JOHAN HUIZINGA
homo ludens
o původu kultury ve hře
Edice                                  Mladá                                  Praha
Ypsilon                               fronta
13
odvodit. Jejich ratio tkví v obzvlášť, hluboké vrstvě naší duchovní bytosti.
Čím více se snažíme vymezit pojem hry vzhledem k jiným. zdánlivé příbuzným formám života, tím více vychází najevo její dalekosáhlá, samostatnost. A v takovém vyčleňování hry z oblasti velkých kategoriálníoh protikladu můžeme pokračovat. Hra leží mimo disjunkci moudrost — bláznovství, leží však také mimo protiklad pravdy a nepravdy i dobra a zla. Ačkoli hraní je činnost duchovní, není v něm samém obsažena žádná morální funkce, ani ctnost, ani hřích.
Když tedy není možno uvádět hru do přímé spojitosti ani s pravdivostí, ani s dobrem, leží tedy snad v oblasti estetična í Tady nás soud kolísá. Hra sama o sobě není krásna, má však sklon přibírat nejrůznější prvky krasy. Na primitivnější formy hry se od počátku připíná radost a půvab. Krása lidského těla v pohybu dosahuje ve hře nejvyššího výrazu. Ve svých vyvinutějších formách je hra protkána rytmem a harmonií, těmito nejušlechtilejšími dary estetického vnímání, které jsou dány člověku. Hru spojují s krásou mnohostranná a těsná pouta*.
Formální znaky hry
Platí tedy, že při liře máme CO dělat s takovou funkcí živé bytosti, kterou není možno zcela určit ani biologicky, ani logicky. Jo pozoruhodné, že pojem kry zůstává trvale stranou všech ostalníeh forem myšlení, jimiž můžeme vyjádřit strukturu duševního a společenského života. Musíme se tedy prozatím omezit na to, že popíšeme hlavní charakteristické rysy hry.
Zde nám prospěje to, že naše téma, souvislost hry a kultury, nám dovoluje, že nemusíme pojednávat o všech existujících formách hry. Můžeme se omezit hlavně na hry společenské povahy. Uhceme-Ii, můžeme je nazvat vyššími formami hry. Lze je popsat snadněji než primární hry kojenců a mláďat, protože jsou svým utvářením vyvinutejší a členitější a vyznačují se rozmanitějšími a zřetelnějšími charakteristickými znaky, kdežto při definován! primitivní hry narážíme téměř bezprostředně na neodvoditelnou kvalitu hraní, kterou podle našeho názoru není možno analyzovat. Budeme mluvit o zápasech a závodech, o podívaných a představeních, o tancích a hudbě, o maškaráde a turnaji. 7, charakteristických znaků, které při toin vypočteme, mají některé vztah ke hře obecně, jiné platí pouze pro společenskou formu hry.
Každá hra je nejdříve a především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává bvt hrou. Muže být nanejvýš nařízenou re-II
■ ■•—
produkcí hry. Již tímto rysem svobody se hra vymyká z přírod ního procesu. Připíná se k němu a zdobí ho jako krásný šat Svobodě tu ovšem musíme rozumět v Širším smyslu, při kterém zůstává problém determinismu nedotčen. Mohli bychom ovšem říci: Tato svoboda neexistuje pro mládě a dítě; ty si musí hrát. protože jim to jejich instinkt poručil a protože hra slouží k rozvoji jejich tělesných a duševních sil. Zavedením pojmu instinkt se však jen schováváme za jakési X, a kdybychom od počátku počítali s předpokládanou užitečností hry, dopustili bychom se chyby pelitio principu. Bité a zvíře si hrají, protože z toho mají potěšení, a v tom je právě jejich svoboda.
Ař je tomu jakkoli, pro dospělého a odpovědného člověka je hra funkcí, kterou by docela dobře mohl pominout. Hra je nadbytečná. Její potřeba se pociťuje naléhavě jen tehdy, jestliže vychází z potěšení, které lna působí. Hru je možno kdykoli přerušit nebo jí úplně zanechat. Není uložena fyzickou jiutnosíí__ a ještě méně mravní povinností. Hra není úkol. Člověk si hraje, když má „volno". Teprve druhotné, tím, že se hra stává kulturní funkcí, objevuj! se v souvislosti s ní pojmy nutnosti, úkolu a povinnosti.
Tím tedy máme první základní znak hry: je svobodná; hra je svoboda. S tím přímo souvisí druhý charakteristický znak.
Hra není „obyčejní}'[nebo „vlastní" život. Spíše je vystoupením z takového života do dočasné sféry aktivity s vlastní tendencí. Už malé dítě přesně ví, že to dělá „jen tak", že to všechno je „jenom z legrace". Jak hluboko tkví toto povědomí v dětské duši, ukáže zvlášť přesvědčivě tento případ, o němž mi kdysi vyprávěl otec jednoho dítěte: našel svého čtyřletého synka, jak sedí v čele řady židlí a hraje si „na vláček". Políbil chlapce, ale ten mu řekl: „Táti, lokomotivě nesmíš dávat pusu, to by si vagóny myslely, že to není doopravdy." V onom „jenom hra" je obsaženo vědomí méněcennosti, pocit „žertu" proti tomu, co je myšleno „vážně" a co se zdá primární. Upozornili jsme už na to, že vědomí pouhé liry vůbec nevylučuje, aby se takové „jenom hraní" nebralo s největší vážností, dokonce i se zanícením, které přejde v nadšení a na čas úplně zruší označení „jenom". Kterákoli hra může hrajícího kdykoli plně upoutat. Protiklad hra — váž^ nost zůstává stále proměnlivý. Méněeennost hry má hranice v nadhodnocení vážnosti. Hra seobrací ve vážnost a vážnost_ve liru. Hra muže dostoupit až do výšin krásy a posvätnosti a zanechat vážnost daleko potí sebou. Tyto obtížné otázky přijdou na radu, až se budeme podrobněji zabývat poměrem hry k posvátným úkonům.
15
.Prozatím jde o U>, abycliom určili formální znaky, které přísluší aktivitě nazývané hra. Všichni badatelé zdůrazňují nezainteresovaný charakter hry. Toto „něco", co není „obyčejným životem", stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádosti, dokonce tento proces prerušuje. Vsouvá se do noho jako dočasné jednání. To probíhá samo v sobe a vykonává so pro uspokojení, ktoré spočívá ve vykonávání samotném. Tak se nám aspoň jeví hra sama o sobě a v první instanci: jako intermezzo v každodenním životě, jako činnost uskutečňovaná v dobč oddechu a pro oddech. Ale právě tím, že jo to změna, která se pravidelně opakuje, stává se doprovodem, doplňkem a přímo součástí běžného života. Zkrášluje život, doplňuje ho a tím se stává nezbytnou; jo nezbytná pro jednotlivec jako biologická funkce, je nezbytná i pro společnost vzhledem k smyslu, který je v ní obsažen, vzhledem k svému významu, svě projevové hodnoto a duchovním a sociálním vazbám, které vytváří: zkrátka jako kulturní funkce. Uspokojuje ideály projevu a soužití. Má své místo v oblasti, která leží nad oblastí čistě biologického procesu vyživování, rozmnožování a sebezáchovy. Tímto tvrzením se zdánlivě ocitáme v rozporu se skutečností, že v životě zvířat mají hry v době páření velkou úlohu, liylo by však nesmyslné, kdybychom ptačímu zpěvu, tokání a nadýmání vykázali místo mimo čistě biologickou sféru, stejně jako hře lidské? Lidská lu-a však v každém případě patří ve všech svých vyšších formách, v nichž něco znamená nebo něco oslavuje, do oblasti slavností a kultu — tedy do oblasti posvátné.
Neztrácí vsak hra znak nezainteresovanosti tím, že je nezbytná a že slouží kultuře, nebo lépe, že se sama stává kulturou ? Nikoli, protože cíle, kterým slouží, leží mimo okruh přímých hmotných zájmu nebo individuálního uspokojování nezbytných životních potřeb. Jako posvátný úkon muže hra sloužit dobru skupiny, avšak jiným způsobem a jinými prostředky, než jsou ty, které směřují bezprostředně k dosažení životních potřeb.
lira se odlišuje od obyčejného života místem a trváním. Uzavřenost a ohraniěenost je jejím třetím znakem. „Odehrává" so uvnitř určitých časových a prostorových hranic. Má svůj průběh a smysl v sobě samé.
To je tedy nový a pozitivní prvek hry. Hra začne, a v určitém okamžiku skončí. „Odehrajo se." Dokud probíhá, vládne pohyb, vzestup a pokles, změna, určité poradí, spojování a oddělování. S časovým ohraničením však bezprostředně souvisí i další pozoruhodný charakteristický znak. Hra ihned nabývá pevné podoby jako kulturní forma. Když se jednou odehrála, zůstává vo IG
vzpomínce jako duchovní výtvor nebo jako duchovní poklad, jo předávána tradicí a může se kdykoli opakovat, aC už ihned po skončení — jako třeba dětská hra, partie vrheábů, běh o závod — nebo po dlouhé přestávce. Tato možnost opakování je jednou z nejpodstatnějších vlastností hry. Neplatí jen o hře jako colku, nýbrž i o její vnitřní výstavbě. Téměř ve vžech vývojově vyšších formách hry tvoří prvky opakování, refrénu, změny v pořadí něco jako osnovu a útek.
Ještě nápadnější než časové ohraničení hry je její ohraničení prostorové. Každá hra probíhá uvnitř svého hracího prostoru, svého hřiště, které bylo předem vytyčeno materiálně nebo jen ideálně, úmyslně nebo jaksi samozřejmě. Stejně jako po formální stránce není rozdíl mezi hrou a posvátným úkonem, tj. stejně jako posvátný úkon probíhá v týchž formách jako hra, tak ani posvátné místo nelze rozlišit od místa pro hru. Aréna, hrací stůl, kouzelný kruh, chrám, jeviště, filmové plátno, soudní dvůr, to všechno jsou svou formou a funkcí místa pro hru, tj. posvěcená půda, oddělené, oplocené, posvátné území, vo kterém platí zvláštní, vlastní pravidla. Jsou to dočasné světy uvnitř obyčejného světa, které slouží k tomu, aby v nich probíhal nějaký v sobě uzavřený děj.
Uvnitř hracího prostoru panuje specifický a bezpodmínečný řád. Zde tedy poznáváme další, ještě pozitívnejší rys hry. Hra vytváří řád, hraje řád. Do nedokonalého světa a zmateného života vnáší dočasně omezenou dokonalost. Hra vyžaduje bezpodmínečný řád. Nejmenší odchylka od řádu hru kazí, zbavuje ji jejího charakteru a znehodnocuje ji. Toto vnitřní sepětí s po-jmem řádu snad způsobuje, že hra, jak jsme se již letmo zmínili, leží z valné části uvnitř estetické oblasti. Hra, řekli jsme, má jistý sklon ke kráse. Estetický Činitel je snad totožný s nutkáním vytvářet formu podle určitého řádu, která oživuje hru ve všech jejích podobách. Slova, kterými můžeme pojmenovávat prvky hry, patří z největší části do oblasti estetična. Jsou to slova, jimiž označujeme i účinky krásy: napětí, rovnováha, vyváženost,
střídání, kontrast, variace, spojováníaodluČování.rozkládánf./řra spojuje arozluhtjc. Upoutává.Přitahuje, to znamená: okouzluje. Jo proniknuta oběma nejušlechtilejšími vlastnostmi, které člověk dokáže na věcech vnímat a vyjádřit: jo naplněna rytmem a harmonií. Mezi výrazy, které můžeme použít v souvislosti s hrou, jsme uvedli i napětí. Prvek napětí v sobě dokonce obráží mimořádně důležitou roli. Napětí znamená nejistotu, naději. Je to snaha o uvolnění. Při určitém napětí se musí něco „podařit". Tento prvek jo přítomen už tehdy, když kojenec natahuje po něčem ručku, když
17
si kotö hraje a cívkou nití, když děvčátko vyhazuje a chytá míč. Ovládá hry zručnosti a hry důvtipu, které hraje jednotlivec, stejně jako skládací hry, sestavování mozaiky, pasiáns a stříleni do terče, a nabývá významu tou měrou, jakou hra dostává charakter soutěžení. Ve hře v kostky nebo ve sportovním utkání dosahuje nejvyššího stupně. Právě tento prvek napětí uděluje hře, která je sama o sohě mimo dobro a zlo, jistý etický obsah. Napětí podrobuje zkouše» hráčovy schopnosti: jeho tělesnou sílu, vytrvalost, důvtip, odvahu, schopnost vydržet, a zároveň jeho síly duSevnf, nebot při veškerém úsilí o vítězství ve hře musí zachovat předepsané hranice dovoleného.
Pravidla hry
Kvality řádu a napětí, které jsou hře vlastní, nás vedou k úvaze o pravidlech hry. Každá hra má svá vlastní pravidla. Ta určují, co má platit uvnitř dočasného sveta, který hra vyčlenila. Pravidla hry jsou bez podmínečně závazná a nepřipouštějí pochybnosti. Hekl to při jakési příležitosti Paul Valéry a je to myšlenka neobyčejného dosahu: Vůči pravidlům hry není možný skepticismus. Základna, kterou určují, je dána neotřesitelně. Jakmile jsou pravidla překročena, svět hry se zhroutí. To je konec hry. Píšťalka rozhodčího přeruší kouzlo a na okamžik obnoví opět „obyčejný" svět.
Hráč, který jedná proti pravidlům nebo se jimi neřídí, kazí hra. Kazit hru je něco docela jiného než hrát falešně. Falešný hráč předstírá, že hraje hra, a zdánlivě uznává čarovný kruh hry. Hráčská společnost mu jeho hříchy odpouští snadněji než tomu, kdo kazí hru, protože ten rozbíjí sám její svět. Tím, Že se vymyká hře, odhaluje řelativnost a křehkost světa hry, do kterého se s ostatními na nějaký Čas uzavřel. Bere hře iluzi, inlvsio, doslovně: vehrávání — smysluplné slovo! Proto musí být odstraněn, neboť ohrožuje hráčské společenství v samém základu. Postava toho, kdo kazí hru, vystoupí nejzřetelněji, když hrají mladí hoši. Jejich malá společnost se neptá, zda ten, kdo kazí hru, odpadl proto, že se neodvážil hrát s sebou, nebo proto, Že hrát nesměl, neuznává, že někdo něco nesmí, a označuje to za nedostatek odvahy. Problém poslušnosti a svědomí pro ně zpravidla nesahá dále než strach z trestu. Kdo kazí hru, ničí kouzelný svět, proto je zbabělcem a je ze hry vyloučen. I ve světě vysoké vážnosti na tom byli falešní hráči, pokrytci a podvodníci vždy lépe než ti, kdo kazili hru: odpadlíci, kacíři, novátori a ti, kteří
byli zajatci svého svědomí. 18
Muže se véak stát, že tito rušitelé hry vytvoří pak sami zase nové společenství s novými pravidly hry. Právě ten, jímž společnost opovrhuje, buřič, člen tajných spolků, kacíř, je mimořádně silný v skupinových útvarech a má přitom téměř vždy ve vysokém stupni hráčský charakter.
Společnost hráčů má obecný sklon existovat dále i potom, kdy lnu skončila. Každá hra na tichou poštu nebo partie bridže ovšem nevede k založení klubu. Ale pocit být spolu v jakémsi výjimečném postavení, společně se odlišovat od jiných a vymanit se z obecných norem si uchovává své kouzlo i po skončení jednotlivé hry. Klub patří ke hře jako klobouk k hlavě. Bylo by příliš laciné, kdybychom za hráčské společenství chtěli rovnou prohlásit všechno, co se v etnografii nazývá frátrie, věková třída nebo klub mužů, budenie se však vždy znovu přesvědčovat o tom, jak obtížné je zachovávat přesné dělítko mezi trvalými společenskými útvary, především ve starověkých kulturách s jejich nanejvýš závažným, slavnostním a téměř posvátným zaměřením, a mezi oblastí hry.
Zvláštní svět hry
Výjimečné a zvláštní postavení hry se charakteristickým způsobem projevuje v tom, že se hra s takovou oblibou obklopuje tajemstvím. Už malé děti zvyšují půvab hry tím, že si z ní udělají malé tajemství. To je něco jen pro nás, ne pro ostatní. Co ti ostatní tam venku dělají, na tom nám teď na nějakou dobu nezáleží. V oblasti hry nepláli zákony a zvyky obyčejného Života. My „jsme" a „děláme" „něco jiného". Takové dočasné zrušení „obyčejného života" je plně vytvořeno už v dětství, avšak stejně zřetelně je nacházíme ve velkých kultovních hrách přírodních národů. Při velké iniciační slavnosti, kdy jsou mladíci přijímáni do společenství mužů, se ocitají mimo obvyklý zákon a běžná pravidla nejen oni; v celém kmeni utichnou sváry. Všechny Činy odplaty jsou dočasně zastaveny. I ve vyspělých kulturách můžeme nalézt četné stopy toho, Že po dobu velkých posvátných her dočasně ustane obvyklý život společnosti. Sem patří vše, co je příbuzné satumáliím a karnevalovým obyčejům. I u nás byla v dřívějších dobách s jejich hrubšími soukromými mravy, výraznými stavovskými výsadami a dobromyslnější policií známa saturnská volnost mladých lidí kmene pod názvem „Studentenstreiche" (studentské šprýmy). Na anglických universitách žije v jisté formě dále jako „ragging", což podle slovníku je „an extensive display of noisy disorderly conduct, carried oni in defiance
19
of authority and discipline" (rozsáhlejší okázalo projevy hlučného výtržnického chování, nesené vzdorem k autoritě a disciplíně).
Odlišnost a tajeninost kry se; nejzřetelněji projevuje maskováním. V něm je „neobyčejnost" liry úplná. Převlečený nebo maskovaný člověk „hraje" jinou bytost. „Je" jinou bytosti. Se vším, co se nazývá maska a přestrojení, je neodlučitelně spjat dětský strach, nevázané veselí, posvátný obřad a mystická fantazie.
Podle formy tedy můžeme hrou souhrnně nazvat svobodné jednání, které je míněno „jen lak" a stojí mimo obyčejný Život, ale které přesto může hnile plně zaujmout, k němuž se dále nepřiptná žádný materiální zájem a jíniŽ se nedosahuje žádného užitku, Ideré se uskutečňuje ve zvláM uríeném Oase a ve zvláSt určeném prostoru, které probíhá, řádn/i podle určitých pravidel a vyvolává v Život společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím nebo které se vymaňují z obyčejného svéta tím, že se přestrojují za. jiné.
Hra jako zápas a představování
Funkce hry v jejích vyšších formách, o které nám tu jde, fee da-odvodit z ncjvětSí časti přímo ze dvou hlavních aspektu. Hra je zápasem o něco, nebo představováním něčeho. Obě tyto funkte se mohou též (doučit, takže hra pak „představuje" zápas o něco, nebo je soutěží o to, kdo umí něco npjlépe reprodukovat.
Představení muže spočívat třeba jen v tom, že se divákům předvádí něco, co je dáno jako přírodní fakt. Páv a krocan vystavují pohledu svých družek své nádherné opeření; ale v tom už je moment předvádění něčeho neobyčejného, zcela zvláštního, coma vzbudit obdiv. Jestliže pták přitom dělá taneční krůčky, pak už je to představení, které vystupuje z obvyklé skutečnosti a přenáší ji do vyššího řádu. Nevíme, co se při tom ve zvířeti děje. U dítěte je v takovém předvádění obsaženo již velmi mnoho zobrazování. Dítě napodobuje něco jiného,  představuje něco krásnějšího, vznešenějšího nebo nebezpečnějšího, než čím je samo v běí.ném Životě. Stává se princem, otcem, zlou Čarodějnicí nebo tygrem. Přitom se do toho tak vciťuje, že si skoro myslí, že „tím. je", aniž však docela ztratí povědomí „obyčejné skutečnosti". Jeho představování jo fiktivní realizací, zobrazením, tj. předváděním nebo vyjadřováním obrazem.
Přejdeme-li od dětské hry k posvátným kultovním obřadům archaických kultur, poznáme, že ve srovnání s dětskou hrou je tu „ve hře" navíc duchovní prvek, který se dá jen velmi těžko přesně popsat. Posvátný obřad je něčím více než fiktivní realizací, je více než realizací symbolickou, je realizací mystickou. 20
V ní je přítomno něco, co nelze vidět ani vyjádřit a co přejímá krásnou, příznačnou, posvátnou formu. Účastníci kultu jsou přesvědčeni, Že se jejich konáním dosahuje jistého blaha a že se jím uskutečňuje vyšší řád, než ve kterém běžně žijí. Přesto má reali-•zaee představováním i nadále v každém směru formální znaky hry. Je hťána, provozuje se «vnitř věcně vymezeného hracího prostoru jako slavnost, tj. radostně a svobodně. Je pro ni olmi-ničen zvláštní, dočasně platný svět. Když hra skončí, její účinek nezmizí; svým leskem ozařuje obyčejný svět tam venku a skupině, která slavnost slavila, zajišťuje bezpečnost, pořádek a blahobyt až do doby, kdy znovu nastane Čas posvátných her.
Příklady pro to můžeme snést z celého světa. Podle staročínskeho učení je účelem tance a hudby udržovat svět v jeho kolejích a podmaňovat si přírodu ve prospěch Člověka. Na soutěžích pořádaných v jednotlivých ročních obdobích závisí úspěšný průběh roku. Kdyby se taková shromáždění nekonala, úroda by nedozrála.3
Posvátný obřad je dromenon, tj. to, co se koná. To, co se předvádí, je drama, tj. jednání, ať už se uskutečňuje formou představení nebo zápasu. Předvádí kosmické dění, ale nikoli jen tím, že ho reprezentuje, nýbrž tím, že fíe s ním identifikuje; opakuje to, co se stalo. Kult vyvolává účinek, jejž obřad obrazně předvádí. Jeho funkcí však není pouhé napodobení, nýbrž podílení se nebo spoluúčast.3 Je to „hďpinq_the_ ctcl4ojt_out"4 (napomáhání akci).
Pro vědu o kultuře není podstatné, jak psychologie pojímá proces, který se v těchto jevech projevuje. Psychologie označí potřebu, která vede k takovému předvádění, nejspíše prostě za „identification compensatrice" nebo za „reprezentativní činnost, vzhledem k tomu, že skutečná činnost, zaměřená k cíli, je nemožná".5 Pro věd« o kultuře je důležité porozumět tomu, co taková zobrazovaní znamenají v duchovním životě národu, pro něž má toto převádění zážitků do forem dramatického života svou hodnot«.
Dotýkáme se tu základních otázek vědy o náboženství, otázky po podstatě kultu, obřadu a mystéria. Celá staroindická obětní služba védo spočívá na myšlence, že kultovní Činnost — at už jde o obětování, soutěžení nebo předvádění — tím, že v rituálu představuje, reprodukuje nebo zobrazuje určitou žádoucí kosmickou událost, nutí bohy, aby tuto událost opravdu uskutečnili. Pro antický svět popsala tyto souvislosti, počínajíc bojovými tanci Kuretů na Krétě, přesvědčivě J. Jí. Harrisonova v fcnize Themis, A Study of the Social Origins of Greek Religion. My se t«
21
nebudeme zabývat všemi náboženskými otázkami, které z té-matxi vyplývají, a všimneme si podrobněji jen herního charakteru archaických kultovních obřadů.
Hra a kult
Kult je tedy předváděním, dramatickým x»ředstaveuím, zobrazením, zastupující realizaci. V náboženských slavnostech, které se opakují podle ročních období, oslavuje společnost velké události koloběhu přírody posvátnými obřady. V nich se předvádí střídání ročních dob dramatickým a fantazií bohaté přetvořeným představováním východu a západu souhvězdí, růstu a zrání polních plodin, narození, života a smrti človeka i zvířete. Lidstvo hraje, jak to vyjádřil Leo Frobenius, přírodní řád tak, jak si ho uvědomilo.6 V dalekém pravěku, domnívá se Frobenius, si lidstvo nejprve uvědomovalo jevy rostlinného a zvířecího světa, a potom postupně dospělo k chápání časového a prostorového řádu, měsíčních a ročních období, pohybu slunce. A pak vyjádřilo celý tento rád jsoucna posvátnou hrou. V této hře a touto hrou znovu realizuje zobrazované události a pomáhá udržovat vesmírný řád. Ale taková hra znamená ješté něco víc. Ve formách této kultovní hry se totiž obráží i řád oné společnosti samé, zařízení její primitivní státní formy. Král je sluncem, království je zobrazením slunečního běhu. Po celý svůj život král hraje ,.slunce" a nakonec i osudem slunce hyne: jeho vlastní lid ho rituální formou zbaví života.
Otázku, jak dalece lze toto vysvětlení rituální kralovraždy a celé pojetí, které s tím souvisí, považovat za prokázané, můžeme přenechat jiným. Nás tu zajímá otázka, jak si máme vysvětlit vznik takového obrazného vyjádření primitivního chápání přírody. Jak probíhá onen proces, který začíná nevyjádřenou zkušeností kosmických dějů a vyústí v přetvoření těchto skutečností ve hru ?
Frobenhis právem odmítá příliš laciné vysvětlení, které by se chtělo spokojit s tím, že si vytvoří pojem „pudu hravosti" jako jakéhosi vrozeného instinktu.7 „Instinkty," říká, „jsou výplodem bezmocnosti pochopit smysl skutečnosti." Stejně důrazně a s ještě lepšími argumenty se obraeí proti sklonu minulého období, hledat vysvětlení každého kulturního pokroku v nějakém „proč?", „za jakým účelem?", „z jakých důvodů?", jež se jako pohnutka podstrkávalo každé kulturně tvořivé společnosti. „Nejhorší tyranie kauzality", zastaralá představa užitkovosti, nazývá Frobenius takové stanovisko.8 22
----------------_----------

Frobeniova představa o tom, jaký duchovní proces tu probíhal, vychází z tohoto: Zážitek života, a přírody, který ještě nedospěl k vyjádření, se u pravěkého člověka projevuje pocitem „uchvácení". Schopnost něco utvářet vyrůstá v lidu stejně jako u dítéte a u každého tvořivého Člověka z uchvácení.8 Lidstvo je „uchváceno projevováním osudu... Skutečnost přírodního rytmu vznikání a zanikání ovládla mysl lidí a to se nezbytně obrazilo v jejich jednání".10 Podle Frobenia tu tedy máme co dělat b nutným duchovním procesem proměny. Ve stavu uchvácení se pocit přírody reflexně zesiluje až k jakési poetické koncepci, k umělecké formě. To je asi nejlepší slovní přiblížení procesu tvůrčí fantazie, k němuž lze dospět; vysvětlením je ovsem nazvat nemůžeme. Cesta, která vede od estetického nebo mystického, v každém případě alogického zážitku kosmického řádu k posvátné kultovní hře, zůstává stejně temná jako dřív.
Ve formulaci tohoto velkého vědce postrádáme bližší určení toho, co rozumí hraním onoho posvátného obsahu. Frobcnius opětovně používá o kultovním předvádění slova hraní, ale neodpovídá blíže na otázku, co vlastně hraním myslí. Můžeme se dokonce ptát, zda se mu do jeho myšlení přeci jen nevloudila představa účelu, kterou tak odmítal a která se s kvalitou liry příliš neshoduje. Hra podle Frobeniova výkladu přece slouží k tomu, aby kosmické dění zpřítomnila, předvedla, doprovázela a realizovala. Neodolatelně se tu vtírá jakýsi qxiasiracionální moment. Hra a zobrazování mají pro Frobenia vždy svůj úěel v tom, že vyjadřují něco jiného, totiž pocit jakéhosi kosmického uchvácení. Skutečnost, že tato dramatizace je hrána, má pro něho, jak se zdá, druhotný význam. Teoreticky by mohla být vyjádřena i jiným způsobem. Podle našeho mínění je naopak důležitá právě ta skutečnost, že jde o hru. Tato hra není svou podstatou ničím jiným neŽ vyšší formou dětské nebo dokonce zvířecí hry, které jsou jí zásadně rovnocenné. Obě tyto formy hry můžeme ovšem stěží odvozovat od nějakého kosmického uchvácení, nějakého zážitku světového rádu, zážitku, který zápasí o výraz. Takové vysvětlení by přinejmenším asi nemělo příliš rozumný smysl. Dětská hra má samou svou podstatou formu hry, a to hry v nejčistší podobě.
Zdá se nám, že proces vedoucí od uchvácení „životem a přírodou" k zpodobení tohoto pocitu posvátnou hrou je možno vyjádřit poněkud jinými slovy, než to učinil Frobenius. Tím snad nechceme podávat vysvětlení pro něco, co je ve skutečnosti nezjistitelné, nýbrž pouze naznačit možnost skutečného průběhu. Pravěká společnost si hraje tak, jako si hrají děti a zvířata. Tato
23
hra jo od samólio počátku naplněna prvky, které jsou pro hru charakteristické: je plna řádu, napíti, pohybu, slavnostnosti a nadšení. Teprve v pozdější fázi společnosti se s hrou spojuje představa, že hra něco vyjadřuje: nějakou představu života. To, co dříve bylo lirou beze slov, nabývá nyní básnické formy. Formou a funkcí hry, která je samostatnou kvalitou, nabývá pocit sounáležitosti človeka s kosmem svého prvního, nejvyššího a nejposvátnějšího výrazu. Stále více a více proniká do hry význam posvátného jednání. Kult se narouboval na hru, ale hra sama byla prvotní.
Posvátná vážnost ve hře
Pohybujeme se tu v oblastech, do nichž stěží proniknemo poznávacími prostředky psychologie i teorií poznávací schopnosti samé. Otázky, které tu vyvstávají, se dotýkají nejhlubšího základu našeho vedomí. Kult jo nejvyšší a nejposvátnější vážností. Může být přesto zároveň hrou? Od počátku bylo nesporné, žo každá hra, afi už hra dětí, nebo hra dospělých, mftže probíhat v nejhlubší vážnosti. Muže to však jít tak daleko, že s posvátným uchvácením sakrálního aktu mříže být stále ještě spojována kvalita hry? Při svých úvahách tu více nebo méně narážíme na strnulost našich pojmů. Jsme zvyklí považovat protiklad liry a vážnosti za absolutní. Všechno však nasvědčuje tomu, žo tento protiklad nemá hluboké základy.
Uvažme na okamžik tuto stupňovitou řadu: Dítě si hraje s dokonalou — plným právem možno říci svatou — vážností. Ale hraje si a ví, žo si hraje. Sportovec hrajo s plně zaiijatou vážností a s odvahou pramenící z nadšení. Hraje a ví, že hraje. Hereo splývá se svou rolí. Prosto hraje a je si vědom toho, že hraje. Hráě na housle prožívá svaté vzrušení, ocitá se ve světě, který je mimo a nad světem obyčejným, a přece jeho činnost zůstává hrou. I nejvznešenější konání si může podržet charakter hry. Můžeme však v této linii pokračovat až ke kultovním obřadům a tvrdit, že i kněz,vykonávající obětní rituál, je člověkem hrajícím? Kdo to připustí u jednoho jediného náboženství, připouští to u všech. Pojmy obřad, magie, liturgie, svátost a mystérium by se pak daly zahrnout do rozsahu pojmu hra. Musíme tu však dbát, abychom nopřepjaH vnitřní soudržnost pojmu hra. Kdybychom tento pojem přespříliš rozšířili, dospěli bychom k pouhé hře se slovy. Domnívám se vsak, že tomuto nebezpečí nepropadneme, oznaěíme-li posvátný obřad za hru. Svou formou jí je v každém směru a svou podstatou potud, pokud přenáší účastníky do ji-24
nélio světa. Pro Platona byla tato identita hry a posvátného aktu dána bez výhrady. Neostýchal se řadit posvátné věci do kategorie hry. „Musíme chovat vážnost k tomu co jo vážné,"11 říká, „a je to Bůh, kdo jo hoden veškeré blažené vážnosti. Člověk však je utvářen k tomu, aby byl hračkou Boha, a to je na něm opravdu to nejlepší. A tak musí každý, muž stejně jako žena, žít svůj život tímto způsobem a v nejkrásnějších hrách, smýšleje právě opačně než nyní". „Považují válku," pokraěuje Plato, „za vážnou věc... 2a války však neexistuje hra, která stojí za zmínku, ani významnější vzdělávání,12 což přece považujeme- za něco, co zasluhuje největší vážnosti. Mírový život tedy musí každý strávit co možná nejlépe. Jaký je správný způsob ? Život musí být prožit ve hře, je třeba hrát jisté hry, obětovat, zpívat a tančit a tak naladit bohy milostivě, aby bylo možno ubránit se nepřátelům a porazit je v boji."13
V tomto platónském ztotožnění luv a posvätnosti není posvátné sníženo tím, že je nazýváno hrou, nýbrž hra je vyzdvižena tím, že platnost tohoto pojmu dosahuje až do nejvyšších oblastí ducha. Na začátku jsme řekli, že hra existovala před jakoukoli kulturou. V určitém smyslu zůstává i nad kulturou nebo alespoň je na ní nezávislá. Člověk si hraje jako dítě pro potěšeni a osvěžení a tato hra je pod úrovní vážného života. Může si však hrát i nad touto úrovní: to jsou hry krásy a-posvätnosti.
7, tohoto hlediska jo pak možno trochu blížo určit vnitřní souvislost mezi kultem a hrou. Rozsáhlá podobnost forem obřadu a hry se tím dostává do jasnějšího světla a otázka, jak dalece každý sakrální akt spadá do oblasti hry, zůstává na denním pořádku.
Z formálních znaků hry bylo nejdůležitější to, žo jde o činnost prostorově vydělenou z všedního života. Nějaký uzavřený prostor je hmotné nebo pomyslně oddělen, vyjmut z běžného prostředí. Tam uvnitř probíhá hra, tam platí její pravidla. Vymezeni nějakého posvěceného místa je i nejdůležitějším znakem jakéhokoli posvátného aktu. Požadavek takového oddělení je v kultu, počítaje v to i magii a právnictví, nčeím daleko více než jen záležitostí prostorovou a časovou. Téměř všechny zvyky při svěcení a zasvěcování přivádějí vykonavatele i zasvěcované osoby do situací umělého oddělení a vydělení. Všude, kde jde o skládání slibu, o přijetí do řadu nebo bratrstva, o spříseženc© a tajný spolek, je vždy takové ohraničení tím čí oním způsobem ve hře a jenom v něm to ťšechno platí. Kouzelník, prolni., ohět-ník začíná tím, žo kolem sebe vymezí posvěcený prostor. Svátost a mystérium předpokládají posvěcené místo.
25
Co do formy je stejné, je-H prostor oddělen k posvátnému účelu nebo k čisté hře. Závodní dráha, tennisový kurt, na dláždění nakreslené pole pro dětskou hru nebe—peklo—ráj, či šachovnice ae formálně neodlišují od chrámu nebo kouzelného kruhu. Nápadná vzájemná podobnost světících obřadu na celém světě ukazuje, Že tyto obyčeje vycházejí ze zcela původního a základního rysu lidského ducha. Většinou se tato všeobecná stejnost kulturních forem vyvozuje z logické příčiny; potřeba ohraničeni a vydělení se totiž vysvětluje starostí o to, aby posvěcená osoba byla uchráněna škodlivých vnějších vlivů, neboť je ve svém posvěceném stavu obzvlášť ohrožená i obzvlášť ohrožující. Tím se tedy klade na začátek zmíněného kulturního procesu rozumová úvaha a užitkový záměr; to však je utilitární výklad, před nímž varoval TYobenius. Tím samozřejmě neupadáme do představy o lstivých knězích, kteří vymyslili náboženství, avšak něco z připisování racionalistických motivů v uvedeném pojetí přesto zůstává. Jestliže naproti tomu přijmeme bytostnou ix původní totožnost hry a obřadu a tak uznáme, že posvěcená místa jsou v podstatě prostorem pro liru, pak se zavádějící otázka „k čemu", „proě" vůbec nevynoří.
Jestliže se tedy ukázalo, že formálně téměř nelze posvátný akt odlišit od hry, pak vzniká otázka, zda shoda mezi kultem a hrou nesahá dále než jen k čistě formální stránce. Je s podivem, že věda o náboženství a etnografie si důrazněji nekladou otázku, nakolik se při posvátných úkonech, probíhajících formou hry, zároveň uplatňuje i postoj a nálada hry. Ani Frobenius si, pokud vím, tuto otázku nepoložil. Co o tom mohu říci, jsou jen jednotlivé poznámky, k nimž jsem došel z nahodilých zpráv.
Rozumí se samo sebou, že duchovní postoj, s nímž společnost prožívá a pojímá své posvátné obřady, je v prvé řadě postojem hluboké a posvátné vážnosti. Budiž však znovu zdůrazněno: i ryzí a spontánní herní postoj může být hluboce vážný, Člověk se může oddat hře celou svou bytostí. Vědomí, že jde „jenom o liru", může být úplně zatlačeno do pozadí. Radost, která je neodlučitelně spjata, s hrou, sg proměňuje nejen v napětí, nýbrž i v povznesení. Nálada hry má dva póly: nevázanost a uchvácení.
Nálada hry je svou podstatou labilní. Každým okamžikem se do hry může znovu prosadit „všední Život", ať už se tak stane nárazem zvenčí, jímž je hra narušena, nebo porušením pravidel, nebo zevnitř ztrátou vědomí hry, zklamáním nebo vystřízlivěním.
26
Podstata slavnosti
Jak je tomu tedy s postojem a náladou při náboženských slavnostech? Slovo ,,slavnost" to vyjadřuje téměř samo. Posvátný úkon je slaven, tj. spadá do rámce slavnosti. Lid, který se chystá ke svým náboženským slavnostem, chystá se k společnému projevu radosti. Svěcení, obětování, posvátné tance, sakrální soutěže, představení, mystéria, to všechno je zahrnuto do rámce slavnosti, I tehdy, je-li obřad krvavý, zkoušky iníciantft kruté, masky nahánějící hrůzu, odehrává se celek jako slavnost. „Všední život" se zastaví. Hodování, pití a různé nevázanosti doprovázejí slavnost po celou dobu jejího trvání. Pomyslíme-Ii jen na řecké nebo africké příklady, je stěží možno vést přesnou hranici mezi všeobecnou slavnostní náladou a nábožným vzrušením z mystéria, které je jádrem slavnosti.
Téměř současné s holandským vydáním této knihy uveřejnil maďarský badatel Karl Kerényi pojednání, které se těsně dotýká našeho tématu.14 Podle Kerényiho má i slavnost onen charakter primární samostatnosti, který jsme zjistili u pojmu hry. „Mezi duševními skutečnostmi," říká, „je slavnostnost věcí, která existuje sama pro sebe a nelze ji zaměnit s ničím jiným na světě."16 Podle jeho pojetí je slavnost jevem, který věda o kultuře zanedbává zcela tak, jak to podle nás platí o hře.
„Jev sváteénosti etnologům zřejmě zcela uniká."10 Kolem faktu slavnostnosti „chodí věda... tak nevšímavě, jako by tento jev vůbec neexistoval."17 Právě tak jako kolem hry, mohli bychom dodat. Mezi slavností a hrou existují těsné vztahy, vyplývající z přirozené povahy věcí. Vyřazení všedního života, radostný tón, v němž se vše většinou odehrává — ne ovšem nutně, i slavnost může být vážná — časová a prostorová olmmičenost, spojení přísné určenosti a skutečné volnosti, to jsou nejhlavnější společné rysy hry a slavnosti. K nejtěsnějšímu sloučení obou těchto pojmů dochází myslím v tanci. Indiáni kmene Cora na tichomorské m pobřeží Mexika nazývají své náboženské slavnosti k oslavě mladých kukuřičných klasů a při pražení kukuřice „hrou" nejvyššího boha.18
Kerényiho myšlenky o slavnosti jako kulturním pojmu znamenají již ve svém předběžném pojetí, po kterém, jak doufám, bude následovat co nejdříve podrobnější zpracování, posílení a rozšíření základny, na níž spočívá tato kniha. Avšak ani tím, že jsme zjistili těsnou spojitost mezi náladou posvátné slavnosti a náladou hry, není ještě- všechno řečeno, či ryzí hrou je neodlučitelně spojen — kromě formálních znaků a radostné nálady —
27
jefcto jeden podstatný rys: vědomí, at již jakkoli zatlačené do-pozadí, že to vše se doje „jen tak". Zůstává otázka, jak dalece je takové vědomí slučitelné s posvátným aktem, ktorý je vykonáván s plnou odevzdaností.
Víra a hru
Omezíme-li se na náboženské obřady archaických kultur, pak ucní nemožné uvést některé údaje o stupni vážnosti, s nimž jsou tyto obrady provozovány. Pokud vím, jsou etnologové toho mínění, že duševní stav, ve kterém divoši slaví své velké náboženské slavnosti, nebo v němž jim přihlížejí, není stavem dokonalého vytržení a iluze. Nechybí postranní vědomí, že „to není doopravdy". Živé vylíčeiií tohoto duševního postoje podává Ad. E. Jensen ve své knize „Obřízka a iniciační obřady u přírodních národu",19 Muži zřejmé nepociťují žádný strach a duchů, kteří po dobu slavnosti všude obcházejí a zjevují se všem na vyvýšených místech. A není se Čemu divit, jsou to přece titíž mužové, kteří řídí celý obřad; oni vyrobili masky, oni je nosí a po použití je ukrývají před ženami. Oni dělají hlük, který ohlušuje zjevení ducha, kreslí jeho stopu v písku, hrají na flétny, které představují hlasy přcdkfi, ovládají bzučítka. Zkrátka „jejich postoj", říká Jensen, „se rovná postoji rodičů, kteří dobře vodí, že Mikuláš je maskován, ale skrývají to před dětmi".20 Muži lžou ženám o tom, co se děje v ohrazeném posvátném buši.41 Stav zasvěcovaných chlapců samotných kolísá mezi extatickým vytržením,  simulovanou   pomateností,  úzkostným  vyděšením a klukovsky chlubivou teatrálností.22 Ostatné ani ženy naprosto nejsou oklamány. Včdí přesně, kdo je skryt za tou či onou maskou. Přesto v nich propukne strašlivé vzrušení, když se k nim maska přiblíží v hrozivém postoji, a rozprchnou se na všechny staraný. Tyto projevy strachu, říká Jensen, jsou zčásti zcela spontánní u pravé, zčásti však je to povinnost daná tradicí. „Patří to k tomu." Zeny jsou takříkajíc statisty ve hře a vědí,
fee nesmějí kazit hru.23
Kení možno přitom spolehlivě stanovit dolní hranici, za níž je posvátná vážnost zeslabena až na/víw (žert). U nás se může poněkud dfitmský otec vážně rozzlobit, když ho děti přistihnou, jak se převléká za Mikuláše. U Kwakiutlň v Britské Kolumbii UBmrtil otec svou dceru, která ho překvapila při rezbárske práci pro nějaký obřad.2'1 Nestálost náboženského vědomí u loanžských Černochů popisuje Veselme! Loescho zcela podobnými slovy jako Jensen. Jejich víra ve svaté představy a zvyky je do jisté míry
vírou poloviČatou, spojenou s posměšky a lhostejností. Hlavní věcí je nálada, říká autor nakonec.26 V kapitole „Primitive Credulity11 ve své knize „The Threshold of Religion" vyvozuje R. R. Marett, že v primitivní víře je vždy spoluúčasten jistý prvek „make-believe" (předstírání). At už jde o kouzelníka nebo o toho, komu je kouzlo určeno, každý je zároveň zasvěceným i podváděným. Ale je tu vůle být podváděn.2" „Tak, jako je divoch dobrým hercem, který se jako dító zcela poddává roli, kterou hraje, tak je i dobrým divákem, a i v tom se podobá dítěti, které se k smrti vyděsí řevem, o němž ví, že nepatří slcute&nému lvu."27 — Domorodec, říká Bronislav Malinowski, pociřuje a obává se toho, v co věří, více než si sám uvědomuje.28 Chování osob, jimž společnost divochů připisuje nadpřirozené vlastnosti, můžeme nejlépe označit za „playing up to the role"29 (prihrávaní).
Přes toto zčásti účinné včdomf, že magické a nadpřirozené dění není skutečné, zdůrazňuji titíž badatelé, že to nesmí vést k závěru, že celý systém víry a praktik je jen podvodem, který si vymyslila skupina nevěřících, aby ovládla skupinu těch, kteří věří. Takový výklad ostatně nepodává jen mnoho cestovatelů, nýbrž dokonce tu a tam i ústní podání samotných domorodců. Presto nemůže být správný. „Původ nějakého posvátného úkonu může spočívat pouze ve víře všech a jeho podvodné využití k stupňování moci jedné skupiny může být jenom konečným výsledkem historického vývoje."30
7. toh«), co jsme uvedli, vyplývá podle mého mínění naprosto jasně, že mluvímc-li o posvátných úkonech přírodních národů, nemůžeme pustit pojem liry vlastně ani na okamžik ze zřetele. Nejen že při popisu těchto jevů musíme vždy znovu používat slova „hra", ale i v samotném pojmu hra lze nejlépe pochopit jednotu a neoddělitelnost víry a nevíry, spojení posvátné vážnosti s licoměrnestf a „žertem". Jensen sice připouští, že svět divochů se podobá světu dětí, děla však zásadní rozdíl mezi postojem dítěte a postojem divocha. Podle jeho mínění se v případě Mikuláše předvádí dítěti „hotový jev", s nímž se dítě s nadáním sobě vlastním ihned „vyrovná". „Zcela jinak je tomu při produktivním chování oněch lidí, u nichž se vyskytují popisované ceremonie: museli zaujmout postoj a vypořádat se nikoli s hotovými jevy, nýbrž s přírodou, která je obklopuje; pochopili její hrozivou démonii a pokusili se ji interpretovat."31 Zde opět poznáváme názory Jcnsenova učitele Frobcnia, o nichž jsme so již dříve zmínili. Vyvstávají tu však dvě námitky. Předně Jensenovo „zcela jinak" se vztahuje pouze na rozdíl mezi duchovním procesem v duši dítěte a procesem v duši přírodního tvůrce rituálu.
29