ČLÁNEK PRWÝ.
ÚWOD, O DĚJINÁCH ČESKÝCH.
Čechy a Morawa. Dejepis a dejiny w&bec.  Hlavmí ráz dějin římských, nemeckých a slowanských.   Powšechný obsah dějin Českých. Epochy a prameny jejich.  Řada dějepiscův) českých a morawských.
Historické diwadlo národu našeho, země Česká, prostírá se u prostřed pewniny Europejské asi po tisíci iiiilir.li čtwercowých. 1 Popatřice na obraz její na mapô, uhlédáme podobu neprawidelného čtworohrauu, jehožto hrany čelí práwě k seweru a jihu, k wýchodu i západu. Na pokrají swém odewšad obklíčena jest pohořími, kterážto zdají se wybíhati ze dwau uzlůw: od wýchodu totiž, ode sněžky Králické, k sewerozápadu wznášeji se Krkonoše, jenž Cechy ode Slez, a k jihozápadu rozkládají se Žďárské hory, jenž jo od Morawy dělí; na západu, ode Smrčin, táhnau se k sewerowýchodu, "mezi Čechami a Sasy, Krušné hory, a k jihowýchodu, mezi Čechami a Bawóry, Švmatva. Obojí pak pohoři stýká i sceluje se s obau stran: na jihu, proti Rakausům, horami Cáhlowskými; na seweru, proti Lužici, Zhořelskými horami.
1) Dle wýměru c. k. hlawniho štábo celý powrch králowstwl českého, pokud nyní ohraničeno jest, činí 9529* mil Q zemčpisných. Býwal wšak někdy wětší, ano ještě hrabstwi Kladské, okolí Žitawské a Kámen králowský na Labi na seweru, Witoraz na jihu, náležely k Čechám w užším smyslu.
1*
4
Kniha I.  článek 1. Úicod.
Jsau tedy Čechy již přírodau samau ohraničeny, a wěncem hor co hradbami přirozenými otočeny. S těchto hradeb pokrajnich winau se do země rozličná odhoří a protihoří, zpowlowna se nížíce, až pak se tratí, tu w auplné rowině, tu wo krabatině. Kowina wšak ty týž brázdčna jest i hlubokými stržemi a řečištčmi, a hory bud homolité, buo! i báúowité, tu w ohromných kupách, tam osamčlé, wysoce nad ni se wypínají.
Jižné pohoří, dělící Čechy od Morawy, Rakaus a liawor, činí spolu rozhraní wod Europejských. Z toho patrno, že země tato do wysokého podnebí položena jest.2 Pramenowé wšickni, jenž so prýští po horách zemi wůkol wěnčících, stékajíce se pomalu w potoky a řeky, spojují se téměř u prostřed země w jediný praud Labský, a odtékají k seweru jediným aužlabím, prorwawšim se hluboce skrze hornaté ty waly. Čechy celé jsau jen hořejší poříčí Labské w Europě.
Přirození prosmykowé w pohoří pomezném označeni jsau nyní wšude silnicemi, wybíhajícími skrze nč wen ze země. W dějinách prosluli nejwíce Domažlický a Chlumský; neméně wáak důležití jsau Chebský a Lito-myšlský, čelící od západu i od wýchodu téměř zrowna naproti sobě.
Příroda sama, ukončiwši a uspůsobiwši Čechy co zwláštni celek, přodustanowila tím hlawní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechcemo, žeby náro-dowé wůbec tělesnau a mrawní powahu swau brali ze spúsoby, polohy á powětrnosti zemí těch, we kterýchžto
2) To již i nejstarší náš kronikář domácí, Kosmas Pražský, pozo-rewal, prawě (Scriptores rcr. Bohem. I p. 6): Mira res, et unde perpenderc potes, quam in alto aPre pendeat haeo regio, cum nulla peregrina banc iníluat aqua, sed quotquot amnes, parvi et immanes, ex diversis montibus orti, a majori aqua quae dicitur Labe rccepti, usque aquilonale lluuat in mare.
Země Česká.
přebýwají: předce také zapírati nemůžeme, anonajcwě jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež země každá z přirození swého naskytuje, mocně působí w rozwíjení se a we směru žiwota národního. I země Česká howčla národům, jenž ji osaditi měli, dle rozdílné powahy jejich rozdílně. Národ we wálkách podnikawý mohl odsud, co s přirozené hradby, podmaniti sobě wšecky sausedy a jim panowati, Čechy mohly se mu stati jádrem nedostupným státu na sewer, na wýchod a západ široko daleko rozlehlého. Méně přízniwé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, auzce obmezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zweličeti3; aniž mu poloha jeho u prostřed Europy platná byla, pokud se mu nedostáwalo pomoci té, kterauž jediné umy wěkůw oswícených po-skytowati mohau. Wzdálenost moro, nedostatek weli-kých plawných jezer a řek w zemi, a sám ten wénec hor pohraničných, překážejíce obchodu a spojení s ostatní Europau, osamocowali Cechy, až teprw cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahražowati nedostatek přirozených. Mimo to, pro wysokost a sewerný swah celé krajiny, trati jižná země částka wšecky ty wýhody, kteréby jí plynauti měly z menší wýše polární. Naproti tomu ale příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k wychowání lidstwa na duchu i na těle zdrawého, čiľého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného, a wzduchu, kterémužto škodliwé wýpary
3) Dle historických zpráw o lidnatosti země České, podaných námi w časopisu českého Museum na r. 1834 (I, 67—79) počítáno w Čechách w XVI století 3—4 milliony obywa-telstwa, při wypuknutí 3Ctilcté wálky asi 4'/» millionu. W XVIII století držel se počet mezi 2—3 milí, wstaupil r. 1800 přes 3 milliony, dosáhl r. 1834 již 4,059.546 duši, a wystaupil r. 1846 na 4,689.436 duši.
Kniha L  Článek 1. Ůwod.
Čechy a Morawa.
—bahnišr, ani wéčné ledy sněžek wysokých, ani bauřliwé pískowiny a stepe, nikde lahody a zdrawoty neujímají; nejwětší rozmanitost, jak w powrchu krajiny, tak i we plodinách půdy zemské, působí blahočinně w těle i w duchu obywatele každého. I ačkoli tu nie samo sebau w bujné hojnosti se mu nenaskytuje, předce také i práce rukau jeho nebýwá nikde bez odplaty: ano příroda, složiwši do lůna této wlasti hojné a wzácné poklady kopanin a wod léŕiwých, a odepřewSÍ jí soli, této prední potřeby wezdejšího žiwota, zdá se jakoby tím Čechy sama byla pobízeti chtěla ku promyslné přiěinliwosti a k obchodu se sausedy.
Ačkoli pak pomezí jihowýchodní swau wywýšeností spôsobuje rozhraní wod w Europě, jest předce tak spleštělé, že přes ně, co přes wysokau pahořinu, wšude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zwláštní, Morawa, zwící4 asi co polowice Cech, se zwláštními pohořími a poříčími, také přírodau samau, a wšak méně dokonale, ohraničená. Na seweru chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodlaužené to Krkonoše; na wýchodu dlauhotáhlé Tatry stanowí její meze proti Uhersku. Na sewerowýchodu wšak nachází se tu otwor, skrze kterýž ona s wýšiny swé wysílá řeky Odru a Wislu až do baltického moře; na jihu pak, proti Rakausům, nedostáwá se jí owšem hranic prírodných, ježtoby zde teprw Dunaj působiti mohl. Přirozená powaha krajiny této podobá se české, předčí ji ale swahem jižným.
4) Nynější markrabstwl Morawské, spolu se Slezkem rakau-ským, wynáší 481"'Q mil; na nich počítalo se r. 1844 obywatelstwa 2,224.153 duši. Že částka hořejších Slez, jmenowitě Opawsko a Krnowsko, od prwopočátku k Mo-rawě náležela, až we XIFI století na zwláštní knižetstwí powýšena byla, o tom u znatelů dějin není pochyby.
Spojení tedy Čech a Moraivy w jeden celek, majíc we přírodě samé podstatný swňj základ, nemůže powa-žowáno býti za pauhau náhodu. A skutečně w obau krajinách od wčkůw, pokudkoli historie stáwá, wždy a pokaždé jeden a týž národ přebýwal, jedna i táž nejwyšší wláda panowalas: obě tedy, cechy i Morawa, co národ i co stát, wždy za jedno byly. Tímto spojením ale přirozené wýminky dějin takowého celku zlepšily se znamenitě. Wětší počet a prostranstwí pojišfowaly spojenému národu wětší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje, co hlawní kupecká silnice u wnitř Europy, zowauc ho k obchodu s celým swětem, bránilo jeho doma osamocení; a otwor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebýwajícími w rozlehlých krajinách mezi moři baltickým a černým a mezi pohořím uralským. Protož historie národu Českého, máli důkladná býti, obau krajin, Čech i Morawy, stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obau, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozuměti nelze.
Dějepis wůbec jest nejpozdnější plod oswěty ná-rodůw. Dějiny, we wyšším a prawém toho slowa smyslu, jen tam wznikají, kde národ duchem procitlý a ke společenským aučelům we stát zákony wlastními spojený, swobodnau wůlí s odpory swými zápasí, a kde zápas
5) Bojowé, národ wlaský, panowali w obau zemích, až je pospolu proti Němcům ztratili; Marobudowa říše wztaho-wala se až za Morawu; a Slowané stejným časem i w cechách i w Morawě se rozmohli. Od té doby Morawa wúbee aučastna býwala wšech osudůw země České, s wyminkau krátkotrwalé někdy říše Swatoplukowy, kdežto cechy samy Morawě podléhaly. Protož my uwažujice, že jméno „Mo-rawan" značí částku národu jen zeměpisně a nikoli geneticky rozdllnau, kdykoli o národu Českém wůbec mluwlme, wždy Slowany jak w Cechách tak i w Morawě bydlící roz-umíwáme.
8
Kniha I.  Článek 1. Ůwod.
Dějiny w&bec a české zwláště.
I
ten spolu tak jímawý býwá, že i pamět jeho ráda se obnowujo. Jen tam, kde ušlechtilejší částka Člowěka wládne nad oborem činnosti pauzo zwířecí, kde žiwot lidský tauhau po ideách a bohowosti nabýwá wýznamu wyššího, a duch ani w kalu tupé wšednosti netone, ani jedem přcbraušené smyslnosti se newysiluje, kde jméno boha i wlasti, zákonůw a ctnosti, práwa i swobody budí w duších takowý ohlas, že obec celá hotowa býwá i krwí swau o ně so zasazowati: jen tam díti so mohau skut-kowé, které připomínati potomstwu i milo i hodno jest. Žiwot bezidejný wšudo jest nepamatný, a protož ani wyprawowán býti nezasluhuje. Dejepis ale nad to, zakládaje se celý na památkách strojných a zwláště na písemnostech, nemůže znikati ani kwésti, leč při hojné a horliwé péči o nauky a umy wůbec. Dějepisec zajisté ne wšecky památné příběhy samy w sobě, ale jen ty wyprawowati může, kterých pamět se mu zachowala. Potřebujeť pramenůw dostatečných a wšestranných, po-dawkůw určitých a srozumitelných, swédectwí půwodních a hodnowěrných, aby čtenáře swé o tom, co jak a proč se stalo, zprawiti mohl, aniž pak s prawdau se chybil. A poněwadž každý skutek dějinný záleží na zápasu, tudíž na sporu dwau stran, do kterého wždy wášně lidské wšelijak se wplétají: wěčnými zákony práwa i spra-wedliwosti wyhledáwá se, aby swčdectwí obojí strany wyslýcháno a nepředsudnč uwažowáno bylo. Kde toho-nelze, protože ho s jedné strany snad se nedostáwá, tam šetřiti sluší při uwažowání jednostranných zpráw tím opatrnější kritiky.
Dějepis tedy stejnau podstatau zakládá se jak na. skutcích, tak i na paměti o nich zachowané. Kdekoli jednoho nedostáwá se z obau těchto žiwlůw, tam ani dějepisu není a býti nemůže. Protož také marno byloby se ptáti po dějinách a žiwotu neznámých prwohytelůw země
České a Morawské. Wyprawowání našo nemůže sahati,'— dále, nežli pokud stačí zachowané nám zpráwy písemné. Ty mluwí sice o trojím národu, který přebýwal jeden po druhém we wlasti naší: o wlaských Bojoch, o německých Markomanech i Kwadech a o slowanských Češích: ale jen poslední národ objewil se w běhu wěkůw oběma žiwly historickými, hojnosti totiž i dějin i památok jejich. Protož i jen tento národ sám může býti předmětem wlast-ním historie naší; děje bojské a markomanské jon potud uwedeny budau, pokud jich potřobí k určitějšímu obmezení a dokonalejšímu porozumění českých.
Dějiny národu českého jsau w nejednom ohledu poučnější a zajímawější nad dějiny mnoha jiných národůw. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce Európy, tak i národ český stal se po mnohé wěky stře-dištěm, we kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prwky a zásady nowoeuropejského žiwota národního, státního i církewního. Jmenowitč spatřiti jest tu očité i dlauhý spor i wzájemné pronikáni so žiwlůw římského, německého a slowanského w Europě.
Kterak celé pokolení lidské, přirozením a půwodem swým jedno a téže jsauc, předce rozrodilo se na tolikeré plemena, kmeny, národy a wětwe, rozdílné co do tělesné postawy a barwy, duchowní powahy a řeči, mra-wůw a obyčejůw, o tom žádný nepoučuje nás podawek historický. Na samém počátku wěku historického spatřujeme již nejen rozdrobonost weškerého člowěčenstwaw nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezáwisné, ale spolu také i patrný směr celého dějinstwa k umenšení této rozmanitosti, ke smíšení a jednocení rodůw a plemen, zanikáním jedněch a zmáháním se druhých. Slabý hynul dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu; a wšak síla duchowní a mrawní wítězíwala konečně nad tčlesnau.
10
Kniha J.   Článek 1. Úwod.
Hlawní.ráz dějin římských a německých.
11
— Nicméně jako we hmotném swětě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se w jednom bytu, zárodkem býwá bytu jinému; a jako plemena křížením, sady štěpowáním wždy se wíce sílí a šlechtí: tak i míšení se a splýwáni různých národůw zdaříwalo i daří se konečné ku prospěchu člo-wěčenstwa, hýbajíc a pružíc ducha lidského, i zúrodňujíc ho wždy nowými žiwly. Již w nejstaršich oswěty sídlech, Indii a Egyptě, pozorowati bylo směs národůw různého půwodu; do starého Kecka přineseno bylo z Egypta i z Fénicie prwní símě wzdčlanosti, které potom wyspělo w blahodárné půdě té w nejutěšenčjší plody; starý pak Řím teprw tehdáž oprawdowě zawládnul swětem, když w něm zdomácněl kwět oswěty řecké. Tak již we starém wóku národowé přední, dědíce wzdělanost po sausedech swýcb, i u sebe doma dokonaliti, i wně u cizích ji šířiti napomáhali, jiné wždy stránky její nad jiné zwelebujíce, ale i jinými také wadami, jež přiměšowali, ku koneěnému ji aupadku wodice.
Nejznamenitější a nejwznešenější wýsledek i úkaz celé dáwnowěkosti bylo dokonalé spojení a ujednoceni ae náboženstwí Kristowa se wzdělaností řeckau we swěto-wládném někdy panowání Římském. Kdyby osudem božim nebylo i do toho auwazku hned s počátku wlaudilo se porušení, swět celý bylby pomalu musel se zříma-niti: ale wšemaudrý bůh, neučiniw ani dwau zrnek pís-kowých dokonale stejných, tím méně chtěl pauhé jedno-twárnosti w nejušlechtilejším tworu swém, jejž k obrazu swému poněkud připodobnil. Císařský Řím byl sice wzdělal umění panowničí a wladařské až k nejwyšší dokonalosti: předce wšak prospíwaje w auhonách a wadách wždy wíce nežli we cnostech, stal se posléze wzorem wlády, jakowá býti nemá. Sestřediw weškeru weřejnau moc a wůli w jediné hlawě, udusil konečně wšecko samostatné wywíjení se ducha, wšecku samočinnost a samohybnost,
jak jednotliwých osob, tak i celých obci a národůw. Pa-nowník, snížiw wše mimo sebe pod důstojenstwí člowěka, nemohl wšak sám sobe i potomkůw swých uchrániti práwa přírody a zbawiti křehkostí lidských. Wšeobecné wy-sílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu, byly newyhnutelné následky austřednosti prepiato a mnoho-wěké, a konec wšeho nouchrauný pád říše římské. Jediný jen žiwel w ní měl tolik wlastní síly, že odolaw wšeobecné záhubě, zárodkem stal se nowého žiwota: to bylo náboženstwí křesťanské.
Na zříceninách swětowládného Říma postawil swé žezlo swět Německý. Jím roztrhány sítě, dusiwší s hůry tak dlauho wšecku w národech samohybnost, člowěk nabyl opět práwa swého, zničená politikau Ca;sarůw energie osobní dostawši se na wrch, počala znowu dáwati swětu zákony. Taj i ti sice nelze, že i tato změna, jakkoli sama w sobě blahodějná, potáhla nowé neřesti za sobau. Němec zajisté ztroskotal byl římskau wládu no k obecnému národůw prospěchu, ale jen ke swému wlast-nímu. Bažení po zboží a panstwí, nikoli pak cit nebo potřeba swobody, ozbrojowaly silné rámě jeho, a pudily ho hledat swého štěstí za hranicemi wlasti.- Pročež ani poroby w Europč nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinowládu w bujnau mnohowládu. Tau wšak proměnau. počal jinačiti se i wlastní jeho žiwot národní. Brzy k zásadám německého ducha, osobní energii a promyslnosti, připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbýwalo jarého z římského swěta; horliwost náboženstwi křesťanského a umění panownické jaly se wzděláwati austřednost nowau a dwojitau sice, ale skrze mnohá století aspoň swornau: císařstwi totiž a papežstwi.
Jak mile Němec uwázal se byl wýbojem u weliké starého Říma dědietwi, Slowan mírný tiše za ním po-staupiw, usadil se wedle něho.   S ním wkročil spolu
12
Kniha I. Článek- 1. Úwod.
Hlawní ráz dějin slowanských a českých.
13
I
_ nowý žiwel národni do žiwota europejského, neméně ušlechtilý, ale i neméně auhonný. Wolnost a rownost wšech občanůw mezi sebau, co synůw téžo rodiny, byly hlawní známka starých Slowanůw; kéž se k nim jen i swornost byla přidružila! Patriarchální mrawy aspůsoby jejich byly by snad postačily ku pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pode štítem moci wyšší uchrániti se wšech bauří a pohrom mimořádných. Slowanowa nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbawila ho wší swéhlawosti a urputnosti. Nechtěje panstwí ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotau národní také silné auwazky řádu awlády; přeje stejných práw a stojné wšem domácím swobody, žádal spolu, aby wšickni také drželi se stejné koleje starých zwykůw; nedáwaje u sebe místa ni rozdílům stawůw ni wýsadám, nehowěl předce ani wliwu wýtečných osob, ani rychlému rozmáhání se wyáší oswěty; nebažiw po wýboji, sotwa sám brániti se uměl; žádaje w pokoji požiwati aurod pole swého,  tim ěastěji podléhal rozkazům cizincůw.
^Němčili konečně zahynauti, muselt i Slowan postupem wékůw zjinačiti spúsoby swé a přimísiti žiwlůw říman-ských i německých do národního žiwota swého.
Hlawní tedy obsah a základní tah celého dějinstwa čcskomorawského jest, jakož jsme již podotkli, ustawičné stýkáni a potýkání se Slowanstwi s Ŕímanstwím a Ně-mectwím, wo smyslu nyní wyloženém; a jelikož 6í-manstwí dotýkalo se Čechůw ne samo sebau, ale téměř weskrze jen prostředkem Němectwa, může se také říci, že dějiny české zakládají se wůbec hlawnč na sporu s Ně-mectwem, čili na pojímaní a zamítaní spůsobůw a řádůw • německých od Čechůw. Jest sice prawda, žo i u jiných kmenúw slowanských dálo se takowéto stýkaní obojích žiwlůw: ale bud nebylo tak wšestranné, žiwé a proni-kawé, na přiklad u Polanůw a Rusůw, budto skončilo
se již dáwnau záhubau národnosti slowanské, jako u někdejších Luticůw, Bodrcůw a jiných Polabanůw. Český národ sám jediný, k německému co roweů k rowni se přibočiw a od wíce nežli tisíciletí do swazkůw nejužších s ním wstaupiw, uhájil až podnes národnosti swé, a jakkoli mnoho německého do žiwota swého pojal i duchowně zažil, nepřestal proto býti slowanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z powahy zeměpisné, úloha jemu se klade: slaužiti za most mezi Němectwem a Slowan-stwem, mezi wýchodem a západem w Europě wůbec.
Wykládajíce tedy dějiny národa Českého, budeme wyprawowati, jaké úkazy wywodil na jewo spor a zápas ten od wčkůw wo wlasti naší; zápas, wedený netoliko na hranicích alo i u wnitř země České, netoliko proti cizincům, alo i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slowem, ústawami a obyčoji, zřejmé i ukrytě, wěhlasným horlením i slepau wášní, netoliko . k wítězstwi aneb k porobě, ale i ke smíření. Ukážeme, kterak národ počtem newoliký weliké předce někdy uměl získati sobě jméno, a kterak pak opět tak hluboce kles-nauti mohl, žo až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, au zmítán jsa wichřicemi od wýchodu i od západu, • wně i doma powstalými, pauštěl nejednau naději o zacho-wání bytu swého, a nepřestáwá předce i podnes ještě dou-fati wo budaucnost. Spatříme panowníky wznešené, prawé otce wlasti, jichžto důrazné snahy cíl jediný bylo blaho národu; hrdinné wojewody, ježto uměli ku praporcům českým wítězstwi pautati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských wůkol sypati; myslitele wýtečné, jichžto ducha plápol oswěcowal tomnoty wěku swého a křísil jiskry wčdomí a wíry u domácích i cizích; wlastence ušlechtilé, jimžto milo bylo zapirati sebe k dobrému národu swého, a obětowati jemu čas i žiwot, wšecko jměni, wšecky síly swé; konečně i lid bystrý a jemný,
1
14
Kniha I.   článek J. Ůwod.
Obsah a epochy dějin českých.
15
1
> Si
1
— poslušný hlasu sirých panowníkůw a wůdcůw, a hotowý nasaditi sebe i s celau podstatau swau, jak mile bylo hájiti wlasti a krále, náboženstwí a wíry, práwa i zá-konúw.   Ale nebudeme se také tajiti překážkami rozmanitými, které nepřestáwaly wyššímu prospěchu wlasti a národu stawěti se na odpor; nejen od cizozemcůw a nepřátel, ale i od domácích odrodilcůw, nejen zjewným násilím, ale i newěrau a zradau; wyjewíme, kterak často tu nízké sobectwí neb přewrácená mysl jedincůw, tam zaslepení aneb zpozdilá netečnost welikóho haufu zawo-dily obec jdo neštěstí, kterak tytýž nejapností zmařeno, čeho chytrosti zkaziti lze nebylo. Utěšeno bude díwati se na raný ale autlý kwět wzdělanosti slowanské, na pra-wěké hrady a města, sídla swatých popraw a bohoslužeb, ochranná autoěiště w Čas bauří wáleěných a střediště národního průmyslu i obchodu; ne bez hrdého pocitu porozumí potomek, že po čem i nejwětší a nejwzdě-lanější národowé našeho wěku newždy zdárně se snaží a baží, předkowé jeho slowanští chowali a hájili od jakžiwa mezi sebau: obecnau wšech zemcůw swobodu, rowonstwí před zákonem a práwem, wrchní wládu i dědičnau i swolenau spolu a na sněmích odpowědnau, swobodné wolení auřadůw místních i zástupnictwa národního, a jiné podobné řády, až i chwálenau wšech swobod. obecných  záštitu, saudy porotcůw. Poznáme wšak také, kterak proměny a oprawy, ku prospěchu státnímu newyhnutelně potřebné, nemohly wykonány býti, aby za působením ducha střed owěkosti newlaudily se s nimi do země i řády feudální, jichžto síla, we bažení panském wždy hotowau nacházejíc podporu, wywrátila i uwedla w nepamět wšecky jim newhodné stránky starých ústaw slowanských. Žiwot duchowně čilý, kterým národ náš i w těchto změnách, jak z přirozené powahy swé, tak i z přičinění oswícených náčelníků skwíti se
nepřestal, wywede nám na jewiště nowé spory a zápasy, podiwnější a wznešenější, ale bohužel i krutější a zhaub-nčjší, nežli které dotud Europa byla wídala. Ze tří wálek o záležitosti duchowní, kterými w posledním půl-tisíciletí wšickni národowé křesťanští až do dnazbauřeni byli, dwě prwní, mčwše za příčinu náboženské potřeby, w Čechách i powstaly i skonaly, a byly wlastně wálky české. W jedné národ náš, zachowawší až potud neporušené jádro bytu swého, skutky zázračnými celý přemohl takořka swět; we druhé, zpronewěřiw se sám sobě, nejen nedowedl nic slawného, ale přišel í bez mála na mizinu. Wyložíme, kterak i w těch i w jiných wíce pohromách zračila se ruka Páně, jenž dawši člowěku rozum i wolení mezi dobrým a zlým, owocem obého učiti a wystříhati ho chtěla.
Popatříce na hlawní rozdíly dějin českých, rozeznáme w nich snadně a na prwní pohled wěk trojí: starý totiž, střední a nowý. Wěk střední značí se wýtečně půtkami o náboženstwí, jenž počátkem _ husitstwí r. 1403 wstau-pily do weřejného žiwota českého, a ukončeny r. 1627 wystěhowáním se wšech podobojícb ze wlasti. W tom wěku národ náš dostaupil wrchu historické znamenitosti swé. Co jej předešlo, ke staré, co následowalo, k nowé historii počítati se musí.
Starý wěk dějin českých, obsahující^ téměř celé tisíciletí od prwního usazení se národu we wlasti, nemá jiné patrnější známky jednotné, nežli jest ta, že w něm ještě nepředčily potřeby a půtky zbuzené obnowau cír-kewní, alebrž jen důležitosti swětské čili státní, zwláště pak snažení panowníkůw, moc swau i doma upewniti i wně rozšířiti. Jest w něm rozeznáwati trojí hlawní dobu: nejprwé Čechy pohanské a nezáwisné, od prwopočátku až do r. 895; potom Čechy křesťanské a záwisné od říše Xěmecké, s přewahau wšak ještě wniterných řádůw
16
Kniha I. Článek 1. Úwod.
Epochy dějin českých.
17
5 t;
i :
w.
r- •
"T* r ■
m
slowanských, od r. 895 do 1253; posléze Čechy královské, spojené s říší německau swazkem rowným, ale we wládč zemské nakládající žiwlu nemeckému, od r. 1253 do r. 1403. W pnení době, ještě temné, báječné a často nejisté, spatřuje se národ we swé púwodni slowanské newázanosti; mezi hlawami jeho, na počet hojnými, rod Přemyslňw počal osobowati sobě panstwí; pokusy wšak Sáraowy w Čechách a Mojmirowců Da Morawé, o založení mohutného'státu slowanského, zmařeny jsau. W době druhé křesfanstwi přispělo sice k utwrzení moci pano-wničí w zemi, ale učinilo ji spolu záwisnau od říše římské, čili wlastně německé. Potlačení někdejších lechůw a kněží napomohlo k sestředční sil národních: ale rozmnožení se Přemyslowcůw, jejich časté potržky o zmocnění se wrchního žezla, i potřeba zwláštnich audělůw knížecích, překážely prospěchu obecnému. Objem a hranice státu tak často se měnily, jako poměry práwní panowníkůw českých naproti císařům: awšak zachowána wždy zemi samostatná wrchní wláda i swézákonnost. Staroslowanská župní ústawa udržela se we swé činnosti; stawůw zwláštnich s rozdílnými práwy občanskými ještě nebylo, tudíž ani wýsad, ani feudalnosti, ani tělesné poroby, jakkoli často usilowáno uwesti je do Čech za příkladem německým. Wéwodský titul panowníkůw, po upewnění mqcnářstwí skrze Přemysla Otakara I., proměněn w dědičné králowstwí. Třetí doba wěku tohoto počala kralowáníra Přemysla Otakara II. Jemu zdařilo se proměniti hlawní auwazky státní, zwláště založením stawu městského skrze německé osadníky, a udělením jemu wýsad i práw politických. Tím přiwedena stará župní ústawa konečně ku pádu, i dán počátek nejen ku práwnímu stawůw rozdílu wůboc, ale i k řádům feudálním zwláště. Po wymřoní Přemyslowcůw a powolání domu Lucemburského na trůn upewnil se objem státu čili
koruny6) připojením Slezka i obojí Lužice k Čechám a. k Morawěna mnohá století. Wýtečné kralowání Karla IV památné jest nejen padesátiletým spojením koruny české s německau a auplným na ten čas obau národůw i zemí smíšením, ale i zwelebením snaženstwí a kwětu duchow-ního we wlasti naší zwláště.
Hlawní obsah a ráz wěku středního historie české jsau, jakož sme již napowěděli, různice a půtky církewní a náboženské, jenž wedly dwakráto k wálkám krwawým a dlauhotrwalým: prwní husitské, kterauž Čochowé a Morawané až do konce wítězně prowedli; druhé třidceti-leté, kterau nešťastně počawše, ustaupili brzy až na smrt wysíleni s dějiště. Strana husitská, čili podobojí, předčila za tohoto wěku we wlasti počtem i silau. Swa-zek koruny české s řiši německau nejprw ssazenim krále Waclawa, potom wálkau husitskau tak uwolněn, že na-potom stanowil se skutečně již jen na práwu králůw našich, wkládati se hlasem swým do wolení císařůw. W zemi wšak wlastní moc králowská byla slabá, národ sám ukládal sobě zákony, jazyk český we weřejné zpráwč zemské byl panujícím, Němectwo Husitstwu odporowawší kromě Slez a Lužic hluboce kleslo a téměř wyhynulo.' Naproti tomu ale feudální německé řády w zemi pomalu samy tím wětší mocí se rozwíjely; rozdily stawůw nejen utuženy a zostřeny, ale o wýsady a práwa mezi wyšši i nižší šlechtau a mezi mestami dlauhé spory, až * krwawé wálky wedeny;   staw duchowní w Čechách
tj) Předkowé naši rozeznáwali od sebe „králowstwí České" a „korunu Ceskau": „koruna Česká" znamenala jim wšecky země, králům Českým někdy poddané, t. Čechy, Morawu, Slezko, Lužice, Hořejší Falc i Lucembursko; „králowstwí České" byly jen Cechy samy, w užším smyslu wzaté. „Koruna" tedy slula jim též, co nám nyní „stát" neb „monarchie" sluje.
Palacký, Déjiny české I. 1. wyd. 3. 2
18
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
.utlačen; lid selský a prostý, požíwawší dotud osobné swobody, tělesnau porobau sklíčen. Ráznejší doby a články wěku tohoto byly: wypuknuti wálky husitské r. 1419 a smíření podobojích skrze sbor Basilejský ; aupadek moci králowské we dlauhém bezkrálowí, a nezdařilé snažení krále Jiřího, powztýčití ji zase; roz-míšky stawowské a porobení lidu prostého pod králem Wladislawem; spojení s domem Rakauským r. 1526 a utužení moci králowské na sněmu krwawém r. 1547; počátky nowých půtek o náboženstwí r. 1602 a wy-puknutí r. 1618 wálky třidcetileté, we kteréžto Čechy wstaupily do nowé swé historické doby.
Základní auwazek weškerého žiwota společenského i státního ve wfku nowém byli řádowé i zákonowé, jež Ferdinand II. z plné moci swé r. 1627 obnoweným zřízením zemským předepsal, a stawowó čeští na sněmu téhož léta poslušně a wděčně přijali. Od té doby země Česká a Morawská staly se nepochybným dědictwlm slawného domu Rakauského, a spolu podstatnau částkau státu welikého, jenž wyniká mezi čelními w Europě mocnostmi. Lužice wšak i wětší částka Slez od koruny odtrženy. Cirkew Římskokatolická stala se wýhradně panující. Moc zákonodárná, wykonáwací a saudní spojena w rukau mocnářowých, a rozhodnutí na nejwyšším místě dálo se we Widni. Politické jewení národu obmezeno a určeno bylo wýsadami stawůw prelatského, panského, rytířského i městského. Jazyku českému i německému weweřejných potřebách zemských přisauzeno sice práwo stejné: poslední wšak osobil si čím dále tím širší místo. Tentotě powšechný ráz wéku celého. W podrobném pak rozjímaní wyznamenáwají se zwláště panowání Marie Theresie i Josefa II. co střední článek, blahodějným swé-razem, a předně wymaněním obecného i selského lidu, Čehož další dolíčení ale odkládáme k času swému.
Epochy a prameny dějin českých.
19
Prameny, ze kterých čerpati se musí wšecka dějin-českých známost, jsau podlé rozličnosti wčkůw rozličné. Pro we~k předslowanský nedostáwá se nám jich owšem; wše co tu wíme, musí nuzně wybfráno a skládáno býti ze zpráw, které někdy staří spisowatelé řečtí a římští jen jakoby mimochodem a náhodau, a protož ani hojně, ani dost určitě, o wlasti naší prohodili.
Nemnohém šťastnější jest w ohledu tomto i wěk pohanskočeský (451—895). Z domácích jeho památek nezůstaly nám než jediné tři dějeprawné básně, milowtoí-kům národní naší literatury pod názwy „Saud Libušin" „Čestmír a Wlaslaw" i „Záboj a Slawoj" chwalnč známé a tiskem již často wydané'; kteréž jakkoli nesmírně drahocenné jsau samy w sobě, co přesný a swětlý wý-jew jarého ducha předkůw našich, nemohau předce wšem žádostem dějezpytcowým wyhowěti, poskytujíce swětlo nejen na příliš skrowný obor obmezené, ale i poněkud nejisté, jelikož oprawdowě básnické. Stařiny, ježto w lůně wlasti tytýž se wykopáwají, umějí sice mluwiti ke zna-teli, ale zřídka kdy udati mohau wěk a půwod swůj. Ani w cizině té doby nikdo si na tom nedal záležeti, aby o wěcech u nás zběhlých nám pozůstawil písemnau pamět zwláštní a auplnau. Jen chudá záře tehdejších dějin sausedních odráží tu i tam náhodau některé slabé a wšelijak zprolamowané paprsky na sauwěké příběhy w Čechách a w Morawě. Dějezpytec musí tyto paprsky
7) O „LibuSině šandu" wiz předewšlm obstrné pojednáni: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík u. F. Palacký, Prag, 1840 in 4° (w aktách král. české společnosti nauk); druhé dwě básně z rukopisu Rralodworského, W. Hankau nalezeného, často již wydány jsau, posléze a nejzpráwnčji we Wýboru z literatury České, dílu I, w Praze 1845, a s překladem německým od W. A. Swobody několikrát, pak od J. M. hrab. Thuna: Gedichte aus Böhmens Vorzeit. Prag, 1845. 8.
2*