R A D A, &c. Část i o d d í l i Č astokrát, když jsem slyšel moudré lidi tvrdit, že „co se týče osobního jednání, Rada ještě nikdy Nikoho neučinila lepším“, jsem si pomyslel, jak zatrpklá je jejich Maxima. Po dalším zkoumání jsem však dospěl k závěru, že je Ji možno přijmout bez jakéhokoli unáhleného předsudku vůči lidem. Došlo mi totiž, že vzhledem k tomu, jak se Rada běžně udílí, není se vlastně co divit, má-li se jí dostat tak špatného přijetí. Vyskytlo se zde něco, co prazvláštním způsobem obrátilo celou věc naruby a z Dárce učinilo jediného příjemce. To, co jsem mohl v životě při různých příležitostech pozorovat, mi ukázalo, že ono takzvané poskytování Rady, bylo vlastně jen chápáním se příležitosti vystavit naši vlastní moudrost na úkor toho druhého. Na druhou stranu, nechat si poradit, či přijmout Radu za nám obvykle předepsaných podmínek, bylo jen o málo lepší, než druhému ochotně umožnit, aby díky našim chybám pozvedl svůj vlastní charakter. Bez ohledu na to, jak moc člověk touží, či je schopen radit, není ve skutečnosti ničím jednoduchým učinit Radu nezištným Darem. Máme-li totiž učinit dar vskutku nezištným, nesmí v něm být nic, co by druhému bral a nám samotným přidával. Ve všech ostatních případech je dávání a poskytování projevem ušlechtilosti a blahovůle: když ale udílíme moudrost, nabýváme tak mistrovství, jehož se nám moc lehce nedostává. Lidé se ochotně učí všemu dalšímu, čemu jsou učeni. Snesou Mistra v matematice, hudbě, či jakékoli jiné vědě; ne tak ale v Chápání a Dobrém Chování. Tou největší myslitelnou obtíží pro Spisovatele je, nemá-li se v tomto ohledu jevit domýšlivým. Vždyť téměř všichni Spisovatelé jsou svým způsobem profesionálními Mistry Chápání své doby. Proto se také v dávných dobách nahlíželo na Básníky jako na skutečné Mudrce, jelikož diktovali pravidla života a učili mravům i dobrému chování. Proč asi tohoto svého záměru pozbyli, nedovedu říct. Je jejich zvláštním štěstím a výhodou, že nejsou povinováni předkládat svá tvrzení otevřeně. A je-li tomu tak, že zatímco se otevřeně hlásí pouze k Potěše, potajmu radí a udělují nápovědy; potom snad mohou být i nyní, stejně jako prve, po právu váženi jako ti nejlepší a nejvznešenější mezi spisovateli. Ovšem „má-li diktování a předepisování ostatních spisovatelů tak nebezpečnou podstatu, jak tomu potom musí být s tím, kdo diktuje Spisovatelům samotným?“ Na to odpovídám, že mou snahou není ani tak poskytnout Radu, jako spíše uvažovat o Způsobu a Manýře jejího udílení. Má věda, je-li nějakou, není rozhodně lepší, nežli Učitele Jazyků či Logika. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že existuje jistý argumentační trik či Leger-demain, díky němuž můžeme bezpečně přejít k nebezpečnému úkolu razení a ujistit se, že přijetí naší rady, je-li něčím hodnotným, je velkým štěstím. Navrhuji proto, abychom o dané věci uvažovali jako o Chirurgii. Jak všichni víme, tím, co utváří zručnost, je Praxe. „Ale na kom se bude při této příležitosti praktikovat? Kdo jako první ochotně vyzkouší naši Ruku a poskytne nám potřebnou Zkušenost?“ To je problém. Vždyť kdybychom měli pro tento druh Chirurgie špitály a byli tu vždy připraveni nějací poddajní Pacienti, kteří by snesli jakékoli řezání a nechali se zkoumat či …. dle naší libosti; byla by výhoda plynoucí z takové praxe nepochybně značná. Jistě bychom tak nabyli určitého vhledu. A spolu s ním i jisté Zručnosti, byť se vší pravděpodobností jen nějaké velmi hrubé, která by v žádném případě nemohla stačit účelům námi vzpomínané Chirurgie. Jejím hlavním předpokladem je totiž Jemnost Ruky. Nikdo si přeci nepřivolá chirurga postrádajícího cit a soucit. Není to nic jednoduchého, uvážit, kde najít nějaký takový subjekt, u něhož si operatér dovede uchovat vrchovatou míru Jemnosti, třebaže bude jednat s největší Rozhodností a Smělostí. Uvědomuji si, že když se poprvé objeví, nachází se ve všech velkých projektech jistý výraz chimérického fantazírování a domýšlivosti, který dovede samotné jejich projektanty ukázat jako jaksi směšné. Rád bych proto svého čtenáře na tento předsudek připravil a ujistil jej, že v mnou navrhované Operaci není nic, co u něj může po právu vyvolávat výsměch; a pakliže ano, může se jeho smích obrátit proti němu samotnému s jeho vlastním souhlasem a přičiněním: což je konečně jakýsi Vzor onoho umění či vědy, které se zde snažíme osvětlit. Stejně tak, namítá-li se proti výše zmiňované Praxi a umění Chirurgie: „Že nikde nelze nalézt tak poddajného Pacienta, s nímž lze jednat vskutku směle, aniž bychom jej připravili o jistou záruku té nejlepší Jemnosti a Ohleduplnosti“, tvrdím opak; a říkám například, že k praktikování máme každý Sebe Sama. „Pouhé slovíčkaření! (řeknete) Vždyť kdo je schopen rozdělit sám sebe do dvou Osob a být svým vlastním Subjektem? Kdo se dovede sám sobě správně smát, či ve svém srdci shledat, že má být při té které příležitosti buď veselý či přísný?“ Běžte za Básníky a oni vám předloží mnoho příkladů. Nic pro ně není tak běžné, jako tento druh Samomluvy. Člověku s výjimečnými vlohami, nebo i běžnými schopnostmi se někdy stane, že udělá chybu. Toho se zalekne. Vystoupí na scénu, rozhlédne se kolem, není-li někdo nablízku, a potom vyčiní sám sobě, aniž by se sebeméně šetřil. Divil byste se, kdybyste slyšel, jak důsledně probírá své záležitosti a jak důkladně si počíná ve věci Sebe-pitvání. Díky této Samomluvě se stává dvěma různými osobami. Je žákem i preceptorem. Vyučuje a učí se. A zcela vážně, kdybych neměl nic jiného, pro co bych mohl obhajovat mravy našich moderních dramatických básníků, stále bych je bránil proti těm, kteří je napadají právě za tuto praxi, jíž se snaží udržet v plné síle. Ať už je totiž ve vztahu k obecnému zvyku a užití přirozená či nikoli, já sám si troufám tvrdit, že je praxí čestnou a chvályhodnou; a že i kdyby nám nebyla přirozená, měli bychom ji takovou studiem a pílí alespoň učinit. „Máme si tedy pro poučení vyjít na scénu? Musíme se náš katechismus učit od básníků? A tak jako herci mluvit nahlas o tom, o čem debatujeme o samotě sami se sebou?“ Snad ne tak docela. Nevím ale, kde by bylo na škodu pominout nějakou rozpravu a věnovat trochu dechu a jasného hlasu jen nám samotným. Snad bychom mohli být méně hluční a pro družinu více užiteční, kdybychom v příhodný čas vypustili některý náš artikulovaný zvuk a jen tak o samotě, mluvili sami k sobě vivâ voce. Družina je totiž pro fantazii krajně provokativní; a tak jako pařeniště v zahradnictví je i ona s to přimět naše představy k příliš rychlému pučení. Proti této nesnázi se však můžeme účinně obrnit právě předchůdným lékem Samomluvy. V DĚJINÁCH nalézáme zprávu o jednom národu, který si byl, jak se zdá, velmi dobře vědom důsledků jalovosti či nadutosti řeči pročež byl také naplno odhodlán proti takovému zlu vystupovat. Náš Lék přivedl dokonce tak daleko, že bylo nejen jeho zvykem, ale přímo náboženstvím a zákonem mluvit, smát se, jednat, gestikulovat a dělat vše stejným způsobem u sebe, jako v družině. Kdybyste se k nim nenápadně přikradli kdykoli, kdy byli o samotě, jistě byste je našli v živé disputaci, argumentující se sebou samými, odpovídající, radící, řečnící k sobě samým a tím nejkvětnatějším způsobem oslovující své vlastní osoby. Se vší pravděpodobností to byli kdysi lidé ve svém vyjadřování neobyčejně výmluvní, často obtěžovaní řečníky i kazateli a velmi náchylní k oné nemoci, jíž se pak říkalo Malomocenství Výřečnosti; a to až do chvíle, kdy se mezi nimi objevil jeden moudrý zákonodárce, který, neschopen vzdorovat proudu slov a zastavit plynutí řeči nějakým bezprostředním zásahem, přišel na to, jak ulevit výřečnému humoru a zlomil sílu dané rozladěnosti tak, že před ní unikl. Musím uznat, že naše současné mravy nepočítají s metodou Samomluvy natolik, aby snesly její proměnu v národní praxi. Proto bych si rád vypůjčil a především v případě Spisovatelů do soukromého užívání zanesl jen malou část této Životosprávy. Jsem si vědom, jak fatálním by se totiž pro mnohé významné osobnosti ukázalo, kdyby přijaly právě tento zvyk, či se odhodlaly praktikovat nějaké takové umění v doslechu jakéhokoli smrtelníka. Je totiž velmi dobře známo, že mnozí z nás nejsou jako onen Říman, který si přál, aby okna do jeho hrudi byla právě tak nápadná jako na jeho domě, který právě proto postavil co možná nejotevřenější. Našemu Nováčkovi bych proto při jeho prvním cvičení poradil, aby se odebral do nějakého hustého lesa, nebo ještě lépe, aby vystoupal na vrcholek nějakého vysokého kopce; kde by krom výhody bezpečného rozhledu našel ovzduší snad řidší a vhodnější k potřebnému dýchání, obzvláště v případě Poetického Génia. [1] Celý sbor spisovatelů miluje les a straní se městu. Je zřejmé, že všem velkým mudrcům byla tato praxe vlastní a sami sebe obyčejně popisovali jako lidi patřičně vysmívané pro velkou výřečnost u sebe samotných a důkladnou nemluvnost v družině. Nejen Básníci a Filosofové, ale i samotní Řečníci byli navyklí se k této metodě uchylovat. A o vladaři posledně zmiňovaného kmene lze doložit, že byl velkým návštěvníkem lesů a říčních břehů; kde požíval hojnosti svého dechu, nechával prchat svou fantazii a mírnil prudkosti svého ducha i hlasu. Jestliže ostatní spisovatelé nenacházejí nic, co by je do těchto Zákoutí vábilo, je tomu tak proto, že jejich génius nemá patřičnou sílu: nebo, třeba že ji má, dá jí jejich charakter, jak se snad domnívají, jen stěží vyniknout. Musím uznat, že pro muže z velkého světa by to byl nepříjemný zážitek, kdyby se při těchto podivných jednáních, gestech, či tónech, které jsou vlastní takovým Asketům, nechal nachytat. Ale o Básnících a Filosofech je to obecně známo: [2]Tento člověk buď šílí, nebo skládá verše. Jak vidíme, skládání a šílení mají nutně něco společného. A skladatelé, věnující se systémům a nenuceným spekulacím, byli zcela běžně označováni za prozaické Básníky. Jejich tajná praxe i zvyk byly několikrát zaznamenány: [3]Uvažovali mumlajíce sami se sebou a v šíleném tichu. Obě třídy si chutě dopřávají téže metody úniku. Chápou-li se takových podivných způsobů, myslí se, že jednají přirozeně a jim vlastním způsobem. Od ostatních spisovatelů se však vyžaduje, aby byli lepšího rodu. Je pro ně nemalým neštěstím, že jsou povinni uchovávat poněkud družnější zvyk. Brání-li totiž jejich meditaci a …….. strach z nonkonformního způsobu konverzace, mohou se stát o to horšími Spisovateli, o co lepšími budou Gentlemany. Vřelost jejich imaginace může být třeba stejně silná jako u filosofů či básníků. Je-li jim ale upíráno vespolné blaho samoty a odepřen hojivý způsob úlevy v soukromí; není se co divit, vystupují-li na veřejnosti s takovou jalovostí a povrchností. Je zjevné, že tomuto nešvaru jalovosti podléhají především spisovatelé Memoárů a Esejů. Není pochyb, že jde o pravý důvod, proč tito gentlemani tak marnotratně baví svět tím, co se týká jich samotných. Nemajíce žádné příležitosti k soukromému rozprávění se sebou samými, či k procvičování svého vlastního Génia, tedy k tomu, aby se s ním seznámili, či vyzkoušeli jeho sílu; vrhají se totiž po hlavě do svého díla na špatném místě a na světové scéně předvádějí onu praxi, kterou by si měli nechat pro sebe; jestliže si plánovali, že se díky jejich moralitám buď oni nebo sám svět stanou lepšími. Kdo třeba dokáže naslouchat empirikovu rozprávění o jeho vlastní konstituci, o tom jak ji spravuje a řídí, jaká strava se jí nejlépe hodí a jaká je jeho praxe s ní? Není pochyb, že je zcela přesné přísloví: Lékaři uzdrav sám sebe. Vždyť ten, kdo by byl těmto tělesným operacím přítomen, by, domnívám se, neprožíval nic příjemného. A lépe se nebaví jistě ani čtenář, je-li povinen napomáhat experimentálním diskusím svého praktikujícího spisovatele, který si po celou dobu nepočíná o nic lépe, než kdyby na veřejnost vynášel záležitosti svého těla. Z tohoto důvodu mám za krajně nevhodné, zveřejňuje-li někdo své Meditace, příležitostné Úvahy, solitérní Myšlenky, či další podobná cvičení, která spadají v pojem této samo-mluvné Praxe. Nejčestnější titul, který bych dovedl takovým dílům přidělit, by byl od jednoho spisovatele, jenž je nazval svými Nevyzrálostmi. Neštěstím těchto mudrců, kteří sice tvoří okamžitě, ale bez toho, že by vydrželi až do konce, je to, že po mnohých potratech a interrupcích již nedovedou přivést na svět nic tvárného či dokonalého. Přesto ale nemají své veřejně zplozené ratolesti rádi o nic méně. Jsou natolik prodchnuti veřejným duchem, že si nikdy nedovedou zajistit ani nejmenší díl času k soukromým úvahám, vedoucím ke konkrétnímu užitku a využití. Z tohoto důvodu, ačkoli jsou často opuštění, nejsou nikdy u sebe. Jejich svět patří vždy společnosti. Uvědomují si svůj spisovatelský charakter a vždy zvažují, jak by ta či ona myšlenka mohla posloužit k naplnění nějakého souboru Kontemplací či zápisníku, odkud pak mají tato střežená bohatství v hojnosti vyvěrat na náš nuzný svět. Nelze si ovšem představit, kam až by se jejich dobročinnost dokázala rozšířit, kdyby byli naši kandidáti na spisovatelství posvěceného druhu. Tak nesmírně veliká je jejich slabost pro lidi a něha k nim, že jsou jen velmi neradi, měl-li by sebenepatrnější kousek jejich oddaného cvičení přijít v niveč. Ačkoli tedy pro daný druh Samomluvy opravdu existují přemnohé předpisy a rituály; nestrpí, aby zůstalo skryto cokoli, co prochází tímto nábožným stykem a dialogem mezi nimi a jejich duší. Ty, kterým se nedostává žádné skutečné rozmluvy ať už s nimi samými či s nebesy; třebaže se dívají na svět úkosem a ve svých meditacích se opírají o Tituly a Edice, lze označit za Pseudo-Askety. A ačkoli jsou jejich knihy dle obecného přesvědčení zvány dobrými Knihami; jsou jejich autoři jistě ubohého rodu: neboť náboženské Nevyzrálosti jsou bezpochyby těmi nejhoršími ze všech. Ze všech nejméně si zdvořilosti cení Svatý spisovatel.[4] Směje se tomu, že by měl ducha svých spisů vystavit pravidlům kriticismu a profánní nauky. Není nakloněn ani tomu, aby kritiku sám užíval, či řídil svůj styl nebo jazyk dle normy dobré společnosti a vznešenějších lidí. Úvahy o tom, co v úzkém slova smyslu nazýváme Mravy, jdou zcela mimo něj. Není schopen zkoumat ani žádné jiné chyby než ty, kterým říká hříchy: ačkoli hříšníka proti dobrému chování a zákonům slušnosti si nebude možné vážit jako dobrého autora o nic víc, než hříšníka proti gramatice a správnému argumentu, či zdravému rozumu. A nejsou-li Zdrženlivost a Umírněnost takovému spisovateli vlastní; potom, nechť je jeho zájem sebelepší, pochybuji, že jej bude s to doporučit světu s velkým užitkem. V tomto ohledu bych naše procvičování Samo-Rozmluvy doporučil především všem těm, kteří jsou oddáni psaní po způsobu svatých Rádců; zvláště, jsou li obtěžkáni neodbytnou potřebou být zrovna takovými Mluvčími či Karateli. Časté a opakované výlevy na veřejnosti, jsou totiž velkou překážkou na cestě k soukromému Procvičování, založenému především na Sebeovládání. Ovšem tam, kde se hlavní procvičování důvtipu nezakládá na sebeovládání, debatě či argumentu, nýbrž na neovladatelném kárání a rozumování, jež se nesmí zpochybňovat, ani jim odporovat; tam je velké nebezpečí, že snad díky tomuto zvyku bude jednotlivec trpět mnoha nevyzrálostmi, zmatenostmi, hněvivostí, žlučovitostí a hlavně jistým Nádorem Flatulence, které jej vyjeví jako toho ze všech nejneschopnějšího užívat zdraví prospěšného Řádu sebe-procvičování. Žádný div, stávají-li se takoví podivní praktikové veskrze absurdními, věnují-li se i nadále opaku té praxe, jíž jedinou napravujeme nadbytek vrtochů a tlumíme nevázanost domýšlivosti a fantazie. S obdivuhodným dokladem nedostatku tohoto prvotřídního léku se můžeme setkat u nám všem dobře známých velko-Řečníků, kteří ovládají hlavní část světové rozpravy a ze všech nejvíce touží mluvit při veřejných shromážděních. Mnozí z nich mají bujarého génia, kterého doprovází silný žár a kypění fantazie. Je však jistým poznatkem naší vědy, že ti, kteří jsou velkými řečníky ve Společnosti, nebyli nikdy žádnými řečníky u sebe samotných, natož aby byli navyklí na soukromé diskuse našeho domácího Řádu. Proto také kypí jejich žvanivost, bez jejíž příměsi dokonce ani nesvedou nic vykonat. Ještě horší je to s nimi ale tehdy, když dovádí svá úsilí za hranice běžné rozpravy a touží se dobrat Spisovatelského nadání. Jimi napsaná Stránka nenese žádnou z výhod jejich Osobnosti. Neumí totiž do papíru vnést onoho ducha, kterého si dopřávají v rozpravě. Všechny ty změny v hlase a jednání, jimiž napomáhají mnohé jalové myšlence a nesouvislé větě, zde musí jít stranou; jejich řeč musí být rozdělena na kousky, srovnána v celistvosti a prozkoumána od hlavy až k patě. Pokud by tedy nebyl jedinec zvyklý chopit se sám naplno kritiky, jen těžko by mohl být shledán odolným proti kriticismu ostatních. Pakliže nebyly jeho myšlenky před přivedením na bitevní pole uvyklé na vlastní rozumnou nápravu a správně zformovány a ukázněny, nemohou se nikdy jevit jako zcela korektní. Je tou nejtěžší věcí na světě být dobrými Mysliteli, aniž bychom byli silnými Sebe-Zkoumateli a veskrze odměřenými Autory Dialogů tohoto solitérního druhu. O D D Í L I I P ŘIBLIŽME však náš případ o něco více k Mravům. Snad bych se tu mohl zcela po právu chopit příležitosti vstoupit na prostorné pole nauk, abych prokázal starobylost názoru, že: „Všichni máme jakéhosi Démona, Génia, Anděla, či Strážného Ducha, s nímž jsme byli nedílně spojeni a jemu oddáni již od prvního záblesku vlastního rozumu, či chvíle našeho narození.“ Kdyby tento názor platil doslova, mohl by být jistě vysoce nápomocen ustavení našeho systému a nauky. Jistě by se totiž ukázalo, že znevažování společnosti tak božského Hosta a jeho vypuzení z naší hrudi odmítnutím vejít s ním do tajných porad, které by mu jediné umožnily stát se našim Rádcem a Průvodcem, jsou druhem rouhání a bezbožnosti. Pokládal bych však za nesprávné držet se nějaké takové hypotézy: jestliže, jak se mi zdá, neměli staří moudří tímto démonickým průvodcem na mysli nic víc, než tajemné vyjádření toho: „Že každý z nás má v sobě pacienta; že jsme v podstatě svými vlastními subjekty praxe; a že se tudíž stáváme řádnými praktiky, když díky nějakému důvěrnému Koutu dokážeme objevit jistou Duplicitu naší duše a rozdělit se tak do dvou Osob.“ Z nichž jedna, jak se domnívali, by sama sebe okamžitě uznala za ctihodného Mudrce a v duchu autority se pasovala na našeho rádce a vládce; zatímco druhá, nemající v sobě nic než to nízké a servilní, by se spokojila s následováním a posloucháním. Naše morálka a pravá moudrost se tak měly rozvíjet na základě toho, jak důvěrný a hluboký takový Kout byl, a jak se v nás ono Dvojné číslo prakticky zformovalo. Což, jak se domnívali, byla také jediná možnost, jak v našem nitru uspořádat různé záležitosti a ustanovit právě tu podřízenost, která jediná nám umožní být v souhlase se sebou samými a vnitřně jednotnými. Čehož si coby náboženského úkonu vážili více, než nějakých modliteb, či jiných chrámových povinností. A jako tu nejlepší pobídku, kterou lze učinit a jíž bychom se měli i nadále držet, nám poradili: [5]Službu Bohu a člověku dobře promíchanou v mysli, čistotu ve schráně srdce. Byl to slavný Delfský nápis Poznej Sebe sama, jímž staří říkali vlastně totéž, jako Rozděl se, nebo Buď Dvojím. Domnívali se totiž, že kdyby bylo takové rozdělení provedeno správně, vše v nitru by se dalo samo sebou správně pochopit a střídmě vést. Takovou důvěru chovali k tomuto domáckému Dialektu Samomluvy. Proto také bylo bráno za něco typického pro filosofy a moudré lidi, že dovedou rozmlouvat sami se sebou. A proto se také chvástali, že: „Nikdy nebyli méně o samotě, než když byli u sebe.“ Domnívali se, že darebák nikdy nemohl být u sebe. Ne snad proto, že jej jeho svědomí bezpochyby nenechalo nikdy na pokoji, ale proto, jak předpokládali, že se o sebe nezajímal do té míry, aby uplatnil tuto vznešenou mohoucnost a učinil si ze sebe Společníka, který by, slušně vyzván k partnerství, jistě rychle vyléčil svého partnera a přivedl jeho počínání na správnou cestu. Jeden by myslel, že pro nás není nic snazšího, než poznat naši vlastní mysl a pochopit, co je našim hlavním Působištěm; k čemu se vesměs ubíráme a co si v každém okamžiku našich životů sami klademe za svůj Cíl. Jenže naše myšlenky mají obvykle tak potemnělý vnitřní jazyk, že je tou nejtěžší věcí na světě přimět je mluvit rozlišeně. Proto je nejlepší, propůjčit jim hlas i přízvuk. A to se pro nás kvůli naší nedokonalosti také snaží dělat Moralisté a Filosofové; když nám, jako obvykle, nabízejí jakýsi druh vokálního zrcadla, vyvádí z naší hrudi zvuk a nabádají nás, abychom tím nejúplnějším způsobem hráli sami sebe. [6]Modlitba, kterou člověk v nitru a tajně pronáší, poté co se nahlas pomodlil za zdravou mysl a víru, je modlitbou za rychlou smrt bohatého strýce. Jistý druh rozkošnictví a humoru, který dnes vládne v módním světe, dává synu tu troufalost, říct svému otci, že žije příliš dlouho a manželu umožňuje mluvit o své Druhé ženě ještě před tou První. Nechť se však onen lehkomyslný gentleman, který s druhými jedná tak směle, alespoň na chvíli vzdálí ze společnosti a jen zřídka se odváží sdělit své tužby sobě samému. Vstoupí-li jednou naplno do Sebe sama a za pomoci Dotazování se oddá stvoření požadované domácké známosti a familiárnosti, dovede se této myšlenky držet, což by jistě měl, mnohem méně. Lze proto předpokládat, že po nějaké potyčce osloví sebe sama. „Tak mi tedy pověz, mé ctné srdce, jsem vskutku ctnostný a nějak hodnotný, nebo se jen předvádím a nejsem v jádru lepší než nějaký Lump?! Neměl bych se coby dobrý přítel, vlastenec a příbuzný, jakým se světu navenek jevím, či za jakého bych se snad rád považoval, ve skutečnosti radovat, že byli oběšeni, či ve vaze sraženi někteří z těch, kteří stáli mezi mnou a tím nejmenším dílem hodnosti? Proč ne, když je to v mém Zájmu? Neměl bych tedy s radostí napomáhat rozvoji dané věci a prosazovat svůj zájem, je-li to přímo v mé moci? Bezpochyby; pokud bych si byl jist, že za to nemohu být potrestán. A jaký důvod má ten největší lotr v přírodě, aby tak nejednal? Ten stejný důvod a žádný jiný. Nejsem potom v podstatě stejný jako on? Ten stejný prohnaný darebák, ačkoli ve skutečnosti spíš zbabělec a ne tak dokonalý. Jestliže mi tedy Zájem ukazuje tuto cestu, kam by mě přivedla Humanita a Svědomí? K samému opaku. Proč potom hýčkám takovou slabost? Proč soucítím s druhými? Proč se utěšovat ve jménu Hodnoty a Cti, nějakého Charakteru, Paměti, Známosti či Jména? Co jiného je tohle všechno, než jen zábrany na mé cestě? Proč tímto způsobem popírám svůj vlastní Zájem a tím, že ze sebe dělám polovičního Darebáka, se prokazuji jako úplný Blázen? Ať už můžeme vůči druhým užít jakéhokoli výsměchu, rozhodně si nemůžeme dovolit takový jazyk schvalovat. Můžeme před světem hájit darebáctví, či vychvalovat bláznovství: ale abychom se sami sobě jevili jako blázni, šílenci, či holomci a tváří v tvář si dokazovali, že jsme opravdu takoví, to je neudržitelné. Vskutku ryzí úctu sám k sobě totiž chová každý, když svému blízkému společníku jasně vyjeví, že by o sobě raději říkal ty nejhanebnější věci v otevřené společnosti, než aby naslouchal své pověsti sám ze svých úst. Z čehož můžeme pohotově vyvodit, že hlavním zájmem Ctižádosti, Hrabivosti, Korupce a každé lstivě našeptávačské Neřesti je předcházet tomuto rozhovoru a důvěrnosti rozpravy, která je důsledkem izolovaného ústraní a vnitřního úkrytu. Je ohromnou lstí Darebáctví a Sprostoty stejně jako Předsudečnosti a Bigotnosti, že nás podrobí podmínkám většího odstupu a formality k nám samotným a vyhnou se tak naší zkušební metodě Samomluvy. Z tohoto důvodu, ať už mohou být instrukce a nauky Formalistů jakkoli svůdné, jejich skutečným charakterem o sobě je dostatečná Slepota, či Překážka na cestě ctnosti a zdravého rozumu. Je mi jasné,že kdyby byl můj čtenář nějakým Milovníkem oddaným hlubší a velebnější lásce, byl by si s to uvědomit, že mu naše vzpomínaná metoda praxe není cizí; jsouce u vědomí toho, že sám často podnikal čilé výpravy do oněch výše vzpomínaných, opuštěných končin, v nichž se pěstuje Samomluva s největším užitkem. Snad by si vzpomněl, jak často se ve svých slyšitelně artikulovaných zvucích obracel k lesům a skalám a zdánlivě se přel sám se sebou, jakoby vskutku vytvořil potřebnou Distinkci a měl sílu, bavit sám sebe patřičným způsobem. Je však zcela zjevné, že ačkoli vše, co jsme zde předložili, je pravdivé, nikdy se nám nic takového nenaskytne. Vášnivý milovník, ať už by si liboval v jakékoli samotě, stejně by nikdy nebyl u sebe. Je to s ním jako se Spisovatelem, který se začal dvořit publiku/veřejnosti a oddává se pletiše, která jej dostatečně baví a vyvádí z něj samotného. Vše, o čem sám medituje, je neustále narušováno představovanou přítomností jím dobývané metresy. Žádná myšlenka, žádný výraz, žádný pohled, který by patřil jen jemu. Vše je vyhrazeno a oddaně nabídnuto objektu jeho vášně. A to do té míry, že z toho, co by nerad, aby znala ta, jejíž přízně a náklonnosti se dožaduje, neexistuje nic zcela triviálního či nepodstatného Ten stejný důvod pak zbavuje imaginárního světce či Mystika možnosti takovéto zábavy. Namísto pohledu do své vlastní přirozenosti a mysli, díky nimž by se snad sám sobě již více nezdál být mystériem, je uchvácen kontemplací tajemných podstat, jež nedokáže nikdy vysvětlit, ani jim porozumět. Před očima se mu zjevují přízraky jeho vlastní horlivosti, a se svými způsoby, esencemi, charaktery a projevy Božství je obeznámen tak, jako Kouzelník s rozličnými formami, druhy a řády Géniů a Démonů. Nevyvoláme proto žádné pochyby tvrzením, že u sebe nikdy nebyl vskutku více, než nějaký samotářský pobožnůstkář, řeholník či Poustevník. A tak, jestliže ani Milovník, Spisovatel, Mystik či Kouzelník nemají skutečný či oprávněný nárok na podíl v této péči o sebe, potom zbývá, že jedinou oprávněnou osobou je rozumný Člověk, Mudrc, či Filosof. Nicméně, jestliže ze všech ostatních osob nejvíce inklinujeme k favorizování Milovníka, nemuselo by být, jak doufáme, při této příležitosti nemístné přednést příběh o lásce. JEDEN CTNÝ a mladý panovník hrdinské duše, nadaný láskou i přátelstvím, válčil s jemu zcela protivným tyranem. Tomuto panovníku se poštěstilo, že byl právě tak velkým dobyvatelem dík své shovívavosti a štědrosti jak zbraním a vojenské ctnosti. Již si na svou stranu naklonil několik mocnářů a vládců, kteří byli dříve podřízeni tyranovi. Mezi těmi, kteří se i nadále přikláněli k jeho nepříteli, byl jeden panovník, kterému se coby člověku obdařenému veškerou předností charakteru i osobní hodnoty, krátce před tím podařilo získat náklonnost a vzájemnou lásku té nejkrásnější panovnice na světě. Stalo se, že kvůli válce musel čerstvě ženatý panovník pryč od své milované. Opustil ji v přesvědčení, že je v bezpečí nedobytného hradu, hluboko ve středozemí: avšak během jeho nepřítomnosti bylo toto místo přepadeno a panovnice jako zajatkyně odvedena do končin, v nichž pobýval náš statečný vládce. V tamním táboře byl i jeden mladý šlechtic, vládcův oblíbenec; který spolu s ním studoval a dosud u něj požíval dokonalé důvěry. Toho okamžitě vyslal pro zajatou panovnici, kterou mu pod přísným nařízením odevzdal do jeho moci; s rozhodnutím, že se s ní musí zacházet s ohledem na její vysoké postavení a hodnost. Byl to právě tento mladý Lord, kdo ji objevil převlečenou mezi ostatními vězni a vyslechl její příběh, jehož jednotlivosti nyní vyprávěl svému vládci. Mluvil přitom v extasi, vyprávěje svému vládci, jak krásně vypadala, třebaže byla zarmoucená, a že ačkoli byla převlečena v ten nejprostší hábit, stejně se svým výrazem a způsoby velice lišila od všech dalších krásek svého pohlaví. Co se však našemu mladému gentlemanovi zdálo divné, bylo, že během celého vyprávění neprojevil jeho vládce ani ten nejmenší zájem se na ni podívat, či ukojit onu zvědavost, která se v takovém případě zdála být přirozenou. Naléhal na něj, ale bez úspěchu. „Nepodívat se na ni, Pane,“ řekl v udivení, „když je daleko krásnější, než jste kdy viděl?!“ „Právě proto,“ odpověděl vládce, „bych od rozhovoru s ní raději ustoupil. Kdyby mě měla již pouhá zvěst o její kráse natolik okouzlit, abych ji šel navštívit poprvé již v tento povinností obtěžkaný čas; potom bych snad mohl být spíše přemlouván k návštěvě u ní, když bych měl volněji: a tak zas a zas; až bych nakonec neměl žádný čas na své vlastní povinnosti.“ „Chcete mne tedy přesvědčit, Pane,“ řekl mladý šlechtic s úsměvem, „že krásný obličej může být nadán takovou silou, aby znásilnil samu naši Vůli a nutil člověka jednat přímo opačně, než jak má za správné? Máme dát za pravdu básníkům v tom, co nám říkají o oné žhnoucí Lásce a jejích neodolatelných plamenech? Skutečný plamen, jak víme, stravuje bez rozdílu vše. Ale onen imaginární plamen krásy zraňuje pouze ty, kteří jsou svolní. Nedělá nic, než co mu sami rádi dovolíme. Častokrát je zcela v naší moci: jako třeba tam, kde jsou naše vztahy a pokrevní příbuzenství nejužší. Jak víme, autorita a právo jej mohou usměrňovat. Bylo by však marné, stejně jako nesprávné, aby do něj zákon nějak zasahoval, či mu něco předepisoval i ve chvíli, kdy by naše jednání nebylo dobrovolné a Vůle zcela svobodná.“ „Jak je potom možné,“ odpověděl panovník, „že, jsme-li takovými mistry osobní volby a nic nás zpočátku nenutí obdivovat a milovat, kde jsme svolní, nedovedeme posléze stejně svobodně i přestat milovat, kdykoli k tomu vidíme důvod? Tuhle druhou Svobodu jen stěží uhájíte. Nepochybuji totiž, že jste slyšel o mnohých, kteří, byť byli navyklí přikládat nejvyšší hodnotu Svobodě před jejich milovanou, byli posléze nuceni sloužit tím nejotročtějším způsobem: shledávajíce sebe samotné omezenými a svázanými řetězem silnějším než-li tím z ocele či adamantu.“ „Často jsem slyšel naříkat ony ubožáky,“ odpověděl mladík, „kteří, budete-li jim věřit, jsou opravdu ubozí, bez možnosti či síly pomoci sami sobě. Stejně žalostně je můžete slyšet bědovat i nad životem samotným. Ale ačkoli existuje dost dveří, jimiž se dá ze života odejít, shledávají příhodným setrvat tam, kde se nachází. A naprosto stejnými falešníky jsou i ti, kteří skrze obhajobu neodolatelné Nutnosti jednají směle s tím, co patří druhému a usilují o nezákonná lože. Je mi však jasné, že s nimi, stejně jako se všemi kořistníky, bude zase na oplátku směle jednat zákon. Ani vy, pane, nejste zvyklý takovéto útoky omlouvat. Musíte tedy uznat, že krása samotná je nevinná a neškodná a nemůže nikoho nabádat, aby činil cokoli špatného. Zvrhlí nabádají sebe samotné a nesprávně hodnotí své provinění v lásce. Ti, kteří jsou čestní a spravedliví, mohou obdivovat a milovat vše, co je krásné, aniž by si činili nárok na cokoli, co již není povoleno. Jak je potom možné, pane, aby při každé takové příležitosti měla jedna z vašich ctností pociťovat bolest, či se bála takového pokušení? Jak vidíte, pane, po té, co jsem spatřil princeznu, jsem zdráv a celý. Rozprávěl jsem s ní, obdivoval jsem ji až na nejzazší mez: a přece jsem pořád sám sebou a plním svou povinnost, a vždy budu stejně k vašim službám.“ „To je dobře (odpověděl vládce), buďte takovým. Buďte vždy právě takovým člověkem a opatrujte svůj Závazek svědomitě, jak se na vás sluší. Může se totiž stát, že se nám bude tato půvabná zajatkyně v nynějším válečném stavu hodit.“ S tímto se mladý šlechtic odebral vykonat své poslání: okamžitě začal princezně i jejímu služebnictvu věnovat takovou péči, až se zdálo, že je o ni stejně dobře postaráno a dostává se jí všeho, co si ve své nádheře zasluhovala nyní, jako v době jejího panování a největšího štěstí. Seznal ji v každém ohledu pozoruhodnou a objevil v ní šlechetnost duše, která daleko předčila všechna její kouzla. Jeho snaha prokazovat jí laskavost a mírnit její zármutek ji zase na oplátku přiměla k touze vyjádřit vděčnost; kterou on bez problémů přijímal. Vždy projevovala skutečný zájem o jeho záležitosti a když onemocněl, starala se o něj sama i za pomoci svých služebníků s takovou laskavou péčí, až se zdálo, že za své uzdravení vděčí právě jejímu přátelství. A (jak se lze dovtípit) díky tomu, se tento mladík nevědomky a pozvolna strašně zamiloval. Nejprve se rozhodl, že panovnici svou vášeň ani v nejmenším nezjeví. Vždyť jen zřídka se odhodlal promluvit o ní sám před sebou. Ale postupně se stával smělejším. Jeho vyznání přijala s nepředstíraným znepokojením a zájmem, mluvila k němu jako k příteli, aby mu, jak jen to šlo, rozmluvila jeho nesmyslné snažení. Ale když k ní promluvil Nátlakem, okamžitě vyslala jednoho ze svých důvěrných čeledínů k vládci, aby jej požádala o ochranu. Ten přijal její vzkaz s výrazem neobyčejného znepokojení: poslal hned pro jednoho ze svých prvních ministrů a vybídl jej, aby šel s tímto čeledínem k mladému šlechtici a dal mu na srozuměnou, „Že se nehodí užívat vůči této dámě Síly; Přemlouvání užít smí, pakliže to uzná za vhodné.“ Ministr, který však ani v nejmenším nebyl přítelem mladého šlechtice, neselhal v tom, aby vzkazu přidal na důraze, veřejně při tom mladíka napadl a do tváře mu vyčetl, že je zrádce a hanobitel vládce i národa: včetně všeho, co se proti němu, vinnému z největší svatokrádeže, proradnosti a zneužití důvěry, dalo říct. Mladík tak vnímal své postavení jako veskrze beznadějné, upadl do té nejhlubší melancholie a připravil se na osud, o němž měl za to, že si jej po právu zasluhuje. Za těchto okolností se panovník odhodlal, že si s ním sám promluví a když jej spatřil v těch největších rozpacích, řekl mu: „Seznal jsem, můj příteli, že jsem se pro vás stal vskutku strašlivým, jestliže se na mne nedokážete podívat bez zahanbení, ani si mne představit bez nelibosti. Od nynějška však jednou provždy pryč se všemi těmito myšlenkami. Vím, jak moc jste teď vytrpěl. Znám sílu Lásky, a nejsem před ní více chráněn než tím, že se držím Kráse z cesty. To já jsem udělal chybu, to já jsem vás naneštěstí spojil s tímto nerovným soupeřem a uvalil na vás onen neproveditelný úkol a veliké nebezpečenství, k jehož překonání v sobě ještě nikdy nikdo nenašel dost síly.“ „Tímto, pane,“ odpověděl mladík, „stejně jako vším ostatním vyjadřujete právě onu dobrotu, která je vám zcela přirozená. Máte soucit a umíte brát ohled na lidskou nedokonalost, ale všichni ostatní mne nikdy nepřestanou kárat. Stejně tak nikdy nedojdu odpuštění, nedokážu-li kdy odpustit sám sobě. Kárají mě mí nejbližší přátelé. Musím být odporný všem, kteří mě znají. Ten nejmenší trest, který si sám dokážu představit, je, být jednou provždy vypuzen z vaší blízkosti.“ „O něčem takovém už nikdy neuvažujte,“ řekl panovník, „ale věřte mi: jestliže se vzdálíte byť jen na chvíli, zařídím, abyste se zase brzy vrátil zpět za potlesku dokonce i těch, kteří jsou nyní vašimi nepřáteli, až pochopí, jak důležitou službu jste poskytl mě i jim.“ Takový podnět již stačil znovuoživit náladu našeho zoufalého mladíka. Přiměl jej uvažovat nad tím, že by se jeho neštěstí mohlo nakonec stát výhodou pro jeho panovníka; s radostí se pustil do plánů, které mu tento předestřel a jal se lačnit po dokončení a vykonání toho, co mu bylo uloženo. „Dokážete se tedy,“ řekl panovník, „odhodlat opustit tuto okouzlující panovnici?“ „Ó pane,“ odpověděl mladík, „jak jsem nyní rád, že mám ve svém nitru ve skutečnosti dvě rozdílné, oddělené Duše. Tuto lekci filosofie jsem získal od oné daremné sofistické Lásky. Nelze totiž věřit, že maje jen jednu a tutéž duši, měla by být vskutku dobrá i špatná, zanícená pro ctnost i neřest, toužící po protikladech. Ne. Nutně musí být Dvě, a když převáží ta Dobrá, tak potom jednáme štědře, když ta Zlá, potom nízce a daremně. Tak tomu bylo i se mnou. Neboť nedávno se mi stala jediným mistrem Zlá duše. Nyní však s vaší pomocí převažuje ta Dobrá; a je ze mě zcela nový tvor, se zcela jiným Vnímáním, jiným Rozumem, jinou Vůlí.“ Tak se snad ukazuje, jak moc může díky své přirozené síle Milovník dosáhnout nejvyššího principu filosofie a porozumět naší nauce o Dvou Osobách v jednom individuálním Já. Ne snad proto, jak se domníváme, že by byl náš dvořan sám od sebe schopen správně a umně vytvořit takovouto Distinkci. Neboť, kdyby tak učinil, potom by byl s to vyléčit se sám, bez pomoci svého panovníka. Byl však dost důvtipný na to, aby si uvědomil, že jeho Nezávislost a Svoboda byly pouhým pozlátkem a Rozhodnutí jen voskovým nosem. Neboť, nechť je Vůle sebesvobodnější, stejně, jak víme, jí vládnou Humor a Fantazie. A tito tak svobodní, jak se domníváme, se často mění, ani nevíme jak, bez toho, že by si vyžádali náš souhlas, nebo nám dali na srozuměnou. Je-li [7]Názor tím, co vládne a vytváří změnu; musí být sám o sobě právě tak ovladatelný a proměnlivý. A díky tomu, co mohu ve světě pozorovat, stojí Představivost a Názor na zcela stejném základu. Proto, není-li v našem nitru usazen žádný Pozorovatel či Posluchač, jenž patřičným způsobem dohlíží na tyto názory a puntičkářsky připomínkuje jejich rozličné výkyvy a dispozice, dokážeme si po celý den udržet naší Volbu asi tak, jako si dokáže v létě udržet týž Tvar strom bez pomoci zahradníka a jeho rázného zásahu nůžkami a žabkou. Zdá se, že stejně strašný soudní dvůr, jakým se jeví být krutá Inkvizice, musí být ustaven i v nás samých, pakliže bychom rádi dosáhli oné názorové jednoty, která je nutná pro podržení si jedné Volby a uchování si stejné mysli z jednoho dne na druhý. V tomto ohledu bude asi filosofie považována za nemnoho lepší než-li persekuce: a Nejvyšší Soudce ve věcech náklonnosti a vkusu/apetitu musí nutně vystupovat přespříliš proti srdci. Narušuje každou něžnou představu, přetrhává každé potěšení. Běh dobrého humoru jej snese jen stěží a rozkošnictví vtipu jej téměř vždy odmítá. Krom toho se jeví být jakýmsi druhem pedantství, jestliže jsme takto autoritativní k sobě samým, tak přísní k našim představám a se vší tou strojeností skutečného pedagoga starostlivě zahrnujeme zahořklou péčí a výchovou mnohé chlapecké představy, nešťastné choutky a tužby, které chodí soustavně za školu a potřebují nápravu. Doufáme však, že díky této metodě praxe a za pomoci velikého Arkána, které jsme hlásali zjevovat, se náš Režim či Disciplína Fantazie nakonec neprojeví jako tak přísné, jak jsme si představovali. Doufáme též, že náš Pacient (vždyť právě za něj svého čtenáře považujeme) sám náležitě uváží, že to, co touto operací podstupuje, nesměřuje k žádnému bezvýznamnému cíli: vždyť tak má získat pevnou vůli a ujistit se v nějakém konkrétním Rozhodnutí, díky čemuž si má uvědomit, kde najít sebe sama; být si jistý svým záměrem i plánem; a co se týče všech jeho tužeb, názorů a náklonností, měla by mu tak být zaručena stejná osobnost dnes jako včera a zítra jako dnes. Což patrně ten, kdo řádně uvažuje o přirozenosti lidí, vzrůstu, rozmanitosti a náklonnostech jejich Apetitu a Humoru, bude považovat za zázrak. Vždyť Apetit, jenž je starším bratrem Rozumu, jsouce jinochem silnějšího vzrůstu, si je při každém sporu jist výhodou toho, že si vše získá na svou stranu. A ona toliko vychvalovaná Vůle je při nejlepším pouhou káčou, či kopacím míčem mezi těmito mladíky, kteří se ukazují být velmi nešťastně spojenými; až se ten mladší namísto soustavného a málo účelného kopání a mrskání zmocní samotného míče či káči a začne uštědřovat rány svému staršímu bratrovi. A potom se scéna mění. Neboť po tomto jednání se ten starší, jako nějaký prohnaný darebák, stává okamžitě zdvořilým a posléze dopřává tomu mladšímu tolik spravedlivé hry, kolik si žádá. A právě zde bere náš hlavní lék a Gymnastická metoda Samomluvy svůj nárůst: když mysl jistou mocnou figurou niterné rétoriky apostrofuje své Fantazie, přivádí je k jejich správným Tvarům i Zosobněním a nenuceně se k nim obrací bez sebemenší ceremonie či respektu. Díky tomu se stane, že v nitru vystoupí Dvě ustálené Strany. Neboť stále dokola zkoumané představy či fantazie jsou nuceny se vyjádřit a zaujmout jasné stanovisko. Ty na straně staršího bratra Apetitu jsou podivně lstivé a našeptávačské. Vždy dovedou promluvit přikyvováním a mrkáním. Touto praxí zastírají polovinu svého mínění a jako moderní politikové jsou pokládáni za velmi moudré a sami sebe zdobí tou nejdokonalejší výmluvou a nejmámivějšími představitelnými pozlátky; až do chvíle, kdy jsou konfrontováni se svými bližními, kteří mají upřímnější jazyk i výraz, a jsou nuceni opustit svou tajemnou manýru a odhalit se jako pouzí Sofisté a Podvodníci, kteří nemají ani v nejmenším nic co do činění s Rozumem a dobrým Vychováním. Obdobně bychom teď měli rozlišeně a vhodnou metodou představit podobu a manýru této Zkoušky, či Cvičení, ve vztahu ke všem lidem obecně. Z nichž však, jak máme za to, je tím nejhlavnějším především případ Spisovatelů; naše pravidlo můžeme vztáhnou v prvé řadě k oněm gentlemanům, pro něž má tak velký význam poznat sebe samotné a pochopit přirozenou Pevnost a Sílu jako i Slabosti lidské mysli. Neboť bez tohoto vědomí by byl, jak se nám snad posléze podaří ukázat, Historikův soud velmi chybný, Politikovy náhledy velmi úzké a chimérické; a Básníkův mozek, jakkoli naplněný fikcí, by byl jen chabě vybaven. Ten, který obchoduje s Pověstí, musí nutně znát svou vlastní; nebo nebude vědět nic. A ten, který by dal světu přínosnou zábavu tohoto druhu, by si měl být především jist přínosem pro sebe sama. Neboť v tomto smyslu se dá o Moudrosti a Blahovůli čestně tvrdit, že mají svůj počátek doma. Neexistuje žádný způsob cenění Mravů či oceňování různého Humoru, Fantazií, Vášní a Chápavosti druhých, aniž bychom prve neprošli inventář téhož druhu zboží v nitru nás samotných a neprozkoumali náš domácí fond. Trocha této domácí-praxe nám umožní učinit velké objevy. Žij doma a uč se, jak málo zařízené jsou tvé pokoje.1 O D D Í L I I I K DOKOLI kdykoli pozoroval Jednání a Půvab lidských těl, musel si nutně povšimnout velkého rozdílu mezi osobami těch, kteří byli vychováváni pouze přírodou a těmi, kteří se díky reflexi a umění naučili formovat ta hnutí, jež nám zkušenost vyjevuje jako nejsnazší a nejpřirozenější. K prvnímu druhu patří buď bodří Venkované, kteří byli vychováváni stranou od ustavených lidských společností; nebo obyčejní Dělníci a lidé nižšího postavení, kteří, ačkoli žijící ve městech a střediscích, byli nuceni přijmout ubohá zaměstnání a byli zbaveni možností a prostředků uzpůsobit se dle lepších příkladů. Existují ovšem někteří, které vychovala sama příroda tak šťastně, že i přes tu největší prostotu či neotesanost ve vzdělání nese v sobě jejich jednání stále ještě něco z půvabu a krásy: a existují i další, vzdělanější, kteří jsou jim díky špatnému úsilí a nesoudné afektovanosti půvabu vzdáleni ze všech nejvíce. Je nicméně nepopiratelné, že dokonalost půvabu a krásu jednání i chování lze nalézt pouze mezi lidmi se svobodným vzděláním. A dokonce i mezi půvabnými se nachází ti daleko nejpůvabnější, kteří se svému cvičení naučili již brzy ve svém mládí a upravili svá hnutí pod vedením těch nejlepších Mistrů. A jakými jsou pro ušlechtilého Gentlemana tito Mistři a jejich cvičení, takovými jsou pro Spisovatele Filosofové a filosofie. Věc se má stejně v módním, jako literárním světě. Díky prvnímu z nich si lze povšimnout, že za pomoci dobré družiny a silou pouhého příkladu lze nabýt patřičného držení těla s příhodnými pohyby a uvolněností končetin, které člověku v běžné situaci umožní vystupovat jako gentleman. Mají-li se však při jiné příležitosti podrobit výjimečné zkoušce, během níž mají vznešeněji vystupovat na veřejnosti, jasně se vyjeví, kteří z pretendentů byli vychováváni od prvopočátku a pod vedením mistra v soukromí, a kteří se spokojili jen s nápodobou a naučili se svou roli náhodně a nazpaměť. Paralelu lze snadno vést na straně Pisatelů. Ti totiž mají přinejmenším stejně velkou potřebu naučit se několika pohybům, vyváženostem a rovnováhám mysli i vášní, tak jako jiní studenti v případě těla a jeho končetin. [8]Zdrojem a základem psaní je nadhled a životní moudrost; Nejedno vyzískáš téma ze spisů sokratiků. Není pochyb o tom, že Galán dokáže napsat své milované dopis právě tak, jako Dvořan poklonu Ministrovi, či ministr nad sebou stojícímu Favoritovi, aniž by se přitom nořil do bezmezných hlubin nauk či filosofie. Ale co se těchto privilegovaných gentlemanů týká, ačkoli určují módu a předepisují pravidla i v jiných případech, nejsou rozhodně dohlížiteli nad republikou písemnictví. Neočekává se od nich ani, že by psali pro věčnost či dalekou budoucnost. Jejich díla nemají tu přirozenost, která by jim umožnila, zařadit se mezi Spisovatele, či být stylovými Pisateli díky tomuto druhu vlastní výtečnosti. Měly by je jejich ambice zavést na to pole, na něž by měli vstoupit jinak vybaveni? Ti, kteří se zapisují na veřejné listiny, musí přijít náležitě vytrénováni a vycvičeni, tak jako správně vystrojení kavalíři, odborníci v boji, dobře obeznámení s užíváním své zbraně a vedením svého oře. Být správně vystrojen a posazen do sedla totiž nestačí. Sám kůň nikdy nikoho neudělá Koňákem, tak jako údy Zápasníkem či Tanečníkem. Stejně tak nemůže pouhý genius někoho učinit Básníkem; či dobré vlohy jakkoli zajímavým Spisovatelem. Dovednost a půvab spisovatelství spočívají, jak nám říkají moudří básníci, ve Vědění a Zdravém rozumu: a ne pouze v onom vědění, kterému se lze naučit od obyčejných spisovatelů, či díky prostému světskému rozhovoru; ale z oněch zvláštních pravidel umění, které zjevuje jen filosofie. Filosofické spisy o nichž se ve svém Umění básnickém zmiňuje náš básník, byly samy jakýmsi druhem Básnictví, tak jako pantomimy či hrané kousky dávných časů, kdy ještě filosofie nebyla v módě a dramatická Nápodoba se dosud teprve utvářela; či byla při nejmenším rozdělena do mnoha částí, které ji ještě nemohly přinést patřičnou dokonalost. Šlo o kousky, které v sobě krom síly stylu a skrytých čísel nesly právě ten typ Jednání a Nápodoby, jako druhy Epické a Dramatické. Jednalo se buď o skutečné Dialogy, nebo o recitály takových hraných Rozprav, v nichž si jednotlivé osoby v souladu s nejpřesnější básnickou Pravdou uchovaly veskrze své charaktery a podržely si své způsoby, humor, nejrůznější změny nálad i rozumění. Nejen že tyto kousky pojednávaly v základu o Morálce a v důsledku poukazovaly na skutečné Charaktery a Mravy/Zvyky: ony je navíc předvedly živoucí a v plném světle představily vzezření a charakter lidí. A tak, nejen že nás naučili znát Ostatní, ale, a to bylo jejich hlavní a nejvyšší hodnotou, také znát Sebe samotné. Filosofický Hrdina těchto básní, které jak v sobě samých tak i v záhlaví nesly jeho jméno a representovaly jeho génia i mrav, měl sám o sobě dokonalý Charakter, byť v jistém ohledu poněkud zahalený a jakoby v oparu, takže se nepozornému zkoumateli zdál často podstatně odlišný od toho, jakým ve skutečnosti byl: a to hlavně z důvodu jistého vybraného a rafinovaného výsměchu, který patřil k jeho způsobům a jímž dovedl zkoumat ta nejvelkolepější témata a spolu s nimi i ty nejběžnější schopnosti a vysvětlovat je jedny z druhých. V tomto spisovatelském géniu se proto zjevoval rys jak heroický tak prostý, jak tragický tak komický. Bylo to nicméně zařízeno tak, že bez ohledu na podivnost či mysterióznost tohoto hlavního hrdiny vyjevily podřadné Úlohy a vedlejší Role lidskou přirozenost rozlišeněji a při životě. Právě proto jsme v nich, obdobně jako v Zrcadlech, mohli objevit sebe samotné a pozorovat naše nejjemnější rysy pěkně vykreslené a hodící se našemu vnímání a chápání. Každý, kdo se kdy alespoň na chvíli proměnil v bedlivého pozorovatele, nemůže nepoznat své srdce. A co mělo v těchto kouzelných Sklech jednotný charakter, to se díky soustavnému, dlouhému pozorování, na jehož praxi si jednotlivci zvykli, stalo podivuhodným spekulativním Habitem, takže při sobě obrazně řečeno nosili jakési kapesní Zrcátko, vždy hotové k použití. V něm byly Dva obličeje, které by se samy přirozeně zjevily našemu zraku: Jeden z nich, jakýsi řídící genius, vůdce a výše zmiňovaný předák; a ten druhý, jakási hrubá, nedisciplinovaná a tvrdohlavá bytost, jíž se díky naší přirozené mohoucnosti sami ze všeho nejvíce podobáme. Ať už se věnujeme čemukoli, ať už jsme se pustili do čehokoli; když už jsme jednou přijali habitus tohoto Zrcadla, měli bychom se díky jeho dvojité reflexi rozdělit do dvou osob. A touto Dramatickou metodou se dílo Sebe-Zkoumání dobere obdivuhodného úspěchu. Není divu, že byli ve své době první básníci považováni za takové Mudrce, jestliže se ukazuje, jak dobře vycvičenými autory/účastníky dialogů byli a že s touto zdokonalovací metodou byli obeznámenými mnohem dříve, než ji přijala filosofie. Jejich Mímy a hrané rozpravy byly stejným požitkem, jako jejich nejvytříbenější básně; a snad byly i důvodem, proč právě ty druhé nabyly takové dokonalosti. Vždyť samo básnictví bylo definováno jako přímá Nápodoba lidí a mravů; a bylo tak exaltovaným a vysokým stupněm toho, čemu v tom nízkém říkáme Mimika. A právě v tomto vynikající [9]Mímograf, otec a vládce básníků, tak exceluje; jeho postavy jsou vypracovány do podoby, jež daleko přesahuje ty, které byli následující mistři kdy s to popsat. Jeho díla, tak naplněná jednáním, nejsou vlastně ničím jiným, než-li umnou sérií, či řetězcem Dialogů, které se ubírají k jedné nepominutelné Katastrofě, či události. Nepopisuje žádné kvality či ctnosti; nekritizuje žádné mravy: neprovádí žádné vychvalování, natož aby předkládal samotné osoby; udržuje však své herce stále v dohledu. To oni se ukazují. To oni mluví takovým a takovým způsobem, jímž se veskrze odlišují od ostatních a činí se sebou samými. Jejich rozličné kompozice i zcela správně vytvořené a skrze všechny částečky jednání shodně se rozvíjející skladby, předkládají více návěstí než-li všechny komentáře a glosy na světě. Básník, než aby si sám přisoudil příkazy a mistrovského ducha moudrosti, se jen stěží stává figurou a jej samotného v jeho básni objevíte jen vzácně. Taková je podstata skutečného Mistra. Maluje tak, aby ke svým figurám nepotřeboval žádné popisky, jež by nám sdělovaly, kým jsou, nebo co jimi zamýšlí. Těch pár slov, která nechá během nepatrného okamžiku utrousit některou z jím uvedených postav, postačí k tomu, aby vymezila jejich mravy a rozdílné charaktery. Kostru i podobu celého těla dokáže naší mysli představit od hlavy až k patě. K tomu, aby ztělesnil a oživil své hrdiny, nemá za potřebí žádné další umělecké pomoci. Po něm již nezbývalo Tragedii nic jiného, než aby postavila jeviště a přivedla na scénu jeho osoby i dialogy, jež by se odvíjely stejným způsobem, dle jednoho konkrétního činu či události, s ohledem na čas a prostor, který se hodil skutečnému představení. Tomuto velikému mistru byla připsána dokonce i [10]Komedie, odvozená z oněch Parodií či posměšného humoru, jehož [11]vzorek předložil v podobě skrytého výsměchu promíseného se vznešeností. Nebezpečný úder umění, který si žádal mistrovskou ruku podobnou té, jež patřila filosofickému hrdinovi, jehož charakter zachytily výše zmiňované dialogické-Spisy. Právě odtud snad můžeme odvodit pojem oné podobnosti, na kterou se až dosud poukazovalo v případě vládce básníků a božského filosofa, o němž se tvrdilo, že byl jeho rivalem, a který spolu se svými současníky z jedné školy psal veskrze oním výše popsaným dialogickým způsobem. Díky tomu snad také můžeme pochopit, proč bylo až dosud považováno studium dialogů za tak přínosné pro Spisovatele a proč byl tak obtížně posuzován právě tento způsob psaní, který se, nutno uznat, jeví na první pohled jako nejsnazší ze všech. Dřív jsem se vážně divil tomu, proč by ona Manýra, jež byla u starých užita v pojednáních na nejrůznější témata s takovým užitkem, měla být tak mdlá a pramálo zajímavá pro nás moderní. Posléze jsem si ale uvědomil, že krom obtíže s Manýrou samotnou a onou zrcadlivou-Schopností, kterou v sobě, jak jsme viděli, s ohledem na nás nese, přináší také nutně jistý druh zrcadla či zrcátka Době samotné. Je-li tomu tak; potom, řeknete, by měla být v důsledku příjemnější a zábavnější. Pravda, pokud by nám však nebyl skutečný pohled na nás samotné nepříjemný. Ale proč by měl být víc nepříjemný pro nás, než pro ty staré? Snad proto, že mohli oprávněně snášet pohled na zachycení svého výrazu. Ale proč nedovedeme totéž? Co by nás mělo zbavovat odvahy? Copak nejsme alespoň v našich očích stejně pěkní? Zřejmě nikoli, jak bychom si uvědomili, kdybychom trochu důkladněji zvážili, jaká je síla zrcadlivého-Psaní, a jak se liší od onoho laskavějšího, módnějšího způsobu, v němž spisovatel namísto toho, aby representoval přirozené charaktery druhých, předkládá co nejumněji svůj vlastní a se vší představitelnou ochotou a blahovůlí skupuje přízeň svého čtenáře. Spisovatel, který píše v první osobě, má tu výhodu, že může být kým, nebo čím se mu zlíbí. Není konkrétním člověkem, nemá ani konkrétní, skutečný charakter, ale při každé příležitosti se uzpůsobí fantasii svého čtenáře, jehož dle soudobé módy soustavně laská a mámí. Vše se točí dle jejich dvou osob. A stejně jako v lásce či vztahu založeném na milostných dopisech je i zde spisovateli dáno to privilegium, aby o sobě věčně mluvil, oblékal se a parádil, ačkoli se pilně dvoří a podílí na humoru osoby, k níž se obrací. Jde o Koketérii moderního spisovatele, jehož dedikační epištoly, předmluvy a proslovy k čtenáři jsou bezpočtem afektovaných okras, určených k tomu, aby odvedly pozornost od tématu k Němu samotnému a umožnily obecné povědomí nikoli o tom, co on sám říká, ale jak vypadá, či jaký je, a jakou figuru ze sebe v módním světě dělá, či doufá udělat. Jsou to ony nálady, které sobě okolní národy předkládají zejména za pomoci toho, čemu říkají Memoáry. Samotné jejich politické eseje, filosofická či kritická díla, jejich komentáře ke starým či moderním autorům, všechna jejich pojednání jsou Memoáry. Celé spisovatelství tohoto věku se tak vskutku stalo druhem memoárového-Psaní. Ačkoli ve skutečných memoárech těch starých, třebaže by kdykoli psali sami o sobě, nenacházelo se v celém jejich díle žádné Já ani Ty. Tak byla veškerá půvabná pletka i laskavá rozmluva autora a čtenáře odstraněna. Ještě více to platí v případě Dialogu. Neboť v něm je Spisovatel znicotněn a do děje nevtažený Čtenář zde nikoho nezastupuje. Obě sebou zaujaté osoby tu najednou mizí. Scéna se tu ukazuje sama, jakoby nahodile a bez záměru. Je vám dáno chladně a nezaujatě posuzovat nejen vyvolané počitky, ale též charakter, génia, výřečnost a způsoby těch, kteří je vyvolávají. Tihle dva jsou pouhými cizinci, do jejichž přízně se nemůžete nikterak vetřít. Ani to, že uvedené osoby promlouvají při každé příležitosti vhodně a se zdravým rozumem, tu nestačí. Musí být vidět, na jakém Základě promlouvají, dle jakého Principu, z jakých Zásob či Fondu vědomostí čerpají a jaký typ či druh rozumění je jim vlastní. Rozumění totiž musí mít svůj znak, charakteristickou značku, díky níž jej lze rozlišit. Musí to být takové a takové Rozumění, jako když například říkáme taková či onaká Tvář: jestliže tedy příroda charakterizovala nálady a mysl stejně rozmanitě jako tváře. A žádnému umělci, který kreslí dle přírody, nestačí předvádět nám pouze ty tváře, kterým se dá říkat lidské: každá z nich musí patřit konkrétnímu Člověku. Takže stejně jako malíř, který kreslí bitvy či jiné počínání Křesťanů, Turků, Indiánů, či kterýchkoli konkrétních lidí, je nucen na svém díle nakreslit několik figur v jejich vlastních a skutečných proporcích, gestech, zvycích, výzbroji, či přinejmenším s co možná největší podobností, tak i spisovatel, ať už je to z nás moderních kdokoli, kdo si odváží přivést do Dialogu své moderní společníky, je nucen, předvést je v jejich vlastních mravech, geniu, chování a humoru. A to je oním výše popisovaným Zrcátkem, či Zrcadlem. Předpokládejme například, že je dialog koncipován dle způsobu našich starých spisovatelů. V něm ubohý filosof chabé postavy, kráčející pozvolna do chrámu, oslovuje jednoho z nejmocnějších, nejvtipnějších, nejpřitažlivějších a nejbohatších šlechticů své doby. „Jdeš tedy, říká,( nazývaje jej jeho plným jménem), složit obětiny támhle do chrámu?“ „Právě tak.“ „Zdá se mi ovšem, že se tváříš, jako by Tě zarazila nějaká myšlenka.“ „A co by mělo v tomto případě někoho zarážet?“ „Snad myšlenka na tvé prosby a úvaha nad tím, jaké přísahy bys měl božstvu nejlépe složit.“ „Je to snad tak těžké? Může snad být někdo natolik bláznivý, aby od nebes žádal něco, co není pro jeho Dobro?“ „Nikoli, rozumí-li tomu, co je tím jeho Dobrem.“ „Jak by se v tom mohl mýlit někdo, kdo má common sense a zná rozdíl mezi blahobytem a bídou?“ „Je to tedy Blahobyt, za co se jdeš modlit.“ „Bezpochyby,“ „Kupříkladu svrchovaného panovníka, který vše řídí svým nezměrným bohatstvím a vládne jen svou vůlí a libostí, toho považuješ za blahobytného a jeho stát za šťastný.“ Zatím co tohle opisuji, (neboť nejde vskutku o nic jiného, než jen o vypůjčenou pasáž z jednoho z dříve vzpomínaných originálů), slyším tisíce posměšků, které se ozývají díky srovnání mravu, poměrů a samotného jednání s moderní výchovou a uctivostí. – Dovolte nám tedy tuto věc, pokud možno, napravit a předvést téhož filosofa, jak se poněkud úslužněji obrací k jeho Milosti, jeho Excelenci, či jeho Důstojnosti, aniž by selhal v sebenepatrnějším obřadném oslovení. Nebo nám dovolte přivést celou věc blíže našemu Vzdělanci. Předpokládejme, že je tu inkognito, aniž by odhalil byť jen ždibet ze svého charakteru, který je v naší době pramálo doporučeníhodný. Nechť jsou jeho oděv i jednání módnější, aby se tak lépe uvedl a získal si posluchače. Představte si, jak asi s těmito přednostmi a obezřetností, musí oslovit toto pozlátko státu, když na něj někdy jen tak narazí, jak se sám, bez doprovodu prochází po polích. Jen považte těch poklon a přitrouble se smějících grimas, těch okolků, omluv, komplimentů! – A nyní vsaďte všechny ty Komplimenty i Ceremonii do Dialogu a uvidíte, jaký to bude mít výsledek! Jde o skutečné Dilema této staré spisovatelské manýry, jíž nedokážeme ani dost dobře napodobit, ani přeložit; bez ohledu na to, jaké potěšení a jaký užitek nám může četba těchto originálů přinést. Co bychom měli dělat za takových okolností? Co když se nás zmocní fantazie a my se rozhodneme vyzkoušet tento experiment v moderních tématech? Pohleďme na výsledek! – Vyhýbáme-li se ceremonii, nejsme přirození: užíváme-li ji a vystupujeme tak jako obyčejně, když se zdravíme, potkáváme a jednáme jeden s druhým, je nám pohled na něco takového odporný. – O co jiného však jde, než o Nenávist k našim vlastním Tvářím? Je to snad chyba Malíře? Měl by malovat falešně, či afektovaně; míchat moderní se starým, pošetile spojovat tvary a zrazovat své umění? Ne-li, jaký prostředek se nabízí? Co jiného mu zbývá, než zahodit tužku? – Žádné další kreslení dle skutečnosti, žádné další zrcadlivé-Psaní, či jakékoli osobité zachycení čehokoli. TAK došel Dialog svého konce. Staří dokázali své obličeje vidět, ale my to neumíme. A proč? Pro co jiného, než proto, že je nám dáno méně krásy, neboť právě o tom nás spravují naše zrcátka. – Ošklivý nástroj! A proto i hodný opovržení. – Naše setkávání a způsoby konverzace, které považujeme za nejzdvořilejší představitelné, jsou, jak se zdá, takové, že nesneseme, aby nám byly na živo předváděny. Je tomu jako na našich portrétech, obzvláště těch v životní velikosti, na nichž je ubohý kreslíř nucen k tisícům tahů, chce-li nás odít v afektované hábity, jež jsme na sobě nikdy neměli; poněvadž, kdyby nás měl zachytit v těch, které nosíme, učinily by nutně celé dílo o to směšnějším, o co víc by byly přirozené a nám podobné. Tolik tedy o Antice a oněch pravidlech umění, oněch filosofických námořních Mapách, podle nichž byli dobrodružní geniové oněch časů navyklí kormidlovat svůj kurz a usměrňovat svoji dychtivou múzu. To byly ony Chartae našeho římského mistra básníka, ona umělecká díla, Zrcadla, Exempláře, které nám klade před oči. [12]Jen řeckých vzorů ve dne v noci si hleďte a vůbec je neodkládejte. A tak se ze všech ohledů básnictví a spisovatelské umění podobá tomu sochařskému a malířskému především v tom, že má své originální Črty a Vzory ke studiu a cvičení, nikoli pro předvádění se, ukazování na veřejnosti či kopírování pro oči druhých. Takové jsou staré Busty; Trupy soch, anatomické detaily, a mistrovsky nahozené Kresby, jež jsou v nich schraňovány jako tajná nauka, mystérium a základní umělecká znalost. Mezi umělci různého druhu je však tento základní rozdíl; ti, kteří kreslí pouze podle Těl a utváří půvaby tohoto druhu, se nikdy přes všechnu tu přesnost či správnost své kresby nedovedou sami změnit, či alespoň trochu upravit svůj charakter. Ovšem těm umělcům, kteří kopírují jiný život, kteří studují půvab a dokonalost Mysli a kteří jsou skutečnými mistry oněch pravidel, která utvářejí posledně zmiňovanou vědu, těm se nemůže stát, aby selhali v sebezdokonalování a nápravě lepší Části sebe samých. Musím uznat, že se jen stěží najde nanicovatější rasa smrtelníků nad ty, kterým my moderní s oblibou říkáme Básníci, jelikož se jim pospolu s nesoudně namátkovým užíváním vtipu a fantazie podařilo nabýt i souladné jazykové dovednosti. Ovšem v člověku, který si vskutku a právem zasluhuje jméno Básník, a který jako opravdový mistr a architekt daného druhu dokáže popsat jak Lidi, tak i Mravy a uvést v Činnost jejich pravá těla i proporce, bude, pokud se nemýlím, objevena zcela jiná bytost. Takový Básník je vskutku druhým Tvůrcem, skutečným Prométheem podléhajícím Jovovi. Tak jako největší umělec či univerzální tvořivá příroda i on utváří soudržný a v sobě souměrný Celek s patřičnou závislostí a podřízeností jednotlivých částí. Vnímá meze vášní a zná jejich přesné Tóny a Míru, jejichž prostřednictvím je vhodným způsobem zachycuje, zohledňuje Vznešenost citů a jednání a odlišuje Krásné od Pokřiveného, Přívětivé od Odporného. Domnívám se, že morální umělec, který dokáže napodobovat Stvořitele a je si tudíž vědom i vnitřní formy a struktury svých spolu-stvoření, může být jen stěží shledán neznalým téhož u Sebe, či v rozpacích nad čísly, která utvářejí harmonii mysli. Vždyť Darebáctví je čirou Disonancí a Disproporcí. A byť mohou mít darebáci silné Hlasy a přirozené sklony k jednání; není možné, aby [13]skutečná Soudnost a Vynalézavost sídlily tam, kde není Harmonie a Počestnost. Avšak jestliže jsem se tak vážně pustil do zájmů Spisovatelů a poukázal na jejich skutečný základ a sílu, jejich přípravnou nauku a hodnotící metodu Sebezpytování, potom by bylo namístě, abychom se dříve, než toto Tajemství ještě více odhalíme, zamysleli nad výhodami a nevýhodami s nimiž se snad naši spisovatelé mohou díky svému okolí potýkat a kam až může jejich génius vystoupat či spadnout díky nějakým vnějším příčinám, jež vzchází z humoru či soudnosti tohoto Světa. Ať už je to cokoli, co má na ně v tomto ohledu nějaký vliv, musí to plynout buď od Velikánů a Mužů Moci, Kritiků a Mužů Umění či Lidí samotných, obyčejného Obecenstva a prostého Lidu. Měli bychom tedy začít u Velikánů a lačných světapánů: s možností udělit ve prospěch spisovatelů Radu též těmto vysoce postaveným osobám; jsou-li ji ovšem schopni přijmout právě tímto důvěrným způsobem. ________________________________ [1] Scriptorum chorus omnis amat nemus, & fugit urbes. Hor. Epist. 2. lib. 2. [2] Aut insanit homo, aut versus facit – Hor. Sat. 7. lib. 2. [3] Murmura cum secum & rabiosa silentia rodunt. Pers. Sat. 3. [4] SV. III. s. 239, 240, 241 v poznámkách. [5] Compositum jus, fasque animi, santosque recessus Mentis. – Pers. Sat. 2. [6] Illa sibi introrsum, & sub Lingua immurmurat: ô si Ebullit Patrui praeclarum funus! Pers. Sat. 2. [7] Níže, s. 324. A SV. III. s. 198, 199. 1 Tecum habita, & nôris quam sit tibi curta supellex. Pers. Sat. 4. [8] Scribendi rectè, sapere est & principium & fons, Rem tibi Socraticae poterunt ostendere Chartae. Hor. de Arte Poet. Viz též soud o spisovateli od zhýralého Petronia. Artis severae si quis amat effectus, Mentemque magnis applicat; prius more Frugilitatis lege polleat exactâ; Nec curet alto regiam trucem vultu. * * * * * * * * * * - neve plausor in Scaenâ Sedeat redemptus, Histrioniae addictus. * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Mox & Socratico plenu grege, mutet habenas Liber, & ingentis quatiat Demosthenis arma. * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * His animum succinge bonis, sic flámině largo Plenus, Pierio desundes pectore verba. [9] OmhroV de alla te polla axioV epaineisqai, kai dh kai oti monos twn poihtwn, ouk agnoei o dei poiein auton. auton gar dei ton poihthn elacista legein. ou gar esti kata tauta mimhthV. oi men oun alloi, autoi men di olou agwnizontai, mimountai de oliga kai oligakiV. [ ]Arist. De Poet. Kap. 24. [10] Dále, str. 246, 253 v poznámkách. [11] Nejen ve svých Margites, ale i v Iliadě a Odysei. [12] - Vos Exemplaria Graeca Nocturna versate manu, versate diurna. Hor. De Arte Poet. v. 268. [13] Tuto maximu jen stěží vyvrátí skutečnost či dějiny, ať už s ohledem na samotné filosofy, či ty druhé, kteří byli velkými génii či mistry svobodných umění. Osobnosti dvou nejlepších římských básníků jsou velmi dobře známy. A ty náležející antickým Tragédům neméně. A o onom velkém epickém mistru, ač pocházejícím z temnějšího a vzdálenějšího věku, se zase mělo za to, že byl dostatečně vzdálen hanebnému či daremnému charakteru. Římský, stejně jako řecký řečník byl oddán své zemi a zemřel podobně jako mučedník kvůli její svobodě. A nejvíce cenění historikové byli považováni za dobré lidi buď v osobním životě, nebo na základě svého jednání na veřejnosti. A co se týče samotných básníků, o nich praví učený a moudrý Strabon: „Lze si vůbec představit, že by génius, moc a výtečnost skutečného Básníka spočívaly v něčem jiném než v přesné Nápodobě života, ve vytříbené rozpravě a číslech? Jak by ale mohl být oním přesným Napodobitelem života, jestliže nezná jeho míry, natož jak se řídit soudností a rozuměním? Vždyť jistě nemáme totéž pojetí výtečnosti u básníka jako u řemeslníka jehož předmětěm umění je buď bezcitný kámen nebo dřevo postrádající život, důstojnost, či krásu; zatímco básníkovo umění, jež se obrací principielně k lidem a mravům, spojuje jeho ctnost a výtečnost, coby Básníka, přirozeně s lidskou výtečností a s hodnotou a důstojností člověka. Do té míry je proto nemožné, aby byl velkým a hodnotným básníkem ten, kdo není v prvé řadě hodnotným a dobrým člověkem.“ ou gar outw famen thn twn poihtwn arethn ws h tektonwn h calkewn, &c. h de poihtou sunezeuktai th tou anqrwpou. kai ouc oion te agaqon genesqai poihthn, mh proteron genhqenta andra agaqon -. [] Kn. I. Viz níže, str. 278, 337 a 350, 351 v poznámkách. A SV. III. str. 247, 248, 249, 273, 282.