En Guillem de Peitieus Pan Vilém (IX.) z Poitiers, hrabě v Poitou, vévoda Akvitaňský, vládce v Gaskoňsku, Angoulému, Limousin-sku, kníže na území rovnajícím se třetině dnešní Francie, první trobador známý jménem, téměř naprosto nepochybně geniální iniciátor occitanské umělé lyriky, jenž razil i obecnou osnovu kurtoazie. Narodil se roku 1071, v patnáctém roce věku nastoupil po svém otci, jedena-čtyřicet let vládl, zemřel asi roku 1127. Pakliže popudy k umělému pěstění lyriky a nástin dvorné nauky přijal od Arabů, měl k tomu věru příležitostí dost: po svém otci Vilémovi VIII., starém bojovníku proti Maurům (r. 1064), jenž si přál odpočívat mrtev v Compostele, zdědil nejtěsnější styky a vztahy zapyrenejské; jeho dvě sestry jsou provdány do Španěl, za krále aragónskeho, za krále kastílskeho; sám si ve svých třiadvacíti bere za ženu mladou aragónskou královskou vdovu; roku 1115 a roku 1119 se znovu, spojen s Alfonsem I. Bojovným, králem Aragónu, účastní válečně se svým panstvem tažení proti Maurům, poprvé pronikají až do Andalusie. Pokaždé znamená jeho pobyt ve Španělích novou dávku maurského mravu, luxusu a kořisti, novou dávku arabských otrokyň a arabských „ruwahí", básníků a pěvců, na dvoře v Poitiers. Mezitím ještě dvojí násilná návštěva v Toulouse, neboť by se byl rád zmocnil i Languedocu, poprvé roku 1098, když byl tamní hrabě ve Svaté zemi, podruhé roku 1114 za ne-zletilosti toulouského dědice; a jedno vyobcování z církve papežem. En Guillem, vznešený pan Vilém, nebyl ničím méně než příkladným křesťanem. Fatuus et lubricus, praví kronikář Vilém z Malesbury: marnivý a smilný; rozuměj: nádhery- sn milovný mecenáš, toužící po slávě a chvále, a ctitel rozkoší. Uns dels majors trichadors de domnas, říká autor Ttobador-ských životopisů: jeden z největších šálitelů žen; a ještě: Anet lone temps per lo mon per enoanar las domnas, dlouho se toulal po světě, aby klamal ženy. Úhrnem a prostě, jeden z nejzdatnějších panovnických vyhrnovačů sukní v dějinách. Rozhodně z látky, v níž se mohl tajit velký trobador. Zbývá nám po něm jednak jedenáct písní jazykového výrazu již velmi uhlazeného, techniky téměř již cizelersky vybroušené: a snad zde tedy již před ním byla tradice umělecké kultury. Z nich šest je cynicky, ale vtipně neslušných, jednaje zbožným a dojímavým loučením se světem, čtyři jsou z pera zakladatele dvornosti. Pocházejí vesměs z doby kolem 1100. Nic nelze pochválit na mravech vysoce urozeného knížete Viléma a sluší se připojit, že jeho rod zůstal věren tradicím otcovských neřestí. Ale v dějinách kultury se pokryli zásluhou a slávou: trobadorův syn, opět Vilém (X., f 1137), bude oplakávaným ochráncem trobadorů; troba-dorova vnučka Eleonora je onou Alienor z Poitiers (1122 až 1204), jež si ve svých patnácti vezme francouzského krále, a nevydrževši s ním, roku 1152 vévodu Normandského, krále anglického Jindřicha Plantageneta; ani v Paříži, ani v Londýně nenalezne, co bývalo v rodné Occitanii — „Já, Alienor, dopuštěním hněvu božího královna Angličanů," bude psát ironicky papeži —, ale kus básnického a kulturního jihu zasadí všude, kam přijde. Richard Lví Srdce, anglický král a francouzský trouvér, je její vlastní syn. A vlastní dcerou je Marie, vévodkyně v Champagni, Pi-kardii a Artois, rozsévačka kurtoazní kultury v severní Francii, mecenáška a zadavatelka prací Chrétienovi de Troyes, V historii básnické krásy nebylo rodu znamenitějšího. 40 Mám radost z lásky Mám radost z lásky, chci se v ni co nejhlouběji ponořit. A jak bych neměl radost mít, když schnu a toužím po paní lepší než všecky ostatní, které jsem slyšel nebo zhlíd. Nerad se chvástám, Bůh to ví, nechci své štěstí vychválit, leč z těch, jež směla vyklíčit, mé nejvíc žene na plody a nejvíc jasu urodí, jako když do tmy šlehne svit. Jiný, ač touží, nevysní a neumí si představit mou světlou radost, natož mít a vyzkoušet ji na písni. Rok by si možná pohrál s ní, kdyby mu měla čistě znít. Ta, jež má v moci radosti, pohledem umí odzbrojit, jediným sladkým slůvkem, zpít svou usměvavou vlídností. Mít lásku této bytosti, za sto let bys jí nebyl syt. Svou láskou nemoc vyhojí, zlým slovem může usmrtit, krasavci jeho krásu vzít. Moudrý se zblázní kvůli ní, dvorný se v hrubce promění a hrubec pozná něžný cit. Krásnější nikdo neuzří, tu krásu nelze vyslovit. ProtOftchci jenom u ní být, vedle ní se mi podaří navždycky vyzrát na stáří a s věčně mladým srdcem žít. Jestli mě láskou pohostí, budu se umět odvděčit a udělám, co bude chtít, a zachovám vše v tajnosti, vychválím na ní, co ji ctí, a úctu budu před ní mít. Neodvážím se vzkázat jí, nechtěl bych si tím uškodit, a obávám se za ní jít a vyznat, jak ji miluji. Kéž sama jde mi vstříc, když ví, čím by mě mohla uzdravit. 42 41 Kéž každý ví Kéž každý ví, to bych si přál, jak dobrou ražbu jsem já dal té písni, již jsem ukoval v dílně, kde nepředčí mě král. To třeba znát, vždyť verš svůj za svědka bych vzal si bez výhrad. Moudrost i bláznovství já znal. Znám hanbu, strach, znám čest i žal, i odvahu jsem prokázal. A řeknete-li, abych hrál si s láskou snad, pak věru že bych rozeznal, s čím nejlíp hrát. Já poznám, kdo mi přítelem, i kdo mi dobro splatí zlem. Vím, co lze říci úsměvem, znám radost dávat lidem všem, a chci být pak za všechno rovněž odměněn — a nejinak. Chvála buď té, jež v mládí mém naučila mě kouskům všem, jimiž jsem těšil mnoho žen. V hře na polštářích mistrem jsem už napořád a s kterýmkoli sousedem se změřím rád. Svatého chválím Julia, že v sladkých hrách teď mohu já předčit každého souseda. Kdo o radu mě požádá, mohu ji dát: všem vyplatí ta porada se nastokrát. „Mistr" mi každý přezdívá: má-li mě v noci milá má, musím k ní druhý den zas já. Má dovednost je veliká, že kdybych snad tím vydělával na chleba, neměl bych hlad. Ač chlubím se, já v těchto dnec jsem málem moh mít neúspěch, když přinutil mě marný spěch hrát tak, že nemohl jsem dech už popadat. I řekl jsem si: „Všeho nech, jdi pro kabát." Leč ona, plna výčitek: „Nedal jste všechno do kostek, to za můj vklad je malý vděk. Zvyšuji sázku." Hned jsem řek: „Nechci se vzdátj" Zdvih jsem jí hráčský stoleček a začal hrát. Dovednost všechnu do kostek spěchal jsem dát: dvě razí cestu, třetí hned rozbíjí vklad. Málem se mohl stoleček z hry polámat. 47 48 GuiLHEM DE PeITIEU Napíšu vers, neboť jsem spal (Farai UN VERS, POS mi sonelh) I. Napíšu vers, neboť jsem spal, procházel se a vyhříval. Já zvůle plné paní znal i jejich cit, jež umí lásku rytíře v žal obrátit. II. Pro dámu není velký hřích mít zálibu v ctných rytířích, však je-li to fráter či mnich, pak bloudí, žel: tu by pak měli upálit až na uhel. III. V Alvernhe, od Lemozí dál v poutnické kápi jsem se bral: potkal jsem paní de Bernart a de Guari. Jménem svatého Launarta mě pozdraví. GuiLHEM DE PeITIEU Napíšu vers, neboť jsem spal (Farai UN VERS, POS mi sonelh) I. Napíšu vers, neboť jsem spal, procházel se a vyhříval. Já zvůle plné paní znal i jejich cit, jež umí lásku rytíře v žal obrátit. II. Pro dámu není velký hřích mít zálibu v ctných rytířích, však je-li to fráter či mnich, pak bloudí, žel: tu by pak měli upálit až na uhel. III. V Alvernhe, od Lemozí dál v poutnické kápi jsem se bral: potkal jsem paní de Bernart a de Guari. Jménem svatého Launarta mě pozdraví. 54 GuiLHEM DE PeITIEU IV. Jedna v své latině mi dí: „Bůh, pane, nad vámi ať bdí! Pěkný vzrůst váš šat prozradí, jak zdá se mi, leč známe mnoho hlupáků zde na zemi." V Slyšte, co odvětil jsem pak: neřekl jsem ni tak ni tak, neděl jsem ni ryba ni rak, jen toto zde: „Blablabla, blabla, blablabla, ble, blebleble." VI. „Sestro," dí Agnes k Ermessen, „našly jsme, co tak dlouho chcem!" „Náš dům mu bude útulkem, vždyť němý je a záměr náš se těžko jím ven dostane." GuiLHEM DE PEITIEU VII. V plášť jedné jsem se uschoval, ta odvedla mě v teplý sál, kde, vězte, milý oheň plál, praskal a pěl. U velkých polen ohřát se moh jsem, jak chtěl. VIII. Kapouny mi pak daly jíst a, vězte, nejen dva, však víc a nebylo tam služebnic, leč jen my tři. A dobré víno, bílý chléb a koření. IX. „Je-li to, sestro, mazanost, staví-li se nám němým host, dojděme rychle pro náš skvost, pro kocoura, ten naučí ho mluvit hned, když zapírá." 56 GUILHELM DE PeITIEU X. Obludu Agnes přinesla, co velká byla, zježená. Vida ji, jak je strašlivá, bál jsem se dost. Málo jen, abych nepozbyl svou zmužilost. XI. Když dojedli jsme, dopili, svlékl jsem se jim po vůli. To mrzké zvíře daly mi pak na záda: od žeber k patám jedna z nich jím tahala. XII. Náhle za ocas zatáhla a zrůda drápy zaťala; více než sto jsem onehda měl zranění; však nehnul bych se, byť by mě i zabily. GUILHELM DE PEITIEU XIII. „Sestro," dí Agnes k Ermessen, „je němý, mást se nemůžem." „Připravme se teď na koupel a požitek." Týden mi bylo dáno tam mít příbytek. XIV Tam svedl jsem je ojebat sto osmdesát osm krát, že málem krunýř a svůj šat jsem rozedřel, a to mlčím o chorobě, již jsem pak měl. XV Monetě, hned se budeš brát ráno s mým veršem na ten hrad, kde dlí teď paní de Bernart a de Guari: a řekneš jim, ať kocoura hned zabijí! Komentář „Monet" z poslední sloky je jméno zakéře.