oblékání — značný stupeň stability v odívání ženském. To je do jisté míry přirozené; hlavní formy ženského obleku, sukně dosahující až ke kotníkům » Sněrovačka, tím, že jsou silněji omezeny ohledem na slušnost a mravy, připouštějí mnohem méně obměn než prvky mužského obleku. Teprve koncem osmnáctého století se Ženský oblek „rozohráva". Zatímco věžovité účesj' pocházejí ještě z inspirace rokoka, triumfuje romantismus v quasi -negližé s nyjícítn pohledem, rozpuštěnými vlasy a nahými pažemi (ty se odhalily až mnohem později než krk, který se obnažil už v patnáctém století). Od doby „merveilleuses" v direktoriu nechává dámské oblečení mužský oblek pokud jde o změny a odvážnost stále daleko za sebou. Takové výstřelky jako krino-liny kolem roku 1SG0 a turnýry z roku 1880 předehozí staletí v ženském oblékání neznala. Teprve na rozhraní století nastupuje nanejvýš významný pohyb módy, která přivádí oděv žen k větší jednoduchosti a přirozenosti, než jakou poznal od roku 1300. Souhrnně můžeme o devatenáctém století říci, že herní faktor ustupuje téměř ve všech projevech kultury silně do pozadí. Viditelnému působení tohoto faktoru stála v cestě jak duchovní, tak materiální organizace společnosti. Společnost si až příliš uvědomovala své zájmy a* snahy. Domnívala se, že už odrostla dětským střevíčkům. Vědecky plánovité pracovala na svém vlastním pozemském blahobytu. Ideály práce, výchovy a demokracie neponechávaly dost prostoru pro věčný princip hry. 17G Herní prvek v současné kultuře [12] Nebudeme ztrácet čas otázkou, co se má rozumět současností. Je samozřejmě, že doba, o které mluvíme, je vždy už historickou minulostí, minulostí, která se vzad« oddroluje, Čím víc se jí vzdalujeme. Jevy, které v povědomí mladší generace žijí již jako „v dřívějších dobách", patří pro starší lidi dosud k pojmu „naše doba", nikoli proto, že si na ně tito lidé osobně pamatují, nýbrž proto, že tyto jevy jsou dosud so\iČástí jejich kultury. To však nezávisí jen na generaci, k níž člověk patří, nýbrž i na vědomostech, které má. Historicky zaměřený člověk pojme zpravidla do svých představ větší část minulostí jako „moderní" nebo „dnešní" než ten, kdo žije v krátkozrakosti okamžiku. Pojmu „současná kultura" se tu tedy používá v širokém rozpětí, které zasahuje hluboko do devatenáctého století. Otázka zní: Jak dalece se kultura, ve které žijeme, rozvíjí ve formách hry ? Nakolik se herní duch dotýká člověka, který tuto kulturu prožívá? Předešlé století podle našeho názoru ztratilo mnoho z herních prvků, jimiž se vyznačovala století dřívější. Vyrovnal se tento nedostatek, nebo se ještě zvětšil? Sport Na první pohled se zdá, že jeden nanejvýš významný kompenzační jev napravil ztrátu herních forem v životě společnosti více než dostatečně. Sport jako společenská funkce stále rozšiřuje svůj význam v soužití lidského společenství a uplatňuje se stále ve větším rozsahu. Zápasy v obratnosti, síle nebo vytrvalosti zaujímaly odedávna v každé kultxiře důležité místo buď ve spojení s kultem, nebo jen jako chlapecké hry a sváteční zábava. Středověká feudální společnost měla vlastně zvláštní zájem pouze o turnaj. Vzhledem k jeho silné dramatizaci a aristokratické výzdobě nelze turnaj zdaleka považovat za sport. Plnil zároveň jednu z funkcí divadla. Aktivně se ho účastnila jen početně malá horní vrstva. Církevní ideál vůbec potlačoval oceňování tělesného cvičení a radostné hry síly, pokud nesloužila šlechtické výchovo, ačkoli nám etnografie nesčetnými fakty dokazuje, jak mnoho a jak rádi lidé ve středověku soutěžili v hrách. Výchovný ideál humanismu právě 177 tuk jako přísné moralistický ideál reformace a protireformace nebyl scho|>en plně uznat hru a tělesné cvičení za kulturní hodnoty. Až do osmnáctého století nelze zjistit, že by byly dosáhly v živote společnosti jiného postavení. Hlavní formy sportovního soutěžení jsou saraou svou povahou konstantní a prastaré. U některých je v popředí zkouška síly a rychlosti. Patří k nim závody v běhu, též v jízdě na bruslích, dostihy ve vozech nebo na koních, vzpírání, hod diskem apod. Ačkoli se ve všech dobách lidó snažili co nejrychleji běžet, veslovat nebo plavat a co nejdéle se udržet pod vodou -- a přitom se navzájem pod vodou přidržovat jako v Bcowulfu — nabyly tyto soutěžní formy jen v malé míře charakter organizovaných her. Přesto se nikdo nebude zdráhat uznat tato cvičení už pro jejich agonální princip za hry. Existují však těž formy, které se samy vyvinuly v organizované hry se systémem pravidel. To platí zvláště o hrách míčových. Zde pak záleží na přechodu od příležitostné zábavy k organizovanému vytváření klubu a soutěžení. Na holandských obrazech sedmnáctého století vidíme muže horlivě hrající kolf;* o nějaké organizaci této hry v klubech nebo zvlášť vypsaných soutěžích vsak, pokud je mi známo, víme málo. Je nasnadě, Že pevná organizace vzniká nejsnáze při těch hrách, kde hraje skupina proti skupině. T tento proces je tak starý jako svčt: jedna vesnice se měří s druhou vesnicí, jedna škola hraje proti druhé, jedna městská čtvrť proti jiné. Především velké míčové hry vyžadují cvičenou souhru stálých mužstev, a právě tam také vzniká moderní sportovní organizace. Že tento jev v devatenáctém století vyšel z Anglie, lze do značné míry vysvětlit, i když činitel specificky anglického národního charakteru, který tu nepochybně spolupůsobil, nelze odůvodnit a prokázat. Zcela jistě však k tomu přispěla určitá vlastnost anglické společnosti. Místní samospráva posilovala ducha lokální soudržnosti a solidarity. Nedostatek povinného všeobecného vojenského výcviku vytvářel vhodnou příležitost a potřebu volného tělesného cvičení. Stejným směrem působily i formy školství a důležitá byla konečně i povaha terénu a krajina, která nabízela na obecních lukách, zvaných commons, nejkrásnější hřiště. Sport opouští oblast hry Sport se od poslední Čtvrtiny devatenáctého století vyvíjí lim směrem, že hra se chápe stále vážněji. Pravidla jsou stále přís- * pňvodní liolfitirtäká fonua soldi 178 uéjší a jsou propi-ucováiiii do vôtšúh jemností. Výkony se šroubují stále výše. Každý zná lepty z první poloviny devatenáctého století, na nichž hráči kriketu mají na hlavách cylindry. To mluví samo ze sttbe. Avšak při stále vzrůstající systematizaci a disciplinovanosti hry se něco z jejího čistě herního obsahu trvale ztrácí. To so projevuje v rozdělení hráčů na profesionály a amatéry. Herní skupina vylučuje; ty, pro něž hra už není hrou a kteří — aö vysoké výkonnosti — jsou řazeni níž než praví hráěi. Postoj profesionálů už není pravým herním postojem; u nich už neexistuje spontánnost a bezstarostnost. V moderní společnosti se sport postupně stále více vzdaluje sféře čistě liry a stává se elementem sni generis; není už hrou a není ani vážnou záležitostí. V dnešním životě společnosti zaujímá sport místo vedle vlastního kulturního procesu a ten se vyvíjí mimo sport. V archaických kulturách tvořily zápasy část posvěceného svátku. Byly nezbytné jako posvátná a blahodárná činnost. Tato souvislost s kultem se z- moderního sportu naprosto ztratila. Sport se stal záležitostí zcela světskou a nemá už žádnou organickou spojitost se strukturou společnosti, ani tehdy, když vládní moc jeho provozování předpisuje. Je spíše samostatným projevem ngonálních instinktů než činitelem plodného smyslu pro společenství. Dokonalost, se kterou moderní sociální technika dokáže zvýšit efekt masových projevů, nemění nic na tom, že ani olympiády, ani sportovní organizace amerických universit, ani silně propagované mezinárodní zápasy nemohou pozvednout sport k tomu, aby se stal kulturně tvořivou činností. Ať je jakkoli významný pro účastníky i diváky, zůstává neplodnou funkcí, vo které starý herní faktor z valné části odumřel. Toto pojetí je přímo protichůdné běžnému veřejnému mínění, které označuje sport v naší kultuře za herní prvek nejvyššího stupně. Tím sport v žádném případě není, neboť právě nejlepší Část své herní náplně utratil. Hra se stala příliš vážnou, herní nálada z ni více nebo méně vymizela. Stojí za pozornost, že tento přesun k vážnosti postihl i hry neatletické, zvláště ty, při nichž zcela rozhoduje rozumový výpočet, jako je hra v Šachy a v karty. Neatletické hry jako sport U deskových her, které dosáhly velkého významu již u přírodních národů, se od počátku vyskytuje prvek vážnosti, i když jde o hry štěstí (jako je skupina ruletových her). Nábožná nálada tu nemá místa, zvláště ne tam, kde se vůbec neuplatňuje náhoda, 179 jako u dámy, šuchu a ovčince,' ti mlýna apod, ťřesto tyto liry samy o sobě zůstávají plné uvnitř definice hry. Teprve v nejnověji! dobo, vlivem publicity s uznávanými šampionáty, veřejnými zápasy, registrováním rekordu, se zprávami v tisku v jeho specifickém literárním stylu, se všechny tyto kombinační hry, ať už se provozují na hrací desce nebo s kartami, přičlenily kespojtu. Karetní hry se odlišují od her deskových tím, že u nich není nikdy vyloučena náhoda. Pokud je karetní hra hrou hazardní, zůstává svou náladou a duševní činností blízká hře v kostky a je málo vhodná pro vytváření klubů ft pro veřejná utkání. Hra v karty, vyžadující kombinační smysl, naproti tomu takový vývoj připouští. Zde je pak mimořádně nápadné, jak takové hry nabývají na vážnosti. Od her l'hombre a quadrille přes whist až k bridži se karetní hra stále zjemňuje, ale teprve v bridži se jí zmocnila moderní sociální technika. Svými učebnicemi a systémy, velkými mistry a profesionálními trenéry se bridž stal záležitostí smrtelná vážnou. Podle nedávného novinového článku se roční příjem manželského páru Ctilbertsonovýdi odhaduje na více než 200 tisíc dolarů. Jako trvalá obecná eraze pohlcuje bridž denně obrovské množství duševní energie ke škodě nebo též k dobru společnosti. O ušlechtilé diagoge v tom smyslu, který do tohoto slova vkládal Aristoteles, so tu da těžko hovořit: «cela neplodná dovednost, ktorá bystří duchovní schopnosti jen jednostranné a neobohacuje daši, váže a spotřebovává množství intelektu a duševního napětí, kterých by se mohlo použít lépe — ale kterých by se možná použilo hůře. Místo, ktcľé v současném životě zaujímá, bridž, znamená zdánlivě nesmírné posílení herního prvku v naší kultuře. Ve skutečnosti tomu tak není. Aby Člověk skutečno hrál, musí se, pokud hraje, znovu stát dítětem. Můžeme to tvrdit v případě, když se někdo oddá tak mimořádně rafinované hře důvtipu ? Jestliže ne, pak tu hře chybí její podstatná vlastnost. Horní prvek v moderním obchodním životě Pokusy zjistit herní obsah naší zmatené současnosti nás vždy znovu vedou k odporujícím si závěrům. Při sportu jsme měli co dělat s činností, která je vědomě a uznaně hrou, která však byla přivedena na tak vysoký stupeň technické organizace, materiálního vybavení «■ vědeckého promýšlení, že se při kolektivním veřejném provozování její vlastní herní nálada málem ztrácí. Proti takovému sklonu hry přecházet do vážnosti stojí jevy, které zřejmě svědčí o opaku. Činnosti vyvolané materiálním zá-180 jmeni, nutností nebo potřebou, které tedy zpočátku nemají formu hry, dostávají druhotně charakter, který těžko můžeme označit jinak než jako charakter hry. Platnost této činnosti se omezuje na uzavřenou oblast, a pravidla, která v ní vládnou, ztrácejí svou obecnou účelnost. TJ sportu tedy jde o liru, která se utužuje ve vážnost, ale je dosud pociťována jako hra, v druhém případě jde o vážné zaměstnáni, které upadá ve hru, ale platí dál za vážné. Oba jevy jsou udržovány silným agonálním smyslem, který dnes ovládá svět v jiných formách než dříve. Vzrůst agonálního smyslu, jímž jo svět puzen směrem ke hře, byl podstatnou měrou podpořen jedním vnějším činitelem, v zásadě nezávislým na duchu kultury: skutečností, žo se v každém území a všemi prostředky mimořádně usnadnil styk mezi lidmi. Technika, publicita, a propaganda vyvolávají všude soutěživost a umožňují, aby byla uspokojena. Obchodní soutěživost nepatří k původním, prastarým a posvátným hrám. Vzniká teprve tehdy, když si obchod počíná vytvářet pole působnosti, v němž se každý musí snažit druhého přetrumfnout a přelstít. Omezující pravidla se v táto oblasti brzo stávají nezbytná: to jsou obchodní uzance. Až do poměrně pozdní doby byly formy obchodního soutěžení značně primitivní. Teprve moderní dopravou, obchodní reklamou a statistikou se soutěžení stalo intenzívní. Hemohlo nedojít k tomu, že pojem rekordu, který vznikl ve sportu, zdomácněl i v hospodářském myšlení. Rekord v dnešním významu původně označoval pamětní záznam o nějakém pozoruhodném výkonu, zapsaný v krčmě na trám prvním přibylým pocestným. Srovnávací obchodní a výrobní statistika sama způsobila, že tento sportovní prvek byl zatažen do hospodářského a technického světa. Všude, kde nějaký hospodářský výkon má svou sportovní stránku, slaví snaha o rekord triumfy: nejvyšší objem zámorského parníku v tunách, Modrá- stuha pro nejrychlejší přeplavím oceánu. Čistě herní prvek tu zatlačil užitkové ohledy zcela do pozadí, vážnost se stala hrou. Velký podnik vědomě podněcuje ve svých vlastních zaměstnancích herní faktor, aby zvýšil jejich výkony. Tím se celý proces zase obrací: hra $c znovu stává vážnou záležitostí. Při své čestné promoci na rotterdamské vysoké obchodní škole řekl vedoucí jednoho světového koncernu: „Po mém vstupu do společnosti se rozpoutala soutěž mezi technickým a obchodním vedením. Technické vedení se snažilo vyrábět tolik, že to — jak doufali — v obchodním vedení ne budou schopni prodat, a ti zase usilovali zvýšit odbyt natolik, aby továrna nestačila držet krok s prodejem, a toto soutěžení probíhalo stále. Jednou byl vpředu jeden, jindy vítězil druhý; ani môj bratr, ani jit jsme nikdy nehleděli na náš podnik jiiko na něco, co je nám «loženo, nýbrž jako na sport, a to chceme vštípit i naáim spolupracovníkům a mladší generací." Aby pak zvýšil soutěživost, vetkopodnik vytváří svá vlastní sportovní družstva a jde dokonce tak daleko, že seskupuje pracovníky s ohledem na fotbalovou jedenáctku a nikoli jen 7ia jejich schopnosti v povolání, ťroces se opět obrací. Herní prvek v moderním umění Složitější nož u agonáhiího Činitele v obchodním životě je to s herním prvkom v současném umění. Již dříve jsme uvedli, že herní prvek není podstatě umělecké tvorby a umělecko reprodukce nikterak cizí. To se ukázalo obzvlášť zřetelné v múzických uměních, jejichž velmi silný herní obsah můžeme označit přímo za základní a podstatný. Ve výtvarných uměních jsme shledali, že .o staletí. Když zarámovaný obraz zatlačil do pozadí nástěnnou malbu a mědiryt nahradil miniaturu, znamenalo to v tomto procesu novou etapu. Podobný přesun od zaměření sociálního k individuálnímu nastal, když se hlavní úloha architektury už nespatřovala ve stavbě kostolu a paláců, nýbrž ve stavbě obytných domu, v zařizování nikoli honosných galerií, ale obytných místností. Umění se stalo intimnější, ale též izolovanější v životě, stalo se záležitostí jednotlivce. Obdobně komorní hudba a umělá píseň, výtvory určené k uspokojení osobní estetické potřeby, předčily co do významu a často i v intenzitě výrazu ty umělecké formy, které více vystupovaly na veřejnost. Vo stejnou dobu se udala ještd jiná změna ve funkci umßnf. Umění bylo stále více uznáváno za zcela samostatnou a neobyčejně vysokou kulturní hodnotu. Až do osmnáctého století bylo ve stupnicí těchto hodnot vlastně na dosti podřadném stupni. Bylo vznešeným zkrášlením života privilegovaných vrstev. líste-188 tický požitek byl prožíván právě tak jako dnes, byl však zpravidla interpretován jako nábožné povznesení nebo jako vyšší druh kuriozity, jejímž cílem byla zábava a rozptýlení. Umělec, který byl přece rukodělným pracovníkem, stále platil za zaměstnance, kdežto provozování vědy bylo přednostním právem lidí bez hmotných starostí. Velká proměna nastala novým oživením estetického citu, které začalo po polovici osmnáctého století, a to ve formě jednak romantické, jednak klasicistní. Hlavní proud je romantický, proud klasicistní probíhá souběžně. Z obou společně vyvěrá nebetyčné povýšení estetického zážitku vn stupnici životních hodnot, nebetyčné proto, že estetický zážitek bude muset nadále až příliš zaujímat místo oslabeného náboženského povědomí. Od Winckel-manna směřuje tato linie až k Huskhiovi. Láska k umění zůstává ještě dlouho privilegiem nejvzdělanějších kruhu. Teprve ke konci devatenáctého století proniká — ne bez vlivu fotografické reprodukční techniky — všeobecně vysoké hodnocení umění až do vrstev s nižším školním vzděláním. Umění se stává veřejným majetkem, láska k umění patří k dobrému tónu. Pomalu se prosazuje představa umělce jako nějaké vyšší bytosti. V publiku se mocně rozšiřuje Snobismus. Současně se hlavním impulsem tvorby stává křečovitá snaha po originalito. Tato trvalá potřeba něčeho nového a neslýchaného zavléká umění od impresionistických sklonu až k výstřelkům, které prožívá ve dvacátém století. Umění je škodlivým faktorům moderního výrobního procesu přístupnější než věda. Mechanizace, reklama, honba za efektem mohou umění více ublížit, protože umění pracuje bezprostředně pro trh a technickými prostředky. V tom všem musíme herní prvek hledat v širokých souvislostech. Právě tím, že se umění jako kulturní činitel stalo od konce osmnáctého století součástí vědomí lidí, podle všeho na herní kvalitě více ztratilo než získalo. Znamenalo to pro ně vzestup? Člověk by skoro byl v pokušení tvrdit, že kdysi bylo pro umění požehnaním, že z valné části nemělo ješte ani potuch)' o smyslu, který v sobě nese, a o kráse, kterou působí. Ve vlastním sebejistém vědomí vysoké milosti, kterou je obdařeno, zaniklo něco z jeho věčné detskosti. Na druhé sírane bychom snad mohli vidět jisté posílení herního prvku ve světě umění v tomto: Umělec je považován za bytost nadřazenou mase svých spoluobčanů a jistě považuje určité uctívání za spravedlivé. Aby mohl prožívat toto vědomí své jedinečnosti, potřebuje publikum ctitelů nebo společenství spřízněných duší; masa ho totiž uctívá nanejvýš frázemi. Stále ještě, jako v nejstarších obdobích, je pro umění nezbytná jistá esoterika. Každá esoterika však má za základ úmluvu: my, zasvěcenci, budeme tento jev posukovat tak a tak, tak a tak chápat, tak a tak obdivovat. Vyžaduje herní společenství, které se opevňuje svým mystériem. Všude, kde nějako heslo končící na -ismus drží pohromadě umělecký směr, je blízko možnost označit ho za herní společenství. Moderní aparát publicity, s literárně nafouklou kritikou umění, tí výstavami a přednáškami, je vhodný k tomu, aby herní povahu uměleckých projevu zvýšil. Herní obsah moderní vědy Docela jinak než pokus určit herní obsah umění musí probíhat obdobná zkoumání u moderní vědy. U té se musíme nezbytně vrátit k základní otázce „co je hra?", zatímco až dosud jsme se vždycky snažili vycházet z kategorie liry jako z veličiny dané a obecně přijaté. Jako jednu z podstatných podmínek a znaku hry jsme na začátku stanovili hrací prostor, zvlášť ohraničený kruh, ve kterém probíhá příslušné dění a platí pravidla. To pak svádí k tomu vidět předem v každé takové uzavřené prostoře hrací prostor. Nic nam snazší než přiznat každé vědě charakter hry na základě toho, že se izoluje uvnitř hranic své metody a svých pojmů. Trváme-Ii však na jasném a pro spontánní myšlení platném pojmu hry, pak je pro to, abychom něco označili za hru, třeba ještě něčeho více než jen hracího prostoru. Hra je vázána na čas, proběhne a kromé sebe samo nemá jiný cíl. Je nesena vědomím, že je radostným zotavením vně požadavků všedního života. To všechno o vědě neplatí. Ta hledá právě kontakt se skutečností a platnost pro skutečnost vůbec. Její pravidla nejsou jednou provždy neotřesitelně dána jako pravidla hry. Je zkušeností trvale usvědčována ze lži a eama se pak pro měnu je. Pravidla nějaké hry nemohou být usvědčena ze lži. Hra se může změnit, nikoli modifikovat. Máme tedy všechny důvody pro to, abychom závěr, že každá věda je jen hra, jako příliš lacinou moudrost zatím nepřijímali. Poněkud jiná je otázka, zda si nějaká věda na svém území, ohraničeném určitou metodou, nemůže „hrát". Tak je například s každým sklonem k pokročilé systematice téměř neodlučitelnč spojen rys hravosti. Stará věda si s oblibou hověla v prázdném systematizovaní všech myslitelných kvalit a pojmu bez dostatečné opory ve skutečnosti. Pozorování a výpočet působí v tomto směru jako překážka, avšak herní rys v provozování vědy nevylučuje. I nejjemnější experimentální analýza může být naplnená 184 herními prvky. S termíny jednou jíž vypracované speciální metody se může snadno nacházet jako s figurkami hry. To se odjakživa vytýkalo právníkům. Jazykověda si tuto výtku zasluhovala, pokud se povrchně účastnila staré hry na vykládání slov, oblíbené již od dob Starého zákona a Védu a ještě dnes denně pěstované leckým, kdo o jazykovědě neví nic. Je vůbec tak jisté, že nejnovější, přísně vědecké syntaktické školy nejsou na nejlepší cestě k novému zavádění herních prvků do vědy ? Není už nejedna věda zatahována do sféry hry tím, že příliš ochotno a lehko myslně používá freudovské terminologie v oprávněných i neoprávněných případech ? Nehledě k možnosti, že si vědecký odborník nebo laik hraje s pojmovými prostředky svého oboru, je provozování vědy vtahováno na pole hry snahou o soutěžení. Soutěživost ve vědě nemá sice tak bezprostřední hospodářský základ jako v umění, na druhé straně však je logickému rozvíjení kultury, které nazýváme vědou, charakter kontraverzo od přirozenosti mnohem bližší než vývoji estetickému. O počátcích moudrosti a vědy v archaických obdobích jsme už pojednali: spočíval)' vždy na agonálním principu. Vědecky znamená polemicky, to nebylo řečeno bezdůvodně. Přesto není dobrým znamením, když ve vědě vystupuje silně do popředí snaha vzájemně se s nějakým objevem předhánět nebo se navzájem vyvracet. Přespříliš známé. „Již v roco tomatom jsem dokázal, atd." není potěšující obrat. Pravé úsilí o badatelské poznání pravdy si málo cení triumfu nad protivníkem. V závěru bychom asi dospěli k úsudku, že moderní věda, pokud trvá na přísných požadavcích přesnosti a pravdivosti a pokud nn druhé straně naším kritériem zůstává pojem hry, jak jsme si jej definovali, je velmi málo přístupná hře a obsahuje jistě méně herních rysů než v obdobích svých prvních začátků nebo svého oživení od renesance až do osmnáctého století. Jestliže se nyní konečně obrátíme k určení herního obsahu v dnešním životě společnosti vůbec — včetně života politického — pak si musíme předem uvědomit, že může jít o dvojí věc. Jednak můžeme zjistit více nebo méně vědomé používání forem hry s tím účelem, aby byl zakryt záměr společnosti nebo politiky. V tomto případě nemáme co dělat s věčným herním prvkem kultury, který jsme se v této knize snažili prokázat, nýbrž s falešnou hrou. Nezávisle na tom je možné, že narazíme na jevy. které při povrchním zkoumání v sobě zdánlivě něco ze hry mají, a tím se dostaneme na scestí. Každodenní život dnešní společnosti je stále více ovládán vlastností, která má některé rysy spo- 186 Icčné se smyslem pro liru a mohla by nás proto vést k domněnce, že jsme v ní objevili mimořádně bohatě rozvinutý herní prvek moderní kultury. Je to vlastnost, kterou bychom mohli nejvhodněji nazvat pucrilismeni; označujeme ji tedy slovem, které vyzdvihuje habitus předpubertálního období jako určující produŠevní postoj a vyjadřuje něco mezi detskostí a mladickou nevyrovnanosti. Puerilismus Když jsem se před několika léty domníval, že mohu sloučit několik povážlivých jevů dnešního života společnosti pod sou-tirnný název puerilisraus,1 myslil jsem na řadu činností, při nichž se člověk dneška, především jako clen toho ěi onoho organizovaně vystupujícího kolektivu, chová jakoby podle měřítek puberty nebo klukovských let. Jsou to z velké Částí zvyklosti, které byly vyvolány nebo posíleny technikou dnešního duchovního styku. Patří sem např. snadno uspokoj i tel ná, ale nikdy neukojená potřeba banálního rozptýlení, touha po hrubém vzrušení a rozkoš z masové podívané. Na trochu hlubší psychologické úrovni sem spadají: horlivé spolkaření s celým svým příslušenstvím viditelných poznávacích znaků, zformalizovaných gest, hesel a výrazů (sportovních pokřiků, vzájemného privolávaní, pozdravu), chůze pochodovým krokem a v pochodovém útvaru ap. Dále existuje řada vlastností, které jsou psychologicky založeny ještě hlouběji a které rovněž nejlépe pochopíme jako puerilismus; jsou to nedostatek smyslu pro humor, přehnaná reakce na určitá slova spojená se záporným nebo i kladným citovým přízvukem, ukvapený souhlas, domněnka o zlých úmyslech nebo důvodech u „druhého" a nesnášenlivost vůči každému „jinému" mínění, nepřiměřené přehánění chvály i hanění a přístupnost každé iluzi, která pochlebuje sebelásce nebo skupinovému vědomí. Mnohé z těchto puerilních rysů nacházíme ve velké míře i v dřívějších kulturních obdobích, ale nikdy ne tak masové a ve spojení s takovou brutalitou, jak se rozmohly v současném veřejném životě.2 Není tu místo pro podrobný výklad příčin a vzniku tohoto kulturního jevu. Spoluodpovědným je tu v každém případě oslabení morálních měřítek hodnoty a příliš velká vodivost, jíž společnost obdařily technika a organizace. Duchovní postoj dorůstajícího mladíka, jemuž se nedostalo usměrnění výchovou, dobrými mravy a tradicí, vede ke snaze získat převahu v každé oblasti, a to se mu daří až příliš dobro. Vyvstává otázka, o kterou tu jde: Máme puerilismus, bující v dnešní společnosti, označit za herní funkci, nebo nikoli? 186 Na první pohled se zdá, že odpověď musí znít „ano", a tak jsem také tento jev interpretoval ve svých dřívějších úvahách o poměru hry a kultury.3 Nyní se však domnívám, že je nutno pojem hry vymezit přesněji a že z toho důvodu puerilismu povahu hry přiznat nemohu. Dítě, které si hraje, není dětinské. Dětinským se stane teprve tehdy, když ho hra začno nudit nebo když neví, na co si má hrát. Kdyby dnešní všeobecný puerilismus byl skutečnou lirou, musiti bychom v tom vidět návrat společnosti k archaickým kulturním formám, v nichž hra byla živým tvůrčím faktorem. Mnoho Udí snad bude skutečně ochotno zjišťovat s uspokojením v pokračující „rekrutizaei" společnosti první etapu takového návratu. Domnívám se, Že neprávem. Ve všech těch jevech, v nichž se duch dobrovolně vzdává své dospělosti, můžeme spatřovat pouze znak hrozícího rozkladu. Chybějí v nich podstatné znaky pravé hry, i když puerilní chování Často přijímá její vnější formu. Aby kultura znovu dosáhla posvätnosti, vážnosti a stylu, bude muset jít jinou cestou. Herní obsah politiky Stále více se nám vnucuje závěr, že herní prvek kultury ztratil od osmnáctého století, kdy byl prokazatelně ještě v plném rozkvětu, svůj význam téměř ve všech oblastech, v nichž so kdysi vyskytoval. Moderní kultura je stěží ještě „hrána", a kde si zdánlivě hraje, je to hra falešná. Úměrně tomu, jak se blížíme současné době, je stále obtížnější rozlišit v kulturních jevech hru a nehru. To platí zvláště tehdy, chcemc-li si udělat představu o obsahu současné politiky jako kulturního jevu. Ještě před nedávném byl pravidelný politický život ve své parlanusntárně demokratické podobě plný zjevných prvků hry. Jedna ?, mých žaček, navazujíc na několik prostých poznámek z mé řeči z roku 1933/ doložila velmi přesvědčivě v studii o parlamentní řeči ve Francii a Anglii,5 jak v dolní sněmovně od konce osmnáctého století odpovídala debata velmi podstatně normám hry. Stále znovu byla ovládána momenty osobního soutěžení. Je to trvale rozehraný „maé", při kterém se určití matadoři snaží dát si navzájem mat, bez újmy zájmů země, které tím s plnou vážností slouží. Nálada a mravy parlamentního života v Anglii byly vždy naprosto sportovní. To platí právě tak o zemích, které zůstaly anglickému vzoru do jisté míry věrny. Duch přátelství dovoluje i nyní nejurputnějším protivníkům, aby bezprostředně po debatě spolu přátelsky žertovali. Lord Hugh Cecil ještč v roee 1937 nebo 1938 prohlásil žertovnou formou, že biskupové jsou v horní 187 sněmovně nežádoucí, a rozprávěl pak dál zcela- veselo s arcibiskupem z Canterbury, Do herní sféry parlamentu patří i typ yentleman agreement, jemuž občas některý z gentlemenů nesprávně rozumí. Není asi příliš přehnané, vidí-Ii se v tomto herním prvku jedna z nejsilnějších stránek dnešního tak vychvalovaného parlamen taras mu, alespoň pokud jde o Anglii. Zaručuje pružnost poměro, připouští napětí, jaká by jinde byla neúnosná; to, co usmrouje, je odumírání humoru. Nemusfn» snad zdůrazňovat, že herní faktor se v anglickém parlamentním životě neprojevuje pouze v diskusích a v tradičních formách schůzí, nýbrž i v používání celého volebního aparátu. Zřetelnější než v britském parlameiitarismu je herní prvek v politických mravech Amerik}'. Již dlouho předtím, než systém dvou politických stran nabyl ve Spojených státech téměř charakteru dvou hráčských družstev, jejichž politická odlišnost je pro Člověka stojícího mimo téměř nepostřehnutelná, měla tamější volební propaganda ťiplně formu velkých národních her. Presi-dentské volby z roku 1840 vytvořil}' vřorový st}'l pro všechny volby pozdější. Kandidátem byl tehdy populární generál Harrison. Nějaký program jeho volební příziůvci neměli, ale náhoda jím dula do ruky symbol, log cabin, hrubě stesaný srub amerických pionýrů, ze kterého Harrison pocházel, a v tomto znamení zvítězili. Nominace kandidáta největším hlasovým objemem, tj. nejsilnějším pokřikem, byla nastolena volbou z roku I860, která vynesla Lincolna na místo presidenta. Emocionální charakter americké politiky spočívá již ve zdrojích její lidovosti, která nikdy nezapřela svůj původ z primitivních poměro někdejšího světa pionýru. Slepá stranická věrnost, tajná organizace a masové nadšení, spojony s dětinskou zálibou ve vnějších symbolech, dodávají americké politice jistou naivnost a spontánnost, jaká chybí mladším masovým hnutím ve Starém světě. Méně jednoduše než v obou jmenovaných «emfch vystupuji' hra v politice Francie. Chování početných stran, které z velké části zastupovaly osobní a skupinové zájmy a proti všem státním zájmům vystavovaly zemi neustálými pády vlád trvalému nebezpečí politických krizí, můžeme nesporně zařadit pod pojem hry. Příliš zřetelně vystupující záměr dosáhnout prospěchu celé skupiny nebo vlastní osoby, který je pro taliové partajnictví charakteristický, se však s podstatou pravé hry špatně shoduje. 188 Herní prvek v mezinárodni politice Nacházíme-li tedy ve vnitřní politice dnešních států dosti stop herního faktoru, pak řízení mezinárodních vztahů na první pohled málo připomíná oblast hry. Avšak skutečnost, že politické soužití národů upadlo do strašných extrémů násilí a nebezpečí, není ještě důvodem, abychom z této oblasti pojem hry předem vylučovali. Viděli jsme na mnoha příkladech, že hra může b}'t krutá a krvavá a že se občas hraje i falešně. Každé právní nebo státní společenství obsahuje již svou povahou řadu znaků, které jsou charakteristické i pro společenství hráčů. Systém mezinárodního práva se udržuje obapolným uznáváním principů a zásad, které v praxi působí jako pravidla hry j i když se třeba zakládají na metafyzice. Výslovné konstatování principu pacla sunt sermnda obsahuje ve skutečnosti přiznání, Že integrita tohoto systému spočívá pouze na vůli ke společné hře. Jakmile se jedna ze stran pravidlům systému vymkne, bud se celý systém mezinárodního práva zhroutí — i když jen na nějaký čas — nebo provinilá strana musí být ze společenství vypuzena jako rušitel hry. Trvání na mezinárodním právu bylo ve všech dobách značně závislé na platnosti takových pojmů, jako je čest, slušnost a dobrý tón. Ne nadarmo mel na vývoji evropského válečného práva podstatný podíl rytířský kodex ctnosti. V mezinárodním právu platil tichý předpoklad, že poražený stát se má chovat jako gentleman, jako „« good loser", i když to ve skutečnosti činil zřídka. Povinnost vypovědět oficiálně válku, třebas bývala často porušována, patřila k dobrým mravům válčících států. Zkrátka pojetí války jako vznešené hr}r, které jsme nacházeli všude v archaických obdobích a na němž z velké části spočívala absolutní závaznost vábených pravidel, nebylo až do zcela nedávné doby ani v moderní evropské válce dosud zcela mrtvé. Faktor zápasu v moderní válce Běžné rčení v němčině označuje vypuknutí válečného stavu jako „Ernstfall".* Z čistě vojenského hlediska to lze považovat za správně. Proti předstíraným bojům při manévrech a při vojenském výcviku stojí „skutečná" válka samozřejmě jako vážnost proti hře. Poněkud jinak je tomu, jestliže se má tomuto pojmu rozumět politicky. Pak b}' se jím totiž říkalo, že až do války vlastně zahraniční politika dosud nedosáhla své plné vážnosti, své vlastní účelnosti. Tento názor skutečně mnozí lidé diwlovn: vášiiy pHiratl 188 zastávají.8 Pro ně platí celý diplomatický styk mezi státy, pokud se pohybuje v kolejích vyjednávání a dohod, pouze za úvod k válečnému stavu nebo za přechod mezi dvěma, válkami. Je logické, že přívrženci této teorie, kteří uznávají za vážnou politiku pouze válku, ovšem spolu s náležitou přípravou, zastávají názor, že válce je třeba odepřít jakýkoli rys zápasu, to znamená hry. V dřívějších dobách, říkají, mohl být agonálnf faktor ve válce velmi účinný, válka našich dnů se však povznesla nad prastarý zápas. Spočívá na princip« „přítel — nepřítel". Znamená to, že tento princip ovládá všechny skutečně politické vztahy mezi národ}' a státy. Jiná skupina je vždy buď přítel, nebo nepřítel. Nepřítel neznamená tnimicits, t*zopóc, tj. osobně nenáviděný, naprosto už ne třeba zlý, nýbrž pouze koslis, 3coAéuu>$, tj. cizinec, který stojí naší skupině v cestě nebo jí do cesty vstoupil. Nepřítel už není považován za soupeře nebo protihráče. Je protivníkem, tedy tím, kdo „jde proti" a musí byt odstraněn z cesty.7 Jestliže kdy v dějinách něco opravdu zcela přesně odpovídalo tomuto násilnému odvozování pojmu nepřátelství jako téměř mechanického vztahu, pak je to právě archaický protiklad mezi frátriemi, klany nebo kmeny, u něhož měl horní prvek ještě mimořádný význam a přes který nás vývoj kultury pozvolna přenesl. Pokud v nelidském výmyslu, jakým je princip „přítel — nepřítel", vězí jiskřička- správnosti, musíme dojít k závěru: Nikoli válka je „Ernstfall", nýbrž mír. Neboť teprve tím, že bude přerušen onen neblahý vztah „přítel — nepřítel", získá lidstvo nárok na plné uznání své důstojnosti. Válka se vsím, co ji působí a provází, zůstává vždy zapletena do démonických osidel Jíry. Tady se nám ještě jednou odhaluje matoucí a neřešitelný problém: hra, nebo vážnost? Postupně jsme dospěli k přesvědčení, Že kultura vznikla v ušlechtilé hře, a aby mohla stylově a diV stojne' rozvíjet své nejvyšší kvality, nesmí tento herní obsah ztratit. Nikde jinde není dodržování pravidel liry tak nezbytné jako ve vztazích mezi národy a stát}'. Jsou-li pravidla porušena, společnost propadá barbarství a chaosu. Na druhé straně se domníváme, že právě ve válce musíme vidět návrat k agonálnímu postoji, který dával formu i obsah primitivní hře o prestiž. Ale právě moderní válka ztratila zdánlivě jakýkoli kontakt s hrou. Vysoce vyspělé státy se gcela stahují ze společenství mezinárodního práva a přiznávají beze studu: Pacla nem stmi servanda. V politice našich dnů, která se opírá o nejvyšší připravenost a -~ v případě nutnosti — o nejvyšší ochotu k válce, ačkoli se dobře ví, že válka by nopřineala žádný skutečně prospěšný nebo blahodárný výsledek a naopak b}' znamenala větší 190 zpustošení a horší následky, než jaké kdy svět viděl, v takové politice tedy můžeme těžko rozpoznat aspoň záblesk onoho starého herního postoje. A přece se v metodách, jimiž se tato politika vede a jimiž se dosahuje oné válečné pohotovosti, stále ještě vyžívá starý hráčský pud, který jsme nacházeli v archaických kulturách jako jeden ze základů společnosti. Politika má v sobě stále ještě mnoho z oné hry štěstí; vyzývání a dráždění, vyhrožování a urážení protivníka, riskování, jak daleko je možno jít, se v ní stále vyskytují v bohaté míře. Nejenže v ní prvek bludných představ, fantastiČna a iluzí existuje, nýbrž je dokonce úmyslně pěstován a vzbuzován. 1 když všechno, co spojuje hru se slavností a kultem, se z dnešní přípravy na válku ztratilo, z pout hry se politika vůbec neosvobodila. Jo tedy válka přesto stále ještě hrou ? — I pro napadeného, í pro toho, kdo bojuje za své právo a svou svobodu? — Tady dospíváme v pochybnosti „hra nebo vážnost?" ke konečnému rozhodnutí. Je to mravní obsah, co může povznést nějaké jednání k vážnosti. Kdo popře objektivní hodnotu práva a mravních norem, nenajde nikdy hranici mezí hrou a vážností. Politika vězí všemi svými kořeny pevně v primitivní půdě zápasivé kultury. Může se z ní osvobodit a pozvednout jenom ethosem, který neuznává platnost poměru přítel — nepřítel jako vodítka a požadavky vlastního národa jako nejvyšší normy. Došli jsme konečně k závěru: Pravá kultura nemůže existovat bez jistého herního obsahu, nebot kultura předpokládá jisté vlastní omezování a sebcovládání, jistou schopnost nevidět ve svých vlastních tendencích to největší a nejvyšší, zkrátka uznat, že je uzavřena uvnitř jistých, dobrovolně přijatých hranic. Kultura chce být stále ještě v jistém smyslu hrána ve vzájemném porozumění a podle pravidel. Skutečná kultura vyžaduje vždy a v každém směru fair quay. Ten, kdo kazí hru, porušuje samu kulturu. Má-li být tento herní obsah kulturně tvořivý nebo má-li kulturu podporovat, pak musí být čistý. Nemůže spočívat v zastírání nebo neuznávání norem, které předepisuje rozum, lidskost nebo náboženství. Nesmí být falešným zdáním, za jehož maskou se skrývá úmysl uskutečnit určité cíle zvlášli pro tento účel vypěstovanými formami hry. Pravá hra vylučuje každou propagandu. Má svůj cíl v sobě samé. Jejím duchem a její náladou je radostný zápal a nikoli hysterické vzrušení. Dnešní propaganda, která se chce zmocnit každé oblasti života, pracuje prostředky hysterických masových reakcí, a proto nemůže být považována — přes herní formy, které s oblibou přijímá — za moderní projev herního ducha, nýbrž za jeho zfalšování. 4 t\-4 me představit. 2e však hra je zároveň věčnou sestrou proce a že i ona vyznačuje člověkovo usilování o lepší lidskou společnost, to už laskavý čtenář musí pochopit v širší dějinné perspektivě, než mu dává i tak podnětné Huizincjovo dílo Homo ludens. Domníváme r,e, že tato perspektiva, smiřující ve smyslu marxovského projektu ke „svobodnému sebeuplatňování Člověka", mu proto dovolí také správně pochopit platnost a smysl hry v lidském životě. 226 Johan Huizinga lionu» ludens O jinvodn kiilum ve litr Z uomecké verse holandského originálu Huiuo luden«. pořízené H. Náchodem v úzké spolupráei s autorem m vydaná naklodatt-lstvíiu Hoivohll v I lamlairku rokli 1008, prelozil dr. Jaroslav Váoha Doslov napsal dr. Jiří Cornjv Obálku navťhl a graficky upravil Josef Tyfu Vydala Mladá fronta jako svou 3030. publikaci Bdioa Ypsilon, svazek 13 Odpovŕilný redaktor Ladislav FEinoljak Technicky redaktor Bŕetislnv Klíma Vytiskl Mír, novinářské závody, n. |>., xávod '> Praha 2, Václavská ul. 12 Náklad 8000 výliakň 14.77 AA. 16,05 VA. Vydání I. 228 strnu 203/21/8.6 23-028-71 02/3 Cen« brožovaného výlisku K es 16.— 0800