nesti dali.(d) Král Melichar šel vprostředku a ten byl (jak praví Beda) pán starý a šedivý, maje dlouhou bradu i vlasy. Po pravé straně šel král Kašpar, který byl pán mladý, v tváři červený a bez brady. Po levé straně šel král Baltazar, který byl barvy snědné, maje mírnou bradu.
Jak ti svatí tři páni do toho chlíva vešli a to božské dítě s svou nejmilejší máti spatřili, ihned na svá kolena padli a jemu se klaněli, neb nepochybně že jasný blesk z obličeje toho dítěte vycházel, který oči jejich tak osvítil, že silně tomu věřili, že všemohoucího Pána Boha před svýma očima mají, protož všickni i služebníci jejich na své tváře padli. A tak ti veliký mocnáři před tím chudým dítětem na zemi leželi a z veliké pobožnosti hojné slzy prolívali a tak velikou sladkost a potěšení vnitř v sobě cítili, že velikou sladkostí srdce v nich mohly se rozplýnouti. Dobrotivý Pán Bůh dal jim též takové poznání a želení nad svýma hříchy, že nad níma srdečně plakali a pro hanbu očí svých pozdvíhnouti nechtěli. O, kdybych já jen jednou takové želení v mém srdci mohl cítit, abych jedinkou slzu želivou mohl vyliti! kdybych též jen jednou takovou pobožnost k tomu nejsvětějšímu Jezulátku v svátosti oltářní mohl míti, abych s takovou uctivostí jako ti svatí králové jemu se mohl klanět! O vy svatí králové, žádám vás skrze to srdečné želení a tu hlubokou uctivost, kterou vás to božské dítě obdařilo, vyjednejte mi od něho též té milosti.
Když pak za dobrou chvíli tak na zemi leželi, potom svých hlav drobet pozdvihli a ruce spolu spjali a poníženě na kolenách svých před tím božským dítětem klečeli a taková uctivost a hrůza je obklíčila, že sotva směli na obličej jeho pa-třiti. Když je ta hrůza drobet pominula, tu teprva očí svých pozdvihli a dobře na to spanilé dítě se dívali. To rozmilé děťátko obrátilo též k nim své očičky a laskavě na ně se smálo. Co se nyní domníváš, jak jest tehdáž těm třem pánům v jejich srdcích bylo? Pomysli sám o sobě, kdybys tehdáž na místě jejich přítomný byl a na Boha a Pána tvého očitě patřil, kterak by tobě v tvém srdci bylo? Zdaž bys jakživ tak šťastnou a veselou hodinu měl? zdaž bys pro velikou radost srdečně plakati nemusel? Nyní považ, kterak s těma svatýma králi se dálo, neb tak veliké sladkosti a vnitřní rozkoše jsou nabyli, že jim morek v kostech pronikala. Když pak na obličej toho spanilého dítěte patřili, takového potěšení z něho nabývali, že anjela z nebe se viděti domnívali. Tu hlav svých poníženě proti němu skloňovali, jeho svaté nožičky líbali, z kteréhožto líbání nové radosti zase nabývali.
Když králové v té pobožnosti za dobrou chvíli jako u vytržení mysle setrvali, potom vzali ty pokladnice, v kterých ti přihotovení pokladové byli, a je v rukou svých, na kolenách klečíce s skloněnýma hlavama, drželi a tomu chudému děťátku obětovali, každý svou vlastní řečí poníženě řkoucí: Přijmi, ó Spasiteli světa, tyto sprostné naše dary, které jsme z srdečné dobromyslnosti tobě přinesli, s kterýma dokazujeme, že jsi ty opravdový Bůh a člověk, opravdový král a Spasitel celého světa. Kadidlo tobě obětujeme jakožto opravdovému, věčnému a všemohoucímu Bohu. Zlato obětujeme tobě jako opravdovému a nejmocnějšímu celého světa králi. Myrru pak
[354]