MARTIN
R H E I N H E I M E R
Chudáci,
žebráci avaganti
Lidé na okraji společnosti 1450-1850
„SKUTEČNÍ" CHUDÍ
volné chudinské pečovatele s kontrolní pravomoci; potřebnými penězi přispívali členové společnosti.
Nápadná je rozdílnost, s jakou k chudým přistupovaly různé vrstvy. Příslušníci spodních vrstev dávali nadále almužny žebrákům, kteří o ně žádali. Volili raději přímé formy, kdežto vyšší vrstvy užívaly spíše formy abstraktní. Už instituce, jež na chudé vybíraly, ale dary rozdělovaly podle vlastních hledisek, nebyly tak přímou pomocí, jako když dal člověk žebrákovi něco sám. Na bezprostřednosti ještě více ubíraly snahy filantropů o zlepšení chudinské péče. V tak rozličných formách se zračí jednak schopnost abstraktnějšího myšlení, jež se prosazovalo v majetnějších a vzdělanějších vrstvách, jednak to, že chudší skupiny obyvatelstva pod vlivem konkrétnějších zkušeností s nouzí setrvávaly také u konkrétnějšího myšlení zaměřeného na bezprostřední problémy.
Instituce, které už existovaly, však změnily i chování nižších vrstev. Nádeníci platili, pokud něco vydělali, ze svých hubených mezd chudinskou daň a odtud povstalo - jak správně postřehl pastor Holt - „mínění, že chuďas má právní nárok něco žádat".™ V souvislosti s pohřebními bratrstvy a gildami - původně městskými zařízeními, která se po uvolnění sousedských vazeb rozšířila všeobecně - mohla být nově vytvářená chudinská péče snadno chápána jako určitý druh nuceného pojištění (ačkoli tak nebyla zamýšlena).
VAnglii začali malívlastníci půdy již od konce 17 století ve stáří využívat chudinskou pokladnu, do níž celý život přispívali. Rovněž ve šlesvickém Großsoltu požádal Jürgen Thomsen roku 1865, „aby s ohledem na vysoké stáří j eho i manželky mu byla až do smrti pravidelně vyplácena přiměřená podpora, za což on rád přenechá svou chalupu i s pozemkem chudinské péči do plného užívání".112 Staří lidé, kteří se už nemohli živit vlastní prací, uchylovali se vědomě k chudinské pokladně jako ke starobnímu důchodu. Majetek (byť nepatrný) sloužil jako protihodnota - a chudinské kolegium na to přistoupilo. To byla ovšem jen krajní cesta, neboť s chudinskou podporou byl stále ještě spojován takový sociální úpadek, že se nikdo o ni neucházel rád. Staří lidé pochopitelně žádnou jinou perspektivu neměli. Zavádění sociálního pojištění od konce 19. století zahájilo tento vývoj. Proti integrujícímu působení sociální péče stály ovšem v raném novověku marginaliza-ce a kriminalizace osob bez stálého bydliště.
102
„Falešní" žebráci a podvodníci
Žebrota a nestálý pobyt
Zemědělská společnost pozdního středověku a raného novověku, vázaná na pozemkové vlastnictví, se sama považovala za usedlou, i když v ní bylo mnoho prvků neusazenosti. Vyšší dynamičnost měst („městský vzduch osvobozuje") umožňovala odliv napětí z venkovské společnosti a pomáhala tak udržovat status quo. Při stálém přílivu nových lidí zvenčí se však města musela bránit nekontrolovanému přenosu konfliktů. Domovské právo posilovalo princip stálého pobytu, protože to byl jediný způsob, jak byrokraticky řešit problém zaopatřování chudých. Tím ale zároveň eliminovala všechny, kdo neměli žádný „domov", například Cikány, a pomáhala upevňovat jejich cizí identitu.
Určité uznávané formy nestálého pobytu byly společensky insti-tucionalizovány a patřily dokonce běžně k některým povoláním: vandrování tovaryšů a studentů nebo migrace venkovské čeledi. Zpravidla se migrací rozuměla pomíjivá fáze a přechod k novému stálému pobytu. Vyvinuly se pevné formy kontroly těchto pobytů. Vandrovní bylo možné poznat podle zvláštního oblečení, jejich postavem tím bylo jasně dáno. O to víc musel narušovat pevný řád světa falešný žebrák, který si navlékl mnišský hábit. Když se feudální panství, jež do určité míry připouštěla zapojení i mobilním osobám, proměnila v předchůdce moderních teritoriálních států, staly se pohyblivé osoby a skupiny mimořádně rušivým faktorem, protože se vymykaly této nové formě vlády. Represe zaútočila zvlášť urputně proti nekontrolovaným kočovníkům.
Rubem pořádku stanoveného Bohem byli především cizí žebráci. Podsouvalo se jim všechno nemorální, zlé či zakázané. Pokud se zpočátku činily pokusy odstranit je ze společnosti vypovídáním, změnila se v polovině 16. století formulace tohoto záměru. Neměli už být „vypo-
103
—m
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
vídáni", nýbrž „vymýceni" a společnost od nich „očištěna". Zprvu to ještě bylo míněno obrazně. Žebráci byli v pravém slova smyslu špinaví, což se přenášelo na společnost. Právě v souvislosti s morem, který lidé spojovali s nečistotou a krysami v chudinských čtvrtích, ale který býval také zavlečen z ciziny, se v žebrácích, a hlavně v žebrácích cizích, spatřovala hrozba. Opatření proti této skupině souvisela ještě v 16. století téměř vždycky se zásobovacími krizemi a s nebezpečím nepokojů, jež z nich plynulo, nebo s akutní hrozbou moru.
„Čeleď bez pána", v Anglii masterless men, kterou nebylo možné včlenit do stavovské společnosti, stíhala od 16. století vrchnost stále přísnějšími tresty. Galeje a cejchování byly běžné v celé Evropě. V Anglii trestal Vagrancy Act z roku 1598 každého, kdo se bezdůvodně potuloval. Protože už tak byl nestálý pobyt v raném novověku trestně stíhán, byly dveře profesionální kriminalitě otevřeny. Vypálení cejchu nebo vypovězení ze země často způsobily, že se člověk dostal definitivně do ilegality. Když byl označen za tuláka, nezřídka se pak stal opravdu zločincem.
Většina těch, kdo pobývali na cestách, to přirozeně nedělala pro potěšení. Sezónní dělníci, kotlán, podomní obchodníci nebo hudebníci šli za svou prací. Jiným chyběly společenské vazby. Kdo porušoval vni-trospolečenské hranice, tedy normy, museí v pozdním středověku a v raném novověku nutně překračovat i hranice prostorové. Vypovězení ze země bylo za raného novověku mezi tresty nižšími než hrdelní běžné a bylo ukládáno stále častěji. Osoby porušující zákon často tuto sankci předjímaly a odcházely dobrovolně. Lidé utíkali z domovské obce kvůli neúnosným dluhům, kvůli náboženskému pronásledování nebo proto, že neměli jiné východisko z neutěšeného manželství. Sexuální příčiny jako cizoložství, ale i drobnější krádeže se mnohdy trestaly vypovězením ze země a vyháněly dotyčné proti jejich vůli na potulku. V16. a 17. století patřili k obávaným pocestným nezaměstnaní zemědělští čeledíni, v 18. století to byli vysloužilí nebo zběhlí vojáci. Ani oni ne-putovali zrovna dobrovolně, nýbrž proto, že byli společensky vykořeněni. Z okraje společnosti pocházeli též příslušníci „nepočestných" povolání jako pohodní a pastevci, jichž bylo mezi lidmi bez stálého pobytu neúměrně mnoho. Leckteří kočující lidé byli sami dětmi tuláků a neměli nikdy příležitost zapojit se do usedlé společnosti. V Salzburku koncem 17. století uvádělo 21 % zatčených mladých žebráků, že se
ŽEBROTA A NESTÁLÝ POBYT
almužnictvím živili už jejich rodiče. Nebyli nijak vázáni na určitá místa a mnozí nikdy nepoznali usedlý život a modely chování, jaké k němu patří. Pro jiné bylo kočování vědomou alternativou k usedlému životu na nízkém společenském stupni.
Příležitostní a sezónní dělníci, kteří šli za prací, se rekrutovali z pomezí usedlých příslušníků spodních vrstev a byli na potulce jen přechodně. Často museli cestou prosit o almužnu; tak v 17. století procházelo Lyonem každý měsíc 1000 až 1500 dočasně nebo trvale nuzných migrantů. Jim - stejně jako valné části spodních vrstev - hrozilo vždycky nebezpečí, že ztratí stálý pobyt natrvalo. Řemeslní tovaryši nebo sloužící museli jít v nouzi také po žebrotě. Nedostatek práce, nemoc, drobná provinění, to všechno mohlo zapříčinit další úpadek. Právě skupiny, jež byly tak j ako tak přivyklé spíše životu na cestě, mohly velmi snadno skoncovat s usedlým životem definitivně.
Roku 1527 publikoval Martin Luther německou verzi Liber vagato-rum pod titulem O falešném žebrákovi Bubereyovi. V úvodu píše, že podporu si zaslouží jen domácí, usedlí, „skuteční" chudí, kdežto cizí, při-vandrovalí žebráci nemají být nadále tolerování. Ve skutečnosti se touto zásadou řídily v raném novověku vrchnostenské normy jak v protestantských, tak v katolických oblastech. Myšlenka domovského principu a společné kasty, jež měly být podle směrnic evangelických církví zavedeny všude, selhávaly ovšem na tom, že se tak v praxi plošně nestalo, takže o mnohé potřebné nebylo postaráno a oni přes všechny zákazy museli žebrat dál.
Především na venkově byla chudinská péče vesměs nedostatečná. Roku 1633 zjistila biskupská vizita v okolí Bordeaux, že „chudí byli ubytováváni ve chlévech, kde neměli žádná lůžka, dostávali jen trochu chleba a polévky jako almužnu".™ V saské Gottleubě brali roku 1577 lidé s sebou do kostela všechno, co chtěli dát jako almužnu, uložili to do velké putny, „ať to byl chléb, koláče, vejce, máslo, sýr nebo peníze".114 Farář to pak se zbožnými připomínkami rozdával domácím chudým. V mnoha krajích byli chudí v jednotlivých hospodářstvích zaopatřováni po řadě; staří, nemocní a sirotci byli v licitaci svěřováni těm, kdo žádali nejnižsí cenu, ale zato se o ně bezpochyby starali nejhůř. V anglických a mnoha nizozemských vesnicích existovala již v 17. století institucionalizovaná chudinská péče, kdežto například ve Šlesvic-ku-Holštýnsku byly ve všech farnostech zřízeny chudinské pokladny
104
105
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
teprve během století osmnáctého. Ještě Jakob Giilich v polovině 19. století, jak jsme viděli, musel svoje děti „občas posílat na žebrotu".
Kromě toho bylo ve skutečnosti obtížné rozlišit od sebe žebráky oprávněné a neoprávněné. Praxe, tedy neprosazování nařízení, ukazuje, že většina úředníků, kteří s chudými konkrétně jednali, si toho byli dobře vědomi. Přesto se mezi tuláky najdou právě ti, kteří mezi podporovanými chudými chybějí, totiž svobodní muži. Ani nej ostřejší represe nezabránily tomu, aby po cestách raného novověku netáhly celé kolony žebráků. Nízké odhady mluví koncem 18. století o tom, že tuláci činili 2 % veškerého obyvatelstva, vysoké odhady uvádějí dokonce 10 %.
Žebrota měla různé podoby: místní chudí prosili po sousedství o chléb nebo peníze, příležitostné žebráky donutila žádat o almužnu jen občas krutá nouze, ale žebráci profesionální neměli daleko ke zločineckému podsvětí. Kromě toho ve městech žebraly děti a tlupy mladistvých.
Mnozí žebráci žili ještě usedle a využívali svůj sociální kapitál. Zejména při žebrotě od domu k domu byla nemálo důležitá osobní důvěra. Ze svého sociálního kapitálu těžil pětasedmdesátiletý stařec, jemuž sousedi v Lipsku „dávali každou neděli skrojek chleba". Jiný starý muž tam chodil „po domech prosit u známých".115 Přímé oslovování lidí na ulicích a trzích bylo anonymnější, stejně jako žebrota u kostelů a městských bran.
Často musely i v rodinách ještě úplných přispívat k obživě žebrotou děti. Jelikož rodiny nádeníků a nejmenších chalupníků byly odkázány na práci obou rodičů, mohla nemoc, smrt nebo nezaměstnanost už jednoho z nich přivést rodinu na mizinu. Rozbití rodinných vztahů nemuselo být jen důsledkem „ekonomie nouze". Macechy zajišťovaly to málo, co bylo, vlastním dětem; otcové opouštěli rodiny, protože to byl nejsnazší způsob rozvodu, nemanželské děti bývaly nejčastěji ponechávány samy sobě, zatímco matky pracovaly. Děti, jež vyrůstaly bez matky, jako patnáctiletý Georg Riser z Mittersillu, mívaly otce, kteří se o ně pořádně starat nemohli nebo nechtěli. Čtrnáctiletý Christian z Embachu neznal své příjmení a nevěděl, kdo je jeho otec ani matka, „považoval za svého otce jen toho člověka, který ho nechával u sebe v embašském hostinci".116
Zatímco ostatní žebráci chodili po almužnách většinou sami nebo jako rodina či v malých skupinkách, mládež mužského pohlaví se příležitostně sdružovala do houfů. Ve Vídni byly koncem 17. století pravidel-
ŽEBROTA A NESTÁLÝ POBYT
ně zadržovány compagnies chlapců ve věku osmi až sedmnácti let. Tlupa pro ně plnila funkci peergroup, skupiny sobě rovných, a znamenala pro opuštěné mladistvé jakousi náhražku rodiny. Často jeden z nich udával tón. „Vůdcem smečky" v jedné takové skupině, vyslýchané roku 1670, byl Hans Schelter, hoch třinácti- nebo čtrnáctiletý. Skupinu tvořilo osm chlapců mezi deseti a patnácti léty.117
Žebráci se zdržovali nejraději na místech, kde mohli nejspíš doufat v almužnu. O jejich stálé přítomnosti u kostelů a na náměstích nejen všichni věděli, ale byla také věčným kamenem úrazu. Kontrolou potřebnosti, zřízením vrchnostenské chudinské péče a zapuzováním cizích almužníků se sice činily pokusy předcházet největším nepravostem, ale nikdy se to nedařilo úplně. Když nepouštěli žebráky do města, přesunul se jen problém o kousek dál, k městským branám, kde „obtěžovali" cestující. Protože mnoho hradeb bylo v žalostném stavu, dařilo se cizím žebrákům pronikat do měst trhlinami nebo přes hory odpadků, jež se před hradbami tyčily, takže kontroly u bran neměly smysl.
Už v soudobých pramenech jsou profesionální žebráci terčem řady předsudků. Jsou prý na práci příliš líní a žebráním si prý přijdou na víc, než ti, kdo pracují. Nakonec postavily vrchnostenské výnosy tuláky, osoby práce se štítící, žebráky a zloděje formálně na stejnou úroveň. Skutečnost byla složitěj ší. Jistěže se někteří žebráci vyhýbali práci. Většina z nich se však touto cestou vydala, protože jinou možnost neměla. Mnozí tuláci se potloukali po světě, protože nikde neměli domov, jiní dávali životu na toulce vědomě přednost před omezující závislostí na chudinské pokladně. V létě, po válkách a v dobách krizí proud tuláků vždy znatelně zesílil.
Viděli jsme však již v souvislosti s putujícími ženami, že hranice mezi usedlým životem a životem bez stálého pobytu nebyly tak ostré, jak by se podle výnosů zdálo. Silnice a sídliště byla úzce propletena, mezi těmito tak odlišnými životními styly se prostírala síť vztahů. I lidé bez stálého pobytu se řídili podle měšťanských norem, třebaže jim často nemohli dostát, a usedlí akceptovali strategie tuláků k přežití, ba dokonce s nimi uzavírali ujednání. Příliš přísné zákony, jako anglické, se ukázaly být v rozporu se skutečností, protože postihovaly také lidi migrující za prací. Proto Act of Settlement z roku 1662 zase povoloval určitou míru migrace a zákon z roku 1697 dokonce povzbuzoval k putování do oblastí, kde bylo pracovních sil třeba.
106
107
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
Kriminalizace cizích žebráků je přivedla do blízkosti zločinců z povolání. V dalším textu se proto budeme zabývat mechanismy kriminalizace, úlohou lidí vytlačených na okraj společnosti a jejich vztahem k většinové společnosti. Potom se obrátíme k technikám profesionálních žebráků a pak profesionálních zločinců: zlodějů, žhářů, lupičů. Veřejné míněníje strkalo do jednoho pytle, pronásledovalo je, nebo glorifikovalo. Jejich způsob života, diktovaný bídou, ustupuje přitom většinou do pozadí, skutečnost a smyšlenky splývají, ale tito lidé. pro něž v usedlé společnosti nebylo místo, si vyvinuli často úplně originální strategie, jak přežít na okraji společnosti.
Žebráci % povolání
Johann Gottfried Kästner oslepl už v dětství na pravé oko, snad po neštovicích. U svého otce v Berlíně se vyučil řezníkem, a pak se jako tovaryš vydal na zkušenou. Roku 1772 utrpěl na vandru těžký úraz, po němž mu zchromla levá paže. Kromě toho nedoslýchal. Protože nemohl dost dobře vykonávat své povolání, stal se profesionálním žebrákem. Využil přitom skutečnosti, že cechy a bratrstva řemeslníků pomáhala vandrujícím tovaryšům v nouzových situacích. Mohl tak putovat od jednoho cechu ke druhému a prosit o přispění. Dostal obvykle více, než by mezi městy po vesnicích vybral na almužnách. Obratně využíval svá postižení a proměnil tak nevýhodnost toho, že se nemohl věnovat řemeslu, vlastně ve výhodu.
Uměním žebráka z povolání ostatně bylo využívat existujících struktur. Nebyl jen bezmocnou obětí, třebaže k jeho povolání patřilo, aby právě takový dojem budil, nýbrž také aktivně jednal. Našel si ve společnosti místo, jehož mohl cílevědomě využívat. Kästner vůbec nebyl „vykořeněný mladý muž"; on dovedl „svůj život žebráka systematicky a racionálně organizovat".uS Produkt, který vyráběl a prodával, byla konkrétně prožívaná potřebnost, jeho trhem byla milosrdnost majetných, podněcovaná vědomým nebo nevědomým strachem z vlastního zchudnutí. Kdo ho podaroval, učinil dobrý skutek, pomohl narušenému řádu světa aspoň trošičku na nohy, prospěl spáse své duše. Obě strany tak něco získaly a žebrák měl živobytí.
Čím více chudých lidí proudilo do měst, tím větší byl tlak konkurence. Aby dostal almužnu, musel žebrák působit ubožejším dojmem
ŽEBRÁCI Z POVOLÁNÍ
než druzí. K tomu si pomáhal různými triky a technikami. Mnozí neváhali ani před vysloveným podvodem. Již roku 1343 vypočítává augsburská smolná kniha devět druhů podvodných žebráků: Jedni předstírali padoucnici, jiní tvrdili, že činí pokání za vraždu pokrevního příbuzného, někteří simulovali nemoc, další chodili v oblečení duchovní osoby, jako že putují do Říma, případně se vydávali za nemocné mnichy. Jiní dělali, že jsou choromyslnínebo že jsou pokřtění Židé. Vpozdním středověku se žebráci z povolání dále specializovali, což se projevilo ve stále hojnějším množství typů, jak je vypočítávají spisy jako Speculum cerre-tanorum nebo Liber vagatorum. V augsburské smolné knize figuruje už roku 1366 Ann Stockerinová jako podvodnice hrající duševně nemocnou: „...pobíhá jako smyslů zbavená a tahá z lidí peníze".n9 V jednom magdeburském zatykači z roku 1540 je žena jistého hledaného zločince viněna, že předstírá těhotenství, aby vymámila almužnu: „Vycpe si břicho a postává před kostely."120 Stávalo se dokonce, že žebráci týrali své děti nebo je mrzačili, aby budily soucit. Ale to byly případy výjimečné.
Kdo provozoval žebrotu jako povolání, musel být dobrý organizátor. Jako každý řemeslník potřeboval i profesionální žebrák určité „náčiní". Bylo to za prvé nuzné oblečení, potrhané, nedostatečně a mnohokrát spravované, z něhož bylo zřejmé, jak je potřebný. Když chtěl žebrák zapůsobit svou invaliditou, potřeboval berlu nebo obvazy. Tělesné postižení se mohlo stát „pracovním nástrojem", bylo-li správně naaranžováno - chybějící oko, zchromená paže, předvedený pahýl údu. Oblíbený byl psík, který dovedl provádět zábavné kousky; takového s sebou vodil i Kästner. Ženy budily s úspěchem soucit, když chovaly kojence. Kromě toho byly důležité správné papíry. Kästner měl u sebe pravé i padělané dokumenty ohledně svého povolání, mj. jeden almužnický dopis, dva sbírkové sešity, dvě osvědčení, jakož i cestovní trasy.
Almužnický dopis sloužil jako legitimace. Mohl obsahovat povolení panstva, že držitel smí kvůli utrpěnému úrazu prosit o almužnu. Často sloužilo úředně ověřené vylíčení dotyčného neštěstí jako úvod ke sbírkovému sešitu, do něhož byly zaneseny almužny obdržené z oficiálních míst. S takzvanými otrokárskymi knihami chodili příbuzní námořníků, které zajali do otroctví severoafričtí Berbeři, a prosili o almužny na výkupné.121 Kdo takový almužnický dopis nebo sbírkový sešit neměl, mohl si jej dát zfalšovat. Jen málokdy se vážně ověřovala pravost.
108
109
I
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
Žebrák také mohl vyprávět svůj životní příběh a budit tím útrpnost. Důležité za prvé bylo, že do nouze upadl bez vlastního zavinění, a za druhé, aby historie byla vyprávěna napínavě a věrohodně. Kästne-rův příběh splňuje obě podmínky ještě i v suchém podání protokolu. Nebyl úplně vymyšlený, spíše trochu pomáhal pravdě tím, že přidal pár podrobností, fakta lépe spojil dohromady a vše dramaticky okořenil. Povstal obraz člověka, který bez vlastní viny skončil v bídě, vznikla umělá totožnost profesionálního žebráka: „Chopil totiž vola za rohy, aby mohl být poražen, jeho druh ale zasadil špatnou ránu, vůl se rozzuřil, probodl mu rohem pravou paži, potom mu hlavou přitiskl hruď ke zdi, načež ho nabral na rohy a hodil za sebe; on se přitom udeřil o kámen do oka a přišel o ně."122
Pravdivost takových vyprávění nebyla nikdy j ednoznačná, vždycky byla podmíněna situací a řídila se podle žádoucího účinku a podle posluchačů. Rozplývá se v bezpočtu často se opakujících, zdokonalovaných a vybrušovaných příběhů.
Pronásledování ze strany vrchnosti přimělo žebráky vymýšlet nové pletichy. Jelikož městští zaměstnanci měli příkaz odhánět cizí žebráky od bran, musel mít člověk buď patřičné dokumenty, nebo nesměl vypadat jako žebrák. Kästner měl proto u sebe dvě osvědčení, padělaná nebo vylákaná, jež prokazovala, že je řemeslnický tovaryš, žádný žebrák. Kromě toho měl vedle svých hadrů také jedno slušné oblečení. Když přišel do Osnabriicku, měl na sobě „hnědý kabát a kamizolu z dobrého sukna, kožené kalhoty a vysoké boty, černou kožešinovou čepici a také hůl." V takovém ošacení byl do města vpuštěn a ani na cestě se nemusel bát razií proti žebrákům. Na žebrotu se ovšem něco takového nosit nedalo. Svědkyně také potvrzuje, že „na druhý den už si oblékl mizerné hadry".123
Žebrák neharcoval zemí bez cíle, nýbrž často se držel pevné trasy. Kästner s sebou nosil plány takových tras, se jmény míst a údaji o vzdálenostech. Zápisy v jeho almužnickém dopise svědčí, že jich používal dlouho. Bylo tak možné konstatovat jistou pravidelnost. Přišel do Lúbecku 22. dubna 1774 a opět 7. dubna příštího roku. Když znal místa a lidi, zvyšovalo to jeho úspěch a zmenšovalo riziko. Ve městě si poznamenával jména ulic a pokud možno jména řemeslnických mistrů i jejich bydliště. Po špatných zkušenostech se vyhýbal místům a krajinám, kde se k žebrákům chovali hůře než jinde. Hranice jeho cest většinou tvořily
ŽEBRÁCI Z POVOLÁNÍ
j azykové bariéry: Kästner se pohyboval hlavně v severoněmeckém prostoru. V Holandsku nacházíme nizozemské, vlámské a dolnoněmecké tuláky, ale nikoli hornoněmecké nebo francouzské; v jižním Německu se sotva potulovali Italové, Francouzi nebo Němci z dolní země.
Podvodná žebrota byla j evem celoevropským, respektive jevem, který se vyvíjel v celoevropském prostoru, pro nějž byl příznačný. Řecký spisovatel Andreas Karkavitzas učinil hlavní postavou svého románu Žebrák tuláka, v němž jsou vyhroceny negativní vlastnosti těchto lidí, skutečné i připisované. V zaostalém světě Thessálie mstí se hrdina celníkovi, který ho urazil, tím, že proti němu poštve pověrčivé ženy z vesnice.
Banda zlodějů
Na cestách byl obecně ke zločinnosti jen krůček. V případě profesionálních žebráků dělala vedle předstíraných nemocí nebo falešné potřebnosti většího nebo menšího zloděje příležitost. Mnozí se zaměřili na krádeže úplně. 27- ledna 1732 zatkli v Lausheimu zlodějskou bandu Staré Lisel. Na příkladu této bandy si ukážeme strategie, složení a způsob života zločineckých tlup 18. století.
Banda se při svém zatčení skládala ze čtyř mužů a čtyř žen; další ženu zatkli už na cestě do Lausheimu. Úzce k sobě patřila čtveřice -sama Stará Lisel (jmenovala se správně Elisabetha Frommerinová a bylo jí asi čtyřicet), její patnáctiletá dcera Columbina, asi patnáctiletá služka Anna Meyleová a „galán" Thomas, vlastním jménem Dominicus nebo Thomas Schidenhalm, alias Müller, Beck nebo Stozinger; tomu bylo asi šestadvacet let. Tato skupina byla v době zatčení na cestách se dvěma dalšími páry, Catherinou Saylerinovou (nebo Stöklerinovou) a Jacobem Waltemerem a Věřenou Mingerinovou (nebo Fremerinovou) a Johannem Dourothem, kteří sek nim přidali teprve několik dní před zatčením. Patřil k nim ještě další muž, zatímco Podobaný Hans, který s bandou putoval minulý rok, byl zřejmě zatčen a popraven už dříve.
Již toto krátké seznámení ukazuje, že složení skupiny se neustále měnilo. Nešlo o pevně organizovanou bandu, nýbrž o „poměrně volnou, často se přeskupující zločineckou skupinu, bojující o přežití".124 Tato banda, podobně jako jiné, se zformovala kolem zkušené ženy, kterou doprovázely její děti, jejípartner a střídavě další souputníci. Pohro-
110
111
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
madě ji držela v neposlední řadě péče o děti, které s sebou skupina yodila. Ostatní členové se připojovali na přechodnou dobu nebo k určitému podniku. Nebyli to však zpravidla úplně neznámí lidé, s nimiž by se náhodně setkali. Nejenže pocházeli ze stejného prostředí, ale většinou se již znali z dřívějších společných potulek nebo ze setkání ve stejných útočištích: často to byli blízcí nebo vzdálení příbuzní. To znamená, že si navzájem maximálně důvěřovali, což byla v životě tak plném rizika, kde malá chybička mohla vést k zatčení a na popraviště, naprosto zásadní věc.
Mezi některými potulnými skupinami existoval úzký, až familiární vztah a jejich příslušníci pobývali chvíli s tou, chvíli s onou. S bandou Staré Lisel například nějakou dobu putovala žebrácká jménem Bärbel. Byla dcerou „Červené Frickingerinové", jejíž skupina někdy táhla spolu s lidmi Staré Lisel. Bärbel se nakonec ve Švýcarsku s Lisel v neshodě rozešla a místo ní se objevil Podobaný Hans.
Žebrota a podomní obchod, jinak nejvýnosnější zdroje příjmů na potulce, sloužily této skupině, která se specializovala na krádeže, jen jako zástěrka nebo byly vítaným vedlejším příjmem. V bandě byla jasná dělba práce mezi muži a ženami. Ženy se věnovaly kapesním krádežím a kradly na trzích, což skupině zajišťovalo hlavní příjem. Cestovalo se proto po větších i menších trzích a náboženských poutích. Působili s oblibou v tlačenici na tržištích, kde ulehčovali stánkům i zákazníkům. V hostincích okrádali hosty, když popíjeli a nedávali pozor. Neušetřili ani kostely.
Obratnost Staré Lisel byla fenomenální. Tak třeba v srpnu 1731 v kapucínském kostele ve Feldkirchu uřízla „dřevěný křížek zasazený do stříbra jedné měšťance, která si nechala růženec viset na rameni, zatímco se modlila v knížce..."125 Ale ani Columbina, která se naučila řemeslu od Staré Lisel, nebyla nešikovná. Vyznala se mj. ve vykrádání kostelních pokladniček. Měla k tomu tenkou olověnou destičku, kterou potřela těstem a na niti sp ouštěla dovnitř, až se na ni penízky přilepily a ona j e mohla vytáhnout ven".126 Tak se strategie přežití na potulce a určité technické finesy předávaly v některých rodinách z generace na generaci a jejich příslušníci se jim učili od malička, „stejně jako nějakému povolání".127
Kořist nosily ženy mužům, v tomto případě Thomasovi. Zatímco ženy kradly, muži vysedávali v hospodách, pili a hráli. Když se naskytla příležitost, pustili se do větších loupeživých výpadů, často se zbraní
BANDA ZLODĚJŮ
v ruce. Dávali se k tomu dohromady s muži jiných tlup v okolí. Těchto vloupání se ženy zpravidla neúčastnily.
Příjmy skupiny dost možná doplňovala prostituce a kuplířství. V každém případě přistihli Columbinu v Pf ersee u Augsburgu s j edním tovaryšem v posteli, kterou jim propůjčila její matka. Prostředím a způsobem života se potulné prostitutky od zlodějů příliš nelišily; také putovaly většinou samy a rovněž vyhledávaly menší i větší trhy.
Naše banda působila od Dinkelsbuhlu, Ellwangen a Nordlingen na severu až po Einsiedeln a Chur na jihu. Těžila přitom z rozdrobenosti mocenských poměrů na jihu říše, která jim umožňovala rychle unikat před pronásledováním policie a soudních instancí za hranice jiného teritoria. Rovněž na větších územích severního Německa se podobné bandy a Cikáni s oblibou zdržovali poblíž hranic, aby mohli v případě nouze rychle zmizet například z královského území na církevní půdu šlesvického a holštýnského vévodství, do vévodství Sachsen-Lauen-burg, na území říšských měst Lubecku a Hamburku, do knížectví lubeckého nebo na mecklenburské území.
Z téměř každodenních krádeží klenotů, peněz, šatstva nebo látek se bandě nežilo špatně. Ovšem ani její výdaje na živobytí, ubytování, provize a krytí nebyly malé.
Potulní zloději a lupiči se neobešli bez pomoci usedlíků. Na vesnicích a ve městech měli kontakty s pochybnými osobami, zločinci a jen zdánlivě seriózními pomáhači. Ve městech nalézali útočiště v některých hostincích, jako byl „Štít" v Kreuzlingen nebo „Kříž" ve Frauenf el-du, na venkově přebývali na statcích. Banda Staré Lisel se pravidelně vracela do čtyř dvorů v Saulgau, Fenken, Gailingen a u St. Gallenu. Podle Salemského seznamu podvodníků a zlodějů z roku 1733 bylo kolem Bodamského jezera nejméně 34 všeobecně známých úkrytů. Sloužily tulákům jako poměrně spolehlivé etapové cíle. O majiteli dvora u Gailingen se v seznamu říká: „Frantz N. Baur na gahlingerském dvoře zná každého zloděje, poskytuje jim za kradené zboží přístřeší, jídlo a pití, a také mu je dávají do prodeje."128
Pro případ, že by se někde museli náhle rozprchnout nebo je rozehnal nenadálý zátah, měli členové bandy dohodnuto nějaké místo, kde by se opět setkali. Tak třeba Stará Lisel a její druzi, když je příchod stráží kvapně vyhnal z gahlingerského dvora, se sešli v jedné vsi u Ra-dolfszellu.
112
113
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
Když potulní žebráci a podvodníci nechtěli, aby jim okolní společnost rozuměla, například při dohadování o krádežích nebo srazech, mohli se dorozumívat vlastní tajnou řečí, zlodějským žargonem rot-welsch nebo v Itálii podobným, zvaným gergo. Tajné jazyky neměly jen zabránit tomu, aby nepovolaní rozuměli sdělovaným informacím a aby hovořícím nehrozilo nebezpečí, nýbrž měly také zmást možné oběti a skupinu lidí na okraji společnosti semknout víc dohromady. Sdělení v této řeči byla určena jen zasvěceným, které zároveň stmelovala ve společenství spiklenců. Cikáni stejně využívali svůj romský jazyk, jenže oni jím mluvili stále, kdežto rotwelsch a gergo nebyly jedinou řečí žebráků a podvodníků; uchylovali se k nim, jen když se chtěli domluvit o svých fintách a úkladech, aniž by jim kdo rozuměl. Jinak mluvili běžným hovorovým jazykem nebo místním dialektem.
Vrotvelšské slovní zásobě, jak o ní referuje Liber vagatorum, se obráží velmi archaický způsob myšlení, který v rámci profesní specializace vykazuje novodobé tendence. Především je nápadné velké množství výraziva věnovaného metodám žebrání a zlodějským uskokům. Jinak se zdá, že život a svět je redukován na uspokojování bezprostředních potřeb. Slova označují konkrétní věci nezbytné pro život, kdežto pojmy abstraktní prakticky nehrají roli. Každodenní nouze se zračí ve sporých slovech, která mají tuláci pro potraviny. Nápadný je zvláštní význam lidského těla. Většina částí těla má několik označení, stejně jako výrazy „jíst" a „pít". Mobilita se projevuje v označeních míst přechodného pobytu, zvláštní slova tu jsou pro hostinec, ubytovnu, hospitál nebo pro hrstku předmětů, které člověk nosí s sebou: nůž, pytel, měšec.
Podvodníci žili ve stálém ohrožení, že budou zatčeni. Když je dopadli při krádeži, mohli v nejlepším případě vyváznout s výpraskem (tak dopadla Lisel na podzim 1731 v Schaffhausen, když byla ve vysokém stupni těhotenství). Pokud vyšlo najevo, že patří k nějaké bandě a mají bohatý rej střik trestných činů, hrozila jim káznice a tělesné tresty, včetně popravy.
Stará Lisel byla profesionální zlodějka, všemi mastmi mazaná. Zkušenosti s vrchností jí nepřinesly jen zatčení a popravy jejích předchozích partnerů, ale i vlastní zadržení a výslechy. Znovu a znovu musela trávit dlouhou dobu ve vězení nebo v káznici. Když byl zatčen a popraven houslista Staffele, odseděla si ve vězení čtrnáct nebo patnáct týdnů; pak se jí podařilo utéct. Roku 1730 strávila v káznici v Buchloe
BANDA ZLODĚJŮ
ještě delší dobu. Vězeňské podmínky byly tvrdé, v Sigmaringen musela nosit železné okovy na rukou i na nohou, v Buchloe jí „nehty na prstech zarostly do masa".129 Columbina byla jako spoluvinice dvakrát bita metlami. V Churu Lisel zadrželi už začátkem ledna 1732, kdy se pokusila o krádež. Při výslechu však se jí podařilo utajit svou ostatní činnost. Díky tomu byla jen „postavena na pranýř, skřípli jí špičku nosu, popravčí ji vyvedl z města a byla navždy vypovězena ze země".130
Při zatčení patřilo k taktice všechna obvinění odmítat, zalhávat a uvádět falešné stopy. Předchozí zatčení a veškerou kriminální minulost bylo bezpodmínečně nutno zatajit. K tomu člověk musel předstírat, že nezná členy bandy, nebo nanejvýš náhodně. Jen tak bylo možné doufat, že nebudou-li úředníci silně motivováni, vyváznou podvodníci se shovívavým trestem, nebo budou dokonce propuštěni. Stará Lisel ovládala tuto taktiku dokonale. Mladší členové bandy však ještě nebyli tak ostřílení a vyslýchající toho dovedli využít. Columbina a Anna Meyleová se po zatčení koncem ledna 1732 zapletly do rozporů a doznaly se. Lisel vydržela tři a půl měsíce, než byla konfrontována s Thomasem, který ji ve svých předchozích výpovědích těžce obvinil. Tak bylo nakonec v Salemu víc než deset osob popraveno „oprátkou a mečem", mezi nimi 17. srpna 1732 Stará Lisel a 9. září Thomas.
„Kultura" potulky
Způsob života lidí potulných se v mnoha směrech orientoval na svět usedlíků. Vztahy k lidem se stálým pobytem nabízely posledníochranu v nejistém životě, a člověk proto udržoval kontakty, které měl. Pro člověka na potulce nebylo ovšem často možné materiálně ani formálně vyhovět zvyklostem a nárokům usedlíků. Způsob potulného života si rovněž vynucoval mnohé odlišné formy chování, nebyl to však výraz nějakého světa vědomě protichůdného, který by se vymezoval proti vládnoucím normám. Pokud jejich nelegitimní vztahy byly tak nestabilní, pak na tom měla v neposlední řadě vinu vrchnost, která partnery zatýkala a násilně je odlučovala, aby pak byli podle domovského práva „postrkem" dopraveni do svých rodišť.
Orientace na měšťanské normy je patrná i na některých obyčejích, třebaže ty už současníci často špatně chápali. Tak třeba budívaly
114
115
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
pohoršení pitky žebráků. Také Kästner a jeho družka před zatčením ve společnosti „6 osob mužského pohlaví a 2 pohlaví ženského (...) vypili 14 džbánů piva".531 Nebyla to však žádná nezřízená pitka, daleko spíše šlo o to, že jeden z žebráků urazil druhého a pivo tu sloužilo jako pokuta. Za raného novověku ostatně bylo i mezi sedláky a řemeslníky běžné, že společným jídlem a pitím upevňovali svou soudržnost a obnovovali svou čest. Mnozí žebráci se řídili zvlášť podle řemeslnických zvyklostí -což nás nepřekvapí, protože jednak víc než čtvrtina žebráků pocházela z této skupiny a jednak vandrování tovaryše odjakživa na cestách i při noclezích s žebráky sbližovalo.
Žebrák byl tradičně považován za „nepočestného", což s sebou muselo nést vyloučení z cechů. Dodržování řemeslnické cti nebylo pro zchudlého tovaryše důležité jen subjektivně, protože stále lpěl na své původní identitě, ale i z materiálního hlediska, neboť si tak zajišťoval podporu cechů, gild a bratrstev. Mimo to tak mohl být chráněn před vrchností, když v něm podezírala potulného žebráka. Proto s sebou Johann Gottfried Kästner nosil potvrzení, že nějaký obchodník dobytkem, který ho „tupil", byl potrestán.332 Tím byla obnovena j eho čest a on mohl ve společnosti zase vystupovat jako poctivý řemeslník. Že i tento dokument byl pravděpodobně falešný, aby Kästner budil patřičný dojem, to už je jiná kapitola.
Stejně jako se své totožnosti držel sociálně upadlý řemeslník, chovali se i jiní almužníci. Johannes Butzbach (1477-1516) a Thomas Platter (1499-1582) líčí ve svých životopisech plasticky život putujících žáků a studentů. I oni si udržovali odstup od jiných tuláků, přestože se od nich už dávno nelišili.
Mezi žebráky (stejně jako mezi tovaryši a osobami služebného stavu) existovaly určité skupinové normy, které museli dodržovat. Tak se například vyžadovalo, aby finančně silnější podpořili slabší. I Kästner někdy profitoval z toho, že za něj třeba jiný žebrák zaplatil nocleh. Naproti tomu se sám odtrhl od dvou spolucestujících, kteří prý z něho „věčně tahali peníze".333 Jako žebrák v pravém slova smyslu profesionální se nenechal využívat, poněvadž přehnané výdaje mohly ohrozit jeho existenci, jakkoli ne špatnou.
Náboženské normy byly žebrákovi jistě nejvzdálenější, ale přece jen ho ovlivňovaly natolik, že příležitostně třeba sehrál parodii na svatbu. Špatné svědomí ho přitom nicméně někdy hryzlo tolik, že při vzpo-
„KULTURA" POTULKY
mince na ďábla sám zaujal prázdné místo faráře, což se stalo roku 1688 v Ramingsteinu u Salcburku. Už současníci se obávali rozpadu všech náboženských hodnot. Přesto však tu šlo zčásti o nevědomost, zčásti o podmínky života na cestě. Kästner si v každém případě poznamenal titul knihy s náboženským obsahem, jež byla ve spodních vrstvách patrně všeobecně oblíbená: Johanna Arndta Pravé křesťanství. Zároveň se ale také chránil, jak to bylo zejména na venkově běžné, proti nemocím magickými prostředky. V seznamu předmětů, které nosil u sebe, byl „malý kousek papíru, na němž byly inkoustem nakresleny dva kruhy, uvnitř napsána slova Miluj Boha Otce a v kruhu neznámá písmena", kromě toho v hadříku zabalená plochá kůstka.134 Kästner podle vlastní výpovědi na její účinek věřil. Mnozí žebráci si ze svých magických znalostí udělali živnost a za peníze udíleli rady a kouzelné průpovídky, prodávali amulety, léčivé byliny a jiné magické předměty.
Zabouchnuté dveře patřily k almužníkovu všednímu dni stejně jako výsměch a bití; pouštěli na ně psy a vylévali jim na hlavu nočníky. Taková odmrštění nebyla způsobována ani tak vrchnostenskými zákazy jako spíše strachem z vykradení. Proto mohlo být pro žebráka důležité mít podle svého „tahu", tedy cesty, kterou v pravidelných intervalech procházel, důvěrné známé. I pro žebráka byla důležitá dobrá pověst, chtěl-li dostávat almužny.
Odmítnutý žebrák ve svém bezmocném ponížení někdy vášnivě fantazíroval o pomstě. Potřeba odplaty mohla jít tak daleko, že sedlákům kradl slepice, zakroutil jim krkem a pověsil je na dveře - což jednomu salcburskému žebrákovi vyneslo přízvisko „slepičí smrt", ale k jeho oblibě to nepřispělo.135 Velkou moc znamenal oheň; hrozba žhářstvím se objevovala stále znovu. Jiné výhrůžky proklínaly a slibovaly to nejhorší. Když později někdo nevysvětlitelně onemocněl, utrpěl úraz nebo zemřel, rychle se soudilo na uřknutí (snad to i pomáhalo potlačit špatné svědomí z vlastní bezcitnosti). Mnozí žebráci takové čáry skutečně provozovali, v každém případě Barbara Kollerová 5- února 1675 doznala, že „minulého léta dvěma sedlákům (...) zahrabala před vrata chléva kouzelný prášek" a tak jim začarovala dobytek, protože jí odmítli dát almužnu.136 Obě strany v moc kouzla věřily a rozdmýchávaly navzájem svou fantazii. Slabí tak nabývali sil, silní slábli a uřknutí dávalo žebrákům možnost zmírnit trpkost odhánění a ponižování, bránit se proti vylučování z požitků a ze společnosti mocí fantazie.
116
117
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
„KULTURA" POTULKY
Riziko je zřejmé. Zvlášť koncem 17. století se žebráci stávají houfně obětmi čarodejníckych procesů. Zatímco Karn Jorstesová vyvázla ještě poměrně šťastně, bylo v Salzburgu mezi léty 1675 a 1681 popraveno 133 žebráků a tuláků, z nichž dvěma třetinám nebylo ještě 21 let, jedné třetině dokonce ani 15 let; dvě třetiny tvořily osoby mužského pohlaví. Čarodejnícke procesy s dětmi87 se týkaly především dětí z okrajových vrstev společnosti. Smýkány mocenským světem dospělých šířily svými čarodějnými fantaziemi děs a hrůzu, kompenzovaly si tak opovržení, nouzi a nedostatek pozornosti, zažívaly pocity moci a pomsty.
Jelikož mravní normy žebrákům většinou nedovolovaly církevní sňatek, žili nezřídka ve vztazích jen podobných manželským. Občas se přece jen našel farář, který je přes zákaz oddal, protože smilstvo pokládal za horší zlo. Také Kästner byl v Osnabriicku zatčen ve společnosti ženy. Jmenovala se Eleonora Asmusová a byla to třicetiletá vdova. Manželé nebyli, přesto však s sebou nosili padělané potvrzení o sňatku, aby se co možná vyhnuli riziku, že budou zatčeni pro smilstvo. On před soudem doznal: „Tato prý sice jeho manželkou není, ale on ji jako manželku miluje a chce si ji za vzít."338
Vztahy potulných osob byly manželským veskrze podobné a většinou trvalé povahy. Pokud stabilní nebyly, nezáleželo to ani tak na přelétavosti nebo promiskuitě, jako spíš na zatýkání, věznění a popravách. Tak například Thomas byl Liseliným čtvrtým partnerem, a jak se tehdy v podsvětí často stávalo, byl mnohem mladší než ona. Dlouho předtím žila s falešným hráčem Andreasem Knoblocherem, který byl také otcem Columbiny. Opustil ji asi po dvou létech a brzy nato byl ve Frau-enfeldu popraven. Později byla krátkou dobu družkou Lorentze Guethnera, s nímž měla také jedno dítě, jakož i s houslistou Stóffelem, jemuž povila dvě děti. Oba tyto poměry skončily popravou mužů.
Současníci často promítali do takových vztahů vlastní přání žít promiskuitně a holdovat smyslným nevázanostem; později se nižším vrstvám raného novověku s oblibou podsouvaly romantické city. I tady byla skutečnost banálnější. Materiální zájmy (péče v nemoci na jedné straně, ochrana a hmotná podpora na straně druhé) se často spojovaly s emocemi. Kästner svou družku poznal, když ho ošetřovala v nemoci. Ze svých peněz jí kupoval šaty a boty, staral se tedy o ni. Rozhodně to však bylo víc než účelové spojení; svědkové pozorovali, jak se k sobě chovají něžně a líbají se. V zachyceném dopise z vězení ji zapřísahal,
aby na něho čekala: „Musí čekat; já přijdu. Kdy přijdu, to nevím - jak jen budu moci."w
Thomas měl z Lisel nemalý zisk, vždyť mu musela odevzdávat, co ukořistila. Byl zároveň její „milenec a ochránce, obchodní partner, pasák a vykořisťovatel".140 Když ženy nepřinesly dost, choval se neurvale a Columbinu i Starou Lisel bil. Protože se obě mohly klidně obejít bez něj, patnáctileté děvče nechápalo, proč to její matka snáší: „Thomas si mohl jít, ona ho nepotřebovala," prohlašovala Columbina.141 Vztah matky a téměř dospělé dcery nebyl zřejmě vždy docela jednoduchý a v citovaných slovech je jistě znát i určitou žárlivost na matku a jejího mladého galána.
Již vyspělé dcery často přispívaly k obživě ostatní kočovné rodiny, pozůstávající z ženy a jejích potomků. Snadno pak docházelo ke střetům, když dcera nesouhlasila s tím, že matka o všem rozhoduje sama. V nejhorším se kvůli tomu skupina rozpadla.
Stejně jako v případě žebráka Kästnera je i u Staré Lisel a Thomase kromě materiální výhodnosti jejich vztahu zřejmá i citová vazba. Když Lisel koncem roku 1731 slehla, proj evila se solidárnost skupiny zvlášť výrazně. Banda si dokonce v jedné vsi před St. Gallenem vybudovala hnízdo, kde by se Stará Lisel mohla cítit před porodem a po něm bezpečně. Thomas a Podobaný Hans obstarali při vloupání v Solothurnu potřebné prádlo a šatstvo. Později převzala péči o kojence Anna Meyleová.
0 významu emocí svědčí i následující příklad ze Štýrska. Když se soudní sluha Paul Zellinger v létech 1703-1704 zamiloval do potulné žebrácky Marie Rosiny Ebnerové, vzdal se svého zaměstnání, aby mohl jít s ní. Zpočátku se zdálo, že to bude přechodný poměr s mnoha rozchody, postupně se však ze známosti vyvinul svazek podobný manželskému, který vydržel mnoho let. Když se muž dal nakonec na dráhu zločinu, Maria šla i na popraviště s ním.
1 ti nej chudší milovali své děti, přestože byli často okolnostmi nuceni chovat se k ním tvrdě. I v neúplných rodinách existovala citová pouta a solidarita, pokud to bylo v praxi možné. Když sedmadvacetiletá Maria Hôrlová znovu našla svého přihlouplého bratra, který se jí ztratil, zahrnula ho výčitkami, protože „celou noc nevěděla, kde je, a musela ho hledat".142 Malé děti musely rodičům při žebrání pomáhat, protože budily soucit, ale hoši dvanácti- a třináctiletí si už museli poradit sami. Platilo to třeba pro třináctiletého Georga Riedla, jehož rodiče
118
119
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
a čtyři sourozenci „se žebrotou sami stěží uživili a on jako největšíbyl odkázán na sebe",143 ovšem ve věku, kdy i ostatní děti z prostředí nižších vrstev v 17. a 18. století šly do služby nebo kdy se budoucí námořníci dávali najmout jako plavčíci.
Děti, které se do tohoto prostředí narodily, mu těžko unikaly. Při žebrotě nebo při krádežích mohly být velmi užitečné. Columbinu její matka zaučovala do zlodějského .řemesla velmi záhy. Když byla Lisel v Sigmaringen zatčena, dali dceru do péče jakési rodiny krejčího, ale jakmile se Lisel z vězení dostala, navázala s ní kontakt. Dcera nebyla na usedlý život zvyklá, možná také, že s ní špatně zacházeli, takže hned šla za matkou. Další své děti umístila Lisel u známých a příbuzných. Ale i ty měly k jejímu prostředí blízko a jejich cesta byla předurčena. Ze životopisů mnoha popravených podvodníků zjišťujeme, že oni sami z tohoto světa pocházeli. Často ztratili oba rodiče na popravišti, jako Anna Meyleová, služebná Staré Lisel. Ze seznamů podvodníků a zlodějů bychom mohli rekonstruovat celé dynastie zločinců.
„Nezaměstnanížoldnéři" a „vraždícížháři"
Dávný strach z potulných živlů nebudili ani tak žebráci a zloději, sice nepříjemní, ale ne doopravdy nebezpeční. Různí šejdíři se dopouštěli hlavně krádeží, vloupání, podvodů a falešné hry. Přepadení na cestách a vraždy byly v jejich kruzích poměrně vzácné. Přesto právě tyto těžké zločiny zásadně ovlivňovaly názory a chování lidí a vrchnosti k žebrákům a tulákům.
Tlupy táhnoucí bez jakékoli kontroly krajem vyvolávaly mezi usedlými obyvateli odedávna děs. Vyvrhelové bývali ztotožňováni se zlem, ba dokonce se samou smrtí.144 Ve středověku bylo obvyklé, že se zločinci se jednalo nelítostně a že byli vylučováni ze společnosti. Společnost, jíž škodili, se jich tak na jedné straně zbavila, na straně druhé oni pak byli nuceni opatřovat si živobytí jinde, a pokud v cizině útočiště nenašli, byli odsouzeni k potulce, k žebrotě, případně k loupežení. Vyhoštění ze země se postupně stalo nejběžnějším trestem, neboť nebylo drahé a odpovídalo absolutistické teritoriální symbolice.
Ve světě pozdního středověku bylo tolik násilí, že si to dnes dovedeme sotva představit. Vojska se od sklonku 15. století skládala v podstatě z námezdních žoldnéřů. Právě žebráci a tuláci se dávali čas
„NEZAMĚSTNANÍ ŽOLDNÉŘI" A „VRAŽDÍCÍ ŽHÁŘI"
od času najmout za žold, jako například zloděj a lapka Jacob Lod ze Štrasburku v létech 1524 a 1525- V únoru 1525 bojoval u Pavie v císařském vojsku, později téhož roku se dal do služeb sedláků proti Švábskému spolku. Když v 17. století potřeba žoldnéřů stoupla, bývali tuláci a zločinci verbovaní násilím.
Feudálové stále řešili své spory na účet sedláků. Aby poškodili své šlechtické protivníky, plenili jejich vesnice, vypalovali hospodářství a odváděli sedláky. I po vyhlášení věčného zemského míru na říšském sněmu ve Wormsu ustupovaly mocenské spory v říši jen zvolna. Třebaže oficiálně se voj enské konflikty nevedly, vskrytu války v 16. století probíhaly dál. Bojovali v nich většinou nezaměstnaní žoldnéři a lapkové, kteří byli zjednáváni jako „vraždící žháři". „Zadavatele" lze jen těžko zjistit, protože zřídkakdy vystupovali otevřeně, nýbrž přes prostředníky. Naverbovaným zase byly většinou lhostejné důvody, skryté v pozadí; pro ně bylo důležité, že dostali na ruku peníze a měli přislíbenou kořist.
Tak například roku 1554 zjednal Jakob Schell, zřejmě z pověření markraběte Albrechta Alcibiada z Braniborska-Kulmbašska 50 žoldnéřů, aby v tlupách po deseti mužích „po celém německém národě roznášeli oheň".145 Třebaže se vraždící žháři v tomto případě zavázali svato-svatou přísahou a navzájem se dohodli na identifikačních paličských znameních a domluvili se, kde se sejdou, takové domluvy jako obyčejně dlouho nevydržely. Tlupy se brzy rozdělily na malé hloučky, ty se v hádkách rozpadly, pak zbylí muži cestou prostě někoho přemluvili a za hotové ho získali.
Vraždící žháři se v Německu účastnili jak konfliktů mezi územími a státy, tak uvnitř teritorií, dokud neskončilo utváření jednotlivých státních útvarů. Kromě toho byli najímáni v rámci osobních nepřátelství a k provádění osobní msty a atentátů. V Itálii se šlechtičtí kondotiéři v čele svého služebnictva a svých klientů, přátel z jiných rodin a cizích voj áků utkávali ve vzáj emných svárech a vendetách. Vraždění bylo přitom třeba na benátském území koncem 16. století na denním pořádku. Pro příklad můžeme uvést Alessandra Mantiku z Pordenone a akce jeho lidí. Zvlášť obávané byly v 16. století větší shluky nezaměstnaných žoldnéřů, jež někdy mohly čítat i několik tisíc ozbrojenců.
Určující přitom nebyly příslušné politické vztahy, nýbrž i pouhý potenciál naverbovaných mužů připravených rozpoutat násilí. Jen 37 % vraždících žhářů, které bylo možno v jihozápadním Německu
120
121
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
v 16. století identifikovat, byli landsknechti. Když oficiální války skončily, přišli o práci. V následujícím období „příměří" se žoldnéři museli protloukat, jak se dalo, žebrotou, krádežemi, loupením a vražděním. Neměli naprosto žádné společenské zázemí, nikam nepatřili. Kromě toho měli praxi v zabíjení a žhářství; zábrany měli pramalé. Jistý Martin Tescher prohlašoval: „Když on, Tescher, sprovodí ze světa člověka, je to pro něj to samé, jako když zakroutí krkem slepici."140 Ale často se mezi vraždícími žháři našli příslušníci pocestných povolání (kotláři, kramáři), ale i jiní řemeslníci, žebráci a tuláci.
Z jihozápadního Německa je ze 16. století známo 245 obětí loupežných vražd; bandám se přičítá založení asi 200 požárů. Palič a vrah Bas-tian Rôssler, jehož chytili v září 1540 v Thurgau, přiznal, že zčásti sám, zčásti se dvěma druhy znepokojoval celé jihozápadní Německo. Na svých cestách podpalovali jednotlivé domy i celé vsi. Nejčastěji to byla selská stavení a stodoly, ale také hospody, mlýny, salaše, fary nebo domy rychtářů.
Někdy jednali nezaměstnaní žoldnéři též na vlastní pěst a hranice mezi nevyhlášenou válkou a pouhou zločinností byly velmi křehké. Kdo jim odmítl dát peníze nebo je urazil, mohl čekat smrt a požár. Tak landsknecht Simon Menenwitz zapálil roku 1555 stodolu faráři, který na něho „křivě promluvil..."147 Ulrich Reisinger a jeho kumpáni vypálili obydlí jednomu sedlákovi, „který jim nadal darebáků".148 Rodina Pap-penheimů se roku 1600 doznala ke dvanácti vypáleným selským usedlostem. Při vynášení a hašení potom kradli, „co jen mohli popadnout".149 Kromě toho se přiznali, že zabili a oloupili téměř sto lidí; většinou jich číhalo v lese na jednoho pocestného víc, pak ho zabili a obrali o všecko. Strachu z paličů se nelze divit a hrozby odbytých žebráků obavy jen zvyšovaly. Při nevysvětlených požárech, k jakým docházelo třeba v suchém a horkém létě 1540, mohla dokonce vzniknout panika. Už koncem 15. století byli potulní žebráci šmahem obviňováni ze žhářství a vražd. Wůrttemberský kastovní řád si roku 1536 stěžuje: „Pak tito ničemové předstírající chudobu páší zlo všeho druhu, pálí, vraždí, loupí a pustoší a ve své lenosti podobni trubcům obírajícím pracovitou včelku jsou schopni skutečně potřebným chuďasům utrhnout chléb od úst."150 Podobné výtky od té doby pronásledují žebráky a tuláky stále, přestože vysloužilí vojáci z doby po zavedení stálých armád v druhé polovině 17. století vypadali jinak: Teď to nebyli mladí násilníci
„NEZAMĚSTNANÍ ŽOLDNÉRI" A „VRAŽDÍCÍ ŽHÁŘI"
bez zázemí, nýbrž staří, často invalidní muži, po dlouhé službě propuštění, bez sociálních vazeb a bez vyhlídek. Žádnou srovnatelnou hrozbu nepředstavovali.
Loupeživéhandy
Loupeživé bandy pozdního 17. a 18. století se rekrutovaly ze sociálních outsiderů, lidí jen částečně integrovaných (prostých vojáků, nádeníků, sluhů) a okrajových skupin obyvatelstva (tuláků, lidí „nepočestných", Židů, Cikánů i drobných kriminálních živlů). Podřadný sociální stav „nepočestných", ale také jejich špatné životní podmínky způsobily, že byli mezi zločinci raného novověku zastoupeni neúměrně často. Obvykle vykonávali nečistá nebo ponižující zaměstnání, často tabuizovaná. K zástupcům „nepočestných" povolání patřili kati a rasové, ale také ovčáci, celníci, městští biřici, uhlíři a tuláci. Jejich nízké právní postavení se zračilo v tom, že neměli přístup do cechů. I nemanželské děti na tom byly z právního hlediska podobně. Už když se člověk dotkl kata, mohl se jakoby „nakazit" a stát se také bezectným. Ještě počátkem 19- století, kdy se osvícenství snažilo o jejich reintegraci, pocházeli z této skupiny tak proslulí lupiči jako Johann Georg Grasel a Schinderhannes, oba synové pohodného. Jelikož příslušníci společensky nepřijatelných povolání a jiné zavrhované skupiny obyvatel se většinou ženili a vdávali mezi sebou, žili často na okraji obcí nebo mimo ně, měli nejen síť příbuzenstva, na něž se mohli obracet, ale také odlehlá útočiště, jimž se ostatní obyvatelé vyhýbali.
Od tuláctví a chudoby byl jen krůček k organizovanému zločinu. Bandy se skládaly z vlastních lupičů a ze sítě vedlejších postav, jako byli takzvaní baldoweři (něco jako pátrači), poslové nebo přechovávači. Ale ne každý tulák byl zločinec, ne každý zloděj byl zapojen do sítě banditů. Napoti tomu překupníci nebo ti, kdo lupičům poskytovali přístřeší, byli většinou pevně zapojeni do usedlé společnosti. Tvořili spojovací článek mezi potulnými podvodníky a usedlými kriminálníky. Často fungovalo i spojení s místní vrchností, jejíž činitelé vystavovali pasy a varovali před raziemi.
Jen málokterý bandita působil delší dobu a skutečnou výjimkou byli ti, kteří se touto činností uživili - třebaže legendy jim přisuzovaly pohádkové bohatství. Například Nickel List ukořistil v létech 1696 až
122
123
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
LOUPEŽIVÉ BANDY
1698 v průměru ročně 765 říšských tolarů; bájilo se však, že „měl u sebe uloupených 50 000 tolarů".151 Většina zúčastněných měla zisk v porovnání s rizikem velmi hubený. Pokud si tak přišli ročně na 20 nebo 25 říšských tolarů, mohlo jim to stačit nejvýš jako vedlejší výdělek.
Činnost band a jejich složení byly proměnlivé. V Nizozemí přibývalo po roce 1650 volně propojených poválečných skupin v Hollandu a Zeelandu, po roce 1680 tam přímo propukla městská organizovaná zločinnost, zatímco ve venkovských krajích na jihu země bandy ve stínu války loupily a kradly. Od roku 1690 se v Nizozemí dostaly ke slovu také bandy cikánské. Po jejich potlačení se mezi léty 1720 a 1730 objevily bandy židovské a také menší, volně spoj ené skupiny tuláků v Hollandu, Utrechtu, Zeelandu, Brabantu a Gelderlandu. Ve 40. a 50. létech 18. století byl poměrný klid, teprve po roce 1760 začala po celém Nizozemí působit smíšená skupina z Židů, křesťanů a Cikánů.
Obraz těchto band utvářelo v neposlední řadě to, co se jim připisovalo zvenčí. Soudy a vrchnost se mnohdy pokoušely nivelizovat rozdíly mezi nimi, až zbyl jen obraz „nerozlišitelné, homogenní masy odpudivých vyvrhelů, z nichž jde hrůza".152 Organizační struktura sahala od volných, beztvarých spojení za účelem jediného společného vloupání, až ke skupinám přísně hierarchicky organizovaným, s vlastními zvyklostmi, jež bývají v pramenech zpravidla nazývány po svém vůdci. Někdy se sdružovali zločinci s velmi rozdílným pozadím; tak v létech 1697-1698 se v severním Německu dávali ke společným akcím dohromady místní, provinční bandité, dobře obeznámení s místními poměry, s pocestnými Židy, kteří měli dobré styky s baldowery a překupníky, a s hornosaskými odborníky.
I když mezi léty 1650 až 1800 rostoucí specializaci nepozorujeme, přece se jednotlivé bandy od sebe hodně liší. Mnohé si při přepadech vyvinuly zvláštní metody. Nickel List byl mistrem nenásilného otevírání uzavřených prostor a nezanechával po sobě stopy. Jedna banda se soustřeďovala na přepady poštovních dostavníků, jiné měly své techniky násilného vloupání. Přímo po vojenskú si počínala „velká nizozemská banda", jež vletech 1790 až 1805 řádila v celém Porýní až po Mohuč. V jejím pozadí stál „Starý Jakub", Žid, který žil kolem roku 1790 nedaleko Groningen. Jeho syn Abraham, zeť Franz Bosbeck a další „šéfové" řídili jednotlivé přepady. Postupovali téměř vždycky podle téhož schématu.
Když pátrač zjistil slibný objekt, uvědomil o něm některého „šéfa",
který nato svolal „veterány", zkušené bandity. Než byl stanoven termín, doplnily se případně další informace. Nejoblíbenější byly temné noci na jaře a na podzim. Na místo se vydávali po malých skupinkách, jež se setkaly v dohodnutou dobu na určitém místě. Tam se vykonaly poslední přípravy. Mimo jiné se muselo zabránit zvonem na poplach, například zatarasením přístupu do kostela nebo přeříznutím provazu na zvonici. Domácípomahači („mládenci") se maskovali, aby je nikdo nepoznal. Potom banda v sevřeném šiku vyrazila. Muži hlučeli, zpívali, stříleli kolem sebe. Lámanou francouzštinou, snad textem Marseillaisy, se bandité chtěli vydávat za plenící vojáky. Chtěli tak mezi obyvatelstvem šířit strach a paniku. Kolemjdoucí a ponocné zajali a spoutali. Pak vylomili dveře vybraného objektu a „šéf" bandy, která při přepadení přísně dodržovala hierarchický pořádek, vtrhl do domu jako první. Lidé uvnitř byli svázáni a lupiči z nich vynucovali hrozbami a týráním doznání, kde mají schovány peníze. Venku mezitím hlídala stráž. Vypáčili a vyrabovali skříně a truhly, načež banda s hlukem a střelbou zase zmizela. Na silnici skupina změnila směr. Po několika hodinách se dělila kořist, často s hádkami. Největší díl připadl šéfovi a pátrači, své předem stanovené díly dostali také „veteráni", kdežto „mládenci" se museli spokojit s almužnou. Pak se banda rozpustila, aby nebudila pozornost.
S jak nelidskou brutalitou se leckterý přepad prováděl, vysvítá z následujícího popisu: 6. října 1717 se Anthoni Meyer s pěti spolupachateli „za nočního času a se zahalenými obličeji obořili na dům Žida Hessena; nejenže starého Žida přivázali šňůrou k posteli a surově s ním nakládali, totiž bili ho, bodali nožem, pálili, řezali mu chodidla, ale také jeho ženu vláčeli nahou po domě, ukrutně bičovali důtkami, stejně jako jejího muže, bodali nožem do tváří a za uši a také rdousili, potom vzali a odnesli s sebou všechno cenné, co našli, jako peníze, stříbrné náčiní, zlaté prsteny a jiné věci, také šatstvo a další potřeby z domácnosti; potom jeden lupič Židově manželce svázal nohy šňůrou, hrnec z kamen vzal a vodou z něho ji polil a ještě něco s ní prováděti chtěl, o čem ze slušnosti je tady třeba pomlčet, dále po ní nohama šlapal a tak zle s ní nakládal, že se jí zmátly smysly a padla do bezvědomí."153
Takovým ozbrojeným přepadům se dostávalo velké publicity a ovlivňovaly vědomí vrchnosti a obyvatelstva silněji, než odpovídalo jejich četnosti. Přepady a vloupání vlastně tvořily jen malou, byť výnosnou část kriminality band. Daleko častější byly obyčejné krádeže.
124
125
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
PRONÁSLEDOVÁNÍ A MÝTUS
Pronásledování a mýtus
Ubohý život žebráků opřádají knihy jako Liber vagatorum mýtem, který z invalidů a nezaměstnaných dělá lenochy štítící se práce. Ani fakta o spáchaných zločinech, ba o činnosti band vůbec neodpovídá legendám a pověstem, jaké se šířily o některých lupičích za jejich života. Dojem, který vyvolávají protokoly z výslechů, s nimiž se setkáváme v pramenech, odpovídají obrazu, jaký si vytvořili vyslýchající. Často jsou to kolektivní stereotypy a představy střední vrstvy.
Banditismus pramení z předkapitalistického způsobu myšlení a jednání, vztaženého na konkrétní poměry. Podle toho kvetl za raného novověku zejména v odlehlých regionech: v německém Středohoří, v Itálii, v Pyrenejích, na osmanských hranicích. Územní roztříštěnost mu prospívala, protože přes hranice se dalo uniknout pronásledování. Války, ať už to byly pozdně středověké opovědí, třicetiletá válka, války s Turky nebo francouzské náboženské války, nesly s sebou potenciál ná-silnictví, zhrubnutí a sociální vykořeněnost, jež byla rovněž důležitým předpokladem. Ústřední zákony, fungující správa a žádné vnitřní hranice naproti tomu vytváření band bránily. V Anglii za raného novověku sice individuálně působili zloději a lupiči, ale žádné srovnatelné skupiny zločinců. Kromě toho hrála svou roli i existence celého diskursu, který prostřednictvím patřičně nadaných lidí vyprávěním a mytologi-zací poskytoval předlohy a pravidla jednání.
Soudní procesy, jako třeba proti Nickelu Listoví a jeho komplicům z let 1698-1700 v Celle nebo proti Lipsu Tullianovi z let 1714-1718 v Drážďanech, měly veliký ohlas. Na počátku těchto případů se vždy odehrál zvlášť těžký zločin, takže vrchnost nešetřila výlohami, „aby svým poddaným ukázala, že mámoc trestat a s úspěchem chránit jejich majetek a životy".154
O to tvrději se zacházelo s dopadenými provinilci. Už ve vazbě byly kruté podmínky. Andreas Blasius, který byl v roce 1790 tři čtvrtě roku za mřížemi, si stěžoval: „Od toho věčného sezení a obtížné havěti snad vypustí ducha. Ve dne ani v noci nemůže spát. (...) A od svého zatčení má pořád na sobě jedinou košili."155 Mahr líčí, že „jeho otec byl zakován v řetězech tak, že nemohl stát na zemi a červi a vši mu vyžrali na bocích a pod koleny veliké díry, takže i když se postavil na nohy, nemohl po-
řádně chodit".156 Lips Tullian byl aktivní jen v létech 1702, 1704 a 1710, celkem 30 měsíců; zbytek života strávil ve vězení.
Dokud chyběly důkazy, dokud kriminalistika ještě nepřinesla spolehlivé indicie, bylo nezbytné doznání. To se většinou vynucovalo mučením. Tortura dle stanoveného právního postupu, jak bylo v říši roku 1532 předepsáno v kodexu Constitutio Criminalis Carolina, a jejím cílem bylo metodicky odhalovat pravdu. K přiznání měl být samozřejmě donucen pouze skutečný pachatel, protože jenom tak mohl být usmířen hněv Boží. Mučení však také nevylučovalo, že lupič bude propuštěn, když je přestál, aniž učinil doznání. K tomu bylo třeba tvrdé nátury a k ní byly děti z tohoto prostředí vedeny.
Často ale byla muka silnější než vůle a delinkvent přiznal všechno, co po něm chtěli. Když se kočovná rodina Pappenheimerů dostala roku 1600 v Bavorsku mezi mlýnské kameny justice, objevily se v jejich přiznáních všechny historky, které obvinění za léta strávená na cestách slyšeli: žhářství, loupežné vraždy, smlouvy s ďáblem a rejdy čarodějnic bez počtu. Tak se protokoly staly vynucenou kronikou krajů, jimiž Pap-penheimeři táhli a vrchnost v nich zástupně trestala všechny škůdce země, které nemohla chytit. Neobjasněné trestné činy byly svaleny na polapené, v nichž se pro vrchnost „přímo mystickým způsobem zosobnila veškerá stínová zločinnost na silnicích".157 Museli ji odpykat svou smrtí ve velkém očistném ohni hranic a sprovodit ji tak ze světa. Všechna tato vynucená přiznání - i když většina dotyčných činů během procesu ani být nemohla ověřena, jak se ukázalo při pozdějším přezkoumání - se při popravě četla, byla dále šířena letáky a zprávami, takže rozvíjela mýtus o vraždících žhářích a lupičích, budila hrůzu z takových skutků a v pozdějších procesech inspirovala nové otázky a přiznání.
Sociální příčiny nebo nedostatečná výchova se v 16. nebo 17. století ještě nebraly v úvahu, podle současníků nejednal prostřednictvím lupičů „nikdo menší než Satan osobně".158 Lupič se svou svobodnou vůlí rozhodl pro zlo, aby ukojil své tělesné choutky; bolesti mučení měly zlomit jeho zatvrzelost, zpřetrhat jeho připoutání k peklu a umožnit jeho duši, aby nalezla cestu k dobru. Nakonec tedy muselo přijít kajícné obrácení. Proto byl delinkvent odevzdán do péče duchovního. Pokud obviněný bral jméno Boží nadarmo, nejenže uváděl v pochybnost
126
127
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
řád světa jako takový, ale vynucoval si zostření trestu, stále ještě v naději, že se podaří jeho duši vyrvat Satanovi. Tato trestní praxe předpokládala představu života na onom světě. Tresty se vztahovaly pouze na tělo, nikoli na duši. Ten, kdo litoval svých hříchů, se mohl díky pokání a trestu smrti vrátit do obce Boží. Mučení a trest byly v tomto pojetí „společenským" aktem, poněvadž sloužily spáse zločincovy duše.
Předčítání doznání, publikování „úředních zpráv" (které měly ještě kolem roku 1700 oficiální charakter) a mravoučných traktátů, vydávaných po popravách, legitimizovaly především křesťanskou vrchnost v jejím boji proti peklu. V tomto smyslu publikoval M. S. Hosmann protokoly z procesu s Nickelem Listem jako „případný pomník Boží vlády", přičemž se knížata jeví jako „Bohem vyvolené nástroje".159
Krutý trest na jedné straně obnovoval spravedlivý božský řád a chránil společnost před Boží odplatou, na druhé straně posiloval jeho veřejný výkon také soudržnost obyvatelstva poslušného zákonů, které se mohlo společně distancovat od pachatelů. Nahromaděná agresivita se zaměřila na zločince, nikoli na vládce. Bläsi Minderer byl roku 1548 v Ravensbergu odsouzen k tomu, aby byl dosmýkán k šibenici. Tam mu měly být údy a hřbet na devětkrát zlámány, pak měl být za své vraždy vpleten do kola, pak za krádeže oběšen a konečně za několikanásobné žhářství upálen. Ještě Friedrich Schwan {„Sonnenwirthle") zemřel roku 1760 v kole. Takové tresty měly především zastrašovat. Cesta tedy vedla od sankcionování odlišného chování k vštípení a upevnění norem ve společnosti. Veřejná poprava vzbudila „u mnoha diváků osvobozující vědomí, že z toho zase jednou vyklouzli",160 a pro společnost, jež se sama očišťovala, tak plnila funkci katarze.
Během raného novověku násilí pozvolna ustupovalo; zároveň se měnila i praxe výkonu trestu. Obyvatelstva přibývalo, zároveň však klesal počet vynesených a vykonaných rozsudků smrti. Ve Frankfurtu se konalo v 15. století ještě 317 poprav, kdežto v 16. století 248, v 17. už jen 140. V Curychu klesl jejich počet z 569 v 16. století přes 327 v 17. století na 145 v 18. století. Tento vývoj byl nesen jednak mírnějším postupem soudů, jednak ubýváním násilností. Vliv na trestní praxi mělo zejména osvícenství. Trest smrti se teď udílel jen za nejtěžší zločiny. Jelikož potupné tresty a vypovídání ze země, jimiž se do té doby pokutovaly menší delikty, odsouzené dezintegrovaly a nakonec zvyšovaly kriminalitu, přicházely více ke slovu káznice. Tam se měli „napravovat" žebráci, zlo-
PRONÁSLEDOVÁNÍ A MÝTUS
ději a ženy, které zahubily své děti. Ve švábském kraji zřídila řada malých územních celků společně krajské káznice v Buchloe (1722), v Ravensburgu (1725) a v Oberdischingen (1789); také v holštýnském Gliickstadtu byla v létech 1736-1739 zřízena káznice.
Když se o 18. století v literatuře často mluví jako o století banditů, nesouvisí to ani tak s prohlubující se chudobou a z ní plynoucí vyšší kriminalitou, jako spíše s měnícím se, citlivějším vnímáním tohoto jevu jak vrchností, tak obyvatelstvem. To, co bylo v době pozdně středověkých opovědí nebo řádění žoldnéřských vojsk v 17. století naprosto normální, chápalo se teď jako něco nepatřičného. Zvýšený blahobyt širokých vrstev právě v konfrontaci s chudobou mas vyvolával vyšší obavy z majetkové kriminality. Lepší organizace státní správy, jež dopadla více zločinců, vyvolala kromě toho u současníků i historiků dojem, že kriminalita stoupá, i když to souvisí jen s lepší informovaností.
Již v 16. století byly v jižním Německu vystavovány zatykače se jmény a popisy hledaných osob. Rozesílaly se úřední zprávy s doznáními dopadených žhářů do sousedních panství. Náklady (opisy, poslové) však byly tak vysoké, že úspěch, zvlášť když šlo o vzdálenější oblasti, byl omezený. Doznání vynucená mučením byla často sporná a výpovědi nebyly vždy prověřovány.
Ostraha a razie se zprvu prováděly jen při konkrétních příležitostech; koncem 16. století už prováděly sousedící vrchnosti razie systematické. Ve 20. a 30. létech 18. století zesílilo pronásledování žebráků, podvodníků a Cikánů nejen v celé říši, ale také ve Francii, kde represe za „velkého zavírání" mezi léty 1724 a 1733 dosáhly vrcholu. Likvidace žebroty probíhala ve dvou rovinách: Na jedné straně zajišťovalo systematické zřizování chudinských pokladen zaopatřování potřebné chudiny na venkově, na druhé straně byly k převýchově práceschopných žebráků a zločinců zaváděny káznice a donucovací pracovny. Francie vybrala ve 20. létech 18. století centrálně 150 ústavů, kde měli přijímat žebráky; ve druhé fázi represe byly od roku 1768 zřizovány Depôts de Mendicité.
Razie za účelem zatýkání žebráků a podvodníků byly teď koordinovány bez ohledu na hranice. Při velkých procesech, jaký byl například veden proti bandě Staré Lisel, si úřady vyměňovaly akta ze starých procesů a protokoly výslechů. K dalšímu pronásledování se tiskly seznamy zločinců a osob zadržených při raziích a rozesílaly se jiným úřa-
128
129
„FALEŠNÍ" ŽEBRÁCI A PODVODNÍCI
clům. Salemští úředníci, kteří vyslýchali Starou Lisel, nejenže využívali takových materiálů z jihoněmeckého a švýcarského prostoru, ale sestavovali z informací získaných při výsleších vlastní, aktualizovaný seznam.
Soudobá publicistika a populární literatura, ale i „úřední zprávy", v nichž si úspěšní úředníci nebo duchovní především sami sobě vzdělávali pomník, stavěly na mýtu jednotlivých band a banditů. Ve všech těchto pramenech, ať už se týkaly „Sonnenwirthleho", „Černého Veri-ho", „Kostnického Hanse", „Hannikela", „Schinderhannese", se v dialektickém procesu spojovaly věci jim jen připisované, mýty a skutečnosti. Už za Schinderhannesova života (byl popraven roku 1803) se na něj přenášely motivy z Řinalda Rinaldiniho; na druhé straně mu možná tento román sloužil v některém ohledu jako předloha. V každém případě dovedl právě Schinderhannes využít nálady doby ve svůj prospěch, když například dával přednost olupování Židů a s oblibou se vydával za pomocníka chudých a rebela bojujícího za lepší svět. Nakonec se začala ujímat loupežných band i „náročná" literatura.
Úspěšnost zatykačů ovšem závisela valnou měrou na aktivitě jednotlivých úředníků. Proslul wůrttemberský vrchní komisař Jakob Georg Schäffer, který nejen roku 1782 zatkl Johanna Baptista Herren-bergera („Kostnického Hanse"), nýbrž také roku 1786 odvedl Jakoba Reinhardta („Hannikela") z Churu do Sulzu, kde byl o rok později popraven. Teprve v 19. století banditismus opravdu ustoupil, když se zmodernizovala policie a vzaly za své malé státečky. Zločinnost jako povolání se teď přesunula do jiných oblastí, jako byl třeba podvod.
Ještě silněji než cizí žebráci a lupiči byli v raném novověku terčem projekcí Cikáni, neboť byli ještě méně zapojeni do společnosti a odlišovali se svým snědým zevnějškem. Proto se pronásledování na Cikány stále výrazněji soustřeďovalo, tím spíše, že tvořili nápadnou, jasně vymezenou a tím postižitelnou skupinu, již bylo skutečně možné likvidovat.
Cikáni
Nebezpeční cizinci
Všeobecná nejistota a latentní strach z nouze a zbídačení krystalizovaly od 15. století kolem nově se vynořivší skupiny kočovníků, totiž Ciká-nů. Ve 14. století už je nacházíme všude na Balkáně, počátkem 15- století se pak první skupiny objevujíve střední Evropě, kolem roku 1420 také ve Francii a Itálii, roku 1425 dorazili do Španělska, počátkem 16. století nakonec až na periférii Evropy - na britské ostrovy a do Skandinávie. Často se jim říkalo „Tataři", „pohani" nebo „Egypťani" (odtud anglické „gypsies"). I když bylo koncem 18. století na jazykovědném podkladě určeno, že oblastí jejich původu je Indie, zůstává nejasné, zda všechny skupiny, jež shrnujeme pod termín „Cikáni", mají vůbec stejný etnický kořen a jak dalece se tyto skupiny v průběhu doby etnicky a kulturně měnily. V některých evropských regionech se zformovaly i jiné kočovné skupiny, které co do původu měly s Cikány společného málo nebo nic, přestože žily podobným způsobem: například Jenischen v jižním Německu a ve Švýcarsku nebo Natmandsfolk v Dánsku.
Zpočátku byli Cikáni (vydávali se většinou za poutníky) přijímáni vysloveně s blahovůlí; dostávali ochranné dopisy od císařů, králů a knížat, ve městech je hostili. Ale tento kladný vztah se brzy začal měnit. Spolu s diskriminací cizích žebráků narůstala ve druhé polovině 15- století nedůvěra i vůči Cikánům. Pohybující se kolony budily strach v neposlední řadě proto, že byly omylem nebo právem spojovány s žoldnéři. Hoštěni a obdarováváni teď byli hlavně proto, aby rychle táhli zase dál. Od 90. let 15. století přibývalo zemí, kde nebyli trpěni vůbec. Z Milána je vykázali roku 1493, v Německu totéž učinily říšské sněmy v Lindau a ve Freiburgu v létech 1497 a 1498. Španělsko je roku 1499 vyzvalo, aby se buď usadili, nebo do 60 dnů zemi opustili. Francie je vykázala roku 1510, Portugalsko 1526, Anglie 1530, Dánsko 1536, Švédsko ve 40. létech 16. sto-
130
131
POZNÁMKY
POZNÁMKY
73 Tamtéž, str. 24n.
72 Thomas Fischer, Städtische Armut (viz pozn. 15), str. 257.
73 Markus Meumann, Findelkinder, Waisenhäuser, Kindsmord. Unversorgte Kinder in der frühneuzeitlichen Gesellschaft, München 1995, str. 62.
74 Volker Hunecke, „Überlegungen zur Geschichte der Armut im vorindustriellen Europa", v: Geschichte und Gesellschaft 9 (1983), str. 497.
75 Thomas Fischer, Städtische Armut (viz pozn. 15), str. 314.
76 Peter Hirsch, „Ein Bettlerzeichen der Stadt Münster - Zeugnis für die ,offene Armenfürsorge' um 1600", v: Franz-Joseph Jakobi/Hannes Lambacher/Jens Metzdorf/Ulrich Winzer (vyd.), Stiftungen und Armenfürsorge in Münster vor 1800, Münster 1996, str. 163.
77 Tamtéž, str. 162.
78 Sebastian Kreiker, Armut, Schule, Obrigkeit. Armenversorgung und Schulwesen in den evangelischen Kirchenordnungen des 16. Jahrhunderts, Bielefeld 1997, str. 105.
79 Thomas Fischer, Städtische Armut (viz pozn. 15), str. 253.
80 Annemarie Kinzelbach, Gesundbleiben, Krankwerden, Armsein in der frühneuzeitlichen Gesellschaft. Gesunde und Kranke in den Reichsstädten Überlingen und Ulm, 1500-1700, Stuttgart 1995, str. 383.
81 Tamtéž, str. 377.
82 Erich Viehöfer, „Das letzte Kapitel: Strafvollzug an Räubern", v: Harald Siebenmorgen (vyd.), Schurke oder Held? Historische Räuber und Räuberbanden, Sigmaringen 1995, str. 175.
83 Tamtéž, str. 175n.
84 Gerhard Oestreich, „Strukturprobleme des europäischen Absolutismus", v: Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 55 (1968), str. 342.
85 Tamtéž, str. 329-347-
86 Corpus Constitutionum Regio'-Hobaticarum, sv. l, Altona 1753, str. 533 - 553.
87 Tak je psáno ve šlesvicko-holštýnském nařízení z roku 1622, v: Sammlung der hauptsächlichen Schleswig-Holsteinischen gemeinschaftlichen Verordnungen, Glückstadt 1773, str. 339n.
88 Rheinheimer, Groüsolt (viz pozn. 9), str. 45.
89 Tamtéž.
90 Tamtéž, str. 46.
91 Tamtéž.
92 Martin Rheinheimer, „Jakob Gülich. ,Trotzigkeiť und ungebührliches Betragen' emes ländlichen Armen um 1850", v: týž (vyd.) Subjektive Welten. Wahrnehmung und Identität in der Neuzeit, Neumünster 1998, str. 231.
93 Tamtéž.
94 Tamtéž, str. 233 -235-
95 Tamtéž, str. 236n.
96 Dagmar Unverhau, „Armenverfassung und Armenversorgung im Amt Ahrensbök in der 1. Hälfte des 19- Jahrhunderts", v: Zeitschrift der Gesellschaft für Schles-wig-Holsteinische Geschichte 110 (1985), str. 150-152.
97 Rheinheimer, Gülich (viz pozn. 92), str. 238.
98 Tamtéž.
99 Tamtéž, str. 239-
100 Tamtéž, str. 240.
101 Tamtéž.
102 Tamtéž.
103 Tamtéž, str. 241.
104 Tamtéž, str. 223.
105 Tamtéž, str. 224.
106 Norbert Schindler, Widerspenstige Leute. Studien zur Volkskultur in der frühen Neuzeit, Frankfurt a. M. 1992, str. 269-
107 Arie Th. van Deursen, Graft. Ein Dorf im 17. Jahrhundert, Göttingen 1997, str. 259-
108 Rheinheimer, Großsolt (viz pozn. 9), str. 63.
109 Tamtéž.
110 Manfred von Essen, Johann Daniel Lawätz und die Armenkolonie Friedrichsgabe, Neumünster 1992, str. 105.
111 Rheinheimer, Großsolt (viz pozn. 9), str. 37.
112 Tamtéž, str. 84.
113 Dinges, Bordeaux (viz pozn. 14), str. 334.
114 Kreiker, Kirchenordnungen (viz pozn. 78), str 113.
115 Helmut Bräuer, Der Leipziger Rat und die Bettler. Quellen und Analysen zu Bettlern und Bettelwesen in der Messestadt bis ins 18. Jahrhundert, Leipzig 1997, str. 90.
116 Schindler, Widerspenstige Leute (viz pozn. 106), str. 276.
117 Helmut Bräuer, „... und hat seithero gebetlet". Bettler und Bettelwesen in Wien und Niederösterreich während der Zeit Kaiser Leopolds I., Wien/Köln/Weimar 1996, str. 14911.
118 Otto Ulbricht, „Die Welt eines Bettlers um 1775- Johann Gottfried Kästner", v: Historische Anthropologie 2 (1994), str. 380.
119 Robert Jütte, Abbild und soziale Wirklichkeit des Bettler- und Gaunertums zu Beginn der Neuzeit. Sozial-, mentalitäts- und sprachgeschichtliche Studien zum Liber Vagato-rum (1510), Köln/Wien 1988, str. 86.
120 Tamtéž, str. 89.
121 Martin Rheinheimer, „Identität und Kulturkonflikt. Selbstzeugnisse schleswigholsteinischer Sklaven in den Barbareskenstaaten", v: Historische Zeitschrift 269 (1999), str. 323n.
122 Ulbricht, Welt eines Bettlers (viz pozn. 118), str. 378.
123 Tamtéž, str 376n.
124 Andreas Blauert, Sackgreifer und Beutelschneider. Die Diebesbande der Alten Lisel, ihre Streifzüge um den Bodensee und ihr Prozeß 1732, Konstanz 1993, str. 23.
125 Tamtéž, str. 54n.
126 Tamtéž, str. 39-
127 Carsten Küther, Räuber und Gauner in Deutschland. Das organisierte Bandenwesen im 18. und frühen ig. Jahrhundert, Göttingen 19872, str. 80.
128 Blauert, Sackgreifer (viz pozn. 124), str. 71
129 Tamtéž, str. 38.
130 Tamtéž, str. 61
131 Ulbricht, Welt eines Bettlers (viz pozn. 118), str. 393.
132 Tamtéž, str. 376.
133 Tamtéž, str. 394.
166
167
POZNÁMKY
134 Tamtéž, str. 38911.
135 Schindler, Widerspenstige Leute (viz pozn. 106), str. 274.
136 Tamtéž, str. 272.
137 Srov. Wolfgang Behringer, „Kinderhexenprozesse. Zur Rolle von Kindern in der Geschichte der Hexenverfolgung", v: Zeitschrift für Historische Forschung 16 (1989), str. 31-47; Hartwig Weber, Kinderhexenprozesse, Frankfurt a. M./Leipzig 1991; týž, „ Von der verführten Kinder Zauberei". Hexenprozesse gegen Kinder im alten Württemberg, Sigmaringen 1996.
138 Ulbricht, Welt eines Bettlers {viz pozn. 118), str. 392.
139 Tamtéž.
140 Blauert, Sachgreifer (viz pozn. 124), str. 21.
141 Tamtéž, str. 45.
142 Schindler, Widerspenstige Leute (viz pozn. 106), str. 284-
143 Tamtéž, str. 285.
144 Srov. Martin Rheinheimer, „Die Angst vor dem Wolf. Werwolfglaube, Wolfssagen und Ausrottung der Wölfe in Schleswig-Holstein", v: Fabula 36 (1995), str. 28-34.
145 Monika Spicker-Beck, Rauher, Mordbrenner, unschweifendes Gesind. Zur Kriminalität im 16. Jahrhundert, Ereiburg i. Br. 1995, str. 95n.
146 Tamtéž, str. 82.
147 Tamtéž, str. 37
148 Tamtéž, str. 160.
149 Michael Kunze, Der Prozeß Pappenheimer, Ebelsbach 1981, str. 28.
150 Spicker-Beck, Räuber (viz pozn. 145), str. 190.
151 Uwe Danker, Räuberbanden im Alten Reich um 1700. Ein Beitrag zur Geschichte von Herrschaft und Kriminalität in der Frühen Neuzeit, Frankfurt a. M. 1988, str. 263.
152 Florike Egmond, Underworlds. Organized crime in theNetherlands 1650-1800, Cambridge 1993, str. 20.
153 Andreas Blauert, „Diebes- und Räuberbanden in Schwaben und in der Schweiz, an Bodensee und Rhein im 18. Jahrhundert", v: Siebenmorgen (vyd.), Schurke oder Held? (viz pozn. 82), str. 61.
154 Danker, Räuberbanden (viz pozn. 151), str. 20.
155 Kiither, Räuber (viz pozn. 127), str. 128.
156 Tamtéž, str. 129.
157 Kunze, Pappenheimer (viz pozn. 149), str. 296.
158 Danker, Räuberbanden (viz pozn. 151), str. 453.
159 Tamtéž, str. 457
160 Richard van Dülmen, Theater des Schreckens. Gerichtspraxis und Strafrituale in der frühen Neuzeit, München 1985, str. 177-
161 Srov. Jacqueline Giere (vyd.), Die gesellschaftliche Konstruktion des Zigeuners. Zur Genese einer Vorurteils, Frankfurt a. M./New York 1996.
162 Reimer Gronemeyer, Zigeuner im Spiegelfrüher Chroniken und Abhandlungen. Quellen vom 15- bis zum 18. Jahrhundert, Gießen 1987, str. 15.
163 Tamtéž, str. 18-21.
164 Tamtéž, str. 53.
165 Johannes Guler von Weineck, Raetia, Zürich 1616, cit. podle Gronemeyera, Zigeuner (viz pozn. 162), str. 46.
POZNÁMKY
166 Gronemeyer, Zigeuner (viz pozn. 162), str. 29.
167 František Graus, „Randgruppen der städtischen Gesellschaft im Spätmittelalter", v: Zeitschrift für Historische Forschung 8 (1981), str. 414.
168 Werner Danckert, Unehrliche Leute. Die verfemten Berufe, Bern/München 1963.
169 Harald Richert, „Die Stellung der Zigeuner {Roma und Sinti) im Räume Bergedorf", v: Hamburgische Geschichts- und Heimatblätter 12 (1988), str. 50.
170 Martin Rheinheimer, „ ,In die Erde könnten sie nicht kriechen', Zigeunerverfolgung im frühneuzeitlichen Schleswig-Holstein", v: Historische Anthropologie 4 (1996), str. 353.
171 Tamtéž, str. 335n.
172 Tamtéž, str. 336.
173 Gronemeyer, Zigeuner (viz pozn. 162), str. 29.
174 Martin Rheinheimer, „Das getötete Zigeunerkind. Zigeuner, Einheimische und Obrigkeit um 1700", v: Richard van Dülmen/Erhard Chvojka/Vera Jung (vyd.), Neue Blicke. Historische Anthropologie in der Praxis, Wien/Köln/Weimar 1997, str. 275-
175 AltonaischerMercurius 1765.
176 Rheinheimer, Zigeunerkind (viz pozn. 174), str. 281.
177 Rheinheimer, In die Erde (viz pozn. 170), str. 335.
178 Rheinheimer, Zigeunerkind (viz pozn. 174), str. 283.
179 Tamtéž.
180 Tamtéž.
181 Tamtéž.
182 Thomas Fricke, Zigeuner im Zeitalter des Absolutismus. Bilanz einer einseitigen Überlieferung. Eine sozialgeschichtliche Untersuchung anhand südwestlicher Quellen, Pfaffenweiler 1996, str. 585n.
183 Tamtéž, str. 588. Ohledně vlků srov. Rheinheimer, Wolf (viz pozn. 144), str. 25-78.
184 Srov. Rheinheimer, Wolf (viz pozn. 144), str. 25-78; týž, „Wolf und Wer-wolfsglaube. Die Ausrottung der Wölfe in Schleswig-Holstein", v: Historische Anthropologie2 (1994), str. 399-422.
185 Ulrich F. Opfermann, „Dail sie den Zigeuner-Habit ablegen". Die Geschichte der „Zigeuner-Kolonien" zwischen Wittgenstein und Westerwald, Frankfurt a. M. 1987 a jinde 1996, str. 24.
186 Rheinheimer, In die Erde (viz pozn. 170), str. 331.
187 Rainer Hehemann, Die „Bekämpfung des Zigeunerunwesens" im Wilhelminischen Deutschland und der Weimarer Republik, 1871-1933, Frankfurt a. M. 1987, str. 74 - 79.
188 Sammlung der (...) Verordnungen 1773 (viz pozn. 87), str. 835.
189 Tamtéž, str. 947-950.
190 Rheinheimer, In die Erde (viz pozn. 170), str. 345.
191 K. Hollensteiner, Aus vergangenen Tagen. Chronikbilder aus der Vergangenheit Oldenburgs in Holstein, Leipzig 1882, str. 434.
192 Rheinheimer, In die Erde (viz pozn. 170), str 343.
193 Tamtéž, str. 344.
194 Ernst Ritter, „Gelegenheitsfunde in mecklenburgischen und lauenburgischen Kirchenbüchern", v: Zeitschrift für Niedersächsische Familienkunde 23 (1941), str. 22.
168
169