Hagiografie


Hagiografie je slovo řeckého původu (hagios = svatý, grafó = píši). Mezi nejoblíbenější
hagiografické útvary patřila ve středověku legenda, která vnikla z  vyprávění o osudech mučedníků a
životopisů svatých, již ve 2. stol. n. l. V legendě není hlavní přesný popis života světce, jde zde
hlavně o posílení kultu duchovní osobnosti a vyzdvižení jeho činů. Neměla za cíl poučit čtenáře o
historických faktech, ale byla určena k náboženskému povznesení a morálnímu poučení.

Legendy se řídily podle určitého schématu. K tomu patřilo také tzv. loci communes (užívání
podobných míst). Světci se sobě navzájem podobali, měli stejné ctnosti a konali stejné divy.
V době, kdy legendy vnikly do česko-latinského prostředí, byla již jejich osnova ustálena.
Obsahovala: popis života, umučení, přenesení světcova těla (tzv. translatio) a posmrtné zázraky.

Mnoho legend vznikalo účelně např. kvůli svatořečení nebo povýšení biskupství na arcibiskupství.

Legenda se v období středověku až do barokní doby výrazně proměňovala, a to i přesto, že je
považována za nadčasový a ustrnulý literární druh. Dobře je to vidět např. na legendách o sv.
Václavovi. V 10. století představuje mnišský asketický ideál, ve 12. a 13. stol. nabývá rysů
křesťanského rytíře a v době Karla IV. je vzorem křesťanského panovníka.


legendy  10. století:

1.      Václavské a ludmilské legendy

-          Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius (Kristiánova legenda)

-          Crescente fide

-          Legenda Gumpoldova

-          Legenda Vavřincova – Laurentia z Montecassina

-          Ludmilská legenda Fuit in provincia Bohemorum

-          Licet plura

-          Oportet nos fratres

-          Oriente iam sole I, II

-          Ut annuncietur I, II

-          Factum est

-          Drobnější legendistické útvary (Beatus Cyrillus, Subtrahente se, Recordatus)


2.      Vojtěšské legendy

-         Passio sancti Adalberti martyris

-         Legenda Kanapariova

-         Bruno z Querfurtu, Život sv. Vojtěcha

-         Miracula sancti Adalberti

-         Versus de passione sancti Adalberti


Kristiánova legenda:

-         latinsky psaná, patří k nejrozsáhlejším václavským a ludmilským textům

-         vyspělý jazykový styl

-         poprvé byla vydána Bohuslavem Balbínem r. 1677

-         rozdělena do deseti kapitol

-         obsah: Prolog (autor se obrací na sv. Vojtěcha), 1.kap. pokřtění Moravy Cyrilem, jeho
obhajoba slovanské liturgie a působení Metoděje u Svatopluka, 2. kap. křest Bořivoje a založení
prvního křesťanského kostela, 3. -5.kap. legenda o sv. Ludmile, 6.-10.kap.  legenda o sv. Václavovi

-          spor o osobnosti autora: Kristián byl buď spřízněn s Přemyslovci (syn Boleslava I.) nebo
se Slavníkovci (strýc nebo bratr biskupa Vojtěcha). Je také možné, že jméno Christianus
neprozrazuje autorovo vlastní jméno a bylo použito jen jako jméno obecné (= křesťan).  Autor byl
patrně benediktinským mnichem v břevnovském klášteře a důvěrníkem biskupa Vojtěcha.

-          spor o dobu vzniku:  Dodnes není vyřešen. Příznivci vzniku legendy  v  10. století: B.
Balbín, J. Pekař, J. Ludvíkovský, D. Třeštík. Odpůrci (vznik datovali do 14. nebo aspoň do 12.
stol.) : J. Dobrovský, J. Urbánek, V. Chaloupecký, V. Novotný, F. M. Bartoš, Z. Fiala




prameny:  FONTES RERUM BOHEMICARUM I. Ed.: J. Embler, Praha 1873.

                   KRISTIÁNOVA LEGENDA. ŽIVOT A UMUČENÍ SVATÉHO VÁCLAVA A JEHO BÁBY SVATÉ

                   LUDMILY. Ed.: J. Ludvíkovský, Praha 1978.


 literatura: NECHUTOVÁ, J.: Česko-latinská literatura středověku do r. 1300. Brno 1997.

                    KRÁLÍK, O.: Nejstarší rodokmen české literatury. Praha 1971.

                    KRÁLÍK, O.: Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha 1976.