VIII. Filozofie v českém a slovenském obrození 449 FRANTIŠEK Krásověda PALACKÝ Chceme-li nabýti jasné a důkladné známosti o kráse a umění, musíme začíti zpytováním duchovního člověka mocí a jejich zákonův. Neboť nejen této známosti, ale všeho, což do sebe víme, cítíme nebo chceme, základ poslední v duchu jest; a podle původního způsobu duchovní činnosti formuje se veškeren obor poznání našeho, vytvořují se všecka naše ponětí o pravdě, o kráse a dobru. Člověk zajisté nenese sám v sobě původně nijakého vědomí o předmětech; všecko takové vědomí jeho jest nabyté, a sice nabyté jakýmsi způsobem určitým, který založen jest v myslné moci původně především přezvědem. An to nejvyšší zákon lidského myšlení v sobě nese, aby vše, co jest, kromě jestoty své, mělo pořád i spůsob svého bytí, čili formu svou. Celýť tedy poznatelný svět odráží se v mysli naší jako v zrcadle; a od jakosti tohoto zrcadla závisí, v jaké podobě nám se předmětové ukazují. I jest tudíž potřebno znáti zákony ty, kteří spravují ducha našeho v jeho činnosti; potřebno zvláště filosofovi, kterýž, vyváděje vše z pramenů prvotních, usiluje zopětovati domyslně s plným povědomím soubor ten v poznání našem, ježto se tu již samopůvodně a nesvědomě Stal, a tím spůsobem hledá nabýti pravdy i zřetelnosti . . . Pojmeme-li člověka předkem myslně, jakožto zvláštní jednotu, obsaženou pod ponětím veškerenstva, pomysl ten povede nás pořád nutně ku položení něčeho dvojího. Nebo jestliže ponětí člověka i veškerenstva nejsou stejná, musejí být v každém z nich znakové zvláštní, dělící je od sebe vespolek; rozdílnost ta o sobě pojatá zakládá tedy my sinou nutnost protivostaviti sobě člověka i veškerenstvo. Ustavíme-li se pak ve ponětí člověka, jakožto tom, které uzavírá v sobě bezprostředně nás samy, čili samost naši, nutno nám bude státi naproti všemu tomu v ponětí veškerenstva, což námi není. Jestliže pak nazveme poloh ten v rozdvojení tom, který samost naši v sobě obsahuje, podmětem, onen pak samosti naší naproti stojící předmětem, pa-trno, že nám rozvod veškerenstva v podnětnost a předmětnost, čili v nás a ne nás, bezprostředně nutným bude. Rozvodem sice tímto nenabýváme ještě nižádné určité známosti jak o nás samých, tak ani o tom, co kromě nás jest; ba ani jestotnosti předmětův jím dovozovati nelze, ale on sám slouží ku prvotnému rozeznání mezi duchem naším a předmětenstvím, bez kteréhož rozeznání nelze vůbec nabýti zřetelné známosti filosofické. Sám pak duch lidský, povážený domyslně jakožto bytost zvláštní, jednotná i pod-mětná, stojící naproti veškerému oboru předmětenstva, dává nám pořád na ruku nutné polohy v bytosti své, kteří zakládají v něm první nutnou dvojitost. Jestliže zajisté duch náš, jakožto sám podmet, má svou zvláštní podstatnost, jestliže s před-mětenstvem postaven jest v nějakém potahu, musí míti dvojí stránku, jednu, jíž sám v sobě se zakládá i zůstává, druhou, jíž vchází ve potah se světem předmětným; onu můžeme jmenovati střední, tyto výstřední. Obojí přináleží zárovnou nutností VIII. Filozofie v českém a slovenském obrození 450 k celku jeho, jakožto celku bytosti jestotné a činné: ale onano, ve které se samostatná bytnost jeho zakládá i začíná, prvotnější jest arci, nežli tato, ve které se odnáší ku předmětenstvu; onnu nazýváme v úkazu citem, tuto pak myslí. Ze ale potah, ve kterém tato poslední ku predmetnosti státi může, dvojí jest, jelikož ona aneb předmětem určena bývá, aneb jej sama určívá. Tedy sama mysl musí mít dvojí původní působnost, poznávací totiž, kde předmětnost do sebe vnímá, a snaživou, kde ji ze sebe vyvíjí. Prvá jest působnost rozumu, druhá působnost vůle. Nikoli však nezamýšlejmež rozličných mocí v duchu, z toho toliko důvodu, že znamenáme rozličné v něm působnosti. Jestota i moc ducha našeho jest vždy jen jedna i všude tatáž, buď že my cítíme, buď že volíme, nebo poznáváme. Duch sám jest jen sama pouhá působící moc, a sice ta jediná moc na světě, kterou my jestotně a jistotně, totiž bezprostředným vnitřním povědomím svým, poznáváme. Tedy ne trojice mocí, jako trojice působností; nebo v každé působnosti vždy jen jeden a tentýž jest duch, co působí. Toliko rozdílný jeho směr a poměr ku předmětenstvu činí, že jediná tato i nedílmámoc oznamuje senám v rozličných formách (čitelnosti, poznávajicnosti a snaživosti). Tatáž zajisté nedílná moc duchovní, když se považuje jako sama v sobě působící, nazývá se citem; když ale považuje se jakožto působící do předmětenstva, nazývá se vůlí; a když se posléze považuje jakožto pojímající předmětenstvo do sebe, slove rozumem. Jestiť tedy duch člověka (což dobře pamatovati sluší), vlastně jen samojediná jestotná moc, a kdykoli my snad o mocech ducha svého mluviti budeme, tyto moci vždy vlastně za formy jmíny býti musejí, pode kterýmiž onna nedílná jestota duchovní vychází v úkaz. Čitelnost, poznávajicnost, snažiuost Má-li člověk vůbec býti bytostí podstatnou a osobnou, musí míti v samosti své něco bezvýminečného, původního, jednotného a bezmenného, což zakládá i předchází^ všecko jiné, a jakožto sám prvek, nedá se vyvésti z ničeho prvotnějšího a základnějšího. Pravda ta nutná jest ze zákonův myšlení vůbec, a stýká se výborně s bezprostředným naším vědomím. Bezprostředně zajisté povědomí jsme do sebe čehosi, což vznikajíc jako uvnitř u kořene veškeré bytnosti naší, jeví se jakožto prvopůvod-ní skutek ducha, jakožto ten středek, ze kteréhož naše působnosti všecky co paprsky vystřelují a v němž opět tratí se v jedno všecky. Toto pak nejvnitrnější a bezprostředné povědomí samosti své jmenujeme citem. K citu zajisté základně se vztahuje a z něho vyplývá všeliká působnost naše; neboť jen tím jest ona naší působností, že ji cítíme, ana vzniká bezprostředně v samosti naší. Cit jest tedy původiště a jako rodiště bytu našeho; on zakládá život náš veškeren, a proniká i prostupuje, smím-li tak říci, celou bytnost člověčí, jsa jednotitelem jestotným všech našich rozličných působností. Jediné v citu, té nejvnitrnější svatyni bytnosti své, nachází člověk bezprostředně jestotu (das reale Sein). Dříve všelikého pomyslu oznamuje on nám již bytí naše, nasi podstatu, samovolnost a osobnost; zakládaje zajisté život náš, hýbá samopůvod- \ VIII. Filozofie v českém a slovenském obrození 451 ně vším, co člověk má do sebe. V něm tedy jest původní základné přesvědčení, nespoléhající na důvodech, alebrž předcházející všeliké rozumování; následovně jestota, jíž nelze ani se strhnouti, ani zapírati, anať jest samým kmenem bytu našeho. Mimo cit není pro nás jestoty, leč aneb jen tušená, z podobnosti k životu našemu, anebo domýšlená, po zákonech rozumu; všecky výstřední působnosti jsou formální, a k formám se vztahují. A poněvadž jestota formami několikerými uchopiti ani vyměřiti se nedá, tedyť i jestoty mimopodnětné, čili předmětné, jeliž jaká, jen citem docíliti se můžeme. I cítímeť skutečně nejen jestotu svou vlastní, ale i jestotu předmětenstva vůbec, a to sice prostředně, jelikož jevívá do jestoty naší své vlivy. Cit těchto předmětenstva vlivův jest jestotný a podmětný, pročež naň jen ukázati, nikoli pak jej důvody provésti nepotřebí. Toť zajisté každý pociťuje, že kromě bezprostředné samosti jeho, naléhá naň cosi odjinud, čehož ve vší své zvolnosti ani uchrániti, ani zbaviti se nemůže; pročež i vyznati musí, že jest v oboru veškerenstva jakýsi svět, nezaložený v samosti jeho, ale stojící s ní v potahu jestotném; i že jest mezi jestotou naší a předmětenstvem jakési jestotné vespolné působení, neprůvodné sice rozumu, ale docítitelné . . . Jakož jedna jest samost duše, tak i jeden jest toliko cit samosti této. I nemůže tedy sám v sobě zrůzněn býti ve všeliké třídy, zvláště ana bytnost jeho sama zůstává rozumu nevystihla. Jen rozličný potah samosti ku předmětům a k výstředním ducha činnostem, pochopný rozumu, poskytuje rozličnosti znakův k rozeznání citův v úkazu. Potah ten vůbec může býti dvojí; aneb zajisté podmětnost ve sporu s předmětenstvem přemáhá, aneb nic; tamtě vznikati libosti, zde nelibosti. V obzvláštnosti pak rozvrhuje se cit, jakožto základní jednotitel bytnosti lidské, v tělesný a duchovní pokudž proniká aneb tělo aneb ducha. Duchovní ale ještě buďto přískumný (cit pravdy), buď příkonavý (svědomí), buď pokrásný (krásocit) jest, jelikož aneb ve poznávajicnost, aneb ve snaživost přechází, aneb jímá všecky činnosti duchovní v živé zvolné jednotě. Jestiť i cit nábožný, kterýž bére pramen svůj ve potahu celo bytnosti naší k božství, čili k bezvýminečné příčině veškerenstva . . . Poznávání jest pojímání predmetnosti spůsobem jistým do samosti naší; a působnost ta v duchu, která vybíhajíc z podmětnosti ku předmětům, pojímá tyto do sebe, myslně je spojuje i různí, a přiměřívá soustavu jejich myslnou předmětenstvu, zove se poznávajicnost. Co ji v pomyslu s citem pojí a ku predmetnosti víže, nazývá se povědomostí; bez povědomosti tedy není vůbec nižádného znání pro nás, anoť jen skrze ni do podmětu vcházeti může. Rozmanitost předmětenstva, vcházejíc do ducha, bytností by svou jej naplnila, i se sebou sestejnila, čili, což též jest, zničila by jej, kdyby v něm samém nebylo nějaké zásady, která by samočinně, podrobíc rozmanitost tuto jednotě své, vnášela jednotu myslnou do světa poznání našeho. Pročež nutno jest poznávajicnosti míti dvojí směr původní: jeden k rozličnostem, druhy k jednocení. Onen v úkazu, ačkoli ne tak v idei, prvotnější jest; tento ale, čině nas vlastníky celé soustavy známostí, zasluhuje ještě větší šetrnosti . . . Pravitelské povolání rozumu, a tudíž přísná určitost ve všech jeho činech a účincích, jsou jeho známky, zároveň nutné ze samé bytnosti zásady rozumné ve člověku. Frantiáek Palacký — Krésověda. Titulní list prvního vydáni se začátkem textu St t i f o to i fc a, lili o ítáfe a u mi n i, !ni^ patttp, o b grant. ^aíacfťbe.* Änlb« prmnj. U ro o b. Ö f c d f o m l b ?♦ >) yowflľec&np obleb bu$a ro fltbnotř. (Shcemeŕi gafné a búroobné jnámoflt o řrdfe a umřnf nabpti, jpptoroánjm budjoronjd; čícroěfa mocj a gegicr) jáfonu jačjti mufjme. SJieboť negen této jnámofli, ale roffefao čuj bo fcbe rojme, cjt}me nebo äjceme, aáflab »oflebnj ro b u d) u geflj a poblé půroobnjbo jpůfobu buchoronj půfob.nofU roprájj fe roefíftren obor pojnánj naffe&o, roptrooŕugj fe roffeďa najfe ponřtj o prarobř, o Iráfe a o bobru, Gloroěf aagiflé půroobné nigatVho roébo* mj o přebměted; fám ro fobě na froét nepřindffi; roffeďo *) ©piforoatet, pejábin gfa mnofeonáfobnř o wpbánj froí gij přtb letp oblá(T«né tráforoěbp («ftbetiti)) aiuroib« ro ofolično|tf<$ froórf) í tomu jpůfobu ginebo, uminil »obdwati gi po čáfttádj ro Safopifu fpolečnojtt n>la(tcnfře>o SRufíum ro &a)ácf), ga« lojto přjílab ffobu tilofoficfŕbo, u ěea)u gtfftř málo »»bila* nebo. yotčtbné roiofrořtltn] íf(Í0O) nójroa filofo(ittó