Doplnění gramatiky 5. lekce (Bartoňkova skripta) 3. konjugace Slovesa 3. konjugace jsou v 1. osobě indikativu prézentu aktiva zakončena -ō, v infinitivu prézentu aktiva -ere (proti zakončení -eō, -ēre u sloves 2. konjugace). Kmen těchto sloves je zakončen na souhlásku (tzv. souhláskové kmeny). Časujeme je podle vzoru legō, ere (kmen leg-). Mezi kmenem slovesným a osobními koncovkami stojí v jednotlivých osobách vkladné samohlásky i, e, u. aktivum: sg. pl. 1. leg-ō čtu leg-i-mus čteme 2. leg-i-s čteš leg-i-tis čtete 3. leg-i-t čte leg-u-nt čtou pasivum: sg. pl. 1. leg-or jsem čten, čte se o mně leg-i-mur jsme čteni, čte se o nás 2. leg-e-ris jsi čten, čte se o tobě leg-i-minī jste čteni, čte se o vás 3. leg-i-tur je čten, čte se o něm leg-u-ntur jsou čteni, čte se o nich Imperativ Imperativ sloves 3. konjugace v 2. osobě singuláru tvoříme přidáním koncovky -e k prézentnímu kmeni slovesa; tvar pro 2. osobu plurálu se tvoří přidáním koncovky -te k slovesnému kmeni, rozšířenému o vkladnou samohlásku i. 2. os. sg. 2. os. pl. leg-e! čti! leg-i-te! čtěte! Několik sloves 3. konjugace má nepravidelné tvary imperativu 2. osoby singuláru: dīc! „řekni!“ (dīcere „říkat“), dūc! „veď!“ (dūcere „vést“), fāc! „dělej!“ (facere „dělat“) Infinitiv Infinitiv prézentu aktiva sloves 3. konjugace tvoříme přidáním koncovky -re k prézentnímu kmeni slovesa, rozšířenému o vkladnou samohlásku e, infinitiv prézentu pasiva pak přidáním koncovky -ī ke kmeni slovesnému. Infinitiv prézentu pasiva 3. konjugace je odlišný od infinitivu prézentu pasiva ostatních konjugací, protože se v něm neobjevuje -r-. aktivum pasivum leg-e-re číst leg-ī být čten 4. konjugace Slovesa 4. konjugace jsou v 1. osobě indikativu prézentu aktiva zakončena -iō, v infinitivu prézentu aktiva -īre. Kmen těchto sloves je zakončen -ī (tzv. ī-kmeny). Časujeme je podle vzoru audiō, īre (kmen audī-). Ve třetí osobě plurálu aktiva i pasiva vkládáme mezi kmen slovesa a osobní koncovku samohlásku -u- (podobně jako ve 3. konjugaci). aktivum: sg. pl. 1. aud-i-ō slyším aud-ī-mus slyšíme 2. aud-ī-s slyšíš aud-ī-tis slyšíte 3. aud-i-t slyší aud-i-u-nt slyší pasivum: sg. pl. 1. aud-i-or jsem slyšen aud-ī-mur jsme slyšeni 2. aud-ī-ris jsi slyšen aud-ī-minī jste slyšeni 3. aud-ī-tur je slyšen aud-i-u-ntur jsou slyšeni Imperativ Imperativ sloves 4. konjugace v 2. osobě singuláru odpovídá slovesnému kmeni; tvar pro 2. osobu plurálu se tvoří přidáním koncovky -te ke kmeni slovesa. 2. os. sg. 2. os. pl. aud-ī! slyš! aud-ī-te! slyšte! Infinitiv Infinitiv prézentu aktiva sloves 4. konjugace se tvoří přidáním koncovky -re ke kmeni slovesa, infinitiv pasivní pak přidáním koncovky -rī k témuž kmeni (podobně jako u sloves 1. a 2. konjugace). aktivum pasivum aud-ī-re slyšet aud-ī-rī být slyšen Imperfektum sloves 3. a 4. konjugace Indikativ imperfekta sloves 1. a 2. konjugace se tvoří vsunutím -bā- mezi slovesný kmen a osobní koncovku. U sloves 3. a 4. konjugace se před tuto příponu přidává vsuvný vokál -ē-, tedy -ēba-. Přehled časování všech konjugací aktivum: singulár 1. laudā-ba-m chválil jsem monē-ba-m napomínal jsem leg-ē-ba-m četl jsem audi-ē-ba-m slyšel jsem 2. laudā-bā-s monē-bā-s leg-ē-bā-s audi-ē-bā-s 3. laudā-ba-t monē-ba-t leg-ē-ba-t audi-ē-ba-t plurál 1. laudā-bā-mus monē-bā-mus leg-ē-bā-mus audi-ē-bā-mus 2. laudā-bā-tis monē-bā-tis leg-ē-bā-tis audi-ē-bā-tis 3. laudā-ba-nt monē-ba-nt leg-ē-ba-nt audi-ē-ba-nt pasivum: singulár 1. laudā-ba-r byl jsem chválen monē-ba-r byl jsem napomínán leg-ē-ba-r byl jsem čten, četli mě audi-ē-ba-r byl jsem slyšen 2. laudā-bā-ris monē-bā-ris leg-ē-bā-ris audi-ē-bā-ris 3. laudā-bā-tur monē-bā-tur leg-ē-bā-tur audi-ē-bā-tur plurál 1. laudā-bā-mur monē-bā-mur leg-ē-bā-mur audi-ē-bā-mur 2. laudā-bā-minī monē-bā-minī leg-ē-bā-minī audi-ē-bā-minī 3. laudā-ba-ntur monē-ba-ntur leg-ē-ba-ntur audi-ē-ba-ntur Futurum sloves 3. a 4. konjugace Slovesa 3. a 4. konjugace tvoří budoucí čas v 1. os. sg. aktiva i pasiva příponou -a-, v ostatních osobách příponou -e-/-ē-, které vkládáme mezi kmen prézentu a osobní koncovku. Futurum sloves 3. a 4. konjugace končí na: aktivum -am -ēs -et -ēmus -ētis -ent pasivum -ar -ēris -ētur -ēmur -ēminī -entur Přehled časování všech konjugací singulár 1. laudā-bō monē-bō leg-a-m audi-a-m budu chválit, pochválím budu napomínat, napomenu budu číst, přečtu budu poslouchat, uslyším 2. laudā-bi-s monē-bi-s leg-ē-s audi-ē-s 3. laudā-bi-t monē-bi-t leg-e-t audi-e-t plurál 1. laudā-bi-mus monē-bi-mus leg-ē-mus audi-ē-mus 2. laudā-bi-tis monē-bi-tis leg-ē-tis audi-ē-tis 3. laudā-bu-nt monē-bu-nt leg-e-nt audi-e-nt singulár 1. laudā-bo-r monē-bo-r leg-a-r audi-a-r budu (po)chválen budu napomínán, budu napomenut budu (pře)čten budu (u)slyšen 2. laudā-be-ris monē-be-ris leg-ē-ris audi-ē-ris 3. laudā-bi-tur monē-bi-tur leg-ē-tur audi-ē-tur plurál 1. laudā-bi-mur monē-bi-mur leg-ē-mur audi-ē-mur 2. laudā-bi-minī monē-bi-minī leg-ē-minī audi-ē-minī 3. laudā-bu-ntur monē-bu-ntur leg-e-ntur audi-e-ntur Přehled konjugací Příslušnost slovesa ke konjugaci poznáme podle zakončení 1. os. sg. indikativu prézentu aktiva a infinitivu prézentu aktiva. Tyto informace najdeme ve slovníku. 1. konjugace 2. konjugace 3. konjugace 4. konjugace 1. os. sg. ind. préz. akt. -ō -eō -ō -iō inf. préz. akt. -āre -ēre -ere -īre příklad laudō, āre narrō, āre moneō, ēre videō, ēre legō, ere parcō, ere audiō, īre oboediō, īre U deponentních sloves je to stejné, místo aktivních tvarů jsou příslušné tvary pasivní: 1. konjugace 2. konjugace 3. konjugace 4. konjugace 1. os. sg. ind. préz. akt. -or -eor -or -ior inf. préz. akt. -ārī -ērī -ī -īrī příklad hortor, ārī vereor, ērī loquor, ī blandior, īrī Konjunktiv imperfekta ve větách obsahových žádacích a účelových Konjunktivy se používají v řadě vedlejších vět. Latina má celkem 4 konjunktivy. Užití určitého konjunktivu v určitém typu věty se často řídí podle tzv. souslednosti časů. Znamená to, že je rozhodující, jaký čas je ve větě hlavní. V této lekci se zmiňují věty obsahové žádací (např. „Prosil jsem tě, abys to udělal.“) a účelové (např. „Přišel jsem, abych to viděl na vlastní oči.“). Z teoretického pohledu se liší, v praxi ale vypadají stejně (mají stejné spojky a konjunktivy). Lze v nich použít dva konjunktivy – konjunktiv prézentu a konjunktiv imperfekta – podle toho, jaký čas je ve větě hlavní. Protože zatím známe jen konjunktiv imperfekta, budeme se zabývat jen jednou půlkou a druhou doplníme později. Konjunktiv imperfekta můžeme použít pouze v případě, že ve větě hlavní je minulý čas (zatím známe jen indikativ imperfekta). Je-li ve větě hlavní prézens, futurum nebo imperativ, nelze v těchto větách konjunktiv imperfekta použít. V rámci souslednosti označujeme všechny minulé časy termínem časy vedlejší a prézens, futurum a imperativ termínem časy hlavní. Věty obsahové žádací Mezi tzv. věty obsahové žádací patří věty předmětné (tj. ty, které zastupují předmět slovesa věty hlavní) a podmětné (tj. ty, které zastupují podmět slovesa věty hlavní) s významovým odstínem přání, vůle, snahy, příkazu atd. Typy sloves ve větě hlavní Ve větě hlavní bývají slovesa následujících sémantických skupin · slovesa, vyjadřující pobídku, radu, příkaz – hortor, suadeo, persuadeo, moneo, impero, praecipio ... · slovesa, vyjadřující prosbu, přání, žádost – rogo „prosím,žádám“, oro „prosím,žádám“, precor „prosím“, peto „žádám“, flagito „požaduji“, opto „přeji si“... · slovesa s významem „starat se, snažit se, usilovat o něco, způsobovat“ – curo, video, provideo, consulo „starám se“, caveo „dávám si pozor“, facio, efficio „způsoboji“, operam do, enitor „snažím se“, … · slovesa s významem „dovolit, přistoupit na co, dosáhnout čeho“ – obtineo „dosahuji“, do „dávám, obdařuji“, impetro „dosahuji“, concedo „připouštím, dovoluji“, ... Spojky Ve větách obsahových žádacích se používají spojky ut „aby“ (pro kladnou větu žádací) nē „aby ne“ (pro zápornou větu žádací) Konjunktivy Ve větách obsahových žádacích se používají konjunktivy pro současnost podle pravidel o souslednosti časů, tedy: Věta hlavní Věta vedlejší čas hlavní (prézens, futurum, imperativ) konjunktiv prézentu čas vedlejší (všechny časy minulé) konjunktiv imperfekta Na rozdíl od latiny se v češtině ve větě vedlejší užívá kondicionál (podmiňovací způsob) bez ohledu na čas ve větě hlavní. Rozdíly ve vidu českého slovesa se při překladu do latiny nijak neprojevují. Peto puerum, ut id agat. Prosím chlapce, aby to dělal / udělal. Peto puerum, ne id agat. Prosím chlapce, aby to nedělal. Petebam puerum, ut id ageret. Prosil jsem chlapce, aby to dělal / udělal. Petebam puerum, ne id ageret. Prosil jsem chlapce, aby to nedělal. Věty příslovečné účelové Věty příslovečné účelové vyjadřují účel, kvůli jehož dosažení se odehrává děj věty hlavní. nezastupují předmět ani podmět, ale příslovečné určení. Tím se liší od vět obsahových žádacích. Používají se v nich stejné spojky a konjunktivy jako ve větách obsahových žádacích. Hlavní věta může obsahovat odkazovací výrazy idcirco, eo, ob eam causam, propterea „proto“. Spojky Ve větách účelových se používají spojky ut „aby“ (pro kladnou větu účelovou) nē „aby ne“ (pro zápornou větu účelovou) Konjunktivy Ve větách účelových se užívá konjunktiv prézentu a konjunktiv imperfekta podle stejných pravidel jako ve větách obsahových žádacích. Věta hlavní Věta vedlejší čas hlavní (prézens, futurum, imperativ) konjunktiv prézentu čas vedlejší (všechny časy minulé) konjunktiv imperfekta Např.: Veniebam, ut puellam salutarem. Přicházel jsem, abych pozdravil dívku. POZOR! Českému „aby“ mohou v latině odpovídat různé věty a konstrukce. Zatím je neznáme, ale v budoucnosti nebude možné překládat automaticky každé české „aby“ vedlejší větou s ut nebo nē.