„oni popřena jeho posvátno* 32 Koncepce pojmu hry |2] a jeho jazyková vyjadrení Odlišné hodnocení pojmu „hra" v různých jazycích a jejich vývoji. Mluvíme o hre jako o něčem známém u snažíme se analyzovat nebo aspoň približné uičit. [luji-ni, který je Lím to -lov.-m vyjádřen. Hitom jsme si však stále dobre vedomí, že pojem je pro nás určen a snad i omezen slovem, které společně užíváme. Nikoli bádající věda, nýbrž tvořivá řeč zrodila společné slovo a pojem; a řeč, to znamená nesčetné jazyky světa. Nikdo asi neočekává, že všechny tyto jazyky pojmenovaly zcela identický pojem hry stejným způsobem a jedním jediným slovem, usi tak, jako má každý jazyk jedno slovo pro ruku nebo nohu. Tak jednoduché to v tomto případu není. Nemůžeme než vyjít z pojmu liry, jak je nám společný, tj. z toho, jak se toto slovo kryje s výrazy, které mu s některými odchylkami odpovídají ve většině moderních evropských jazyků. Dospěli jsme k názoru, že tento pojem můžeme definovat asi takto: lira je dobrovolná Činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle, dobrovolné prijatých, ale bezpodmínečné závazných pravidel, která má svůj cíl v sobe samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vklomím „jiného bylí", než je „všední život". Zdá se, že takto definovaný pojem je schopen obsáhnout vše, co nazývámo hrou « zvířat, u dětí i u dospělých lidí: hry zručnosti i hry síly, hry rozumové, hry štěstí, předvádění i představení. Tuto kategorii „hra" můžeme zřejmě považovat za jeden z nejzákladnějších duchovních elementů života. Hned se však ukáže, že řeč od počátku nikde takovou obecnou kategorii nerozlíšila a nevyjádřila ji jedním slovem. Všechny národy mají své hry a ty jsou si pozoruhodně podobné; přesto všechny řeči nevystihují pojem hry jediným slovem tak pevně a zároveň tak široce jako moderní evropské jazyky. Můžeme tu opět jednou uplatnit nominalistickou pochybnost o oprávněnosti obecného pojmu vůbec a říci: Pro každou skupinu lidí obsahuje pojem hry právě jen to, co vyjadřuje slovo, které tato skupina pro to má — místo slovo vsak můžeme říci též slova. Jo ováom možné, že jeden jazyk obsáhl jediným slovem odchylné jevové 88 formy daného pojmu >*• "*£?*& & „bsfakci obecného v naäem případě P» **""*£a ^ než v kultuře pojmn hry došlo v |rf*«**£SS volmi vyvinuto jazyky, druhé a to mělo za naskdck,» i*»*»» ^ 8lovai a že které »i uchovaly pro rtano formy ta> *» afe vfc. teto mnohost P°i">-el" «ľy ^ dnoho jediného termínu. ätiku a úhofe, ale nikou pro rybu ^ ^ Rtané náznaky dosvedéup^ au ^ by|a zelo v mnohých kultur, c h .u druhot , vyOThrané, že »n» funkce hry. V toml« «» » m rosob„ěna nějakou v řidne mytologii, kterou ■^MgT druhé straní, bohové porta,«, boha nebo démona - saUmo na ^^ sou často .obnovám vo tfeHtg°« ^ 8poWSné ,„.v rovně* ;W *tu I gennÄnsk.t jazyková skupina se todoBvropekí slovo pro m • b toa slova. v pojmenováni hry rozcM£ m* P£™ „., vMy zna5. iľr;ľ:^Ä::ÄSrdit 0 «u* —. Čínštine a angličtine- Označení pro „hru" v řečtino fteětina má pro ^^^^iSSSSSA dek v ^XJtX™ ňenľľnoU lingvisticky odvodit" Je to neohebná p,ipona, loe.o! BjawAfa - pfeta- fcecké děti hrály .^* ^ ', ," ky ß™'^6" - '"" "a hování lanem, -o^vb« - u »v1 os y, P ^.^ gym. Urále. Úplná samos tat no st totop.Jpo. y J Ma k t(1„ullo bolem pro ncodvoditclnost VV>*** £**& pětina pro .cela speciíickému °— , ^mé ě nc'ž tří slot. Je tu »prvé obecné pojmenován, U^ clymüliwic je zcela pru- «oOSuí, nejběžnější slovo pro mu. ' kem 8C vSak odlisuje „.„ěná: znamená to co P^^S nikterak neomc-od «oJSfa. dětství \„z v, .i» OT» ,. ^ . -* na oblast «^hi\*Ä- oznaěova. různé formy S celou touto skupinou slov je, juk se zda, spojen významový odstín něčeho radostného, veselého, bezstarostného. Ve srovnání s JtuiOuí zůstává slovo uíJúpw, u-Onouu v pozadí. Má významové zabarvení žertovnosti a nepodstatnosti. Zůstává tu však ještě velmi rozsáhlá oblast, která je v naší moderní evropské terminologii součástí sféry hry, kterou však Rekové nevyjadřovali ani slovem ocaiSuí, ani aOvgua; jsou to zápasy a závody. Celé této oblasti, pro řecký život tak důležité, dominuje slovo áytíw. V rozsahu jeho platnosti jo zcela jistě obsažena podstatná část pojmu hra. Pojem nevážnosti, hravosti v nčin zpravidla zřetelné vyjádřen není, Vzhledem k tomu, i pro neobyčejné velký význam, který agón nabyl v helénske kultuře a každodenním život« všech Reků, vytkl mi profesor Bolkestcin, že jsem ve své přednášce „O hranicích hry a vážnosti v kultuře" neprávem zahrnul do pojmu hry i řecké závody, od těch velkých, jež koření v kultu, až po zcela nevýznamné.3 „Mluvíme-li o olympijských hrachy" říká, „přejímáme bezmyšlenkovitě latinský termín, v němž je vyjádřeno římské hodnocení těchto soutěží; to vsak bylo od hodnocení řeckého naprosto rozdílné." Po výčtu riV/.uýcb ion m iigonistiky, které ukazují, jak silné [inistupovala soutěživost celý řecký život, dochází k závěru: „S hrou to všech m > nemělo co dělal, to b\ bylo, jako kd\ bychom chtěli tvrdit, že pro Reky byl celý život hrou!" V jistém smyslu to ovšem úmyslem této knihy je. Přesto, že obdivuji způsob, jímž utrechtský historik trvale ujasňuje naše názory na řeckou kulturu, a přesto, že řečtina není se svým jazykovým rozlišováním pojmu agón a hra osamocena, musím se zcela rozhodně postavit proti liolkestcinovu názoru. Vyvrácení jeho pojetí je vlastně obsaženo ve všem, co bude následovat. Prozatím 60 tedy omezím na jediný argument: Agón v řeckém životě a vůbec kdekoli na světě vykazuje všechny formální znaky hry a vzhledem ke své funkci spadá převážně do rámce slavnosti, to znamená právě do sféry hry. Jo zcela nemožné vypustit závodění jako kulturní funkci ze svazku hra — slavnost—'posvátný úkon. Skutečnost, že v řečtině jsou pojmy lira a zápas terminologicky rozlišeny, si musíme vysvětlit mnohem spíše takto: K utvořeni obecného, všcobsáhlého a logicky homogenního pojmu hra došlo, jak jsme již uvedli, značně pozdě. V helénske společnosti si však agonistika velmi brzy získala tak široký prostor a dosáhla takového ocenění, že si lidé již neuvědomovali její herní povahu. Závodění ve všem a při všech příležitostech nabylo u fleků tak intenzívní kulturní funkce, že bylo přijímáno jako „obyčejný" a plnohodnotný život a nebylo již pociťováno jako hra. 35 Označení pro „liru" v sanskrtu Řecký případ vůbec není osamocen, jak. lined uvidíme. V poněkud pozmoněnó formo se vyskytuje i u starých Indů. 1 tam se pojem hry vyjadřoval různými slovy. SansUrt pro to používal nemíně než čtyř různých, kořenil. Nejobecnější termín pro hru je kríýati. Označuje hru detí, dospelých a zvířat. Zcela obdobné jako termín pro hru v germánských jazycích slouží i pro označeni pohybu větru a vln. Může znamenat poskakování neho taneo v obecném smyslu, bez výslovného vztahu ke hře. Tomuto vý* známu je blízký kořen nfl, který se týká celo oblasti tance a dramatického předvádění. Dimjali vyjadřuje v prvé řadě hru v kostky, zmírněná však též obecné hraní, žertování, Škádlení a dělání si blázny. Původní význam byl asi vrháni, s čím» souvisí i význam paprsky.4 V kořenu las-, z kterého pochází vilúsa, jsou spojeny významy paprsky, náhlé objevení, rozezvučení, pohybování sem a tam, hraní u činnost vůbec nebo provozování něčeho. Substantivem lilu s odvozeninou lUai/ati, jejímž základním významem jo a«i komíhati se, houpati se, je vyjádřena především vzduňuost, lehkost, vadostnost, snadnost a nevýziuminost hry. Kromč toho má JÍM význam ,,jakoby", zdáulivost, napodobení. Tak např. yajnlíUiyá (doslova: s hrou na slona) znamená prostí: „jako slon", ijájcndraUlu (doslova: ten, jehož hrou je slon) člověka, který představuje nebo hraje slona. Ve všech těchto pojmenováních pro hvu je, jak se zdá, východiskem pojem rychlého pohybu. S touto souvislosti se shledáme v mnoha jiných jazycích. Tím ovšem neoheeme říoi, zo tato slova od počátku znamenala pouze takový pohyb a teprve později byla přenesena na hru. Zápolení ve vlastním smyslu se v sanskrtu nevyjadřovalo, pokud je mi známo, žádným slovem pro hru; je zvláštní, že vo Btaré Indii, kde přece byli běžné nejrůznější druhy zápasů, neexistovalo pro ne vlastně žádné speciální slovo. Označení pro „tatu." v čínštino 0 způsobu, jímž čínština vyjadřuje funkci hry, poskytl mi laskavé informace proťesor Duyvendak. Podlo nich i zde chybí ehrnutí různorodých činnosti, které je podle naécho názoru možno sloučit pod pojem hry, do jediného pojmenování. Na prvním místČ stojí slovo wan, ve kterém převažují představy dětské hry. Obsahuje hlavně tyto vedlejší významy: něčím se zabývat, bavit, laškovat (to trijle), dovádět, vyvádět bláznivé kousky, žertovat. Používá se i pro poeitovat, zkoumat, čichat, dotýkat se 36 drobných ozdobných předmětů, a konečně i těšit se světlem městce. Sémantickým východiskem je tedy pravděpodobně: nčco vnímat s hravou pozorností, být do něčeho bezstarostně ponořen. Neslouží k označení hry zručnosti, soutěžení, hry v kostky nebo představení. Pro představení, pro uspořádanou dramatickou hru používá Oíňan slov, která patří do okruhu představ „situace", „poloha", „vystavení". Pro jakékoli soiitéžcní existuje zvláštní slovo Čeng, které je tedy možno naprosto srovnat s řeckým áyiúv, a mimo to i sai, kterého se používá zvláště pro organizované soutěžení o ceny. Označení pro „hru" u Indiánů Jako příklad pro způsob, jímž jo pojem hry vyjadřován v řeči z oblasti takzvaných primitivních kultur či přírodních národů, mohu tu — díky laskavosti profesora Uhlenbecka — popsat stav, který nacházíme v jednom z algonkinsltýeli jazyků, v řeči indiánského kmene Ocrnonožců. Pro všechny dětské hry se používá slovesného kořene koäni. Není možno ho spojovat s názvem nějaké určité hry, označuje dětské hraní vůbec, a to jak hraní žertovné povahy, tak i organizované hry. Jakmile však jde o hry mládeže nebo dospělých, nemluví se už o koäni-, i když jo to táž hra, kterou hrají děti. Naproti tomu sc koäni- rovněž používá v erotickém významu, zvláště pro nedovolené vztahy. K vyjádření hry vázané na určitá pravidla slouží obecný termín kaxtsi-. Toto slovo označuje právě tak hryštčstí jako hry zručnosti a hry síly. Jo tu sémantický moment získávání a soutěživosti. Poměr mezi koäni- a kaytsi- se také do jisté míry podobá — přenesou z výrazu jmenného na slovesný — vztahu ítcílôuí k áyév, ovšem v tom smyslu, že hry s prvkem náhody, které pro Reky patří k 7taí£a>, spadají v řeči Čcrnonožců pod pojem závodění. Pro všechno, co patří do oblastí magicko-náboženské, např. tance a oslava, se nepoužívá ani koäni-, ani ka/Jsi-, Bále mají Cernonožci dvě zvláštní slova pro vítězství, z nichž jedno, umote-, se používá pro vítězství v závodění v běhu, v zápolení nebo ve hře, ale též pro vítězství v bitvě, v tomto případě zvláště ve smyslu „přivodit krvavou lázeň", kdežto druhé slovo, skils-, event, skets-, platí výhradně pro hru a sport. Podle všeho sc tu oblast čisté hry a oblast agonální zcela prolínají. Dále existuje zvláštní slovo pro „prosázet, prohrát v sázkách": apska-. Pozoruhodná je možnost dát slovesu vedlejší význam „míněno nikoli doopravdy", „žertem", a to předponou kip-, která doslova znamená: „zcela krátce, právě jen luk", např. ániu- (říká), kípaniu-, říká žertem, nemyslí to doopravdy. Celkem se zdá, že utváření pojmu hra v jazyce kmono Černá noha není pokud jilií o abstrakci ;l výrazové možnosti příliš odlišné od způsobu řeckého, ale není s ním totožné. Skutečnost, že v řečtino, ve staré indičtine a v čínštino nacházíme rozdílné výrazy pro pojem soutěžení vůbec a pro pojem hry, kdežto v jazyce Cernó nohy je hranice vedena poněkud jinak, mohla by nás přimět k závěru, že Bolkestein mol přece pravdu a že toto jazykové odlišení odpovídá hlubšímu sociologickému a psychobiologickému rozdílu v podstato hry a soutěžení. Takovému závěru však neodporuje pouze veškerý materiál z dějin kultury, o kterém budome dále pojednávat, nýbrž i skutečnost, žo proti jazykům, které jsme právě jmenovali, můžeme uvést celou řadu jazyků navzájem právě tok vzdálených, ve kterých je pojem hry chápán jinak. Kromě většiny evropských jazyků to platí i o latino, japonštino a alespoň o jednom z jazyků semitských. Označení pro „hru" v japonštině Přátelská pomoc profesora Rahdera mi umožnila uvést několik postřehů z japonštiny. Ta má v protikladu k čínštině a v souhlase s moderními západními jazyky jediné, zcela určité obecné slovo pro funkci hry a k tomu so vážící antonymum, pro vážnost. Podstatné jméno asobi a sloveso asobu znamenají hraní vůbeo, uvolnění, obveselení, kratochvíli, výlet, zotavení, rozmařilost, hru v kostky, nicnedělání, ležení bez užitku, nečinnost. Užívá so i pro: hráti něco, představovati něco, napodobovati. Zajímavý je význam „mít vůli, běžet — play", tj. omezená pohyblivost kola nebo jiného zařízení, zcela jako v němčině, holandštino a angličtině.5 Za pozornost stojí i sloveso asobu ve spojení „studovat pod někým", „někde studovat", což upomína na latinské bIovo kudus ve významu škola. Asobu můžo označovat stínový boj, tj. předstíraný zápas, ale nikoli skutečné zápolení: hraniční čára mezi agón a hra tu tedy opět probíhá jinak. Konečně se asobu používá, podobně jako čínského vxm, o estetických čajových společnostech, při nichž so v Japonsku obdivují keramické práce a s pochvalou so nechávají kolovat. Zdá se, žo chybí spo-joní 8 rychlým pohybem, blyštěním, žertováním. Přesnější určení jajtonského pojetí hry by nás nutně zavedlo do hlubšího zkoumání japonské kultury, než je na tomto místě možné. Zde musí stačit jen toto. Mimořádná vážnost japonského 38 - I životního ideálu je skryta za fikcí, žo vse je jenom hra. Podobně jako chevalerie křesťanského středověku, proběhlo í japonské buMdo zcela ve sféro hry. Jazyk si dosud uchoval toto pojetí ve zdvořilostním výrazu asobase-kutoba, jehož se používá vůči vznešenějším osobám. Předstírá no, jako by vyšší třídy dělal}' všechno jen jako hru. Zdvořilostní výraz pro „Přicházíte do Tokia" zní v doslovném překladu: „Hrajete příchod do Tokia", a pro „Dověděl jsem se, že váš otec zemřel": „Dověděl jsem se, že váá pan otec hrál umírání". ToJito způsob vyjadřování je, pokud usuzuji správně, blízký němčině: „Seino Majestát haben geruht",* nebo holandštino: „U gelievo". Urozené osobě je přikládána vznešenost, ve kterě jen vlastní dobrovolné rozhodnutí může být pohnutkou k činnosti. Proti tomuto zahalování šlechtického života do sféry hry stojí v japonštino velmi výrazný pojem vážného, nehry. Pro slovo inajime nacházíme význam}': vážnost, střízlivost, ctihodnost, slavnostnost, též klid, poctivost, slušnost. Souvisí se slovem, které vo známém čínském výrazu ,.ztratit svou tvář" překládáme slovem „tvář". Při použití vo formě přídavného jména můžo znamenat i „věcný, strohý, matter-of-fact". Používá se rovněž v obratech jako: „Je to vážné", „teď ale vážně", „bral vážně něco, co bylo míněno jako žert". Označení pro „hru*' v semitských jazycích V semitských jazycích, jak mé poučil můj nedávno »esnulý přítel a kolega Wensinek, jo významový okruh hry ovládán kořenem liťab, s nímž je zřejmě blízce příbuzné la'at. V témž slovo jsou tu však obsaženy kromě významu hraní vo vlastním smyslu i významy smích a posměšek. Arabské la'iba znamená hraní vůbec, dělání si blázny z někoho a Škádlení. Jidiš-aramej-ské laab vyjadřuje smích a posměch. Kro m é toho má tento kořen v arabštině a syrštinČ í význam „slintání" nemluvněte, pravdepodobné od nafukování bublinek ze slin, jak to vídáme u docela malých dětí, což můžeme klidně chápat jako hraní. Významy smích a hraní so vedle sebe vyskytují i v hebrejském sa/iaq. Pozoruhodný je dalo i význam hry na nějak}'' hudební nástroj, což má arabské la'iba společné ä několika moderními evropskými jazyky. Sémantické východisko pro vyjádření pojmu hry neleží zřejmě pro skupinu semitských jazyků v fcéŽe oblasti jato □ jazyků předcházejícíuh. Později so ještě budeme blíž© zabývat některými jednotlivostmi v hebrejštině, které jsou velmi zajímavé pro ztotožňování agonální činnosti s hrou. Označení pro „hru" v rumunských j a*/, y cích V pozoruhodném protikladu k řečtino a jejím proměnlivým a různorodým způsobem vyjádření funkce hry stojí latina s vlost-nč jediným slovem, které vyjadřuje celou oblast hraní: hidus — ludere.; lusue je pouze jeho odvozeninou. Vedlo toho je iocvs, iocari, avšak se speciálním významem žert. Vlastni hru v klasické latině neoznačuje. Etymologický základ slova ludere, ačkoli ho může být použito pro hemžení ryb, poletování ptáku a šplouchán! vody, neleží zřejmě v oblasti rychlého pohybu, spíše v oblasti ne vážnosti, klamu a posměchu. Ludus, ludere zahrnuje detské hraní, oddych, soutěžení, liturgické předvádění a scénické předvádění vůbec i hru náhody. Ve výrazu larus ludentes znamená „tancování". Pojmový komplex „dodat si zdání něčeho" stojí jasně v popředí. 1 složeniny »Undo, colfatlo, ilfoulú směřují vesměs k významu nepodstatné, podvodné. Od tohoto sémantického základu se odchyluje ludui jednak ve významu veřejných her, které nabyly v římském životě tak velké důležitosti, jednak ve okolním prostředí ve významu soutěž, někdy asi též ve významu cvičení. Je pozoruhodné, že slovo ludus, ludere jako označení pro obecný pojem hry a hraní nejen nepřešlo do románských jazyků, ale nezanechalo v nich, pokud vím, ani nejmenší stopy. Ve všech románských jazycích, tady zřejmě již v rané době, rozšířila speciální slova iocus, iocari svůj významový dosah na hru a hraní a zcela potlačila Indus, ludere. Ve francouzštině nabylo iocus, iocari forem jeu, jouer, v italštině giuoco, gwmre, ve španělštině juego.jugar, v portugalštině jógo, jot/ar a v rumunštině joc, juca.1 Otázkou, mělo-li vymizení Iwlus příčiny fonetické nebo sémantické, se zde nebudeme zabývat. V moderních evropských jazycích překrývá slovo pro hru vůbec obzvlášť, široký okruh. V románských i germánských jazycích se vztahuje na různé pojmové skupiny pohybu nebo činnosti, které nemají s lirou v užším a formálním smyslu nic »molečného. Tak např. použití termínu hra (Spiel), event, hraní (Spielen) pro volný chod, „vůli" součástí nějakého mechanismu jo společné francouzštině, italštině, španělštině, angličtině, němčině a holandštině a též japonštině, jak jsme viděli již dříve. Jako by pojem hraní pokrýval postupně stále větší pole, mnohem větší než u Jtaí£o) a dokonce než u ludere, přičemž se jeho špecifický význam rozdělil do významů jednak lehké činnosti, jednak pohybu vůbec. To je možno pozorovat zvláště u germánských jazyků. 40 Označení |>m ..hru" v »ciiiiáii.sUýeli jazyeícli Jak jsme již dříve uvedli, nemá germánská jazyková skupina žádné společné slovo pro hru a hraní. Podle toho nebyla hra v předpokládaném pragermánském období zřejmě ještě chápána jako obecný pojem. Jakmile se však v každé jednotlivé germánské větvi začalo používat slovo pro hru a hraní, je sémantický vývoj těchto slov naprosto obdobný, nebo smůl správněji: ukazuje se, že so tímto pojmenováním rozumí táž rozsáhlá a mnohdy zdánlivě různorodá skupina pojmů. Vo velmi skrovných památkách gótštiny, které neobsahují o mnoho více než část Nového zákona, se slovo pro hru nevyskytuje, ale z překladu Marka 10,34: xai iuna&pvow aiixtp — kteřížto posmívati se budou jemu — jah bilaikmid ina lze s dosti značnou jistotou usoudit, že gótština vyjadřovala hran! týmž liiikan, které bylo ve skandinávských jazycích obecným slovem pro hraní a je v tomto významu zastoupeno i ve staré angličtině a v německé skupině. V gótštině samé se laikan vyskytuje pouze vo významu skákání. Viděli jsme již dříve, že základním konkrétním významem některých slov pro hru je rychlý pohyb.8 Snad bychom lépe řekli: živý, rytmický pohyb. Tak je v Grimmovč slovníku udán základní význam hornoněmeckého substantiva leich, jehož další významy leží v oblasti hry, zatímco pro anglosaské lácan jsou jako konkrétní významy udány: „Io swing, to wave about", jako loď na vlnách, používá so i o třejietáuí ptáků a plápolání plamenů. Dále slouží lác a lácan, stejně jako staro-nordickč leikr, hilar k označení nejrůznějších druhů hry, tance a tělesných cvičení. V mladších skandinávských jazycích se udržel pro lege, leku téměř výhradně význam hraní. Hojný růst z kořene hra v jazycích německé skupiny spolehlivé osvětlili M. Heyne a ostatní autoři podrobnými statěmi Sjňel a Spielen ve slovníku Deutsches Wörterbuch (X, I 190G). Ze sémantické souvislosti výrazu pro hru je především pozoruhodné, že v němčině sice můžeme „provozovat liru, ein Spiel treiben" a v holandštině „cen spelletjo docn", avšak vlastní příslušné sloveso je spielen (hráti). Hra se hraje, „man spielt ein Spiel". Jinými slovy: při vyjadřování tohoto druhu činnosti musíme opakovat pojom obsažený v substantivu, abychom dostali sloveso. To podle všeho znamená, že ona činnost je tak zvláštního a samostatného druhu, že se vymyká z obvyklých druhů činnosti: hraní (Spielen) není jednání (Tun) v obvyklém smyslu. Jinou významnou skutečností je to, že mámo stále zřejmý sklon oslabovat představu spojenou se slovesem hráti spielen — a platí 11 to právo tak o francouzském jouer, anglickém to play nebo holandském spelen — až k pojmu, kUsrý aide obecně stálo znamená určitou aktivitu, který však má a hraním v užším smyslu spoločnou už jenom jednu z různých vlastností hry, at už je to odstín určité lehkosti nebo napětí a nejistoty o výsledku, nebo představa jakéhosi uspořádaného střídání, nebo jisto svobodné volby. Už dříve jsme mluvili o tom, že hraní vždy '/novu slouží k tomu, aby naznačilo jistou omezenou volnost pohybu. Když byl devalvován gulden (nizozemský zlatý), prohlásil president Nizozemské banky, aniž zřejmě chtěl být nějak poetický nebo duchaplný: „Na tak omezeném území, které '/.bylo pro zlatý standard, han tle gouden standaard niti spelen1'. Výrazy jako „freies Spiel haben" (mít volné pole — dosl.: volnou hru), „etwas fertig spielen'1 (dohrát, skončit s něčím), „es ist etwas im Spiel" (něco je vc hre), které jsou spolčené němčině i holandštině, vesměs svedčí o tom, Že pojem hry vybledl do neurčitosti. Nejde tu ani tak o vědomé přenesení pojmu na jiné představy než ty, které jsou hře vlastní, tedy o poetické vyjadřování; pojeni se spíše do jisté míry sám rozpouští v nevědomě ironii. Není asi náhodou, že středohornoněmecké Sjtkl (sítil) a jeho složeniny se tak hojně vyskytovaly v řeči mystiků. Pozornosti zaslouží i to, jak často Kant používal výrazu jako „hra obrazotvornosti — Spielen der Einbildung", „hra ideí — Spicl der Ideen", „celá dialektická hra kosmologických ideí — das ganze dialektische Spiel der kos- mologischen Ideen". Dříve než přejdeme k třetímu kořenu, který v germánských jazycích vyjadřuje pojem liry, musíme poznamenat, že i stará angličtina, event, anglosasština, znala vedlo tác a pleya i slovo sptiian, avšak pouze v speciálním významu „představovati někoho jiného", event, „zastupovati", vicem gerere. Bylo ho použito např. o beranu, který byl obětován místo Izáka. Tento význam se siee muže vyskytovat i u našeho „spielen", ale není tam základní. Cisto gramatickou souvislostí starouugHckého spelian s obecným spielen v německé skupině se tu nebudeme zabývat.10 Anglické play, to play je z jistého sémantického hlediska obzvláště pozoruhodné. Pochází z anglosaského plega, plegan, které již znamená především hru a hraní, kromě toho však rychlý pohyb, posunek, hmat rukou, potlesk, hraní na hudební nástroj, tedy samé konkrétní úkony. Pozdější angličtin» si podržela mnohé z těchto druhotných významů; napr. u Shakespeara v Eichaxdu 111., IV, 2, 8 n: 42 Ah, Buckingham, now do I play the touch, To try if thou bo current gold indeed — Formou tomuto staroanglickému plegan dokonale odpovídá starosaskó plegan, starohornončmeckó pjlegan, starofrízské plega. Všechna tuto slova, z nichž pochází v přímé linii německé pflegen a holandské plegen, leží svým významem v abstraktní oblasti. Nejstarší význam je „za někoho ručit, za něco nebo za někoho podstoupit nebezpečí nebo riziko".11 V tomto směru pak následuje: zavázat se povinností, něco si vzít k srdci, o něco se starat, něco opatrovat. Pflegen dále označuji! konání nějakého posvátného ohradu, užívá se ve spojení stí substantivem rada (Rot) a též právo (v Rechtspflege, soudnictví), v jiných germánských jazycích je dokonce možno s tímto slovesem spojovat substantiva milost, dík, přísaha, smutek, práce, láska a kouzla, dokonce i přímo — hra.12 Rozsah tohoto slova sahá tedy z velké části až do sféry sakrální, právní a etické. Až dosud se většinou předpokládalo, že vzhledem k odlišným významům pocházejí slovesa lo play a pflegen z různých základních forem, i když stejně znějících. Při bližším zkoumání je však zřejmé, žo obč slova, z nichž jedno vyjadřuje významy konkrétní a druhé abstraktní, se vyvinula z téže významové oblasti, která leží velmi blízko hře. Mohli bychom ji nazvat oblastí obřadu. K nejstarším významům pflegen patří i oslava svátků a vystavování bohatství; odtud je holandské plechlig — slavnostní. Německému Pflicht (povinnost) a holandskému plicht odpovídá, formou anglosaské plihl13 (z něhož vzniklo anglické plight), které však znamená především nebezpečí, dále provinění, vína, skvrna, a konečně phdge, engagement. Sloveso plihian znamená vystavovat nebezpečí, kompromitovat a též zavazoval povinností (verpflichten). 7, germánského plegan vytvořila raně středověká latina plegium, a to pak přešlo jednak do starofrancouzštiny jako pleige, jednak do angličtiny jako pledge. Toto slovo má nejstarší význam rukojmí, důtky, zástava, «.lálo znamená „gage. oftmUle". ti. sázka, vklad. a konečné obřad při přejímání nějakého závazku: pití — odtud tóž prípitok — slib a záslib.14 Kdo by mohl popřít, že se při představách zápasu, vyzývání, nebezpečí ap. pohybujeme zcela blízko pojmu hry? Hra a nebezpečí, nejistá šance, odvážný čin, to vše leží blízko sebe. Snad bychom mohli uzavřít: slovo pflegen a všechny jeho odvozeniny, souvisící jednak s hrou, jednak s povinností, náležejí do oblasti, ve které „je něco ve hře". i;í Hra a boj To nás přivádí znovu ko vztahu liry k zápasu a k boji vůbec. Ve všech germánských jazycích, a nejen v nich, se slova pro biu zpravidla používá Í k označení opravdového boje so zbraněmi. Anglosaské básnictví — abychom se omezili na jediný příklad — je plné takových obratů a výrazů. Boj je heado-lůc nebo beadu--lác, doslova bojová hra, nebo ásc-plega, lira s oštěpem atd. Při těchto složeninách máme bezpochyby co dělat s poetickým přirovnáním, s vedomým přenosem pojmu liry na pojem boje. To snad platí, i když méně zřetelně, i o verši v Písni o Ludvíkovi, která opěvá vítězství západofranského krále Ludvíka III. nad Normany u Saucourtu v roce 881: Spilodun Iher Vrankon — „zde hráli Frankové". Přesto by bylo ukvapené, kdybychom používání slova hra pro opravdový boj přičítali pouze básnické metafoře. Musíme se tu pronést do primitivní oblasti myšlení, v níž skutočný boj se zbraněmi stejně jako zápas nebo agén — jehož oblast se rozprostírá od zcela nedůležité liry až ke krvavému boji na život a na smrt — je chápán stejně jako vlastní hra v jakési základní představo oboustranné zkoušky obratnosti podle určitých pravidel. Z tohoto zorného úhlu nemůžeme v použiti slova hra o boji spatřovat vedomou metaforu. Hra je boj a boj je hra. Pro toto pojetí sémantické souvislosti je možno uvést pozoruhodný příklad ze Starého zákona, o němž jsem se už zmínil při pojednání o pojmu hra v semitských jazycích. Ve druhé knize Samuelově říká Abncr Joabovi: „Nechť, vystoupí nyní mládenci a pohrají před námi" — Surgant piteri et ludanl coram nobis (Král. 2,2,14). Nato vyjde dvanáct mladíků z každé strany a navzájem se usmrtí, a místo, kde padli, je nazváno jménem, které má heroický zvuk. Není pro nás důležité, zda loto vyprávění je etymologickou bájí, která má vysvětlit určité místní jméno, nebo zda v něm vězí historické jádro. Ka čem nám záleží jo to, že tento čin se tu nazývá lirou a že nikde není řečeno: vlastně to vůbec žádná hra nebyla. Překlad ludanl — „nechft hrají" je naprosto správný: hebrejský text tu má tvar $l do vědomí jako samostatná obecná kategorie. Proto právě germánské jazyky, které koncipovaly pojem hry obzvláště široce a určitě, také pojmenovaly tak účinně jeho protějšek. 47 Vsimnonie-li kí bez zretele k jazykovedné strance — po- jmového páru hra—-vážnost ježto trochu blíže, zjistíme, že oba terminy si nejsou rovny. Hra jo pojena pozitívni, vážnost negativní. Obsah pojmu vážnost je určen a vyčerpán negací hry: váznout je nehni, a nic jiného. Obsah pojmu hra není naproti tomu nikterak definován nebo vyčerpán nevážností: hra je něco spéciíického. Pojem hry je vyšáího řádu než pojem vážnosti. NeboC vážnost vylučuje hru, hra však může vážnost do sebe velmi dobře pojmout. Když jsme si takto znovu připomenuli velmi samostatný a zcela prvotní charakter hry, můžeme přejít ke zkoumání herního prvku kultury jako historického jovu. 48