Vojtěch Jasný

(Jiří Voráč, 2010)


„Nebylo lehké kočovat ze země do země a stesk po domově mě přešel až v New Yorku, kde jsem se já,
Valach smíšený s Kelečákem, Moravan s kořeny snad tatarskými a po dědečkovi židovskými, stal
světoobčanem" [Jasný v rozhovoru s autorem, 2003].


V šedesátých letech proslul jako básník filmového plátna a mezinárodně ceněný tvůrce. Do dějin
vstoupil jako jedna z legendárních osobností, jež formovala moderní tvář české kinematografie. Poté
se stal filmovým kočovníkem Západní Evropou a Severní Amerikou.


Jeho filmografie čítá přes padesát titulů, z nichž větší část vznikla v zahraničí. Své projekty
realizoval vedle Československa v Číně, Rakousku, Německu, Izraeli, Francii, Bosně a Hercegovině,
Chorvatsku, Finsku, Kanadě a v USA.


Vojtěch Jasný – filmový režisér, scenárista, příležitostně kameraman v autorských a dokumentárních
projektech – se narodil 30. listopadu 1925 v moravské Kelči. V roce 1945 odešel na studia do Prahy,
nejdříve na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy (obor filosofie, estetika a rusistika), od
podzimu 1946 na nově založenou FAMU (obor kamera, tehdy nazýváno fotografická technika), kterou
absolvoval r. 1951. Od r. 1950 pracoval ve Studiu dokumentárního filmu, od r 1952 v Československém
armádním filmu, od r. 1956 ve Filmovém studiu Barrandov. R. 1970 odešel na protest proti sovětské
okupaci Československa do exilu, žil v Salzburgu a v Mnichově a od r. 1984 je bytem v New Yorku.


Začínal jako dokumentarista ve dvojici s Karlem Kachyňou: společně natočili budovatelské dokumenty
o kolektivizaci venkova (Není stále zamračeno, 1950, Neobyčejná léta, 1952, ad.), cestopisy z Číny
(Lidé jednoho srdce, 1953, ad.), armádní instruktážní filmy (Na stráži, 1953; Jasný samostatně Bez
obav, 1955) a také hrané špionážní drama z armádního prostředí Dnes večer všechno skončí (1954).


V hraném filmu Jasný samostatně debutoval dramatem z vojenského (armádního) prostředí podle hry
Pavla Kohouta Zářijové noci (1957), který patřil k prvním pokusům o kritickou společenskou reflexi.
K dramatickému útvaru se vrátil ještě filmem z koncentračního tábora Přežil jsem svou smrt (1960).
Osobitý poetický styl rozvinul ve svých autorských projektech, jejichž vrchol představuje tzv.
moravská trilogie – křehce  lyrická a metafyzická povídková Touha (1958), poeticko-satirická féerie
Až přijde kocour (1963) a lyrická kronika moravské vesnice s emblematickým titulem Všichni dobří
rodáci (1968).


V zahraničí se jeho dílo značně rozrůznilo. Z větší části jej tvoří hrané a dokumentární projekty
pro německou a rakouskou televizi, jež natočil v evropském období svého exilu (1970-1984).


V hrané oblasti vyniká mj. psychologická studie vězně v absolutní izolaci Maják / Der Leuchtturm
(1972; podle Ladislava Mňačka) a společensky provokativní Život schizofrenního básníka Alexandera
Märze / Das Leben des schizophrenen Dichters Alexander März (1974; podle německého psychiatra
Heinara Kipphardta), který má ideovým konceptem – psychiatrická  léčebna jako metafora nesvobodné
společnosti – zajímavou příbuznost s Formanovým Přeletem nad kukaččím hnízdem (1975). Vedle této
dramatické linie se objevují i díla typu moderní satirické pohádky Nápady svaté Kláry / Die
Einfälle der heiligen Klara (1980; podle Jeleny a Pavla Kohoutových). V dokumentární oblasti
pěstoval nevšední portréty nevšedních umělců: Ernst Fuchs – Záhada sfingy / Ernst Fuchs - Rätsel
der Sphinx, (1976), Dojmy z Herberta von Karajana / Impressionen über Herbert von Karajan (1978)
nebo Můj přítel Heinrich Böll / Mein Freund Heinrich Böll (1982).


Výlučné místo zaujímá konfesijní poéma Stromy, ptáci a lidé (Metamorfózy I) / Bäume, Vögel und
Menschen (Metamorphosen I) (1975, SRN), která vznikla jako nezávislý projekt: tato bezeslovná
obrazově-zvuková skladba je založena na principu asociativní a kontrastní montáže a podává vizi
demoralizované civilizace konfrontované s trvalými (přirozenými) hodnotami; poetickou formou i
náladou navazuje na Jasného poslední předexilový film, melancholickou (pookupační) Českou rapsodii
(1969).


Ke kinematografickému filmu se vrátil adaptací klíčového společenského románu Heinricha Bölla
Klaunovy názory / Ansichten eines Clowns (1975, SRN). Následovaly dva rodinné filmy s dětskými
hrdiny, realizované v Rakousku – sociálně  apelativní Pokus o útěk / Fluchtversuch (1976) z
prostředí jugoslávských gastarbeitrů ve Vídni, a autorský dvoupovídkový retrofilm Návrat / Rückkehr
(1977), původně (v šedesátých letech) napsaný s rolí pro Jana Wericha. R. 1984 vznikl ve Finsku
Sebevrah / Der Selbstmörder (1984, Finsko-SRN) podle satiry Nikolaje Erdmana.


Souběžně přednášel na vídeňské Film- und Fernsehakademie (1972-1975), na Univesität Salzburg
(1973-1975) a na Deutsches Institut für Film und Fernsehen v Mnichově (1981-1982). Roku 1976
spoluzaložil a jako umělecký šéf řídil Filmstudio Salzburg (1979 zaniklo). Příležitostně také
režíroval v divadle - Audienci a Vernisáž Václava Havla (1976 ve vídeňském Akademietheatru),
Dostojevského Idiota (1980 v Národním divadle v Helsinkách) a drama Pavla Kohouta Marie zápasí s
anděly (1982 v norském Národním divadle v Bergenu).


Po odchodu do New Yorku (leden 1984) se věnoval převážně pedagogické činnosti na tamních vysokých
školách – učil na Columbia University, dodnes učí na New York Film Academy a na School of Visual
Arts.


V dokumentární tvorbě pokračoval snímkem Portrét Miloše Formana a natáčení Valmonta / Miloš Forman
Portrait and the Making of „Valmont“ (1989, USA) natočeným pro televizní cyklus PBC "American
Masters". S Formanem spolupracoval i na prvním polistopadovém havlovském projektu – dokumentu Proč
Havel? / Why Havel? (1991, Kanada-ČSR), v němž představil prezidenta Václava Havla a Československo
jako novou demokracii. Poté několik let pracoval na sběrném „spirituálním“ dokumentu o podivuhodném
životě stoleté Newyorčanky Gladys (1998, Kanada). Zatím posledním projektem je dokument o osudech
českých Židů za války Peklo na zemi / Hell on Earth (2001, USA), který vznikl jako součást
pětidílného projektu Stevena Spielberga o holocaustu Broken Silence (2002).


V hrané kinematografické tvorbě přibyla r. 1987 v Kanadě rodinná pohádka Velká země malých / The
Great Land of Small a r. 1999 v česko-americké koprodukci autobiograficky laděný Návrat ztraceného
ráje / Return to Paradise Lost, v němž volně navázal na Všechny dobré rodáky.


Vojtěch Jasný obdržel za své dílo řadu festivalových cen a dalších uznání. Touha získala Cenu za
nejlepší film pro mládež na MFF v Cannes 1959, Až přijde kocour Stříbrnou palmu a Grand Prix
technique v Cannes 1963 (a další ceny na festivalech v Edinburgu, Neapoli, Acapulcu, Carteně či
Barceloně), Všichni dobří rodáci Cenu za režii v Cannes 1969, Ansichten eines Clowns Stříbrnou
mušli na MFF v San Sebastianu 1976. Na jubilejním 25. ročníku MFF v Cannes 1971 získal (spolu s
dalšími režisérskými osobnostmi) speciální zlatou medaili (jako historicky nejúspěšnější účastníci
festivalové soutěže). R. 2007 byl Jasný na Mezinárodním festivalu Arts & Film v Telči vyznamenán
ministrem kultury medailí Artis Bohemiae Amicis za „šíření dobrého jména české kultury v tuzemsku i
v zahraničí“. R. 2008 získal Českého lva za „dlouholetý umělecký přínos českému flmu“.


Vojtěch Jasný ve svém díle originálně rozvíjí tradici poetického filmu (zvl. Dovženko v Rusku,
Clair a Renoir ve Francii) ve spojení s domácí kulturní tradicí (Karel Plicka, Jiří Trnka). To, co
pro Dovženka znamenal ukrajinský venkov, pro Claira Paříž a pro Plicku Slovensko, to pro Jasného
znamenala moravská vesnice a krajina. Myšlenková i poetická síla jeho díla spočívá v autorském
přístupu a vyrůstá z hluboké sociální vazby, z důvěrné znalosti prostředí a lidí, z citové
sounáležitosti a živé osobní zkušenosti. Tento potenciál mohl plnohodnotně uplatnit především ve
svých autorských projektech, které realizoval ve vlasti, zatímco v zahraničí musel svou subtilní
poetiku přizpůsobit odlišným kulturním a produkčním podmínkám. Jasného poetický styl se opírá o
koncepci filmu jako metafory a podobenství, jež poskytuje prostor imaginaci a umožňuje svébytné
hledání smyslu a řádu, které se zračí v klíčovém motivu návratu jako hledání / nacházení ztracených
kořenů a v idealizaci morálních hodnot dětství a domova. Odtud postupně vedla cesta k panteistickým
vizím světa a ke zkoumání spirituálních obzorů. Jasného filmový diskurs, jakkoli v čase rozrůzněný
a proměnlivý, zůstává povýtce velmi osobní, namnoze souvisí s jeho životními osudy a s jeho
světonázorovým vývojem, v němž se snoubí západní sociální ideály s tradičním křesťanstvím a
orientálními inspiracemi a jež se jeví blízko alternativní hodnotové orientaci New Age .