František Palacký 1798–1876


František Palacký byl českým historikem, spisovatelem a politikem. Je považován za jednoho
z největších Čechů 19. století.

Narodil se 14. června 1798 v severomoravských Hodslavicích v evangelické rodině. Otec chtěl mít
z Františka kazatele, on sám však chtěl být spíše misionářem obracejícím pohany na křesťanskou
víru. Vše se změnilo roku 1813, kdy se mu při pobytu v Trenčíně shodou náhod do rukou dostala česky
psaná literatura, které nerozuměl, jelikož od dětství mluvil pouze německy. Na tento popud se tedy
začal věnovat českému jazyku. Značný vliv na jeho rozhodnutí měla Jungmannova rozmluva O jazyku
českém. Náhle byla Palackého představa o jeho vlastní budoucnosti zcela jasná, stane se Čechem.
Uvěřil, že životní oporou i programem může být jazyk.

Palacký ve svých počátcích začínal se psaním poezie. Vzorem mu byl Kollár, nedokázal však oproti
Kollárovi vzbudit ve čtenářích tak silné vlastenecké cítění, což ho dovedlo k úkolu zcela novému.
Zpracuje české dějiny jinak, než to dosud dělali kronikáři. Rozhodl se postavit před českého
čtenáře zcela nově zpracovaný obraz českých dějin. Roku 1823 se tedy odstěhoval do Prahy s cílem
studovat české, převážně husitské dějiny.

V Praze se seznámil s Josefem Dobrovským, díky kterému se naučil studovat stará písma, pergameny či
historiografické kritické práci. Zde se mu také podařilo, díky Dobrovskému, proniknout do
šlechtických rodin jak německých, tak českých.  Získal například práci archiváře rodu Šternberků,
kteří ho pověřili sestavením rodokmenu.

Roku 1827 měl být Palacký českými stavy jmenován do funkce stavovského historiografa, stalo se tomu
ale až roku 1838. Neoficiálně však v této funkci pracoval již dříve, když po svém předchůdci
dokončoval práci Chronologische Geschichte Böhmens. Tato práce mu však přišla koncepčně zastaralá a
tak mu po dlouhém přesvědčování stavy roku 1831 dovolily zpracovat Geschichte von Böhmen, což je
třídílné zpracování českých dějin začínající pravěkými dějinami Čech a končící roku 1378. V době
vydání třetího dílu, jež je psáno německy, se Palacký dostal do konfliktu s rakouskou cenzurou
kvůli jeho pojetí husitských dějin. Od roku 1844 pak pracuje na svém nejrozsáhlejším díle: Dějiny
národu českého v Čechách a v Moravě, které nevystupuje pouze jako překlad Geschichte von Böhmen,
ale obsahuje i silnou historiografickou reflexi odrážející dosti idealizované pojetí husitských
dějin. Koncepce samotná však reflektuje mnohem širší dějiny. Konkrétně od dob příchodu Slovanů na
naše území do roku 1526, kdy na český trůn usedají Habsburkové. V díle je kladen mnohem větší důraz
na popis Čechů jako na nositele českých dějin a na prolínání živlů slovanských a germánských.
Ukazuje zde přínos Čechů kontinentální Evropě. První díl vyšel roku 1848.

11. dubna téhož roku také vstupuje do politiky za Staročechy, kdy odmítá přítomnost Čechů v nově
ustaveném německém sněmu ve Frankfurtu. K takovému rozhodnutí ho vedly dva důvody: za prvé byl
přesvědčen, že by se Češi, jako jediný negermánský národ v tomto sněmu, těžko prosazovali. Za druhé
pevně věřil myšlence austroslavismu, což je politický koncept založený na rovnosti států
v případné, nově vzniklé federaci. Zde, na území Habsburské monarchie, by byla možná existence osmi
menších „národních krajů“ s jistou samosprávou, v jejímž čele by stál rakouský císař.

„Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v zájmu Evropy, ba lidskosti
samé přičinit se co nejdříve, aby se utvořil.“

Předpokládal však, že do čela monarchie usedne panovník obdobně smýšlející, jako byl on sám. Tím
však František Josef I. bohužel nebyl.

Od roku 1850 byl Palacký policejně sledován, stáhl se tedy do ústraní a politicky činným je až o
deset let poté, kdy podepisuje Riegrovo memorandum císaři, což byla stížnost na bezpráví na českém
národě a požadavek založit politické noviny. Výsledkem bylo následné založení novin Čas a Národní
listy roku 1861. Téhož roku je Palacký zvolen do českého sněmu. O dva roky později však čeští
poslanci vstupují do tzv. pasivní rezistence. Své myšlenky, názory a obavy ať už z centralizmu
anebo dualismu, formuloval Palacký v sérii článků, které později sjednotil a souhrnně nazval jako
Idea státu rakouského (1865) Jak je vidět, dualismus předpověděl.

„Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Další Palackého historická práce spočívala ve snaze vytvořit český diplomatář. Spolu s Karlem
Jaromírem Erbenem sbírali a opisovali listiny, čímž položili základní stavební kámen pro vznik RBM,
jehož první svazek vyšel roku 1855. Dále pak vzniká k 70. výročí narození Františka Palackého
narativní ediční řada FRB.

František Palacký odchází roku 1872 z aktivní politiky a 26. května 1876 umírá v Praze na zápal
plic.


Dílo:

Geschichte von Böhmen:

1. díl (do roku 1197)

2. díl (1197–1306)

3. díl (1306–1678)

Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě:

1. díl (do roku 1125)

2. díl (1125–1403)

3. díl (1403–1439)

4. díl (1439–1471)

5. díl (1471–1526)


Literatura:

Jetmarová, M.: František Palacký. Praha 1961.

Kořalka, J.: František Palacký (1798 – 1876). Životopis. Praha 1998.

Kutnar, F., Marek, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní
kultury až do sklonku třicátých let 20. století. Praha 1997.

Štaif, J.: František Palacký: život, dílo, mýtus. Praha 2009