Leitura de Textos linguísticos: Artigo 1a. Processos de figuração e mnautenção da ordem interaccional: Estratégias de mitigação no quadro do sistema de delicadeza Desenvolvidopelos participantes de programas de rádio específicos Carla Aurélia de Almeida Terminologie: Ordem interaccional: interakční pořadí Interaccção verbal: verbální interakce Interacção: interakce – verbal x não verbal – reakce, působení, vzájemné působení Acto ilocutório: řečový akt mající nepřímou, vysloveně nevyjádřenou výpovědní, komunikační a pragmatickou sílu (např. prosba, děkování, tázání), a přitom vytvářející význam a určitý tlak na adresáta (J. L. Austin) Matriz (adj.) : ústřední,hlavní, prvořadý, základní Matriz (sub.): matrix (lat.) – základní mateřská hmota, forma, základ, (tech -matice, zápustka, anat. děloha….) Acomodação intersubjectiva: intersubjektivní přizpůsobení, adpatace, přizpůsobivost, Intersubjektivní: je to, co je společné více lidem; sdílený s ostatními, pospolitý, to, co různé subjekty vnímají a hodnotí stejně, v čem se shodují. Estratégias discursivas: strategie komunikace/komunikační strategie Perspectiva semântico-pragmática: je to pragmaticko-sémantické hledisko, které bere v potaz nejen sémantický význam slova, ale jeho možnou obměnu v souladu s pragmatickými faktory (jako je například ilokuční akt – prosba, žádost, zdvořilost, poděkování, apod.) Dispositivos discursivos: mechanismy komunikace Trocas discursiva triádica: Trojuhelníková řečová výměna Papéis interaccionais: interakční role Espaço ineraccional: interakční prostor Contexto institucional: institucionální kontext Locutor. Mluvčí Vértice do triángulo: vrchol trojuhleníku Condutor das trocas: vodič, prostředník, dialogových reakci Coerência interdiscursiva: interdiskursivní koherence (koherence společná všem účastníkům dialogu) Espaço ritualizado: ritualizovaný prostor (odkaz na rádio) – nejde o všední záležitost, obyčejnou, nýbrž událost – program – vysílání, které má určitý ritualizovaný význam. Sequeências discursivas: řečové sekvence Dispositivo interlocutivo: interlokuční mechanismus Estereotipado: sterertypovaný, zautomatizovaný Função relacional: relační funkce: funkce sdělovací Constrangimento ritual: rituální omezení Figuração: sestavení, seskupení Face work: obložení Delicadeza pozitiva: kladná delikátnost projevy Delicadeza negativa: záporná delikátnost projevu Mitigação: zjejmnění, zmírnění Atenuador: změkčovadlo, softener (AJ), oslabující zjemňující prostředek Actos ameaçadores: akty hrozící, ohrožující, vhružný… Actos que valorizam as faces do interlocutor: (flattering – lichocení), akty, která valorizují mluvčího (účastníka dialogu). Tag: počítače: značka, element, například u značkovacího jazyka HTML, kde je kupř. značkou (tagem) je: P (odstavec) nebo A (hypertextový odkaz) počítače: česky štítek. Klíčové slovo nebo pojem připojený k informaci, článku, obsahu. Například šťítky jsou používané u internetových aplikací (Web 2.0). Jedná se o metadata, která pomáhají při orientaci v obsahu dokumentu a při vyhledání příbuzného textu nebo obsahu. Pergunta-tag – tázací dovětek, Tázací dovětky jsou krátké otázky, které se připojují k oznamovacím větám. Používají se buď proto, aby se mluvčí ujistil, že to, co říká, je skutečně pravda, nebo aby přiměl posluchače se nad větou zamyslet. Někdy se jedná o skutečnou otázku, na kterou očekáváme odpověď, jindy jde pouze o otázku řečnickou. I v češtině jsou tázací dovětky běžné. U nás je vše jednodušší, potože si vystačíme s prostým viď?, viďte?, že?, že ano? apod. Včera jsi nebyl doma, viď? Moc jim to nejde, viďte? Ještě nemáte hlad, že ne? Ty se nudíš, že jo? atd. Lingvistický kontext: Ilokuční akty Actos ilocutórios Pragmatika I: deixe, konverzační implikatury, presupozice (Levinson, Pragmatics, 1983; Presumptive Meanings, 2000) 1. Předmět pragmatiky 2. Deixe (přeskočíme...) 3. Konverzační implikatury 4. Presupozice Ad 1. Co je pragmatika ⇒ V rámci langue - parole (Saussure, Kurs, s. 46-51: langue = společenský produkt řeči, langage; řeč = vrozená schopnost, tj. schopnost vytvářet jazyk jako sémiotický systém. Parole = mluva: 1. „...kombinace, jejichž prostřednictvím mluvčí užívá kódu jazyka k vyjádření své vlastní myšlenky.“; 2. psychofyziologický mechanismus (srov. Kurs ..., s. 50); „...je vždy individuální a je pod kontrolou jednotlivce.“; („Z tohoto hlediska lze jazyk přirovnat k symfonii, jejíž realita je nezávislá na způsobu provedení; chyby, jichž se hudebníci, kteří ji hrají, mohou dopustit, tuto realitu nijak neohrožují.“ s. 53-54). ⇒ V rámci competence - performance (kompetence = tacit knowledge of language; performance = parolová realizace skryté kompetence; Chomsky: langue ≠ competence. ⇒ idée reçue: pragmatika se zabývá vztahem mezi mluvčím a kontextem v nejširším slova smyslu; tento vztah je nesystematický a neprediktabilní ... (srov. různé definice: M. Hirschová, Obecná pragmatika a pragmatika češtiny, Slovo a slovesnost 65, č. 1, 2004, s. 3-15) ⇒ Je současná pragmatika parolovou lingvistikou? (srov. Skalička, Potřeba parolové lingvistiky, Souborné dílo, I, s. 385-398) - Určitě ne! (v Saussurově smyslu je takovou vědou spíše psycholingvistika - viz Denisa Bordag, Modely řečové produkce v současné psycholingvistice, Slovo a slovesnost 66, č. 3, 2005, s. 180-193). ⇒ Levinson, 1983: pragmatika vysvětluje specifické anomálie jinak gramatických (à la Chomsky) a sémantických (Pustejovsky: „semantic well-formedness“) vět; zabývá se vztahy jazyka a kontextu, které jsou jazykově kódovány. Pragmatika bude zajímavá právě tam, kde odhalí vliv mimojazykového kontextu na strukturu jazyka. Pragmatika bude vysvětlovat tyto anomálie (Levinson, 1983, I, 2; příklady upraveny): 1. ??Come there, please/??Viens là/??Vieni (di) là. (Přijď tam/Jdi tam/Přijď sem/Jdi sem). 2. ?Je lepší se oženit a mít syna, než mít syna a oženit se. 3. ??Aristotelés byl řeckým filosofem, ale já tomu nevěřím. 4. ??Karlův syn je feťák, ale Karel nemá děti. 5. ??Karlův syn je feťák a Karel má děti. 6. ??Nařizuji ti neuposlechnout tento příkaz. 7. ??Tímto zpívám (vs. Tímto křtím tuto loď...)/??Tímto ti vyhrožuji/??Tímto vás uražím (slavný Austinův př., 1962, s. 75: „Urážím vás!“) ⇒ Levinson, 2000: Pragmatika musí zachytit a popsat fenomén „of preferred (default) interpretations“, nebo tzv. „presumptive meanings“: presumpce významu, tj. „mimojazykové obohacení“ sémantické struktury je řízeno sérií obecných inferencí (vycházejících z Griceových maxim). Proč je toto pragmatické obohacení významu nutné? „inference is cheap, articulation expensive“. (srov. mou recenzi in: Linguistica Pragensia, XIII, č. 1, 2003, s. 51-56). Četba: Levinson, 2000, s. 1-9 Ad 3. Konverzační implikatury Implikatura = typ inference, kterou mluvčí nebo adresát obohacuje význam nějaké výpovědi; bez tohoto obohacení by věta neměla (kromě jiného) pravdivostní podmínky. Griceův model: a) Total signification = kompletní význam výpovědi b) What is said = jazykově kódovaný lexikální význam c) What is implicated: - konvenčně = co je součástí jazykových výrazů (např. lexikální presupozice - slovesa jako přestat, pokusit se atd., ačkoli Grice měl na mysli jiné výrazy, viz Levinson 1983, kap. 3.3.) - konverzačně = co je odvozeno nikoli na základě jazykově kódované informace, ale na základě obecných principů konverzace (viz níže). d) Implikatura: - obecná (generalized) - speciální (particularized) Implikatura obecná vs. speciální (Levinson 2000, s.16; 1983, kap. 3.3): a) Implikatura je speciální (PCI = particularized conversational implicature), jestliže nastává jen v rámci specifických kontextuálních předpokladů; je tedy nepravidelná a proměnlivá. b) Implikatura je obecná (GCI = generalized conversational implicature), jestliže nastává ve všech kontextech, ve kterém je použito výrazů, které ji „spouštějí“. Obecná implikatura nenastává, jestliže jsou přítomny specifické kontextuální předpoklady, které ji ruší. Příklady: 1. - Kolik je hodin? - Někteří hosté už odcházejí. ⇒ PCI: Už je pozdě. ⇒ GCI: Všichni ještě neodcházejí. 2. - Kde je John? - Někteří hosté už odcházejí. ⇒ PCI: John už možná taky odešel. ⇒ GCI: Všichni ještě neodcházejí. Konverzační implikatury a „princip kooperace“ Griceův princip kooperace (H. P. Grice, Studies in the way of words, Cambridge, Harvard University Press 1989, s. 26): „Make your contribution such as is required, at the stage at which it occurs, by the accepted purpose or direction of the talk exchange in which you are engaged.“ Konverzační maximy = základní pravidla, která jsou zachovávána (vyplývají z racionálního používání jazyka v komunikaci). 1. Maxima kvality - pravdivé výpovědi 2. Maxima kvantity - informativní výpovědi 3. Maxima relevance - relevantní, pertinentní výpovědi 4. Maxima způsobu - stručné, jednoznačné a uspořádané výpovědi. Levinson 2000: maximy nejsou normativními regulemi, které je třeba si postupně osvojit, ale jsou to spíše heuristics = interpretační „klíče“, kterými jsou významově „obohacovány“ výpovědi: „Instead of thinking about them [tj. the maxims] as rules (or rules of thumb) or behavioral norms, it is useful to think of them as primarily inferential heuristics which then motivate the behavioral norms.“ (s. 35); jsou to „vzájemná očekávání“: „...it is clear that any mutual expectations can serve to drastically limit the search-space for coordination solution.“ (s. 30) Levinson 2000: maximy → 3 interpretační principy (heuristics), které fungují jako obecné inference obohacující význam výpovědi (s. 35-39): ⇒ Princip Q („What isn’t said, isn’t“) = maxima kvantity a) (informativní - kontrastivní série výrazů) ⇒ Princip I („What is expressed simply is stereotypically exemplified“) = maxima kvantity (ne více informativní, než je potřeba) ⇒ Princip M („What’s said in an abnormal way isn’t normal“) = maxima způsobu (založeno na příznakovosti - nepříznakovosti jazykových prostředků - princip konvencionality) Příklady obecných konverzačních implikatur podle 3 principů: 1. Q - implikatury: „[induce] inferences from the use of one expression to the assumption that the speaker did not intend a contrasting, usually informationally stronger, one.“ (s. 75) a) „škálové“, „stupnicové“ implikatury (scalar implicatures): - Někteří moji přátelé jsou logikové → Ne všichni (někteří nejsou), - Je to podobná kniha → není to stejná kniha, - John se o to pokusil → John neuspěl, - Je to bílá růže → Není červená, růžová ..., <černý, červený, modrý, ...> - Je vdaná? - Je zasnoubená → Není vdaná <..., zasnoubená, vdaná, ...> b) „větné“ implikatury (clausal implicatures): - Ministr si uvědomil, že vláda udělala chybu → vláda udělala chybu, - Ministr si myslel, že vláda udělala chybu → vláda možná udělala chybu, 2. I - implikatury: založené na očekávání informativních výpovědí (nedostatečná vs. nadbytečná informace), vzájemný předpoklad minimálního příspěvku (mluvčí) a maximálního inferenčního obohacení (adresát): „I-implicatures are inferences from the lack of further specification to the lack of need for it.“ (s. 116) Příklady: (40) Conditional perfection (Geis and Zwicky 1971) "If you mow the lawn, I'll give you five dollars." I +> 'If you don't mow the lawn, I will not give five dollars' or perhaps 'If I give you $5, you will have mown the lawn.' + +> '(If and) only if you mow the lawn, will I give you five dollars.' (41) Conjunction buttressing (e.g., Atlas and Levinson 1981) An utterance of the form "p and q" where p and q describe events, such as "John turned the key and the engine started." + +> 'p and then q' (temporal sequence) 'p therefore q' (causal connectedness) 'A did X in order to cause q' (teleology, intentionality) (42) Bridging (Clark and Haviland 1977) "John unpacked the picnic. The beer was warm." +> 'The beer was part of the picnic' (43) Inference to stereotype (Atlas and Levinson 1981) "John said 'Hello' to the secretary and then he smiled." + +> 'John said 'Hello' to the female secretary and then John smiled.' (44) Negative strengthening (Horn 1989: chap. 5) "I don't like Alice." + > 'I positively dislike Alice.' (45) Preferred local coreference "John came in and he sat down." + +> 'Johni came in and hej sat down.' (46) Mirror maxim (Harnish 1976: 359) "Harry and Sue bought a piano." +> 'They bought it together, not one each.' (47) Noun-noun compounds (NN-relations) (Hobbs et al. 1993) "The oil compressor gauge." +> 'The gauge that measures the state of the compressor that compresses the oil.' (48) Specializations of spatial terms (Herskovits 1986) a. "The nail is in the wood." +> 'The nail is buried in the wood.' b. "The spoon is in the cup." +> 'The spoon has its bowl-part in the cup.' (49) Possessive interpretations (Sperber and Wilson 1986) a. "Wendy's children" +> 'those to whom she is parent.' b. "Wendy's house" +> 'the one she lives in.' c. "Wendy's responsibility" +> 'the one falling on her.' d. "Wendy's theory" +> 'the one she originated.' 3. M-implikatury: Použitím příznakové či jinak abnormální formy signalizuje nějakou abnormální situaci; M-implikatura je protiváhou I-implikatur (srov. s. 136-137). Příklady: (70) a. "John could solve the problem." I +> 'and he did.' b. "John had the ability to solve the problem." M +> 'but he didn't.' (71) a. "John turned the switch and the motor started." I +> 'John intentionally caused the starting.' b. "John turned the switch and almost immediately thereafter the motor started." M +> 'the two events may have been coincidental.' (72) a. "Sue smiled." I +> 'Sue produced a nice happy expression.' b. "The corners of Sue's lips turned slightly upwards." M +> 'Sue produced a smirk or grimace.' (73) a. "Sally was knitting. Occasionally, she looked out the window." I +> she refers to Sally. b. "Sally was knitting. Occasionally, the woman looked out the window." M +> the woman does not refer to Sally. Ad 4. Presupozice (Levinson 1983, kap. 4; Eco, U. I limiti dell’ interpretazione, 1990, kap. 4.4., s. 273-303; český překlad: Meze interpretace, kap. XIV, s. 239-280) Příklady presupozic, které jsou navozeny různými jazykovými výrazy: a) tzv. faktivní (či expresivní dle Searla 1979) slovesa: George lituje, že Mary odešla → P (Mary odešla) b) implikativní slovesa: Mary se podařilo odejít → P (Mary se snažila odejít) c) slovesa soudu: John obvinil Mary, že je bohatá → P (být bohatý je špatné) d) slovesa změny stavu: George přestal pít → P (G. předtím pil) e) různá adverbia: G. už zase pije → P (G. pil, pak přestal a pak zas začal ...) f) kontrafaktuální podmínková souvětí: Kdyby si byl John vzal Mary, byl by šťastnější → P (J. si Mary nevzal) g) určité popisy (existenční presupozice): Potkal jsem člověka v červeném klobouku → P(E) (existuje člověk v červeném klobouku) atd. (přehled - viz literatura) Co je tedy presupozice: Eco 1990 (s. 244 čes. překladu): „...presupoziční jev nastává tehdy, když při poskytování určité informace užitím určitých výrazů (...) zároveň sdělujeme dva druhy významu [dvě informace], které nemají [z hlediska pravdivostních podmínek] stejný status.“ 1) John přestal kouřit. 1a) John už nekouří. 1b) John kdysi kouřil. 2) John se vrátil do N.Y.C. 2a) John jel do N.Y.C. 2b) John už někdy v N.Y.C. byl. LOKUCE - ILOKUCE - PERLOKUCE - lokuční, ilokuční a perlokuční akt nepředstavují tři akty, které jsou mluvčím realizovány jeden po druhém, ale různé aspekty téhož promluvového jednání - ilokuční a perlokuční akt se realizuje na základě aktu lokučního, respektive skrze něj LOKUČNÍ AKT - odráží hledisko obsahové: - spočívá v tom, že jsou v konvencializovaném pořadí sdělovány doslovné významy nesené všemi rovinami přirozeného jazyka ve smyslu langue - lokuční akt je dále rozčleněn na: 1) akt fonetický (produkce zvuků) 2) akt fatický (vyslovení slov určitého slovníku s určitými gramatickými vlastnostmi) 3) akt rétický (užití těchto slov s více či méně přesným smyslem a referencí) ILOKUČNÍ AKT - odráží hledisko záměru - intence mluvčího: - spočívá v tom, že uskutečňujeme zcela určitý druh jednání (varování, slib, hrozba, rada ...), když něco říkáme - ilokuce = realizovaný akt (narozdíl od pouhého aktu mluvení) - ilokuční síla mluvního aktu = role konkrétní výpovědi v interakci (komunikační fce výpovědi) - ilokuční akty jsou (dle Austina) konvenční PERLOKUČNÍ AKT - odráží hledisko účinku na adresáta: - míní se jím akt vyvolání účinku vyslovením/napsáním výpovědi - perlokuční akty nejsou (dle Austina) konvenční lokuce: „Zatelefonuj Evě!“ výrazem „zatelefonuj“ mínil mluvčí význam imperativu daného slovesa výrazem „Evě“ mínil určitou osobu ženského pohlaví ilokuce: rada, příkaz, rozkaz nařízení ... perlokuce: recipient se zachoval podle přání produktora - zatelefonoval Evě MLUVNÍ AKT V ŠIRŠÍCH SOUVISLOSTECH JEDNÁNÍ Sémantika se zabývá významem vět, které jsou vypojeny zw kontextu. Pragmatika se zabývá výpověďmi v kontextechw Zařazení mluvních aktů do širších souvislostí jednání (lidské interakce) doceňuje působení mimojazykových faktorů, tzn. širšího komunikačního kontextu, v němž se řečové jednání uskutečňuje a v němž se zásadním způsobem projevuje vztaženost znaku k uživatelům a komunikačním záměrům. - zatímco teorie mluvních aktů většinou vychází ze subjektivních intencí, - teorie jednání vychází důsledně ze sociální situace - teorie jednání chápe jazyk jako výsledek nějakého výkonu - průběhy jednání lze rozčlenit na elementární jednotky jednání: PRAGMÉM = elementární krok v jednání PRAXEOGRAM = strukturní schéma odrážející průběh činnosti 3.6.2. John Langshaw Austin (1911-1960) Narodil se r. 1911 v Lancasteru. R. 1923 začal studovat v Oxfordu klasickou filologii, v třicátých letech se začal věnovat filosofii. V r. 1933 ukončil studium a začal přednášet klasickou filosofii. Později se zaměřil na analytickou filosofii (pod vlivem Carnapa, Ayera a Ryla). V období druhé světové války pracoval ve zpravodajské skužbě. Koncem čtyřicátých let pracoval na svých zásadních filosofických dílech, která však vyšla až po jeho smrti. V r. 1952 obdržel Whitovu profesuru. V letech 1955 - 1956 přenášel na Harvardu a r. 1958 v Berkeley. Z díla: Jak udělat něco slovy (How to Do Things with Words, 1962) Filosofické statě (Philosophical Papers, 1961) Smysl a smysluplnost (Sense and Sensibilia, 1962) Neznámnějším Austinovým dílem je soubor jeho přednášek Jak udělat něco slovy. „Něco říkat“, znamená podle Austina vždy zároveň „něco dělat“, jde o „konání řečí“ či o „řečový akt“. Je to jiný aspekt situace, v níž něco říkáme, než ten, který jsme vnímali tak, že „něco tvrdíme“. Austin nejdříve rozlišuje „konstativy“ (konstatují, tvrdí, jsou buď pravdivé či nepravdivé) a „performativy“ (kromě toho, že „něco říkají“, zároveň cosi svým pronesením provádějí, mají mnohdy sice stejnou formu jako „tvrzení“, ale nelze o nich říci, že jsou pravdivé či nepravdivé - např. „I do“ jako odpověď na otázku, zda si berete zde přítomnou/ného při sňatku). U performativů nelze mluvit o jejich pravdivosti, ale o „zdařilosti“. Austin se zabývá klasifikací těchto „nezdarů“. Některé vedou k „selhání výpovědi“, takže akt, který měl být vykonán, činí nulitním, tj. bez účinku. Jiné činí vnějškový akt pouhým zneužitím procedury. Typ selhání závisí na tom, zda vůbec existuje procedura, kterou má výpověď „vykonat“, nebo zda je taková procedura „přijatelná“, zda byla procedura použita „za přiměřených okolností“ či kde byla procedura vykonána chybně nebo neúplně. Může přitom docházet k překrývání různých typů, a dále k překrývání s „nedorozuměním“, „omyly“ a „jednání pod nátlakem“, což jsou případy, které mohou existovat vždy. Dalšími zkoumanými případy jsou „neupřímnost“ (např. chybí-li odpovídající city), „nedodržení“ (skutečně provádím akt, ale nedodržím, co z toho vyplývá) či „porušení“ (akt provádím, aniž bych měl byť i jen záměr dostát mu), v těchto případech výkon není „nulitní“, ačkoliv je nezdařilý. V dalším zkoumání Austin zjišťuje, že performativní není od konstativního zřetelně odlišitelné a pokouší se performativy definovat jasněji, nejdříve na základě gramatického či lexikálního kritéria, po té soupisem možných kritérií, a nakonec dochází k tomu, že ani toto není spolehlivý způsob pro rozlišení. Dále se pokouší sestavit seznam všech sloves, podle nichž by byla možná klasifikace performativů v případě, že by zkoumané věty byly převedeny na explicitní formu performativů. Z performativů vyděluje podskupiny „behavitivů“ (tam, kde jde o reakce na chování a o chování vůči jiným lidem - jejich účelem je vyjadřovat postoje a pocity), „expozitivy“ (hlavní část výpovědi má formu tvrzení, ale je uvozena explicitním performativním slovesem) a „verdiktivy“ („vyhlašuji, že ...“). Austin poté reformuluje klasifikaci performativů tak, že zavádí rozlišení „lokučních“, „ilokučních“ a „perlokučních“ řečových aktů. „Lokuční“ se týká samotného aktu „říkání něčeho“. Zároveň však při této „lokuci“ vykonáváme i další akt, „ilokuční“ (např. informujeme, přikazujeme, varujeme, zavazujeme se k něčemu, atd., tzn. že pronášíme výpovědi, které mají jistou konvencionální platnost). Kromě toho můžeme uskutečňovat i akty „perlokuční“, které přivozujeme nebo uskutečňujeme „tím“, že něco řekneme (např. přesvědčování, přemlouvání, odstrašování, vyvolávání překvapení či uvádění v omyl apod.). Jde o trojí dimenzi či smysl „způsobu užití věty“ či „způsobu užití řeči“. V dalším zkoumání Austin zjišťuje, že tyto tři dimenze platí nejen pro „jasné“ performativy, ale i pro tvrzení, která jsme dosud měli za „konstativy“. U konstativní výpovědi však většinou abstrahujeme od ilokučních a perlokučních aspektů řečového aktu a soustřeďujeme se na lokuční. Kromě toho užíváme příliš zjednodušené pojetí korespondence s fakty (neboť tato korespondence zahrnuje ilokuci, od níž abstrahujeme). Jsme zaměřeni na „ideál“ toho, co by bylo správné říci za všech okolností, pro všechny účely, ke všem posluchačům atd. U performativní výpovědi se naopak zaměřujeme nejvíce na ilokuční platnost a abstrahujeme od korespondence s fakty. Každý skutečný řečový akt je však obojím. U všech výpovědních aktů existují podle Austia a) dimenze zdaru/nezdaru, b) ilokuční platnosti, c) dimenze pravdivosti/nepravdivosti, a d) dimenze lokučního významu (smysl a reference). Austin dále zkoumá „třídy ilokuční platnosti“: „verdiktivy“ (pronesení rozhodnutí, odhadnutí, ohodnocení, ocenění, obecně učinění rozhodnutí o faktu či hodnotě), „exercitivy“ (uplatnění moci, práva či vlivu, např. jmenování do funkce, hlasování, nařizování, vybízení, udělování rad, varování), „komisivy“ (dávání slibů, přebírání závazků), „behavitivy“ (postoje a sociální chování, např. omluvy, blahopřání, doporučování, kondolování, proklínání, vyzývání), „expozitivy“ (objasňují vřazování našich výpovědí do konverzace, objasňují výklad slov, např. výrazy „odpovídám“, „dokazuji“, „připouštím“, „předpokládám“ atd.). Austin nakonec vybízí k sestavení úplného seznamu ilokučních aktů, což by představovalo program dalšího bádání, na základě jehož výsledků bychom teprve mohli o něčem hovořit jako o správném či nesprávném. Pro Austina představuje technika analýzy přirozené řeči prostředek, jak se dobrat poznatků, u nichž by bylo možno dosáhnout všeobecné shody.