196 Epistolae 1 Cf. MGH Epíst VIT ň 907. i u 88 (Ä»?m) 879 ßogwlrum JoLannis VIn pp _ {Eeg Vat I} ; f ě římské církve. J vyslance, s kterým by jednal o prospěchu svaté 26. června 880 Kegistrum Johannis VIII. IT., (Keg. Vat. L), f. 98, Č. 253 Epistolae 90 197 Papež Jaw ľ///, oznamuje milému synu Svatoplukovi, vladaři (Moravanů), že Metoděj, arcibiskup moravské církve, přišel se Zemižizněm k apoštolskému stolci a přednesl žádost, již se Svatopluk se všemi věrnými velmoži a lidem své země dává pod patro-nanci svatého Petra a jeho náměstka. Jan VIII. ho jako jediného syna do ochrany přijímá, Metoděje shledal pravoverným podle učeni římské církve, posílá ho spravovat svěřenou mu církev a potvrzuje mu privilegium jeho arcibiskupství; zvoleného biskupa nitranského, kněze Vichinga, vysvětil a přislíbil vysvětit i druhého, s kterým by arcibiskup mohl světit další biskupy pro území Svatoplukovy Uše; všechny duchovní jakékoli národnosti na území Moravské provincie podřídil Metodějově pravomoci. Není překáželi, aby se mše zpívaly a Písmo četlo ve slovanském jazyce, avšak s podmínkou, že evangelium se bude čisti nejprve latinsky. (Řím) Červen 880 Registrum Johannis VIII. PP., (Registrum Vatioanum I.), f. 99'—100', č. 257. Text v kodexu je psán jihoitalskou minuskulí 11. stol. (Benevent, Cassino). G. Le vi, II Torno I.dei Regesti Vaticani (Lettere di Giovanni VIII.), Arch. Soe. Rom. Stor. Patr. 4, 1881, 161 n.; A. Lapotre, EEurope et le Saint Siege ä l'epoque Carolingienne. Le pape Jean VIII., Paris 1895, In.; E. Caspar, Studien zum Register Johanns VIII., Neues Archiv d. Ges. f. alt. deutsche Geschichte 36, 1911, 79—156; ibidem 38, 1913, 218 n.; Kodex pochází z Monte Cassina, J. Vajs, Ioannis VIII. PP. epistolae, Romae 1924, 1. Z další literatury o Registru: H. Steinacker, Das Register Papst Johanns VIII., Homenatge a A. Rubió i Lluch 1, Barcelona 1936,479—505, id., MIÖGf 52,1938,171—194; H. Bresslau, Handbuch der Urkundenlehre I3, Berlin 1958, 106, An. 5; S. Bock, Bemerkungen zu den ältesten Papstregistern und zum „Lib. diurn. Rom. Pontificum," Archival. Zeitschrift 57, 1961, 11—51. Registrum se dříve považovalo za opis částí původního registru z Monte Cassina nebo excerpt z něho. Nověji se soudí, že monte-cassinský rukopis byl pořízen nikoli na základě registra jako takového, ale konceptů, shromážděných v různých fasciklech. Za autora konceptů se považuje Johannes Diaconus, který však nebyl totožný s jáhnem papeže Jana VIII., pro něhož zpracoval životopis papeže Řehoře L, ale se stejnojmenným jáhnem z Raveimy, který se také objevuje v papežských listinách, cf. MGH Epist. VII, 270 č. 311, ř. 15; 271, č. 312, ř. 1, 272, č. 314, ř. 28; Wattenbach—Levison, II. Löwe, Deutschlands Geschichtsquellen IV, 455. Jiný apograf vznikl v 16. stol. (ed. loannes card. Pitra, Analecta novissima Spicilegii Solesmensis, Tusculi 1885, 1. V. Palacký, Literat: Reise nach Italien (1837); E. Caspar, Studien 156; Arehivio paleografico Italiano I, 1882; Paleografia artistica di Monlecassino (1877), 15. Vydání: J. D. Mansi, Sacrorum coneiliorum nova et ampliss, collectio, vol. XVII, 181, č. 247; B. Baibin, Miscettanea Ustorica Regni Bohemiae deo. I, lib. VI, 2; T. Pessina. Mars Moravicus 213; G. Dobner, Annales Hageciani III, 190; S. Salagius, De stati ecclesiae Pannon. IV, 424—428; CDMI, 42—44, Č. 59; CDHung. I, 213—217; K. J. Erben Regesta I, 17, c. 43: J. P. Migne, Patrologiae latinae t. 126, 904, ö. 293; II. Jireček Cod. iuris Bohemici I, 11, č. 4; J. A. Ginzel, Geschichte der Slavenapostel, Anhang I, 59 n. V. A. Bil'basov, Eirill i Mefodij I, 20—23; P. Pastrnek, Dějiny slovanských apoštoli 255—257; F. Kos, Gradivo II, 195—197, Č. 260; Ph. Jaffa, Reg. pont. Rom. 3319 (2540) 198 Epistolae 22«; Texty k dějinám Velké iř^y 80-^2 F G "i vel P &t' ^r "f MGH Epist. VII, 222—224, 5. 255. ' bllvec~F" TomsicřWfes 72-73; 0 listu cf. E. Diimmler, Geschichte des oslfränk. Reiches III ^ v > východnLu J^XTn^^TBZľ v Chorvatsku a zvláště ve Velké Morav" ie ľvlľdce S™t 1 ľ ** JÍ ^ pMu postavení své říše proti n^míľ ľ' J 1 , Svatopluk ve snaze o zabezpečení íiímu, kter/mu Xô tÄZ w? ^1 Wti<*7 vzhlížel k latinskému před ír^^^^í^ĽÍf sankce které jeho a jeho říš. měly uchránit s pominutím všechTvSÄ'P-ape&k6 Pate°nance » °ohranv A často o^ľS S^SIAÍI ^ ^ touto první částí listu se Svatoplukovi doS alo onohorľznání leh T^' &° P " universum Christianům Romanům a vedle Tvnětn 2Z ľ^Jľ " "T vlastně potvrzení jeho samostatností v relativním vfznámu 9 *Z V t i význam tohoto privilegia T)r„l,n„ - ,,. x"m významu 9. stol. V tom tkvi hlavní arcibiskupství udeleného p ScMd ľ íľn f j" Pt'ÍVÍlegla moravBkéll° » f/xi ■- ' wu.Bieiieno předchůdci Jana VIII. (patrně Hadriánem TT v 1 SfíQ r«7m a tykapc, se pravomoc, metropolity nad celou provincií a všemi dulovním! jZikol! 1 » P°žf ^ Svatoplukovi, Kemi a li- Epist. VII. č. 190). zmmuje v prípade Brammirově jmýiist Janův (879, MGH Epistolae 199 postavení, hodnosti a národnosti, jakož i povolení používat staroslověnského jazyka při liturgii, avšak po předchozí latinské citaci, pokud jde o evangelia. Dále se Svatoplukovi přiznává právo, aby se souhlasem arcibiskupa Metoděje zřizoval další biskupství ve své říši. Neméně významná je i zmínka o poslání sbírky kanonického práva, dané Metoději a určené Svatoplukovi. vi svým obsahem a významem náleží privilegium Industriae iuae do řady oněch aktů římské papežské kurie, jimiž si papežství v některých evropských zemích zabezpečovalo své pozice; šlo obvykle o zájem oboustranný, tj. i panovníků dotyčných zemí, jimž šlo opět o zabezpečení jejich vlády. Privilegium není proto aktem výjimečným, není však na druhé straně ani řadovým členem těchto patronancí a protekcí. Svým významem stojí např. výše než podobná výsada Chorvatům nebo proponované sankce Bulharům a na druhé straně nemá zjevné ony politické aspekty, jako např. patronance provenesko-viennského hraběte Bosa nebo spoletského vévody Widona. Jen obdobou připomínají moravské Privilegium ochrany anglosaskému králi Alfrédu Vel. a asturskému Alfonsu III. Pozdějšími obdobami jsou např. komendace polského vévody Měška I. a papežská ochrana Uher Štěpána I.; od 10/11. stol. byly papežské ochrany velmi často spojovány s výslovným uznáním nebo sankcionováním královské hodnosti. Privilegium Industriae tuae bylo ve své první části potvrzeno papežem Štěpánem V. r. 885 (Quia te zelo fidei, viz MMFH III, Ep. č. 101), který ještě více zdůraznil některé aspekty patronance. List vyšel v českém překladu F. Bartyse v příloze Sborníku velehradského: Texty k dějinám Velké Moravy 97—99; L. Havlíka, Velká Morava a středoevropští Slované. Chrestomatie 387—389 (zkráceně), id., Písemné prameny k dějinám Velké Moravy Brno 1963; 21—23, (slovensky: Nitra 1964, 24—26), (zkráceně). Slovenský překlac pořídil J. Stanislav (upr. J. Horečky), Životy slovanských apoštolov 1 7 5—178) J. Trochty—M. Vyvíjalové (in: P. Ratkoš, Pramene k dejinám Veľkej Moravy 189—192). První část listu uvedl francouzsky F. Dvorník, Les Légendes 280. liuslo překlad uvedl V. A. Biľbasov, Kirill i Mefodij I, 85—87, 131—134; německý překlaí byl uveřejněn na výstavě Grossmähren und die christliche Mission bei den Slawen Wien 1966, 159, č. 317. Diiecto lilio Sfentopulclio glorioso comiti Industrie frug notum esse volumus, quoniam confratre nost.ro Metliodio reverentissimo archiepiscopo sancte Milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vladaři1 Chceme tvé horlivosti uvést v známost, že jsme se dověděli od našeh spolubratra Metoděje, nejctihodnějšíh Označeni comes, jimž je Svatopluk osloven papežem (r. 881: glorioso principi Sfentopulch viz Jip. c. 96) je obdobné označení knížete Koeela (MMFH III, Ep. č. 53, 54), spoletskéh vévody Lamberta r. 878 (MGH Epist. VII, ě. 23, 83, 84), proveneského vévody Bosona (MF Epist. VII, 102, e. 1), friaulského vévody Berengaria (MGH Epist. VII, č. 109, 122 J 75 kapuanskeho vévody Pandulfa (MGH Epist, VII, č. 177), chorvatských vévodu Zdesiac a Braniinira (MGH Epist. VII, č. 184, 295) nebo spoletského vévody Widona (MGH Epist. VI ľ' v '* í?,?n! Pochyb. že toto označení comes neodpovídá postavení hraběte ve Franské ří (napr. Wilhelma, Antona, Thakulfa, Ernusta aj.) ani pozdějším českým nebo chorvatský comites (palatu nebo dístrictus), tj. županů. Nelze ho proto tak interpretovat. Ve všech pi pádech jde o pnmé účastníky přímého vztahu ke kurii, o němž u franských hrabat neí českých a chorvatských županů není ani zdání, o osobnosti panovníků, které dík tomu) 200 Epistolae eeclesig Marabensis una cum Semisisno fideli tuo ad limina sanctorum aposto-lorum Petri et Pauli nostramque pontificalem prescntiam venientc atque sermone lucifluo referente didicimus tug devotionis sinceritatem et totius populi tui desiderium, quod circa arcibiskupa svaté církve moravské,2 který přisel s tvým věrným Zemižiz-něm3 k prahům svatých apoštolů Petra a Pavla a k naší velekněžské důstojnosti1 a jasně plynoucí řečí (to) vyložil, o tvé upřímné oddanosti8 a touze všeho tvého lidu,6 s kterou se poměru získaly zajištění svého postavení, vyšší hodnosti nebo nárok na ně v rámci papežské politiky. Např. Boso se stal králem arelatsko-burgundským, Lambert si činil naděje na římské císařství, kterého však dosáhl až prostřednictvím království italského jeho syn Wido, králem italským a císařem se stal Berengar, všichni filii papežství; Zdeslav stál pod papežskou protekcí, filius byl i Branimír, který se dostal v servicium papežství a filius byl také Svatopluk, získavší papežskou patronanci a označený r. 885 jakožto král; běžnému franskému hraběti se poněkud vymykal i Kocel. Označení comes v uvedených případech nemělo patrně starší význam (výohodo)římského správce provincie impéria, tím méně příslušníka císařské družiny. Nejspíše může jít o kontaminaci^ těchto významů, avšak ve smyslu souvěkých papežských univerzalistických ideji a s označením hlavy politické vládní moci, panovníků v římském křesťanském orbis terrarum, kteří jako filii sv. Petra a svým vztahem k papežství představovali z hlediska kurie její 2 Za moravské arcibiskupství jo Metodějova provincie označena poprvé až v tomto listu. Ještě r. 879 je Metoděj uváděn jako arcibiskup panónske církve, MMFH III, Ep. 6. 81, v Živote Metoděje v záhlaví jako arcibiskup moravský, podle kap. X. žádah Moravané papeže o arcibiskupa, r. 873 měl legát Pavel doprovodit Metoděje ke Svatoplukovi (komonitorium, MMFH III, Ep. č. 49) a r. 879 ho Jan VIII. označil za arcibiskupa Svatopluka z Moravy (vester, MMFH III, Ep. č. 80, když Metoděje současně tituloval jako arcibiskupa Pannoniensis ecclesiae (MMFH III, Ep. č. 81), kterým se stal jako podle Života Metoděje, kap. VIII, tak Pochvalného slova Kirilu a Metoději. Mluvi-li Život Nauma o moravské zemi jako Metodějově arcibiskupství, řecký Život Klimenla píše o Metoději, arcibiskupu moravském, ozdobo provincie Panonců (kap. II/4), resp. biskupu Moravy Panonie (Morava pars Pannoniae), kap. 111/10, co zřejmě přesně vystihuje skutečnost: Metoděj se stal arcibiskupem panónske provincie (s metropolí Sirmiem), k níž byla přičleněna i Morava. Když pro odpor solnohradského arcibiskupství byl Metoději Janem VIII. určen domicil na Moravě, kam byl Rostislavem také původně pozván a podle níž je označován, neznamenalo to zánik panónskeho arcibiskupství jako instituce, cf. Život Metoděje, kap. X, pozn. 10. Kanonicky zůstalo Metodějovo arcibiskupství spjato se Sirmiem i nadále, cf. nověji I. Boba, The Episcopacy 85 n. V této souvislosti je možno uvést domněnku o odvození názvu Moravy 1 označení arcibiskupství z názvu města Morava analogicky k srbské Moravě a městu Margus při jejím ústí, W. Wattenbaeh, Beiträge zur Gesch. der Christi. Kirche in Mähren und Böhmen 11; F. Kobenek, Velkomoravská metropole 27; už J. Dobrovský, Cyrill und Method der Slawen Apostel 84—85, ap. J. Vajs 68—69 rozlišoval mezi horní Moravou, kde byl Metoděj arcibiskupem a biskupským městem Margus v Moravě srbské. ' Zemižizn je jméno jinde se nevyskytující. Označení fidelis, fideles viri vyjadřuje vztah věrnosti k pánu (příklady viz J. Zháněl, Jak vznikla staročeská šlechta 99). F. Graus, Baně středověké družiny 7—8 považuje fideles za příslušníky družiny, cf. též V. Vaněček, Prvních tisíc let 104. O věrnosti H. Mittels, Der Staat des hohen Mittelalters 58—59, 78—79. V dalším textu listu se jako fideles označují také nobiles viri, viz pozn. 9. Tj. do Ríma k papeži._ Metoděj vystupuje v Římě jako hlava Svatoplukova poselství a jeho mluvčí, jejich zájmy se kryly a doplňovaly a nelze si také představit jejich zahraniční akce bez vzájemné spolupráce a součinnosti, L. Havlík, Velká Morava 245—246. Z textu nelze zjistit, zda následující Svatoplukova tradice (tue devotionis sinceritatem) do papežské ochrany měla psaný text. Populus byl ve středověkém smyslu termín označující vyšší a privilegované vrstvy společnosti; podle římského pojetí šlo o lid, vytvářející politický (státní) útvar a jej představující (Staatsvolk, lí. Wenskus, Stammesbildung und Verfassung 47), resp. o horní vrstvu společnosti Epistolae 2( f sedem apostolicam et nostram pater-nitatem habetis. Nam divina gratia inspirante contemptis aliis seculi huius principibus beatum Petrům apostolici ordinis principem vicariumque illius habere patronům et in omnibus adiu-torem ac defensorem pariter cum nobilibus viris fidelibus tuis et cum obracíte k apoštolské stolici a k na otcovské péči. Neboť pohrdnuv z vnu n vití milosti boží7 jinými knížaty toho světa,8 rozhodl ses spolu se svýi věrnými velmoži a veškerým lide své země9 zvoliti si v nej věrně; lásce10 blahoslaveného Petra, kníže stavu apoštolského, a jeho zástupce (ibid. 66). Kromě toho mohl populus být i označením družiny (J. C. Plassmann, Princi ■und Populus, Göttingen 1954) nebo vůbec lidu křesťanského (M. Hellmann, Der Begt „populus" 161 — 167), cf. též L. Havlík, Gens Maravorum 99—100, 118. Obsah označ< „Moravané,, (Život Konstantina, kap. XIV; Život Metoděje, kap. X) nebo „lid moravský" ljudi Moravbslcyje (Život Metoděje, kap. XII.) pokládá F. Graus, ĽEpoque de Grande Mora 174 za nejistý. 7 Divina gratia, z jejíhož podnětu se Svatopluk odevzdal do ochrany sv. Petra a stal se t panovníkem ve středověkém (theokratickém) smyslu tohoto označení bylo v té době běžně používáno (v různých variantách: dei gratia, divina ordinante Providentia, divina f ave gratia nebo dementia) v titulech panovníků západní Evropy; formule divina gratia, deo fave-i deo gratias se objevuje také v listech kurie Branimírovi (MGH Epist.VII, č. 190, 295) a Mich« králi Bulharů, kterému Jan VIII. r. 879 připomínal, že jeho regnum terrenum, mu bylo svěří: Dei gratia, MGH Epist. VII, č. 198. Divina gratia bylo privilegium a světští panovníci kla obzvláštní důraz na to, aby jejich vláda byla takto označena. Princip udělování královs divina gratia byl v rukou papežství. Označení samo má orientální původ, K. Schmitz, schichte und Devotionsformeln, Stuttgart 1913, 44—45) a v Evropě se objevuje nejprve v Byza od 8. stol. a poté u Ánglosasů, Franků a Langobardů, W. Ullmann, Principles 58—1 3 Zdůrazněním bezprostřednosti vztahu Svatoplukova ke kurii se současně vylučuje jakýkt jiný vztah Svatoplukův (politicko-právní) ke kterémukoliv jinému světskému panovu včetně panovníků franských jako takových. Tato contemptio aliomm principům saeeuli hit spadá do doby, kdy v (západo)římské říši nebylo císaře, který podle souvěkého pojetí ř nad králi (jak to formuloval právě Jan VIII. Ludvíku III. r. 879: Si Deo favente Bomanor sumpseritis impérium, omnia vobis regna subjecta existent, MGH Epist. VII, č. 205) a nenalez je v žádném jiném listě světskému panovníku až na list Svatoplukovi r. 885, v době, 1 (západo)římským císařem byl Karel lil. (o tom viz tamtéž). Lze-li však za tímto náznak (mluví pro něj i označení unicus filius, viz pozn. 14) spatřovat určité záměry papežské polit po smrtí císaře Karla II. Holého, zůstává otázkou. F. Dvorník, The Slavs 96 předpoklá např. u Svatopluka plány na vystřídání Karolingů (za jejich úpadku) ve východní č; franské říše. 9 Se všemi věrnými velmoži a vším lidem své země. Do kategorie věrných jsou zde čítáni i' moži, vehmgžb (Pochvalné slovo Kirilu i Mefodiju), jinak primates (Ann. Fuld. ad a. S list Quia te zelo fidei), optimales (Ann. Fuld. ad a. 864); náleží sem. i principes (Ann, 2'1 ad a. 884), k-bnezi (Život Konstantina, kap. XIV), které ovšem nelze počítat za družinu smyslu pouhé výkonné vládní moci (mililes, Ann. Fuld. ad a. 871; voi, Život Metoděje, kap. 2 ale současně (drng-b bogatt zelo, Živ. Met. XI) za panovníkovy rádce (s-bvětbnik-b, Živ.. Met. Z Celý akt je podle listu podložen nebo spojen s vůlí lidu Svatoplukova (populi tui), viz. pozi resp. lidu Svatoplukovy země nebo panství. Označení „Moravané" nebo „lid moravs (Život Konstantina, kap. XIV; Život Metoděje, kap. X, XII) pokládá P. Katkoš (Velkomora obdobie 23) za označení členů družiny. O fideles cf. 1). v. Gladiss, Fidelis regis 442—f M. Helbig, Fideles Dei et Begis 275—306; W. Schlesinger. Die Auflösung 838 - 850, a A. Dumas, F. Lot- C. Odegaard aj. 10 Zatímco v listech chorvatskému vévodovi Branimírovi se výrazně vzpomíná fidelitas spo; s obediencí (r. 879, 880: MGH Epist. VII, č. 190, 206, 295), podobně í v listu Berenga: (č. 175), v listech, které hovoří o patronanci se obedience neobjevuje, ani fidelitas. Výslc není ani v listech Svatoplukovi: amore fidelissimo, tanta fi.de nelze za fidelitas verbis expr* v pravém smyslu jiných listů (Berengarovi: fidelis noster; Branimírovi: fidelis, fidelitas vestra považovat, v listu Štěpána V. není ani to. O fidelitas obecně H. Mitteis, Der Staat des h Mittelalters 58, 78—79; o fidelitas k papežství ibid. 191—216; W. Ullmann, Die MacUstel 492—493. V listech Svatoplukovi šlo patrně jen o obecný význam loajální. 11 Tj. papeže, zde Jana VIII. 202 Epistolae omni populo terrg tug amore fidelissimo elegisti et usque ad finem sub ipsius et vicarii eius defensione colla sum-mittens pio affectu cupis auxiliante Domino utpote Alius devotissimus per-manere. Pro qua scilicet tanta fide ac devotione tua et populi tui aposto-latus nostri ulnis extensis te quasi unicum filium amore ingenti amplecti-mur et cum omnibus fidelibus tuis za patrona a pomocníka i obránce ve všem12 a přeješ si, skláněje svou šíji ve zbožném zanícení pod ochranu jeho a jeho zástupce, setrvati pod ní s pomocí Páně až do konce jako nejoddanější syn.13 Nuže za tuto tvoji a tvého lidu tak velikou víru a oddanost objímáme tě v nesmírné lásce otevřenou náručí svého apoštolátu jakoby jediného syna,14 přijímáme15 tě 12 Svatopluk žádal, aby se sv. Petr (a papežství) stal jeho patronem, pomocníkem a obráncem. Rozdíl mezi označením defensio, patronatus, tuitio a protectio není zcela zřejmý. Jan VIII. hovoří u Svatopluka o patronatus a defensio, Štěpán V. o patronatus, tuitio a protectio (885, Ep. ě. 101). S patronancí (ať již označené jako patronatus, tuitio defensio či protectio) se v 9. stol. běžně nesetkáváme. Lze ji nalézt např. u bulharského krále Michaela r. 878, o němž Jan VIII. píše r. 879, že si vyvolil patrocinium sv. Petra a komendoval a tradoval se pod jeho protekci (MGH Epist. VII, č. 66), a r. 882, kdy se připomíná, že pod protekcí a tuitio římské církve jsou Ludvík III. a Karloman (MGH Epist. VII, č. 301). Zmínka o protectio je také u chorvatského vévody Zdeslava (MGH Epist. VII, č. 184). Z případu bulharského lze předpokládat, že k získání patronance byla potřebná předchozí komendace a tradice, kterou právě popisuje pasáž listu od Nam divina gratia po filius devotissimus permanere. O papežské patronanci cf. A. Blumenstok, Der päpstliche Schutz im Mittelalter, Innsbruck 1890; C. Daux, La protection apostolique au Moyen Age, Revue d. questions historiques 37 (28), 1902, 5—60; W. Ullm ann, Die Machtstellung des Papsttums im Mittelalter, Graz—Wien—Köln 1961, 453—497, id., Principles of Government and Politics in the Middle Ages, London 1961, 57—85 a L. Havlík, Der päpstliche Schutz. K vyhledávání patronance měli panovníci své důvody. Buď šlo o posílení jejich postavení navenek nebo legitimaci domácí. S patronancí byla spojena předchozí komendace, která se teprve později měnila ve vasalství a udělení tradované země lénem. Patronance nebyla snížením postavení panovníka, ale naopak jeho povýšením, W. Ullmann, Principles 65; v transcendentních idejích papežského univerzalismu nebyl ovšem žádný panovník na světě nezávislým a samostatným, ale jen podřízeným vikáře sv. Petra. Patronance byla také — opět je to zřejmé až v dobách pozdějších — spojena s určitou povinností (vojenskou, diplomatickou pomocí, tributem či tzv. papežským denárem). Je evidentní, že papežská patronance mohla jen posílit postavení Svatopluka a Velké Moravy vůči franským, pretensím. Všimlo si jí zatím poměrně málo badatelů jako např. E. Dümmler, Geschichte des ostfränk. Reiches I, 196; M. ßüdinger, Osten: Geschichte I, 196; B. Bretholz, Dejiny Moravy I, 83-84; V. Novotný, České dějiny 1/1, 371; L. Hauptmann, Das Grossmährische Reich, in: História mundi V, 312; F. Dvorník, Les Legendes 280 id., Les Slaves 268; význam aktu zcela ušel Z. R. Dittrichovi, Ghristianity 233. Sám jsem na význam listu upozornil již několikrát (viz literaturu o listu v úvodu); nověji si povšiml významu privilegia V. Vaněček, Über die Aussenpolitilc des mährischen Staates 294. Podobná patronance, jako se dostalo v 9. stol. Moravě (podle A. Blumenstoka, Der päpstliche Schulz 45 poskytnutí patronance panovníkovi platí pro celou zemi, resp. celé jeho panství), so v pozdější době většinou měnila v léno sv. Petra. Tak tomu bylo např. v případě polském za Měška I. o sto deset let později nebo za další desítku let u středověkých Uher, Dalších případů je v Evropě ještě několik, W. Ullmann, Die Machtstellung 480—497. id., Principles 57 — 113 a L. Havlík, Der päpstliche Schutz. 13 K významu filius v papežských listech viz list Scire vos volumus z r. 879, Ep. č. 80, pozn. 2 14 unicus filius; stejně i v komonitoriu Štěpána V, MMEH III, Ep. ě. 102. Podle W. Ullmanna Die Machtstellung 228 jen císař byl specialis filius Romanae ecclesiae a tedy filius unicus tím se mohl např. stát, stal-li by se císařem Ludvík III. (MGH Epist. VII, č. 205), ibid. 329 Označení unicus se neobjevuje ani v listech chorvatskému vévodovi Branímírovi, ani bulhar skému králi Michaelovi, aj. Specialis a unicus byl filius proto, že byl zvláště vybraným králem W. Ullmann, ibid. 490—491. Velmi brzy však označení specialis ztrácí svůj vyhraněný charakter. Dále viz L. Havlík, Der päpstliche Schutz, pozn. 71, 72. 15 Celá formulace od Pro qua scilicet tanta fi.de ... až po valeas triumphare je poskytnutím papežského patronatus a defensio, o něž Svatopluk žádal. Epistolae 20 paternitatis nostrg gremio veluti oves Domini nobis commissas recipimus vitgque pabulo clementer nutrire opta-mus atque nostris assiduis precibus omnipotenti te Domino commendare studemus, quatenus sanctorum aposto-lorum suffragantibus meritis et in hoc seculo adversa omnia superare et in celosti postmodum regione cum Christo Deo nostro valeas triumphare. Igitur hune Methodium venerabilem archiepiscopum vestrum interrogavi-mus corampositis fratribus nostris episcopis, si orthodox? fidei symbolům ita crederet et inter sacra missarum sollempnia caneret, sieuti sanctam Romanám ecclesiam tenere et in Sanctis spolu se všemi tvými věrnými d< svého otcovského klína16 jako ove Páně nám svěřené17 a přejeme si fc milostivě posilovati pokrmem život; i hledíme tě doporučovat! svými usta vičnými modlitbami všemohoucímu Pá nu,18 abys pro zásluhy svatých apoštoli mohl jak na tomto světě překonat všechna protivenství,19 tak potom v ne beském kraji s Kristem Bohem našír slaviti vítězství.20 Otázali jsme se tedy tohoto Metoděje ctihodného našeho arcibiskupa, př bravše k tomu naše bratry biskup) zda ve vyznání pravé víry tak věi a při posvátných obřadech mešních j tak zpívá,21 jak je známo, že na něi 16 Papež jako vikář sv. Petra byl vzhledem k císařům a králům, kteří byli filii, jejích pate papa, W. Ullmann, Principles 27—56. 17 Tj. papež je hlavou v universum Christianům Romanům (MGH Epist. VI, ě. 29) a je ustanove vládcem celé země a církve, Epist. VI, ě. 88. Panovník byl pak defensor\ecclesiae a bojovník pro jejím nepřátelům a pohanským barbarům, E. Ewig, Zum christlichen Kbnigsgedanken 7—7; 18 Podobnou komendaci Domino lze nalézt i v listě Michaelu bulharskému r. 879, MGH Epis VII, č. 192, 198. 19 Slibu pomoci vše protivné na tomto světě přemoci (v listě Quia te zelo fidei, MMEH III, E č. 101 z r. 885 se mluví o překážkách vzdálenosti zemí) je podobná pasáž v listu Branimíro (MGH Epist. VII, 6. 190), kde se mluví o nepřátelích a vítězství nad nimi. 20 O významu papežského privilegia, které nelze zatím ve všech směrech dostatečně zhodnol cf. L. Havlík, The Relationship 107—110. Jeho realisace byla výsledkem jak plánu Moravai tak i záměrů kurie. Papežství se v jeho politice vůči Byzanci úplně vymklo r. 879 Bulbarsk které vsála do své sféry východořímská říše a fidelitas Branimíra a Chorvatů nemohla tu skutečnost plně nahradit. Klamnými se ukázaly také naděje Jana VIII. v (západo)římsk resp. franské říši, skládané po smrti císaře Karla II. do Bosona, Berengara, Ludvíka II. Kol a Karlomana, který 22. března zemřel. Jiný syn Ludvíka Němce, Karel III. se stal císaře až r. 881. Za této situace v Evropě papežství uvítalo možnost získat ve Velké Moravě jí náhradu za Bulharsko proti Byzanci tak ve střední Evropě sílu, která svou politickou mc (Velká Morava se územně značně rozšířila o řadu oblastí na horní Odře a Visle, v Čechám a srbském Polabí a na Tise) na východ od Karolingů mohla se stát významným činitele v dalších papežských plánech, ukázalo-li by se to pro poměry v (západo)římském univer prospěšným nebo nutným. S tímto politickým pozadím privilegia velmi těsně souvisí i čá dalši, vycházející ze stejných motivů a týkající se církevních otázek. 21 Osobní složení professio fidei a to publice, o kterém je zmínka už v listu z r. 879: sieut verl et litleris te sancte Romane ecclesie credere promisisli, se týká let 869/870, Život Metodě kap. VIII. Professio fidei se objevuje ve zkrácené verzi v prologu I. kapitoly Života Metodějoi Nově došlo k professio fidei patrně už na římské synodě 15. října 879. Symbolům fit podle praxe běžné v Římě ještě za Jana VIII. nepoužívalo dodatku filioque a na cařihradské koncilu r. 879/880 potvrdili papežští legáti toto znění. (V. Grumel, Le filioque au conc photien de 879—880, 257—264, id., Le décret du synode photien de 879/880 sur le symbole de j 357—272; E. Ammán, Ľépoque carolingienne, in: Histoire de FÉglise 495; F. Dvorní The Photian Schism 196 n. Východní praxe, jíž se držel Metoděj (a také Eotios), byla shod s římskou; doplňování symbolu o filioque se na východě označovalo za hyiopatorskou her (cf. Život Metoděje, kap. XII.). Franské duchovenstvo, opírající se o 11. toledský koncil (dr, však vsouvalo filioque do symbolu, F. Grivec, Konstantin und Mellwd 120 n.; proto Metot mohl proti jeho dogmatickým útokům hledat a nalézat oporu u kurie, F. Snopek, Konstantim Gyrillus und Methodius 156—203, id., Apoštolově slovanští 7—38; F. Dvornik, Les Legem 311—312; V. Vavřínek, Staroslověnské životy 89—90. 204 Epistolae sex universalibus synodis a Sanctis patribus secundum evangelicam Christi Dei nostri auctoritatem promulgatum atque traditum constat. Ille autem professus est se iuxta evangelicam et apostolicam doctrinam, sicuti sancta Romana ecclesia docet et a patribus traditum est, teuere et psallere. Nos autem ilium in omnibus ecclesiasticis doctrinis et utilitatibus orthodoxum et proficuum esse repperientes vobis iterum ad regendam commissam sib i ecclesiam Dei remisimus, quern veluti pastorem proprium ut digno honoře et reverentia letaque mente recipiatis, iubemus, quia nostrg apostolic? auctori-tatis precepto eius arehiepiscopatus privilegium confirmavimus et in perpetuum Deo iuvante firmu m manere statuimus, sicuti antecessorum nostro-rum auctoritate omnium ecclesiarum Dei iura et privilegia statuta et firmata consistunt, ita sane, ut iuxta canonicam traditionem omnium negotiorum ecclesiasticorum curam habeat ipse et ea velut Deo contemplante svatá římská církev trvá a že tak bylo na šesti svatých obecných synodách22 od svatých otců podle evangelické autority Krista Boha našeho vyhlášeno a ustanoveno. On pak prohlásil, že věří a zpívá podle učení evangelického a apoštolského, tak jak svatá římská církev učí a jak bylo od otců stanoveno.23 My pak shledavše, že je ve všech církevních naukách a potřebách pravoverný a užitečný, poslali jsme ho k vám zase zpět,24 aby řídil církev boží jemu svěřenou,25 a kážeme, abyste ho přijali jako svého pastýře s důstojnou poctou, vážností a radostí, protože jsme příkazem své apoštolské mocí potvrdili privilegium2" ,o jeho arcibiskupské hodnosti a rozhodli jsme. aby s pomocí boží navěky v platnosti zůstalo, jako trvají práva a privilegia všech církví božích, stanovená a potvrzená mocí našich předchůdců, a to zajisté tak, aby měl podle kanonické tradice sám péči o všechny církevní záležitosti a aby je spravoval tak. jako by na něho hleděl Bůh27", neboť 22 Papežská kurie uznávala v té době za ekumenické pouze šest prvních koncilů, cf. Život Metoděje kap I; patriarcha Nikeforos (806-815) a rovněž Fotios sedm (tj. včetně 2. nikajského koncilů r. /o/). 23 Cf. pozn. 21. 21 Cf. pozn 21, 22. Stručná zmínka o privilegiu a parafráze tohoto místa je v Živote Metoděje, kap. XII.: pocbt-bse ze apostohlcovy ktnigy obrétp pbsanbje: jako bratr* našb Mefodbi svet-bi pravoverm-b jest*, i apostohsko dějanvje dělajett, i v* roku jego spt* ott boga i ot* apostohska-■jego stola tu; Slovenbskyje strany, da jegože proklbnet* proklet*, a jegoie světití, svet* da bgdi Viz pozn. 5 tamtéž. M CfrkfT, jako celek byla sv. Petrem commissa jeho zástupci, papeži, který mediante s. Petro mohl rast jurisdikce přenášet na biskupy a metropolity. K tomu účelu vyžadovali papežové kromě professw fidei také složení přísahy poslušnosti pří visitatio ad Umina apostolorum VV. Ullmann Pnncvples 78-79. Svěřenou církví bylo původní panónske arcibiskupství, litero od dob Jana Vlil. melo své středisko na Moravě, cf. pozn. 2. 28 Na existenci privilegia (v církevním smyslu) Metodějova „panónskeho (moravského) arcibiskupství" upozornil po F. Snopkoví (KonstantinusCyrillus und Melhodius 80-117 134-142) naposledy F. Grivec, Konstantin und Method 116. Privilegiem zde bude patrně míněn jak list Hadriána II. Rostislavu, Svatopluku a Kocelovi r. 869 {Život Metoděje kap VIII ) a ustanovení legátem pro slovanské země, tak (list o) vysvěcení Metoděje na biskupa a jeho ustanoveni panónskym arcibiskupem s vymezením jeho pravomoci, Pochvalnoe slovo Kirilu % Mefodipt, viz Ep. c. 39, 40; nešlo tedy jen o hodnost arcibiskupa, ale o privilegium pro jeho provincii a úřad. O Privilegiu Moraviensis ecclesiae mluví Gosmae Ghron. Boem. II, 15; jde-li vsak o týž pramen, nebo privilegium Industriae tuae či jiný pramen je však otázkou ef Privilegium Moraviensis ecclesiae, odd. C v MMFH III. 2?"Cf. Nomokanon, tit. V.: Jako dostoitb jepiskupu iměti vlastb, Can. Apost. 38 41 59- Svn Clialc. 2(3. * ' " ' Epistolae 20; dispenset, nam populus Domini illi commíssus est et pro animabus eorum hic redditurus erit rationem. Ipsum quo que presbiterum nomine Uuichinus, quem nobis direxisti, electum episcopum consecravimus sanctg ec-clesie Nitrensis, quem suo archiepiscopo in omnibus obedientem, sicuti saneti canones docent, esse iubemus et volumus, ut pariter cum ipsius archi-episcopi consensu et Providentia et alterum nobis apto tempore utilem presbiterum vel diaconem dirigas, quem similiter in alia ecclesia, in qua episco-palem curam noveris esse necessariam, ordinemus episcopum, ut cum Iiis duobus a nobis ordinatis episcopis prefatus archiepiscopus vester iuxta jemu byl svěřen lid Páně276 a on bud* skládati počet z jejich duší. Také onoht kněze jménem Wichinga,28 kterého js k nám poslal,29 jsme posvětili jak< zvoleného biskupa30 svaté církve ni transké31 a přikazujeme mu, aby by svého arcibiskupa ve všem poslušen jak učí svaté kánony,32 a přejeme si abys k nám poslal s prozíravýn souhlasem samého arcibiskupa v< vhodný čas ještě jiného schopnéhi kněze nebo jáhna, abychom ho podobni ustanovili biskupem v jiné církvi ve které uznáš biskupskou péči ze nutnou, aby s těmito dvěma biskupy33' od nás vysvěcenými mohl poton řečený váš arcibiskup podle apoštol ského ustanovení světití biskupy v ji 27bTj. populus Ghristianus. O tomto významu termínu populus M. Hellmann, Der Begriíj „po pulus" 161-167. 28 Viching (Winechind) — Viking, Vinekind, byl benediktýnským mnichem původu alainanskéln (Ann. Fuld. ad a. 899; História episcoporum Pat., ad 876) nebo ostrogótského (Bernard Crem. Ilist. ad a. 876; Notae de episcoporum, Pat.), odchovancem kláštera Reichenau (Necrol jíugien., MG Necrol. I, 279), který přišel na Moravu patrně kolem let 873/874. 29 Tj. Svatopluk. 30 Viching byl. zvoleným biskupem — episcopus eleclus. Už před 4. cařihradským koncilem počal rozhodovat o volbě biskupů místo lidu velmoži a zvláště panovníci, kteří ustanovené osobi od dob Karla Vel. posílali metropolitovi pouze, k vysvěcení. Koncil však prohlásil prostí ustanovení z moci vládců za neplatné a biskupy poté volil populus s velmoži a panovníkem který zvolenému biskupu ustanovil k obživě predium a umožnil mu vykonávat úřad. Charakte ristické je uvedení Metoděje v úřad Svatoplukem r. 873: i priimb i Sv0op*lk* k*nedzb s* vbsěnv Moravljeny i porpči jemu vbse crbk*vi i strižbniky v-o vbsěch* gradech*, Život Metoděje, kap. X 31 Nitra (Nitrava) se připomíná pro dobu před r. 830, kdy tam somohradský arcibiskup Adalran vysvětil Pribinovi kostel, Gonversio Bag. el Garant, o. 11. Po vypuzení Pribiny se Nitra stah patrně sídlem větve mojmírovské dynastie a předpokládá se, že před r. 871 byla udělen Svatoplukovým. Země k ní příslušející je snad oním regnum Zuenlibaldi v Ann. Fuld. ad a. 869 Svatoplukovi jako druhému je také adresován list papeže Hadriána II. r. 869 (Život Metoděje kap. VIII.). V Ann. Fuld-^ ad a. 899 je Viching retrospektivně označen za biskupa, určeného papežen (Janem VIII. či Štěpánem V.?) Moravanům. Podle tehdy běžné praxe zřizovali nová biskupstv buď přímo papež nebo je navrhovali biskupové jím vysvěcení a vyslaní ad gentes; zřizován biskupství vyžadovalo tedy papežské aprobace a současně ovšem bylo vázáno na souhlas panovníka. Konečně biskupství byla zřizována panovníkem (viz pozn. 30), což papežstv (zvláště po r. 869) převádělo na výsadu jím udělovanou panovníkům, jako zde Svatoplukovi Podobnou výsadu měli později také králové uherští, F. Robenek, Apoštolská práva králi uherských a privilegium ecclesiae Moraviensis, Hlídka 46, 1929. 32 Can. apost. 35 (33). To ilustruje dobře list Mikuláše I. Adonovi, arcibiskupu Viennskému, c. 3 J. D. Mansi, Gonc. ampl. coll. 15, 452: Ut sufjraganei reverenliam, et obedientiam condignan metropolitanis suis exhibeant, ad metropolilanam sedem obedientes oceurrant, causas ecclesiastica; cum metropolitanů suo fideliter pertraclent el ab eo formám, gualiter ipsi in ecclesia sua agant accipiant. Cf. též Nomokanon, tit. II, (Can. Apost. 34): Epislcupom, kogoido jazyka, vědMi dostoiti svojego starějšinu, iměti i jako glavu i bez volí jego nieto že tvorili, ta že Mano tvorili, jaže imt v-b .svojej oblasti dostajetb, dále Syn. Chalc. 12. Institutiones canonici t. II, tit. 11, S 2, 212. 206 Epistolae docretum apostolicum per alia loca, in quibus episcopi honorifice debent et possuut existere, postmodum valeat ordinäre. Presbiteros vero diacones sen cuiuscumque ordinis clericos, sive Sclavos sive cuiuslibet gentis, qui intra provinci§ tug fines consistent, precipimus esse subiectos et obedientes in omnibus iamdicto confratri nostro, arcliiepiscopo vestro, ut nichil omnino , ných krajích,33" v nichž mají a mohou důstojně působiti.34 Nařizujeme pak, aby kněží, jáhnové a klerikové kteréhokoli stupně, ať Slované, ať příslušníci kteréhokoli národa, kteří žijí v hranicích tvé země, byli poddaní a ve všem poslušní řečeného našeho spolubratra, vašeho arcibiskupa, tak aby vůbec nic nekonali bez jeho vědomí.35 Kdyby se však odvážili ze vzdorovitosti a ne- ^HeS^SÍS; ***** 0t tHÍ ***** K <* ** * o**** Cf -34 apoti= Can apost 1. Podobně s arcibiskupem Janem přišli na Moravu r. 899 dva biskupove Daniel a Benedikt, aby mohl vysvětit biskupy a arcibiskupa (jako papežský leglt* MMFHmT °10ínľk°uírcrkevní organizaci, cf. petici bavorského episkopátu v, 900 MM* JI m Jip. o. 109. & Vichmgem a s dalším biskupem, vysvěceným papežem mohl pak Metoděj jako metropolita světit již bez další papežské aprobace biskupy další. Ve zprávě se výslovne mluví o dvou biskupech k svěcení a určení míst jejich působení, šlo tedy o řádné sufragany a nikoli snad chorbiskupy, k jejichž svěcení stačil pouze diecézni biskup, netľcľw biskupství a jejich místa nelze s jistotou určit a lze jen předpokládat, že pětce bavor. episkopátu i zprávy Pilgnmových listů a falz tu mohou promítat stav starší. íí?Í J ľ, yZn* ■ w na UZe'?- Syat°PlLlkovy «še nejméně ještě dvě další biskupství vedle v! Älf6 M™yya„4e^Tf«.Z petice bavor. episkopátu vyplývá, že IvÁhhS ľ^ľ M žados* MoJ™ra ana Přttaz papeže Jana IX. obnoveno"moravské arcibiskupství a legaty vysvěceni jeden arcibiskup a tři biskupové, cf. MMFH ITT En ě 109 PT' J; WfU? ťi!grinl (971 ~991) sděíoval PaPeži Benediktu VI., že v době Římanů a Gefý^ bylo ve východní Panonii a Mocsii pod laureackým arcibiskupem sedm biskupství, 5? ono T", í f01y' ^y/adaři vpadli do Bavor; vpád Maďarů do Východu ľ 007 M f0' dialS1 V let6ch následujících a zvláště po bavorské porážce u Bratislavy r. J07; Moravou je zde nutno rozumět širší panství Moravanů (Velkomoravská říše). Ve svých ní ľpiliľmT tř }llflska/laroků pasovského biskupství, resp. laureackého arcibiskupství) pise Pilgrim r. 974 opet o sedmi biskupstvích a to v dolní Panonii a Moesíi, jejichž provinciem byly Avarie a Morava k době papeže Evžena II. (824-827) uvádí místa ět/bXpstv a jména jejich biskupu: Paviána - Rathfred, Speculiiulium či Suguturum - Methoděj, ínÄÍ iínw ít? Vf ™rum T Anno Vše je kladeno do doby vlády Tutunda (tj. avarský Ä ™OJ™ra,^ a. (,vzd7 P° d™u biskupstvích) do Avarie a Moravy, provincií to Panonie bisWt fľ^\ ,F1a Cí ^Í0' °' 1 Ódaj ° Panónskom arcibiskupství a sedmi »ľ^Ä°iří"Í- -t3, P?^dJde°z™íněn°nPaBážv/tó»sťWaeíÍMe,lzesejendohadovat, zo iv dobe Metodějové bylo jedno arcibiskupství a tři biskupství, z nichž pro zbývající lze TtZ eh^r ° """M °T Slí (^Hca neb0 Kraków)' *» otázkou, nepřipadlo-li toJúzem. po jeho christianizaci Metodějem (Žwot Metoděje, kap. XI) aspoň zpočátku pod jurisdikci nového nitranského biskupa na něhož se vztahují slova petice bavor. episkopátu o tom, že ho bvatopluk poslal k nove pokřtěnému národu, který si předtím podmanil a který dal pokřtít, T° * tomu <ď. K Lanckoroiiska, Studies 10 n. Problém dalšího biskupství a již i5 po r. 880 nebo kolem 900 zůstává otázkou, viz petici pozn 17 Can. apost .35 (33) interpr. Dionysio. Podle zprávy Života Metoděje, kap. V byli na území ľ vlZ ľ" r-,86?,df h0VIt? Vladl (SCTemí Itálie, Istrie), Řecka Balkán včetně DalnSe znYu Wh S71 nS0)' V ° (Z uze™ flraké HŠe' P°™Jvíce však z Bavor). Poslední z nich byli r. 871 sice z Moravy vypuzeni (cf. Žíroí Ifeto^e, kap. X), avšak po r. 873 přišli DravomoľswT1!'- iV™^ z„,rflzných diecézi > °PíraÍicí se usnesení niohučské synody z r. 813 (CW. iřos,«ř. a. 813, can. 22, J. D. Mansi, Conc. ampl. coll. 14, col. 71) cf též list Jana VIII. vévodovi Mutimírovi, Ep. č. 55 a Nomokanon, tit. II, Can Apost 34 Lumscunque ordimsse myslí např. nejen jáhnové a presbyteři/jereji, ale také arciiipresby-ten - archijerej! a biskupove, resp. chorbiskupové. O franských (patrně pasovských) archi-presbyterech na Moravě v 1. 864-867/871 viz Život Konstantina,.kap XV Epistolae 207 prefer eius conseientiam agant. Quodsi contumaces et inobedientes existentes scaiidalum alíquod aut scisma facere presumpserint et post primam et secundam ammonitionem se minime correxerint, quasi zizaniorum seminatores ab ecclesiis et fmibus vestris auctoritate nostra precipimus esse pročti! abiciendos secundum auctori-tatem capitulorum, qug illi dedimus vobis direximus. Litteras denique Sclaviniscas a Constantino quondam philosopho rep-pertas, quibus Deo laudes debite resonent, iure laudamus et in eadem lingua Christi domini nostrí precoma et opera enarrentur, iubemus. Ne que enim tribus tantum, sed omnibus unguis Dominum laudare auctoritate sacra monemur, qug precipit dicens: „Laudate Dominum omneš gentes et collaudate eum omneš populi", et apostoli repleti Spiritu sancto locuti. sunt omnibus linguis magnalia Dei; hinc et Paulus cglestis quoque tuba insonat monens: ,,0mnis lingua con-fiteatur, quia dominus noster lesus Christus in gloria est Dei Patris"; de quibus etiam linguis in prima ad Corinthios epištola satis et manifeste poslušnosti působiti nějaké pohoršení nebo rozkol a po prvním a druhém napomenutí by se nepolepšili, nařizujeme ze své moci, aby byli jako rozsévači koukole z církví a krajů vašich dalekc vyhnáni podle zákonitých ustanovení, která, jsme mu dali a vám poslali.3' Konečně písmo slovanské vynalezené nebohým Konstantinem Filosofem,35 aby v něm zaznívaly chvály Bohu povinné, po právu schvalujeme a přikazujeme, aby se v témž jazyce hlásala sláva skutků Krista pána našeho. Neboť jsme nabádáni svatou autoritou, abychom Pána nikoli jen třemi, ale všemi jazyky chválili, kterážto nařizuje řkouc: „Chvalte Hospodina všichni národové a velebte ho všichni lidé," a apoštolove naplněni Duchem svatým mluvili všemi jazyky o velikých divech božích; proto i Pavel, nebeská polnice, svým hlasem napomíná: „Každý jazyk ať vyznává, že náš pán Ježíš Kristus jest v slávě Boha otce"; a o těchto jazycích nám také v prvním listě ke Korintským důrazně a jasně připomíná, abychom jazyky mluvíce vzdělávali církev boží. Á nic zajisté ve víře a v učení nebrání v témž jazyku slovanském38 zpívati mše39 nebo čisti 36 Jde patrně o rozšířenou sbírku církevních kánonů, kterou původně pořídil Dionysius Exiguus na počátku 5. stol. a kterou v 1. 722/723 dostal od papeže Řehoře II. arcibiskup Bonifác. Za papeže Hadriána I. byla rozšířena a obdržel ji darem r. 774 Karel Veliký (tzv. Dionysio-Hadriana). B. 802 se této sbírce na cášské synodě dostalo oficiální platnosti pro Franskou říši, R. Buchner (W. Wattenbach—W. Levison), Deutschlands Geschichtsquellen, Die Rechtsquellen 64—69; H. Löwe (W. Wattenbach—W. Levison), Deutschlands Geschichtsquellen IV, 477. W. Lettenbauer (Eine lateinische Kanonensammlung in Mähren 246—269) objevil v mnichovské státní knihovně kodex obsahující Oollectio Dionysiana (Clm 14008). Rukopis je kopii vzniklou v Římě na základě originálu, který byl pořízen v řecko-italském prostředí v Ravenně. Z Říma se dostal r. 880 na Moravu, kde k němu byly připojeny glosy ve slovanském jazyce (např. isiko komusdo; imeti; bezpovelenie), k tomu B. Bischoff, Über Kinritztmgen in Mss. des frühen Mittelalters, Zlb. f. Biblw. 54, 1937, 175. W. Lettenbauer považuje tuto sbírku kanónů za totožnou s onou, kterou dostal r. 880 Metoděj, od papeže Jana VIII. pro Svatopluka, k tomu J. Vašica, Metodějův preklad nomolca,nonu 9—41; P. Zagiba (Die bäuerische Slawenmission 28—31) se domnívá, že glosy snad vznikly později v bavorském Reznu. Nepovšimnuta však zůstala skutečnost, že glosy jsou právě u can. 35 (33) v Canones apostolorum, který Jan VIII. v listu cituje, J. Vašica,' Byzantinoslavica 15, 1954, 5_8—62 a id., Literární památky 65. Z Moravy se dostal kodex do kláštera sv. Emerama v Řezně. 37 9f- ,%ot Ko^tantina, kap. XIV, XVI; Život Metoděje, kap. V. Slovy litterae Sclaviniscae je míněna hlaholice. 38 Slovanský jazyk, staroslověnština jako spisovný jazyk staré Moravy, cf. A. Dostál, Sprachen-probUme 329—355. 39 Cf. Život Konstantina, kap. XVII a Život Metoděje, kap. VI, VIII. 208 Epistolae nos ammonet, quatenus linguis loquen-tes ecclesiam Dei edificcmus. Nec sane fidei vel doctrin§ alíquid obstat sive missas in eadem Sclavinica lingua canere sive sacrum evangelium vel lectiones divinas novi et veteris testa-nienti bene translates et interpretatas legere aut alia horarum officia omnia psallere, quoniam, qui fecit tres linguas prmcrpales, Hebream scilicet, Grecam et Latinám, ipse creavit et alias omnes ad laudem et gloriam suam. Iubemus tamen, ut in omnibus ecclesiis terre vestrg propter maiorem honbrificentiam evangelium Latine legatur et post-modum Sclavinica lingua translatnm in aunbus populi Latina verba non intellegentis adnuntietur, sicut in quibusdam ecclesiis fieri videtur; et, si tibi et iudicibus tuis placet missas Latina lingua magis audire, precipimus. ut Latine missarum tibi sollemnia celebrentur. Data mense Iunio, indictione XIII. svaté evangelium a posvátné lekce Nového a Starého zákona, dobře přeložené a vyložené, nebo zpívati všechny ostatní bohoslužebné hodinky,40 protože ten, jenž učinil tři hlavní jazyky totm hebrejský, řecký a latinský' stvoril i všechny ostatní ke své chvále a oslavě." Nařizujeme však, aby se ve všech kostelích vaší země42 čtlo evangelium pro větší čest latinsky a potom aby se zvěstovalo, přeložené do slovanského jazyka, uším lidu nerozumějícího latinským slovům, jak se v některých, církvích patrně děje;43 a jestliže se tobě a tvým soudcům44 líbí poslouchat! mše raději v latinském jazyce, nařizujeme, aby se pro tebe konaly mešní obřady latinsky.45 Dáno v měsíci červnu, v 13. indikci. vanské liturgie samé, ale zvláště vtehde«fT3iK V? Metodějové cmnosti a významu slove franské říši, západořímkém Äľkffln^^T^ -Byzanci, která získala na svou stranu Bulharsko ľí., T -KS*0'1 PaPežst" vů6i Moravy k papežství značně vzroXwhlaem l ' l , řT™ fa*neíSfl"> připoutání Velké « Cf. Augustini In Ioann evang ivlct U7n^>\l & pMnůln v E™Pě- (J. P. Misne 82 32fi7TC£m„ f %■ ľ i M.IgI1° 35' 1946 5 Isidori Etymol. 1. IX c 3 - \^"ž^^^^^^^^^ a žijotMeUéje, kap. 'viIL ^rí^^ mdices označování přední činitelé měst IV n , v, W">rvateku byli terminem markrabích, CTJB I, č 31 O soudci vedle l Se. PrlP—J^^dices ve Východní marce vedle závěr), o iudices v čechfch ÄÄÄ^' ^T(6L *>- 7* 8> ťmcwe, Tkcutonicorum. E. v. Guttenbcrľ wľ'íľ ( > ^dexprmcipahs, regis, pro-nítko mezí sudí a hrabat, Ó fwnlELl • V A* °*< S™/*0 93-129, klade rov- Cap. omnibus cogn. fac. o 4 franskych mdlces cf- c 3, 48; Cap. pro?r., e. 26; ^ Ä" Ä.IÄTV6^ VrStVy společnosti poměru a jeho .^ÄÄÄtľ^ ^ ^ ^ ° ^ S™toP^°™ Epístolae 91 209 Papež Jan VIII. přeje po restituci patriarchy Fotia císařům1 k trvalému míru a jednomyslnné svornosti a očekává jejich pomoc pokud jde o obedienci bulharské diecéze. 13. srpna 880 Registrum Johannis VIII. PP., (Reg. Vat. L), f. 102', č. 261. Vydaní: J. D. Mansi, C one. ampl. coll. XVII, 186, č. 251; J. P. Migne, Patrologiae lat. t. 126, 909, č. 296; ľ h. Jaffé, Reg. pont. Rom. 3323 (2543); MGH Epist. Víl, 228—230, č. 259. 1 Tj. císaři Basileiovi I. a jeho synům Konstantinovi, Lvu VI., Alexandrovi a Štěpánovi, cf. MGH Epist. VII, č. 207. List je odpovědí na dopis císaře Basileia — zprávu o Bulharsku v něm papež omylem pokládal za navrácení bulharské církevní provincie k Rímu — a zaslaná akta synody z 1. 879—880, Corpus d.griech. Urlamden A 1/1,61, č. 502; J. Hefele, Concilicn-geschichte IV, 483; J. Hergenrôther, Photius II, 573. Papež Jan VIII. píše králi Karlu,1 vracejícímu se do Germáňie,2 že k němu posílá svého missa Farulfa. S ním má Karel poslat svého vyslance Jc papeži, aby se poradili 0 prospěchu země svatého Petra. {Srpen) 880 Registrum Joharmis VIII. PP., (Reg. Vat. I.), f. 89', ě. 226. Vydání: J. D. Mansi, Ctmc. ampl. coll. XVII, 162, č. 217; J. P. Migne, Patrologiae lat. t. 126, 883, č. 261; Ph. Jaffé, Reg. pont. Rom. 3289 (2508); MGH Epist. VII, 200, č. 225. 1 Karel III. Tlustý. 2 Tj. ze severní Itálie k jednání se svým bratrem Ludvíkem III, E. Diimmlor, Geschichtell, 111. 93 Papež Jan VIII. děkuje králi Karlu1 za dopis oznamující jeho příchod a očekává jeho missa, jakož i krále samého. 10. září 880 Registrum Joliannis VIII. PP., (Reg. Vat. I.), f. 103', 6. 262.