kapitola osmá
který pod tímto pohledem pomalu zas klesl na kolena. „To, co soudce řekl, nemá pro tebe nejmensf význam," řekl advokát. „Nelekej se přece každého slova. Bude-li se to opakovat, neprozradím ti už vůbec nic. Člověk nemůže ani začít větu, aby ses nedíval, jako by to užuž byl tvůj konečný ortel. Styď se tady před mým klientem! Otřásáš také důvěrou, kterou ve mne chová. Copak vlastně chceš? Ještě jsi naživu, ještě jsi pod mou ochranou. Tvůj strach je nesmyslný! Četl jsi někde, že konečný ortel přichází v některých případech znenadání, z libovolných úst, v libovolný čas. S mnohými výhradami je to ovšem pravda, stejně pravda je však, že se mi tvůj strach hnusí a že v něm vidím nedostatek nezbytné důvěry. Copak jsem řekl? Opakoval jsem, co řekl jeden soudce. Víš přece, že kolem procesu bývá taková spousta různých názorů, že se v nich vůbec nelze vyznat. Tento soudce například počítá začátek řízení od jiného okamžiku než já. Je to rozdíl v názoru, nic víc. V určitém stadiu procesu se podle starého mravu dá znamení zvonkem. Podle názoru tohoto soudce tím proces začíná. Nemohu ti téct povídat všechno, co svědčí proti tomu, ani bys tomu nerozuměl, musí ti stačit, že proti tomu svědčí mnoho." A tam dole se Block rozpačitě probíral prsty v kožešinové předložce u postele, strach ze soudcových slov způsoboval, že chvílemi zapomínal i na svou poníženost před advokátem, myslel už jen na sebe a obracel soudcova slova ze všech stran. „Bločku," řekla Lenka varovně a povytáhla ho za límec kabátu. „Nech teď tu kožešinu a poslouchej advokáta."
Tato kapitola nebyla dokončena.
196
KAPITOLA DEVÁTÁ
V CHRÁMU
K. BYL POVĚŘEN, aby ukázal některé umělecké památky italskému zákazníku, na němž bance velice záleželo a který byl v tomto městě poprvé. Jindy by si určíte pokládal za čest, že ho tím pověřili, teď však, kdy dovedl uhájit svou vážnost v bance už jen s velkou námahou, to přijal s nechutí. Trápil se nad každou hodinou, po kterou byl odnímán kanceláři; nedovedl sice využívat úřední doby už ani zdaleka tak jako dříve, strávil celé hodiny, kdy jen velmi chabě předstíral skutečnou práci, ale tím větší si dělal starosti, když nebyl v kanceláři. Zdálo se mu pak, že vidí, jak náměstek ředitele, který na to číhal odedávna, vejde občas do jeho kanceláře, posadí se kjeho psacímu stolu, prohledává jeho spisy, přijímá strany, s nimiž byl K. už léta téměř spřátelen, a snaží se mu je odloudit, dokonce snad odhaluje chyby, neboť teď se K. při práci cítil ohrožen ze všech stran a nemohl se už chyb vyvarovat. Když byl pověřen nějakou služební pochůzkou nebo dokonce malou cestou — takové příkazy se v poslední době nahromadily čirou náhodou —, bylo to třeba velké vyznamenání, než přece jen se mohl domnívat, že ho chtějí na chvilku vzdálit z kanceláře a přezkoumat jeho práci nebo že ho aspoň mají za člověka, bez něhož se v kanceláři snadno obejdou. Většinu těchto příkazů mohl bez nesnází odmítnout, netroufal si vsak, neboť odmítnutí příkazu znamenalo, že se přiznává ke svému strachu, byla-li jeho obava aspoň trochu odůvodněná. Proto
*97
kapitola DEVÁTÁ
v chrámu
přijímal takové příkazy se zdánlivým klidem, a když měl podniknout namáhavou dvoudenní obchodní cestu, zamlčel dokonce, že je silně nachlazen, jen aby se nevydával v nebezpečí, že by někdo mohl poukazovat na deštivé podzimní počasí a zdržet ho od té cesty. Když se pak s prudkými bolestmi hlavy z té cesty vrátil, dověděl se, že je určen, aby příštího dne provázel italského obchodního přítele. Velice ho to svádělo, aby se zpěčoval aspoň teď, ta práce, kterou ho tentokrát obmysleli, především nesouvisela bezprostředně s obchodem, splnění této společenské povinnosti vůči obchodnímu příteli bylo však samo o sobě nepochybně dost důležité, jen ne pro K., jenž dobře věděl, že se může udržet jen pracovními úspěchy, a kdyby se mu to nepodařilo, že by bylo úplně bez významu, kdyby toho Itala třeba i nečekaně okouzlil; nechtěl být ani na den vyřazen z okruhu práce, neboť strach, že by tam už nebyl vpuštěn, byl příliš velký, byl to přehnaný strach, jak si jasně uvědomoval, a přece ho ten strach skličoval. V tomto případě bylo ovšem téměř nemožné, aby našel přijatelnou námitku, jeho znalost italštiny nebyla sice velká, ale přece jen postačující; rozhodovalo však, že K. měl z dřívějších dob trochu znalostí z dějin umění, a v bance se to s velkou nadsázkou rozhlásilo proto, že K. byl po nějakou dobu členem spolku pro zachování městských uměleckých památek, ostatně také jen z obchodních důvodů. Jak se v bance doslechli, byl ten Ital milovník umění, a tak se rozumělo samo sebou, že mu byl za průvodce určen K.
Bylo velmi deštivé, větrné ráno, kdy K., krajně rozmrzelý ze dne, který má před sebou, přišel už v sedm hodin do kanceláře, aby vyřídil aspoň trochu práce, než ho ta návštěva ze všeho vytrhne. Byl velmi
unaven, neboť polovinu noci strávil studiem italské mluvnice, aby se trochu připravil; okno, kde v poslední době až příliš často vysedával, vábilo ho víc než psací stůl, ale odolal a zasedl k práci. Pohříchu vešel právě sluha a hlásil, že ho posílá pan ředitel, aby se podíval, je-li pan prokurista už přítomen; je-li přítomen, aby byl tak laskav a přišel do přijímacího pokoje, že ten pán z Itálie už je tady. „Už jdu," řekl K., zastrčil do kapsy slovníček, vzal pod paží album s městskými památnostmi, jež měl uchystáno pro hosta, a šel kanceláří náměstka do ředitelova pokoje. Byl šťasten, že přišel tak časně do kanceláře a že se může hned ujmout svého úkolu, což jistě nikdo nečekal. Kancelář náměstka byla ovšem ještě prázdná jako o půlnoci, sluha měl patrně i náměstka zavolat do přijímacího pokoje, přišel však s nepořízenou. Když K. vstoupil do přijímacího pokoje, zvedli se oba pánové z hlubokých křesel. Ředitel se přívětivě usmíval, byl zřejmě velmi potěšen, že K. přichází, hned pány představil, Ital mocně potřásl K. rukou a s úsměvem řekl, že někdo je ranní ptáče, K. neporozuměl dobře, koho myslí, kromě toho to bylo jakési podivné slovo, jehož smysl K. uhádl teprve po chvíli. Odpověděl několika hladkými větami, jež Ital přijal zase s úsměvem, a několikrát si nervózně přejel rukou po modrošedých knírech. Kníry byly patrně navoněny a K. byl v pokušení, aby přistoupil a přivoněl si. Když se všichni posadili a rozpředl se úvodní rozhovor, zpozoroval K, ke své velké nelibosti, že z Italovy řeči rozumí jen útržkům. Ml uvil-li Ital docela klidně, rozuměl mu skoro úplně, to však byly jen vzácné výjimky, většinou se mu řeč z úst jen Hnula, potřásal hlavou, jako kdyby mu to působilo rozkoš. Když tak mluvil, zapletl se však zpravidla do jakéhosi
198
199
kapitola devátá
v chrámu
nářečí, jež K. už ani nepřipadalo jako italština, kdežto ředitel tomu nářečí nejen rozuměl, ale také jím mluvil, a to měl K. ovšem předvídat, neboť Ital pocházel z jižní Itálie, kde také ředitel pobyl několik let. K. si uvědomil, zeje proto takřka nemožné, aby se s Italem dorozuměl, neboť i Italova francouzština byla jen stěží srozumitelná, kníry také zakrývaly pohyby rtů, kdyby na ně viděl, snad by rozuměl lépe. K. začal tušit, že ho Čeká mnoho nepříjemností, prozatím se vzdal snahy, aby Italovi porozuměl — za přítomnosti ředitele, který mu rozuměl tak snadno, byla to zbytečná námaha —, a omezil se na to, že ho rozmrzele pozoroval, jak hluboko, a přece zlehka spočívá v křesle, jak si tu a tam popotahuje krátký přiléhavý kabátek a jak jednou zvedl ruce, v zápěstích velmi pohyblivé, a pokusil se posuňky znázornit něco, co K. nemohl pochopit, ačkoli se předklonil a nespouštěl jeho ruce z očí. Nakonec se u K., jenž se jinak neúčastnil rozhovoru a jen mechanicky sledoval očima oba rozmlouvající, projevila dřívější únava, a jednou se k svému úleku přistihl naštěstí ještě včas, že užuž chtěl v té roztržitosti vstát, otočit se a odejít. Konečně se Ital podíval na hodinky a vyskočil. Když se rozloučil s ředitelem, přitlačil se ke K., a to tak těsně, že K. musel své křeslo postrčit nazad, aby sc mohl pohnout. Ředitel, jenž jistě poznal K. na očích tíseň, ve které se octl z té italštiny, vmísil se do rozmluvy tak rozumne a šetrně, že se zdálo, jako by dával jen drobné rady, ve skutečnosti však tlumočil K. ve zkratce vše, co pronášel Ital, který mu vpadal neúnavně do řeči. K. se dověděl, že Ital nejdříve hodlá vyřídit ještě několik záležitostí, že bohužel bude mít celkem jen málo času, že také nikterak nemá v úmyslu chvatně oběhnout všechny památnosti, nýbrž že se
rozhodl — ovsem jen, souhlasí-li K., jedině on ať rozhodne — prohlédnout si pouze chrám, a ten zato důkladně. Nesmírně ho prý těší, že si může chrám prohlédnout ve společnosti tak vzdělaného a roztomilého pána — tím byl míněn K., který se soustředil jedině na to, aby neposlouchal, co říká Ital, a zato lapal ředitelova slova —, a prý ho prosí, aby se dostavil do chrámu za dvě hodiny, asi tak v deset, hodí-li se mu to. On sám doufá, že bude možné, aby tam v tuto dobu určitě byl. K. odpověděl něco vhodného, Ital stiskl ruku nejdřív řediteli, potom K., pak znovu řediteli a Šel ke dveřím, provázen oběma, obrácen k nim už jen zpola, avšak stále ještě neustávaje v řeči. K. potom zůstal ještě chvilku s ředitelem, který dnes vypadal zvlášť nemocný. Myslel, Že se musí K. nějak omluvit, a řekl — stáli důvěrně blízko u sebe —, že měl zprvu v úmyslu jít s Italem sám, potom však — neuvedl bližší důvod — se prý rozhodl, že posle raději K. Nerozumí-U Italovi hned na začátku, aby se tím nedal uvést do rozpaků, že mu bude jistě brzy rozumět, a kdyby snad rozuměl příliš málo, není ani to žádné neštěstí, neboť Italovi na tom vůbec nezáleží, aby se mu rozumělo. Ostatně je prý K. italština kupodivu dobrá a K. se jistě zhostí té věci znamenitě. Těmito slovy se s K. rozloučil. K. strávil zbývající čas tím, že si ze slovníku vypisoval nezvyklá slova, která bude potřebovat, až bude hosta provázet chrámem. Byla to krajně obtížná práce, sluhové přinášeli postu, úředníci přicházeli s různými dotazy a postávali u dveří, když viděli, že K. je zaměstnán, nehnuli se však odtamtud, dokud je K. nevyslechl, náměstek ředitele si nedal ujít příležitost, aby K. vyrušoval, několikrát vešel, vzal mu slovník z ruky a listoval v něm zřejmě docela bezúčelně, když se
200
201
kapitola devátá
V CHRÁMU
otevřely dveře, vynořili se v před pokoji z přítmí dokonce návštěvníci a váhavě se ukláněli — chtěli na sebe upozornit, nebyli si však jisti, zda je K. zahlédl, to všechno kroužilo kolem K. jako kolem své osy, zatímco si sestavoval slova, jež potřeboval, hledal je pak ve slovníku, pak je vypisoval, pak cvičil jejich výslovnost a konečně se pokoušel naučit se jim zpaměti. Zdálo se vsak, že ho úplně opustila jeho dřívější dobrá paměť, někdy se na Itala, který byl příčinou té námahy, rozlítil natolik, že zahrabal slovník pod papi 17, pevně odhodlán, že se už připravovat nebude, potom však uznal, že s Italem přece nemůže beze slova chodit sem a tam mezi uměleckými památkami chrámu, a ještě víc rozrušen vytáhl slovník znovu.
O půl desáté, když chtěl právě odejít, ozval se telefon, Lenka přála dobrého jitra a ptala se, jak se mu daří. K. chvatně děkoval a zmínil se, že se ted nemůže pouštět do rozmluvy, neboť musí do chrámu. „Do chrámu?" ptala se Lenka. „Ano, do chrámu." „Pročpak do chrámu?" řekla Lenka. K. se jí to snažil stručně vysvětlit, sotva však s tím začal, Lenka náhle řekla: „Štvou tě." Politování, jehož si nežádal a jež nečekal, K. nesnesl, rozloučil se docela stroze, ale když zavěšoval sluchátko, přece jen si řekl, zpola k sobě, zpola k té vzdálené dívce, která to už neslyšela: „Ano, štvou mě." Teď však už bylo pozdě, skoro se už obával, že nepřijde včas. Jel tam autem, v poslední chvíli si ještě vzpomněl, že ráno neodevzdal album, protože k tomu nebyla příležitost, a proto je ted vzal s sebou. Držel je na kolenou a bubnoval na ně neklidně po celou jízdu. Pršelo míň, ale bylo vlhko, chladno a pošmourno, v chrámu bude málo vidět, zato však si tam K. velmi zhorší své nachlazení, bu-dc-ii dlouho stát na studené dlažbě. Prostranství před
chrámem bylo úplně prázdné. K. si vzpomněl, že už jako malému děcku mu bývalo nápadné, že v domech na tom náměstíčku jsou vždycky téměř všechny záclony v oknech spuštěny. Za dnešního počasí to člověk ovšem chápal spíš než jindy. Zdálo se, že i chrám je prázdný, nikoho pochopitelně nenapadlo, aby se sem vypravil v takovém nečase jako dnes. K. proběhl oběma postranními loďmi, zastihl však jenom stařenu zahalenou teplým šátkem, která klečela před obrazem Panny Marie a vzhlížela k němu. Z dálky pak ještě viděl, jak kulhavý kostelník mizí ve dveřích u zdi. K. přišel přesně, právě když vcházel, odbíjela desátá, Ital tu však dosud nebyl. K. se vrátil k hlavnímu vchodu, postál tam chvíli nerozhodně a obešel pak v dešti chrám, aby se podíval, nečeká-li snad Ital u některého postranního vchodu. Nebylo po něm ani potuchy. Ze by snad ředitel neporozuměl, jaký čas byl určen? Jak mohl také někdo tomu člověku správně rozumět? Ale bud jak buď, K. na něho musel počkat aspoň půl hodiny. Protože byl unaven, chtěl si sednout, vrátil se zas do chrámu, nasel na jednom stupni malý hadrový koberec, přitáhl si jej špičkou nohy před lavici, která stála nablízku, zachumlal se pevněji do pláště, vyhrnul si límec a posadil se. Aby se nějak rozptýlil, otevřel album, trochu v něm listoval, musel toho však brzy nechat, protože najednou byla taková tma, že ve chvíli, kdy vzhlédl od alba, mohl stěží rozeznat nějakou podrobnost v blízké postranní lodi.
V dálce na hlavním oltáři plápolaly svíčky, postavené do velkého trojhranu. K. by nemohl s určitostí říci, zda ty svíce neviděl už předtím. Možná že je teprve teď někdo rozžehl. Kostelníci jsou tichošláp-kové z povolání, člověk je ani nepostřehne. Když se K. náhodou otočil, viděl, jak nedaleko za ním také
202
203
kapitola devátá
v chrámu
hoří vysoká tlustá svíce, připevněná na sloupu. Bylo to sice krásné, ale ani zdaleka to nestačilo osvětlit oltářní obrazy, které většinou visely v šeru na postranních oltářích, naopak šero bylo tím vetší. Ital se zachoval stejně rozumně jako nezdvořile, že nepřišel, beztak by nic neviděli a museli by se spokojit s tím, že by si kousek po kousku prohlíželi několik obrazů, na něž by K. posvítil baterkou. Aby si vyzkoušel, jak by to dopadlo, šel k blízké postranní kapličce, vystoupil po několika schodech až k nízkému mramorovému pažení, naklonil se přes ně a svítil si baterkou na oltářní obraz. Vadilo mu, že se před obrazem vznášelo věčné světlo. První, co K. viděl a zčásti uhodl, byl velký rytíř v brnění, který byl zpodoben na samém okraji obrazu. Opíral se o meč, jejž zarazil do holé půdy před sebou — a tu a tam z ní vyráželo jen několik stébel trávy. Zdálo se, že pozorně sleduje výjev, který se odehrává před ním. Překvapovalo, že tak stojí a nepřibližuje se. Možná že byl určen, aby stál na stráži. K., jenž už dlouho neviděl žádné obrazy, díval se na rytíře delší dobu, ačkoli přitom stále mžikal, protože nesnášel zelené světlo svítilny. Když pak vrhl světlo na zbytek obrazu, uviděl Pohřbívání Krista Pána v obvyklém pojetí, byl to ostatně novější obraz. Strčil baterku do kapsy a vrátil se na své místo.
Ted už asi bylo zbytečné čekat na Itala, venku však jistě lilo, a protože zde nebylo tak chladno, jak K. očekával, rozhodl se, že tu zatím zůstane. Docela nablízku byla hlavní kazatelna, na její kulaté stříšce zpola ležely dva holé zlaté kříže, jež se nahoře přetínaly. Vnější stěnu roubení a přechod k nosnému sloupu tvořilo zelené listoví, po němž sahali andílkové, jedni v živém pohybu, jiní v klidu. K. přistoupil
před kazatelnu a prohlížel si ji ze všech stran, kámen byl velmi pečlivě opracován, mezi listovím a za ním byla tma tak hluboká, jako by ji tam zachytil a nepropustil. K. vložil ruku do jedné takové mezery a pak opatrně ohmatával kámen, až dosud o této kazatelně vůbec nevěděl. Vtom náhodou zahlédl za nejbližší řadou lavic kostelníka, stál tam ve zplihlém, plandavém černém kabátě, v levé ruce držel taba-těrku a prohlížel si ho. Co ten člověk chce? pomyslel si K. Jsem mu podezřelý? Chce spropitné? Když však kostelník viděl, že si ho K. všiml, ukázal pravou rukou, mezi dvěma prsty držel ještě Šňupec tabáku, jakýmsi neurčitým směrem. Jeho chování bylo téměř nepochopitelné. K. vyčkal ještě chvilku, ale kostelník neustával cosi ukazovat a ještě to zdůrazňoval tím5 že kýval hlavou.Copak chce?" zeptal se K. potichu, neodvážil se zde zavolat; potom však vytáhl peněženku a protlačil se nejbližší lavicí, aby se dostal k tomu člověku. Ten však ihned udělal odmítavý posuněk rukou, pokrčil rameny a odbeíhal se. Podobnou chůzí, jako bylo to chvatné kulhání, pokoušel se K. už jako děcko napodobit jízdu na koni. „Dětinský stařík," pomyslel si K.., „jeho rozum stačí ještě tak na kostelničení. Jak zůstává stát, když stojím, a jak Číhá, půjdu-li dál." Usmívaje se Šel K. za staříkem celou postranní lodí a skoro k úrovni hlavního oltáře, stařík neustále něco ukazoval, ale K. se schválně neobrátil, to ukazování mělo za účel jen to, aby ho svedlo ze starcovy stopy. Nakonec ho opravdu nechal, nechtěl ho příliš vylekat, a také nechtěl ten podivný zjev nadobro zaplašit pro případ, že by Ital přece ještě přišel.
Když vkročil do hlavní lodi, aby vyhledal místo, kde nechal ležet album, zpozoroval u sloupu, skoro
204
205
kapitola devátá
hned vedle lavic oltářního kůru, malou postranní kazatelnu, docela prostou, z holého bledého kamene. Byla tak malá, že z dálky vypadala jako dosud prázdný výklenek, který je určen pro sochu nějakého světce. Kazatel jistě nemohl poodstoupit od roubení ani na celý krok. Kamenné klenutí kazatelny krom toho začínalo neobvykle hluboko a stoupalo do výše sice bez jakékoli ozdoby, ale v takovém oblouku, že prostředně velký muž tam nemohl stát zpříma, nýbrž musel se ustavičně nahýbat přes roubení. Jako by bylo účelem toho všeho působit kazateli trýzeň, nedalo se pochopit, nač bylo třeba té kazatelny, když přece tady byla druhá, velká a tak dovedně vyzdobená.
K. by si té malé kazatelny jistě nepovšiml, kdyby nahoře nebyla připevněna lampa, jaká se chystává krátce před kázáním. Melo teď být kázání? V prázdném kostele? K. sklouzl pohledem po schodech, jež se vinuly kolem sloupu a vedly ke kazatelně, byly tak úzké, jako by neměly sloužit lidem, nýbrž být jen ozdobou sloupu. Ale dole u kazatelny, K. se musel usmát, jak ho to udivilo, opravdu stál duchovní, ruku držel na zábradlí, přichystán vystoupit nahoru, a díval se na K. Potom docela zlehka pokývl hlavou, a tu se K. pokřižoval a uklonil, což měl udělat už dřív. Duchovní se maličko vzchopil a stoupal krátkými rychlými kroky nahoru na kazatelnu. Začne snad opravdu kázat? Nebyl snad ten kostelník přece jen tak docela bez rozumu a chtěl K. přihnat ke kazateli, což ovšem musel v prázdném chrámu nezbytně udělat? Kdesi před obrazem Panny Marie tu byla ostatně ještě stařena, která by měla také přijít. A má-li už být kázání, proč je nezahaj ují varhany? Ty však zůstávaly tiché a třpytily se ve své velké výši jen slabounce v temnotách.
v CHRÁMU
K. uvažoval, zda by se ted neměl co nejrychleji vzdálit, nevzdálí-li se teď, není nejmenší naděje, že by tak mohl učinit při kázání, potom bude muset zůstat, dokud kázání neskončí, v kanceláři mu bude ten čas tolik chybět, čekat na Itala není už dávno povinen, podíval se na hodinky, bylo jedenáct. Může však opravdu být kázání? Může K. samojediný představovat obec věřících? Co kdyby byl cizincem, který si chce jen prohlédnout kostel? Vlastně také nic jiného není. Je to nesmyslná představa, že bude kázání, ted v jedenáct hodin, ve všední den, v nej~ horším nečase. Duchovní — ten mladý muž s hladkou snědou tváří byl nepochybně duchovní — vystoupil nahoru patrně jen proto, aby zhasil lampu, jež byla rozsvícena omylem.
Ale nebylo tomu tak, duchovní si dokonce prohlédl světlo a ještě trochu povytáhl knot, potom se pomalu obrátil k roubení a položil obě ruce vpředu na hranatou obrubu. Tak chvíli stál a rozhlížel se, aniž pohnul hlavou. K. ucouvl o velký kus a opíral se loktem o nejpřednějŠí kostelní lavici. Nejistýma očima, ani nevěděl přesně kde, zahlédl kostelníka, který se nachýlil a klidně schoulil, jako by už vykonal svůj úkol. Jaké bylo ted v chrámu ticho! Ale K. je musel porušit, nehodlal zde zůstat; bylo-li povinností duchovního, aby kázal v určenou hodinu, bez zřetele k okolnostem, ať si káže, to může i bez pomoci K., a jestliže tu K. bude, stejně se tím účinek nezvýší. K. se tedy pomalu vydal na cestu, našlapoval opatrně po Špičkách podle lavice, dostal se pak do Široké hlavní uličky a kráčel i tam zcela nerušeně, jenže na kamenné dlažbě bylo slyšet i sebetišší kroky a klenby vracely ozvěnu slabě, ale nepřetržitě, takže se kroky mnohokrát pravidelně rozléhaly. K. se cítil trochu
206
207
kapitola devátá
V CHRÁMU
opuštěný, jak tam procházel sám mezi prázdnými lavicemi a duchovní ho možná pozoroval, připadalo mu také, že rozloha chrámu je na samé hranici toho, co lidé ještě unesou. Když přišel k svému dřívějšímu místu, vůbec se nezdržel, sáhl skoro úkradkem po albu, které tam zanechal, a vzal šije. Skoro už vyšel z té Části, kde byly lavice, a blížil se k volné prostoře mezi lavicemi a východem, když poprvé zaslechl hlas duchovního. Mohutný, školený hlas. Jak se nesl chrámem, připraveným jej přijmout! Zvolání duchovního nesvědčilo však obci věncích, bylo zcela jednoznačné a nebylo vyhnutí, zvolal: ,,Josefe K.!"
K. se zarazil a díval se před sebe na zem. Dosud je volný, může ještě jít dál a uniknout, neboť nablízku jsou troje malé, tmavé dřevěné dveře. Znamenalo by to jen, že neporozuměl, nebo sice že porozuměl, ale že toho nehodlá dbát. Kdyby se však otočil, pak už neunikne, neboť se tím přiznal, že dobře rozuměl, že opravdu je ten, na koho kazatel zavolal, a že také hodlá poslechnout. Kdyby kazatel zavolal ještě jednou, jistě by K. odešel, protože však zůstávalo všechno bez hlesu, i když K. dlouho vyčkával, pootočil přece jen trochu hlavu, neboť chtěl vidět, co ted dělá kazatel. Stál na kazatelně klidně jako předtím, bylo však jasně vidět, že zpozoroval, jak K. otočil hlavu. Byla by to dětinská hra na schovávanou, kdyby se K. ted neotočil úplně. Otočil se tedy a kazatel pokývl prstem, aby přistoupil blíž. Protože ted už nemusel nic zastírat, rozběhl se —- byl také zvědavý a chtěl všechno urychlit — a běžel ke kazatelně dlouhými kroky, jako by letěl. U prvních lavic se zastavil, ale kazateli připadala ta vzdálenost ještě příliš velká, vztáhl ruku a ukázal ostře ohnutým ukazovákem na místo před samou kazatelnou. K. poslechl i v tom, musel už na tom
miste zaklonit hlavu hluboko nazad, aby duchovního ještě viděl. „Ty jsi Josef K.," řekl duchovní a neurčitým pohybem pozvedl ruku na roubení. „Ano," řekl K., myslel na to, že dříve říkával své jméno docela bez okolků a od jisté dobyje mu břemenem, ted znají jeho jméno i lidé, s nimiž se setkal poprvé, jak to bývalo krásné, když se člověk nejdřív představil, a teprve pak ho znalí. „Jsi obžalován," řekl duchovní zvlášť tichým hlasem. „Ano," řekl K., „byl jsem o tom zpraven." „Pak tedy jsi ten, koho hledám," řekl duchovní. „Já jsem vězeňský kaplan." „Ach tak," řekl K. „Dal jsem tě sem povolat," řekl duchovní, „abych si s tebou promluvil." „To jsem nevěděl," řekl K. „Přišel jsem, abych ukázal chrám jednomu Italovi." „Nech vedlejších věcí," řekl duchovní. „Co to máš v ruce ? Jsou to modlitby?" „Ne," odpověděl K., „to je album s městskými památnostmi." „Dej to z ruky," řekl duchovní. K. odhodil album tak prudce, až se rozevřelo a zmačkané listy letěly kousek po dláždění. „Víš, že to s tvým procesem dopadá špatně?" zeptal se duchovní. „Také se mi to zdá," řekl K. „Namáhal jsem se, seč jsem byl, dosud však bez úspěchu. Nejsem ovšem ještě hotov s podáním." „Jak si představuješ konec?" ptal se duchovní. „Dříve jsem myslíval, že to jistě skončí dobře," řekl K., „teď o tom někdy sám pochybuji. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?" „Ne," řekl duchovní, „ale obávám se, že to skončí špatně. Mají za to, že jsi vinen. Tvůj proces snad ani nepůjde od podřízené soudní stolice výs. Aspoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou." „Ale já nejsem vinen," řekl K„ „je to omyl. Jak může Člověk vůbec být vinen. Jsme zde přece všichni lidé, jeden jako druhý." „To je pravda," řekl duchovní, „ale tak obvykle mluví viníci." „Ty jsi také proti mně zaujat?" ptal se K. „Nejsem proti
208
209
kapitola devátá
tobě zaujat,5' řekl duchovní. „Děkuji ti," řekl K., „všichni ostatní však, kdo se podílejí na řízení, jsou proti mně zaujati. Vnukají tu zaujatost i nezúčastněným lidem. Mé postavení je stále svízelnější." „Vykládáš si nesprávně skutečnosti," řekl duchovní, „rozsudek nepřijde najednou, řízení přejde ponenáhlu v rozsudek." „Takové je to tedy," řekl K., a sklopil hlavu. „Co hodláš ve své věci podniknout v budoucnu?" ptal se duchovní. „Chci si ještě hledat pomoc," řekl K. a zvedl hlavu, aby viděl, co o tom duchovní soudí. „Ještě jsou nějaké možnosti, kterých jsem nevyužil." „Přespříliš hledáš cizí pomoc," řekl duchovní káravě, „a obzvlášť u žen. Nepozoruješ, že to není ta pravá pomoc?" „Někdy, a dokonce Často bych ti skoro dal za pravdu," řekl K., „ale ne vždy. Ženy mají velkou moc. Kdybych mohl přimět několik žen, které znám, aby pro mne pracovaly společně, určitě bych prorazil. Zejména u toho soudu, který se skládá téměř jen ze zástěrkám. Ukaž vyšetřujícímu soudci z dálky nějakou ženu a on povalí soudcovský stůl i obžalovaného, jen aby se k ní dostal včas!" Duchovní sklonil hlavu k roubení, teprve teď se zdálo, jako by stříška kazatelny na něho tíživě doléhala. Jaký je asi venku nečas? To už není pošmourný den, to už je hluboká noc. Ani malbou na skle velkých oken nemohl proniknout záblesk světla, aby ozářil zazděnou temnotu. A právě ted začal kostelník zhášet svíčky na hlavním oltáři, jednu po druhé. „HorŠíŠ se na mne?" ptal se K. duchovního. „Snad ani nevíš, jakému soudu to sloužíš." Nedostalo se mu odpovědi. „Jsou to jen mé zkušenosti," řekl K. Nad ním bylo stále ještě ticho. „Nechtěl jsem se tě dotknout," řekl K. Tu vzkřikl duchovní dolů na K.: „Což nevidíš ani na dva kroky před sebe?" Byl to výkřik hněvu, ale
210
v CHRÁMU
zároveň jakoby výkřik člověka, který vidí někoho padat a sám polekán křičí neopatrně, bezděky.
Oba teď dlouho mlčeli. Duchovní určitě nemohl rozeznat dobře K. v té tmě, jež se prostírala dole, kdežto K. viděl duchovního jasně ve svitu malé lampy. Proč duchovní nesestoupí dolů? Nemel přece kázání, dal pouze K. několik pokynů, a K. by spíš uškodilo, než prospělo, kdyby se přesně podlé nich zachoval. Zato vsak měl K. dojem, že to duchovní s ním nepochybně myslí dobře, a bylo snad možné, aby se s ním o všem dohodl, kdyby duchovní sestoupil sem dolů, bylo snad možné, že by od něho dostal nějakou rozhodující a přijatelnou radu, jež by mu třeba ukázala, jak lze ne snad působit na proces nějakým vlivem, nýbrž jak by se z něho dalo vyváznout, jak by se dal obejít, jak by se dalo žít mimo proces. Taková možnost jistě je, K. na ni v poslední době kolikrát myslel. Ví-li však duchovní o takové možnosti, snad ji prozradí, když ho K. poprosí, ačkoli sám patří k soudu a ačkoli změnil své mírné chování a dokonce se na K. rozkřikl, když K. zaútočil na soud.
„Nechceš sejít dolů?" řekl K. „Ted přece nebude kázání. Pojd ke mne dolů." „Ted už mohu přijít," řekl duchovní, bylo mu snad líto, že se před chvílí rozkřikl. Sundal se skoby lampu a řekl: „Musel jsem s tebou nejdřív mluvit na dálku. Jinak se dám příliš snadno ovlivnit a zapomenu na svou službu."
K. ho očekával dole u schodů. Jak duchovní sestupoval, podával mu ruku už z jednoho z hořejších schodů. „Máš pro mne trochu času?" ptal se K. „Tolik času, kolik potřebuješ," řekl duchovní a podal K. lampu, aby mu ji nesl I když byl tak blízko, choval se stáleještě dosti slavnostně. „Jsi ke mně velmi vlídný," řekl K., chodili vedle sebe tmavou postranní lodí sem a tam.
211
KAPITOLA DEVÁTÁ
v CHRÁMU
„Jsi výjimka mezi všemi, kdo patří k soudu. Mám k tobě větší důvěru než ke komukoli z nich, co jsem jich už poznal. S tebou mohu mluvit otevřeně." „Neklam se," řekl duchovní. „V čem bych se mohl klamat?" ptal se K. „V soudu se klameš," řekl duchovní,,,v uvozovacích spisech k zákonu se praví o tomto klamu: Před zákonem stojí dveřník. K tomu dveřníku přijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustil do zákona. Ale dveřník řekne, že ho teď vpustit nemůže. Muž se zamyslí, a pak se zeptá, bude-li mu tedy dovoleno vstoupit později. ,Možná,' řekne dveřník, ,ted však ne.ť Protože brána k zákonu je jako vždy otevřena a dveřník ustoupí stranou, shýbne se muž, aby se podíval bránou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: ,Vábí-li tě to tak, jen zkus vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. V každé síni však stojí dveřníci, jeden mocnější druhého. Už popatřit na třetího je dokonce i nad mé síly.' Takových nesnází se muž z venkova nenadál, zákon má být přece přístupný každému a vždy, myslí si, ale když se teď pozorněji zadívá na dveřníka v kožichu, na jeho velký Špičatý nos, na dlouhé, řídké, černé tatarské vousy, rozhodne se, že přece jen raději počká, až mu dovolí vejít. Dveřník mu dá stoličku a dovolí, aby se posadil stranou ode dveří. Tam sedí dny a léta. Znovu a znovu se pokouší, aby byl vpuštěn, a unavuje dveřníka prosbami. Dveřník ho tu a tam trochu vyslýchá, vyptává se na jeho rodný kraj a mnoho jiného, ale jsou to neúčastné otázky, jak se ptají velcí páni, a nakonec mu pokaždé řekne, že ho ještě nemůže vpustit. Muž, který se bohatě vybavil na cestu, obětuje všechno, byť by to bylo sebecennější, aby dveřníka podplatil. Ten sice všechno přijme, ale říká přitom: ,Přijímám to jen proto, abys
nemyslel, žes něco opomenul.' Po celá ta léta pozoruje muž dveřníka takřka neustále. Zapomene na ostatní dveřníky, a ten první zde se mu zdá jedinou překážkou, pro kterou nemůže vejít do zákona. Proklíná tu neblahou náhodu, první léta hlasitě, později, když zestárne, už jenom tise pro sebe trochu reptá. Zdě-tinŠtí, a protože za ta léta, co dveřníka zkoumal, poznal i blechy v límci jeho kožichu, prosí také ty blechy, aby mu pomohly a dveřníka přemluvily. Nakonec mu zeslábne zrak, že už neví, zda se kolem něho doopravdy stmívá, či zda ho jen tak klamou OČÍ. Zato vsak teď rozeznává v té tmě jakousi zář, jež neuhasitelně tryská z brány k zákonu. Nebude už dlouho mezi živými. Před smrtí splynou mu v myšlenkách všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, kterou se dveřníka doposud nezeptal. Pokyne mu, protože už nemůže napřímit tuhnoucí tělo. Dveřník se k němu musí hluboko sklonit, neboť rozdíl ve velikosti se značně změnil v neprospěch toho muže. ,Co chceš teď ještě vědět?' ptá se dveřník, ,jsi nenasytný.' ,VŠichni přece dychtí po zákonu,' řekne muž, Jak je možné, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nežádal, aby byl vpuštěn?' Dveřník pozná, že se blíží mužův konec, a aby ještě dostihl jeho zmírající sluch, zařve na něho: ,Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.ÍÍC
„Dveřník tedy toho muže oklamal," řekl K. ihned, ten příběh ho velmi upoutal. „Neukvapuj se," řekl duchovní, „nepřijímej cizí mínění, aniž je přezkoumáš. Pověděl jsem ti ten příběh ve znění, jak je zapsán, O klamu tam není ani slova." „Je to však jasné," řekl K. „a tvůj první výklad byl zcela správný. Dveřník řekl to spásné slovo teprve tehdy, když tomu
212
2*3
kapitola devátá
V CHRÁMU
muži už nemohlo pomoci." „Nebyl dřív tázán," řekl duchovní, „považ také, že to byl jenom dveřník, a jako dveřník splnil svou povinnost." „Proč myslíš, že splnil svou povinnost?" zeptal se K., „nesplnil ji. Jeho povinností bylo snad, aby nevpustil nikoho cizího, tohoto muže však, pro něhož byl vchod určen, vpustit měl." „Nemáš dost úcty k tomu, co je psáno, a pozměňuješ příběh," řekl duchovní. „O vpuštění do zákona obsahuje příběh dvě důležitá prohlášení dveřníkova, jedno na začátku, jedno na konci. První místo zní: že ho ted nemůže vpustit, a druhé: tento vchod byl určen jen pro tebe. Kdyby mezi oběma prohlášeními byl nějaký rozpor, měl bys pravdu, a dveřník by byl toho muže oklamal. Není v tom však rozpor. Naopak, druhé prohlášení dokonce na první odkazuje. Skoro by se mohlo říci, že dveřník učinil víc, než bylo jeho povinností, když tomu muži naznačil možnost, že snad bude jednou vpuštěn. Zdá se, že v tu dobu bylo jeho povinností jen tolik, aby toho muže odmítl, a opravdu se mnozí vykladači Písma diví, že se dveřník o tom vůbec zmínil, neboť si zřejmě libuje v přesnosti a přísně dbá, co mu ukládá jeho úřední povinnost. Všechna ta léta neopustí své místo a zavře bránu až docela nakonec, je si dobře vědom, jak významná je jeho služba, neboť praví: ,Jájsem mocný,' má úctu k nadřízeným, neboť praví: ,Jsem jen nej nižší dveřník,' nežvaní, neboť celá ta léta klade, jak stojí psáno, jen neúčastné otázky, není úplatný, neboť praví o daru: ,Přijímám to jen proto, abys nemyslel, žes něco opomenul,' kde jde o plnění povinnosti, nelze ho ani obměkčit, ani rozhořčit, neboť je psáno o tom muži, že ,unavuje dveřníka prosbami', konečně i jeho zevnějšek nasvědčuje pe~ dantské povaze, ten velký Špičatý nos a dlouhé, řídké,
černé tatarské vousy. Najde se kde dveřník více oddaný své povinnosti? Má vsak ještě jiné povahové rysy, jež jsou velmi příznivé pro člověka, který se dožaduje, aby byl vpuštěn, a které nám umožňují, abychom přece jen pochopili, že dveřník zasel snad trochu dál, než bylo jeho povinností, když naznačil, že v budoucnu je nějaká možnost. Nelze totiž popřít, že je ducha trochu prostého, a proto trochu domýš-livý. I když jeho výroky o vlastní moci a o moci ostatních dveřníků i o tom, že popatřit na ně je dokonce i nad jeho síly — pravím, i když jsou snad všechny tyto výroky o sobě správné, přece jen způsob, jakým dveřník tyto výroky pronáší, ukazuje, že jeho představy jsou zkaleny prostoduchostí a vypínavostí. Vykládači k tomu praví: ,Správné pochopení a neporozumění jedné a téže věci se navzájem úplně nevylučují.' Jistě vsak musíme uznat, že ta prosto-duchost a vypínavost, i když se snad projevují jen v nepatrnostech, jsou přece jen slabinou toho, kdo střeží vchod, jsou to mezery v povaze dveřníka. K tomu ještě přistupuje, že dveřník, jak se zdá, je povaha vlídná a naprosto není výhradně úřední osobou. Hned v prvních okamžicích si zažertuje a zve toho muže, aby vešel, ačkoli je tu výslovný a platný zákaz, potom ho nepošle pryč, nýbrž dá mu, jak se praví, stoličku a dovolí mu, aby se posadil stranou ode dveří. Ze po všechna ta léta trpělivě snáší prosby toho muže, že ho tak trochu vyslýchá, že přijímá dary, že velkoryse dopouští, aby muž vedle něho hlasitě proklínal neblahou náhodu, která sem dveřníka postavila — podle toho všeho můžeme soudit, že s ním cítí. Ne každý dveřník by se takto zachoval. A nakonec ještě, když muž pokyne, sehne se hluboko k němu, aby mu dal příležitost k poslední otázce. Jen záchvěv netrpěli-
vé
215
kapitola devátá
V chrámu
vosti — dveřník přece ví, že je všemu konec — zračí se v slovech: ,Jsi nenasytný/ Mnozí zacházejí v takovémto výkladu jcstě dál a soudí, že slova ,Jsi nenasytný' vyjadřují jakýsi přátelský obdiv, který je ovšem i trochu blahosklonný. Takto se však dveřníkův zjev jistě dokresluje jinak, než se domníváš ty." „Znáš ten příběh lépe než já a delší dobu," řekl K. Mlčeli chvilku. Pak řekl K.: ,,Ty tedy myslíš, že ten muž nebyl oklamán?" „Rozuměj mi dobře," řekl duchovní, „ukazuji ti jen, že o tom jsou různá mínění. Nedej přespříliš na mínění. Co je psáno, je neměnné, a mínění jsou často jen výrazem zoufalství nad tím. V tomto případě se vyskytuje dokonce mínění, podle něhož byl oklamán právě dveřník." „To je mínění, jež zachází daleko," řekl K. „Jak se odůvodňuje?" „Odůvodnění," odpověděl duchovní, „vychází z pros-toduchosti dveřníka. Praví se, že nezná vnitřek zákona, nýbrž jen cestu, po které musí před vchodem ustavičně obcházet sem a tam. Představy, které má o vnitřku, se pokládají za dětinské a soudí se, že se sám obává toho, čím chce muži nahnat strach. Bojí se toho dokonce víc než ten muž, neboť ten přece nechce nic jiného než vejít, i když slyšel o strašných dveřnících uvnitř, dveřník vsak vejít nechce, aspoň se o tom nic nedovfdáme. Jiní sice praví, že určitě už uvnitř byl, neboť byl už jednou přijat do služeb zákona a to že se mohlo stát jen uvnitř. Na to lze odpovědět, že mohl být stanoven za dveřníka i tak, že ho k tomu zevnitř povolali, a že sotva mohl být hluboko uvnitř, když přece už jen pohled na třetího dveřníka je nad jeho síly. Mimoto se však v příběhu také nepraví, že by byl po celá ta léta něco vyprávěl o vnitřku, až na poznámku o dveřnících. Možná že mu to bylo zakázáno, ale ani o takovém zákazu nic
nevyprávěl. Z toho všeho se usuzuje, že neví, jak vnitřek vypadá a jaký je jeho význam, a že o tom má klamné představy. Ale i o muži z venkova má prý klamné představy, neboť je tomu muži podřízen a neví o tom. Ze s tím mužem nakládá jak s podřízeným, je vidět z mnoha podrobností, na něž se určitě ještě pamatuješ. Ze však je ve skutečnosti tomu muži podřízen, to vysvítá podle tohoto mínění neméně jasně. Především je tvor svobodný nadřazen tvoru vázanému. Muž z venkova je však opravdu svobodný, může jít, kam se mu zachce, jen vstup do zákona je mu zakázán, a nadto mu jej zakázal jen jediný člověk, dveřník, Posadí-li se na stoličku stranou od brány a zůstane-li tam po celý život, dělá to dobrovolně, příběh se nezmiňuje, že by byl k tomu donucen. Dveřník je však svým úřadem vázán na své místo, nesmí se vzdálit od brány, podle všeho nesmí vsak ani vstoupit dovnitř, i kdyby chtěl. Kromě toho je sice ve službách zákona, slouží vsak jen pro tento vchod, tedy také jen pro tohoto muže, pro něhož je tento vchod jedině určen. Také proto je mu podřízen. Lze usuzovat, že po všechna ta léta, celý mužný věk sloužil jaksi jen naprázdno, neboť se praví, že přijde muž, tedy někdo v mužném věku, že tedy dveřník museí dlouho čekat, než se naplnil jeho úděl, čekat tak dlouho, až se zlíbilo tomu muži, který přece přišel dobrovolně. Ale i konec služby je určen koncem života toho muže, dveřník mu tedy zůstává podřízen až do konce. A znovu a znovu se připomíná, že dveřník, jak se zdá, o tom všem nic neví. V tom vsak se nespatřuje nic nápadného, neboť podle tohoto mínění se dveřník klame ještě víc, pokud jde o jeho službu. Nakonec mluví totiž o vchodu a říká: ,Ted půjdu a zavřu ho,' ale na začátku se praví, že brána
216
217
kapitola devátá
v chrámu
k zákonu je jako vždy otevřena, je-li však vždy otevřena, vždycky, to jest nezávisle na délce života muže, pro kterého je určena, pak ji nebude moci zavřít ani dveřník. O tom se mínění rozcházejí, zda dveřník svým oznámením, že zavře bránu, chce jen dát odpo-ved, či zda chce zdůraznit svou služební povinnost, či chce-li v tom muži ještě v posledním okamžení vzbudit lítost a zármutek. Mnozí jsou vsak zajedno v tom, že nebude moci bránu zavřít. Soudí dokonce, že je aspoň nakonec pod tím mužem i svým věděním, neboť muž vidí záři, která tryská z brány k zákonu, kdežto dveřník právě jakožto dveřník stojí asi ke vchodu zády a nedá ani slovem najevo, že zpozoroval nějakou změnu." ,,To je dobře odůvodněno," řekl K., jenž si pološeptem opakoval jednotlivá místa z výkladu duchovního. ,,Je to dobře odůvodněno a také si ted myslím, že dveřník byl na omylu. Tím však jsem se neuchýlil od svého dřívějšího mínění, neboť obě se zčásti shodují. Nerozhoduje, zda dveřník vidí věci správně, či zda se mýlí. Řekl jsem, že ten muž z venkova je klamán. Vidí-li dveřník věci správně, dalo by se o tom pochybovat, jestliže se však dveřník mýlí, nemůže být jinak, než že se jeho omyl přenese i na toho muže. Potom dveřník není sice podvodník, ale je tak prostoduchý, že by ho měli ihned vyhnat ze služby. Považ přece, že klam, jemuž podléhá dveřník, nijak neškodí jemu, tomu muži vsak tisíceronásob." „Zde narážíš na mínění opačné," řekl duchovní. „Někteří totiž tvrdí, že ten příběh nedává nikomu právo, aby o dveřníku pronášel soudy. Ať už se nám jeví jakýkoli, je to přece jen sluha zákona, patří tedy k zákonu, je tedy nepostižný pro lidské usuzování. Nesmíme pak ani věřit, že dveřník je tomu muži podřízen. Být vázán službou třeba jen u vchodu
;        k zákonu je nesrovnatelně víc než žít si volně na světě. Muž k zákonu teprve přichází, dveřník tam
už je. Zákon ho povolal k službě, pochybovat o jeho hodnosti by znamenalo pochybovat o zákoně." „S tímto míněním nesouhlasím," řekl K. a zavrtěl \        hlavou, „neboť setrváme-li při něm, musíme pokládat ;        za pravdu všechno, co dveřník řekne. Že to vsak není možné, odůvodnil jsi přece dopodrobna sám." „Ne," řekl duchovní, „není třeba, abychom pokládali -j        všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to poklá-;        dali za nutné." „Bezútešné mínění," řekl K. „Lež se nastoluje jako světový řád."
K. to řekl na závěr, ale jeho konečný soud to nebyl. Byl příliš unaven, aby mohl obsáhnout všechny dů-' sledky toho příběhu, napadaly ho i nezvyklé myš-» lenky příběhem vyvolané, neskutečné jevy, o nichž í by měli spíš než on pojednat vespolek soudní úřed-; níci. Ten prostý příběh ztrácel obrysy, K. jej chtěl \ setřást a duchovní, jenž teď projevil velký jemnocit, s to strpěl a přijal poznámku K. mlčky, ačkoli se s jeho " vlastním míněním jistě nesrovnávala. ; Šli. chvíli mlčky dál, K. kráčel docela blízko du-
chovního v té tmě, ani nevěděl, kde je. Lampa v ruce mu už dávno zhasla. Znenadání se přímo před ním jen odleskem kovu zatřpytila stříbrná socha jednoho světce a hned se zas vnořila do tmy. Aby nebyl zcela ř odkázán na duchovního, zeptal se K.: „Nejsme ted poblíž hlavního vchodu?" „Ne," řekl duchovní, „jsme daleko od něho. Ty už chceš odejít?" Ačkoli to >s K. teď právě nezamýšlel, řekl ihned: „Ovšem, musím odejít. Jsem prokuristou v bance, čekají na mne, přišel jsem jen, abych jednomu zahraničnímu obchodnímu příteli ukázal chrám." „Dobrá," řekl duchovní a podal K. ruku, „pak tedy jdi." „V té tmě se však
218
219
KAPITOLA DEVÁTÁ
sám nevyznám," řekl K. „Jdi vlevo ke zdi," řekl duchovní, „pak dál podél zdi, drž se jí a najdeš východ." Sotva se duchovní vzdálil několik kroků, volal už K. velmi hlasitě: „Počkej ještě, prosím!" „Čekám," řekl duchovní. „Nechceš ještě něco ode mne?" ptal se K. „Ne," řekl duchovní. „Byls ke mně předtím tak vlídný," řekl K., „a všechno jsi mi vyložil, a teď mě propouštíš, jako by ti na mně nezáleželo." „Musíš přece odejít," řekl duchovní. „To ano," řekl K., „uznej to přece." „Uznej nejdřív ty, kdo jsem," řekl duchovní. „Jsi vězeňský kaplan," řekl K. a přistoupil blíž k duchovnímu, nebylo tak nutné, aby se okamžitě vrátil do banky, jak to líčil, mohl docela dobře ještě zůstat. „Patřím k soudu," řekl duchovní. „Proč bych něco od tebe chtěl. Soud od tebe nechce nic. Přijme tě, když přijdeš, a propustí tě, když odcházíš."
V PŘEDVEČER jeho jedenatřicátých narozenin — bylo asi devět hodin večer, doba, kdy ulice ztichly — přišli ke K. do bytu dva páni. V šosatých kabátech, bledí a otylí, s cylindry, jež byly jako přirostlé k hlave. U dveří bytu chvíli obřadně rokovali o tom, který z nich má vejít první, a ještě obřadněji si počínali přede dveřmi pokoje. Ačkoli návštěva nebyla předem ohlášena, seděl K., rovněž v černém, na židli poblíž dveří, seděl, jako když očekáváme hosty, a pomalu si natahoval nové rukavice, které mu těsně obepínaly prsty. Ihned vstal a zadíval se zvědavě na pány. „Vás tedy určili pro mne?" ptal se. Pánové přikývli, jeden ukázal rukou, v níž měl cylindr, na druhého. K. si přiznal, že očekával jinou návštěvu. Šel k oknu a podíval se ještě jednou na temnou ulici. Také na protější straně ulice byla již skoro všechna okna temná, záclony byly většinou spuštěny. Za jedním osvětleným oknem v patře hrály si spolu za mříží malé děti, které se ještě neuměly samy vzdálit ze svého místa, a sahaly po sobě ručkama. „Posílají pro mne Staré podřadné herce," řekl si K. a ohlédl se, aby se o tom znovu přesvědčil. „Hledí mě vyřídit lacino." Znenadání se k nim obrátil a zeptal se: „Na kterém divadle hrajete?" „Divadle?" ptal se jeden z pánů druhého o radu a v koutcích úst mu zaškubalo. Druhý si počínal jako němý, který zápolí se vzpouzejícími se mluvidly. „Nejsou na to připraveni, aby se jích někdo ptal," řekl si K. a Šel si pro klobouk.
220
221