Milý Bore
3«
Jaroslav Pánek
PRVNÍ ROMSKÝ HOLOCAUST
- ČESKÁ CESTA K JEHO POZNÁNÍ
Koncem března 2003 uspořádala Univerzita Jana Gutenberga v Mohuči pozoruhodnou konferenci, věnovanou srovnávacím kulturním dějinám Evropy 17. a 18. století.1 Poprvé v tak širokém záběru se staly předmětem mezinárodní diskuse
- vedle většinových kultur raně novověkých států
- rovněž kulturní projevy náboženských, ale také národnostních či etnických menšin v zemích od Španělska po Rusko a od irska po Osmanskou říši. Kupodivu jen v jediném referátu byla zmíněna problematika romské menšiny, a to vedle historiografický tradičně lépe zvládnutých menšin kryptoprotestantské a židovské.2 Následující diskuse vyvolala zejména u německých badatelů údiv nad tím, že zejména na přelomu 17. a 18. století docházelo ve střední Evropě k hromadnému pronásledování příslušníků romské menšiny a že se projevila snaha habsburské monarchie o jejich soustavnou likvidaci. Názor, že tehdy šlo ve skutečnosti pouze o normativní zastrašovaní Romů, nikoli o jejich skutečný postih, zajisté nebyl vědomým protějškem „osvětimské lži",3 podával však názorné svědectví o velice mezerovité historické paměti značné části badatelů, kteří se zabývají staršími dějinami. Svědčil o tom, že nacistický holocaust i v jejich myšlení natolik překryl časově odlehlejší příkoří, spáchaná „absolutistickou" státní mocí4 na Romech, že ani nepociťují potřebu tematizovat tento problém pro raný novověk.
Ve vymezeném prostoru nevelkého článku nelze provést komparativní rozbor poznatků, k nimž I dospělo úzce specializované historické bádání | o perzekuci Romů v jednotlivých evropských zemích. Postačí připomenout, že k pokusům o zvládnutí této problematiky přistoupili jednotliví bada-
telé v sousedství i ve vzdálenějších zemích západní Evropy. Velmi cenný srovnávací materiál poskytla monografie věnovaná pokusu o likvidaci romské populace v 18. století ve Španělsku, jež byla zásluhou mezinárodního centra pro interdisciplinární výzkum romské problematiky vydána i v českém překladu.5 Neméně zajímavý pohled na romskou tematiku - tentokrát v severním sousedství českých zemí - předkládá nová syntéza raně novověkých dějin Romů v polsko-litevském státě, jež vyšla péčí Sdružení Romů v Polsku (Stowarzyszenie Romów w Polsce, Ošwi^cim).6 Vzhledem k tomu, že pozvolna přibývá i domácí literatury ke starší historii romské populace, pokusím se v této stati shrnout výsledky moderního bádání o perzekuci Romů, k nimž se dopracovala česká historiografie. Soustředím se při tom zvláště na nejdrastičtěj-ší stadium perzekuce na konci 17. a v první polovině 18. století.
Počátek zájmu o problematiku soudního pronásledování Romů v českých zemích souvisí s nástupem vlastivědy a široce koncipované kulturní historie ve druhé polovině 19. století. Zatímco moravský badatel a vydavatel raně novověkých archivních pramenů Christian ďElvert se pokusil s důrazem na právní aspekty perzekuce o nástin této tematiky pro Moravu a přilehlé oblasti Slezska,7 publicista, romanopisec a zároveň v archivech zběhlý historik Josef Svátek si získal zásluhu o první ucelenější zachycení této problematiky na území Čech.8 Jeho pohled na život Romů a zvláště na jejich pronásledováni za vlády Leopolda I. a Karla VI. byl založen na znalosti některých protiromských norem a náhodně objevených dokladů v městských archivech, nicméně v této kombinaci naznačoval jak drastičnost postihu kočovníků, tak i příští heuristické možnosti studia tohoto tématu. Podobným směrem kráčel též Zikmund Winter, který přesáhl časový rámec svého díla o předbělohorských městech a učinil exkurs na přelom 17. a 18. století, aby ukázal,
Religion und Kultur in Europa im 17. und 18. Jahrhundert. Konferenci uspořádal Peter-Claus Hartmann, Johannes-Gutenberg-Universität Mainz, 24.-27.3.2003. Blíže Pánek, Jaroslav: Mezinárodní interdisciplinární kolokvium o dějinách rané novověké kultury. Český časopis historický 101,2003, s. 480-482.
2 Pánek, Jaroslav: Kultur in Böhmen im 17. und 18. Jahrhundert. Vzhledem k nevelkému časovému odstupu od konference nemohly být referáty dosud vydány tiskem.
3 Srov. Kershaw, lan: TheNaú Dicatorship. Problems and Perspectives of Interpretation. London 1985; německý překlad 3. anglického vydání: DerNS-Staat. Geschichtsinterpretationen und Kontroversen im Oberblick. Reinbeck bei Hamburg 1994, s. 152; Behnen, Michael (Hrsg.): Lexikon der deutschen Geschichte von 1945 bis 1990. Ereignisse - Institutionen
- Personen im geteilten Deutschland. Stuttgart 2002, s. 37 (pod heslem .Auschwitzlüge" je shrnuta příslušná literatura).
4 Pojmu „absolutismus" používám v relativizovaném smyslu, jak k tomu dospěla mezinárodní diskuse na konci 20. a na počátku 21. století; srov. souhrn dosavadních výsledků ve studii Knoz, Tomáš: Absolutismus nebo „absolutismus"?
K dějinám jednoho pojmu. Časopis Matice moravské 121,2002, s. 451-483.
5 Gómez Alfaro, Antonio: Velký pmtiákánskj zátah. Španělsko: všeobecné uvězněn! Cikánů v roce 1749. Olomouc 1999.
6 Mróz, Lech: Dzieje Cyganósi--Romóie w Rzeczypospolitej XV-XV111 íb. Warszawa 2001.
7 D'Elvert, Christian: Zur Geschichte der Zigeuner in Mähren und
346
.....
»S^*iw3l HB
Schlesien. In: Schriften der historisch-statistischen Section der k. k. mähr.-schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, Bd. 12. Brünn 1859, s. 110-144; týž: Weitere Beiträge zur österreichischen Rechtsgeschichte. I. Beiträge zur Geschichte des österreichischen Straf-, Polizei- und bürgerlichen Rechtes (Schriften der historisch--statistischen Section, Bd. 27). Brünn 1883, s. 300 (soupis protici-kánských patentů).
8 Svátek, Josef: Die Zigeuner in Böhmen. In: Svátek, Josef: Cul-turhistorische Bilder aus Böhmen. Wien 1879, s. 273-311, zvl. s. 287-297.
9 Winter, Zikmund: Kultúrni obren českých mest. Život veřejný
v XV. a XVI. věku. II. Praha 1892, s.132-134.
10 Wagner, Theodor: Aus der Zeit der gesetzlichen Zigeunerverfolgung. Mittheilungen des Vereins für die Geschichte der Deutschen in Böhmen {= MVGDB) 15, 1877, s. 132-137;Tobiasch, K. V.Z'igeu-nerjustitz im IS. Jahrhundert. MVGDB 58,1920, s. 193-220.
11 Zejména Jamnická-Šmergio-vá, Zdeňka: Dějiny našich ákánů. Praha 1955.
12 Nečas, Ctibor: Společenská problematika Romů v minulosti a přítomnosti. I. Brno 1992, zvi. s. 18-23; týž: Romové v České republice včera a dnes. Druhé vydání. Olomouc 1993, s. 15-19; Čtvrte vydání. Olomouc 1999, s. 23-33; týž: Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Olomouc 1997,
s. 9-28.
13 Pánek, Jaroslav; Pronásledování romských (ákánských) kočovníků v první čtvrtině 18. století ve světle divišovské smolné knihy. (Příspě-
jak se intenzita perzekuce Romů zvětšila v době pobělohorské.9
Po slibných počátcích badatelský zájem o toto téma zeslábl. Jistý, byť nevelký předstih si získala českoněmecká historická regionalistika,10 ale soustavnější výzkum se na celá desetiletí zastavil. Změnu k lepšímu nepřinesly ani pokusy o povšechný nástin historie Romů na našem území, neboť v tomto ohledu nepřekročily úroveň parafrázování starších prací.11 Zásadní obrat znamenaly teprve programově pojaté romistické práce Ctibora Nečase, který se ovšem badatelsky věnoval moderní době, a proto při výkladu o starších dějinách a zvláště o protiromském teroru v raném novověku zůstával většinou odkázán na dílčí materiálové stati jiných historiků.12
Naprostý nedostatek pramenů k poznání života Romů a jejich perzekuce v českých zemích raného novověku a navíc mimořádná rozptýlenost dílčích pramenných zmínek si od sedmdesátých let 20. století vyžádaly změnu přístupu k této problematice. Došlo k ní v souvislosti s úsilím vystihnout sociální a právní postavení okrajových vrstev a skupin společnosti, které byly tehdejší historiografií zcela zanedbány. Jelikož marginální složky raně novověké společnosti po sobě nezanechaly téměř žádné písemné zmínky, bylo nezbytné přikročit ke studiu hrdelního soudnictví, jež stíhalo kriminalitu ve velice širokém dobovém výměru, a tudíž zachycovalo nejen kontakty mezi příslušníky okrajových vrstev, ale částečně i jejich způsob života a myšlení. Právě prameny, které vznikly z působnosti městských hrdelních soudů, se staly prvním klíčem k poznání protiromské perzekuce.
Roku 1974 vyšla první stať tohoto druhu, která zpřístupnila svědectví jedné z řady smolných knih a pro období let 1710-1725 upozornila na pramennou hodnotu účetních dokladů a hrdelních reversů, vypovídajících o pronásledování Romů v době vrcholícího teroru za vlády Karla VI.13 Následovaly stati, jež vytěžily některé norma-
tivní prameny, smolné spisy, jednotlivé záznaisJEal apelačního soudu a další písemnosti.14 Tyto pr/* s, ce přinesly řadu nových konkrétních poznatku *§ zpřesnily a prohloubily dřívější představy () ^\ následování Romů, avšak s výjimkou jednoho I mikroregionu zůstávaly lokálně omezené a stá!* I příliš roztříštěné.'5 1 Nicméně soustavná práce na dějinách hrdej. -1 ního soudnictví vedla k nalezení dalšího klíc- | nezbytného pro řešení dříve nezvládnutc'rvô P otázek. Tím se stal rozbor celozemské eviduj I závažných trestněprávních případů, mezi ně/ byla 1 řazena také potulka související s životním s tlea I Romů. Obtížný heuristický úkol zvládla Ev i Pro- 1 cházková, která na přelomu osmdesátých a deva-1 desátých let 20. století pečlivě analyzovala t; r^. 1 né ortelní manuály pražského apelačního s   « I uložené ve Státním ústředním archivu v Pnzc/ 1 Na tomto základě rekonstruovala 527 proce   v I nichž bylo v letech 1694-1763 před českými j čáí f tečně i moravskými městskými tribunály so 1 1040 osob, z nichž třetinu tvořili muži (347) a ů^i třetiny ženy (693). Na tomto reprezentai   '.• 1 souboru dat bylo možné vystihnout nejen rej ■ onální a časové rozložení procesů, ale i cel   _■ f povahu protiromské perzekuce. " 1
Především se ukázalo, že v době drastii íOzi naplňování představ o sociálním ukázňován lého obyvatelstva byli Romové bez výjimky stísQ ni za potulku - šlo o „protulování se ... st . 1 kánské", „cikánský obyčej" čili „cikánskou fifcf- j jinak řečeno o kočovný způsob života těsně spj^ J s romským etnikem. Naproti tomu jakékc. -j trestné činy (zejména drobné krádeže) zůstá--:-^ \ na okraji zájmu a nepůsobily jako důvod k £- j stavnému pronásledování.17 Soudy ani nepo^-í daly za nutné vyšetřovat jinou kriminální avi\> \ neboť za hrdelní zločin byla pokládána sattO--.: potulka a přestoupení zákazu pobytu v zer. znamená, že jednoznačná soäální a kulturní spem^ ka, ale zároveň také s nimi nerozlučně spjatá (GJ&
li
WĚĚA
první romský holocaust - česká cesta k je!
I já či rasová osobitost byly zásadní) státního teroru proti romské poj procesů rovněž popřel opravně Romů z bezpochyby nebezpečné s nimi bylo na základě domněnel jováno; neboť v praxi apelačního í obvinění objevilo pouze v jednon konce ani tehdy nebylo prokázáno V poměru k obvyklému zp usvědčených nerómskych delikvei fádně krutě uplatňován ortel smrt. u nichž je znám rozsudek, bylo ; (183 mužů a 127 žen);20 třicetipi poprav za celé sledované (sedmde: bí na první pohled zkresluje skutečs největšího teroru, vrcholícího ve dv 17. století, byli popraveni téměř všit muži. Přitom vůbec nelze odhadnoi které zahynuly při zátazích ozbrojer kočovníky a při přípustných mimo pravách. Intenzita poprav a jiných organizovaného usmrcování Romí zejména v první polovině vlády K né rysy genocidy, směřující k vyhlaze romského obyvatelstva, žijícího v z; vině habsburské monarchie. Genoc počínání státu, přesněji řečeno císař -a jemu podléhajících orgánů (mís a krajských hejtmanů, byrokratickéhc tribunálu a nesamostatných městskýc soudů), nemění ani částečné zmírnění jádřené poněkud mírnějším trestaniu, shovívavostí k dětem a posléze nuceno politikou, jež v době nastupujícího os' agovala na nedosažitelnost původně s cíle (tj. „očištění" habsburských zemí o< Absolutistický, svou povahou srn honárodnostní státní útvar, v době ' baroka těsně spjatý s církví, nemohl i důsledné rasistické ideologii ani k je vyhraněnému etnickému postoji, avšak
Jaroslav ft^ ^fcfei
První romský Jíolocaust - česká cesta k jeho poznaní
347
nu zvětšila v době
atelský zájem o to-lký předstih si zís-regionalistika,10 ale
desetiletí zastavil, ani pokusy o po-
na našem území, očily úroveň para-idní obrat zname-; romistické práce i badatelsky věno-výkladu o starších ém teroru v raném kázán na dílčí ma-
enů k poznání ži-v českých zemích ádná rozptýlenost od sedmdesátých ŕístupu k této prosti s úsilím vystih-okrajových vrstev tehdejší historio-margínální složky sobě nezanechaly iyIo nezbytné při-'nictví, jež stíhalo lobovém výměru, ikty mezi příslušně i jejich způsob ny, které vznikly :h soudů, se staly >mské perzekuce, ahoto druhu, kte-z řady smolných Í5 upozornila na dokladů a hrdel-pronásledování a za vlády Karla y některé norma-
tivní prameny, smolné spisy, jednotlivé záznamy apelačního soudu a další písemnosti." Tyto prá-ce přinesly řadu nových konkrétních poznatků zpřesnily a prohloubily dřívější představy o pronásledování Romů, avšak s výjimkou jednoho mikroregionu zůstávaly lokálně omezené a stále příliš roztříštěné.15
Nicméně soustavná práce na dějinách hrdelního soudnictví vedla k nalezení dalšího klíče, nezbytného pro řešení dříve nezvládnutelných otázek. Tím se stal rozbor celozemské evidence závažných trestněprávních případů, mezi něž byla řazena také potulka související s životním stylem Romů. Obtížný heuristický úkol zvládla Eva Procházková, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století pečlivě analyzovala takzvané ortelní manuály pražského apelačního soudu, uložené ve Státním ústředním archivu v Praze.16 Na tomto základě rekonstruovala 527 procesů, při nichž bylo v letech 1694-1763 před českými a částečně i moravskými městskými tribunály souzeno 1040 osob, z nichž třetinu tvořili muži (347) a dvě třetiny ženy (693). Na tomto reprezentativním souboru dat bylo možné vystihnout nejen regionální a časové rozložení procesů, ale i celkovou povahu protiromské perzekuce.
Především se ukázalo, že v době drastického naplňování představ o sociálním ukázňování usedlého obyvatelstva byli Romové bez výjimky stíháni za potulku - šlo o „protulování se ... sběři cikánské", „cikánský obyčej" čili „cikánskou chůzi", jinak řečeno o kočovný způsob života těsně spjatý s romským etnikem. Naproti tomu jakékoli jiné trestné činy (zejména drobné krádeže) zůstávaly na okraji zájmu a nepůsobily jako důvod k soustavnému pronásledování.17 Soudy ani nepokládaly za nutné vyšetřovat jinou kriminální činnost, neboť za hrdelní zločin byla pokládána samotná potulka a přestoupení zákazu pobytu v zemi, což znamená, že jednoznačná soäální a kulturní specifika, ale zároveň také s nimi nerozlučně spjatá etnic-
ká B rasová osobitost byly zásadním zdůvodněním státního teroru proti romské populaci.18 Rozbor procesů rovněž popřel oprávněnost osočování Romů z bezpochyby nebezpečného žhářství, jež s nimi bylo na základě domněnek a pověstí spojováno; neboť v praxi apelačního soudu se takové obvinění objevilo pouze v jednom případě a dokonce ani tehdy nebylo prokázáno.19
V poměru k obvyklému způsobu trestání usvědčených nerómskych delikventů byl mimořádně krutě uplatňován ortel smrti - z 968 osob, u nichž je znám rozsudek, bylo 310 popraveno (183 mužů a 127 žen);20 třicetiprocentní podíl poprav za celé sledované (sedmdesátileté) období na první pohled zkresluje skutečnost, že v době největšího teroru, vrcholícího ve dvacátých letech 17. století, byli popraveni téměř všichni dopadení muži. Přitom vůbec nelze odhadnout počet osob, které zahynuly při zátazích ozbrojenců na romské kočovníky a při přípustných mimosoudních popravách. Intenzita poprav a jiných forem státem organizovaného usmrcování Romů vykazovala zejména v první polovině vlády Karla VI. zjevné rysy gmoády, směřující k vyhlazení veškerého romského obyvatelstva, žijícího v západní polovině habsburské monarchie. Genocidní povahu počínání státu, přesněji řečeno císařského dvora a jemu podléhajících orgánů (místodržitelství a krajských hejtmanů, byrokratického apelačního tribunálu a nesamostatných městských hrdelních soudů), nemění ani částečné zmírnění represe, vyjádřené poněkud mírnějším trestáním žen, jistou shovívavostí k dětem a posléze nucenou asimilační politikou, jež v době nastupujícího osvícenství reagovala na nedosažitelnost původně stanoveného cíle (tj. „očištění" habsburských zemí od Romů).
Absolutistický, svou povahou smíšený mnohonárodnostní státní útvar, v době vrcholícího baroka těsně spjatý s církví, nemohl dospět ani k důsledné rasistické ideologii ani k jednoznačně vyhraněnému etnickému postoji, avšak svou praxí
aplikoval primitivní rasismus, který směřovař proti Romům jakožto nositelům odlišné, hodnotově „nižší" kultury. Pokud mocenský aparát nabízel jedincům východisko a cestu k přežití na vlastním státním území, pak to bylo spjato se selektivním přístupem (převýchova dětí v usedlých rodinách) nebo později se změnou životního stylu (asimilací). Nicméně ve dvacátých letech 18. století tu byl jasný, byť ne zcela důsledně uplatňovaný program: 1. omezení celkového počtu Romů v jednotlivých zemích právním uzavřením zemských hranic; 2. vyvraždění romských mužů, kteří setrvávali na státním území, a tím i rozbití rodinných a skupinových společenství Romů; 3. oddělení romských žen (pokud nebyly při opakovaném dopadení také popraveny) od mužů, jejich negativní stigmatizace (naprosté zneuctění v očích usedlého mužského obyvatelstva uřezáním uší či jiným zhanobením) a zastavení přirozené reprodukce; 4. odebrání dětí a jejich převýchova ve směru asimilace s ostatním nevolnickým obyvatelstvem.
Tyto tendence státní moci, jež vyplývaly jak z císařských patentů a dalších na ně navazujících právních norem, tak i z justiční praxe, směřovaly k úplnému vyhubení romského etnika v habsburských zemích. V mezích potlačovací kapacity středoevropského státu 18. století si nezadaly s pozdějšími nacistickými záměry na vyhlazení Romů ve Velko-německé říši. Nenaplnily se nejen proto, že se střetaly s nevšední vitalitou existenčně ohrožených kočovníků a nenacházely plnou podporu ani v řadách usedlého obyvatelstva, ale i z toho důvodu, že osvícenství změnilo názor na pojetí sociální disciplíny a na úlohy etatizované justice. Přesto se domnívám, že analogie mezi protiromským terorem za vlády Leopolda I. a Karla VI. na jedné straně a za nacismu na straně druhé je tak dalekosáhlá, že do období mezi sklonkem 17. a padesátými lety 18. století lze položit projevy prvního romského holocaustu.
Zásadním výsledkem bádání o hrdelním soudnictví se stalo „znovuobjevení" problemati-
vek k dějinám Romů v českých zemích). Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství 6,1974, č. 1-2, s. 17-41.
14 Pánek, Jaroslav: Pronásledování romských kočovníků na Vlašimsku v první polovině 18. století. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 19, 1978, s. 317-324; Málek, Jiří: Ke vztahům českého a ákánského etnika v I. polovine 18. století. Český lid 68,1981, s. 10-16; vtí: Případ cikánských děvčat potrestaných v Náchodě roku 1726. Sborník prací východočeských archívů 6,1986, s. 265-282; další příspěvky k dějinám hrdelního soudnictví i speciálně k perzekuci Romů uvádí francek, Jindřich: Výběrový soupis vydaných prameni a literatury (viz pozn. 22) a Procházková, Eva: Současný stav výzkumu dějin kriminality a soudní praxe v éře decentralizovaného soudnictví. In: Pešek, Jiří - Konrád, Ota (edd.): VIII. sjezd českých historiků (Hradec Králové 10.-12. září 1999). Praha 2000, s. 178-189, zvi. s. 182-183.
b Pánek, Jaroslav: Městské hrdelní soudnictví v pozdně feudálních Čechách. (Výsledky, problémy a perspektivy studia). Československý časopis historický 32,1984, s. 693-728; Trž: Die Halsgerichtsbar-keil der böhmischen Städte und Märkte vom 16. bis zum IS. Jahrhundert. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 96,1988, s. 95-131.
16 Procházková, Eva: Perzekuce romských kočovníků v českých zemích v 18. století. (Na základě rozboru ortelních manuálů pražského apelačního soudu). Sborník archivních prací 42,1992, s. 307-409. Souhrnně též Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dejinách. Praha 1999, s. 287-291 (Perzekuce romských kočovníků).
5
348
Jaroslav P-
17
Procházková, E.: Perzekuce,
■n"ÍJŘT^Í._-' - * 3J8T
fllMp'1
s. 319.
18
!£ -
1 Autorka zásadní materiálové studie k této otázce do značné míry oprávněně píše: „Důvodem k postihu nebyla etnická příslušnost (jak ostatně svědč! asimilačn! pokusy státu), nevoli vyvolával cikánský způsob života, nezvládnutelný mocenským aparátem, obtížně kontrolovatelný a narušujíc! strukturu pozdněfeudální společnosti."; Procházková, E.: Perzekuce, s. 330. K tomu je však možno vznést několik námitek: 1. Nešlo jistě o problém etnika ve smyslu národa či národnosti -jistěže státnímu potlaěovacímu aparátu příliš nevadil jazyk Romů; pojem etnikum je tu však možno použít spíše ve smyslu vyhraněné kulturní skupiny - a tou jistě romšt! kočovníci i v očích státních úředníků a usedlého obyvatelstva byli; 2. Shora vnucená asimilace neznamená konstatování neexistence etnického rozdílu, nýbrž právě naopak snahu o popřen! reálně existující odlišnosti; 3. Představitelé výkonné moci aplikovali násilí na ty, kdo se vyznačovali kočovným způsobem života a dalšími vnějšími znaky, mezi nimiž nebyla zanedbatelná barva pleti, tedy rasovými rozdíly. O tom, že tato skutečnost sehrávala už v 18. století podstatnou úlohu, svědč! perzekuce španělských Romů (viz blíže pozn. 5 a 36).
19 Tamtéž, s. 321.
20 Tamtéž, s. 322.
21 Francek, Jindřich- Šimek, Tomáš (edd.): Hrdelní soudnictví českých zemí. Soupis pramenů a literatury. Zámrsk - Pardubice 1995.
22 Francek, Jindřich: Výběrový soupis vydaných pramenů a literatury k dejinám hrdelního soudnictví v čes-
ky perzekuce Romů a její zařazení mezi převážně tragická, nicméně standardní vědecká témata raně novověkých dějin českých zemí. Dosavadní vyvrcholení této činnosti představuje jednak soupis písemných a hmotných pramenů k této tematice,21 který přináší rovněž bibliografii prací o pronásledování Romů22 a tvoří materiálové východisko příštích výzkumů, jednak sborník z konference, kterou v září 1995 uspořádalo za spolupráce českých a moravských historiků i právních historiků Východočeské muzeum v Pardubicích.25 V této publikaci nastínila pilná badatelka o protiromské perzekuci v raném novověku Eva Procházková heuristické možnosti a badatelské úkoly českého bádání nejen o státním teroru, ale také o dějinách Romů v raném novověku.24 Od té doby však uplynulo již osm hubených let, jež by neměla předznamenávat opětovné opuštění vážného zájmu o vědecky nosnou (ale zdaleka nedořešenou) a zároveň i společensky závažnou dějinnou problematiku.
Celá devadesátá léta minulého století znamenala však - nezávisle na výše zmíněných analytických studiích - neobyčejný rozmach ve vydávání souhrnných prací o minulosti Romů. Nabízí se proto otázka, zda a jakým způsobem jsou v těchto nových publikacích zohledněny výsledky nedávných pramenných výzkumů. Nikterak nepřekvapuje, že soustavné sledování nových poznatků je patrné v knihách Ctibora Nečase, který do doplněných vydání svého syntetického nástinu romských dějin začlenil poznatky, jež vzešly ze specializovaného studia českých trestněprávních pramenů.25 Mnohem stručnější přehledy, jež předložily Karolína Ryvolová,26 Marta Miklušáková27 a Jana Horváthova,28 k tomuto výzkumu přihlédly nanejvýš jen zprostředkovaně. Vlastní cestou kráčel také Bartoloměj Daniel, tvůrce první vědecky pojaté práce svého druhu, obohacené vnitřním prožitkem dějin Romů.291 když většinou vycházel z jiných - zejména normativních - pramenů, do-
spěl k celkovému pohledu, který není vzdálen poznatků specializovaných badatelů o dřjmá raného novověku. Velmi cenný je autorův osobitý vklad do studia této problematiky, který v duchu sociálního ekumenismu zdůrazňuje dílčí projevy solidarity české poddanské majority s pronásledovanými romskými kočovníky a odhaluje projevy zemitého vlastenectví u příslušníků romského etnika. Právě tímto způsobem naznačuje jednu z perspektivních cest k výkladu tragického období romských i českých dějin.30
Představy o nejhorších projevech pronásledování Romů v raném novověku se na přelomu 20. a 21. století promítly také do prací specialistů v jiných oborech, hluboce zaujatých současnou romskouproblematikou. Kupříkladu psycholog . Pavel Říčan v nejobecnější rovině správně vystihl místní a časovou podmíněnost rozdílné perzekuč-ní praxe ve starších dějinách českých zemí.31 Leč jeho hodnocení pokusů o adopci romských dětí a občasné zmírnění rozsudků nad starými a tělesně postiženými Romy jako dokladu, že „nešlo tedy o systematickou genocidu ve smyslu obludného moderního rasismu",32 vychází ze zúženého pohledu na tuto problematiku. Bezpochyby to ještě nebyl moderní rasismus, a také nedostatečná míra systematičnosti odpovídala rozdílu mezi organizačními možnostmi „absolutistického" státu raného novověku a totalitního státu nacistické éry. Avšak tendence k vyhlazení odlišné etnické a rasové skupiny tu byla politickou linií habsburské monarchie jasně dána, na čemž nic nemění skutečnost, že obyvatelstvo tuto směrnici důsledně nedodržovalo a často jednalo v rozporu s ní. Také ve zdrženlivém postoji obyvatelstva k počínání státní moci (v době nacistické genocidy platilo totéž přinejmenším v okupovaných zemích) tkví zjevná analogie mezi první polovinou 18. století a dobou druhé světové války.33 Nicméně pohled psychologa do minulosti je třeba uvítat právě proto, že před českými i romskými historiky a zá-
první romský holocaust - česká cesta '.
jemci o minulost stojí naléhav; měť o jakkoli svízelné, přece • dějinami.34
Bádání o českých raně n< může tu sehrát skrovnou, al< jemu samému se dostává význ otevřených možnostech evrop: jména soustavný vyhlazovací 5 který vedl roku 1749 k vojensl pozatýkaní všech dosažitelný dlouholetému uvěznění a k z; reprodukce (oddělením žen c ných těžkými pracemi v Ioděi stal doloženou ukázkou zře jednání.35 Zjevný rasismus, sm té nehodné lidské rasy"36 a ne ti i katolickou církví, se ovšei tismem racionálnej i založenýi jež byly ochotny rozlišovat pc od „dobrých", vyznačujících í křesťanských zásad vedeným i formy této nárazové vyhlazov; doevropské protiromské perzt případech bylo konečným - b) ným - cílem úplné zničení ron Rozdílnou povahu měla romská opatření v polsko-litev té, která tehdy již procházela svého vývoje. Zatímco do 17.: čovníci těšili značné toleranci ho obyvatelstva, od počátku pak od třicátých let se situace i Romové - zčásti i proto, že s na majetkové delikvenci - zač pulací vnímáni jako zločinný negativní stereotyp „Cygana" z gromistickému útoku vesniča nomády. Zásadní rozdíl opro ské monarchie spočíval v ton podmíněné lokální konflikty, i politiku státu, který ostatně ai
Jaroslav Pánefc I
mezi prevazne :ká témata raně osavadní vyvr-jednak soupis této tematice,21 ací o pronásle-ií východisko z konference, polupráce čes-ních historiků cích.23 V této o protiromské Procházková íkoly českého iké o dějinách >by však uply-neměla před-žného zájmu nedořešenou) iějinnou pro-
itoletí zname-íých analytic-i ve vydávání ,ů. Nabízí se jsou v těchto ledky nedáv-ak nepřekva-:h poznatků se, který do :ého nástinu ež vzešly ze stněprávních :dy,jež před-'iklušáková27 nu přihlédly í cestou krá-vní vědecky né vnitřním iou vycházel ramenu, do-
spěl k celkovému pohledu, který není vzdálen od poznatků specializovaných badatelů o dějinách raného novověku. Velmi cenný je autorův osobitý vklad do studia této problematiky, který v duchu sociálního ekumenismu zdůrazňuje dílčí projevy solidarity české poddanské majority s pronásledovanými romskými kočovníky a odhaluje projevy zemitého vlastenectví u příslušníků romského etnika. Právě tímto způsobem naznačuje jednu z perspektivních cest k výkladu tragického období romských i českých dějin.30
Představy o nejhorších projevech pronásledování Romů v raném novověku se na přelomu 20. a 21. století promítly také do prací specialistů v jiných oborech, hluboce zaujatých současnou romskou problematikou. Kupříkladu psycholog Pavel Říčan v nejobecnější rovině správně vystihl místní a časovou podmíněnost rozdílné perzekuč-ní praxe ve starších dějinách českých zemí.31 Leč jeho hodnocení pokusů o adopci romských dětí a občasné zmírnění rozsudků nad starými a tělesně postiženými Romy jako dokladu, že „nešlo tedy o systematickou genocidu ve smyslu obludného moderního rasismu",32 vychází ze zúženého pohledu na tuto problematiku. Bezpochyby to ještě nebyl moderní rasismus, a také nedostatečná míra systematičnosti odpovídala rozdílu mezi organizačními možnostmi „absolutistického" státu raného novověku a totalitního státu nacistické éry. Avšak tendence k vyhlazení odlišné etnické a rasové skupiny tu byla politickou linií habsburské monarchie jasně dána, na čemž nic nemění skutečnost, že obyvatelstvo tuto směrnici důsledně nedodržovalo a často jednalo v rozporu s ní. Také ve zdrženlivém postoji obyvatelstva k počínání státní moci (v době nacistické genocidy platilo totéž přinejmenším v okupovaných zemích) tkví zjevná analogie mezi první polovinou 18. století a dobou druhé světové války.33 Nicméně pohled psychologa do minulosti je třeba uvítat právě proto, že před českými i romskými historiky a zá-
První romský holocaust - česká cesta k jeho poznání
349
jemci o minulost stojí naléhavá potřeba oživit paměť o jakkoli svízelné, přece však společné cestě dějinami.34
Bádání o českých raně novověkých dějinách může tu sehrát skrovnou, ale užitečnou úlohu. Jemu samému se dostává významné opory v nově otevřených možnostech evropského srovnání. Zejména soustavný vyhlazovací zásah ve Španělsku, který vedl roku 1749 k vojensky organizovanému pozatýkaní všech dosažitelných Romů, k jejich dlouholetému uvěznění a k zabránění populační reprodukce (oddělením žen od mužů zaměstnaných těžkými pracemi v loděnicích a dolech), se stal doloženou ukázkou zřetelně genocidního jednání.35 Zjevný rasismus, směřující k „vyhlazení té nehodné lidské rasy"36 a nesený státem a zčásti i katolickou církví, se ovšem střetal s pragmatismem racionálněji založených vládních kruhů, jež byly ochotny rozlišovat potulné „zlé Cikány" od „dobrých", vyznačujících se usedlým a podle křesťanských zásad vedeným životem. Třebaže se formy této nárazové vyhlazovací politiky od středoevropské protiromské perzekuce lišily, v obou případech bylo konečným - byť naštěstí nedosaže-ným - cílem úplné zničení romské populace.
Rozdílnou povahu měla v 18. století proti-romská opatření v polsko-litevské Rzeczypospoli-té, která tehdy již procházela krizovým obdobím svého vývoje. Zatímco do 17. století se romští kočovníci těšili značné toleranci ze strany většinového obyvatelstva, od počátku 18. století a zvláště pak od třicátých let se situace radikálně zhoršila.37 Romové - zčásti i proto, že se skutečně podíleli na majetkové delikvenci - začali být usedlou populací vnímáni jako zločinný element. Utvářel se negativní stereotyp „Cygana" a občas došlo i k po-gromistickému útoku vesničanů na procházející nomády. Zásadní rozdíl oproti zemím habsburské monarchie spočíval v tom, že šlo o sociálně podmíněné lokální konflikty, nikoli o vyhlazovací politiku státu, který ostatně ani nedisponoval do-
statečně účinným, centrálně řízeným policejním aparátem. Zvláště důležité však je zjištění, že ke střetům docházelo většinou poblíž jižní hranice Polského království, na pomezí s habsburskou monarchií, kam přicházeli Romové ze sousedství (prokazatelně roku 1715 to byla zhruba padesátičlenná skupina ozbrojených Romů „po německu švihácky oděných", kteří se objevili u jihopolské-ho města Žywiec v bezprostřední blízkosti slezské hranice).38 Lze tedy předpokládat, že zesílená perzekuce romských kočovníků na území habsburské monarchie vedla k jejich útěku do Polska, kde však následně zvýšená koncentrace cizinců podněcovala nárůst xenofobních postojů domácího obyvatelstva. Tuto hypotézu by ovšem mohly potvrdit teprve další výzkumy.
Závěrem lze snad říci, že nejen ve vztahu k budoucnosti, ale také v historiografické retrospektivě je romská otázka otázkou českou i evropskou. Zvládnutí romské minulosti a zvláště dějin státních perzekucí Romů patří dosud mezi nezvládnuté úkoly české - a v nemenší míře i ostatní evropské - historiografie. Nejde při tom o moralizující „vyrovnání se" s dějinnými vinami, jak bývá podobná tematika pojímána povrchní žurnalistikou, nýbrž o porozumění povaze této problematiky. Předpokládá to důkladné podchycení zachovaných pramenů, jejich zevrubnou analýzu, začlenění dostupných poznatků do širšího společenského, kulturního a právního kontextu, a poté zařazení historie romské menšiny do vývoje české a (středo)evropské společnosti jako její plnohodnotné složky. Třebaže dílčí výzkumy probíhají dosud většinou v jednotlivých zemích izolovaně, osobitá dynamika kočující romské populace si přímo vynucuje komparativní posouzení, neomezované státními hranicemi. Základní teze již zmíněného psychologa Pavla Říčana - „s Romy žít budeme, jde o to jak"39 - neplatí jen pro české země, ale pro celou Evropu. Jednou z cest k lepšímu soužití většiny s romskou menšinou se může
kých zemích. In: Francek, J. - Šimek, T. (ed.): Hrdelní soudnictví, s. 133-179, zvi. s. 142.
23 Francek, Jindřich (ed.): Hrdelní soudnicím českých zemív 16.-. 18. století. Sborník příspěvků
z konference konané v Pardubicích 21 .-22. 9.1995. Praha 1996.
24 Procházková, E.: Perzekuce Romů v českých zemích v 16.-18. století (Výsledky a další perspektivy studia). In: Francek, J. (ed.): Hrdelní soudnictví, s. 151-157. K možnostem studia soužití romské menšiny s usedlou majoritou viz též Procházková, Eva: Osobní jména Romů o zápisech ortelních manuálů pražského apelačního soudu. In: Pocta Evě Šmilauerové. Praha 1995, s. 117-136.
25 Nečas, C: Romové, Druhé vydání, s. 17-19; Čtvrté vydání, s. 28-33.
26 Ryvolová, Karolína: Stručný přehled dějin Romů. In: Mainuš, Erika (ed.): Jdeme dlouhou cestou (Odkud jsme? Kdo jsme? Kam jdeme?). Praha 1998, s. 15-18.
27 MlKUišÁKOVÁ, Marta: Stručné dějiny Romů v Čechách a na Slovensku. In: Fraser, Angus: Cikáni. Praha 1998, s. 267-286, zvi. s. 269-270.
23 Horváthova, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Praha 2002, s. 20-23 (Doba vyhánění a pronásledová-ní).
29 Daniel, Bartoloměj: Dějiny Romů. Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. Olomouc 1994, s. 74-93 (Postavení Romů u nás v období od první poloviny XVI. století až do počátku druhé poloviny XVIII. století).
30 Daniel, B.: Dějiny, s. 88-89.
SlKll
S
31 Říčan, Pavel: S Romy iíl budeme -jde o to jak. Dějiny, současná situace, kořeny problémů, naděje společné budoucnosti. Praha 1998.
32 ŘitAH,?.:SRomy,sA5.
33 Autor tuto sociálně diferencovanou skutečnost vcelku výstižně vyjádřil aktualizačním příměrem: „Husité byli k Romům poměrně tolerantní, Habsburkové naopak velmi tvrdí. Spolu s Židy a protestanty se později stali obětí pobělohorské normalizace." - Říčan, R: S Romy, s. 15.
34 Na tuto potřebu a zvláště na zájem Romů o poznání vlastních dějin poukázala v průvodním slově k Danielově knize přední česká romistka - Hobschmannová, Milena: Předmluva. In: Daniel, B.: Dějiny, s. 5-8.
35 Gómez Alfaro, A.: Velký proti-cikánský zátah, passim.
36 Gómez Alfaro, A.: Velký pro-ticikánský zátah, s. 25.
37 Mroz, L.: Džeje, s. 220-255.
38 Tamtéž, s. 222. - Polskou zprávu o nápadně vybraném odění Romů potvrzuje nepřímo - byť pro starší dobu - Wimerovo sdělení založené na dobové ikonografii: „Muž je dosti slušný švihák a šatí se po módě."; Winter, Z.: Kulturní obraz, II, s. 132.
39 Říčan, Y.: S Romy, Praha 1998.
stát právě chápající výklad tragické minulosti Romů a její přiměřená integrace do historického obrazu Evropy. Mezinárodním komparativním výzkumem, navazujícím také na objevné studie Ctibora Nečase, mohou k tomuto potřebnému dílu přispět v budoucnosti i další čeští historici.
THE FIRST ROMANY HOLOCAUST
- CZECH HISTORIOGRAPHY'S PATH TO
ITS RECOGNITION
This study deals with the development of Czech research in respect of Romany history in the Early Modern Period, focusing particularly upon the systematic persecution of Romany travellers towards the end of the 17th century and in the first half of the 18th century. The development under review was initially combined with cultural history, and thereafter with legal history. Yet, it was generally overlooked by any other form of research. This situation has only changed since the 1970s. Alongside a growing interest in Czech Romany studies and the research of Romany modern history (in connection with the Nazi Holocaust during World War II), Czech research of the history of criminal judicature throughout the 17lh and 18lh centuries began to develop. This facilitated a comprehensive survey of resources devoted to the history of marginal classes and groups within the Early Modern society, including Romany travellers, about whom only a few sources remain.
An analysis of the so-called Verdict Manuals (Books of Verdicts) of the Prague Appellate Court, which was prepared by Eva Procházková (published in 1992), is of particular significance. Thus, the heuristic basis was established for an assessment of the nature of anti-Romany persecution throughout the years 1694-1763, i.e. the period when state-organized persecution of this minority climaxed. In total it was possible to reconstruct 527 proceedings with 1040 known persons, out of whom 310 were clearly executed. The numbers of Romanies killed must have undoubtedly been higher since out-of-court executions took place and many Romanies were clearly killed during punishment exercises against travellers groups. Especially during the reign of Charles VI (1711-1740) the intensity of executions (meted out to nearly all captured males) and other
___J^oslav PineJ^BHP ?fVn'romskyhc
forms of the Hapsburg monarchy-sponsored killing of ^PS" *e western ^ Romanies showed a policy of genocide, leading towards "IwS    shown by this
the extermination of the entire Romany population Iiv- " 11 c:ntury equall ing in the Bohemian Lands. M    Romanies in t
The genocidal nature of state behaviour, or more        m    because 1 precisely that of the Imperial Court and organs subor-        9    existentially tl dinated to it (the governor and regional hauptmarms       ; :1    did not have a the bureaucratic appellate tribunal and subordinate'        a    ^e seft'e<^ P° municipal criminal courts), cannot be lessened by par      - I    changed attiti tial relaxation of this repression shown in a more mod-        I    pline and the; erate treatment of women. There was also a certain in-       -1    cou^ ^e sa'^ dulgence towards children. Finally, in the period of the        I    terror ^urmS rising Enlightenment the policy of forced assimilation        1    he one hand came as a response to the unattainability of the original-        1    ^us' lt ls Pc Iy adopted goal (i.e. "the clearance" of Romanies from the Hapsburg Lands).
The absolutist state formation, with its multinational mixed population and closely linked to the Church during the culminating High Baroque, could not arrive at either a consistent racial ideology or a uniformly marked ethnic stand. However, it applied primitive rasism in practice, which was directed against Romanies as the bearers of different "lower" culture. If the state apparatus offered individuals a way out and to survival within its own state territory, it was linked to a selective approach (re-education of children in settled families) or to a change of lifestyle (assimilation) later on.
Nonetheless, there was a definite, although not consistently applied, programme: 1. The restriction of a total Romany population in individual countries through the legal closure of Land borders; 2. The extermination of Romany men who remained within state "~T~il territory, and thus the destruction of the Romany family and tribal communities; 3. The separation of Romany women (had they not been also executed after recapture) from men; their negative stigmatization (their ears were cut off or other violations occured so that they were totally disgraced in the eyes of a settled male population) and putting an end to natural reproduction; 4. The removal of children and their re-education to achieve assimilation with the serf population.
These interventions by the state power, based both on Imperial patents and other legal norms ensuing from them, as well as judicial practice itself, were directed at Ike total extermination of the Romany ethnic group within