SOFOKLÉS, KRÁL OIDIPÚS Přeložil Ferdinand Stiebitz In: Sofoklés, Tragédie. Antická knihovna sv. 29. Svoboda 1975, str. 157-233 KRÁL OIDIPÚS Věštba určovala thébskému králi Láiovi, že ho vlastní syn usmrtí a ožení se se svou matkou. Když se mu narodil syn, poručil, aby narozenému dítku probodli nohy, svázali je řemeny a pohodili v lese na hoře Kithairónu. Avšak otrok, který měl chlapce odnést, se slitoval a předal ho pastýři korintského krále. Král Polybos neměl vlastní děti, a proto přijal nalezence za vlastního a dal mu jméno Oidipús, což znamená "s opuchlýma nohama". Oidipús, vychovávaný na dvoře krále Polyba a jeho manželky Meropy, se domníval, že je jejich vlastnim synem. Když mu ale jednou při hostině opilý přítel vytkl původ, odebral se do delfské věštírny, aby se otázal na své rodiče. Dověděl se, že se stane otcovrahem a ožení se a vlastní matkou. Opustil proto domnělé rodiče, aby se vyhnul předpovídanému osudu. Cestou však nevědomky zabil vlastního otce Láia. Když nedaleko Théb rozluštil hádanku Sfingy, a osvobodil tak město od hrozné nestvůry, odměnou získal thébský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasty. Nevěděl, že je jeho matkou. Po několika letech jeho panování postihl Théby strašný mor. Občané poděšení touto pohromou se obracejí k svému králi o pomoc. Tím začíná děj tragédie. OSOBY OIDIPÚS, král thébský IOKASTÉ, královna KREÓN, její bratr TEIRESIÁS, věštec KNĚZ DIŮV KORINŤAN PASTÝŘ, sluha Láiův POSEL, sluha Oidipův PROSEBNÉ POSELSTVO: hoši, kněží SBOR starců thébských Dvě dcerky Oidipovy, družiny, služebnictvo Koná se za doby mytické v Thébách před palácem Oidipovým OIDIPÚS vyjde s průvodem z paláce Ó pravnukové Kadma praotce, mé dítky, proč jste přišli před můj dům a s ratolestí stužkou věnčenou jak prosebníci usedáte zde? Je město plno vonných kadidel a plno lkání, zpěvů žalostných - nechtěl jsem skrz posly vyzvídat, mé děti, co se děje: jdu k vám sám, já zvaný všemi slavný Oidipús! Nu, knězi starý tobě přísluší zde za ty mluvit pověz, co vás vede: zdaž důvěra v mou přízeň nebo strach? Jen směle mluv! Chci ve všem ochotně být nápomocen. Byl bych bez srdce, cit s vámi kdyby nehnul nitrem mým! KNĚZ DIŮV Ó vládce naší země, Oidipe, hleď na nás: vidíš, jaký je věk všech, kdož sedíme tu kol tvých oltářů! Zde mláď je posud neopeřená, a tu jsme kmeti lety schýlení, my, starci, kněží bohů Diův já - a oni jinochové vybraní. Lid ostatní pak vínky ozdoben dlí na náměstích, tam, kde chrámy dva se tyčí ochránkyně Pallady, i u věštního krbu Foibova. Vždyť vidíš sám, že město přespříliš je zmítáno již zkázou, nemohouc už z hlubin, z krvavého příboje své hlavy pozvednouti. I hyne plod, jejž tají země v tvůrčích zárodcích, a hynou stáda skotu na pastvách, a smrti zasvěcen je matek klín: bůh ohněnosný, hrozný, hrozný mor pad' na město a štve je v záhubu! Tak pustne starobylá thébská vlast, a sténáním a nářky žalnými jen černá říše smrti bohatne.. A proto před tvým domem sedíme: Ni já, ni tito hoši za rovna tě neklademe bohům všemocným, však z lidí jsi nám první v příhodách, jež nese život i čím zkouší Bůh. Vždyť přišed do Théb daně zprostils nás, již vybírala od nás krutá Sfinx, a přitom nezvěděl jsi od nás nic a nikdo z nás ti nedal návodu, však božím přispěním, jak praví se a myslí, vzkřísil jsi nás k životu. Tak také dnes, ó drahý Oidipe, náš králi přesilný, v nějž věří vše, my všichni tulíce se k tobě lkáme: ó hleď nás nějak spasit, zachraň nás! Snad slyšels od kteréhos boha zvěst, snad slyšels výrok moudrých lidských úst: vždyť zřím, že rady mužů zkušených jsou nejčastěji zdaru zárukou. Nuž slyš, ty ze všech lidí nejlepší, vzkřis k novému zas životu náš stát, buď dobrým strážcem! Nyní zve tě vlast svým spasitelem, žes nám přispěl kdys: Kéž nevzpomínáme však nikdy tak tvé vlády, žes nás pozvedl a pak zas klesnout nechal! K žití novému vzkřis tento stát a pevně dej nám státi! A jakos tenkrát blahým řízením nám štěstí poskyt', tak se staň i dnes! Jsi pánem této země; chceš li však jí dále vládnout, zemi lidnaté je lépe vládnout nežli pustině. Co do korábu, co je do hradu, když se v něm živá duše nehýbe? OIDIPÚS Mé děti ubohé, nač toužíte, je přehořce mi známo. Dobře vím, jak trpíte, a vaše utrpení - ach, jako já z vás nikdo netrpí! Bol vlastní pouze nese každý z vás a jiných nedbá, ale duše má, ta oplakává nejen vlastní já, i tebe, tebe, všechny, celý stát! I nebudíte mne tu ze spánku: já mnohou trpkou chvíli proplakal a mnoho v starostech se nabloudil. Tak uvažuje, jediný jen lék jsem nacházel a toho užil jsem: já do Delf švagra svého Kreonta jsem poslai do věštírny Foibovy, by otázal se boha, jakým slovem neb činem zachránil bych tento stát. Dnes návratu je den a starost mám, co dělá, že je vzdálen déle již, než bylo třeba. Jakmile však přijde, tu věru bych byl člověk ničemný, bych neučinil vše, co zjeví bůh! Rozruch ve sboru KNĚZ DIŮV vyhlíží stranou Jak vhodná jsou tvá slova! Tito zde mi kynou právě, že již Kreón jde! OIDIPÚS vyhlíží Ó Foibe, jako září jeho tvář, kéž spásné štěstí též ho provází! KNĚZ DIŮV Jde s milou zprávou, pokud soudit lze; sic by mu vavřín hlavu nezdobil. OIDIPÚS To zvíme hned; již došel na doslech - Ó kníže, drahý švagře Kreonte, rci, jakou zvěst nám neseš od boha? KREÓN přichází s několika průvodci Zvěst dobrou! Plným štěstím zvu i to, když věci smutné dobře dopadnou. OIDIPÚS Však slovo, slovo boží! Z řeči tvé ni důvěry, ni bázně necítím! KREÓN Jsem hotov mluvit. Chceš mě vyslechnout zde před cizími? nebo pojďme dovnitř - OIDIPÚS Mluv přede všemi! Neboť jejich bol mě trápí víc než vlastní život můj. KREÓN Nuž povím, co jsem slyšel od Foiba. Bůh velí jasně, králi, poskvrnu, jež vyrostla zde v zemi, vyhladit a neživit ji ve zlo nezmarné. OIDIPÚS Ach, jakou očistu? Co se má stát? KREÓN Buď vyhnanství, neb za smrt zase smrt. Smýt krví krev, jež v zkázu vrhá vlast! OIDIPÚS A čí to osud bůh tak zvěstuje? KREÓN Než ty jsi počal říditi náš stát, byl vládcem země, pane, Láios. OIDIPÚS Tak slyšel jsem; sám jsem ho nezřel již. KREÓN A vrahy, z jejichž rukou přijal smrt, nám ztrestat jasně nařizuje bůh. OIDIPÚS Kde jsou však? Jak to možno vypátrat? Je neznatelná stopa dávné viny. KREÓN Prý v zemi zde. Kdo hledá, nalézá, kdo nedbá, tomu všechno uchází. OIDIPÚS Byl zavražděn snad doma Láios či někde venku nebo v cizině? KREÓN Kdys na pouť k bohu podle vlastních slov se vybral, domů se však nevrátil. OIDIPÚS A neviděl to žádný průvodčí ni svědek, jenž by vedl na stopu? KREÓN Ti padli. Pouze jeden se strachem prchl, však ze všeho, co tehdy uviděl, jen jedno mohl říci, jinak nic. OIDIPÚS A co to bylo? Z věci jediné lze mnoho nalézt, mnoho vysoudit, když je jen aspoň jiskra naděje. KREÓN Prý přepadl je zástup lupičů, a král byl zavražděn jich přesilou. OIDIPÚS Kde by vzal lupič tolik smělosti? To jistě zlato odtud pomáhalo! KREÓN Tak leckdo soudil. Mrtvý Láios však v bídě nenacházel mstitele. OIDIPÚS A jaká bída překážela vám, když padl král, v té věci zvědět pravdu? KREÓN Vždyť víš: to svými hádankami Sfinx nás věcí blízkých dbáti nutila a věcí v temné dálce zanechat. OIDIPÚS Nuž já zas plnou pravdu odkryji! Ba správně Foibos, správně s ním i ty se s péčí ujímáte mrtvého; a uzříte mne právem po boku, chci zemi té i bohu pomáhat. Ne v službách přátel příliš vzdálených, než ve svém vlastním zájmu vyplením tu ohavnost! Vždyť vrah by vbrzku snad i na mne vztáhl ruku zločinnou! Tak k zdaru vlastnímu mstím Láia - Hoj čile, hoši, vstaňte ze stupňů a haluzí se chopte prosebných! Nechť shromáždí sem někdo thébský lid! Chci zkusit vše. Buď s boží pomocí nám štěstí svitne, nebo padneme! Odchází do paláce KNĚZ DIŮV Nuž vzhůru, hoši! Co král zvěstuje, to bylo naší cesty příčinou. Bůh věštbu seslal: kéž by přišel k nám a spasil nás a ránu zažehnal! Všichni odejdou. Vejde SBOR Zvěsti ty Diova, ze zlatých Delf zní slova tvá sladká: cože as přinášíš do pyšných Théb? Trnu pln neklidu, zděšené srdce mi horečně bije! Ó Paiáne, lékaři božský, před tebou chvěji se posvátnou úzkostí, čeho si vyžádáš hned či v příštích měsících dalekých? Rci mi to, nebeský hlase, ty děcko naděje zlaté! Nejprve vzývat chci vás, ó Athéno, Diova dcero, Foibe, ty vrhači dalekých střel, sesterská Artemido, ó věhlasná královno země, zjev se, ach, zjev se, ach, spásná ty trojice, jež na thébském náměstí trůníš! Jestliže již i dříve, když pohroma na vlast se řítila, smrti jste zhasili plamen, ó přijdte, ó přijdte i nyní! Ó hrůza! Nesmírné útrapy mé! Je churav k smrti veškerý lid a ztupělo důvtipu ostří: kterak tu pomoci, kterak se brániti? Plody se nedaří slovutné země, není požehnán rodiček bolestný skřek. Jak hbitý pták rychleji nezkrotné ohnivé vichřice duše za duší ulétá na západ k Hádovu břehu smrti. Tak hřbitovem nesmírným stala se vlast! Tlí po zemi tílek nebohých změť a rozsévá nákazu smrti. Na stupních oltáře sténají v modlitbách nevěsty mladé i šedivé matky, lkajíce k bohům, by skončili hrůzu těch běd. A žalný zpěv kvílením provázen proniká k Foibovi - Sešli nám tedy svou spásu radostnou, Diovo dcero zlatá! A Area, který zbraní prost s pochodní sžíravou obchází a seje nářek a žárem plní těla, ó prosím, zažeň ho na útěk daleko z vlasti mé, zažeň ho do hlubin obrovských k podmořské Amfitrítě, zažeň ho na výspy thrácké, bouřlivé, nehostinné! Je marno již všechno: zdolá den, čeho snad ušetřila noc - Otče Die, v rukou tvých je vláda blesků ohnivých: ó udeř a Area znič svou hromovou ranou! Tvé střely ochranné, nezdolné z tětivy, pletené ze zlata, kéž na pomoc nám létají, ó Foibe, ty dárce světla! A Artemido, ty zjev se též s ohnivou září plamennou, s kterou po horách těkáš! Volám i tebe, ó Bakchu, jásavý, zpitých zraků, ty průvodce Mainad šílených, se zlatým vínkem na hlavě: přispěj rodné vlasti své a boha, který od bohů je nenáviděn, svou planoucí pochodní sžehni! OIDIPÚS vychází z paláce Aj, modlíte se; vaše modlitba se splní; slyšte mne a hojte zlo, pak přijde spása, strasti poleví! Mně neznáma je zvěst i skutek sám, a proto takto mluvím. Maje stopu, já nepátral bych takto zdaleka; však stal jsem se až potom občanem - I pravím toto ke všem Thébanům: Kdo ví, čí rukou zhynul Láios, syn Labdakův, nechť vše mi oznámí! Tak poroučím. A má li někdo strach, že sebe sám by musel udati, buď bez obav: jen zemi opustí a jinak neutrpí zlého nic! Kdo zná však jiného, kdo vrahem byl neb strůjcem, netaj toho; odměnu mu vyplatím a vděku nadto dojde - Však smlčíte li, výzvy nedbajíce, buď z bázně o druha neb o sebe, pak poslyšte, co na to udělám: Ať vrah je kdokoliv, já zapovídám zde v zemi, které kraluji a vládnu, jej přijímati k sobě, mluvit s ním a v modlitbách a božích obětech i svaté vodě účasti mu přát; z vás každý od prahu jej odháněj! Je naší skvrnou, jakož delfský bůh mi zjevil právě ze své věštírny Nuž takto králi zavražděnému i božstvu ku pomoci přicházím. A klnu pachateli skrytému, ať byl již sám, či více druhů měl: jak bídně žil, tak bídně zloduch zhyň! A kletba táž, jak svolal jsem ji naň, i mne ať stihne, kdybych vědomě snad choval pod svou střechou viníka! A vám to všechno plnit ukládám, i k vůli mně i bohu, vlasti k vůli tak neúrodou, kletbou zničené. Vždyť ani kdyby bůh to nevzkázal, vy byste bez očisty nesměli věc nechat, nýbrž pátrat: první muž, váš král byl zabit! Bůh však promluvil. A já mám vládu, kterou dřív měl on, mám ženu, s kterou plodil také on, a kdyby osud byl mu popřál dítek, ty sourozenci dětí mých by byly - a nyní on byl sražen osudem: chci tedy za otce jak vlastního zaň bojovat a vsadit vše, by ten byl dopaden, kým zhynul Láios, syn Labdakův a Polydórův vnuk a Kadmův, Agénorův potomek - A volám k bohům: Těm, kdož proti tomu by jednali, nechť zrno ze země se nerodí ni děti z matek: ne, ať nynější ta rána morová je zahladí neb sudba ještě horší! Vás ostatní však, thébští občané, kdož souhlasíte, Diké pomocná a všichni bozi stále provázejtež! NÁČELNÍK SBORU po němé dohodě se sborem Ó pane, vázán kletbou odpovím: my nejsme vrahy, aniž můžeme ti vraha udat. Tuto záhadu, kdo spáchal čin, měl věštbou zjevit Foibos. OIDIPÚS Máš pravdu; ale nikdo není s to, by bohy k tomu přinutil, co nechtějí. NÁČELNÍK SBORU Pak měl bych ještě jednu myšlenku. OIDIPÚS A třebas ještě jednu, jenom mluv! NÁČELNÍK SBORU Co vidí Foibos, totéž, pokud vím, zří takřka Teiresiás; od něho snad zvíme, králi, výklad nejlepší. OIDIPÚS Ni tenkrát nesložil jsem ruce v klín; já k radě Kreontově posly dva jsem k němu poslal měl by tu již být! NÁČELNÍK SBORU To ostatní je jistě starý tlach. OIDIPÚS Co to, co jest? Já vážím každé slůvko. NÁČELNÍK SBORU Prý jacís pocestní ho zabili. OIDIPÚS Tak slyšel jsem, však svědka nevidět. NÁČELNÍK SBORU Však je li trochu bázni přístupný, tvé těžké kletby jistě nesnese. OIDIPÚS Kdo činu schopen, slov se neleká. NÁČELNÍK SBORU Vždyť žije člověk, by jej usvědčil. Hle, již sem vedou věštce božího, jenž jediný má pravdu vrozenu. OIDIPÚS k přicházejícímu Teiresiovi Ó Teiresio, zkoumáš věci zjevné i tajné, na nebi, i na zemi; a nevidíš li, přece jistě víš, jak trpí vlast. A její záchranu a spásu, pane, vidíme jen v tobě. Snad jsi již také slyšel od poslů, že poslali jsme do Delf a že bůh jen jediný nám věštil konec hrůz: když Láiovy vrahy najdeme a usmrtíme nebo vyhostíme. Nuž věšti nám teď z letu ptačího, neb znáš li jiný způsob věštění, a zachraň stát i sebe, zachraň mne a zprosť nás skvrny vzešlé z vraždy té! Jsme v rukou tvých; a nejkrásnější úkol je prospívati, jak a pokud lze. TEIRESIÁS vedený chlapcem Óh, jak je strastné býti rozumný, když rozum není platný! Ač to vím, já zapomněl, sic byl bych nepřišel. OIDIPÚS Co je? Jak sklíčen stojíš před námi! TEIRESIÁS Chci domů, pusť mě! Poslechneš li mne, svůj osud oba nejsnáz ponesem. OIDIPÚS Toť proti právu, proti vlasti tvé, že nechceš k věštbě otevřít svých úst! TEIRESIÁS Vždyť zřím, že slova tvá ti neprospějí, a abych nebyl stejně postižen - Chce odejít OIDIPÚS Ach, zůstaň, při bozích, a zjev, co víš! Hle, všichni lkáme k tobě v pokoře. TEIRESIÁS Jste nevědomí všichni! Neřeknu ni slova již, bych nezjevil tvou zkázu. OIDIPÚS Jak, ty to víš a nevyjevíš nic? Chceš zradit nás a obec zahubit? TEIRESIÁS Ni tebe, ani sebe nechci rmoutit. Nač pátráš marně? Nepovím ti nic! OIDIPÚS Ty zloduchu vždyť k hněvu dohnal bys i tvrdou skálu ty to nepovíš? Tak nepřístupným, tvrdým zůstaneš? TEIRESIAS Ty tupíš moji povahu, a sám svou vlastní přehlížíš, jen laješ mně! OIDIPÚS Ba kdo by nevzplál hněvem při tvých slovech, když otčiny si takto nevážíš? TEIERESIAS Vše přijde, i když budu mlčeti. OIDIPÚS A nemáš mi to říci, když to přijde? TEIRESIAS Již budu zticha. Chceš li, hněvej se, jak nejlítěji lze jen zuřiti. OIDIPÚS Nuž dobrá, nezamlčím ve hněvu, co jasně zřím. Mně zdá se, žes ty sám i zosnoval i spáchal onen čin - snad nevraždil jsi, kdybys viděl však, jen tebe sama vinil bych z té vraždy! TEIRESIAS Aj, vskutku! Pak ti velím plniti svůj rozkaz, kterýs vydal: Odedneška již nemluv ke mně ani k těmto zde: ty sám jsi hříšnou skvrnou otčiny! OIDIPÚS Jak nestoudněs mi vmetl do tváře ta slova! Myslíš, že mi unikneš? TEIRESIAS Již jsem ti unikl: jsem silný pravdou! OIDIPÚS Jak poznals ji? Svým uměním přec ne! TEIRESIAS Zde od tebe! Tys přinutil mě mluvit. OIDIPÚS Cos pravil? Promluv zas, ať rozumím. TEIRESIAS Mám ještě mluvit dál? Ty nechápeš? OIDIPÚS Ne zeela jasně; opakuj, cos děl. TEIRESIAS Že hledáš vraha, kterým jsi ty sám! OIDIPÚS Jak, zas ta urážka? Však zpláčeš hned! TEIRESIAS Mám pokračovat, abys zuřil ještě víc? OIDIPÚS Mluv podle chuti; bude to jen tlach. TEIRESIAS Ty nevíš ani, nezříš hanbu svou, že s vlastní krví hnusně obcuješ! OIDIPÚS Což doufáš věčně mluvit beztrestně? TEIRESIÁS Ba doufám, má li pravda jakou moc. OIDIPÚS To má, však v tobě ne, ty neznáš pravdu; jsi zrakem, sluchem slep, i rozumem. TEIRESIÁS Jak ubohý jsi ve svém spílání: vlast celá vbrzku tobě bude spílat! OIDIPÚS Ty synu noci, mně ni jinému, kdo vidí světlo, nikdy neuškodíš. TEIRESIÁS Však souzeno ti není padnout mnou; je Foibos s to, by sám to vykonal. OIDIPÚS zprudka Kdo si to smyslil: Kreón, nebo ty? TEIREISÁS Ni Kreón neškodí ti, jen ty sám! OIDIPÚS Ó trůne, bohatství a schopnosti, jež předčíš jiné v žití řevnivém, jak velká závist jde vám vzápětí, když pro tu vládu, kterou země kdys mi dala sama, nejsouc žádána, chce Kreón, věrný přítel, dávný druh, mě lstně a tajně svrhnout, podstrčiv zde toho záludného kejklíře a kněze pleticháře, jenž je slep sic ve věštění, pro mamon však ne! Či řekni, byls kdy věštcem neklamným? Když zrůdná Sfinx tu pěla hádanky, proč rozluštění obci nezjevils? Tu hádanku tak leckdo nemohl přec rozluštit, jen věštní um byl s to; však toho ani ptáci, ani bůh ti nevnukl, jak bylo vidět já jsem přišel, "nevědomý" Oidipús, a bez ptáků, svým vtipem jsem ji zdolal! A mne chceš odtud vyštvat, v naději, že bys stál poblíž trůnu Kreontova!? Jen počkej, nad tou "očistou" i ty i strůjce zpláčete! Jen stáří děkuj, sic odpykal bys podle pletich svých! NÁČELNÍK SBORU Já myslím, Oidipe, že slova tvá i věštcova jsou plodem hněvu jen. Co s takovou? Je nutné toho dbát, jak věštbu nejlépe lze vyložit. TEIRESIÁS Tys vládce, mám však stejné právo slovem ti stejně splatit: v tom jsem pán i já. Vždyť Foibův sluha jsem, tvůj nikoli; nač Kreontovy záštity mi třeba? Žes nadal mi i slepců, tedy slyš: Jsi vidomý, a přece nevidíš svou hanbu, ani kde ses usadil, s kým obcuješ či víš snad, čí jsi syn?- A netuše jsi protivný svým drahým i pod zemí i tady na zemi. A jednou dvojí kletba rodičů tě vyštve děsným krokem z této země, a vida teď, pak do tmy budeš zřít! A který záliv, která skála vbrzku se nebude tvým nářkem ozývat, až poznáš sňatku přístav, domu svému tak neblahý, kam vplul jsi s pohodou? A spousty jiné bídy netušíš, již sobě uchystals i synům svým! Nuž tup si Kreonta i ústa má: vždyť není smrtelníka na světě, jenž bude zničen bídněji než ty! OIDIPÚS Toť příliš, to už nelze poslouchat! Hned pryč z mých očí! Obrať kroky své a kliď se rychle odtud z paláce! TEIRESIAS Sem zvals mě ty, já sám bych nebyl přišel. OIDIPÚS Já netušil jsem hloupých řečí tvých, sic byl bych sotva poslal pro tebe. TEIRESIAS Jsem hloupý blázen, jak se tobě zdá; tvým rodičům jsem mužem moudrým byl! Má se k odchodu OIDIPÚS Rodičům? Zůstaň! Kdo mne zplodil? Mluv! TEIRESIAS Den dnešní zplodí tě i zahladí. OIDIPÚS Jak mluvíš všechno v temných hádankách! TEIRESIAS Což nejsi nejlepším jich luštitelem? OIDIPÚS Jen mi haň to, v čem je má velikost! TEIRESIAS A právě ono štěstí byl tvůj hrob. OIDIPÚS Co na tom Jen když vlast jsem zachránil. TEIRESIÁS se obrací k odchodu Pak ovšem půjdu. Hochu, odveď mne! OIDIPÚS Je čas; tvá přítomnost jen vadí, mate; až zmizíš, více trápit nebudeš. TEIRESIAS Chci jít; však řeknu dřív, proč přišel jsem. Tvé tváře nedbám: ty mne nezničíš. Nuž poslyš: Onen člověk, kterého tak dlouho hledáš, Láiovu smrt zde hlásaje a hroze, ten je zde! Host cizí, zdá se, čas však ukáže, že thébský rodák je, a štěstí to ho nepotěší. Z vidomého slepcem se stane, z bohatého žebrákem, v zemi cizí o holi se bude brát. A ukáže se, že je spolu otcem i bratrem dětí svých, že matky své je manželem i synem, otcovým že vrahem je i v loži nástupcem - Oidipús odchází Jdi, dumej o tom! Chytíš li mne ve lži, pak říkej si, že věštit neumím! Vzdálí se SBOR Kdo to byl? Koho to označil as hlas boží ze skály delfské, že krvavou rukou spáchal čin tak bohaprázdně pustý? Nechť k útěku zrychlí krok a hbitěji pádí než kůň, jenž závodí s vichrem! Jsa ozbrojen blesky a ohněm jak bouř syn Diův Apollón řítí se naň, a Kéry, mstitelky děsné, nechybné, letí za ním. Vždyť právě z Parnásu sněžného nám zazářil rozkaz boží, jenž káže všem, by slíditi se jali po neznámém. Snad v skalách, v jeskyních dlí a divými lesy se štve býk zaběhlý v horách - a v samotě vleka se s bídou svou chce uniknout výrokům ze svatých Delf; však stále jej obletují perutí nechabnoucí. Hrozně mne děsí, hrozně mne děsí moudrý ten věštec výroky svými; nelze mi věřit, nelze mi upřít, v rozpacích nevím, cože mám dělat! A tonu v pochybách, nevida ni dopředu, ani vzad a nechápu zhola nic. Nikdy posud jsem neslyšel ni dřív, ni za doby nynější, že s Labdakovci Polybův syn měl spor: nuž odkud mám vzít teď záruku bezpečnou, bych pro Láiovu smrt, tak temnou, věhlasné cti se dotýkat směl, jíž slyne Oidipús král? Zajisté Zeus a Apollón znají v moudrosti boží konání lidská; že bych však věštce smrtelný tvor je - nemohl nikdy věhlasem předčit, toť jisté úsudek nesprávný - ač může důvtipem svým kdos důvtip překonat čís. Já však, dokavad neuzřím, že věštba určitě splněna, já nepřidám se k těm, co haní ho! Vždyť viděl jsem přece sám, jak stanula před ním Sfinx, a na vlastní oči jsem zřel, jak obstál ve zkoušce moudrosti a potěšil vlast. Muž bez hany: tím je mi vždy! Přikvapí KREÓN Já slyšel jsem, že král náš Oidipús mě viní z hrozných věcí, občané; to nelze snést: zde stojím! Věří li, že v těžké době té jsem trochu jen mu slovem nebo skutkem ublížil, pak nechci s touto pomluvou být živ ni o hodinu déle! Nečeká mne malá újma pro tu pohanu, zde jde mi o vše, když by stát i vy i přátelé mě měli za špatného! NÁČELNÍK SBORU Ba padla jakás výtka, ale spíš jen hněv ji vynutil než rozvaha. KREÓN Však řekl tu, že z mého návodu ten věštec vylhal to, co prohlásil! NÁČELNÍK SBORU Tak jsem cos slyšel; v jakém smyslu, nevím. KREÓN A s pevným zrakem, s pevnou rozvahou to obvinění na mne vrženo? NÁČELNÍK SBORU Snad; nevidím, co páni dělají. Vyjde OIDIPÚS Ha, ty jsi zde? Tak drzé čelo máš, že přijít pod mou střechu neváháš, ač zjevně vrahem jsi mé osoby, ač zřejmě lupičem jsi vlády mé? Což měls mě, ptám se, za zbabělce snad či za blázna, že to jsi zosnoval? Snad že bych nepoznal tvé kroky lstné či nebránil se, kdybych je i poznal? Což není pošetilý pokus tvůj, chtít bez přátel i peněz lovit trůn, když lze ho nabýt lidem jen a zlatem? KREÓN Hle, poslyš, dovol tak mi odvětit, jaks mluvil ty: dřív poznej, potom suď! OIDIPÚS Což, řečnit znáš! Však já jsem nechápavý když mluvíš ty. Jsi zarytý můj sok. KREÓN Však předně o tom poslyš slova má! OIDIPÚS Však předně o tom nemluv, že jsi čist! KREÓN Když myslíš, bezhlavá že svévole je pravý poklad, soudíš nesprávně! OIDIPÚS Když myslíš, příbuzného zrazuje, že ujdeš trestu, soudíš nesprávně! KREÓN Děls pravdu, souhlasím; však naznač mi, v čem ublížil jsem tobě, jak ty díš? OIDIPÚS Nuž, radil jsi mi nebo neradil, bych ctihodného věštce zavolal? KREÓN Ba ještě nyní trvám na té zradě! OIDIPÚS Jak dávno tomu již, co Láios - KREÓN Jak, Láios? Co je? Já nechápu. OIDIPÚS co beze stopy vraždou zahynul? KREÓN To je už dlouhá řada zašlých let. OIDIPÚS Což Teiresiás, věštil tenkrát již? KREÓN Tak moudře, stejně vážen jako dnes. OIDIPÚS A nezmínil se tehdy nějak o mně? KREÓN Ne, nijak, aspoň nikdy přede mnou. OIDIPÚS A pátrali jste přece po vrahovi? KREÓN Ó ano, jak by ne! Však ani slova OIDIPÚS Proč nemluvil ten mudřec tenkrát již? KREÓN Já nevím; čeho neznám, o tom mlčím. OIDIPÚS Ty víš, co tkne se tebe; moh' bys mluvit ! KREÓN Jak to? Co vím přec, toho nezapřu. OIDIPÚS Však bez úmluvy s tebou nebyl by smrt Láiovu připsal na můj vrub! KREÓN Zda činí tak, víš sám; však nyní se smím ptát já tebe stejně jak ty mne. OIDIPÚS Ó ptej se: vraha ve mně nenajdeš. KREÓN Nuž nemáš za manželku sestru mou? OIDIPÚS Nu pravda; rád se znám k té otázce. KREÓN A sdílíš se s ní stejně o svou moc? OIDIPÚS Co si jen přeje, vše jí vyplním. KREÓN A nejsem vám já třetí zcela roven? OIDIPÚS A proto jsi tím horším přítelem! KREÓN Ó ne! Jen zkoumej účty jako já! A předně uvaž: Myslíš, že by kdo spíš v bázni vládnout chtěl než vládnouti a klidně spát když moc by byla táž? Já nemám větší touhu králem slout než jednat jako král; a jistě ten, kdo zdravě soudí, smýšlí jako já. Teď beze strachu vše skrz tebe mám; jsa pánem sám, věc mnohou nerad jen bych dělat musel. Nuže jak by mi měl být sladší titul královský než bezstarostná účast ve vládě? Tak slepý dosud nejsem, abych cti byl lačný, která nevynáší nic! Dnes všem jsem milý, všichni zdraví mne, dnes jedná se mnou, kdo jde k tobě s prosbou vždy skrze mne se vše jim vyplní. A to bych pozměnit měl název? Tak hloupě zdravý rozum nejedná! Ne, takto smýšlet se mi nelíbí a nikdo by mne k tomu nepřiměl! Chceš důkaz? Do Delf jdi a zeptej se zda jsem ti správně věštbu oznámil! A shledáš li, že s oním prorokem jsem pikle strojil, zbav mě života, pak hlasuji si s tebou pro smrt sám! Však pro nejasný dohad svévolně mne neviň! Hřích je špatné nazdařbůh mít za dobré a dobré za špatné. Kdo přítele se zbaví dobrého, ten ničí vlastní život nejdražší. To poznáš časem jasně. Jenom čas ti zjeví muže spravedlivého; však zlého znáš i za jediný den. NÁČELNIK SBORU Kdo nechce padnout, tomu dobře mluvil, ó králi! Rychlý soud má vratký krok. OIDIPÚS Když rychle s tajnou lstí kdo na mne kvapí, i já se musím rychle rozhodnout! Neb vyčkám li já klidně, zatím on již provede svůj plán, a já jsem ztracen. KREÓN Tak čeho žádáš! Chceš mě vyhnati? OIDIPÚS Ó ne! Tvou smrt chci, nejen vyhnanství! KREÓN Leč dříve dokaž lačnou podlost mou! OIDIPÚS Ty nechceš věřit, ty se nepoddáš? KREÓN Vždyť nemáš rozum! OIDIPÚS Pro sebe až dost! KREÓN Však máš ho mít i pro mne! OIDIPÚS Ty jsi padouch! KREÓN A mýlíš li se? OIDIPÚS Nutno poslouchat! KREÓN I vládců špatných? OIDIPÚS Vlasti, vlasti má! KREÓN I já jsem údem vlasti, ne ty sám! NÁČELNÍK SBORU Již dosti, vládcové! Hle, v pravý čas sem Iokasté kráčí z paláce, a před ní třeba urovnat váš svár. IOKASTÉ Vy nešťastníci, nač ten slovní spor, tak pošetilý? Nestydíte se zlem vlastním hýbat, stát když tolik trpí? Ty domů pojď - a Kreonte, ty též, a z malé věci velké nečiňte! KREÓN Trest těžký, sestro, choť tvůj Oidipús mi přisoudil, mně hrozí dvojí zlo: být vyhnán z vlasti, nebo usmrcen. OIDIPÚS Tak jest, má choti! Já ho přistihl , jak ukládal mi zrádně o život. KREÓ N Ať nejsem šťastně živ, ať zhynu proklínán, když jsem co spáchal, z čeho viníš mne! IOKASTÉ Ó při všech bozích, věř mu, Oidipe, měj zření na tu svatou přísahu i na mne, na všechny zde přítomné! NAČELNÍK SBORU Ó rozvaž si to, pane můj, a dej se, prosím, přemluvit! OIDIPÚS A jak vám mohu ustoupit? NÁČELNÍK SBORU Byl vždycky bez hany a teď přísahou se zavázal: ó toho dbej ! OIDIPÚS A víš, co žádáš? NAČELNÍK SBORU Ano. OIDIPÚS Tedy mluv! NAČELNíK SBORU Bys vratkou domněnkou jen, když krví je s tebou spjat a těžce se zaklel sám, jej nevrhal v hanby prach! OIDIPÚS Věz tedy dobře: touto žádostí chceš moje vyhnanství, neb moji smrt! NÁČELNÍK SBORU Buď svědkem mi Hélios, bohů všech král, že toto ti nechceme přát! A tak li by smýšlel kdo z nás, nechť bozi i lidi mu klnou a nejhorší stihne ho smrt! Ale má nešťastná hynoucí vlast mi drásá srdce: jak skončí se vše, když vaše zlo stará dovrší zla? OIDIPÚS Nechť jde si tedy, byť to byl můj hrob neb nectné, násilné mé vyhnanství! Mně nářků tvých je líto, jeho ne: s ním všude půjde moje nenávist. KREÓN Hle, v záští ustoupils; však přijde žal, až hněv tvůj zchladne. Ta tvá povaha je právem sobě strastí největší. OIDIPÚS Už jdi a nech mne! KREÓN Půjdu, zneuznán jsa tebou, těmito však stejně ctěn. Odejde NÁČELNÍK SBORU Nač váháš ještě, paní má, chotě domů odvésti? IOKASTÉ Chci zvědět vše, co stalo se. NÁČELNÍK SBORU Ach, domněnka, slov temných plod! Ale výtka křivá hryže druhdy též. IOKASTÉ A vinou obou? NÁČELNÍK SBORU Ano. IOKASTÉ Oč tu šlo? NÁČELNÍK SBORU Ach, dosti dosti již slov, když tolik se souží vlast! Nechť na tom zůstane již, že takto skončeno vše! OIDIPÚS Hle, kam jsi došel se svou rozvahou: tvé nitro chladne, zrazuješ mou věc! NÁČELNÍK SBORU Již nejednou, králi, jsem odkryl svou hrud, a slyš mne i nyní a věz, že nadobro blázen bych byl a všeho rozumu prost, bych tebe zapírat chtěl! Po šťastném větru jsi stočil mou vlast, když v příboji bídy se zmítala zlé: i nyní nám dobrým zas průvodcem buď! IOKASTÉ Ó pane, zjev mi také, při bozích, co vznítilo tak veliký tvůj hněv? OIDIPÚS Slyš, tys mi víc než ti zde, choti má: byl Kreontův to úklad proti mně. IOKASTÉ A je to obvinění důvodné? OIDIPÚS Vždy praví, že jsem zabil Láia! IOKASTÉ Má důkaz sám, či jiný mu to zjevil? OIDIPÚS On poslal sem s tím věštce podlého; svá vlastní ústa chrání viny vší. IOKASTÉ Co pravíš, odval klidně ze srdce a poslyš mne, bys poznal bezpečně, že věštní síly nemá žádný tvor. Hned pádný toho důkaz uslyšíš. Kdys přišla věštba - nedím, od Foiba, leč od Foibových sluhů Láiovi, že skrze syna souzena mu smrt, jejž porodit mám z jeho objetí. Však zabili ho cizí lupiči, dí zvěst, prý na rozcestí v úvoze – Oidipús sebou trhne a děcku sotva minuly tři dni, když je dal na kotnících zohavit a pohodit kýms do neschůdných hor. I nepřivodil Foibos, aby byl syn vrahem otce, ni by Láios byl zabit synem, jak se toho bál. A tak to přece věštba určila! Nuž toho nedbej! Co bůh odkrýt chce, to bez věštců nám zjeví jasně sám. OIDIPÚS Ó ženo, kterak tato slova tvá mé nitro zmátla, pobouřila hruď! IOKASTÉ A jaká starost změnila tvé city? OIDIPÚS Tys řekla, tuším, že prý Láios byl zabit na rozcestí v úvoze? IOKASTÉ Tak každý tvrdil; posud se tak říká. OIDIPÚS A místo, kde se zběhlo neštěstí? IOKASTÉ Toť ve Fókidě, tam, kde cesta z Delf a z Daulidy se sbíhá v jedinou. OIDIPÚS Jak dlouhý čas již minul od těch dob? IOKASTÉ My v městě zvěděli to krátce předtím, než přišels ty a přijal tento trůn. OIDIPÚS Ó Die, k čemu jsi mne odsoudil?! IOKASTÉ Co trápí tvoje srdce, Oidipe? OIDIPÚS Ach, netaž se mne ještě - Pověz mi, jak stár byl, jaký vzhled měl Láios? IOKASTÉ Byl velký, vlasy prvé stříbro šedin, a podobu měl skoro jako ty. OIDIPÚS Ó běda mi! Já asi netuše tou strašnou kletbou stihl sebe sám! IOKASTÉ Jak to, můj pane? Trnu, zříc tě tak. OIDIPÚS Mám děsný strach, že věštec vidí dobře! Jen slovo ještě, pak je jisto vše. IOKASTÉ Já trnu, ale ptej se, odpovím. OIDIPÚS Měl na své cestě malou družinu, či četný průvod jako panovník? IOKASTÉ T s hlasatelem bylo jich jen pět; vůz jediný jen vezl Láia. OIDIPÚS Oh, už je jasno! Kdo vám přinesl tu smutnou zprávu, ženo, kdo to byl? IOKASTÉ Tu dal nám sluha, jediný, kdo unik'. OIDIPÚS A mešká nyní v našem paláci? IOKASTÉ Ne, není tu. Když po svém návratu zřel tebe vládnout po Láiovi , mou ruku uchopil a žádal mne, ať k stádům na venkov ho pošlu hned, by z dohledu byl města našeho. I svolila jsem; na otroka přec byl hoden ještě větší milosti. OIDIPÚS Ať přijde zas co nejrychleji sem! IOKASTÉ Hned je tu; ale nač to přání tvé? OIDIPÚS Mám, ženo, strach, že příliš mnoho již jsem napověděl, proč ho vidět chci. IOKASTÉ Však přijde. Ale snad jsem hodna též, bych znala, co tě tíží, pane můj? OIDIPÚS Buď jista, že to zvíš, když nejhorší už smím jen čekat: komu dražšímu než tobě vylíčil bych osud svůj? Korintský Polybos byl otec můj a matka dórská Meropé. Syn králův, já úcty největší jsem požíval, když příhoda se stala, zvláštní sic, však nehodná mé vážné pozornosti. Kdys na hostině piják zmožený mi vytkl, že jsem podvržený syn. Ten večer stěží zkrotil jsem svůj hněv a vyčkal; zrána šel jsem k rodičům, chtěl zvědět pravdu. Oba velmi zle se na zbrklého mluvku horšili, a mně ten hněv byl milý; hana však mě hryzla stále - rostla tajně dál. I vydal jsem se do Delf bez vědomí svých rodičů. A Foibos neuznal mne hodným odpovědi v této věci, však zjevil hrůzu jiných děsných běd: že s vlastní matkou svou mám souložit, rod zrakům odporný bych světu dal, a otce vlastního že vrahem budu – Když jsem to slyšel, nevrátil jsem se již do Korintu, bych tam nespatřil tu hanbu podle věštby zlověstné se naplniti. Šel jsem do světa a z hvězd jsem soudil jen, kde leží vlast. Tak přišel jsem i v onu krajinu, kde, jak jsi děla, zavražděn byl král - A chci ti říci pravdu, ženo, slyš! Když jsem se blížil k tomu rozcestí, tu setkali se se mnou hlasatel a muž, jak líčíš jej: stál na voze, jejž táhli koně. Vozataj i kmet mě odháněli z cesty násilně. Dám v zlosti ránu tomu, který mě hnal z jízdní dráhy. Stařec viděl vše, i vyčíhal si mne, jak míjím vůz, a bodcem do hlavy mě udeřil. Však zaplatil to draze: Jeden ráz, má hůl zasáhla, on zvrátí se a kutálí se rovnou z vnitřku vozu – Pak usmrtil jsem všechny... Má li snad ten muž co společného s Láiem, ó, kdo je nyní bídnější než já?! Kdo protivnější božstvu může být? Když nikdo z občanů ni cizinců mne nesmí k sobě přijmout, oslovit, ba odhánět mě musí!? A tu kletbu já sám, jen sám jsem volal na sebe! Já poskvrňuji lože mrtvého svou rukou vraha: nejsem ohava a nejsem zcela proklet? Prchnout mám... Až prchnu, nesmím spatřit drahé své ni vkročit do své vlasti nebo musím si matku za choť vzít a Polyba, jenž dal mi život, otce, zavraždit – Zdaž chybí ten, kdo o mně prohlásí, že krutý démon štve mě životem? Kéž nikdy, nikdy, bozi přejasní, bych nezřel toho dne, kéž ze světa bych zmizel dřív, než bych měl uvidět, že skvrna bídy takové mě stihla! Pauza; Iokasté mlčí NÁČELNÍK SBORU Toť zlé, ó králi - ale pokavad jsi svědka neslyšel, měj naději! OIDIPÚS Však je to poslední má naděje; lze pouze vyčkat toho pastýře. IOKASTÉ Až přijde, jakou čekáš útěchu? OIDIPÚS Když bude shodně mluvit a řečí tvou, pak ušel jsem té hrůze, slyšelas? IOKASTÉ A co jsem prve řekla zvláštního? OIDIPÚS Prý tvrdil, pravilas, že lupiči jej zavraždili; tedy udá li zas stejný počet, nejsem vrahem já! Přec jeden člověk není celá tlupa! Však řekne li, že to byl jeden poutník, je jasné vše a je to dílo mé - IOKASTÉ Bud jist, že užil slova lupiči, a teď ho nemůže již odvolat: tak obec slyšela a nejen já! Než i když něco změní z prvé řeči , ó pane, nikdy nedokáže přec, že Láios byl zabit tak, jak měl! Dle věštby měl být zabit synem mým; než vrahem nikdy synek ubohý se nestal: sám už dávno mrtev je. A proto nechci příště pro věštbu ni vpravo ani vlevo zrakem hnout! OIDIPÚS Máš pravdu; ale pošli přece jen, ať přijde onen sluha: nezapomeň! IOKASTÉ Hned pošlu proň - však pojďme do domu; chci činit jenom to, co je ti milé. Odejdou do paláce SBOR Ó sudbo, dopřej mi žíti v čisté zbožnosti, bych ve slovech i činech svých vždy plnil svaté nadpozemské řády, oblačných výšin poutníky věčné, jež odvěký nebes klín jen zroditi mohl! Jich nezplodil z krve své syn mateře smrtelné a zapomnění lahodný sen nezkalí nikdy jejich zrak: to veliký bůh bytuje v nich, jenž nestárne! Však zpupnost plodívá tyrana, zpupnost bezbožná! Je výstředností lačna jen a zkázy, jásá v přesycení slepém, ale když zpita vrcholu dojde, oh, do strmé propasti žlé sudby se skácí, kde údy si roztříští! Ó bože, mou prosbu slyš: kéž nikdy zbožnosti nezbavíš nás, nejlepší zbraně otčiny! Jen v ochraně tvé, bože, my povždy chceme žít! Kdo pýchy však cestou jde bud ve slovech neb činech svých a práva se nebojí a nectí boží příbytky, nechť zdrtí ho osud zlý: Měj ten vděk neblahé zvůle své, když z nečestného zisku bude týt a konat skutky bezbožné a na svaté věci drzou sáhne rukou! Zdaž může kdo ještě skrýt svou hruď střelám božím, když takto hřeší? Ctí li se skutky takové, ó nač, ó nač mám tančiti bohům? Již nepůjdu úcty pln ni do Delf, země kde svatý střed, ni do chrámu abského ni k olympijské výšině, když souhlasem lidí všech má slova nebudou stvrzena. Ó Die, jsi li vskutku pánem světa, ty vševládný, kéž neujde ni tobě ni věčné tvé moci to, co pravím! Je popírán již co zašlý zvuk výrok věštěný Láiovi, nikde již Apollón Foibos není slavně ctěn; ta tam je už víra! Vyjde se služkami IOKASTÉ Mně přišlo na mysl, ó kmetové, jít do svatého chrámu s vínky zde a se zápalným bohům kadidlem. Svou hrud až příliš strastmi rozrývá můj choť a neváží jak soudný muž dle toho, co již bylo, to, co jest, spíš věří slovu každému, jež děsí. Mé domlouvání neprospívá nic; jdu tedy k tobě - vždyť jsi nejblíže – ó spásný Foibe, s touto obětí, rač rozluštění smírné přivodit! Jsme všichni v bázni nad ním jako plavci, když kormidelník hrůze propadne. KORINŤAN vejde Zdaž mohu zvědět od vás, cizinci, kde bydlí tady vládce Oidipús? A nejraději: víte, kde je sám? NÁČELNÍK SBORU V tom domě zde; je uvnitř, cizinče. Ta paní zde je matka jeho dětí. KORINŤAN Buď šťastna v kruhu šťastných navěky, jsouc požehnaná, řádná jeho choť! IOKASTÉ I ty buď šťasten: za svá krásná slova jsi toho hoden, cizinče! Však mluv, co chceš, co jsi nám přišel oznámit? KORINŤAN Ó paní, štěstí pro chotě i dům! IOKASTÉ Jak, štěstí? Jaké? Kdo tě posílá? KORINŤAN Jdu z Korinta, a jistě potěší tě slova má, však také zarmoutí. IOKASTÉ Jak může mít co tuto dvojí moc? KORINŤAN Lid korintský chce králem zvolit jej své země! Tak se u nás mluvilo. IOKASTÉ Což starý Polybos již nevládne? KORINŤAN Už ne: už dokraloval pod zemí. IOKASTÉ Co díš? Je mrtev otec Oidipův? KORINŤAN Je mrtev Polybos, sic nechci žít! IOKASTÉ Ty služko, rychle běž a královi to zvěstuj ! - Věštby, věštby boží, kde jste?! Jak dlouho vlasti Oidipús se stranil v bázni, by ho nezabil: a on ted zemřel sám, jím nezabit! Vyjde z paláce OIDIPÚS Má choti drahá, Iokasto, rci, proč jsi mě zavolala z domu sem? IOKASTÉ Zde toho muže slyš a uvažuj, kam slavné boží věštby dospěly! OIDIPÚS Kdo je ten muž a co mi říci chce? IOKASTÉ Je z Korinta a chce ti oznámit, že Polyba není: mrtev otec tvůj! OIDIPÚS Jak, cizí muži? Pověz mi to sám! KORINŤAN Když toto nejprve mám potvrdit, nuž věz, že Polybos již dokonal. OIDIPÚS Zda násilně, či stižen chorobou? KORINŤAN Jak slabý závan skácí vetché stáří! OIDIPÚS Byl chudák, zdá se, zdolán chorobou. KORINŤAN přitakává A vysílením věku dlouhého. OIDIPÚS Hó, ženo, kdo by delfské věštírny chtěl ještě dbát a ptáků křičících kdes ve vzduchu, dle jejichž rozkladů jsem otce zabít měl?! On spočívá teď mrtev pod zemí, a já jsem zde a meče jsem se netkl! - leč by touhou byl po mně zhynul; pak bych byl ho zničil – ne! již leží v hrobě Polybos, a s ním ta tam jsou planá proroctví! IOKASTÉ A neřekla jsem ti to dávno již? OIDIPÚS Ba řekla, ale strach mě zaváděl. IOKASTÉ Ted již si k srdci nepřipouštěj nic! OIDIPÚS Jak, což se nemám sňatku s matkou bát? IOKASTÉ Nač bát se člověku, když náhoda jen vládne, bezpečné pak předtuchy ni o jediné věci nelze mít! Žít maně, jak se dá, toť nejlepší – Ach, nic se neboj sňatku s matkou svou: již mnohý ve snách s matkou obcoval. Však člověk nesmí na věc takovou dát nic: tak se mu žije nejsnáze. OIDIPÚS Co pravíš, bylo by sic krásné vše, jen kdyby matka nežila. Však žije, a přes tvá slova musím míti strach. IOKASTÉ Smrt otcova je velké světlo přec! OIDIPÚS Ba velké; z matky živé jde však strach. KORINŤAN A které ženě platí tento strach? OIDIPÚS Ach, Polybově choti Meropě. KORINŤAN Co ponouká vás na ní ke strachu? OIDIPÚS Bůh strašnou věštbu seslal, cizinče. KORINŤAN Lze zvědět ji, či je to tajemství? OIDIPÚS Ó nikoli! Kdys Foibos věštil mi, že se mám spojit s rodnou matkou svou a vlastní rukou otce usmrtit. A proto jsem žil vzdálen Korinta tak dlouho. Byl jsem šťasten, nejsladší však přec je zírat v oči rodičů. KORINŤAN Nuž z bázně před matkou jsi míjel vlast? OIDIPÚS Tak jest, a abych nebyl otcovrahem. KORINŤAN Proč jsem tě nezprostil té bázně hned, ó králi! Přišel jsem ti sloužit přec. OIDIPÚS Však se ti po zásluze odměním. KORINŤAN Vždyť také právě proto přicházím, bys přál mi, až se domů navrátíš. OIDIPÚS Oh, nikdy nepůjdu k svým rodičům! KORINŤAN Můj hochu, nevíš nakrásně, co děláš! OIDIPÚS Jak to, ach, starče, zaklínám té, proč? KORINŤAN Že proto vyhýbáš se domovu. OIDIPÚS Mám strach přec, aby Foibos neměl pravdu. KORINŤAN Bys nebyl poskvrněn skrz rodiče? OIDIPÚS Ba právě, starče, to mě věčně děsí. KORINŤAN A víš, že se jich bojíš nadarmo? OIDIPÚS Jak to, když jsou to moji rodiče? KORINŤAN Ty nejsi nijak spřízněn s Polybem! OIDIPÚS Co pravíš? Nezplodil mne Polybos? KORINŤAN Oh, stejně jako jsem tě zplodil já. OIDIPÚS Jak roven otec tomu, kdo jím není?! KORINŤAN Vždyť nezplodil tě ani on, ni já! OIDIPÚS Proč nazýval mě tedy synem svým? KORINŤAN Z mých rukou, slyš, tě přijal darem kdys. OIDIPÚS A tak že cizí dítě miloval? KORINŤAN Byl bezdětností k tomu přiveden. OIDIPÚS Než mě dals jemu, koupils mě či zplodil? KORINŤAN Já v roklích kithairónských našel tě. Iokasté se vzruší, pak upadá v hloubavé zamyšlení OIDIPÚS A jak ses dostal v onu krajinu? KORINŤAN Tam v horách na stáda jsem dohlížel. OIDIPÚS Byls najat jako pasák kočovný? KORINŤAN Tvůj zachránce jsem tehdy, dítě, byl! OIDIPÚS A čím jsem trpěl, kdyžs mě v bídě našel? KORINŤAN To dosvědčí ti tvoje kotníky. OIDIPÚS Ach, nač té dávné vady vzpomínáš! KORINŤAN Já rozvázal tvé probodené nohy. OIDIPÚS To strašný znak jsem v plenkách obdržel. KORINŤAN A podle toho byl jsi nazván též. OIDIPÚS Však probůh, kým? Snad matkou, otcem? Mluv! KORINŤAN To nevím; dal mi tě kdos, ten to ví. OIDIPÚS Jak, tys mě dostal, sáms mne nenašel? KORINŤAN Sám ne; to jiný pasák mi tě dal. OIDIPÚS Kdo to? Mluv, můžeš mi ho oznámit? KORINŤAN Jak zval se jen? Byl sluha - Láiův. OIDIPÚS Té země bývalého vladaře? KORINŤAN Ba právě toho: byl to jeho pastýř. OIDIPÚS A žije dosud, bych jej vyhledal? KORINŤAN Vy domácí to nejlíp víte as. OIDIPÚS Je mezi vámi někdo, komu snad by z venkova neb odtud osobně byl znám ten sluha? Oznamte mi to! Ted přišel čas, kdy vše lze vypátrat. NÁČELNÍK SBORU To nikdo jiný tuším nebude leč sluha, pro kterého poslals ven. Však to nám nejspíš poví Iokasté. OIDIPÚS k Iokastě Ó ženo, slyšíš? Míní cizinec snad toho, kterého jsme dali volat? IOKASTÉ vytrhne se ze zamyšleni, drsně Nač se ptáš po tom? Nedbej toho nic a plané jeho řeči z mysli pusť! OIDIPÚS Ó ne, to neudělám! Neodkrýt svůj původ, jsem li mu již na stopě? IOKASTÉ Ach, ustaň, probůh, je li trochu jen ti život milý - dost, že trpím já! OIDIPÚS Ty bud jen klidná! Zjeví li se snad , že praotrocké matky syn, já sám jsem praotrokem, ty cti neztratíš! IOKASTÉ Však slyš mne přece, prosím, nečiň to! OIDIPÚS Ne, neposlechnu, musím zvědět pravdu! IOKASTÉ Já radím dobře, chci tvé blaho jen! OIDIPÚS Už dávno mrzí mě to blaho tvé - IOKASTÉ Kéž nepoznáš kdy, ubohý, kdo jsi! OIDIPÚS Nuž přijde onen pastýř konečně? Tu zde vzal ďas i s jejím šlechtictvím! IOKASTÉ Ó hrůza! Synu bídy! Takto jen tě mohu naposledy oslovit! Odběhne NÁČELNÍK SBORU Proč, králi, choť tvá v bolu divokém tak prudce odkvapila? Smlčela: mám strach, že propukne tu hrozné zlo! OIDIPÚS Nechť propukne si, co chce! Původ svůj chci poznat, ať je sebebídnější! Je ona žena, hledí vysoko a snad se stydí za můj sprostý rod. Však zvu li já se děckem Náhody, té dobrodějky, já cti nepozbudu! Toť pravá matka má! A měsíce, mí bratři, průvodcové kroků mých, ti malým učinili mě i velkým. Nuž jaký jsem již, jiný nebudu: i proč bych neměl zvědět původ svůj? Setrvá na scéně, časem netrpělivě vyhlíží stranou SBOR radostně Jestliže prorocký mám zrak a jestliže zmohu co rozumem svým, poznáš to, poznáš to zítra, ó Kithairóne, při věčném nebi ti přísahám! Zítra, až úplňku zjeví se líc, chci tančiti tobě a slaviti tebe, který jsi rodákem Oidipa mého, byl jsi mu pěstounem, byl jsi mu matkou a lásky své štědře jsi přál vladařské rodině thébské! Ó spásný Foibe, i tobě nechť líbí se konání mé! Kdože tě zrodil, dítě mé? Ó která tě z panenských zrodila nymf, žijících věčně? Zda v objetí boha Pána, který se po horách prohání? Nebo snad některá Foibova choť? Jsou milé mu pláně a pastviny travné. Nebo tě zplodil snad kyllénský Hermés? Nebo sám Bakchos, bůh vrcholů horských, tě obdržel, netuše nic, láskou kterési nymfy, jež jala ho žárným zrakem? Vždyť laškuje s nimi tak rád! OIDIPÚS Já se s ním posud nikdy nesetkal, ó kmeti, jestliže však soudit smím, tu jde již, zdá se, pastýř hledaný. Je shodný věkem s tímto starcem zde a nadto poznávám své sluhy v těch, kdož vedou jej. - Však tys jej vídal dřív a jistě ho znáš lépe nežli já. NÁČELNÍK SBORU Toť on, buď jist! Byl pastýř Láiův a přitom věrný jako málokdo. Sluhové s pastýřem OIDIPTÚS Dříve ptám se tebe, muži korintský: zdaž mínils toho? KORINŤAN Ano, to je on. OIDIPÚS k pastýři Ty starče, hled mi do očí a mluv, nač ptám se! Byl jsi otrok Láiův? PASTÝŘ bez valné účasti, Korinťana si nevšímá Byl; byl jsem zrozen v domě, nekoupen. OIDIPÚS A co jsi dělal, čím ses zabýval? PASTÝŘ Chodil jsem celý život se stády. OIDIPÚS A kde jsi nejčastěji pobýval? PASTÝŘ mávne rukou Tam, na Kithairónu a v okolí. OIDIPÚS Pak seznámil ses jistě s tímto zde? PASTÝŘ se vytrhne z netečnosti A co s ním bylo? O kom vlastně mluvíš? OIDIPÚS Zde o tom starci: stýkal ses kdy s ním? PASTÝŘ Já nemohu si honem vzpomenout. KORINŤAN Což divu, pane! Připomenu mu však jasně vše. Jsem jist, že dobře ví, jak tenkrát na lučinách kithairónských, kde pásal stáda dvě - já jedno jen -, mým sousedem byl třikrát od jara až do podzimu po šest měsíců; pak na zimu jsem do své ohrady hnal brav a on zas v ovčín Láiův. Nu, bylo tomu tak či nebylo? PASTÝŘ Máš pravdu, ač je tomu dávno již. KORINŤAN Nuž pověz, víš už, žes mi tehdy dal čís dítě, bych je za své vychoval? PASTÝŘ drsně Co chceš tou řečí? Proč to povídáš? KORINŤAN Můj brachu, zde je to děcko tehdejší! PASTÝŘ Jdi k ďasu! Budeš mlčet konečně? OIDIPÚS Hej, starče, jeho nekárej! Ty sám si zasluhuješ pokárání spíš! PASTÝŘ Můj vzácný pane, co jsem provedl? OIDIPÚS Chceš zapřít dítě, o kterém on mluví. PASTÝŘ Vždyť neví nic, jen tlachá nadarmo. OIDIPÚS Když nechceš po dobrém, však povíš po zlém! PASTÝŘ Ach jen mne, starce, nemuč proboha. OIDIPÚS Ať mu hned někdo sváže ruce vzad! PASTÝŘ Proč to? Já nešťastník! Co po mně chceš? OIDIPÚS Dal jsi mu dítě, o kterém tu mluví? PASTÝŘ Ba dal. A měl jsem zhynout toho dne! OIDIPÚS Však na to dojde, bude li mi lhát! PASTÝŘ Je veta po mně spíš, když povím pravdu. OIDIPÚS Ten člověk se jen asi vykrucuje! PASTÝŘ Ne, ne! Vždyť jsem už řekl: dal jsem je. OIDIPÚS A čí to bylo, cizí, nebo tvé? PASTÝŘ Mé ne, já jsem je dostal od kohos. OIDIPÚS Zde v obci? Od koho a z čího domu? PASTÝŘ Ó pane, zaklínám tě, dál se neptej ! OIDIPÚS Mám se ptát znovu? Potom běda ti! PASTÝŘ Nuž byl to z domu Láiova kdos. OIDIPÚS Zdaž otrok, nebo vlastní jeho syn? PASTÝŘ Oh, teď již zjevit mám tu strašnou věc! OIDIPÚS A já ji slyšet. Ale musím slyšet. PASTÝŘ Nuž synem Láiovým zvali jej. To choť tvá uvnitř nejlépe ti poví. OIDIPÚS Jak, ona ti jej dala? PASTÝŘ Ano, pane. OIDIPÚS A k čemu tobě? PASTÝŘ Ať ho utratím. OIDIPÚS Ta bídná matka! PASTÝŘ Věštby zlé se bála. OIDIPÚS A jaké? PASTÝŘ Syn měl zabít rodiče. OIDIPÚS A jaks jej mohl tomu starci dát?! PASTÝŘ Ach, ze soucitu, pane - myslil jsem, že v cizinu je vezme, odkud byl. Však zachránil je k bídě největší. Neb tys li onen, za koho zde ten tě má, pak věz - jsi zrozen k neštěstí - OIDIPÚS Ó hrůza, hrůza! Vše je jasno již! Kéž zřím tě, světlo, naposled, když vím už vše: že jsem se v hříchu narodil a v hříchu plodil, hříšně zabíjel! Prchá do domu SBOR Hó, hó! Jaké to nic, synové smrti, jaké to nic je tento vezdejší život! Který, který že lidský tvor získá ze všeho blaha víc než pouhé zdání, že blažen je, a náhlé zhroucení snů svých? Tvůj los, Oidipe, nešťastný, vida před sebou, příklad tvůj, tvoji bídu, nemohu nic šťastným na světě zváti! On, on! Die, ó slyš! On, který slavně zasáhl cíl a došel plného blaha! Smrt jenž odrazil od našich bran, hradbou otčině mé se stal, když zahladil pannu nestvůrnou, tu věštkyni drápů křivých! – Proto také jsi králem zván vlasti, kterou chráníš jak štít, proto došels nejvyšších poct, vládls ve velkých Thébách. A teď - a teď? Koho lze nazvati bídnějším? Koho běh života připoutal k takému prokletí, k tolika strastem šíleným? Hó, hó, Oidipe, slavný Oidipe! Jakže jsi mohl veplout ve svůj manželský přístav jako rodný syn i plodící otec a choť?! Jakže as, jakže tě mohlo snést, neblahý, lůžko otcovo až po dnešní den a mlčet k tvému hříchu?! Čas vidí vše: Ale ač soudil dávno již, vzpíral se dlouho odkrýti zločinný sňatek tvůj, v kterém jsi chotěm i synem byl. Hó, hó, Oidipe, synu Láiův, kéž, ó kéž bych tě nikdy, nikdy nebýval spatřil! Nářek přehrozný teď zaznívat musí z mých úst - Musím však říci, co pravda je: dýchám zas lehce, jsa tebe prost, a oko mé bezesné zkonejší se spánkem... Z domu vyjde POSEL Vy nejvzácnější muži země té, ach, co vše čeká tu váš sluch i zrak, jak hrozný žal vás pojme, lnete li až dosud věrně k domu Labdakovu! Ni nejmocnější světa veletok by neočistil domu tohoto, co skrývá hrůz - již vbrzku zjeví se – hrůz zaviněných, ne snad bezděčných! A strasti z vlastní vůle nejvíc bolí. NÁČELNÍK SBORU Co jsme již věděli, to stačilo nás pohnout k nářku: co chceš ještě zjevit? POSEL Zvěst prvou rázem říci lze i slyšet: již zhaslo oko božské Iokasty! NÁČELNÍK SBORU Ta přeubohá! Kterak zemřela? POSEL Svou vlastní rukou. Nezřeli jste ji, a nejsmutnější dojem ušel vám; však vylíčím vám dle své paměti, jak dotrpěla žena nešťastná – Když pobouřena vběhla do domu, hned rovnou do ložnice pádila, rvouc vlasy oběma si rukama. I uzamkla se sama v pokoji a volá Láia dávno mrtvého a vzpomíná si dávných objetí, jichž plodem zhynul sám a matku, ji, tu nechal v hříchu rodit synu svému. A loži klnula, kde zrodila k své bídě z chotě chotě, z dítěte své děti - Jak pak skonala, již nevím; smrt její nemohli jsme sledovat. Vždyť vrazil náhle dovnitř Oidipús, a na něj hleděli jsme, kterak řádí. On pobíhal a volal po meči a hledal ženu, ne, ach, ženu ne, však rodné lůno své i dětí svých. Co zuřil, snad mu démon prozradil, kde je, z nás nikdo, kdož jsme byli tam. I vzkřikl děsně, skočil, jak by mu kdos cestu značil, přímo na dveře a vyvrátiv je z čepů, vpadl dovnitř – a tam jsme uviděli jeho choť, krk v provazové smyčce, oběšenu. On zařval strašně, když ji zočil tak, a uvolní hned provaz, nešťastník. Tak leží nebohá tu na zemi – a on - ach, to byl strašný pohled pak! On strhl zlaté sponky z jejích rouch a vzav je vrazil si je do očí a přitom volal: "Nebudete zřít to, co jsem spáchal, co jsem strpět musel: však ve tmě ty teď zřete, kterých nikdy jsem neměl spatřit, těch však, po kterých jsem s láskou toužil, nepoznejte již." Tak naříkal a stále pod víčka se bodal, zřítelnice krvavé mu tekly po lících, a kapkami jich neskrápěly - prudkým přívalem se snášel černé krve lijavec... Tak postihla je oba zkáza zlá a v ní se muž i žena spojili. Jich dávné štěstí vskutku bývalo dřív pravé štěstí, ale dnešní den je zkáza, pláč a nářek, hanba, smrt, co zlem jen slove, žádné nechybí – NÁČELNÍK SBORU Však teď se již snad chudák utišil? POSEL On křičí, aby někdo otevřel a ukázal jej všechněm Thébanům, jej, otcovraha, který matku svou – ó nelze říci slov těch rouhavých! Chce vyštvati se z vlasti, nechce dlít již doma v kletbě, jíž se proklel sám. Však potřebuje vůdce, opory, neb trpí tak, že nelze toho snést. I vám se zjeví hned: hle, otvírá se brána. Uvidíme divadlo, jež dojalo by nejhoršího soka! NÁČELNÍK SBORU Ó strašný to pohled pro lidský zrak, ó nejstrašnější z pohledů všech, jež spatřil jsem kdy! Oh, jaký to běs tě posedl, muži ty nešťastný? Jaký démon tak strašně se na tebe vrh' , by dovršil sudby tvé bídu? Oh běda, ty nebohý! Mně na tebe zříti již nelze, ač rád bych mnohé chtěl zvědět a mnoho se ptát a zkoumat: však ne! Já hrůzou před tebou trnu! OIDIPÚS Ohó, ohó! Já nešťastný tvor! Ach, v kterýže kraj mě vede můj krok? a kam zní můj hlas? Ty démone zlý, ó kam jsi mě uvrhl, kam? NÁČELNÍK SBORU V moc hrůzy, s kterou není zrak ni sluch! OIDIPÚS Ó žel, ó žel! Vy mrákoty strašlivé tmy, jež padly jste na oči mé, jichž nemůže zdolat nic ni světla rozptýlit jas! NÁČELNÍK SBORU Jaký to div, že strašný osud dvojí bol tě nutí cítit, nad dvojím Ikát zlem! OIDIPÚS Ó žel, ó žel! Ty věrný příteli můj, jenž při mně máš odvahu stát, a nedbaje slepoty zlé, jsi ochoten ujmout se mne! Ó hrůzo hrůz! Sic halí temno můj zrak, však přece mi nejsi skryt, vím dobře, že jsi zde, a poznávám dobře tvůj hlas! NÁČELNÍK SBORU Co jsi to spáchal? Jak měls odvahu se oslepit? Jaký běs tě k tomu dohnal? OIDIPÚS To Foibos Apollón byl, ó drazí, Apollón sám, by naplnil hrůzu mých běd a naplnil útrapy mé! Mé oči mi nikdo nezbodal, jen já, jen já, ach, bídný! Oh, nač jsem dívat se měl, když nemohl bych zříti tu milého nic? NÁČELNÍK SBORU Snad bylo tomu tak, jak díš. OIDIPÚS Co radostného mohl bych tu zřít? Kteréže slovo laskavé by těšiti mě mohlo, přátelé? Ó veďte mě odtud již pryč, co nejrychleji z těch míst, ó veďte mě, přátelé: jsem zkázy nesmírné zdroj, jsem prokletím největším klet a bohům protivný tak, jak žádný smrtelný tvor! NÁČELNÍK SBORU Ó dvakrát bídný, poznáváš li jasně svůj stav: kéž jsem tě nikdy nepoznal! OIDIPÚS Nechť bídně zahyne ten, kdo na travné pastvině kdys mi pouta bolestná sňal a smrti vyrval mě tak! On zachoval mě životu, však vděku si nezasloužil. Kéž tehdy jsem zahynul tam! Co žalu ušetřeno mně i drahým mým! NÁČELNÍK SBORU Ba, tak bych si teď přál i já! OIDIPÚS Tak nebyl bych se jistě nikdy stal otcovrahem, a ženichem své rodné matky nikdy bych nebyl zván. Jsem bohy zavržen ted, já hříšných objetí plod, své símě matce jsem dal, z níž vyšel jsem nebohý sám! A je li kde jaké zlo, jež předčí nad všechna zla, vše vešlo se v Oidipův los! NÁČELNÍK SBORU Já nevím, zda sis dobře poradil: je lépe nežít nežli slepý žít! OIDIPÚS Ach, již mi nerad, nepoučuj mne, že nejednal jsem takto nejlépe! Já nevím, kdybych zemřel maje zrak, jak na otce bych mohl pohlédnout tam v podsvětí a na ubohou matku, dvě duše, na nichž jsem se prohřešil tak zle, že provaz by byl mírný trest. Či dítky, zrozené už jakkoliv, snad ty by těšilo mě vídati? Ó nikdy! Já bych nemohl zřít jich, ni město, hradby, boží oltáře i svatyně, jichž nešťastník já sám, já nejslavnější odchovanec Théb, se zbavil, sám všem vele o sobě, by bezbožníka hnali od prahu, když bohy nalezen byl nečistým a příslušníkem krve - Láiovy. A rozhlásiv tu skvrnu hanby své, já měl bych pevným zrakem hledět na lid? To nikoli. Ba kdyby sluchu zdroj se ucpati dal také, bez váhání své bídné tělo hned bych uzamkl, bych slepý byl i hluchý. Sladko je žít bez smyslů mimo dosah zla! Ó Kithairóne, nač mě přijímals?! Proč mě nezničils, bych nebyl kdy se zjevil s kletbou svého původu?! Ó Polybe, ó Korinte, má vlasti dle jména, jaký ve mně krásný plod jste vypěstili - v nitru s červem zla! Ted z lůna hříchu hříšným shledán jsem – ó křižovatko, skryté údolí a křoví, trojcestný ty úvoze, vy z rukou mých krev otcovu jste pily a spolu mou: zdaž vzpomínáte ještě, co před vámi jsem páchal? Když pak od vás jsem přišel sem, ach, co jsem páchal zas? Ó lože, lože manželské! Ty mne jsi zrodilo a pak jsi přijalo zas plodu svého símě, davši světu rod krvesmilný, otce, bratry, syny a dcery, manželky a matky, vše, co nejhnusnější na světě!... Však dost! Co hřích je konat, o tom hřích i mluvit. Nuž rychle pryč už se mnou, při bozích, kdes daleko mě skryjte, zabte mne neb do vln hoďte, abych zmizel navždy! Ach, neštiťte se, pojďte bez obav a dotkněte se muže nešťastného: jen já jsem s to tu svoji bídu nést! NÁČELNÍK SBORU Hle, tu jde Kreón sem tvé prosbě vhod, by poradil a jednal. Pouze on teď po tobě je strážcem otčiny. OIDIPÚS Ó běda, co mu nyní říci mám? Co mohu očekávat od něho, když zjevno, že jsem mu tak ukřivdil? KREÓN přicházeje Mne nepřivedl výsměch, Oidipe, a z křivd ti nechci vyčítati nic, však ke sboru a sluhům Oidipovým jestliže snad rodů smrtelných již nedbáte, nuž aspoň všeživné se ostýchejte záře sluneční a nestavějte takto na odiv té nahé hrůzy, které nesnese ni světlo, zem, ni voda posvátná! Co nejrychleji dopravte ho v dům! Jen rodina má svatou povinnost i zřít i slyšet strasti domácí. OIDIPÚS Ty jsi mě zbavil obav, při bozích, muž nejlepší tys přišel k nejhoršímu: však svol mi v něčem! Je to v prospěch tvůj! KREÓN A o jakou tu službu ke mně lkáš? OIDIPÚS Ó vyvrhni mě ihned z vlasti tam, kde zemru neosloven člověkem! KREÓN Bud jist, že bych to byl již učinil, však dřív chci žádat boha o radu. OIDIPÚS Je zcela jasná věštba boží přec, bych já, vrahův otec kletý, zahynul. KREÓN Tak zněla věštba; přec však lépe zvědět, co třeba činit, jak se věc má teď. OIDIPÚS Ty se chceš ptáti kvůli bídníkovi? KREÓN Snad nyní bohu uvěříš i ty?! OIDIPÚS I slyš mou vůli, poslechni mé prosby! Tu v domě pochovej si, jak chceš sám; své drahé jistě řádně posloužíš. A já - ach, nebuď městu souzeno, by chovalo mě nadál ve svých zdech! Nech v horách bydlit mne, kde je má vlast, můj Kithairón, můj hrob, jejž zaživa mi určili již rodiče, bych těmi, kdož usmrtit mě chtěli, zemřel též! Já arci vím, že ani choroba ni cosi jiného mne nezdolá; vždyť nebyl bych kdy smrti unikl, leč určen k nejhoršímu utrpení. Však osud můj nechť běží cestou svou. Však, Kreonte, mé děti! Kreón dá pokyn jednomu ze sluhů, jenž přivede z paláce dvě dcerky Oidipovy O syny se nestarej: jsou muži, netřeba jim nikdy strádat, ať jsou kdekoli. Leč o nešťastné dcerky ubohé, jež u jednoho stolu sedaly vždy se mnou, kterým ode všeho rád jsem přával, čeho jsem kdy požil sám – jen o ty pečuj! Ach, a nejraději bych přál si dotknout se jich rukama a vyplakat se u nich nad svou bídou! Ó vládce, slyš, ty urozený! Dotknu li se jich svou vlastní rukou, bude se mi zdát, že mám je tak zas, jako když jsem viděl – Ach, co to je? Zda neslyším svých drahých, bohové, jak štkají v slzách? Slitoval se Kreón a dal mi zavolat mé miláčky? Smím věřit? KREÓN Tak jest. Tu radost jsem ti zchystal já, již dávno věda, jak se na ně těšíš. OIDIPÚS Ach, děkuji ti! Za to poselství bud' bůh ti lepším strážcem nežli mně! Ó dítky mé, kde jste? Ach, pojďte sem, zde do mých rukou, rukou bratrských, jež zřídily zrak otce vašeho, dřív jasný, tak, jak nyní vidíte! A který nevida ni netuše jsem se stal otcem, kde jsem synem byl! I nemoha vás vidět, pláči pro vás, když na mysli mám trpký život váš, jenž čeká na vás obě ve světě. Zda přijdete kdy v lidskou společnost, zda na slavnost, z níž domů pláč by vás pak neprovázel místo radosti? A což až dorostete sňatku, kdo, ó kdo, mé děti, kdo se odváží vzít na sebe tu hanbu, která rod náš celý bude provázet a ničit? Neb jaký hřích tu chybí? Otcovrah je otec váš a s matkou spojil se, jíž zrozen byl, a z téhož lůna vás si zplodil, z kterého kdys vyšel sám! Tak urážet vás budou, dítky mé; a kdo si vás pak vezme? Nikdo, nikdo. A bez mužů i dítek zajdete... Ty jediný jim zbýváš, Kreonte, jsi otcem jim, když my, ač jejich rodiče, jsme mrtví. Nedej, by tvé příbuzné se v nouzi potloukaly bez mužů, ať los jich není roven bídě mé! Měj s nimi soucit, vida jejich věk, i jak jsou opuštěny, majíce jen tebe! Ó dej mi na to ruku, dobrý muži! Vám měl bych mnoho říci, kdybyste již měly rozum, dítky mé! Nuž proste jen o to: žíti, kde se žíti dá, však žitím šťastnějším než váš otec! KREÓN Dosti, zadrž již své slzy, a do domu se zase vrať! OIDIPÚS Musím poslouchat, ač nerad. KREÓN Všechno má svůj pravý čas. OIDIPÚS Půjdu, ale víš, oč žádám! KREÓN Mluv, a budu vědět vše. OIDIPÚS Máš z vlasti vyhnat mne! KREÓN Na mně chceš, co bůh má dát! OIDIPÚS Vždyť jsem odporný všem bohům! KREÓN Pak snad splní prosbu tvou. OIDIPÚS Slibuješ? KREÓN Co v mysli nemám, o tom slepě nemluvím. OIDIPÚS Tedy odveď mne již odtud? KREÓN Pojď už, ale děti nech! OIDIPÚS Ne, ach,ty mi neodnímej! KREÓN Nechtěj splněno mít vše! Vždyť i štěstí naplněné zradilo tě v životě! OIDIPÚS Občané mé vlasti thébské, hleďte, zde je Oidipús, který hádanky znal luštit, nejmocnějším mužem byl, k jehož štěstí kdekdo v obci vzhlížel zrakem závistným: ejhle, v jakou propast hrůzy srazila jej sudba zlá! Proto tvora smrtelného, který ještě hledí vstříc poslednímu dni své sudby neblahoslav nikdo dřív, pokud nedosáhne cíle života, zlem nedotčen! Odcházeji