Aurelius Ambrosius  (Ambr. Mediolanensis, Milánský, svatý Ambrož, 340-397), původem z Trevíru, byl
biskupem v Miláně. Byl velmi plodným a vlivným autorem, pro další kulturní vývoj má význam
především to, že v doprovázel Aurelia Augustina v jeho křesťanských počátcích ( Augustin přijal r.
387 křest právě od Ambrože) a jeho autorství prvních křesťanských hymnů. Právem je mu z celého
kánonu, který se tradoval pod jeho jménem, připsáno asi čtyři až pět těchto skladeb;[1] (čítanka,
1)Ambrosius dal hymnu pevnou formu čtyřveršové strofy osmislabičných veršů, původně s jambickým
spádem.


Eusebius Sofronius Hieronymus (sv. Jeroným, 347-420)[2], původem asi z Dalmácie, byl plodným
autorem teologických spisů, zanechal důležitou korespondenci, do dějin křesťanství a literatury ale
vstoupil především tím, že pořídil z původních jazyků, hebrejštiny a  řečtiny, překlad Bible do
latiny, tzv. Vulgátu (Versio Vulgata = obecně rozšířený překlad, versio = překlad), s níž pracovali
všichni středolatinští autoři a jež je s malými opravami a úpravami kanonickým textem Bible
v katolické církvi dodnes. – Z řecké světové kroniky církevního autora Eusebia přeložil druhou
knihu, poněkud ji přepracoval a dovedl k roku 37 (jeho vlastní historické dílo nese  název De viris
illustribus a podává přehled latinských církevních autorů).



Aurelius Augustinus (sv. Augustin, 354-430), opět afrického původu (Thagaste; pak biskup v africkém
městě Hippo Regius) je největším představitelem latinské patristiky, jeho působení na literární i
myšlenkový vývoj dalších staletí až do novověku má nedozírný rozsah i význam.

Jeho vrcholným dílem je spis De civitate Dei, obrana (apologie) křesťanství proti výtkám, že
zavinili dobytí Říma barbary, a zároveň systematické dílo filozofie dějin. Dějiny lidstva se podle
Augustina dějí v neustálém střetu boží obce (civitas coelestis, civitas Dei) a obce pozemské
(civitas terrena), který vyvrcholí teprve na konci lidské historie; Augustin ji dělí do sedmi epoch
od Adama do dne posledního soudu, je tedy také jedním ze zakladatelů středověkých eschatologických
představ, na tomto jeho spise spočívá  většina pokusů pozdějších spisovatelů o periodizaci
historie. – Další Augustinův text podstatně ovlivnil podobu západní křesťanské zbožnosti, jsou to
jeho Confessiones, česky „Vyznání“. Autor v nich podává svůj životopis, zejména svou duchovní cestu
ke křesťanství; ve druhé části spisu mluví o některých základních pojmech a otázkách rodící se
křesťanské teologie. I v této části svých „Vyznání“ zůstává autorova nota silně subjektivní a
emotivní, text je psán v  1. osobě (Ich-Form). Spis bývá označován jako první subjektivně lyrické
dílo latinského básnictví, jeho dikce skutečně osciluje mezi výrazovými prostředky prózy a poezie.

Kromě těchto dvou základních a obecněji známých Augustinových děl vezměme na vědomí spis De
doctrina christiana, v němž jsou na půdorysu Ciceronových teoretických rétorických spisů položeny
základy křesťanské rétoriky – homiletiky, vedle toho je tento spis zakladatelský pro hermeneutiku –
exegezi, a pro sémiotiku (vztah mezi věcmi a jejich znaky).Augustin zde také naznačuje způsob, jímž
má nastupující křesťanská vzdělanost využívat kulturní dědictví pohanské antiky a nově je
zpracovávat.

________________________________

[1] Jejich incipity (počáteční slova):  Aeterne rerum conditor, Iam surgit hora tertia, Deus
creator omnium,  a Veni, redemptor gentium.

[2] Hieronymus je patronem překladatelů, jeho svátek (30. září) se slaví jako den překladatelů.