PARODOS
František Šohaj Ferdinand Steibitz Jaroslav Pokorný
Strofa 1.
Zeusova věštbo ty sladkoretá, co tu od zlatojasna
Pvthona proslulým neseš
Thebám? Napnuta jest mysl má, chvěju hrozně se bázní,
Peane, ty Delie spasný!
Jak děsím se tě, co as tu nového a
Neb ve změnách času opětného mi před zrakem odhalíš!
Antistrofa 1.
K tobě volám přede vším, dcero Zeusa, Atheno nebeská,
I k tobě sestro Artemis,
Spáso zemí, jež u slávě sedíš na tržišti okrouhlém,
též Febe, ty dalekoměrný!
Stůjte co ochranodárce trojí při mně!
Když jste u pohromy dřívější, ana klíčila město nám,
Zahnali strasti plamen hubivý, - ö pomozte i tenkrát!
Strofa 2.
Ach běda, bečislné trpím
strasti ! Nemocentě lid tu všecken a obrany duch nenalézá,
ježby tu prospěla; neb plody veškery
slavné země víc nedaří se, bolesti
a trápení v porodech nemohou ženy snésti.
Tak v zástupech je lze vidět jako ptáčata bystrá,
rychleji než hubivý oheň, an k břehu
ženou se říše dolní.
Antistrofa 2.
Tak hyne beze poctu lidstvo tím!
Plémě ubohé leží tu venku neoplakané, smrtonosné.
Tam ženy, tam šedivé s nimi matky na
stupních oltáře porůznu klečící
lkají o spásu ve strasti bolestně prosíce.
Zalzpěv zavznívá, spolu stesky a nářeky bolné.
Ó tedy pošly, zlatá dcero Zeusova,
sladkou pomoc prosícím!
Strofa 3.
Aresa zhoubného, co nyní, ač zbrojí neobrněn
mě pálí a v ryku kolkolem doráží,
donuť, krokem zpětným by z vlasti odprchl
k cizím krajům, buď v bezedno lože Amfitrity,
neb kams ku břehům nepohostiným
víru thrakického.
Neustaneť; co nezhubí
noc, to den zničíť i zas.
Zeuse, jenž hromům
ohnivým velíš,
ve své velemoci, svým poraz ho bleskem!
Antistrofa 3.
Lykie králi, ó nech ať šípy tvé neodvratné
kolem srší z tětivy zlatem stkané, nám
pomoc nesouce! Kéž vzplanou pochodně též
Artemidy, s nimižto tam hory proletuje Lykské.
Zvěsti ty Diova, ze zlatých Delf zní slova tvá sladká:
cože as přinášíš do pyšných Théb?
Trnu pln neklidu, zděšené srdce mi horečně bije!
Ó Paiáne, lékaři božský,
před tebou chvěji se s posvátnou úzkostí,
čeho si vyžádáš hned či v příštích měsících dalekých?
Rci mi to, nebeský hlase, ty děcko naděje zlaté!
Nejprve vzývat chci vás, ó Athéno, Diova dcero,
Fiobe, ty vrhači dalekých střel,
sesterská Artemido, ó věhlasná královno země,
zjev se, ach, zjev se, ach, spásná ty trojice,
jež na thébském náměstí trůníš!
Jestliže již i dříve, když pohroma na vlast se řítila,
smrti jste zhasili plamen, ó přijdte, ó přijďte i nyní!
Ó hrůza! Nesmírné útrapy mé!
Je churav k smrti veškerý lid
a ztupělo důvtipu ostří:
kterak tu pomoci, kterak se brániti?
Plody se nedaří slovutné země,
není požehnán rodiček bolestný skřek.
Jak hbitý poták
rychleji nezkrotné ohnivé vichřice
duše za duší ulétí na západ
k Hádovu břehu smrti.
Tak hřbitovem nesmírným stala se vlast!
Tlí po zemi tílek nebohých změť
a rozsévá nákazu smrti.
Na stupních oltáře sténají v modlitbách
nevěsty mladé i šedivé matky,
lkajíce k bohům, by skončili hrůzu těch běd.
A žalný zpěv
kvílením provázen proniká k Foibovy –
Sešli nám tedy svou spásu radostnou,
Diovo dcero zlatá!
AArea, který zbraní prost
s pochodní sžíravou obchází
a seje nářek a žárem plní těla,
ó prosím, zažen ho na útěk daleko z vlasti mé,
zažeň ho do hlubin obrovských
k podmořské Amfitrítě,
zazěň ho na výspy thrácké,
bouřlivé nehostinné!
Je marno již všechno: zdolá den,
čeho snad ušetřila noc –
Otče Die, v rukou tvých
je vláda blesků ohnivých:
ó udeř a Area znič svou hromovou ranou!
Tvé střely ochranné, nezdolné
z tětivy, pletené ze zlata,
Přesladké poselství, co v tobě praví
bohů i lidí věčný pán?
Neseš z Delf zhoubu či naději slávy
do sedmi skvoucích thébských bran?
Duše má vzrušena
v úzkosti tone –
lékaři, ochránce
Apollóne,
zmatený ve strachu trnu již:
Co v střídě hodin přisoudíš?
Co bude zítra? Co už dnes?
Pověsti, dítě Naděje svaté,
odpověz!
Athéno moudrá, nejdřív se k tobě,
Diova dcero, utíkám.
Slyš, jistý Střelče, zářící Foibe,
Apollóne, ach, pomoc nám!
Volám i patronku
našeho lidu,
stříbrnou lovkyni
Artemidu –
vy z bídy jste nás vyvedli
když nad Thébami osud zlý
zaplanul požárem –
sestupte, bozi, přijďte zase,
spaste zem!
Běda mi! Po těle bezpočtu ran,
vidím, jak umírá všechen můj lid.
Obrany není, jen smrt je můj pán,
naděje zhasla a nedává žít.
Země je sirá. Siré jsou klíny.
Křik rodiček láme se v píseň hran.
Jak houf tažných ptáků, jak bezmezný, širý
ohnivý uragán
duše za duší letí
smrti do černých bran.
Svět zkameněl v hřbitov. Má otčina v něm.
Děti, má naděje – ponurý chór –
mrtvými tělíčky pokryly zem,
leží a dýchají do vzduchu mor –
Nevěsty, matky – ubohé plačky –
před chrámy stenají o pomoc. Žal
tisíce modliteb z trýzněných hrdel
vyrůstá na chorál:
Bozi, sešlete spásu,
nechte nás žít zas dál!
Moc jde městem bez ustání.
Zhoubný host! I beze zbraní
všecko živé rdousí, bije,
všecko sžehne v prach a stíny –
I Bakcha, zlatým v čele vínkem
krášleného, těchto
krajin zplozence, Ménadek
vůdce s pohledem zňatým
vzývám, z žíhavé
ať metá oheň
pochodně na boha nectěného od bohů.
kéž na pomoc nám létají, ó Foibe,
ty dárče světla! AArtemido, ty zjev se též
s ohnivou září plamennou,
s kterou po horách těkáš!
Volám i tebe, ó Bakchu,
jásavý, zpitých zraků,
ty průvodce Mainad šílených,
se zlatým vínkem na hlavě:
přispěj rodné vlasti své
a boha, který od bohů
je nenáviděn, svou planoucí pochopní sžehni!
Otče bohů, věčný Die,
odvrať vraha od otčiny,
sraz do navždy do hlubin,
zaklej do skal na pobřeží!
Kdo dnes přečkal noci stín,
stejně zlý den přečká stěží –
Die, vládce hromů, v ráz
svými blesky vraha sraz!
Apollóne, lučištníku,
zlatý šíp tvůj v okamžiku
všecko zlo a zkázu zmaří,
svatý klid a štěstí dá mi.
Artemido, sešli záři,
v které svítáš nad horami!
Dionýse, celý věk
ctím tě, plodná sílo země,
Souputníku Bakchantek,
Bože révy, rodný, ke mně
pojď a mor a zmar a žal
pochodní svou jasnou spal!
DIALOG OIDIPUS-TEIRESIAS
František Šohaj Ferdinand Stiebitz Jaroslav Pokorný
EDIP Ó ty, jenž všecko rozeznáváš, řečené
i tajené, i nebeské a pozemské,
víš též, ač nevidíš, jakou to chorobou
je město sklíčeno; a v tobě jedině
jsme spásu svoji vyhlídli a záštitu.
Neb Febus — nezvěděl-lis to juž od poslů —
nám tázavším se odpověděl, jedině
že vykoupení moru toho dojdeme,
když pilně vypátravše vrahy Lajovy
buď usmrtíme, neb ze země vyvrhnem.
Hleď tedy dopříti nám ptactva zjevení,
neb jinou-li kde pro nás věštby cestu víš.
I přispěj sobě, městu, přispěj též i mně,
a sprosť nás hříšné skvrny, vraždou povstalé;
vždyť žijem tebou jen, a muže nejkrasší
jest cností, jiným skutkem, radou pomáhat.
TIRESIAS Ach věděti — jak strašno — vědoucímu když
to neprospívá! Toť já věděl předobře,
však zapomněl jsem; sic bych sem byl nepřišel.
EDIP Což jest ti, že s myslí tak kleslou přicházíš?
TIRESIAS Ó pusť mne domů; neboť snesem nejsnáze
i ty své pak, i já své, když mne poslechneš.
EDIP Řeč nepravá to, lásky prázdná ku obci,
jež živila tě, když chceš rady odepřít.
TIRESIAS Ba vidím, že i tvá tu slova nevedou
tě ku blahu; by se i mně tak nevedlo ....
EDIP Ó víš-li rady, pro bůh, neodvracuj se
tu od nás, skroušeně když všickni prosíme.
TIRESIAS Jsteť nevidomí všickni; nechciť ničeho
tu věštiti, bych tvoje neodhalil neštěstí.
EDIP Co pravíš? ty že víš, a neřekneš a tak
nás zradit obmýšlíš, a město zhubit chceš?
TIRESIAS Jáť nechci sebe rmoutit ani tebe; proč
se ptáš tak marně? na mne toho nevyzvíš.
EDIP Což nikdy, zlobo nad vše zloby — skály bys
i tvrdost popudil — to říci nehodláš?
Taks zatvrzelý, že se nelze doprosit?
TIRESIAS Ty povahu jsi haněl mou, a neznáš té,
jenž v tobě právě bydlí; a přede tupíš mě.
EDIP Kdož by se nerozhorlil, slyše taková
tu slova, jimiž k obci jevíš nevážnost.
TIRESIAS Vždyt přijde to i samo, bychť i mlčet chtěl.
EDIP Však právě to, co přijde, to mi říci máš.
TIRESIAS Juž nechci mluvit dále; za to, chceš-li si,
se jitři zlobou, byť i sebe lítější.
EDIP I nesmlčím juž ničeho, jak rozzloben
tu jsem, čeho se domýšlím; věz, zdáť se mi,
že tys ten spolu smyslil čin a vykonal,
byť i ne rukou vlastní; kdybys vidomý
však byl, řek‘ bych, žes skutek ten i spáchal sám.
TIRESIAS A opravdu? nuž dostůj, pravím, kletbě té,
již právě provolals, a od dnešního dne
se promluvit chraň na mne aneb na ty zde;
OIDIPUS Ó Teiresio, zkoumáš věci zjevné
i tajné, na nebi, i na zemi;
a nevidíš-li, přece jistě víš,
jak trpí vlast. A její záchranu
a spásu, pane, vidíme jen v tobě.
Snad jsi již také slyšel od poslů,
že poslali jsme do Delf a že bůh
jen jediný nám věštil konec hrůz:
když Láiovy vrahy najdeme
a usmrtíme nebo vyhostíme.
Nuž věšti nám teď z letu ptačího,
neb znáš-li jiný způsob věštění,
a zachraň stát i sebe, zachraň mne
a zprosť nás skvrny vzešlé z vraždy té!
Jsme v rukou tvých; a nejkrásnější úkol
je prospívati, jak a pokud lze.
TEIRESIAS Oh, jak je strastné býti rozumný,
když rozum není platný!
Ač to vím, já zapomněl, sic byl bych nepřišel.
OIDIPUS Co je? Jak sklíčen stojíš před námi!
TEIRESIAS Chci domů, pusť mě! Poslechneš-li mne,
svůj osud oba nejsnáz ponesem.
OIDIPUS Toť proti právu, proti vlasti tvé,
že nechceš k věštbě otevřít svých úst!
TEIRESIAS Vždyť zřím, že slova tvá ti neprospějí,
a abych nebyl stejně postižen –
OIDIPUS Ach, zůstaň, při bozích, a zjev, co víš!
Hle, všichni lkáme k tobě v pokoře.
TEIRESIAS Jste nevědomí všichni! Neřeknu
ni slova již, bych nezjevil tvou zkázu.
OIDIPUS Jak, ty to víš a nevyjevíš nic?
Chceš zradit nás a obec zahubit?
TEIRESIAS Ni tebe, ani sebe nechci rmoutit.
Nač pátráš marně? Nepovím ti nic!
OIDIPUS Ty zloduchu – vždyť k hněvu dohnal bys
i tvrdou skálu – ty to nepovíš?
Tak nepřístupným, tvrdým zůstaneš?
TEIRESIAS Ty tupíš moji povahu, a sám
svou vlastní přehlížíš, jen laješ mně!
OIDIPUS Ba kdo by nevzplál hněvem při tvých slovech,
když otčiny si takto nevážíš?
TEIERESIÁS Vše přijde, i když budu mlčeti.
OIDIPUS A nemáš mi to říci, když to přijde?
TEIRESIAS Již budu zticha. Chceš-li, hněvej se,
jak nejlítěji lze jen zuřiti.
OIDIPUS Nuž dobrá, nezamlčím ve hněvu,
co jasné zřím. Mně zdá se, žes ty sám
i zosnoval i spáchal onen čin –
snad nevraždil jsi, kdybys viděl však,
jen tebe sama vinil bych z té vraždy!
TEIRESIAS Aj, vskutku! Pak ti velím plniti
svůj rozkaz, kterýs vydal: Odedneška
již nemluv ke mně ani k těmto zde:
OIDIPUS Všecko znáš, Teiresie, zjevné věci
i skryté, co je na nebi i v zemi,
a třeba slepý, stejně jako my víš,
jakou ranou trpí naše vlast.
Jen v tobě jediném teď nalézáme
ochránce, svého spasitele.
Snad už jsi slyšel od poslů,
co vzkázal na náš dotaz Apollón:
Prý není jiné záchrany z těch hrůz
než najít vrahy Laia; popravit
anebo vyhnat za hranice.
Vydej nám věštbu, Teiresie,
z ptačího letu nebo jakýmkoliv
chceš jiným způsobem. Očisti sebe,
očisti obec, mne a všechen lid,
od téhle poskvrny! Jsme ve tvých rukou.
A pomáhat, kde máme příležitost
a síly stačí, to je bezesporu
nejlepší úkol pro každého z nás.
TEIRESIAS Je vskutku nelítostné vědět to,
co nijak neprospěje vědoucím.
A já to vím a zapomněl jsem na to
– jinak bych nebyl přišel.
OIDIPUS Co ti je?
Proč jsi tak skleslý?
TEIRESIAS Pusť mě domů! Když mě
poslechneš, poneseme oba dva
svůj osud snáz.
OIDIPUS Stůj! Jednáš proti právu
a proti vlasti, co té živila,
jestliže nechceš věštbu vyjevit.
TEIRESIAS Vidím, že tobě tvá řeč nenese
nic dobrého. Mám skončit zrovna tak?
OIDIPUS Při bozích, neodcházej, když to víš!
Klekáme u tvých nohou, prosíme tě –
TEIRESIAS Nic nikdo nevíte a já
neřeknu dát už ani slovo,
abych ti nebyl věštcem neštěstí.
OIDIPUS Co říkáš? Víš a nepromluvíš? Chceš
nás zradit? Celou obec zahubit?
TEIRESIAS Nechci způsobit tobě ani sobě
bolest. – Proč se marně ptáš?
Ode mne neuslyšíš nic! –
OIDIPUS Zlořečený
starče, i skála už by pukla zlostí
nad tebou. Nepovíš? Tak tebe se
nic nedotkne a nic tě neobměkčí?
TEIRESIAS Mně spíláš – sebe sám však nevidíš.
Jen mne tu ponižuješ!
OIDIPUS Koho by
nestrhla stejně k zlosti ta tvá řeč,
když takhle pohrdáš svou rodnou obcí!
TEIRESIAS Všecko se splní, i když budu mlčet.
neb tys ta hříšná země této nákaza.
EDIP Ty tak nestoudně vypáčil jsi slovo to,
a domýšlíš se, že snad z toho vyvázneš?
TIRESIAS Ba vyvázl jsem; pravdyť síla ve mně dlí.
EDIP A kýms jí nabyl? žeť ne svým to uměním.
TIRESIAS Jen tebou; nutils mluvit mě, ač nechtěl jsem.
EDIP A co jsi řekl? opakuj, ať zvím to líp.
TIRESIAS Což nepochopils prv juž, či snad zkoušíš jen?
EDIP Jáť slyšel; avšak nerozuměl, opětuj.
TIRESIAS Že tys ten vrah, jejž stíhat chceš, tak pravím ti.
EDIP Však dvakrát hanu tu bez trestu neřekneš.
TIRESIAS I řeknu ještě více k větší zlosti tvé.
EDIP Rci sebe více; marněť bude mluveno.
TIRESIAS Že nevěda se svými v hanbě obcuješ,
tak dím, a nevíš, jak hluboko v hříších jsi.
EDIP A chceš snad stále mluvit takto bez trestu?
TIRESIAS Chci, má-li pravda síly jakés do sebe.
EDIP Má kromě tebe, u tebe jen nemá jí;
neb slep jsi na oči, na uši, na rozum.
TIRESIAS Ó neblahý ty, že mi tuto vytýkáš,
co vytýkat ti bude v brzce každý zde.
EDIP Noc tebe poutá stálá, tak že nemůžeš
ni mne, ni jiným, kdož zří světla, škoditi.
TIRESIAS Neníť to osud tvůj, bys padl nyní mnou;
tu stačí Febus, jenž to k cíli uvede.
EDIP A smyslil Kreon všecko toto, či snad ty?
TIRESIAS Kreon ti není záhubou, tous sobě sám.
ty sám jsi hříšnou skvrnou otčiny!
OIDIPUS Jak nestoudněs mi vmetl do tváře
ta slova! Myslíš, že mi unikneš?
TEIRESIAS Již jsem ti unikl: jsem silný pravdou!
OIDIPUS Jak poznals ji? Svým uměním přec ne!
TEIRESIAS Zde od tebe! Tys přinutil mě mluvit.
OIDIPUS Cos pravil? Promluv zas, ať rozumím.
TEIRESIAS Mám ještě mluvit dál? Ty nechápeš?
OIDIPUS Ne zcela jasně; opakuj, cos děl.
TEIRESIAS Že hledáš vraha, kterým jsi ty sám!
OIDIPUS Jak, zas ta urážka? Však zpláčeš hned!
TEIRESIAS Mám pokračovat, abys zuřil ještě víc?
OIDIPUS Mluv podle chuti; bude to jen tlach.
TEIRESIAS Ty nevíš ani, nezříš hanbu svou.
Že s vlastní krví hnusně obcuješ!
OIDIPUS Což doufáš věčně mluvit beztrestně?
TEIRESIAS Ba doufám, má-li pravda jakou moc.
OIDIPUS To má, však v tobě ne, ty neznáš pravdu;
jsi zrakem, sluchem slep, i rozumem.
TEIRESIAS Jak ubohý jsi ve svém spílání:
vlast celá vbrzku tobě bude spílat!
OIDIPUS Ty synu noci, mně ni jinému,
kdo vidí světlo, nikdy neuškodíš.
TEIRESIAS Však souzeno ti není padnout mnou;
je Foibos s to, by sám to vykonal.
OIDIPUS Kdo si to smyslil: Kreon, nebo ty?
TEIREISÁS Ni Kreon neškodí ti, jen ty sám!
OIDIPUS Když splní, jsi mi povinen vše říct!
TEIRESIAS Už ani nehlesnu. A jestli chceš,
zlob se a zuř, jak umíš nejhůř!
OIDIPUS Teď už
je mi to jasné a já nebudu
nic zatajovat. Myslím, že ty sám
jsi nastrojil ten zločin. Spáchals jej,
i když jsi vlastní rukou nevraždil –
a kdybys nebyl slepý, řekl bych,
žes i tu vraždu proved jenom ty!
TEIRESIAS Opravdu? Pak tě tedy vyzývám,
Oidipe, abys dodržel, cos řek:
Nemluv už více na ně ani na mne!
Ty sám jsi kletba vlasti. Tys ten mor!
OIDIPUS Plivneš mi nestydatě do tváře
pomluvu! Myslíš, že mi unikneš?
TEIRESIAS Už jsem ti unik. V pravdě je má síla.
OIDIPUS Kde paks ji našel? Sotva ve věštbách!
TEIRESIAS Zde, v tobě. Tys mne mluvit donutil.
OIDIPUS Co říkáš? Opakuj to, nerozumím –
TEIRESIÁS Nerozuměl jsi? Co mám ještě říct?
OIDIPUS Mluv jasněji a znova! Znova mluv!
TEIRESIAS Řek jsem, že vrahem, po němž pátráš, jsi ty sám.
OIDIPUS Tu dvojí urážku mi zaplatíš!
TEIRESIAS Mám mluvit dál? Chceš zuřit ještě víc?
OIDIPUS Žvaň si, co chceš!
TEIRESIAS Ty nevíš, povídám,
že se svou krví zvrhle obcuješ
a nevidíš svou hanbu! –
OIDIPUS Jak dlouho myslíš,
že mě smíš urážet?
TEIRESIAS Dokud je pravda v právu.
OIDIPUS Pravda je v právu, ale ty ne, věštče,
osleply na oči i na uši
i na rozum!
TEIRESIAS Spíláš, ubožáku,
a brzy budou stejně spílat tobě.
OIDIPUS Zplozenče noci, mně a nikomu,
kdo vidí světlo, škodit nebudeš!
TEIRESIAS Není ti souzena z mé ruky smrt,
sám Apollón se o to postará.
OIDIPUS Vymyslil si to Kreon nebo ty?
TEIRESIAS Nač Kreon, když jsi sám svým neštěstím!
II.STASIMON
František Šohaj Ferdinand Stiebitz Jaroslav Pokorný
Strofa 1.
Kéž souzením jest mi přáno, bych nevinnost pěstoval zbožnou v
slovech
v skutcích i všechněch, zákonu dle stálých
s výše daných, těchto nebeských
éthera zrozenců, kterýmž Olymp jest
otcem jediným a jež
smrtná ani moc lidí
plodit němůž, aniž je kdy Lethe zahalí spánkem;
žije bůh mocný s nimi, jenžto nestárne.
Antistrofa 1.
Zpupný plodí duch tyrana; když se duch zpupný mnohých marných
činů,
jež byl konal nevčasně bez požitku,
dost nabažil, tuť se do příkré
výše směle pouští, na sráz vylézá,
kde státi nemůž nohou
bezpečně. A však prosím,
by bůh nekončil obce šlechetný boj a zápas ten;
boha svým chciť míti na vždycky ochráncem.
Strofa 2.
Kdož však ale rukou neb ústy v své hrdosti páše zlé,
kdož práva se nehrozí a stánky božstva v necti má,
osud toho zlý uchvátiž
v neblahých těch rozkoších.
Když jen chce zisku nepravého získat,
když zlých se skutků nestraní,
na věc posvátnou své i prsty vkládá,
před zlosti šípem kdo pak tu srdce své
v těch věcech potom zachrání ?
neb když dojdou úcty takto skutky zlé, nač ctím v plesu božstva ?
Antistrofa 2.
Juž se vydati nechci zbožně k slavnu místu věštby víc,
nechciť ku Abám do chrámu, nechci tam k Olympii,
jestliž tato věštba zřejmá
všem lidem se nestvrdí.
Ó Zeuse mocný, zvem-li tak tě dobře,
jenž všecko řídíš, tobě jen
nebuď to tajno, tvé ni říši věčné;
južť věštbu božskou o Laju vyrčenou
vyvracet myslí co marnou,
nikde juž nestkví se Febus v slávě své, hynouť věci božské!
Ó sudbo, dopřej mi žít v čisté zbožnosti,
bych ve slovech i činech svých
vždy plnil svaté nadpozemské řády,
oblačných výšin poutníky věčné,
jež odvěký nebes klín
jen zroditi mohl!
Jich nezplodil z krve své
syn mateře smrtelné
a zapomnění lahodný sen
nezkalí nikdy jejich zrak:
to veliký bůh bytuje v nich, jenž nestárne!
Však zpupnost plodívá tyrana, zpupnost bezbožná!
Je výstředností lačna jen
a zkázy, jásá v přesycení slepém,
ale když zpita vrcholu dojde,
oh, do strmé propasti
zlé sudby se skácí,
kde údy si roztříští!
Ó bože, mou prosbu slyš:
kéž nikdy zbožnosti nezbavíš nás,
nejlepší zbraně otčiny!
Jen v ochraně tvé, bože, my povždy chceme žít!
Kdo pýchy však cestou jde
buď ve slovech nebo činech svých
a práva se nebojí
a nectí boží příbytky,
nechť zdrtí ho osud zlý:
Měj ten vděk neblahé zvůle své,
když z nečestného zisku bude týt
a konat skutky bezbožné
a na svaté věci drzou sáhne rukou!
Zdaž může kdo ještě skrýt svou hruď
střelám božím, když takto hřeší?
Ctí-li se skutky takové, ó nač, ó nač
mám tančiti bohům?
Již nepůjdu úcty pln
ni do Delf, země kde svatý střed,
ni do chrámu abského
ni k olympské výšině,
když souhlasem lidí všech
má slova nebudou stvrzena.
Ó Die, jsi-li vskutku pánem světa,
ty vševládný, kéž neujde
ni tobě ni věčné tvé moci to, co pravím!
Je popírán již co zašlý zvuk
výrok věštěný Láiovi,
nikde již Apollón Foibos není slavně ctěn;
ta tam už je víra!
Můj život ať v řeči i ve skutcích řídí
vždy poslušnost k božím příkazům,
jež nestvořil nikdo ze smrtelných lidí
a nepohltí je smrti tůň –!
Z nebeské hloubky nekonečné
je seslal Olymp na náš svět:
V nich velký je, v nich trvá věčně
a nepocítí tíži let.
Vždyť pýcha plodí přec jen tyrany. zvůli –
leč bezuzdnost je marná jako stín:
jen vykypí k šíleným vrcholkům zdůli,
hned srazí ji osud zas do hlubin.
Než jásot těch vzpour zpitých dolomozí,
už polkne je navždy zmar a noc.
Já v zmatcích vždy ve vás jen hledat chci, bozi,
zbraň sobě i zemi své na pomoc!
Leč kdo si svévolně chce vésti,
kdo v řeči rouhač jest,
kdo nedbá práv a bohy nectí,
ať pozná za to trest!
A kdo by rukou svatokrádce
po všem co svaté, sáh,
kdo z nepoctivých zisků vratce
chce žít, čest šlape v prach –
ten měl by se snad, provinilý,
před bohy zachránit?
Vždyť kdyby tohle dopustili,
pak nač je ještě ctít?
Já nemohl bych přec nikdy více
brát bohy na potaz.
když naplněním nestvrdí se
teď takhle věštba zas!
Ty, Die, ty jsi všemohoucí,
ovládáš celý svět.
Co ti teď řeknu tváří v tvář
nemůžeš neslyšet.
Prý věštba o Láiově skonu
je prázdná lež a klam!
V nic mizí úcta k Apollónu
a pustne boží chrám – – –
IV.STASIMON
František Šohaj Ferdinand Stiebitz Jaroslav Pokorný
Strofa 1.
Lidští synové ach ach,
jakž pak vás zcela juž za nic v tom žití nepočítám!
Neb kdož tu jiného můž‘
štěstí dočkati; než že mní
šťastným být, a dolů že zas
v té myšlénce se kácí.
Příklad tvůj maje neblahý,
tvůj to, Edipe, tvůj osud, šťastným nechci nijakž z lidí
žádného nazývat.
Antistrofa 1.
Onť nad vše domýšlení
šťastně v cíl zaměřiv se tak štěstí veškera zmocnil,
an, Zeuse, tu věštivou pělku,
ostrodrapou zhubiv před mou vlast se tu postavil
co tvrz, jenž smrti brání.
Od té pak vladařem mojím
byls zván v úctě i nejskvělej slynuls, velkolepými byv
nad Thebami vládcem.
Strofa 2.
Co teď slyším však? kdo neblahý je víc,
kdo kletbou je divou, kdo strastmi víc
v změnách žití je obklopen?
Ach slavná, ty Edipa hlavo,
jenž na týž se byl
přístav obmezil,
v nějž co syn, spoluť
co otec klesnouti měl!
Jakže tě, jakže pak snubné otcovo lůžko až k dobám
těm, nebohý, mohlo klidně snášet?
Antistrofa 2.
Bez vůle tvé čas to odkryl, an vše zří;
soudilť dávno sňatek nežehnaný,
sňatek rodičky s svým plodem.
Přestrastný ty Lahiův synu,
kéže, kéže bych
byl tě nespatřil!
Lkám tu nad tebou,
nekonečně v pláči má
ústa znějí; neboť tebou jsem si zas oddechl opět
k spánku i má zas se umkla víčka.
Hó, hó! Jaké to nic,
synové smrti, jaké to nic
je tento vezdejší život!
Který, který že lidský tvor
získá ze všeho blaha víc
než pouhé zdání, že blažen je,
a náhlé zhroucení snů svých?
Tvůj los, Oidipe, nešťastný,
vida před sebou, příklad tvůj,
tvoji bídu, nemohu nic
šťastným na světě zváti!
On! on! Die, ó slyš!
On, který slavně zasáhl cíl
a došel plného blaha!
Smrt jenž odrazil od našich bran,
hradbou otčiny mé se stal,
když zahladil pannu nestvůrnou,
tu věštkyni drápů křivých! –
Proto také jsi králem zván
vlasti, kterou chráníš jak štít,
proto došels nejvyšších poct,
vládls ve velkých Thébách.
A teď – a teď? Koho lze nazvati bídnějším?
Koho běh života připoutal k takému prokletí,
k tolika strastem šíleným?
Hó, hó, Oidipe, slavný Oidipe!
Jakže jsi mohl veplout
ve svůj manželský přístav
jako rodný syn
i plodící otec a choť?!
Jakže as, jakže tě mohlo snést,
neblahý, lůžko otcovo
až po dnešní den a mlčet k tvému hříchu?!
Čas vidí vše: Ale ač soudil dávno již,
vzpíral se dlouho odkrýti zločinný sňatek tvůj,
v kterém jsi chotěm i synem byl.
Hó, hó, Oidipe, synu Láiův,
kéž, ó kéž bych tě nikdy,
nikdy nebýval spatřil!
Nářek přehrozný
teď zaznívat musí z mých úst –
Musím však říci, co pravda je:
dýchám zas lehce, jsa tebe prost,
a oko mé bezesné zkonejší se spánkem...
Ach běda, smrtelní!
Sen štěstí sníte sic,
leč počet vašich dní
je pouhopouhé nic –
a nikdo z lidí víc
než zdání proradné
ve světě nepolapí
a marně se v něm ztápí,
než do tmy propadne.
Teď, když mám před očima
tvou velikost a tvůj pád,
Oidipe, sotva budu
kdy koho po osudu
blaženým nazývat.
Měl statků bezpočet,
jak lovec štěstí byl:
jen vystřelil a hned
šíp zasáh plný cíl.
Zlou sfingu zahubil,
věštkyni našich běd,
a krutou vražednici
už málem vítězící
odehnal od hradeb.
A stal se naším králem
a ctil ho celý svět –
A dlouho vážen všemi
vládl požehnanou zemí
kol starých slavných Théb.
A teď? Kdo hloub kdy do propasti
pad v běhu života!
Kdo v horším víru ran a strastí
kdy loď svou ztroskotal!
Ó žel,
Oidipe, slavný pane,
žes na své pouti plané
tím bědným sňatkem spěl
sem do přístavu zkázy,
kde byl jsi zároveň
své matce v loži synem
a v loži manželem –
a otcovské kdys lože
tě mohlo snést
a nehleslo – slyš, bože! –
že przníš krev a čest!
A ať ses vzpíral sebevíce:
čas šel a čas tě stih,
čas, vševidoucí soudce, mstí se,
čas trestá dávný hřích –
Ó žel,
Laiovo bědné dítě!
Ó žel té chvíle, kdy tě
zrak prvně uviděl!
Teď lítost darmo bere
mí duši mír a klid,
déšť hořkých nářků budu
bez konce světem lít –
Vždyť – mám-li pravdu říci –
tys spasil zem a stát
a jenom tobě díky
zas mohu klidně spát! –
PARODOS
Jiří Gruša, Karel Kraus Jan Skácel Matyáš Havrda, Petr Borkovec
Bůh mluví sladce ze zlatých Delf,
co ale poví nám tady v Thébách?
Napjatě čekám, chvěju se úzkostí,
v posvátné bázni ptám se tě, bože,
co mi teď uložíš, lékaři útrap,
jak se mám vykoupit? Vymáháš ode mne
starý dluh, nebo mě zavážeš
k novému úkolu? Neoslyš volání,
jsi dítě naděje, jsi věčný hlas.
Přijď, bože, jako vždy za časů pohrom,
všechen lid ochořel, zeslábl k smrti,
rozum už nemá zbraň, vzdává se zkáze,
mrtví se stěhují v hejnech, jak ptáci,
na západ, ke břehům podsvětní řeky.
V každém z těch mrtvých umírá město –
kdo noci unikl, nepřečká den,
a naši synové bez pohřbu leží,
už pro ně dávno nemá kdo plakat.
Ne válkou, zevnitř nás hubí svým žárem
Strašný bůh vraždění – Ares.
Zažeň ho, pane, bleskem ho znič!
V posvátných Delfách promluvil sladce bůh,
co ale Thébanům přinesou jeho slova?
Kde mešká naděje, dětátko zlatovlasé,
co zbývá vykonat pro dnešní těžký den?
Veliký zármutek a řada těžkých útrap
doléhá na město, i rozum otupěl,
a kdo nás zachrání, odkud nám přijde pomoc?
Nadarmo svíjejí se matky v bolestech,
jejich plod mrtvý je a nikdy nedozrál,
země se uzamkla, pole přestala rodit
a duše zemřelých jak hejna tažných ptáků
směřují na západ a spěchají jak blesky
napít se z černých vod podsvětní řeky Léthé.
Ó bohové, to město umírá a kdo je polituje,
kdo pohřbí mrtvé a kdo odstraní
hnilobu z ulic, ta nákaza se šíří
a marně nevěsty a marně bělovlasé ženy
rukama lomí a každá po svém ptá se,
kdy konec nastane, kdy pomine ten děs.
Vzývám tě, Athéno, překrásná Diova dcero,
i tebe, ó Foibe, vrhači ohnivých střel,
z tětivy spletené z čistého zlata
vyšli svůj posvátný šíp,
zabij tu strašnou noc, ó dárče denního světla.
A k tobě volám, Artemis, bohyně spásná,
neopusť Théby, zachraň nás i dnes.
Diova zpráva ze zlatých Delf k vznešeným Thébám už letí.
K proslulým Thébám přichází už líbezná zpráva z Delf plných zlata.
Co asi nese? Co je v ní? Co přináší Thébám? Co bude?
Chvěju se strachem. Lekám se všeho. Hrůza mě obchází. Děs.
Strach všude kolem. Ze všeho děs jde. Chvěju se hrůzou. Čekám.
Co chceš, bože? Co chceš? Co zase chceš? Nač čekáš, Apollóne?
Dívám se. V hrůze. V hrůze se dívám. Hrůza se dívá na tebe.
Co je to? Řekni! Nenech mě čekat! Řekni to! Řekni! Odpověz!
Ze všeho nejdřív sem volám tebe, Athéno, Diova dcero!
Athéno, volám tě, volám tě první, Athéno, volám tě sem!
A volám i tebe, Artemido, přijď sem, kde máš věhlasný trůn,
přijď ty, která zemi v náručí svíráš, přijď, Artemido, zvu tě!
I ty, Foibe, jenž pouštíš daleké střely, i ty přijď, zvu i tebe!
Smrt se vás bojí. Smrt z vás má strach. Smrt se vás děsí. Přijďte!
Už jednou tu děs a smrt vzplály až k nebi. Tehdy jste přišli a —
strach strachu, hrůzu hrůze, smrti smrt jste přinesli. Přijďte i nyní!
Za ranou rána. Rána za ranou. Za ranou rána padá.
Zbraň nikdo nezná. Nikdo tu neví, jaký vzít meč a jaký štít.
Nerodí ženy, nerodí zem. Utichl nářek rodících žen.
A jako ptáci, střemhlaví ptáci, rychleji nežli plameny,
za duší duše, jedna za druhou, k západu míří, k Hádovu břehu.
Hrob vedle hrobu. Město je hřbitov. Hřbitovu podobá se zem.
Mor jde. Smrt jde. Mrtví jí dávají směr.
Mrtvoly dětí — po domech, v polích, na cestách, v řekách, kam se podíváš!
Mor jde. Smrt jde. Mrtví jí dávají směr.
Dívky i ženy, panny i matky k oltářům padly a bědují.
Mor jde. Smrt jde. Mrtví jí dávají směr.
Z obětišť slyším zoufalství matek, zoufalství panen, dívek i žen.
Mor jde. Smrt jde. Mrtví jí dávají směr.
Z nářků se zdvíhá žalobná píseň. Přijď Apollóne! Diova dcero!
Ohnivý, planoucí, plamenný Arés do země vtrhnul bez bronzových zbraní.
Rozsévá oheň, jenž klíčí a roste jak tráva, jak stromy, jak pšeničný klas.
Zažeň jej zpátky, až k Amfitríté, či do thráckých vln, jež neznají přístav.
Co noc nechá stranou, skoncuje den. Co noc nechá stranou, den skončí.
Ty, Die, jemuž blesky se klaní, jedinou ranou Area sraž!
Chválím tvé šípy neúprosné, Foibe! Kéž pomohou mi nyní.
Chválím tvé horské louče, Artemido! Kéž mi pomohou!
Chválím tvou pochodeň, Bakchu, jenž dal jsi zemi jméno,
tvou pochodeň, opilý Bakchu, společníku Mainad:
kéž boha, jímž zhrdají bozi,
boha, co v ohni se vozí,
boha, co oheň nadechuje,
boha, co oheň vydechuje,
boha, co plameny pije,
boha, co ohněm se myje,
boha, jenž po ohni chodí,
boha, jenž plamenem plodí,
sežehneš v prach!
DIALOG OIDIPUS-TEIRESIAS
Jiří Gruša, Karel Kraus Jan Skácel Matyáš Havrda, Petr Borkovec
OIDIPUS Teiresie, jsi slepý, a přesto víš dobře,
jak strašná pohroma ničí nás všechny.
Pomoz nám! Pomoz i mně! Očisti město!
Lpí na něm odporná skvrna té vraždy.
Jsi naše naděje, jsme teď v tvých rukou.
TEIRESIAS Jak hrozné je poznání, když jenom týrá toho,
kdo poznal. I tvoje slova jdou
po křivých cestách. Všichni jste slepí!
OIDIPUS Proč bys nám tajil, co dobře víš?
Chceš Théby zničit? To je pak zrada!
TEIRESIAS Jsi hluchý k tomu, co mluví ze mne,
a přitom neslyšíš ani svůj vnitřní hlas.
Můžeš dál urážet — na všechno dojde,
i kdybych zamlčel, co se má stát.
OIDIPUS Já už to vidím docela jasně,
nechci se krotit — řeknu to rovnou:
ten zločin vyšel jenom z tvé hlavy,
ne že bys vlastníma rukama vraždil,
ale mít oči —
TEIRESIAS Opravdu? Tedy ti říkám:
sám vyplň rozkaz, který jsi vydal,
od této chvíle na mne už nemluv —
a tady s nikým! Protože bozi
prokleli tebe — ty jsi ta poskvrna Théb.
OIDIPUS Vychrlit na mne takovou podlost!
Nemysli, že snad unikneš trestu!
TEIRESIAS Já už jsem unikl. Živím svou pravdu,
v ní je má síla. Nemusíš pátrat,
kdo Laia zabil — ty jsi ten vrah.
IOKASTE Vidíš, co platí všechna ta proroctví!
Na slova kněží nikdy nic nedej!
(Prudce odejde)
OIDIPUS Čí Je to výmysl — tvůj nebo Kreontův?
Bohatství! Důvtipe! Umění vládnout —
největší umění v trampotách světa!
Proč vám jde v patách taková závist?
Jen kvůli moci, kterou mi Théby
já o ni nežádal — svěřily darem,
jen kvůli ní mě přítel Kreon
záludně napadá a chce mě svrhnout.
Nastrčí kejklíře, zrádného kněze,
ano, je slepý, když dojde na věštby,
a rychle prohlédne, když cítí zlato.
Já ale tehdy mezi vás přišel,
já, OIDIPUS, který nevěděl nic,
ani se neptal na radu ptáků,
a jen svým důvtipem zahubil Sfingu.
Ale váš kouzelník by mě teď vyhnal!
Aby mu Kreon, až tady povládne,
zachoval přízeň? Tohle je spiknutí —
za tím je Kreon! Spláčete oba!
OIDIPUS Ty, Theiresie, dovedeš dát smysl
nebeským znamením, úkazům na zemi
a umíš vyslovit i co je nevýslovné.
A třeba slepý, jisté dobře víš,
že Théby hynou. Ty nás můžeš spasit
a moji poslové ti asi pověděli,
že jsme se dotázali v Delfách Apollóna
a on nám vzkázal, že mor ustane,
jakmile vypátráme vrahy krále Laia
a ztrestáme je smrtí nebo vyhnanstvím.
Vyptej se letu ptáků, jestliže však znáš
lepší a účinnější způsob věštbu objasnit,
použij ho a zachraň toto město,
sebe i nás, zbav Théby prokletí.
Jsme ve tvých rukách; muž má tenkrát cenu,
když bližním pomáhá – a pomáhat je krásné.
TEIRESIAS Jak je to strašné - znát, když v tom, co víme,
je skryt jen zmar a zkáza. Vše jsem zapomněl,
jinak bych neměl odvahu sem přijít.
OIDIPUS Co je ti, proč máš zarmoucenou tvář?
TEIRESIAS Propusť mne domů. Splníš-li mou prosbu,
snáz oba poneseme tíhu osudu.
OIDIPUS Ne, to by bylo proti zájmu státu;
nesmíš se zdráhat vyložit nám věštbu.
TEIRESIAS Tvé naléhání nepřinese ti nic dobrého.
Mám strach, že také mně. Nebraň mi jít.
OIDIPUS Při bozích, počkej! Pověz vše, co víš,
vždyť prosíme tě téměř na kolenou.
TEIRESIAS Nic nechápete, netušíte ani
a buďte rádi. Já nic neřeknu.
OIDIPUS Tak přece víš a odmítáš to říci?
Chceš pravdu zamlčet a vydat město zkáze?
TEIRESIAS Nechci nás oba přivést do neštěstí.
Už na mne nenaléhej, víc ti neřeknu.
OIDIPUS Nad tebou by se rozhněval i kámen.
Mám ti dát vyrvat jazyk, abys promluvil?
Odkud se v tobě vzalo tolik zloby?
TEIRESIAS Mně zlobu vyčítáš a vlastní hněv,
ten, který v tobě roste a je celý tvůj,
ten nechceš vidět.
Mne však urážíš.
OIDIPUS A kdo by zůstal při tvé řeči klidný?
Odmítáš lidem pomoc v neštěstí.
TEIRESIAS Vše přijde samo, i když budu mlčet.
OIDIPUS Ať přijde cokoliv, chci, abys řekl, co!
TEIRESIAS Nepovím ani slovo, zuř si sebevíc,
zahrň mě urážkami, nic ti neřeknu.
OIDIPUS Můj hněv je spravedlivý, nezaslepil mne
a nebrání mi vidět věci jasně.
To ty jsi nejspíš nastrojil tu vraždu,
sám nevraždils jen proto, že jsi slepý.
OIDIPUS Ty, Teiresio,
pozoruješ vše, zkoumáš v své mysli
zjevné i nevýslovné, rozumíš
jak věcem nebeským, tak pozemským.
Ač nemůžeš to vidět, jistě víš,
čím země trpí. Teď jsi jediný,
kdo dokáže nás vyvést z neštěstí.
Snad se ti doneslo, že otázky
po poslech Foibos zodpověděl nám:
Láiovy vrahy nalézt — a buď smrt,
anebo vyhnanství jim vyvolit.
Jen tak prý zemi bude líp.
Zda k věštbě poslouží ti ptačí křik,
či něco jiného, víš nejlíp sám.
Vysvoboď sebe, mě i ostatní,
zbav naše město hrozné poskvrny!
Jsme ve tvé moci. Nade všechno je,
když člověk tím, co umí, pomáhá.
TEIRESIÁS Ne, bože, tohle ne. Vědět je strašné,
když nelze zvrátit nic,
když tomu, který ví, jen nesnáze se vrací.
Den co den si to připomínám.
Musel jsem ztratit paměť, jinak bych sem nešel.
OIDIPUS Vypadáš sklesle. Trápí tě něco?
TEIRESIAS Ať mě odvedou, chci domů!
Bude to lepší pro oba.
OIDIPUS Jak tohle můžeš říct! Jdeš proti mně
i vlastní zemi, když teď odmítneš.
TEIRESIAS Sám proti sobě mluvíš, Oidipe,
než bych i já, to raději —
OIDIPUS Ne, neodcházej, pověz nám, co víš!
Není tu nikdo, jenž by neprosil.
TEIRESIAS Nevíte nic, a proto prosíte.
Napospas neštěstí sám sebe nevydám. A ani tebe.
OIDIPUS Co? Takže víš? A neprozradíš nic?
Chceš zničit město? Zradit vlastní zem?
TEIRESIAS Nikoho nechci ranit, tebe ani sebe.
A neptej se už, nech mě, víc ti neřeknu.
OIDIPUS Ty darebáku! Ty bys rozzuřil
i kámen! Nepovíš nic? Ne?
Kam až chce zajít tvá tvrdohlavost?
TEIRESIAS Urážíš mě a obviňuješ.
Sám sebe by sis všímat měl.
OIDIPUS Kým by vztek, Teiresio, necloumal,
když slyší, jak tu všemi pohrdáš?
TEIRESIAS Co přijít má, přijde.
V mých slovech to není.
OIDIPUS Je snad, co přijde, tím, co mi máš říct.
TEIRESIAS Dál mluvit nebudu.
A vztekej se, jak chceš.
OIDIPUS Tohle ti splním, Teiresio, rád
Jen zkuste odstranit poskvrnu Théb!
MLUVČÍ Mluvíte z hněvu — ty i náš kněz.
KNĚZ K čemu nám slouží taková řeč!
MLUVČÍ Povězte, jak máme rozumět věštbě!
OIDIPUS Víte, že vražda zůstane vraždou.
TEIRESIAS Třeba jsi vladař, v jednom se ti rovnám —
i mně dal zákon právo nemlčet.
Ty nejsi slepý, a přece nevidíš,
ani kde bydlíš, ani s kým žiješ —
a čí jsi vlastně syn.
OIDIPUS Počkej! Čí syn? Kdo je můj otec?
TEIRESIAS Otce ti dá až den, který tě zahubí.
OIDIPUS Rád přijmu smrt, když znovu zachráním Théby!
TEIRESIAS Řeknu ti jenom; ten, po kom pátráš,
na koho veřejně svoláváš pomstu,
ten vrah je tady, je tobě blíž, než by sis přál.
{TEIRESIAS odchází)
TEIRESIAS Opravdu? Pak tě ale musím, Oidipe,
požádat, abys držel se své klatby.
Víc na mne nemluv. Ani k těmto zde.
Svým vlastním činem poskvrnil jsi město.
To z tvojí viny přišel do Théb mor.
OIDIPUS A to mi říkáš z očí do očí?
Spoléháš na to, že tě nepotrestám?
TEIRESIAS Pravda mě ochrání.
OIDIPUS A kdopak ti ji zjevil?
Nakonec řekneš, že to byli ptáci!
TEIRESIAS Ty, Oidipe, to ty mě do ní nutil.
OIDIPUS Opakuj znovu, co jsi tady řekl,
mluv ale jasně, já ti nerozumím.
TEIRESIAS Opravdu chceš? Tys ještě nepochopil?
OIDIPUS Co bych měl chápat? Mluvíš v hádankách.
TEIRESIAS Budeš-li pátrat dál, pak vypátráš sám sebe!
OIDIPUS Tropíš si ze mě smích?
TEIRESIAS Mám pokračovat?
OIDIPUS Mluv si co chceš. Stejně jenom žvaníš.
TEIRESIAS Klesls až na dno hanby, Oidipe,
a vůbec netušíš, jak ohavně
se stýkáš s tou, jež je ti nejdražší.
OIDIPUS Nemůžeš takto mluvit s králem bez trestu.
TEIRESIAS Pokud má pravda jakou moc, pak ano.
OIDIPUS Ta tvoje ne, ty v sobě pravdu nemáš,
ztratil jsi nejen zrak, ale také rozum.
TEIRESIAS Je mi tě líto, vysmíváš se tomu,
zač lidé budou se i tobě jednou smát.
OIDIPUS Noc je tvá matka, jak bys mohl škodit nám,
kterým patří jasný bílý den.
TEIRESIAS Nebylo určeno, že padneš mojí rukou,
bůh Apollón sám dovrší tvůj osud.
OIDIPUS To jste si na mne vymysleli s Kreontem?
TEIRESIAS Proč by ti Kreon škodil, ty se ničíš sám.
a pro sebe si nenechám, co vím.
Byl jsi to, myslím, ty, kdo rozmyslel
i provedl ten čin. Snad nevraždils,
kdybys však nebyl slepý, řekl bych,
že to máš celé na svědomí sám.
TEIRESIAS Tak je to tedy, Oidipe?
Beru tě za slovo a vyzývám:
řiď se svým vlastním nařízením,
mě ani jiné neoslovuj,
ty jsi tou skvrnou, po níž pátráš!
OIDIPUS To už je příliš! Nic než nestoudnost!
Myslíš, že po tomhle tě nechám jít?
TEIRESIAS Už se tak stalo. Pravdu neztrestáš.
OIDIPUS Kdes ji vzal? Ze svých věšteb? To sotva.
TEIRESIAS Od tebe.
Nutíš mě mluvit, nenecháš si říct.
OIDIPUS Ale co mluvit? Nerozumím ti.
TEIRESIAS Zkoušíš mě? Ty to nechápeš?
OIDIPUS Ne, Teiresio! Opakuj to! Hned!
TEIRESIAS Tím vrahem, jehož hledáš, jsi ty sám.
OIDIPUS Přetekl pohár! Tohle zaplatíš!
TEIRESIAS Mám mluvit dál? Tos přece chtěl.
OIDIPUS Jen mluv... jsou to jen žvásty, nesmysly.
TEIRESIAS Stýkáš se nestoudně se svými blízkými
a nevšímáš si, v jaké hanbě žiješ.
OIDIPUS Taková drzost — zas mě urážíš!
Spoléháš snad, že trestu unikneš?
TEIRESIAS Jestli má pravda jakou moc.
OIDIPUS Má, Teiresio. Tebe však míjí.
Přišel jsi o zrak, o sluch, o rozum.
TEIRESIAS Oidipe, jak jsi ubohý.
Co vyčítáš mě, tobě vyčtou záhy.
OIDIPUS Máš za matku noc. Nám ale světlo
do očí vchází — na nás nemůžeš!
TEIRESIAS Mou rukou nepadneš, osud to nechce.
U tvého pádu Foibos bude stát.
OIDIPUS Za tím vším vězí Kreon? Nebo kdo?
TEIRESIAS Kreon? Proč Kreon? Za vším jsi ty sám.
II.STASIMON
Jiří Gruša, Karel Kraus Jan Skácel Matyáš Havrda, Petr Borkovec
Osude, dopřej mi, ať je můj život
zbožný a čistý slovy i skutkem.
Vysoko nad námi všemi je zákon,
putuje po nebi v průzračném vzduchu,
zrodil se z Olympu, člověk ho nevydal,
člověk ho nemůže v paměti uspat,
Bůh je v něm velký a nepoddán času.
Jen zpupnost vychová vladaře.
Zpupnost se v bláhovém obžerství,
opilá, drápe až na sám vrchol,
a pak se zřítí. Srazil ji Osud.
V propasti bídy už nemůže vstát.
Ty ale, bože, nesrážej toho,
kdo vede zápas pro blaho obce.
Kdo jedná zpupně a kdo se domýšlí,
že bude nad právem, nad bohy stát,
toho ať za pýchu potrestá Osud.
Kdo chtivě a bez míry po zisku sahá,
přikládá ruku k bezbožným dílům,
troufá si hanobit, co je všem svaté,
ať před tvým hněvem nenajde úkryt.
Když necháš někoho uniknout z řádu,
kterým jsi zavázal každého z nás,
nebudu příště putovat do Delf,
žádný tvůj chrám už nebudu ctít.
Ty nechceš vidět, všemocný Die,
nač jsem ti právě ukázal prstem?
Už tolik zvetšela tvá věštba Laiovi,
že teď dovolíš veřejně popřít?
Anebo opravdu zanikla zbožnost?
Neměl by nikdo mluvit tak směle,
rouhat se řádu a vysmívat věštbám,
na lehkou váhu brát úradek boží.
Jestli se proroctví ukážou lživá,
nikdo víc nepůjde tázat se do Delf
a lidé přestanou věřiti v bohy.
Co potom bude, co stane se s námi
na této zemi, kdo zjeví nám pravdu?
Tak rád bych slovy i zbožnými činy
plnil, co káže nám nebeský řád,
a přece se ve mně cos lidského příčí,
uvěřit bráním se na slepý osud,
bezcitný a plný nezvratných náhod.
Ať ten, kdo chodí si chodníky pýchy,
ať ten je potrestán za svoji zpupnost,
co ale smrtelník, jenž zoufale hledá,
proč ten má zahynout, propadnout zkáze?
A v tom je velikost, děsivá krása
příběhu, který je starý jak lidstvo,
ve kterém člověk, jenž poznat chce pravdu,
chvěje se úzkostí, napjatý luk,
tak volá z hrůzy své:
Ó bozi,
lékaři útrap mých, kde je mé vykoupení?
Kéž čistotou, zbožností, svatostí, ctností údy i ústa naplní osud,
kéž čistotu, zbožnost, svatost a ctnost do úst i údů osud vloží!
Kéž všechna má slova svatá jsou, kéž všechny mé činy jsou ctnostné,
kéž všechna má slova čistá jsou, kéž všechny mé činy jsou zbožné!
Kéž všechna má slova a všechny mé činy vznešené zákony řídí,
zákony, jejichž jediným otcem je Olymp! Kéž nespustím je z očí!
Zákony, které nezrodil žádný ze smrtelníků. Zákony, které
neukonejší zapomnění. Bůh v nich je mocný! Nestárne!
Zpupnost plodívá tyrana. Tyrana zpupnost rodí.
Když plná špatnosti vystoupí k vrcholkům, čeká ji bezhlavý pád.
Ze všech sil prosím, aby bůh nechal dál plát to zápolení,
které snad Thébám prospěje! Bůh jednou provždy chrání mě!
Kdo mluví pyšně, kdo pyšně jedná, kdo nemá v úctě boží dům,
kdo pohrdá, kdo nebojí se — toho ať najde zlý osud!
Kdo mluví zpupně, kdo zpupně jedná, kdo svévolnou cestou jde za svým,
kdo o svaté věci zavadí drze — toho ať najde zlý osud!
Je možné, aby toho, jenž hřeší, minuly boží šípy?
Je-li hřích chválen, proč bych měl tančit, proč bych měl tancem bohy ctít?
Nechci jít do Delf, do chrámu v Abai, do Olympie se nevydám,
k Olympu nechci, do Abai nechci, v Delfách mě nikdo nepotká,
dokud se tomu, kdo nevěří věštbám, nebudou všichni vysmívat,
dokud na toho, kdo pohrdá bohy, nebudou prstem ukazovat.
Hlas bohů slábne! Věštby už nejsou nic! Foibos se v poctách nezjevuje!
A zbožnost upadá! Zbožnost se vytrácí! Lidé se nebojí! Člověk nemá strach!
IV.STASIMON
Jiří Gruša, Karel Kraus Jan Skácel Matyáš Havrda, Petr Borkovec
Smrtelní lidé, všechna pokolení,
teď vidím, váš život,
ach, jaké je nic!
Kdo, kdo z vás měl ze štěstí
větší díl, než pouhé zdání —
a po něm pád?
Když mám teď před sebou,
ubohý Oidipe,
tvůj příklad, tvůj osud —
neřeknu o nikom:
ten člověk je šťastný.
Tys mířil daleko
a šťastně zasáhl cíl,
ve všem ti bohové přáli,
a jako hradba ses postavil
smrti a zkáze.
Proto jsme chtěli tvou vládu,
ze všech tě vynesli nejvýš,
proto jsi poroučel v Thébách.
Kde však je konec tvé bídy,
komu se život obrátil hůř,
komu dal pocítit krutější trýzeň?
Ach, slavný Oidipe,
jediný veliký přístav
přijímal otce i syna.
jak jen tě mohla
snášet ta brázda,
do které sil už tvůj otec?
Snášet tě, nešťastný,
dodnes, a mlčky?
Čas vidí všechno —
tebe si našel i bez tvé vůle
a volá tě na soud
za to, žes plodil
v nešťastném spojení
s tou, která zrodila tebe.
Laiovo dítě!
Proč jenom, proč jsem tě
vůbec kdy spatřil?
Kvílím a naříkám, nad tebou pláču!
Je pravda: ty jsi nám kdysi
dovolil vydechnout,
ty jsi nám dal klidný spánek.
Před tváří smrti jsme nicotné nic
a kdo se domnívá, že dosel štěstí,
nese si životem jen pouhé zdání.
Když se tak na tebe dívám
a vážím, Oidipe, tvůj těžký osud,
nemohu o nikom žijícím říci:
Ten člověk je opravdu šťastný.
Vydal ses na cestu a došel jsi cíle,
bohové přáli ti na každém kroku,
postavils hráz proti smrti,
byl jsi jak hradba, byl jsi jako věž,
když Thébanům hrozila zkáza,
vyrval jsi smrtící hádanku Sfinze,
proto tě zvolili králem,
stanul jsi vysoko nad všemi lidmi.
Oidipe, ubohý, nešťastný Oidipe,
kde je dnes krásné tvé štěstí,
osud je převrátil narub,
aby ti ukázal veškerou bídu.
Jak mohls v otcových stopách
proniknout, Oidipe, tam,
kam nesmí nikdo bez trestu vniknout?
Soudu se nevyhne nikdo,
čas skrýval dlouho tvůj čin,
dnes ale strašlivě pykáš a já,
já smutný nad tebou pláču,
Oidipe, neštastný synáčku Laiův.
Musím však po pravdě říci,
že poté, co božskému právu
stalo se zadost, my všichni
oddechli jsme si a Théby
procitly ze zlého snu.
Člověk je nic. Člověk je nic. Člověk je nic. Je nic. Je nic.
Člověčí štěstí je jenom zdání. Člověčí blaženost je jenom klam.
Zazáří, oslní, udiví všechny — a pohasne, zapadne, vychladne, zmizí.
Člověk je nic. Člověk je nic. Člověk je nic. Je nic. Je nic.
Když myslím na tebe, ubohý Oidipe, když tebe, Oidipe, před sebou vidím,
ničemu lidskému klanět se nemohu, nic lidské nemohu chválit.
Člověk je nic. Člověk je nic. Člověk je nic. Je nic. Je nic.
Ty, jenž jsi uhodl, ty, jenž jsi zasáhl, ty, s nímž šlo životem zářivé štěstí,
který jsi, ó Die, umlčel zpěvy té nestvůrné panny s křivými drápy.
Člověk je nic. Člověk je nic. Člověk je nic. Je nic. Je nic.
Ty, jenž jsi odvrátil od města zkázu, ty, jenž ses postavil smrti jak val.
Člověk je nic. Člověk je nic. Člověk je nic. Je nic. Je nic.
Proto tě nazývám králem a vládcem, proto tě nazývám králem Théb,
proto tě uctívám, proto ti sloužím, proto ti říkám, že jsi král!
Ale teď! Ale teď! Kdo z vás kdy slyšel o někom ještě ubožejším,
o někom, jehož by životem štvaly takové pohromy, takové hrůzy.
Oidipe, Oidipe, přeslavný Oidipe, jako syn i jako otec
v jediný rozlehlý přístav jsi vplul. Jak to jen mohla snést otcovská brázda?
Jak to jen mohla snést? Jak mohla mlčet a nekřičet?
Čas všechno vidí. Má oči všude. Dávno vše odkryl, aniž jsi chtěl.
Soudí ten sňatek, jenž sňatkem není, sňatek, v němž do klína vchází,
ten, co z něj kdysi vystoupil. Oidipe, Oidipe, Láiův synu,
kéž bych tě neznal! Kéž bych tě nespatřil! Naříkám! Naříkám! Slyšíš?
To díky tobě nadechl jsem se! Jen díky tobě mé oči hasnou!
Σ Ο Φ Ο Κ Λ Η Σ
Ο Ι Δ Ι Π Ο Ύ Σ Τ Υ ΡΑ Ν Ν Ο Σ
v překladech:
První vydání překladů
Edip král. Metricky Přeložil František Šohaj. Některá poznamenání (s. 67-70), Rozvržení a míra
(s. 71-6). Praha, Museum království českého, kom. F. Řivnáč 1856. 76 s.
Král Oidipus, tragedie. Přeložil a úvod (s. 9-17) napsal Ferdinand STIEBITZ. (Spolu s: Slídiči.)
Praha, F. Borový 1920 (vytištěno 1923). 158 s. (Antika sv. 1) (další vydání 1942, 1970 atd.)
Oidipús vladař. Přeložil a doslov (s. 93-122) napsal Jaroslav POKORNÝ. Praha, Umění lidu 1950.
123 s. Náklad 3 300. (Divadlo lidu sv. 38.)
Oidipus - Antigone. Text ze Sofoklových tragédií Oidipus vladař, Oidipus na Kolonu a Antigone
vybral a uspořádal Otomar Krejča, za odborné spolupráce R. Hoška, E. Svobodové a E. Kuťákové.
V úvodu 2. části použito úryvků z Aischylovy tragédie Sedm proti Thébám. Přeložili Jiří Gruša a
Karel Kraus. Praha, Divadlo za branou 1971. 101 s. (Hry Divadla za branou sv. 2)
Oidipús. Přeložil a upravil Jan SKÁCEL. Praha, DILIA 1988.
Král Oidipus. Pro div. inscenaci přeložil Petr Borkovec. Pracovní překlad s poznámkami a řeckým
textem Matyáš Havrda. Brno, Větrné mlýny a HaDivadlo 1999. 320 s.
údaje podle
BIBLIOGRAFIE PŘEKLADU ANTICKÝCH DRAMAT
která je k nalezení na webové stránce
http://www.clavmon.cz/antika/index.htm
(Gustave Moreau, Oidipoes en de Sfinx, 1864. Metropolitan Museum of Art, New York.)