LUCIE UCHYTILOVÁ Radok Kabinet divadelních studií (Masarykova univerzita) Prof. PhDr. Eva Stehlíková 26. 10. 2011 Státní divadlo v Brně 1958-1969 Činohra Od roku 1956 působí v Národním divadle Praha tvůrčí skupina kolem Otamara Krejči - dramaturg Karel Kraus, režiséři Jaromír Pleskot, Alfréd Radok, Miroslav Macháček a mnozí další. Jejich hlavním programem je analýza člověka v současném světě a dramata čechovovského typu. Proti této skupině se v Brně v roce 1958 vědomě formuje opozice v čele s Milošem Hynštem jako novým uměleckým šéfem činohry, režisérem Evženem Sokolovským a dramaturgem Bořivojem Srbou. Ředitelem divadla byl Miloslav Zejda. Jejich cílem bylo vytvářet antiiluzívní politické divadlo. Hlavním autorem her se stal spisovatel, dramatik a brechtovský překladatel Ludvík Kundera. „Jejich repertoár se začal odvracet od určitého typu her, jehož ideálem je iluzivní, jednotným příběhem a psychologickou věrohodností skloubený obraz ze života, a dával přednost dramatickému typu volnějšímu, spíše epickému, který se méně omezuje pozitivistickým požadavkem vnější reálnosti, má větší skladebné možnosti, disponuje širšími plány a plochami, je ohebnější a pojme víc materiálu myšlenkového i emotivního“. [1] 1. ledna 1959 byl vyhlášen tzv. Umělecko-politický a tvůrčí program Mahenovy činohry v Brně. Hlavní zdroje jejich programu: 1) sovětská avantgarda Jako protiklad oficiálního sovětského divadla a státem hájeného realismu. Situace u nás byla analogická. Avantgarda se jim stala zdrojem nápadů pro hýřivé jevištní fantazie. Realismus má být nadlehčen a odnaturalizován. 2) epické divadlo Bertolda Brechta Neiluzívní typ osobitého divadla využívající metafor, hudební složky a zcizujících prostředků, které sloužily k objasnění společenské podstaty předváděných událostí. 3) lyrické divadlo E. F. Buriana Zepičtění a zlyričtění divadla a inspirace českým lidovým barokem. Jejich cílem bylo sjednocení různých žánrů příslušnou poetikou (syntetické divadlo). 4) Rollandovo divadlo lidu Hlavně díky rozlehlosti historických témat docházelo ke kontroverzním postojům k Mahenově činohře. Zlí jazykové hovořili o linii, která se myšlenkově váže k minulosti a podporuje ustrnulé ideové systémy. Přičemž ale činohře šlo o osvětlení, objasnění situace soudobého člověka. Šlo tedy zejména o inspiraci umělci levé avantgardy. Toto stanovil a zformuloval ve svých úvahách Bořivoj Srba. Co se týče repertoáru, tak na rozdíl od ostatních českých divadel, se na programu neobjevují tolik ruští klasikové. V této době jinde tolik oblíbeného Čechova v Brně sice považují za velkého dramatika, ale podle nich není určen současnému divákovi. Stejně jako v ND Praha je v Brně oblíbený Shakespeare, Tyl, Jirásek a Klicpera. V roce 1958 se na brněnských prknech objevuje Hrubínova Srpnová neděle v režii Miloslava Zejdy. Od poloviny šedesátých let se do repertoáru dostává současná západoevropská dramatika (Sartre, Weiss, Dürrenmat), rovněž i absurdní drama (Václav Havel: Zahradní slavnost, 1964). V období pražského jara v roce 1968 tu nedocházelo k výraznějším tvůrčím výbojům. O to větší pak byla reakce na srpnové události téhož roku. V říjnu měly premiéru Drdovy Hrátky s čertem. Za nejvýznamnější počin je považován Ionescův Nosorožec v režii Zdeňka Kaloče v únoru 1969. Po nástupu Ludvíka Kundery na místo dramaturga dochází k zesílení burianského zdroje a orientaci na dramatiku malých národů (Kivi: Ševci z Nummi, 1969). Původní hry Státního divadla: Ludvík Kundera: Totální kuropění (1961), Nežert – neprošlo cenzurou (1962)[2], Korzár (1963), Zvědavost (1966) Eugen Liška: Chléb, který jíte (1962) Jan Kopecký: Komedie o Anežce, královně siciliánské (1966) Vítězslav Gardavský: Já, Jákob (1968) Sezóna 1961-1962 byla kritická a neúspěšná z důvodu srovnávání s Krejčovou skupinou v Praze. Stejně kritická byla i sezóna 1966-1967. Místo Miloslava Zejdy se ředitelem stal Miroslav Barvík. Ozývaly se kritické hlasy zevnitř hereckého souboru a odchází Evžen Sokolovský. V červnu 1967 chce Miloš Hynšt rezignovat na post šéfa činohry, ale tato žádost je zamítnuta. Ve stejném roce činohra Státního divadla získala samostatnost v rámci státních divadel v oblasti tvůrčího charakteru (tzn. co budou hrát). V říjnu 1967 odchází i dramaturg Bořivoj Srba a v lednu 1968 na jeho místo nastupuje Ludvík Kundera. V tomto roce začal také vycházet časopis Mahenovy činohry Meandr. Od počátku roku 1970 dochází v divadle k důležitým změnám. Ředitel Barvík ruší dohodu o samostatnosti činohry, Miloš Hynšt je odvolán z funkce šéfa činohry a stává se řadovým režisérem, v dalším roce pak dostává definitivní výpověď. Poté dává výpověď i Ludvík Kundera. Stěžejní osobnosti Státního divadla v Brně (1958-1969) Evžen Sokolovský (1925 – 1998) „Divadlo není herbář na zvadlé iluze. Divadlo je divadlo. Je to sémantika probuzení. Program Mahenovy činohry je dnes programem divadla politického, ale také antiiluzionistického. Je to i mé osobní vyznání. Proti devíze pozdně psychologického dramatu, jak ji formuloval třeba Čechov („Ať je na scéně všechno tak složité a zároveň tak jednoduché jako v životě"), stavíme devízu jinou: „Ať je na divadle vidět, že je to divadlo." Nejde nám ovšem jenom o nějakou jevištní kapřici, o antiiluzionistickou frajeřinu. Čeho tím chceme dosáhnout, je maximální působivost na diváky, co nejvýraznější a nejpoutavější sdělení naléhavých myšlenek. Chceme tedy pokračovat v té linii moderního divadla, vyznačené jmény: Mejerchold, Tairov, začínající Ochlopkov, Piscator, Brecht; z našich pak Honzl a zejména E. F. Burian. Řekl jsem pokračovat, to znamená rozvíjet v nových podmínkách jejich podněty, nikoli opakovat jejich výboje. "[3] Studoval herectví na Státní konzervatoři v Brně. Vedl avantgardní soubor Křesadlo (vznikla tu první jevištní podoba Rozmarného léta od Vladislava Vančury), působil jako režisér a umělecký šéf v Horáckém divadle v Jihlavě, Divadle S. K. Neumanna, Městském divadle v Kladně, Satirickém divadle Večerní Brno, Národním divadle v Praze, Divadle E. F. Buriana. Pracoval pro televizi jako seriálový režisér. Pro jeho divadelní jazyk je příznačné střídání různých žánrů, stylových poloh, režijních postupů. Kladl důraz na vizuální a hudebně-akustickou složku. Užíval živou hudbu (orchestr) na jevišti. Stejně jako komediálnost, kontakt s obecenstvem a tvrdý přístup k hercům jsou pro Sokolovského typickými znaky. Mezi jeho nejvýznamnější inscenace patří Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959) nebo Kavkavský křídový kruh (1961), Majakovského Mysteria buffa (1960) a Kunderovo Totální kuropění (1961). Největší ohlas vzbudila inscenace Komedie o umučení a slavném vzkříšeni Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista od Jana Kopeckého (1965). Se Sokolovským spolupracoval scénograf Miloš Tomek, Karel Vaca, hudební skladatel Jan Novák nebo Josef Berg, z herců to byli např. Rudolf Jurda (Artur Uie), Vlasta Fialová nebo Ladislav Lakomý. I když se na programu politického divadla podílelo několik režisérů, Sokolovský patřil rozhodně na vrchol těch nejvýraznějších. Miloš Hynšt (1921-2010) Vystudoval herectví a režii na brněnské konzervatoři (u profesora Rudolfa Waltera). První angažmá získal v roce 1944 v Horáckém divadle v Třebíči. Vystřídal několik scén – Svobodné divadlo v Brně, Horácké divadlo v Jihlavě, Státní divadlo v Ostravě. V roce 1956 začal spolupracovat s Mahenovou činohrou. (Pedro Calderón: Sudí Zalamejský, 1956, Aischylos: Oresteia, 1962, Bertold Brecht: Matka kuráž a její děti, 1964). Hynštovi bylo zpočátku vyčítáno, že jsou jeho inscenace křečovité, chybí jim humor a jakýkoliv kontakt s obecenstvem. Jeho nejvýznamnější inscenací je Play Stringberg od Dürrenmatta (1969), odehrávala se v boxerském ringu. V sedmdesátých letech pracoval ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Alois Hajda (1928) Studoval režii na JAMU. Jeho první režijní práce se odehrávaly ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (1953-1957). Dále působil v Divadle v Českých Budějovicích. Byl uměleckých šéfem ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Byl nejdříve režijním hostem Mahenovy činohry, ale na základě inscenace Matka kuráž a její děti získal trvalé angažmá. Spolupracoval s dramaturgem Ludvíkem Kunderou nebo scénografkou Inéz Tuschenerovou. V sedmdesátých letech skončil v Divadle pracujících v Gottwaldově, kde se věnoval převážně Brechtovým hrám. Zdeněk Kaloč (1938) Do režie ho na JAMU zasvětil Alfréd Radok, se kterým pak pracoval jako asistent režie. Pracoval v Divadle Julia Fučíka, v Divadle bratří Mrštíků. Přistupoval radikálně k předloze, nedával prostor k improvizaci. Herec byl pro něj nejdůležitější složkou inscenace. Jevištní řeč chápal jako soustavu zvuků, pracoval s metaforou. Kladl důraz na formu. Šúdraka: Hliněný vozíček (1968), Ionesco: Nosorožec (1969). V sedmdesátých letech se zaměřoval na ruské klasiky. Opera Stěžejní osobností je bezesporu František Jílek, jenž vytvořil za své éry zbrněnské opery nezávislý a svébytný umělecký ústav, přinášející nové podněty dramaturgické a interpretační. Osou dramaturgie (dramaturg Václav Nosek) v šedesátých letech byla česká hudba, zejména Leoš Janáček, a pak moderní díla světové hudby, zastoupené Sergejem Prokofjevem, Modestem Petrovičem Musorgským ad. Hluboko zakotven byl jeho vztah k dílu Janáčkovu, jež v něm žilo ve zcela vyhraněných a osobitých představách. Mezi notami objevoval jejich lidský smysl a hlubší umělecké poselství. Mezi nejobjevnější nastudování patří opery Janáčkovy (Z mrtvého domu, 1958, Její pastorkyňa, 1961, 1972, Věc Makropulos 1962, Příhody lišky Bystroušky 1965 a 1970, Výlety pana Broučka 1967, Káťa Kabanová 1968, Z mrtvého domu, 1968), Prokofjevovy (Vojna a mír, 1961). Václav Nosek byl rovněž dramaturgem baletu Mahenovy činohry. Budova Státního divadla v šedesátých letech Mahenovo divadlo Najdeme na dnešním Malinovského náměstí. Zatímco exteriér divadla můžeme považovat za neorenesanční, interiér je z převážné části neobarokní (pozdní historismus). Budova Mahenova divadla stála v šedesátých letech těsně před započetím komplexní rekonstrukce. V hledišti bychom našli okolo 550 míst a jeviště (hlavní portál) o rozměrech přibližně 11,6 m x 8, 7 m. Přitom technické zázemí bylo před rekonstrukcí podstatně menší. V roce 1971 došlo ke zvětšení kapacity všech inženýrských sítí a modernizaci techniky. Proběhla restaurace veškeré výtvarné výzdoby, nové interiové doplňky (atypická osvětlovadla, bufetový pult, vitríny, sedačky, reproduktory a kryty radiátorů topení navrhl Jindřich Kumpošt ml). Řez budovou Mahenova divadla najdete zde: http://www.ndbrno.cz/file/2319_1_1 Literatura a prameny: JUST, Vladimír: Divadlo v totalitním systému, Praha: Academia, 2010 KOVÁŘOVÁ, Klára.: Inscenační tvorba Evžena Sokolovského v Mahenově činohře v šedesátých letech 20. Století (disertační práce), Brno: Masarykova univerzita, 2008 Internetové stránky ND Brno (www.ndbrno.cz) Soukromé materiály (poznámky z cyklu přednášek o brněnském divadle) ________________________________ [1] http://www.ndbrno.cz/online-archiv/cinohra [2] Pozn. Kunderův Nežert. Premiéra byla plánována na červen 1962. Hra byla psána blankversem slože ným z komunistických frází. „Podávala kritický pohled na současnou vesnici, pevně ovládanou jejím p ředsedou, do níž přijíždí jako zmocněnec vyšších míst čert, aby zde provedl revizi poměrů. Napadala tudíž mnohé negativní stránky tehdejšího života jako např. byrokratismus, prospěchářství, protekci , pověrčivost apod., zejména však satiricky zachycovala zemědělskou kolektivizaci, tedy oblast, na niž byli komunističtí funkcionáři nejvíce hrdí.60 V závěrečné fázi, při tzv. „prověrkové" zkoušce pár dní před premiérou, byla inscenace zakázána. „ (Klára Kovářová – disertační práce) [3] O divadle hodném své doby, Lidová demokracie, Praha, březen 1961