Pravopisné principy, transkripce a transliterace



   

   Ortografie (pravopis) - souhrn pravidel užívání písmen abecedy při psaní slov, jejich forem a
   spojení. Principy, na nichž je pravopis různých jazyků založen, jsou různé:

   

   Pravopisné principy:

   1. Fonetický princip - grafika má co nejpřesněji odrážetla všechny reálně vyslovované hlásky
   („Piš, jak slyšíš“).

   - není v žádném jazyce uplatněn stoprocentně, existují pouze jazyky, v nichž se tento princip
   uplatňuje jako převládající (srbština a charvátština, běloruština).

   - požadavky f. principu splňuje pouze fonetická transkripce (viz níže).

   

   2. Fonematický (fonologický) princip - každý foném je vyjadřován stejným písmenem nezávisle na
   pozici, jakou ve slově zaujímá (na hláskovém okolí), srov. r. formy боб -
   бобы píšeme stejně, i když výslovnost je rozdílná:
   [боп], [бабы].

   

   3. Morfologický (morfematický) princip - jeden a tentýž morfém se píše stejně ve všech
   pozicích, i když výslovnost je různá (ruština, čeština, němčina: r.
   плод - плоды, č. plod -plody,
   něm. der Tag - des Tages).

   - v ruštině tento princip převažuje, neplatí však univerzálně (srov. hláskové alternace typu
   бер-у, на-бр-ать,
   на-бир-ать,
   на-бор).

   

   4. Historický princip - zachovává tradiční pravopis slov v souladu s jejich původem, i když v
   průběhu historického vývoje došlo k značnému rozdílu mezi zvukovou a psanou podobou slov
   (např. v angličtině nebo francouzštině).

   

   V ruštině převládá morfologický pravopis, jsou zde však patrné i prvky principu fonetického
   (srov. psaní předpon раз-, рас-,
   роз-, рос-) а historického (prvopis
   -ь-  po šeplavých souhláskách, kde již nemá fonetickou funkci:
   ешь, печь,
   молодежь).

   

   

   Transkripce - grafický systém, umožňující přesné zachycení zvukové podoby slov a odrážející
   důsledně a jednoznačně vztahy mezi hláskami a jejich grafickými reprezentatnty.

   

   Fonetická transkripce - slouží přesnému písemnému zachycení všech v daném jazyce existujících
   hlásek a jejich reálně vyslovovaných pozičních variant.
   Ve f. t. existuje pro každou hlásku speciální znak a naopak - každý znak slouží k vyjádření
   vždy jen jedné hlásky.

   F. t. se používá v učebnicích fonetiky, v  cizojazyčných slovnících a v učebnicích cizích
   jazyků. Stupeň přesnosti f. t. může být různá, záleží na jejím konkrétním určení.

   Pro ruštinu (resp. ukrajinštinu) se používají dva typy f. transkripce: jedna je založena na
   azbuce, druhá na latince. V obou variantách jsou kromě azbukových a latinských grafémů
   využívány doplňující grafémy a diakritická znaménka:

   Я не мог
   высохнуть,
   так как
   промок
   насковозь.

   1. йа н’ие м™к
   в‰съхнут’ т…к:ък
   прUм™к нUскв™с’

   2. ja n’i‰ mók výs‰chnut’ ták:‰k prUmók nUskvós’.

   

   Fonematická t., - odráží fonémovou stavbu slova a abstrahuje od pozičně podmíněných hláskových
   variant.

   - nevyžaduje tak vysoký počet jednotlivých grafémů, jako t. fonetická, protože fonémů (jako
   typových jazykových jednotek) je v každém jazyce nižší počet, než reálně vyslovovaných hlásek.

           

   Praktická t. - pro přepis cizojazyčných vlastních jmen a názvů se používá pouze běžných
   grafémů daného přejímajícího jazyka.

   -         p. t. nepřekračuje hranice běžné grafiky, ale připouští nestandartní užití
   jednotlivých grafémů (z hlediska pravopisných norem přejímajícího jazyka) - např. v ruš. psaní
   ю po ж, ш, к, г (жюри,
   парашют, Гюго,
   кювет) 

   -         cizí fonémy, které v přejímajícím jazyce chybějí, jsou potom zaměňovány za takové
   hlásky a jejich grafické reprezentanty, které se původním jednotkám nejvíce blíží z hlediska
   akustického, grafického, funkčního nebo etymologického. Srov. Гёте
   (něm. Goethe), Шекспир (angl. Shakespeare),
   Байрон (angl. Byron),
   Гейне (něm. Heine),
   Цюрих (něm. Zürich),
   Лейпциг (něm. Leipzig), де
   Соссюр (fr. de Saussure).

   -         používá se v běžném tisku, v odborné literatuře, při překládání technické
   dokumentace, v turistických průvodcích, encyklopediích apod. Doporučená pravidla p. t. do
   češtiny jsou uvedena v Pravidlech českého pravopisu.

   

           

   transliterace - přepis slov a celých textů zapsaných v určité grafické soustavě prostředky
   jiné grafické soustavy (např. latinka ® cyrilice nebo naopak)

   - vědecká (odborná) transliterace zcela odhlíží od zvukové stránky jazyka a je založena na
   principu důsledné záměny každého znaku jedné grafiky za jeden určitý znak druhé grafiky

   - v. t. připouští nestandartní užití písmen daného jazyka i zavedení doplňujících znaků a
   diakritických znamének

   - užívá se v bibliografických údajích, v katalozích apod., kde je třeba řadit údaje podle
   systému hednoho písma, dále v případech, kdy jde o přesný přepis těch písmen cizích abeced,
   která nejsou technicky dosažitelná

   - výhoda: umožňuje jednoznačný zpětný přepis do abecedy původní

   - v ČR je nejrozšířenější transliterace jmen a výrazů z cyrilice, stanovená státní normou ČSN
   01 185.