THE TRAMPS AND THE POWER
■   (TO THE PROBLEMATICS OF THE „TRAMP" MOVEMENT IN THE SOCIETY FROM THE BEGINNING OF THE 1920'S TO THE PRESENT)
Summary
The specific feature of the tramping is the fact that, in spite of its 80-year-tradition and a real mass character, it has always verged on becoming illegal. This is a consequence of the very-substance of the activity - a free camping outdoors, outside the parcels or objects sanctioned for this purpose by competent staie authorities or private owners. The intensity of the restrictive measures of the administrative machinery Towards tramping is unsteady - sometimes the activity has been tolerated, sometimes suffered in silence, but also occasionally or systematically persecuted. This occurred during all regimes - at the times of the first Czechoslovak Republic, during Nazi occupation, during the „ building of the socialism " times, but also nowadays. The motives that drove the oppression of the tramp movement for part of the state organs of course differed considerably.
Between the wars the trump movement has been restricted by the police, who applied especially the so called „Kubát's law", forbidding the camping and outdoor activities of the single youths of the opposite sex. During the occupation times the tramps have been persecuted by the security organs of the protectorate police and by the German Gestapo, who suspected them of being involved in the resistance movement and helping the parryzans. In the socialist era the tramps had to hide from the foresters, police forces and their wardens stationed in the villages, who resented the existence of the relatively informal tramp movement outside the ofrcial structures, their free movement over the country as well as their traditional sympathies toward the heroes of the American West, showed by their clothing and other atributes. In the last ten years, the tramps are being accused of breaking the nature protection laws and they are persecuted especially by the representatives of the State conservation department.
Translation: Markéta Křížová
I
f
r
f- Romové jako etnikum či národnost jsou historicky vzniklou skupinou lidí, která má
i- společný původ, užívá vlastního jazyka nebo dialektů, vyznačuje se zvláštní kulturou í.        a odlišným životním způsobem.
f V minulosti bývali spolu s příslušníky různých deklasovaných a asociálních vrstev za-
i rázováni pod souhrnným pojmem a označováni slovem cikání ve smyslu obecného pod-
ii statného jména (apelativa). Jejich vlastní jméno (etnonymum) se vyskytuje ve dvojí s podobě: okolní společnost je nazývala aletnonymem Cikání, oni sami si říkali a při svém !;        pojmenování používali autoetnonymaRoma (tj. lidé; Romové).
i; Poněvadž prameny a po nich namnoze také literatura uvádějí cikány obvykle jako ce-
f lek bez jejich další diferenciace na Cikány-Romy, případně dále na tuláky, žebráky a os-
f        tatní jim podobné vyděděnce, mohou z toho vznikat problémy nejenom při heuristice, ale také při kritice a zejména při interpretaci. Pokud se nevyskytují v řeči materiálové báze et-; nonymická pojmenování, nezbývá jiná možnost než pracovat pouze s apelativy, a vědo-
mě se tak dopouštět většího nebo menšího zkreslování skutečnosti.
Cikáni se objevili na teritoriu Moravy nejpozději počátkem 15. století. Nejstarší zmín-ku o nich obsahovala dnes už nedochovaná účetní kniha města Znojma, ve které byl k ro-?;        ku 1417 záznam o poskytnutí dost vysoké almužny procházejícím cikánským kočovníkům: vydali se tehdy na pochod z Podunají přes Uhry směrem na západ a jejich trasy vedly také í        našimi zeměmi.1
; V průběhu 16. století informací o Cikánech a jejich „protulování" zvolna přibývalo
a spolu s tím se začala množit i proticikánská represe. Moravský zemský sněm roku 1538
;        a pak opakovaně v letech 1549,1550,1576,1579,1580a 1599 přikazoval, aby se cikánští
i        kočovníci a tuláci nevpouštěli do země a aby je tu nikdo nepřechovával a nepodporoval, aby odtud byli vypovídáni a v případě návratu aby byli chytáni, vězněm a popravováni.2
•        Jestliže byla taková nařízení znovu a znovu vydávána, svědčilo to buď o jejich nedůsled-
1?        né realizaci, nebo o jejich malé účinnosti, soustavně se opožďující za proudem Cikánů,
i        kteří vstupovali do země z Uher a postupně také z Polska.
V raném novověku přicházely na moravské a slezské území různé skupiny pristěho-
í válců, z nichž jedny byly přijímány s ochotou, druhé se zjevným nepřátelstvím. Vrchnosti
věnovaly pozornost hospodářsky přínosnému židovskému a německému obyvatelstvu
i        (zejména novokřtěncům a flacciánům), neměly však zájem o Cikány a jiné lidi z okraje
238
239
společnosti - před jejich charakteristikami se totiž vyskytovaly samé záporné předpony, neboť byli považováni za nepotřebnou, nepříjemnou, nebezpečnou, a proto nežádoucí přítěž. Z Cikánů se tak stávali opravdoví psanci, postavení zcela mimo zákon. Jejich perzekuce postupovala za Leopolda I. a Josefa 1., dosáhla vrcholu za Karla VI. a pokračovala i za vlády Marie Terezie/
První z uvedených Habsburků vydal v letech 1674,1680, 1688 a 1689 sérii vyhošťova-cích dekretů, podle nichž nesměli být Cikáni trpěni v žádné z císařských zemí a po dopadení měli být odtud vyháněni za hranice. Zostřený dekret z roku 1697 prohlásil objekt pronásledování za „vogelfrei": muže směl při štvanicích kdokoliv zastřelit jako škodnou zvěř, kdežto ženy a chlapci byli trestáni uříznutím ucha, vymrskáním kolem šibenice a následným vypovězením ze země. Při opakovaném zadržení se trest smrti vztahoval také na ženy, které měly být sťary mečem.
Podle dekretu Josefa I. z roku 1706, který opakoval proticikánská nařízení z doby předcházejícího císaře, byly na hranicích a podél, významnějších cest vztyčovány tabule s výstražnými nápisy proti příchodu Cikánů a s vyobrazením trestů za tento přestupek (muž oběšený na šibenici, žena a chlapec při řezání uší a mrskání metlami). Na Moravě se takové tabule objevovaly od roku 1708, ve Slezsku od roku 1721.
Nejvyššího a svými důsledky nejostřejšího bodu dosáhl postup proti Cikánům za panování Karia VI. Jeho dekret z roku 1717 zopakoval předešlá proticikánská nařízení a upřesnil postihy za poskytování úkrytu a jinou pomoc. Další dekret z roku 1721 ukládal při opětném dopadení trestat ženy mečem, zatímco dosti silným chlapcům mělo být uřezáno druhé ucho; děti byly popraveným matkám odebírány a dávány do špitálů, kde měly být vedeny k pracovním návykům a vychovány v duchu křesťanské víry. Třetí dekret z roku 1726 unifikoval trestání potulky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Kladsku ve snaze „ uvéstijednostejnost a rovnost, která by budoucně v potrestání té zemhubici cikánské sběře držána a zachována býli mohla ".
Proticikánské pronásledování se začalo poněkud uvolňovat teprve v tereziánské době. Na základě dekretu Marie Terezie z roku 1749 byli vypátraní a dopadení Cikáni trestáni pouze vypovězením ze země. Pokud se ale zjistilo, že už se takto jednou provinili, vypaloval jim kat na záda písmeno R (podle latinského relegatus, tj. vyhoštěný) a po sepsání hrdelního reversu byli znovu vyhnáni. Při třetím návratu a chycení byli muži a dostatečně vzrostlí chlapci oběšeni a ženy sťary mečem. Dekret z roku 1751 zostřil ustanovení, podle něhož byli Cikáni po prvním dopadení postaveni na pranýř, zbičováni katem a teprve pak vyhoštěni ze země.
Podle ortelních manuálů pražského apelačního soudu proběhlo v letech 1694 - 1763 celkem 527 hrdelních procesů proti Cikánům, z toho 514 v Čechách a 13 na Moravě a ve Slezsku. Pro potulku a nedodržení zákazu vstupu do země byli např. odsouzeni k trestu smrti provazem Wolf Reisinger v Novém Městě na Moravě (1710), Václav Wentzel v Hostěradicích (1718), Václav Kovalský ve Velké Bíteši (1718), Johann Tannenbaum se synem téhož jména v Krnově (1722) ad.4
Od konce 17. a začátku 18. století, tedy v době kulminujícího pronásledování cikánských kočovníků a tuláků, začaly na jihovýchodní Moravě některé vrchnosti trpět na svých panstvích rodiny Cikáriů-kovářů, dávaly jim souhlas k pobytu a tím i určitou výjimku z běžných tehdy vizitací, tj. zadržování a nelítostného trestání. Kováři na rozdíl od ostatních cikánských psanců neohrožovali totiž veřejnou bezpečnost a přinášeli určitý užitek. Zhotovovali drobné výrobky, jimiž nekonkurovali cechovnímu řemeslu a které přitom nacházely odbyt v poddanských hospodářstvích.
|: Prvním doloženým cikánským kovářem, kterého trpěl nejpozději od roku 1698 Domi-
|        nik Ondřej Kounic na svém uherskobrodském panství, byl Štěpán Daniel. Požíval vrch-I        nostenskou ochranu, zdržoval se přímo v Uherském Brodu a živil se drobnou kovářskou I        prací, provozovanou kočovně po okolních obcích. Další osudy jeho rodiny dávají nahléd-I        nout do začínajícího a dosud málo prozkoumaného sedentarizačního procesu Cikánů.5 I Štěpánovi potomci pobývali nadále na uherskobrodském panství, měli však pasy
j- a mohli nabízet kovářské výrobky a služby v širším areálu, než jakého užíval jejich otec. i Pět synů a několik zeťů nesmělo však chodit za živobytím společně, ale jen po jednotli-\: vých rodinách, muselo odložit cikánské zvyky a kroj, zavazovalo se při vstupu Cikánů ř z Uher na moravské území tyto vetřelce zajišťovat a předávat k potrestání. Část trpěných-\; však tyto podmínky nerespektovala a dopouštěla se různých přestupků, takže roku 1747 S dal Václav Antonín Kounic-Rittberg všechny Cikány ze svého panství vypovědět a ozbro-; jení portáši je měli eskortovat za moravsko-uherské hranice.
Když krátce nato připravovala Marie Terezie vydání svého prvního proticikánského i dekretu, vyžádala si dobrozdání, zda nemají být z jeho účinnosti vyňaty rodiny cikánských
[ kovářů trpěné donedávna na jihovýchodní Moravě. Na základě vyjádření moravské repre-
f. zentace a komory povolila pak zvláštním reskriptem roku 1750 pobyt pouze dvěma Stěpá-
ř novým synům, kdežto jejich zbývajícím bratřím a zeťům byl případný návrat zakázán,
i Syn Tomáš pak zakotvil se svou rodinou v Kunovicích na lichtenštejnském panství
í Uherský Ostroh a vybaven pasem provozoval dál kočovné kovářství po celém Hradišťském
a také Přerovském kraji; jeho potomci se uvázali roku 1782 v poddanství a rozsídlili se v 9 obcích uhersko-ostrožského panství. Druhý syn Antonín vystřídal několik míst pobytu, aby závěr života strávil v obci Jezera v Brněnském kraji; jeho potomci se rozšířili na panství t:        Pozořice a okolním lichtenštejnském pozemkovém majetku na jihovýchodní Moravě, í? Oproti těmto synům se Martin, Josef a Ondřej, donucení opustit moravské teritorium,
! odebrali do sousedních Uher, kde je však tamní cikánské komunity odmítly přijmout a ne-
»: ustale je vypuzovaly. Z bratrů a jejich rodinných příslušníků se stali skuteční štvanci: , v jedné zemi nebyli snášeni krajskými a vrchnostenskými úřady, ve druhé zase znepřáte-
t lenými Cikány. Teprve po intervenci císařské kanceláře dostala každá rodina po jednom
t domku v blíže neurčených obcích, kde se však Danielové nezabydlili, vedli potulný
' a údajně pohoršlivý život a měli být potrestáni na základě platných proticikánských naří-
i zení. Podle soupisu z roku 1769 zdržoval se syn zemřelého Martina Adam se svou rodinou
; v Nové Lhotě na panství Strážnice, Josefova velkorodina byla rozptýlena v Kunovicích,
Lískovci a v Bohuslavicích a konečně Ondřej pobýval se ženou v Syrovíně na panství {■ Bzenec. Kromě toho se nacházely v Hradišťském kraji velkorodiny Josefa a Jana Holom-í kových a také Martina Malíka, tj. cikánských kovářů a koňských handlířů, kteří byli se
t-        Štěpánovými syny sešvagřeni.
r Štěpán Daniel byl tedy cikánským kovářem, užitečným jak pro vrchnost, tak pro pod-
f dané. Z generace jeho potomků zajišťovalo kovářství obživu především dvěma z nich
r. a i ti museli rozšířit své úživné areály, zatímco ostatní pauperizovali, hledali přídatné ; zdroje obživy a vracívali se občas ke způsobu života, zaměřenému nikoliv na řemeslnické
>'■■ kočování, ale na potulku a s ní spojenou žebrotu, krádeže, věštění, pojídání mršin a jiné ;<• přestupky. O takové cikány, více příživníky než kováře, přestali ovšem Kounicové, Lich-í tenštejnové a držitelé jiných významných panství projevovat další zájem a vystavovali je
proticikánské perzekuci, která se začala zmírňovat až za nástupců Marie Terezie.
Hrdelní a další drastické tresty, k nimž byli až dosud Cikáni odsuzováni při svých opakovaných vstupech do země a následném potulování a dopadení, vymizely teprve z pří-
240
241
slušných nařízení Josefa II. Jeho základní dekret z roku 1782 se vztahoval na hojnou |i cikánskou populaci v Uhrách, jíž mělo být využito ke kolonizovaní některých sedmihrad- I ských území: cikánské rodiny tam měly být usazeny a asimilovány tím, že by skoncovaly í; s kočováním a potulkou, odložily své kroje, opustily vlastní kulturu a zvyky, nahradily :; mateřštinu jazykem okolního obyvatelstva.6
Inspirován uherskými asimilačními praktikami vypracoval Jan Rudolf Ř í k o v s k ý z D o b r č i c Vlasteneckou úvahu o moravských cikánech včetně návrhu, jak by měli být í umravněni a užitečné vzděláni pro stát. Podle názoru tohoto kanovníka bylo třeba všech- j ny Cikány sepsat, vyhradit jim dosud neobydlená místa a tam v každé nově založené osa- í dě ustanovit duchovního, který by ovládal cikánštinu a mohl se tak starat o duchovní život 1 farníků. Pro muže měla být zajištěna kovářská práce, ženy by se staraly o domácnost, děti měly navštěvovat školu a osvojit si alespoň znalost čtení.
Na Ríkovského navázal daleko praktičtější ředitel moravskoslezských komorních statků Antonín Valentýn Kaschnitz z Weinbergu, podle něhož bylo možno dislokovat zjištěné moravské Cikány na majetku tzv. náboženského fondu, vzniklého během probíhajících tehdy konfiskací klášterní půdy. Navrhovatelův smysl pro aktuální císařovo úsilí rozhodl o tom, že jeho podání nebylo uloženo ad acta, ale poskytlo naopak podnět k vydání zvláštního nařízení k celé této otázce.7
Na základě reskriptu z roku 1784 měly být jednotlivé cikánské rodiny usazeny v osmnácti moravských a dvou slezských obcích, pokud možno v blízkosti patrimoniálních a farních úřadů. Faktické provádění dislokačního projektu však naráželo na nejrůznější překážky, takže původně stanovený počet obcí se nakonec snížil o polovinu a rodiny v nich byly usazovány nikoliv po jedné, ale obyčejně po dvojicích a někde i v menších skupinkách. Z celkového počtu asi 40 cikánských rodin se podařilo umístit v Bohusoudově rodiny Jiřího a Martina blíže neurčených příjmení, v Bosonohách u Brna rodiny Martina Ištvána a Jana Zelinky, v Domamilu rodiny Jiřího a Martina Daniela, v Ječmeništi rodinu Pavla Ištvá- | na. v Jesencí rodinu Jiřího Daniela, v Kavriánově rodinu Pavla Daniela, v Okrouhlé rodiny Ja- f kuba a Jana Daniela a Eliáše Ištvána, v Oslavanech rodiny Jana Daniela a Bedřicha ištvána, v i Řehořově rodiny Jana Malíka a Jana Růžičky a konečně v Těšanech rodinu Jana Malíka.8 i
V příbytcích, přidělených nebo postavených na náklad vrchností, přečkaly rodiny ob- l vykle první zimu a pak se v závislosti na zdrojích své obživy (kovářství nebo koňské han- ' dliřství) znovu dávaly do pohybu. Pokud je krajské úřady vypátraly a dopadly, vracely je postrkem na původní místa jejich určení. To se opakovalo vícekrát za sebou a mělo vést
k sedentarizaci, jejíž výsledky byly nesporné, nebo velmi problematické.8
V Bohusoudově a v Oslavanech vedl rozrod původních Cikánů spolu s přibíráním manželských partnerů a jiných přistěhovalců k trvalému usazení a nakonec ke vzniku lidnatých, 1 tzv. cikánských táborů, kdežto v ostatních obcích cikánské rodiny v následných generacích populačně spíše stagnovaly a jejich příslušníci se na přikázaná místa vracívali nakrátko
a vždy jenom přechodně, takže setrvávali při kočovném a toulavém způsobu svého života.
Podle dekretu Josefa II. zroku 1785 Cikáni, kteří přišli do dědičných zemí z Uher, měli být pouze potrestáni pro nedovolené překročení hranic, nikoliv však vyhošťováni. Pokud tedy už jednou na Moravě byli, stávali se Danielové, Holomci, Ištvánové a Malíci domácimi Cikány a jejich pobyt byl v zemi de facto legalizován.9
Původně se tyto rodiny zdržovaly přechodně a vždy j en na krátký čas mezi poddanými, později bydlívaly ve stálejších příbytcích, jež jim přidělovala vrchnost, nebo které si stavěly s vědomím patrimoniálních úředníků a rychtářů zpravidla na okrajích obcí či mimo obecní zástavbu. Takovým způsobem se moravští Cikáni vynořovali z dosavadní sociální
anonymity a zapojovali se do vesnického společenství, byť to bylo na nejnižším stupni jeho hierarchie.
Kromě těchto polokočovných a usazujících se cikánských rodů a jejich jednotlivých rodin se v zemi stále zdržovali a přibývali také Cikáni, kteří tábořili a rozdělávali ohně ve volné přírodě, žili v konkubinátech a zanedbávali výchovu svých dětí, neměli legální zdroje obživy a ohrožovali majetek a veřejnou bezpečnost.
Ve sbírce Sammhmg der politischen Gesetze und Verordnungen fůr Mähren und Schlesien byli Cikáni uváděni spolu s jinými asociály jako vagabundi, tuláci a lidé hnaní postrkem a teprve roku 1843 měli v rejstřících této souvislé řady samostatné heslo. Moravskoslezské gubernium nařízením č. 38/1843 vyzývalo všechny podřízené krajské úřady a policejní ředitelství v Bmě a v Opavě k účinnějšímu postihu potulných Cikánů a každému vrchnostenskému úředníku a starostovi, který by se neřídil platnými akty, pohrozilo peněžitými tresty nebo vězením.10
Průmyslová revoluce spolu s hospodářským liberalismem brala cikánským kovářům a koňským handlířům poslední možnosti kjejich uplatňování na lokálních trzích, nutila je opouštět tradiční profese a hledat za ně náhradu v nádenické práci a příležitostných službách, doplňovaných různými nelegálními zdroji obživy. Prosincová ústava z roku 1867, přijatá po prusko-rakouské válce a po rakousko-uherském vyrovnání, přeměnila habsburskou monarchii v právní stát, který vůči kočovným a potulným Cikánům aplikoval sankce protituláckého zákona a na polokočovné a usazující se Cikány uplatňoval některá ustanovení domovského zákona. V důsledku stupňujícího se pauperismu stávala se v průběhu 19. století potulka a žebrota masovým jevem, proti němuž bylo třeba vydat zvláštní zákony. Zákon o policejním vypovídání č. 88/1871 ř. z.jamožňoval politickým úřadům vykazovat a hnát postrkem do domovských obcí mj. všechny tuláky, zahaleče, osoby bez prokazatelných příjmů a povolených živností a propuštěnce z vězení a donucovacích pracoven. Zákon č. 108/1873 ř. z. byl pak namířen proti tulákům a proti osobám práce se štítícím, mezi něž patřili vedle propuštěnců z vězení a donucovacích pracoven také kočovní komedianti, hudebníci a písničkáři a konečně i Cikáni. Osob patřících do této druhé kategorie bylo na Moravě roku 1880 konskribováno 6337. Nový protitulácký zákon č. 89/1885 ř. z. byl zaměřen nejenom proti potulce, ale také proti žebrotě a oba delikty byly trestány tvrdšími sazbami, než tomu bylo v předešlé normě (potulka tuhým vězením od 1 do 3 měsíců, žebrota tuhým vězením od 8 dní do 3 měsíců). S novelizací zákona byl přijat zákon č. 90/1885 ř. z. o donucovacích pracovnách apolepšovnách, určených jednak pro dospělé, jednak pro mladistvé provinilce (na Moravě působilo od roku 1889 5 donucovacích pracoven s kapacitou 1000 - 1250 chovanců). Potulka a žebrota poskytly první podněty k tomu, aby se stát zabýval politickou příslušností osob k určité obci. Podle prozatímního obecního zřízení z roku 1849 se domovská příslušnost získávala narozením, provdáním, přijetím do obecního svazku nebo přikázáním stálého bydliště v obci. Jednotnou úpravu domovského práva v obci provedl obecní zákon č. 58/1859 ř. z., ve kterém bylo odstraněno nabytí domovské příslušnosti čtyřletým pobytem v obci a místo toho byl uznán pouze nárok na udělení domovského práva, při čemž byly podmínky pobytu podstatně zhoršeny. Nový obecní zákon č. 18/1863 ř. z. stanovil, že každý státní občan musel mít v některé obci domovské právof o tom by! pak vydán zákon č. 105/1863, který znamenal zásadní obrat v dosavadním zákonodárství o domovském právu. Domovské příslušnosti bylo možno nyní dosáhnout pouze narozením, sňatkem, získáním veřejného úřadu a přijetím do domovského svazku; o tomto přijetí rozhodovala jedině sama obec a proti takovému rozhodnutí nebylo žádného odvolání. Podle § 19 přikazovala okresní hejtman-
242
243
ství Cikányjako bezdomovce do domovského svazku: (1) obci, v níž se bezdomovec zdržoval v době, kdy byl odveden na vojnu nebo dobrovolně nastoupil vojenskou službu; (2) obci, v níž bezdomovec alespoň deset let nepřetržitě a dobrovolně pobýval; (3) obci, v níž se bezdomovec narodil nebo v níž byl nalezen; (4) obci, v níž byl bezdomovec v době, kdy se začalo jednat o jeho domovské příslušnosti.
Domovský zákon, který zaručoval příslušníkům obce právo na nerušený pobyt stejně jako právo na chudinské zaopatření, byl novelizován zákonem í. 222/1896 ř. z. Novela ponechávala chudinské zaopatření v závislosti na domovském právu. Obce se strachovaly z břemen, která jejich pokladnám vyplývala z příslušnosti nemajetných a práceneschopných domovských příslušníků, jimiž bývali nejčastěji Cikáni. Odtud vznikaly táhlé spory, z nichž svatobořický byl řešen až u nejvyšších kompetentních míst.12
Zásadním proticikánským opatřením se stal výnos vídeňského ministerstva vnitra ze 14. září 1888 o potíráni tzv. cikánského zlořádu ve všech zemích Předlitavska. V případě, že by se skupiny cizích Cikánů snažily překročit hranice nebo se dostaly do pohraničních, případně do vnitrozemských okresů, měli být jejich příslušníci zadrženi a vyhoštěni. V obcích, kde byli dopadeni Cikáni bez prokazatelných výdělků, se k prozatímnímu chudinskému zaopatření ponechávaly pouze jejich děti a mládež, zatímco dospělí byli předáni soudům k potrestání podle zákona o tuláctví nebo do příslušných institucí ve smyslu zákona o donucovacích pracovnách a polepšovnách. Když tato přípustnost nebyla konstatována, byli Cikáni podle hnaneckého zákona dodáváni supem neboli postrkem tam, kam domovsky příslušeli. Žádný z nich nesměl však být přikázán některé obci jako bezdomovec podle domovského zákona. Cikáni, kteří tábořením nebo pastvou svých tažných zvířat způsobili škody na lesním či polním majetku, měli být stíháni podle zákona na ochranu lesů a polí. Ti z Cikánů, kteří trpěli nakažlivými chorobami, měli být předáni do nemocnic, kdežto ostatním byly ostříhány vlasy, respektive se provedlo jinak jejich od-všivení a dezinfekce. Cikánské koně, přiháněné na trhy, bylo třeba oddělit od ostatního dobytka a zvířata s vozhřivkou se musela utratit podle zákona o dobytčím moru. Koně, vozy a věci zadržených Cikánů se sepisovaly, braly do úřední úschovy nebo vydražovaly ke krytí vydajú spojených se zadržením, postrkem, náhradou škod apod. Cestovní pasy a povolení provozovat živnosti nebo hudební licence nesměli Cikáni zneužívat k pohorš-livému chování. Pokud by se tak stalo, měly jim být tyto doklady odňaty. Závěrem se zdůrazňovala úzká součinnost četnictva a obcí při potírání tzv. cikánského zlořádu: „ Čím více budou Cikáni ve své nevázanosti znepokojováni a rušeni, tím více se budou vyhýbati krajům, kde v jejich spořádaných poměrech není pro tuláky více místa. "B
Vždy v měsíci lednu zpracovávala pak okresní hejtmanství souhrnné relace o výsledcích, kterých bylo podle tohoto výnosu dosaženo za každý uplynulý rok. Pro vnitřní potřebu si pak úřady pořizovaly seznamy Cikánů příslušných do jednotlivých zemí podle okresů a obcí. Moravský přehled z roku 1894 podchycoval celkem 786 osob, z nichž připadalo na okres Brno 117, Dačice 62, Hodonín 107, Holešov 46, Hranice 47, Hustopeče 7, Jihlava 16, Kyjov 101, Litovel 30, Mikulov 8, Místek 4, Moravská Třebová 36, Nové Město na Moravě 12, Nový Jičín 23, Olomouc 1, Prostějov 2, Přerov 2, Šternberk 21, Šumperk 23, Třebíč 21, Uherské Hradiště 136, Uherský Brod 204, Valašské Meziříčí 18, Vyškov 25. Zábřeh 24 a Znojmo 14.1J
Výnos vídeňského ministerstva vnitra spolu s ostatními proticikánskými právními normami starého Rakouska přešel po roce 1918 do legislativního systému Československé republiky a tam zůstal v platnosti do vydání zákona o potulných cikánech, respektive jeho prováděcích nařízení.13
i Ustanovení zákona se vztahovala na tzv. potulné cikány, jimiž byli jednak kočovníci,
a jednak tuláci „žijící po cikánsku". Příslušníci obou těchto skupin byli pokládáni za ciká-| ny i tehdy, jestliže zčásti, hlavně v zimě, trávili život ve stálých bydlištích, jestliže tedy I byli polousedlí. Hlavním nedostatkem tohoto úvodního článku byly blíže nerozvedené j! nebo vůbec chybějící definice základních pojmů. Zvláště pojmy tulák a cikánský způsob l života, jejichž výklad se ponechával praxi, zůstávaly neobyčejně široké a všeobecné. i První předpoklad úspěšného proticikánského postupu spatřoval zákon v řádné eviden-
ci cikánů. Aby je bylo možno konskribovat a vést v patrnosti, byli povinni dostavit se po předchozím vyzvání k soupisu. Bližší podrobnosti o řádné evidenci určovalo prováděcí nařízení, které stanovilo vést v patrnosti všechny potulné cikány starší 14 let, již byli občany Československé republiky nebo se oprávněně zdržovali na československém státním i: teritoriu. Děti měly být evidovány s dospělou osobou, s níž žily ve společné domácnosti. í Vedením cikánů v patrnosti pověřilo ministerstvo vnitra ústřední četnické pátrací od-
dělení v Praze jako nově zřízené Ústředí pro evidenci potulných cikánů, jehož působnost • se vztahovala na území celého státu. Styk tohoto orgánu se státním zastupitelstvím v Brně | jako úřadem vedoucím ústřední rejstřík cikánských trestů se uskutečňoval podle výnosu f ministerstva spravedlnosti přímo a co nejrychleji. Za účelem evidence, respektive vyhoš-i. ťování byl v době od 1. června 1928 do 15. srpna 1929 nařízen ministerstvem vnitra celo-' státní soupis potulných cikánů, který prováděly politické a policejní úřady za pomoci i, četnictva a přispění obcí. Celkem bylo sepsáno více než 20 000 osob, kterým byla vyhoto-í vena daktyloskopická karta a vydána cikánská legitimace. V zemi Moravskoslezské bylo ••: k tomuto účelu třeba 3650 cikánských legitimací, z nichž připadalo 1075 na politické s okresy v pohraničí. Nejvíce potulných cikánů bylo přitom evidováno v tehdejších okre-[.'        sech Uherské Hradiště, Uherský Brod a Hodonín.16
r Místo obvyklých občanských průkazů se cikánské legitimace stávaly jediným průka-
Í! zem totožnosti nejenom potulných cikánů, ale i obyvatel některých cikánských osad, kte-| ré nechtěly obce přijmout do obecního svazku (zde byly smutně proslulé zejména i        Luhačovice).17 Cikánské legitimace představovaly typický projev diskriminace cikánů
jako celku, a etnických Cikánů zvlášť. !>■ Podobný důkaz poskytovaly také kočovnické listy. Tento doklad, který vydávaly
okresní úřady na dobu jednoho roku, byl vlastně povolením k územnímu pohybu. Stálo ? v něm, pro které osoby platí a kolik tažných zvířat a kočovných vozů smí být používáno. - Býval tam předepsán druh a směr jízdy a někdy určeno i území ke kočování. Kočov-f.       nické listy tak vyjadřovaly výjimečné opatření, které omezovalo právo svobodného
pohybu.
;> Tábořit v tzv. tlupách zákon absolutně zakazoval, neboť tvoření takových seskupení
prý obzvlášť ohrožovalo veřejnou bezpečnost. Pojem tlupy přitom nebyl definován, rozu-
i měl se jím však větší počet osob, než jaký tvořil rodinu a postrádal přitom příbuzenské vztahy mezi těmito osobami.
* * *
f Předložený příspěvek zobrazuje Romy na Moravě a ve Slezsku ve světle protirom-
ských nařízení a zákonů, uplatňovaných v rozmezí posledních čtyř staletí. Příslušníci sle-
;        dováného etnika k nám vstupovali od počátku 15. století, postupem doby jich na našem
iúzemí přibývalo a oni sami se tu stávali trvale přítomnými. Následkem odlišných chárakr teristik, způsobu života a chování je však společnost nepřijímala, vytvářela si o nich mýty
;        a stereotypy a místo někdejšího milosrdenství k nim přistupovala s nedůvěrou, obavami
244
245
a se sílícím odporem bez ohledu na 10, zda setrvávali při kočovném a potulném životě, nebo zda začali být usazováni, respektive se usazovali z vlastního rozhodnutí.
Výrazem odmítavého postoje se stávaly represivní normativní akty, na základě nichž byli Romové považováni za nežádané hosty a obtížné vetřelce a jako takoví se stávali objektem omezování, vyhošťování a pronásledování. Protiromské štvanice byly zahájeny v 16. století, pokračovaly a stupňovaly se s přibývajícími desetiletími a kulminovaly na přelomu 17. a 18. století. Diskriminace a perzekuce pak ve zmírněné podobě pokračovala dále a mohla se zastavit až v podmínkách právního státu; ani v rakouské konštituční monarchii, ani v československé demokratické republice nevystupovali však Romové jako právně rovni občané. Obce jim odmítaly přiznat domovskou příslušnost a rozhodovat o tom musely s konečnou platností zpravidla až politické úřady vyšších instancí, zatímco byrokratický aparát je konskriboval v policejních soupisech a přiděloval jim zvláštní cikánské legitimace a kočovnické listy, které omezovaly ústavou zaručená práva a svobody.
GIPSIES IN MORAVIA AND SILESIA BEFORE THE I930'S
Summary
The Rom first entered Moravia at the beginning of the fifteenth century and in the course of time their numbers increased. Because of their distincteness, different lifestyle and behaviour the majorite society accepted them with mistrust, uneasiness and growing antagonism. These negative attitudes resulted in repressive normative acts that represented the basis of restriction, banishment and persecution of the Rom immigrants.
The anti-Rom manhunts started in the sixteenth century, continued and escalated in the next decades and culminated in the turn of the seventeenth and eighteenth centuries. The discrimination and persecution then continued, in a somewhat more moderate character, and didn't stop even in the rule of law: in the Austrian monarchy as well as in the democratic Czechoslovakia the Rom kept being citizens of the second rank.
Translation: Markéta Křížová
' J. S v á i e k, Kulturhistorische Bilder aus Böhmen. Wien 1879, s. 279.
:F.Kamen íček. Sněmy a sjezdy moravské. 3. Brno 1905, s. 252; C. N e č a s, Artikuly o Romech ve sně-movnich památkách předbělohorské Moravy. Bulletin Muzea romské kultury 6, 1997, s. 11-12.
"J.J.Weingarten. Codex Ferdinandeo-Leopoldino-Josephino-Caroiinus. Praga 1720 a Sammlung aller k. k. Verordnungen und Gesetze vom Jahre 1740 bis 1780. Wien 1786-1787.
'E.Procházková, Perzekuce romských kočovníků v českých zemích v 18. stol. Sborník archivních prací 42, 1992. s. 307-409.
5 J. H an za i. Romové tolerováni na Moravě v letech 1698 - 1784. Časopis Matice moravské 114, 1995, s. 25-48.
6 E. Horváthova. Cigáni na Slovensku. Bratislava 1964, s. 119.
J. H a n z a ), Přehled děj in Cikánůna Moravě do zahájeni josefínských pokusů o jejich usídleni v 80. letech 18. stoi. Dizertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 1979. :s'MŽÄ'"Bmo,'Guberiiium,kart:2í82.čj.'18832/98." C.~N é í a s. Výsledky josefínského pokusu o usazeni moravských Romů. in: No\ý Mars Moravicus aneb Sborník příspěvku, jež věno\a!i Prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám. Brno 1999, s. 384-391. 1'' Sammlung der politischen Gesetze und Verordnungen für Mähren und Schlesien. 25. Brünn 1844, s. 169. !1 J.Janák, Příčiny vzniku předlilavské sociálni správy. Brno 1970. s. 103-1 17.
12 C. N e č a s. Spor o svutobořieké Cikány. Jižní Morava 10,1974, s. 88-93; J. H o r v á t h o v á, Možnosti integrace na příkladu moravských Romů. Romano džaniben 1994, 1. s. 8-18; t á ž. Kdo byli češti Romové. In: Černobílý život (v tisku).
;" E. Mayrhojér 's Handbuch fürden politischen Verwaltungsdienst in den mit Reichsrate vertretenen Königreichen und Ländern mit besonderer Berücksichtigung des diesen Ländern gemeinsamen Gesetze und Verordnungen. S. Wien 1897, s. 665-669.
** MZA Brno, Moravské místodržitelství ml„ kart.7908. čj. 37800/09. T. H o i o m e k. Problematika Cikánit ve světle zákonné úpravy. Demografie 9, 1969, č. 3, s. 210-213; C . K e č a s, K diskriminaci Cikánů v burioazním Československu. Sborník prací Pedagogické fakulty v Brně. 76. Brno 1981. s. 41-74; M. Dl o u h ý, Zákon o potulných cikánečka činnost četnictva při jeho realizaci. K.rí-minalistický sborník 36, 1992, 12, s. 487-496.
,D SÚA Praha, Generální velitel četnictva, kart. 73, i. č. 127, čj. 194/29. Srov. rovněž Z. Šípek, Cikánské legitimace v Čechách v meziválečném období. Český iid 76, 1989, 3, s. 133-137.
!' C. N e č a s, Z minuiosli luhačovických Cikánů. Slovácko 18-19, 1976-1977, s. 75-96; t ý ž: Romská osada v Luhačovicích. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity C 44, 1997, s. 175-182; D. V a -í ú š e k. Likvidace cikánského tábora v Luhačovicích. In: Fenomén holocaust (v tisku).
Květen 2000
246
247