Ženský šperk staršího velkomoravského horizontu
Frauenschmuck des älteren großmährischen Horizonts
Šimon Ungerman
Práce se snaží přispět k odstranění diskrepance mezi datováním mužských a ženských hrobů na velkomoravských
pohřebištích, její příčinou je mj. pozdní datování veligradského šperku. Zabývá se několika stratigraficky
nízko uloženými hroby ze Starého Města Na valách, které obsahují vyspělý veligradský šperk.
Některé jeho typy vykazují podobnost se šperkem známým z pozdně avarského prostředí, což ukazuje, že
veligradský šperk existoval již od počátku velkomoravského období a zřejmě ještě dříve. Vedle Starého
Města lze i na některých venkovských pohřebištích (Dolní Věstonice, Prušánky) vyčlenit skupinu ozdob,
které tvoří náplň tzv. předköttlašského horizontu, známého z pohřebišť typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn
a datovatelného do 4. čtvrtiny 8. století. Sledováním výskytu ozdob typických pro tento horizont lze
na raně středověkých pohřebištích na Moravě a jihozápadním Slovensku vyčlenit ženské hroby, které byly
uloženy v průběhu staršího velkomoravského období.
raný středověk – Velká Morava – chronologie – pohřebiště – veligradský šperk
On the female jewellery of the Early Great Moravian period. This article aims to contribute to removing
the discrepancy between the dating of male and female graves from Great Moravian cemeteries, amongst
the causes of which is the late dating of the Veligrad jewellery set. It considers several, stratigraphically
low-lying graves from Staré Město – Na valách that contain mature Veligrad jewellery; several of the types
display similarities to jewellery known from the Late Avar milieu, which indicates that Veligrad jewellery
existed at the beginning of the Great Moravian period and apparently even earlier. It is not only to Staré
Město but also to several rural cemeteries (Dolní Věstonice, Prušánky) that the group of decorations comprising
the fill of the “pre-Köttlach“ horizon, known from cemeteries of the Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn
type and dated to the last quarter of the 8th century, can be assigned. By following the appearance
of decorations typical of this horizon it is possible for Early Medieval cemeteries in Moravia and SouthWest
Slovakia to distinguish female burials interred during the Early Great Moravian period.
Early Middle Ages – Great Moravia – chronology – cemetery – Veligrad jewellery
1. Úvod
Současný stav bádání o chronologii velkomoravské hmotné kultury trpí četnými rozpory.
Do staršího velkomoravského horizontu, ztotožňovaného tradičně s 1. polovinou 9. století
(srov. Hanuliak 2004, 32), jsou řazeny v prvé řadě nálezy z mužských hrobů, kromě některých
typů mečů a ostruh (Bialeková 1977; Klanica 1990) jde také o opaskové garnitury tzv.
blatnicko-mikulčického stylu. Mezi tyto památky dnes badatelé zabývající se raným středověkem
zahrnují v podstatě jakékoliv opaskové nebo jiné kování, přičemž na jeho tvaru,
velikosti, materiálu či výzdobě prakticky nezáleží (např. Dostál 1993, obr. 10: 8–12; Šalkovský
2004). Naproti tomu kování řazených do mladšího velkomoravského horizontu je
naprosté minimum, což ukazuje, že celá koncepce tzv. blatnicko-mikulčického horizontu
by vyžadovala důkladnou revizi (Chorvátová 2004, 226; Ungerman v tisku a).
Archeologické rozhledy LVII–2005 707707–749
Naopak o náplni nejstarších velkomoravských ženských hrobů nebylo po dlouhou dobu
známo skoro nic (Dostál 1957, 65; Justová 1977, 498). V. Hrubý (1955, 228–230, obr. 41)
se do tohoto období odvážil zařadit jen ty typy hrozníčkových náušnic, které znal již z pozdně
avarských pohřebišť. Explicitně to formuloval J. Poulík (1955, 340): „Samotný šperk
a zejména náušnice nejsou u moravských Slovanů během 1. poloviny 9. století nijak zvlášť
vyhraněny. … Příznačným nálezem je náušnice s jednoduchým hrozníčkem, kterou známe
v kostrových hrobech s předměty tzv. keszthelyského typu“. Veškerý ostatní veligradský
šperk byl v tradiční chronologii1 velkomoravské kultury z 50. a 60. let 20. století řazen do
konce 9. století a 1. poloviny 10. století. Tím vznikla diskrepance mezi datováním mužských
a ženských hrobů (Giesler 1980, 97, pozn. 97; Profantová 1992, 626; Štefanovičová
2004, 389), které se dlouho – asi i vzhledem k autoritě jejich hlavních tvůrců V. Hrubého
a J. Poulíka – nevěnovala větší pozornost.
Až zhruba v posledních patnácti letech jsme svědky snah o zmírnění této diskrepance,
zcela odstranit se ji však dosud nepodařilo, mj. proto, že její existenci zdánlivě potvrzují
i „vědecké“ metody2. Revizi datování veligradského šperku odstartoval B. Dostál (1991, 84),
ale týkala se vlastně jen horní hranice jeho výskytu, navíc v pozadí stály čistě historické
úvahy, kdy konec výroby luxusního šperku byl ztotožněn se zpustošením centra Velké Moravy
Maďary. Významnější korekce provedl L. Galuška (1996) při rozboru pohřebiště
v Uherském Hradišti-Sadech, kdy si všímal analogických nálezů ve Starém Městě Na valách.
Počátek výroby veligradských náušnic z hrobu 209/59 v Sadech posunul do poloviny
9. století a dolní hranici některých typů gombíků až do 2. čtvrtiny 9. století (Galuška
1996, 95). Používal však jen absolutní datace, které do značné míry odvozoval od datování
stavby kostela Na valách do poloviny 9. století, což ale nijak nezdůvodnil.
V téže době se E. Pavlovičová (1996) pokusila o vytvoření nové chronologie gombíků
pomocí „seriace“, ale k její metodě lze vznést určité výhrady. Jako výstup prezentovala jen
schematický diagram, v němž nastínila dobu používání jednotlivých typů gombíků, vlastní
seriační tabulka (matice) v její práci chybí. Zřejmě bez většího ověřování předpokládala, že
uvedený diagram vyjadřuje chronologickou posloupnost typů gombíků, což nemusí být tak
docela pravda3. Navíc čistě statistické postupy „kontaminovala“ nekontrolovatelnými vstupy
z vnějšku: vyčlenila 50 typů předmětů, které se v hrobech vyskytují společně s gombíky,
ale není příliš jasné, jakým způsobem jejich zpracování přispělo k celkovému výsledku;
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu708
1 Okolnosti jejího vzniku naposledy detailně shrnula H. Chorvátová (2004, 199–209).
2 Mám na mysli hlavně „seriační graf“ ve všeobecně uznávané práci o pohřebišti v Čakajovcích, na jehož základě
M. Hanuliak a M. Rejholcová (1999, 9, obr. 1) dělí velkomoravský materiál z lokality na starší a mladší horizont.
Dopustili se však hned několika chyb proti pravidlům seriace (Theune 1995), z nichž nejelementárnější je zásada,
že nelze současně zpracovávat mužské a ženské hroby, neboť se v nich vyskytují navzájem odlišné typy předmětů.
Proto publikovaný diagram neodráží žádné změny hmotné kultury podmíněné chronologicky, ale jen třídí nálezy,
resp. hroby podle pohlaví pohřbené osoby: v levé horní části „diagonály“ se kumulují hroby s typicky mužskou,
hlavně bojovnickou výbavou (srov. Hanuliak – Rejholcová 1999, 49–52, obr. 45), v pravém dolním rohu jsou naopak
soustředěny hroby se šperky (náušnice, korály); ve sloupcích uprostřed se nacházejí milodary, jejichž ukládání
nebylo na pohlaví zemřelého závislé (nůž, keramika apod.). Je zjevné, že autoři okamžitě přijali „diagonálu“
jako správný výsledek, jehož platnost nepovažovali za nutné ověřovat nezávislými daty ani seriózně interpretovat
(Neustupný 1997, 243; Macháček 2001, 33).
3 Jelikož do zpracování vedle honosných gombíků z drahých kovů zahrnula i nezdobené kovové a skleněné gombíky,
mohly podobu diagramu ovlivnit i sociální rozdíly mezi pohřbenými. Ostatně v případě nezdobených gombíků
autorka sama přiznává, že tyto se dostaly v seriačním diagramu do pravého dolního rohu (tzn. „do 2. poloviny
9. století“) díky tomu, jaké milodary je doprovázejí (Pavlovičová 1996, 109).
autorka mluví jen o „neustálé kontrole a porovnávání seriačních výsledků s reálným stavem
bádání, s datováním jednotlivých celků autory výzkumů“. Není však možné chtít vytvořit
novou chronologii a zároveň se odvolávat na tradiční datování nebo vycházet z tak
vágních předpokladů, že např. zbraně, vědra, nádoby nebo opaskové garnitury zdobené
vrubořezem patří do staršího velkomoravského horizontu (Pavlovičová 1996, 102). Tento
metodologický nedostatek značně podkopává důvěryhodnost celé studie. Zřejmě podobnou
metodu uplatnila E. Pavlovičová ve své nepublikované rigorózní práci, v níž vyčlenila
celkem 12 typů náušnic, které mají patřit do staršího velkomoravského horizontu. Výsledek
její práce, s nímž lze v zásadě souhlasit (srov. níže), zpřístupnila odborné veřejnosti
T. Štefanovičová (2004, 391, obr. 1), která ale ihned dodala, že toto spektrum šperku není
příliš široké, takže nadále počítá s vyvrcholením výroby veligradského šperku až v mladším
velkomoravském horizontu.
Jelikož tradiční chronologie veligradského šperku spočívá v prvé řadě na rozboru pohřebiště
ve Starém Městě Na valách od V. Hrubého (1955), má v této souvislosti zásadní význam
studie H. Chorvátové (2004), která ukazuje četné sporné momenty, jimiž je Hrubého
monografie zatížena. Patří k nim zejména minimální využití stratigrafických vztahů, což
bylo jistě dáno i jejich značnou komplikovaností a nepřehledností (Klanica 1986, 113),
dále apriorní představa o pozdním datování hrobů s maltou v zásypu (Klanica 1985, 525;
Galuška 1996, 49) a v neposlední řadě časté směšování archeologické a historické argumentace
(srov. Třeštík 2001). H. Chorvátová (2004, 216–221) vyčlenila několik hrobů
s veligradským šperkem, které byly převrstveny nebo – méně často – porušeny několika
mladšími hroby, ale samy už žádné starší hroby nepřevrstvily ani neporušily. Tyto někdy
i stratigraficky nejníže uložené hroby datoval V. Hrubý na základě malty nebo výskytu
veligradských šperků do konce 9. století a 1. poloviny 10. století. Jakkoliv je jistě nelze
automaticky ztotožnit s nejstaršími hroby na pohřebišti vůbec, většina z nich byla s velkou
pravděpodobností uložena již v průběhu staršího velkomoravského horizontu.
H. Chorvátová (2004, 208) pojmenovala i další rozšířený neduh, kterým jsou izolovaně
konstruované absolutní datace jednotlivých typů předmětů, jež si někdy vzájemně odporují,
i když dané předměty pocházejí z téhož hrobového celku (samozřejmě nemá na mysli
„starožitnosti“, které se do hrobu dostaly až po dlouhém používání). Svou roli jistě hraje
mj. nekritické přebírání cizích názorů, kdy jednou publikované datování se často bere jako
nezpochybnitelný fakt, bez ohledu na to, jakým způsobem k němu jeho autor vlastně dospěl.
Podle mého mínění je ale problematické používat i absolutní datování jako takové.
Takové „přesné“ datace jsou v archeologii raného středověku (pokud odhlédneme od přírodovědných
metod, ostatně zatím málo používaných) založeny hlavně na ztotožnění dané
památky nebo nálezové situace s písemnými prameny, a to buď přímo, nebo zprostředkovaně.
Pokud bychom např. díky naprosté absenci písemných pramenů netušili nic o franckých
taženích proti Avarům nebo cyrilometodějské misii, určitě bychom „nežonglovali“ tak
lehce s archeologickými datacemi typu „2. čtvrtina 9. století“ apod., ale byli bychom mnohem
opatrnější a méně konkrétní. Podobné datace totiž často vyjadřují pouze to, že dané
nálezy považujeme za mladší než materiál řazený konvenčně do počátku 9. století, který
byl takto „datován“ právě na základě úvah o změnách ve středním Podunají po avarských
válkách. Je evidentní, že každé takové datování je ovlivněno subjektivními dojmy badatele,
představami o „typologické příbuznosti“ artefaktů atd. Další nejistotu do něj vnáší těžko
určitelný časový odstup mezi výrobou předmětu a jeho uložením do země.
Archeologické rozhledy LVII–2005 709
Za mnohem smysluplnější považuji definovat ucelený archeologický horizont, jak to
navrhl např. Z. Klanica (1990, 58): „jen nálezové celky opakující se ve stejném či podobném
složením jsou zárukou, že výskyt předmětů není náhodný, ale souvisí s konkrétním
časovým obdobím.“ Podobně J. Bubeník (1994, 55) požadoval „budovat nejprve periodizaci
vývoje archeologické hmotné kultury na podkladě poznání jí samé a její relativní chronologie
… a tuto teprve potom konfrontovat s historickým vývojem“. Nikoliv jednotlivé
hroby, ale teprve takový relativně-chronologicky definovaný horizont bude možné absolutně
datovat. Navíc v případě nutnosti je snazší předatovat paušálně celý horizont než
složitě přepracovávat absolutní datování jednotlivých typů předmětů a potažmo i hrobů,
neboť to vyvolá potřebu dalších korekcí.
2. Časné typy veligradského šperku
Cílem předkládané studie je přispět k odstranění diskrepance mezi datováním mužských
a ženských hrobů na velkomoravských pohřebištích, která představuje jen neuspokojivý
výsledek dosavadního bádání4 a v žádném případě neodpovídá poměrům v živé kultuře:
pokud u nás ve starším velkomoravském horizontu existovala elita, jejíž mužští členové
nosili karolinské meče a ostruhy typu Biskupija-Crkvina, lze jen těžko předpokládat, že
se jejich manželky obešly bez honosných ozdob.
Před samotným výkladem ještě připojuji poznámku k mnou používanému označování
typů velkomoravských šperků. V současné době není k dispozici systematická a vyčerpávající
typologie podunajského a veligradského šperku, která by shromáždila veškeré dosud
známé typy a zavedla jejich jednotné kódování. Způsob označování typů podle V. Hrubého
(1955, 222–246) je značně komplikovaný, kombinace malých a velkých písmen, římských
a arabských číslic (např. B II 1 a) si prakticky nelze zapamatovat; citovaná monografie navíc
neobsahuje žádnou souhrnnou tabulku, kde by bylo možné rychle ztotožnit tyto kódy se
vzhledem daného typu. Takové tabulky typů sestavil sice B. Dostál (1966), ale i při práci
s nimi je stále nutné v textu dohledávat kódy převzaté od V. Hrubého. Jelikož Dostálova typologie
je – alespoň pokud jde o typy šperků zastoupené na Moravě – poměrně obsáhlá
a celá práce je všeobecně známá, badatelé někdy konkrétní typ šperku identifikují podle ní,
např. „Dostál 1966, obr. 9: 1“. Právě takové – čistě formální číslování typů šperků na obrázcích
v Dostálově publikaci – lze podle mého názoru použít a zredukovat na označení
„typ 9–1“ apod. Kromě veligradského šperku stejným způsobem označuji i typy náušnic
z okruhu podunajského šperku, dále gombíky a prsteny, pro něž se dosud kódové označení
nepoužívalo vůbec. Podobné jednoduché a praktické číslování typů šperků (a jiných nálezů)
používají např. M. Hanuliak a M. Rejholcová (1999, obr. 1–4, 47, 49, 56 atd.).
Teď již k vlastní problematice počátků veligradského šperku. Vzhledem k potřebě definovat
starší velkomoravský horizont pomocí relativní chronologie je velmi důležité, že
v několika nejspodnějších staroměstských5 hrobech vyčleněných H. Chorvátovou (2004,
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu710
4 Rozhodně nejde o situaci srovnatelnou s mladohradištními pohřebišti, kde je „ženský svět“ reprezentován esovitými
záušnicemi a korály, zatímco předměty typické pro muže-bojovníky chybějí.
5 V celé práci mám pod označením „Staré Město“ vždy na mysli jen pohřebiště „Na valách“. Při každé zmínce
některého z tamních hrobů neuvádím přesnou citaci, neboť veškeré údaje lze snadno dohledat v katalozích obou
hlavních publikací o lokalitě (Hrubý 1955; Hochmanová-Vávrová 1962).
216–221) se poměrně často opakují stejné kombinace předmětů. Jsou to následující typy
šperků (obr. 1; 2): náušnice typu 8–10 s oboustranným hrozníčkem (hrob 282/49), náušnice
typu 8–21 s oboustranným hrozníčkem a dolním obloukem lemovaným filigránovými
drátky (hroby 26/48, 24/48 a 129/49), náušnice typu 9–6 se čtyřmi bubínky zdobenými
zrnky granulace v kroužkových podložkách (hroby 15/48 a 253/49), stejně konstruované
bubínkové náušnice typu 9–9 a 9–5 zdobené makovou granulací v podobě trojúhelníků
(hroby 268/49 a 151/50), resp. kosočtverců sestavených do křížků (hrob 253/49), dále náušnice
typu 9–14 se sedmi bubínky podobně zdobené makovou granulací (hrob 15/48).
Patří sem i košíčkové náušnice typu 9–21 se sedmi košíčky (hroby 15/48, 253/49 a 26/48?)
i typ 9–22 s větším počtem košíčků uspořádaných hroznovitě (hrob 282/49), event. ještě
typ 9–24 se skleněnou vložkou (hrob 317/49). K nim přistupují exkluzivní sloupečkové
náušnice typu 10–6, 10–7 (hrob 317/49) a 10–8 (hrob 282/49?) s prolamovanými sloupečky,
gombíky s vegetabilním ornamentem (hroby 24/48, 25/48, 129/49 a 282/49), gombíky
typu 14–3 cele pokryté většími granulovanými zrny v kroužkových podložkách (hroby
25/48 a 282/49). Spektrum šperku doplňují stejně zdobené prsteny typu 12–25/26, tzn.
Archeologické rozhledy LVII–2005 711
Obr. 1. Veligradský šperk staršího velkomoravského
horizontu. Hrozníčkové, bubínkové
a košíčkové náušnice ze stratigraficky
nejníže uložených hrobů ve Starém
Městě Na valách. Kódy typů vycházejí
z číslování obrázků v publikaci B. Dostála
(1966). – Abb. 1. Veligrader Schmuck des
älteren großmährischen Horizonts: Trauben-,
Bommel- und Körbchenohrringe
aus den stratigraphisch am niedrigsten
gelegenen Gräbern in Staré Město-Na
valách. Typencodes nach den Bildernummern
bei B. Dostál (1966).
8-10 8-21 8-30 8-31 8-32 8-34
9-5 9-6 9-9 9-14 9-16
9-21 9-22 9-24
s granulovaným butonem (hrob 24/48)6, a pozlacené korály z bronzového plechu s makovou
granulací (hroby 24/48 a 25/48).
Na časném počátku typu 8–10 není nic zvláštního, předpokládal jej již V. Hrubý (1955,
obr. 41). Typ 8–10 ani typ 8–21, jeho honosněji provedená varianta, nejsou chronologicky
citlivé, mohou přežívat velmi dlouho (např. hrob 426 v Čakajovcích: Rejholcová 1995a, 46,
tab. LXVIII: 1, 3–8). Náušnice typu 9–9, gombíky typu 14–3 a korály s makovou granulací
známé z Chorvatska řadí do 1. poloviny 9. století T. Štefanovičová (2004, 393, obr. 5: 8, 11),
ale neuvádí, podle jakých kritérií je jugoslávští badatelé takto datovali. Asi nejpřekvapivější
je v těchto staroměstských hrobech přítomnost košíčkových7 a sloupečkových náušnic,
které jistě přetrvaly i do mladšího velkomoravského horizontu, nicméně jejich časný počáUNGERMAN:
Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu712
Obr. 2. Veligradský šperk staršího velkomoravského horizontu. Sloupečkové a lunicové náušnice, prsteny
a gombíky ze stratigraficky nejníže uložených hrobů ve Starém Městě Na valách. – Abb. 2. Veligrader
Schmuck des älteren großmährischen Horizonts. Säulchen- und Halbmondohrringe, Fingerringe und
Kugelknöpfe aus den stratigraphisch am niedrigsten gelegenen Gräbern in Staré Město-Na valách.
6 Stejný prsten pochází i z hrobu 1451 u tzv. 12. mikulčického kostela, bohužel bez dalších nálezů. B. Kavánová
(2003, 321, obr. 150, tab. 8: 2) řadí hrob do mladší fáze pohřebiště jen na základě tradiční datace tohoto typu
prstenu, ačkoliv sama přiznává, že svou polohou dokonale zapadá do starší skupiny hrobů (Kavánová 2003, 334,
obr. 143, 145). Připomíná i další hrobové celky s takovými prsteny: hrob 242 v Břeclavi-Pohansku, kde se dále
vyskytly gombíky typu 14–3 (Kalousek 1971, 142, obr. 242: 2–4), a hrob HD 14 v Bíni, jehož součástí byly náušnice
typu 9–5 a typu 9–9, gombíky s vegetabilním ornamentem, gombíky typu 14–3 a konečně sloupečkové
náušnice cele pokryté granulací (Holčík 1991, 94, tab. 3, 8–11). V obou těchto hrobech se tedy opakují šperky
známé ze stratigraficky nejníže uložených hrobů ve Starém Městě.
7 Náušnice typu 9–24 nebo 9–25 mají dolní oblouk někdy ukončený esovitou kličkou, která byla tradičně hodnocena
jako typologicky pozdní znak (Kavánová 2003, 333, s lit.). Tak jednoduché to však asi nebude, neboť esovitou
kličkou jsou opatřeny i jihoněmecké bubínkové náušnice z 8. století (Schwarz 1975, Abb. 13: 8–10), avarské
bubínkové náušnice z hrobu 198 ve Zwölfaxing (Lippert 1969, 155, Taf. 70: 1–8), náušnice – jednoduché kroužkové
i s plechovým závěskem – z hrobů 46 a 225 v Zalakomár (Szőke 1992a, Taf. 2, 4) aj.
10-6 10-7 10-8 10-19 10-24
12-25 12-26 14-3 14-22 13-17
tek by mohl potvrzovat třeba hrob 4/53 v Modré, kde se košíčkové náušnice typu 9–25 vyskytovaly
společně s korály zdobenými nataveným vláknem (Hrubý – Hochmanová – Pavelčík
1955, 68, tab. XXI: 6, 7; XXII: 1; srov. níže). Stejným směrem ukazují také košíčkové
náušnice z hrobu 46 v Auhof: v rámci pohřebiště patří tento hrobový celek
k nejmladším, V. Tovornik (1986, 438, Abb. 11) jej – i v rámci tradiční chronologie – klade
k polovině 9. století.
Jakkoliv považuji rozbor stratigrafických situací od H. Chorvátové za správný, interpretoval
bych některé odlišně. Např. hrob 24/48 zařadila ve své chronologii až do mladšího
velkomoravského horizontu, jistě z toho důvodu, že převrstvil, resp. porušil starší hroby
25/48 a 26/48 (Chorvátová 2004, tab. 7). Tento postup považuji za poněkud schematický,
neboť ne každá superpozice musí být způsobena delším časovým odstupem, kdy již starší
hrob nebyl na povrchu znatelný, ale může jít o projev snahy pohřbít do téže „rodinné hrobky“
další blízké příbuzné (Hrubý 1955, 72; Lüdemann 1994, 531), a to i během krátkého
časového intervalu. Konkrétně zde o tom svědčí výskyt stejných kovových korálů – jinak
v rámci pohřebiště unikátních – v hrobech 24/48 a 25/48; stejně tak v hrobě 24/48 byla i polovina
stříbrné pozlacené plakety s obrazem ptáka, jejíž druhá polovina se nacházela v nedalekém
hrobě 129/49, který opět leží stratigraficky nejníže. Z toho jasně vyplývá, že výbava
hrobu 24/48 patří také do nejstarší fáze pohřbívání8.
Výčet nejníže uložených staroměstských hrobů – a tím pádem i dalších časných typů
veligradského šperku – lze ještě rozšířit o celky, které H. Chorvátová neuvádí. Prsteny typu
12–25/26 (také dvojice identických exemplářů jako v hrobě 24/48) pocházejí i z hrobu
193/51, jehož hloubka 230 cm od původního povrchu naznačuje vysoké stáří. Hrob dále
obsahoval hrozníčkové náušnice typu 8–30 se zdobeným horním obloukem, náušnice typu
9–16 s osmi bubínky zdobenými kosočtverci z makové granulace a lunicové náušnice
typu 10–19 zdobené makovou granulací (obr. 1; 2; Hrubý 1955, 518, tab. 84: 1–6; Štefanovičová
2004, obr. 1: 10). Nad tímto hrobem ležely ještě dva další, z nichž je důležitější
hrob 195/51, který obsahoval mozaikový korál a šestihranný prizmatický korál, které patří
do staršího velkomoravského horizontu (viz níže).
Na podobnost hrobu 193/51 s hrobem 209/59 v Uherském Hradišti-Sadech upozornil
L. Galuška (1996, 95). Stáří sadského hrobu sice nelze ověřit stratigraficky, ale obsahoval
velmi podobné šperky (obr. 3): lunicové náušnice typu 10–19, 10–19/20, bubínkové náušnice
typu 9–18/19, hrozníčkové náušnice typu 8–32 se zdobeným horním obloukem a původně
s navlečenými pravými perlami (Mrázek 2000, 34, obr. 19). Vedle náušnic zde byl
i unikátní prsten typu 12–28 zdobený makovou granulací ve formě motivu „V“, což je stejná
výzdoba jako na bronzových korálech ze staroměstských hrobů 24/48 a 25/48. Také pár
stříbrných gombíků typu 14–3 plně zapadá do výbavy výše jmenovaných hrobů ze Starého
Města u Uh. Hradiště. Z hrobu 209/59 pochází ještě mj. pár zlatých vertikálně žebrovaných
gombíků (typ 14–19) a náhrdelník, který obsahoval celkem 113 korálů, z nichž 106 je s nataveným
vláknem, 5 kotoučkových a 2 mozaikové (Galuška 1996, 92, 102, 137), jejichž
zařazení do staršího velkomoravského horizontu dokládám níže. Význam hrobu 209/59
Archeologické rozhledy LVII–2005 713
8 Podobně je tomu i v případě dvojice hrobů 5/48 a 6/48: druhý z nich je starší a obsahuje masivní ostruhy, snad
typu Biskupija-Crkvina (?), byl porušen hrobem 5/48, který obsahuje 4 gombíky s vegetabilním ornamentem,
náušnice typu 9–9 a 9–15, má tedy stejnou výbavu jako stratigraficky nejníže uložené hroby. Ačkoliv se obě zmíněné
dvojice hrobů nacházejí velmi blízko kostela, jsou orientovány odlišně, takže teoreticky mohly být vyhloubeny
ještě před jeho postavením.
v Sadech tkví v tom, že se pomocí něho dá synchronizovat časný veligradský šperk s korály
zdobenými nataveným vláknem, které sice také pocházejí z poměrně časně uložených
staroměstských hrobů, ale společně s veligradským šperkem se většinou nevyskytují.
Otázku, jestli se vertikálně žebrované9 gombíky opravdu začaly vyrábět již ve starším
velkomoravském horizontu, zodpovídá kladně hrob 50/50 ve Starém Městě, který byl hluboký
180 cm a ležel nejníže v superpozici pěti hrobů. Kromě gombíku obsahoval mj. drobné
nákončí střechovitého průřezu (Hrubý 1955, 473, tab. 73: 22), které je západoevropského
původu a v Chorvatsku patří do horizontu Biskupija-Crkvina (Thieme 1978/1980, 80,
Abb. 4: 9, 14; Best 1997, 172, Abb. 11: 3; Jelovina 1986, 57, 66, Taf. VII: 95, 9; XVI: 192,
194; XVII: 198, 200). Stejný gombík byl i v nedalekém hrobě 51/50, kde se dále vyskytla
náušnice typu 8–32, takže se zde opakuje stejná kombinace šperků jako v hrobě 209/59
v Sadech. L. Galuška (1996, 63, 100), který se těmito gombíky zabýval naposledy, si byl
stratigrafické pozice hrobu 50/50 vědom, ale přesto je považoval za „importy, které se
k nám dostaly pravděpodobně prostřednictvím byzantské misie“. S tímto historickým datováním
gombíků koresponduje i jeho absolutní datování hrobu 209/59, kdy tamní náušnice
„mohly být nošeny přinejmenším od počátku 2. poloviny 9. století a snad i dříve“, jejich
uložení do země klade do 3. čtvrtiny 9. století (Galuška 1996, 94, 95). Podle mého názoru
je toto datování předmětů ze sadského hrobu (a tím i nálezů z nejspodněji uložených hrobů
ve Starém Městě) příliš pozdní.
Do staršího velkomoravského horizontu řadím i veškeré hrozníčkové náušnice se zdobeným
horním obloukem (obr. 1; typy 8–30 až 8–34). Vedle hrobu 193/51 to naznačuje
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu714
Obr. 3. Typy veligradského šperku z hrobu 209/59 v Uherském Hradišti-Sadech (podle Galuška 1996, kódy
typů doplněny autorem). – Abb. 3. Typen von Veligrader Schmuck aus Grab 209/59 in Uherské Hradiště-Sady
(nach Galuška 1996, Typencodes vom Autor ergänzt).
9 V. Hrubý (1955, 213) a B. Dostál (1966, 64) je označují jako „tykvovité“.
10-19 10-19/208-32
9-18/19
12-28 14-3 14-19
i další staroměstský hrob 103/50, který byl překryt dvěma mladšími hroby (321/49 a 20/50).
Pokud jde o samotnou konstrukci těchto náušnic, skleněná ozdoba na horním oblouku je
typickým rysem pozdně avarských náušnic, konkrétně typů IX a X podle Z. Čilinské (1975,
77, Abb. 1). Opletení dolního a poloviny horního oblouku jemnými drátky se v avarském
šperkařství objevuje také, i když asi ne příliš často (hrob 97 vAbony: Hampel 1905 II, 795;
III, Taf. 469: 1; hrob 54 v Nagypall I – Határi-dűlő: Kiss 1977, 75, pl. XXX: 1). Stejně
zdobené hrozníčkové náušnice pocházejí ze známého bohatého ženského hrobu u kostela
v obci Trilj v Chorvatsku, kde byl také byzantský solidus Konstantina Kopronyma (Karaman
1921; Belošević 1980, tab. LXXXIV). Tato mince musela být vyražena nejpozději roku
775 (Werner 1978/1979, 227 s lit.) a jelikož je dobře čitelná a neotřelá, celkem spolehlivě
datuje vyhloubení hrobu někdy během poslední čtvrtiny 8. století. Nelze přehlédnout,
že i ostatní nálezy, tj. náušnice typu 8–10, gombíky typu 14–3 a plechové vejčité korály
(Štefanovičová 2004, obr. 4: 2)10, beze zbytku zapadají do výbavy stratigraficky nejníže
uložených hrobů ve Starém Městě, což potvrzuje jejich chronologickou blízkost s triljským
hrobem. Revize datování náušnic se zdobeným horním obloukem směrem dolů pak rázem
odstraní nápadnou anomálii vyplývající z tradičního (pozdního) datování, které de facto
mlčky předpokládalo, že tyto náušnice se po pádu kaganátu přestaly na celé jedno století
vyrábět a opět se objevily až někdy na přelomu 9. a 10. století. Oživení jejich výroby by
ale muselo být jen krátkodobé a také prostorově omezené pouze na Moravu, neboť si je
neosvojily české dílny pracující pod velkomoravským vlivem, neznáme je ani z pokladů
zlomkového stříbra. Pro pozdní datování těchto náušnic tak dnes chybí sebemenší důvod.
Stejně tomu bude jistě i v případě nepočetných bubínkových náušnic, které mají horní oblouk
zdobený bubínky11.
Za jeden z nejstarších staroměstských hrobových celků považuji i hrob 167/51, a to především
díky přítomnosti několika mozaikových aj. korálů (viz níže). Hrob dále obsahoval
unikátní zlaté náušnice typu 10–24 s úzkou lunicí a trojúhelníkovým závěskem, nezdobené
kulovité gombíky z hladkého zlatého plechu (obr. 2) a nákrčník spletený ze stříbrných
drátků. Součást korálového náhrdelníku, a nikoliv nákrčníku (který byl tím pádem bez jakýchkoliv
dalších ozdob)12, tvořila prohnutá půlválcová stříbrná kaptorga zdobená filigránem
(Hrubý 1955, 514, tab. 75: 2, 6; 84: 9, 10, 29, 30). Tato schránka se – společně se závěskem
z kolínského dvojhrobu (Lutovský 1994, obr. 6: 1; Profantová 2001, 331) – svým
tvarem přimyká k válcovitým závěskům byzantského původu, které se objevují i na avarských
pohřebištích (Elbern 1986; Pásztor 1986, 134, obr. 12; Garam 2001, 49–51, Taf. 30).
Už to mluví pro časné datování staroměstské kaptorgy v rámci velkomoravské hmotné kultury,
neboť pozdější kaptorgy mají zcela odlišný lichoběžníkový nebo „torbičkový“ tvar
(Štefan 2005 s lit.). Stejně tak se v pozdně avarském prostředí občas objevují i pletené nákrčníky,
příznačně opět bez závěsků (Zalakomár, Söjtör a Szob: Szőke 1992a, 866, Taf. 4,
13). Do hrobů se dostávaly asi hlavně na konci existence těchto pohřebišť, tedy zhruba v doArcheologické
rozhledy LVII–2005 715
10 Hrobový celek je zde chybně popsán jako „Grborezi, hrob 112“, evidentně došlo k záměně popisků u obr. 3 a 4.
11 Kromě sadského hrobu 209/59 jsou dále známy už jen z hrobu 2 ve Starém Městě „Na Špitálkách“ (Poulík 1955,
316, obr. 23: 1–8), kde se kombinovaly mj. s náušnicemi typu 9–5 a s gombíky typu 14–3; tento hrob navíc vykazuje
severojižní orientaci nezávislou na orientaci kostela, takže teoreticky mohl být vyhlouben ještě před započetím
jeho výstavby.
12 Zřetelně to ukazuje fotografie nálezové situace (Hrubý 1955, tab. 16: 1; rekonstrukce na tab. 75: 2 je nesprávná).
bě módy mozaikových korálů, doložených i v hrobě 167/51. Konečně gombíky z tohoto
hrobu se vyznačují kulovitým tvarem, hladkým povrchem a relativně vysokými oušky dole
kroucenými, mají tedy stejnou konstrukci jako gombíky z pozdně avarského hrobu 109
v Abony (Hampel 1905 II, 796; III, Taf. 470: 7, 8). Proto pokládám za velmi pravděpodobné,
že také náušnice typu 10–24 patří mezi časný veligradský šperk.
V poslední době se ke vzniku veligradského šperku vyslovil B. M. Szőke (1992a, 862).
Podle něj stojí domněnka o údajném „byzantsko-orientálním vlivu“ jen na teoretických
úvahách, neboť šperkařství v regionech sousedících s Byzancí (Bulharsko, Dalmácie) prodělalo
jiný vývoj než na Moravě. Proto upřednostňuje výklad, že klíčovou roli při jeho vzniku
sehrálo šperkařství pozdně avarské. Podle mého názoru se však ani tím nedá vysvětlit
vše, některé prvky (košíčky, řetízky) nejsou avarskému uměleckému řemeslu příliš vlastní
a pocházejí spíše z byzantské sféry. Vůbec celý spor nemá valný smysl, neboť avarský šperk
– zvláště ten určený elitám – stál od samého počátku pod silným byzantským vlivem, proto
lze v pozdně avarském období obě výrobní tradice jen těžko oddělit (viz např. výše zmíněné
hrozníčkové náušnice se zdobeným horním obloukem, které se vyskytují na území
kaganátu i v Chorvatsku). B. M. Szőke nicméně správně zdůrazňuje, že zásadní vliv na
výslednou podobu šperku měla zámožnost odběratele, tedy jak složité technologické postupy
byl schopen zaplatit.
V naší literatuře byly názory na vznik veligradského šperku silně provázány s jeho pozdním
datováním. Již jeho označení „byzantsko-orientální“ dostatečně naznačuje, kde viděl
V. Hrubý (1955) podněty pro jeho vznik. Vzhledem k tehdy často praktikovanému spojování
archeologických a historických pramenů jistě nebyla žádná náhoda, že vznik tohoto
šperku kladl právě do doby „nejužších styků s Byzancí“ (Hrubý 1955, 310). S avarským
vlivem se začalo počítat až později, po vytvoření pojmu „blatnicko-mikulčický styl“ a po
docenění přínosu avarského uměleckého řemesla, reprezentovaného pokladem ze Sînnicolau
Mare (Nagyszentmiklós). Podle tohoto názoru avarští řemeslníci po pádu kaganátu
přešli k okolním slovanským knížatům a „také oni se mohli podílet na vzniku a výrobě“
veligradského šperku, „který se vyvinul z jednodušších hrozníčkových, bubínkových a lunicových
náušnic, jaké známe z avarských pohřebišť v Karpatské kotlině“ (Štefanovičová
1995, 95). Podobnou představu o „vývoji“ veligradského šperku měl L. Galuška (1996, 63),
kdy u gombíků z hrobu 129/62 v Sadech konstatoval jejich neumělou výzdobu a nezvládnuté
puncování, „což vůbec nelze pokládat za doklad vyspělého klenotnictví“, proto tyto
gombíky řadí „na samý počátek jejich vývojové řady“. Uvažovat ale můžeme i jinak než
přísně „evolucionisticky“: co když nejdříve přišly dokonalé importované výrobky (nebo
cizinci schopní je vyrobit), které se domácí řemeslníci jen pomalu a klopotně učili napodobovat,
a dokonalé šperkařské techniky si plně osvojili až po nějaké době (srov. Daim
2000, 87)? Není nedokonalé technické zpracování jen projevem masové výroby levných
produktů určených prostému lidu, často ve snaze napodobit luxusní šperk patřící elitě?
Většina módních novinek se totiž v raném středověku šířila mnohem častěji od špiček společnosti
k prostému lidu než naopak.
Dosavadní bádání se také příliš nezabývalo otázkou, zda a popř. jaké se u nás používaly
luxusní ozdoby v předvelkomoravském období. O nich víme bohužel velmi málo, neboť
hlavně náušnice mají v sídlištním prostředí jen minimální šanci k dochování, resp. nalezení,
odhalí je jen pečlivý terénní výzkum, a to ještě sporadicky. Příkladem mohou být zlomky
bubínkových náušnic západoevropského původu, které pocházejí z Břeclavi-Líbivé
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu716
(Macháček 2000, 34, obr. 12: 2) a Mikulčic (Profantová 1992, Taf. 16: 2), a které lze datovat
zhruba do 1. poloviny 8. století. Právě tyto nálezy opravňují k domněnce, že jen co se
v Mikulčicích i jinde vytvořila společenská elita (jejímž projevem jsou lité opaskové garnitury
a ostruhy s háčky), vyvstala zároveň poptávka po reprezentativním ženském šperku.
Zřetelně jej však můžeme sledovat až po nástupu kostrového pohřbívání.
Vysloveným – spíše teoretickým – předpokladům dobře odpovídá výbava stratigraficky
nejníže uložených hrobů ve Starém Městě, kde nejsou žádné jednoduché ozdoby, ale zastihujeme
v nich výrobky špičkového šperkařství. To podle mého názoru odpovídá životní
realitě lépe než tradiční představa o pomalém „vývoji“ od primitivního šperku k dokonalému:
když vznikne zámožná elita, nečeká, až se předměty sloužící k reprezentaci naučí vyrábět
domácí řemeslníci. Řešením je import, jako první se nabízel šperk ze západní Evropy
(viz níže). Ještě přitažlivějším zdrojem luxusního zboží byla Byzanc, k jejíž pompézní
dvorské kultuře vzhlížely raně středověké elity od Balkánu po Skandinávii (Schulze 1976;
Deér 1977; Vierck 1980; 1981; Hedeager Krag 1999, 434)13.
Mezi veligradským šperkem se nepochybně skrývají přímé importy ze Středomoří,
k němuž můžeme z kulturního hlediska počítat i pobřežní Chorvatsko. U některých typů
šperku (náušnice typu 9–9, bronzové korály zdobené makovou granulací) pro tuto možnost
svědčí řídký výskyt u nás a přesné chorvatské analogie. Další časné velkomoravské
šperky se od chorvatských vzorů mírně liší, např. naše gombíky typu 14–3 jsou celé pokryté
granulací, zatímco exempláře z Trilj (viz výše) mají horní polovinu z hladkého plechu,
což ale mohlo být podmíněno funkčně, aby se granulace nezničila při tření této části gombíku
o poutko oděvu (Kavánová 2003, 329). Importy zjevně tvoří jen menšinu časného
veligradského šperku, na Moravu museli přijít přímo i cizí řemeslníci, a to nejspíše jak
z území kaganátu, tak ze Středomoří. Tito výrobci znalí náročných šperkařských technologií
pak v našem prostředí začali – na přímou objednávku místní elity – produkovat specifické
typy šperků, k nimž jinde chybějí přesné analogie. Při tom využili a zkombinovali
již dlouho známé a i poté (na Balkáně až do vrcholného středověku) používané konstrukční
prvky, jako jsou bubínky, košíčky, lunice a řetízky. Za hlavní důvod pro odlišnost veligradského
šperku od typů známých odjinud pokládám fakt, že výrobci se museli řídit
vkusem svých moravských odběratelů, který se poněkud lišil od vkusu středomořského
(Štefanovičová 1995)14. Jistě brzy po začátku výroby honosných šperků odstartoval proces
jejich napodobování s využitím levnějších materiálů a méně náročných šperkařských
technik, jejichž výsledkem byly např. bronzové sloupečkové nebo lunicové náušnice (viz
níže), určené méně zámožným vrstvám obyvatelstva.
Archeologické rozhledy LVII–2005 717
13 Zájem existoval také z druhé strany, i když z jiného důvodu. Byzanc pozorně sledovala dění ve svém bližším
a vzdálenějším okolí a udržovala styky s mocensky relevantními sousedy: vytvořila-li se někde nová mocenská
struktura, byzantští vyslanci ji záhy kontaktovali. Moravané samozřejmě nebyli výjimkou, ani v době avarského
kaganátu nežili v izolaci, do styku s Byzancí jistě nepřišli poprvé až roku 863. O těchto kontaktech svědčí středomořské
ovlivnění mikulčických litých garnitur (Daim 2000, 188), stejně tak se do našeho prostředí mohl – při
výměně darů v rámci diplomatických misí – dostat i ženský šperk.
14 Proto je nesprávné argumentovat tím, že v jiných oblastech chybějí k veligradskému šperku přesné analogie. To,
že po dosažení určité technologické úrovně je klíčovým faktorem určujícím vzhled finálního výrobku právě přání
zákazníka (které je z valné části diktováno soudobou módou), ukazuje příklad esovitých záušnic. Zvláště plátované
exempláře jistě nesvědčí o dobovém technologickém úpadku, neboť jejich výroba byla poměrně náročná
(Karmazin – Březina – Jelínková 1999, 205). Lze si poměrně snadno představit, že je vyráběly stejné dílny, které
předtím produkovaly honosný veligradský šperk.
3. Předměty typické pro tzv. předköttlašský horizont
Při rozboru hrobů 167/51 a 193/51 ve Starém Městě a hrobu 209/59 v Sadech, které obsahovaly
časný veligradský šperk, jsem zmínil mozaikové aj. korály. Tyto souvisejí s tzv. předköttlašským
horizontem, který v naší raně středověké archeologii nepatří k příliš frekventovaným
pojmům, ale v problematice počátků kostrového pohřbívání a šperků staršího
velkomoravského horizontu má zásadní význam. Tento horizont definoval J. Giesler (1980,
86) jako určitý předstupeň köttlašské kultury ve východním Přialpí. Jeho náplň tvoří lité křížové
spony, specifické bubínkové náušnice, mozaikové korály, korály s kruhovými očky,
určité varianty příčně členěných korálů a řetízkové náušnice (obr. 4: 1–5, 7–11). Vedle těchto
ozdob, které jsou západoevropského původu, se v něm objevují i předměty spojené s kulturou
avarského kaganátu, v prvé řadě náušnice se spirálovým ukončením a lité bronzové
náramky (obr. 4: 6, 13). Tento nálezový horizont se objevuje hlavně na pohřebištích typu
Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn v západním Maďarsku a v Dolním Rakousku, k nimž lze
kromě eponymních lokalit (Török 1973; Friesinger 1972; 1975/1977, 49–174) přidat ještě
např. Tulln a Mühling, hmotnou kulturou se k nim přimyká mohylník ve Wimm (Friesinger
1971; 1971/1974, 56–68; 1984; Breibert 2005), v Horním Rakousku pohřebiště Auhof
a Gusen (Tovornik 1985b; 1986), pokud máme zmínit jen vetší a dobře publikovaná pohřebiště.
Při pohledu na reprezentativní nálezové celky (srov. níže) je na první pohled zřejmé,
že podobné na Moravě chybějí: u nás se v hrobech již neobjevují vzájemné kombinace uvedených
nálezů, ale většinou zde vystupují ojediněle jako jakési „starožitnosti“, společně
s předměty mladšího rázu. Z toho vyplývá, že na Moravě se začalo kostrově pohřbívat až
někdy v době, kdy předměty typické pro předköttlašský horizont již vycházely z oběhu.
Horní hranice datování tohoto horizontu by tedy měla přibližně určovat dobu počátku velkomoravského
kostrového pohřbívání (Ungerman v tisku b).
Starší generace badatelů předpokládala, že pohřebiště typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn
vznikla až po válkách Karla Velikého s Avary (Friesinger 1971, 242; 1972, 156), čímž
bylo dáno datování předköttlašského horizontu do 1. poloviny 9. století (Giesler 1980, 95).
Toto datování by ale znamenalo, že na Moravě se začalo kostrově pohřbívat až později, přibližně
kolem poloviny 9. století, s čímž by ale z moravských archeologů souhlasil asi málokdo
(je zvláštní, že na tento rozpor nikdo příliš neupozorňoval). V současné době se prosazuje
datování předköttlašského horizontu nejpozději do 4. čtvrtiny 8. století – mj. z toho
důvodu, že při tradičním datování vznikají nepřekonatelné rozpory vůči chronologii karolinské
hmotné kultury v západní Evropě (Szameit 1996, 217; Kleemann 2002, 292).
Striktně vzato tedy předköttlašské šperky nejsou typickými reprezentanty staršího velkomoravského
horizontu, nicméně v našem prostředí se musely do hrobů dostávat hlavně
v této době; dá se důvodně předpokládat, že později již frekvence jejich výskytu v živé kultuře
podstatně klesala. Podívejme se teď podrobněji na výskyt předmětů předköttlašského
horizontu na Moravě a na složení příslušných hrobových celků.
3.1. Západní bubínkové náušnice
Bubínkové náušnice západoevropského původu (obr. 4: 2, 3) jsou v německé literatuře
nazývány „Ohrringen mit Kugelkranz“, a to podle svisle členěného bubínku pod dolním
obloukem. U nás dosud nemáme pro tyto náušnice ustálené pojmenování, označení „náušUNGERMAN:
Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu718
nice se závěskem z několika vzájemně se prostupujících bubínků“ od J. Justové (1990, 178)
je sice výstižné, ale pro svou délku nepoužitelné. Na Moravě byl zlatý pár těchto náušnic
nalezen v hrobě 2 v Prušánkách, kde se dále vyskytla terčovitá spona s výzdobou ve zvěrném
stylu. Z. Klanica (1977, 53; 1991, 104) klade celou soupravu šperků do poloviny
8. století, což odpovídá časovému zařazení jihoněmeckých náušnic tohoto typu od U. von
Freeden (1979, 378–381) do 3. třetiny 7. století a 1. poloviny 8. století. Toto datování kritizovala
F. Stein (1995, 326–328) jako příliš časné a minimálně pro honosné náušnice z hrobu
v kostele St. Dionysius v Esslingen navrhla datování do 2. poloviny 8. století. To je pravděpodobnější
i pro exempláře ze středního Podunají, s čímž počítá W. Breibert (2005, 396)
v případě náušnic z hrobu 26 na dolnorakouském mohylníku Wimm (Friesinger 1984, 214,
Taf. 31: 3, 4). Každopádně je nesporné, že prušánecký hrob 2 patří k nejstarším kostrovým
hrobům v lokalitě i na Moravě vůbec. Další exempláře pocházející z velkomoravských pohřebišť
se už nevyskytují v páru, ale jen jednotlivě, jde o poškozené předměty, které v době
uložení do hrobu již dávno neplnily původní funkci. Známe je z hrobu 660 v Prušánkách15,
z hrobu 451/49 v Dolních Věstonicích (Ungerman v tisku b) a z hrobu 11/95 v Bratislavě-Uršulínské
ul. (Lesák – Musilová 1999, 40, 53, tab. II: 10). Dolnověstonický hrob byl
vzhledem k přítomnosti podélně členěných (olivovitých) korálů uložen asi až po skončení
staršího velkomoravského horizontu, zbylé dva hroby nelze pro absenci výraznějších doprovodných
nálezů přesněji datovat16.
Archeologické rozhledy LVII–2005 719
Obr. 4. Náplň tzv. předköttlašského horizontu. Podle Giesler 1980. – Abb. 4. Typische Funde des sog.
Vor-Köttlach-Horizonts. Nach Giesler 1980.
15 Za možnost nahlédnout do připravované publikace o pohřebišti srdečně děkuji Z. Klanicovi.
16 Pokud jde o provenienci těchto náušnic, Z. Klanica (1977, 53) o nich – jistě kvůli tehdejšímu nedostatku srovnávacího
materiálu – mluvil jako o náušnicích köttlašského typu, což se udržuje dodnes (Justová 1990, 175–178;
Lesák – Musilová 1999, 53; Měřínský 2002, 451; Hanuliak 2004, 170). Ve skutečnosti ale nemají s köttlašskou kul-
Délku zpoždění mezi výrobou a uložením poškozené náušnice do hrobu pokusil určit
B. M. Szőke při rozboru náušnice z hrobu 144A v Zalakomár. Je nanejvýš příznačné, že
tento rozhodný zastánce pozdního datování předköttlašského horizontu bez diskuze přijal
datování její výroby do poloviny 8. století, neboť zjevně neměl argumenty na to, aby vyvrátil
dnes již značně propracovanou chronologii merovejské a časně karolinské hmotné
kultury. Dále už ale postupoval podle své „osvědčené“ metody: při úvahách, jak a kdy se
tento exemplář mohl dostat do Karpatské kotliny, počítal pouze s historicky doloženými
událostmi, konkrétně s avarsko-bavorským spojenectvím v 80. letech 8. století nebo spíše
s taženími Karla Velikého proti Avarům. Vzhledem k poškození a následné opravě předpokládal
uložení náušnice do zalakomárského hrobu během 1. poloviny 9. století (Szőke –
Vándor 1985, 209). Později prohlásil průnik těchto bubínkových náušnic do horního a středního
Podunají za „jednoznačný archeologický doklad francko-bavorské kolonizace“ této
oblasti po avarských válkách, přičemž do hrobů se zde měly dostávat v 1. a hlavně ve 2. třetině
9. století (Szőke 1992a, 858). Bohužel nevysvětlil, jak by s sebou mohli západní kolonisté
vzít náušnice, které se v jejich domovině přestaly nosit již nejméně před půlstoletím
(srov. Pöllath 2002, 115).
3.2. Řetízkové náušnice
Řetízkové náušnice (obr. 4: 8) jsou typickým šperkem předköttlašského horizontu (např.
hrob 75 v Auhof: Tovornik 1986, 420, Taf. X: 6; moh. 13 ve Wimm: Friesinger 1984, 211,
Taf. 29: 6). Jejich dolní oblouk je po celé své délce hustě omotán drátkem, z něhož je také
vytvořeno asi pět nebo šest smyček. Do každé z nich je navlečen z drátu volně spletený
závěsek imitující řetízek (takže jde spíše o „pseudořetízek“), na dolním konci opatřený ještě
dalším závěskem různého tvaru, který může být zhotoven z drátu (omegovitý, trojlistý)
nebo z plechu (rombický). Z Moravy jsou mi takové náušnice známy pouze z hrobu 499/55
v Dolních Věstonicích, kde bylo pohřbeno dítě, které mělo na každé straně hlavy jednu
náušnici tohoto typu, které patří k variantě s rombickými plechovými závěsky. Přestože
u žádné z obou náušnic se nedochoval horní oblouk, funkční poloha u hlavy – stejně jako
křehká konstrukce tohoto druhu šperku – ukazuje, že pár dolnověstonických náušnic se
mohl dostat do země ještě někdy v době předköttlašského horizontu, čímž by tento hrob
patřil k nejstarším na pohřebišti. Jiné nálezy, které by to mohly přímo potvrdit, zde bohužel
chyběly. Je zajímavé, že další dochované náušnice s rombickými závěsky pocházejí jen
z dolnorakouských pohřebišť jižně od Dunaje (hrob 6 v Pottschach, hrob 115 v Pitten:
Friesinger 1975/1977, Taf. 3; 50; hrob 1 v Rohrbach, hrob 10 v Mühling: Friesinger
1971/1974, Taf. 6: 8; 11). Tvar závěsků se považuje za specifický projev určitých dílen
(Szőke 1992a, 853), jinak jsou jednotlivé varianty navzájem současné.
3.3. Spony
Křížová spona, kterou lze – alespoň do určité míry – spojovat s předköttlašským horizontem,
je na Moravě zatím jediná, pochází z hrobu 304/55 v Dolních Věstonicích. Bylo
v něm uloženo dítě ve věku 8–9 let, z jehož kostry se dochovaly jen zbytky lebky, někde
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu720
turou nic společného (Kastelic 1960, 45), jak ukazuje mapka jejich rozšíření, kterou sestavila V. Tovornik (1986, 440)
a doplnil J. Kleemann (2002, 39, pozn. 105): takřka všechny exempláře byly nalezeny v jižním Německu a podél
rakouského toku Dunaje, ve větší vzdálenosti odtud leží jen lokality Dolní Věstonice, Prušánky a Zalakomár.
v místě trupu se nacházela spona. Má tvar rovnoramenného kříže se zahrocenými rameny,
lícní strana je zhotovena z bronzového plechu zdobeného liniemi vytepávaných bodů a pěti
drobnými vypouklými vložkami z modrého skla, jádro spony je železné (Poulík 1957,
347, obr. 116). Raně středověké spony z horního a středního Podunají lze rozdělit do dvou
skupin: na křížové z litého bronzu a na kruhové nebo obdélníkové spony, které mají železné
jádro pokryté lisovaným bronzovým plechem se skleněnými vložkami (Szőke 1992a,
881). Dolnověstonická spona je ojedinělá tím, že svým tvarem patří do první skupiny a konstrukcí
se přimyká ke skupině druhé17.
Lité křížové spony nedávno rozčlenila M. Schulze-Dörrlamm (1997, 342)18 podle tvaru
ramen na typ Goddelsheim s kolmo ukončenými rameny (obr. 4: 1) a na typ Worms s rameny
zahrocenými, přičemž tento druhý typ by měl být rámcově o něco mladší. Uvedené
tvrzení lze zpřesnit v tom smyslu, že typ Goddelsheim začíná dříve, o čemž svědčí mj. výzdoba
v anglo-karolinském zvěrném stylu na sponě z Ballycottin (Irsko) a v degenerované
podobě i na sponě z Lausen-Bettenach (Švýcarsko) (Wilson 1960, 161, fig. 16; Marti 2000,
65, Abb. 24: 8), což u typu Worms již nenajdeme. V horním Podunají se musely oba typy
spon používat do jisté míry současně, jak o tom svědčí hrob 75 v Auhof (Tovornik 1986,
Taf. X: 11) a hrob 75 v Krungl (Szőke 1992a, Taf. 23), neboť oba patří do předköttlašského
horizontu. Zvláště spona typu Goddelsheim z Auhof představuje chronologicky významný
předmět, neboť pomocí ní lze tento horizont synchronizovat s vývojem karolinské hmotné
kultury. V této souvislosti je významný nález spony typu Goddelsheim v hrobě 154 u paderbornského
dómu – tento hrob je na základě interpretace nálezové situace kladen do doby
mezi stavbu tamního prvního a druhého kostela, podle písemných pramenů vybudovaných
v roce 777, resp. 799 (Heymans – Ilisch – Lobbedey 1986, 225).
Většina spon z horního a středního Podunají spadá do skupiny exemplářů se železným
jádrem překrytým bronzovým plechem. Z Moravy do ní – kromě dolnověstonické spony
– patří ještě tři kusy ze Starého Města, z nichž každý má jiný tvar: spona z hrobu 68/48 je
kruhová, z hrobu 259/49 obdélníková a konečně exemplář z hrobu 244/51 má tvar šesticípé
růžice nebo rozety (Hrubý 1955, 420, 452, 528, tab. 53: 7, 61: 14, 82: 12). V. Hrubý
(1955, 272) datoval každou sponu, resp. hrob samostatně, a to se značným časovým rozptylem
od 1. třetiny po konec 9. století, přičemž na tuto pozdní dataci usuzoval z výskytu
malty v zásypu hrobu 259/49, což ale neznamená nic více, než že hrob byl vyhlouben někdy
po začátku výstavby kostela. Vzhledem k nepočetnému výskytu spon se kloním k názoru,
že se nevyráběly po celé velkomoravské období, ale jejich výskyt byl spíše časově
omezený, o čemž by svědčilo i relativně homogenní složení doprovodných nálezů staroměstských
spon: v hrobech 68/48 a 244/51 se vyskytly náušnice typu 8–15 s jednostranným,
resp. s oboustranným hrozníčkem, bronzové gombíky se „svislým žlábkováním v horní
polovině“ (snad příbuzné s typem 14–19?) a gombíky hustě pokryté drátěnými kroužky
(typ 14–16). Hrob 259/49 obsahoval sloupečkové náušnice, které zřejmě napodobují honosArcheologické
rozhledy LVII–2005 721
17 Také v západní Evropě byla sice naprostá většina křížových spon zhotovena litím (Spiong 2000, 38), ale mnoho
z nich představuje napodobeniny honosných spon (Schulze-Dörrlamm 1997), z nichž některé byly i plechové.
Příkladem může být spona z Esslingen, datovaná do 2. poloviny 8. století, tedy shodně jako lité spony analogického
tvaru (Stein 1995, 300, Abb. 2: 2). Takové honosné spony se však do hrobu dostaly jen výjimečně, což dnes
zkresluje obraz jejich původního výskytu.
18 K dalším typologickým klasifikacím křížových spon viz Sippel 1989, 167; Bierbrauer 1992, 6; Wamers 1994,
136; Spiong 2000, 38, 187; Riemer 2000, 116; Kleemann 2002, 15.
nější exempláře typu 10–7 z okruhu časného veligradského šperku, a dále 3 korály, z nichž
jistě foukaný a snad i válcovitý „žlutě zdobený“ (s plasticky natavenou žlutou nití?) patří
ke korálům typickým pro starší velkomoravský horizont (viz níže). Mnohem přesvědčivější
než uvedené indicie je však datování analogických spon z území Horního a Dolního Rakouska,
které jednoznačně patří do předköttlašského horizontu (hrob 119 v Auhof: Tovornik
1986, 425, Taf. XXI: 1, 2; Micheldorf-Kremsdorf19).
Obě skupiny spon mají odlišný původ: zatímco lité křížové spony se vyskytují hlavně
na území francké říše (odkud se šířily do rakouského Podunají), plechové spony se železným
jádrem postrádají v západoevropském prostředí jakékoliv analogie, proto je S. Spiong
(2000, 108, 197) spojuje spíše s pozdně avarskou výrobní tradicí, z čehož vyplývá jejich
místní provenience. Do tohoto kontextu lze bez problémů začlenit i sponu z dvojhrobu 43
v Pitten (Friesinger 1975/1977, 64, Taf. 23: 1), jejíž výzdoba v podobě svastiky s rameny
ukončenými zvířecími hlavičkami je také běžná v pozdně avarském prostředí (hrob 42
v Žitavské Tôni: Budínský-Krička 1956, 37, tab. XXXV: 10, 11; hrob 12 v Münchendorf:
Bachner 1985, 100, 107, Taf. 8: 3; Szőke 2004, 375). Syntéza spony coby funkčního předmětu
západního původu a pozdně avarské výzdoby (přičemž Avaři spony nepoužívali)
dobře zapadá do kontextu předköttlašského horizontu, který kombinuje ozdoby západního
i avarského původu. Můžeme tedy shrnout, že ve středním a horním Podunají se doba používání
obou skupin spon do značné míry překrývá. Jejich současnost potvrzuje i dolnověstonická
spona, neboť její výrobce se snažil napodobit vzhled lité křížové spony (které
tedy musel znát z autopsie), ale k realizaci použil místní technologii. Velkomoravské spony
jako takové celkem zřetelně navazují na předköttlašské vzory, používaly se a do hrobů
se dostávaly hlavně během staršího velkomoravského horizontu (také srov. výše o hrobu 2
v Prušánkách s importovanou franckou sponou). V této době jako by Moravané přijímali
vlivy z různých zdrojů a hledali svůj „vlastní“ šperk, přičemž spony obecně patřily k těm
ozdobám, které se zde nijak zvláště neujaly a zanedlouho vyšly z oběhu.
3.4. Mozaikové korály
Skleněné korály se dosud k datování velkomoravského materiálu používaly minimálně,
vůči jejich datovací schopnosti byli badatelé značně skeptičtí (Dostál 1966, 53; Galuška
1996, 102). Důvodem byla skutečnost, že „typy“ korálů se pojímaly velmi široce, např.
veškeré příčně členěné korály v různých částech Evropy od doby římské po raný středověk
se de facto považovaly za jediný typ (Hrubý 1955, 249; Dostál 1966, 45). Dnes již víme,
že pomocí detailní analýzy jejich tvaru, výrobní technologie a chemického složení skla lze
z masy zdánlivě stejných korálů vyčlenit různé typy a varianty, které jsou definovány různými
kombinacemi uvedených znaků. Jinými slovy, vizuálně podobné korály zhotovené
z odlišných druhů skla představují různé typy, které se od sebe často liší stářím. Podle tohoto
nového pojetí již vlastně žádné „průběžné“ typy korálů neexistují (Staššíková-Štukovská
– Plško 1997, 266; Černá – Hulínský – Gedeon 2001). Vzhledem k náročnosti chemicUNGERMAN:
Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu722
19 Na této lokalitě byly v roce 1978 zničeny čtyři hroby, z jednoho z nich byla zachráněna spona ve tvaru osmicípé
růžice (Tovornik 1985a, 216, Taf. 14: 1), která se svým tvarem i celkovou konstrukcí velmi podobá růžicové
sponě ze staroměstského hrobu 244/51. Pro datování celé skupinky hrobů je významné, že odtud pocházejí mj.
avarské lité náramky, mozaikové korály a zlomek náušnice s plochým, vertikálně sletovaným bubínkem (srov. hroby
75 a 81 v Auhof: Tovornik 1986, 420, 421, Taf. X: 8, XII: 3), tedy vše ozdoby typické pro předköttlašský horizont;
jakékoliv mladší předměty zde chybějí.
kých aj. rozborů se v dalším výkladu zabývám jen specifickými a jasně identifikovatelnými
typy korálů, které byly vyčleněny již dříve.
Důležité je, že ojedinělý korál se k datování hrobového celku nehodí, neboť většina druhů
korálů se vyznačuje značnou trvanlivostí. Pro datování lze využít jen celý náhrdelník
(čím delší, tím je datace spolehlivější), a je nutné brát v úvahu všechny v něm zastoupené
typy korálů. V této souvislosti vyčlenil R. Andrae (1973, 103) tři druhy náhrdelníků, které
mají odlišnou datovací schopnost. Rozlišil 1) náhrdelník zkompletovaný již výrobcem
nebo obchodníkem (srov. Callmer 1995, 52), který se do uložení do hrobu nijak nezměnil
(nanejvýš došlo ke ztrátě několika korálů), takže doba jeho nošení musela být relativně
krátká; 2) náhrdelník sestavený výrobcem si majitel doplnil o jiné druhy korálů odlišného
původu; čím méně je doplněn, tím časově blíže stojí jeho uložení do země době, z níž pochází
základ náhrdelníku; 3) celý náhrdelník si od základu sestavil sám majitel z korálů
nejrůznějšího původu a stáří, takže dobu pohřbení lze určit jen podle nejmladšího korálu.
Toto schéma vycházející z živé kultury lze aplikovat i na velkomoravské náhrdelníky,
podle jejich homogenního nebo naopak heterogenního složení je možné odhadnout jejich
chronologickou výpovědní hodnotu.
Typickým příkladem dobrých datovacích schopností a zároveň i možných úskalí jsou
tzv. korály s mozaikovými očky (něm. Mosaikaugenperlen), které zkráceně nazývám jako
„mozaikové korály“ (obr. 5: 1). Tuto poměrně různorodou skupinu korálů pojmenoval, roztřídil
do typů a datoval již zmíněný R. Andrae (1973). Jakkoliv absolutní datování není hlavním
tématem studie, považuji za nutné se u něj zastavit, neboť mozaikové korály mají –
Archeologické rozhledy LVII–2005 723
Obr. 5. Korály typické pro předköttlašský a starší velkomoravský horizont. 1 mozaikové korály, 2 s kruhovými
očky, 3 prizmatický šestihranný korál, 4 prizmatický žebrovaný, 5 korály s nataveným vláknem,
6 foukané korály. Podle Hrubý 1955. – Abb. 5. Für den Vor-Köttlach- und älteren großmährischen Horizont
charakteristische Perlentypen. 1 Mosaikaugenperlen, 2 Kreisaugenperlen, 3 sechsseitige prismatische Perle,
4 prismatische längsgerippte Perle, 5 dunkle Perlen mit gelben Wellenlinien und Warzen, 6 geblasene
Hohlperlen. Nach Hrubý 1955.
vzhledem ke svému celoevropskému rozšíření – důležitou roli při vzájemné synchronizaci
regionálních chronologií a tím i při datování předköttlašského horizontu. Vyskytují se také
na Moravě, ale komplexní analýza tamních exemplářů dosud provedena nebyla20. R. Andrae
(1973, 155–165) kladl celý nálezový horizont mozaikových korálů do konce 8. století
a 1. třetiny 9. století, vycházel přitom z jejich společného výskytu s arabskými mincemi
z 2. poloviny 8. století (srov. Stein 1995, 320, pozn. 149; Breibert 2005) a dále z datování
doprovodného inventáře na pohřebištích v západní a severní Evropě. Snažil se – možná až
příliš – zasadit jejich výskyt do historických souvislostí: k přílivu mozaikových korálů
z Předního Východu (kde se nejspíše vyráběly) do Evropy podle něj došlo díky obnovení
kontaktů mezi franckou říší a bagdádským kalifátem za vlády Karla Velikého, resp. Harúna
al Rašída právě koncem 8. století. Tyto diplomatické kontakty byly podle U. Fiedlera
(1992, 191) příliš chatrným impulsem pro dovoz mozaikových korálů21, jinak ale souhlasil
s počátkem jejich výskytu na konci 8. století. A. Pleterski (1990, 500–504) při analýze pohřebiště
v Auhof navrhl, že počátek jejich ukládání do hrobů lze posunout hlouběji do minulosti,
konkrétně „snad doprostřed“ 2. poloviny 8. století. S tím souhlasí i E. Szameit
(1992a, 195, pozn. 39; 1992b, 825), podle něj používání těchto korálů již v průběhu 2. poloviny
8. století dokládají fríská pohřebiště Looveen, Dunum a Maschen, hroby 259 a 290
u dómu v Paderborn (srov. výše) i sídlištní vrstvy ve Staré Ladoze – podle J. Callmera
(1990, 31), odborníka na raně středověké korály, však tamní vrstva datovaná dendrochronologicky
ca do let 760–770 obsahovala i tabaristánské mince ražené v letech 768 a 783,
takže dendrodata je nutné posunout asi o 20 let směrem do současnosti. Zřejmě odtud pochází
jeho názor vyjádřený na jiném místě (Callmer 1995, 52), že mozaikové korály se do
západní a střední Evropy dostávaly „ne dříve než ve dvou posledních desetiletích 8. století“.
Ve středním Podunají se mozaikové a další spolu s nimi do Evropy dovážené korály
(s kruhovými očky, šestihranné prizmatické – viz níže) vyskytují hlavně na pohřebištích
typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn (Szőke 1992b, 133–134). Zde se v hrobových celcích
charakteristických pro předköttlašský horizont vyskytuje vždy několik kusů mozaikových
korálů, takže náhrdelníky se musely dostat do země poměrně brzy. Na základě výše
zmíněných názorů o datování křížových spon typu Goddelsheim a mozaikových korálů by
se dalo soudit, že hroby s předköttlašským inventářem pocházejí zhruba ze 4. čtvrtiny 8. století.
Nicméně náhrdelníky s více kusy mozaikových korálů se dostávaly do hrobů asi i později.
Příkladem by mohl být hrob 88 v Sopronkőhida se třemi mozaikovými korály, z nichž
jeden byl poškozený (Török 1973, tab. 18: 10). Ačkoliv nechci používat historické datování,
těžko se hledají argumenty proti tvrzení, že na tomto pohřebišti se začalo pohřbívat až
po avarských válkách (Szőke 2004, 377), čemuž odpovídá také absence typického pozdně
avarského šperku a ostatně i ojedinělý výskyt předköttlašského šperku, který se omezuje jen
na náušnice se spirálovým ukončením a smyčkami (obr. 4: 5) v hrobech 54 a 129 (Török
1973, tab. 13: 2, 25: 6).
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu724
20 V případě mozaikového korálu z hrobu 19 u 6. kostela v Mikulčicích počítala N. Profantová (2003, 84) automaticky
s datováním hrobu do staršího velkomoravského horizontu, což sice není vyloučeno, ale vzhledem k ojedinělosti
korálu to nelze přímo doložit.
21 Mezi franckou říší a Orientem existovaly po celé 7. a 8. století intenzivní obchodní kontakty, např. koření a exotické
pochutiny (pepř, hřebíček, skořice, fíky, datle, pistácie, mandle atd.) se do Evropy vozily ve velkých objemech
(Quast – Siegmann 2000, 285). To vyvrací domněnku R. Andrae (1973, 164), že Arabové v 8. století obchod
s Orientem sabotovali.
Na Moravě registroval R. Andrae (1973, 167–178) mozaikové korály ze 17 hrobů. Nových
publikovaných nálezů od té doby mnoho nepřibylo22, takže nejdůležitější pro zjištění
jejich datovacích schopností zůstává pohřebiště ve Starém Městě Na valách, kde se tyto
korály vyskytly v osmi hrobech (Hrubý 1955, 253; Profantová 1992, 627). Některé z nich
měly hloubku přes 200 cm od dnešního povrchu (hroby 58a/AZ, 286/49), což nepřímo
svědčí o jejich relativním stáří, další (hroby 33/4823, 181/49, 177/51) byly převrstveny jedním
nebo více mladšími hroby. Pouze hrob 195/51 – jak již bylo zmíněno – převrstvil starší
pohřeb 193/51 s časným veligradským šperkem, nicméně k tomu nemuselo dojít až po
dlouhé době, neboť v hrobě 195/51 chybějí prokazatelně mladé předměty. Oproti reprezentativním
hrobovým celkům předköttlašského horizontu se mozaikové korály ve Starém
Městě vyskytují v náhrdelnících jen jednotlivě. Jediným hrobem s více (dvěma) kusy těchto
korálů je výše analyzovaný hrob 167/51, který tudíž musel být uložen relativně brzy, což
potvrzují tamní nálezy s analogiemi v pozdně avarském prostředí. Je zajímavé, že kromě
nich tento hrob obsahuje i další typy millefiorových korálů (Hrubý 1955, tab. 86: 6, 8, 11),
z nichž hlavně korál s šachovnicovým dekorem (něm. Schachbrettmosaikperle) je prokazatelně
o něco starší (Andrae 1973, 131; Laux 1978/1980, 112)24. Srovnatelné náhrdelníky
s více kusy mozaikových korálů jsou v našem prostředí velmi vzácné, jedním z mála příkladů
je hrob 226 v Čakajovcích (Rejholcová 1995a, 25, tab. XLII: 2) se čtyřmi mozaikovými
korály (jeden z nich je poškozený), které se zde kombinují jen s příčně členěnými
korály; tento velmi homogenní náhrdelník se mohl dostat do hrobu ještě někdy v průběhu
předköttlašského horizontu nebo záhy poté. Potvrzuje to i horizontálně-stratigrafická pozice
hrobu v rámci čakajoveckého pohřebiště (viz níže).
Naproti tomu u většiny hrobů s ojedinělým mozaikovým korálem je nutné předpokládat,
že tento se dostal do země až s určitým zpožděním, zřejmě v průměru o něco delším,
než tomu bylo u jiných, méně efektně vypadajících korálů. Pestrých mozaikových korálů
si totiž jejich majitelé jistě velmi vážili, kromě estetických důvodů hrál svou roli i fakt, že
očka na korálech měla apotropaickou funkci (Dubin 1988, 307; Maguire et al. 1989, 5).
Možnou retardaci vůbec nebere v úvahu B. M. Szőke (1992b, 134), který tvrdí, že dovoz
mozaikových korálů do středního Podunají trval až do poloviny 9. století, ale jeho jediným
argumentem je jen historické datování Zalaváru a okolního osídlení do doby po roce 84025.
Zcela tedy ztotožňuje dobu importu celých náhrdelníků s ukládáním jednotlivých korálů
Archeologické rozhledy LVII–2005 725
22 Hrob 374 v Břeclavi-Pohansku (Kalousek 1971, 201, obr. 374: 1; Profantová 2003, 84), hrob 19 u 6. kostela
v Mikulčicích (Poulík 1963, 67, tab. XXIV: 4; Profantová 2003, 18, 84, obr. 29: 1), hrob 209/59 v Uherském Hradišti-Sadech
(Galuška 1996, 137, obr. 88: 17), snad i hrob 80 v Uherském Hradišti-Sadech/Horních Kotvicích
(Marešová 1983, 109).
23 Na plánu pohřebiště u J. Poulíka (1948/1950, obr. 57) je hrob 33/48 zakreslen stratigraficky nad hrobem 32/48,
což ale nesouhlasí s hloubkou obou hrobů (110 cm, resp. 80 cm) a ostatně ani s jejich číslováním. Pozice obou
hrobů byla tedy opačná, oba byly později ještě překryty hrobem 31/48 (Hrubý 1955, 414–415).
24 To by mohlo potvrzovat představu J. Callmera (1995, fig. 2), že mozaikové korály se do středního Podunají
dostávaly obchodní cestou z Předního Východu přes Jadran, Benátky a jihoněmecko-hornorakouský prostor, přičemž
nejspíše právě v posledně zmíněné oblasti se náhrdelník z hrobu 167/51 mohl obohatit o starší typy millefiorových
korálů.
25 B. M. Szőke ve svých pracích předpokládá, že Pribina dostal k přebývání úplnou pustinu, při jejímž osídlování
začínal takříkajíc „od nuly“. Naopak Á. Cs. Sós (1973, 97–99) mluví o osídlení polohy Zalavár-Récéskut již
v 8. století (srov. Szőke 2002, 250–255). Lepší představu o trvání zalavárské aglomerace si bude možné učinit až
po publikování tamních rozsáhlých výzkumů provedených v posledních desetiletích.
do hrobů, což považuji za nepřijatelné. Na druhé straně silně přehání ve věci pozdního přežívání
mozaikových korálů. Oprávněně sice poukazuje na společný výskyt s esovitými
záušnicemi v hrobě 308 na pohřebišti Trnovec nad Váhom-Horný Jatov (Točík 1971, 159,
Taf. XXXIII: 19, 21, 24 aj.; Dostál 1966, 53, pozn. 142)26, u dalších jím jmenovaných
hrobů však názor o jejich pozdním datování nesdílím, neboť chronologicky necitlivé nálezy,
jako jsou např. kroužkové náušnice s uzlíky z hrobu 48 v Hurbanovu (Točík 1971, 188,
Taf. L: 1, 2), jej rozhodně neprokazují.
Srovnatelné doklady opožďování – jakkoliv sporadické – jsou známy i z Moravy: v hrobě
61/46 v Dolních Věstonicích se mozaikový korál kombinuje s jedním foukaným a třemi
podélně členěnými korály (Poulík 1948/1950, 158, obr. 135: f), které k nejstarším velkomoravským
korálům rozhodně nepatří. O dlouhém nošení tohoto mozaikového korálu svědčí
fakt, že je neúplný; zjevně ani po poškození neztratil pro svého majitele přitažlivost. Ještě
později, snad až někdy v povelkomoravském období, se musel mozaikový korál dostat do
hrobu 118 v Holubicích, který je jedním z nejstarších hrobů na tomto mladohradištním pohřebišti
(Geisler – Čižmář – Rakovský 1981, obr. 115, tab. XXIII). Celkově lze shrnout, že
na Moravě se mozaikové korály (na rozdíl od pohřebišť typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn)
nekombinují s ozdobami typickými pro předköttlašský horizont, neboť do té doby
u nás spadají teprve samotné počátky kostrového pohřbívání. Do hrobů se musely ukládat
hlavně během staršího velkomoravského horizontu, přičemž jejich přísun skončil zřejmě
ještě během 8. století. Během mladšího velkomoravského horizontu a popř. ještě později jich
v populaci kolovalo jistě už jen minimum, takže se do hrobů dostávaly zcela výjimečně.
Vzhledem k pravděpodobné vazbě mozaikových korálů na starší velkomoravský horizont
jsem se rozhodl analyzovat výbavu hrobů, v nichž se tyto korály vyskytují. Pak jsem
sledoval i výskyt předmětů, které se s mozaikovými korály často kombinují. Tak vznikla
kombinační tabulka (tab. 1) zachycující skupinu hrobů, které dohromady tvoří poměrně
ucelený nálezový horizont27.
3.5. Korály s kruhovými očky
Ve Starém Městě Na valách byly – kromě největšího počtu mozaikových korálů u nás
– v šesti hrobech (98/AZ, 33/48, 119/49, 238/49, 286/49 a 309/49) nalezeny i tzv. korály
s kruhovými očky (něm. Kreisaugenperlen; obr. 5: 2), z toho dvakrát společně s mozaikovým
korálem (hroby 33/48, 286/49). Oba typy korálů se společně vyskytují i ve Skalici
moh. 37, hrob 2 (tab. 1). Není na tom nic překvapivého, neboť korály s kruhovými očky
se vyráběly v téže oblasti a stejnou technologií jako korály mozaikové a již výrobci nebo
obchodníci je při navlékání náhrdelníků navzájem kombinovali (Andrae 1973, 104, 130).
V našem prostředí se vyskytují ještě vzácněji než samotné mozaikové korály, ale chronologickou
hodnotu mají stejnou. Také staroměstské hroby obsahující pouze korál s kruhovými
očky jsou někdy překryté mladším hrobem (hroby 119/49, 238/49, 309/49; srov.
Chorvátová 2004, 224). Nejde o příliš bohaté nálezové celky, nejvýznamnější je asi hrob
119/49, kde byl ještě mj. pár menších stříbrných gombíků s lisovaným dekorem a hlavně
pár stříbrných litých náušnic typu 8–13 (viz níže). Jediný mě známý hrob, kde se korál
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu726
26 Stejnou kombinaci vykazuje i hrob 258 v Čakajovcích (Rejholcová 1995a, 28, tab. XLV: 4).
27 Jelikož v tabulce je ke každému hrobovému celku uvedena literatura, v dalším textu odkazuji nanejvýš na vyobrazení
konkrétních nálezů.
s kruhovými očky objevil jako „starožitnost“, je staromaďarský hrob 357 v Čakajovcích
(Rejholcová 1995a, 38, tab. LVII: 6).
3.6. Šestihranné prizmatické korály
Součástí menšího náhrdelníku ve staroměstském hrobě 195/51 byl i podlouhlý zelený korál
šestiúhelníkového průřezu (obr. 5: 3; Hrubý 1955, 519, tab. 85: 55). V zahraniční literatuře
se takové korály nazývají jako válcovité fasetované (Andrae 1973, 131) nebo šestihranné
prizmatické (Heymans – Ilisch – Lobbedey 1986, 230; Steppuhn 1992/1993, 207). Vyskytují
se v různých částech Evropy, a to takřka výhradně spolu s různými druhy mozaikových korálů,
takže lze usuzovat na jejich shodnou předovýchodní provenienci a společný export do
Evropy (Andrae 1973, 131, Taf. 6: 16). Nedávno se jim věnoval P. Steppuhn (1992/1993)
v souvislosti s nálezem rozsáhlého souboru těchto korálů (zřejmě obchodnického depotu),
který byl zakopán u bednění studny v lokalitě Rostock-Dierkow. Domnívá se, že se do Evropy
dostávaly již během 1. poloviny 8. století28, koncem tohoto století se společně s nimi začaly
prodávat i mozaikové korály, koncem 1. třetiny 9. století měly pak oba typy mizet z oběhu.
Na základě dendrochronologického datování studny byl depot uložen někdy po roce 817.
Ve středním a horním Podunají se tyto korály objevují celkem sporadicky, např. v hrobě
24 v Tulln (Friesinger 1971, 202, Abb. 13: 3), ve více kusech jsou doloženy hlavně na
pohřebišti Auhof v hrobech 75 a 81 obsahujících bohaté náhrdelníky s vysokým počtem
mozaikových korálů (Tovornik 1986, 420, 421, 442, Abb. 16a). O něco více než na Moravě
(hrob 195/51 ve Starém Městě) se vyskytují na Slovensku, kde je známe z hrobu 4
v Blatném a ze Skalice (moh. 13, hrob 10; moh. 37, hrob 2). Ve třech ze čtyř uvedených
hrobů se šestihranný korál vyskytl v kombinaci s mozaikovým korálem (tab. 1), což dostatečně
prokazuje, že i k nám se oba typy dostaly současně. Proto šestihranným korálům můžeme
přisoudit i stejnou chronologickou citlivost, ne-li větší, neboť – na rozdíl od efektních
mozaikových korálů – u nich není doloženo, že by zůstávaly v oběhu příliš dlouho.
Zhruba stejně staré musejí být i prizmatické, podélně žebrované korály (obr. 5: 4), které
se také nacházejí ve velkomoravských hrobech velmi zřídka (o jejich datování a provenienci
se mi v literatuře nepodařilo zjistit nic bližšího). V Uherském Hradišti-Sadech/Horních
Kotvicích v hrobě 5 a ve Starém Městě v hrobě 2/51 se takový korál kombinuje se
čtyřmi, resp. jedním foukaným korálem a dále mj. s kulovitými, resp. vřetenovitými korály
s kovovou trubičkou uvnitř, dalšími doprovodnými nálezy jsou náušnice typu 8–6, 8–10
a 9–21 (Hrubý 1955, 493, tab. 74: 6, 7; 85: 58; Marešová 1983, tab. 19: 5–7, 36, 37). Další
exemplář pochází z hrobu 942 v Mikulčicích-Žabníku, kde byl spolu s korálem zdobeným
nataveným vláknem (Klanica 1970, 49, Taf. 46: 4, 6). Tyto podélně žebrované korály
mají analogii např. v hrobě 12 v Pitten (Friesinger 1975/1977, 54, Taf. 12: 5), další známe
– opět jednotlivě – z pozdně avarských pohřebišť, např. z Nových Zámků (Čilinská 1966,
161). Ve velkomoravském prostředí tedy představují opět „starožitnosti“, které se vzhledem
ke své solidní konstrukci mohly používat delší dobu.
Archeologické rozhledy LVII–2005 727
28 Uvedené tvrzení považuji za málo průkazné. P. Steppuhn (1992/1993, 210) se v této věci odvolává pouze na
F. Lauxe (1978/1980, 112), který do „časného 8. století“ datoval hrob 85 v Oldendorf, přičemž jediným důvodem
byl starší výskyt ametystových korálů, které se zde kombinují s šestihrannými. Přitom nelze vyloučit, že ametystové
korály zde představují starší složku náhrdelníku; analogickým případem by mohl být společný výskyt mozaikových,
šestihranných a ještě pozdně merovejských millefiorových korálů na saských pohřebištích Maschen
(Wegewitz 1968, Taf. A: 1, B: 2, C: 1) nebo Rullsdorf (Hornig 1993, 203, Taf. 3–5).
4. Předměty typické pro starší velkomoravský horizont
4.1. Foukané korály
Spolu s mozaikovými korály se občas vyskytují duté korály z foukaného skla soudkovitého
tvaru (obr. 5: 6), které jsou tvořeny většinou jedním nebo dvěma články (vzácně
i třemi), což však není žádný podstatný znak (jednodílný korál mohl sice být jako takový
již vyroben, ale stejně tak mohl vzniknout rozlomením korálu vícedílného). Foukané korály
jsou obecně značně křehké, a proto – na rozdíl od většiny ostatních typů korálů – nelze
počítat s jejich dlouhou životností. Jsou rozšířeny od Posálí přes severovýchodní Bavorsko
po Pannonii (Szőke 1992b, 136–138; Freeden 1983, 452; Haberstroh 2004, 46). Na pohřebištích
typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn se někdy kombinují s mozaikovými korály,
kromě hrobů uvedených v kombinační tabulce (tab. 1) ještě např. v Oberrohrendorf (Friesinger
1971/1974, 51, Taf. 5) nebo v hrobech 38 a 53 v Pottenbrunn (Friesinger 1972, 131,
135, Taf. IV, Abb. 27: 1). Přes tento společný výskyt nejsou foukané korály předovýchodního
původu (srov. Andrae 1973), jejich rozšíření snad naznačuje západoevropskou provenienci,
ale jisté to není, neboť o korálech z 9. století na území francké říše víme vzhledem
absenci milodarů v hrobech velmi málo.
F. Daim (1987, 178) je toho názoru, že foukané korály jsou o něco mladší než mozaikové,
neboť na pozdně avarských pohřebištích se již nevyskytují, což ale může být dáno
jejich původem. I přesto s uvedeným datováním lze víceméně souhlasit, společný výskyt
v hrobech by se pak dal vysvětlit kratší životností foukaných korálů. Potvrzovala by to skutečnost,
že v náhrdelnících s dostatečným počtem korálů jeden z obou typů korálů často
dominuje a naopak druhý typ se objevuje jen jako početně zanedbatelná příměs: např. se
14 mozaikovými korály v hrobě 58 v Auhof se vyskytl jediný foukaný, naopak hrob 54
v Pitten obsahuje asi 20 foukaných korálů, k nimž jsou přidány 3 korály s kruhovými očky
(tab. 1). Každopádně tyto hrobové celky spolehlivě dokládají začátek módy foukaných korálů
již v předköttlašském horizontu. Rovněž na Moravě a Slovensku se začaly nosit poměrně
časně, i když nejspíše také až s určitým odstupem po mozaikových korálech, s čímž se
nijak nevylučuje jejich ukládání do hrobů již zhruba od doby počátku kostrového pohřbívání.
Lze tak soudit z jejich společného výskytu s více typy korálů předovýchodního původu,
přičemž někdy je početné zastoupení obou druhů zhruba vyrovnané (Skalica moh. 37,
hrob 2, hrob I v Blučině), jindy je k více kusům foukaných korálů přidán ojedinělý mozaikový
(hrob 58a/AZ ve Starém Městě, hrob 584 v Prušánkách). Vzácný případ představuje
náhrdelník z hrobu 12/59 ve Starém Městě, který obsahuje pouze foukané korály (celkem
11 kusů), mezi nimiž převažují dvojité, navíc většinou nepoškozené. Lze si představit, že
náhrdelník se dostal do hrobu velmi brzy po zhotovení, neboť se nestačil výrazněji poškodit
ani nebyl doplněn o jiné typy korálů. Další součástí výbavy pohřbu malého děvčátka
byl mj. pár zlatých náušnic typu 8–40 (tab. 1; viz níže).
Horní hranice výskytu foukaných korálů zatím není zcela zřetelná, k jejímu spolehlivějšímu
určení by bylo nutné zpracovat větší soubor hrobů s těmito korály. V Prušánkách
jsou doprovodné nálezy foukaných korálů pozoruhodně stereotypní: pouze příčně členěné
a kotoučkovité korály, náušnice s jednostranným hrozníčkem (typ 8–2) a kostěný jehelníček,
tj. chybějí zde předměty prokazatelně zařaditelné do mladšího velkomoravského
horizontu. Navíc foukané korály se zde v náhrdelnících objevují většinou v počtu kolem
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu728
tří kusů, takže mohly být uloženy do hrobů relativně časně. Odlišná je situace v Dolních
Věstonicích, kde se foukané korály objevují v náhrdelnících pouze jednotlivě a složení
náhrdelníků je různorodější, viz např. již zmíněný hrob 61/46 (Poulík 1948/1950, 158,
obr. 135: f). Pro absolutní datování horní hranice jejich výskytu by mohl mít nezanedbatelný
význam hrob 248 v Zalavár-Vársziget, kde byl náhrdelník sestavený pouze z kotoučkových
a foukaných korálů – těch je zde celkem 10 kusů a lehce mezi nimi převažují dvojité
(je zde dokonce i jeden trojitý), většinou nepoškozené; další nálezy chyběly. Ve své
době zařadila Á. Cs. Sós (1963, 79, Taf. XXV: 2, XLVIII: 1, 2) tento hrob do 10. století,
což bez jediné kritické připomínky převzal i B. M. Szőke (1992b, 136), ačkoliv toto datování
je bezpochyby příliš pozdní. Podle současného stavu bádání mohl být hrob 248
vyhlouben někdy po roce 840 (srov. pozn. 25), nicméně pokud k tomu došlo ještě někdy
v počátcích Pribinova osídlení Zalaváru, rámcovému datování staršího velkomoravského
horizontu do 1. poloviny 9. století by to nijak výrazně neprotiřečilo.
4.2. Korály zdobené nataveným vláknem
V následujícím výkladu uváděné typy šperků již nebývají řazeny do předköttlašského
horizontu. Důvody jsou jednak chronologické, neboť představují o něco mladší vrstvu předmětů,
ale nesmíme opomíjet ani existenci odlišných módních zvyklostí a tím pádem i rozdílné
distribuční okruhy. Ukázkovým příkladem mohou být korály s nataveným vláknem
(obr. 5: 5), které se často objevují na pozdně avarských pohřebištích, ale na současných
pohřebištích typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn jsou vzácné. Tyto korály mají válcovitý
tvar se spirálovitě nataveným skelným vláknem, nebo jsou soudkovité a jinobarevné vlákno
se kříží, v takto vzniklých polích jsou pak umístěny natavené tečky (Dostál 1966, 46). Tělo
korálu je nejčastěji z tmavšího skla, zatímco natavené vlákno má žlutou barvu, což dohromady
vytváří efektní kontrast. Na Moravě a Slovensku se podle B. M. Szőkeho (1992b, 139
s lit.) objevují již v nejstarší fázi kostrového pohřbívání (kterou klade do let 830–850!),
např. hrob I v Blučině nebo hrob VI ve Vranovicích. V prvním z nich jsou 3 mozaikové
a 3 foukané korály doplněny jediným korálem s nataveným vláknem (tab. 1), naopak ve druhém
hrobě tvoří korály s nataveným vláknem celý a neobvykle dlouhý náhrdelník (Poulík
1948, 142, 169, tab. XXXVII: 3, XXXVIII). Analogické složení, jen doplněn o dva mozaikové
korály, má již zmíněný náhrdelník z hrobu 209/59 v Uherském Hradišti-Sadech.
V rámci zpracování korálů z pohřebiště Borovce označili D. Staššíková-Štukovská
a A. Plško (1997, 261) korály s nataveným vláknem jako typ IX-2. Důležité je, že tento typ
se vyskytuje ve dvou různých obdobích, přičemž se liší i použitým typem skla. Korály typu
IX-2 patřící do časné fáze boroveckého pohřebiště se použitým materiálem přimykají
ke stejným korálům pozdně avarským. Do jejich okruhu patří i korály ze sadského hrobu
209/5929, což vítaným způsobem potvrzuje časnou dataci tamního veligradského šperku.
Korály typu IX-2 se zde ojediněle vyráběly i v 10. století, ale – jak již bylo předesláno – ze
skla jiného chemického složení a navíc se v náhrdelnících kombinují s korály typickými
pro starší fázi belobrdských pohřebišť (Staššíková-Štukovská – Plško 1997, Taf. 23: 2).
Eventuální rozlišení této pozdní varianty korálů s nataveným vláknem v moravském materiálu
zůstává úkolem pro budoucí výzkum.
Archeologické rozhledy LVII–2005 729
29 Osobní sdělení D. Staššíkové-Štukovské, které děkuji i za podnětné připomínky k některým dalším typům
velkomoravských korálů.
4.3. Tzv. hadovité závěsky
Na velkomoravských pohřebištích se poměrně vzácně objevují bronzové lité závěsky
se zvířecími hlavičkami, které lze rozdělit na dva základní typy. První typ závěsku má tvar
dvou vedle sebe stočených hadů, jejichž ocasy se dotýkají a hlavy jsou přivrácené k sobě
(obr. 6: 1). Z Moravy a Slovenska jsou mi známy 3 exempláře, které mají – přes značný
prostorový rozptyl – do té míry shodný tvar a rozměry, že mohly být zhotoveny v téže dílně.
Těla hadů jsou podélně rýhovaná a oči jsou znázorněny důlkem, který byl asi původně
vyplněn hmotou jiné barvy. Exemplář z hrobu 1161 v Mikulčicích-Klášteřisku (Klanica
1985, 508, obr. 15: 10) byl součástí krátkého náhrdelníku, který kromě kotoučkových korálů
obsahoval jeden příčně členěný a jeden nejspíše foukaný korál. Další dva závěsky, které
pocházejí z hrobu 36 v Michalu nad Žitavou (Točík 1971, 197, Taf. LIV: 15) a hrobu 6
v Ipeľském Sokolci (Vendtová – Rejholec 1963, 239, obr. 2: 11), se kombinovaly s korály
příčně členěnými, kotoučkovitými a s nataveným vláknem. Varianty tohoto typu představují
dva unikátní závěsky, kdy jsou silně stylizované hlavičky odvráceny od sebe (hrob 777
v Čakajovcích; tab. 1) nebo zcela chybějí, čímž se závěsek svým tvarem podobá lunici
(hrob 4 v Modré: Hrubý – Hochmanová – Pavelčík 1955, 69, tab. XXII: 1). I tyto dva závěsky
byly součástí náhrdelníků, které obsahovaly mj. korály s nataveným vláknem.
Druhý typ představují závěsky, které se od předchozích liší hlavně tím, že hadi mají hlavičku
na obou koncích těla. Obvodová část je nejčastěji rýhovaná (obr. 6: 2), ale vyskytují
se i závěsky hladké (hrob 141/51 ve Starém Městě). B. Dostál (1966, 54) nazývá tyto závěsky
jako „srdcovité“, což zjevně pramení z nepochopení výzdobného motivu. Za vhodnější
proto považuji označení „závěsek typu Těmice“ podle eponymní lokality (Červinka
1928, 158, obr. 32: 8; Dostál 1966, 183, tab. LVII: 3), které používá H. Chorvátová (ústní
sdělení) ve své připravované dizertační práci. Dvouhlavý had je prastarý symbol, častý hlavně
v germánském prostředí, kde měl apotropaickou funkci, jak o tom svědčí jeho výskyt na
sponách, helmách, rakvích, střechách domů apod. (Wamers 1994, 147, Abb. 84: 234, 85: 9;
Paulsen 1992, 35–40; Schiek 1992, Taf. 105–107; srov. Schienerl 1990, 346). U Slovanů
mi větší rozšíření tohoto motivu není známo; každopádně vzhledem k jeho použití coby
amuletu musel být význam dvouhlavého hada v našem prostředí chápán velmi podobně.
Z jednotného tvaru a malého počtu těchto velkomoravských30 závěsků usuzuji, že pocházejí
z časově omezeného horizontu. Podobný, silně stylizovaný závěsek se vyskytl již na
pohřebišti Sopronkőhida, a to v hrobě 25, kde byl součástí náhrdelníku spolu s mozaikovým
a foukaným korálem (Török 1973, tab. 8: 2). Ve stejné době, nejspíše na samém počátku
kostrového pohřbívání u nás, se musel dostat závěsek typu Těmice do hrobu 226 v Čakajovcích,
kde byl spolu se čtyřmi mozaikovými korály (viz výše). Také exemplář z hrobu
513 v Prušánkách vykazuje kombinaci mj. s mozaikovým korálem a pěti korály s nataveným
vláknem31, korály posledně uvedeného typu se vyskytly spolu s hadovitým závěskem
i v hrobě 141/51 ve Starém Městě. Další tvořil součást náhrdelníku v hrobě 10/89 v Litenčicích,
kde byla i neúplná náušnice typu 8–40, sekundárně použitá jako závěsek (tab. 1).
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu730
30 Obraz jejich dnešního výskytu může být zkreslen neuspokojivým stavem bádání v jiných regionech, jak ukazuje
závěsek typu Těmice z pokladu v Ra˘duca˘neni v Rumunsku (Teodor 1980, obr. 4: 3). Za upozornění na nález
děkuji H. Chorvátové.
31 A. Pleterski (2003, 366) uvažuje o datování hrobové výbavy do 2. poloviny 8. století, což by snad bylo možné
přijmout jako datování výroby mozaikového korálu, k jeho uložení do země však jistě došlo až o něco později.
4.4. Prsteny se skleněnou vložkou typu 12–31
Z hrobu 33/48 ve Starém Městě pochází stříbrný prsten se skleněnou vložkou lemovanou
perlovcem (obr. 7). V. Hrubý (1955, 237) jej zařadil do 1. poloviny 10. století a toto datování
pak vztáhl i na další předměty z tohoto hrobu, mj. náušnice typu 8–40 (srov. níže).
Ačkoliv se prsteny s takovou vložkou opravdu občas objevují na belobrdských pohřebištích
(např. hrob 40 v Čakajovcích: Rejholcová 1995a, 7, tab. XXIII: 11), nepovažuji uvedenou
dataci staroměstského prstenu za pravděpodobnou, neboť hrob dále obsahoval mj. mozaikový
korál a korál s kruhovými očky. Eventuální úvahy o jejich zpožděném uložení do
hrobu jsou bezpředmětné, neboť stejné typy korálů doprovázely i o něco honosněji provedený
zlatý prsten ve Skalici moh. 33, hrob 2 (Budínský-Krička 1959, 100, Abb. 29: 26, 31,
Taf. XXXVIII: 4, 11). Velmi podobné, většinou bronzové prsteny se skleněnou vložkou se
v Karpatské kotlině vyskytují po celou dobu existence avarských pohřebišť a jsou považovány
za napodobeniny honosnějších byzantských předloh (Tomka 2002, 214 s lit.; Distelberger
2004, 19). Ještě jednodušší imitaci představují prsteny, které mají celý štítek vylisovaný
z bronzového plechu (hrob 33 v Szirák: Hampel 1905 II, 84; III, Taf. 68: 3; hrob 130
v Pilismarót-Basaharc: Fettich 1965, 46, Abb. 75: 3; hrob 39 v Cífer-Pác: Zábojník 1985,
214, obr. 11: 9). V případě exemplářů ze Starého Města a Skalice nelze zatím rozhodnout,
zda jde o přímé byzantské importy nebo místní výrobky podle jejich vzoru. Jejich podobnost
s avarskými nebo belobrdskými prsteny není primárně dána vzájemnou chronologickou
blízkostí, ale spíše společnými byzantskými kořeny.
4.5. Náušnice typu 8–40
Pro tyto náušnice razil V. Hrubý (1955, 237) pojmenování „náušnice s hroznovitými
závěsy“, ale počítal mezi ně i dost odlišně vypadající typ 8–41; jediným důvodem však byl
fakt, že tehdy šlo o unikátní náušnice nezařaditelné do jiných skupin. Od té doby se počet
exemplářů rozhojnil, a proto mluvím o dvou samostatných typech, které označuji jako obvykle
číselným kódem (obr. 7). V literatuře dodnes přežívá tradiční zařazení typu 8–40 do
mladšího velkomoravského horizontu (Štefanovičová 1996, 262; Hanuliak – Rejholcová
1999, 56; Hanuliak 2004, 168), které však není exaktně podloženo (srov. pozn. 2). Z Moravy
bylo dosud publikováno šest hrobů s těmito náušnicemi32, jejich další inventář jsem již
většinou komentoval výše (tab. 1). Dva ze čtyř staroměstských hrobů (33/48 a 102/51) byly
překryty mladším hrobem, bohužel vždy blíže nedatovatelným (Hrubý 1955, 415, 504),
u dalších dvou (hroby 44/58, 12/59) žádné stratigrafické vztahy pozorovány nebyly (Hochmanová-Vávrová
1962, 221, 225, tab. XX: 4, XXII: 3, 5). Neúplná náušnice se do hrobu
Archeologické rozhledy LVII–2005 731
Obr. 6. Hadovité závěsky. 1 Mikulčice-Klášteřisko
hrob 1161 (podle Klanica
1985), 2 Čakajovce hrob 226 (podle
Rejholcová 1995a). – Abb. 6. Schlangenförmige
Anhänger. 1 Mikulčice-Klášteřisko
Grab 1161 (nach Klanica 1985),
2 Čakajovce Grab 226 (nach Rejholcová
1995a).
32 Další pár zlatých náušnic tohoto typu pochází z Mikulčic (Poulík 1985, tab. XV dole).
10/89 v Litenčicích musela dostat s určitým zpožděním, ale přesto zde chybějí předměty,
které by se vymykaly z rámce staršího velkomoravského horizontu. A konečně poslední
náušnice typu 8–40 pochází z hrobu 580 v Prušánkách, kde byla spolu s ní ještě jiná náušnice
s plechovým bubínkem, která zjevně napodobuje typ 8–41, což svědčí o současnosti
obou typů.
Také hrobové celky s typem 8–40 na Slovensku přinášejí doklady pro časné datování
těchto náušnic. V hrobě 4 v Blatném byl nalezen mozaikový a šestihranný prizmatický
korál, výrazně mladší nebude v tomto kontextu ani náušnice se spirálovým ukončením
(tab. 1). Jediným doprovodným nálezem v hrobě 119 na pohřebišti Veľký Grob byl kostěný
jehelníček (Chropovský 1957, 187, tab. XII: 6, 13). Hrob 770 v Čakajovcích obsahoval
celých 7 kusů náušnic typu 8–40, které se od sebe v drobných detailech liší; hrob sice nevykazuje
další chronologicky citlivé předměty, nicméně ležel nedaleko od hrobu 788, prokazatelně
nejstaršího mužského hrobu v lokalitě (Rejholcová 1995a, 85, 88, tab. CXXII: 1–6,
CXXVI; 1995b, 86)33. Analogické náušnice jsou známy z dolnodunajské lokality Sultana,
hrob 7 (Mitrea 1988, 111, pl. 2: 3); převaha jejich výskytu v moravsko-slovenském prostoru
však ještě nemusí nutně vypovídat o jejich provenienci (srov. pozn. 30). Zlatá, fragmentárně
dochovaná náušnice z maďarské lokality Bakonszeg by mohla naznačovat, že
náušnice typu 8–40 vznikly podle byzantských předloh (Garam 2001, 31, Taf. 11: 2).
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu732
Obr. 7. Náušnice a prsten ze staršího velkomoravského horizontu. Kódy typů vycházejí z číslování obrázků
v publikaci B. Dostála (1966). – Abb. 7. Ohrring und Fingerring des älteren großmährischen Horizonts.
Typencodes nach den Bildernummern bei B. Dostál (1966).
33 Hrob 499 z Trnovce nad Váhom-Horného Jatova obsahoval pouze pár bronzových náušnic typu 8–40 a keramickou
nádobu (Točík 1971, 178, Taf. XLIII: 22, 27, 25). Podle celkového plánu pohřebiště ležel nad hrobem 492, kde byly
dvě esovité záušnice z tlustšího drátu s odlomenou kličkou (Točík 1971, 177, Taf. XLIII: 5, 12), ale stratigrafický vztah
obou hrobů je zde zjevně převrácen, neboť hrob 492 byl mělčí a v jeho popisu chybí jakákoliv zmínka o porušení.
4.6. Náušnice typu 8–41
První pár náušnic tohoto typu (obr. 7) byl na Moravě objeven v Brně-Maloměřicích
(Poulík 1948, 173, tab. XLI: 5). S nimi srovnával V. Hrubý (1955, 237, 394, tab. 32: 8)
náušnice z hrobu 274/AZ ve Starém Městě, jejichž spodní oblouk „zdobí masivní hrozníček
s bubínkem“ (v jeho práci bohužel nejsou vyobrazeny), doprovázel je náhrdelník tvořený
osmi foukanými a jedním příčně členěným korálem. Při příležitosti publikace novějšího
exempláře z hrobu 4 v Mutěnicích shrnula B. Kavánová (1982, 514, obr. 3: 5) dosavadní
datování těchto náušnic a vyjádřila pochybnost, zda opravdu pocházejí z mladšího velkomoravského
horizontu. Jistě právem, neboť mutěnické pohřebiště začalo sloužit někdy v době
samotných počátků kostrového pohřbívání a vzhledem ke svému malému rozsahu nemohlo
trvat příliš dlouho (srov. Profantová 1992, 689). Další, již zmíněná náušnice typu
8–41 z hrobu 580 v Prušánkách má poněkud odlišnou konstrukci: její bubínek kapkovitého
tvaru je sletován ze dvou stejných polovin (jejich spoj tedy probíhá svisle), horní část
bubínku je členěna do tří horizontálních prstenců.
Jak je vidět, tyto náušnice představují v našem prostředí vzácnost, více jsou rozšířeny
v Sedmihradsku na pohřebištích Ciumbrud (viz pozn. 34; Dankanitz – Ferenczi 1959,
fig. 4: 7–9, 12) a Ora˘s¸tie (Pinter – Boroffka 1999, 315, Abb. 4: 5, 6), a dále v dolním Podunají,
kde je známe z pohřebišť Pa˘uleasca (Coms¸a – Bichir 1973, 319, pozn. 7), Obîrs¸ia
Noua˘ (Toropu – Stoica 1972, 181, fig. 5: 11) nebo Izvoru (Mitrea 1989, 214, Abb. 55: 1).
Jejich eventuální konstrukční rozdíly se analyzují těžko, neboť kresby v citovaných publikacích
jsou poněkud nezřetelné, nicméně v případě dalšího pohřebiště Sultana lze rozeznat,
že v tamním hrobě 5 mají náušnice nad bubínkem řadu drobných pukliček jako v Maloměřicích,
naopak v hrobě 20 jsou bubínky nejspíše stejné konstrukce jako v Prušánkách
(Mitrea 1988, 111, 112, pl. 1, 3). Z toho usuzuji, že konstrukční odlišnosti zachycené
v dolním Podunají i na Moravě nebyly podmíněny regionálně nebo chronologicky, ale
spíše odlišnou výrobní tradicí, dovedností šperkaře nebo náročností zákazníka.
4.7. Další šperky se vztahem k dolnímu Podunají
Vraťme se ještě k pohřebišti v Brně-Maloměřicích, které bylo zničeno v době druhé světové
války při stavbě nádraží. Zachránit se podařilo jen 3 hrobové celky, přičemž jeden
z nich (ze sbírky F. Adámka) obsahoval lunicovou náušnici typu 10–19, obdélníkový závěsek
se zahrocenými konci zdobený geometrickou výzdobou z tordovaných drátků a konečně
6 korálů ze stříbrného plechu z podélně sletovaných polovin, které jsou zdobeny plastickou
výzdobou připomínající medové plástve (obr. 8: 1–3; Poulík 1948, tab. XLI: 1, 4, 7,
7a, 7b). Zatímco lunicová náušnice má své protějšky mezi časným veligradským šperkem
z hrobu 209/59 v Sadech (obr. 3), závěsek a kovové korály působí v našem prostředí značně
cize. Analogické kusy pocházejí opět z dolního Podunají, např. z již uvedené lokality
Obîrs¸ia Noua˘ (Toropu – Stoica 1972, fig. 5: 38, 7: 4).
K nálezům se vztahem k tomuto regionu lze počítat i drobné gombíky z pozlaceného
bronzu, které mají tvar pyramidky a jsou opatřeny dlouhým ouškem (obr. 8: 4). Jediný pár
z Moravy je mi znám z hrobu 286/49 ve Starém Městě (Hrubý 1955, 262, 456, tab. 67: 3, 4),
který dále obsahoval mj. jeden mozaikový korál, dva korály s kruhovými očky a pár stříbrných
náušnic typu 8–26. Obdobné gombíky se vyskytly na rumunském pohřebišti Sultana,
kde spolu s nimi byly korály s nataveným vláknem, ojediněle i foukané (v hrobě 14) popř.
Archeologické rozhledy LVII–2005 733
s kruhovými očky (v hrobě 81; Mitrea 1988, 112, 116, pl. 2: 7; 10: 6; 11). Musely zde tedy
být uloženy do hrobů zhruba ve stejné době jako ve Starém Městě.
Všechna zmíněná pohřebiště leží severně od dolního Dunaje (Horedt 1976, Abb. 3;
Fiedler 1992, 176). Rumunští badatelé je datují hlavně do 8. století a do 1. čtvrtiny 9. století
(Toropu – Stoica 1972, 182; Mitrea 1988, 102). Nejčastější paralely zde uložených
předmětů totiž známe z pozdně avarských pohřebišť v Karpatské kotlině a na pohřebištích
typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn, ať již jde o korály (vedle již zmíněných typů se
zde vyskytují ještě pozdně avarské korály ve tvaru melounového jádra, něm. Melonenkernperlen)34,
poměrně omezenou škálu typů hrozníčkových náušnic (s jednostranným
nebo oboustranným hrozníčkem), náušnice se spirálovým ukončením, lunicové náušnice
s hvězdicovým závěskem (Staššíková-Štukovská 1999), soustružené kostěné jehelníčky,
sekundárně použitá avarská litá kování nebo v Sultaně o avarskou žlutou keramiku (Fiedler
1992, 155). Celkově je výbava těchto pohřebišť chronologicky homogenní a mladší
elementy se zde hledají velmi těžko.
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu734
Obr. 8. 1–3 hrobový celek ze zničeného pohřebiště v Brně-Maloměřicích, pocházející ze sbírky F. Adámka
(podle Poulík 1948). 4 pyramidovitý gombík z pohřebiště Sultana, hrob 81 (podle Fiedler 1992). – Abb. 8.
1–3 Inventar eines Grabs vom zerstörten Gräberfeld in Brno-Maloměřice aus der Sammlung von F. Adámek
(nach Poulík 1948). 4 pyramidenförmiger Knopf von Sultana, Grab 81 (nach Fiedler 1992).
34 Spektrum tamního šperku přehledně vyobrazil U. Fiedler (1992, Abb. 38–43), který se ve svých datacích nezřídka
opírá o tradiční chronologii veligradského šperku (příkladem může být jeho datování typu 8–40 převzaté
od V. Hrubého), čímž vzniká „začarovaný kruh“ datací přenášených z jedné oblasti do druhé a zase zpět. Stejně
tak bude nutné přehodnotit datování pohřebišť skupiny Ciumbrud (viz výše), které je do značné míry historické,
odvolává se na údajnou podobnost s velkomoravskou hmotnou kulturou a tím pádem i na tradiční chronologické
zařazení nitranského a veligradského šperku (Horedt 1986, 78; Pinter – Boroffka 1999, 323–329).
Jak již vyplývá z neustálého opakování jmen několika málo lokalit, pohřebišť z tohoto
dolnodunajského okruhu není zatím známo příliš mnoho, navíc k většině z nich jsou zatím
publikovány jen předběžné zprávy (Horedt 1976, 50, Liste 5), nicméně na základě současného
stavu znalostí je můžeme celkem spolehlivě synchronizovat s naším předvelkomoravským
obdobím a starším velkomoravským horizontem. Jak ale tyto shody v materiální
kultuře moravsko-slovenského prostoru a dolního Podunají interpretovat? Pokud budeme
uvažovat o importu, je podle mého názoru pravděpodobnější, že směřoval spíše z dolního
Podunají k nám než naopak. Nicméně není nutné přemýšlet čistě v těchto kategoriích: na
základě souběžného výskytu více typů ozdob se zdá, že v obou oblastech – oddělených,
nebo spíše spojených avarským kaganátem? – vládla stejná ženská móda (Kurnatowska
1980). Pak by veškeré šperky poplatné této módě sotva mohly být importované, spíše si
lze představit, že z dolního Podunají k nám přišli řemeslníci, kteří tento šperk produkovali.
Je možné, že na Moravě a Slovensku působili již v předvelkomoravském období, jakkoliv
to vzhledem k absenci kostrových hrobů z této doby nelze přímo potvrdit. A priori nevylučuji
ani další možnosti, jako např. rozsáhlejší posun obyvatelstva od dolního Dunaje
(Staššíková-Štukovská 1999, 283).
4.8. Bubínkové náušnice typu 9–11
V již několikrát zmíněném hrobě 33/48 ve Starém Městě se nacházely také stříbrné
náušnice typu 9–11 se čtyřmi bubínky (Hrubý 1955, 415, tab. 55: 16, 17), které tím pádem
také řadím do staršího velkomoravského horizontu (obr. 7; 9). Další exempláře tohoto typu,
jen bez výzdoby dolního oblouku, pocházejí z hrobu 1/57, který vykazuje určité archaické
rysy (nadprůměrná hloubka, přítomnost dvou keramických nádob a vědra), nicméně
další šperk zde představují jen – chronologicky nepříliš citlivé – náušnice typu 8–15
(Hochmanová-Vávrová 1962, 202, tab. VII). Náušnice typu 9–11 jsou známy i ze Skalice
(moh. 13, hrob 10), kde je doprovázel náhrdelník, jehož součástí byl mj. šestihranný prizmatický
korál patřící svou proveniencí do okruhu mozaikových korálů (tab. 1). Ze vzácného
výskytu těchto náušnic soudím, že patří k těm druhům veligradského šperku, které
se vyráběly jen krátce na počátku jeho (archeologicky doložené) existence a nedosáhly
větší obliby.
4.9. Lunicové náušnice typu 10–21 a 10–28
Již výše jsem nastínil představu, že časný veligradský šperk se záhy po svém prosazení
u velkomoravských elit začal napodobovat v levnějším provedení, které bylo určeno
prostému lidu (a nikoliv naopak). Tento proces se dá ilustrovat na lunicových náušnicích.
Předvelkomoravské lunicové náušnice s hvězdicovým závěskem35 mají plnou lunici, stejně
jako náušnice typu 10–19 z okruhu časného veligradského šperku (obr. 2) – právě jejich
imitací mohou být náušnice typu 10–21 (obr. 7) zhotovené pouze z bronzového drátku,
z něhož je vytvarována lunice i dvoukónický závěsek pod ní. Jakýsi „typologický mezistuArcheologické
rozhledy LVII–2005 735
35 Z Moravy známe dosud jediný exemplář tohoto typu z Rajhradic (Poulík 1948, tab. LXX: 1; Staňa 1986, 7).
Těžištěm výskytu těchto náušnic jsou pozdně avarská a dolnodunajská pohřebiště z 8. století (Staššíková-Štukovská
1999, 270), takže rajhradická náušnice se s velkou pravděpodobností dostala do hrobu během staršího velkomoravského
horizontu.
peň“ pak představují náušnice z hrobu 209/59 v Sadech, které již také nemají plnou lunici,
ale ještě jsou opatřeny bubínky na koncích dolního oblouku a v cípu lunice (typ 10–19/20
na obr. 3; Galuška 1996, obr. 88: 11, 12).
Náušnice typu 10–21 jsou počítány mezi veligradský šperk, což je právě výsledkem
podobnosti s honosnějšími náušnicemi; naopak použitý materiál (bronz) a poměrně jednoduchá
konstrukce je řadí ke šperku podunajskému (obr. 7). O časném vzniku tohoto typu
svědčí hrob 117/51 ve Starém Městě, kde se – stejně jako ve zmíněném hrobě v Sadech –
nacházel také mozaikový korál a korály s nataveným vláknem. Analogická náušnice, jen
s lunicí doplněnou o brýlovitý motiv, byla v hrobě 27 v Pitten (Friesinger 1975/1977, 58,
Taf. 16: 1), který se svou jiho-severní orientací hlásí do starší fáze pohřebiště, s jejíž existencí
počítá E. Szameit (2000, 525) již v 8. století. Náušnice typu 10–21 ze Slovenska se
od moravských liší jen tím, že závěsek svinutý z drátku nemá dvoukónický, ale válcovitý
tvar. V hrobě 72 v Hurbanovu se opět kombinovaly se třemi typy korálů charakteristickými
pro starší velkomoravský horizont, ty se však vyskytovaly vždy jednotlivě. V Čakajovcích
pocházejí – kromě hrobu 191 – ještě z hrobu 572, kde byly mj. spolu s bronzovým
závěskem brýlovitého tvaru, který je možné označit za stylizovanou napodobeninu závěsků
hadovitých (tab. 1).
Také o něco honosněji provedené lunicové náušnice typu 10–28 (obr. 7) z hrobu 54/48
ve Starém Městě a z hrobu 6 v Lanžhotě jsou doprovázeny korály s nataveným vláknem
(Hrubý 1955, 417, tab. 55: 15–16; Dostál 1962, 24, obr. 9: 1, 7, 8), takže se zřejmě začaly
vyrábět již během staršího velkomoravského horizontu (snad k jeho konci), ale doba
jejich hlavního používání u nás spadá do mladšího velkomoravského horizontu, v Polsku
a Kyjevské Rusi až do 10. století (Zoll-Adamikowa 1999, 109). S časným počátkem těchto
náušnic souhlasí i situace v Borovcích, kde v hrobě 26 byla lunicová náušnice typu 10–31.
D. Staššíková-Štukovská (1997, 199) konstatovala určité technologické rozdíly oproti podobným
náušnicím z pokladů zlomkového stříbra a hrob předběžně datovala do 1. třetiny
9. století. Toto časové zařazení potvrdilo i následné zpracování části boroveckých korálů,
neboť náhrdelník z hrobu 26 patří v rámci chronologie pohřebiště do stupně 4, který následuje
bezprostředně po stupni 3 synchronizovaném s hlavním výskytem mozaikových korálů
(Staššíková-Štukovská – Plško 1997, 264, Taf. 21).
4.10. Náušnice typu 8–13
Náušnice typu 8–13 se vyznačují oboustranným hrozníčkem, který je nahoře i dole
ukončen menším bubínkem sletovaným ze dvou polovin (obr. 7). Náušnice tohoto typu
ze Skalice (moh. 3, hrob 1) zařadila do staršího velkomoravského horizontu E. Pavlovičová
(srov. Štefanovičová 2004, obr. 1: 8), a to nejspíše na základě kombinace s náušnicemi
typu 8–4 s jednostranným hrozníčkem. To potvrzují i oba staroměstské hroby 54/48
a 119/49, kde se s těmito náušnicemi společně vyskytly korály s nataveným vláknem, korál
foukaný a s kruhovými očky (tab. 1). Za jejich honosnější variantu považuji unikátní
náušnice typu 8–34 (obr. 1), které se od typu 8–13 liší jen opletením dolního a poloviny
horního oblouku jemnými drátky. Známe je jen z hrobu 200/51 ve Starém Městě, kde byly
ještě hrozníčkové náušnice typu 8–31 (Hrubý 1955, 520, tab. 82: 1–6), které se svým
granulovaným horním obloukem také patří do okruhu časného veligradského šperku (viz
výše).
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu736
5. Komentář ke kombinační tabulce
Tabulka zachycující vzájemné kombinace nálezů ve vybraných hrobových celcích (tab. 1)
není výsledem seriace, na to je daný soubor příliš malý. Navíc odlišné složení hrobových
výbav na různých lokalitách může odrážet i jiné, než jen čistě chronologické faktory: např.
foukané korály a korály s nataveným vláknem se v tabulce až na výjimky (hrob 54/48 ve
Starém Městě, hrob I v Blučině) vylučují, přestože jiné typy doprovodných nálezů mají společné,
takže musejí být přibližně současné. Příčinou je spíše rozdílná provenience těchto
korálů, resp. původních náhrdelníků, které se během nošení stačily promíchat (jak si majitelé
mezi sebou korály vyměňovali apod.) jen v omezené míře.
Obecně tabulka ilustruje postupnou proměnu ženského šperku ve středním Podunají.
Ve spodní části se nacházejí hroby předköttlašského horizontu, pro které je typický vysoký
počet mozaikových aj. korálů předovýchodního původu, řetízkové a západoevropské
bubínkové náušnice, křížové spony atd. (obr. 4). Tento horizont ve svém klasickém projevu
na velkomoravských pohřebištích zastoupen není, neboť do této doby spadají teprve nejranější
počátky kostrového ritu (viz např. hrob 2 v Prušánkách nebo hrob 499/55 v Dolních
Věstonicích), i když uvedené předměty se na území Moravy a Slovenska samozřejmě používaly.
Ještě během předköttlašského horizontu se začaly šířit foukané korály (obr. 5: 6),
které ve větší míře zobecněly až v následujícím starším velkomoravském horizontu. Tehdy
se začalo kostrové pohřbívání masově praktikovat i na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku,
přičemž do hrobů se ukládaly ozdoby předköttlašského horizontu, které byly v té době
stále v oběhu, ale spíše jednotlivě, již netvořily typické kombinace. K této starší vrstvě
šperků dále přistupují nové typy, které z pohřebišť typu Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn
neznáme a které vykazují vztahy k dolnímu Podunají: náušnice typu 8–40, 8–41, hadovité
závěsky, pyramidovité gombíky, kovové korály zdobené šestiúhelníkovým dekorem
(obr. 6–8). Tento „dolnodunajský šperk“ se u nás vyskytuje v minimálním množství, což
indikuje poměrně krátkou dobu jeho ukládání do velkomoravských hrobů, ale stejně tak to
může být jen projevem doznívání určité módy, jejíž hlavní těžiště patřilo do předvelkomoravského
období. Dále lze do staršího velkomoravského horizontu zařadit i korály s natavenou
výzdobou (obr. 5: 5), s nimiž se společně vyskytují bronzové lunicové náušnice typu
10–21 (obr. 7); do země se dostávaly v době, kdy doznívalo nošení mozaikových korálů
(hrob 117/51 ve Starém Městě, hrob 72 v Hurbanovu). Tehdy začala i výroba o něco honosnějšího
typu 10–28, který na Moravě přetrval do mladšího velkomoravského horizontu
a v jiných regionech i později.
6. Horizontální stratigrafie
Takto předběžně načrtnutý obraz bude nutné samozřejmě dále ověřovat porovnáváním s vývojem
pohřbívání v jednotlivých lokalitách. K tomu by vedle „klasické“ stratigrafie mohla
pomoci i stratigrafie horizontální, která zatím na velkomoravských pohřebištích byla sledována
minimálně, citelné je to zvláště v případě Starého Města. Ačkoliv toto pohřebiště bylo
značně narušeno a ani nemohlo být prozkoumáno celé, jistě nejde z hlediska horizontální
stratigrafie o „beznadějný případ“. Tímto způsobem lze např. ověřit chronologickou
Archeologické rozhledy LVII–2005 737
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu738
Tab.1.Kombinačnítabulkazachycujícívýbavuvybranýchhrobovýchcelkůpředköttlašskéhoastaršíhovelkomoravskéhohorizontu.Jednatečkaznamenáojedi-
nělývýskytdanéhotypupředmětu,dvětečkypakvícenásobnývýskyt.–Taf.1.KombinationstafelzurAusstattungausgewählterGrabbefundedesVor-Köttlach-
undälterengroßmährischenHorizonts.EinPunktbedeutetEinzelvorkommendesjeweiligenGegenstandtyps,zweiPunktemehrfachesAuftreten.
NNááuuššnniiccee
NNááuuššnniiccee
NNááuuššnniicceeNNááuuššnniiccee
KKoorrááll
HHaaddoovviittýýFFoouukkaannýýMMoozzaaiikk..
KKoorrááll
PPrriizzmmaatt..NNááuuššnniiccee
HHrroobbttyyppuu88--1133
ttyyppuu
ttyyppuu99--1111ttyyppuu88--4400
ssnnaattaavv..
zzáávvěěsseekkkkoorráállkkoorrááll
sskkrruuhh..
kkoorráállttyyppuu88--22//44
LLiitteerraattuurraa
1100--2211//2288vvlláákknneemmooččkkyy
Skalicamoh.3,hr.1Budínský-Krička1959,53,Taf.XII:1–7,9,10,14
StaréMěstohr.43/57Hochmanová-Vávrová1962,211,tab.XIII:8–12
Čakajovcehr.572Rejholcová1995a,61,tab.LXXXIX:1–9
StaréMěstohr.141/51Hrubý1955,510,tab.78:11
StaréMěstohr.117/51Hrubý1955,507,tab.77:3–9
Čakajovcehr.777Rejholcová1995a,87,tab.CXXV
StaréMěstohr.54/48Hrubý1955,417,tab.57:15–16
Hurbanovohr.72Točík1971,190,Taf.LI:1–4
Litenčicehr.10/89Chybová1998,119;Mrázek2000,bar.foto9
StaréMěstohr.119/49Hrubý1955,436,tab.58:3–4,8–11,21
Sadyhr.209/59Galuška1996,137,obr.88:1–17
Skalicamoh.13,hr.10Budínský-Krička1959,75,Taf.XXII:1–4,6,8–10
StaréMěstohr.33/48Hrubý1955,415,tab.55:16–25
Blatnéhr.4Kraskovská1966,99,obr.7;11:1–6
StaréMěstohr.12/59Hochmanová-Vávrová1962,225,tab.XXII:1–5
Prušánkyhr.513Pleterski2003,366;Z.Klanica(osob.sdělení)
Čakajovcehr.226Rejholcová1995a,25,tab.XLII
StaréMěstohr.58a/AZHrubý1955,376,tab.26:1–3
Blučinahr.IPoulík1948,142,XXXVII:3,XLVIII:6,7
StaréMěstohr.195/51Hrubý1955,519,tab.77:2
StaréMěstohr.286/49Hrubý1955,456,tab.67:1–5
Skalicamoh.37,hr.2Budínský-Krička1959,104,Abb.29,Taf.XL:4,7–9
Wimmmoh.12Friesinger1984,211,Taf.28:8–14
Sopronkőhidahr.25Török1973,13,tab.8:1–8
Pittenhr.54Friesinger1975/1977,68,Taf.27:4
Auhofhr.58Tovornik1986,418,Taf.VI:3
Sopronkőhidahr.88Török1973,23,tab.18:5–11
Tullnhr.24Friesinger1971,202,Abb.13
Auhofhr.75Tovornik1986,420,Taf.X:10
citlivost korálů předovýchodního původu (mozaikové, s kruhovými očky, šestihranný prizmatický).
Pokud by se používaly po celé velkomoravské období, dal by se v rámci lokality
předpokládat jejich značný prostorový rozptyl. Tak tomu však není, velká většina se jich
koncentruje na poměrně malém prostoru severně od kostela, konkrétně ve čtvercích 7/C až
9/D (Hrubý 1955, plán 3). Navíc právě zde leží všechny čtyři hroby (33/48, 286/49, 167/51
a 195/51), v nichž bylo více kusů korálů jednoho nebo více uvedených typů, takže jsou
s vysokou pravděpodobností starší než hroby, kde se vyskytl jen jednotlivý korál některého
z těchto tří typů. Z celkových 12 hrobů s těmito korály se jižně od kostela (poměrně blízko
od něj) nacházejí pouhé dva hroby (181/49 a 309/49). Naopak pokud jde o hroby s foukanými
korály, ty se soustřeďují severovýchodně od kostela (asi v desetimetrovém odstupu
od něj, v prostoru vymezeném čtverci 9/C, 11/C a 10/E), jediný hrob 259/49 přiléhá těsně
k apsidě kostela. Do této skupiny zcela zapadají i hroby obsahující náušnice typu 10–2136.
Je možné, že jde o odraz rozšiřování pohřebiště ze západu na východ, což by korespondovalo
s postupnou proměnou staršího velkomoravského šperku zachycenou v kombinační
tabulce.
Sladit nastíněný obraz s výskytem časného veligradského šperku není snadné, neboť
tento se ve staroměstských hrobech kombinuje s ozdobami předköttlašského a dolnodunajského
původu jen minimálně. Je tomu tak nejspíše proto, že mají odlišnou provenienci
a snad do určité míry reprezentují i odlišná sociální prostředí. Přesto se zdá, že všechny
tyto skupiny šperku jsou zhruba současné. Svědčí o tom fakt, že některé hroby s časným
veligradským šperkem (15/48, 24/48, 25/48, 26/48, 29/48, 129/49, 253/49, 282/49) tvoří
součást jižního okraje hlavní koncentrace hrobů s předovýchodními korály severně od kostela
Na valách (ve čtvercích 7/C a 8/D) a některé z nich mají orientaci odlišnou od orientace
kostela, mohly tedy vzniknout ještě před jeho vystavěním. Nicméně ani orientace
shodná s kostelem není ještě spolehlivým kritériem pro mladší datování, jak názorně ukazuje
hrob 134/49 (obsahující gombík s vegetabilní výzdobou) porušený základy kostela
(Hrubý 1955, 438, tab. 60: 6–7; Eisner 1956, 188; Galuška 1996, 50)37. Podle mého názoru
byly právě v místech severně od kostela vyhloubeny nejstarší hroby v lokalitě, a to
v době, kdy kostel ještě nestál (srov. Andrae 1973, 146). Zároveň ke stavbě kostela nemohlo
dojít až na počátku mladšího velkomoravského horizontu, ale jistě dříve, neboť
v hrobech jižně od kostela (které byly uloženy nejspíše až po jeho postavení) se vyskytují
stejné nálezy jako v hrobě 209/59 v Sadech38, který také jistě není starší než první fáze
tamní chrámové stavby.
Archeologické rozhledy LVII–2005 739
36 Je zajímavé, že analogické rozložení jako předovýchodní a foukané korály mají i hroby s tzv. keramikou antických
tvarů: ze sedmi staroměstských hrobů je jich pět rozmístěno na celkem velké ploše severně od kostela
a jen dva jsou blízko jižně od něj (hroby 309/49 a 312/49); oba jsou navíc překryty jedním, resp. dvěma mladšími
hroby, takže musely být uloženy relativně časně. Ani severně od kostela nemusejí být příliš mladé, jak o tom
svědčí společný výskyt s náušnicemi typu 9–11 v hrobě 1/57 a dále kombinace s početnými korály zdobenými
nataveným vláknem v hrobě 267/51. Ostatní hroby s touto keramikou jsou bohužel vybaveny poměrně chudě
a neobsahují příliš chronologicky citlivé nálezy. Uvedené indicie svědčí podle mého názoru o výrobě této keramiky
již od staršího velkomoravského horizontu (podobně Szőke 1992b, 70). Její dosavadní datování do 2. poloviny
9. století je založeno pouze na neprokázané domněnce, že ji vyráběli cizí řemeslníci přišlí na Moravu
s cyrilometodějskou misií (Hrubý 1955, 149; 1965, 40, 56).
37 Pokus připsat toto porušení až pozdější fázi výstavby kostela, tzn. jeho rozšíření západním směrem (Schulze-Dörrlamm
1993, 584), považuji za málo průkazný, neboť pak by jeho původní loď musela být stejně velká jako apsida.
38 Vertikálně žebrované gombíky (typ 14–19) v hrobech 50/50 a 51/50, náušnice typu 8–32 v hrobech 51/50 a 103/50.
Dalším příkladem perspektivní lokality z hlediska horizontální stratigrafie může být
kostrové pohřebiště v Čakajovcích, na jehož západní okraj bezprostředně navazuje starší
žárové pohřebiště (Rejholcová 1995b, obr. 19, plán 1). Právě na rozhraní obou areálů se
nachází rozměrný hrob 788, který obsahuje mj. ostruhy s očky, takže prokazatelně patří do
doby počátků kostrového pohřbívání. V jeho bezprostřední blízkosti leží dva ženské hroby,
jejichž inventář byl zmíněn v předchozím výkladu: hrob 770 s náušnicemi typu 8–40
a hrob 777, který obsahoval hadovitý závěsek a korály s natavenou výzdobou. Na samém
západním okraji kostrového pohřebiště, jen o něco severněji, je situován i hrob 226, kde
byl opět hadovitý závěsek (typu Těmice) a čtyři mozaikové korály. Z toho jasně vyplývá,
že od počátku existence kostrového pohřebiště se zde pohřbívání šířilo od západu k východu
(na jiných místech pohřebiště se zatím stejně staré hroby nepodařilo identifikovat).
V 10. a 11. století byla tato část pohřebiště zahuštěna dalšími hroby, přičemž některé z hrobů
velkomoravských (hroby 152, 175 a 176) již zřejmě nebyly na povrchu viditelné, takže
je mladší hroby převrstvily (hroby 150, 167 a 170).
7. Závěr
Dosavadní diskrepanci mezi datováním mužských a ženských hrobů na velkomoravských
pohřebištích lze odstranit upuštěním od absolutního datování a vypracováním homogenních
nálezových skupin a horizontů, které pak můžeme vzájemně synchronizovat, resp. absolutně
datovat. K tomu se nejlépe hodí chronologicky citlivé předměty, které odrážejí relativně
rychlé módní změny a současně vykazují nadregionální výskyt – takové pak mohou sloužit
k synchronizaci velkomoravské chronologie s okolními kulturními okruhy. V předkládané
studii jsem se snažil vyčlenit skupinu ženského šperku příznačného pro počátek kostrového
pohřbívání a starší velkomoravský horizont. Ze stratigraficky nejníže ležících hrobů ve
Starém Městě Na valách pochází technologicky i umělecky vyspělý veligradský šperk, jehož
jednotlivé typy se vícekrát navzájem kombinují. Je nutné zdůraznit, že některé běžnější typy
košíčkových a bubínkových náušnic přetrvaly i do mladšího velkomoravského horizontu;
na druhé straně se v těchto hrobech objevují i unikáty a zřídka se vyskytující typy, které se
musely používat jen během krátkého časového úseku, jinými slovy jsou charakteristické pro
starší velkomoravský horizont. Tento šperk se na Moravě vyskytuje již v okamžiku nástupu
kostrového ritu, v archeologickém materiálu se tedy objevuje prakticky „hotový“, bez
primitivnějších „typologických předchůdců“. Z toho usuzuji, že se u nás mohl vyrábět již
během předvelkomoravského období, záhy po vzniku elity, jejíž mužští členové nosili
ostruhy s háčky a lité opaskové garnitury, i když přímé doklady o existenci takto starého
šperku před započetím kostrového pohřbívání pochopitelně chybějí.
Za významný chronologický indikátor považuji mozaikové aj. korály předovýchodního
původu (obr. 5: 1–3), které se k nám dostaly krátce před nástupem kostrového ritu. Ačkoliv
je ojediněle doložen i jejich velmi pozdní výskyt, většina těchto korálů se dostávala do
hrobů během staršího velkomoravského horizontu, o čemž ve Starém Městě svědčí nálezové
kombinace a vertikální i horizontální stratigrafie. Jako u všech korálů obecně zde však
platí, že pro zhodnocení chronologické výpovědní hodnoty je třeba brát v úvahu složení
celého náhrdelníku. Na základě nálezových kombinací patří spolu s nimi do staršího velkomoravského
horizontu i foukané korály, korály s nataveným vláknem (obr. 5: 5, 6) i někteUNGERMAN:
Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu740
ré jednodušší typy náušnic (typy 8–13, 9–11 a 10–21/28; viz obr. 7). Kromě toho se ve
Starém Městě i na jiných velkomoravských pohřebištích podařilo vyčlenit skupinu šperku
(náušnice typu 8–40, 8–41, pyramidovité gombíky apod.; obr. 7; 8) s analogiemi v dolním
Podunají, kde pocházejí z pohřebišť současných s pozdně avarskými a s pohřebišti typu
Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn; ani na Moravě se nezdá, že by tyto ozdoby přetrvaly až
do mladšího velkomoravského horizontu. V době nástupu kostrového pohřbívání u nás doznívá
nošení specifických bubínkových náušnic (obr. 4: 2, 3), které jsou západoevropského
původu (z této oblasti vzešla i inspirace pro výrobu dolnověstonické křížové spony,
v našem prostředí unikátní), zanedlouho poté mizí.
Ukazuje se tedy (v úplném protikladu vůči starším názorům), že konec předvelkomoravského
a počátek velkomoravského období nejenže nebyl dobou bez výraznějšího ženského
šperku, ale naopak se u nás v této době nosily ozdoby západního, jižního i jihovýchodního
původu. O historické podstatě těchto „vlivů“ (etnické posuny, obchod, kontakty
mezi elitami, působení cizích řemeslníků apod.) bude nutné ještě diskutovat. Podle dosavadního
stavu vědomostí můžeme říci, že tyto vlivy vyznívaly během staršího velkomoravského
horizontu. Zatímco západní ani jihovýchodní šperkařství nezanechalo v místní
velkomoravské produkci žádný viditelnější ohlas, jižní vliv – ať již přímo ze Středomoří
nebo zprostředkovaný avarským prostředím – byl klíčový, neboť výrazně přispěl ke vzniku
veligradského šperku.
Pokud jde o přínos analyzovaných typů ženského šperku pro absolutní datování počátků
velkomoravského kostrového pohřbívání, spadá tato změna ritu někam do doby předköttlašského
horizontu, který je nově kladen do 4. čtvrtiny 8. století. Tím sice není dosud
uváděné datum „kolem roku 800“ zásadně zpochybněno, nicméně archeologicky definovaný
horizont a jeho synchronizace s vývojem karolinské hmotné kultury představují přece
jen „pevnější půdu pod nohama“, než tradiční datování, které bylo v prvé řadě výsledkem
historických úvah o dalekosáhlých změnách ve středním Podunají po válkách Karla Velikého
s Avary.
Úkolem dalšího bádání bude kriticky přehodnotit náplň mladšího velkomoravského
horizontu, např. na základě bohatých pohřebišť ve středních a východních Čechách, a identifikovat
progresivní rysy tamní šperkařské produkce i v moravském materiálu. Vedle toho
se jeví jako nutnost vypracovat chronologii podunajského šperku a věnovat pozornost skleněným
korálům, které evidentně podléhaly módním změnám velmi rychle. K tomu jsou
jistě nejvhodnější rozsáhlá venkovská pohřebiště s kontinuálním vývojem od počátků
kostrového pohřbívání až do mladohradištního období, jako jsou Dolní Věstonice nebo
Prušánky. Posledně zmíněné pohřebiště se spolu s dalšími (Mutěnice, Josefov) nachází
v širším zázemí velkomoravského hradiště v Mikulčicích; pokud platí teoretický model,
že nový způsob pohřbívání se šířil od elity k nižším společenským vrstvám, měly by být
ženské hroby staršího velkomoravského horizontu přítomny i na mikulčických pohřebištích.
Zde, stejně jako ve Starém Městě, pak po rozboru ostruh aj. chronologicky citlivých
součástí bojovnické výstroje a výzbroje bude jistě možné alespoň přibližně synchronizovat
náplň mužských hrobů s ženskými, a tím vytvořit reálnější obraz vývoje velkomoravské
hmotné kultury jako celku.
Práce vyšla s podporou výzkumného záměru Masarykovy univerzity v Brně (reg. č. MSM 0021622427).
Archeologické rozhledy LVII–2005 741
Prameny a literatura
Andrae, R. 1973: Mosaikaugenperlen. Untersuchungen zur Verbreitung und Datierung karolingerzeitlicher
Millefioriglasperlen in Europa, Acta praehistorica et archaeologica 4, 101–198.
Bachner, M. 1985: Das awarische Gräberfeld von Münchendorf, Niederösterreich. In: H. Friesinger –
F. Daim Hrsg., Die Bayern und ihre Nachbarn 2. Veröffentlichungen der Kommission für Frühmittelalterforschung
9, Wien, 69–122.
Belošević, J. 1980: Materijalna kultura Hrvata od VII do IX stoljeća. Zagreb.
Best, W. 1997: Die Ausgrabungen in der frühmittelalterlichen Wallburg Gaulskopf bei Warburg-Ossendorf,
Kr. Höxter, Germania 75, 159–183.
Bialeková, D. 1977: Sporen von slawischen Fundplätzen in Pobedim (Typologie und Datierung), Slovenská
archeológia 25, 103–160.
Bierbrauer, V. 1992: Kreuzfibeln in der mittelalpinen romanischen Frauentracht des 5.–7. Jahrhunderts:
Trentino und Südtirol. In: Miscellanea di Studi in Onore di Giulia Mastrelli Anzilotti. Archivio per
l’Alto Adige. Rivista di studi alpini 86, Firenze, 1–26.
Breibert, W. 2005: Das karolingerzeitliche Hügelgräberfeld von Wimm, MG Maria Taferl, VB Melk, Niederösterreich.
Untersuchungen zur Problematik frühmittelalterlicher Bestattungssitten im niederösterreichischen
Donauraum, Arheološki vestnik 56, 391–433.
Bubeník, J. 1994: K problémům periodizace a chronologie staršího úseku vývoje raně středověké hmotné
kultury v Čechách, Archeologické rozhledy 46, 54–64.
Budínský-Krička, V. 1956: Pohrebisko z neskorej doby avarskej v Žitavskej Tôni na Slovensku, Slovenská archeológia
4, 5–131.
— 1959: Slovanské mohyly ve Skalici. Archaeologica Slovaca – Fontes II. Bratislava.
Callmer, J. 1990: The beginning of the Easteuropean trade connections of Scandinavia and the Baltic Region
in the eighth and ninth centuries A. D., Wosinsky Mór Múzeum Évkönyve 15, 19–51.
— 1995: The influx of Oriental beads into Europe during the 8th century A. D. In: M. Rasmussen –
U. L. Hansen – U. Näsman eds., Glass beads. Cultural History, Technology, Experiment and Analogy
(Studies in Technology and Culture 2), Lejre, 49–54.
Coms¸a, M. – Bichir, G. 1973: Date preliminare cu privire la necropola de la Pa˘uleasca (Quelques données
preliminaires concernant la nécropole de Pa˘uleasca), Studii s¸i cerceta˘ri de istorie veche s¸i arheologie
24, 317–320.
Černá, E. – Hulínský, V. – Gedeon, O. 2001: Výpověď mikroanalýz vzorků skel z raného středověku, Archeologické
rozhledy 53, 59–89.
Červinka, I. L. 1928: Slované na Moravě a říše velkomoravská. Brno.
Čilinská, Z. 1966: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Archaeologica Slovaca – Fontes VII.
Bratislava.
Čilinská, Z. 1975: Frauenschmuck aus dem 7.–8. Jahrhundert im Karpatenbecken, Slovenská archeológia
23, 63–96.
Daim, F. 1987: Das awarische Gräberfeld von Leobersdorf, NÖ. Studien zur Archäologie der Awaren 3/1. Wien.
— 2000: „Byzantinische“ Gürtelgarnituren des 8. Jahrhundert. In: F. Daim Hrsg., Die Awaren am Rand
der byzantinischen Welt. Studien zu Diplomatie, Handel und Technologietransfer im Frühmittelalter.
Monographien aus Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 7, Innsbruck, 77–204.
Dankanitz, Á. – Ferenczi, I. 1959: Sa˘pa˘turile arheologice de la Ciumbrud (Les fouilles archéologiques de
Ciumbrud), Materiale s¸i cerceta˘ri arheologice 6, 605–615.
Deér, J. 1977: Byzanz und die Herrschaftszeichen des Abendlandes. In: P. Classen Hrsg., Byzanz und das
abendländische Herrschertum. Vorträge und Forschungen 12, Sigmaringen, 42–69.
Distelberger, A. 2004: Österreichs Awarinnen. Frauen aus Gräbern des 7. und 8. Jahrhunderts. Archäologische
Forschungen in Niederösterreich 3. St. Pölten.
Dostál, B. 1962: Pravěké nálezy u Lanžhota na Moravě (únětické, laténské a slovanské hroby), Sborník prací
filozofické fakulty brněnské univerzity E 7, 9–31.
— 1966: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha.
— 1991: Zur Datierungfrage des grossmährischen Schmucks. In: Chronologische Fragen des 7.–10. Jahrhunderts.
Archäologische Konferenz des Komitates Zala und Niederösterreichs II. Traismauer,
15.–16. 10. 1990 (Sonderdruck Zalai Múzeum 3), Zalaegerszeg, 81–87.
— 1993: Velkomoravský řemeslnický areál v Břeclavi-Pohansku, Jižní Morava roč. 29, sv. 32, 31–53.
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu742
Dubin, L. S. 1988: Alle Perlen dieser Welt. Eine Kulturgeschichte der Perlenschmucks. Köln.
Eisner, J. 1956: recenze na V. Hrubý, Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na valách“, Praha 1955,
Památky archeologické 47, 187–189.
Elbern, V. H. 1986: Per Speculum in Aenigmate. Die „Imago Creationis“ an einem frühchristlichen Phylakterion.
In: Studien zur spätantiken und byzantinischen Kunst. Monographien des Römisch-Germanischen
Zentralmuseum Mainz 10/3, Bonn, 67–73.
Fettich, N. 1965: Das awarenzeitliche Gräberfeld von Pilismarót-Basaharc. Studia Archaeologica III. Budapest.
Fiedler, U. 1992: Studien zur Gräberfeldern des 6. bis 9. Jahrhunderts an der unteren Donau I, II. Universitätsforschungen
zur prähistorischen Archäologie 11. Bonn.
von Freeden, U. 1979: Untersuchungen zu merowingerzeitlichen Ohrringen bei den Alamannen, Bericht
der Römisch-Germanischen Kommission 60, 227–441, Taf. 61–84.
— 1983: Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Grafendobrach in Oberfranken, Bericht der RömischGermanischen
Kommission 64, 417–507.
Friesinger, H. 1971: Frühmittelalterliche Körpergräber in Tulln, NÖ, Archaeologia Austriaca 50, 197–261.
— 1972: Frühmittelalterliche Körpergräber aus Pottenbrunn, Stadtgemeinde St. Pölten, NÖ, Archaeologia
Austriaca 51, 113–189.
— 1971/1974: Studien zur Archäologie der Slawen in Niederösterreich. Mitteilungen der Prähistorischen
Kommission der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 15/16. Wien.
— 1975/1977: Studien zur Archäologie der Slawen in Niederösterreich II. Mitteilungen der Prähistorischen
Kommission der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 17/18. Wien.
— 1984: Das slawische Gräberfeld von Wimm, Gem. Maria Taferl, Niederösterreich. Ein Katalog, Archaeologia
Austriaca 68, 203–224.
Galuška, L. 1996: Uherské Hradiště – Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. Brno.
Garam, E. 2001: Funde byzantinischer Herkunft in der Awarenzeit von Ende des 6. bis zum Ende des 7. Jahrhunderts.
Monumenta Avarorum Archaeologica 5. Budapest.
Geisler, M. – Čižmář, M. – Rakovský, I. 1981: Mladohradištní pohřebiště Holubice VI. Brno. Ms. nálezové
zprávy ulož. v ARÚ AV ČR Brno, č. j. 1536/87.
Giesler, J. 1980: Zur Archäologie des Ostalpenraumes vom 8. bis 11. Jahrhundert, Archäologisches Korrespondenzblatt
10, 85–98.
Haberstroh, C. 2004: Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Wirbenz, Gde. Speichersdorf, Lkr. Bayreuth.
München.
Hampel, J. 1905: Alterthümer des frühen Mittelalters in Ungarn. Band II (Fundbeschreibung), Band III
(Atlas). Braunschweig.
Hanuliak, M. 2004: Velkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska. Nitra.
Hanuliak, M. – Rejholcová, M. 1999: Pohrebisko v Čakajovciach (9.–12. storočie). Vyhodnotenie. Nitra.
Hedeager Krag, A. 1999: Fränkisch-byzantinische Trachteinflüsse in drei dänischen Grabfunden des 10. Jahrhunderts,
Archäologisches Korrespondenzblatt 29, 425–444.
Heymans, H. – Ilisch, P. – Lobbedey, U. 1986: Mittelalterliche Funde. In: U. Lobbedey, Die Ausgrabungen
im Dom zu Paderborn 1978/80 und 1983. Denkmalpflege und Forschung in Westfalen 11/1, Bonn,
223–246.
Hochmanová-Vávrová, V. 1962: Velkomoravské pohřebiště ve Starém Městě „Na valách“. Výzkum v letech
1957–1959, Časopis Moravského musea 47, 201–270.
Holčík, Š. 1991: Velkomoravské pohrebisko v Bíni, Zborník Slovenského národného múzea 85 – Archeológia
1, 82–105.
Horedt, K. 1976: Die Brandgräberfelder der Medias¸gruppe aus dem 7.–9. Jh. in Siebenbürgen, Zeitschrift
für Archäologie 10, 35–57.
— 1986: Siebenbürgen in Frühmittelalter. Antiquitas – Abhandlungen zur Vor- und Frühgeschichte, zur
klassischen und provinzial-römischen Archäologie und zur Geschichte des Altertums Reihe 3. Band
28. Bonn.
Hornig, C. 1993: Das spätsächsische Gräberfeld von Rullsdorf, Ldkr. Lüneburg. Internationale Archäologie
14. Buch am Erlbach.
Hrubý, V. 1955: Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na valách“. Praha.
— 1965: Keramika antických tvarů v době velkomoravské, Časopis Moravského musea 50, 37–62.
Hrubý, V. – Hochmanová, V. – Pavelčík, J. 1955: Kostel a pohřebiště z doby velkomoravské na Modré u Velehradu,
Časopis Moravského musea 40, 42–126.
Archeologické rozhledy LVII–2005 743
Chorvátová, H. 2004: K relatívnej chronológii pohrebiska Staré Město v polohe Na valách, Acta Historica
Neosoliensia 7, 199–236.
Chropovský, B. 1957: Slovanské pohrebisko z 9. st. vo Veľkom Grobe, Slovenská archeológia 5, 174–239.
Chybová, H. 1998: Pravěké a slovanské osídlení Kroměřížska. Kroměříž.
Jelovina, D. 1986: Mačevi i ostruge karolinškog obilježja u Muzeju hrvatskih arheoloških spomenika (Schwerter
und Sporen karolingischer Formgebung in Museum kroatischer archäologischer Denkmäler). Split.
Justová, J. 1977: Nálezy blatnicko-mikulčického stylu na území zlického kmenového knížectví, Archeologické
rozhledy 29, 492–504, 598–599.
— 1990: Dolnorakouské Podunají v raném středověku. Slovanská archeologie k jeho osídlení v 6.–11. století.
Praha.
Kalousek, F 1971: Břeclav-Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Brno.
Karaman, L. 1921: Zlatni nalaz na Trilju nedaleko od Sinja (Trouvaille d’objets d’or a Trilj aux environs de
Sinj), Vjesnik za arheologiju i historiju dalmatinsku 44, 3–20.
Karmazin, L. – Březina, J. – Jelínková, D. 1999: Metalografie a lokální elektronová mikroanalýza stříbrných
záušnic z mladohradištního pohřebiště v Mušově – Areálu. In: D. Jelínková, Slovanské pohřebiště
z 9. až 12. století v Mušově. Katalog, Brno, 183–215.
Kastelic, J. 1960: Staroslovanski Kranj. In: J. Žontar ed., 900 let Kranja. Spominski zbornik, Kranj, 38–50.
Kavánová, B. 1982: Slovanské pohřebiště v Mutěnicích, okr. Hodonín, Archeologické rozhledy 34, 504–520.
— 2003: Mikulčice – pohřebiště v okolí 12. kostela. In: Mikulčice – pohřebiště u 6. a 12. kostela. Spisy
Archeologického ústavu AV ČR Brno 22, Brno, 211–413.
Kiss, A. 1977: Avar Cemeteries in County Baranya. Cemeteries of the Avar Period (567–829) in Hungary 2.
Budapest.
Klanica, Z. 1970: Die Ergebnisse der fünfzehnten Grabungskampagne in Mikulčice (Bez. Hodonín). In:
Přehled výzkumů 1968, Brno, 43–52.
— 1977: Kostrové hroby z 8.–9. století v Prušánkách. In: Přehled výzkumů 1975, Brno, 53.
— 1985: Mikulčice – Klášteřisko, Památky archeologické 76, 474–539.
— 1986: Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech. In: J. Poulík – B. Chropovský
edd., Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha – Bratislava, 107–139.
— 1990: K počátkům staromoravského kostrového pohřbívání. In: L. Galuška ed., Staroměstská výročí,
Brno, 57–64.
Kleemann, J. 2002: Sachsen und Friesen im 8. und 9. Jahrhundert. Eine archäologisch-historische Analyse
der Grabfunde. Veröffentlichungen der urgeschichtlichen Sammlungen des Landesmuseums zu
Hannover 50. Oldenburg.
Kraskovská, Ľ. 1966: Slovanské pohrebisko v Blatnom, Zborník Slovenského národného múzea 60 – história
6, 95–116.
Kurnatowska, Z. 1980: Rola strefy naddunajskiej w formowaniu się kultury słowiańskiej VIII–IX wieku. In:
Slované 6.–10. století, Brno, 155–167.
Laux, F. 1978/1980: Der Reihengräberfriedhof in Oldendorf, Samtgemeinde Amelinghausen, Kr. Lüneburg/
/Niedersachsen. Ein Beitrag zu den frühgeschichtlichen Gräberfeldern im Bardengau, Hammaburg
N. F. 5, 91–147.
Lesák, B. – Musilová, M. 1999: Hrobové celky z druhej polovice 9. až prvej polovice 10. storočia na území
ŠMPR Bratislava. In: Studia archaeologica Slovaca mediaevalia 2, Bratislava, 33–62.
Lippert, A. 1969: Das awarenzeitliche Gräberfeld von Zwölfaxing in Niederösterreich. Prähistorische Forschungen
7. Wien.
Lüdemann, H. 1994: Mehrfachbelegte Gräber im frühen Mittelalter, Fundberichte aus Baden-Württemberg
19, 421–589.
Lutovský, M. 1994: Kolínský knížecí hrob: ad fontes, Sborník Národního muzea, řada A – historie 48, 37–76.
Maguire, E. D. et al. 1989: Art and Holy Powers in the Early Christian House. Illinois Byzantine Studies 2.
Urbana – Chicago.
Macháček, J. 2000: K absolutní a relativní chronologii keramiky středodunajské kulturní tradice na jižní
Moravě, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity M 5, 25–55.
— 2001: Studie k velkomoravské keramice. Metody, analýzy a syntézy, modely. Brno.
Marešová, K. 1983: Uherské Hradiště – Sady. Staroslovanské pohřebiště na Horních Kotvicích. Praha.
Marti, R. 2000: Zwischen Römerzeit und Mittelalter. Forschungen zur frühmittelalterlichen Siedlungsgeschichte
der Nordwestschweiz (4.–10. Jahrhundert). Archäologie und Museum 41. Liestal.
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu744
Měřínský, Z. 2002: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha.
Mitrea, B. 1988: La nécropole birituelle de Sultana – résultats et proble`mes, Dacia N. S. 32, 91–139.
— 1989: Das Gräberfeld aus dem VIII. Jahrhundert von Izvoru, jud. Giurgiu (I), Dacia N. S. 33, 145–219.
Mrázek, I. 2000: Drahé kameny ve středověku Moravy a Slezska. Brno.
Neustupný, E. 1997: Syntéza struktur formalizovanými metodami – vektorová analýza. In: J. Macháček ed.,
Počítačová podpora v archeologii, Brno, 237–258.
Pásztor, A. 1986: Adatok a közep-avarkor ékszerviseletének kérdéséhez (Beiträge zur Frage der mittelawarenzeitlichen
Schmucke), Archaeologiai Értesitő 113, 113–134.
Paulsen, P. 1992: Die Holzfunde aus dem Gräberfeld bei Oberflacht. Forschungen und Berichte zur Vorund
Frühgeschichte in Baden-Württemberg 41/2. Stuttgart.
Pavlovičová, E. 1996: K vypovedacej schopnosti gombíka u naddunajských Slovanov v 9. storočí, Slovenská
archeológia 44, 95–153.
Pinter, Z.-K. – Boroffka, N. 1999: Neue mittelalterliche Gräber der Ciumbrud Gruppe aus Broos/Ora˘s¸tie,
Fundstelle Böhmerberg/Dealul Pemilor X8. In: N. Boroffka – T. Sorceanu Hrsg., Transsilvanica. Archäologische
Untersuchungen zur älteren Geschichte südöostlichen Mitteleuropa. Gedenkschrift für
Kurt Horedt. Internationale Archäologie – Studia honoraria 7, Rahden/Westf., 313–330.
Pöllath, R. 2002: Karolingerzeitliche Gräberfelder in Nordostbayern. Eine archäologisch-historische Interpretation
mit der Vorlage der Ausgrabungen von K. Schwarz in Waismain und Thurnau-Alladorf.
Bd. I–IV. München.
Poulík, J. 1948: Staroslovanská Morava. Praha.
— 1948/1950: Jižní Morava – země dávných Slovanů. Brno.
— 1955: Nález kostela z doby říše velkomoravské v trati „Špitálky“ ve Starém Městě, Památky archeologické
46, 307–351.
— 1957: Výsledky výzkumu na velkomoravském hradišti „Valy“ u Mikulčic I. Zpráva za r. 1954–1956,
Památky archeologické 48, 241–338.
— 1963: Dvě velkomoravské rotundy v Mikulčicích. Praha.
— 1985: Svědectví výzkumů a pramenů archeologických o Velké Moravě. In: J. Poulík – B. Chropovský
edd., Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha – Bratislava, 9–80.
Pleterski, A. 1990: Staroslovansko grobišče na Sandrovi Polici v Predtrgu pri Radovljici (Die altslawische
Nekropole auf der Sandrova Polica in Predtrg bei Radovljica), Arheološki vestnik 41, 465–504.
— 2003: Sclavinia und Germania – Brezelfibeln und Töpfe. In: I. Ericsson – H. Losert Hrsg., Aspekte der
Archäologie des Mittelalters und der Neuzeit. Festschrift für Walter Sage, Bonn, 363–372.
Profantová, N. 1992: Awarische Funde aus den Gebieten nördlich der awarischen Siedlungsgrenzen. In:
F. Daim Hrsg., Awarenforschungen II, Wien, 605–801.
— 2001: K průniku prvků franského životního stylu do Čech 9. století (na základě poznatků archeologie).
In: L. Galuška – P. Kouřil – Z. Měřínský edd., Velká Morava mezi východem a západem. Spisy
Archeologického ústavu AV ČR Brno 17, Brno, 327–338.
— 2003: Mikulčice – pohřebiště u 6. kostela: pokus o chronologické a sociální zhodnocení. In: Mikulčice
– pohřebiště u 6. a 12. kostela. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 22, Brno, 7–209.
Quast, D. – Siegmann, M. 2000: Amulett? – Heilmittel? – Schmuck? Unauffällige Funde aus Oberflacht,
Archäologisches Korrespondenzblatt 30, 279–294.
Rejholcová, M. 1995a: Pohrebisko v Čakajovciach (9.–12. storočie). Katalóg. Nitra.
— 1995b: Pohrebisko v Čakajovciach (9.–12. storočie). Analýza. Nitra.
Riemer, E. 2000: Romanische Grabfunde des 5.–8. Jahrhunderts in Italien. Internationale Archäologie 57.
Rahden/Westf.
Schiek, S. 1992: Das Gräberfeld der Merowingerzeit bei Oberflacht. Forschungen und Berichte zur Vorund
Frühgeschichte in Baden-Württemberg 41/1. Stuttgart.
Schienerl, P. W. 1990: Die Kriegerdarstellung auf dem fränkischen Grabstein von Niederdollendorf, Archäologisches
Korrespondenzblatt 20, 345–347.
Schulze, M. 1976: Einflüsse byzantinischer Prunkgewänder auf die fränkische Frauentracht, Archäologisches
Korrespondenzblatt 6, 149–161.
Schulze-Dörrlamm, M. 1993: Bestattungen in den Kirchen Grossmährens und Böhmens während des 9. und
10. Jahrhunderts, Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseum Mainz 40, 557–620.
— 1997: Unbekannte Kreuzfibel der Karolingerzeit aus Edelmetall, Archäologisches Korrespondenzblatt
27, 341–354.
Archeologické rozhledy LVII–2005 745
Schwarz, K. 1975: Der frühmittelalterliche Landesausbau in Nordost-Bayern archäologisch gesehen. In:
Ausgrabungen in Deutschland 2, Mainz, 338–409.
Sippel, K. 1989: Die frühmittelalterlichen Grabfunde in Nordhessen. Materialien zur Vor- und Frühgeschichte
von Hessen 7. Wiesbaden.
Sós, Cs. Á. 1963: Die Ausgrabungen Géza Fehérs in Zalavár. Archaeologia Hungarica S. N. 41. Budapest.
— 1973: Die slawische Bevölkerung Westungarns im 9. Jahrhundert. Münchener Beiträge zur Vor- und
Frühgeschichte 22. München.
Spiong, S. 2000: Fibeln und Gewandnadeln des 8. bis 12. Jahrhunderts in Zentraleuropa. Eine archäologische
Betrachtung ausgewählter Kleidungsbestandteile als Indikatoren menschlicher Identität. Zeitschrift
für Archäologie des Mittelalters – Beiheft 12. Bonn.
Staňa, Č. 1986: Nálezová situace a základní archeologická a historická charakteristika pohřebiště. In: H. Hanáková
– Č. Staňa – M. Stloukal, Velkomoravské pohřebiště v Rajhradě, Praha, 7–42.
Staššíková-Štukovská, D. 1997: Problematika vybraných typov veligradských (byzantsko-orientálných) náušníc
Veľkej Moravy z pohľadu doterajších výsledkov výzkumu v Borovciach. In: R. Marsina – A. Ruttkay
edd., Svätopluk 894–1994, Nitra, 197–206.
— 1999: K výskytu lunulových náušníc s hviezdicovým príveskom v severnej časti Karpatskej kotliny. In:
A. Avenarius – Z. Ševčíková edd., Slovensko a európsky juhovýchod. Medzikultúrne vzťahy a kontexty,
Bratislava, 250–298.
Staššíková-Štukovská, D. – Plško, A. 1997: Typologische und technologische Aspekte der Perlen aus dem
frühmittelalterlichen Gräberfeld in Borovce. In: U. von Freeden – A. Wieczorek Hrsg., Perlen. Archäologie,
Techniken, Analysen. Akten des Internationalen Perlensymposiums in Mannheim von 11. bis
14. November 1994, Bonn, 259–274.
Stein, F. 1995: Die frühmittelalterlichen Kleinfunde. In: Die Stadtkirche St. Dionysius in Esslingen am Neckar,
Archäologie und Baugeschichte I. Forschungen und Berichte der Archäologie des Mittelalters in Baden-Württemberg
13/1, Stuttgart, 299–332.
Steppuhn, P. 1992/1993: Der Hort eines Edelmetallschmiedes aus der frühslawischen Siedlung Rostock-Dierkow,
Offa 49/50, 207–213.
Szameit, E. 1992a: Zu frühmittelalterlichen Funden aus Gusen und Langenstein, Oberösterreich. Mit Exkursen
zur Datierung des slawischen Gräberfeldes von Gusen und zur frühmittelalterlichen Graphitonkeramik,
Archaeologia Austriaca 76, 185–196.
— 1992b: Zur chronologischen Stellung des frühmittelalterlichen Gräberfeldes von Sieghartskirchen,
Niederösterreich, und die Grabfunde aus Proleb, Steiermark. In: F. Daim Hrsg., Awarenforschungen
II, Wien, 803–839.
— 1996: Slawische Körpergräber des 8. Jh. im österreichischen Donauraum und ihre Beziehungen zum
spätmerowingischen Kulturkreis. In: D. Bialeková – J. Zábojník Hrsg., Etnische und kulturelle Verhältnisse
an der mittleren Donau vom 6. bis 11. Jahrhundert, Bratislava, 215–225.
— 2000: Zum archäologischen Bild der frühen Slawen in Österreich. Mit Fragen zur ethnischen Bestimmung
karolingerzeitlicher Gräberfelder im Ostalpenraum. In: R. Bratož ed., Slovenija in sosednje
dežele med antiko in karolinško dobo: začetki slovenske etnogeneze I, Ljubljana, 507–547.
Szőke, B. M. 1992a: Die Beziehungen zwischen dem oberen Donautal und Westungarn in der ersten Hälfte
des 9. Jahrhunderts (Frauentrachtzubehör und Schmuck). In: F. Daim Hrsg., Awarenforschungen II,
Wien, 841–968.
— 1992b: Karolingerzeitliche Gräberfelder I–II von Garabonc-Ófalu. In: Die Karolingerzeit im unteren
Zalatal. Antaeus 21, Budapest, 41–203.
— 2002: Christliche Denkmäler in Pannonien aus der Karolingerzeit, Zalai Múzeum 11, 247–266.
— 2004: Archäologische Angaben zu den ethnischen Verhältnissen Pannoniens am Anfang der Karolingerzeit.
In: G. Fusek ed., Zborník na počesť Dariny Bialekovej, Nitra, 371–382.
Szőke, B. M. – Vándor, L. 1985: Neue Ergebnisse der Ausgrabungen im Kisbalaton-Gebiet. In: H. Friesinger
– F. Daim Hrsg., Die Bayern und ihre Nachbarn 2. Veröffentlichungen der Kommission für Frühmittelalterforschung
9, Wien, 207–212.
Šalkovský, P. 2004: K problematike železných jazykovitých nákončí opaska blatnicko-mikulčického horizontu.
In: G. Fusek ed., Zborník na počesť Dariny Bialekovej, Nitra, 383–387.
Štefan, I. 2005: Kaptorgy: pokus o kontextuální analýzu. In: Studia Mediaevalia Pragensia 5, Praha, 21–60.
Štefanovičová, T. 1995: Zur materiellen Kultur der donauländischen Slawen in der Beziehung zum Südosteuropa.
In: Mitteldonaugebiet und Südosteuropa im frühen Mittelalter, Bratislava, 87–103.
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu746
Štefanovičová, T. 1996: Probleme der Entwicklung der Slowakei im 9. Jh. In: D. Bialeková – J. Zábojník Hrsg.,
Etnische und kulturelle Verhältnisse an der mittleren Donau vom 6. bis 11. Jahrhundert, Bratislava, 257–265.
— 2004: K vývoju šperku adriatickej a stredodunajskej oblasti v prvej polovici 9. storočia. In: G. Fusek ed.,
Zborník na počesť Dariny Bialekovej, Nitra, 389–395.
Teodor, D. Gh. 1980: Tezaurul de la Ra˘duca˘neni-Ias¸i, Studii s¸i cerceta˘ri de istorie veche s¸i arheologie 31, 403–423.
Theune, C. 1995: Möglichkeiten und Grenzen der Seriation. Ein Diskussionbeitrag, Etnographisch-Archäologische
Zeitschrift 36, 323–341.
Thieme, B. 1978/1980: Ausgewählte Metallbeigaben aus dem Gräberfeld von Ketzendorf, Kreis Stade,
Hammaburg N. F. 5, 65–89.
Točík, A. 1971: Flachgräberfelder aus dem IX. und X. Jahrhundert in der Südwestslowakei (I), Slovenská
archeológia 19, 135–276.
Tomka, P. 2002: Christ oder Heide? Das Grab 317 von Táp-Borba, Zalai Múzeum 11, 211–228.
Török, G. 1973: Sopronkőhida IX. századi temetője (The Cemetery of Sopronkőhida in the 9th Century).
Fontes Archaeologici Hungariae. Budapest.
Toropu, O. – Stoica, O. 1972: La nécropole préféodale d’Obîrs¸ia – Olt (note préliminaire), Dacia N. S. 16, 163–188.
Tovornik, V. 1985a: Die Gräberfelder von Micheldorf-Kremsdorf, Oberösterreich. In: H. Friesinger – F. Daim
Hrsg., Die Bayern und ihre Nachbarn 2. Veröffentlichungen der Kommission für Frühmittelaterforschung
9, Wien, 213–216.
— 1985b: Die frühmittelalterlichen Gräberfelder von Gusen und Auhof bei Perg in Oberösterreich. Teil 1:
Gusen, Archaeologia Austriaca 69, 165–250.
— 1986: Die frühmittelalterlichen Gräberfelder von Gusen und Auhof bei Perg in Oberösterreich. Teil 2:
Auhof bei Perg, Archaeologia Austriaca 70, 413–484.
Třeštík, D. 2001: K poměru archeologie a historie, Archeologické rozhledy 53, 357–361.
Ungerman, Š. v tisku a: Průvlečka s prodlouženým krčkem z Dolních Věstonic „Na pískách“, Sborník prací
filozofické fakulty brněnské univerzity M 10.
— v tisku b: Tzv. předköttlašský horizont a počátky velkomoravského kostrového pohřbívání, Archaeologia
historica 31.
Vendtová, V. – Rejholec, E. 1963: Slovanské pohrebisko v Ipeľskom Sokolci, Slovenská archeológia 11, 237–246.
Vierck, H. 1980: Ein westfälisches „Adelsgrab“ des 8. Jahrhunderts n. Chr. Zum archäologischen Nachweis
der frühkarolingischen und altsächsischen Oberschichten, Studien zur Sachsenforschung 2, 457–488.
— 1981: Imitatio imperii und interpretatio Germanica vor der Wikingerzeit. In: Les pays du Nord et Byzance
(Scandinavie et Byzance). Acta Universitatis Upsaliensis Figura N. S. 19, Uppsala, 64–113.
Wamers, E. 1994: Die frühmittelalterliche Lesefunde aus der Löhrstrasse (Baustelle Hilton II) in Mainz.
Mainzer Archäologische Schriften 1. Mainz.
Wegewitz, W. 1968: Reihengräberfriedhofe und Funde aus spätsächsischer Zeit im Kreis Harburg. Göttinger
Schriften zur Vor- und Frühgeschichte 10. Neumünster.
Werner, J. 1978/1979: Zur Zeitstellung der altkroatischen Grabfunde von Biskupija-Crkvina (Marienkirche),
Schild von Steir 15/16 (Festschrift Modrijan), 227–237.
Wilson, D. M. 1960: The Fejø Cup, Acta Archaeologica 31 (København), 147–173.
Zábojník, J. 1985: Výskum včasnostredovekého pohrebiska v Cíferi-Páci, Študijné zvesti Archeologického
ústavu SAV 21, 205–220.
Zoll-Adamikowa, H. 1999: Typological and chronological analysis. In: H. Zoll-Adamikowa – M. Dekówna –
E. M. Nosek, The Early Medieval Hoard from Zawada Lanckorońska (Upper Vistula River), Warszawa,
96–130.
FFrraauueennsscchhmmuucckk ddeess äälltteerreenn ggrrooßßmmäähhrriisscchheenn HHoorriizzoonnttss
Über die Beigaben in den ältesten großmährischen Frauengräbern war lange Zeit fast gar nichts bekannt,
in diesem Zusammenhang wurden höchstens die bereits von den spätawarischen Gräberfeldern
bekannten traubenförmige Ohrringe erwähnt. Jeglicher Veligrader (byzantinisch-orientalischer)
Schmuck und ein beträchtlicher Teil des donauländischen Schmucks sind in der traditionellen Chronologie
der großmährischen Kultur (ausgearbeitet in den 50er und 60er Jahren des 20. Jh.) erst an
Archeologické rozhledy LVII–2005 747
das Ende des 9. und in die 1. Hälfte des 10. Jh. datiert worden. Dagegen wurden die meisten Typen
von Reitersporen und Artefakte des Blatnica-Mikulčice-Horizonts (u.a. die Gürtelbeschläge und
-garnituren) vor allem in die 1. Hälfte des 9. Jh. gesetzt. Dadurch kam eine Diskrepanz zwischen
der Datierung der Frauengräber und Männergräber zustande. Da eine solche Sachlage jeder realen
historischen Grundlage entbehrt, ist sie wohl dem unzufriedenstellenden Forschungsstand zuzuschreiben.
Etwa in den letzten fünfzehn Jahren waren wir Zeugen des Bemühens, diese Diskrepanz
zu vermindern, vollständig abgeschafft worden ist sie jedoch noch nicht.
Da sich die traditionelle Chronologie Veligrader Schmucks in erster Reihe auf der Analyse des
Gräberfeldes von Staré Město-Na valách von V. Hrubý (1955) gründet, ist die Studie von H. Chorvátová
(2004) in diesem Zusammenhang von grundlegender Bedeutung, denn sie zeigt zahlreiche
widersprüchliche Momente in Hrubýs Studie auf. Zudem hat diese Autorin einige Gräber mit Veligrader
Schmuck identifiziert, die von jüngeren Gräbern überlagert oder (weniger häufig) gestört
wurden, selber jedoch über keinen anderen Gräbern lagen. Deshalb ist damit zu rechnen, dass die
meisten von ihnen bereits im Verlauf des älteren großmährischen Horizonts angelegt wurden. Neben
der Stratigraphie wende ich bei der Ausgliederung des älteren großmährischen Schmucks auch die
relativ-chronologische Methode an, wenn Gegenstände des selben Horizonts wiederholt in den Gräbern
von Staré Město und anderen Fundorten miteinander kombiniert auftreten. Die solcherart ausgegliederten
Typen frühen Veligrader Schmucks sind in Abb. 1–3 dargestellt. Ich sehe dabei von der
oft angewandten absoluten Datierung einzelner Gräber ab, denn sie ist in beträchtlichem Maße subjektiv
und funktioniert, mehr oder weniger, aufgrund der Gleichsetzung archäologischer und historischer
Quellen, was aus methodologischer Sicht unannehmbar ist. Bei der Arbeit mit mehreren Typen
von Schmuck ist es nötig, einen numerischen Code zu verwenden, da die Bezeichnung von Typen
nach V. Hrubý (1955, 222–246) äußerst kompliziert wäre und der konkrete Schmuck ansonst ja meist
nach B. Dostál, z. B. „Dostál 1966, Abb. 9: 1“, identifiziert wird, gebe ich die Zahlen in der Form
„Typ 9–1“ usw. an. Der Vorteil liegt besonders in der Möglichkeit, den Code möglichst schnell mit
dem Schmucktyp gleichsetzen zu können.
Ein früherer Datierungsansatz des Veligrader Schmucks führt natürlich zu einer anderen Sichtweise
seiner Genese. Im Unterschied zu den bisherigen Vorstellungen hat sich gezeigt, dass sich
reifer Veligrader Schmuck nicht erst während der großmährischen Zeit aus irgendwelchen primitiveren
Varianten entwickelte. Im Gegenteil, er war im Grunde bereits zu Anfang der großmährischen
Zeit entwickelt (was Formenskala und technische Ausführung anbelangt), womit seine Wurzeln in
die vorgroßmährische Zeit gesetzt werden müssen. Auch zu dieser Zeit ist jedoch keine langsame
lokale „Entwicklung“ anzunehmen, eher eine relativ unmittelbare Entstehung dank der Übernahme
hochentwickelter Technologien aus dem Raum des awarischen Kaganats oder dem Mittelmeerraum,
bzw. der Ankunft von spezialisierten Handwerkern, die sie beherrschten. Es wäre auch logisch: Bereits
in der vorgroßmährischen Zeit bestand in Mähren eine Elite, deren männliche Mitglieder die
Hakensporen und gegossene Riemengarnituren awarischerArt verwendeten.Auch ihre Frauen mussten
luxuriösen Schmuck getragen haben. Sofern es während der großmährischen Zeit zu irgendeinem
Wandel dieser Schmuckgattung kam, dann war es das Verschwinden bestimmter Formen (diese werden
dann gemeinhin als für den älteren großmährischen Horizont typische „Prototypen“ aufgefasst)
und das Aufkommen neuer Typen im jüngeren großmährischen Horizont. Ferner kam es auch zur
Ausbreitung einiger Typen von Veligrader Schmuck von der Elite auf breitere Gesellschaftsschichten,
womit deren Massenproduktion in Verbindung gesetzt wurde, die in der Vereinfachung der Formen,
Verwendung billigeren Materials und weniger aufwendiger Technologien zum Ausdruck kommt.
Bei der Frage des Einsetzens der Körperbestattung und des Schmucks des älteren großmährischen
Horizonts kommt dem sog. Vor-Köttlach-Horizont eine grundsätzliche Bedeutung zu, welcher vor
allem auf den Gräberfeldern des Typs Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn in Westungarn und Niederösterreich
belegt ist. Die ältere Forschergeneration setzte voraus, dass diese Gräberfelder erst nach
den Kriegen Karls des Großen gegen die Awaren entstanden, womit die Datierung des Vor-Köttlach-Horizonts
in die 1. Hälfte des 9. Jh. vorgegeben war. Gegenwärtig setzt sich jedoch eine Datierung
vor allem in das letzte Viertel des 8. Jh. durch, u.a. wegen der sonst unüberwindbaren Widersprüche
UNGERMAN: Îensk˘ ‰perk star‰ího velkomoravského horizontu748
zur Chronologie der karolingischen materiellen Kultur in Westeuropa. In Mähren wurden Schmuckgegenstände
des Vor-Köttlach-Horizonts in die Gräber vor allem während der älteren Großmährischen
Zeit beigegeben, später nahm ihre Frenquenz in der lebendigen Kultur bereits deutlich ab. In der vorliegenden
Studie wird das Vorkommen einzelner Schmuckgattungen des Vor-Köttlach-Horizonts
(Ohrringe mit Kugelkranz, Ohrringe mit Drahtwicklung und Kettchenanhängern, gegossene Kreuzfibeln,
Mosaikaugenperlen, Kreisaugenperlen – Abb. 4) auf großmährischen Gräberfeldern besprochen.
Hier treten in den Gräbern bereits keine gegenseitigen Kombinationen der angeführten Funde auf, sie
sind jedoch meistens als vereinzelte „Antiquitäten“ vorhanden, zusammen mit Gegenständen jüngerer
Machart. Daraus geht hervor, dass die Körperbestattungen in Mähren erst irgendwann zu der Zeit
einsetzen, als die für den Vor-Köttlach-Horizont typischen Gegenstände bereits allmählich aus dem
Umlauf kamen. Die angeführten Ohrring- und Fibeltypen kommen in Mähren nur sporadisch vor, deshalb
wird den etwas häufigeren Mosaik- und Kreisaugenperlen eine chronologisch große Bedeutung
beigemessen (Abb. 5: 1, 2), obgleich einige isolierte Exemplaren bis in die nachgroßmährische Zeit
überlebten. Diese Perlen bilden zusammen mit den anderen Schmuckgattungen einen einheitlichen
Fundhorizont, dessenAnfänge auch auf den spätawarischen Gräberfeldern oder auf den Gräberfeldern
des Typs Sopronkőhida-Pitten-Pottenbrunn zu beobachten sind: sechsseitige prismatische Perlen, geblasene
tonnenförmige Hohlperlen, dunkle Perlen mit gelben Wellenlinien und Warzen (Abb. 5: 3, 5, 6)
und Fingerringe des Typs 12–31 mit Glaseinlage (Abb. 7). Ferner treten in Mähren auch Schmuckgegenstände
auf, die wir von den Gräberfeldern aus dem 8. Jh. im unteren Donauraum kennen: sog.
schlangenförmige Anhänger (Abb. 6: 2), Ohrringe des Typs 8–40 und 8–41 (Abb. 7), pyramidenförmige
Knöpfe und Perlen aus Blech mit plastischer Verzierung in Form von „Honigwaben“ (Abb. 8: 1, 4).
Eine weitere Komponente großmährischen Schmucks bilden die spezifischen Ohrringtypen 8–13,
9–11, 10–21 und 10–28 (Abb. 7), die wir überhaupt nur aus dem Raum Großmährens kennen. Viele
dieser Typen, genauso wie im Fall des Veligrader Schmucks, treten sonst nur selten auf, sie müssen
deshalb bald aus der Mode gekommen sein; aber gerade deshalb sind sie chronologisch empfindlich,
mit anderen Worten, typisch für den älteren großmährischen Horizont.
Es zeigt sich somit (in vollkommenem Widerspruch zu älteren Ansichten), dass das Ende der
vorgroßmährischen und der Anfang der großmährischen Zeit nicht nur keine Zeit ohne ausgeprägten
Frauenschmuck war, sondern im Gegenteil bei uns damals Schmuckgegenstände westlicher,
südlicher und südöstlicher Herkunft getragen wurden. Über den historischen Hintergrund dieser
„Einflüsse“ (Völkerwanderungen, Handel, Kontakte zwischen den Eliten, fremde Handwerker usw.)
werden wir noch nachdenken müssen. Aufgrund des bisherigen Kenntnisstandes nehme ich an, dass
diese Einflüsse während des älteren großmährischen Horizonts ausklangen. Während weder die
westlichen noch südöstlichen Schmucktypen in der großmährischen Schmuckproduktion sichtbare
Spuren hinterließen, kommt dem südlichen Einfluss, ob nun direkt aus dem Mittelmeerraum oder
über den awarischen Raum, eine Schlüsselbedeutung zu, denn er trug wesentlich zur Entstehung
des Veligrader Schmucks bei.
Die Zusammensetzung der für die ältere großmährische Zeit typischen Grabinventare ist in einer
Tabelle dargestellt (Taf. 1). Zur Kontrolle eines solcherart ausgegliederten Horizonts dienen zwei
Arten von Stratigraphie: die klassische vertikale Stratigraphie zeigt die Anwesenheit dieser Funde
in den am niedrigsten gelegenen Gräbern von Staré Město an, und somit auch ihre Gleichzeitigkeit
mit dem frühen Veligrader Schmuck. Wertvoll ist die Aussage der bisher nur wenig verwendeten
horizontalen Stratigraphie, denn die ausgegliederten Gräber sind in Staré Město nördlich und nordöstlich
der Kirche konzentriert und gehen wahrscheinlich dem Kirchenbau zeitlich voraus. Ein weiteres
Beispiel bildet das Gräberfeld in Čakajovce, wo sich die ältesten Körpergräber am Westrand
befinden, d.h. in der Übergangszone zwischen Brand- und Körperbestattungen.
Deutsch von Tomáš Mařík
ŠIMON UNGERMAN, Ústav archeologie a muzeologie FF MU, Arne Nováka 1, CZ-602 00 Brno
ungerman@phil.muni.cz
Archeologické rozhledy LVII–2005 749