7
Konceptualizace pojmů rasa
a rasismus: Sociologický pohled
Conceptualizing Race and Racism: A Sociological Perspective
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló
ABSTRACT The analysis of language, knowledge, and interpretations – and the practical consequences
of this knowledge and these interpretations – forms the basic theoretical presupposition of all sociological
inquiries into the phenomenon of “race.” All forms of knowledge dealing with “race” are necessarily
linked with practices of power constituting hierarchical orders of classification. Racist ideology by means
of these orders constructs its objects and subjects, i.e., those who are racists and those who are stigmatised.
Racist representations of the Other are closely interrelated with the discursive construction of the body
as a space in which symbolic boundaries of impurity, hatred as well as health and desire are situated.
The discursive regime of racism is not a by-product of modernity but one of its main cultural forms. The
ideology of racism played a crucial role in legitimizing the emerging nation-state both in its internal efforts
to normalize society and external attempts to colonize new lands.
KEYWORDS Race; Racism; Body; Ideology; Discourse
O rasismu se diskutuje už i v české společnosti poměrně dlouho: existuje několik významných
iniciativ, které se snaží různým projevům rasismu čelit, téma rasismu je přítomno
v médiích a ve vědeckých publikacích, promítá se do kurikul vzdělávacích institucí a nejspíš
bychom sotva našli člověka, který by nebyl schopen spojit s rasismem nějakou konkrétní
událost či příhodu, jež se v české společnosti odehrála po roce 1989. Přesto všechno se zdá,
že jen málokdy máme jasno v tom, jak rozumět pojmu rasa, v jakých případech a především
v jakých významech ho adekvátně použít, jak nalézt rovnováhu mezi naším vnímáním existujících
vnějších fyzických rozdílů mezi lidmi a mezi snahou zaujmout tolerantní teoretický
a praktický postoj.
K lepší orientaci v těchto nejasnostech nám mohou pomoci zjištění a poznatky, které
produkují sociální vědy.1
Ty nám v prvé řadě říkají, že pojem rasy je prostředkem myšlení, tj.
určitou obecnou myšlenkou, jež prostřednictvím určité skupiny lidí zvýznamňuje realitu a lidskou
zkušenost. Pojetí rasy jako prostředku myšlení umožňuje klasifikovat a třídit komplexní
sociální realitu, jež se jednotlivcům často jeví jako nepřehledná. Z pojmu rasy jako instrumentu
myšlení ovšem nelze vyvozovat existenci rasy jako sociální skupiny či populace.2
Jelikož jde o zásadní rozlišení, věnujme mu nyní v úvodní části textu podrobnější pozornost.
Sociální studia. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 4/2007. S. 7–21. ISSN 1214-813X.
1 Srov. Harrison (1995), Šmausová (1999), Mullings (2005).
2 Klasifikace a podoby třídění jsou vždy kulturně podmíněny. Klasifikace diferencí a odlišností,
respektive podobností a stejností, je podmíněna schopností myslet určitým způsobem. Znamená to,
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
8
Pojmy jsou vyústěním určitých zkušeností. Jinými slovy, utváření abstraktních pojmů se
zakládá na konkrétní lidské zkušenosti. Pro naši úvahu o fungování jednoho „jasně vymezeného“
prostředku myšlení to znamená, že obecný pojem rasy pramení ze zakoušení určitých
forem fyzických jinakostí lidí, jako je například barva kůže a vlasů. Elementárním příkladem
takové zkušenosti je stanovování souvislosti mezi tělesnými a morálními rozdíly existujícími
mezi jednotlivci. V každodenním rasismu se tento fakt vyjadřuje například slovy „všichni
černí kradou“. Tento příklad dobře vystihuje, že pojem rasy nevzniká čistě ze zkušenosti
fyzické jinakosti lidí čili z běžného rozlišování objektivních tělesných rozdílů.3
Tělesná kategorizace
je spojena s morální/hodnotící kategorizací již v zárodku takové zkušenosti: k barvě
kůže se přiřazuje morální hodnota v podobě společensky odsuzované formy jednání (jíž může
být v tomto případě odmítaná podoba obstarávání obživy).
Popisovaná situace se nám ale ukáže jako ještě složitější, dodáme-li, že abstraktní pojmy
neodráží lidskou zkušenost přímo.4
Vztah mezi pojmem a zkušeností není totiž vztahem prosté
korespondence v tom smyslu, že bychom určité zkušenosti mohli přiřadit jeden odpovídající
pojem. Mezi pojmem a zkušeností existuje vztah interpretační: pojmy se vytváří prostřednictvím
výkladu konkrétních lidských zkušeností. Tak například zkušenost komunikace
s duchovní bytostí skrze sluchové vnímání šepotu či zrakové vnímání zářících světel může
generovat různá pojmová určení v závislosti na různých typech interpretačních rámců. Tuto
zkušenost tak lze popsat jako setkání s andělem, jako halucinaci, jako sen nebo třeba jako
auratické vidění spojené s migrénovými stavy. Tato pojmová určení jsou výsledkem interpretace
zkušenosti a jako většina elementů pojmových aparátů mohou začít žít vlastním životem.
A tak například pojem anděl, který měl původně vysvětlit určitý typ zrakové a poslechové
zkušenosti, se od této zkušenosti osamostatňuje a naplňuje životní svět nejrůznějšími druhy
andělů jako existujících bytostí.
K osamostatnění pojmu od lidské zkušenosti dochází také v případě pojmu rasa. Tento
proces osamostatňování můžeme popsat jako zvěcnění (reifikaci), během něhož se „zapomíná“
na skutečnost, že jde o pojem, který vznikl jako prostředek myšlení sloužící interpretaci
konkrétních zkušeností. V tomto případě se bude předpokládat, že pojem rasa odkazuje
k nějaké věci – přesněji sociální skupině –, jež existuje v sociální realitě sama o sobě jako
typickým způsobem jednající aktér.
že kulturně dané klasifikace jsou závislé na konkrétních „režimech pravdy“, jejichž prostřednictvím
jsou vytvářeny. Ke kritice tzv. „grupismu“ srov. Brubaker (2004).
3 Určitá distinktivní vlastnost (jako například bílá nebo černá barva kůže, štíhlost nebo tloušťka) se
může stát viditelnou, ne-indiferentní a společensky průkaznou diferencí jedině tehdy, je-li vnímána
a popisována někým, kdo je schopný tyto vlastnosti diferencovat. Existence takové vlastnosti jako
vlastnosti distinktivní předpokládá tedy subjekt, který je zapojen do daného sociálního prostoru,
a proto není indiferentní a vládne kategoriemi vnímání, klasifikačními schématy, které diferencování,
rozlišování vytváří a umožňují. Navíc tato diference existuje pouze jako vztahová vlastnost,
jako možné umístění v sociálním prostoru (Bourdieu 1998).
4 Pro odlišnost mezi pojmy blízkými zkušenosti a pojmy od zkušenosti oddálenými srov. Geertz
(1983).
9
Znamená to tedy, že myšlenkové struktury a pojmové aparáty žijící samostatným životem
ovlivňují zpětně lidskou zkušenost.5
Naše zkušenosti jsou ovlivňovány pojmovým aparátem,
jenž jako členové určité jazykové komunity máme k dispozici. A protože sdílíme
určitý společný jazyk a pojmový aparát, sdílíme společně i základní nástroje pro uspořádání
světa a osmyslňování zkušenosti. Přesahujeme tím „tady a teď“ našich každodenních životů,
neboť naše každodenní zkušenost je formována pojmovým aparátem vědění, který nekoření
v naší vlastní zkušenosti, ale také ve zkušenosti jiných. Díky aktu přiřazení určitých pojmů
a typifikačních schémat sociální realitě se pak vytvářejí sociální kategorie jinakosti či odlišnosti
(Berger a Luckmann 1999). Pro nás je zde klíčové, že pro pochopení „rasy“ máme začít
zkoumáním jazyka, forem vědění a interpretací, a nikoliv studováním biologických znaků
a tělesných charakteristik. Zkoumáme-li rasismus jako společenský fenomén, bude pro nás
rozhodující jednak upozornění na praktické konsekvence, které z různých souborů vědění
a interpretací vyplývají, jednak porozumění fungování a používání pojmu rasy v různých společenských
kontextech.
Rasa jako kategorie praxe a kategorie analýzy
Prostřednictvím pojmu rasa lidé přiřazují sami sebe i druhé k určitým kolektivitám. Tyto
kolektivity jsou uchopitelné pomocí různých kategorií sociálních identit, k jakým patří například
národ, etnická skupina, náboženská komunita, sociální třída či v našem případě „rasa“.
V tomto smyslu je „rasa“ jedním z klasifikačních prostředků, jejichž prostřednictvím se sociální
realita uspořádává a jejichž prostřednictvím se určuje místo jednotlivce v sociální realitě.
„Rasa“ tedy disponuje intenzivní skupino-tvornou silou.
Na základě pojmu rasy jsou většinou konstruovány dvě skupiny stojící vzájemně v opozici.
Na jedné straně pojem rasy konstituuje rasistickou skupinu (tj. skupinu rasistů, které
můžeme vymezit jako subjekty rasismu), na straně druhé konstituuje méněcennou, vůči prvnímu
uskupení kontrastní skupinu (o které můžeme mluvit jako o objektu rasismu). Členové
druhé jmenované skupiny přitom nemusejí předem sdílet skupinovou přináležitost, jež je jim
v procesu rasistického nálepkování přisouzena. Častokrát až během následné reakce na stigmatizující
praktiky volí jako jednu ze strategií konstrukce své identity právě potvrzení identifikace,
jejímž prostřednictvím je definovali rasisté.
Z hlediska sociologie je však otázka ontologického statusu výše jmenovaných kolektivit
sekundární. Relevantním problémem je zde proces institucionalizace vědění, praktik
a mocenských vztahů, které jsou s těmito formami sociálních identit propojené.6
Jinými
slovy, stěžejní otázkou sociologie není (a nemůže být), jestli něco takového jako „rasa“
existuje jako sociální skupina či nikoliv. Sociologicky relevantní jsou oproti tomu například
5 Prostřednictvím reifikovaného pojmu rasa se tak vytváří i konceptuální možnost formulování rasistických
vyjádření, která se ukotvují v tzv. „přirozeném“ řádu věcí, v nezpochybňované „realitě“
(srov. Goldberg 1993).
6 Z perspektivy sociologie je problém ontologického statusu – bytí či existence – „rasy“ jako sociální
skupiny součástí obecnějšího problému ontologického statusu již zmíněných kolektivit, vyjadřovaných
kategoriemi národ, sociální třída, etnická skupina, náboženská komunita atd.
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló: Konceptualizace pojmů rasa a rasismus
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
10
(a) konsekvence vygenerované rasistickým typem vědění a jednání, jež „rasy“ považují za
skupiny; (b) mocenské vztahy a principy rozdělení forem moci, které jsou výsledkem rasistického
myšlení a jednání; (c) principy institucionalizace a legitimizace struktur diferencí
vytvářených na základě rasismu.
Všechny výše zmíněné kategorie sociální identity (národ, etnická skupina, náboženská
komunita, sociální třída, rasa) jsou jak kategoriemi praxe, tak kategoriemi analýzy. Jako kategorie
praxe tvoří součást forem vědění, které jsou lidmi používané ve světě každodenních
praktik. Jako kategorie analýzy pak odkazují k formám vědění, které používají vědci zkoumající
tento svět a jednání lidí v něm (Bourdieu a Wacquant 1992).
Z hlediska sociologie je důležité si všímat, v jakých souborech vědění a v jakých situacích
se objevují praktiky a výroky, v nichž se rasismus artikuluje. Abychom mohli tyto otázky
přiblížit, můžeme nastínit analytický prostor, v němž hlavní třídicí osa rozlišuje mezi různými
typy vědění, diskurzů a událostí. V souladu s ideou modernity budeme považovat tuto
osu za analytickou hranici mezi oblastí vědy a oblastí každodenní praxe. Tato osa odděluje
vědění zakládající se na analytických kategoriích od vědění, které v sobě zahrnuje kategorie
každodenní praxe. Již toto naše rozlišení může poukázat na významové odlišnosti užití pojmu
rasy v kontextu každodenních diskurzů politiky, publicistiky, hospodských diskusí, rodinných
konverzací, či v kontextu vědeckých seminářů, konferencí, publikací, expertiz.
Komplexitu této problematiky lze přiblížit prostřednictvím dalšího zjemnění typologie
různých forem vědění, diskurzů a situací, v nichž je pojem rasy používán. Tyto různé oblasti
se odlišují v rovině diskurzivních řádů, jež regulují, co lze a nelze vyslovit, kdo může určité
výroky vyslovit, s jakým nárokem na platnost. V různých oblastech vědění, diskurzů a událostí
platí jiná kritéria vymezující nároky na platnost vyslovených výroků. Hlavními oblastmi,
které tvoří odlišné kontexty používání pojmu rasa, jsou: (a) Praktické vědění, diskurzy
a události patřící do sféry každodennosti – sociální interakce, osobní rozhodování, rodinné
aktivity atd.; (b) praktické vědění, diskurzy a události patřící do sféry veřejnosti – politika,
vzdělávání, žurnalistika, veřejné podoby náboženství, umění atd.; (c) analytické vědění, diskurzy
a události patřící do sféry přírodních věd – biologie, genetika, medicína atd.; (d) analytické
vědění, diskurzy a události patřící do sféry sociálních věd – sociologie, historie, sociální
antropologie, genderová studia, politologie atd.
Problematika používání pojmu rasy je tedy vždy otázkou jeho platnosti v jednotlivých
sférách vědění, diskurzů a událostí. Diskurz artikulující ideu rasy může fungovat jako gramatika
relevantního vědění a vidění, čili jako soubor pravidel vymezující správné užití a správnou
formulaci výroků. Tyto diskurzy umožňují dále formulaci narativních strategií, jejichž
výsledkem jsou srozumitelné a věrohodné příběhy sloužící k segregaci, eliminaci či normalizaci
určitých typů subjektů ve společnosti. Jde o narativní strategie, které prostřednictvím
příběhové formy vytváří koherenci, a tím i legitimitu rasistických výroků.
Problematika používání pojmu rasy se podobá problematice používání jiných pojmů
a forem vědění, které vznáší nárok na platnost. Například pojem ďábla není v současnosti
považován za analytickou kategorii přírodních a společenských věd, nicméně je součástí
vědění každodennosti a přinejmenším v podobě metafory je také součástí jistých forem veřejného
vědění. Klíčové je ovšem odlišit epistemologickou rovinu problematiky platnosti užívání
pojmu rasy od sociologické problematiky předpokladů a konsekvencí používání tohoto
11
pojmu v jednotlivých sférách vědění. Jinak řečeno, měli bychom odlišit (a) otázky týkající se
toho, jestli je vhodné používat pojem rasy v rovině praktického vědění každodennosti, jestli
má pojem rasy co pohledávat v politickém diskurzu, jestli je relevantní používat tento pojem
jako analytickou kategorii v přírodních a společenských vědách; a (b) otázky zkoumající
předpoklady a konsekvence používání kategorie rasy například v politickém diskurzu přelomu
20. století, předpoklady a konsekvence používání pojmu rasy v praktickém vědění běžného
Evropana, předpoklady a konsekvence užívání pojmu rasy v přírodních a společenských
vědách v první polovině dvacátého století.
Nejde samozřejmě o to, že by tyto dvě roviny otázek mohly či měly být úplně odloučeny.
Jedním ze základních sociologických zjištění je totiž právě to, že platnost a vhodnost
používání pojmů v různých sférách vědění, diskurzů a událostí velice úzce souvisí s jejich
užitečností ve smyslu konsekvencí a předpokladů jejich používání. Jinak řečeno, vhodnost
používání a platnost pojmů se nemůže zredukovat na otázku jejich „pravdivosti“ ve smyslu
jakési korespondence těchto pojmů s realitou.
V této rovině argumentace lze spatřovat zásadní odlišnost mezi přírodními a společenskými
vědami, jelikož společenské vědy reflektují normativní konsekvence vlastních výroků
a pojmů. Neznamená to však ani to, že by rovina epistemologická a sociologická měla být
promíchána. Epistemologická kritika používání pojmu rasy nemůže nahradit sociologickou
analýzu používání tohoto pojmu.7
Kritika určité ideologie nespočívá v poukazu na to, že určitý
pojem je nepravdivý a falešný, nýbrž v poukazu na symbolickou a mocenskou funkci, na
předpoklady a konsekvence používání tohoto pojmu.
Ideologie rasismu
Na základě předchozího textu lze tedy říci, že „rasa“ je slovo, že „rasa“ je pojem. „Rasa“
není sociální skupinou ani populací. Existují však sociální skupiny (hnutí či politické asociace),
které se utvářejí kolem ideje, že jsou představiteli rasy ve smyslu kolektivity pobývající
v prostoru „dějin“ a současně zakořeněné v prostoru „přírody“. Víceméně koherentní soubor
takových představ můžeme považovat za rasistickou ideologii.
Rasismus jako ideologie má dva klíčové aspekty (srov. Balibar a Wallerstein 1991). Na
jedné straně se rasismus vepisuje do určitých praktik a jednání – generuje určité typy jednání.
Nenechat nastoupit někoho do autobusu, volit jistou politickou stranu, kupovat jistý typ
novin, přiklánět se k určitým typům vysvětlování každodenní skutečnosti kolem nás, selektovat
mezi známými podle určitého fyzického a morálního kódu, ovlivňovat své děti v tom,
s kým se kamarádí, s kým se žení, vedle koho bydlí – vše uvedené představuje jenom malý
7 Epistemologie by však měla být v tomto kontextu chápána jako fenomén existující dějinně, jako
distinktivní sociální praxe, jedna mezi mnohými (Rabinow 1984). Každá epistémé je přitom charakterizována
určitým historicky specifickým režimem racionality a konkrétními procesy politiky
pravdy. Diskurzivní pravidla vědění o rase podobně jako u jiných podob vědění vyvstávají z ekonomie
epistemologické produkce, kde pravda je rozlišena od nepravdy. V tomto smyslu pravda
o „rase“ odkazuje jak k soustavě procedur sloužících produkci, regulaci či distribuci výroků, tak
k cirkulaci mezi různými institucemi moci, které vědění produkují a podporují.
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló: Konceptualizace pojmů rasa a rasismus
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
12
výčet příkladů potenciálně rasistického jednání. Na straně druhé se rasismus jako ideologie
krystalizuje v určitých typech diskurzů a forem vědění, jež jsou artikulovány především prostřednictvím
stigmat jinakosti. Rasismus jako ideologie vytváří hranici mezi „my“ a „oni“,
přičemž „oni“ jsou představováni a definováni jako méněcenní v morálním, estetickém
a kognitivním smyslu slova. Rasisticky vymezení „oni“ jsou za všech okolností zlí, oškliví
a hloupí. Stigmatický charakter těchto připsaných rysů spočívá v tom, že jinakost je viditelná
a neměnitelná. Rasismus jako forma vědění připoutává člověka k jeho původu a ztotožňuje
ho s jeho tělem, redukuje jeho lidství na otázku určitým způsobem zvýznamněných tělesných
odlišností.8
Klíčovým rysem rasistické ideologie jako souboru vědění je přesvědčení o viditelnosti
základních lidských charakteristik. Jinakost člověka (jako jedna z jeho základních charakteristik)
může být reprezentována9
různými způsoby, přičemž rasistické představy staví
symboliku těla a tělesnosti do popředí jako nejviditelnější, a proto nejnepochybnější podobu
jinakosti. Pro rasistickou ideologii je tělo zásadní, protože je považované za jednoznačně
„přirozený“ a viditelný objekt, který stojí v centru každodenní zkušenosti. Tělo se v rasistické
ideologii nabízí jako metaforický prostředek rozlišení čistého od nečistého, přijatelného od
nepřijatelného (Goldberg 1993). Právě symbolika těla totiž většinou slouží zájmům rasistického
dokazování již zmíněných charakteristik zlý, ošklivý a hloupý připisovaných objektům
rasismu.
Zkoumáme-li rasistickou ideologii jako určitý soubor vědění, bude relevantní také otázka,
jakými způsoby fungují praktiky různých reprezentací/zobrazení „Druhých“. Roli těchto
praktik můžeme sledovat ve třech dimenzích. Za prvé, praktiky produkující vědění se realizují
vždy v určitém institucionálním prostředí, ve kterém je produkce vědění sociálně organizována
a regulována. Produkce rasistického vědění o „Druhých“ je propojena například s ustanovením
knihoven, výzkumných ústavů a archivů, se psaním a vydáváním učebnic. V těchto
institucionálních prostředích vzniká autorizovaný „seznam“ jak typů lidí, kteří se zařazují do
kategorie „Druhých“, tak prostorů jejich pobývání (kolonie, slumy, plantáže, rezervace). Tyto
prostory přitom nejsou pouze místy, kde se tito „Druzí“ nacházejí, nýbrž jsou také prostory,
v nichž mohou být pozorováni a zkoumáni – slouží tudíž jako laboratoře, v nichž je epistemologický
konstrukt rasy testován.
Za druhé, rasové rozdíly mezi subjekty vznikají v rámci rasistického diskurzu, v němž
se prolínají nejrůznější jazyková vyjádření odkazující k pojmu rasa (Goldberg 1990). Diskurz
rasy se neskládá pouze z popisných výroků, nýbrž je konstituován skrze nejrůznější normy,
nadávky, příběhy, přívlastky, vtipy, víry, pomluvy. Vědění o „rase“ se v tomto diskurzu
vytváří prostřednictvím rasové diferenciace, jež se realizuje ve dvou diskurzivních prakti-
8 Zde je zajímavé všimnout si toho, že tělesné znaky, které jsou v rasistické ideologii považovány
za přirozené, existují vždy v rámci určitého souboru vědění o rase. „Stačí si… připomenout pár
historických příkladů, aby bylo zřejmé, že nejen sociální a politický význam fyzických rozdílů, ale
i výraznost těchto rozdílů samotných je kulturním konstruktem“ (Barša 1999: 101–102).
9 Nemáme zde na mysli reprezentaci mimetickou, zrcadlící realitu, ani intencionální, analyzující
záměr autora. Zajímá nás sociálně konstruovaný způsob reprezentace ve smyslu zobrazení,
kde význam určitých vyjádření, obrazů, ikon je sociálně vytvářen prostřednictvím interpretací
(srov. Hall 1997).
13
kách: v pojmenovávání a v ohodnocování. Pojmenovávání a ohodnocování přitom ve výše
vyjmenovaných jazykových vyjádřeních mohou fungovat zároveň. Rasistické vtipy jsou
dobrým příkladem situací, kdy je samotné pojmenování postavy („Cikán“, „Dežo“, „Žid“,
„Kohn“, „Křovák“, „Rákosník“, „Šikmooký“) již jejím implicitním ohodnocením. Vědění
o rasově označeném „Druhém“ je tedy konstituováno na základě prolínání různých jazykových
vyjádření, v nichž se rasová přirozenost „Druhého“ objevuje v podobě různých informací
o jeho charakteru, kultuře, historii a tradicích.
Za třetí, praktiky rasistického diskurzu konstruují taková vypodobení skutečnosti, která
jsou předkládána jako věrohodná, autentická a pravdivá. Autenticita výpovědí rasistického
diskurzu je založena na tom, že přijímá tělo jako hlavní nástroj reprezentace/zobrazení stigmatizované
jinakosti. Jinak řečeno, subjekty rasismu přijímají určité ikony a obrazy těl jako
autentická a věrohodná vypodobení skutečnosti. Z perspektivy sociologie je přitom jasné, že
ikonické zobrazení těl rasové rozdíly mezi lidmi neobjevuje, ale tvoří, a to pomocí zobrazení
tělesných rozdílů jako přirozeného stavu věcí.
„Druhý“ je pro subjekty rasismu vždy jakýmsi alter egem, tedy někým, kdo určuje hranice
sebeidentity rasistů. „Druhý“ je tím, kým rasista není. Je cizincem, který je vždy blízko
i daleko, je známým a tajemným zároveň. Tato skutečnost dobře ukazuje, že rasistická ideologie
do sebe nezahrnuje pouze objekty rasismu („druhé“), ale stejně tak i subjekty rasismu
(o skupině rasisticky smýšlejících). Společenské kořeny rasismu (podobně jako každé jiné
ideologie) můžeme tedy odhalit prostřednictvím teorie ideologie jako prostředku prosazování
zájmů, respektive prostřednictvím teorie ideologie jako nástroje kompenzace napětí (srov.
Geertz 1993). Obě tyto teorie věnují totiž pozornost subjektům rasismu, o jejichž zájmy
a kompenzace jde.
Vycházíme-li z teorie, jež ideologii pojímá jako prostředek prosazování zájmů, můžeme
rasismus považovat za prostředek boje o moc. Pojetí rasismu jako ideologické zbraně vysvětluje
působení idejí zakotveností těchto idejí v materiálních zájmech jejich nositelů. Potřebnou
motivaci k tomu, aby tito lidé věřili, mysleli a jednali na základě rasistické ideologie, formují
jejich vlastní zájmy. A protože zájmy lidí jsou dány tím, jakou pozici tito lidé na „hracím
poli“ společenského boje o zdroje zastávají, přítomnost ideologie rasismu v určitých vrstvách
společnosti bude spíše symptomem latentního sociálního konfliktu než zlomyslnosti či
nevzdělanosti příslušných lidí.
Proč však právě rasismus působí jako efektivní ideologická zbraň v určitých segmentech
společnosti? Lze jeho „úspěšnost“ vysvětlit „úrovní“ vzdělanosti či morálního uvědomění
„rasistů“? Hraje zde roli to, že tito lidé nejsou schopni své zájmy vyjádřit kultivovanějšími
ideologickými prostředky? Nebo je dokonce rasismus falešnou ideologií, jež ve skutečnosti
slouží zájmu jiných sociálních skupin než těch, které v ideu rasy věří? Z této teoretické perspektivy
se situace stává ještě komplexnější, je-li ona ideologická zbraň užívána nehledě na
pozici či místo jejích nositelů v sociálním prostoru, čili působí-li ve všech segmentech společnosti.
Jinak řečeno, v případě, kdy (a) nelze lokalizovat autentické nositele této ideologie
nebo (b) se tato ideologie ukazuje být součástí samotného jádra institucionální struktury
a sociálního řádu společnosti, tj. státu.
Sociologie se snaží tento složitý fenomén vysvětlit další teorií, tj. již zmíněnou teorií
ideologie jako nástroje kompenzace napětí. Toto pojetí ideologie vysvětluje komplexitu
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló: Konceptualizace pojmů rasa a rasismus
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
14
situace tím, že předpokládá přítomnost určité univerzálně dané (tj. ve všech koutech sociálního
pole přítomné) charakteristiky lidí i samotného sociálního pole, tedy přítomnost napětí.
Ideologie rasismu toto napětí, jež vzniká jednak z důvodu nedokonalé integrace různých
aspektů individuální existence lidí, jednak z důvodu nedostatečné integrace společnosti jako
celku, kompenzuje. Nesoulad mezi touhami, sociálními normami a realitou vede ke vzniku
psychických tenzí, které pak slouží jako základ motivace pro přijetí ideologické formy
vysvětlení individuálních nezdarů jedinců i společenských problémů.
V případě teorie ideologie jako nástroje kompenzace napětí – podobně jako v případě
teorie ideologie jako zbraně – můžeme rasismus pojmout jako znak či symptom, jenž na
něco odkazuje. Zatímco z perspektivy ideologie jako zbraně může být rasismus považován
za symptom sociálního konfliktu, z perspektivy teorie ideologie jako nástroje kompenzace
napětí bude přítomnost rasismu vysvětlována jako symptom nedokonalé sociální integrace.
Je zde přitom důležité upozornit na jeden klíčový rozdíl. Není totiž jedno, jestli budeme
problém sociální integrace chápat v sociálně politickém smyslu slova jako nedostatečnou
sociální integraci subjektů rasismu do společnosti, nebo jestli se na problém sociální integrace
budeme dívat z perspektivy sociologie, jež poukazuje na strukturální předpoklady této
situace. Samotná institucionální struktura společnosti, jež jedincům nabízí sociální role, identity
a možné životní dráhy, může být v určitých obdobích nekonzistentní. Znamená to, že
může docházet k tomu, že společnost bude klást nesouměřitelné nároky na jednotlivce (srov.
Habermas 2000).
Odhalením sociálních kořenů ideologie rasismu však nelze dostatečně dobře vysvětlit
proces symbolického formování ideologie, tedy toho, jak vzniká propojenost určitých idejí na
jedné a zájmů nebo emocí na druhé straně (Geertz 1993). Pro porozumění fenoménu rasismu
je proto nezbytné zabývat se také cestou, jež vede od emocí či zájmů ke společně sdílenému
významu určitých znaků, jako jsou například barva kůže, typ krve či genů. Symbolická moc
znaků totiž nepramení z jejich původu, tj. z kulturních či sociálních kořenů těchto symbolů.
Vysvětlující a identitu tvořící síla symbolů působí autonomně a může oslovit aktéry z různých
částí sociálního pole. Právě z tohoto důvodu je zásadní, abychom si kromě konceptu rasy všímali
i dalších klíčových pojmů diskurzu rasismu. Ideologie rasismu a idea rasy mohou získat
symbolickou moc jedině v konstelaci s dalšími pojmy, jako jsou například boj, příroda,
dějiny a zdraví. Symbolická moc ideologie rasismu totiž spočívá v jeho teoretické/vysvětlující
funkci. Tuto vysvětlující funkci uskutečňuje rasismus, podobně jako každá ideologie,
prostřednictvím nastínění „mapy“ světa, jež nabízí jedincům orientaci ve společnosti díky
jasně vyznačeným hranicím a stezkám. Z hlediska vysvětlující funkce rasismu je klíčové, že
ideologie rasismu si nárokuje status vědy, přičemž tento svůj nárok na vědeckost v mnoha
případech úspěšně prosazuje. Jde o nárok, podle nějž je ona „mapa“ rasismu založená na přírodovědecké
taxonomii, z čehož by mělo vyplývat, že vědecká pravdivost rasismu zaručuje
správnost vlastní „mapy“ sloužící orientaci ve společnosti.
Nicméně právě tento nárok na přírodovědecké zakotvení je prvkem, který odhaluje
nevěrohodnost sociální mapy rasismu. Tato nevěrohodnost je však viditelná pouze pro ty,
kteří jsou s to připustit, že odlišnosti mezi člověkem a zvířaty, mezi kulturou a přírodou, jsou
tak zásadní, že mapa založená na přírodovědném vědění nemůže sloužit pro orientaci v sociální
realitě.
15
Genealogie diskurzivního řádu rasismu
Při sledování genealogie diskurzivního řádu rasismu bychom měli vycházet z úzce propojeného
vztahu mezi mocí a věděním. Jak na to poukázal Michel Foucault (2000a), tento
vztah ovšem nelze redukovat na vztah politické moci a ideologie. Ideologie, jako určité
soubory vědění, nepochybně sehrávají důležitou roli ve sféře politiky. Neméně důležitou
roli však sehrávají také ve sféře vzdělávání, umění a každodenní reality. Navíc ne všechny
soubory vědění propojené s mocí jsou nutně ideologiemi (jsou to například soubory vědění
právní, statistické, demografické, medicínské, psychiatrické, technologické, administrativní
atd.). Mechanismy moci – které bychom neměli pojímat pouze ve smyslu politických praktik
– nemohou fungovat bez aparátů vědění.
Mechanismy moci prosakují celou společností a jako takové předpokládají, že pole
jejich aplikace je totožné s polem vědění. Znamená to, že pole působení moci je zároveň
polem produkce vědění – analytickým prostorem pozorování, klasifikace a vysvětlování
(Foucault 2000b). Strategická racionalita moci je závislá na poznávání, na produkci vědění,
a proto není vztah moci a vědění ztotožnitelný se vztahem zpětného ospravedlňování politické
autority mýtem.10
Význam připisovaný „rase“ se postupem času výrazně měnil. Pojem rasy se v Evropě
objevuje v sedmnáctém století v jiném významu, než jak ho pojímají rasistické ideologie
dvacátého století. Podle Foucaulta (2003) vzniká pojem rasy jako součást historicko-politického
diskurzu o společnosti. Ústředním pojmem tohoto diskurzu je přitom pojem války.
Historicko-politický diskurz se utváří v konfrontaci s diskurzem, jenž společnost pojímá prostřednictvím
filosoficko-právních konceptů a argumentů.
V historicko-politickém diskurzu slouží pojem války jako hlavní metafora, jež vysvětluje
povahu sociálních vztahů. Válka a sociální vztahy vznikající v rámci boje jsou v tomto
diskurzu považovány za esenciální základ moci a společnosti. Základní struktury, pojmy
a argumenty tohoto diskurzu jsou přítomné i v současných formách vědění, které pojem rasy
používají. Důležité je ale připomenout, že tyto pojmy a argumenty necharakterizují pouze
rasistické diskurzy a mohou být funkční dokonce i bez propojenosti s pojmem rasy.
Foucault (2003) ukázal, jak se historicko-politický diskurz v podobě systematického
vědění artikuluje poprvé v sedmnáctém století, tj. v době formování absolutistických států
v Anglii a ve Francii. Až na sklonku devatenáctého století vykrystalizovala rasistická, biologicko-eugenická
podoba tohoto historicko-politického diskurzu o společnosti. Tento diskurz
se ve svých počátcích artikuloval jako forma resistence a kritiky absolutistických snah
monarchií. Jeho kritika byla založena na alternativním vyprávění historie (counter history)
počátků společností. Toto alternativní vyprávění historicko-politického diskurzu spočívalo ve
zpochybnění legitimity sociálního řádu: podkopávalo „přirozenost“ instituce práva a politické
autority, kterou si nárokoval již zmíněný filosoficko-právní diskurz.
10 Moderní koncept ideologie je charakterizován třemi vzájemně propojenými tvrzením: (a) ideologie
je definována jako opak „pravdy“, ideologie je falešnou reprezentací; (b) ideologie je produkována
subjektem (individuálním, kolektivním) za účelem skrýt pravdu; (c) ideologie je sekundární vzhledem
k něčemu více reálnému, na čemž ideologie parazituje (srov. Rabinow 1984). Domníváme se,
že je nutno odmítnout všechny tyto nároky.
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló: Konceptualizace pojmů rasa a rasismus
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
16
Historicko-politický diskurz pojímá právo a autoritu jako produkt boje. Právo a autorita
jsou zde vykládány jako sociální instituce, které vznikají v důsledku války. Přestože tento
argument odhaluje „krvavý původ“ práva a autority, nepředstavuje ještě radikální kritiku
filosoficko-právního diskurzu, jenž o válce podává jiný obraz. Ve filosoficko-právním diskurzu
je idea války vylíčena negativně – v podobě vážné hrozby, jež přichází jako alternativa
dosavadního stavu práva a autority. Válka je jinými slovy označením pro neblahý stav,
který ukončil vládu práva a autority. Radikálně-kritický argument historicko-politického
diskurzu spočívá naopak v esencializaci války, tj. ve výrazném zpochybnění představy, že
právo a autorita jsou s to nastolit poválečný stav konsensu a míru. Podle tohoto diskurzu
je společnost ve stavu válčení neustále. Po uzavření mírových dohod či po vítězství jedné
strany válka pokračuje v pozadí, tj. za kulisami práva a autority. A z toho plyne, že boj je
přítomný v každém segmentu společnosti a ve všech mocenských praktikách i v době míru.
Permanentní boj se stává v tomto diskurzu (tj. ještě dávno před darwinismem!) skutečným
hybatelem světa, společností a lidského jednání.
Ve filosoficko-právním diskurzu je společnost reprezentována hierarchicky: společnost
sestává z různých stavů, hodností a úřadů (Foucault 2003). Tato hierarchická reprezentace
se v podmínkách historicko-politického diskurzu hroutí do reprezentace binární. Ta je konstituována
dvěma bojujícími kolektivitami, neboli dvěma typy lidí. V tomto klasifikačním řádu
nemůže existovat neutrální subjekt: každý jednotlivý člověk musí být zařaditelný, musí patřit
do jedné či druhé kategorie binární opozice. Musí být „stejný jako my“ nebo „jiný jako oni“.
Rasa se v tomto diskurzu začíná objevovat jako slovo, jež označuje bojující strany (races).
Přes svůj kritický potenciál tento diskurz tedy, jak vidíme, nepřekonává ideologickou formu
vědění, svou symbolickou moc totiž staví také na mytologických prvcích. Jeho kritický potenciál
spočívá v tom, že nabízí alternativní mytologii. Mytologie dávných bojů, hrdinů, nespravedlivých
porážek a heroických vítězství konstituuje jak utopickou naději v lepší budoucnost,
tak imaginární podobu bojujících kolektivit. A kdo to vlastně bojuje? Představa bojujících
hrdinů, králů a rytířů se postupně rozšiřuje a ve výsledku bude zahrnovat také „lid“. Lid se
konstituuje jako subjekt, který mají bojující hrdinové „bránit a zastupovat“. Jakmile se válka
stává permanentním a skrytým bojem, jakmile se už nebojuje výhradně na bojištích a v době
bitev, bojovníkem se stává každý.
Jednu z klíčových funkcí tohoto diskurzivního řádu tedy představuje klasifikace bojujících
kolektivit. Kdo jsou však ony dvě „rasy“, které spolu v proudu dějin permanentně válčí?
Jaká je povaha těchto bojujících kolektivit? Jak můžeme věrohodně reprezentovat binární
schéma společnosti? To jsou latentní otázky, na které formuluje historicko-politický diskurz
své odpovědi v podobě příběhů o původu boje, v podobě příběhů o invazi a kolonizaci.
V počátcích formování historicko-politického diskurzu permanentního sociálního boje, tedy
ještě před jeho biologizací, byly bojující kolektivity/rasy představovány v podobě podmaněných
domorodců na jedné straně a v podobě cizích okupantů na straně druhé. Představy
o těchto kolektivitách se artikulovaly například v příbězích o invazi Normanů do domoviny
Anglosasů nebo o invazi Franků do domoviny Galů.11
11 Pro kritickou analýzu Foucaultova textu Society Must Be Defended srov. Marks (2000).
17
Biologizace těchto kolektivit má své počátky v symbolické reprezentaci, jež je pojímá
v podobě „lidu“ (dnes bychom řekli „etnické skupiny“), tedy již nikoliv jako kolektivitu
bojovníků sdružených za účelem válčení (Armstrong 1982). Jinými slovy, počátkem biologizace
bojujících kolektivit (označovaných v politicko-historickém diskurzu jako rasy) je jejich
„etnizace“. K tomuto aktu etnizace dochází jak pod vlivem diskurzu materialistické anatomofyziologie,
tak pod vlivem diskurzu filologie. Vliv těchto forem vědění, které si nárokují status
vědy, se posiloval díky sociálním procesům, které byly propojeny s rodícím se nacionalismem
a kolonialismem (Stoler 1995).
Etnizace ras jako bojujících kolektivit je však pouze jednou z diskurzivních strategií
reprezentace. Další realizovanou strategií byla podle Foucaulta (2003) reprezentace, jež permanentní
válku ve společnosti nepojímala v podobě boje mezi domorodci a cizinci, nýbrž
v podobě „občanské“ války. Jinak řečeno, jde o konceptualizaci, jež si válčící strany představuje
(dávno před Marxem!) v podobě „sociálních tříd“. Tato podoba historicko-politického
diskurzu spatřuje hranici, jež odděluje bojující strany, v rozdílech mezi bohatými a chudými,
neboli mezi držiteli moci a bezmocnými.
Nakonec je třeba zmínit se o nejznámější formě reprezentace bojujících kolektivit: o biologicko-sociální
strategii. Tato strategie diskurzivní reprezentace krystalizuje pod vlivem
evolucionismu a ideje kolektivního boje za přežití. Z hlediska diskurzivního řádu historickopolitického
diskurzu je zásadní, že do sebe inkorporuje jak etnizující, tak sociálně-třídní linii.
Kromě toho, že rasy v tomto diskurzu získávají charakteristiku biologicky vymezených skupin
– tj. etnických či hyper-etnických skupin zakotvených v přírodě –, reinterpretuje se prostřednictvím
sociálně-třídní linie konstituovaný význam vnitřní divize společnosti na dominantní
a podřízené skupiny do podoby vnitřní segmentace rasy na zdravou a nezdravou část.
Jak rasové skupiny, tak jejich zdravé a nezdravé části jsou přitom charakterizovány jako
existující v permanentním konfliktu.
Tato biologicko-medicínská vize dvojího boje – mezi rasami o přežití na jedné straně
a uvnitř rasy proti degeneraci na straně druhé – se stává ideologií normalizačních snah
moderní společnosti. Vize tohoto dvojího boje výrazně krystalizuje v devatenáctém a dvacátém
století. Vnitřní a vnější boj se vzájemně předpokládají a posilují. Vize boje proti vnějšímu
nebezpečí ospravedlňuje kolonizaci a zároveň zdůvodňuje represi vnitřních „nezdravých
elementů“, které ohrožují národ zevnitř a vedou k jeho degeneraci. V případě kolonizace
jde o boj proti „kontaminaci rasy nezdravými elementy“, kterou by mohla způsobit sexuální
a morální koexistence s kolonizovanými „domorodci“. V případě vnitřní normalizace společnosti
rozdělené na zdravé a nezdravé subjekty jde o boj za společnost, která je ohrožena
řadou heterogenních prvků, jež jsou pojímány jako nepřátelé, kteří se vplížili do původně
„zdravé“ společnosti.
Při uspořádání moderní společnosti tedy hraje významnou roli komplex moci a vědění,
v němž idea „rasy“ zaujímá ústřední pozici. Vnější a vnitřní boj mezi nepřáteli dal vzniknout
hranici mezi těmi, kteří by měli být ponecháni naživu, a těmi, kteří by měli zemřít
(Stingelin 2003). K této společenské transformaci docházelo v době rozvoje národních celků,
tedy v době, kdy národní státy začínaly kontrolovat obyvatelstvo v rámci určitého teritoria.
Strategie národního sjednocení se utvářela prostřednictvím tzv. biomoci (Foucault 1999).
Moderní strategie biomoci směřuje k produkci „lidu“/„populace“ jakožto politického celku
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló: Konceptualizace pojmů rasa a rasismus
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
18
zdravých, plodných, rozmnožujících se lidí. Biomoc působí jak skrze dohled nad národními
populacemi, tak skrze kontrolu individuálních těl občanů. Biomoc je jednoduše řečeno
vtažením života a jeho mechanismů do sféry vzájemného působení moci a vědění.
Do sféry moci a vědění je život vtažený skrze regulace a vytváření těl. V průběhu dějin
se komplex moci a vědění rozvíjel ve dvou vzájemně propojených, analyticky rozlišených
oblastech. První z těchto oblastí se soustředila na tělo jako na stroj: na zvyšování a zdokonalování
jeho schopností, na růst jeho užitečnosti a poslušnosti, na jeho zakomponování do sfér
administrativní správy a ekonomické kontroly. Tuto oblast – zahrnující v sobě disciplinační
praktiky moci – nazývá Foucault (2000b) anatomo-politikou lidského těla. Do druhé oblasti
patří moc nad životem, jež se soustředila na „tělo“ populace: na plodnost, porodnost, úmrtnost,
zdravotní stav apod. Tyto procesy jsou ovlivňovány nepřeberným množstvím intervencí
a rozličnými způsoby regulativních kontrol. O těchto praktikách mluví Foucault (1999)
jako o biopolitice populace. Tím, že jsou jevy vlastní lidskému životu vtaženy do řádu moci
a vědění, se ukazuje, že těla nejsou čistě přírodní či biologickou entitou, ale spíše diskurzivními
objekty, jejichž prostřednictvím jednotlivci internalizují moc a vědění (neboli, v duchu
nastíněné metafory, moc a vědění se do nich „vtělují“; Foucault 2000a).
Podle Loïc Wacquanta (1997) je klíčovou otázkou vyplývající z foucaultovské analýzy
rasismu to, v jaké podobě působí rasistické praktiky dominance v rámci biomoci moderních
společností.12
Rasismus je propojen způsoby selekce a distribuce nerovnosti: „rasa“ získává
význam jako kategorie sociální klasifikace, která úspěšně propojuje moderní disciplinační
aparát moci a vědění s představou obrany společnosti před různými „rizikovými faktory“.
Rasismus tak slibuje odlišit sociální skupiny vhodné k sociální inkluzi od skupin biologicky
odsouzených k sociální exkluzi. Tím, že určuje kritérium inkluze na základě potenciálu převzít
národní dědictví, rasismus přispívá k růstu symbolické moci nacionalismu.
Rasismus má v současné pozdně-moderní sociální realitě symbolickou sílu do té míry,
do jaké umožňuje pojmout a ospravedlnit praktiky, které zabezpečují odlišení a eliminaci
„nezdravé“ části společnosti. Rasismus nabízí jakési řešení dilematu spočívajícího v tom, jak
může strategie moci usmrcovat a vylučovat přesto, že si vysoce cení života a snaží se o jeho
prodloužení, rozmnožení a glorifikaci (Foucault 1999). Symbolická síla současného rasismu
spočívá v nabídnutí „mapy“, jež poskytuje orientaci v současné sociální realitě tím, že sociálno
pojímá jako biologické kontinuum (například populaci, obyvatelstvo, lid či lidský druh).
Tato „mapa“ zároveň uspořádává populaci do hierarchického řádu, jenž směřuje od biologicky
„podřadných“ a „nekvalitních“ k „zdravým“ a „dokonalým“.
Současné podoby rasismu jsou tedy centrálním elementem řádu moci a vědění, jenž
produkuje společenskou normalitu. Neustále probíhající institucionalizovaná produkce „normálních
těl vyžaduje vytváření specifického vědění o tělech: souborů norem, kvalifikace
odchylek, ohodnocení jinakostí a strukturace intervencí. V této perspektivě rasismus vytváří
homogenizaci a hierarchizaci – nikoliv protiklady, ale komplementarity“ (Lemke 2003:
161).
12 Loïc Wacquant (1997) ve svém kritickém komentáři k práci Ann Laury Stoler klade důraz na to,
že genealogické a diskursivní analýzy rasismu je třeba doplnit analýzou sociálních mechanismů
a praktik rasistických forem nadvlády.
19
Závěr
Zásadním východiskem sociologické analýzy rasismu je to, že při snaze o pochopení
„rasy“ začíná zkoumáním jazyka, forem vědění, interpretací a praktických konsekvencí, které
z těchto vědění a interpretací vyplývají, tedy nikoliv analyzováním biologických znaků či
tělesných charakteristik příslušníků tzv. populací. Jinak řečeno, zkoumáme-li rasismus jako
společenský fenomén, bude pro nás rozhodující porozumění fungování a používání pojmu
rasy v různých společenských kontextech. Každé vědění o „rase“ je propojeno s praktikami
moci, které konstituují kulturně podmíněné hierarchické řády a klasifikace, jež přispívají
k reprodukci rasistického vědění.
Rasistická ideologie vytváří své subjekty a objekty, tj. skupinu rasistů a skupinu stigmatizovaných.
Ideologii rasismu je možné chápat jako diskurzivní formu vědění a moci,
v jejímž rámci se vytváří symbolická reprezentace objektů i subjektů rasismu. Objekty rasismu
mohou sledovat strategii odporu vůči stigmatizujícímu nálepkování. Jejich reakce na
rasismus však často spočívá v potvrzení stigmatizující identifikace. V souvislosti s reprezentací
rasově definovaných „Druhých“ a jejich sociálních identit jsme v našem textu představili
tělo jako diskurzivní objekt, do kterého jsou prostřednictvím ideje rasy umísťovány symbolické
hranice nečistoty, nenávisti, ale i zdraví či touhy. V tomto smyslu se diskurzivní řád
„rasy“ neukazuje jako vedlejší produkt, nýbrž jako jeden z významných formujících diskurzivních
řádů modernity. Při konstituci národního státu, jeho zdravé, plodící, rozmnožující se
populace umožnila ideologie rasismu pojmout a ospravedlnit jak koloniální boje navenek, tak
normalizačního boje uvnitř národa.
Závěrem je důležité si připomenout, že ne všechna vyjádření, jednání či instituce, jež
můžeme označit za rasistické, musí nutně odkazovat k barvě kůže, lebečnímu indexu či tvaru
očí. Rasistické obsahy může nést nejen biologizace, ale také jiné formy esencializace charakteristik
určitých sociálních skupin. Konkrétně se může jednat o „kritiku“ nošení určitého typu
oblečení, používání jistého jazyka, přináležení k nějaké konkrétní kulturní tradici.
Staré významy konceptu „rasy“ však s nástupem kulturního rasismu nevymizely.
Konsekvencí veřejného používání rasistických pojmů spojených s genetikou může být to,
že se revitalizuje staronový kulturní kód sloužící hierarchizaci nových a dokonalých těl.
Současný rozvoj nových biotechnologií, výzkumů DNA, výzkumů kmenových buněk,
nových reprodukčních technik, terapeutického klonování apod. oživuje diskurz „biopolitiky“
a ideu rasy v nových společenských souvislostech.13
Zakotvení vlastností člověka či kulturního dědictví buď v biologické podstatě genetického
kódu, anebo v esencialisticky pojímaných kulturních charakteristikách poukazuje na flexibilitu
rasistické ideologie. Jak jsme se snažili ukázat také sledováním genealogie rasismu,
13 Vývoj biotechnologií rozšiřuje pole nejen dosud známých možností jednání, nýbrž umožňuje
i nový typ státních či expertních zásahů a regulace – tedy i nové formy biopolitiky. To, co bylo
dosud „dáno“ jako organická přirozenost, co mohlo být nanejvýš pouze „šlechtěno“, se nyní posouvá
do oblasti cílených zákroků. Stírá se hranice mezi přirozeností, kterou „jsme“, a organickým
vybavením, které si sami „dáváme“ (srov. Habermas 2003).
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló: Konceptualizace pojmů rasa a rasismus
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
20
rasismus nečerpá svou symbolickou sílu z podstaty či esence, jež by byla jednou a provždy
fixovaná. Jeho symbolická moc spočívá oproti tomu v přizpůsobivosti, jež umožňuje strategickou
inkluzi nových elementů vědění a flexibilní reagování na proměny sociální reality.
Literatura
Armstrong, J. A. 1982. Nations before Nationalism. Chapel Hill: University of North Carolina
Press.
Balibar, E.; Wallerstein, I. 1991. Race, Nation, Class. Ambigious Identities. London: Verso.
Barša, P. 1999. Politická teorie multikulturalismu. Brno: CDK. 1999.
Berger, P. L; Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění.
Brno: CDK.
Bourdieu, P.; Wacquant, L. J. D. 1992. An Invitation to Reflexive Sociology. Chicago: Chicago
University Press.
Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
Brubaker, R. 2004. Ethnicity without Groups. Cambridge, Mass.: Harvard University Press.
Foucault, M. 1999. Dějiny sexuality. Vůle k vědění. Praha: Hermann.
Foucault, M. 2000a. Power. London: Penguin.
Foucault, M. 2000b. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin.
Foucault, M. 2003. Society Must Be Defended. Lectures at the College de France, 1975–76.
New York: Picador.
Geertz, C. 1983. „‘From the Native point of View‘: On the Nature of Anthropological Understanding.“
In Local Knowledge, Further Essays in Interpretive Anthropology. New York:
Basic Books, s. 55–70.
Geertz, C. 1993. „Ideology as a Cultural System“. In The Interpretations of Culture. London:
Fontana, s. 193–233.
Goldberg, D. T. 1990. „The Social Formation of Racist Discourse“. In Goldberg, D. T. (ed.)
Anatomy of Racism. Minneapolis: Minnesota University Press.
Goldberg, D. T. 1993. Racist Culture. Philosophy and the Politics of Meaning. Oxford:
Blackwell.
Habermas, J. 2000. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha: Filosofia.
Habermas, J. 2003. Budoucnost lidské přirozenosti. Na cestě k liberální eugenice? Praha:
Filosofia.
Hall, S. 1997. „The Work of Representation.“ In Stuart Hall (ed.) Representation: Cultural
Representation and Signifying Practices. London: Sage, s. 13–74.
Harrison, F. V. 1995. „The Persistent Power of ‚Race‘ in the Cultural and Political Economy
of Racism.“ Annual Review of Antropology, 24: 47–74.
Lemke, T. 2003. „Rechtssubjekt oder Biomasse? Reflexionen zum Verhältnis von Rassismus
und Exklusion“. In: Martin Stingelin (ed.) Biopolitik und Rassismus. Frankfurt am Main:
Suhrkamp Verlag, s.160–183.
Marks, John. 2000. „Foucault, Franks, Gauls.“ Theory, Culture and Society, 17(5): 27–147.
Mullings, L. 2005. „Interrogating Racism: Toward an Antiracist Anthropology.“ Annual Review
of Antropology, 34: 667–693.
21
Rabinow, P. 1984. „Representations Are Social Facts: Modernity and Post-Modernity in Anthropology“.
In: James Clifford, George E. Marcus (eds.). Writing Culture. The Poetics and
Politics of Ethnography. Berkeley: University of California Press, s. 234–261.
Stingelin, M. (ed.) 2003. Biopolitik und Rassismus. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag.
Stoler, A. L. 1995. Race and the Education of Desire: Foucault’s History of Sexuality and the
Colonial Order of Things. Durham: Duke University Press.
Wacquant, L. J. D. 1997. „For an Analytic of Racial Domination.“ Political Power and Social
Theory, 11: 221–234.
Autorky a autor
Eva Šlesingerová působí na Katedře sociologie, oboru Sociální antropologie Fakulty sociálních
studií Masarykovy univerzity v Brně, kde vyučuje předměty Současná sociální a kulturní
teorie, Sociální antropologie a historie tělesnosti, Rasismus a idea „rasy“ a další. Zabývá se
tématy konstrukce sociálních a kulturních identit, tělesnosti a jejich reprezentacemi v populární
kultuře.
Kontakt: eslesi@fss.muni.cz
Eleonóra Hamar působí na Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
v Brně. Její výzkumné aktivity se zaměřují na narativní konstruování identit. Zajímá se
o sociologii nacionalismu, o kulturní dějiny moderního židovství a v poslední době rovněž
o teoretickou religionistiku.
Kontakt: hamar@phil.muni.cz
Csaba Szaló působí na Katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
v Brně. Zabývá se kulturní sociologií. Jeho výzkumné aktivity se zaměřují na proces kulturní
asimilace a sociální konstrukce identit. Je autorem knihy Transnacionální migrace: Proměny
identit, hranic a vědění o nich (Brno: CDK 2007).
Kontakt: szalo@fss.muni.cz
Eva Šlesingerová, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló: Konceptualizace pojmů rasa a rasismus