Skandovu sídlu nevyrovná svatosti, jako svatostánek umu a představivosti sinhalských řemeslníku nemá na ostrově obdoby. Na první pohled není svatyně Embekke nijak pozoruhodná a neliší se příliš od stoveb běžných v kandyjské oblasti. Samotný chrám tvoři patrová budova čtvercového půdorysu, krytá typickou lomenou střechou, a k němu přiléhá dlouhá sloupová síň. je všech síran otevřená, na prosté asi metr vysoké podezdívce. Směle do výšky vzepjatá valbovó střecha o dvojím sklonu spočívá na čtyřech řadách „kandyjských" sloupů, střídavě seříznutých do tvaru čtyřstěnu a osmistěnu, hojně zdobených řezbomi. Namísto hlavire je každý ze sloupů zakončen čtyřmi konzolami ve tvaru stylizovaného květu lotosu, podepírajícími vazné trámoví střechy, ktorú je pokrytá keramickými taškami. Ke zhotovení sloupů bylo použito pryskyřičnatého dřeva ľr stromu gammalu (Pterocarpus marsupium), který je na ostrově poměrně vzácný a roste hlavně v okoli někdejšího sídelního města sinhalských králů Gampoly. Dá-ll ss věrii ústnímu podání, tvořily tyto sloupy souSáji audienční síně gampolského královského paláce a byly sem převezeny, když dvůr mu, sel na přelomu 14. o 15. stol. hledat bez. pečnéjsi sídlo o přestěhovat se do Kótté no, západním pobřeží. Na sloupech jsou v nízkém reliéfu vyvede, ny konvenčni sinhalské dekorativní motivy _ labutě, dvojhlaví orli, sloni a lvi, složité rošt. linné ornamenty, mytické nestvůry (makary) a mořské panny, ale i výjevy ze života, muij i ženy zachycené v ladném o plynulém po. hybu, hudebníci a tanečníci, zápasnici v zó. palu boje. vojáci i kojicnici. to vše zobrazení stylem, jemuž nelze upřít výrazovou robust, nost. kompoziční vyváženost a plasticitu. Embekke vzniklo ke chvále kataragamského boha; dokázalo však mnohem víc. Po staletí vzdává chválu ušlechtilému dřevu i dávným tvůrcům, kteří je dovedli umělecky ozvláštnit( vdechnout mu řivat pro potěšení své i při. stich pokolení. vky Oi*J. \w (**:.&) I z- Nechanské národy a národnosti ČLR V Mongolové a jim příbuzné národy a národnosti ČLR JOSEF KOLMAŠ Itpo nechanských národoch a národnostech ■ioleiejicich k etnolingvistickým čeledím tibeto-.harmske. čuongsko-tungské, miaosko-jooské, jiotnomské. mon-khmerské a malajsko-indonéské, ,11 svůj domov zhruba v celé jižní a jihozápadní polovine Cíny (viz Nový Orient 1980, čis. 6 a ;981. čis. I a Ti. zaměříme ve zbývajících třech ponocováních našeho seriálu pozornost na nó-lodnoilní situací v severní, severovýchodní o se-íerp!ápadní polonině Cíny, která se rovněž vy-SHcuje poměrně velkou o pestrou koncentraci nechonského obyvatelstvo náležejícího ke zcela odlišným •stnollngvistickým čeledím, a sice mon-golské. tunguzsko-mandžuské. korejské a turkické. ivopcim jednu společnou rodinu altajských národů a jazyku, a také ke skupině národů a jazyků indoeviopských. V této stati pojednáme pouze o národech etnollngvistické čeledi mongolské. K mongolským národům o národnostem CLR se počítají především vlastni Mongolové, dělení do mnoha územních o historických skupin (viz níže), o dále Tungsiangové, Pooanové, Monguoii (Tchuové) o Dahuři. Tylo národy a národnosti nacházíme v dlouhém pásu severní Činy táhnoucím se od Chej-lurig-ťlongu no nejzazším severovýchode přes Tl-lln, Lioo-ning, Vnitřní Mongolsko. Chucjskou autonomní oblast Ning-sia, Kan--5U a Čching-choj až po Sln-fiong no nejzazším severozápadě. Jejich celkový počet podle údajů z roku 1978 dosahuje 2.9 mil. obyvatel, z čehož na početné nejsilnější Mongoly připadá rovných 2,6 miliónu. Zatímco Mongoly nacházíme roztroušené v celém zmíněném pásu, Tungsiangy a Po-óany nacházíme hlavně v Kan-su o Cching-choji, Monguory v Cchíng-chajl a Dahury v Chej-lung-•ťiongu. Z uvedených pěti národnosti máji k dnešnímu datu své vlastní autonomní Jednotky pouze Mongoli (1 autonomní oblast. 3 autonomní kraje a 7 autonomních okresů), Tungsiangové (1 au tonomni okres) o Dahuři (1 autonomní chošún). Mongolské jazyky, kterými se hovoří na širých prostorách Vnitrní Asie od Volhy až po Amur. € odstavuji samostatnou větev altajského Jazyko-ho^ kmene a potři k nim zejména vlastni mon-golitino, již se mluví v MoLR a ve Vnitřním Mongolsku, dále burjotština a kalmyčtina (v SSSR), tungsiangšlina. paoanština, monguorštino o dánština (v CLR) a mogholština (v Afghánistánu). MONGOLOVÉ (činsky Meng-ku-cu) se řadí svým počtem 2,6 mil. osob no osmé místo mezi ostatními nechanskými národy CLR (za Cuangy, Lfiueje. Ujgury, ly. Miaoy, Tibefony o Mandžuy). Gfnjti Mongolové, Jak už řečeno, jsou součásti liru rodiny mongolských národů, k níž mimo hranice CLR patři ze/měno mongolské obyvatelstvo dnešní MoLR (Chalchové a další), Burjatl v Bur-jatskóASSR a Kalmyci v Kolmyeké ASSR a další". Mongolové CLR se z hlediska etnického a jazykového děli na rodu historických kmenů, jako jsou kupř. Alašaní, Barguti. Čachoři, Charčinové, Chorčinové, Ordosané, Suniti, Tümeti, Odzemči-nové a mnozí dolši, žijící ve Vnitřním Mongolsku, Liao-ningu, Chuejskó autonomní oblasti Ning-sia a Kan-su i dále Chošúti, öleti o Torgúti (někdy souhrnné nazývaní Ojraty) v Sin-ťiangu; Dörbeti a Gorlosové v Chej-lung-fiangu a Ti-linu; o Ko-kenúřané, tj. kokenúrítí Mongolové, v provincii Čching-chaj. Různé velké skupiny vlastního mongolského obyvatelstva ČLR najdeme kromě toho také v Che-pěji, Che-nanu a dokonce až v Jün-• nanu. Z celkového počtu čínských Mongolů jich ve vlastni Autonomní oblosti Vnitrního Mongolska (zřízena 1. 5- 1947 na osvobozeném území Cíny ještě před vyhlášením CLR; původní rozloho okolo 600 tis. kma byla v letech 1954-69 rozšířena na 1400 tis. km\ poté zredukována na pouhých 400-450 tis. kmJ a od července 1979 znovu stanovena na 1400 tis. km2; hlavni město Chuch-chot) žije - podle údajů z roku 1972 - pouhých 300 tisíc. Vzhledem k velkému počtu čínských přistěhovalců představuji Mongolové ve vlastní autonomní oblosti pouhých 5 % všeho obyvatelstvo dané oblasti (6240 tisíc v roce 1972) a jsou zde v pravém slova smyslu národnostní menšinou. Ostatní Mongolové žiji ve třech vlastních autonomních krajích, a sice Bajangol (zřízen 1954, administrativní centrum Kuria) a Borotala (zřízen 1954, administrativní centrum stejného jména), oba v Uj-Íurské autonomní oblosti Sin-flang, o ChaJ-si zřízen 1954, administrativní centrum Te-llng-cha) v provincii Čching-chaj (společný pro Mongoly, Tibeťany a Kazachy) o dále v sedmi autonomních okresech; Dorbetském v provincii Chej-lung--tiang (zřízen 1956), Charčinském levém a Fusin-ském v provincii Liao-nlng, Gorloském předním v provincii fi-lin (zřízen 1955), Supejském v provincii Kan-su, Chenanskóm v provincii Cching--choj (zřízen 1954) a Choboksarském v Ujgurské autonómni oblasti Sin-fiong (zřízen 1954). Etnogenetlcký a historický vývoj čínských Mongolů je až do počátku tohoto století v podstatě shodný s vývojem u Mongolů v dnešní MoLR. I když otázka vlastního etnického původu Mongolů stále ještě zůstává neobjasněná, zdá se být jisté, že na utvářeni mongolského etnického společenství se podílely jak staromongolské, tak staroturecké (turkické). tak i některé tunguzsko--mandžuské (paleoasijské) kmeny obývající v různých dobách rozsáhlé prostory Vnitrní Asie, je- jimž přirozeným centrem Je území dnešního Mongolska, V čínských pramenech se s těmito etniky setkáváme nejčastéji pod názvy Siungnuové, Wu-suni, Tungchuové, Tunglové ad. Kmenový svaz kočovnických Slungnuů (Hunů), který se na území Mongolska udržel od 3. stol. pf. n. I. do kon-ce 1. stol. n. I„ byl vystřídán nomádskými kmeny Sienplů, jejichž državy sahaly Jednu dobu od Ussurí na východě po Ural na západě a od Sa-janských hor na severu až po čínskou zea" na jihu. Sienpie na území vlastního Mongolska pok vystřídali 2oužan! (těž 2uanjuani: na Západě námi Jako Avoři), pod jejichžmoci se tylo pn story nacházely ve 4.-6, oltajští Turci (6.-8. stol klódoji zachované rúnov nimi jiný turkický národ o konečně v 10.-12. sto (Lioo), jejichž původ vodí řeky Llao K vytvořeni lého v povodí nocenlm kmť Najmanů ad-, rychlé rozšířeni nem Temudžina který si v relati' taženi podrobil kmeny. Tim byli nost, upevněny stol. Za Zoužany přišli ; Jejích přítomnost do- ! nápisy na Orchonu), za - Ujguři (9.-10. stol,), eil protomongolští Kitani last se nacházela v po- :he v severovýchodní Čině. rlastniho mongolského státu vznik- řek Ononu, Cherlenu a Túly sjed- lových svazků Mongolů, Kerejtů. došlo počátkem 13. století. Zrod a nového státu jsou spjaty se jmé-, zvaného Čingischán (1162-1227), *| provádí v rodném jazyce, tj. mongolsky. Mono» : í5-;: Na ró:-se těží tatí aj. S rozM-n! sítě (ú» spojující P* visi také ri» Chuch-cha v ohledu osvé ovém Někdejší negr amot zaměřená klá terni nahrazeny páv nnou ny školy nejrůzněji funguje vl< istni vnitř demie věd tu má s Vnitřním Mongolsku na rozdíl od MoLR ) roku 1941 zavedeno nově písmo, vytvo-základě ruské azbuky doplněné o dvě ,živó dosud staromongolského pis-jdshora dolů s řádky psaný- dělstvi. Skot chovojl především Jako tažnou silu a) P' iství se obyvatel- mMĽnaolské obyvatelstvo CLR se tradičně hlás , ,^,r,'ľk»mu buddhlsmu (lamalsmu), který se mo-i Manooly 'O»"" uř v druhé P°l°vině 16. sto. ?,; Dnes Jeho vliv však stále více upadá, př-JMŠim »e městech, a lamaistické náboji udržuji; především mezí pasteveekým ''TuNGSIANGOVÉ (190 tis. osob) žiji Lon-čou v provincii Kan-su, kde pro 1956 zřízen v Chuejském autonomr vlastni Tungsiangský autonomn nistrativnim centrem Suo-nan-pa. od ostatního mongolského oby měla na Tungsiangy hluboký iazyk - tungsiangštiia - si v samostatného vývoje uchoval radu archaických prvku ui ni nikl (5 vrt*' Lin-sio s odm: izola ského ho se fungs COŽ S' lo, I Kup íedalo- ně byl m kraji okres Staletá Jtelstva Předně jejich důsledku relativně hoval které v Jiných mongolských dialektech dnes locházime, a také do jeho slovníku pro- elké množství slov čínského a arabsko-per- původu. Za druhé, v důsledku dlouholeté- ižití s muslimskými Chueji převzali od nich jngové také Islám sunnítského vyznáni. projevuje v celkovém způsobu jejich živo- diváni, ve zvycích a náboženských svátcích. sňatek tungslangských dívek je přípustný chy nebo ste, Chuejovó edl Tung století só iu západ, pouze ! slangov Podle tradice \r nich míst ve 13. zajišťovali ochra Dnes je hlavním zaměstnáním Tungsia mědělstvi, provozované v podhorských a hor ských podmínkách (pěstuje se pšenice, žito a brombory. které představují hlavni potravu oby- f, ať už to jsou Tung-Paoanové či Salaři. iangy do jejich dneš-(i Čingischán, aby tom lích hranic Jeho držav. agů chov dobytkc i výroba Jsou jen málo i nemají vlastni písmo, o při mešitách vede j písma, tak otel) máck< gové školác ského znakovéhi arabského. PAOANOVÉ p piny malých neel nimi sídly jsou Un-sio v Kon-su. jednak autonomní kraj Chuang-nan se podle tradice začali přem teti- Tato příslušnost k dvěmi kulturně odlišným prostředim se v minulém století smisllc Salary, kteří Jsou muslimského I některé zvláštností Jazyka Pao Remesla a do izvinuté. Tungsian-tak se výuka ve k na základě čin-a základě písma skú- tri svým počtem 6 tisíc do anských národnosti. Jejich hlov- dnak Chuejský autonomní kraj sedící s ním Tibetský v Cching-chaji, kam sťovat už ve 14, sto- i etnicky, jazykově a (menši část Paoanů i také s turkickými vyznáni) určuje nů o Jejich ná- boženství. Paoonština si nejen uchovala řadí. archaických rysů dávno vymizelých ze současného jozyko Chalchů v MoLR i Ojratú v CLR. ale novic přijalo velké množství prvků z čínštiny a tibetštiny. Cchingchajským dialektem paoanštiny ho-Paoanů také spolu s nimi tam žijící »Oři krom Mong Ppoonové mi íchingehajsti buddhismu (li Paoonů vyká; mi národy Tu Tibeťonů. Její V náboženském ohledu jsou kansuští nustimové sunnitského vyznáni, kdežto anové se hlási k tibetskému smu). Příbytky, sirovo, odíváni méně jíž na maso. Z řemesel těší ražba do stříbra o výroba nožů MONGUOROVE, čínsky zváni Tchu-cu (tj. domorodci), žijí 120 tisíc při dolním toku v nejvýchodněji! části provinci roku 1954 zde měli zřízen vlasti Chu-ču, jenž byl později zrui spolu s územím dalších čtyi přetvořeno ve „zvláštr vlněni správou" (1974) ejvětší slávě eky e Cc Tchu-žen či slkovém počtu Ta-tchung-che hlng-chaj. Od tonomni okres 3 jeho území ■dnlch okresů oblast pod přímou pro-Z etnického hlediska pro- bodne rysy se sousedni-gsiangů, Salarů, Ciňanů, Chuejů h hlavním zaměstnáním je země- (No Monguoři složitým utvářecim procesem. Vši obecně se má za to. že dnešní Monguoři představuji výslednou kombinaci původního historického lidu Sien-pl s pozdějšími elementy západo-mongolským (tumetským), turklckým (ujgurským). tibetským (čchlangskym) a čínským. Patrné jsou rovněž stopy vlivu severních Chuejů neboli Dun. ganů. Podle vlastni tradice byla nynější mongu-orská sídliště zakládána ve 13.-14. století jako vojenská stanoviště sloužící k ochraně západních hranic juanské říše proti nájezdům Tibeťanů. Dnes je hlavni činností Monguorů zemědělství (ječmen, proso, brambory, dýně, tykve); chov dobytka, lov a rybolov plní úlohu doplňkového zaměstnáni. Kůň je u Monguorů pokládán za posvátné zvíře a slouží pouze k jízdě, nikoli k taháni či nošen! nákladů. Je mu také věnováno přední místo v monguorském folklóru. S tím také souvisí úcta, již se u Monguorů tradičně těší řemesla tak či onak spojená s koněm, jako zhotovováni houní pod sedlo, výroba a zdobení koňské strůje otd. V náboženském ohledu se Monguoři hlási k tibetskému buddhismu (lamalsmu), vedle toho však praktikuji samanství a pod vlivem Číňanů i kult předků. Monguorský jazyx představuje specifickou odnož mongolských jazyků a svou stavbou o fonetickými zvláštnostmi má nejblíže k západomon-golským (ojratským) nářečím. V důsledku míšeni se sousedními etniky proniklo však do mon-guorštiny velké množství slov tibetského a čínského původu. Většina Monguorů také tradičně kromě vlastního jazyka ovládá ještě buďto tibetštinu nebo čínštinu, připadne paoanštlnu či turkickou salarštinu. DAHURI. též Daguři, Douři ap> -chu-er, resp, Ta-wo-er-cu), jsou skupiny mongolských národů ČLR, počet se udává čľslem 70 tisíc c na severovýchodě Činy v provil -ťiang, kde mají zřízen vlastní c šún čili korouhev [< Morindawa. v Evenckém cha a v m. v jejich okolí v Sin-tiangu, (Cugučok) n< V ohledu etni huři Jsou pí nich pochází „Cathay", označujíc! Ci Íenetickém vývoji přistc y tunguzsko-mandžuské bylo údolí horních toki odkud je teprve v 17. století čehingská nechala vystěhovat do povodí řeky Nu posl Její, (čínsky To-sledním ze h celkový žiji převážné cil Choj-lung-utonomní cho-hev (c'-č'-čchi: odpovídá okresu) Kromě toho je tady nacházíme ješté autonomním chošúnu, v okrese But-stech Ciclkaru, Fu-jú a Chajlaru a II. Menši část Dahurů žije rovněž i a sice v okolí města Tcha-čchengu hranici s Kazašskou SSR. se má zo to. že Da-kých Kltanů (od rehalcké anglické vodu samo :kého pú ibuznými historie ruské „Kltaj" i c i), k upily , Jejich řek Am ilmž v ještě pů vý přítok Sungari). Pr. dalším etno-některé p.v-odnimi sídly Arguně. vláda ťiang pome vysokou kulturní úroveň zaujímali Dohuŕi tradičné výinamná místa ve vojenské a civilní správe své oblasti. Dahurský jazyk si dodnes uchoval některé atchaieké rysy staromongolských dialektů 13. ni 14. století, jak je známe z dochovaných písemných památek. V jeho dnešním slovníku však nacházíme již velké množství slov tunguzsko-mandíuského původu. Ve 20. letoch našeho století byl učiněn pokus vytvořit vlastní dahuiské písmo na základě latinky. To se všok neujalo a v roce 1957 přešli Dohuři na písmo, odvozené z ruské grafiky. Dahuíi představuji typický zemědělský |jj který se již od nepaméti věnuje pěstováni obil kaollangu (sorgho), prosa, sóje, konopi, bob™ brambor, baklažánů, dýní, tykví, tabáku atd. ty' velkém chovají též koně a skot a no rozdíl J ostatních Mongolů (s výjimkou toliko Monguoríi provozuji rovněž rybolov, včetně zimniho loyi ryb no zamrzlých řekách. Vysoké úrovně u Do. hurú dosahují též nejrůznější řemesla, zejmérm kovářství, zpracovatelstvi dřevo, kovu a kůže. pf|. pravá semišc a výrobků z něho atd. V nábožen' ském ohledu jsou Dohuři povětši lě sarnanist,; jen menší část se jich hlásí k lomaismu Í4 i|j Podařená tvrzení nepodařených žáků Asie je kolébka všech národů, které se tam narodily. Indie lákala moŕeplavce tím, že si neměli čim okořenit jídlo. V Egyptě je posvátným bohem vůt. Slunce nejvíc sviti v nejtemnější Africe. Na Sahaře žiji lvi, kteří svědomité hubí nepřátele. Lékařská věda v Egyptě dosáhla velkého rozvoje diky konzervováni múmii. Po poušti jezdi velbloudi na dvouhrbých beduínech. Černoši máji tmavou pleš. Nil je Vltavo plná krokodýlu. Ještě donedávna byli Afričané součásti kolonizátora. V nově vzniklých afrických státech nejsou ani železnice ani mnoho silnic. Dobytek se tom proto tnuU převážet k moři pěšky. Karavany táhly poušti, protože nebyl jiný dopravní prostředek, který by nezemřel Žízní. Na Sahaře si děti hraji nejruději v písku. Tak staré domy jako pagody a pyramidy se ui dnes nestaví. Sfinga nebyla žena ani muž. Pravda jo někde uprostřed. Ve Střední Asii jsou místa, kam chodili bloudit cizinci a tím vznikaly mapy. Zaznamenal Václav Richter Ideologie a propaganda v Asyrské říši JANA PECIRKOVA první tisíciletí pí. n. I. bylo svědkem zrozeni nrvnich velkých Uli o spolu s nimi I nejstarší imperialistické" ideologie. Tato ideologie byla v podstate pokusem o systemizad a zdůvodněni nadvlády menšiny nad většinou, zdůvodněním nerovnováhy a nerovnosti. Nebyla tedy zrcadlem společenské reality, nýbri naopak, tvořila jakýsi .převrácený obtai" této reality. Jejím účelem hvlo dodat vládnoucím vrstvám, které byly nosi-lelem o současně i hlavním příjemcem výhod impciloll5tÍcké politiky, většího oprávněni na monopolizaci politické moci o ekonomických výhod. V ovládaných vrstvách vytvářela Imperialistická ideologie jakési falešné vědomí, které je nutila jednat proti vlastním zájmům. S vývojem starověkých říši se měnil i charok-tor jejich ideologie, která postupně ztrácelo svůj tradiční, lokálni ráz a vyvíjela se směrem k univerzalismu. Stále větši důraz byl kladen no překonáni jednotlivých kulturních a společen-íkých odlišnosti a na vytvořeni jednotné, univerzálni civilizace v lámci jediné říše. Tato idea uníverzalismu byla nakonec formulována v „pru Romana" říše římské. Ideologie asyrské řiše, nejstarší rise 1. tisíciletí pi. n. l., je však ještě pevně spjata s tradičními náboženskými o kulturními představami mezopotámske společnosti předcházejících období. Fto správně chápáni asyrské imperialistické ideologie nestačí, přeložíme-lí její ideologické poselství do našeho kódu politických a ekonomických termínů. Této ideologii můžeme rozumět jen tehdy, porozumírne-li charakteru společnosti, která ji zrodila. Vznik asyrské řiše byl výsledkem politických a ekonomických zmén na konci 2. tisíciletí pr. n. I. Příčinou těchto změn byla krize tradičního politického a ekonomického systému států 2. tí* sídleti. Důvody a průběh tito krize dosud neznáme. Víme však, že v jejím důsledku došlo k obrovskému pohybu obyvatelstva v celé ob> losti východního Středomoří. V průběhu invaze tzv. morských národů zanikla chetitskó tiše a ía-da stálů v Sýrii, byl vážně politicky oslaben Egypi. Zhroucení států v Sýru otevřelo cestu vlně kočovných aramejských kmenů, jejichž hlavni nápor směřoval proti Mezopotámii. Jižní Mezopotámie, Babylóníe, se náporu přistěhovalců nebránila a Aramejci se v Babylónu postupně usazovali a asimilovali. Tento proces vsak trval několik staletí o v jeho průběhu trpěla Babylóníe decentralizaci a nestabilitou. Severní Mezopotámie, Asýrie, se postavila Ararnejcům na zoufalý odpor a po dlouhém období vyčerpávajících válek se podařilo Asyřanúm nápor Aramejců zastavit. V průběhu těchto bojů se ale změnila tradiční struktura asyrské společnosti. Především byla posílena neomezená autorita státu ve všech oblastech života společnosti a současně se asyrská společnost výrazně míli-tarizovala. Všechny materiální a lidské síly asýrskeho státu byly zaměřeny na vytvoření a udržováni účinného vojenského mechanismu, který se po potlačení aramejské _ invaie stal nástrojem, a patrné i jednou z príčin vzniku říše, která od 9.-7, stol. pi. n. I, ovládala podstatnou část Předního východu. Charakter sociálni, politické a ekonomické struktury asyrské říše ovlivňovaly dvě protichůdné tendence — nová a tradiční. Nové formulovaná imperialistická politika se dostávala do konfliktu s tradiční sociálně ekonomickou strukturou společnosti, která nedostačovala požadavkům imperialistických politických cílů, zejména požadavkům na dostatečný příliv surovin a lidské síly. Svědectvím tohoto konfliktu jsou občasné krize, jejichž následkem byla dočasná decentralizace řiše. Podmínkou existence a funkce říše bylo silná centrální vládo, kterou reprezentovala neomezená a nepodmíněná moc jediného člověka -asýrskeho panovníka. Fanovník měl monopolní právo na ekonomické a lidské zdroje společnosti. Toto právo se realizovalo přímou hospodářskou závislostí velké části obyvatelstva na paláci, povinností platit dané. pracovat na státních stavbách, sloužit ve vojsku a v byrokratickém aparáte. Tato poslední povinnost bylo současně i privilegiem, neboť funkce v královské administrativě bylo jediným zdrojem bohatství I politické moci. V průběhu dějin asyrské říše byly totiž tradiční aristokratické skupiny téměř úplné by-rokratizovány, takže jejich závislost na panovníkovi bylo takřka absolutní. Ale i uvnitř této služební šlechty se prosazovaly tendence k její translarmaci v dědičnou aristokracii. Opozice zbytků tradičních aristokratických skupin, boj o úřady spolu se snahou byrokracie udržet úřady a půdu v dědičném vlastnictví, vedly ke konfliktům, ve kterých část horní vrstvy mohla odepřít podporu panovníkové politice. Asýrie rtuznala legalizované formy politické opozice, a proto se nejkrajnější forma opozice projevovala pouze palácovým převratem a vraždou panovníka. Ovládané vrstvy asyrské společnosti byly odsouzeny k naprosté závislosti na státu a k politické pasivitě. Jejich pasivní odpor se mohl projevit pouze formou útěku. Monopolní postavení asýrskeho státu se odráží