Francis Hutcheson (1694 – 1746) An Inquiry into the Original of Our Ideas of Beauty and Virtue (1726) - obhajoba Shaftesburyho – proti Bernardu Mandevillovi a G. Barkeleymu – Fable of the Bees; Alciphron, or a Minute Philosopher - rozvíjí Shaftesburyho, staví na něm, ale osobitým způsobem - je moralizující, ještě více psychologizuje, sdílí nevraživost k egoisticky fundovaným teoriím – Hobbes ( Reflections upon Laughter), opírá se o tradici antického myšlení – Platón, Aristoteles, Cicero, Plotínos, ale není ryzím klasicistou či augustovcem jako Shaftesbury - své pojednání staví na základě empiricko – psychologického odkazu (John Locke), který však prohlubuje – připadá mu povrchní – pět lidských smyslů rozšiřuje na sedm – přidává: a) Internal sense – vnitřní smysl, jímž rozumí naši schopnost zakoušet krásu pravidelnosti, řádu a harmonie (Shaftesburyovské devizy) b) Moral sense – morální smysl, jímž rozumí naši předurčenost k tomu, abychom se těšili z kontemplace těch afekcí, akcí či charakterů rozumných činitelů, které označujeme za čestné - je pod silným vlivem myšlenkové tradice Herberta ze Cherbury a platoniků z Cambridge - Hutchesonovou snahou je dokázat, že lidská přirozenost je svým tvůrcem disponována k vědomému pociťování ctnosti– jeho postoj není postojem moralisty, ale theologa, třebaže veskrze liberálního – svůj spis považuje za prostý čehokoli, co by bylo v rozporu s náboženstvím či dobrými mravy (studium na University of Glasgow končí gradem z theologie – 1716 získal povolení kázat uvnitř Presbyteriánské církve - přátelství s biskupem Edwardem Syngem, liberálním, tolerantním anglikánem, autorem později publikovaného kázání Ve věci tolerance) - Shaftesburyho proto kritizuje za jediné – předsudečnost vůči křesťanství - ctnost chápe jako libou formu (lovely form), která člověka láká – opětovné sepjetí morálního a estetického - Smysly, chutě, požitky z krásy, harmonie, nápodoby v malířství a poezii mají svoji paralelu v obdobných požitcích z krásy charakterů a mravů - Cíl prvního pojednání – dokázat, že „Existuje jistý, lidem vrozený smysl pro krásu, že nalézáme stejně velkou shodu v lidských požitcích z krásy forem, jako je tomu u vnějších smyslů, o nichž všichni shodně tvrdí, že jsou přirozené; a že rozkoš či bolest, potěšení či nechuť jsou přirozeně spojeny se svými počitky“ - Pravá příčina vnímání vnějšími smysly přichází se zrozením, u smyslů pro krásu a ctnost tomu tak není – až než si děti začnou uvědomovat proporci a podobnost, afekce, charaktery, nálady a jejich vnější projevy – nejde ale o dílo vzdělání a výchovy x příroda učinila z charakteru a nálady, jakmile byly zpozorovány, nezbytnou podmínku rozkoše či předmět hodný přijetí – stejně jako je tomu s chutí či zvukem Oddíl I. O jistých schopnostech vnímání odlišných od těch, jež obyčejně označujeme za počitek řada definic – počitek, smysly, činnost mysli, substance, rozkoš a bolest, role vzdělání a výchovy, rozdílné a složené ideje, krása a harmonie, vnitřní smysl - bezprostřednost a nutnost jeho libosti, jeho nezainteresovanost, původní a poměrná krása ==) snaha potvrdit odlišnost vnitřního a vnějšího smyslu. Základní rys = fenomenalismus --) nemluví o věcech, ale našich idejích – je bytostně subjektivní, blíží se Berkeleymu - Počitek (sensation) – idea vyvolaná v mysli přítomností vnějších objektů a jejich působením na naše tělo – mysl je pasivní, neschopná prevence vnímání takové ideje – pasivita je důležitá k ospravedlnění vnitřního smyslu jako skutečného smyslu - Rozdílné smysly (different senses) – schopnost zakoušet rozdílné percepce, tj. takové které se navzájem zcela liší, resp. shodují se nanejvýše v obecné ideji počitku (zrak a sluch = rozdílné schopnosti jak získávat ideje barev a zvuků) – krom hmatu má každý smysl svůj orgán - Jaká je činnost mysli (Mind how active) – skládá odděleně nabyté ideje, srovnává jejich předměty, pozoruje jejich vztah a proporce, zvětšuje a zmenšuje je dle libosti, či určitého ratia nebo škály, je také schopna separovat ideje, které jsme v počitku zakusili neodděleně – abstrakce. – umožňuje poznání krásy a ctnosti, viz níže – tento mechanismus je však bezprostřední, automatický - Substance – jejich ideje se skládají z různých, spojeně zakoušených idejí, které se dávají našim smyslům. Substanci definujeme výčtem těchto idejí – známe-li je, potom si dovedeme představit substanci, aniž bychom se s ní setkali. Chybí-li však jedna jediná z těchto jednoduchých idejí, či smysl kterými je lze zakoušet, potom nelze vyvolat jakoukoli ideu, která by předtím nebyla zakoušena - Vzdělání, výchova (education, instruction) – spolu s předsudkem v nás vyvolávají touhu či averzi k nějakému předmětu a to na základě názoru o dokonalosti či nedokonalosti kvalit, k jejichž vnímání máme uzpůsobené smysly (nevidomí zakouší krásu pravidelností tvaru, tónem hlasu…) - Rozkoš, bolest (pleasure, pain) – mnohé smyslové počitky je působí bez znalosti příčiny, toho jak nebo který objekt je vyvolává, či k jakému dalšímu užitku nebo škodě může jeho užívání vést – podtrhuje bezprostřednost – a smysl je nutně bezprostřední - Rozdílné ideje (different ideas) – jednoduché ideje vyvolané u různých lidí týmž objektem se mohou lišit co do jejich přijetí či odmítnutí; podobně i u jedné osoby, když se jeho představa liší od té, kterou měla o téže věci dříve – dáno proměnou našeho těla, zvyku, intenzity zakoušeného počitku například v důsledku změny našich orgánů – začneme chovat averzi k něčemu, co nám bylo dřív libé a naopak - Složené ideje (complex ideas) – komplexní ideje předmětů, kterým dáváme jméno krásné, pravidelné a harmonické přináší mnohem větší smyslové potěšení než jednoduché ideje (např. krajina je hezčí než modrá obloha) x Shaftesbury je však nakloněn prostotě - Krása a harmonie – krása je v nás vyvolaná idea a smysl pro ni je naše schopnost této ideje nabývat. Harmonie jsou libé ideje vzešlé z kompozice zvuků a dobré ucho je schopnost tuto libost zakoušet. Jaká je bezprostřední příčina těchto idejí, jaká skutečná kvalita věcí je vyvolává? - Vnitřní smysl (internal sense) – vlastně smysl pro krásu a harmonii – jejich ideje jsou počitky vnitřního smyslu – liší se od počitků vnějších smyslů (zraku, sluchu), ty nemusí nutně vést k počitku krásy a harmonie - Hutcheson zdůrazňuje roli vybraného génia či vkusu - rozvíjí téma z LCE, SC, SOL – podobenství o hodinovém stroji, neznalé publikum, ucho, sluch ==) schopnost ostrého vidění a rozlišování přináší potěšení x nemusí nutně přinášet zálibu v hudebních kompozicích, malířství, architektuře – ta je dílem génia či vkusu - např. hudební, či absolutní sluch je jiný, než obyčejný sluch. - odlišný zrak básníka od prostého pohledu kritika či virtuosa - jeho popis krásy uchvacuje. – kritika virtuosů, ale přesto má mnoho společného - Virtuosové mají ostré vidění a přeci vidí méně než básník. - specifický zrak a sluch je třeba nejen k umělecké profesi ale i posuzování jejích plodů a zakoušení jejich největších krás Krásu zakoušíme i tam, kde vnější smysly figurují minimálně – např. krása teorémů, univerzálních pravd, obecných příčin. - Bezprostřednost a nutnost jeho libostí – libost se dostaví s počitkem ideje krásy okamžitě –) jde o smysl – nevzchází ze znalosti principů, proporcí, příčin – ta jej ani nenavyšují, mohou jen přidat jinou, rozumovou libost. Ideje krásy a harmonie nás těší nutně a bezprostředně – naše rozhodnutí, záměr výhody či nevýhody nemohou proměnit krásu a ošklivost předmětu. Naše pocity vztažené k formám a naše vnímání se nemění – nic nezmění výhrůžky ani přísliby. - Daný smysl předchází a liší se od vyhlídky na prospěch – některé objekty v nás tedy vyvolávají radost z krásy a máme pro jejich pociťování konkrétní smysl – liší se od radosti ze sebelásky založené na vyhlídce na prospěch. Výhoda a užitek se často přehlíží kvůli kráse, bez ohledu na výhodu. Můžeme usilovat o krásné objekty pro sebelásku (potěcha z krásy architektury), ale přesto existuje smysl pro krásu předcházející i této výhodě - bez něj by dané objekty nebyly tak výhodné ani nevyvolávaly tu libost, která je činí výhodnými. Tento smysl nezlomí žádné odměny ani výhrůžky, výhody či strach ze zla. Stejné jako s chutí – polknu hořké kapky, aby mi zachránily zdraví, ale nikdy mi nebudou chutnat. Vyhlídka na výhodu nedevalvuje cenu krásy a harmonie – jen je silnější. Často však volíme objekty pro krásu bez ohledu na užitek, zvyk, výchovu. Domy, zahrady, oděvy, výbava – byly by užitečné, přínosné, hřejivé, ale ne krásné, kdyby neexistoval smysl pro krásu. - Původní nebo poměrná krása (beauty original or comparative) – absolutní či relativní (vztažná). Absolutní krása není vlastnost objektu, jež by byl sám o sobě krásný bez vztahu k jej zakoušející mysli – jde o smyslovou ideu, vnímání mysli. (Silný vliv na Kanta) Ideje krásy a harmonie vyvolává naše vnímání primární kvality – vztahuje se k počtu a času, se mohou zdát být bližší objektům než počitkům, jež nejsou obrazy nějakého objektu ale modifikacemi vnímající mysli. Bez mysli se smyslem pro krásu, která kontempluje objekty, by je nebylo možno označit za krásné. - Absolutní krása – zakoušíme ji v objektech bez srovnání s něčím vnějším, čeho by byly imitací či obrazem. Krása přírody, umělých forem, čísel, teorémů - Poměrná krása – zakoušíme ji v objektech jež obecně považujeme za imitaci či podobu něčeho jiného - Dané dělení se opírá spíše o rozdílný zdroj libosti našeho smyslu pro ni, než o sám objekt. Opírá se o jednotu objektu samého, či jeho podobnost s nějakým originálem. Oddíl II. O původní či absolutní kráse - Odpovídá na otázku: Jaká kvalita objektů vyvolává ideje krásy a harmonie, či je jejich příčinou? – tedy kvality, které jsou krásné pro lidi, či základ smyslu pro krásu – krása se vždy vztahuje ke smyslu nějaké mysli. Mají-li být objekty krásné = mají být libé lidskému smyslu - nutné zkoumat prosté příčiny idejí krásy v pravidelných tvarech – ty se rozšiřují na komplexnější druhy – začíná u geometrických obrazců a těles – jejich vlastnosti přenáší dále na přírodniny – odhalí krásy pro astronoma, botanika - takové tvary, v nichž se vyjevuje jednota v mnohosti – tedy v matematickém smyslu – ve složitém stupni jednoty a mnohosti - Hutcheson rozvíjí starou pythagorejsko-platonskou proporční estetiku a tradici aristotelského scholasticismu – to hlavně v pátém oddílu – studuje kauzální souvislosti - 1) mnohost navyšuje krásu stejné jednoty - trojúhelník, čtverec, pětiúhelník, šestiúhelník - avšak se vzrůstajícím počtem stejných stran geometrického obrazce nenarůstá krása vždy, nedostatek paralelismu sedmistěnu krásu přímo umenšuje - obdobně pět platónských těles (Timáios) – tetrahedron (pyramida) - oheň, hexahedron (kostka) - země, octahedron - vzduch, dodecahedron, icosahedron – voda ==) větší mnohost stejné jednoty - 2) větší jednota navyšuje krásu stejné mnohosti – rovnostranný trojúhelník či isosceles (rovnoramenný) jsou hezčí než pravoúhlý – obdobně pravidelná tělesa daleko překonávají všechna další se stejným počtem nehezkých ploch – týká se pěti dokonale pravidelných těles a také všech, která mají jasnou jednotu – cylindry, hranoly, pyramidy, obelisky - 3) složený zlomek – srovnání kruhu či sfér s ne moc vystředivými elipsami či sferoidy, a srovnání složených těles s dokonale pravidelnými z nichž se skládají – nedostatek nejdokonalejší jednoty vyvažuje větší mnohost – krása je téměř stejná - Tato pozorování stvrzují soudy děti ohledně prostších tvarů – mají rády všechny pravidelné tvary, bez ohledu na užitečnost - Krása přírody - každá část krásného světa vykazuje velkou jednotu v téměř nekonečné mnohosti - nedává se smyslům poznat vždy okamžitě – plyne z úvah a reflexí založených na pozorování – tvar a pohyb velkých těl – jejich struktura, řád, pohyb jsou našemu smyslu pro krásu libé – většina objektů, které zakoušíme smysly, či na základě úvah vzešlých z pozorování se nám ukazuje jako libá – třeba nebeská tělesa – tvary všech velkých vesmírných těles jsou téměř sférické - jde o tvary značné jednoty a tudíž libé - Nejlepší doklad jednoty v mnohosti – otáčení planet ve stejném čase kolem své osy a po orbitu kolem slunečního středu – změna ročních a denních dob – fáze, aspekty a situace planet – krásy jež okouzlují astronoma a činí jeho propočty libými - Země – krásná rozličností svého suchého povrchu – světlo, stín - Rostliny – ohromná jednota mezi všemi druhy rostlin a zeleniny co do růstu a vývoje, přesná podobnost mezi všemi rostlinami téhož druhu – nejlépe patrná ve struktuře nejmenších částí – ve struktuře a uspořádání nejmenších vláken – krása která okouzluje botanika – jednota a pravidelnost ve tvaru každé rostliny, listu, květu – stéblo či kmen se podobají válci či hranolu – pravidelný způsob jak kmen obrůstá větvemi – jednota barev květů téže rostliny či stromu, začasto celých druhů - Zvířata – velká jednota u všech nám známých druhů ve struktuře těch částí na nich nejvíce závisí život – jednotný mechanismus téměř nekonečné rozdílnosti pohybu – jednota mezi živočichy téhož druhu – základ třídění na třídy a druhy. Symetričnost párových končetin působí krásně – její nedostatek považujeme za nedokonalost a absenci krásy – nejsilnější krása projevů, jednání, gest a pohybů indikuje mravně dobrou dispozici mysli - Proporce- krása plynoucí z proporcí jednotlivých částí těla mezi sebou navzájem – inspirace pro pravidla sochařství – kánon – jednotlivé části obličeje, obličej k tělu – disproporcí vytvoříme obra či trpaslíka i bez vztahu k dalšímu předmětu - Ptactvo – krása peří, jeho barev a tónů, symetrie stran těl ptáků - Kapaliny – obrovská zásoba vody na zemi – nepředstavitelný doklad přírodní jednoty – téměř nekonečné množství malých, lesklých, hladkých sfér – obdobně i u dalších kapalin a chem. prvků jejichž vlastnosti závisí na jednotě tvaru jejich částí - Harmonie – krása zvuku – základem libosti z něj je druh jednoty – vibrace jedné noty souzní s vibracemi noty druhé – souzvuk – jen na něm založená kompozice může být harmonická – to vše s ohledem na klíč, tempo a náladu skladby – jednota hlasů. I nesoulad může působit libě – osvěžení, probuzení pozornosti, povzbuzení chuti na další harmonii - Libé počitky plynou jen z těch objektů, které vykazují jednotu v mnohosti. Můžeme mít počitek aniž bychom znali jeho příčinu. Oddíl III. O kráse teorémů - krása teorémů či univerzálních pravd – jiná než předchozí, avšak největší doklad jednoty s mnohostí – přináší ohromné uspokojení rozličné od všech dalších výhod - jeden teorém obsáhne nekonečné množství konkrétních pravd – plyne z nutnosti vytvářet abstraktní ideje a univerzální pravdy - dána omezenou kapacitou mysli – nepojme najednou nekonečno jednoduchých idejí či soudů, přesto dokládá rozlehlost nepředstavitelné lidské schopnosti – např. nekonečné množství pravd o nekonečnu možných velikostí pravoúhlých trojúhelníků - ještě větší rozmanitost konkrétních pravd obecných teorémů lze nalézt v algebře a flukčním kalkulu – teorémy vztažené k nekonečnu řádů či druhů křivek - tato krása plyne z objevení jistého druhu jednoty či redukce na obecný kánon jemuž se podřídí jinak neútěšné kupení inkoherentních pozorování - metafyzické axiomy nepřináší velké potěšení – chybí jim demonstrativní konkrétnost - snadné teorémy, uvědomované téměř intuitivně, netěší tolik jako ty, které nás překvapí svým nenadálým objevením – překvapení však není jedinou libostí z teorémů - další krása – když jeden teorém obsahuje řadu z něj snadno vyvoditelných důsledků – v přírodě = velké principy a univerzální síly z nichž plyne nespočet efektů – gravitace ale i původ práv z něhož lze vyvodit největší díl morálních závazků - lidi okouzluje krása jejich znalosti bez ohledu na užitek (To je filosofické, spekulativní a typické pro virtuosi) – rádi dedukují vlastnosti každé jednotliviny z jednoho počátku, demonstrují mechanické síly třebaže jsou o nich ujištěni nezávislými důkazy – a to i bez ohledu na nějakou další výhodu - tento smysl pro krásu vede k absurdním pokusům hledat ji i mimo matematiku – tak Descartes odvodil veškeré vědění člověka z jedné propozice – Cogito, Leibnizův princip dostatečného důvodu vztažený ke všemu v přírodě - taková láska k jednotě uchvátila učence i v jiných vědách – např. Puffendorf odvozuje různé povinnosti lidí k Bohu a svým sousedům z jediného principu sociability - z toho plyne, že lidé mají smysl pro krásu v jednotě ve vědách – toto potěšení lze oprávněně označit za jistý druh počitku – nutně doprovází objev jakékoli propozice a liší se od vědění samotného - Tak jako u vnějších smyslů i u těch vnitřních povstávají obyčejně libé počitky z objektů, které by doporučil klidný rozum, kdybychom pochopili jejich užitek - Novost je obecně velmi příjemná – zvyšuje rozkoš z kontemplace krásy x jde ale o první zpozorování jednoty ve velké mnohosti, nebo objevení obecné pravdy v tom, co se zdálo nepravdivé – taková radost je velmi silná a násilná – po neočekávaném dostavení malé výhody - Umělecká díla – i v nich je základem krásy poměrná jednota mezi částmi a každé části k celku – různé poměry, různá jednota – prostor pro rozličné fantazijní představy v architektuře, zahradnictví, apod. – každé z těchto umění má svoji jednotu – pravidelná řecko-římská architektura má svou zjevnou jednotu částí 5 řádů x mají ji ale i ostatní architektury vykazují proporci, jednotu, podobnost sobě odpovídajících tvarů – jakýkoli odklon od nich je nepříjemný – totéž platí i ovšech dalších uměleckých dílech – mají jistý základ jednoty v mnohosti bez nichž vypadají uboze, deformovaně a nepravidelně Oddíl IV. O poměrné neboli relativní kráse - Hutcheson rozvíjí aristotelsko-horatiovskou estetiku mimese, klíčovou pro Shaftesburyho – už od LCE, přes poznámky v SC, potom v SOL, ale také A Notion of the Historical Draught or Tablature of JoH - každá krása je vztažná ke smyslu, který ji zakouší - zde však jde o vztah k originálu, který napodobuje – k přír. objektu, ustavené ideji = standardu, pravidlu - těší nás sama nápodoba (Aristoteles) – originál nemusí být vůbec krásný - popis v básnictví - hlavní typ krásy pro básnictví – moratae fabulae, hth (Aristoteles) – přesná nápodoba přirozených mravů či charakterů – charakterům takových osob musí odpovídat konkrétní jednání – základ lze odvodit z našich vášní ==) snaží se zachytit nedokonalé charaktery – více na nás působí, máme je s kým srovnat x dokonalého hrdinu v životě nepotkáme – nemůžeme posoudit vztah kopie a originálu – dokonalost krásy, pro kterou je ceněn Homér - pravděpodobnost, podobenství, metafora – na tuto třídu relativní krásy lze redukovat mnohé další poetické krásy – pravděpodobnost – nezbytná k představě podobnosti – a díky podobnosti se nám líbí podobenství, metafory a alegorie – bez ohledu na to, je-li původní objekt krásný. Má-li však původní krásu, či důstojnost jakož i podobnost, je poměrná krása větší – základní pravidlo ke studiu patřičnosti metafor, podobenství a podobnosti - sklon ke srovnávání – vysvětluje ikonografii - zvláštní sklon naší mysli srovnávat vše v našem zorném poli – strojená chování a gesta těl indikují dispozici mysli ==) vášně a afekce nabývají podobnosti s neživými předměty – bouře na moři = hněv – to se nutně vztahuje k ustavené ideji - intence, záměr – některá umělecká díla jsou krásná svým vztahem k obecně přijímanému záměru tvůrce – poměrná krása, která má vztah k nutně ustavené ideji – nesnaží se o absolutní dokonalost nápodoby původní krásy – těží z toho, že je s ní spojena – např. imitace divokosti přírody v zahradnictví – proti francouzskému modelu. Obdobně jsou kužel a hranol jako památník zajímavější než pyramida či obelisk x kostka či hranol evokuje ideu stability – užívají se jako podstavce. Vyklenutí dříku sloupu – podobně i v jiných případech se umělci odklání od pravidelné původní krásy – převažuje smysl pro krásu jinou – tak se otvírá nový pohled na krásu přírodních děl – hledání intence v přírodě – mechanismus jejích částí fungující pro dobro systému jako celku – a dobro největšího celku je záměrem původce přírody – proto nás těší pohled na správně provedený úkon mechanismu, či jeho odhalení. Z krásy účinků odvozujeme důvod a záměr příčiny. Oddíl VI O univerzalitě lidského smyslu pro krásu 1) vnitřní smysl není bezprostředním zdrojem bolesti - krása se vztahuje k vnímající síle (perceiving power) - v přírodě neexistuje žádná forma, která by netěšila nějakou vnímající sílu x zde jde o člověka - Činí smysl pro krásu, tak jako vnější smysly, některé předměty pro nás nepříjemnými, či zdrojem bolesti? - mnohé předměty nikterak netěší naše smysly, jsou prosté krásy x neexistuje žádná sama o sobě nelibá forma – tedy bez obav z nějakého dalšího zla jež by působila, či bez jejího srovnání s něčím, co by bylo v daném druhu lepší - co se týče smyslu pro krásu – žádný soubor předmětů není sám o sobě v pozitivním smyslu nepříjemný, či zdrojem bolesti (aniž bychom tedy v daném druhu poznali cokoli lepšího) - ošklivost (deformita) je pouze absencí krásy, či její malou měrou (obhroublému člověku se bude špatná hudba líbit, nezná soulad, harmonii) – kdyby existoval druh věcí, kterým říkáme ošklivé či deformované a my nikdy nespatřili ani netoužili po větší kráse, nebyl by nám nelibý - ==) smysl pro krásu je stvořen k tomu, aby nám dodával pozitivní libost, nikoli pozitivní bolest či znechucení, jež by přesahovaly prosté zklamání 2) přijetí a odpor plynou z asociace idejí - Mnohá tvář působí nelibě x obecně však nikoli kvůli pozitivní deformitě, ale buď proto, že není tak krásná, jak bychom očekávali, nebo častěji nese rysy evokující mravně špatné sklony, což poznáváme díky rozlišovací mohoucnosti z chování, vystupování a gest ==) příčinou není pozitivně nechutná forma – proto jsme s to odhalit morální kvality ošklivého člověka, který nám přestane být nepříjemný x máme-li s někým/něčím špatnou zkušenost (přirozeně nepříjemné, bolestné, pozitivně nechutné) – bude pro nás navždy takovým - Některé objekty v nás vyvolávají děs jen v důsledku našich vlastních obav či soucitu s jinými – jestliže rozum či nějaká bláznivá asociace idejí nám dají pocítit nebezpečí, nikoli účinek čehokoli ve formě samotné – odstraní-li zkušenost či rozum obavu, mohou se pro nás stát strach nesoucí objekty libými – dravá zvěř, bouřící moře, temné hluboké údolí, strmý sráz 3) asociace - „Asociace idejí činí libými a potěšujícími ty objekty, které nám samy o sobě takové potěšení nedokáží přinést; a stejně tak může být příčinné spojení idejí původcem nechuti tam, kde není forma sama o sobě nepříjemná.“ - k mnohým zvířatům lidé chovají averzi (svině, hadi, hmyz) byť jsou sama o sobě krásná – mají s nimi náhodně spojenu nějakou ideu 4) univerzalita daného smyslu - Obecná shoda lidí v jejich smyslu pro krásu jednoty v mnohosti – dána zkušeností =) „Jestliže každého těší více jednota něčeho prostšího nežli naopak, třebaže z toho neplyne žádná další výhoda; a obdobně jestliže lidi, spolu s tím, jak se rozšiřuje jejich mohoucnost, aby tak obsáhla a srovnala komplexnější ideje, těší jednota ještě více, a stejně tak je ještě více těší její komplexnější druhy, ať už původní či vztažné.“ - Kdy by si pro ichnografii či plán svého domu volil tvary jako je trapezium či nepravidelná křivka aniž by k tomu měl nutně nějaký důvod, či mu z toho plynula nějaká velká výhoda? - Žádná fantastická oděvní móda se dosud úplně nevzdala jednoty – odpovídá lidské figuře, má souměrné strany - Koho těší nestejně vysoká či tvarovaná okna jednoho podlaží, nestejné nohy, paže, oči líce milenky? – pouze zájem a nadřazené dobré kvality nám umožní přehlížet nedokonalosti a převážit náš smysl pro krásu 5) skutečná krása těší sama - Může se zdát, „Že pravidelnost a jednota jsou po univerzu rozptýleny tak hojně a my jsme odhodláni považovat je za základ krásy uměleckých děl tak rozhodně, že si lze jen zřídka představit jako krásné něco, co tuto jednotu a pravidelnost naprosto postrádá.“ - Často považujeme za absolutně krásné něco, co je krásné jen málo a náš smysl jedná s absolutní pravidelností pociťuje-li libost, třebaže nám předsudek brání ocenit objekty, které by nás těšily více - Např. Gót považuje za dokonalou architekturu své země, chová averzi k římské, kterou je s to zdemolovat – tak jako to učinila ikonoklastická bouře reformátorů – neoddělila ideje předsudečné bohoslužby od forem stavby, v nichž se uskutečňovala - přesto i gotická architektura pracuje s jednotou v mnohosti, pravidelností, i východní architektura, indická – byť menší, nebo jinak vnímanou - H. směřuje ke klasicismu – prostotě 6) obdobně těší historie - Druh krásy, pro kterou mají vkus a chuť všechny národy a lidé v každém věku - Obdobně jako v poezii nás těší mravy – dobře vykreslený charakter – tajný zdroj široké diverzity zdánlivě nekonzistentního jednání, otevřený poukaz na státní zájem, krásně rozvinutý umělecký náhled – vše stojí na jednotě rozvrhu (unity of design) – objevuje se už v dětských bajkách, jinak by je netěšily - ===) „Opravdová krása může být i tam, kde jí není nejvíce, existuje nekonečno rozličných forem, jež mají všechny určitý díl jednoty a přece se liší jedna od druhé.“ ===) jednota je tedy univerzálním základem našeho přijetí jakékoli nějak krásné formy 8) rozdílnost soudů o našich smyslech - Jak v podobných případech utváříme velmi rozdílné soudy ohledně vnitřních a vnějších smyslů? - Všichni následníci Locka, kteří odmítají vrozené ideje, tvrdí, že naše potěšení z krásy a řádu má svůj původ ve vyhlídce na výhodu, zvyku, vzdělání“ a to jen díky existenci různých představ – vyvozují, že naše představy nevzchází z žádné přirozené perceptivní síly, či smyslu. O vnějších smyslech ale shodně tvrdí, že jsou přirozené a že radosti a bolesti jejich počitků předcházejí zvyku, návyku, vzdělání, vyhlídce na výhodu. X Existuje ale stejná mnohost představ o jejich objektech jako objektech krásy a navíc je těžší uvést tuto rozličnost na společný základ, či pod jedno pravidlo u těch vnějších 9) důvod pro toto - Několik jmen pro vnější smysly, ale žádné, či jen málo pro ty vnější – ty první se považují za jistější, skutečné a přirozené - smysl pro harmonii má své jméno – dobré ucho, a obecně jej proto přijímáme za přirozenou perceptivní sílu, či smysl odlišný od sluchu ==) nutně existuje vnímání krásy na základě přítomnosti pravidelných objektů, tak jako harmonie na základě poslechu jistých zvuků 10) vnitřní smysl nepředpokládá vrozené ideje - o nic víc než vnější - obojí jsou přirozené perceptivní síly či určení mysli přijímat nutně jisté ideje z přítomnosti některých objektů - „Vnitřní smysl je pasivní síla jejímž prostřednictvím nabýváme idejí krásy z objektů v nichž se projevuje jednota v mnohosti.“ 11) důvodem rozkolu jsou asociace - Asociace idejí je jednou velkou příčinou zjevné rozdílnosti představ smyslu pro krásu jako i vnějších smyslů; a často přimějí člověka k tomu, aby choval odpor k tomu krásnému a naopak si oblíbil to, co je krásy prosté, ovšem pod jinými pojmy nežli je krása a ošklivost (deformity) - Krása stromů, chlad jejich stínu a jejich předurčenost k poskytování úkrytu učinila z hájů a lesů obvyklé útočiště pro ty, kteří mají rádi samotu – obzvláště ty nábožné, přemýšlivé, melancholické a zamilované – tyto dispozice mysli jsme spojili s danými objekty, že se k nám dostavují vždy pospolu – zchytralost pohanských kněží patrně učinila z potemnělých míst scénu pro fiktivní zjevení jejich božstev – proto s nimi spojujeme ideje něčeho božského – podobný efekt u idejí našich kostelů – slabé světlo gotických staveb bylo příčinou velmi odlišné asociace - Obdobně všechny okolnosti jednání, míst, oděvů, hlasů, zpěvu osob, které se k nám dostaly spolu se silnou vášní se spolu spojí tak, že jedno z nich okamžitě vyvolá to druhé ===) častá příčina velké radosti a bolesti, potěšení a averze k objektům, jež by nám byly normálně lhostejné x toto je ovšem velmi vzdálené idejím krásy, jež jsou zcela odlišnými ideami 12) Jak jinak těší hudba - Jiné kouzlo hudby odlišné od harmonie – vyvolává libé vášně – lidský hlas se proměňuje díky silnějším vášním – rozeznání zvuku podobného lidskému hlasu zabarvenému vášní má vliv na naši náladu – stejně je tomu u znění tónu a slov vyjadřujících nějakou vášeň, která jsme zaslechli při jejím projevu – přítomnost jednoho působí na emoce a vyvolává druhé - Kvůli rozdílnosti libých a nelibých idejí, jež mohou být spojeny s formami těl či tónů, jsou-li lidé v různém rozpoložení a nakloněni takové rozličnosti vášní, se není co divit, „mají-li být často v nesouhlasu ohledně svých představ jednotlivých objektů, byť byly jejich smysly pro krásu a harmonii dokonale jednotné“ Oddíl VII. O síle zvyku, vzdělání a příkladu s ohledem na náš vnitřní smysl - zvyk, vzdělání a příklad – často pojímány jako příčina našeho požitku z krásných objektů a našeho přijetí či odmítnutí jistého životního jednání v morálním smyslu ===) nutné dokázat, že „existuje jakási přirozená perceptivní síla, či smysl pro krásu objektů, jež předchází všemu zvyku, vzdělání či příkladu“ 1) Zvyk neposkytuje žádný nový smysl - Uvádí tělo a mysl do rozpoložení, které umožňuje snazší vykonávání jistých často opakovaných úkonů x nedá je nahlédnout jinak, než jak jsme je vnímali poprvé, nedodá nám ani žádnou jinou perceptivní sílu - Zvyk může spojit ideje náboženského děsu s konkrétními stavbami, ale nikdy tyto ideje nevyvolá v člověku neschopném strachu - Ohledně přijetí či libosti z vnějších objektů – jsou-li krev či duchové nějakým příjemným způsobem lékem či pokrmem nabuzeni, oživeni či fermentováni, či některé žlázy často stimulovány k vylučování, potom je jisté, že abychom uchovali tělo v klidu, najdeme zalíbení v chuti něčeho, co mu není bezprostředně libé, pakliže jej dovede uvést do příjemného stavu, na který si tělo zvyklo – zvyk působí i to, že co původně vyvolávalo nepříjemné počitky přestane takto působit či vyvolá jinou příjemnou ideu téhož smyslu - Zvyk nikdy nevyvolá ideu nějakého jiného smyslu, než toho, který mu předcházel – slepý nikdy nevnímá předmět jako barevný - Kdyby byly naše žlázy či jejich části necitlivé, kdybychom nepociťovali žádnou libost z bystřejších pohybů v krvi, potom by zvyk neučinil žádné stimulující léky či kapaliny libými, jestliže by takovými nebyly pro naši chuť - Obdobně – kdybychom neměli žádný přirozený smysl pro krásu z jednoty, potom by nám zvyk nikdy neumožnil představu krásy v objektech, kdybychom neměli sluch, zvyk by nám nedodal potěšení z harmonie - Přirozené smysly máme předchůdně – zvyk umožní rozšířit náš náhled a získat (přijímat, srovnávat) komplexnější ideje krásy těl či harmonie zvuků – zvýší naši pozornost a bystrost vnímání - Zvyk naše ideje krásy, či libé počitky z pravidelných objektů spíše oslabuje, než posiluje – jak jinak můžeme vyjít na otevřené prostranství za slunného dne či jasné noci, aniž bychom tím byli nejextravagantněji uchváceni? – Milton tak představuje Adama a Evu – zvyk umožní pochopit funkci složitého stroje, ale neumožní pocítit jej jako krásný bez přirozeného smyslu pro krásu - Díky zvyku rychleji pochopíme pravdu komplexních teorémů, ale libost z teorémů či jejich krásu budeme cítit pořád stejně jako poprvé - Zvyk umožní bystřejší získávání a srovnávání komplexních idejí, odhalení složitější jednoty, jež unikne nováčkům v umění, ale předpokladem je pořád smysl pro krásu v jednotě – žádné opakování indiferentních idejí nevyvolá libost či nelibost 3) ani vzdělání - Získáváme jím mnoho spekulativních názorů – pravdivých i nepravdivých – které vedou k přesvědčení o tom, že vnějším smyslům mohou poskytovat rozkoš či bolest některé objekty, které to ve skutečnosti nedovedou - Často bezdůvodně, nahodile či záměrně, utváří silné asociace idejí, kterých se stěží zbavujeme – např. odpor ke tmě či některým jídlům, nevinným úkonům, obdobně je tomu s odmítnutím - nikdy nám ale neumožní vnímat nějaké kvality, které bychom nedovedli vnímat přirozenými smysly – lidé nikdy nechovali slepý předsudek k předmětům jako ošklivě barevným, či kvůli přízni k jiným, jako pěkně barevným – mohou slyšet, jak někdo haní nějakou barvu a myslet si že jde o smyslovou kvalitu nějakého jiného smyslu - člověk bez chuti za pomoci vzdělání nezíská ideje chuti, či chovat předsudek k masu jako vynikajícímu - obdobně – kdybychom neměli přirozený smysl pro krásu a harmonii, nikdy bychom nemohli chovat předsudek ve prospěch některých objektů či zvuků jako krásných či harmonických - Gót si může myslet, že jeho vlastenci dosáhli dokonalosti ve stavitelství, bude chovat předsudek k nepřátelům – Římanům, s tím spojí vnímání jejich budov – bude je chtít strhnout x tento předsudek by nezískal bez smyslu pro krásu - Může slepce vzdělání přivést k předsudečnému upřednostňování nějaké barvy? - =====))) výchova a vzdělání ovlivňují vnitřní smysl, jsou-li předchůdné, tím, že rozšiřují schopnost naší mysli k vnímání a srovnávání částí složitých kompozic – vidíme-li pěkné objekty, uvědomujeme si libost daleko přesahující tu, kterou vyvolá běžné dílo x to vše ale předpokládá přirozený smysl pro krásu - Můžeme si uvědomit na základě anatomického a psychologického studia, jaká je správná imitace charakteru x ale proč by nás při shlédnutí měla těšit, kdybychom neměli přirozený smysl pro krásu v ní? 4) jak se odstraňují předsudky - Důležitá poznámka k jejich vykořenění - Předsudek vzchází z asociace idejí bez přirozeného vztahu – musíme se často nutit k představě takových objektů, či jejich užití je-li odstraněna nelibá idea – nakonec může vést k rozpojení nerozumných asociací – hlavně když k nim můžeme připojit nějakou novou libou ideu – nejlépe příjemnou konversací s těmi, kterých si vážíme pro jejich ctnost, nebo když vidíme, že takové názory odmítají - Vzniká-li předsudek z vnímání či názoru na přirozené zlo jako souputníka či důsledek nějakého objektu či jednání, je-li toto zlo vnímáno jako stálé a bezprostřední – předsudek odstraní pár zkoušek bez jakékoli škody x je-li zlo vnímáno jako případné, možné či pravděpodobné – nutno častých úvah v nás samotných – např. strach z duchů ve tmě či na hřbitově - Nejhorší, je-li zlo představeno jako možný důsledek v daleké budoucnosti či potomním životě – takový předsudek dovede odstranit jen pozvolný rozumový proces – ) předsudek proti činům vnímaným jako atakům proti božství 5) příklad není příčinou vnitřního smyslu - Opíráme se o příklad ostatních – toho co odvrhují a nebo přijímají, myslíme si, že tak činí obdobně jako my – z důvodu libosti či osobního dobra, usilují tedy o něco dokonalého - x vše se ale děje na základě vědomí kvalit vnímatelných smysly – slepého ani hluchého příklad nepřiměje vnímat objekty jako barevné či zvukové, obdobně krásné či harmonické bez smyslu pro krásu a harmonii - příklad nás může přesvědčit že naši krajané dosáhli dokonalosti v umění, třebaže je ve skutečnosti nedokonalé – strach z opovržení jako prostých vkusu a génia nás vede k vyzdvižení děl uznaných mistrů vlastní země a omezování těch, kteří mají přirozeně dokonalého génia či pohotové vnitřní smysly v jejich studiu k dosažení absolutní dokonalosti – ti se špatným vkusem pretendují na vnímání krásy které ve skutečnosti postrádají x tohle vše ale předpokládá nějakou přirozenou sílu vnímání idejí krásy a harmonie Oddíl VIII. O důležitosti vnitřních smyslů pro život a jejich finální příčině 1) důležitost vnitřních smyslů „Uspokojení z našich vnitřních smyslů představuje právě tak přirozené, skutečné a úkojné radosti jako kterékoli smyslové požitky; a je hlavním cílem, pro který usilujeme o bohatství a moc.“ – moc a bohatství mají tu výhodu a činí nás potud šťastnými a jsou pro nás dobré, přinášejí-li uspokojení našim smyslům a schopnostem zakoušet libost – tyto jsou nejen vnější – malé množství moci a bohatství přináší větší potěšení – žřídkavost často umocňuje počitky ==) jediné užití velké štěstěny nad malou musí být k tomu, aby nám dodala libosti z krásy, řádu a harmonie – z přírodních i movitých objektů se mohou těšit nejen bohatí, ale i chudí a spodina, jejich držení má malý význam pro vnímání jejich krásy – existují věci vnitřních smyslů, jejichž svobodné užívání si vyžaduje bohatství či moc – architektura, hudba, zahradnictví, malířství, oděvy, výbava, nábytek – bez jejich držení si plně neužijeme x často usilujeme o majetek, jehož držení nikterak nenavyšuje libost z něj – v důsledku zmatených představ – bez vznešených záměrů ctnostného jednání – stvrzuje to soustavná praxe nepřátel těchto smyslů - - jakmile si myslí, že jsou nad světem, zbaveni náporu hrabivosti a ambicí, vrátí se jim ponižovaná přirozenost – upne je ke kráse a řádu jejich domů, zahrad, oděvů, stolů, výbavy – bez nich se necítí dobře – jejich tužby směřují k pravidelnosti, patřičnosti a kráse buď pro sebe samé či budoucí, představivost jim je vždy ukazuje jako možné důsledky jejich počínání – bez toho by si své nároky neospravedlnili – hrabivci – zajímají se jen o majetek, nesmí se stát lidským standardem – požitkáři – nevěnují se jen svým žaludkům, větší díl jejich nákladů jde na jiné počitky – služebnictvo, apartmány, stolování – dost často ze zdvořilých přátelských pohnutek – pro potěchu známých, cizinců a vyžírků – v osamělé chatě by se tomu oddal jen nemnohý – „Tyto vnitřní počitky nás zaměstnávají více a jsou v životě účinnější ať už v libosti či strázni než všechny vnější smysly dohromady“ 2) finální příčina vnitřních smyslů – „Dovedeme nalézt nějaké důvody hodné velkého tvůrce přírody k utváření takových spojitostí mezi pravidelnými objekty a libostí doprovázející jejich vnímání, či jaké důvody jej snad mohly přimět k vytvoření světa jaký teď je, pokud můžeme vidět, všude pln pravidelnosti a jednoty?“ – Co se týče velkých vesmírných těles, připadají našim smyslům jejich tvary a pohyby krásné – I) Vědění skrze univerzální teorémy a jednání na základě univerzálních příčin, pokud jich dosahujeme, musí náležet bytostem s omezeným rozuměním a silou – zamezuje roztěkanosti z množství propozic, nesnázím a těžkostem z jednání – jejich rozum bez smyslu pro krásu musí ocenit takové metody uvědomí-li si jejich zjevnou výhodu – II) objekty úvah v nichž je jednota v mnohosti jsou jasněji a snadněji pochopitelné a udržitelné než nepravidelné – poznání jednoho či dvou vede k poznání celku x v případě nepravidelné formy je třeba k fixování či uchopení její ideje, získání její jasné ideje, či možnosti jejího vnímání dlouhodobé pozornosti k velké mnohosti jejích částí – nepravidelné objekty rozrušují mysl mnohostí, neboť pro každou jeho část musíme mít zcela odlišnou ideu – III) ===))) „Bytosti s omezeným rozuměním a silou, jednají-li rozumně ve svůj prospěch, musí zvolit ty nejjednodušší prostředky, chtějí-li objevit obecný teorém a studovat pravidelné objekty, za předpokladu že jsou stejně užitečné jako ty nepravidelné; mohou se tak vyhnout nekonečné námaze vyvolávání jednotlivých účinků separovaným úkonem hledání každé zvláštní pravdy zvláštním zkoumáním a otiskováním nekonečné mnohosti nepodobných idejí nepravidelného objektu.“ – IV) nezdá se že by krom tohoto zájmu existovalo nějaké nutné spojení mezi pravidelnými formami, jednáními, teorémy a v nás náhle vyvolaným potěšením z jejich vnímání, a to i v případě, kdy nereflektujeme na výše zmíněnou výhodu, jež by předcházelo ustavení tvůrce přírody. – Každý z nás dovede nalézt malé zalíbení v kráse zvířete, ale co nás těší daleko více je specifická krása našeho vlastního druhu – libost není nutným důsledkem formy samotné, jinak by působila na vnímání každého druhu stejně – závisí na volním ustanovení k uchování pravidelnosti univerza a není pravděpodobně důsledkem nutnosti ale výběru nejvyššího hybatele, který utvořil naše smysly – V) z boží dobroty – Jestliže boží bytost spojila jisté úkony či kontemplace, krom jejich racionální výhody, i se smyslovým potěšením, potom tu z jeho dobroty existuje velká morální povinnost, aby byl vnitřní smysl lidí uzpůsoben tak, jak tomu je, tedy aby činil příčinou libosti jednotu v mnohosti – kdyby tomu tak nebylo, kdyby nás těšily nepravidelné objekty, konkrétní pravdy a jednání, vedlo by to k nekonečné námaze a věčné nespokojenosti všech rozumových činitelů - rozum a zájem by odkazovali k obecným příčinám, ale smysl pro krásu by vedl k opaku – proto božstvo vytvořilo naše vnitřní smysly tak, abychom pociťovali libost ve spojení s kontemplací objektů, jejichž ideje může omezená mysl nejlépe vtisknout a podržet s nejmenším rozrušením, ve spojení s jednáním, které je nejúčinnější a nejbohatší na užitečné důsledky a teorémy, které nejvíce rozšiřují naši mysl – 3) smysl obecných zákonů – Táž dobrota mohla přimět velkého architekta k tomu, aby vyzdobil toto velké divadlo způsobem, jež je divákům příjemný a tu jeho část, která se ukazuje lidskému pozorování tak, aby jim byla libá – když se jim odhodlal ukázat jako moudrý a dobrý, stejně jako mocný – „Univerzum se musí řídit nikoli jednotlivými vůlemi, ale obecnými zákony, na nichž můžeme založit svá očekávání a rozvíjet schéma našeho jednání.“