(druhé dějství) Kamil je na scéně spolu se všemi duchy. Ti s gesty sobě vlastními trpělivě čekají, co se bude dít. Kamil je zamyšleně pozoruje. Kamil: „Tak. Co včíl.“ Reál (pozvedá loutku, recituje): „Přináším slovo od Velkého Šizuňka! Velký Šizuňk vstupuje do roku Borůvkových koláčů! Po šest dní a po šest nocí…“ Pragmál (oboří se na něj): „Zajeď.“ ke Kamilovi „Pane. Včíl hlavně potřebujeme dobrý skutek.“ Reláty: „Dobrý skutek!“ obě jej začnou hledat po jevišti jako ztracenou minci Naturál (leží na zemi, spokojeně se protahuje, smyslně): „Dobrý skutek!“ Kamil (přemýšlí nad tím): „Dobrý skutek, hmm… Ale kde nějaký sehnat.“ Pragmál chytí Kamila za ramena a otočí jej směrem ke vstupu na scénu, po němž se belhá Stařena s těžkou krosnou na zádech. Ukáže na ni. Pragmál (lstivě): „Támhle.“ Kamil: „A vida, stařena v nesnázích. Hej, babice! Ta krosna je na tebe moc těžká, pomůžu ti s ní!“ Stařena (skřehotá): „Rrf?“ Pragmál (zastavuje ho): „Ne tak rychle. Ze slepého altruismu žádné dobro neplyne. Zeptejte se, co za to.“ Naturál (kleká si před Stařenu, políbí ji na ruku): „Má chère! Dovolte mi sejmout břímě z vašich spanilých zad.“ významně zamrká na Kamila Stařena: „Rrf?“ Bílá Reláta (lehce Stařenu odvádí na jednu stranu, dál od Naturála): „Tradice evropských kavalírů nám velí pomoci z úcty ke stáří.“ Stařena: „Rrf?“ Černá Reláta (chytá se Stařeny a odvádí ji na druhou stranu): „Ovšem tradice tamilských pársů nás z téhož důvodu učí neurážet své předky soucitem.“ Pragmál (vkládá se do toho, odvádí stařenu úplně jinam): „Takhle bychom se nikam nedostali!“ Reál (zasvěceně vstoupí do hovoru): „Velký Šizuňk si žádá skákat po jedné! Sláva Velkému Šizuňkovi!“ jme se skákat na jedné noze, startuje tím chaos Naturál chopí prudce Stařenu kolem ramen, odvádí ji do popředí, Stařena u toho skřehotá. Naturál (rozhazuje volnou rukou, procítěně): „Hle, březí jarní vítr! Jaká tajemství nám vane?“ Pragmál (prudce strhává Stařenu zpátky): „Nech už toho!“ Reál (skáče kolem): „Sláva Šizuňkovi!“ Bílá Reláta (chytá Stařenu za ruku a táhne ji nalevo): „V kmenech grónských inuitů se to dělá takhle!“ Černá Reláta (chytá Stařenu za ruku a táhne ji napravo): „Za dynastie Čching se to dělávalo takto!“ Bílá Reláta: „Pusť!“ Černá Reláta: „Ty pusť!“ Reláty se přetahují o Stařenu, která skřehotavě kvičí, předhánějí se přitom v tom, která vyjmenuje víc kultur. Naturál se ji snaží strhnout pro sebe, v čemž se mu pokouší bránit Pragmál, kolem jak maniak na jedné noze skáče Reál a mává Stařeně před obličejem Velkým Šizuňkem. Smýkají Stařenou z jednoho konce jeviště na druhý, u čehož Stařena řičí, jak by ji na nože brali. Kamil, drže se za hlavu, všechno pozoruje s nevěřícným výrazem. Nakonec se duchům povede shodit Stařenu z jeviště. Všichni se uklidní, pomalu se přibližují k okraji a sledují její nehybné torzo. Kamil (pomalu spouští ruce z hlavy): „Je mrtvá?“ Pragmál (posoudí znaleckým okem): „Vypadá to tak.“ Naturál: „Škoda. Byla tak krásná.“ Kamil (po chvíli pozorování, s nadějí): „Možná -“ Bílá Reláta (nadšeně): „Teď se hýbla!“ Černá Reláta (skepticky): „Nehýbla.“ Kamil (zklamaně): „Nehýbla.“ Po další chvilce sebou Stařena trhne a zaskučí. Kamil a duchové (objevně): „áá-Áh!“ Stařena je přestává zajímat Pragmál: „No. To šlo celkem dobře.“ Kamil: „Dobře?! Jsem tu s vámi sotva pár minut a už jste ze mě málem udělali vraha!“ starostlivě „Snad to ďábel neviděl. Vy mi máte pomáhat!“ Reláty (snesou se mu na ramena): „Ale my pomáháme.“ Kamil (zbavuje se jich): „Nepomáháte! Jste jak smečka hyen! Odteď chci slyšet jen jednoho z vás, ostatní ať mi jdou z očí!“ Na scénu se vřítí Inkvizitor. Inkvizitor: „Co je to tu za kravál?!“ Kamil (sykne): „Zmizte!“ chytne nejbližšího ducha, což je Reál „Ty! Ty tu zůstaneš!“ Duchové odcházejí. Inkvizitor: „To ty tu tak vyřváváš? Vedle probíhá svatý soud, víme?“ Kamil (k Reálovi): „Svatý soud! Do toho se vložíme.“ k Inkvizitorovi „A koho tu vlastně soudí?“ Inkvizitor: „Toho pomateného astronoma z Toskánska. Však víš, toho –“ naznačuje krouživé pohyby rukou. „ – kacíře. Dlouho nám unikal, ale teď už je v milostivých rukou inkvizice.“ Kamil (přemýšlí): „Kacíře… inkvizice… Prosím vás, jaký je dnes letopočet?“ Inkvizitor: „Léta páně 1633. Co se tak hloupě ptáš?“ Kamil (bere Reála stranou): „To musí být ďáblova příležitost. Z nějakého důvodu nás poslal do sedmnáctého století.“ Reál (uznale): „Dobré století.“ Inkvizitor (do plénu): „Kde jenom vězí? Přísahám, že ji přetrhnu!“ Kamil: „Na někoho čekáte?“ Inkvizitor: „Poslal jsem bábu pro dřevo. Dávno tu měla být!“ Kamil: „Pro dřevo? Budete dělat oheň?“ Inkvizitor (pohlédne kamsi do zákulisí): „To až jak to dopadne. Viděl jsi ji snad?“ Kamil: „Já? Ale kdepak.“ Stařena (zaskučí dole pod jevištěm): „Aargh!“ Inkvizitor: „Co to bylo?“ Kamil: „To… jsem byl já! Aargh! Aargh!“ Inkvizitor (podezíravě k němu přichází): „Podivné zvuky vydáváš… Nevíš, jaké je století, mluvíš tu sám se sebou… Nejsi ty náhodou – posedlý?!“ Kamil (jako by tipoval): „Eh… Ne.“ Inkvizitor (odstupuje): „Jen aby.“ odchází na kraj scény, tváří se neústupně Kamil (k Reálovi): „Tak teď nevím. Máme toho chudáka zachránit před inkvizicí? To je přece dobrý skutek, ne?“ Reál (obřadně): „Dobrý skutek jest skutek v milosti Velkého Šizuňka.“ Kamil: „Co furt máš s tím Šizuňkem?“ Reál (ke své loutce): „Šizuňk je garant všeho dobra ve světě! To až podle něho jsou věci dobré a špatné.“ Kamil: „A nechat se upálit inkvizicí je podle něho co?“ Reál: „My, velcí šizuňkiáni, věříme v nedotknutelnost lidského života. Žádný živý tvor nesmí být nucený k tomu, aby se upálil.“ Kamil: „To jsem chtěl slyšet.“ k Inkvizitorovi „Promiňte?“ Inkvizitor: „No?“ Reál: „… pokud ovšem nenosí červené ponožky před setměním.“ Kamil znejistí, pendluje pohledem od Reála k Inkvizitorovi. Inkvizitor očekává odpověď. Inkvizitor: „Co chceš?“ Kamil: „Totiž…“ obchodním tónem „Nevíte, jaké má ten kacíř ponožky?“ Inkvizitor (nevraživě): „Ponožky?!“ Kamil (oboří se na Reála): „Tak ti pěkně děkuju!“ k Inkvizitorovi „Zapomeňte na ponožky. Podívejte se, pane… éé… inkvizitore, ten váš astronom… on to tak třeba nemyslel. Znáte to. Lidi navykládají věcí.“ Inkvizitor: „Zastáváš se kacíře?!“ Kamil: „Ne! … ano. Totiž já nevím. Co on vlastně říká?“ Inkvizitor: „Odvažuje se tvrdit, že Země, náš svět daný Bohem, není - že prý není! - středobodem vesmíru! Že se prý točí kolem slunce!“ Kamil: „Chápu. To bude něco jako s tím, jestli je zeměkoule kulatá, ne?“ Inkvizitor (rozpačitě): „No, připouštím, tam jsme se netrefili. Ona asi zeměkoule kulatá bude. Ale geocentrismus – to je sichr. Kdyby Bůh chtěl, aby se Země hýbala, dal by jí křídla.“ Kamil: „No ano, ale upalovat někoho, protože si myslí nějakou hloupost… Není to trochu přehnané? Nemůžete mu dát, já nevím, domácí vězení?“ Inkvizitor: „Tak to v žádném případě. Na hranici půjde. Jestli prohraje. A jestli bude dřevo.“ Kamil (na Reála): „Tak mi trochu pomoz!“ Reál (hluboce): „Podle Velkého Šizuňka každý může věřit v co chce, pokud je to Velký Šizuňk.“ Kamil (ironicky): „Super.“ Stařena: „Aargh!“ Kamil (v náhlém osvícení): „Hele, a jak si můžete být jistí, že Země vážně nelítá?“ Inkvizitor: „Říká to náš Pán.“ Kamil: „A co kdyby někdo říkal něco jiného?“ Inkvizitor: „Tak ho upálíme.“ Kamil: „A jak víte, že jste v právu ho upálit?“ Inkvizitor: „Říká to náš Pán.“ Kamil: „Přesně tak! A teď…“ k Reálovi „Co říká Šizuňk?“ Reál: „Že nikdo není v právu upálit druhého, dokud o to není slušně požádán.“ Kamil: „Vida! Takže co kdyby…“ Reál: „A že svět má tvar dokonalého osmiúhelníku!“ Kamil: „Jasně. Takže, podívejte…“ Reál (přechází v popředí): „A kolem osmiúhelníku se točí bezpočet dalších osmiúhelníků!“ Kamil: „Drž hubu. Chtěl jsem říct…“ Reál (nadšeně): „A každý osmý den osmého měsíce v osmém roce je Den pistáciové zmrzliny!“ Kamil (varovně): „Drž hubu!“ Reál (v extatickém vytržení začne skákat na jedné noze): „Velký Šizuňk má rád pistáciovou zmrzlinu! Sláva Velkému Šizuňkovi! Sláva Velkému Šizuňkovi!“ Kamil bere Reálovi loutku a zahazuje ji z jeviště. Reál okamžitě umlká, pomalu přechází k okraji jeviště, nešťastně mlčky otevírá pusu jako kapr a střídavě ukazuje na Kamila a pak zase směrem, kterým odletěl Šizuňk. V průběhu následujícího dialogu si loutku přinese zpátky. Kamil: „Zkrátka, co byste dělal, kdyby někdo uctíval, řekněme, nějakou pitomou loutku, a byl přesvědčený, že ten chudák tam vedle u soudu mluví pravdu, stejně jako vy jste přesvědčen, že lže? Aha?“ Inkvizitor: „V tom případě… bych ho upálil.“ Kamil: „Sakra. Hele… tak ho neupalujte. Co na tom, jestli má Země křídla nebo je nemá? Ostatně, nějaký Bůh sem, nějaký Bůh tam…“ Inkvizitor: „Dost už toho rouhání!“ chytá Kamila za ruku „Jsi blázen a kacíř! Tebe upálím hned po něm!“ Kamil (vystrašeně): „Ale ne, to jste špatně pochopil! Podívejte, já jsem udělal takovou dohodu s ďáblem a on mi půjčil ty duchy…“ Inkvizitor (přerušuje jej, hází jej na podlahu): „Mlč! Budeš pykat za svou blasfémii! Takový, jako ty, si ani nezaslouží soud! Takový si zaslouží zemřít na místě!“ Kamil: „Ne!“ Hlas ze zákulisí: „A přece se točí!“ Inkvizitor (zarazí se): „Co to bylo?“ pohlédne směrem za hlasem „Ha! On utíká! On utíká, pane Bože, chyťte ho!“ Inkvizitor utíká z jeviště. K ležícímu Kamilovi přichází Reál, úzkostlivě objímá Velkého Šizuňka jako nejmilejšího plyšáka. Kamil (zvedá se): „Tady jsme skončili. Rychle pryč!“ Kamil i s Reálem prchají. Stařena: „Rrf!“ Stařena se odplazí pryč, druhé dějství končí.