ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
Preložil Antonín Klášterský
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
Vysoce urozenému HENRYMU WRIOTHESLEYOVI, earlu ze Southamptonu a baronu z Titchfieldu.
Láska, kterou věnuji Vašemu Lordstvu, nemá konce a tento spis bez počátku jest jen její nadbytečnou částí. Důvěra, již mám v přízeň Vaší Urozenosti, ne cena mých neumělých veršů, zajišťuje mu vlídné přijetí. Co jsem vykonal, je Vaše, co mám ještě vykonati, je Vaše, jsouc jen částí všeho, jež zasvětil jsem Vám. Kdyby moje cena byla větší, byla by i větší moje úcta, ale tak, jak jest, je všecka oddána Vašemu Lordstvu, jemuž přeji dlouhého, vším štěstím ještě prodlouženého života.
Vašemu Lordstvu ve vší úctě
William Shakespeare
OBSAH
Lucius Tarquinius, pro svou výstřední pýchu nazvaný Superbus, jenž svého tchána Servia Tullia krutě dal zavražditi a přes římské zákony a řády, nevyžádav si nebo nevyčkav hlasování lidu, zmocnil se královského trůnu, táhl, provázen svými syny a jinými šlechtici, obléhat Ardeu. Za tohoto obléhání nejpřednější z vojska sešli se jednoho večera ve stane Sexta Tarquinia, králova syna, a tu v zábavě po hostině každý připomínal ctnosti své ženy. Mezi nimi Collatinus vynášel nepřirovnatelnou cudnost své choti Lukrécie. V této veselé náladě vydali se všichni do Říma, zamýšlejíce svým tajným a nenadálým příchodem přesvědčiti se o tom, co každý z nich dříve byl tvrdil. Ale jen Collatinus shledal svou choť, ač bylo pozdě v noci, předoucí mezi svými dívkami, ostatní všecky paní, jak se ukázalo, tančily, hýřily nebo různě se bavily. Proto šlechtici přiznali Collatinovi vítězství a choti jeho slávu. Při té příležitosti Sextus Tarquinius vzplanul k Lukrécii, jat její krásou, ale skrývaje pro ten okamžik svou vášeň, vrátil se s ostatními zpět do tábora. Zakrátko však tajně vzdálil se odtud a podle svého stavu byl pak královsky přijat a umístěn Lukrécii v Collatiu. Ale ještě téže noci vplížil se zrádně do její ložnice a násilím ji zneuctil, časně zrána pak uprchl. Lukrécie v žalostném svém stavu spěšně vyslala posly, jednoho do Říma pro svého otce a druhého do tábora pro Collatina. Oba přišli, a to jeden provázen Juniem Brutem, druhý s Publiem Valeriem, a spatřivše, že Lukrécie jest oděna smutečním šatem, tázali se po příčině její strasti. Ona zavázavši je nejprv přísahou, že ji pomstí, oznámila jim násilníka i celý jeho zločin a poté pojednou sama se proklála. To když se stalo, usnesli se všichni jednomyslně vypuditi nenáviděný rod Tarquinů. Mrtvé tělo bylo odneseno do Říma a tu ohlásil Brutus lidu pachatele i způsob jeho špatného činu, ostře útoče proti královské samovláde, čímž lid tak byl pohnut, že jednomyslně a se všeobecným pokřikem souhlasu byli Tarquinové vyobcováni a místo králů zavedena vláda konsulů.
372
373
ZNEUCTĚNILUKRĚCIE
Pln chvatu obléhané od Ardeje falešné touhy zrádné na peruti od římských vojů chlipný Tarquin spěje, jej v Collatium temný oheň nutí, jenž ukryt v popel, chtivý vyšlehnutí, chce plamy objat, jež se kol ní svíjí, choť Collatina, cudnou Lukrécii.
2
Tím názvem „cudná" v neotupný břit se na neštěstí zostřil chtíč ten smělý, když Collatin nemoudře velebit nepřestal nach s tou nevystihlou bělí, jež na nebi se jeho blaha skvěly, kde jako nebes krásky smrtné hvězdy jen jemu plály čistým jasem vezdy.
3
Neb tu noc předtím v Tarquinově stane svou klenotnici zjevil otevřenu; co bohatství mu nebe dalo v dlaně, když popřálo mu jeho krásnou ženu; a svého štěstí vznes tak pyšně cenu: že králi snad se s větší slávou snoubí, leč král ni pán ne s ženou také chlouby.
4
Ó štěstí, jež jen málokdo můž mít! A má-li je, jak brzy zmar je sklízí,
375
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
jak stříbrné té jitřní rosy třpyt,
když zaplá na ni slunce záře ryzí!
Toť lhůta, jež, než počla vlastně, mizí...
Čest, krása v těch, kdož zvou je statkem svým,
chráněny slabě před světem jsou zlým.
Již samo sebou krása lidské zraky přec uchvacuje bez slov řečníka, nuž, k čemu tedy oslavný vzlet jaký, by zvedla se, když tak již vyniká ? Neb Collatin proč zraku odmyká ten drahý skvost, jejž ukrýti by v skrýš před sluchem lupičů měl radš a spíš ?
V králově synu bujném vášeň vzrůstá snad tím, jak slavil choti vznešenost, vždyť sluch náš svede srdce naše zhusta; snad podnítila závist pro ten skvost nad přirovnání vzácný, bujnost, zlost mu mysl pyšnou, že má nižší míti ten štěstí jas, jenž vyšším nezasvítí.
Leč ne-li to, myšlenka skytla vzpruhy mu jakás nevhodná v ten rychlý cval; na čest, své věci, na stav svůj i druhy, on nedbal na nic a jen vpřed se hnal, by zhasil uhel, jenž mu v játrech plál. Ó klamný žáre, skrytý ve chlad žele, tvůj zhasne máj a nevytrvá déle!
Když v Collatium zrádný kníže stih, byl uvítán tam vlídně římskou paní,
jíž krása s ctností spor má na lících, kdo z obou lépe pověst její chrání. Když ctnost se chlubí, krása rdí se za ni, když krásy nach se chlubně uzarděl, ctnost klade na něj stříbrnou svou běl.
Leč krása, když má k běli důvod nyní, dí, z Venušiných že je holubic, však ctnost si na nach krásy nárok činí, jejž v zlatém věku na stříbrnou líc prý dala za štít, zlatit ji tak chtíc a učíc ji, jak užít štítu v boji: když hanby vpád, ať před bělí nach stojí.
10
Zřít v Lukrécie tváři heraldiku tu, jak běl krása, nach ctnost hájí zas; z nich každá kněžnou barvy druhé v mžiku a právo staví na pradávný čas; leČ nároky je svedou ve zápas, a na žádné že straně více práva, hned místo jedné druhá vystři dává.
Ta tichá válka lilií a růží, již v jejím krásném líci Tarquin zhled, zrak zrádcův zajme, s voji jejich sdruží, kde, aby zabit nebyl uprostřed, ten sketa přemožen vzdá vojům hned se oběma, jež radš ho pustí směle, než slavit plen takého nepřítele.
12
Ten planý jazyk chotě — ted mu zdá se ten bědný plýtvač pro ni v nadšení
376
377
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
ublížil, nejsa s úkol, její kráse, jež předčí jeho prázdné líčení, tož chvále, kterou Collatin snes k ní, zádumou Tarquin odpovídá jen, k ní v němém žasu patře okouzlen.
13
Ta světice, k níž das ten jat se dívá, netuší zrádce v ctiteli ni v snách, neb čistá mysl zřídka o zlu snívá, pták nepoznav lep, nemá z křoví strach; tož s úctou ona vítá přes svůj práh a jista zdraví knížecího hosta, tvář jehož známky vnitřního zla prosta.
14
Tak že měl masku v stavu vysokém,
chtíč nízký skrýval v plášť své vznešenosti, nic nápadno zvlášť nezdálp se v něm, leč obdiv příliš jeho zrak že hostí, jenž maje vše, přec nikdy neměl dosti a, bědný boháč, tak měl pocit nouze, že plně syt, vždy víc mít prahl pouze.
15
Leč ta, jíž hra je s cizím zrakem báje, řeč nevystihla v mluvných pohledech, číst neznala ty lestné záře taje, jež na okraj jsou psány takých kněh, nebála ok se, tknouti návnad všech a v jeho hledech nemohla zřít více než otevřené k světlu zřítelnice.
16
On sdílí jí, jak v žírné Itálie
se bojích slavně její manžel skví,
Z NE U C TĚNl L UKRÉC1E
a chválou jeho skvělé jméno kryje, proslulé činy jeho rytířství, dobytím zbroje, věnci vítězství, a ona s plesem zvedá ruku výše, děkujíc nebi za zdar jeho tiše.
17
Omluvy smýšlí on, že přišel sem, vzdálené tuze cíle, jenž ho chvátí; ni mráčku, znaku, že bouř prudká v něm, na krásném jeho nebi není znáti, až černá Noc, ta hrůzy, děsu máti, své rozestře tmy na svět celý ten a v klenutý svůj žalář zavře den.
18
Neb tehdy Tarquin k lůžku se již bral, předstíralť mysl těžce unavenou, vždyť po večeři v noc až hovor tkal tu s Lukrécií, se skromnou tou ženou. Na sílu žití tíhou olověnou pad spánek a vše spat se odklidí, jen zloděj, starost, neklidný duch bdí.
19
Z nich jeden, Tarquin, leže, váží v boji vše nebezpečí, v něž ho zvůle svádí, a přece trvá na tom provést svoji, nechť slabá naděj ustoupit mu radí. Chtíč zoufalý vše často na zisk vsadí, a velký skvost kde kyne jako cena, nechť smrt to stojí, i smrt zapomněna.
Kdož to, co nemají, tak prahnou mít, i to, co drží, ztrácejí v tom pleně,
378
379
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
ti roztrouší to, přervou toho nit, a doufajíce víc mít, mají méně, neb mají-li víc, rovná se to v ceně jen přesycení, a trud taký zbývá, že bedně skvělý zisk jen zkázu skrývá.
21
Cíl všech, by každý k stáří opatřil si jmění, pohodlí a jméno známé, a krutý boj se svádí o ten cíl, vše za jedno a jedno za vše dáme; tak v bitvě život za čest prodáváme, čest za bohatství, to pak v ohni boje smrt často stojí, a vše ztraceno je.
22
Prestanem v zlé té sázce bytosti
být, jimiž jsme, pro kynoucí nám statky, a ctižádost, jež mrzkou slabostí je mnoho mít, nás trýzní nedostatky toho, co máme; nedbáme v čas krátký pak o to, a tak všichni v hlupství svém cos měníme v nic, když to zmnožujem.
23
Taková sázka Tarquina ted chvátí;
by chtíč svůj zkojil, zadat má svou čest, on nesmí k sobě samému se znáti, a úcty k sobě není-li, kde jest ? Jak mní, že může u cizích mu kvést, když sama sebe ničí, jazykům zlolajným vzdává, bědným záští dnům ?
24
Ted na čase se krade mrtvá noc, kdy smrtné oči v snu jsou těžké síti;
380
ni jedné hvězdy neplá vlídná moc, ni hlas, jen sovy skřek a vlků vytí; ted čas, kdy mohou hloupá překvapiti jehňátka; čistá myšlenka spí každá, co prznit, zabít prahne chtíč a vražda.
25
Tu skočil z lože chlipný princ ten vráz, plášť přehodil si prudce kolem ramen, hned vášní se, hned hrůzou šílen třás, ta děsí zlem a té zve sladký plamen; však čestný strach je čárem chtíče mámen, a když, by ucouv, častá rada planou, je chorou, hrubou vášní hozen stranou.
26
Pak z kamene by chladu jiskra vzlétla, svou dýkou křeše tiše po kameni, a vilný zrak by vedla, hvězda světlá, on voskovici rozžhne v okamžení a v myšlenkách pak praví ku plameni: „Jak oheň vykřís z kamene jsem chladu, musím si poddat Lukrécie vnadu."
27
Tu strachem bled zří, hnusném při počine jak nebezpečnou nad propastí stojí, a nitra svého váží ve hlubině, co strastí bude následovat v roji; k té chtíče svého bedně chudé zbroji pak hněvný vrhá hled a zhrdavý a právem zvládá takto bezpráví:
28
„Pochodni, zhasni, nedej světla, by té, jež nad ně svítí, ztemnila se zář,
381
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
v skon, hříšné myšlenky, než zhanobíte svou nečistotou, co má božství tvář! Kadidlo čisté čistý před oltář! A lidskost krásná výkon činu stav, jenž cudné lásky třísní sněžný háv.
29
Ó hanbo rytířství a zářné zbraně! Ó necti mrzká pro mých předků hrob Ó bezbožnosti, v které vše, co k haně! Muž-bojovník, jenž sladké vášně rob! Odvaha má mít úctu za všech dob! Tož vina má tak hanebná a nízká, že navždycky se v moje líce vtiská!
Ba ostuda i smrt mou přežije, jak skvrna krýt mé zbroje bude zlato, kýs potupný znak herold vyryje, by za zhýralce označil mne za to, že potomstvo mé, studem pro něj jato, mne bude klet a za hřích nemít přání, kéž předek jejich nebýval bych ani.
I
I
31
Když dosáhnu, co chci, co získám tedy ? Jen sen, jen dech, slast letmé vteřiny. Kdo koupí plesu mžik za týden bědy neb věčnost prodá za tret dětinný ? Zkazí kdo keř pro hrozen "jediný ? Ký žebrák, by jen na korunu sáh, by chtěl se žezlem dáti srazit v prach ?
32
Snít Collatin jen o úmyslu mém, zda nebděl by, zoufalství ve tváři,
382
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
by nespěl mrzkou překazit věc sem ? To obležení, v němž svá práva zří, tu skvrnu mládí, ten trud pro stáří, ten ctnosti skon, tu hanbu, jež vždy žije a z níž se zločin nikdy neomyje ?
33
ó, co si mohu smyslit, chycen v past, zda až čin černý v tvář mi vmetne v leči, ret něm, zrak slep nebude, krok se třást a zrádné srdce krvácet mi v křeči ? Když velká vina, strach je ještě větší! Pro krajní strach boj, útěk marná věc, jen v chvějné hrůze umře, zbabělec.
34
Kdyby byl syna, otce mého vrah neb ukryt pásl po mém bezživotí neb kdyby nebyl druh můj, jenž mi drah, snad omluvit by čin se proti choti moh pomstou, odvetou, když boj se rotí, leč příbuzným a druhem mým že on, pro hanbu, hřích ni omluva ni skon.
35
Je hanebné to — ba, svět-li to zví — a záští hodno — zášť nic lásce není! Zdám lásky od ní — nepatří však jí. Věc nejhorší je v lásce odepření. Má vůle silná přes rozumu chvění. Kdo říkadel se bojí, starců tlachu, ať před malbami tapet stojí v strachu!"
36
Tak bezbožně on ve spor svádí plam své horké vůle se svědomí mrazem,
383
ZNEUCTĚNILUKRÉC1E
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
a uhýbaje dobrým myšlenkám,
vzdor nití citu horšího, až rázem
ten svalí pak vznět každý čistý na zem
a zabije jej, postoupiv tak vpřed,
že co je špatné, má teti ctnosti vzhled.
37
Dí on: „Mou ruku vlídně ve svou jala a v lačný zrak můj zřela v otázkách, zlé zprávy jakés od vojska se bála, s nímž její drahý Collatin byl táh. Ó, jak strach vháněl v její líce nach! Zprv rudé růže, na plátně když leží, pak bílé plátno, pryč-li růže svěží.
38
A jak dlaň její, sevřená v mé ruce, ji šlechetnou svou bázní rozechvěla! A smutná tím se počla třásti prudce, až, její muž že zdráv je, uslyšela; tu ve sladký tak úsměv vzplála celá, že Narcis ji v té chvíli zahlédnout, vznět samolásky nestopil ho proud.
39
Nač výmluvy a masky sháním pak ? Když láska mluví, umlká ret jiný. Ubohých hříšků želí ubožák. Bez lásky srdce, které děsí stíny! Mým vůdcem vášeň, jéž mne vede v činy, a prapor té kde rozstře se a vzlétá, v boj dá se, nechtě babou být, i sketa.
40
Nuž skonej, spore; dětská bázni, zpět! Úvaha, rozum pro čas vrásek je tu!
384
Mé srdce nesmí zdržovat můj hled.
Odklady, smutky sluší jenom kmetu.
Já mládí hrám a s jeviště je smetu.
Můj pilot touha, cíl mi — krása — kyne,
tož kde skvost taký, kdo má strach, že zhyne ?"
41
Jak přerůstá klas plevel, bdělý strach nezdolným chtíčem udušen je skorém. On naslouchaje, odkrádá se plach ven s naděje i nedůvěry sporem: z těch každá v hříchu služebným mu tvorem a radí opak, zmaten v jejich hádce že přísahá hned mír, hned v útok dát se.
42
Nebeský obraz její před ním tyčí se a tak rovněž jeví Collatin: zrak, jenž zří na ni, rozum jeho ničí, zrak, jenž zří jej, jsa čistší, prostý vin, se nechce sklonit v této zrady stín, leč k čistému se srdci odvolává, to hnijíc však už, horšímu vrch dává.
43
Tím povzbuzeny pudu služné síly,
když sladký zjev ten před nimi se zdvih, jak vteřiny, když hodinu slít pílí, chtíč plní mu a roste jejich pych; víc rabsky platí, než co daň je jich. A šílen, jak ho žádost hříšná vláčí, princ římský k loži Lukrécie kráčí.
44
Dvéře, jež dělí její síň a jej, jak otvírá je, nechávají stráže,
385
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
leč otevřeny, klnou zlý ten děj, což lupiči se bděleji krást káže; práh vrzá, zradit jeho krok se snaže, bloudící prchnou před ním kuny malé a děsí ho — leč přes bázeň jde dále.
45
Jak každý vchod, ač nerad, projít dá mu, van, skulinou a škvírou vznikající, do boje vrhne k pochodně se plamu, chtě stavit krok mu, kouř mu vmetne v líci, zháší mu k cestě jeho voskovici, leč horké srdce žádost vyšlehne a pochodeň jí znovu rozžehne.
46
A když je světlo, spatří Lukrécie tu rukavičku ležet — jehla v ní — ji zvedne z třtiny, podlahu jež kryje, a jak ji béře, prst mu poraní, jak když dí jehla: „Není ke hraní ta rukavička, vrať se z cesty bludné, vždyť zříš, i zdoby paní mé jsou cudné."
47
Leč přes překážky hravé on se béře, jich odpor v smyslu horším uváží: jen náhody jsou: rukavička, dvéře a vítr, vše, co jemu překáží, neb je to jen jak hodin závaží, jež svojí tíhou zdržuje jich ruch, až každý mžik hodině splatí dluh.
48
„Tak, tak" — on dí — „překážky patří k času, jak mrazíky když někdy padnou v květ
386
a vesně tím víc dodávají jasu
a zkřehlým ptákům podnětu víc pět;
vše, co je skvostné, stojí trud a hnět.
Písčiny, skály, piráti, vln šleh
děs kupci jsou, než bohat stihne břeh."
49
Ted ke dveřím již došel u ložnice, ty jeho ráj mu ještě hradí jen závorou pouze poddajnou, nic více, je od bytosti božské oddělen. Tak bezbožností zkažen ven a ven, že za svůj lup se modlit začne v tichu, jako by nebe přispět mohlo hříchu.
50
Leč modlitby té plané uprostřed, v níž prosil, vzýval pověčné on síly, by mrzkou myslí krásu jasnou sved a ony by v tom příznivý mu byly, se zarazí a dí: „Ji znectít chci-li, a těm, jež vzývám, je to zločinem, jak přispět by mně mohly v činu mém ?
51
Nuž Láska, štěstí vůdci, bozi mí! Odvahou kryta vůle všemu čelí! Myšlenky bez činu sny pouhými! Hřích nejčernější odpuštěním zbělí. Mráz bázně mizí, jak žár lásky velí. Zrak nebes zhasl a noc mlžná skreje ten stud, jenž sladké po rozkoši spěje."
52
S tím stiskla zámek ruka hříšníkova, kolenem dvéře otevřev, se vkrádá:
387
zneuctěnílukrécie
spí holubice, již chce lapit sova, než zrádce zjištěn, tak si vede zrada. Jde stranou, kdo zří číhat blízko hada, leč bez bázně spí ona, bez hnutí, v plen vydána smrtnému uštknutí.
53
Krok bezbožný — on stane v světnici a na čisté zří lůžko, jak sem vkročí, leč staženy kol clony visící, zrak jeho lačný v hlavě se mu točí a srdce svedla tak ta zrada očí, že jeho ruce dalo rozkaz k sunu, by odtah mrak, jenž stříbrnou skryl lunu.
54
Jak krásné slunce, čaruplné tak,
nám béře hled, když ze mraku se řine: když záclona pryč, počal jeho zrak mu mžikat, září větší oslep, hyne, bud že to z ní se jas ten skvělý line, jenž zháší oči, neb to studu vlna: jsou slepé ted a uzamčeny zplna.
55
ó kéž mřel zrak v tom tmavém vězení, než vykonaný spatřil čin svůj klatý! Pak Collatin, v svém čistém loži s ní, moh s Lukrécií mluvit beze ztráty — leč otevřít se, zmařit mír měl svatý a Lukrécie zbožná prodat měla svůj ples mu, život, světa rozkoš zcela.
56
Pod různou tváří liliová dlaň
polštáře právu — polibkům — tak brání,
zneuctěn! lukrécie
že hněviv ten, že sladkou ztrácí daň, se dělí, vzdouvá jako do dvou strání, a v dol těch kopců ustláno je skráni, kde ona leží jako pomník ctnosti pro obdiv očí vilné bezbožnosti.
57
Dlaň druhou krásnou na zelené právě pokrývce měla; její skvělá běl jak sedmikrásy dubnový květ v trávě, pot perlový se rosou na ní skvěl; zrak, měsíček, své světlo pozastřel a v tmách spal sladce v baldachýnu řas, než na zdobu dne otevře se zas.
58
Dech její hrál si s vlasů zlatou nití — ó cudná vnado, vnadná cudnosti!
V obraze smrti plá tu triumf žití, hled smrti temný v žití smrtnosti.
V tom snu druh druha věnčil lepostí, jak nevedly by spolu boj, jenž drtí, leč smrt by žila v žití, život v smrti.
59
Hrud protkaná je modří oblá sloň, dva panenské to, nedobyté světy. Krom svého pána, bylyť jenom proň, dle slibu cizí nepoznaly rety. Ty v Tarquinu ted nové budí vzněty, on uchvatitel mrzký přál si krátce s krásného trůnu svrhnout samovládce.
60
Co mohl zřít, by nebyl mocně -žasl, co s žasem zřel, by nebyl chtivě vzplál ?
388
389
ZNEUCTĚNILUKRÉC1E
Co viděl, na tom žádostně se pásl a vilný zrak v své vůli ještě štval. Víc nežli velkým obdivem ho jal ten azur žilek, úběl pleti něžné, rtů jejích korál, důlek brady sněžné.
61
Jak lítý lev když nad kořistí svojí ohonem mrská, krutý tiše hlad, tak nad spící tou duší Tarquin stojí, chtíč jeho prudký díváním tím chlad, leč nezhašen, neb zrak s ním věrně spjat svár potlačuje, jenž se tady jeví, ve větší vzpouru bouře jeho cévy.
62
A ty, pacholci pro žold bojující, zbrojnoši drsní pro loupež a plen, jen v násilí se, krvi kochající, jimž nic pláč dětí ani matek sten, se vzdují v pýše, čekajíce jen: vtom udeřivši srdce na poplach, dá povel, v útok žene je a vzmach.
63
Tlukoucí srdce nití jeho zrak, zrak planoucí velení dává ruce, dlaň jeho, na tu hodnost pyšná tak, se pýchou horká na pochod dá prudce na její nahou hruď, té země srdce, kde voj žil modrých, před rukou pryč běže, bledé a pusté nechal oblé věže.
64
Ten voj teď v tichou síň, kde ve svém snění vládkyně, paní jejich spí, se těsná,
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
jí hrozné její líčí obležení,
že leká ji až křik a vřava děsná:
tak s údivem zrak otevřela ze sna
a zrak, jenž prohled, by zřel zmatek ten,
pochodně jeho světlem zasažen.
65
Jen představte si, žena v noční tmu ze spánku strašným snem že vytrhne se a mní, že vidí jakous příšeru, tak hrůznou, že až každý úd se třese, ký děs to! Ona v horším je však děse, neb vyrušena ze sna, jasně dosti zří, domnělý děs že je skutečností.
66
Úzkostí v skleslé duši na tisíc, jak pták, jenž právě zabit, se tu chvěje, zrak netroufá si hledět, a přec vstříc jí, očím hrůzné, pitvor kynou reje; ty stíny smýšlet mozek slabý spěje, jenž hněviv, že zrak světlu prchá plach, jej strašnějšími zjevy leká v tmách.
67
Na jejích prsou dál on dlaň svou maje — oh, v zeď z té sloně biti prakem tím! — snad cítí, srdce, bědný občan kraje, jak zraňuje se, zmítá zoufalstvím, tak bijíc, že dlaň jeho chví se s ním. Proň šílit víc, míň želet podnět jest to, způsobit průlom, vniknout v sladké město.
68
Jak polnice ret jeho zazvučel
svou výzvu zprv k plachému nepříteli;
390
391
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
tu z pláten brada, čistší nad jich běl,
se zvedne zvědět, proč ten vpád je smělý;
on pohybem jen němým jí to sdělí,
leč prosbami ho mocně tísní ona,
pod jakou barvou, proč to zlo jen koná.
69
Tak odpovídá: „Barva tvého líce, před kterou lilje hněvem bledší jest a před níž hanbou růže rdí se více, mluv za mne, sděl ti mojí lásky zvěst. Pod barvou tou jdu vzíti na ručest tvou nedobytnou tvrz: to vinou tvojí, neb oči tvé mým zrazují tě v boji.
70
Tak bráním se, můj chceš-li plísnit vpád; Tvá krása v léč tě spjala této noci, kde trpělivě musíš se mi vzdát, mně světa slast jsi, nemohu chtíč zmoci, já dobýt si jí toužil vší svou mocí, leč když ji ubil rozum s výčitkou, zas oživena skvělou krásou tvou.
71
Já zřím, co čin můj přinese zlých běd, já znám, co trnů zkvetlou růži chrání, já vím, že střežen žahadlem je med, vše to již napřed prolétlo mou skrání, leč chtíč je hluch a nedbá varování, on má jen oko, aby viděl vnadu, a co zří, laská proti všemu řádu!
72
Já uvažoval ve své duši strašně,
co strastí, hanby čin ten připraví,
1
nic nemůže však zdolat průchod vášně, ni divý chvat ji ztavit střemhlavý; vím, slzy žele že se dostaví, hlod, nepřátelství na smrt, prokletí, a přec chci jen v své hanby objetí."
73
To řka, zdvih meč svůj římský v mžiknutí, jenž jako sokol když se k nebi vznese, v prach tlače ptáčka stínem perutí, jenž hrozí mu, že umře, jestli hne se. Tak pod mečem tím Lukrécie v děse tu leží, vnímá, co on praví, tak, jak sokola když zvonky slyší pták:
74
„Lukrécie" — dí — „chci tě, slasti družku, ty nesvolíš-li, moci užiji, neb zamýšlím tě zhubit ve tvém lůžku, pak jakéhosi roba zabiji — ať s žitím tvým i čest tvá pomíjí! —, bych v mrtvou tvoji náruč potom dal ho řeknu, že jsem, když objalas jej, sklál ho.
75
Tak zbylému tu choti hanby znak vypálí všecky oči otevřené, tví příbuzní svůj klopit budou zrak, rod ztřísní ti bastardství bezejmenné a o tobě, z níž hanba jich se žene, a o poklesku tvém tu budou děti písničku ještě v pozdních dobách pěti.
76
Leč svolíš-li, tvůj přítel tajný jsem.
Ztaj vinu — pouhou myšlenkou se stává.
392
393
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
Když velikým jdem, dobrým za cílem, poklesek malý není v úkor práva. Otravná součást někdy též se dává ve zdravou směs; tak připraven-li lék, jed její ztrácí zhoubný účinek.
77
Nuž pro manžela svého a své děti
mou prosbu splň, jim nedej za jich věno tu hanbu, která nemá pro ně snětí, znectění, jež být nemůž zapomněno, to nad znak robství, kaz, s nímž narozeno je dítě, neb co na nás od zrození, kaz přírody je, k necti lidské není."
78
Tu s baziliška smrtícími hledy on zmlkne, v své se vztyčí postati, co ona obraz ctnosti, plna bědy, jak bílá laň, již sup v dráp uchvátí v poušti, kde žádný zákon neplatí, k hrubému zvěru, jenž práv nezná, úpí, jenž ke všemu krom chtíče svého tupý.
79
Než jak když světu hrozí mraku tíha, jenž černolící, v mhu skryl hor již tvar, z tmy útrob zemských tichý van se zdvíhá, jenž rozfoukne shluk temný těchto par a brání tím, by nespad jejicb zmar, tak její řeč přec zdrží mrzkou bouři: když Orfeus hrá, Pluto oči mhouří.
80
A přec, kot krutý, hraje si jen, zdá se, co v pevných drápech piští slabá myš,
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
na žalu jejím supí žádost pase,
vír hltající, ač je plný již;
v sluch její prosby bere, k srdci blíž
však nepouští; chtíč pláčem tvrdne ještě,
ač i ten mramor měkne pádem deště.
i 81
Zrak její prose, smutně upřený i v tah jeho tvrdý, v líce jeho pustá;
slov mírných příval smíšen se steny, čímž půvab její řeči jenom vzrůstá. Nemístně končí souvětí své zhusta I a prostřed věty žal řeč láme bednou,
' že dvakrát počne, než co řekne jednou.
82
Při všemocném ho zapřísahá Jově, rytířství, šlechtě, slibech přátelství, při slzách jar svých, lásce manželově, při svatém lidství, víře v nej dražší, při nebi, zemi ä jich moci vší, by v pohostinné lože se zas vrátil, za ctí šel, ne kam mrzký chtíč ho zchvátil.
I
83
Dí ona: „Nechtěj pohostinství moje tak černě splácet, jak sis usmyslil, a nekal toho, jenž ti pít dal, zdroje, to nenič, co pak spravit není sil. Než spustíš střelu, pusť ten zlý svůj cíl, to není lovec, kdo luk napjav na ni, | laň ubohou, kdy nevhodno to, raní.
Můj choť je druh tvůj, kvůli němu šetř mne, tys mocný — kvůli sobě opusť mě,
394
395
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
já slabá jsem — nechytej, neudeř mne, vzhled šidby nemáš, tedy nešid mě. Mé vzdechy jako vír chtí odbýt tě! Muž jestli kdy byl pohnut kvilem ženy, bud slzami ty mými, vzdechy, steny.
85
Ty všecky jako bouřné moře v skály v tvou bijí hrud, zkad hrozí zatracení, by změkčil ji ten pohyb neustálý, neb ve vodu i kameny se mění. Ó, nad kámen-li hrud tvá tvrdší není, mým pláčem změkni, soustrastí bud jatý. I kovovými soucit projde vraty.
86
Já Tarquina jsem zřela podobu;
vzals jeho tvář jen, bys ho ztupil spíš ?
K všem nebes vojům vznáším žalobu:
čest, knížecí mu jméno hanobíš.
Ty nejsi, co se zdáš, a jsi-li týž,
ty nezdáš se, co jsi, ne bůh a král,
neb král, jak bůh by při každém tu stál.
87
Co hanby má ti v stáří vykvésti, když hřích tvůj pučí, než čas jara tvého, té troufáš-li si, princ už, neřesti, co dovolíš si, král až budeš všeho ? Ó, pomni jen, ni robi nižádného nemohou smyti nerestného činu: zločiny králů nelze pohřbít v hlínu.
88
Jen ze strachu pak budeš milován, a obáváni z lásky vládci šťastní;
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
ty budeš stejnou vinou napadán, šetřiti musíš mrzkých pro čin vlastní, tož, nechť z té bázně, žár své zvůle zhasni, neb zrcadlo je kníže, škola, kniha, kde lid se učí, čte, kam hled svůj zdvíhá.
89
A chceš být školou, kde Chtíč učí, snad ? Má v hanbu takovou číst z tebe úvod ? Chceš zrcadlem být, kde má rozpoznat svolení k hříchu, bezpečný v tom průvod ? Chceš pro nečest být privilej a důvod ? Ne dlouhou slávu, chráníš hanbu svou a krásnou pověst činíš kuplířkou.
90
Máš moc ? Nuž, při tom, kdo ti dal ji v dlaně, zkroť v čistém srdci zvůli odbojnou, meč z pochvy netas, nepravosti bráně, byl na neřesti dán ti, kde jen jsou; jak knížecí chceš konat službu svou, až řekne mrzký hřích, že vzor tvůj zhlédl, že hřešit učil se a tys ho vedl ?
91
To divadlo si představ ošklivé, zřít sám, jak jiný páše tvoji vinu. Jen zřídka lidé vidí chyby své a stranicky svou smazávají špínu. Zřít svého bratra, řek bys: Hoden zhynu! Ó, v jakých nepravostech ti už tkvějí, kdo od vlastních vin zrak svůj odvracejí!
92
Jen k tobě, k tobě volám, ruce spínám, ne k žádosti, jež, nohsled, zve tě vpříč,
396
397
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
přej vznešenosti, vypuzené jinam, se vrátit, svodné myšlenky žeň pryč; pak úcta vrhne v žalář klamný chtíč a vilný zrak mhy zbaví, kalu všeho, bys zřel svůj stav a zželel se i mého."
93
„Již ustaň" — dí on, — „nezdolný můj proud se nevrací, leč vzdouvá překážkami, je světélku, ne ohni uhasnout a větrem šlehá ve větší jen plamy; ty malé bystré říčky, sladké samy, solnému králi platíce dluh denní, v tok přidají mu, chuť však nepozmění."
94
„Ty " — ona dí — „jsi moře, vládce, král, a hle, tu padá v proud tvůj beze hrází chtíč temný, nečest, hanba, nízký kal, chce v moře, krev tvou, špínou nalít zkázy. To malé zlo-li větší dobro zkazí, pak neroztek se v širém moři močál, leč oceán tvůj močálem být počal.
95
Pak z robů těch je král, a tys jich rob, tys vzácný snížen, nízcí došli výše, tys jejich život, oni jsou tvůj hrob, v jich hanbě chodíš, oni ve tvé pýše, ač menšího má větší pojmout spíše: neklesá cedr ke křovině žádné, leč nízké křoví u pat cedru vadne.
96
Tož myšlenek nech nízkých, stav tvůj zvlášť —" „Nic víc!" — dí on — „víc nechci slyšet, chutě
398
mé vzdej se lásce; ne-li, moci zášť, ne lásky dotyk, zedrat má tě krutě; až skončím to, s posměškem odnesu tě na sprosté lože nějakého sluhy, ať lotr ten a ty jste v hanbě druhy!"
97
To řka, on rázem světlo rozšlap mocí, neb chtíč a svit si na smrt protivní, když hanebnost v taj skryta slepé noci a nejmíň zřena, nejvíc krutost v ní. Vlk zchvátil plen, křik bědné ovce zní, až sněžným rounem jejím udušen, je na jejích rtech pohřben výkřik ten.
98
Neb nočním rouchem, které halí ji, kvil žalostný on zavře jí v té chvíli, tvář horkou chladě slzou nejčistší, již cudné oči ve strasti kdy lily. Ó, že chtíč ztřísnil lože sníh tak bílý! Ty skvrny kdyby pláč moh smyti zas, své lít by chtěla slzy stále s řas.
99
Leč ztratila, co nad žití má svoje, on získal, čeho zbavil by se rád, ten vynucený svazek nutí v boje, ten slasti mžik žal měsíců má stát, ten horký chtíč se zvrhá v zhrdy chlad. Skvost uloupen byl Čistotě tu tklivé, a Chtíč, ten lupič, chudší je než dříve.
100
Jak sokol syt, pes, jenž víc dostal jisti, čich jemný ztrativ nebo rychlý let,
399
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
když líně jen se dává za kořistí i                       a vzali smrtným hříchem povstání
neb pouští, za čím slast mu jinak spět, jí nesmrtnost a za pány jí dali
tak tu noc Tarquinu, když zkojen v sled: smrt živoucí a žal jen neustálý,
Zažitá kysnouc chuť, tak sladká dřív, což ve své tuše viděla již dříve,
chtíč hltá, jenž jen hltáním byl živ. leč nemohla jich zvůle stavit divé.
101
Ó, hlubší hřích, než jaký představit si myšlenka můž bědná, pojmout kuse! Zpitá se Žádost musí vydávit, než sobě ve tvář pozřít může v hnuse. Když pychne Chtíč, hlas nezdrží ho v kluse, ni uzda nemůž zkrotit let mu žhavý, až jako hřebec sebou sám se znaví.
105
S tou myšlenkou on plíží v noci tmu se, jatý vítěz, který získav ztratil, s tou ranou, již nic nezahojí mu, s tou jizvou stálou, nechť by léky platil, ve větším nechav bolu plen, jejž schvátil. Pod tíží jeho chtíče ona hyne a břímě nese on své mysli vinné.
102
Pak bezbarvou a vpadlou, zhublou líc, zrak těžký, čelo svrasklé, bez vší síly, jde Žádost bědná, slabá, litujíc, a boháč-žebrák nad úpadkem kvílí. Chtíč se Ctností se v boj dá v bujné chvíli, když tělo pychne; když však slabo z vojny, za odpuštění prosí viník zbojný.
103
Tak hříšnému se děje pánu Říma, jenž za koncem tím spěl tak horce sám; ted proti sobě samému soud hřímá, že v hanbě stojí k věků dálavám, ba znectěn krásný duše jeho chrám, k jehožto troskám starostí dav táhne, jak znectěné je kněžně, zvědět prahne.
104
Ta dí, že strhli její poddaní jí v podlé vzpouře posvěcené valy
400
106
Jak pes, jenž krad, se smutně krade tich, jak ovečka mdlá ona v muce leží, on nenávidí sebe pro svůj hřích, zoufale ona nehty rve pleť svěží, on strachem z viny potě se, mdlý běží; co ona v loži volá tu v noc dusnou, on proklíná svou zniklou slast, ted hnusnou.
107
On odchází ztad, smutný konvertit, je vyvrženec, ona bez naděje, on v chvatu svém zřít touží jitra svit, dne nespatřit už víc si ona přeje: „Noc" — dí — „vin skrýše, den však zjevuje je a ctné mé oči nemají v tom cviku, jak přetvářkou hřích halit do pláštíku.
108
Ty myslí jen, že každý spatří zrak tu hanbu, kterou na sobě zří ony,
401
ZNEUCTĚNÍ LUKRĚC1E
ZNEUCTĚNÍLUKRÉC1E
a proto skrýt by dál se chtěly v mrak, by.jejich hřích tmy ukrývaly clony, neb ony zradí pláčem jej a sklony a vryjí, jak když voda ocel sžírá, v mou tvář, co hanby zoufalé mě svírá."
ten život čistý, nej vyšší ten čár, než dostihne mdlý polední své mety, a na pochod žeň par tak husté čety, že v jejich prachu zajde světla moc již v poledne a bude stálá noc!
109
Pak proklíná zas odpočinek, klid a prosí, by zrak skryla slepců blána, své budí srdce, v hrud se počnouc bít, by vzlétlo odtud tam, kde uchystána tak čisté mysli čistější snad schrána. Sílená, v duši muk až po okraj, tak neviděný klne noci taj :
110
„Ó Noci, pekla obraze, běd věno, ty černá kniho, kam se hanba psává, ty vražd a tragédií temná scéno, chaose hříchu, chůvo viny pravá, kuplířko slepá, necti skrýše tmavá, ty sluji smrti, spiklenko, jež tmou s násilím šeptáš, němou se zradou!
111
Ó prokletá a mlžná, parná Noci,
když nenápravný pád můj vinou tvojí, na jitřní zář se vrhni s mlh svých mocí, stroj s obvyklým se Času během k boji, neb svolíš-li, by slunce došlo svojí přec výše, spleť mu kolem hlavy zlaté, než půjde v lože, mraky jedovaté!
112
Vzduch jitřní nakaz hnilobou svých par, ať otráví svým dechem, svými rety
402
113
Být Tarquin Nocí, jak je Noci syn, i stříbrnou by kněžnu stopil v kale a ztřísnil by děv jejích třpytných klín, že nezřely by z ňader Noci vmále; tak společníky měla bych v svém žale, a soudruha mít v hoři, hoře léčí, jak poutníci když pouť si krátí řečí.
114
Já nemám však, kdo se mnou uzardíval by v líci se, páž zkřížil, skláněl něm svou hlavu s mou, své čelo, hanbu skrýval, leč sama, sama jsem tu v trudu svém, stříbrným deštěm svlažujíc jen zem, v řeč mísíc pláč a ston, jenž prchající je bědný pomník strasti trvající.
115
Ó Noci, ty par zhoubných plná peci, ó, nedej, aby žárlivý zřel Den tvář pod pláštěm tvým, jenž vše halí věci, jak s trýzní hanby leží zde, muk plen! Dál na svém místě tmavém zůstaň jen, ať viny vše, jež zrozeny v tvém klíně, i pohřbeny jsou rovněž ve tvém stíně!
116
Ó, nenech Dnem mne klevetivým rvát! Jak v čelo vryt mi, objeví svit denní
403
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
ten čistoty mé sladké bědný pád, bezbožné slibů svatých porušení, ba nevzdělanec, který schopen není ni číst, co psáno do učených knih, můj hnusný přečin zjistí v hledech mých.
117
Konejšíc dítě, vyprávět mou zvěst mu bude chůva, Tarquina je jménem plačící strašit; řečník v řeč svou vplést popili k zdobě Tarquina i s plenem; při stole pěvci, na kvas přistrojeném, vše zajmou písní, v níž má nečest, vina, jak Tarquin znectil mne, já Collatina.
118
Nechť Collatinu aspoň zůstane mé jméno čisté, bez skvrn násilí; když do lidských se řečí dostane, i jeho kořen že je prohnilý — ač nevinen, tak by ho tupili —, to zřejmé je, když jsem tak pohaněna, jak že jsem dosud byla věrná žena.
119
ó tajná hanbo! Kale, jenž jsi skryt! Ó necítěná necti, skrytá ráno! Znak potupy v tvář Collatina vryt a Tarquin může čisti, co tam psáno : že v boji nezraněn, leč v míru ano. Ó žel, co chodí s takou hanbou lidí, již oni ne, však ten, kdo dal ji, vidí!
120
Tvá byla-li jsem, Collatine, čest, mne připravila o ni krutá síla.
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
Jsem včela-trubec, med můj ztracen jest a z letního nic nezbylo mi díla, vše zloděj vybral, mrzkost vyloupila. V tvůj sladký úl se vkradla vosa bludná, med sajíc, jejž tvá včela střehla cudná.
121
A přec jsem vinna, že se čest tvá hroutí; leč pro čest tvou jen přijala jsem jej, od tebe přišel, jak ho odmítnouti ? Neb jednat příkře, bylo znectít jej. A pak, vždyť děl, že mdloba jala jej, a mluvil ctnostně: kde by víra slábla, když ctnost je v ústech takového dábla ?!
122
Proč červ by vkrást se v panenský měl květ, kukačky v hnízdech vrabčích roztahovat, v zdroj čistý pouštět želvy rmutný jed, chtíč krutý v hrud se ušlechtilou schovat neb král svůj vlastní příkaz porušovat ? Leč nic tak není dokonalých krás, by neztřísnil to jakýs rmut a kaz.
123
Kmet, který střádá zlata hromady, má jenom dnu a křeče, těla trýzeň, zrak sotva schopen zřít ty poklady, jak Tantal sedí, jehož trápí žízeň, a ladem leží práce jeho sklizeň, neb ziskem nemoh ničeho víc dojít než muk, že zisk mu nemůž bolest zhojit.
124
Tak zisk má, kdy mu není k prospěchu, pak nechá jej své mládi jaroleté,
404
405
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
jež v pychu svém jej zmarní v pospěchu: sláb otec byl, je pro bujnost sil hněte zas, štěstí držet žehnané i kleté! Ta sladkost, po níž prahnem, zhořkne všem v témž okamžiku, kdy ji svojí zvem.
125
Na něžnou vesnu čeká větru hněv, nezdravá roste změť, kde vzácné kvítí, zmij syčí tam, kde sladký ptáků zpěv, co vypěstí ctnost, nepravost to chytí: nic není tu, co za své mužem míti, co Příležitost zlá, když s tím se schází, bud nezničí, neb v ceně nepokazí.
126
Ó, jak jsi vinna, Příležitosti! Tos ty, co zrádců vykonáváš zradu, ty vlka zveš, kde jehně kořistí, ty určíš čas, kde zlo se chystá k vpádu, tys proti právu, rozumu a řádu a v šeré cele tvé, kde skryt i tuše, Hřích sedí, lapá táhnoucí kol duše.
127
Vestálku svedeš zrušit slib a ctnost, ty dmýcháš v žár, když taje cudnost pevná, ty vraždíš věrnost, škrtíš poctivost, ty podlý štváči, kuplířko ty zjevná, čest pleješ, sázíš utrhání hněvná, ty násilnice, zrado, zlodějko, tvůj med se mění ve žluč, slast tvá v zlo!
128
Tvůj tajný ples se hanbou zřejmou stane, tvůj skrytý hod se mění v zjevný půst,
406
tvé libé názvy v jméno oškubané, tvůj sladký jazyk v hořkou peluň úst, tvých marností klam trvání je pust. Tož když tak zlá jsi, Příležitosti, proč tolik jich tě hledá s žádostí ?
129
Kdy budeš skromných prosebníků druhem a povedeš je, kde jim vyhoví ? Kdy chvíli konce v zápasu dáš tuhém neb volnost duši, spjaté okovy ř Kdy léku chorým, trudným pohovy ? Hle, chromí, slepí, bední! Marně ti však volají tě, Příležitosti!
130
Mře nemocný, co lékaře jal sen, lká sirotek, co utiskovač hýří, soud hodokvasí, co zní vdovy sten, úřad se baví, co se mor dál šíří. Kdy nemáš pro čin, který k dobru míří! Na zášť, lup, zradu, vraždu kyn tvůj káže tvé hříšné chvíli čekat jak jich páže.
131
Když Čest a Ctnost cos chtějí z rukou tvých, jim v cestu tisíc překážek se tlačí, tvou pomoc platí; nic však nedá Hřích, jde s prázdnou jenom, tobě však to stačí a vyslechneš a splníš, co jen ráčí. Můj Collatin by byl sem přišel asi jak Tarquin dnes, ty však ho zdržela jsi.
132
Vinna jsi vraždou, vinna krádeží, vinna jsi křivou přísahou a svodem,
407
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
vinna jsi zradou, podvodem a lží, vinna jsi smilstvem, které hnusu brodem, a spoluvinna sklonů svojich plodem na všem, co spácháno a spáchá zlého se od stvoření po zmar světa všeho!
133
Ty zrůdný Čase, hnusné Noci druhu, ty posle rychlý chmurné pro starosti, sžírači jar, v němž klamná slast má sluhu, vin soumare, běd vrube, léčko ctnosti, ty pěstíš vše i vraždíš, co svět hostí, nuž slyš mne, Čase zhoubný, zlý svým kynem: když s hříchem mým, bud i mou smrtí vinen!
134
Proč Příležitost, tvoje služka, lstně mi vzala tu, již pro klid dals mi, dobu, mé štěstí zničila a s bídou mě sepjala, která nemá konce, hrobu ? Tvá povinnost je soků mírnit zlobu, omyly sžírat, které názor množí, ne věno brati poctivému loži.
135
Svár králů smířit sláva času přec, odkrývat šalbu, pravdu přivést k moci, vtiskati pečeť věku v starou věc, buditi jitro, vodit stráže noci, křivditi křivdám práva' ku pomoci, bořiti pyšné stavby, jak věk běží, a prachem ztřísnit lesk jim zlatých věží.
136
V pomníky hrdé červům dělat rýhy, živiti zkázou věcí nepaměť,
408
pošpinit, měnit v písmě staré knihy, rvát s křídel starých havranů per změť, dub starý sušit, laskat mladou sněť, v soch dávných ocel tepanou zmar vnésti a točit vratkým kruhem kola štěstí.
137
Ukázat bábě dcery její dcery, učinit z děcka muže, z muže dítě, zabiti tygra vraždícího zvěry, lva, jednorožce krotit ostražitě, lsti smát se, která lapena v své sítě, osením těšit ty, kdož ořou zemi, a balvan ničit vody krůpějemi.
138
Proč na své pouti konáš zločiny, když nesmíš zpět a spravit, co se stalo ? Mžik navrátit jen věku jediný, na tisíc přátel by ti získávalo, rozum, kdo poučí špatným, by to dalo! Ó, děsné noci hodinu jen zpět, a zabráním tvé zkáze, bouři běd!
Ty vytrvalý sluho věčnosti,
neštěstím jakýms zdrž spěch Tarquina,
co lze jen, smysli, nad vše krajnosti,
ať kletbou noc tu, zločin proklíná,
ať v děsu zrak v stín příšer upíná;
myšlenka na to, co tu spáchal, lesa
keř každý změň mu v hrůznou postať běsa.
140
Ruš jeho klid mu vírem neklidným, trýzni ho steny v lůžku jeho stále,
409
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
dař žalostným ho neštěstím jen vším, by úpěl, ty však neslituj se, dále jej srdci kamenuj, jež rovna skále; nechť vlídné ženy vlídnosti se zhostí, rvou nad tygřice ho v své ukrutnosti!
141
Dej čas mu, by rval vlnité si vlasy, dej čas mu, by sám proti sobě hřměl, dej čas mu zoufat, že čas nemá spásy, dej čas mu žít jak rob a vyvrhel, dej čas mu, by jíst po žebrácích šel, a čas, by zřel, jak jím i žebrák zhrdá a zhrdaná dát nechce sousta tvrdá.
142
Dej čas mu zřít, jak každý druh je sok, jak smát se mu jdou blázni rozpustilí, dej čas mu poznat vleklý času krok za času strasti, jak však letí, pílí čas bláznovství a jeho kratochvílí, a dej, ať nesmazatelný hřích jeho lkát čas má, zle jak užil času svého.
143
Ty zla i dobra ochránce, ó Čase,
tys ved ho k zlu; jak proklít ho, mi zjev, ať zděšen vlastním stínem v útěk dá se, sám chce se stále zabít, k sobě hněv. Tak bídná dlaň tak bídnou prolej krev! Neb kdo by chtěl v tak nízké službě stát, tak nízkého by lotra měl být kat ?
144
Tím sprostší je, že ač syn králův přec, svou naděj tupí skutky zvrhlých mravů;
čím větší muž je, tím je větší věc, jež zášť naň shrne, neb mu zjedná slávu. Má nejvíc hanby, nejvyšší kdo v stavu. V mrak skrytý měsíc pohřeší se vezdy, leč jak chtí, mohou skrýt se malé hvězdy.
145
Nechť vrána v bahně černá křídla koupá, když vzletí, není na ní znát kal ten, leč když v ten močál sněžná labuť stoupá, je stříbrný prach její potřísněn; noc bědný rob je, král je slavný den; nevšímán komár, leť si tak či tak, leč orly nést se vidí každý zrak.
146
Pryč, planá slova, služky bláznů, pryč, rozhodčí slabí, zvuky marných vzmachů! Spíš umění se školské na vás cvič a mluvkům služte v prázdni při jich tlachu, klientů hajte, již se chvějí v strachu, pro mne to jenom prázdnou slámu mlátit, když zákon žádný nemá pro mne platit!
147
Nadarmo kinu Příležitosti, Tarquinu, Času, bezútešné Noci, nadarmo se svou hanbou vedu při, nadarmo zhrdám posměšků svých mocí, práv nedá slov mi dým, je bez pomoci. Jen jedinou je pro mne spásnou cenou: tu nechat téci krev svou poskvrněnou.
148
Proč, bědná ruko, chvíš se na tu zvěst ? Za čest měj shladit se mne rmut ten velký,
410
411
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
neb zemru-li, má v tobě žít má čest; mně žít-li, v necti do žití jsi délky. Své nemohla-lis bránit velitelky, vtít škůdci jejímu ses bála škráb, sebe i ji, jež poddala se, zab!"
149
S tím zvedla se ze zcuchaného lože, by zoufalou zbraň smrtnou našla v mih, leč jatkami dům není — nikde nože, jenž východ zvětšil by, jímž dech by zdvih se její víc a zmizel v oblacích, jak Etny kouř vzduch stráví nebes báně neb dým se ztrácí z vypálené zbraně.
150
„Nadarmo" — dí — „já toužím skončit v mžiku nešťastný život šťastným prostředkem; smrt lekala mne, když zved Tarquin dýku, a přec nůž hledám za týmž účelem; leČ bojíc se, já věrna byla jsem; a jsem i ted — ne, ne, již marný kvil, o věrnost mou mne Tarquin připravil.
151
Ó, vše, proč žít jsem chtěla, je to tam, tož nemám, proč se člověk umřít bojí; kal shlazujíc ten smrtí, aspoň dám cti odznak ještě potupnému kroji a mroucí život živé necti svojí — oh, co to plátno, skvost-li zloděj vzal, nevinnou pálit skřínku, kde dřív plál! ?
152
Ne, Collatine, nemáš jed ten pít, jenž v porušené věrnosti se skrývá,
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
tak nechci věrné lásce ukřivdit,
by tišila tě přísaha má křivá;
tak bastardská sněť nesmí zůstat živa
ni chlubit se, kdo kmen ti zkazil v svodu,
žes něhyplný otec jeho plodu.
| i S úsměvem nemá v taji myslit na to
| ni s kumpány se smát, žes ve trudu,
ty však máš zvědět, za mrzké že zlato tvůj nevzal skvost, leč ukrad v záludu; jsem ještě paní svého osudu i a chyby své si nikdy neprominu,
| až smrtí splatím vynucenou vinu.
Otrávit nechci hanbou tě, ni larvou svou chybu halit ve výmluvy ladné, tu černou půdu hříchu líčit barvou, bych skryla pravdu, neřest noci zrádné; vše povím, z očí stavidel mých padne, jak když se bystřen řítí v horský kout, by čistil kalnou zvěst mou, čistý proud."
155
S tím filomela ukončila lkáni, lahodný tlukot noční strasti své; a vážná noc se zvolna, smutně sklání v tmu podsvětí; hle, jitro nachové všem dává světlo, kdo mít chtějí je, leč sebe zřít se stydí Lukrécie a přeje si, ať dále noc ji skryje.
156
Skulinkou každou zvídat vkrad se den, a jak by hledal ji, jež dlí tu v pláči;
412
413
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
dí ona vzdechem: „Ó, proč pátráš jen, ty oko očí, oknem ? Nehled radši! Tvůj svit zrak dráždi tam, kde dřímou spáči, mně nespaluj však prudkým světlem čela, to místo dne noc učinila stmělá!"
157
Tak vším se jenom trýzní, kolem zříc, neb pravý bol jak dítě vrtošivý, jež dá-li v křik se, neztiší ho nic, žal starý spíš než nový snesou čivy; ten časem tiší se a druhý divý jak plavec špatný hází rukou, nohou a tone i s tou námahou svou mnohou.
158
Tak potopena ona v strasti moře má se vším hovor, co zří její hled, a k sobě všecko přirovnává hoře a vše jí sílu obnovuje běd; jak jedno zmizí, druhé je tu hned; ted její žal je něm a nemá slova, ted šílen zas až příliš řeči snová.
159
Ples jitřní malých ptáků, jenž ted zní, jí k šílenství až bouří vzdechy její, neb radost hledá často soužení, leč smutný zabit ve veselých reji. Žal se žalem se druží nejraději a pravému lze hoři uleviti, jen když s ním hoře podobné mu cítí.
160
Mře dvakrát tonoucí, když vidí břeh, desetkrát lačný, chléb-li nedaleký,
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
když hled zří mast, víc pálí rány žeh, bpl bědný bolí nejvíc, dáš-li léky; žal hluboký, to proud je tiché řeky, jež zastavena zatopí břeh vráz; žal, jenž se dráždí, nezná řád ni hráz.
161
Dí ona: „Ptáci plesní, pohřběte své zpěvy v duté opeřené hrudi, pro sluch můj hluší, němí, zmlkněte, má neklidná strast nechce, co v klid pudí veselých nezve paní, jež se trudí! Radostným neste něžné zvuky svoje, jen ticho hoři k slzám vítáno je.
162
„Pojd, filomelo, zpíváš o násilí, háj smutný bud ti zcuchaný můj vlas, jak zem když pláče, co tvé hoře kvílí, s tvým každým tónem lít chci slzu s řas a těžkým stenem provázet tvůj hlas; já o Tarquinu bzučet budu temně, ty o Thereu pět, víc vloh než ve mně.
163
A co hrud o trn drásat budeš sobě, by bděl tvůj prudký bol, já nebožák zas proti srdci, rovnat chtíc se tobě, nůž ostrý zvednu, by se lek můj zrak, a srdce zemře, ten-li mžikne pak. To, jako hmat když vládne na nástroji, na pravý kvil nám srdce struny spojí.
164
A že zpěv, bědné ptáče, neloudíš,
když den, jak v studu, že by zřel tě hled,
414
415
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
kdes, daleko cest, temnou pustou tiš, jež nezná palný žár ni chladu led, si nájdem a tam smutné budem pět zvířatům písně, až z nich krutost vyjde: bud mírná zvěř, když zvířata jsou lidé!"
165
Jak splašená laň stojí, neví ted,
kterým má směrem divě prchat v klestu, neb ten, kdo sevřen v labyrintu spleť, nemůže najít východ, pravou cestu, tak ona sama v sobě v boji jest tu, zda žít, či mřít, co lepší je v tom kruhu, kdy život znectěn, u hanby smrt v dluhu.
166
„Zabít se sama" — dí — „ach, což to jest než s tělem svým i duši ztřísnit vkrátku ? Kdo ztratí půl jen, snazší mu to nést než těm, jimž všecko pohlceno v zmatku. Jak necitelný záměr jímá matku dvou dětí sladkých, jež, když jedno zchladne, chce druhé zabít a radš nemít žádné!
167
Mé tělo či má duše víc mne víže, když bylo čisté, ona božské dílo ? A co mi z toho v lásce stálo blíže, když pro nebe a chotě obé bylo ? Ach, sloupni sosně kůrů — co tu zbylo, vše zvadne, zajde, šťáva, listí stinné, a tak má duše bez těla též zhyne.
168
Dům její zničen, její klid ten tam, rozbity hradby jejím nepřítelem,
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
zneuctěn, zpleněn její svatý chrám a sevřen strašně hanbou s drzým čelem, nuž nebud zváno bezbožností, s želem když v znectěné zdi otvor prolomím, bych vyvedla svou duši z děsu jím.
169
Leč umřít nechci dřív, než choť můj znal by předčasné mé smrti příčinu, by v hodince mé pomstu přísahal svou tomu, jenž mi dech vzal, zlosynu. Krev zkaženou zůstavím Tarquinu: jím poskvrněna, bud mu odkaz můj a v kšaftu mém to právo jeho stůj.
170
Čest zůstavím svou noži, jehož břit mé tělo zraní, nectí pošlapané. Čest znectěný je život odpravit, ta bude žít, až on se mrtvým stane, tak z popela mé hanby čest má vstane, v své smrti vraždím to, co posměch plodí, až umře hanba, čest se znovu zrodí.
171
Ty, choti, jehož ztratila jsem skvost, co zůstavím, ó drahý, v kšaftu tobě ? Tvou pýchou, milý, bud má rozhodnost a po tom vzoru pomsti se v své zlobě. Jak na Tarquina, ve mně přečti sobě! Já, druh tvůj, vraždím sebe, tvého škůdce, a pro mne ty tak Tarquina dař, svůdce.
172
Ten krátký přehled činím v kšaftu svém: mou duši, tělo nebesům a zemi,
416
417
ZNEUCTĚNÍ LUKRĚCIĚ
mou rozhodnost, můj choti, ty si vem, mou čest měj nůž, jenž tělo probodne mi, mou hanbu ten, kdo mezi zdmi vzal těmi můj lesk, a vši mou dobrou pověst ti, kdo chtí mě chovat v čestné paměti.
173
Ty, Collatine, kšaft máš provésti; jak klesla jsem, když to máš konat, sud! Má krev kal smyje zla a neřesti, můj krásný skon tu žití shladí rmuť. Neslábni, slabé srdce, rci: Tak bud! Vzdej ruce se, ta nedá ti dál tlouci a zvítězíte obě, obě mroucí!"
174
Když smyslila tak smutně žití skon a perlu z očí vytřela si dlaní, chraplavě, hlasem, v kterém není tón, svou volá dívku, jež hned spěchá k paní: povinnost letí myšlenky jak vláni. A líce Lukrécie dívce zdají se zimní luh, kde sluncem sněhy tají.
175
Pokorně dává paní dobré jitro,
hlas tichý, znak to skromné povahy,
a smutně zří, jak paní trud pad v nitro,
neb v tváři její bol je neblahý,
leč zeptati se nemá odvahy,
proč ta dvě slunce její skryta mrakem
a krásná líc se smáčí v hoři jakém.
176
Leč jak zem pláče, slunce zapadne-li, a každý květ jak oko, slza v něm,
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
tak právě počal slzí tok se vřelý v zrak Hnout dívce, hnuté soucitem k své velitelce, krásným k sluncím těm, jimž slané moře zháší světla moc, což dívku v pláč zve jako rosnou noc.
177
Tak hezkou chvíli hezké stály tu
ze sloně sochy, jež proud v studny lijí; ta právem pláče, druhá důvodu sic nemá, ale pláče v sympatii. Rod ženský rád se často pláčem zpíjí. A samy trýzní pro jiných se muka a bud jim tone zrak, neb srdce puká.
178
Neb z mramoru jsou muži, ženy z vosku, tož utvářejí se, jak mramor chce, podlehnou slabé, vliv se cizích mozků lstí, chytrostí a mocí vtiskne v ně. Tož nevizte v nich zla jich původce, zlo nelze ženám přičítati víc než vosku, kam se vtiskla dábla líc.
179
Je něha jejich pěkná rovná pláň a malým červům všem je otevřenou; v mužích spí šelmy, skryty v slují tmáň, jež v nich se jako v pustém hvozdě klenou, i prášek zřít však křišťálovou stěnou; co muž hřích halí v smělých hledů říze, v žen bědné tváři chyby čteš jak v knize.
180
Ne, neobviňuj nikdo zvadlý květ, klň drsné zimě pro květ zahubený,
418
419
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
co zničeno, ne — ničitel bud klet, ten hanby hoden. 0 kéž bědné ženy se netupí, že tolik zneuctěny jsou muži; ti jen, pyšní, nechť se viní, že slabou ženu služkou hanby činí.
„Ó, mlč!" — dí Lukrécie — „kdybych směla
to opáčit, bol nezmenší to již,
neb je to víc, než slovy vypovíš,
a peklem zvát je tuto trýzeň strohou,
když cítíš víc, než povědět rty mohou.
181
Na Lukrécii příklad zříti jest; když přepadena byla v nočním tmavu hrozící smrtí, hanbou, jež by snést se mohla tím snad na mužovu hlavu, tak nebezpečno odpor klást v tom stavu, že smrtným strachem jak by ztuhla celá — a mrtvého kdo nemůž zprznit těla ?
185
Jdi, přines papír, čerň mi, péro v mžik, ne, mám to tady, ušetř sobě práce. Co říc' mám ? Zařiď, jeden služebník ať mého muže přichystá se krátce, list psát chci choti, jenž můj drahý vládce; ať pospíší jej odnést bez meškání, věc žádá spěchu, a hned bude psaní."
182
Tu Lukrécie, něhou hnuta měkkou, k té dívce, jež jak obraz jejích běd, „Mé děvče" — děla — „z kterých příčin tekou ty slzy, jež zřím přes tvář tvoji spět ? Pro mne-li pláčeš, pro můj trud a hnět, věz, dobré dítě, to mne málo zjasní, pláč kdyby pomoh, stačil by můj vlastní.
186
Pryč dívka; ona hotoví se psát,
zprv nad papírem kroužíc perem matně.
Bol s myšlenkou se počnou křížkovat,
co napíše vtip, vůle škrtá chvatně:
to hledané, to hrubě zní a špatně
a nápady tak tlačí se jí divé
jak lidí dav, kdo do vrat vejde dříve.
183
Leč rci mi, kdypak" — tu se zarazila a se stonem pak — „Tarquin odešel ?" „Než vstala jsem" — dí na to dívka milá „já nedbalostí línou vinna, žel, leč by se poklesek tak omýt směl: já procitla dřív než den bílý sám, a než jsem vstala, Tarquin byl ten tam.
184
Než, paní, smí-li služka být tak smělá, ptát chtěla by se, zvědět vaši tíž."
420
187
Konečně počne takto: „Choti ctný nehodné ženy, jež tě zdraví — blahý zdar tobě! A pak rač z té příčiny, svou Lukrécii chceš-li zřít kdy, drahý, si pospíšit a přijít ke mně záhy. To v našem psáno domě, žal jenž chová. Mé hoře dlouhé, byť i krátká slova."
Pak svého hoře sbalí zvěst tu, stín kde určitý se neurčitě hlásí;
421
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIB
ZNEUCTĚNÍ LUKRĚCIE
z té krátké zprávy pozná Collatin bol její, ne však, jaký bol to asi; to odhaliti jemu netroufá si, by nevinil jí z toho ve mžik prvý, než omluvy své zbarví vlastní krví.
list přijme, „ano" neřekne ni „ne" a nevinný nach v tváři, letí pak. Leč ti, jimž prsa svírá viny tlak, se bojí, že to zrak zří všechněch lidí, a ona mní, že její hanbu vidí.
189
Pak střádá také city bolu sobě, by vydala je, až on uslyší ji, až vzdechy, stony, slzy budou k zdobě té její necti a tak lépe smyjí z ní podezření, svět-li očerní ji; tož poskvrnit tím nechtěla své psaní, až místo slov čin promluvil lip za ni.
193
Rob ubožák! Ví Bůh, že zaražen jen z nedostatku ducha, z nesmelosti. Tak prosté duše jeví úctu jen, že skutky mluví; druzí s odvážností spěch přislíbí, leč pak — je času dosti. Tož sluha, přešlých dob těch vzorek pravý, ctný pohled dal, ne slovo do zástavy.
190
Zřít smutné steny více dojímá než slyšet o nich; sluchu vykládaje, zrak líčí scénu, jež se před ním hrá, jak každá část tu roli žalu hraje. Co slyšíme, část bolu nevelká je; vír mělký hlučí nad hluboké moře, a odváto slov větrem, mizí hoře.
194
Že v službě hořel, vznítil bázeň v ní a ohněm rudým žhnuly obou líce; že rdí se pro svod princův, ona mní a pozorně naň patřila, též rdíc se, ten její hled však zmát ho ještě více; čím zřela víc, tím plál on krvavěji, a tím víc mnila, že zná skvrnu její.
191
195
List zapečetěn, větou skončen tou: „Pro mého chotě, spěšně do Ardeje!" Již posel čeká s tváří pochmurnou, list ona dá mu, kážíc, ať s ním spěje jak tažný pták, než severní van věje; spěch nad spěch sejí líným, zvolným zdá: bol krajní letu krajního si ždá.
192
í
'i
Prostáček sluha nízko kloní se, a rdě se před ní, upíná k ní zrak;
Ted stále myslí, kdy se vrátí zase, a přec rob věrný vyšel sotva ven, čas k nesnesení dlouhý jí ted zdá se, neb starý už i pláč a vzdech a sten; tak bolem bol, ston stonem unaven, že chvíli nedá nářkům zníti dál a nový výraz hledá pro svůj žal.
196
Tu vzpomíná si, kde ten obraz visí, jenž představuje Priamovu Tróji,
422
423
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
kam řecké vojsko všecko táhlo kdysi a pro Helenu zničit ji se strojí, Iliu hrozíc, jež až v oblak stojí a jež tak malíř v díle podal svěže, že nebe, mníš, se sklání líbat věže.
197
Zde tisícerým žalným věcem dal um, z přírody smích, bezživotné žití: lesk suchých kapek slzami se zdál, jež nad zabitým chotěm ženě liti; krev rudá, kde boj líčen, kouří, svítí a mroucích zrak plál v svitech popelavých jak zhaslé mroucí uhly v nocech tmavých.
198
Zde můžete zřít v práci pionýra, jak pot jej smáčí a jak třísní prach, a z věží trojských, jak by vskutku, zírá zrak mužů střílnami, jež ve stěnách, na řecké vojsko dole, málo blah, a v díle tvůrce všeho byl tak dbalý, že smutek zřel jsi i v těch očích z dáli.
199
Na velitelích vděk a vznešenost jste mohli zřít plát rysy vítěznými, v jinoších křepkost, sílu, obratnost a tu tam vmísil malíř mezi nimi i bledé skety s kroky třeslavými, již selským babám rovni v obličeji, že přísahal jsi: třesou se a chvějí.
200
A Ajax, Ulysses! Ó, jaký to um ve výrazu rysů jich se jeví!
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
Tvář každá značí srdce každého, z jich tváří pozná ráz jich, kdo ho neví: Ajantu v očích hoří vztek a hněvy, leč mírný hled, jejž Ulyssovi vkládá, toť rozvaha, úsměvná sebevláda.
201
Tu řečnit Nestora moh spatřit zrak, jak vzněcoval by Řeky do útoku, a rukou činit gesta vážná tak, že klam to, rozkoš pozornému oku. Za řeči vous mu v stříbrném svém toku se zdvíhal, padal a dech, jeho rtům jenž unik tenký, kroužil k nebesům.
202
Kol něho tíseň zevlujících tváří, jak jeho řeč by hltal jejich kruh; vše naslouchá, leč různý ples v nich září, jak nymfa jakás když jim vábí sluch; ti výš, ti níž, a tak plál mistrův duch, že hlavy mnohých, skoro vzadu v malbě, jak zvedaly by výš se k oka šalbě.
203
Ten opřel ruku o druhého hlavu, stín ucha cizího mu přes nos hrál, ten tlačen, zrudlý, zpět se vzpíral v davu, co jiný dušen, křičet, lát se zdál, a výraz hněvu tak jim v tvářích plál, že Nestorových neztratit slov zlatých, jak do šrůtek by dát se chtěli vzňatých.
204
To práce velké fantasie byla, a přirozený, jistý byl tu klam;
424
425
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
tak stálo tu jen kopí za Achilla, je svírala dlaň v zbroji, on však sám byl neviděn, krom zraku duše, tam; jen noha, líce, hlava, ruka v zbroji, a celek měl jsi v představě zřít svojí.
205
A z hradeb těžce obležené Tróje, když jejich naděj, Hektor, táhl v boj, trojanských matek s plesem zřely roje, jak synkové jich třímou zářnou zbroj, a s nadějí i gest zřít nepokoj, že zdá se: plesem kmitá strach, tíž stesku, jak zářnou věc když skvrna kalí v lesku.
206
A od dardanských břehů, boj kde plný, k simojským třtinám rudé krve lét proud bitvy na obraz a jeho vlny se vzdouvaly a táhly řadou vpřed, by zlomivše se o břeh, couvly zpět, až s větší řadou spojivše se v běhu, svou pěnou stříkly k simojskému břehu.
207
K té malbě došla Lukrécie ted, by našla tvář, kde strast se zračí celá. Zří: žal se vtisk tu v mnohé tváře pleť, leč žádné tu, kde celá strast by dlela, až zoufající Hekubu pak zřela, jak starý zrak pne na Priama, s mnohou jenž ranou leží pod Pyrrhovou nohou.
208
V ní malíř umný celou bolest stih, krás, času trosk'^ vládu strasti jevě,
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
tvář její plna vrásek je a rýh, nic nezbylo, co patřilo kdys děvě, krev modrá v každé zčernala jí cévě, zdroj vysch, jenž tek v ty žíly zkornatělé, zde uvězněn byl život v mrtvém těle.
209
Na smutný stín ten Lukrécie zříc, své strasti za vzor dává bábin žal, jíž k věrnosti už neschází tu nic než pláč a křik, by vrahy proklínal; vždyť malíř nebyl bůh, by to jí dal, leč Lukrécie křivdu zří v tom, kaz, že taký dal jí bol a nedal hlas.
210
,,Ty nástroji" — dí — „bědný, beze zvuku, chci pět tvé hoře lkajícím svým rtem, lít lék v ran toho Priama zde muku, proklínat Pyrrha, jenž ho postih zlem, slzami hasit požár v městě tvém a vyloupat svým nožem hněvné oči všem Řekům, kteří proti sobě sočí.
211
Ukaž mi děvku, pro niž je ten svár, ať rozedni jí nehty její vnady! Tvůj, Paride, ty blázne, chtíče žár vnes do hořící Tróje tíhu vády, tvůj zrak plam vznítil, jenž ted hoří tady, a pro přečin tvých očí v Tróji zde ted otec, syn a máť i dcera mře.
212
Proč soukromá slast něčí měla stát by veřejnou se zkázou všemu městu ?
426
427
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
Kéž hřích, sám spáchán, sám by také pad na hlavu toho, jenž jak viník kles tu! Nevinní budte prosti hoře trestu! Proč pro jednoho padnout mají mnozí, všem pro osobní hřích tu zhouba hrozí ?
213
Hle, Hekuba tu lká, tu Priam ztuh,
mře mužný Hektor, Troilus pad štvaný, tu v krvi leží vedle druha druh a druhu druh bezděčné dává rány, pro jednoho chtíč mnohé zřít zde sklány. V svém synu Priam zdusit touhu žhavou, neplála Trója požárem, leč slávou."
214
Tak tone v Tróje malovaném žale, neb hoře těžký visící je zvon, když rozhoupán, jde vlastní váhou dále, sil málo pak už vzbudí bolný tón. Tak Lukrécie činí, na rtech ston, k té strasti malby mluví zvěsti šeré, jí dává řeč a její smutek bere.
215
Na celý obraz patří, a kde pád zří něčí v zkázu, kvílí. Naposledy zjev daremný v zrak pad jí, a ten spjat k frygickým pastevcům pne žalné hledy; tvář jeho klidná, nechť i plná bědy; jde s pastevci jak Trpělivost právě, když vlastní hoře měří pohrdavě!
krok mírný, klidný zrak, žel tichý tam, skráň neschýlenou, jak by bědu vítal; ni nach, ni bledost v tváři; tak je splítal, že v zardění ni známka viny žádná, ni v běli strach, jež srdce mají zrádná.
1 217
Leč zkušený a silný dábel, aj
hle, skýtal duše spravedlivé zdání
a v něm tak skrýval zloby svojí taj,
že tušit nemůž Podezření ani,
že plížící se lest a zrada shání
tak černou bouři v den tak jasný přece,
neb pekelný hřích že tvář třísní světce.
218
V tom mírném zjevu podán mistrem tak byl zrádný Sinon, pro jehož lež smělou byl důvěřivý Priam zabit pak, jenž doutnákem slov spálil slávu skvělou Ilia, že i nebe chmury stelou a hvězdičky z míst prchají svých v skrýše, j když prasklo zrcadlo, kam zřely s výše.
(
219
Pozorně ona hledí na obraz
a haní mistra přes umění skvělé, řkouc, v Sinonu že jakýs přece kaz, tak zlý duch nedlel v takém krásném těle; a hledí dál a čím v tvář patří déle tak upřímnou, tím pravdy víc tam též, že usoudí pak: v obraze je lež!
216
V něm umem svým skrýt hleděl malíř klam, tož dal mu, aby nevinny vzhled skýtal,
220
„Ne, nemožno" — dí pak — „by taký hřích —" a chtěla říc, „by číhal v takém vzhledu,"
428
429
zneuctě ní lukrěcie
leč vtom se její myslí Tarquin mih" a od „nemožno" vzal „by číhal" zpředu. „Ne, nemožno" — a smysl zvrácen v sledu: „ne, nemožno — je pro mne rozhodnuto — by zlotřilec měl jinou tvář než tuto.
221
Neb jak tu Sinon vymalován lstný, tak mdlý, tak smutný, vedoucí si jemně, jak cestou by neb žalem znavený, tak právě Tarquin přišel v zbroji ke mně, na pohled čestný, ale v nitra temně pln neřesti; jak laskav Priam k zrádci, já k Tarquinu — a Trója má se kácí.
222
Hle, hle, jak Priam slzí, poslouchaje, slz vylhaných zře Sinonových pár! Jsi, Priame, stár, kde však moudrost tvá je ? Ta každá slza — jednoho z tvých zmar. Ne voda z očí kane mu, leč žár, ty perly jeho čisté, jež tě jaly, jsou koule ohnivé, tvé město spálí.
223
Z tmy pekel tací dábli výraz mají, neb Sinonem chvěl v ohni jeho chlad a v chladu tom žár hořící se tají a vliv těch protiv v jednotu tak spjat, by klamal blázny, důvěrou je zmát. Tak Priama ty slzy zrádce klamou, že on s to spálit Tróju vodou samou."
224
Tu plným vztekem tak ji bolest schvátí, že trpělivost vyhnána je tím;
Zneuctění LUKRÉciĚ
Sinona v malbě jme se nehty dráti> jej srovnávajíc s hostem neblahým, pro nějž hnus cítí k sobě, zdrána jím, pak s úsměvem však nechá toho, díc: „Já bloud, já bloud! To nebolí ho nic!"
225
Tak příliv — odliv strasti rve jí nitro a čas mdlým činí její stálé hoře; hned noc si přeje, hned zas touží jitro a obé se jí dlouhé zdá jak moře. Čas krátký dlouhý těm, jež bolest oře. Nechť hoře mdlé je, zřídka přece spí, a jak čas leze zvolna, zří, kdo bdí.
226
To všecko v čas ten táhlo její hlavou, co na obraz ten patřil její hled, a duma nad bolestí jiných dravou ji od pocitu nesla vlastních běd. Bol ztrácela, zříc jiných trud a hnět. To ulehčí sic, žal však neodčiní si myslit: bol náš trpěli už jiní.
227
Leč ted se vrátil posel její věrný a chotě vede jí a jeho druhy; ten zří, že šat má Lukrécie černý a kolem očí uplakaných kruhy má modravé jak na nebi pás duhy. V svém živlu věstí tato hříčka deště, že po přešlých bouř nová táhne ještě.
228
To její choť, pln smutku, uviděv, pne zdiven zrak svůj do smutných jí tváří,
430
431
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
jí zrak, nechť v slzách, plane jako krev, jí živou barvu smrtná bolest maří. On nemá síly ptát se, jak se daří: jak staří známí, když se diví, doba jak změnila je, stojí tady oba.
229
Jal posléz její bledou dlaň a hlas
svůj zved a počal: „Jaké přenešťastné zlo přepadlo tě, že v tvých údech třas, má drahá, čím ti nach vzat s tváře krásné, proč obléklas to smutku roucho řásné ? Ó, těžkost svoji odhal, moje drahá, rci žal svůj, ať vše spraví naše snaha."
230
Třikráte vzdychla, nabíjí vždy znova, než slůvko běd s to vyraziti jest, až k odpovědi posléz pohotová, je připravuje mírně na tu zvěst, že škůdce v žalář uvrh její čest, co Collatin a druzi jeho, hosti, jí naslouchají s chmurnou pozorností.
231
A ted ta bílá labuť v hnízdě vod
dá před skonem se jistým v truchle pění:
„Jen málo slov" — dí — „pro ten přečin vhod,
když chybu spravit omluvy tu není.
Víc ve mně běd než slov v tom okamžení,
a nářky příliš dlouho trvaly by,
mět říci vše rtem, jemuž síla chybí.
232
Tož to bud vše, co říci může v spěch: Můj manžele, v tvé lo*e, k tvému právu
432
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
kdos cizí přišel, na tvůj polštář leh, kde's ukládával k spánku těžkou hlavu, a křivda, jež ti přijde na představu, že mohla by se stát mi v mrzkém pleně, ach, Lukrécii stala se, tvé ženě.
233
Neb v děsném tichu temna, o půlnoci se s dýkou lesklou v síň mou vkradl muž, s planoucím světlem v ruce přišel mocí a křičel: ,Vzbud se, římská paní, už a mojí lásce této noci služ, sic v hanbu věčnou svrhnu tě i tvé, mé zpříčíš-li se tužbě ohnivé.
234
.Kteréhos roba' — děl — ,jenž odporný ti, mně nedáš-li se v sklonu na pospas, hned zavraždím, i tobě vezmu žití a odpřisáhnu, že jsem přistih vás čin hrůzný páchat a tak zabil vráz chlípníky v činu, a ta věc mi k chvále a tobě bude k hanbě neustálé.'
235
Tu zvedla jsem se, chránila se v křiku, on nasadil však meč mi k srdci blíž a přísahal, že nestrpím-li, v mžiku že zemru, slůvka nepronesu již, tak hanby mé že padne na mne tíž a zapomnít pak v Římě není možná, jak zemřela jsem s robem, cizoložná.
236
Můj škůdce silný a já prosta sil, ba ještě slabší pro svůj silný strach,
433
ZNEUCTĚNILUKRĚC1E
ZNEUCTĚNÍ LUKRÉCIE
mně krutý soudce mluvit zabránil, nepřáno právu hájiti se, ach; chtíč jeho rudý, svědek, odpřisáh, že bědná krása má mu svedla hled, a lup kde soudce stih, mře vězeň hned.
237
Ó, pouč mne, jak omluvit se mám, neb aspoň to nechť ať mi těcha jistá: Nechť znectěním krev poskvrněnou mám, bez poskvrny má mysl je a čistá, ta neznectěna, nepopřála místa k své spoluvine, pro neřest a kal, leč v zkažené své schráně září dál."
238
Hle, zoufalý jak kupec pro ztrátu, skráň skloněnou a hlas, jejž dusí běda, zrak smutný, paži ve kříž sepjatu, on počne z úst, jež jak vosk nový bledá, bol odvívat, jenž odvětit mu nedá, leč chudák v marných tone pokusech, co oddýchne, zas vpije zpět mu dech.
239
Jak obloukem když prudký plyne proud a oku ztrácí se ten jeho let, a ve víru přec do těch vrací pout se úžiny, jež sevřela jej v střed, ven mocně hnán i mocně volán zpět, tak jeho vzdechy, strasti byly pilou, žal táh a zpět se vracel s touže silou.
240
To němé hoře jeho ona zříc, tak z beznaděje probouzí ho děsné:
„Můj choti, strast tvá přidává jen víc mé strasti sil, proud deštěm nepoklesne. Tvůj žal mou bolest činí v hrudi těsné jen palnější; nech, ať bol stopit stačí jen jeden očí pár v svém hořkém pláči.
241
A za mne, jestli potěšit tě smím, za tu, jež tvojí Lukrécií byla, se pomsti na tom, kdo je škůdcem mým, tvým, mým i svým; čiň, jak by ochránila mne zla tvá pomoc; příliš pozdě síla tvá přichází, a přec zhyň zrádce divý, neb trestem šetřit nepravost jen živí.
242
Než jeho jméno řeknu však, ctní páni," — dí, mluvíc k těm, jež přived Collatin — „mně přísahejte na čest bez meškání, že pomstou stíhat budete ten stín, mou křivdu mstít, neb záslužný to čin ramenem pomsty stíhat křivdy, zrádce: dalť rytíř slib žen bědných zastávat se."
243
Na žádost tu hned v ušlechtilé tužbě z těch pánů každý pomoc sliboval, jsa v rytířství svém hotov k její službě, a kletého si škůdce zvědět přál, leč ona, lkát že musí ještě dál, ty sliby zastaví: „Ó, rcete" — praví — „jak čest má skvrny vnucené se zbaví ?
244
V čem podstata mé viny spočívá, když v okolnostech strašných spáchala se;
434
435
ZNEUCTĚNI LUKRÉCIE
můž spravit mrzkost čistá mysl má, mou zhroucenou čest pozvednouti zase, je vůbec tu co ještě k mojí spáse ? Zdroj otrávený očistí se sám, a proč jen já tu skvrnu nosit mám ř"
245
Tu všichni počli domlouvati jí, že čistá mysl smývá kal jí těla, co ona s úsměvem tvář odvrací, ten obraz, vryta slzami kde dlela nešťastné její sudby hloubka celá. ,,Ne, ne" — dí — „nemá žádná příští žena mne uvádět, by byla omluvena."
246
A s povzdechem, jak hrud když puká v dví, Tarquina vyřkne jméno. „On" — dí — „on!", leč více než „on" na ret nevpraví, až po chvíli, kdy zněl jen její ston, po oddýchání, snaze vydat tón, dál dí: „On, on to, vzácní páni, je, jenž vede ruku, jež mne zraňuje!"
247
Vtom vrazila v hrud nevinnou si nůž, jenž vyrazil jí duši v okamžení; ta rána ted ji propustila už z poskvrněného těla, ze vězení; do oblak neslo jejích stonů chvění jí duši perutnou a z ran jí lét od zkázy sudby věčný žití sled.
248
Jak sochy, smrtným činem zdrceni tu s Collatinem stáli pánové,
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
až Lukréciin otec vrh se k ní,
krev vida, k tělu mrtvé dcery své,
a ze studánky vytáh nachové
nůž vražedný pak Brutus; kde nůž tkvěl,
proud krve za ním — bědný stihač — spěl.
249
A bublaje jí z hrudi, dělil z rány se v stružky dvě, že rudé krve běh jí krouží kolem těla z obé strany, jež leží tady v děsných proudech těch jak výspa pustá, liduprázdný břeh. Ta krev dál čerstvá a ta vzhled má černý, to ta, již zkazil Tarquin pronevěrný.
250
Kol hladiny té truchle, sražené a tmavé krve vodnatý kruh spěl, jenž nad kalem jak lil by slzy ctné, a pak, jak když mu Lukrécie žel, i tmavé krve proud jaks vodnatěl. Jen čistá krev dál rudá byla zcela, jak za zkaženou by se v studu rděla.
251
„Má dcero, dcero!" — Lukrec křičí, kmet -„to můj byl život, jejž jsi odpravila; když v děcku zří svůj obraz otce hled, kde žít mám ted, když neživá dceř milá ? Ne, k tomu konci jsi se nezrodila! Dech dětí-li se před rodiči zháší, my potomci jsme jich, ne ony naši.
252
Zrcadlo puklé, často v tobě jsem zřel stáří svoje v zjevu sladké krásy,
436
437
ZNE UC TĚNl L UKRÉCIE
teď zrcadla hlať kalná, vidím v něm jen kostlivce, jen smrt se mi tam hlásí. Ó, s lící svých můj obraz servala jsi, zrcadlo krásné rozbilas mi v střepy, víc nemohu zřít, jak jsem býval lepý.
253
Ó Čase, zastav běh svůj, nač tvůj chvat, ti hynou-li, kdož přežiti nás měli ? Má podlá smrt jen silné překonat, ty nechat žít, kdo slabí, ochoreli ? Když staré mrou, úl drží mladé včely. Nuž ožij, sladká Lukrécie, skon zři svého otce, a ne smrt tvou on!"
254
Vtom Collatin, jak sen by náhle střás, ho prosí, aby ustoup jeho hoři; v krev padá chladné Lukrécii vráz a bledé děsem líce do ní noří a umříti s ní touhou jenom hoří, až mužným studem vzchopí se zas hrd, by dále žil a pomstil její smrt.
255
Ta krutá trýzeň, jež mu jala duši, i jazyk vrhla v němot okovy; ten šílen, že bol v činnosti jej ruší a srdci nedá v slovech pohovy, řeč počne, ale na rty takový dav slabých slov se hrne v tlačenici, že nerozpozná nikdo, co chce říci.
256
A přec v tom někdy „Tarquin" jasně znělo, leč mezi zuby, jak by jméno rval.
ZNEUCTĚNILUKRÉCIE
Ten bouřný vichr, než se rozpršelo,
proud strasti jen, by rostl, zdržoval.
Konečně prší, uleh vichru cval
a zeť i otec pláčí v závod věru,
kdo víc má plakat, pro choť nebo dceru ?
257
Ten jeden svou ji zve a druhý svou, a nikdo nemá, nač si nárok činí. Dí otec: „Ona máje!" — „Ó, je mou!" — choť odpovídá — „neberte mi nyní na žal můj právo, neříkejte, jiní že pro ni lkáte, moje byla jen a Collatinův zni jen nad ní sten!"
258
„Ó, já jsem dal jí život" — Lukrec děl — „ten časně, a přec pozdě odhozený!" „Má" — Collatin řek — „choť to, žel, ó, žel, já měl ji, obrán samovraždou ženy!" A „Dcero má!" — „Má choti!" — rozvířený vzduch plnilo, kam její duch se vydal a jenž „Má dcero!" — „Choti!" — odpovídal.
259
Tu Brutus, jenž jí z boku vytáh nůž, když taký závod viděl jejich běd, svůj rozum v celé pýše sbíral už a v ráně mrtvé pohřbil blázna vzhled. On Římanům za blázna drahně let jen platil, šaška, z těch, již chodí s králi, by hříčkou slov je, žerty rozesmáli.
260
Ted odvrhl však tento planý cár, tu z chytrosti jen navlečenou kůru,
438
439
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
a ostřil vtip, ten dlouho skrytý dar,
by Collatinu setřel pláč i chmuru.
„Vstaň, uražený kníže" — děl on — „vzhůru!
Nechť já, jenž bláznem zván byl v městě celém,
jsem věhlasu ted tvého učitelem!
261
Což, Collatine, žalu žal je lékem ? Což, ranou ran že nezcelíš, je spor ? Je odveta to, sám se biti vztekem za cizí čin, jenž vzal ti ženy vzor ? Ne, slabé mysli dětinný to vzdor! Již pochybila bědná choť tvá drahá, že sklála sebe, a ne svého vraha.
262
Římane chrabrý, srdce nestápěj
v tu změkčující rosu, ve kvil mnohý,
radš klekni se mnou, se mnou v křik se dej,
ať probudíme naše římské bohy,
by pomohli nám vykonat čin strohý:
tu neřest, kterou znectěn sám je Řím,
z tříd krásných vyhnat silným vzmachem svým.
263
Při Kapitolu, jenž nám v úctě všem, při čisté krvi, potřísněné kalem, při jasném slunci, které živí zem, při právu Říma, vlasti řádu stálém, při Lukrécie duši, jaté žalem, a při tom noži zde, 'enž zkrvácený, my pomstíme smrt teto věrné ženy!"
264
To řka, v hrud bil se, vtiskl na svůj ret nůž osudný — přísaha skončena.
ZNEUCTĚNÍLUKRÉCIE
Tu druzí na to prohlášení hned, ač divná je jim jeho proměna, svá sklánějí, s ním v shodě, kolena, a slavný slib, jejž dříve Brutus dal, ted opakuje, každý přísahal.
265
Když odpřisáhli uvážený soud, ztad Lukrécii odnést umluvili a Římem konat s tělem v krvi pout, byl zvěděl lid, jak Tarquin zhovadilý; a to když s chvatnou vykonáno pílí, lid římský všechen plně souhlasil, by Tarquin navždy z Říma vyhnán byl.
440
441