II. 5. Identifikace tématu pro aplikaci první te-órie – popis

            Na scénu se vřítí Inkvizitor.


            Inkvizitor už na schodech: „Co je to tu za kravál?!“ Zastaví se asi ve třetině na
vyšším stupínku a s výrazem veledůstojnosti a všemocnosti hledá viníka a kacíře.


            Kamil (naštvaně sykne): „Zmizte!“ dívaje se na inkvizitora, naslepo chytne nejbližšího
ducha, což je Reál – ten se tedy musí k němu nachomýtnout „Ty! Ty tu zůstaneš!“ Drží jej, i když
Reál jako by chtěl nepřítomně pokračovat ve svém nábožném bloumání.


            Duchové odcházejí. Zřejmě musejí mít gesta, jimiž přepínají svou
viditelnost/neviditelnost (a vůbec vnímatelnost/nevnímatelnost) ze strany živých smrtelníků. Při
inkvizitorovu vpádu přepli, proto teď mohou nepozorovaně projít kolem něj a pryč z pódia.


Inkvizitor uvidí jen Kamila, jde k němu, Reála vůbec nevnímá: „To ty tu tak vyřváváš? Prudce se
zastaví asi uprostřed pódia, obrátí do publika a výhružným tónem. Vedle probíhá svatý soud, víme?“


            Kamil (k Reálovi, kterého s překvapením pustí. Reál až do své další interakce provádí
nějakou kultovní činnost, např. padne před Šizuňkem na vztyčené ruce na kolena, pokloní se, vzápětí
vstyk a poskočí na jedné noze, pak totéž znovu a na druhé noze.): „Svatý soud! Rozhodně,
optimisticky. Do toho se vložíme.“ Popojde k Inkvizitorovi a jako by navazoval konverzaci. „A koho
tu vlastně soudí?“


            Inkvizitor otočí se a zvysoka shlíží na malého Kamila: „Toho pomateného astronoma z
Toskánska. Však víš, toho –“ naznačuje krouživé pohyby rukou, opět se odvrací od Kamila, jde blíže
k divákům a trochu doleva. „ – kacíře. Dlouho nám unikal, ale teď už je v milostivých rukou
inkvizice.“ Spokojeně si zamne ruce.


            Kamil (přemýšlí, přitom pomalu postupuje za inkvizitorem): „Kacíře… inkvizice… ----
Zvedne hlavu. Prosím vás, jaký je dnes letopočet?“


            Inkvizitor překvapeně se otočí ke K.: „Léta páně 1633. ---- Trochu podezíravě, trochu
rozladěně („co je to za hlupáka?“). Co se tak hloupě ptáš?“


            Kamil (bere Reála stranou, tj. doprava dopředu, ovšem Reál se stále snaží skákat po
jedné.): Cítí příležitost, natěšeně. „To musí být ta ďáblova příležitost. (Doplněno pro zdůraznění
souvislosti a vysvětlení, proč vůbec ďábel dává nějaké příležitosti. --- Pouští Reála, otáčí se
k inkvizitorovi a zamyšleně, jako by chtěl rozluštit velkou záhadu. Z nějakého důvodu nás poslal do
sedmnáctého století.“


            Reál (dokončí poskok, a jako by se konečně vzpamatoval, uznale): „Dobré století.“