Když tak jsem šel kus cesty dál, 30 sad veliký jsem uhlídal, jenž obehnán jak hrad byl zdivem a do kamene měl jak divem tesány znaky rozmanité. Ty podoby tak umně vryté 35 se zájmem zkoumal jsem vždy novým a dopodrobna tedy povím vám celý jejich význam teď, jak přichází mi na paměť. Uprostřed spatřil jsem tam Zášť, 140 jež nesváru a zlostí zvlášť se původkyní být mi zdála; záškodná byla, neurvalá a skládala se do podoby a do obrazu velké zloby. 145 To v šatě bídném byla žena, jakoby smyslů pozbavená. Nos měla tupý, zploštělý, obličej scvrklý, svraštělý: špinavá byla, ohyzdná 150 a šeredná to babizňa, šat její: v cárech kanafas. Postavu jiné ženy zas hned vlevo vedle ní jsem zhled a nad hlavou jí jméno čet: 155 jemnovala se Proradnost. Zas jiná, jménem Nepravost, co obraz vpravo od ní stála a povahou i zjevem zdála těm dvěma se ne nepodobnou. 160 Bytostí zřejmě byla zlobnou a posupnou a uštěpačnou a uskoků a pomluv lačnou. Umění svoje věru znal, kdo tento obraz maloval, 165 když vystih její záludnost a podlou mysl, všechnu zlost té ženy, jež ctít neuměla, co v úctě mít by byla měla. Pak zpodobena byla Chtivost, 170 jež v lidech budí žádostivost, že chtějí brát jen bez oplátky a shromažďovat velké statky, a jak v tom lichvář mívá primát, z dlužníků těžký úrok ždímat 175 a nahrabat tím jmění velká. To ona bývá učitelka zlodějů, lupičů a vrahů a k zločinům jim svádí snahu, až přivádí je k šibenici. 180 Od ní si rádi dají říci a drze loupí, klamou, šidí a okrádají dobré lidi. Nabádá k činu mordýře a ničemy a šejdíře, 185 co úlisnými někdy šprochy připraví dívky nebo hochy o dědictví i věci cenné. Jak ruce měla pokroucené ta žena onde na obraze, 190 což odpovídá její snaze, když jenom hrabe s chamtivostí a nikdy zisku nemá dosti; Chtivost jen cizí brát se snaží, Chtivost jen po majetku baží. 195 Podoba jiná, plná lsti, seděla poblíž Chtivosti. Jmenovala se Lakota. Hnusné byly ta jako ta, však Lakota zvlášť hubená: 200 byla jak šnitlík zelená; chorá se zdála, bledá celá, vychrtlá, jak by hlady mřela, jak o chlebě by žila pouhém, jenž zadělán byl hořkým louhem. 205 Však nejen že na celém těle tak vypadala zbídačele, i její šat byl nuzný, starý: plášť měla vetchý, samé cáry, jak by byl poznal chrtů zuby. 210 To oděv chudý byl a hrubý, záplata na něm na záplatě, a bokem po tom bídném šatě přehozen měla kožich krátký i kamizolku z hnědé látky; 215 byl bez podšívky kožich ten a do drsná jen vyčiněn z beranů hnusných, černých boků. Šat starý byl snad deset roků, však Lakota nic nespěchala, 220 by nový sobě ušít dala, neb nechtěla si přiznat ani, že obnošen je tento na ní, a kdyby nový byla měla, byla by mnoho vytrpěla 225 tou výčitkou, jež na ní hlodá, že starého je ještě škoda. Lakota měšec měla v pěsti, jejž dovedla tak skrytě nésti, a vázala ho na uzel, 230 by dlouho choval to, co měl, a nic jí z něho neubylo : to její hlavní péčí bylo a bránila se vždycky těžce, by nebrala nic z toho měšce. Pak Starobu jsem uzřel stranou, 340 o krůček vzadu malovanou, jak jí to také přináleží. Stát udržela se jen stěží, jak vetchá byla už a zchřadlá. Už dávno její krása zvadla 345 a zošklivěla už až běda. Už hlava její, celá šedá, se časem v bílou proměnila, a malá by jen změna byla, kdyby už mrtva byla zcela: 350 tak seschlého už byla těla od neduhů i od stáří, tak scvrklá byla ve tváři. Kde dřív byl sladký půvab krásky, teď byly jenom samé vrásky, 355 I uši měla chabé, mdlé, a zuby všechny vypadlé, že jediný jí nezůstává. Tak slabá byla, vrávoravá, že bez hole by vyjít strání 360 nemohla čtyři kroky ani. Cas, který míjí velkou mocí bez odpočinku dnem i nocí, nám utíká a unikává tak tajně, skrytě, až se zdává, 365 jako by trval v pokoji; ve skutečnosti nestojí, však míjí v stálém ubíhání, že představit si nelze ani, co je to vlastně přítomnost: 370 věc učencům též sporná dost. Než představíš si jednu chvíli, tři další už se vytratily. ; Pak vzacju ještě zobrazena / Chudoba bez groše a věna, jež oběsit se sama měla. Už rozprodala šaty z těla, 445 že tu jak červík nahá byla. Kdyby se zima priostrila, byla by zhynula ta žena. Jen pytel měla přes ramena, záplata samá, díra holá, 450 to plášť jí byl i kamizola: neměla jinak ani zbla, třásla se, chladem prozáblá. Stála tam stranou druhých žen jak pejsek, který ustrašen 455 se v koutku krčí, co se děje. Neb na chuďasa, ať je kde je, se s pohrdáním hledí všude. Prokleta nechť ta chvíle bude, kdy člověk zplozen chudým být! 460 Nebude nikdy řádně syt, ošacen, obut člověk ten, milován ani vyslyšen. Obrazy s myslí zaujatou jsem prohled si, jak byly zlatou 465 a modrou barvou na vše strany tam na zed krásně malovány. Vysoká zed ta, na čtverhran, jí uzavřen a obehnán 36 je místo živým plotem sad, 470 kam přístup nemá pasák stád. To vprostřed kouta krásného. Kdo uved by mne do něho po stupních nebo po žebříku, já zavázán byl bych mu k díku, 475 neb tolik slastí, tolik krásy neviděl ještě nikdo asi, tak jako v tomto sadě stinném, tak příhodném a pohostinném, jenž ptactvu dával mnoho míst 480 pro útulek i stavbu hnízd. Stromů i ptáčků pějících, zde třikrát více bylo jich než ve francouzské říši celé. Jak mile zněl a převesele 485 ten zpěv, jenž nikdy neoněměl — kdo potěchu by z něho neměl? Já vskutku cítil potěšení, když zaslechl jsem ono pění, že byl bych dal sto liber zlata, 49° kdyby nú otevřena vrata, bych vešel shlédnout, co je zač ten sbor, jejž Bůh sám chránit rač, ti ptáčci, co tam bývali a nadšeně tak zpívali 495 milostné reje, písně čilé, rozkošné, dvorné, roztomilé. Když zaslech jsem ty ptáky pět, já přemýšlet jsem začal hned, pomocí jakých úkladů 500 bych vejít moh v tu zahradu, však neviděl jsem nikde kout, jímž do ní moh bych proniknout, a nevěděl jsem, na mou víru, najdu-li cestu nebo škvíru, 505 kterou tam vlézt, či prolízku. Sám byl jsem, nikdo nablízku, kdo by mi byl moh pokyn dát. Tam v rozpacích jsem zůstal stát, až jsem si řekl nakonec, 510 že tohle není možná věc a ani není důvodu, by někde sad byl bez vchodu. I vykročil jsem bez průvodu a obcházel jsem po obvodu 515 zed kolem sadu obehnanou, až nalezl jsem na ní stranou jedinou branku, těsně zděnou, malou a pevně uzamčenou. Začal jsem tedy na ni bušit, 520 když vchod jsem jinde nemoh tušit. Já několikrát zabouchal a vždy jsem potom naslouchal, nejde-li někdo, když tak tluku. Ta branka byla z desek buku. 525 Vtom otevřela už mi panna, spanilá, dobře vychovaná. Na hlavě měla plavé vlasy, tělo jak ptáče hebké asi, zářilo čelo jí tak jasně, 530 klenuly se jí brvy krásně, mezi očima odstup řádný. Nos měla rovný, přímý, ladný a oči jako sokolí, že po nich toužil kdokoli. 535 Dech měla čistý, libovonný, tvář bělounkou a bez úhony, ret malý skvostně vykrojen, na bradě hezký důlek jen. Bělostná šíje v ladném celku 540 úměrnou šířku má i délku, vyrážku ani vřídek nemá: odsud až do Jeruzaléma nebylo ženy s šíjí hladší a jemnější a hmatu sladší. 545 A ňadra měla jako sníh, ležící zlehka na větvích, když právě čerstvě nasněžilo; poprsí její hebké bylo, že ve všech zemích, o nichž vím, 550 nebylo panny s takovým. Čelenku měla zlatem tkanou, doposud nikde nevídanou, že žádná děva po tu dobu neměla takovouto zdobu. 555 Výš na čelence svrchu čela věneček čerstvých růží měla. Zrcadlo v její ruce bylo, a stuhy pestré zas až milo v kadeře měla vetkány. 560 Vyšity krásně, bez hany, rukávy měla s velkou pílí. By ruce se jí nešpinily, nosila bílé rukavice. Šat z gentské látky měla sice, 565 však na něm ještě lemování. Hned věru poznat bylo na ní, že na jiného nemyslela, než v jakém rouchu by se skvěla, jak zdobit se a šlechtit jen, 570 čímž zaplněn byl její den.