David Hume Of the Standard of Taste 1757 - vkus lidí se liší dobově i místně – vliv kulturního prostředí s ním spojených předsudků - sentimenty lidí se s ohledem na krásu a ošklivost (deformity) liší x základ debaty je všem společný – tj. jazykem ustavená shoda chválit (praise) a hanit (blame) konkrétní kvality x tato shoda funguje v rovině vysoké obecnosti x v případě partikularit vystupuje rozdíl, zdůrazňuje se význam výrazu – neshoda v tom, jak vypadá ona kvalita, kterou jsme se odhodlali chválit resp. hanit – v případě mínění a věd se řeší definičně, ozřejmením pojmů – na toto tvrzení naváže a vůči němu se negativně vymezí E. Burke ve svém A Philosophical Enquiry into the Origin of our Ideas of the Sublime and Beautiful - př. z oblasti morálky založené na sentimentu – jednotné vnímání, jednotná chvála cti či hana neřesti x rozpor při výčtu příkladů: Homérova Odyssea x Fenelónův Telemachos Ctnosti Koránu x anglické křesťanské ctnosti - v obojím případě hraje roli pravý smysl jazykem užívaných slov – doporučení konkrétní ctnosti = pouze to, co implikuje jazyk, sám pojem - např. laskavost – slovo, jež do svého etic. Systému začlenili ti, kteří nejvíce exponovali maximu „Buď laskavý!“ - pojmy spojené se stupni chvály a hany jsou nejméně pokřivitelné - ==) hledání standardu vkusu je přirozené – pravidlo smiřující jednotlivé sentimenty – zajistí pozici jednoho, popře jiné - Argument proti standardu vkusu Sentiment a soud, resp. soudnost (judgement) dělí propast – sentiment je pravdivý, odkazuje sám k sobě, nikoli k objektu, je to, resp. zakládá jej vztah mezi objektem a orgány, či mohoucnostmi mysli x soud, soudnost jde mimo sebe, je rozumovým určením, týká se důvtipu, ten správný z nich je třeba nalézt Krása je v mysli, nikoli objektu, je individuální jako chuť sladkého či hořkého – mění ji i dispozice orgánů jednotlivce ==) De gustibus non disputando Tento negativistický postoj sice mnohdy stvrzuje common sense, ale ukazuje i protipříklad: pokus srovnávat Ogilby – Milton, Bunyan – Addison se chápe jako srovnání krtince a Tenerife, rybníku a oceánu ==) vkus těch, kteří chválí první je opomíjen, princip rovnosti náhle mizí –srovnává se nesrovnatelné Pravidlo kompozice totiž není v rozvažování apriori - jeho základ je stejný jako u praktických věd, tj. ZKUŠENOST – generalizace toho, co bylo dosud ve všech zemích i dobách vnímáno jako libé. Proti Hutchesonovi – mnohé krásy poezie a řečnictví založeny na klamu, fikci, hyperbole, metafoře, obrácení prvotního významu – redukovat poetické výrazy na geometrické pravdy = nejvíc proti pravidlům kriticismu x poezie se přesto musí řídit uměleckými pravidly – ty odhalí genius a pozorování ==) všechna obecná pravidla umění se zakládají jen na zkušenosti a pozorování obecných sentimentů lidské přirozenosti - s těmito obecnými sentimenty nejsou naše pocity vždy v souladu --) jedná se o myšlenkové emoce, které jsou velmi jemné a delikátní (vytříbené!) – aby se rozehrály s dovedností a přesností je za potřebí souběhu mnoha příhodných okolností (Shaftesbury, stoicismus) – klidná mysl, soustředěné myšlenky, správná zaměřenost na objekt = podmínky k posouzení společné a univerzální krásy – typická deviza novostoicismu, která stojí i v základu karteziánské metody - hledá se vztah mezi formou a sentimentem – lze vystopovat u děl trvalé hodnoty, tedy navzdory rozmařilosti módy a manýr, autority a předsudků – jistota obdivu ke géniovi narůstá s trváním a rozšířeností jeho díla – překonání zlosti a žárlivosti úzkého kruhu (HOMÉR) - ==) mezi rozdílností a kapricem vkusu existují jisté obecné principy chvály a hany jejichž vliv může pozorné oko rozeznat ve všech myšlenkových operacích - Některé konkrétní formy či kvality původní struktury vnitřního uspořádání mají těšit, jiné být nepříjemnými – selhání je dílem nedokonalosti lidských orgánů, rozdílnost vnímání krásy a ošklivosti je dána nedokonalostí vnitřních orgánů – brání obecným principům – např. nedostatečná vytříbenost (delicacy) imaginace = předpoklad vnímání jemnějších emocí Vytříbenost - Hume se vrací k dříve zpracovanému tématu z eseje Of the Delicacy of Taste and Passion 1741 – vytříbenost, přecitlivělost vášní chápe negativně, zatímco v případě vkusu se jedná o zcela pozitivní mohoucnost - příběh z Dona Quixote – Sancho mluví o dvou degustátorech vína – jeden v něm cítí chuť kůže, jiný kovu – po vyprázdnění sudu najdou klíč s koženým přívěskem - Hume klade v základ své teze spřízněnost mentálního a tělesného vkusu (chuti) - Krása a ošklivost jsou kvality, jež nepřináleží vnitřnímu či vnějšímu sentimentu x existují kvality přirozeně předurčené k vyvolávání takových pocitů – často smíšeny s dalšími – nerozeznáváme je – vše je dílem vytříbenosti orgánů, kterým nic neunikne, s jistotou odhalí každou příměs ===) VYTŘÍBENÝ VKUS – odhaluje obecná pravidla krásy – na základě pozorování libého a nelibého v jeho prosté a nejvyšší formě - Pouze poukazem na takovýto zjevný princip umění a na jeho příklady, tedy standard vkusu, lze umlčet toho, kdo se mýlí. - K dokonalosti každého smyslu patří přesné procítění i těch jeho nejmenších objektů – v případě mentálního vkusu jde o rychlé a ostré vnímání krásy a ošklivosti – dojde ke spojení dokonalosti člověka a jeho smyslu (!!!jde o záležitost s jasnou etickou funkcí) – vytříbený vkus pro důvtip či krásu musí být vždy chtěnou kvalitou – jde o zdroj nejjemnějších a nejnevinnějších potěšení lidské přirozenosti - Vytříbenosti vkusu lze nabýt nejlépe poukazem na modely a principy, jednotným souhlasem zkušeností národů a dob – tento sklon k vytříbenosti lze umocnit nejlépe praxí konkrétního umění a častým zkoumáním či kontemplací konkrétní krásy – opakovaná zkušenost s vnímanými objekty vede k přesnosti a ladnosti pocitů, odstraňuje primární nejasnost a zmatenost sentimentů – orgán nabývá ve svých výkonech větší dokonalosti – stejné obratnosti a dovednosti, které přináší tvorba nějakého díla, je možné právě tak dosáhnout jeho posuzováním - Opakované zkoumání, kontemplace – potřebuje srovnávání – druhy a stupně dokonalosti – jejich vnímání = nutný předpoklad pro posouzení krásy – jen díky nim lze přisoudit epiteton chvály, hany i jejich stupňů – vymezení vulgárního vůči kultivovanému – nutná znalost mnoha příkladů z různých dob i míst Hlavní předpoklad pro kritický soud = zbavit mysl předsudků – do jejího zorného pole se nesmí dostat nic, než zkoumaný objekt – musí přijmout roli toho, komu bylo dílo určeno – obecného člověka, zbaveného individuálního bytí a konkrétních okolností – nutné zohlednění časového a místního zasazení publika Předsudek stojí proti dobrému vkusu – poškozuje vnímání krásy – jen zdravý rozum (good sense) může prozkoumat jeho působení – rozum musí být esenciální součástí vkusu, nebo předpokladem jeho fungování – nutno zohlednit cíl díla i prostředky k jeho dosažení, srovnat část a celek, vnímat, jak moc odpovídá charakter osoby jejímu skutečnému vystupování – nutný předpoklad SOUDNOSTI, VKUSU, INVENCE – co přispívá rozvoji rozumu, přispívá též rozvoji vkusu – je téměř nemožné mít dobrý vkus a ne zdravý rozum. Kdo je skutečný kritik? Musí mít uvedené vlastnosti – musí vznášet ty nejlepší argumenty, připsat skutečný a určující standard důvtipu, být shovívavý k opačnému názoru – soudí ten zdatnější Estetická soudnost není tak náročná jako ve vědě, abstraktní filosofii, fundamentální theologii – v nich se neustále střídají teorie nárokující si pravdu x krása elokvence a básnictví – správně vyjádřená vášeň a přirozenost – téměř okamžitý potlesk, např. Vergilius Žádný civilizovaný národ se ještě na rozdíl od favorizace filosofů dlouhodobě nemýlil při favorizaci básníků – lidé s ušlechtilým vkusem jsou vzácní, ale snadno poznatelní. Existují dva zdroje měnivosti míry naší chvály a hany: 1) rozdílné nálady lidí – osobní dispozice závislá na věku a charakteru (stoicko-shaftesburyovský odkaz) 2) konkrétní způsoby a názory naší země a doby (Shaftesbury – Characteristics…) ad1) Např. preference tragiky před komikou – jedná se o nevinné a nutné preference, jež nelze rozhodnout na základě jakéhokoli standardu ad 2) Preference toho, co je nám lépe známo – problém spočívá v nepřenosnosti humoru (nálady) – jedná se o kulturně historické determinanty – např. morálka – za její obsah nelze tvůrce díla, které ji zachycuje, kritizovat x kritice podléhá způsob věrnosti vykreslení konkrétního mravu (vliv aristotelsko-horatiovské mimese typické pro novoklasicisty, např. Shaftesbury, Reynolds) – jde totiž o narušení kompozice díla ---) obsah spekulativních názorů se hodnoty kompozice nedotýká – příkladem je náboženství – Hume z této pozice kritizuje horlivost římských katolíků své doby, náboženskou horlivost, bigotnost a pověrčivost vůbec.