Když ti svaď králové do města Betléma přijeli, snadno sobě pomyslit můžeš, jaký to hluk mezi lidem povstal. Mladí i stan, hrubí i malí, chudý i bohatí spolu se sběhli a velice se divili netoliko těm králům, ale mnohem vícej té předivné hvězdě, která je vedla, což za tak veliký div a zázrak sobě pokládali, kterému podobného jakživí neviděli, neboť jsou se nejinač domnívali, než jako by ten ohnivý sloup viděli, který otce jejich někdy přes poušť vedl. Tu nebylo žádného, který by ty krále za svaté lidi nedržel, poněvadž Bůh tak očitý zázrak s níma působil. Protož také uctivě je přivítali, a kudykoliv jeli, všudy jim počestnost činili. Potom také brzy příčinu jejich příjezdu se dověděli, která tím více podivení jim způsobila, že totižto u nich Spasitel světa měl narozen býti; neb když ta hvězda na konec města přišla, postavila se nad tou jeskyní, v které to rozmilé dítě přebývalo, papršlkem tak silně na tu jeskyni svítila, jako by prstem to místo ukázati chtěla.
Nepochybně taky mnoho lidu z města Betléma i z okolních vesnic za těma králi běželo, chtíce předzvědět, kam pojedou a kde toho Mesiáše naleznou. Když pak viděli, že před tím chlívem a tou jeskyní z svých koní dolu ssedají, nepochybně že vespolek k sobě řekli: I má-liž v tom místě král náš bydleti? I měl-li jest se Mesiáš náš v takovým smradlavém chlívě naroditi? Toť by ovšem byl div nade všeckny divy a my srdečně nad tím bysme se stydět museli, že jej v takovým smradlavým chlívě bydlet necháme. Ti králové po všem světě nás rozhlásí, že my Mesiáše našeho tak málo sobě vážíme. To jsou sobě měšťané betlémští mohli pomyslit a srdečně nad tím se stydět, že zdávna vinšovanému svému Mesiáši tak slabou čest prokázali, ale já se domnívám, že tak zatvrzeni byli jako obyvatelé jeruzalémští a tím převelikým divem málo se obměkčit dali. Než co ti dobří králové sobě pomyslili, když tu hvězdu nad tím chlívem stát viděli? Nepochybně že pro veliký div jako u vytržení mysle byli, neb tomu věřit nemohli, aby v tom nejmizernějším a nejopovrhlejším místě celého města ten tak velikomocný Pán měl narozen býti. Pro veliký podivení jeden na druhého patřil, nevěda, co mají činiti, neb bez přestání tu hvězdu viděli a vždy se domnívali, že někam jinam přijdou. Když pak dokonce pohnouti se nechtěla, tu jeden z koně dolu vstoupil a bezpochyby do té jeskyně nahlídl, však kromě temnosti a dvouch chudých a sprostných osob nic jiného tam neviděl. Potom zase ven z té jeskyně vyšel a ještě jednou na tu hvězdu se podíval, zdaž na nejaké místo se pohnula, neb za to měl, že ta hvězda bloudí, poněvadž v té jeskyni žádné královské ozdoby, krom samé chudoby nic jiného spatřiti nebylo. Snad též i ti druzí dva tam nahlídli a rovně to, co ten první, uzřeli. Poněvadž pak ta hvězda čím déleji tím jasněji své papršlky na tu jeskyni vypouštěla, tu naposledy vnuknutím božským osvícení byli, že to chudé děťátko, které v té jeskyni bylo, opravdový král a Mesiáš židovský byl.
Když pak ti svatí králové nad tou velikou ponížeností toho nového krále dosti se nadivili, od Ducha svatého osvíceni byli, že to chudé děťátko v té jeskyni netoliko opravdový' král židovský, nýbrž opravdový Mesiáš a světa Spasitel, též oprav-
|352|