0.4 wB Bůh

Artie, Artur, Bůh, Artur#3, Sbor


Na scéně není nikdo, kromě sboru pod plátnem. Uprostřed scény je krabice, na níž je napsáno
„Nehybný hybatel“.

1. Příchod Boha

 Sbor: stojí zády k divákům, hlavy skloněné dolů. Při druhém "bůh" se otočí, při 5. zvedne hlavy,
                                    při "přichází" zvedne ruce.

<V rytmu tepu srdce, postupně zesiluje, jakoby do schodů.>

Bůh, bůh, bůh, bůh, bůh, bůh, bůh... přichází.


<Dveřmi vstoupí Bůh. Sbor ihned zmlkne. Dále zdůrazňuje některá Boží slova a promluvy (vyznačeno v
 textu tučně), je jakýmsi „emocionálním“ ventilem. Bůh si odloží plášť, upraví se, a opustí scénu
                                         druhou stranou.>


                                               Bůh:

[Pobrukuje si.]

2. Příchod A+A - počáteční rozpaky


<Přichází Artie s Arturem.>



                                              Artie:

Snad jsme se nedostali z fikce do fikce, neřku-li do antické komedie, to by byla tragédie.


                                              Artur:

Podívejte,  plášť...


                                              Artie:

Aha, Primum movens.


                                               Sbor:

Dobrý den mírné natočení k A+A, Bůh - důrazně je momentálně mimo dosah vaší prosby. Prosím vyčkejte
- gesto rukou, ruce zpět podél těla nebo to zkuste znovu, pauza, zpěvně za chvíli.


                                              Artie:

To zní nadějně.


3. Příchod a monolog Boha

                                               Bůh:

Háže si mincí. Hodí 2x, při chycení se zastaví a „hodnotí“ výsledek. Když se mu nelíbí, prostě jej
změní. Při třetím nadhozu se zastaví, po chvíli natočí hlavu k divákům, schová minci a jde k nim.

Pozrite sa, ja som im to hovoril. (s mírnou výčitkou – jejich vina): 2 kroky doprava, následující
větu s otcovskou trpělivostí, mírně, rukou zdůrazní naléhavost zákazu. Nejedzte to ovocie, 3 kroky
doleva a teprve pak: budú z toho len problémy! Nyní s ironickou výčitkou, ruce spojit za zády,
narovnat se, odchází šikmo od diváků, v intonaci hněv. Ale oni nie. Zastaví se, krátké zamyšlení,
pak se dobrácky vrací. Mne by ani tak nevadilo, keby si raz hryzli, dvakrát - zastaví se, otočí
k divákům a jakoby nevěřícně a šokovaně (ruce v bok): ale oni si z toho urobili marmeládu! Sbor
ukáže vyčítavě na diváky.

Dva kroky směrem doprava, pak (poměrně monotónně a svižně): A potom, keď som im dal celú Zem, tak
stále brblali. Daj nám i toto, daj nám i tamto. Chceli ste to, tak som vám dal desať vecí (?),
ktoré musíte dodržovať. A kam to viedlo? Zase dramatická pauza, s otázkou popojde dopředu
k divákům.

Len k tomu, že ste začali vyžadovať nejakú odmenu a ja, JA sbor oddaně, procítěně, ruku na prsa ,
zamyšlení, aby ukázal, jak náročné bylo udělat takovou specialitu som musel urobiť špeciálne
miesto, zo všetkých miest najhoršie, kam vás pošlem, keď niečo zlého urobíte, následující větu
pobaveně, vesele čo mimochodom okrem robenia marmelády poznania nič nie je.

Mávne rukou. Nakoniec z toho vzišli len zlodejiny, korupcia, hladomor, vraždy, mučenie. A právnici.
Sbor pohrdavě.

S následující větou vytáhne opět minci. Tak som si povedal: Nyní velmi výrazně, „můžu“ zdůraznit i
pohybem hlavy dopředu k divákům: To teda nie, nie, nie, na to sa vám môžem. Při každé následující
větě si zase hodí mincí. Skúsil som nejaký spektakulárny odchod, skúsil som vás utopiť. Ale ani to
vás neodradilo a stále ma otravujete svojimi prosbami.

Celý se otočí k divákům, sedne si na stůl, mluví otráveně, unaveně. A hlavně v nedeľu, keď chcem
mať kľud klidně, pomalu! To dokáže boha vytočiť.

Otáčí se k A+A: Cože jste to chceli?


 Artie: Je trochu zaražen boží nevstřícností, proto odpovídá jako politik. Postoupí směrem k němu,
                                      Artur se schová za ním.

Dobrý den, Bože. Putovali jsme dlouho, po strastiplné cestě, než jsme dosáhli tohoto posvátného
místa...


                                  Bůh: Tónem – „nekecej, k věci“:

Viem–viem–viem - stejné gesto jako bůh, stejně jako bůh. Formulujte svoju žiadosť.


              Artie: Trochu překvapeně, jako by právě odhalil rozpor v božské osobě.

Tu nevíte?


               Bůh: Intonací musí vyjádřit – to je ale prosťáček, když si to myslí.

Synkupanno–viem – opět stejně, ale to by ste to mali příliš jednoduché.

4. Žádost

                                              Artie:

  Přeslápně, opře se o hůlku, aby se cítil jistější. Artur vykoukne po jeho levé ruce a souhlasně
                                          pokývá hlavou.

  Tak tedy, přišli jsme se zeptat, který ze světů, jež jsi stvořil, je nejlepší z možných světů?


                                               Bůh:

Už zase.


                                  Artur: Vystoupí vedle Artieho.

Je to pro nás velmi důležité.


                                               Bůh:

Viem – tady nevím, ale nemôžem vám na to dať jednoduchú odpověď.

                  Artur se zaraženě podívá na Artieho, na Boha, znovu na Artieho.

  Artie: Zaraženě udělá krůček dozadu, napřímí se. Intonace mezi překvapením a nespokojeností či
                                           konfrontací.

Co pauzička tím myslíte?

5. Vysvětlení možných světů z hlediska jejich Tvůrce


                                               Bůh:

Ty by si to mal už dávno vedieť. Nyní vstane a jde doprava. Před počiatkom všetkého monumentálně,
1., 3. a 5. sborista ukáže „všechno“ som sa do toho trocha zamotal. Viete (k divákům), som síce
dokonalý – sbor obdivně sepne ruce, ale možných světov je – podľa interpretácie, ku ktorej ja –
nábožně sa kloním tuto vsuvku říká opět pobaveně, s mrknutím na diváky – nekonečne mnoho. A + A
během repliky se otočí za Bohem, Artur přejde na Artieho pravici.


                       Artie: 2 kroky směrem k B., zamyšleně, jde o teorii.

To znamená, pauze že pro každý dobrý svět lze nalézt nějaký lepší, je to tak?


                                      Bůh: přejde zase doleva

Bingo! A to je celkom problém - „probléém“, pokývat hlavou, keď sa nad tým zamyslíte.

Máte to? Natočí se tak, aby ta otázka byla směřována divákům.


                                     Artur: Usilovně přemýšlí.

Ne.


                                               Bůh:

To som vedel, ja som len vtipkoval. S předchozí větou pobavený smích, Artur zmateně a zahanbeně
couvne k Artiemu. Viete, ja – nábožně preferujem bytie pred nebytím – věcně, filosoficky, a to i
pre vás, <k publiku> moji miláčkovia. Během předchozí věty přejde mezi Artura a Artieho a vezme je
kolem ramen. Preto som sa rozhodol, že niečo stvorím. Teď je poplácá a odchází doprava. Ale, ale
ako to pekne povedal nebožtík Leibniz v nejakom svojom dopise, ke všetkému potrebujem dôvod – velmi
důrazně + ukazováček.


                                              Artie:

Dopise?


Artur:

Dopise?

                           To Artieho naštve, proto od Artura poodejde.


                                               Bůh:

Mávne rukou. Alebo knižke, pre mňa je to jedno jako druhé. Skrátka - obrátka. Domnieval sa, že
následující větu říká pomalu a důrazně, jako by to byla přednáška že iba istá vlastnosť nejakého
sveta je pro mňa dostatočným dôvodom – toto zopakuje s vyčítavým pohledem na sbor, který zmateně a
zahanbeně sklopí hlavy, aby som ho stvoril, inak nič. Nakoniec z neho vyšlo, že som stvoril iba
najlepší – sbor chce napravit předchozí opomenutí, proto velmi hlasitě a jeden sborista se opozdí a
ostatní se na něj vyčítavě podívají z možných svetov.


                                              Artur:

Takže už jsme v něm? Radostně. Ale to přece… Po chviličce, když si uvědomí, co všechno se už stalo.
– Přitom by se zase trochu vzdálí od Artieho, aby se připravil vpád Artura 3.

                                           [DEL:   :DEL]


                                               Bůh:

Nepřerušuj. Sbor poučovatelským, karatelským tónem, možná ukáže rukou na A. K Arturovi, tónem jako
že „neboj, hned to bude“. Následující věta ale k divákům.  To ale zaváňa kontradikciou, he – sbor
silně zdůrazní právě tohle „he“? S touto alternativou se obrací k Artiemu. Nekonečně mnoho svetov,
tak ktorý z nich je najlepší? No? S touhle k Arturovi… Ale zase nechcem nestvoriť nič… a s otázkou
k divákům uprostřed. Ako z toho von? Sbor pokrčí rameny, krajní přidají gesto vnější rukou.


                                              Artie:

Stvoříte všechny.


Artur:

Všechny?

                            Artie naštvaně odchází co nejdále doprava.


Sbor:

Všetky!


                                               Bůh:

Presne tak. S následující větou jde Bůh doprava. Dostatočným dôvodom - důrazně pre mňa bolo – bude
to zase takové veselé, pobavené přiznání a priznám sa, bolo to sebecké –, že niečo pauza je lepšie
jako nič, a v tomto prípade niečo pauza je všetko.


                             Artur: zděšeně (natočí se doprava k Bohu)

Takže nejlepší z možných světů neexistuje?


                                               Bůh:

Neprerušuj. Zase poučovatelským, karatelským tónem, možná ukáže rukou na A. Vyrazí směrem doleva.
Môžete to interpretovať tak, že pre každé indivíduum existuje istá ideálna distribúcia vlastností,
s následující vsuvkou se zastaví a dokonca i môže existovať svet, s tímto projde kolem Artura a jde
až na levý kraj scény v ktorom je táto distribúcia ideálna – holky, zbytek kluci pre všetky
indivíduá, ale... prorocky ukáže na Artura.


  Artur: Musí vpadnout a Boha přerušit – je mu nemilá jakákoli pochybnost o existenci nejlepšího
                 světa. Neříká to ovšem konfrontačně jako výtku, nýbrž ustrašeně.

Jaké ale?


                                               Bůh:

...no, jako som hovoril na počiatku. K divákům. V intonaci předchozí věty bude výčitka – „aha, měl
jsem pravdu.“ K Arturovi. Frfňáte. Sbor vyčítavě, pohrdavě. Takže pauzička, přitom přejde k Artiemu
možno už v tomto svete ste, ale stále sa vám niečo nepáči – tuto větu asi parodicky. Ste totiž
sebci, otravujete si životy navzájom, a potom plačete. Následující věta přináší úplně novou
myšlenku, která s předchozí nesouvisí. Jak to napojit? Vypustit!

6. Katastrofa - dramatický vrchol celé hry

                          <V tuto chvíli vpadá do prostoru další Artur.>


                                             Artur#3:

Zadrž, Arture!


                                              Artie:

Himmelhergottkrucifix – další!

Sbor se přitom strašně rozesměje.


   <Vrhne se na Artura, který drží Kladivo, povalí jej na zem. Artie se sám zmocní Kladiva, ale
                       zaútočí na Boha, Ve vřavě je odkopnut Primum movens.


                 Bůh: Hovoří k divákům, vůbec se nedívá, co se děje za jeho zády.

Artur, Artur, Artur – bůh s povzdechnutím, sbor káravě. Museli ste hýbať s nehybným hybateľom? Dosť
tak zamotáte hlavu fyzikom v niekoľko aristotelských svetoch. A vôbec, čo vás to napadlo?


           Artur#3: Je na stole pod Arturem, v intonaci by měla zaznít i fyzická bolest.

Ale, vždyť já jsem jej chtěl zastavit!


Bůh:

Artur, prosím ťa – sbor ironicky. Ja som BOH – nejprocítěnější ze všech slov sboru, ja sa o seba
viem postarať. Následující doprovodí rozmáchlými gesty, zdůrazňujícími absolutnost jeho božských
vlastností. Všetko viem, všetko môžem už len z definície. Tohle tajuplně, spiklenecky: Nahľiadni do
svojho srdca, a pozri sa, že si v skutočnosti chcel zaujať moje miesto.


                                          Artur: pustí A3

To není pravda!


                                               Bůh:

Áno, áno. (Nebo: Jo, jo.) Trochu vyčítavě. Ty, Artur – intonace sboru jde nahoru, si celý život bol
iba loutkou, vlečenou udalosťami, a to i teraz. Artur ale <i. e. Artie> dúfal v pravý opak. Bol si
návnada, sama navnadená na vidinu sveta, v ktorom si pánom nad svojim životom. Nájdi v sebe sama
dôvěru, nenechaj sa ovládať situáciou, pokús sa situáciu ovládnuť (nýbrž sám situaci ovládni).


Artur: šokovaně, nepříčetně (Tohle zde bude jen v případě, že by k odhalení Artieho došlo už zde u
Boha. A to závisí na obsahu zatím nehotové následující scény.)

Rudolf? Artie? Artur?

Zatočí se mu hlavu (tj. pootočí se kolem své osy) a omdlí. Přitom jej zachytí sboristé a něco s ním
                            udělají (budou držet, položí...), uvidíme.


A ty, Artur <i. e. Artie>. Ty si zo všetkých najtragickejší. Veď by si mal poznať, že ja nie som
tak celkom pravý Boh. Ja som len predstava, klam zmyslov. Pravého Boha len tak nestretneš vo svete,
nech je akokoľvek možný. Tobôž nie zabiješ.


 Artie: Artie byl doposud opřen vzadu o stěnu a úpěl (potichu) nad zraněnou nohou. Nyní se pokusí
                             přikulhat blíže k bohu, ale nejde mu to.

Ty, ty jedna, představo!


                                  Bůh: Tleskne a odejde doprava.

Je čas, aby ste opustili moju kanceláriu, to viete, musím sa postarať, aby vychádzali čísla vo
fyzikálnych experimentoch. Takže, pokiaľ ma ospravedlníte. Založí ruce za zády.


<Někdo ze Sboru otevře dveře. Zbylí členové jemně naznačují Arturům, že mají vypadnout. Vždy dva a
         dva sboristé na jednoho Artura – zvednou vnější ruku a napřáhnou ji proti němu.>


                     Artur#3: Snaží se dovolat Boha přes vytlačující jej sbor.

Počkej, Bože. Co mám nyní dělat?


          Artie: Nechce se mu, sbor do něj musí strkat, což Artiemu působí další bolest.

A já?


                                               Bůh:

To je na vás, určite to zistíte v dalšej scéne – tohle zase s pobaveným mrknutí do diváků.
Následující větu pak s pobaveným božským smíchem. Hlavne nehltajte kyanidové kapsle. A při tomhle
si opět hodí mincí. A povzbuďte Descartesa, nech mi viac dôvěruje.


          <Sbor vyhodí Artury dveřmi. Těsně před dveřmi do nich jakoby šťouchne prstem.>

7. Ukončení scény

                                               Bůh:

Tak, to by sme mali. Zavolajte Svetlonosa, nech si príde zahrať stupido o nejaké duše.