelných hodnostářích. Méně určitě smýšlí barvíř jeden v ulici „Hotel ie ville", který provozuje barvířství na černo teinturerie noire)   u   „červeného  klobouku". Zoologické   vědomosti   Pařížanů   zdokonaluje sklad pian v rue Caumartin „Au Ouistiti (u hedvábné opice), tolikéž pak zahradník ,,u smělého kohouta na „quai de la Megisserie". Naproti tomu ctí občanskou statečnost hostinský u „věrného kočího" na tomže nábřeží. V botanice pracuje restaurant v boulevardu   du palais, který ctí — vavříny (laurier roses), aneb krejčí na boulevardu St. Michel, který pracuje pod záštitou   pomněnky   (au myosotis).   Dobrým a zároveň poetickým zeměpiscem zdá se býti krejčí v rue faubourg St. Honoré, který má sklad „u skotských hor", kdežto prodavač uhlí .,u hor ruských" (aux montagnes russes) trpí jakož patrno poněkud smělými představami, snad vzdoruje zmíněnému krejčímu, neboť bydlí i ním v téže ulici.
Přesnými vlastenci jsou přemnozí z prodavačů pařížských; tak na příklad švec ,,u erbu Francie" (aux armes de France) v ulici Rivolské, anebo v téže ulici krejčí, který je spokojen s „dějinami Francie" (a ľhistoire de France). Jiný krejčí vzpomíná si při přišívání knoflíků na slavného  pěvce  Berangěra   (Au   soxivenir   de
61
Berangére, boulevard de Strassbourg), kdežto prodavačka košil a límců v ulici Rambuteaui nemůže zapomenouti na „novou Heloisu" al napsala proto na krám svůj „á la nouvelle'j Heloise". Z oboru úzkého vlastenectví vyprostil se hostinský naproti Pantheonu, jenž řídí hotel ,,u velikých mužů", jejž doporučujú všem českým básníkům.
Za to nedovedu určiti, jakou lest zamýšlí vlásenkář u svatého Sulpicia svým „jižním salónem" (Salon meridional.)- Neméně nesnadnou záhadu uvrhli před oči bludných poutníků po ulicích pařížských, na příklad plechař aj prodavač drobného kovového zboží vůbec, bydlící v ulici svatého Honoria, týž prodává ,,u stavěcího psa" (au chien ďarrét); tolikéž švec v rue Monge, na jehož tabuli rve lev botu, kdežto nápis poznamenává, že zde slovc ,,u lva pouště" (au lion de desert); pokud mé vědomosti sahají, vím na určito, že lvi na poušti nechodí v botách.
Lichotivě soudí o svých výrobcích jeden z nesčíslných krámů krejčovských — aČ-li mu dobře rozumím — kterýž zove se ,,u pokušení" (á la tentation, rue deRivoli). Zato však umo naprosto neuspokojil hostinský v rue faubourg St. Denis, kterýž tvoří divy „u dvou kašparů" (aux deux gaspards). V zápiscích svých mám firmu tuto psanou třesoucí se rukou, ne rozechvěním, ale tím, že zhlédl jsem ji z omnibusu, tím také mohu si vysvětliti, proč jsem k majiteli závodu u dvou kašparů nešel a nepožádal ho za laskavý výklad. 62
Jsa vůbec mírným člověkem chci míti za to, že prodavač prádla „u ubohého Kuby" (au pauvre Jacques, boulevard du temple) odznačil krám svůj takto z pouhé bonhomie, aniž by snad chtěl tím psát satiru na své kupce, znamenať, nemýlím-li se, ve franštině Jacques tolik jako náš „Honza".
V ulici faubourg St. Donis našel jsem také hostinec „au petit bock". Bock je, jak známo, míra — malá sklenička piva. Nápis takový jest možným jen u nevinných Pařížanů. Na Smíchově by na příklad hostinec ,,u malé holby", což by asi tak pařížskému nápisu odpovídalo, znamenal  urážku   všech   pijících   smrtelníků. Nepopiratelnou důvěru vzbuzuje zajisté řezník ,,u hrnců s masem" (aux marmites, v rue faubourg St. Denis), kdežto restaurant „u chval-ně známých smažených bramborů" (a la reno-mée de pommes de terre frites) v rue de Recol-lets může jakož patrno počítati na důvěru jen jistých a obmezených kruhů společenských •— oněch právě, kteří se domnívají, že není lepšího pokrmu nad brambory. Pěkně se vyjímá také nápis v  „avenue  de ľOpéra,  hlásající,  že se v krámě onom spravují solidně všecky polámané předměty (ici on repare avec solidite touš les objets cassés). Naproti tomu však je naprosto poučným nápis, jejž jsem odkryl kdysi v ne konečné ulici Lafayetově, nápis ten zní: „Spe cialité des portefeuilles pour touš les professi ons" — tedy portefeuilly pro všechny stavy Lituji, že jsem byl tak lehkovážným a zazna menal si pouze nápis, aniž bych se byl dal po
6

^^■^■^^^^^^^H
učit  krámem  samým.  Dnes na příklad bych milerád věděl, jak vypadá portefeuille pro sebevrahy, na cti utrhače, vdovy a podobně — avšak již je pozdě. Vím sice, že čtení podobných věcí, jako jsou řádky předchozí, podobá se značně požívání sýra, jehož dobře vychovaný člověk za dessert jen málo pojí, a bylo by tedy na čase, abych ustal ve své intimitě jevící se zajisté v míře nesmírné ve sdělování tajných zápisků; avšak nemohu pustit čtenáře z ruky, abych nevnutil mu ještě nápis, jejž jsem našel na zevnějším boulevardu — La Vilette; na jedné hospodě červeného tohoto okresu totiž — „Au génie  industriel".   Pod nápisem  je  ohromné fresko představující genia industrie, an dává mužům práce vavřínový věnec na hlavu; pod freskem pak stojí: Mužům průmyslu vděčný genius průmyslový (,,Aux hommes de ľindu-strie le genie  reconnaissant");  pak  puntík  a hned pod tím: „Salon hodící se k svatbám a mohoucí pojmouti stodvacet osob".
Mám  za to,   že ukončil  jsem  představení důstojným osvětlením bengálskym.
Les attaques nocturnes
(1379.)
Listy pařížské jsou o drahocennou rubriku bohatšími a my, t. j. obecenstvo pařížské, kteří oblíbili jsme si choditi po půlnoci domů, plou-žíme se jako stíny po ulicích nevědouce si rady. Bázlivější vracejí se záhy po obědě, tedy k osmé hodině večerní do svého hotelu, kde hrají celý 64

večer s usedlejšími dámami domino --a my, 10 jsme neohroženější, chystáme se srdnatě, jak budeme v případu potřeby — volati o pomoc. A když se večer rozcházíme, loučíme se s bolestí od sebe —. beze slov sice, avšak pohledy mroucích očí našich zřetelně věstí, že máme málo naděje na shledanou.
Příčinou veškerého tohoto zármutku našeho je — truchlivé pověsti se těšící — noční přepadení pokojných občanů pařížských. Mor, zaniknutí lázní teplických, porážka Angličanů, amnestie kommunardů — to vše ustoupilo do pozadí a každý, kdo ráno za jeden neb za dva sous si koupí ranní list některý, pomíjí všeho a jen vyhledává v denních zprávách, kolik zas předevčírem v noci útoků se bylo udalo. Mluví se dokonce o zorganisované bandě lupičů nočních, ,,jejichž zločiny připomínají na Cartouche a Mandrina", jak truchlivě pravil ondyno ,,Le
Soir".
Les attaques nocturnes jsou stálou lokálkou denních listů, jsou děsnou ozdobou listů illustro-vaných. Poslední zejména bych nepřál viděti českým čtenářům,  zápasiť- pravidelně kresb s činem tak dovedně, že možno prohlížeti list také teprve po snídaní.
Vložil jsem malý kapitál do listů takovýc a mohu proto sděliti českému obecenstv zprávy, jak nesmírně pestré, tak i ukrutn spolehlivé. Kdo by také nevěřil listu jako j ,,Le Sansculotte", jehož číslo ze dne „Quintidi 5. Ventose, au 87" t. j. po česku: v neděli dn 23. února 1879, v čele přináší v modrém pol
lhoauyerovy spisy VI. — 5.

dva ,,W,,+r,is ,„m„j •- • , u-, -u v , Í zastaven v ulici des Amandiers dvěma dámami, dva ukrutně vypadali darebáky,  číhající z! Kd ž Um řekl   že pospíchá domů a že nemř
ÄTJnÄÄ^^ naHdáobího J-ífíS? roľpravám, daPlyPSe obě do smíchu a po měštěnína kráčejícího po modré ulici, ozářen     ,,,. hn\-xaa k iednu ruku Mezi tím se vy
S SIS? £brvtínľS ah,né ■ef/ektní)- - ^A^S^dSEÄ gSlard? nüt; ľ -1 fné ľí10 ]1Ž' neumu iak originál dí dva muži, kteří pana M. porazil pověděti   stopujif systematicky temnou tul! f* onf '   ato doslovně obrali
avšak všecko pozoruhodnější zaznamenáno        *yw ««         „.   -? „      .   ,.  ,/£,.__,-----,
částečně i zobrazeno najdete ve výborném ča<
S£i*IÍfh5 deS- trÍbu"a,.,x"-. 3,ehož Pc&t a% Přálo zrak můi vypátral v časopise „La press Ä'wíw* prVbS*hl,Je; ]ak IÍSt dí' Sedn1    histrée" (číslo 2 dva sous) lisí který pečliv ÍÍS52& nechcl.řclAhla7'  * asPoň H':'vySrPoravu duševní pro své odběratele, DisIS chovSXSÍíLVýh0TI\Ý tent0/asIl čŽío ze dne 23. února přináší v čele listu nemé Ä2Ä™ vídÄ^           ' P0něVadj než čtyry zobrazení takovýchto „attaques ne
ľadnhSvív,?ľ   ? l<ou mazanici, uzná turnes?./a  , textu věnuje předmětu illustr. SbrSi rfíTK*»8.^SS^rtrí' Un°Í těchto prvé místo kroniky týdenní, počínají £™ü8 SÄ ,Ut0ku- ?brazky ,samí slow: , Les attaques nocturnes! ... On ne par
mi
jsou pravými mistrovskými kousky, jsou to na mnoze genry, upomínající na smělou fantas slavného hollandského mistra pekelného Brei ghela, tak zejména Číslo první - pán — v pissoir. a za ním chlap v blůze, chystající se děsně zkrouj cenou pěstí dáti mu jednu za krk; nebo číslo pátéj pán pod každou paží veda dámu bez klobouki' a vzadu dva muži v blůzách a s klacky. Výtečný kreslič obrázků těch zove
slovy: ,,Les attaques nocturnes! ... Ön ne parle que de cela á Paris". (To prý je nelogické vůči darebáctvím takovým zakazovati nošení zbraní. Jinak představují illustrace útok na jistou umělkyni dramatickou v rue Maubeuge — dámu to vezoucí se v drožce, za druhé útok na sklepníka na boulevardu Hausmannově, za třetí na jakéhosi barvíře v rue de Madrid a konečně útok na pana X.vuliciDamremont. Umělkyně drama-
a vvsvrtli;w"nä"^,h7   f     *   %■       ,   "'    lická je slečna Alice Lavigne při divadle ľAthe-
a   vysvětlivky   na   druhé   straně   připomínají   née  K útoku na ixma X sluší poznamenati, že-
í ŠtoJSŤ?"' Zt         \ t0h°-dn^ Ve čt-^tek   ento páľwtáhl revolver a střelil po „pánech"
hÄŤiľ °-   f?" f1^ T ]ŕT ani dri-    atočícľch načež tito se vzdálili vedouce jednoho
na pac   deímÄÄSS? ^ H ^ ^   -"Xa výstřelem poraněného. Atd. atd.
na place de la Maine, kdež ho silný chlap uderil       Zorávv takové ovšem záhy měly na obecen-
do hlavy a nato mu hodinky a řetěz ukradl]    slv0PS*k5 patřičný vliv - jeť známo, že se
k pátému pak se praví, že jistý pan Minart bj     lV   panzwce patnuiy               j                        ^


v městě tomto rozprodají denné statisíce výtiski novin a tu sensační zprávy rychle pronikne všeliké vrstvy společenské. Lidé, kteří vracej se později domů, počali se následkem tohj skutečně obávati a tím zavdána pohnutka k scénám dosti pestrým.
Ku příkladu: Jakýsi pan G. vracel se ondyn.'j domů — do ulice Jaurissovy; přijda na roh ulic Deux-Bornes, vidí ve stínu dva muže. Zač j-považoval, je pochopitelno po zprávách hořej-j lích. Vytáhl tedy svůj revolver a chystal sej k obrané.                                                         í
Avšak ve zmatku, jenž v okamžiku tom mysl ji jeho zavládl, vyšla rána a koule projela dru4 hou rukou střelcovou.   Krváceje, utíkal pan! G. k domovu; avšak až k domu svému nedoběhl, nýbrž skryl se za velkou hromadu písku. Domnělí zákeřníci byli však dva vážní obyvatelé téže části města pan M. a jeho syn. Výstřeh z revolveru vzbudil u nich domněnku, že stali se obětí útoku nočního. Poněvadž však zprávami novinářskými taktéž již byli poděšeni, měli každý střelnou zbraň, a otec střelil ihned po utíkajícím, avšak chybil se ho na štěstí. Jdouce však ulicí Deux-Bornes, uzřeli pana G., skrývajícího se za hromadu písku. V domnění, že to druhý nějaký darebák, vystřelil pan M. po panu G. po druhé a dal se nato i se synem na útěk.
Tři   takto   vypálené   rány   však   poplašily | značně obyvatelstvo ulice oné a ze všech domů | vybíhali lidé s lucernami jsouce všemožně ozbrojeni. Otec a syn pak jmou se všem vyprávěti, co se bylo udalo, dávajíce věci ovšem směr podl
názoru svého. Z druhé pak strany — kolem oné hromady písku, za níž pan G. se ukrýval, spěli [dva Četníci na bojiště. Pan G. je zastaví a uka-Izuje svou prostřelenou ruku, dí, že byl napaden ja poraněn dvěma vrahy. Nato se celý zástup (shromáždí — a pánové M. a G. se konečně jdozvědí, že stříleli na sebe.
Dost jasné to svědectví, že pařížské listy mají Čtenářstvo pozorné.
Následek zpráv takových co do hrůzy rostou cích byl ten, že se odevšad počaly ozývati hlasy po mimořádných opatřeních policejních, Zejme na listy radikální ostře dorážely na pana pre íekta Gigota. A opatření takové učiněno ihned učiněno pak tak bystrým způsobem, že bycl. byl šel panu Gigotovi vzdát svůj dík osobné, kdyby ho mezi tím nebyli s úřadu policejního prefekta sesadili. Policie totiž vydala ohlášení v ten smysl — že bude s veškeiou přísností pronásledovati listy, které byly uveřejnily zprávy o nočních útocích bud vylhané anebo přehnané. Mimořádné sice, avšak — výtečné opatření. Les attaques nocturnes staly se od té doby nápadně vzácnými.
Z předměstského divadla pařížského.
(1884.)
Mont-Martre chová čistokrevné Pařížany. Prostírá se pod proslulým mlýnem větrným, sahaje k prvému pásu boulevardů. Obyvatelé pak jeho vyznačují se tímtéž nadšeným místním
I
Srotľínrn    ^ 0mn*usy a trarmvaye ne-'? Si i isme několik sous u kasy pro před-2lH Pnl'šnou  Příkrost  útlou  mládež ru(K sumou za půl třetího franku nám dali Ä' k^yž Jsem se ptal, jezdí-li někdv ane d'orchestre v samé prvé řadě.
činěnými kuřími oky je bez odporu mnohem lalebněiší.                                .                «._ 3
+„__      j    ,       Z,   w"'w «LLua uuraie. i-ezi M;vafiip    Houslista  precie  n mu u  mo. i»» ■"--•
to ve vzduchu. Jak se dočítám, zatkli v Praze Efupevtóny noty označené velikou třiašede
vlÄfff11 K?" Jedinéh0 «Puce.K^pSmtoVp^.fe^^yp*?:
V   Paříži však jich zatkli téže nod &«t~*-förfedstaveni aspoň patnáctkráte, při různyc:
ui ».  , ,. .^_4.uť„.,šak houslista přede mnou
V Paříži však jich zatkli téže noci šestset-sodmdesátdevět. Důkaz to, že člověk může za okolností takových i Theatre Montmartre navštíviti, dokonce když je na programu novinka tak poutavá, jako: Les pavilions noirs ou la guerre de Tonkin" — „Černé vlajky čili válka vTonkině", drama v desíti obrazech. Slyšel jsem, že při prvém představení trval kus do čtvrt na dvě v noci, ačkoliv počal již ve tři čtvrtě na osm. Můžete si tedy pomysliti, že jsem se na tak vydatné sousto duševního chleba jak náleží těšil.
Jda o šesti hodinách kolem, viděl jsem již před branou divadla řádný zástup nadějné mládeže se tísniti. V dolejších divadlech seřa-duje se obecenstvo při takové příležitosti samo v queue, avšak na Montmartru soudí tuzemci, jako Pražané: „Nač pořádek před divadelní kasou?" Tlačenice s ušlápnutými vlečkami a roz-7"
ism mužů. i\uz,iiiií-ni. *.>,, j.„.— r_.
iivadle.  Houslista přede mnou má na svém
pultě upevněny noty označené velikou třiašede-
' sn proto, že hudba vpadla
iu ť*v«„______ r     patnáctkráte, při různých
efektních scénách, avšak houslista přede mnou >dehrál to všecko bez všelikých rozčilení, z téhož partesu a z téže stránky označené osudnou třiašedesátkou. Divadlo ostatně naplněno ve všech prostorách, vyjma snad lóže v prosceniu. Převládaly matrony v občanském oděvu, mužové v čepicích a na galerii pestrá směsice pánů kluků. Demi-monde, který v některých divadlech, jako na př. v novém Edenu, udává tón, zde nepatrně zastoupen. Folies-Bergere a Eden, navštěvované mnohem více cizinci, mají pro tuto třídu společenskou patrně půvab mnohem
i
versi.
O divadle samém dá se málo říci. Opona s inseráty; v jednom z nich doporučují levné letní byty a v jiném ohlašuje kupec ,,u vypíchnutého oka" (a 1'oeil crevé), jaké přednosti mají jeho
"i
výrobky. Foyeru není. Mezi akty vychází obtj censtvo z parteru na náměstí — place Dar court, zde kouří cigaretu, anebo kupuje oranže d pokroutky v několika boudách před divadlerj stojících. Demi-monde jde do sousední kavárn, a pije tam bock, část obecenstva následuje jeh příkladu a tu a tam najde se přece někter dobrodinec, který těch šest sous za skleničk" piva zaplatí. Kontrolních lístků není. Člověk bjj mohl klidně mezi aktem odejíti a uspořádati s nějakou nutnou záležitost ■— na příklad oženiť se, načež se vrátí, aniž by ho kdo vyrušoval Však pozor! Již tluče u opony třikráte zí sebou historické kladivo divadel francouzských Obecenstvo však posud zábavu svou neukončilo Na jevišti již plno marinářů francouzských, ale galerie huláká, jako by pásli skot. Konečně ozve se sonórní hlas: „Dis done — taisez vous" a znenáhla my, co jsme nejblíže u jeviště, rozumí me již přece každé desáté slovo.
Hraje se. Nejdříve námořní slavnost na počest knížete Ivana (patrně Rusa), který v červe ném kabátě a v bílých nohavicích francouzskoi locT provází. Po té naříká důstojník Georges, že mu černé vlajky ukradly jeho nevěstu, kteráj poněkud nevysvětlitelným způsobem v čínských vodách zbloudila. Na konec objevil se Angličan j který ve francouzsko-anglické zkomolenině na-l dává černým vlajkám, že mu ukradly všechno' jeho zboží. Angličan dělá obecenstvu velký plaisir, hudba vpadá do toho, houslista hraje při tom z osudné třiašedesátky a obecenstvo tleská.
.....      ~;    m "■'-■—;;   ""■ " " •"
Nastává delší pausa, kterou vyplňuje obe i enstvo na galerii důmyslně tím, Že unison hvízdá. V dalších aktech to však jde do živého Vůdce černých vlajek (se zrzavými vlasy), n něhož se v kuse dělá několik narážek, Že j přestrojený Evropan (a tudíž Prušák) a s chraptivým hlasem, zajal nevěstu Georgesovu a nutí ji, aby jej milovala. Nevěsta alě mu povídá, aby ji raději zabil. Kromě toho puntuje se zrzavý s mandaríny čínskými, kteří jsou jeho spojenci, ale na oko se k Francouzům Usají. Po té se objeví francouzský misionář s velice fešáckou (risurou, jemuž vůdce černých vlajek nařizuje, aby šel těm darebákům — Francouzům nařídit, aby se neblížili. Misionáři slibuje, že mu pobije všechny křesťany, jestliže se nevrátí. Misionář za prvé oznamuje, že Francouzi nejsou darebáci (aplaus) a za druhé, že půjde. Je třetí akt již a misionář se nevrací. Následkem toho vedou několik křesťanů, jimž j i to ale dočista jedno, na popravu. To se děje všechno v Hanoi. Poprava již má začíti a vůdce černých vlajek nutí nevěstu Georgesovu, aby se na popravu dívala, když mu náležeti nechce. V tom přijde misionář, něco si řeknou s vůdcem černých vlajek a ten jej odsuzuje k smrti. Kat již napřahuje dřevěný meč. V tom se ozvou střelné rány. Princ Ivan a Angličan beze zboží zastřelí kata a několik vlajek černých, ostatní utekou a nevěsta George-sova se na místě zblázní. V meziaktí krátí si tenkráte publikum čas tím, že zpívá nejnovější nad míru oblíbenou odrhovačku a sice unisono, ale jako píseň beze slov.
V tom r«
f-~f!!lTfr"f-'"ü'-'
^'.t-™-^*^.*
■nilHHB^^
V tom  rozlehne se v nartem  ramus   IM   galerii> ^ite nadává veliteli černých vlaje
)inavců" (salaud), protože zastřelil koman ďené'Ďánv WíS'^2T,Ta "* planta francouzského. To však černým vlajka
,_____________»«*». správy — jim velmi hlučnej
nadává. Nás zvědavce konejší starší jedna dáma) za námi slovy: ,,I což pak tohle, to není všechno] nic, ale onehdy jste tu měli býti, to tu spráskal— jeden muž svou   ženu,  to bylo mnohem žer' tovnější — c'était bien plus rigolo."   Nastaví nový akt.   Hanoi je  dobyto.   Francouzi jsoi páni   města,  ale jeden mandarin tráví francouzské vojáky. Za to jej dává velitel oběsiti. Přichází námořník, jenž hlásí, že už se třepe ve vzduchu a ohlášení jeho pozdravuje obecenst
Í
VO
aplausem. Nevěsta Georgesova blázní dál a Francouzi se chystají na odpor, poněvadž černé vlajky se blíží. Komandant však oznamuje, že mají málo náboje. Princ Ivan povídá, že jde pro něj. Pak boj, ve kterém Francouzi vítězí. Hří-mavý potlesk, přední herci vycházejí, aby se poděkovali, avšak obecenstvo si přeje, aby vyšli také „les marins".
Zase nový akt. Černé vlajky obnovily boj.-Francouzi bez náboje podléhají. Černé vlajky 3 střílejí na jevišti tak statečně, že málem zapálily jednomu vojevůdci kabát. Ve všeobecné rvačce objeví se komandant francouzské lodi a dá se do rvačky s Černými vlajkami. Ty ho zajmou a jejich velitel zajatého na místě zastřelí. Komandant padá, má však tolik duchapřítomnosti, že si může ještě načerveniti košili, tak že vypadá, jako krví zbrocený. Obecenstvo zejména
74
svázáno. Mezi těmito Georges a jeho nevěsta erá pořád ještě blázní. Nová scéna předvádí svázané marináře, kteř mrzl, že komandant zemřel, ,,rozbil svoi lýmku'-' (il a cassé sa pipe). Přichází velite Vrných vlajek s nevěstou Georgesovou, kteréí levěří, že blázní a chystá se povražditi marináře Georgesa. Nevěsta tohoto však náhle nabývá izumu a dělá veliký povyk. Mezi tím doručila ijně jedna Číňanka marinářům nůž, ti rozkážou pouta sobě i Georgesovi a vrhají se na ■elitele černých vlajek. Ten vida, že je zle, střelí 110 nevěstě Georgeso vě, však v tom skočí mezi ni i něj bývalá jeho, poněkud sestárlá milenka a •zasáhnuta kulí velitelovou, padá. Je ale proto zle; těch několik neozbrojených marinářů by na velitele černých vlajek nestačilo, kdyby v p.avý čas nepřišel princ Ivan, který dosud neměl čas poříditi si jiný kabát, a pomocí žlutých vlajek pochytal velitele a jeho družinu.
V okamžiku,   co  zajímá velitele,   rozlehne
■o veliký pokřik z galerie: „Zabte ho!" (Tuez-le).
'rinc Ivan dá si říci, poněvadž velitel černých
.'lajek kdysi úskočně na jeho život byl učinil
útok, a zastřelí jej na místě. Veliký potlesk.
Poněvadž pak většina v kuse zaměstnaných lirdin je postřílena, pověšena a otrávena, zbývá jich jen málo. Georges odvádí svou nevěstu, Ivan také odjíždí, snad pro jiný kabát a slibuje

i
75




Francouzům,   „že  se  snad  setkají   na   jiná
místě". Obecenstvo při této významné naráží *poň, že se někdo tak otázal a odpovídám
jásá, houslista fruktifikuje svou třiašedesát« roto: Nejsou, spanilý tazateli. Ulice je nova
a my odcházíme v každém ohledu uspok ojeni -Äroražená řadou domů a utvořená z řady j^nýc
o půlnoci  dále.                                                    liček — tak právě jako mnohé jiné krásné ulice
ařížské utvořeny byly, a nesčetné nápisy na
o«, i   •            ,- .*.      '                lomech:  „A louer",  dokazují, že by mnohá
Překrásnou ulic,.*)                         četná   ;'dina   dost   značné  požadavky   zde
(1-'9)                                   ikonejšiti mohla.
Ulice vroubená po obou stranách řad< Tu a tam nabyla sice již ulice konečného vesměs nových, pěti — šestipatrových dom ;vého rázu; několik nádherných kaváren, krám dlouhá skorém na čtvrt hodiny chůze, rovn větoznámé firmy Goupilovy a p. aspoň za defi-široká, na konci ústící v prostranství, na něn útivní stafáž chodníků považovati lze, však ve skví se nádherná stavba opery — toř avem /ětšině ohromnvch místností uhnízdil se zvlášt-de 1'opéra v Paříži. Připomenu-li, že je i n', ať tak dim", přelétavý druh obchodnictva večer ozářena řadou běloskvoucích svítile >ařížského, který dodává v okamžiku ulici rázu elektrických — jediná v Paříži — tu dokáži ak zvláštního, že patří tou dobou procházka po jsem, třeba bych obrazec jasný nebyl nakresli ivenue de ľopéra k nejzábavnějším v Paříži, že avenue tato je při nejmenším ulicí nevšedn     Prosím,   dovoltež,   abych  byl  na okamžik
Červené, hnědé a jinak barvené knížky cestou iceronem procházky takové. Ulicí se hemží ní shodují se také, že je a bude z nejkrásnějšíc hejnem drožek a omnibusů, chodr.íky jsou plny ulic pařížských — až prý jen se zalidní a a lidí a jarní slunce dobrotivě hřeje skrze těžký v nádherných místnostech přízemí všelikýc svrchník, který jsme si byli v šosácké starost-domů oněch rozbijou pařížští kupci nádherní livosti na sobě ponechali. Avšak nevšímám si stánky své.                                                            .inj udí ani vozů, nýbrž jen předmětu svého —
Kdybych byl pozorným Čtenářem, nutn a podobá se, že jsem přehnal hořejší líčení své. bych se po slovech .těchto zeptal: Což nejsoi Po levé a po pravé straně elegantní výkladní domy ty obydleny? Pomohl bych tím spisovate skříně s nádhernými předměty — však jen malý k vítanému pokračování v stati jeho. Poněvad okamžik poshovte. Jedva šedesát kroků chůze ale sám zde pokračovati  chci,   pomyslím í                "          -  -•   •               »-*--*           ■-'~-x
*) Roku 1879 byla ulice Avenue de ľopéra sic už vystavěna, avšak až dosud jen z malé části obvd léna.
76
■a poaoDa se, ze jsem jjicuuai «ukíj««w«» -• -■
Po levé a po pravé straně elegantní výkladní
domy ty obydleny? Pomohl bych tím spisovatel si"-'- * - -£ JV—y~~: -*~*™z*-» — "**k if>" ™10
' I, 1 I 1   1   I /-. n       UVMMV   •    --— •       ^J — — ■------------—
.1 již stojíme před krámem, v jehož nezasklené výkladní skříni stojí řada skleněných zvonů, v nichž hoří svíčky. Stereotypní nápis na krámě „k pronajmutí" svědčí, že sídlí zde vrabec v budce špačkově. Vážný muž v krámě přednáší
7?

shromážděnému množství, že vynalezl zázr nou úpravu, pomocí jejíž uspoří se svíčky a uči se   všeliké  nebezpečí  ohně  nemožným.   ,,D; myslný" přístroj ten zakládá se na kulať plíšku, jenž ve středu proděravěn jest, položí pak nahoru na svíčku a otvorem prostrčí knot.   Rada  svíček  planoucích  v   dotčený zvonech skleněných osvětlují den a jasný v klad pánův. — Dále —
„Krám" s pávími péry.
„Krám", v němž stojí vážný stařec, ma před sebou řadu kolmo napjatých provázk z nichž na každém jest upevněn panák posun telný. Vážný pán nemluví, nýbrž strká pana nahoru, načež tito padají dolů, točíce se kole provázků. Jak se zdá, myšlenka výborná, li kolem jdoucí nosí hojně předměty tyto, posk tující zábavu nerozčilující.
-— Vedle něho občan opětně s panáky mají tu vlastnost, že když se postaví, udělá kotrmelec.
— Závod s pastmi na krysy, v prostředk visí skutečná krysa, a užitečné tyto předmět prodává děvčátko, mající připjaté na ňadrec svých veliké vyznamenání v podobě pamětníh peníui.
Vedle jeden z nepochopitelných pařížskýc závodů, nazvaný „Šalie de publicite". Vstu volný. Vyloženy jsou v něm voňavky, sošk z terracotty, nejnovější telegramy, obrazy! piano a podobné jiné užitečné věci. Překládá s v něm ze všech jazyků do írančiny — celel^ však dosti nemotorná reklama.
7«
Dále krám se šátky kapesními — nesmírná novinka — šátky potištěny jsou plánem Paiíže a zeměpisnými mapami. Ale svět tváří se dosti nevděčně k osobám, jež se takto starají o osvětu. Zdá se, Že se co nejdříve závod přestěhuje jinam.
Nablízku závoď — s ohnivzdorným tmelem, poněkud málo imposantní řada lahviček s teku-l inou, jíž natříti lze hořlavé předměty, načež prý jim oheň neuškodí. Prodavač však nedělá pokusů s vynálezem svým a proto nelze uvítati ho s velikým enthusiasmem. Avšak v sousedství jeho usadil se muž naprosto obdivuhodný.
— Krám, v němž ukazují trpaslíky. Vchod proměněn jest v předsíň, omezenou hojnými záclonami, vprcstředku jest sloup s malinkou, dřevěnou budkou, do té čas občas zavrou trpaslíka. Právě vystrkuje jeden z nich dvěma otvory ručky své a ukazuje obecenstvu — svou košili. V .dle něho muž, jenž má na čepici zlatým písmem napsáno: „Theatre de la piincesse Zuneima". Vykládá vzletnými slovy o divech, jež lze uvnitř za deset sous spatřiti. Za tím vedle sebe dvě krásné dámy — jedna se zove ,,La belle Brabcnconne" a druhá „La belle Parisienne", každá váží asi 375 kilo, obyčejný svět platí půl franku za jich spatření, přátelé plastiky však musí vynaložiti dvacet franků. Ostatně mám důvodné podezření, že belle Bra-benconne a belle Parisienne je jediná osoba, která přechází z jednoho krámu do druhého.
Pak zase závod s pastmi na krysy. Ctihodný majitel vida pozornost, již světovému jeho předmětu věnujeme, s ochotou velikou činí přednáš-
T9
ku o vynikajících vlastnostech pastí téch, kteréž,: ač jsou „vynálezem novým", přece poněkud podezřele upomínaj í na naše staré vlasteneck tlučky na kuny. Výklad svůj, ač dosti jasný; provází pán demonstrací, hází totiž na pověšenou past kaučukovou krysu se zručností vskutku uznání hodnou a poté ukazuje vítězoslav na zn: ienou krysu kaučukovou. A za ním za panáčkové na rozličných provázcích, takt opice a jiné podobné skvosty. Pak „krám s nadpisem „Photografies artistiques et autres' Avšak vyloženy jsou jen fotografie uměleck ty „autres" (jiné) prodavač neuznal za vhod veřejně vyložit.
Však ted přicházíme k věci, před kterou smeká. Houf lidí stojí u malého krámku, v něm postavena jest obyčejná černá školní tabule, na které jsou napsána všeliká čísla. Malý, přistárlw mužík s brejlemi stojí s křidou v ruce před publikem a činí mu výklad o rychlém počítání zpaměti, o jeho užitečnosti a cennosti a končí brillantní svou řeč poukázáním na nově vynalezenou svou methodu počítání zpaměti, kterou má ovšem patentovanou a vyloženou na papíře — výtisk za jeden sous. Nad tabulí dotčenouj skví se tento nápis: „Rychlé počítání z pamět5 má za účel probuditi (eveiller) a nikoliv uspá váti inteligenci lidskou". Všecka čest muž* tomu; ale obchody jeho nejsou příliš skvělé obecenstvo si nechce mermomocí dáti probudí svou inteligenci. . .
Závod s okarínami, kterýžto líbezný nástroj se vyrovná, jak známo, líbezností svou skorém

píšťalám našich pastevců. Vprostřed krámu je veliký jeden takový netvor, jímající aspoň hektolitr. Několik pánů v krámě — jsou Italiani V Mont Martre — Jeden z nich hraje obecenstvu — mandolinátu — O běda!. ..
Povýšené podium, na něm stojí elegantní pán v cylindru, vzezření tak ušlechtilého, že bych neváhal jej voliti do městské rady. Vykládá skvěle- franštinou o důležitosti svých nových patentovaných brusů — kus za frank. I kusy ty jsou kovové a řežou sklo jak diamanty. ,,Pán" prodávající také stále demonstruje tuto vlastnost nástroje, pak ho zase ostří a krájí jím papír. Spousty rozbitého skla a rozřezaného papíru svědčí o nevšední čilosti podnikavého tohoto pána.
Závod s knoflíky — z „or double", z podloženého — ačli překládám dobře — zlata. Čtyři za padesát sous, t. j. o něco více než za i zl. r. m. Podložené zlato zavání, jakož zřejmo, poněkud podezřele.
Vynálezce však dělá sensaci. Mezi publikem nachází se šedivý stařec s červenou stužkou na kabátě a tvrdí neustále každému do tváře, že to není drahé. Dobrá myšlenka, zvoliti si dekorovaného starce za reklamu.
A dále a dále v pestré směsici, papír dopisový, rozličné druhy zázračných tmelů, prken na vyřezávání ozdobných předmětů, při čemž opětně jeden z prodávajících pánů sedí ve výši a celý don vyřezává pilkou ornamenty, jež druhý s obdivem obecenstvu ukazuje — mysterický /.úvod:  v  krámě  kočár,   na  kočáře  elegantní
TbomayeK vy ípUy VI. — 6.                                                          Hl



dáma a prodává pěnové špičky a dýmky krám s alpskými rohy, což jsou skřínky vyluzu-jící děsné tóny atd. atd.
Konečně nádherná stavba opery.
I
*
82
'     V.
V Avignonu.
Maloval jsem si Avignon, v němž odehrál takový kus historie středověké a kterj i v osudech nejednoho Čecha byl významný, jako pochmurné, tiché palácové město, v němž všecko dýše vzpomínkami na slavné doby a v němž přítomnost jedině z minulosti těží. Tanuly mi při pomyšlení na Avignon dvě města s podobným osudem, Siena a náš Krumlov. V Sieně pochmurné paláce a skvostné stavby veřejné ukazují k veliké moci bohatého měšťanstva v dobách dávných. V Krumlově viděti stopy mocných Rožmberků a obrovský zámek upomína na lesk královský. Jinak jsou obě města tichá, přítomnost těží, jak praveno, z minulosti Cosi podobného dá se také v Avignonu očekávati. A přece předtucha zklame.
Vjel jsem do Avignonu za krásného večera lotního. Doma v Praze déšť stíhal déšť, zde Irpytily se na obloze myriády hvězd. Ulice od nádraží do města vedoucí (jak se samo sebou rozumí — rue de la republique, neboť ve fran-
6*

couzských městech se to hemží samými rue de j la republique, podobně jako v Itálii je samá via nazionale) — ulice ta jest značně široká a po-,i sázená   vysokými   starobylými   platany.   Naj širokých jejích chodnících rozkládá se po jižním J způsobu kavárna vedle kavárny a kolem malých ] kulatých stolků černaly se zástupy lidí. Uprostřed jednotlivých shluků viděti tu pianistu ve fraku a \ílé kravatě hráti pod širým nebem na pianinu; tam vystupuje na malém pódiu zpěvák a jinde zase hraje dámská kapela „ve vlastních elegantních úborech". Nade vším tím ruchem pak pnou se leskle bílé koule elektrických lamp. To vše věru málo upomínalo na středověk. Nanejvýš ještě ta dámská kapela.
Zatáčíme s povozem z nevelikého náměstí do úzké klikaté ulice a stojíme před zastrčeným hotelem, na pohled nevelmi vábným. Zato však v něm čisté pokoje a jídelna se stolem pokrytým bohatými příbory a vyzdobeným četnými kyticemi z gladiolu. A v jídelně té za neveliký peníz diner upomínající na staroslavné české posvícení blahé paměti. Nebýti v noci mosquitů, byl bych se po svém vjezdu do historického místa rozplýval spokojeností.
A po ránu na to vyšel jsem si. Bylo mně lhostejno, kam bych šel. Ve městě, které čítá několik a čtyřicet tisíc obyvatelů, není z bloudění žádný přílišný strach. Vrazil pak jsem především na zelinářský trh a byl jsem také spokojen.^Patřil jsem s úžasem na kupy hroznů, ' fíků, broskví, na veliké množství různých zelin, ] z nichž štěrbák vyznačoval se rozměry kočáro-1
U
vého kola téměř dosahujícími. Náměstí ani trhu nestačí. Týž prostírá se jako ramena zeleného polypa do několika ulic chráněných proti žáru •jižního slunce velikými plátěnými záclonami upevněnými ve výši celého domu kolmo na průčelí. U srovnání počtu obyvatelstva s těmito ohromnými spoustami potravin nastala by přirozená otázka, kdo to všecko má snísti — kdybych nebyl včera vstal od posvícenského stolu, který se pak pr. ■"idelně dvakráte denně opakoval. Bylo mi ostatně nemalou zábavou choditi od stolu ke stolu a naslouchati prodavačkám, kteréž tu živě chválily své zboží a zdvořile kolemjdoucí ke koupi zvaly, tu zase jedna druhé se posmívaly gesta a tón sousedčin napodobujíce. Připadal jsem si tak trochu jako Raisův pantáta Bezoušek v Praze; neboť netrvalo to dlouho a vyznal jsem se v tržních cenách avignonských dokonale. Ostatně slyší-li člověk, že jest americký cent hroznů za pět až šest franků, podiví se zajisté, třebas by nebyl ještě dokonalým sosákem. Ba nemohl jsem se ubrániti úsměvu, když vybrav si u jedné prodavačky hrozen upomínající na zaslíbenou Kanaan, slyšel jsem od madame, že tak pěkný hrozen nemůže mi dáti jinak než — za jeden sous. Jak vidno, dopadalo to se mnou nevalně. Vjížděl jsem ďo Avignonu maje na mysli Jana Lucemburského a Karla Čtvrtého — a jsa na místě naslouchám tržnímu šplechtu a koukám se na melouny a saláty.
Leč scéna se změnila, když jsem konečně trh opustil, a s tím i mysl přišla jiná. Kráčel jsem
;
opustiv trh ulicemi málo oživenými a pohlížel na šedavé, starobylé fasády domů, z nichž to skutečně dýchalo historií. Také na náměstí, kdé včera večer bylo hlučno a veselo, bylo nyn^ prázdno a řady prázdných židliček kavárních na chodníku tvořily smutnou výzdobu náměstí.' Kráčím dále vzhůru náměstím, kteréž přiléhíi na úpatí nevysoké hory — Rocher des Domes, a dostávám se k vlastnímu středu Avignonu. ] Neboť právě to, co v městě bylo nejdůležitějšího, soustředilo se na vyvýšenine této, lemované na severním okraji mohutným tokem Rhony a I dominující daleko široko plochému údolí jméno- j váné řeky. Rocher des Domes jest totiž z valné časti zaujat obrovským palácem druhdy papežů, pravou to nevídanou spoustou gotických věží a průčelí pnoucích se vysoko k nebesům tak, že diváme-li se z okolí na Avignon, město samo jen jako přídavek k paláci papežskému připadá. Palác počal stavěti Jan XXII. r. 1316 a nástupci jeho pokračovali  na stavbě až  do | konce čtrnáctého století, aniž by byli dílo dokonalí. Zde bydlívali papeži po čas ,.druhého zajetí babylonského", avšak hrad sloužil také ještě za vězení a byl pevností — „nejpevnější a nejkrásnější dům na světě".
Palác, v jehož zdech se tolikráte kapitoly z historie evropských národů spřádaly, jest poměrně dobře zachován. Není zde drsného počasí severního a nevedly se zde vyhlazovací války   I
L tak jako kolem českých hradů. Tím se vysvět- a luje výborný stav paláce, že může nyní ještě ■ po pěti stech let sloužiti za— kasárnu. Obzvláště 1 I
.;~
výborně se vyjímá na fasádě nad gotickým vchodem tabulka s nápisem „Caserne Duprat". Myslíval jsem si, že je to jen pražskou spocia-iitou bořiti bezúčelně staré kostely — tak jako starobylý kostelík svaté Ludmily, a prohlašovati, ž» svatý Václav nebo Karel nemají umělecké ceny a motyku zednickou by zasluhovaly. Avšak když jsem viděl bořiti římské Ghetto a nahrazovati malebné kouty jeho duchaprázdný-mi činžáky naší doby, nabyl jsem přesvědčení, že Pražáci ve věci té nároků na původnost nemají. Ostatně udělati z paláce papežského ,,Caserne Duprat" a nasaditi do jeho sálů bataillony vojáků, o jejichž posvátné úctě k architekturám jde v celém světě jeden hlas, to myslím je také pro staroměstskou radnici pražskou vážná konkurence.
Nad „kasárnou" již hodně na výši vystavěna jest kathedrála, směsice to nadmíru zajímavá románského a gothického slohu. Co zbylo z hory nezastavěno, proměněno jest v park s evonymovými a hybiškovými houštinami. V kathedrále vyslechl jsem část zpívané mše a přesvědčil se nanovo, že v ústech francouzských doposud vypadá část latinského otčenáše jako: ..Sanctifisetyr noman tyum" na důkaz, jak vesele by mezinárodní jazyk vypadal, a poté uchýlil jsem se do stínu evonymů a usadiv se na lavici poskytující překrásný rozhled do krajiny, .dopětidepartamentů', jak mně ochotně stařenka jakás v lokální pýše vlastenecké vykládala.
Vzpomínal jsem, sedě před obzorem tak rozsáhlým, na naše krajany české, kteří sem do
Avignonu tolikráte byli putovali! Jaká to cestaJ obrovská z Prahy do Avignonu! Dá se očekávati* že krajané naši asi hlavně po známých a dilem« klasických cestách putovali nejdříve do severná Itálie a odtud do jižní Francie. Nechci hádatij kolik dnů taková cesta středověká trvala, alej dočetl jsem se, že za dob Karla Čtvrtého čítali v Čechách z Prahy do Paříže šedesát dnů koňJ mo; do Avignonu bylo mnohem dále. A přecel nerozpakovali se čeští mužové choditi na studie 3 až do Montpellieru anebo navštěvovati k vůli | náboženským záležitostem Avignon!
Nejvíce mi tanul na mysli přísný Moravan Jan Milic z Kroměříže, kterýž zřekl se všech svých důstojenství, aby stal se hodným následo- | vatelem  Ježíše   Krista,   týž  Milic,   po   jehož J kázáních   „marné   ženské   odkládaly   šperky, j lichváři navracovali hanebné zisky atd.", kterýž chodil v zimě v jediné sukni koží podšité a „nedovoloval sobě (dle slov Tomkových) ani nejmenšího žertu nebo usmání, na ulici ani slova nepromluvil bez nevyhnutelné potřeby". A přece  nevyhověl kázáním svým každému.   Byl vsazen do vězení, pak propuštěn a odhodlal se konečně po všelikých útrapách v Praze i v Římě navštíviti papežský dvůr v Avignonu.
Bylť z Avignonu papež Řehoř XI. vydal bullu kárající přísně učení Miličovo a Milic cítil potřebu r. 1378 osobně u papeže se ospravedlniti. Ospravedlnil se, avšak zde v Avignonu dokonal. Jaké chvíle as trávil přísný Moravan v hlučném I městě papežském, v němž odehrávaly se sou- i dy lásky, známé u nás všeobecně dík stejno-j

"

jmenné veselohře Vrchlického? Pochybuji, že si představoval ve své jednoduchosti, jak nevážně se v nejbližším okolí papežského paláce s církevními obřady zachází. Vždyť když přijel r. 1365 Karel Čtvrtý do blízkého Arlesu za příčinou korunování, uspořádala místní kapitula ku poctě císařově „bláznovskou mši,*) vykuřujíce chrám všelikými smrady, kdežto jiní převlečeni jsouce za mnichy a jeptišky, tančili necudné v lodi chrámové". Dost možná, že přísný Hanák nejednou jako já ve stínu evonymů na Rocher des Domes sedával a o marnosti světské přemítal!
Před Miličem pobyl sobě v Avignonu biskup pražský Jan z Dražie. Je známo z historie, že jej papež Jan XXII. suspendoval a k soudu svému v Avignonu obeslal. Devátého máje 1318 opustil Jan z Dražie Prahu a pobyl si v Avignonu jedenáct roků, než se záležitost jeho vyřídila. Zdá se, že již ve 14. století se někdy rozepře poněkud vlekly. Také Janu z Dražie as na krásném okolí avignonském málo záleželo. Čtu v Tomkových dějinách Prahy, „že biskup Jan trávil celý tento čas (jedenáct let) s velkými protivenstvími a útratami při dvoře papežském v Avignone". Plyne mi z toho, že já (viz hrozen za sous) žil v městě tom s menšími útratami. Zajímavo jest však, že Jan z Dražie vrátiv se do Čech, kdež jej s velikou radostí a ctí uvítali, podnikal mnohé vzácné stavby, zvláště v Roud-
*) Viz Z.  Winter,   Život cirkevní v Cechách   II. 1896.  p.   899.



nici most přes Labe, a obrátil péči svou také na zvelebení umění a literatury. Tak tedy ty veliké útraty v Avignonu přece nebyly biskupu na škodu, a snad mnohou pěknou věc, které se v krásné Provenci přiučil, také v Cechách zavedl.
Také středověký Milán srbský, náš dobrý král Jan Lucemburský, vícekráte se v Avignonu po svém způsobu bavil. Jednou zde as byl humoru špatného. Vrátil se totiž do Avignonu z Montpellieru, kde marně vyléčení nemocného oka hledal. Ve Vratislavi honoroval očního lékaře, který ho nevyléčil, utopením. Mont-pellierskému okulistovi však nemohl učiniti nic zlého, ačkoliv jeda do Montpellieru ještě viděl a vrátiv se z Montpellieru byl již úplně slepý a slepým zůstal. Zahrady olivové, granát-níkové, citrónové neměly pro něho již své krásy.
A seděl jsem ve stínu keřů zahradních, ani netuše, jak čas ubíhá. Tu zabloudil zrak na pevné hradby malého' místa Ville-neuve les Avignons, tu upoutá zrak podivná zřícenina mostu kamenného, kterýž do polovic Rhony vede a tam končí. Svatý Benezet, pastýř viva-raisský, jej z milodarů vystavěl a jeho památce jest zasvěcena kaple, kterou zřícenina ve vodě končí. Bývá prý tu zhusta hlucho a veselo, a stará písnička už povídá, jak se tančí „sur le pont ďAvignon". Tam zase lákají malebné šedé starobylé domky pod červenou prejzovou střechou a i při pohledu na úplně zachované hradby avignonské z dob papežských nemálo se mysl roznítí. V těch dobách, kdy čítali jsme Herlo-
šova Zižku a Posledního Táboritu, jak bychom byli bývali šťastni při pohledu na bezvadné hradby středověkého pevného městal A tady v Provenci jen se jimi hemží, jen z Rocher des Domes jest jich vidět několik, a tam na jihu v dáli zejména se bělí obrysy velikého, krásného zámku Tarasconského. Škoda, že se člověk k takovým předmětům dostane, když už fantasie povadla a podzim života na něj naléhá!
Vlastně jsem měl v cestovním svém plánu určeno pro Avignon jen několik hodin. Avšak vyseděl jsem na jmenovaném místě celé dopoledne a vracel jsem se sem dopoledne i odpoledne — po celé tři dny.
#
VI. Z cesty po Skotsku.
(1896.) I.
Po několikadenním pobytu v Edinburku chtěli jsme navštíviti s přítelem S. skotská jezera Looch Lomond a Looch Katrin. Nejpraktičnější cesta k jezerům těmto vede přes Glasgow, kamž rychlík z Edinburku za hodinu a několik minut dorazí. Cestu tuto volili jsme také my a o deváté hodině ranní sedli jsme jednoho dne v srpnu do vlaku, kterýž odvézti nás měl do Glasgowa. V coupé, do kterého jsme se dostali, seděli tři páni. Každý, jakož pochopitelno, v jednom koutě vozu. Přítel S. usedl do čtvrtého kouta a já proti němu vedle snědého, černovlasého pána s navoskovaným knírem. Pán tento četl týdeník Tit-Bits, jeden z četných týdenních listů anglických, oplývajících různými daty a anekdotami, při jejichž čtení člověk se sice jakž takž baví, avšak po přečtení neví hrubě, co četl. Když jsme se usadili a věci dle možnosti umístili, vysvitlo slunce a ozářilo vnitřek našeho
vozu. Svit sluneční není ve Skotsku, deštěm tak bohatě požehnaném, žádný pravšední zjev a nebylo to proto nijak s podivením, když gentleman vedle mne nechal své četby a podívav se oknem na kousky modré oblohy, jež mezi mraky vykukovaly, prohodil: ,,Máme dnes pěkný den." Tohoto druhu poznámka není v celé Anglii nic neobvyklého.
Přítel S. přisvědčil, že je skutečně jitro nezvykle pěkné.
Gentleman zanechav čtení úplně, vyhlíže" z okna a prohodil dále po chvíli: ,,Pěkné město tenhle Edinburk."
,.Velmi pěkné," přisvědčovali jsme my.
„Nebyl jsem zde as dvacet roků," pokračoval gentleman. „Byl jsem v Americe za svým povoláním. Po letech se mi zastesklo po domovu a zajel jsem si do Edinburku." Zamlčel se. Po chvíli vzdychl vyhlížeje pohnutě. „Nenašel jsem téměř již nikoho ze svých přátel a známých na živě." Gentleman mluvil angličtinu zřetelně se širokou americkou výslovností, takže nenapadlo nás pochybovati o pravdivosti jeho vzdechu. Ba naopak vypravování jeho vzbudilo naše sympatie. Během těchto poznámek „Amerikánových" přisedl pán, klér seděl na druhém konci sedadla, co přítel S., do samého středu; a zdálo se, že chce lépe slyšeti melancholický stesk „Amerikánův". Byl to stařičký šedovlasý pán s bílým vousem. Naslouchal, avšak hovoru se neúčastnil. Když stařičký pán ve středu hodnou chvíli zůstával, obrátil se ke mně třetí z cestujících, statný, hranatý
93
muž, rovněž přišedivělý, a ptá se mne, zdali si nechci sednouti do kouta, jejž stařičký gentleman právě opustil.
Sedám si rád na nabídnuté místo, již k vůli výhledu z okna příjemnější.
„Skotské hory," ukazuje mi protějšek na horské pásmo z okna viditelné. Poznaltě na mé angličtině, že jsem cizinec, k čemuž ostatně přespříliš velikého ostrovtipu třeba nebylo. A dodal:  „Můj domov."
Podobných a jiných poznámek padlo ještě se strany našich soudruhů několik, když tu vlak náš — (po prvé a naposled) tuším v Haymar-ketu — zastavil. Před oknem našeho vagónu míhalo se několik osob, a stařičký pán, jenž až dosud nebyl slova promluvil, vstal a vyhlížel ven. V tom se dvéře otevřely a do coupé vskočil mladší muž se zardělým plným obličejem a černým knírem. Cosi protivného koukalo mu z obličeje. Za ním dral se jiný pán do coupé, avšak stařičký náš soused velitelsky zavřel dvéře a zvolal: „Zde jest přeplněno." Načež obrátiv se k nám, pravil jakoby na omluvenou: ,,A drunken man is a bad company." (Opilý člověk je špatná společnost.)
Přiznati sluší, že ani já ani můj soudruh nedovedli jsme poznati, že člověk do coupé se deroucí by byl opilým. Avšak nový rudolící společník náš zachytil se poznámky starcovy a pravil: „Ah co! Já pil takyl Whisky! A dost jsem pil." Po několika poznámkách o pití mezi ním a starcem vyměněných natáhl se nový příchozí na sedadlo, zavřel oči a snad dřímal,  j
94
Ostatní sousedé četli a my vyzírali oknem n krajinu. Jen v dáli se objevující obrysy obrov ského mostu přes Forth (Forthbridge) upoutal na chvíli všeobecnou pozornost. Překvapil mne, že „Amerikán" věděl lépe, než můj pro tějšek „Highlander", jak dlouho obrovský mos len jest postaven.
Za rozhovoru o mostu procitl nově přibyl společník a počal pronášeti poznámky, tuší v  rýmech,  které skutečně nasvědčovaly,   i silněji snídal. Mluvil mezi jiným, že byl včer ve společnosti dám a že se znamenitě bavil A jako v náměsíčhé extasi dodal: „Ba přines jsem si také některé .ladies' s sebou."  Sáh pak do náprsní kapsy kabátu a vyňal několik litografovaných barevných obrázků — vesměs dívčích   tváří.   Obrázky   podával   cestujícím jednomu po druhém. Také my nerozumějíce tomu všemu obrázky ty jsme přijali, prohlédli a vrátili. Highlander držel je proti světlu,' jakoby si myslil, že jsou to nějaké průhledné obrázk nechvalné pověsti. Rudolící společník náš vša neustal ve svém tlachu. „Tyto ladies, pánové,' pokračoval, „mají tu vlastnost, že se jimi d hráti." A hned vytáhl z téže náprsní kaps dva jiné lístky, po jedné straně podobné jak rub ukazovaných obrázků, po druhé však prost černé. Zastrčiv pak všecky ukazované obrázk až na jeden zase do kapsy, vytáhl ze šosu ku dlouhého zeleného flanelu, který ovinul kole stehen tak, že okamžitě hrací stolek byl impro \asován. Hra pak, již rudolící šlechetník provo zovati počal, spočívala v tom, že karty jak
9

obyčejně rubem obracené prohazoval mezi sebou, žádaje na divákovi, aby uhodl, kde leží obrázek děvčete. Tedy malá modifikace „červe-, né desítky" čili kalivardy, jak ji na našich jarmarcích a poutích kramáři a komedianti často provozovali a dodnes snad provozují. Je známo, že hledanou kartu s počátku každý divák snadno určí, poněvadž hráč lákaje nezkušená housata hraje směšně nemotorně. Teprve znenáhla použije svých eskamoterských uskoků. Hází na příklad karty mezi sebou tak, že jednu hozenou prsty zachytí a současně drženou pustí, takže nezkušený divák by přisahal, že určitá karta dopadla, kdežto ve skutečnosti ji hráč ještě drží. Vášnivý hráč, prvotnými úspěchy navnaděný, dělá nyní chybu za chybou a dozná se strany bankéřovy dokonalého oškubání. Vypravuje se o jednom vynikajícím českém dramatikovi, že ho touto hrou kdysi v Berlíně docela neznámí gentlemani nadobro obehráli. Nad to pak jsou příruční knihy cestovní, které hned v úvodu upozorňují na šejdířskou hru tuto a varují cestovatele, aby s neznámými do hry se nepouštěl.
Z toho je patrno, že nemotorné počínání rudolícího mladíka, jehož podivné a zdánlivě nesmyslné řeči teprve nyní došly svého objasnění, pro mne aspoň s nebezpečenstvím spojeno nebylo.
Avšak neznal jsem názory svého přítele u věci té a proto klidně, jako bych o počasí mluvil, jsem mu řekl: „Nedej se za žádných okolností ke hře svésti." Krátká odpověď přítelova ubez-96
pečila mne, že ani on se napáliti nedá, a tak |sme očekávali, co se bude díti dále.
Hráč se nejdříve obrátil na Highlandra. Sázel se s ním o nepatrné obnosy, že neuhodne, kde leží ,,panna", Highlander, jak přirozeno, vyhrával stále. Najednou praví bankéř High-l.indrovi: O libru (dvanáct zlatých), že neuhodnete nyní, kde leží lady." Highlander sázku přijal a prohrál, ač bankéř stále ještě hrál prů-
ledně. Jakoby s největším  vztekem zatleskl
lighlander rukama a hněvivě se podíval oknem. Avšak hned se dal do nové hry a vyhrál několik liber. Sbíraje poslední výhru obrátil se ke mně vítězně s poznámkou, že si vyhrál na útraty hotelové, a zval mne, abych si přisadil taky.
jakož přirozeno, odvětil jsem chladným: ,,Dě kuji."
Zatím však dali se oba ostatní cestující „Amerikán" a „starý" do hry. Amerikán s jakousi okázalostí  ptal  se  bankéře,   zdali   bére  také
merické peníze. To se ví, že je bankéř „bral".
Amerikán  konsekventně   vybíral  z kapsy
u   vesty   pomačkané   pětidolarové   bankovky
dere Bůh ví po kolikáté v této úloze vystupovaly) a bankéř je „bral" za libru. To se ví, že i Amerikán vyhrával. Zeptal se posměšně bankéře, má-li toho zlata hodně. Přiznávám se však, že rozprava výborných mužů těchto mne
nestala zajímati, situace se zjevně stále více priostrovala. Neboť všichni dobří mužové nás víc a více dotěrně ke hře vyzývali. Nejdotěrněji počínal si Highlander. Ukázal mně potají, kde lady leží. Bankéř jako by to ani neviděl, žernu
Tltnniayerovy spisy VI. — 7                                                           uy


"


šlechetný soused kartu obrací a mne k přisazení' láká. Chtěl mě patrně zavésti k podvodnému, skutku, abych na konci v případě potřeby vinenj byl já a ne oni. Avšak tvář moje patrně přilil vlídným výrazem nevynikala, neboť za krátko' mne naši ctění společníci přestali ke hře vybízeti. Zato tím více soustředila se činnost jejich na přítele S., který byl dříve s nimi vlídně hovořil a lepší vyhlídku poskytovati se zdál. Hůře, než vosy do nebohého hučeli. Ba Highlander vyňav zlatou libru pravil: „Já sám, pane, za vás vsadím, jenom mně udělejte to potěšení a odkryjte kartu." Avšak přítel se držel statečné a pravil, že ze zásady nikdy nehraje. Nepotřen buj i podotýkati, že čím dále tím více bylo nám nevolno. Především bylo patrno, že jsme s« dostali do rukou dobře sehrané společností šejdířů, z nichž jeden měl škubati, co zatím ti) tři dělali „volavce". Ten, jenž měl škubati, přa stoupil nenadále na nové stanici, když nás byli ostatní tři tak rozsadili, že já přišel od mého| přítele dál, abychom se nemohli společně po| taji smlouvati — po případě snad i krýti nebo brániti. Slovem, ač jsme s přítelem po celou dobu ani slova nepromluvili, byli jsme nálady na vlas stejné. Dostávali jsme svorně ze čtyř gentlemanů našich strach. Rozumí se samo sebou, Že šlechetníci tito, nemohouce nás ke hře svésti, sami přestali hráti a mlčeli. Highlander vytáhl krátkou dýmku a jal se zuřivě bafati a plivati. Bylo viděti, že má ohromný vztek.] Vlak uháněl sice závratnou rychlostí ku předu, avšak nestavěl nikde — toť právě tvořilo ope-J
9*

iační basis našich společníků — a já vyhlížel zoufale, brzy-li uvidím něco, co by se podobalo velikému Glasgowu. Avšak místo města namanul se tunel a my k nemilému překvapení svému viděli, že coupé naše není osvětleno (ostatní, jak jsme se později přesvědčili, osvětlena byla). Rozumí se, že i v tom jsme tušili arrangement čisté naší společnosti a jízda v tunelu nebyla žádnou rozkoší.
Konečně však objevily se veliké řady domů a když jsme po chvíli vystupovali šťastně z vagónu, bylo nám, jako bychom byli ušli hrozící ráně. Naši gentlemani šli patrně operovat jinam.
2.
Armádu spásy — známé to fantastické sdružení náboženské s vojenskou organisací a titu-laturou členů — zná myslím každý čtenář novin dle jména.*) Založena původně v Anglii šíří se dále a to po různých dílech světa. U nás dle platných policejních řádů však sotva by byla možná!**) Kdosi mně povídal, že hlavním cílem sdružení tohoto jest učiniti širokým vrstvám bohoslužbu přístupnou. Neboť v Anglii jest i bohoslužba drahá a tudíž není každému možno dle přání jí se účastniti. Je-li tomu s armádou spásy vskutku tak, ovšem nevím.
Po prvé viděl jsem armádu spásy 'r. 1883 v   Londýně.   Tenkráte  vystupovala   parádně.
») Armáda spásy působí od r. 1918 také v Praze, ale budí malou pozornost. **) Psáno ježto za Rakouské vlády v Cechách.
■H   7*
Veliká její procesí putovala za zpěvu a hudby rozmanitými ulicemi. Avšak v Londýně, jak se zdá, není pravá půda pro armádu tuto. Dílem jí dělají nové spolky a nová sdružení nezřízenou konkurenci, dílem zase všecko na světě zevšední, trvá-li příliš dlouho. A obyvatelstvo velikých měst jest obzvláště vyběracné. Touží stále po novém.
Tak se stalo, že po dvanácti letech našel jsem armádu spásy v Londýně již jen ve stavu žalostném. Za neděle — jak se zde samo sebou rozumí — deštivé potkal jsem její průvod kdesi poblíž Hollandparku. Sestával z šestičlenné, nábožnou píseň vytrubující kapely, praporečníka a — celých dvou bojovníků. Kráčeli středem ulice za zvuků své hudby, a lidé si jich nevšímali. Ani se jim nesmáli. A nevšímavost je pro podobné sdružení jedem.
Mezi Skoty jest však pro „Salvation-army" — pokud ovšem jako tourista souditi mohu — půda mnohem příznivější. I zde jako jinde rozvíjí armáda svou činnost hlavně v neděli. Avšak takovou skotskou neděli třeba zažíti! Před lety mně londýnská neděle připadala strašlivou (viz její vylíčení na str. 16). Avšak proti rdinburské neděli byla londýnská pravým římským karnevalem. V Londýně otevrou aspoň na čas v poledne a večer hostince, takže hladový cizinec obejde se bez rozpaků. Avšak v Edinburku jsou všecky hostince, čítaje v to i buffet nádražní, od soboty večer až do pondělka rána úplně uzavřeny. Pouze v jídelně hotelů, přístupné jedině hostům hotelu, možno
IOO
za zvýšenou taxu nějakého oběda nebo veče: se dopíditi. Tramwaye a omnibusy vůbec ne jezdí. Dráha vypravuje jen nepatrný poče vlaků, a sice časně z rána a k večeru. Po ča dopolední pobožnosti zeje Waverleyské nádra. pustým, přímo rušícím tichem. Vlaků naprosto není. K otázce naší, co si má cizinec v neděli počíti, odtušil jeden zřízenec, že se v neděli necestuje. Sbírky, musea, ba i botanická zahrada, což všecko v jiných krajích obzvláště v neděli bývá otevřeno, jsou v neděli mezi Skoty pod zámkem. V samém Londýně jest přece nezapomenutelná botanická zahrada v Kew právě v neděli bezplatně otevřena. Ba i návštěva kostela má mezi Skoty svůj háček. Když jsme v neděli vešli do jednoho otevřeného kostela v starém městě, netušil v nás gentleman u dveří patrně žádné čistokrevné puritány a upozornil nás, že po čas pobožnosti, která i několik hodin trvati může, jest kostel naprosto uzamčen, tak že odejíti nelze, a pobožnost že začne hned. Tedy vlídný vyhazov i z kostela.
Tak jsme tedy, jsouce odsouzeni tráviti v Edinburce neděli, chodili s přítelem po čaro-krásném starém městě a nemohli se nabažiti těch nesčíslných starých domů s malebnými arkýři, schodišti, kouty a dvory. Soucitný jeden konstable se k nám přidružil a s horlivostí místního patrioty a s opravdovým porozuměním nás na mnohou zajímavou drobnost upozornil. Zvláště, když jeden nápis latinský jsem k přání jeho do angličtiny přeložil, byla zdvořilost jeho beztr.ěrná. Tuším, že nás překladem tím chtěl
IOI
zko
dro

zkoušeti, nejsme-Ií přec jen podezřelými van-drovníky. Znalost latiny, již u mne objevil, jej však dokonale odzbrojila.
Bralo se k jedenácté hodině, když počaly se z odlehlé ulice starého města ozývati hudební zvuky. Nemohu ani říci, jak nám zvuky ty přišly vhod. Za prvé jsme se trochu starého města nabažili, za druhé naskytovala se nám možnost ztráviti nějakou chvíli u nových věcí a utlouci tak Část dlouhého dne. Tušili pak jsme ihned za hudbou armádu spásy. Kdo by také po čas pobožnosti směl tak v Edinburce vytrubovati? Sli jsme tedy po zvucích a záhy jsme seznali, že tušení naše bylo s pravdou. V ulici, jejíž jména jsem si nevšimnul, dávala skuteční armáda spásy své představení.
To pak s takovým programem a s takovou úpravou: Uprostřed ulice tvořili hudebníci dosti veliký kruh. V kruhu tom při příchodu našem ležel prozatím veliký papír, na který přívrženci armády házeli příspěvky. Avšak zdálo se mně, že přívrženci ti bud nejsou štědří anebo četní. Několik pence ■— za shilling jich věru nebylo — byla celá ta k účelům armády obětovaná suma. Hudebníků bylo celkem dvanácte. Deset mužských v placatých čepicích se Štítem. Na čepících pruh s nápisem „Salvationarmy". Vedle deseti mužských dvě ve vzrůstu poněkud opožděné dámy, zdá se mi dívky. Měly černé plstěné klobouky, jejichž okraj obloukovitě obtáčel plný obličej hudebnic. Na okraji páska se stejným nápisem jako u mužů. Dámy tyto — horribile dietu — foukaly do dechových nástrojů podob-
^■^^^B^^B
ných malému bombardonu. K upokojení zvědavých poznamenávám, že ani jedno, ani druhé (roubící děvče nebylo hezké. Zdá se mi proto, že ani mezi zbožnými Skoty hezká děvčata nepotřebují až dosud troubiti bombardon. Za I o lze si sotva představiti něco směšnějšího, než nadmutá líce foukajících děvčat. Byl to jeden % dojmů, na které člověk tak snadno nezapomíná. Z deseti mužských členů spolkové kapely dva byli určitě šilhaví. Jeden jen chvílemi si zašilhá. Dva členové dále byli určitě zrzaví a v obličeji kropenatí, z těchto jeden tloukl velik' buben. Všichni ostatní měli nástroje dechové Když jsme s přítelem na místo představen dorazili, hrála kapela právě zbožnou píseň. Bu beník při tom hrou svou ukazoval, že jest neje nadšený, ale i tak značnou fysickou silou na daný přívrženec „Armády". Když pohráli, dal se hudebnici do zpěvu. Odzpívali sloku s textem načež zase sáhli k nástrojům a melodii jest jednou opětovali. Ostatní členové Armády počtem as dvacet, dámy i páni vesměs s odzna čenými páskami na kloboucích, klidně kapel naslouchali. Rovněž tak nečetní diváci na uli
i po domech. Když  hudba   dobrý   počet   slok   odehrála,
ustala.
Jeden z obou zrzavých hudebníků vstoupil doprostřed kruhu a oznámil, že jeden nedávno na víru obrácený člen, recte bojovník armády spásy, osloví shromážděný lid. Do kruhu hned na to vkročil as třicetiletý, štíhlý, hubený, bledý muž s hnědým vlasem, knírem a licousy. Smek-
103

nul čapku označenou rovněž armádním nápisem a počal mluviti. Mluvil rychle, jistě, bez přeříkávání, bez modulace, jako dříč při zkoušJ ce. Dělal vůbec dojem člověka, který se bezvadJ ně naučil řeč — někým jiným sepsanou a kterw své proslovení nepřednáší po prvé. Počal slovy,! že jest přesvědčen o božím původu armády spásy, vyprávěl, že sám byl dříve také zasle-1 pěný a brodil se v nepravostech a kalu, avšak nyní že má otevřené oči, „Džíses" (Jesus), žel mu je otevřel ukázav mu armádu spásy, při« které jest dokonale blažen. Zkrátka měl k lidul náboženské kázání končící  appellem na po-B sluchače, ab}' k „Armádě" hojně přistupovali. Budiž dle pravdy zaznamenáno, že  zrzavého I hudebníka zbožná řeč „konvertity" velmi málo.1 bavila. Ba počínání jeho právě mne utvrzovalo I v   podezření,   že   konvertitovo   „číslo"    patří j k dávno již se opětujícím bodům celého pro-j gramu. Neboť po ten Čas, co konvertita mluvil, i ulehčoval si zrzavý bubeník ob chvíli energie- I kým udeřením na buben.
Po konvertitovi vstoupila v kruh  hubená I dáma v prostředním věku s exstatickýma očima j a jala se bez všeliké trémy a bez průvodu hudby 'j zpívati v kupletovém taktu melodii rovněž na 1 kuplet upomínající, avšak s podloženými zbožnými slovy. Rovněž zbožný refrain zněl však jako kvapík.  Kapela a shromáždění členové zpívali pak vždy refrain ještě jednou.   Hlas zpívající ženy byl nanejvýš nepříjemný, upo- 3 mínal silně na kňučení štěněte, jemuž někdo Šlápl na nohu.   Avšak primadonnu to nerušilo í 104
nikterak, a klid po čas reírainu, zpívaného sborem na tváři její se hostící ukazoval zřejmě, že primadonna jest sama sebou úplně spokojena. Právě nabírala třetí sloku, když podivuhodná tato pobožnost doznala malého přerušení. Během produkce utvořil se totiž kolem kapely znenáhla dosti veliký kruh zevlujícího obecenstva. Pomalu zbývala mezi obecenstvem a domy jen uzounká prostora pro kolem jdoucí. Při třetím kupletu přijel odkudsi cyklista, kterého napadla výborná idea, že rychle projede n kole uzounkou uličkou mezi obecenstvem a domy. ÜmysI svůj provedl. A sice výborně. Jako střela prolétnul nadzmíněnou úžinou Avšak při projíždění vrazil jednou rukojeť bicyklu do zad vážného, zpěv poslouchajícího malého, obtloustlého gentlemana. Rukověť stou chla do zad gentlemanových takovou prud kostí, že se malý gentleman celý zatřásl. Př tom se rozkývala hlava tou měrou, že krásn vyleštěný cylindr, zdobící hlavu gentlemanovu slétnul na zem a po několika otečeních uví v blátě.
Příhoda malá, avšak dětinné mysli bojovník armády spásy postačila úplně. Zpívající prima donna (měla, jak jsme se později dověděli důstojenství štábního kapitána) nechala sv sloky a dala se do smíchu, až se za boky popa dala. Hudebníci, ostatní členové armády diváci smáli se také. Velocipedista ujel a je majitel cylindru válejícího se v blátě láteři Příjemné to vyrušení však nemělo zvláštníh vlivu na pobožnost armády spásy. Primadt nn
10
se konečně dosmála a zpěv svůj i s rcfraine zcela dle programu dozpívala.
Sluší ještě jen podotknouti, že po čas jejího zpěvu obcházel jeden Člen armády diváky a nabízel jim nejnovější Číslo armádního orgánu ,,War-cry" (válečný pokřik) na prodej. Za jednu penny stal jsem se i já majitelem jednoho čísla a v něm jsem se s potěšením setkal — s podobiznou zpívající primadonny. Ze životopisu jejího jsem se právě dověděl, že jest „staff-captain" — štábním kapitánem v armádě spásy. Ostatně se hemžilo koupené číslo celou kupou podobizen vynikajících bojovníků a bojovnic „armády". Zdá se mi proto, že takové manýry spolkového orgánu nejsou jednotlivým bojovníkům nepříjemné.
Když primadonna dopěla, oznámila v prose, že večer má armáda spásy svoji zábavu hudobní při thé tam a tam. Vstupné six pence (třicet našich krejcarů). Mají prý na snadě sice jen dvacetdva hudebníky, ale nicméně lze očekávati, že zábava bude velmi pěkná.
A průvod se seřadil s hudebníky v čele a táhl v jinou část města, aby ve svých cvičeních pokračoval.
Z řeckých železnic.
Nešel jsem do Řecka ani jako archaeolog, a vlastně jako turista. K prvému mně schází t.'dborné vzdělání a pro druhé je Řecko trochu nepohodlné. Třeba jen připomenouti, že o prázdninách, kdy takový tuctový turista jde do světa, sklenuto je nad Řeckem žhavé modré nebe, pod nímž vegetace daleko široko do šedivá je sežehnuta. Při tom po silnicích a ulicích jest neuvěřitelné množství prachu, v němž procházky při 40 C, kterážto teplota nejednou v Athénách zaznamenána,  nepatří nijak k příjemnostem životním. Také nelze pominouti mlčením rozmanitý hmyz,   jenž zde nachází neobyčejně příznivých podmínek životních a má rodokmen, jehož počátky ztrácejí se v antických mlhách, a jehož representanti si patrně pochutnávali na Diogenovi. Prvá noc v hotelu athénském, jenž mně doporučen rakouským vyslaneckým úředníkem jakožto jediný ,,kde není hmyzu", připomínala mi Živě mučení svatého Bartoloměje, kteréhož, jak povědomo, za živa odřeli a pak hlavou dolů ukřižovali. Jak teprve as vy-
J07

padají postele, v nichž hmyz jaksi officielnl
Ale šel jsem do Řecka jako Člověk, jenž vyseděv osm roků na gym našij nich škamnách, tolik toho o řeckém umění, politickém životě a antických ctnostech slyšel, že konečně zatoužil po tom, dáti tomuto duchovnímu ovzduší jakýsi reelní podklad. Chtěl jsem viděti aspoň jeviště tolika různobarvých dějů, kulturních i jiných, jimiž druhdy mladá mysl někdy ráda, jindy jen s přinucením tolik roků se byla zaměstná-' vála.
Doznávám pak, že s tohoto stanoviska jest ovšem  návštěva   Řecka bohatá  rozmanitými požitky. Nijak tu nevadí stinné stránky přítomnosti, které svého času nakreslil Edmond About perem tak mistrovským, že ještě po padesáti letech kniha jeho  (La Grěce contemporaine) hojně se čte, jak nedávno vydané jedenácté vydání světle ukazuje. Tam, kde každou chvíli zvoní v ucho antické jméno, připomínající jednou významnou událost, po druhé osobnost antickou, vypadá to, jako bychom kráčeli po jakémsi domovském, dávno opuštěném kraji. Abych citoval   jen  jediné  jméno,   uvádím   Parnass. Zvedá se nad korintským zálivem, z dola lysý, narůžovělý, v nejhořejší části zalesněný, ale ze všech stran strmý a po dnes je nesnadno do-stoupiti jeho vrcholu. Hotová allegorie!
Jsem ovšem dalek toho vylíčiti tuto všecky dojmy, jež jsem na výletu řeckém nasbíral a jimiž jsem byl hojně odměněn za ten trošek nesnází, jež cesta poskytuje. Takové dojmy jsou
íoS
obmezeny na nitro pozorovatelovo, a ani dovednější péro nežli je moje, nedovede je vylíčiti tak, aby ve Čtenáři vzbudil podobnou náladu, jukou kdys měl pozorovatel.
UČel řádků těchto jest nepoměrně skromnější, mají zachytiti jen několik žánrových drobtů ze života na řeckých železnicích. Život ten poskytuje tolik svérázných vlastností, že při vší klassičnosti, která na člověka se všech stran se valí, cestující vlastností těch sobě musí povšimnouti volky nevolky.
Již vstup na klassickou půdu v Patrasu překvapil mne svou rázovitostí. K přístavu patrasskému přiléhá totiž dosti rozsáhlé náměstí a to bylo ve chvíli, kdy jsem přistál, proměněno v jediné skladiště ohromného počtu beden, nahromaděných v kupy. Mezi těmito kupami hemžilo se lidí jako v mraveništi. Jedni nakládali do beden černé hrozinky, druzí bedny zatloukali a třetí je odnášeli. Na jednom místě dokonce viděl jsem chlapa, jenž bosýma nohama hrozinky v bednu pěchoval, tak jako ve zlatých dobách u nás v Čechách se šlapávalo zelí. Jenže na nohou hrozinky pěchujícího pána bylo patrné, že jejich majitel zásadám Kneippovým neholduje. Ostatně cestou po břehu korintského zálivu, klassické to půdě révy, jejíž hrozny se v hrozinky čili korintky (u starých Čechů „řecké víno") sušením předělávají, přesvědčil jsem se vícekrát, že se dobře doporučuje hrozinky před upotřebením jejich v kuchyni co nejpečlivěji — omýti. Zejména mně utkvěl v paměti melan-
iog
cholický osel, jejž viděl jsem státi zadumaného ve stýlce sušících se hroznů . . .
Do toho víru hrozinkového, jenž v měsíci září u přístavu Patrasského se odehrává, přinesla mne bárka z Lloydova patníku, jenž pro neupravenost patrasského přístavu dosti daleko od země na moři zakotvil. Ačkoliv pak Patras není ještě pravým Orientem, poznává zde přec již   cestující  předtuchu   některých   barvitých' zvyků levantinských. Mně aspoň se zdálo, když jsem vystoupil na pevnou půdu, že jsem kost vržená na pospas lačným ohařům. Neboť všeho druhu nosiči, obzvláště však dragomani hotelů vrhli se na mne se všech stran brebentíce m mne, jak to u Levantinců zvykem, všemi mož nými jazyky. Marně jsem najal jednoho nosiče jenž mí skrovný můj kufřík donésti měl n nádraží,   abych   hnedle   odjíždějícím   vláken vydal se na pouť do Athen. Jedva že nosi s kufříkem vykročil, utvořilo se z ostatníc nosičů a dragomanů procesí, v jehož čele jsm se ubírali na nádraží nalézající se na náměst; svrchu nakresleném. Toto procesí stále mi hučelo cos do uší s dotěrností, o níž si neudělá druhý ze čtení jasného ponětí. Nádraží na náměstí patrasském   jest   vlastně   kůlna   na   náměstí otevřená, a koleje samy nacházejí se uprostřed víru   hrozinkového,   do  něhož  také  vlak po chvíli klidně, bez zvláštního upozorňování se strany zřízenců zajel. Když pak ubíral jsem se pro lístek ke kase, zastoupil mně jeden z dragomanů cestu a odkoukav, že rozumím vlasky, vykládal mí jazykem tímto, že mi chtěl ušetřit]
110


tlačení u pokladny a proto že dovolil si koupiti umě sám lístek prvé třídy do Athen. A podával mi s hlubokou poklonou lístek ten. Nezbylo než dáti se do smíchu dotěrnému chlapovi a lístek mu odebrati. Každý uzná, že jiné jednání s pravdě podobností by končilo nekonečným sporem. Budiž dále ke cti zaznamenaného procesí uvedeno, že při mém vstupu do vagónu utvořilo čestný špalír, v němž se mihalo množství smeknutých klobouků a napřažených dlaní. A tak jsem mohl s přivítáním na klassické půdě býti spokojen.
Od toho okamžiku rázovitost řeckých železnic co chvíli poutala pozornost mou a vyrušila mne z dumání v klassickém ovzduší. Ať jsem jel kterýmkoliv směrem, každá jízda poskytla něco nového. Obzvláště však zábavná byla cests do Olympie, již jsem později z Patrasu byl podnikl. Ouverturu výletu tvořila hádka mezi jakýmsi řeckým vysokým církevním hodnostářem a konduktérem. Hodnostář tento — (hodnost jeho nedovedu určiti, avšak na každé stanici byli popi, kteří spěchali k našemu vagom a uctivě líbali hodnostářovu ruku) — dal nanositi do oddělení, v němž jsem seděl, tak ne uvěřitelné množství zavazadel, že jsem nemoh /. kouta, v němž jsem seděl, hnouti se ani na pravo ani na levo.
Konečně přišel průvodčí, jenž prese vši libé rálnost řeckou našel mne ve stavu tak polito vání hodném, že po delší ohnivé rozpravě, př níž se ukázalo,   že Demosthenovy ctnosti se z Morey ještě nevytratily, přišel zřízenec želez

niční  a zavazadla  církevního   hodnostáře posledního kusu odnesl.
Ostatně se vysoký hodnostář na cestu dobře opatřil. Hojné zásoby potravy, jež měl při sobě na sedadle, ukazovaly, že odhodlán jest zápasiti proti hladomoru co nejsrdnatěji. Ba když viděl, Že mám několik krásných broskví, zavolal nižšího jakéhos duchovního a promluvil s ním několik slov. Načež tento odkvapil a přinesl za malou chvíli hodnou zásobu broskví ve filci z modrého kapesního šátku, na kterémž bylo patrno, že jej nevyňali právě z prádelníku ovanutého levandulovou vůní.
Projeli jsme lesem plným staletých dubů, mezi nimiž hojně vyčnívaly snad metr vysoké stvoly stříbrobíle kvetoucí mořské cibule z vyprahlé půdy, když tu náhle vlak zastavil v širém kraji. Ulekl jsem se v domnění, že se přihodilo jakési neštěstí. Vykoukl jsem z okna a viděl ovšem obraz ne právě všední. Průvodčí vlaku hnal se za několika kluky a zdálo se, že marně. Leč v tom seskočil strojvůdce se stroje a klukům nadběhl. Načež jednoho Šťastně společně s průvodčím chytili a víře nepodobným způsobem spráskali. Po této exekuci sebrali klukovi klobouk, a za vřískavého pláče klukova jeli jsme dále. Prý se kluci bavili házením kamenů na vlak. Bohužel však i zde byla spravedlnost nespravedlivá,   řídíc   se   jednostranně   heslem: jeden za všecky.
Krátce po té objevila se při plné jízdě v okně oddělení našeho hlava cizího muže, jenž stál venku  na stupátku.   Byl  to  zase  dragoman
nějakého hotelu v Olympu, který doporučoval svůj hotel. Viděl jsem s resignací, že spárům muže tohoto neuniknu. Zkušenost mne poučila, že dragomani jezdí takto i dvě stanice, aby konečně svou oběť do svého hotelu přilákali. Rozumí se, že jedou bez lístku a po celou cestu po stupátkách přecházejí slídíce od okna k oknu po vhodné oběti. Leč tenkrát Nemesis, když již byla jednou v práci, zůstala v permanenci. Náhle zavanul vítr a odnesl dragomanovi klobouk do širé přírod}'. Nezbylo dobrému muži, rozumějme: pořád za jízdy, než seskočiti se stupátka a jíti pro klobouk, na to pakcachať dobře Šest kilometrů cesty pěšky do Olympic. Přiznávám se, že se mne škoda tohoto bližníh nijak nedotkla nepříjemně.
Na zpáteční cestě z Olympie v uvedeném, dubovém lese náhle zase Zastavil vlak. Tentokráte jsem se již neulekl, ale chtivě vyhlédl oknem, abych vypátral, jaké nové dobrodružství nás čeká. Zase honba na člověka. Tentokrát hnal se průvodčí za stříbrovlasým kmetem úctyhodného vzezření. Za starodávna byla b~ veškerá spartanská mládež v Olympii povstal aby ctihodný kmet pohodlně se usadil, a za na dob}' jej vlekl průvodčí nemilosrdně k vagónu pro zavazadla a přinutil jej, aby s ním vstoupil. Ctihodný kmet jel lstivě bez lístku a poblíž domova svého seskočil s vlaku za jízdy a chtěl se ukrýti v dubí. Ale supí oko průvodčího vlaku jej zahlédlo a co se stalo, víme. Ostatně jízda bez lístku není v Řecku žádnou nápadnou vzácností Do   oddělení   vagónu,   v   němž   jsem   sedě"
Thoioayorovjr ipisy VI. — 6.                                                        i
přisedl hned po té na stanici mladý muž. Seznámili jsme se, a jelikož plynně mluvil francouzsky, dostali jsme se do čilého rozhovoru. Byl to mladý politik plný vlasteneckého nadšení. Za řeči ptal se mne, kde jsem v Patrasu hospodou. Slyšev jméno hotelu pochválil volbu mou, řka, že lepšího zde na místě není, a on že sám v něm obědvává i večeřívá. Po chvíli objeví se zase, jak už to zde zvykem, v okně hlava dragomana — leč z jiného hotelu, než byl právě společníkem mým vychvalován. Společník můj na něj volá důvěrně „Vasili". Po té mu vykládá, že ve vedlejším oddělení sedí čtyři Američanky, které by se jistě daly pro dragomanův hotel získati.
Když dragoman poodešel, ptám se s udivením svého společníka, jak to, že tecT radí drago-manovi tomuto, aby rozestřel sítě nad Američankami, kdežto před chvíli ještě tvrdil,  že hotel, v němž já sestoupil, jest naprosto nejlepší. „Ovšem", odtušil statečný řecký přítel, ,,ale nezapomínejte, že já kandiduji do sněmu, a že majitel hotelu, jehož dragoman tuto se ukázal, jest osoba, která ve věcech politických není bez vlivu. V takové situaci, jako já jsem, dlužno si získávati přátele." Jak poučná to odpověď pro kandidáty poslanectví! A ještě nějaká podrobnost! Nejedno větší místo má dvě zastávky železniční. V tom případě ustálil se u mládeže řecké tento roztomilý zvyk. Na první zastávce naleze jich celý roj na stupátka vagónů a nato sedíce po stupátkách vezou se na stanici druhou. Ne-114
^H                  ^^^H

jeden průvodčí vlaku jest íilanthrop a neruší klid své duše sháněním mládeže se stupátka. Avšak ve Vostize připadl jsem na cholerika. Když totiž na stupátka vagónů nasedalo dětí j;iko vrabců a vlak počal jeti, šel náš průvodčí .1 kráčeje po stupátkách, pohlavkoval děti dolů. A děti padaly, kam padaly. Patrně má v Řecku .inděl strážce hodně na pilno.
Také hezký zvyk projevil jakýs pěšák řecký při jízdě mezi Megarou a Korintem. Vystřelil svou ostře nabitou pušku oknem vagónu do krajiny. Zdali tušil, jak jednou burská válka ukáže, jak důležito jest uměti střílet při jízdě, či střilel-li pro zábavu jen, nevím. Na všechen /.působ jest to zvyk, který by měl býti všeobecnějším.
Na nejbližší stanici hlásil průvodčí vlaku, co se stalo, přednostovi stanice. Ptám se pána, .Vlacha, který sdílel se mnou oddělení vagónu a v Řecku žije, co se as vojáku stane?
„Co by se mu stalo? Patří-li rodina jeho k politické straně, která má na sněmu většinu, nebude se nikdo takovou maličkostí inkomodo-vati. Členové takové strany mají jiná práva ještě než stříleti z okna vagónu. Neplatí daní!' Podobné věci uvádí About ve své uvedené knize také a všeobecně se praví, že kniha ta nikterak aktuálnosti nepozbyla, čímž si vysvět luji, že ještě po padesáti letech se kupuje a čte Avšak ukázané mnou drobty myslím s důstatek ukazují, jak svérázný jest život na řeckýcl železnicích.
*
VIII. Kam pak s češtinou ?
Stokrát jsem jako malý student   doma od starších pánů, zejména panských úředníků, slýchával: „Kam pak s tou Češtinou?" Bylo to v letech šedesátých, kdy národní život český počal rašiti jako tráva za teplého jara. Všude jsme se domáhali ve veřejném životě pro mateřský jazyk svůj rovného práva a — strojili tak, mimo jiné, úřady a místa pro našince. Tohoto eminentně národohospodářského významu ná-, rodnostní snahy naší však jsme si byli tehdy málo vědomi a mnohý, kdo dnes mluví o „směšném vlastenčení", není si významu toho vědom doposud —. Leč snahy tyto měly tehdy i mezí rodilými Cechy mnoho nepříznivou. Byli uvykli v úřadě, v povolání, ve společnosti, při čtení němčině a hrozili se nesnází, prodere-Ii se čeština zejména do agendy úřední. Nejeden dokonce viděl až dosud v češtině jen jazyk sedláků, nádeníků   a podomků. Proto slýchali   jsme na všech stranách:  „Kam pak s tou  češtinou? S němčinou může projít celý svět." Přiznávám se, že mne útržlivé a pohrdavé poznámky takové urážely do duše. Zejména poněvadž jsem viděl, 116

).e ten „celý svět", jímž podobní mentoři prošli byl poněkud menších rozměrů. Leč pouhé mrze tlí bylo málo plátno; třeba bylo nedat se mýliť aby němčina v národě našem svého aristokratic kého postavení nepodržela — a nemusím po dotýkati, že dodnes ještě není vítězství na cel čáře naše. Ba heslo „Kam pak s češtinou?" ne vymřelo dodnes. Ještě před několika roky jse~ je slyšel. Byl jsem totiž s několika přáteli n pěší cestě, v níž dotkli jsme se českých dědi v pruském Slezsku. Při jakési příležitosti mluvi jsme s lidmi pracujícími na poli a jeden z ná je chválil, že se mateřskému jazyku neodrodiľ Leč na to rozčertil se na nás starší jeden Prušák Čech a zvolal gestikuluje rukama ve vzduchu ,,Kam pak s češtinou? Do Jaroměře! Mit de deutschen Sprache kann man in die ganz Welt." Později nám bylo sděleno, že tent nadšenec kale ani německy neumí. Ale tak t bývá. Amateuři bývají nejsilnějšího přesvěd cení!
Mohl bych dodati, že jsem se naopak tak sešel s lidmi, kteří u věci této byli přesvědče podstatně jiného. Setkal jsem se kdysi s kraja nem v Paříži, jenž prodávaje skleněné korálkov zboží šel pěšky z Lyonu až do Paříže. Při to neuměl hrubě slova francouzského. Když jsen se troufalosti jeho divil, odpověděl mi skór s opovržením: ,,Co pak chcete, vždyť lidé uměj všude česky." Výborný tento muž mi ani po dvaceti letech nevymizel z paměti. Ten byl z materiálu vzácného. Bohužel však nemohl jsem později z vlastní zkušenosti mínění jeho
117

potvrditi. Ve veřejném životě českém padlo v letech osmdesátých slovo, že slovanský jazyk prostírá se od Šumavy až k čínské zdi. Slovy těmi nadšen umínil jsem si tehdy — jsa právě v Haliči — že pokusím se do Prahy doraziti s češtinou. Avšak pohořel jsem nadobro. Neboť pojav úmysl svůj, žádal jsem v Stanislavově na nádraží po česku lístek druhé třídy. Ale ačkoliv české „druhý" sluje po polsku „drugi", a obě slova tudíž znějí velice spřízněně, nebylo možno od pokladníka lístek vynutiti, a chtěl-li jsem jet a v úmyslu svém vytrvati, nezbylo než — ukazovati prsty. A tak to šlo celou Halixí. Celkem jsem od těch dob myslíval, že s Češtinou skutečně jen můžeme do Cech, Moravy, Slovenska a Slezska.
Avšak roku 1897 učinil jsem nové a dosti zajímavé zkušenosti ve věci této. Jel jsem totiž s dvěma přáteli na slovanský jih, a prvou zastávku učinili jsme v Lublani. Lublaň jest pro našince v mnohém ohledu zajímavá. Za prvé prodělává po stránce jazykové podobný proces jako kdys Praha. Slovinský jazyk krok za krokem musí dobývati půdy. Již ten zjev, že se na ulici slyší nápadně mnoho němčiny, ačkoliv při sčítání lidu prý ]en několik málo set Němců v Lublani nalezeno, připomíná Cechu ty staré dobré doby, kdy se na ulici němčilo u nás napořád. Dále však jest Lublaň hlavním městem Slovinců a tu Člověk s interessem stopuje kulturní postup spřízněného národa, vidí nové divadlo, nový národní dům a jiné — co opětně živě připomíná kulturní rozvoj náš.
ZlS
A ještě dále jsou poměry v Lublani s pražskými obdobné. U nás založili Měšťanskou besedu v zastrčené ulici, kde ji bylo nesnadno nalézti; a Slovinci postavili svůj Národní dům na periferii města a krajané naši vypravují, že i est dům ten málo navštěvován.
Jen se slovinštinou daří se Čechovi špatně. Marně se snažím rozuměti Článku novinářskému, marně se namáhám zachytiti něco z hovoru pouličního a i na trhu jsem hodnou chvíli stál, aniž bych byl porozuměl nejmenšímu. Tím větši bylo moje překvapení, když při návštěvě na zámku Lublaňském kastellánovi, nebo čím byl, nás doprovázejícímu, jsme zcela dobře rozuměli. Teprve když jsme se loučili, sdělil nám dobrý muž ten, že — mluvil Česky. Sloužil v mládí na vojně mezi Cechy a pochytil od nich tolik, že se s Cechem může dohovořiti! Zcela podobnou, ba zajímavější zkušenost učinili jsme v Postojné. Najali jsme povoz na nádraží a dali se vézti k jeskyni. Ochotný povozník zase mluví s námi česky. Zase byl vo jákem a sloužil nějaký čas tuším v Písku; česk se naučil dosti dobře. Po návštěvě jeskyně sta věli jsme se na kávu v nevelikém Národní) hostinci poblíže nádraží. Majitel hostine mladý intelligentní muž, k nám přisedá a -mluví dosti dobře Česky. Jest to slovinsk idealista, horující pro bratrství mezi Slovany a z pouhého nadšení učil se mezi jiným Češtině. Také bývali u nás podobní idealisté, třeba jen připomenouti dobrého Edvarda Jelínka, avšak v naší době pohříchu je jich málo.
dále do Reky. Ve vlaku se k nám i hlásí krajané. Jedni z Vídně, celá rodina. Mluvili nefalšovanou vídeňskou němčinou, leč když nás slyšeli mluviti, hlásila se k nám maminka po česku a nakonec celá rodina mluvila česky také. Ze Reky poštovním parníkem do Dalmácie. Na palubě pak samý Horvat. Ale na lodích se lidé rychle seznamují. Záh}' mluvíme horlivé s dvěma horvatskými jeptiškami. Rozumí se, že my po česku, ony jak se zdálo horvatsky. Zejména starší rozuměli jsme výborně. Ovšem. Byla ze Záhlinic na Moravě,    j žije as dvacet roků jako školní sestra na jednom z ostrovů dalmátskych, češtinu dosud nezapo-    I mněla a tím se stalo, že jsme její „horvatštině" tak výborně rozuměli. Nicméně se ukázalo, že s horvatštinou má Čech menší nesnáze než se slovinštinou. Rozhovořili jsme se na příklad s knězem, čistokrevným Horvatem, tuším z ma-    j lého Losina. On mluvil horvatsky, my česky. S počátku vázne některé slovo, vysvětlíme si je, a záhy šla konversace  obstojně.   Horvatsky kněz vypravoval nejednu zajímavou drobnost z ostrovů   dalmátskych.   Hovořili jsme také o tom, že na mnohých ostrovech koná se bohoslužba, ba čte se i mše, rozumějme katolická, v jazyku slovanském, t. j. staroslovanském. „To není veliká výhoda," namítám. „Lid staroslovanskému jazyku málo rozumí." Leč kněz odporuje: „Reknu-li mu ,Bog s vámi', rozumí tomu při nejmenším tolik jako   řeknu-li .Dominus    vobiscum'."    Což    jest    nepopiratelná pravda.
Jedeme po dvakrái
■ 3w^}%™-'^*>ík$»í7:«/ ítf "íaBHRSFTiE
Jak tuze naproti tomu přidržuje se u nás bohoslužba katolická latiny!
Po celé Dalmácii to šlo obstojně. Za prvé je v každém větším místě kolonie česká, a pak několikadenním pobytem pochytí člověk z hor-vatštiny dosti slov, že nesnází jazykových li rubě není. V městech dalmátskych se mnoho němčí. Je to spíše reakce proti všemocné druhdy vlaštině nežli příchylnost k němčině. Dalmatští měšťáci raději se domluví s cizincem německy nežli vlašsky. Vlachové je příliš dlouho utiskovali. Avšak my šli němčině z cesty a všude s domlouvali Češtinou. Je pak to zcela zvlášt požitek hovořiti s lidem nižším a sledová podivuhodnou logiku jeho. Je to druh logik které říkají Pařížané „vieux Palissy". Tent keramista byl pověstný svou neúprosnou logikou, a píseň francouzská o něm praví:
„čtvrt hodiny před smrtí byl ještě na Živu." Ptám se kdes podomka v hotelu, kde je restaurant. Týž mě vede mlčky chodbou ke dveřím, nad nimiž je napsáno „restaurant". Chci otevříti dvéře, avšak nejde to.   Ptám se (ovšem v horvatštině, kterou jsem si sám sestrojil): „Což jest zavřeno?" „Zavřeno!"  (Zaključeno!) „A proč jest zavřeno?" ,,Nikdo tam neníl" „A proč tam nikdo není?" „Protože se sedí v zahradě!" U Solíně se ptáme hocha, kdo bydlí tam v tom hezkém domku.   „Člověk."   Jinde najímáme bnrkaře. ..Gospodine, dovez nás tam
X21
a tam." „Kdybych já byl gospodin, seděl bych v krímě." A tak to chodí dále.
V Dubrovníce v hostinci, kde jsme jídávali, na naše české hovory sklepnice stále odpovídala německy.  Byl to malý jazykový zápas, který se následkem toho vyvinul mezi námi a jí. Avšak na konci se ukázalo, že přece jen česky umí. Snad některý český kaprál dělostřelecký byl jí svého času učitelem jazyka. Na parníku „Hungaria", který nás vezl z Dubrovníka do Kotora, přihlásil se k nám Horvat, který studoval v Praze techniku a plynně česky mluvil. Konečně nejjižnější bod naší cesty, Kotor; téměř ve stejné severní zeměpisné šířce jako Rím. Sestupujeme po velice zajímavé plavbě proslulou Bokou s párníku a vstupujeme pevnostní branou do první úzké ulice Kotorské. Při vstupu do ulice učinil jsem poznámku, která měla býti vtipní u. Přátelé moji vtipem nadšeni nebyli, avšak někdo se přece za námi zasmál. — Byl to voják na stráži v plné zbroji, který se s chutí smál. Později ještě nejeden voják, zejména delostrelci, na ulici i na procházce se k nám hlásili jako krajané. Ba v přední hospodě, která v nepochopitelné samochvále nese název „Hotel zur Stadt Graz", našel se starý německý sklepník, který obstojně česky mluvil.
Z Kotoru jeli jsme přes Dubrovník a Ston do MetkoviČ a odtud dále do Hercegoviny a Bosny. Jak v těchto krajích s češtinou se pochodí, je všeobecně známo. V každém větším městě je mezi úředníky polovic krajanů. Většinou vzdělaní, nad míru ochotní a sympatičtí
lidé. V některém místě jsou celý soud a okresní hejtmanství spravovány českými úředníky. A lid — mohamedánsky a křesťanský — nejvýš zajímavý, s touž neúprosnou, ba ocelovou logikou. V Mostaru kontrolovali obecenstvo odjíždějící drahou. Zřízenec okresního hejtmanství stál za tím cílem u pokladny pro lístky a ptal se každého, jak se jmenuje. Načež zapsal si jméno cestujícího. Přiblížil se k pokladně mohamedán. Elegán v plném slova smyslu. Měl černé hedvábné šarivary, rovněž hedvábný život a v pasu byl přepásán bílou a modrou
šerpou.
,,Jak se jmenuješ?" ptá se zřízenec politický.
,,Osman beg KapetanoviČ."
Zřízenec   jméno   zapisuje   a   Osman   dá^v koupený lístek mladému hochovi, načež sá majestátně odchází z nádraží. Odpověděl, na se ho ptali. Kdyby se ho byli tázali, zdali V jíždí, byl by jistě odpověděl, že nikoliv.
Všecky naše příhody s češtinou v okkupo váných zemích vyprávěti nemohu, věc stává s nudnou — avšak na konci přece ještě nějako drobnost.
Dojeli jsme drahou do Jajců, v jichž bc prostředním sousedství jak hory, tak smaragdové jezero, prudká bystřina a veliký vodopád jsou seskupeny v nejmalebnější scenerii. V Jaj-cích dosud objevení se tří cizinců není věc lhostejná a zejména mládež utvořila kolem nás hustý věnec. Mluvíme s nimi po česku. Ptáme se po františkánském klášteře, kde pochován poslední bosenský král. Všecko nám odpovídá,
"3
SJ
^^^^^■^■^^^^^^^^^^^■^^H^^^^^^^^^^H
ale nejzřetelněji malý, jak se zdálo, mohamedán s fesem na hlavě. Poněvadž mně hoch odpovídal příliš zřetelně, ptám se: „Ze jsi, hochu, Čech?" A byl. Otec jeho je více roků řezníkem v Jaj-cích, kam se přestěhoval f, Čech, a hoch mluvil srbsko-českou smíšeninu.
Navštívil jsem krajanku, známou z Prahy. Vypráví se to i ono, a mezi řečí povídá dáma, že žije sice mezi Srby dvanáct roků, avšak srbsky se nenaučila.
„Jak je to možno?" — „Všichni moji služební, mužští i ženské naučí se ode mne v tak krátké době Češtině, že neměla jsem až dosud nižádné potřeby učiti se jazyku jejich."
Když jsem po všech těch příhodách seděl zase v Praze a na to i ono vzpomínal, vynořila se mi z paměti stará ta otázka: „Kam pak s   češtinou?"
Nu, zodpověděl jsem si ji jinak, než nám jí druhdy naši mentoři zodpovídávali.
„Světovým jazykem ten náš Český jazyk není, ale nějakou ošumělou Popelkou také ne."
IX. Na hřbitově doma.
(1889.)
Po dlouhé době seděl jsem zase jednou na vršku poblíž naší vesnice. Byla krásná srpnová neděle. Den se chýlil ke konci a světlo denní stačilo zrovna tolik, že pohodlně bylo viděti červenou, šindelem pokrytou báň našeho kostelíčka   i   jednotlivé   domky   roubící veliký
rybník.
Sám bůh ví, v čem spočívá to kouzlo rodné vísky. Sotva deset roků jsem v ní nepřetržitě strávil, dvacet šest roků jsem jí z největší Části úplně vzdálen. Třinácte roků ji sotva jednou za leto vidím, jinde se živím, jinde nalezl jsem přátele a přece je mi celý svět cizinou a jen ta malá víska naše v údolíčku nehrubě velikém je jediným domovem mým. Stokráte jsem si pomyslil, jak by to bylo příjemno, kdybych si pod večer mohl zablouditi domů a promluviti se starými svými přáteli o tom, co jsem ve světě viděl a slyšel. Ale z těch známých, milých tváří, k nimž vábívalo mne tolik před lety, již málo jen mezi živými. Sešli se pospolu tam
^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^H
Í
na protějším hřbitově ve stínu bříz a pod ochranou vysoké lesnaté hory. A spočívají tam klidně, bez sváru a vášně, že jim Člověk věru závidí. Vzpomínám si na jednotlivce a neodolatelně mě vábil hřbitov k sobě. Večer se skláněl více a více nad vesnicí. V některé chalupě u rybníka zpívaly mladistvé dívčí hlasy. Podivnou náhodou — národní píseň, která v našem kraji vymírá více a více. Za deset roků, co toulám se po Cechách, sotva jednou slyšel jsem po českém venkově prostý lid zpívati národní písničku.
Pěkné zvuky písně nesly se lahodně přes rybník k mému sluchu a vzpomínal jsem si, jak jsme před dvaceti roky také chodívali pod večer a také národní písně zpívávali.
Blížil jsem se k hřbitovu. Po několika minutách stál jsem u nízké zídky hřbitovní. Smekám klobouk a opíraje se lokty o střechu zdi, pohlížím na jednotlivé dřevěné a železné kříže v šeru. Několik šedých, velikých lišajů poletovalo mezi stromy a to byla jediná stopa života v místě tomto. Oddávám se vzpomínkám, deroucím se neúprosně v mysl. Hle, na místě, kde stojím, pochovávali sebevrahy, tuším, že jim teď vykázali zvláštní místo na hřbitově ve svěcené půdě.   Sebevrah byl vzácnost v našem  okolí. Poslední, na nějž se pamatuju, byl můj nerozlučný druh z mládí, Václav. Před třiceti roky byli jsme nerozdílní. Pak nás škola rozloučila. Nevím, jak se to stalo. Ale v pozdějších letech jsme se právali. Pamatuju se dobře na jednu takovou rvačku. Nový přítel můj Jan mně po-
mohl a Václav i jeho přítel — též již mrtvý — byli od nás nehorázně biti. Ale později nesvár zmizel. Když jsem byl na studiích, chovali se ke mně Václav i Jan stejně zdvořile. Sami mezi sebou byli též dobří. A rostli jsme. Já dospíval na universitě, oni na vandru po světě. Leč po čase se vrátili a počali pracovati ve vsi. Tenkrát řezníkova Baruška dospívala a stalo se z ní děvče hezké. Oba kamarádi se do ní zamilovali. Jelikož pak Jan byl vítězem, tu se Václav ve zhrzené lásce zastřelil. Všední historie, nezajímavá v době interessantních sebevražd,  jež zachvívají tisíci. Ale kus života pro kandidáty sebevraždy   poučný.   Neviděl    jsem   šťastný párek více roků. Snad pět, či šest. Pak jednou, jakou náhodou, již nevím, vkročil jsem do stavení, kde zůstávala dřívější Baruška.  Našel jsem světnici neuklizenou, všude nepořádek. Baruška   neúhledně   ustrojená,   bez   předních zubů a — bez bývalé krásy. Věru, Václave, dnes by ses již pro ni nestřílel. — Ze jsi nepočkal!
Rozhlížím se, jak již podotknuto, po jednotlivých křížích a nečetných chudých náhrobcích a vzpomínám si, kam koho pochovali. Zde nejstarší vzpomínka. Bylo mně pět nebo šest roků, když hřbitov u nás opravovali. Udělali v něm cestičky a ty pískem vysypali. Nebožka babička vedla mne jednou po opravě na hřbitov a klekla v tiché modlitbě na písek jedné z nově vysypaných pěšin. Nechápal jsem, jak může někdo klečeti na pěšině, na níž není rovu. Ale babička zvědavci to vysvětlila. Modlila se na
Z27
místě,  kde její matka  před uděláním  silnic měla  svůj rov.
A druhá stará  vzpomínka:   Bylo to  před válkou anebo ve válce roku 1859. Ve škole jsme odpoledne dělávali cupaninu pro raněné. V těch dobách svítalo se v mé duši dětské, jaký význam má matka pro dítě. Když jsem vídával matku od časného jitra až do pozdní noci při práci až do únavy, odpočívající jediné v neděli odpoledne od práce při knize, projel mne mráz až do kostí, když jsem se rozpomenul, jak by nám   dětem   bylo,   kdyby   maminka  zemřela. Tenkráte zemřela v sousední vesnici domkářka. Znal jsem ji i děti její od vidění. Synové mi připadali nevlídní. Ale když ji přinesli k nám na ves ke kapličce,  odkud vycházel pohřeb, viděl jsem syna jejího v prostém „tisknutém" obleku u rakve matčiny hořce plakati. Vzpomněl jsem si na svou matku a bylo mi plačícího syna tak líto, že jsem se dal rovněž do pláče a šel s pohřbem na hřbitov. Pochovali tenkrát nebožku poblíž zídky, u níž jsem stál. Avšak dnes po třiceti letech sotva který z polosetlelých dřevěných křížů as ještě hrob nebožčin naznačuje.
Jen několik „panských" rovů zůstalo beze změny. Kříže a náhrobky zestárly, nápisy jsou polosetřené, avšak je to zde zrovna tak jako před lety. Tam hrob panského tajemníka. Byl starý mládenec. Po jeho smrti jako v písmě dědicové metali o roucho los. To bylo as roku i860. Když měla býti pozůstalost jeho projednána, našli mezi papíry jeho nápis na vlastní
iifí
hrob psaný v německých verších. Verše ty mu pak také na kříž napsali. Ale pak nastala událost, která živě rozrušila tehdejší mládež v naší vesnici.   Dědicové   nebožtíkovi,   jichž   nikdo neznal, a kteří nesli ztrátu příbuzného s příkladným klidem,  uspořádali po pohřbu na věci zesnulého veřejnou licitaci. Co je licitace, o tom ovšem ani nejsmělejší z nás neměl tušení. Panský dráb, který při příležitosti této vyvolával „ponejprv, po druhé, po třetí", získal u nás mládeže nemálo na úctě, jelikož jsme v drábovi netušili tolik vzácných vědomostí, aby i dražbu říditi mohl. Při té licitaci koupil jeden z příznivců mých — bohužel již nevím, který — za několik krejcarů zeměpisnou mapu a dal mi ji presentem, jakožto dobrému žáku místní školy. Myslil jsem tenkrát, že se mi v učenosti tak hned někdo nevyrovná. A ještě si vzpomínám na nebožtíka.  Sloužil  dlouho  u  vrchnosti a vynikal znalostí světa nad jiné.   Jednou — vlastně  vícekráte  —  stonal,   ale  jednou  pil karlovarskou vodu. Maminka naše mu ji ohřívala a on ji pil. Jelikož tehdejší vědomosti moje v oboru lékařství obmezovaly se na znalost zelené masti  (která se dělala z rozmanitých bylin a másla o svatém Bartoloměji tlučeného), jakož i na puškvorec v kořalce naložený, o jehož málo příjemné chuti jsem se kdysi potají u babičky přesvědčil, imponovalo mi pití karlovarské vody ohromně. Myslil jsem, že jen vznešení lidé mohou míti nemoci, proti kterým je karlovarská voda dobrá. A j ako příval j de vzpomínka za vzpomínkou při prohlížení na hřbitov v mysl mou.
ThoinayerOTy ipUy.  VI. — 9                                                                -,,_

Zde pochovali nebožtíka zámečníka, který mi vždy říkával, že už mnohým lidem dobře poradil, jeho že nikdo neviděl opilého a podobně. Chuďas však sobě neradil nejlíp. AČ po mínění jeho nebyl viděn opilým, pil přec a hospodařil od pěti ke Čtyřem. Jednou mluvilo se o tom, že Šikovný člověk dovede plochou rukou udeřiti na ostří břitvy, aniž by se pořezal. Zámečník, to že on už dávno dělal. Tak, aby to zkusil. Přinesli břitvu, zámečník plochou rukou na ostří udeřil a šťastně si dlaň hluboce poranil. Odpočívá svorně po boku nebožtíka pekaře. Chuďas pekař býval subtilní Člověk, bylo by se zdálo, že kuřeti nedovede ublížiti; ale dovedl aranžovati domácí scény, které valně vzrušovaly celou ves. Pohádal se někdy se ženou a dopálil-li se, stěhoval příbytek svůj do vody. Házel peřiny do rybníka, mosazné svícny, židli-ce a bůh ví co vše z výbavy ženiny. Scény tyto patřily k hrozným pro mne a celý ustrašen jsem se jich jako divák účastnil. A ještě starého Blanka si připomínám. Byl výminkář šedý, lysý. Ale o něm šla pověst, že on jediný dovede býti veselý, jako bývali naši předkové. Vzpomínám si na masopustní úterek jeden. Z přespolní vesnice byla svatba a svatebníci šli vesnicí naší. Vesnici však protíná potok, a starý Blanek nešel silnicí, nýbrž potokem do kostela. Pak byl za sychravého počasí přítomen mši a po mši, ač zmoklý, výskaje, vracel se domů.
Malichernosti!
Nač tu vypisujú, co; vzpomínal jsem si. stoje u hřbitovní zdi ve svém domovu. Co čtenáři po
no
l
tom, jestliže ti malí lidé beze jména dělali tak či onak. Inu pravda.                 .                      ,g
Totiž   dobře.
x.
Mezi citrony a pomeranči.
Známé verše Goetheovy baJlady nadepsané „Mignon":
„Kennst du das Land, wo die Zitronen blüh'n. Im dunkeln Laub die Goldorangen glüh'n, Ein sanfter Wind vom blauen Himmel weht, Die Myrte still und hoch der Lorbeer steht"
působily na mne, když jsem je jako gymnasista poznal,  přímo magicky.  Kdykoliv jsem v čítance německé, kdež byly umístěny, o ně okem zavadil, vzbudily ye mně horoucí touhu po stromech citrónových a pomerančových,   jež» jsem si v duchu líčíval jako nevýslovně krásné. I Viděl jsem v obraznosti své veliké temnolisté; stromy poseté velikými, ohnivými pomeranči a shluklé pospolu v temný háj zvoucí svým ' stínem poutníka k snivému odpočinku.
Kromě veršů Goetheových byly ještě jiné okolnosti, jež v mládí mém mohly vzbuditi touhu po hájích s kvetoucími citrony a zrajícími pomeranči. V dobách mého útlého mládí byl pomeranč ovocem vzácným. Železniční spojení s jihem bylo nepatrné, a nikdo ještě netušil, jak obrovská bude jednou doprava 132
vzácných druhů ovoce a ranných zelenin do našich krajů.
Dobře se pamatuji, že jako hošík jsem slýchal, jak skvělého daru dostalo se jakémusi nemocnému v naší vesnici od bohatého příbuzného ve Vídni—papírového sáčku plného pomerančů. Dnes bývá na pražském trhu po jaře pomeranč levnější nežli české jablko. Za mého mládí rozdělil se jeden pomeranč mezi pět členů rodiny a ani na služebnou se nezapomnělo.
Již z těchto poměrů plyne, že mladá mysl snadno mohla blouzniti o krásách pomerančových a citrónových stromů. Natož pak po vzněcujících slovech Goetheovy ballady!
Avšak velmi mnoho přání, jež jsem jako mladý hoch zdánlivě beznadějně projevoval, v pozdějším životě plnou měrou došlo splnění, a tak jsem také se dostal do krajů, „kde citrony kvetou a v temnu listů zlaté oranže se skvějí". Ba, poznal jsem dokonce krajů těch několik i mimo kraj, o němž horují verše Goetheovy.
S citrony jsem se potkal před lety po prvé v jižní Francii poblíže města Nin ks. Výborně zachovaný starý hrad lákal mne k návsi rvi', a já putoval za svým cílem pěšky. Ovšem bez jisté summy nadšení bych byl cíle svého nedošel. Bylof mi kráčeti za dne nevýslovně parného po silnici kryté neuvěřitelným množstvím bílého prachu. Konečně což pak silnice! Ta má jaksi právo býti zaprášená, zejména v měsíci září, pod nebem provencalským! Ale při každém zavanutí větříčku zvedl se silniční prach ve vysoké mraky lítající v pravo i v levo

od silnice. Následkem toho na dohled okolí silnice bylo úplně zaprášeno Litoval jsem zajímavé flory u silnice, nesčíslných levandulových trsů a roztomilých malých modrých bod-láČků, na jejichž stvolech a listech nebylo nezaprášeného místečka. Také městečko pod hradem, k němuž jsem kráčel, těšilo se podobným prachovým orgiím. Tak se stalo, že, když jsem dospěl prvých domů obklopených nevelikými zahrádkami, byl jsem prachovou atmosférou dotčen a naladěn silně do šedivá. Nejvíce však mne dojaly zahrádky kolem domků. Byly v nich ovšem citrónové stromy s dozrávajícím ovocem, byly v nich olivy, granátové stromy a jiné, v našem kraji nevídané věci, ale všecko zaprášené, na plném úpalu stojící a stínu neskýtající. Věru to nebyly ,,háje citrónové vděčné", o nichž zpíval dobrý náš Turínsky v Angelině. Možná, že jsou doby, v nichž citrónové sady — o hájích nelze mluviti — poskytují lahodný pohled. Nelze toho popírati. Avšak náhoda chtěla, že právě já, který sníval o kráse citrónových hájů, setkal se s citrónovým stromem v období nejnepříznivějším, aby se ukázalo o jednou více, že není to vždy štěstím, když se Člověku jeho přání splní.
Jakoby na posměch dostal jsem se za několik dní po návratu z Provence na pomezí české a jel jsem po silnici lemované jeřáby plnými korálové červeného ovoce, k němuž temně lesklá zeleň černých lesů silnici roubících tvořila nejvýš malebné pozadí. Kolikrát jsem si na té
cestě pomyslil, oč je to jeřábové stromořadí hezčí nežli ondyno citrónové zahrady prachem k nepoznání pokryté!
A pomeranče jsem viděl jen jednou krásné! Tak asi krásné, jak o nich mladík po Goetheo-vých slovech může snítil Bylo to na čarokrás-ném ostrůvku Lokrumu, as mořskou míli od Dubrovníku vzdáleném a četným turistům po Dalmácii dobře známému. Zde na vrcholku ostrova v čarokrásne klášterní zahradě, překypující subtropickou florou, viděl jsem starobylé stromy oranžové s ohnivým ovocem, řekl bych jako malá dětská hlava velikým. Avšak to nebyly jen oranže, které krásu zdejší přírody tvořily, ale všecka ostatní vegetace nade vše líčení bujná a čarovné okolí, temně modré moře, starobylý Dubrovník a jiné a jiné spojily se tu v obraz, který patří k nejkrásnějším požitkům krajinářským, jež Člověk na tom světě míti může.
Ostatní můj styk s oranžovými ,,háji" vypadal více méně tak, jako svrchu podrobně líčené setkání moje se sady citrónovými. Vzpomínám zejména suchého leta v Alžíru, suchého lak, že zrna vinných hroznů na révě se hrozin-kovitě scvŕkala a na oprahlé půdě viděti bylo řady oranžových stromků s kulovitou korunou, bez stínu a vděku! A přece je Alžír krajem, jenž v produkci pomerančů neslyne na místě posledním!
Budme jen se svou domácí přírodou spokojeni.
>35
XI.
Jeden z internacionály.
O posledním pobytu svém v Londýně bydlil jsem opětně v soukromém bytu, což jest v každém ohledu pohodlnější a výhodnější než pobyt v hotelu. Již kdyby nebylo jiné okolnosti nežli ta, že v soukromém bytu je noc klidná, bez věčného pobíhání po chodbách, stačilo by to, aby — zejména při delším meškání — cizinec v  Londýně soukromému   bytu   dal  přednost před hotelem. Také je Londýn byty pro jednotlivé osoby výborně opatřen.  Jsou celé ulice s byty pro osai ělé pány. A s byty, které jsou pěkně zařízeny a s vyhlídkou na ulici — ovšem zpravidla na ulici velmi tichou a jednotvárnou. Také tentokráte jsem   byl se  soukromým bytem svým úplně spokojen. Poznamenal bych jen, že s tichým potěšením, ba s netajeným úsměvem jsem potkával svého domácího pána, jemuž náš domek a obsluha v něm bydlících gentlemanů byly, jak se zdálo, hlavním pra-menem výživy.
Domácí ten pán mne totiž upomínal na Saturna namalovaného na starých hodinách, 136

^^^^^^^H
které jsme kdysi doma mívali. Saturn ten měl orliCí nos, dlouhý, ohromně dlouhý rusý plnovous a na nose veliké kulaté okuláry. V ruce jedné pak držel kosu.
Vyjímaje kosu — která je pro londýnského domácího jistě zbytečná — byl můj domácí pán kontrfejem našeho Saturna. K tomu všemu jsem jej viděl v posicích, které v očích mých důstojnosti jeho nijak nezvětšovaly. Tak na příklad jsem ho jednou viděl šoupati se jízdmo po hřebenu krovu malé kůlničky, která stála na dvorečku domu. Šoupaje se dospěl na druhý konec krovu a tam s obrovským vousem a okuláry i nadále v obličeji přitloukal nějaké prkénko, načež se zase šoupal nazpátek — o
Saturnus!
Jindy zase jsem ho zastihl při differenci se služebnou, kteráž před tím myla schody majíc, jak u londýnských služek to patří k absolutní módě — slaměný klobouk na hlavě. Při této diííerenci, již jsem jdakolem nich zčásti zaslechl, nabyl jsem přesvědčení, že co do výrečnosti přesahuje pana domácího jeho služebná jako Eiífelova věž vesnickou kapličku v Cechách. Také se někdy v týdenních účtech zmýlil, leč nebyl tvrdohlavý, nechal si dokázati, že dopustil se chyby.
Avšak lví stránka jeho byla různá připomenutí pro pp. nájemníky, na stěnách jím vlastnoručně napsaná. Tklivými slovy upozorňoval pány nájemníky, že ho zařízení domu stálo hrozitánské peníze, a úpěnlivě prosil, aby pp. gentlemani po zdech chodeb nečmárali, hořící
' 37
m^^^^^H
^^■i
oharky doutníků na dřevěné podlahy neodhani článek v časopise strany   otištěny a   jím zovali a vůbec se nedopouštěli věcí, které neLmým sepsaný!"
myslícímu nájemníku jsou   lapálií,   ale citu    Takového vystřízlivění ve svých názorech
plnému domácímu neslýchanou surovostí.        o členech internacionály jsem se ovšem nenadal
Dlouho jsem zůstával jen při svém veselen!   Kreslil jsem si v duchu členy rudé rnter-
,vrv...,uul «wxuuc jjiiieziiosTi, pn Které se moli f v angličtině pocvičiti, s ním hovoříval. Ale hc-vory jejich byly nicotné. Bude-li zas dnes pršet, že byl včera nezvykle teplý den a podobné jiné věci, které si už člověk při učení gramma-tiky dávno byl odbyl.
My jsme s přítelem nebyli stále pospolu. Každý z nás sledoval v městě jiné cíle, a tak se stávalo nejednou, že jsme se setkali teprve při večeři, abychom si o svých celodenních dojmech a pozorováních při sklenici teplého bitterale-u pohovořili. Jednoho dne mne přítel uvítal při takovéto příležitosti touto sensační otázkou: ,,Víš-Ii pak, že náš pan domácí je Členem internacionály? Ba jest dokonce jednou z čelnějších osobností ve společnosti této."
Nevěděl jsem, mám-Ii při zprávě této pustiti leknutím z rukou klobouk a deštník, anebo prasknouti smíchem.
,,Cože, internacionály?! Ty se patrně mýlíš," odpovídám.
„Není žádné pochyby!" pokračoval přítel. „Dnes mně to sám s pýchou sdělil a ukazoval tys
-to něž není na tom světě nic jiného, nežli .ozvrat panujících institucí. Kteří málo jedí, í lkoholu nepijí a všech banálních zábav se vzdá lují. Kteří mají jen jedno zamestnaní, chodil do tajuplných kobek a rokovati v ni< li o >vý< b smělých plánech . . . a zatím jediný ílovék, |ejž jsem ze společnosti té poznal, byl 8Io^ sosák, než podvratný živel, který se nijak neli il od jiných domácích pánů v ulit i. hotová putit ka! Který měl služebnou, jež se ho nebála!
Tato zkušenost mne poučila o jednou vire. že se prodlením staletí nemění lidé, ale jen tituly, které si přikládají.
Konservativec, liberál, demokral Človek by si myslil, že jsou to protivy jako oheň a voda, a když se s repraesentanty všei h tô( b skupin osobně seznámíš, vidíš, jak se žalostně málo od sebe liší. Konservativen bvali konservativce, liberálové liberály, demokraté demokraty!
Všichni chodí na pivo, hraji v kuželky, karty. Když nemohou, hledí si vypůjčil atd, atd.
Jak praveno, lidé se nemení, jen tituly, jež si i dávají. A precese jednotlivé Btrany mezi sebou do krve rvou t Blázni!
•
XII. O ukrutnosti v přírodě.
Viděl jsem nedávno v životě zvířecím výjev, který mi zavdal pohnutku ke mnohému přemítání. Seděli jsme totiž před nějakým časem s přítelem v hostinské zahradě v jihozápadních Cechách. Byli jsme po obědě a do vlaku, jímž odejeti jsme chtěli, bylo nám čekati hodnou chvíli. Krátili jsme si proto Čas rozmanitým způsobem, mezi jiným tím, že krmili jsme chlebem drůbež, která ve velikém množství po zahradě pobíhala. Ruský šašek Durov, který chodil po světě se cvičenými krysami a husami, pravil, že je mu milejší zacházeti se zvířaty než s lidmi. Durov byl Člověk kompetentní, bylť dříve učitelem na vesnických školách. Není proto divu, že jsme se my velkoměšťáci zabrali s plnou chutí do tohoto druhu vzácné zábavy a že s velikou zálibou jsme stopovali, jak nejprve několik statnějších kohoutův a slepic okupovalo místo, kam jsme sousta chlebová házeli, a celkem skorém vše předhozené popadalo. Nic nepomohlo házeti chvílemi sousta ve stranu opačnou. Celý roj se řítil vždy směrem, kam 140
kus chleba letěl — leč dřívější usurpátofi byli /idy v čele a na všech stranách předhozi tv ichvátili.
Přestali jsme na chvíli házeti.   Drůbi rozutekla. Sytí kohouti se dali do pranii e   ľ" blíže našeho stolu zůstala jediná ubfdněná   i< pice, jíž jsme si již dříve všimli,  že po  celé krmení ani sebe menšího sousta uloviti nedo ýedla. Chtěli jsme jí to vynahraditi a hodili Iproto v nejbližší její sousedství značné sousto phleba. Hladová slepice popadla sousto do ■/.•■, páku a odnášela si je stranou. LeČ jedva učinila hěkolik kroků, nechal jeden ze sytých kohoutů rvačky, rozběhl se za slepicí a jedním tnutím «obáku vyrazil slepici chléb, jejž po té klidně snědl. Bylo dojemno podívati se, jak oloupená slepice klidně nesla násilí. Nenapadlo jí pustiti se v zápas s kohoutem a chodila po zahrad fi tvářila se, jako by byl lupič vykonal svou povinnost.
Myslím, že vylíčil jsem zde prostou příhodui která však oprávněným způsobem může být, podkladem pro dosti vážné rozbírání. Přenesme si vylíčenou zde scénu ze života zvířecího do života lidského. Mysleme si, že by člověk, o něm e známo, že netrpí nouze, napadl lačného, neduživého spoluobčana, nesoucího kus darova íého chleba, a ten kus chleba mu vyrval z ■DÍlého dne uprostřed značného zástupu dílem sytých,   dílem hladových spoluobčanů,   kte> dobře   znají  žalúdkové  poměry  napadajícího i napadaného. Skutek takový by měl za násle dek mocné hnutí. Za prvé by se napadený brá
141


ného soudruha se ujali a lupiče po případě n

nil a kolem stojící by s pravděpodobností týra ona a není to žádnou koketérií, ujmeme-li se
ýraného koně proti surovému vozkovi a diví-li
místě ztrestali. Ovšem tomu tak vždy neníe cizinci v Praze, že Čechové zapřahají ještě V Praze nejednou dobrá společnost chrání zloosy do vozu.
děje, kterého strážník zatýká. Za druhé b'i Takovým způsobem vidíme v životě dneš-potrestal lupiče zákon a strážcové zákona bAím současně dva naprosto heterogenní zjevy, pro obžalovaného vynašli valně přitěžujícícli.lověk hledá vyniknouti útrpností, zvíře je i na-okolností, tak aby trest byl citelnější. Pak Mále ukrutné. A není proto nesprávným zjevem, příhodu tu zaznamenaly denní listy a nejedenžíváme-li atributu „lidský" a „zvířecí" na čtenář při kávě ranní by se mravně rozhořči] značení   skutků,   které   připisujeme   člověku
Toho všeho v přírodě není. Zvířata kradou lebo zvířeti. Je, myslím, dosti zajímavo, jíti loupí, mučí, vraždí, ba pasou se na utrpenie »oměrům těmto poněkud podrobněji na kloub, svých obětí, jak banální příklad kočky, hrajíc Ukrutenství v životě zvířecím je rozsáhlejší si s myší, ukazuje. Činí tak vesměs od nepa rozšířenější, než si myslíme. Třeba se po-mětných dob a nenapadá jim, že mnohé utrperj.ívati jen jednou na zápas ťuhýka s mladým způsobují oběti své zbytečně, nenapadá jii rabcem a uvážiti, jaké utrpení ubohý vrabec aby jednání své mírnila. Slovem, zvířata jso-fřestojí, než podlehne. Třeba viděti velikého ukrutná.                                                               některého dravce, jak nelítostně sápe chyceného
Jaký to kontrast vůči počínání Člověk(loluba. A čím níže tvor stojí, tím nelítostněji opravdově vzdělaného neb opravdově nábožii počíná. Pavouk, jenž chytí mouchu ve svou ného! Jak citelný je člověk takový při utrpeníc^avuČinu, nechá tuto klidně hladem zajíti. Zá-
I
svého bližního! Kolik skutků z útrpnosti takov vyplývá! V Anglii veřejná dobročinnost vydržuj
>as rejska s některým větším broukem jo ukrut-iý. Mnohý pták požírá hmyz živý.

nesčíslné nemocnice, z nichž mnohá je nejei Kdybychom vůbec chtěli uvážiti všecky vně, ale i uvnitř pravým palácem. Jinde jitrapy, které přestojí zvířata určená za potravu povinností států, měst a korporací starati s Iným, přišli bychom na výjevy, které otřásají o dobro nemocných, k práci neschopných atd ž do kostí. Proč jsou asi zvířata vůči sobě A povinnostem takovým dostává lidstvo se šc jak ukrutná? Na otázku tuto odpověděti ne-trností stále rostoucí. Nouze v každé podobě jumíih a jiný nepochybně rovněž ne. Tolik však pro kulturní stát předmětem nejen k přeniítárrtm, že příroda lépe se zvířaty nezachází. Zvíře, o trpícím, ale i k jednání. A nejen ke Člověk xteré nedovede si již najíti potravy své, zahyne trpícímu, ale i ke zvířeti vztahuje se útrpnospez pomoci. Je na příklad tklivé čísti v Breh-moderního Člověka. I zvíře požívá ochrany zálnovi o životě věkem sešlého — druhdy krále
'■!-■


".
I

x:
ítv:
zvířat — lva. Ale příroda i jinak zvířata pn následuje. Vzpomeňme si jen na situaci koropt nebo zajíců v zimě roku 1891, kdy v prvníc|
třech měsících sníh a led trvaly bez^ ustáli 9S 7Api[ ^[BAjpmp iuqaA nqňjp ojono; apu
A přece jsou oba druhy zvířat i v dobách ne většího hladu vydány každodenně v nebezpe života hrozící se strany silnějších dravců. V p
gfii
3A   oqptfBdBiqa   B5gAOjp   noupaí   npnqzA s[ UT5S ''Vp^PUJcku ájja qoitat niBÁoABid
aaÄqo as o}oid -oftuouSt Áqop autuiupojd b oqojd as ojSBO. ajB 'aoajd aunjp ^uooiuau az CapAqo afnzBJín ApABid tUBAodo^s auqniAaz
lárních krajinách, kde dle Nordenskjoelda o] suoquiBzau bjjo Anoisaui a'ojA Bq 'rap npB,j lidské nepostřehne téměř hmyzu, žijí ptáŕmoip Zl[ a? 'IpiI po 'aureus ^oai? a o;sbo hmyzožraví a nedá se oceniti, co se takový pt3.o;oj<I"---uopAT,jd 9UA0IsÁa luiAB-ij'-nopABjd naběhá, než se poněkud nasytí.                       il[ >IS3;s ipx[3[ zlpUI A v  •{ms3VL t;unotrai
Převalský, neohrožený, ale sympatický d" vy[0 9qnjq'.£'Uooui9u zqora a 'looiuau nosf stovatel ruský, nalezl v Tibetu ve výši 5icLt pnsociop uauBj;spo"ory -ataÄqoBZ uiajBU metrů, v mrazu a sněhu —yaky živici setravoi UI^l{0Uut pmis TUa3niu qosndz o;ua:j ľ Marguentte vypravuje, že Arabové posilrf-CRod 9UB(Joj[bz úosí ap>[ 'luimzud i:>aqo z velbloudy žíznící hledat na 20 až 30 mil vzdaIjnuAA im[oA 3Dp,A g^p,/, 3A £ld l]Spm nosti v poušti vody. Celou řadu v noci poletťqosndz ui^ao^x bu3§iuäa lUBds az £id jících druhů hmyzu láká plamen svíčky netq ^uiupz ajmsßt '^qo Buaoír^T •uiraapmu lampy, v němž se popálí, a nezapomenu vece reds 3A"ag??>pJci '0p3AÄq ''Bua^siÍBZ áf qBpz na úpatí Karpat, v němž do světnice, v mÍVW m^ ^ 3"ullI 7m 0 ^sou^n nomr jsem seděl, celé -roje komárův a Iišajuv okr,ls m9U A v ^n ^{s'oadBU auBjsBU auoauo» se draly a v plamenu svíčky duem smrt, díle 'il>ipnp>z 0p AAB.i}od auaiu b auaui as babjs zmrzačeni nacházely.                                            'afnjBi^od njqBuauod raaznz zpBAguod b
Také se strany člověka snáší zvire nesčishtn š oq9AS ju9[oďs ->p-pn{vx pr..i{z 'BUIAO>[BJ
ukrutenství. Clovělc celé rady druhu vylraL[p9[au9[nqJsndz3JIBi:-nuDTíI^g?nzud. :BIJUin
jiné zotročí. Jiné všeho druhu honbou muč,U(-BAOjs op m3dBJj U19quóip oď/faoouiau
Třeba jen čísti o honbách, jež pořádají Arabo^u A 'I0OU[9U' nos£- -q^úmou omiuo} npnso
na pštrosy, štvouce je až do upadu. To js^ 0} ^sd 9JB 'muEJ^pd zií uiapBiq iiABjdod
ovšem věci velice běžné. Ale obzvláštní mu.jgA0  ^     .Bai'oUt0pBi([   ului.idopis   ur^uznj
vykusí zvířata, jež jsou nám odporná, protivný ra?UA1,ado oqajjipsA zaq o;sed noBuoaQA
Podívejte se na ukrutnosti, jez páše na pnkliUI"BJnTo;'n poad 'pn^As^A.'
is azí oTÁ"qau Áq
vesnická mládež na nevinné užovce, na neviny -ou^nojuizoj autou ra o qoBqop qoÁiB^s
žábě. Co vykusí od člověka myš a podobny opíq v ,npiI ip^ A BJ[9SJíd' 0^[ 9úny>d
JB[izj[d uiapBiq jautg  "qo^uaznospo mapBjq
'44
I




■
1*1                                                                             »Ol
3ST3Z a? 'tioigur no}                 1/ i:  >psnprud op
l^-BAOJBJ^od  a/líni     Ml '' [ 111 < 1    '9t|TUp   3A   OUpBUS
9TV '°H°- °P "i11 tupnpaw luoioa^o uiAjgunr
oppj}   T'[-'Riq).ilv:.m   Q   i' i>i 11- (.14   pod   pmsnptud as az — umi-i 1.nn 1.1 ..1 r      rioigui na% otpt jus
-ljld }V,\\7. ur\\\\  I  Ai|i:.\i|.<>:'/ •.>l.i.)I[:rrtp ApjgU a[
z.iqAu *.»miML Ai|'oim o] v. 'jsnpuz Auoouiau as zqoro. a 'pouioú nosí .>jy -^iraiui puus jnpjjgu
l.inis eúnsiju ■ <[ .'.i.uil y -x\%p zaq 3(3AO{o ua( pBUS (Minu.isupi:-/ oq9U Lu;u3o.i>[§n t^uus raapji auqoipod rpAut nouptpi s pSR ř>p3Aop op}j
'ipas nr§}S3jd zoq rpisaui ^qo>jgu qoupapas upao -OUI8U ud jppt 'ipn 'Bnisndo a>[zriT g^iirejjo o^oid v. 'um >u>m:z Bßui os Áq oiret 'jpod ;[ as [iAB)sop 'pnouxppi epstusjiOd as opiujrBf •BpJ.řjdo
'sp^sod 3JD3A pou b tup np-Gj nopo i:r§}s nopjp gsapss, uii,»/ läpp ures v[ 'atejjdo n^zojpod o as
i:uii:>|lU B 838pi pz 9I9p3U \lfi-VZ °d U3} ^UOOUiau
'n>jupap.is a uia>[saurAAS oipuoomau iSApJUBAoj
-ozod 'Aypsuigu :re>pi \^sx\s 'isABuijaipz "baijis
y\v\ 3s ztpyu a 'aopis pouisu 3}sit rasmtaz 01
nosf -iCnpAopau ypUTjďs 3usap} 1 Xab^s juAssnp
3>izř>i. zipiu n b 'lAouiup qo^titcira od ug[ psou
-opinis sa tppi '3pi[ nosí lodpo mt tiuiox
•redsau
až — HPJAÍ- 'qoajsAuis ud jAq ítbsa anttopjf •p,poid ptds Z9U 'apAtp T3qa.i} ojAq b 'gujnu

Poměrů takých třeba jen letmo se dotknouti,
Íl abych nalezl souhlasu. Plyne z toho všeho, že 1 osud zvířat je ohrožen ukrutenstvím mnohým
i velikým, a to se všech stran. ".    Leč nemysleme si, že s člověkem je vždy 'lépe.  Za prvé je Člověk ohrožen nemocemi. Mnohá nemoc mučí člověka tak, že největší ukrutník staro- nebo středověku by trápení rozmanitější sestaviti nedovedl. Zde třeba však poměrům rozuměti. Všelicos, co připadá diváku u nemocného jako trapem, není ve skutečnosti však tak velikou útrapou pro postiženého, jak se na první pohled zdá.  Nejlépe větu tuto illustruje známý příklad lidí, kteří se nalézali ve drápech tygra nebo lva. Pohled na člověka ve drápech šelmy takové se nalézajícího byl by asi pro vzdělaného člověka hrozný. Jindy to ovšem bývalo vzácné a hledané divadlo. Ale lidé    kt*>W " "~u-----*'  '
.......   kwuuwuuiu'  1  smrti   blízky
počítá, za kolik dnů se uzdraví a co si počne potom.   Lidé   těžkými   nervovými   nemocemi trpící smějí se někdy svému neštěstí. Ale, bohužel, není tak vždy, a nemoc někdy imituje nejvybranější   mučení   středověku,   a   nemocný .útrapy své procítí bez všelikého ulehčení. Kdo -nezná smrt Ugolinovu — hladem, jíž podstou-liti mu bylo současně se třemi vnuky Brigatou, irrivou a Anselmucciem. V uvážení, že mo-,erní virtuosové postu dovedli až i čtyřicet dnů iez potravy vydržeti,  lze si pomysliti,  jak dlouhé asi bylo trápení nešťastníků k smrti
Thomayerovy spliy VI—10.
*45

14i
vzniká nebezpečí zadušením, proti němuž tento krátě nemůže již nůž chirurgův zakročiti.
Snad stačí tyto ukázky zúplna ku přesnému] doložení věty, že člověk je ohrožen mnohým ukrutenstvím. A dalo by se dokladů takových uvésti ještě mnoho. Moderní spisovatel naturalista, který „líčí život jen tak, jak vskutku jest", by si třeba podrobnější líčení neodpustil Ale nemohu si na tomto místě odpustiti poznámku, že právě naturalisté, líčící s oblibouj detaily při násilné smrti — násilnou smrt zřídka kdy viděli.
Leč nejen osud připravuje člověku častd různá ukrutenství. člověk sám k bližním Svýri často rovněž ukrutně se chová. Třeba připomenouti nejprve člověka v tak zvaném stavu nekultumím. Neváži se na to, co dnešní cesto vatelé hrozného o národech divokých, zvláští afrických, vypravují. Všude, kde se Evropai intensivněji s domorodci stýká, je to pro tyt holým neštěstím. Evropan vyhubil Indiány v severní Americe až na nepatrné zbytky V Austrálii učinil rovněž tak s domorodci. A pře ce praví Washington Irwing, že Indiáni američt vykazovali charaktery s ctnostmi věru antickými. O australských domorodcích praví Osca Comettant r. 1890 (Au pays du Cangourous že nebyli ukrutní a rozeznávali dobré od zléhd nezabírali půdy patřící jinému. Přečtěte si nyní co povídá W. Irwing o běloších, jak se choval vůči Indiánům', co praví Alexander von Hubne-o Angličanech, jak se chovali vůči domorodcům australským.
148

Beze studu vzdělaný Člověk v obou případech líčení takovéto nepřečte. Nedivil bych se proto, kdyby národové „divocí" úzkostlivě styku s Evropany se vyhýbali, ba vůči Evropanům i urputni byli. Kdyby znali Afričané osudy Indiánův a Australců, kdo ví, jak by se dnes Evropanům v Africe vedlo. Proto mne líčení o afrických poměrech, jak je ve spisech hojných cestovatelů nalézáme, nikterak nemýlí. Ale přes to nelze popříti, že nekultúrni národové často bez příčiny jsou ukrutní. Vidíme to na příklad při lidožroutství, kteréž nebylo a nebývá vynuceno hladem anebo nouzí. Nechci citovati podrobnosti z Andréova spisu: Die Anthn pophagie (1887). Cituji jen faktum. Kdo se o odporné podrobnosti ve příčině této zajímá, přečte si spisek. Podotýkám jen, že Angličan Hutchinson popisuje případ, v němž při příležitosti lidožroutství přihodila se mezi dvěma ženami scéna upomínající na výjev ze života drůbeže, jejž jsem na počátku stati této vylíčil. Stejně hrozné scény přiházely se při rozmanitých obřadech náboženských, při nil liž bohům přinášeny oběti lidské.
Stopy, ba příklady stejného ukrutenství opětovaly se ještě u národů, kde bychom toho neočekávali. Cteme-li spisy klassiků římských a řeckých, překvapuje nás, jak jejich názory životní s moderními názory našimi souhlasí. A přece výborní /■■>■ li              mfíteatry v Itálii,
tudíž divadlu, v ni< li-- lidé i obveselení obecen? štva pospolu nebo s dravými šelmami na život a na smrt  zápasili,  nejsou  nikterak vzácny,
149

španělé zvyk ten podnes pěstují. A kdyby v jiných civilisovaných státech zápas s býky byl dovolen, pochybuji, že by se zápasy ty daly v divadle prázdném. Než dá se říci, že Římanům náboženství nepřekáželo házeti otroky do rybníkův, aby krmily se jimi muraeny, nebo zabíjeti křesťany a vůbec jinověrce. Kontrast leží hlavně mezi spisy jejich spisovatelů (cituji jen světoznámé Ovidovo: aurea prima sáta est aetas, quae vindice nullo, sponte sua fidem rectumque colebat) a mezi vlastními skutky celého národa. Ale přišly doby, v nichž zavládlo v Evropě náboženství, které praví, ,,miluj bližního svého jako sebe samého". Toto náboženství panuje v nezlomené míře doposud, třebas by méně aktivně v ústrojí státní zasahovalo než ve středověku a na počátku novověku. A přece ušlechtilá zásada tato byla dlouho hlasem volajícího na poušti. Křesťanští Evropané dlouho a dlouho ukrutenství se neštítili. Doklady ke tvrzení podobnému jsou každému, kdo jen poněkud v dějinách Evropy se poohlédl, tak známy,   že   bych je  uváděl  naprosto  zbytečně. Chceme-li zůstati jen ve své vlasti, stačí přečísti si článek Josefa Svatka: K dějinám katův a poprav v Čechách*) a vzpomenouti si smrti sv. Vácslava, oslepení knížete Jaromíra, krvavého vyhubení VrŠovcův atd. atd., abychom s hrůzou se upamatovali, jakým způsobem v}'-znavači náboženství lásky si počínali. A přece v těchže Cechách Petr Chelčický snad z prvních
•) Viz téhož spis: Obrazy z kulturních   dějin českých, díl II., p. 121.
150
hlásal, že „zloději alotři nemají se mečem trestá ti", a husitští kněží i Čeští Bratří tvrdili, že se i   trestání smrtí příčí zákonům lidskosti, ba řemeslo katovské bylo pro České Bratry ,,zapovězeným" řemeslem. Kdo tvrdí však, že husitská   doba   vynikala   zvláštním   ukrutenstvím nad doby jiné, ten patrně opominul pročísti ,   sobě dějiny státův a zemí jiných, na př. Itálie. Ba i naše doba různých ukrutenství prosta 1   není a kdo ví, jak souditi bude jednou budoucí věk o poměru kapitálu k práci, o vynálezech válečnických a podobně.
Jestliže však přece jen století naše mezi národy civilisovanými hrozná ukrutenství, jaká nacházíme mezi zvířaty, mezi lidmi Starších dob a mezi národy divokými z doby naší vymýtilo, jestliže soudnictví naše humanitou předčí nad doby jiné, jestliže medicína nesčíslná utrpení áaučila se mírniti, jestliže i lidstvo spontánně chová se lidštěji nejen k sobě, ale i ke zvířatům, tu třeba zajisté předložiti si otázku, v čem to leží, že křesťanské zásady jsou dnes platnější nežli jindy v životě národů kulturních?
Zajisté v té okolnosti, která charakterisuje naši dobu vůči dobám jiným. Okolností tou jsou patrně snahy, které křesťanským zásadám připravují úrodnější půdu. Okolnostmi těmi je patrně šířící se vzdělání v nejširších vrstvách společenských, vzdělání, jakého ani kvalitativně ani kvantitativně v dobách jiných v té míře jako dnes nebylo. Zejména láska k přírodě, jako od minulého století roste, sotva asi bude
iSt
ve příčině této bez zásluhy. Tolik však je ji nemoci ohrožují člověka doposud bez rozdílu postavení a národnosti přemnohým ukruten-stvím. Zdaž by neměl člověk vůbec, již vůči jedinému tomuto faktu, přilnouti k zásadám | naprosté humánnosti? Hrozí-li nám nezaviněné,' ■ zlo, sprosťmež se alespoň zla zaviněného.        \ J
OBSAH.
Strana
I. Po stopách Máchových.........      5
II. Londýnská neděle............    16
III.   U zřícenin pompejských.........    24
IV.   Kresby z Paříže:
Noviny a jejich vnady.........    32
Pobožnost v Notre-Dame........    51
Prodavači a jich nápisy.........    57
Les attaques nocturnes.........    64
Z předměstského divadla pařížského.   .   .    69
Překrásnou ulici.............    76
V. V Avignonu...............    83
VI. Z cesty po Skotsku...........    92
VII. Z řeckých železnic............  I07
VIII. Kam pak s Češtinou...........   Il6
IX. Na hřbitově doma............  125
X. Mezi citrony a pomeranči........  132
XI. Jeden z internacionály..........  126
XII. O ukrutnosti v přírodě.........  140