PŘEDMLUVA
Vysokoškolská učebnice Úvod do lingvistiky, kterou držíte v ruce, vychází z
osvědčeného textu Základy jazykovědy, který v uplynulých letech vyšel několikrát jako
skriptum i jako kniha. Toto nové, upravené vydání vychází na základě textu posledního
vydání z roku 1990. V textu byly provedeny jisté změny, spočívající dílčím doplnění
literatury, aktualizace politické mapy světa ve výkladu geografickém. Samotné rozvržení textu
obměněno nebylo. Ostatní úpravy se týkají jen drobností: změny některých formulací, oprava
chyb, jež se do textu vloudily, inovace statistických dat, škrty a doplňky v seznamech
literatury apod.
(editor)
1
OBSAH
PŘEDMLUVA
1 JAZYK. JAZYKOVĚDA
1.1 Jazyk, řeč, sdělení (promluva)
1.2 Společenský charakter jazyka
1.3 Znakový charakter jazyka, jazyk a myšlení
1.4 Systémový charakter jazyka
1.5 Metody zkoumání jazyka
1.6 Dělení jazykovědy, synchronie a diachronie
1.7 Místo jazykovědy
2 STRUKTURA PROMLUVY. JEDNOTKY JAZYKA
2.1 Suprasegmentální jednotky
2.2–3 Makrosegment, mezosegment, mikrosegment
2.4–5 Věta, slovo, morf
2.6–7 Syntagmatické a paradigmatické jednotky
2.8 Jazykovědné disciplíny
3 FONETIKA. FONOLOGIE
3.1 Artikulační fonetika
3.2 Akustická fonetika
3.3 Principy fonologické analýzy
3.4 Foném, třídění fonologických jednotek
3.5 Distinktivní rysy
3.6 Typologie souhláskových podsystémů
3.7 Typologie samohláskových podsystémů
3.8 Slabika
3.9 Intonace
3.10 Přízvuk
3.11 Delimitace
3.12 Hláskové změny
4 MORFOLOGIE
4.1 Principy morfologické analýzy
4.2 Morfém
4.3 Morfon, sémém, gramém
4.4 Lexikální morfémy
4.5 Afixy
4.6 Realizace morfémů; alomorfy, alternace
4.7 Morfonologické změny
5 LEXIKOLOGIE. SÉMANTIKA
5.1 Sémantický podsystém, sémantické pole
5.2 Vztahy mezi sémémy a morfémy (lexémy)
5.3 Klasifikace sémémů, komponenciální analýza
2
5.4 Sémantické změny
6 GRAMATICKÉ KATEGORIE
6.1 Gramém, gramatická kategorie
6.2 Vztahy mezi gramémy a morfémy
6.3 Rod (třída)
6.4 Diateze
6.5 Číslo (numerus)
6.6 Vid
6.7 Čas
6.8 Způsob (modus)
6.9 Určenost
6.10 Osoba
6.11 Pád
6.12 Slovní druhy
6.13 Gramatické změny
7 SYNTAX
7.1 Hloubková a povrchová struktura věty
7.2–3 Analýza věty, větné členy
7.4 Syntaktické vztahy; syntagma
7.5 Způsoby označení syntaktických vztahů
7.6 Transformace; souvětí; kondenzace
7.7 Modalita; druhy vět
7.8 Aktuální členění
7.9 Roviny promluvy
7.10 Textová lingvistika
8 JAZYK A SPOLEČNOST
8.1 Vznik lidské řeči
8.2 Diferenciace a integrace
8.3 Vývoj lidské společnosti a vnější dějiny jazyků
9 KLASIFIKACE JAZYKŮ
9.1 Sociolingvistická klasifikace
9.2 Areální (geografická) klasifikace
9.3 Genealogická (genetická) klasifikace
9.3.1 Jazyky Evropy, části Přední Asie a Indie
9.3.2 Jazyky severovýchodní Evropy, střední, severní a severovýchodní Asie
9.3.3 Jazyky jihovýchodní Asie a Oceánie
9.3.4 Jazyky Austrálie
9.3.5 Jazyky Přední Asie a Afriky
9.3.6 Jazyky Ameriky
9.4 Typologie jazyků
10 PÍSMO
11 HISTORICKOSROVNÁVACÍ JAZYKOVĚDA
3
LITERATURA
VĚCNÝ REJSTŘÍK
4
I JAZYK. JAZYKOVĚDA
1 J a z y k o v ě d a (jazykozpyt, lingvistika; rus. jazykoznanije, angl. linguistics, fr.
linguistique, něm. Sprachwissenschaft) je teoretická společenskovědní disciplína, zabývající
se zkoumáním přirozených lidských dorozumívacích kódů – jazyků. V této definici jsou
zdůrazněny tři momenty: a) Jazykověda je teoretická disciplína, teoretické bádání o jazycích,
nikoli praktická znalost jazyků (jak by mohl někdo z názvu soudit). Člověk může prakticky
ovládat i několik jazyků, aniž by měl základní teoretické znalosti o jazyce. Naopak
jazykovědec nemusí dokonale ovládat ani jeden cizí jazyk. – b) Jazykověda patří mezi
společenskovědní obory, nikoli mezi přírodní vědy (§ 1.2). – c) Jazykověda zkoumá přirozené
jazyky; k jejím úkolům nepatří konstrukce umělých jazyků nebo umělých matematických
kódů (§ 1.1.3).
1.1 Termínu „jazyk“ konkuruje v běžném úzu do značné míry termín „řeč“. Novější
jazykověda přisuzuje těmto termínům (a některým dalším výrazům z téže oblasti) rozdílný,
přesně definovaný význam: Řeč je obecně lidská schopnost sdělování (přenášení informací)
pomocí jazyka. J a z y k je systém znaků (kód) sloužící k dorozumívání v určitém etnickém
společenství (národ, kmen apod.). Je uložen v paměti příslušníků tohoto společenství, a proto
není přístupný přímému pozorování. O jeho existenci a jeho vlastnostech si získáváme obraz
jen nepřímo – zkoumáním konkrétních sdělení, realizovaných pomocí tohoto jazyka. –
Rozlišování jazyka (fr. langue) a promluvy (fr. parole), resp. kódu a sdělení (fr. message)
patří k základním tezím novější jazykovědy. Tohoto rozdílu si ovšem museli být vědomi už
nejstarší popisovatelé jazyka – indičtí a řečtí gramatikové –, jinak by nemohli dojít od
nekonečného množství konkrétních sdělení (promluv, textů) k ucelenému popisu jazyků. Není
také dost dobře možné, aby každý příslušník jazykového kolektivu uchovával v paměti
prakticky nekonečné množství hotových sdělení. Ekonomičnost sdělování pomocí jazyka
(srov. dále § 1.3.4) spočívá právě v tom, že pomocí relativně omezeného inventáře znaků se
realizuje prakticky jakékoli sdělení. Vztah mezi jazykem a sdělením (promluvou) je
dialektický: na jedné straně je nelze identifikovat (konstatovat, že jazyk je to společné, co
nacházíme v individuálních promluvách [sděleních] příslušníků určitého kolektivu), na druhé
straně je jejich existence vzájemně podmíněna – jazykové sdělení předpokládá existenci
jazyka, jazyk sám pak je přístupný našemu pozorování jen ve sděleních jím realizovaných
(neexistuje přirozený jazyk, který není nebo nebyl nástrojem sdělování).
1.1.1 Termín s d ě 1 e n í není plně ekvivalentní u nás běžněji užívanému termínu
p r o m l u v a: Promluvou rozumíme spíše proces sdělování – „fungování jazyka“, kdežto
sdělení je už výsledek tohoto procesu – uzavřené sdělení, t e x t. Tento poslední termín se v
novější lingvistice běžně užívá nejen o sdělení psaném, ale i mluveném; vztahuje se vlastně k
formální stránce sdělení, k jeho složení z lineárních jednotek. V běžném úzu se ovšem
termíny sdělení, promluva a text namnoze zaměňují. Abychom se těmto terminologickým
problémům vyhnuli, budeme tam, kde se jedná o jazyk = kód, užívat zpravidla termínu
„paradigmatika/tický“ (paradigmatická osa, paradigmatické vztahy), tam pak, kde se jedná o
promluvu = sdělení = text, zpravidla termínu „syntagmatika/tický“. Srov. dále § 1.4.3.
1.1.2 Protějškem dvojice „jazyk – sdělení (promluva)“ je dvojice pojmů „řeč – řečový akt
(řečová aktivita)“. Řečovým aktem rozumíme proces přenášení informace od mluvícího
5
(vysílače) k poslouchajícímu (přijímači), totiž fyziologickou a akustickou stránku tohoto
procesu (fungování centrální nervové soustavy, mluvidel, ucha, zvukové vlnění atd.).
1.1.3 Termínu „jazyk“ užíváme jednak ve výše uvedeném smyslu „dorozumívací prostředek
určitého kolektivu“, jednak také ve smyslu „jazyk vůbec“. V tomto případě jde o vyšší stupeň
abstrakce: na základě toho, že jisté základní rysy jsou společné všem konkrétním jazykům
(„jazykové univerzálie“), konstruujeme obecný model přirozeného jazyka. Tento abstraktní
model je přímým protějškem řeči – reálně existující všelidské schopnosti dorozumívání
pomocí jazyka. Zatímco takovéto použití výrazu „jazyk“ je plně oprávněné, nemělo by se
termínu „jazyk“ užívat o uměle vytvořených matematických (kybernetických) kódech
(„jazyky“ BASIC, PASCAL, PROLOG apod.). Označení „jazyk“ přísluší pouze přirozenému
lidskému dorozumívacímu kódu. Z tohoto hlediska by se vlastně nemělo mluvit ani o
„umělých jazycích“ typu esperanta. Žádný z nich neslouží jako nástroj myšlení a kromě
esperanta – ani jako nástroj dorozumívání. Proto by se mělo raději mluvit o „umělých
jazykových kódech“ nebo podobně.
1.2 Při úvahách o podstatě jazyka vyvstávají především dvě otázky: patří jazyk k jevům
přírodním, nebo společenským a je ve své podstatě materiální, nebo ideální. Na první otázku
jsme odpověď vlastně už dali: zatímco řeč je každému jedinci druhu „člověk“ vrozena,
získává si tento jedinec znalost konkrétního jazyka v prvních letech svého života od osob, v
jejichž péči vyrůstá. Tento jazyk mu není vrozen: naučí se tomu jazyku, který slyší ve svém
okolí, i když to není jazyk jeho přirozených rodičů (případy dětí uloupených v útlém věku
rodičům, děti Evropanů vychovávané čínskými chůvami apod.). Pokud nemá dítě možnost
slyšet ve svém okolí jazykovou komunikaci, zůstává němé: děti hluché od narození (a proto
hluchoněmé), několikrát popsané případy, kdy dítě vyrůstalo mezi zvířaty apod. Je též známo,
že i dospělý člověk po dlouhých letech pobytu v cizojazyčném prostředí zapomíná svůj
„mateřský“ jazyk a přejímá jazyk svého okolí. To vše jednoznačně dosvědčuje společenský
charakter jazyka.
1.2.1 Jazyk je tedy s p o l e č e n s k ý jev („společenská instituce“) a jeho základní funkce je
funkce k o m u n i k a t i v n í (sdělovací, dorozumívací), a to jak z hlediska diachronického
(vývojového), tak i z hlediska synchronického (současného). Tato funkce není ovšem jediná.
Ze základní (primární) funkce komunikativní vyplývají některé druhotné funkce jazyka:
funkce výzvová (apelová, excitativní), funkce estetická aj. V ý z v o v o u funkci má takové
sdělení, jež má záměrně vyvolat určitou reakci příjemce (činnost apod.), e s t e t i c k á funkce
spočívá v záměru sdělujícího vyvolat u příjemce pocit estetické libosti. Druhá základní funkce
jazyka je funkce m e n t á l n í, nerozlučně spjatá s funkcí komunikativní: jazyk je nástroj
myšlení, nástroj vyjádření myšlenek slovy, jejich sdělování jiným členům kolektivu. Srov.
dále § 1.3.7.
1.3 Méně snadná je odpověď na otázku, zda je jazyk ve své podstatě materiální, či není. Lze
říci, že jazyk zaujímá v tomto ohledu zvláštní postavení: ve své zvukové složce je nepochybně
materiální, na druhé straně je však těsně spjat se světem ideálna (s oblastí lidského vědomí).
1.3.1 Právě toto zvláštní postavení jazyka máme na mysli, jestliže mu přisuzujeme znakovou
povahu, definujeme-li jej jako s y s t é m z n a k ů. Učení o znakové povaze jazyka je velmi
staré, setkáváme se s ním už u starověkých filozofů (Aristoteles, Augustinus aj.). Základní tezi
moderní jazykovědy učinil z tohoto učení proslulý švýcarský jazykovědec F. de Saussure
6
(1857–1913). Od té doby se objevila řada variant znakové teorie (§ 1.3.9), lze však říci, že
klasické pojetí znaku přece jen vyhovuje nejlépe (po jistých korekturách). Z n a k (nejen
jazykový) podle této tzv. b i l a t e r a l i s t i c k é teorie představuje jednotu označujícího a
označovaného. O z n a č u j í c í m (lat. designans, fr. signifiant) jazykového znaku rozumíme
jeho zvukovou podobu, o z n a č o v a n ý m (lat. designatum, fr. signifié) určitý úsek
lidského vědomí, představu, tj. odraz určitého úseku objektivní reality v našem vědomí.
1.3.2 Při vysvětlování, co je to znak a systém znaků, se obvykle uchylujeme k odkazu na
jednoduché umělé znakové systémy, např. na systém tří světelných signálů, jimiž se řídí
doprava na křižovatkách (poněkud složitější soustavy tohoto druhu představují např. dopravní
značky na silnicích, návěští v železniční dopravě apod.). Na tomto jednoduchém systému,
tvořeném třemi světly různých barev, se dají ukázat základní rysy toho, čemu říkáme znak:
a) Označující znaku musí být vnímatelné lidskými smysly („materiálnost znaku“).
b) Označující znaku je libovolné („arbitrérní“) vzhledem k označovanému: červená barva
jednoho ze tří dopravních signálů nijak vnitřně nesouvisí s tím, co označuje („stůj!“).
c) Závaznost znaku vzhledem ke kolektivu, který daný systém používá: jednotlivec nemůže
např. zaměnit červené světlo žlutým nebo dosadit za zelené světlo modré (k tomu by bylo
třeba schválení celého kolektivu uživatelů).
d) Závaznost znaku vzhledem k systému, jehož součást tvoří: odstín červené a žluté barvy
nemusí být ve všech případech stejný, ale musí tu být dostatečný rozdíl mezi oběma barvami.
1.3.3 J a z y k – přirozený systém znaků – vykazuje tytéž základní rysy:
a) Označující jazykového znaku je přístupné smyslovému vnímání.
b) Označované jazykového znaku („význam ) nijak nesouvisí s označujícím (jeho zvukovou
podobou): tu část těla, kterou Čech označuje zvukovým spojením [hlava], označuje Němec
komplexem [kopf] , Francouz [tet] apod.
c) Jazykový znak je závazný vzhledem ke kolektivu, který daného jazyka užívá jako
dorozumívacího prostředku. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by jazyk plnit svou základní
společenskou funkci: kdyby si jednotlivci svobodně volili označení jednotlivých věcí, lidé by
se prostě mezi sebou nedorozuměli.
d) Jazykový znak je závazný vzhledem k systému; o této závaznosti bude ještě řeč na mnoha
místech.
1.3.4 I přes tyto základní společné rysy je jazyk kvalitativně odlišný od umělých kódů
(přirovnání k dopravním značkám má jen pomocný charakter, slouží didaktickým účelům!).
Jde zejména o tyto specifické rysy jazykových znaků:
a) Označující jazykového znaku je zpravidla rozložitelné na zvukové prvky, jež se vyskytují i
jako součásti formy jiných znaků. Tyto zvukové prvky tvoří v každém jazyce uzavřený
inventář o počtu 13–80 jednotek.
b) Jazykové znaky se dají spojovat ve větší celky, znaky umělých kódů zpravidla ne, anebo
jen v omezené míře. Počet znaků je v každém jazyce velký (dosahuje desetitisícových
hodnot), přece jen však omezený; počet konkrétních sdělení, která lze z těchto znaků sestavit,
je prakticky neomezený. Dvoustupňovité uspořádání jazykového systému je tedy vysoce
ekonomické: z nevelkého počtu zvukových jednotek se vytváří velký počet základních znaků,
7
z těch pak neomezený počet složitějších sdělení. Pro jazyk je dále příznačný výskyt zvláštní
třídy znaků, označujících vztahy mezi částmi složitějšího sdělení; §§ 6.1n.
c) Arbitrérnost je společnou základní vlastností všech znakových systémů, právě v případě
jazyka však podléhá závažným omezením. Forma (označující) některých jazykových znaků
bezprostředně souvisí s jejich obsahem (označovaným); ve všech jazycích existují
z v u k o m a l e b n á (onomatopoická) slova typu č. bublat, kvákat, řinčet, kukačka apod.
Vedle těchto případů, kde forma je přímo motivována obsahem, se setkáváme – v daleko
větším počtu – s případy motivace vztahem k jiným znakům. Tak se stává, že mnohdy
porozumíme slovu (v našem nebo i cizím jazyce), s nímž jsme se předtím nesetkali, prostě
proto, že obsahuje prvky (kořen, derivační přípony) obsažené ve slovech, která známe (§§ 2.4,
4.4.3).
d) Umělé kódy představují „uzavřené inventáře“ znaků: skládají se z nevelkého počtu
jednotek a tento počet se zpravidla nezvětšuje. Naproti tomu jazyk představuje „otevřený
inventář znaků: jejich počet je neobyčejně veliký a neustále vzrůstá. Tento kvantitativní růst
jazyka je zčásti spontánní („lid“ tvoří nové výrazy), zčásti umělý (terminologie); samozřejmou
podmínkou je ovšem společenská sankce (schválení nového znaku kolektivem uživatelů).
1.3.5 Nebude na škodu uvést na tomto místě jednu z nejvýstižnějších definicí jazyka, kterou
zformuloval francouzský lingvista A. Martinet: „Jazyk je nástroj komunikace, jímž se lidská
zkušenost analyzuje – rozdílně v různých společenstvích – na jednotky se sémantickým
obsahem a zvukovým výrazem – monémy; tento zvukový výraz se dále člení na distinktivní
jednotky následující za sebou – fonémy, jichž je v každém jazyce určitý počet a jejichž
vzájemné vztahy jsou v jednotlivých jazycích různé.“ – K tomu je možno ještě dodat, že
dvoustupňovité uspořádání („dvojí artikulace“) odlišuje lidský jazyk výrazně od
komunikativních prostředků zvířat (opic aj.). Ty jsou tvořeny omezeným počtem
nerozložitelných zvukových signálů (u šimpanzů je jich devět), jež se nedají skládat ve
složitější sdělení.
1.3.6 Znak definujeme jako d i a l e k t i c k o u j e d n o t u o z n a č u j í c í h o a
o z n a č o v a n é h o, protože je tu vnitřní rozpor: na jedné straně nezávisí označující (forma)
na označovaném (obsahu), je arbitrérní, na druhé straně tvoří obě složky nerozlučné spojení.
Zvuková složka (označující) není schopna samostatné existence, jazykové zvuky neexistují
mimo jazyk. Zde je možno poukázat na další rozdíl mezi jazykem a umělými kódy.
Označující (forma) znaku umělého kódu bývá autonomní, existuje i mimo kód (např. světla
různých barev).
1.3.7 Autonomní však nejsou ani designáty jazykových znaků: m y š l e n í je vázáno právě
tak na jazyk, jako je jazyk vázán na myšlení. To platí především z hlediska vývojového,
fylogenetického i ontogenetického. Proces vzniku lidské řeči je nerozlučně spjat s počátky
pojmového myšlení. Co se týká ontogeneze jazyka a myšlení, je známo, že u dítěte, jemuž
chybí jazykový kontakt s okolím, se nevyvíjí schopnost myslet (výchova hluchoněmých je
vázána na vytvoření náhražkového znakového systému apod.). Ale i sám proces myšlení je
zjevně spjat s řečovou činností: existuje vnitřní řeč, lišící se sice v jistém ohledu od vnější
řeči, ale v podstatě s ní korespondující (srov. §§ 7.1n.). Experimentální výzkumy dokonce
ukázaly, že i při (tichém) myšlení dochází k aktivitě mluvidel, jež se dá citlivými přístroji
registrovat. Bez jazyka by myšlenky nemohly být ztvárněny, zafixovány a uchovány.
8
1.3.8 V této souvislosti je nutno znovu zdůraznit, že se jazykový znak nevztahuje přímo k
objektivní realitě (jak se v některých definicích znaku tvrdí), ale k jejímu odrazu v lidském
vědomí. Ten je někdy falešný, zkreslený: tak vznikají nesprávné, liché představy a jim
odpovídající slova. Sem patří např. výrazy z mytologické sféry (ďábel, víla apod.). Srov. dále
§ 5.1.
1.3.9 Znak chápaný jako jednota označujícího a označovaného je vlastně spojení jistého
zvukového komplexu s konkrétní představou, tj. úsekem myšlení odrážejícím objektivní
realitu. To ovšem platí jen pro znak v promluvě (sdělení), kdežto pro znak jazykový (jednotku
kódu) je třeba tuto definici modifikovat: jeho označujícím je z v u k o v á p ř e d s t a v a
(zpravidla komplexní), označovaným pak p o j e m, abstraktní představa. Např. slovo (= znak)
„pes“ samo o sobě (jako lexém) označuje psa jako živočišný druh, psa vůbec – bez ohledu na
rasu, stáří, velikost, majitele apod., tedy jakéhokoli psa. Teprve v promluvě zpravidla nabývá
konkrétního významu („Tamhle běží pes…“). Toto zjištění znovu ukazuje, jak je důležité
rozlišování jazyka a promluvy (sdělení). Jazyk je uložen v naší paměti jako soustava znaků,
představujících spojení zvukových představ s abstraktními představami – odrazy jevů
vnějšího světa; při sdělování pomocí jazyka dochází v oblasti označujícího k materializaci, v
oblasti označovaného k aktualizaci (konkretizaci).
1.3.10 Jak už bylo uvedeno v § 1.3.1, existují i jiná pojetí znaků (tzv. u n i l a t e r á l n í
t e o r i e pokládá za znak jen označující). Bližší údaje o tom lze najít v níže uvedené
literatuře, zejména u J. Horeckého a L. Vašiny.
1.4 Všechny novější definice jazyka zdůrazňují jeho s y s t é m o v ý c h a r a k t e r.
S y s t é m bývá definován jako „jednota stejnorodých, vzájemně podmíněných částí“,
„vnitřně organizovaný souhrn vzájemně svázaných a vzájemně podmíněných elementů“ nebo
podobně. Důležitá je souvislost termínu „systém“ s termíny „inventář“ a „model“ (§ 1.5.1).
I n v e n t á ř je souhrn (třída) stejnorodých prvků. Inventář je širší pojem než systém: systém
má vždy charakter inventáře, nikoli však naopak (systém je vnitřně organizovaný inventář…).
Ve vztahu k termínu „model“ je systém někdy prius, jindy posterius. V tomto druhém případě
jde o umělé systémy – inventáře uspořádané podle předem stanoveného plánu (modelu):
systém škol, systém dopravy, systém opatření apod. U přirozených systémů je naproti tomu
jejich vnitřní organizovanost imanentní – „od přírody“. Sem patří systémy chemických prvků,
rostlin, živočichů apod. Stejnorodost jednotek tvořících příslušné inventáře je zřejmá na první
pohled, méně zřejmé jsou však jejich vnitřní vazby, jež se u jednotlivých členů projevují
nestejnou měrou. Podstata těchto vazeb zpravidla není přístupná přímému pozorování, a proto
je nutno se uchýlit ke konstrukci modelu, jenž by umožnil vysvětlit vzájemné vztahy mezi
členy přirozeného systému (§ 1.5.1). Zjištění, že určitý inventář má charakter přirozeného
systému, je tudíž spojeno s vytvořením příslušného modelu: inventář chemických prvků může
být pokládán za systém proto, že byl nalezen model vystihující vzájemné vztahy prvků a
vysvětlující jevy, v nichž se systémový charakter inventáře chemických prvků manifestuje
(Mendělejevova soustava).
1.4.1 Jazyk vykazuje oba základní rysy systému – stejnorodost a vnitřní vázanost prvků.
Stejnorodost se projevuje v tom, že jazykové sdělení se za normálních okolností uskutečňuje
jako sled akustických signálů (nikoli jako směs signálů akustických, optických, gest apod.).
Vnitřní vázanost je vlastností všech k ó d ů (§ 1.3.2), v jazyce se však projevuje zvlášť
markantně a ve zvlášť složité podobě: jazyk patří k systémům se složitou vnitřní hierarchií,
9
jazykový systém je složen z několika dílčích systémů (p o d s y s t é m ů). O tom podrobněji
pojednáme v následujících kapitolách. Vzhledem k tomu, že jazyk není jako předmět
zkoumání přímo pozorovatelný (§ 1.1), má každý jeho popis nutně charakter modelu (§ 1.5.1),
ten pak nelze konstruovat bez přihlédnutí k systémovým vztahům (kdežto např. chemické
prvky lze popsat jen jako členy jistého inventáře – bez přihlédnutí k systémovým vztahům).
1.4.2 S termínem systém nemůže být libovolně zaměňován termín s t r u k t u r a, rovněž
velmi běžný v novější jazykovědě (to koneckonců ukazují jejich české ekvivalenty: systém =
soustava, struktura = stavba). Strukturou rozumíme vnitřní organizaci objektu, jeho složení z
prvků, třeba různorodých, ale pevně vzájemně spjatých. Struktura je analytický pojem,
poukazující na způsob rozčlenění celku na části, systém je naopak pojem syntetizující,
poukazující na spojení stejnorodých členů v celek vyššího řádu. I systém má svou strukturu,
strukturu však mají i jevy, jež nelze definovat jako systémy. Také strukturu zkoumaného jevu
lze nezřídka popsat pomocí modelu (např. strukturu atomu).
1.4.3 V jazykovědě jsou pojmy systém a struktura úzce spjaty s pojmy p a r a d i g m a (t i k a)
a s y n t a g m a (t i k a). Jazyk (v protikladu ke sdělení – promluvě, § 1.1.1) je systém se
složitou vnitřní strukturou (je složen z několika podsystémů), jazykový systém je tedy složité
p a r a d i g m a (zpravidla se však tohoto termínu užívá jen o dílčích systémech nebo jejich
částech – jmenných a slovesných paradigmatech apod.). Vztahy mezi jednotkami jazyka
označujeme jako paradigmatické; jsou to vlastně vztahy asociativní, myšlené. Jednotky
jazykového systému – jednotky paradigmatické – mají zpravidla názvy tvořené koncovkou
-ém (§§ 2.6–7), odtud název „émické“ jednotky. – Termínu struktura užíváme naproti tomu
především při výkladu o sděleních (textech). Sdělení (text) představuje řetězec lineárních
(segmentálních) jednotek a tento řetězec má svou strukturu. O tomto řetězci lze užít termínu
s y n t a g m a (ale zpravidla se tohoto termínu užívá jen o spojení dvou slov!), odtud pak
termín syntagmatický označuje vztahy mezi jednotkami sdělení (promluvy). Sdělení (text) je
tedy složeno ze syntagmatických jednotek (morfů, hlásek), tj. jednotek, jež následují za sebou
v časovém sledu – vytvářejí řetězec (strukturu textu).
1.5 M e t o d o l o g i c k o u b á z í vědního oboru je filozofický názor zastávaný badatelem.
Stejně jako u přírodních věd, hraje i v jazykovědě toto stanovisko jen zcela okrajovou úlohu.
V minulosti zdůrazňovaný rozdíl mezi jazykovědou marxistickou a nemarxistickou se vlastně
týkal jen několika základních teoretických otázek (např. společenská povaha jazyka – ale tu
zdůrazňovala i většina představitelů „buržoazní“ jazykovědy!). Na řešení konkrétních otázek
fonologických, morfologických apod. však nemohou mít filozofické názory badatele žádný
vliv.
1.5.1 M e t o d i k a m i rozumíme elementární badatelské postupy, společné různým vědním
oborům, nabývající však v každém z nich specifickou podobu: pozorování (indukce), úvaha
(dedukce), experiment (sem patří v jazykovědě i substituce – §§ 3.3.1, 4.1), abstrakce
(odhlížení od nepodstatných vlastností, zejména při postupu od sdělení k jazyku) aj. Pro
jazykovědu je důležitá abstrakce, při níž odhlížíme – z badatelských důvodů – od jedné
stránky bilaterálních znakových jednotek a zkoumáme samostatně označující nebo
označované: fonologické a morfonologické úvahy na jedné straně, sémantické na straně druhé
(§ 4.3). Této metody se dnes hojně užívá v různých vědách. Totéž platí o tzv. modelování, k
němuž se uchylujeme při popisu jevů, které se nedají přímo pozorovat. Příkladem z oblasti
přírodních věd může být model atomu: pomocí tohoto modelu lze vysvětlit nejrůznější
10
fyzikální a chemické jevy, o jeho adekvátnosti se však přímým pozorováním nemůžeme
přesvědčit. Také jazyk – kód uložený v naší paměti (§ 1.1) – nemůže být přímo nazírán:
všechny jeho popisy (počínaje již řeckým a indickým) mají tudíž charakter modelů. Dílčími
modely jsou grafická zobrazení fonologických systémů nebo jejich částí (§§ 3.6n.),
gramatických kategorií (§§ 6.3n.) apod. Všechny nám pomáhají lépe pochopit příslušné jevy v
jejich vzájemných vztazích, a to nejen z hlediska synchronického, ale také diachronického
(závěry o vývoji jazyka).
1.5.2 Každá věda má ovšem své vlastní metody bádání, představující kombinace základních
postupů (metodik). V jazykovědě jsou to čtyři základní metody:
a) M e t o d a s t r u k t u r n í a n a l ý z y (s mnoha variantami a modifikacemi v
oblasti jednotlivých plánů jazyka).
b) T y p o l o g i c k á m e t o d a, tj. konfrontace souměřitelných jevů různých jazyků ze
synchronického hlediska (§ 1.6.1).
c) F i l o l o g i c k á m e t o d a, tj. zkoumání staršího vývoje jednotlivých jazyků na
základě detailního studia literárních památek (těsně souvisí s literárněhistorickým bádáním –
tzv. textová kritika).
d) H i s t o r i c k o s r o v n á v a c í m e t o d a, tj. rekonstrukce předhistorického stavu a
vývoje jazyků na základě jejich srovnávání (tzv. vnější rekonstrukce). Srov. kap. XI.
Tyto metody se přirozeně do značné míry překrývají a kombinují. Do jazykovědy pronikají i
metody jiných vědních oborů a jejich kombinacemi s jazykovědnými metodami vznikla řada
pomocných metod zkoumání jazyka. Tak je tomu v prvé řadě v oblasti zkoumání zvukové
stavby jazyka: jazykovědně orientovaná fonetika užívá v rozsáhlé míře metod fyziologie,
akustiky, elektroniky apod. (§§ 3.1n.). Aplikací geografických metod v jazykovědě vznikla
metoda jazykového zeměpisu (důležitý doplněk především historickosrovnávacího bádání).
Samostatná kapitola by mohla být věnována aplikaci matematických metod. Využití
statistických metod v jazykovědě je už starého data: zjišťování frekvence jednotlivých hlásek
v textu, frekvence slov apod. má nepochybně značný význam (tzv. kvantitativní lingvistika).
Zvláštní pomocná metoda vznikla kombinací statistických výpočtů s historickosrovnávacím
bádáním – tzv. glotochronologie (lexikostatistika) dělá z počtu slov příbuzných jazyků závěry
o době, jež uplynula od jejich rozchodu. – Pro poslední čtvrtstoletí je ovšem příznačné
především pronikání metod moderní logicky orientované matematiky a matematické logiky do
oblasti jazykovědy. Tato tzv. algebraická lingvistika je ovšem hodnocena různě. Zatímco
někteří badatelé tvrdí, že touto matematizací nabyla lingvistika charakter exaktní vědy a
vstoupila tak do zcela nové vývojové fáze, zastává většina jazykovědců spíše skeptické
stanovisko. Bádání tohoto druhu má bezesporu význam pro takové oblasti, jako je
kybernetika, strojový překlad apod., představujíc vlastně jakousi novou pomezní disciplínu
(příp. aplikaci jazykovědných poznatků v těchto oblastech – § 1.6). Její přínos k řešení
základních otázek jazykovědy (podstata jazyka, jeho fungování, jeho historie atd.) je však
sporný. Exaktnost popisu jazykových jevů, uváděná zastánci tohoto směru jako přednost proti
tzv. tradiční (nematematické) jazykovědě, spočívá hlavně v terminologické inovaci a v
užívání matematických symbolů; takovýto výklad je ovšem srozumitelný jen úzkému okruhu
zasvěcenců. – Bližší poučení najde zájemce v dílech: A p r e s j a n 1971, Č e r n ý 1998,
H o r e c k ý 1969, P a l e k 1989, R e v z i n 1977, S g a l l 1964, 1986, Z a s o r i n a 1974.
11
1.6 Vzhledem k šíři objektu zkoumání a mnohosti metod se jazykověda dělí na řadu
d í l č í c h d i s c i p l í n. Jako základní dělení se někdy uvádí rozlišování jazykovědy
teoretické a aplikované. Protože jsme jazykovědu v § 1 definovali jako teoretickou disciplínu,
zůstávají její aplikace mimo její rámec. Jde zejména o aplikaci v oblasti výuky jazyků
(„lingvodidaktika“), dále o zmíněné už aplikace v oblasti kybernetiky („aplikovaná
lingvistika“ v užším smyslu) aj. Za základní dělení budeme považovat rozlišení obecné
jazykovědy a konkrétních jazykovědných oborů. O b e c n á j a z y k o v ě d a se zabývá
„jazykem vůbec“ (§ 1.1.3), jeho podstatou („filozofie jazyka“), metodami zkoumání jazyka,
klasifikací jazyků apod. K o n k r é t n í o b o r y se zabývají jednotlivými jazyky nebo
skupinami jazyků. S tím souvisí členění jazykovědy podle uplatněné metody (§ 1.5.2):
rozlišujeme jazykovědu p o p i s n o u (založenou na aplikaci metody strukturní analýzy),
t y p o l o g i c k o u (porovnávací, konfrontační), f i l o l o g i c k o u a
h i s t o r i c k o s r o v n á v a c í. Historickosrovnávací jazykověda zkoumá vždy celou
jazykovou rodinu (srovnávací jazykověda indoevropská, semitohamitská apod.).
1.6.1 V této souvislosti je třeba se blíže dotknout často zdůrazňovaného rozdílu mezi
synchronickým a diachronickým přístupem k jazykovým jevům. S y n c h r o n i c k á
jazykověda zkoumá jazyk v určitém bodu jeho vývoje (zpravidla současný jazyk),
d i a c h r o n i c k á naproti tomu zkoumá proces vývoje jazyka (jazykové změny). Až do
konce 18. století bylo bádání o jazyce zaměřeno převážně synchronicky (v podstatě chyběl
historický pohled na jazyk), od začátku 19. století však naprosto převládla diachronická
(historickosrovnávací) jazykověda a synchronické zkoumání jazyka bylo málem pokládáno za
nevědecké (často bývá vznik historickosrovnávací jazykovědy pokládán – ne zcela právem –
za začátek vědeckého zkoumání jazyka vůbec!). Tato situace se radikálně změnila v 20. letech
našeho století, kdy se do popředí opět dostalo synchronicky orientované bádání (různé směry
tzv. lingvistického strukturalismu). Objevily se dokonce hlasy, že jazyk lze zkoumat jako
systém jen z hlediska synchronického!
1.6.2 V současné jazykovědě dochází k překonání tohoto zdánlivě nesmiřitelného rozporu.
Jazyk je systém, který se neustále mění a vyvíjí a měl by – přísně vzato – být zkoumán jako
takový, tedy z hlediska diachronického. Vývojový pohyb (změny) je však ve většině
současných jazyků – s výjimkou jejich slovní zásoby – tak nepatrný, že je můžeme zkoumat
jako stabilní systémy, tedy z hlediska synchronického. To koneckonců platí o literárně
fixovaných jazycích minulosti. Takovéto odhlédnutí od proměnlivosti jazyka je naprosto
nutné, chceme-li jej adekvátně popsat, ať už za účelem teoretických úvah, nebo za účelem
aplikace. Synchronický popis jazyka postihuje jeden z jazykových stavů, jejichž nepřetržitý
sled tvoří vývoj jazyka. Synchronický a diachronický přístup nejsou tudíž ve vzájemném
rozporu, ale naopak se doplňují: teprve na základě důkladného popisu jazyka lze dělat závěry
o jeho vývoji, ty pak nám umožňují lépe pochopit jeho současný stav.
1.6.3 Konečně se často též rozlišuje lingvistika vnitřní a vnější. V n i t ř n í lingvistika se
zabývá strukturou jazyka a dělí se pak dále podle toho, kterému dílčímu systému se věnuje
soustředěná pozornost (fonetika-fonologie, morfologie, syntax atd. – § 2.8). Vnější lingvistika
se zabývá vztahy jazyka a společnosti (sociolingvistika) a jazyka a myšlení (psycholingvistika,
resp. mentalingvistika).
1.7 M í s t o j a z y k o v ě d y v hierarchii věd je dáno zvláštním postavením jazyka (§ 1.3).
Moderní teorie vědy dělí vědní obory obvykle na tři velké skupiny: vědy fyzikální, biologické
12
a společenské. Stranou zůstávají základní teoretické obory: gnozeologie, logika a matematika.
Společenské obory se dále dělí na vědy o základně (např. ekonomie), vědy o nadstavbě (teorie
umění, literární věda, právní věda aj.) a vědy o člověku. Do této poslední skupiny pak patří
různé vědy historické, psychologie a jazykověda. Někdy se mluví o zvláštní skupině
s é m i o t i c k ý c h věd (tj. věd o znakových systémech), k nimž patří i jazykověda;
vzhledem k tomu, že ostatní znakové systémy mají jen podružný význam nebo jsou z jazyka
odvozeny, pokládáme však vydělování zvláštní skupiny sémiotických věd za neodůvodněné.
Z této hierarchie vyplývají styčné body jazykovědy s jinými disciplínami: v prvé řadě s
historickými vědami (jazyk a společnost) a psychologií (jazyk a myšlení), v druhé řadě s
vědami o nadstavbě (literární vědou, etnografií aj.), ale také s vědami biologickými (podstata
řeči) a fyzikálními (zvuková stránka jazyka). Srov. dále § 2.8.
L i t e r a t u r a ke kap. I
B e c h e r t 1973; B e n v e n i s t e 1966, s. 49–98; B ü h l e r, H. aj. 1971, s. 3–23;
B ü h l e r, K. 1965; C o s e r i u 1975, s. 11–101; Č e r n ý 1998; G l e a s o n 1959;
H j e l m s l e v 1971, s. 31–65; H o r á l e k 1967; H o r e c k ý 1969; H o r e c k ý 1983, s.
7–31, 47–71, 101–110; K o d u c h o v 1974, s. 125–151, 202–280; K o d u c h o v 1987, s.
21–44; La linguistique, s. 25–45, 163–180, 209–232, 318–329, 345–353; Le langage, s. 3–
170, 367–434; Lingvistické čítanky I. Sémiotika; L y o n s 1978, s. 21–113; M a ń c z a k
1970; M a s l o v 1987, s. 7–32; O n d r u š–S a b o l 1984, s. 7–77; P a l e k 1989, s. 10–68;
P a n o v 1987; P e l c 1982; sb. Principy opisanija jazykov mira; R e v z i n 1977; de
S a u s s u r e 1922/1989/1996; S g a l l 1964/1986; S o l n c e v 1981; S t e p a n o v 1975,
s. 215–247; sb. Synchronischer und diachronischer Sprachvergleich; V a š i n a 1988;
V o i g t 1981; Z a s o r i n a 1974.
13
II STRUKTURA PROMLUVY. JEDNOTKY JAZYKA
2 Jak bylo zdůrazněno v § 1.3.1, představuje jazykový znak jednotu označujícího a
označovaného. Tím jsou dány dva základní „plány“ jazyka: plán výrazový (formální) a plán
významový (obsahový). Při analýze promluvy (textu), jež má vést ke konstrukci modelu
příslušného jazyka, lze tudíž postupovat dvojí cestou – vycházet buď z formy, nebo z obsahu.
Toto rozlišení má spíše teoretický význam: obvykle se obě kritéria navzájem doplňují.
2.1 Analýza promluvy (textu) začíná tzv. segmentací, tj. vyčleňováním úseků (segmentů) stále
menší délky. Prvním krokem při segmentaci je ovšem izolace jednotek, jež tvoří jakousi
nadstavbu nad řetězcem základních jednotek. O existenci těchto suprasegmentálních jednotek
se přesvědčíme porovnáním segmentů stejného hláskového složení, lišících se však
významem:
Půjdeme na oběd.
Půjdeme na oběd?
Rozdíl mezi prostým sdělením a otázkou je tu dán přítomností suprasegmentální jednotky –
„větné intonace“. Podobně je tomu u ruské dvojice slov múka – muká: významový rozdíl je tu
dán různou polohou suprasegmentální jednotky – „slovní přízvuk“.
2.2 Suprasegmentální jednotky jsou důležitým vodítkem při lineární segmentaci založené na
čistě formálních kritériích. Analyzujeme-li text většího rozsahu, shledáváme v něm nejprve
segmenty, oddělené od sebe pauzami. Tyto segmenty jsou nositeli intonace (projevující se
zvlášť výrazně na konci příslušného úseku). Např. č. promluvu
Kde je bratr? Jel do města.
lze rozdělit na dva úseky tohoto druhu. Takovýto úsek se nazývá m a k r o s e g m e n t . Další
krok spočívá v izolaci segmentů, jež mohou (ale nemusí) být odděleny od sebe pauzami a jsou
nositeli přízvuku (slovního přízvuku). Takový úsek se nazývá m e z o s e g m e n t . V prvém
z uvedených makrosegmentů lze vydělit tři takovéto úseky, v druhém toliko dva (do města
pokládáme za jediný mezosegment). Někdy se ovšem makrosegment kryje s mezosegmentem.
Např. výše uvedený text může pokračovat takto: Kdy? Ráno. Žádný z těchto dvou
makrosegmentů se nedá rozdělit na mezosegmenty (tytéž segmenty mohou mít ovšem v jiném
textu charakter mezosegmentů: Ráno bylo pěkně.).
2.3 Další segmentací docházíme k tzv. m i k r o s e g m e n t ů m. Mikrosegment je nejmenší
zvuková jednotka, kterou lze samostatně vyslovit. Počet mikrosegmentů (= s l a b i k) určuje
objem (délku) segmentu vyššího řádu: mezosegment ráno se skládá ze dvou mikrosegmentů
(rá-no), má tedy přibližně dvojnásobný objem mezosegmentu kdy. Uvedené příklady zároveň
ukazují, že nezřídka platí mezosegment = mikrosegment, příp. makrosegment =
mikrosegment (Kdy?). – Poslední segmentační krok spočívá v izolaci minimálních zvukových
jednotek – h 1 á s e k (fonů). Mikrosegment (slabiku) lze většinou rozložit na zvukové
jednotky, jež se vyskytují ve stejné nebo blízké podobě i v jiných slabikách, zjištěných v
promluvách daného kolektivu. Tento poslední krok předpokládá jisté lingvistické znalosti
analyzátora (tj. minimálně jeho gramotnost): negramotný uživatel jazyka dovede zpravidla
určit počet slabik v daném úseku, nedovede je však rozložit na hlásky. Někdy se ovšem
slabika skládá jen z jediné hlásky, což přirozeně může platit i o segmentech vyššího řádu: lat.
i! „běž!“ představuje jednohláskový makrosegment.
14
2.4 Při analýze založené na významových kritériích docházíme v první fázi k minimálním
sdělným jednotkám – v ě t á m. Většinu vět lze dále segmentovat na jednotky mající charakter
znaků – m o r f y. Větu Zedníci stavějí dům lze rozdělit na pět (vlastně šest – § 4.1.2)
takovýchto jednotek (zedníc-i stav-ějí dům-0), větu Žák zdraví učitele na pět, resp. šest morfů
(žák-0 zdrav-í učitel-e) apod. Znakové jednotky takto izolované (morfy) jsou dvojího druhu:
jedny jsou nositeli vlastního významu příslušných slov (zedníc, stav, dům, žák, učitel), druhé
označují jen jisté akcesorní vlastnosti a okolnosti anebo jen vztahy mezi větnými členy (i í, e).
První se nazývají l e x i k á l n í morfy, druhé g r a m a t i c k é morfy. Mnohé z lexikálních
morfů se dají dále segmentovat na jednotky, které už nejsou znaky v plném smyslu slova
(zed-ník, uči-tel). Tytéž segmenty (příp. v poněkud obměněné podobě) se v daném jazyce
obvykle vyskytují i jako komponenty jiných lexikálních morfů: děl-ník, uč-enec, veli-tel atd.
Některé mohou v jiném kontextu fungovat i jako samostatné morfy (= znaky): zeď, uč-ím.
Srov. dále § 4.4.3. Neanalyzovatelné morfy a submorfy nelze segmentovat na ještě menší
významové jednotky, další segmentace by vedla i zde k izolaci minimálních zvukových
jednotek – hlásek (§ 2.3).
2.5 Jak už bylo uvedeno v § 2, uplatňují se zpravidla obě segmentační kritéria souběžně.
Jednotky izolované při těchto postupech se ovšem kryjí jen na nejvyšší a nejnižší úrovni:
makrosegment = věta; hláska. Mezosegmentu velmi často odpovídá spojení dvou nebo
několika morfů (do měst-a, učitel-e). Mikrosegmenty (slabiky) se v jazycích typu češtiny
zpravidla nekryjí s morfy, zato v tzv. amorfních jazycích (čínština aj. – § 9.4.3) platí rovnice
slabika = morf. Běžného termínu slovo se v lingvistice užívá ve dvojím významu: 1° Slovo
jako fonetický celek = mezosegment. Tato rovnice ovšem neplatí bez výhrad: české spojení
do města se v daném kontextu jeví jako jediný mezosegment, přesto však mluvíme v
takovýchto případech o spojení dvou slov, k čemuž nás vedou jednak případy jako do cizího
města, jednak pojetí slova uvedené sub 2. – 2° Slovo jako lexikální jednotka = morf (měst/o/,
učitel/0/ apod.). V prvém případě chápeme slovo jako syntagmatickou jednotku, v druhém
jako jednotku paradigmatickou (jednotku lexikálního podsystému daného jazyka).
2.6 Na segmentaci bezprostředně navazuje druhá fáze analýzy – klasifikace, tj. stanovení
paradigmatických jednotek, jejichž realizace představují segmenty zjištěné v první fázi
analýzy. Jakým způsobem se při tom postupuje, ukážeme v §§ 3.3.1n., 4.1n. Na tomto místě
uvedeme pouze formou tabulky paradigmatické jednotky, korespondující se syntagmatickými
jednotkami (= segmenty) různých úrovní.
syntagmatické jednotky paradigmatické jednotky
makrosegment věta větný vzorec
mezosegment (slovní vzorec)
morf morfém
mikrosegment slabika slabičný vzorec
hláska foném
2.7 Jazykový systém tudíž zahrnuje jednak jednotky („monémy“), jednak vzorce
(„tagmémy“), a to na dvou základních úrovních (v souvislosti s dvojí artikulací jazyka – §
1.3.5): na úrovni zvukového plánu jazyka jsou to fonémy a fonotaktické vzorce, na úrovni
lexikálněgramatického plánu jazyka (§§ 4.2n.) jsou to morfémy a morfotaktické vzorce.
Fonotaktické vzorce řídí spojování fonémů (vlastně jejich realizací – hlásek) ve zvukové
segmenty vyššího řádu: mikrosegmenty (slabiky), mezosegmenty (takty) a makrosegmenty
(kóla). Nejdůležitější z nich jsou slabičné vzorce (§§ 3.8n.), kdežto při výstavbě vyšších
15
jednotek (složených ze slabik) přísluší hlavní úloha suprasegmentálním jednotkám (§§ 3.9n.)
a předělu (§§ 3.11n.). Obdobně řídí morfotaktické vzorce spojování morfémů (vlastně morfů)
v celky, kterým říkáme věty (větné vzorce = syntaktické vzorce, lze však mluvit i o slovních
vzorcích). Lze říci, že vzorce obou druhů vlastně řídí fungování jazyka, tj. vytváření textů
(sdělení) z jednotek jazyka. Oba druhy vzorců přitom fungují do značné míry nezávisle na
sobě (morf ve většině jazyků neodpovídá slabice!), spojování morfů ve větší celky se ovšem
děje v rámci možností daných fonotaktickými vzorci (to platí zvláště o slově, jehož struktura
odpovídá jednak určitému vzorci fonotaktickému, jednak i morfotaktickému – § 2.5).
2.8 Z existence různých plánů jazyka a různých druhů jednotek a vzorců vyplývá členění
jazykovědy na dílčí disciplíny, o nichž byla zmínka již v § 1.6.3. Hranice mezi nimi nelze
přesně stanovit. Toto vzájemné překrývání, jakož i vztahy k sousedním vědním oborům (§
1.7) můžeme znázornit schématem:
PLÁN
VÝZNAMOVÝ VÝRAZOVÝ
8
4 2
2a
10 5 1 3 11
6
7 2b
8
9
1 morfologie
2 fonologie
2a morfonologie (fonémické složení morfonů)
2b fonotaktika (kombinatorika fonémů, slabičné vzorce)
3 fonetika
4 lexikologie
5 sémantika
6 sémantická morfologie
(gramatika v užším slova smyslu)
7 syntax, morfotaktika
8 stylistika, poetika
hranice jazykovědy
9 teorie literatury, estetika
10 logika, psychologie
16
11 fyziologie, akustika
L i t e r a t u r a ke kap. II
B e n v e n i s t e 1966, s. 119–131; Č e r m á k 1994; G l e a s o n 1959; H o r e c k ý 1983,
s. 72–76; K l i m o v 1967; Le langage 171–282; L y o n s 1978, s. 182–221; M u c h i n
1976; R o ž d e s t v e n s k i j 1969; sb. Sistema i urovni jazyka.
17
III FONETIKA. FONOLOGIE
3 Výrazový plán jazyka zahrnuje dva podsystémy: morfologický a zvukový. Morfologický
podsystém přesahuje do plánu významového (§ 2.8), jádro výrazového plánu tvoří tudíž
podsystém z v u k o v ý (fónický). Jeho zkoumáním se zabývají tři vzájemně úzce spjaté
disciplíny: fonetika artikulační, fonetika akustická a fonologie. A r t i k u l a č n í
(organogenetická) f o n e t i k a zkoumá zvukovou stavbu jazyka z hlediska fyziologického (=
biologického), a k u s t i c k á f o n e t i k a z hlediska akustického (= fyzikálního),
f o n o 1 o g i e z hlediska lingvistického (= společenskovědního). Mezi fonetikou a fonologií
není zásadní rozpor – názor, že fonetika není součástí jazykovědy, patří dnes už minulosti.
Fonetika zkoumá jen ty řečové zvuky, z nichž se skládá označující promluvových znaků (§
1.3.9), fonologie zkoumá odpovídající oblast jazyka („zvukové představy“). Fonetika pracuje
exaktními metodami přírodních věd, detailně zkoumá vlastnosti hlásek, kdežto fonologie
odhlíží od podružných artikulačních a akustických vlastností a všímá si jen těch, kterými se
foném liší od jiného fonému, zacházejíc přitom dost volně s fonetickou terminologií.
Fonetický přístup je atomistický (detailní zkoumání jednotlivých hlásek), kdežto fonologie
vidí především systémové vztahy. Fonologie tudíž tvoří jakousi nadstavbu nad fonetikou.
Fonetické bádání bez této nadstavby se stává samoúčelným, přestává sloužit jazykovědě, na
druhé straně se však fonologie nemůže izolovat od své fonetické základny a operovat se
systémem čistých vztahů (to by znamenalo popření materiální podstaty jazykového znaku).
Řečeno s Trubetzkým, fonetika zkoumá řeč (saussuriánská parole) a fonologie jazyk
(saussuriánsky langue).
3.1 A r t i k u l a č n í (organogenetická) f o n e t i k a zkoumá proces artikulace hlásek, a to
jednak prostým pozorováním činnosti mluvních orgánů (mluvidel), jednak pomocí přístrojů;
většinou dost jednoduchých. K mluvidlům patří: a) dýchací orgány (plíce s průdušnicí, hrudní
koš, bránice), b) hlasové orgány (hrtan s hlasivkami), c) rezonanční dutiny (ústní, hrdelní,
nosová), d) vlastní artikulační orgány (artikulátory) pasívní a aktivní. Pasívní (pevné)
artikulátory jsou: horní ret (lat. labium), horní zuby (dentes), dásně (alveolae), tvrdé patro
(palatum), měkké patro (velum), čípek (uvula), zadní stěna nosohltanu (pharynx) a hrtan
(larynx). Aktivní (pohyblivé) artikulátory: dolní ret (labium), špička jazyka (apex linguae),
hřbet jazyka (dorsum linguae) a hlasivky (štěrbina mezi nimi se nazývá glottis).
3.1.1 Základní složkou každého zvuku lidské řeči je v z d u c h o v ý p r o u d vytvářený
dýchacími orgány. Zpravidla tu jde o výdechový proud (hlásky e g r e s í v n í), v některých
jazycích však existují i hlásky artikulované při vdechovém proudu vzduchu (hlásky
i n g r e s í v n í). Setkáváme se s nimi zejména v afrických jazycích; nejznámější jsou
mlaskavé souhlásky (angl. clics) v paleoafrických j. – Vzduchový proud může mít různou
intenzitu: na kontrastu úseků různé intenzity se zakládá exspiratorní (dynamický) přízvuk (§
3.10.6).
3.1.2 Hlasové orgány přetvářejí vzduchový proud v l i d s k ý h l a s. Chvěním hlasivek
přitom vzniká t ó n. Ten je různé výšky – podle délky a napětí hlasivek. V jazyce jsou tyto
rozdíly využity jen v omezené míře (intonace – § 3.9), tvoří však podstatu zpěvu. – Účast
hlasivek je ovšem příznačná jen pro část hlásek – samohlásky a znělé souhlásky, kdežto u
neznělých souhlásek ke chvění, a tím ke vzniku tónu nedochází (srov. dále § 3.1.6). S tím
souvisí i funkční rozdíl mezi samohláskami a souhláskami: s a m o h l á s k y mohou tvořit
samy o sobě slabiku, souhlásky fungují pouze jako okrajové elementy slabiky ve spojení se
18
samohláskou (odtud název: con-sonans = sou-hláska). V některých jazycích mohou ovšem
tvořit slabiku i souhlásky – ty z nich, jež se vyznačují vysokým stupněm zvučnosti (chvěním
hlasivek), tzv. s o n a n t y nebo s o n o r y. Srov. dále § 3.6.1.
3.1.3 S a m o h 1 á s k y se dále liší od souhlásek chyběním artikulační překážky; jejich
různost vyplývá z různého utváření ústní rezonanční dutiny, přičemž rozhodující úlohu hrají
jazyk a rty. Podle horizontálního posunu jazyka rozlišujeme samohlásky s t ř e d n í (a),
p ř e d n í (e, i) a z a d n í (o, u), podle vertikálního posunu samohlásky v y s o k é (i, u),
s t ř e d o v é (e, o) a n í z k é (a). Podle účasti rtů rozlišujeme samohlásky
l a b i a l i z o v a n é (zaokrouhlené – o, u) a n e l a b i a l i z o v a n é (nezaokrouhlené – a,
e, i). Dále se rozlišují samohlásky o t e v ř e n é a z a v ř e n é; tento rozdíl se do značné míry
kryje s rozdílem mezi samohláskami nízkými a vysokými. Co do trvání (kvantity) se rozlišují
samohlásky k r á t k é a d l o u h é, p l n é a r e d u k o v a n é (někdy ovšem jsou tyto
rozdíly doprovázeny rozdíly kvalitativními).
3.1.4 Pro s o u h l á s k y je zejména typická existence p ř e k á ž k y, jež se staví do cesty
výdechovému proudu. Ta může být buď úplná (z á v ě r), nebo částečná (ú ž i n a), a to
různého druhu. Podle tohoto základního kritéria („způsob artikulace“) rozlišujeme:
1° Souhlásky závěrové (o k l u z í v y) (např. čes. p, b, t, d, ť, ď, k, g).
2° Souhlásky polozávěrové (a f r i k á t y): artikulace začíná závěrem, jenž pak přechází v
úžinu (čes. c, č).
3° Souhlásky úžinové (k o n s t r i k t i v y, s p i r a n t y) (čes. f, v, s, z, š, ž, j, ch, h).
4° Souhlásky bokové (l a t e r á l y): artikulační překážka (jazyk) je neúplná, kombinovaná s
postranními úžinami (čes. l).
5° Souhlásky kmitavé (v i b r a n t y): v průběhu artikulace se kmitáním překážky (obvykle
jazyka) úžina zvětšuje a zmenšuje (čes. r, ř).
3.1.5 M í s t o a r t i k u l a c e (tj. překážky nebo úžiny) je dáno kontaktem pasívního
(pevného) a aktivního (pohyblivého) artikulátoru. Podle pasívního (pevného) artikulátoru se
rozlišují labiály, dentály (interdentály), alveoláry (prealveoláry, postalveoláry), palatály
(prepalatály, postpalatály), veláry, uvuláry, faryngály a laryngály. Podle aktivního
(pohyblivého) artikulátoru se rozlišují labiály, apikály, dorzály (predorzály, postdorzály) a
glotály. Obvyklá klasifikace je převážně založena na místě pasívního artikulátoru:
1° b i 1 a b i á 1 y (labiolabiály), např. čes. p, b, angl. w,
2° l a b i o d e n t á l y, např. čes. f, v,
3° i n t e r d e n t á l y, např. anglické frikativy T, D (psané th),
4° p r e a l v e o l á r y, např. čes. t, d, s, z, r, l,
5° p o s t a l v e o l á r y, např. čes. š, ž, č,
6° p a l a t á l y, např. čes. ť, ď, ň, j,
7° v e l á r y, např. čes. k, g, ch,
8° u v u l á r y, např. franc. r,
9° f a r y n g á l y, např. některé arabské souhlásky (H),
10° l a r y n g á l y, např. čes. h a tzv. ráz (laryngální závěr).
Podle aktivního artikulátoru lze řady 3°–5° charakterizovat jako apikály, řady 6°–8° jako
dorzály.
19
3.1.6 Jak už bylo naznačeno v § 3.1.2, mohou při artikulaci souhlásek hrát úlohu i hlasivky:
šum způsobený artikulační překážkou může být doprovázen tónem. Jde nejen o to, zda
hlasivky vibrují, či nikoli, ale také o šíři mezihlasivkové štěrbiny a způsob jejího uzavření
nebo otevření na přechodu k následující samohlásce, jakož i stupeň napětí svalstva
ovládajícího mluvidla, jenž se může projevit v povaze souhláskového šumu. Jestliže je vlastní
artikulace souhlásky doprovázena v plném rozsahu chvěním hlasivek, jde o souhlásku
z n ě l o u (lat. media). Není-li doprovázena chvěním hlasivek (ty zůstávají rozevřené), je
souhláska n e z n ě l á. Jestliže se hlasivky po překonání artikulační překážky ihned sevřou a
bezprostředně následuje samohláska, jde o prostou (neaspirovanou, neglotalizovanou)
neznělou (lat. tenuis). Jestliže hlasivková štěrbina zůstává po překonání překážky ještě
okamžik otevřená, je artikulace doprovázena více nebo méně silným přídechem, souhláska je
a s p i r o v a n á (lat. aspirata). Jestliže se okamžitě po překonání artikulační překážky
hlasivková štěrbina uzavře a znovu otevře (vytvoří dodatečný, tzv. glotální závěr), je
souhláska g l o t a l i z o v a n á (lat. abruptiva). Souhlásky artikulované s větším napětím
svalstva mluvidel jsou s i l n é (lat. fortes), v opačném případě s l a b é (lenes). Z akustického
hlediska zaujímá fortis střední postavení mezi aspirátou a prostou neznělou, lenis střední
postavení mezi neznělou a znělou.
3.1.7 Hlásky, o nichž byla dosud řeč, se artikulují v dutině ústní (o r á l n í hlásky). Existují
však také hlásky, na jejichž artikulaci se podílí i rezonanční dutina nosová (n a z á l n í
hlásky). Jde především o souhlásky, a to zpravidla znělé (jen výjimečně se setkáváme i s
neznělými nosovkami): m, n, ň. Vzácnější jsou nazální samohlásky (pol. <, z)
3.1.8 Některé hlásky mají složitější artikulační průběh – dají se eventuálně chápat jako spojení
dvou prvků, které se (v tomtéž nebo jiném jazyce) vyskytují jako samostatné hlásky (jako
komponenty složené hlásky mívají ovšem poněkud jinou podobu). Ze souhlásek by se takto
daly chápat afrikáty, aspiráty, glotalizované souhlásky a příp. i souhlásky s tzv. vedlejší
artikulací (palatální, labiální, velární, faryngální). U p a l a t a l i z o v a n ý c h souhlásek
(rus. ť, k´ ) lze pozorovat dodatečný pohyb jazyka k tvrdému patru (místo artikulace souhlásky
j), u v e l a r i z o v a n ý c h k měkkému patru (místo artikulace velár), u
f a r y n g a l i z o v a n ý c h zúžení faryngální dutiny, u l a b i a l i z o v a n ý c h (např. kw
)
spoluúčast rtů (typickou pro bilabiálu w).
3.1.9 Spojení dvou různých samohlásek v jedné slabice se nazývá d v o j h l á s k a (diftong).
Nejběžnější typ diftongů představuje spojení nízké (otevřené) samohlásky s vysokou
(zavřenou) samohláskou: ai, ei, oi, au, eu, ou apod. Takovéto diftongy se nazývají k l e s a v é.
U s t o u p a v ý c h diftongů je naopak na prvním místě vysoká (zavřená) samohláska: ie, uo
apod. Artikulace vysoké (zavřené) samohlásky bývá přitom pozměněná a blíží se artikulaci
frikativ j, w (tzv. k l o u z a v é samohlásky, angl. glide). Méně časté jsou jiné typy diftongů
(ea, oa apod.). Existují i trojhlásky (triftongy). Od diftongů je třeba odlišovat tzv. diftongoidy,
tj. případy, kdy se v průběhu artikulace dlouhé samohlásky mění její kvalita.
3.1.10 V pracích věnovaných fonetické problematice se pro jednotlivé hlásky užívá zvláštních
znaků (zčásti převzatých z latinky nebo jiných abeced, zčásti uměle vytvořených úpravou
latinských písmen apod.). V následujícím přehledu znaků pro fonetickou transkripci souhlásek
odkazují čísla na levé straně na místo artikulace (§ 3.1.5), čísla v záhlaví na způsob artikulace
(§ 3.1.4). Řada 5a jsou tzv. cerebrály (kakuminály), písmenem n jsou označeny nazály (§
3.1.7).
20
1
(okluzívy)
3
(frikativy)
n
(nazály)
4
(laterály)
5
(vibranty)
(polosamohl.)
1 p b f b m w
2 f v o
3 q R q d u
4 t d s z n l r J
5 j ´
5a { f i ł Ł Z I
6 c | I j ź l j
7 k g x ź –
8 q G X F N R
9 ° n
1
0
# h ¶
Znaky pro fonetickou transkripci s a m o h 1 á s e k jsou uspořádány takto: na vertikální ose
jsou samohlásky seřazeny podle výšky (otevřenosti), na horizontální ose podle timbru (vlevo
jsou přední…); z každé dvojice znaků označuje první samohlásku nezaokrouhlenou, druhý
zaokrouhlenou. K označení délky slouží dvojtečka (a:), k označení nosovosti vlnovka nad
písmenem. Slovní přízvuk se označuje svislou čárkou umístěnou na začátku přízvučné slabiky
(‘ta). Další diakritická znaménka na tomto místě neuvádíme.
i Ě á Ą ¸ u
e ] ź o
e ś ‰ Pż
ae N
a P R
3.1.11 Vedle této tzv. m e z i n á r o d n í f o n e t i c k é a b e c e d y existují ovšem i jiné
způsoby fonetické transkripce. Ve výkladech o konkrétních jazycích nebo jazykových
skupinách se obvykle užívá originálních abeced (tj. latinky, resp. azbuky s různými
doplňkovými grafémy, řeckého písma, cyrilice, arabského písma apod.), nebo jistých
ustálených způsobů transliterace těchto abeced do latinky. Z rozdílů proti výše uvedené
fonetické abecedě uvádíme aspoň tyto:
33 Ţ đ (= q δ)
53 š ž (= k ´) č Ć (= tk q)
5a r T z (= { f Ł )
6 ť ď (= c |) ś (= ç) y (= j) ň (= ź ) ľ (= [)
7 ch Ż (= x)
9 (= n) (= °)
10 + (=#)
21
Palatalizované souhlásky se označují pomocí ´ nebo y
(k´, ky
), labializované pomocí o
nebo
w
(ko
, kw
), aspirované pomocí c
nebo h
(kc
, kh
), glotalizované pomocí nebo I (k, kI). U
samohlásek se většinou vystačí s obvyklými písmeny evropských abeced (zaokrouhlené
samohlásky se píšou ö, ü apod.). Délka samohlásek se označuje vodorovnou čárkou nad
písmenem, přízvuk svislou čárku nad písmenem (jako délka v češtině). Nosovost samohlásek
se označuje polským způsobem (ą, ę). Slabikotvorné sonanty se označují pomocí kroužku pod
písmenem. – V této příručce bylo nutno provést ještě další zjednodušení transkripce tak, aby
se mimo tabulky vyskytovala jen běžně užívaná písmena. K označení hlásek, jež se v češtině
(slovenštině, němčině apod.) nevyskytují, užíváme zpravidla verzálek: T, D (33), N (7n), H
(9, 10), R (85) apod. Délku samohlásek označujeme (pokud je to nutné) českým způsobem,
redukovaný vokál písmenem E.
3.2 A k u s t i c k á f o n e t i k a zkoumá zvuky lidské řeči jednak prostým poslechem
(auditivní metoda), jednak pomocí přístrojů, namnoze velmi složitých. A u d i t i v n í metoda
rozlišuje na základě sluchového dojmu souhlásky výbuchové – e x p l o z í v n í (tj.
okluzívy), třené – f r i k a t i v n í (tj. konstriktivy) a zvučné – s o n o r n í . K sonorám patří
n o s o v k y a l i k v i d y (plynné souhlásky: r, l). Alternativní termín s o n a n t y se
obvykle užívá o slabikotvorných sonorách (§ 3.6.1). Přístrojová akustická fonetika
zaznamenala v poslední době velké pokroky. Nejdůležitější aparatura tohoto druhu je zvukový
spektrograf neboli sonograf. Obrazy zvuků jím pořízené se nazývají z v u k o v é
s p e k t r o g r a m y (sonagramy). Právě k těmto obrazům se vztahují některé termíny, jichž
užívá binaristická teorie distinktivních rysů („kompaktní“, „difúzní“ aj. – § 3.5.3). Bližší
poučení o moderní akustické fonetice poskytne níže uvedená literatura.
L i t e r a t u r a k §§ 3.1–3.2
D v o n č o v á 1980; H á l a 1962; H á l a–S o v á k 1962; J e s p e r s e n 1926;
K o d u c h o v 1987, s. 101–130; K r á ľ–S a b o l 1989; M a l m b e r g 1968; Mluvnice
češtiny l, s. 9–106 (a další lit. uved. na s. 529–531 ); R o m p o r t l 1975; S a b o l 1982.
3.3 Lidská mluvidla jsou schopna produkovat velké množství rozličných hlásek: cvičené ucho
fonetika jich zaregistruje v mluvě jediného člověka několik desítek, exaktní metody moderní
fonetiky pak zachytí tak nepatrné zvukové rozdíly, že počet takto zjistitelných zvuků jde do
mnoha tisíců. Jistý počet zjištěných zvukových rozdílů slouží v daném jazyce k rozlišování
významů slov, valná většina však tuto funkci nemá. V prvém případě jde o tzv.
r e l e v a n t n í zvukové rozdíly: záměna jedné hlásky druhou mívá za následek změnu
významu slova. Takové hlásky představují realizace různých fonémů. Ostatní zvukové rozdíly
jsou irelevantní. V tomto případě může jít o realizace jediného fonému – o jeho v a r i a n t y,
a to buď kombinatorní (podmíněné hláskovým okolím), anebo i n d i v i d u á l n í
(podmíněné výslovnostními návyky mluvící osoby), příp. e x p r e s í v n í (podmíněné
citovým vzrušením mluvící osoby, snahou herce charakterizovat hranou osobu apod.). – Při
běžném poslechu řeči vnímáme toliko relevantní zvukové rozdíly: tak např. jako Češi
„neslyšíme“ rozdíl mezi dentálním [n] a velárním [–] , mezi různými variantami samohlásky /
e/ apod. (tyto rozdíly vnímáme teprve tehdy, zaměříme-li pozornost bezprostředně na
zvukovou stránku sdělení). Takovýto způsob vnímání je nepochybně velmi výhodný v rámci
určitého jazykového kolektivu, působí však nemalé obtíže, učíme-li se cizímu jazyku: při
vnímání zvuků cizího jazyka se nám neustále vnucuje „fonologické síto“ mateřského jazyka –
22
relevantní zvukové rozdíly často nevnímáme (protože jsou v našem jazyce irelevantní), zato
slyšíme leckdy rozdíl tam, kde v daném jazyce není. Čechovi působí zpočátku velké nesnáze
zaregistrovat rozdíl mezi zavřeným a otevřeným e ve francouzštině nebo v angličtině; mezi
anglickou sykavkou s a frikativou T apod.; Francouz zase neslyší rozdíl mezi českým d a ď
(ve francouzštině ten rozdíl sice existuje, ale je irelevantní). Angličan pokládá hindské t a th
za varianty jediného fonému (jako v angličtině), Ind naopak slyší v anglických slovech tone
[thown] „tón“ a stone [stown] „kámen“ dva různé fonémy apod.
3.3.1 Základní metodou, jež se uplatňuje v druhé fázi lingvistické analýzy (při tzv.
klasifikaci), je s u b s t i t u c e (komutace). Spočívá v hledání elementů, jimiž je možno
zkoumaný segment v dané pozici zaměnit. Pokud jde o fonologickou analýzu, ptáme se,
jakými jinými hláskami můžeme zaměnit zkoumanou hlásku v dané pozici. Několik příkladů
z češtiny:
ona : oka : oba : osa
nová : ková : chová
bílý : balí : bolí apod.
Jednotky, jež lze takto zaměnit, stojí ve vzájemném vztahu v o 1 n é (kontrastivní)
d i s t r i b u c e. Dosazení hlásky x za hlásku y má ovšem za následek změnu významu slova,
jehož součást hláska x tvoří: právě tato změna ukazuje, že rozdíl mezi x a y je fonologicky
relevantní. Při zjišťování inventáře fonémů zkoumaného jazyka vycházíme tedy z tzv.
m i n i m á l n í c h p á r ů, tj. dvojic slov různého významu lišících se od sebe jen jedinou
hláskou (resp. přízvukem nebo pod.). Tak např. o relevantnosti rozdílu n : ň v češtině svědčí
minimální páry jako nemá : němá, ony : oni apod. O relevantnosti rozdílu n : – v angličtině
svědčí páry jako thin : thing, win : wing, bun : bung apod.
3.3.2 Jestliže nelze jednotku x zaměnit v dané pozici jednotkou y, stojí tyto jednotky ve
vzájemném vztahu k o m p l e m e n t á r n í d i s t r i b u c e. Např. v češtině existuje vedle
nosových souhlásek m, n, ň ještě velární nosovka – (ra–ka, stru–ka apod.). Toto – se však
vyskytuje toliko v pozici před velárními okluzívami, kde nemůže být nahrazeno dentální
nosovkou n (a naopak ji nemůže nahradit ve výše uvedených pozicích: ona, nemá apod.).
České hlásky n a – stojí tudíž ve vztahu komplementární distribuce (na rozdíl od angličtiny a
jiných jazyků).
3.3.3 Syntagmatické jednotky (např. hlásky), vytvářející spolu volnou (kontrastivní)
distribuci, jsou zpravidla realizacemi různých paradigmatických jednotek (např. fonémů),
syntagmatické jednotky, vytvářející komplementární distribuci, bývají naproti tomu
realizacemi jediné paradigmatické jednotky. Toto distribuční kritérium ovšem samo o sobě
nestačí ke spolehlivému vyřešení všech klasifikačních problémů a musí být doplněno dalšími
vodítky. V oblasti fonologie jde především o míru fonetické podobnosti; dalším vodítkem
může být tzv. symetrie systémů. Hlásky vytvářející spolu komplementární distribuci mohou
být pokládány za realizace jediného fonému (jeho alofony) jen tehdy, jsou-li foneticky
příbuzné. To neplatí např. o německých souhláskách h a –, jež spolu vytvářejí
komplementární distribuci (h se vyskytuje jen na začátku, – jen na konci a uvnitř slov); jde
tedy o realizace dvou různých fonémů.
3.4 Základní jednotka zvukového podsystému – f o n é m – je definována různými školami
různě:
23
a) Foném = minimální jednotka zvukového plánu jazyka, sloužící k vytváření a rozlišování
významových jednotek jazyka – morfémů a slov.
b) Foném = třída hlásek (realizací fonému) = třída alofonů (§ 3.3).
c) Foném = svazek distinktivních vlastností (rysů). D i s t i n k t i v n í m i v l a s t n o s t m i
(rysy) rozumíme ty fonetické vlastnosti, jež jsou společné všem realizacím daného fonému.
d) Foném = zvuková (akusticko-artikulační) představa, uložená v lidské paměti.
e) Foném = relační jednotka, určená vztahy k jiným jednotkám téhož podsystému (foném A =
nonB, nonC atd.).
Tyto různé definice fonému se navzájem nepopírají, ale spíše doplňují: každá z nich postihuje
určitý aspekt jednotky zvané foném. Definice a) vychází ze základní funkce fonému jako
jednotky tzv. druhé artikulace (§ 1.3.5), tj. zvukového plánu jazyka. Definice b) a c) se
vztahují k realizaci fonému, postihují vlastně materiální charakter této realizace. Definice d)
se vztahuje ke způsobu uložení fonému v paměti (§ 1.3.9). Definice e) zdůrazňuje charakter
fonému jako jednotky systému (§ 1.4.3). Žádná z těchto definicí by ovšem neměla být
absolutizována, neboť to vede k jednostrannému pohledu na foném. Nežádoucí je zejména
absolutizace algebraického pojetí fonému (e): znamená vlastně chápání jazyka jako systému
čistých vztahů, tedy jeho odtržení od materiální substance (srov. též § 4.2). V určitých
případech je nicméně takovéto pojetí fonému užitečné, a to zejména v oblasti diachronické
fonologie (vysvětlování cyklických mutací fonémů apod.).
3.4.1 K rozlišení fonému a jeho realizací (alofonů) užíváme zpravidla různých druhů závorek:
/foném/, [alofon].
3.4.2 Jak už bylo uvedeno v § 2.1, shledáváme při analýze promluv vedle zvukových jednotek
následujících za sebou (lineárních segmentů) také zvukové jednotky tvořící jakousi nadstavbu
nad řetězcem lineárních segmentů (souhlásek, samohlásek). Na tomto zjištění se zakládá
rozlišování dvou druhů fonematických jednotek: segmentálních a suprasegmentálních. Také
intonaci a přízvuk můžeme pokládat za realizace jistých paradigmatických jednotek a přidělit
jim místo ve fonologickém podsystému jazyka. Vedle právě uvedeného rozdílu mezi
segmentálními a suprasegmentálními jednotkami existuje ovšem ještě jiný rozdíl: segmentální
jednotky obdařené distinktivní funkcí (samohlásky, souhlásky) tvoří typický podsystém,
skládající se z většího počtu vzájemně kontrastujících jednotek (13–80). Jiný obraz skýtají
suprasegmentální jednotky: zatímco jedny z nich (intonace) tvoří rovněž podsystém, v němž
kontrastují nejméně dvě distinktivní jednotky, zaujímají druhé (přízvuk) zvláštní postavení.
Nekontrastují totiž na paradigmatické ose s žádnou stejnorodou jednotkou (netvoří tedy
podsystém v pravém slova smyslu), nýbrž kontrastují toliko na syntagmatické ose:
segmentální jednotka (slabika apod.) je bud přízvučná, anebo není (kontrast ´ : 0). Vyvstává
otázka, zda vedle suprasegmentální jednotky tohoto typu (přízvuku) existuje obdobná
jednotka segmentální. Domníváme se, že za takovouto jednotku lze pokládat tzv. p ř e d ě 1
(dierém), tj. prostředek signalizující hranice mezosegmentů, makrosegmentů apod. (§§ 3.8n.).
Segmentální povaha předělu vyplývá zejména z toho, že se může realizovat jako pauza nebo
dokonce jako zvláštní hláska („ráz“). Na druhé straně představuje jedinou fonologickou
jednotku svého druhu v systému – kontrastuje s nulou (dva segmenty jsou bud odděleny od
sebe předělem, nebo nejsou). – Pokládáme za účelné vyhradit označení foném pro jednotky
tvořící podsystémy (kontrastující mezi sebou), kdežto pro izolované jednotky kontrastující s
nulou zavést označení p r o z o d é m (tohoto termínu se ovšem užívá i jinak!). Fonologický
systém jazyka tudíž zahrnuje jednotky čtverého druhu:
24
segmentální fonémy segmentální prozodém
suprasegmentální fonémy suprasegmentální prozodém
3.5 Pojetí fonému jako svazku distinktivních rysů (§ 3.4) se osvědčilo jak ve fonologické
typologii, tak i v diachronické fonologii. Konkrétní foném nelze popsat dost dobře jinak než
jako spojení několika distinktivních vlastností (rysů). V distinktivních rysech (DR) nemohou
být ovšem spatřovány reálně existující samostatné jednotky nižšího řádu, než je hláska: hláska
není složena z distinktivních rysů tak, jako je složena slabika nebo morf z hlásek. Jde tu o
simultánní složky, nikoli o složky lineární (následující po sobě v časovém sledu). Z tohoto
hlediska je třeba chápat distinktivní rysy (zvané někdy též merismata) jako čiré konstrukty.
Nelze tudíž souhlasit s teoriemi, které přisuzují distinktivním rysům reálnou existenci a
spatřují v nich základní jednotky zvukového plánu jazyka (tzv. generativní fonologie).
3.5.1 D i s t i n k t i v n í r y s y (DR) se dají popsat v podstatě dvěma způsoby. První z nich
vychází převážně z artikulační (organogenetické) fonetiky, přejímá však některé termíny i z
fonetiky akustické (auditivní). Jde o těchto dvanáct distinktivních rysů:
1° Kulminativnost = vokaličnost (+/–)
2° Marginálnost = konsonantičnost (+/–)
3° Způsob artikulace (okluzívy/frikativy/sonanty)
4° Lokalizace (labiály/dentály/palatály/veláry/laryngály)
5° Výška (vysoké/středové/nízké)
6° Nosovost (+/–)
7° Kvantita (dlouhé +/krátké –)
8° Zabarvení (timbre) = vedlejší artikulace (palatalizované +/–, labializované +/–,
faryngalizované +/–)
9° Znělost (+/–)
10° Napjatost (+/–)
11° Aspirace (+/–)
12° Glotalizace (+/–)
Jak už bylo zdůrazněno v § 3, zachází fonologie s fonetickými termíny dost volně. Vedle
zmíněné už kombinace termínů artikulační a akustické fonetiky to vidíme např. u DR
lokalizace (místo artikulace): ve fonologii se upouští – pokud to není nutné – od přesného
rozlišování bilabiál a labiodentál („labiály“), interdentál a prealveolár („dentály“),
postalveolár a palatál („palatály“) apod.
3.5.2 Jak je z tohoto přehledu zřejmé, připouštějí některé takto popsané DR výběr toliko ze
dvou možností (+/–), jiné naproti tomu výběr ze tří nebo více možností. Distinktivní rysy
prvého typu vytvářejí tzv. p r i v a t i v n í protiklady. Jestliže existuje v daném jazyce několik
párů fonémů spjatých stejným privativním protikladem, mluvíme o k o r e l a c i (korelace
znělostní – § 3.6.11, měkkostní – § 3.6.9 apod.). V druhém případě vznikají protiklady
graduální nebo ekvipolentní. Členy g r a d u á l n í h o protikladu se od sebe liší stupněm dané
vlastnosti (typický příklad: výška samohlásek). Protiklady, jež nejsou ani privativní, ani
graduální, označujeme jako e k v i p o 1 e n t n í.
3.5.3 První druh distinktivních vlastností je při popisu jazykového systému nepochybně
vítanější, neboť umožňuje dosáhnout maximální jednoduchosti a přehlednosti popisu. Odtud
25
pramení snaha eliminovat ty distinktivní vlastnosti, jež připouštějí výběr z několika možností,
a nahradit je takovými, jež skýtají pouze volbu mezi + a – (binární rozhodnutí). Důsledně
b i n a r i s t i c k á teorie distinktivních rysů vychází z moderní akustické fonetiky. Hlavní
rozdíl proti teorii založené na artikulační fonetice spočívá v tom, že na místo DR 4°
(lokalizace) a 5° (výška) nastupují DR „kompaktnost“ a „gravisovost“, společné souhláskám i
samohláskám: kompaktní jsou velární a palatální souhlásky, jakož i nízké samohlásky,
nekompaktní (difúzní) jsou dentální a labiální souhlásky, jakož i vysoké samohlásky.
Gravisové (temné, periferní) jsou velární a labiální souhlásky, jakož i zaokrouhlené
samohlásky, negravisové (akutové, světlé, mediální) jsou palatální a dentální souhlásky, jakož
i palatální samohlásky. Další termíny typické pro tuto důsledně binaristickou teorii jsou
durovost (= palatální zabarvení), molovost (= labiální zabarvení) aj. Srov. dále § 3.7.9. –
Jakkoli tato teorie splňuje požadavek maximální jednoduchosti a úspornosti popisu a je v
souladu se současnou tendencí k matematizaci jazykovědy, přece pro účely typologie a
diachronické fonologie lépe vyhovuje teorie vybudovaná na artikulační fonetice. Z ní budeme
také vycházet v dalších odstavcích.
3.6 Typologie souhláskových podsystémů
Rozdíly mezi systémy segmentálních fonémů v jednotlivých jazycích jsou dány počtem
distinktivních rysů a mírou jejich uplatnění. Tyto systémy nebo jejich části (podsystém
samohlásek, podsystém souhlásek, příp. určité části těchto podsystémů) lze znázornit trojím
způsobem: 1. Pomocí geometrických obrazců (linií, trojúhelníků apod.). – 2. Pomocí tabulek
(matric) s použitím znamének +/–, příp. jiných symbolů. – 3. Pomocí „rodokmenů“.
3.6.1 Distinktivní vlastnosti 1°–3° mají univerzální charakter. Rozdíl mezi souhláskami a
samohláskami (§§ 3.1.2–3) patrně existuje ve všech jazycích; nicméně se tvrdí, že existují i
jazyky bez fonologických vokálů (sz. Kavkaz, Austrálie). Důkazy pro toto tvrzení jsou však
nedostačující. V této souvislosti je třeba vysvětlit, proč kulminativnost = vokaličnost a
marginálnost = konsonantičnost jsou v seznamu DR uvedeny jako dvě samostatné distinktivní
vlastnosti: v jistém počtu jazyků (včetně češtiny) mohou sonanty (likvidy, příp. i nosovky)
fungovat jako marginální složky slabik (= konsonanty) i jako vrcholy slabik (= vokály). –
Všechny jazyky rozlišují souhlásky podle způsobu artikulace (§ 3.1.4). Téměř univerzální
charakter má dále u souhlásek DR „nosovost“ (§ 3.1.7). Pouze v několika severoamerických
jazycích (quileute, duvamish aj.) nosové souhlásky jako fonémy údajně chybějí.
26
3.6.2 Hierarchii těchto základních distinktivních rysů lze znázornit „rodokmenem“:
SEGMENTÁLNÍ FONÉMY
KONSONANTY
NESONANTY SONANTY
OKLUZÍVY FRIKATIVY NAZÁLY LIKVIDY VOKÁLY
3.6.3 V několika jazycích existuje pouze jeden likvidový foném: čínština, japonština aj.
Většina jazyků rozlišuje dvě l i k v i d y – laterální (+) /l/ a nelaterální (–) /r/: němčina,
francouzština, angličtina aj. Složitější podsystémy likvid vznikají uplatněním distinktivní
vlastnosti „lokalizace“ nebo pod.: čes. /r/ : /ř/, sloven. /l/ : /ľ/ apod.
3.6.4 Podobně je tomu s nosovými souhláskami (n a z á l a m i): v několika severoamerických
jazycích (seneca, cherokee) existuje pouze jeden nazální foném. Většina jazyků rozlišuje
labiální /m/ a nelabiální /n/ nosovku: havajština, gruzínština, turečtina, latina aj. Třetí nazála je
bud palatální /ň/ (čeština, francouzština aj.), nebo velární /–/ (němčina, angličtina aj.).
Složitější podsystémy nazál jsou vzácné (srov. § 3.6.15).
3.6.5 K dalšímu štěpení (co do způsobu artikulace) může dojít i u frikativ. V mnoha jazycích
existuje fonologický rozdíl mezi „drsnými“ (+) a „matnými“ (–) souhláskami. Za „drsné“ lze
pokládat afrikáty (c, dz, č, dž), za „matné“ sykavky (s, z, š, ž). Podobně lze interpretovat rozdíl
„dentální frikativy (T, D): dentální sykavky (s, z)“ v angličtině a některých dalších jazycích
(anglický protiklad s : T můžeme tudíž pokládat za fonologickou obdobu českého protikladu
s:c).
3.6.6 Univerzální je rovněž distinktivní vlastnost l o k a l i z a c e (m í s t o a r t i k u l a c e
– § 3.1.5). Minimální počet artikulačních řad je tři. Obvykle to bývají labiály, dentály a veláry:
latina, finština, tagalština aj. Většina jazyků má však navíc ještě palatální, příp. laryngální
řadu. K dalšímu zmnožení artikulačních řad může dojít štěpením základních řad v důsledku
uplatnění dalších DR:
labiální řada se štěpí na bilabiály a labiodentály,
dentální řada se štěpí na alveoláry a cerebrály,
velární řada se štěpí na veláry a uvuláry apod.
Zatímco fonetika pouze taxativně uvádí jednotlivé artikulační řady zkoumaného jazyka,
shledává tu fonologie jistou hierarchii, rozlišujíc artikulační řady základní, sdružené (právě
uvedené případy) a podružné (při uplatnění DR „vedlejší artikulace“ – § 3.6.9). Viz příklady
§§ 3.6.15n.
27
3.6.7 Hierarchii základních artikulačních řad lze znázornit pomocí „rodokmenu“:
NESONANTY (OKLUZÍVY/FRIKATIVY)
LARYNGÁLY (–)
(!)
NELARYNGÁLY (+)
LABIÁLY (+) NELABIÁLY (–)
(p) (t) (k)
3.6.8 L a r y n g á l a má v tomto rodokmenu zvláštní postavení, neboť představuje okluzívu
vůbec (bez dalšího určení) – pouhý závěr. Tomu odpovídají funkce hlásky (!) v konkrétních
fonologických systémech: 1° zvláštní souhláskový foném (havajština, arabština aj.), 2°
realizace předělu (čeština, němčina aj. – § 3.11.1), 3° distinktivní rys (glotalizace – §§
3.6.10n.). V základní opozici ji můžeme pokládat za bezpříznakový člen (konkrétní
souhlásky). Další štěpení nastává uplatněním DR „labiálnost“: o tomto pořadí svědčí mj.
havajský podsystém souhlásek (§ 3.6.15), dále podsystémy nosovek (čes. /m/ : /n/, kde /m/ je
vždy labiální, kdežto /n/ se připodobňuje následující souhlásce co do místa artikulace) aj.
3.6.9 Vedle těchto univerzálních distinktivních vlastností se v jednotlivých konsonantických
podsystémech porůznu uplatňují ještě další. Sem patří především tzv. z a b a r v e n í (vedlejší
artikulace § 3.1.8). Nejběžnějším případem toho druhu je p a l a t a l i z o v a n o s t (vedlejší
artikulace palatální), vytvářející tzv. měkkostní korelaci v ruštině, ukrajinštině, polštině,
některých uralských jazycích aj. Uplatněním tohoto DR se konsonantický podsystém ruštiny
vlastně zdvojuje (srov. § 3.6.17). – Méně častá je vedlejší artikulace labiální; provází
nejčastěji hlavní artikulaci velární. L a b i a l i z o v a n é souhlásky (kw
, gw
apod.) jsou v
jazycích kavkazských, afrických (súdánských, bantuských) aj. – F a r y n g a l i z o v a n é
(„emfatické“) se vyskytují zejména v semitohamitských jazycích (emfatické dentály). – V
jednom souhláskovém podsystému se mohou dokonce uplatnit dvě vedlejší artikulace. Tak je
tomu např. v abchazštině (sz. Kavkaz). Palatalizované a labializované veláry rekonstruujeme
také pro indoevropský prajazyk: k – k’ – kw
apod. (§ 11.8).
3.6.10 Zvláštní skupinu tvoří DR 9–12. Tyto DR, vlastní pouze souhláskám, nemají
univerzální povahu: ve značném počtu jazyků existuje pouze jeden typ okluzívních (a
frikativních) fonémů. Sem patří polynéské jazyky (havajština aj.), čukotština, tamilština,
mnohé severoamerické jazyky aj. (§ 3.6.15). Znělost (atd.) se v těchto jazycích příp. objevuje
jako irelevantní (redundantní) vlastnost okluzív (např. v tamilštině se okluzívy podle pozice
realizují buď jako znělé, nebo jako neznělé). Ve srovnání se základními DR se vlastnosti 9–12
jeví jako relativně samostatné a zároveň labilní prvky. Distinktivní rysy aspirace a glotalizace
fungují v některých jazycích jako samostatné fonémy: laryngální frikativa /h/ (např. v
arabštině) a laryngální (glotální) závěr /‰
/ (§ 3.6.8). Znělost je vlastně identická se základním
DR „kulminativnost“ (srov. § 3.1.2) a je fonologicky redundantní vlastností všech vokálů a
sonant. Dále jsou vlastnosti 9–12 společné vždy celé skupině souhlásek (asimilace!). Zejména
je však třeba se zmínit o tzv. n e u t r a l i z a c i. Fonologické rozdíly tvořené těmito DR jsou
relevantní pouze v některých pozicích, kdežto v jiných se ruší (neutralizují). Typickým
příkladem je neutralizace znělostního protikladu na konci mezosegmentu (před #) v mnoha
jazycích (čeština, ruština aj.). Neutralizaci ovšem podléhají i některé jiné protiklady (např.
28
vokalický protiklad a : o v ruských nepřízvučných slabikách), ale pro vlastnosti 9–12 je tento
jev obzvláště typický.
3.6.11 Ve všech jazycích, kde se DR 9–12 uplatňují, vznikají souhláskové k o r e l a c e
(znělostní, napjatostní apod.). Znělost se uplatňuje nejen u okluzív, ale také u frikativ,
zpravidla však v menší míře, takže subsystémy frikativ bývají chudší než subsystémy okluzív.
– Typická je vzájemná vázanost těchto distinktivních rysů: znělost bývá svázána s napjatostí
(znělá nenapjatá : neznělá napjatá), napjatost s aspirací (napjatá souhláska je mírně
aspirovaná) apod.
3.6.12 V daleko největším počtu jazyků se uplatňuje jedna vlastnost ze skupiny 9–12.
Nejčastěji to bývá znělost, příp. napjatost (§ 3.1.6). Znělost je přitom dominující vlastností ve
slovanských a románských jazycích, napjatost naproti tomu v jazycích germánských (německé
souhlásky p, t, k jsou napjaté = fortes, s redundantní aspirací v některých pozicích). Sem patří
většina novoindoevropských jazyků (s výjimkou novoindických, osetštiny a arménštiny),
jazyky semitohamitské, altajské, bantuské aj. Méně často funguje jako jediný DR této skupiny
aspirace (např. v čínštině) nebo glotalizace (v některých severoamerických j.).
3.6.13 Při současném uplatnění dvou DR této skupiny vznikají obvykle trojice okluzív. S
kombinací znělosti a aspirace se setkáváme např. ve staré řečtině (řady typu k – kh – g). Pro
kavkazské jazyky (gruzínštinu, adygštinu aj.) je naproti tomu typická kombinace znělosti s
glotalizací (řady typu k – kI – g); sem patří i korejština a jiné jazyky. Výjimečný případ
představují indoevropské jazyky Indie (staré i nové) se čtveřicemi okluzív typu k – kh – g – gh
(v tomto případě lze ovšem aspiráty chápat i jako bifonematické skupiny).
3.6.14 Zcela výjimečně se setkáváme s kombinací tří distinktivních rysů; povaha třetího je
ovšem zpravidla sporná. Snad jde o g e m i n a c i, tj. o uplatnění DR „kvantita“ (7°) u
souhlásek. Z evropských jazyků má gemináty zejména italština: ital. tt, pp apod. Bývají
pokládány za jednoduché fonémy. Při uplatnění geminace jako třetího DR vznikají čtyřčlenné
nebo pětičlenné řady: avar. (sv. Kavkaz) k, kk, kI, kIkI, g. Patří sem několik jazyků
kavkazských a severoamerických.
3.6.15 Jako ilustraci uvedeme nyní několik konkrétních souhláskových podsystémů, a to na
prvním místě takové, kde se neuplatňují DR 9–12. Absolutně nejjednodušší souhláskový
podsystém má havajština:
p v m
k n l
! h
Poněkud složitější souhláskový podsystém (s pěti, resp. šesti artikulačními řadami) má např.
čukotština.
Pět artikulačních řad má rovněž tamilština; pozoruhodná je tu početní převaha sonant
(nosovek, likvid):
p m v
t n r r l
29
ń ő ž ë
č ň j
k –
3.6.16 Ve většině evropských jazyků se uplatňuje distinktivní znělost nebo napjatost, a to u
okluzív a frikativ všech artikulačních řad (obvykle čtyř). Sem patří i čeština (§ 3.7.8). Jako
příklady uvádíme souhláskové podsystémy anglický a francouzský:
angl.
p b f v m w
t d Ţ [ s z n r l
č dž š ž j
k g – h
franc.
p b f v m
t d s z n r l
š ž ň j
k g
3.6.17 Složitější tvářnost nabývá souhláskový podsystém při uplatnění distinktivního rysu
„vedlejší artikulace“. Tak je tomu např. v ruštině (s typickou měkkostní korelací):
p´ b´ f´ v´ m´
p b f v m
ť ď s´ z´ ň
t d c s z n
č š ž
k´ g´ x´
k g x
3.6.18 Jako příklad jazyka s vedlejší artikulací faryngální uvádíme klasickou arabštinu. Vedle
„emfatických“ dentál je pro arabský souhláskový podsystém příznačný vysoký počet
souhlásek artikulovaných hluboko v hrdle:
b f m w
t d p [ s z n r l
t d s z
30
Ć š j
k x ź
q
+ Ż h
3.6.19 Souhláskový podsystém, v němž se uplatňují dva DR ze skupiny 9–12, nemusí být
příliš složitý. Jednoduchý konsonantismus měla stará řečtina:
p b ph
m
t d th
s z n r l
k g kh
h
Daleko složitější je gruzínský konsonantismus (se znělostí a glotalizací):
p b pI f v m
t d tI c ´ cI s z n r l
č ¶ čI š ž
k g kI x ź
q h
Neznělé souhlásky se navíc vyznačují aspirací. Velmi podobný souhláskový podsystém má
indoevropská arménština.
3.6.20 V indických jazycích (sanskrt, hindština, bengálština aj.) se znělost a aspirace uplatňují
v plném rozsahu, takže v každé artikulační řadě jsou čtyři okluzívy (srov. však § 3.6.13).
Typický je dále výskyt zvláštní řady „cerebrální“:
p ph
b bh
m v
t th
d dh
n s l
ń ńh
ó óh
ő š r
č čh
Ć Ćh
ň ś j
k kh
g gh
ď h
3.7 Typologie samohláskových podsystémů
Vokalické podsystémy jsou obecně jednodušší než podsystémy konsonantické: uplatňuje se v
nich menší počet distinktivních vlastností. Univerzální charakter má vedle základního DR
„kulminativnost“ ještě distinktivní vlastnost „výška (otevřenost)“ (5°). Pokud se v daném
jazyce u samohlásek neuplatňuje žádná další distinktivní vlastnost, jde o tzv. 1 i n e á r n í
podsystém samohlásek – případ doložený jen z několika kavkazských jazyků severozápadní
skupiny: abchazština má dva vokály (a – E), adygština tři (a – e – E).
3.7.1 Naprostá většina jazyků má vokalický podsystém d v o j r o z m ě r n ý: uplatňují se v
něm i distinktivní vlastnosti uvedené sub 8°, společné souhláskám i samohláskám (zabarvení
neboli t i m b r e samohlásek). Způsob uplatnění těchto DR je v jednotlivých jazycích různý:
někde se uplatňuje pouze jedna timbrová vlastnost (přičemž druhá mívá redundantní povahu:
palatální nezaokrouhlená : nepalatální zaokrouhlená samohláska), jindy obě odděleně.
Dvojrozměrný systém může být trojúhelníkový nebo čtyřúhelníkový. V
31
t r o j ú h e 1 n í k o v é m systému jsou timbrové vlastnosti u nejnižšího vokálu irelevantní.
Nejjednodušší podsystém tohoto typu shledáváme např. v sanskrtu nebo v klasické arabštině:
i u
a
3.7.2 Častěji se setkáváme s třemi stupni výšky. Velmi běžný je trojúhelníkový systém pěti
samohlásek:
i u
e o
a
Takto je uspořádán vokalický podsystém mj. i v ruštině a češtině (srov. však § 3.7.5). –
Složitější trojúhelníkový systém (s částečně odděleným uplatněním timbrových vlastností) má
např. němčina:
i ü u
e ö o
a
V čtyřúhelníkových systémech jsou timbrové vlastnosti relevantní i u nejnižších vokálů.
Takovýto vokalismus má např. slovenština:
i u
e o
ä a
Dvojrozměrný čtyřúhelníkový systém vytvářejí podle mínění některých badatelů i anglické
samohlásky:
i y u
e o
ä a 0
32
3.7.3 Jestliže se obě timbrové vlastnosti uplatňují odděleně u vokálů všech výšek, je možno
použít grafického znázornění pomocí geometrického tělesa (hranolu, krychle). Takovýto
t r o j r o z m ě r n ý systém samohlásek má např. turečtina:
Y u
i ü
a o
e ö
3.7.4 Čtyři stupně výšky má např. francouzština (srov. ještě § 3.7.6):
i ü u
e ö o
ä 0
a
S více než čtyřmi stupni výšky samohlásek se setkáme jen zcela výjimečně; příslušné
samohláskové podsystémy zpravidla připouštějí i jinou interpretaci.
3.7.5 Složitější samohláskové podsystémy vznikají také uplatněním distinktivních rysů 6
(nosovost) a 7 (kvantita). D 1 o u h é (nebo nosové) samohlásky tvoří pak paralelní
podsystémy vedle krátkých (nenosových = orálních) samohlásek. Tak je tomu např. v češtině:
í ú
é ó
á
Ke kvantitě samohlásek srov. ještě § 3.8.7. – N o s o v é samohlásky nacházíme v polštině,
francouzštině, portugalštině aj.
3.7.6 Paralelní podsystémy dlouhých nebo nosových vokálů bývají často defektivní. To platí i
o českých dlouhých vokálech: fonematická povaha dlouhého ó je sporná (ó je pouze v
domácích slovech expresívní povahy a v cizích slovech). Ve francouzštině je vedle
devítičlenného systému orálních samohlásek (§ 3.7.4) čtyřčlenný systém nosovek:
ę ^
ą B
33
3.7.7 Zvláštní problém představují d v o j h l á s k y (diftongy § 3.1.9). Někteří fonologové
pokládají všechny diftongy za spojení dvou fonémů, jiní rozlišují diftongy pravé
(monofonematické) a nepravé (bifonematické). Němčina prý má tři pravé diftongy, angličtina
sedm, korejština dokonce třináct.
3.7.8 Závěrem výkladů o souhláskových a samohláskových podsystémech různých jazyků
předkládáme ještě tabelární znázornění fonologického systému češtiny, založené na seznamu
distinktivních rysů uvedených v § 3.5.1 (jde o jednu z možných interpretací tohoto systému!):
p b t d ť ď k g c č f v s z š ž ch h
1° vokály
2° konsonanty × × × × × × × × × × × × × × × × × ×
3° okluzívy × × × × × × × ×
afrikáty × ×
frikativy × × × × × × × ×
vibranty
laterály
4° labiály × × × ×
dentály × × × × ×
palatály × × × × ×
veláry × × × ×
5° vysoké
středové
nízké
6° nosové
7° dlouhé
8° palatalizované
labializované
9° znělé × × × × × × × ×
l r ř m n ň j i í e é u ú o ó a á
1° vokály × × (×) (×) (×) × × × × × × × × × ×
2° konsonanty × × × × × × ×
3° okluzívy
afrikáty
frikativy ×
vibranty × ×
laterály ×
4° labiály
dentály
palatály ×
veláry
5° vysoké × × × ×
středové × × × ×
nízké × ×
6° nosové × × ×
7° dlouhé × × × × ×
8° palatalizované × × × × × ×
34
labializované × (×) (×) (×) (×)
9° znělé
Tato tabulka zároveň znovu ilustruje vztah mezi fonetikou a fonologií (§ 3) ukazujíc, jak
fonologie mnohdy užívá termínů a definic z přísně fonetického hlediska nepřesných,
neúplných, nebo dokonce nesprávných. Tak např. přisouzení českým souhláskám /t/ a /d/
distinktivní vlastnosti „dentální artikulace“ je z fonetického hlediska nepřesné (jde o
prealveoláry), podobně jako určení souhlásek /š/, /ž/, /č/ termínem „palatály“ (jde o
postalveoláry). Z fonologického hlediska však tyto termíny plně vyhovují, protože postihují
místo obou artikulačních řad v souhláskovém podsystému. Na druhé straně je souhláska /j/
definována jako palatalizovaná frikativa (ač jde o skutečnou palatálu): toto určení ji nejen
odlišuje od „palatální“ frikativy /ž/, ale zároveň postihuje její úzký vztah k samohlásce /i/ a k
nosové souhlásce /ň/ (rovněž skutečné palatále!). Chápání /ň/ jako palatalizované nosovky a /
m/ jako nosovky labializované je zdůvodněno tím, že české /n/ je z fonologického hlediska
prostě „nazální konsonant“: „dentální“ artikulace není společná všem jeho alofonům (§ 3.6.8).
Nemůžeme-li tedy definovat /n/ jako „dentální nosovku“, nelze z důvodů symetrie pokládat
ani /m/ a /ň/ za protějšky příslušných orálních souhlásek (labiál, palatál): Dále by se mohlo
jistě namítat proti definici /ř/ = palatální vibranta. Z fonologického hlediska je však tato
definice výstižná, protože odpovídá postavení /ř/ v českém souhláskovém podsystému (je
dána jeho vztahy k sousedním fonémům /r/, /š/ a /ž/).
3.7.9 Vycházíme-li z důsledně binaristické teorie distinktivních rysů, založené na akustické
fonetice (§ 3.5.3), může mít tabulka znázorňující český fonologický systém např. tuto podobu:
p b t d ť ď k g c č f v s z š ž ch h
vokalické - - - - - - - - - - - - - - - - - konsonantické
+ + + + + + + + + + + + + + + + + +
kompaktní - - - - + + + + - + - - - - + + + +
difúzní 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0
gravisové + + - - - - + + - - + + - - - - + +
akutové 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0
dlouhé 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0
nosové - - - - - - - - - - - - - - - - - nepřetržité
- - - - - - - - - - + + + + + + + +
znělé - + - + - + - + 0 0 - + - + - + - +
drsné 0 0 - - - - 0 0 + + 0 0 0 0 0 0 0 0
l r ř m n ň j i í e é u ú o ó a á
vokalické + + + - - - 0 + + + + + + + + + +
konsonantické + + + + + + - - - - - - - - - - kompaktní
0 0 0 0 0 0 - - - - - - - - - + +
difúzní 0 0 0 0 0 0 + + + - - + + - - 0 0
gravisové 0 0 0 + - - - - - - - + + + + 0 0
akutové 0 0 0 0 - + 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0
dlouhé 0 0 0 0 0 0 0 - + - + - + - + - +
nosové - - - + + +
nepřetržité + - znělé
0 0 0
35
drsné 0 - +
Srovnej též Mluvnice češtiny 1, s. 122–136
3.8 Spojování fonémů (vlastně jejich realizací – hlásek) v celky vyššího řádu (slabiky,
mezosegmenty) se řídí pevnými pravidly: vedle systému fonémických jednotek disponují
jazyky také jistým souborem vzorců předurčujících fonémické kombinace v daném jazyce
(fonotaktické, tj. slabičné, resp. slovní vzorce – § 2.7).
3.8.1 Z fonetického hlediska lze slabiku (mikrosegment) definovat různým způsobem
(existuje řada fonetických teorií slabiky). Obecně lze říci, že fonetická povaha slabiky spočívá
v pravidelném střídání segmentů různé zvučnosti (§§ 3.1.2, 3.6.2). Pravidelný sled jednotek
kontrastujících navzájem stupněm zvučnosti je ekonomický jak z hlediska mluvčího, tak i z
hlediska posluchače: mluvčímu usnadňuje výslovnost, posluchači vnímání řeči. Správné
vyslovení složité skupiny souhlásek (okluzív, frikativ) si vyžaduje značně větší námahu
mluvidel i pozornost mluvícího než vyslovení jednoduchého spojení souhláska + samohláska;
je známo, že první artikulované projevy malého děcka mají charakter tzv. optimálních slabik
(pa, ma, ta – spojení dentální nebo labiální souhlásky s nejotevřenější samohláskou). Zvučné
segmenty (samohlásky) mají značně delší trvání než elementy méně zvučné (souhlásky):
jejich přítomnost dodává promluvě náležitý objem, což je velmi důležité z hlediska
posluchače. Informativní hodnota hlásek je totiž stejná bez ohledu na jejich zvučnost (trvání).
Při nakupení nezvučných (krátkých) segmentů je tudíž nutná větší míra pozornosti a
soustředění posluchače než při vnímání promluvy, v níž se pravidelně střídají méně zvučné
segmenty se zvučnějšími (delšími). Ze stejných důvodů však není žádoucí (ekonomická) ani
kumulace zvučných (dlouhých) segmentů: takováto kumulace by jednak působila obtíže při
výslovnosti, jednak by vedla k nežádoucímu snížení množství informace v dané promluvě.
3.8.2 Z fonologického hlediska lze slabiku definovat jako minimální syntagmatickou
jednotku, jež funguje jako nositel suprasegmentálních jednotek. Slabika je charakterizována
přítomností tzv. slabičného přízvuku, jenž může mít v jistých případech distinktivní funkci (§
3.9.7). Nositelem tohoto přízvuku (kulminace) je část slabiky zvaná v r c h o l (lat. culmen). S
touto přízvučnou částí slabiky kontrastují části okrajové (marginální): i n i c i á l a a k ó d a.
Základní slabičný vzorec lze napsat jako spojení slabičného vrcholu (V) s iniciálou (C):CV.
Symbolů C a V užíváme proto, že jako vrchol slabiky funguje foném s distinktivní vlastností
„kulminativnost (vokaličnost)“, jako okrajové části fonémy s distinktivní vlastností
„marginálnost (konsonantičnost)“ (§ 3.6.1). Z tohoto základního vzorce slabiky lze odvodit
ostatní vzorce jednak redukcí, jednak rozvíjením:
1. CV → V
2. CV → CCV, CCCV
CVC, CVCC
CCVC, CCVCC
CVVC apod.
3.8.3 Některé jazyky mají pouze slabiky struktury CV a V (s jednoduchou iniciálou, příp. bez
iniciály): polynéské jazyky, barmština aj. Tomuto stavu se blíží i japonština, připouštějící na
konci slov také slabiky s jednoduchou kódou (CVC). Jiné jazyky připouštějí zase komplexní
36
iniciály, nemají však kódy (CCV apod., tzn., že slovo končí vždy samohláskou): bantuské
jazyky aj.
3.8.4 Většina jazyků připouští jak komplexní iniciály, tak i kódy (jednoduché i komplexní).
Sem patří mj. všechny důležité evropské jazyky (slovanské, germánské, románské). Rozdíly
mezi nimi spočívají v počtu a povaze kombinovatelných souhlásek, vytvářejících komplexní
iniciály a kódy (v slovanských jazycích je znatelně vyšší počet přípustných kombinací než v
jazycích germánských a románských). Obecně platí, že začáteční souhláskové skupiny
(iniciály) jsou složitější než koncové (kódy). U vnitroslovních skupin je ovšem nezřídka velmi
obtížné najít hranice slabik. Někteří jazykovědci mluví v tomto případě o slabičných
„mezihrách“ (angl. interlude).
3.8.5 Podle povahy vrcholu slabik se dají jazyky rozdělit do dvou velkých skupin. Do první
skupiny patří ty jazyky, v nichž vrchol slabiky tvoří vždy jen jediný foném: ruština,
francouzština, maďarština, gruzínština aj. V jazycích druhé skupiny se vedle takovýchto
„jednomórových“ vrcholů slabik vyskytují i vrcholy dvou-, příp. i třímórové, skládající se ze
dvou, příp. tří fonémů, z nichž aspoň jeden vykazuje distinktivní vlastnost „kulminativnost“.
Takovýto v í c e m ó r o v ý vrchol slabiky se může skládat 1. z prvku vokalického a
konsonantického (VC, přičemž C je sonanta), 2. ze dvou, resp. tří různých vokalických prvků
(VV, VVV) 3. ze dvou stejných vokalických prvků. Ta móra, která je nositelem slabičného
přízvuku, se někdy nazývá „jádro“ (srov. ještě § 3.10.5).
3.8.6 Vrcholy druhého typu (s diftongem, příp. triftongem) se běžně vyskytují ve velkém
počtu jazyků; slabiky tohoto druhu (s diftongem ou) máme i v češtině. Kdybychom ovšem
pokládali diftongy za jednoduché fonémy (§ 3.7.7), ztratily by příslušné slabiky charakter
slabik s komplexním vrcholem a museli bychom je pak hodnotit fonologicky stejně jako
slabiky s monoftongem.
3.8.7 Komplexní (vícemórové) vrcholy třetího typu se jeví při čistě fonetické analýze jako
jednoduché vrcholy tvořené dlouhou samohláskou. Z fonologického hlediska se však
doporučuje rozlišovat jazyky s fonologickou kvantitou (kde kvantita samohlásek funguje jako
DR) a jazyky, v nichž je třeba chápat dlouhé samohlásky jako sled dvou krátkých (á = aa).
Sem patří především jazyky s distinktivním slabičným přízvukem: litevština, srbocharvátština,
slovinština aj. (§§ 3.10.5n.). Stejným způsobem však hodnotí někteří fonologové i dlouhé
samohlásky v jistých jazycích s pevným důrazovým přízvukem, např. v latině a slovenštině.
Přízvukové pravidlo klasické latiny je podle této teorie třeba interpretovat tak, že nositelem
přízvuku je tu druhá móra od koncové slabiky (druhá slabika od konce slova je přízvučná,
jestliže je dvoumórová, jinak je přízvuk až na třetí slabice od konce).
3.8.8 V jazycích s komplexními slabičnými vrcholy tohoto druhu (VV = aa…) se ovšem
vyskytují i slabičné vrcholy typu 2 (VV = au…) a 1 (VC = ar…). Jedině v těchto jazycích lze
pokládat sonantu (r, l, m, n) v pozici mezi samohláskou a souhláskou za součást slabičného
vrcholu, kdežto např. v češtině patří takováto sonanta spíše ke kódě, resp. „mezihře“. Např. v
litevštině se pokládají spojení ar, ir, ul, im apod. za diftongy (nositelem přízvuku může být
jak první, tak i druhá složka, tj. sonanta!), v latinské prozódii platí krátká samohláska v
postavení před skupinou likvida + okluzíva zpravidla jako dlouhá atd.
37
3.9 Podobně jako představují segmentální fonémy svazky distinktivních rysů, představuje také
suprasegmentální foném i n t o n a c e relativně rozložitelnou jednotku. Složky intonace –
t ó n y – se ovšem podstatně liší od distinktivních vlastností vytvářejících samohlásky a
souhlásky. Zatímco tyto představují simultánní elementy, následují tóny vytvářející intonaci
za sebou v časovém sledu. Distinktivní rysy definujeme nejčastěji jako vlastnosti artikulační,
tóny nelze naproti tomu definovat jinak než jako vlastnosti akustické. Tyto akustické
vlastnosti mají – na rozdíl od distinktivních rysů – čistě relativní charakter. Jestliže jazyk
disponuje čtyřmi tóny (což je patrně maximální počet), nelze o tónu 3 konstatovat nic víc než
to, že je v rámci dané promluvy vyšší než tóny 2 a 1 a nižší než tón 4. O absolutní tónové
výšce tu nemůže být řeči; rovněž interval k sousedním tónům nebývá konstantní (tón 3 u
muže má mnohdy stejnou výšku jako tón 1 u ženy, interval může být jednou tercie, podruhé
kvarta apod.).
3.9.1 Nositeli sledu tónů tvořících intonaci jsou řetězce segmentálních fonémů odpovídající
vzorcům tří úrovní: věta = makrosegment (kólon), slovo = mezosegment (takt), slabika =
mikrosegment. Na základě toho rozlišujeme intonaci větnou, slovní a slabičnou.
3.9.2 V ě t n o u i n t o n a c i tvoří sled tónů v rámci základní sdělné jednotky – věty
(makrosegmentu). Komponenty větné intonace se označují pomocí čísel (§ 3.9), vodorovných
čárek různé výšky, šipek nebo podobně. Tak např. intonaci české oznamovací věty Ještě
nepřišel lze znázornit takto:
(ještě nepřišel) (ještě nepřišel)
4 3 2 1 příp. 3 2 2 1
_
_ _
_ _ _
_ _
Tatáž věta, formulovaná jako otázka, má intonaci:
(ještě nepřišel)
2 2 1 1 3 (4)
_
_ _
_ _
nebo
Tyto příklady zároveň ilustrují funkci větné intonace: tento suprasegmentální foném slouží
především jako výraz tzv. modality výpovědi (§ 7.7).
3.9.3 Počet větných intonací se může při fonetickém zkoumání jevit značně vysokým. Při
fonologickém hodnocení lze tento počet omezit dvojím způsobem: 1. V delších větách bývá
relevantní pouze průběh intonace na konci věty, tzv. k a d e n c e. Charakter této kadence je
udáván tónovou výškou čtyř až pěti bodů (slabik) v závěru věty, jež se dají označit písmeny
A–D (E). V češtině náleží klíčové postavení obvykle bodu C, tj. poslední přízvučné slabice
věty. – 2. Rozličné intonační průběhy zjištěné fonetickým rozborem lze chápat jako varianty
omezeného počtu základních intonačních modelů. Jde tu jednak o varianty individuální,
38
jednak expresívní. Za expresívní varianty základních intonačních modelů je snad možno
pokládat i obměny vyvolané potřebami aktuálního členění věty: tyto obměny vznikají změnou
místa logického přízvuku (§ 3.10.2) apod.
3.9.4 Při popisu češtiny vystačíme takto se dvěma základními intonačními modely:
a) konkluzívní klesavá intonace (kadence v užším smyslu slova), jež charakterizuje především
oznamovací věty,
b) konkluzívní stoupavá intonace (antikadence), jež charakterizuje tázací věty.
Jako třetí intonační model bývá uváděna nekonkluzívní intonace (polokadence),
charakteristická pro prvou část delších vět nebo souvětí.
3.9.5 Podobnou situaci shledáváme i v řadě jiných evropských jazyků. Zdá se vůbec, že
rozlišení oznamovací a tázací věty pomocí intonace patří k jazykovým univerzáliím. V
konkrétním utváření větné intonace existují ovšem značné rozdíly i mezi jazyky nepříliš
vzdálenými: vzpomeňme např. nápadného rozdílu mezi větnou intonací českou a anglickou!
Bádání o těchto otázkách zatím ještě příliš nepokročilo a typologie větné intonace čeká
vlastně ještě na své zpracování.
3.9.6 S l o v n í i n t o n a c i tvoří sled tónů v rámci slova (mezosegmentu). Nositeli těchto
tónů jsou jednotlivé slabiky. Slovní intonace má distinktivní funkci v mnoha afrických
jazycích, dále v některých jazycích amerických, melanéských aj. Víceslabičná slova těchto
jazyků, skládající se jinak ze stejných segmentálních fonémů, lišící se však sledem tónů v
jednotlivých slabikách, mají různý význam. Např. v západoafrickém jazyce igbo znamená
slovo akwa s intonací 22 „křik“, s intonací 12 „vejce“, s intonací 21 „pokrývka“ a s intonací
11 „most“ (1 = nízký tón, 2 = vysoký tón). Počet možných kombinací tónů je ovšem značně
vysoký už u tříslabičných slov; ekonomičtější tudíž bude klasifikovat jako fonémy pouhé tóny
(maximálně 4).
3.9.7 Pod termínem „s l a b i č n á i n t o n a c e“ rozumíme průběh melodie v rámci slabiky
(mikrosegmentu). Nositeli tónů jsou v tomto případě jednotlivé móry, tvořící spolu vrchol
slabiky (§ 3.8.5). Termínu „tón“ (resp. „toném“) se pak nezřídka užívá ve smyslu „slabičná
intonace“, tj. o celém tónovém průběhu v rámci slabiky. Jazyky s distinktivní slabičnou
intonací („t ó n o v é j a z y k y“) tvoří uzavřenou skupinu v jihovýchodní Asii (čínština,
vietnamština, thajština, barmština aj.). V těchto tzv. amorfních jazycích (§ 9.4.3) je slabičná
intonace („tón“)
integrální součástí každého morfu-slabiky. Slabiky (morfy) složené ze stejných segmentálních
jednotek, lišící se však intonací, mají význam často diametrálně rozdílný. Srov. např. thajská
slova-morfy mai (22) „míle“, mai (11) „nový“, mai (31) „ne“, mai (14) „jaký“, mai (34)
„dřevo“. Počet distinktivních slabičných intonací (tónů) je v jednotlivých jazycích této
skupiny různý: barmština má 3 tóny, pekingská čínština 4, thajština 5, vietnamština 6 a
některé čínské a thajské dialekty údajně 8 tónů.
3.10 Podstata suprasegmentálního prozodému („p ř í z v u k u“) tkví ve zdůraznění některé z
jednotek (segmentů) nižšího řádu, tvořících složky jednotky vyššího řádu: segmentální
jednotka, jež je nositelem prozodému, tvoří její vrchol. Tato k u l m i n a t i v n í funkce
prozodému „přízvuk“ napomáhá logickému, morfologickému a rytmickému členění
promluvy. Ostatní funkce přízvuku (delimitativní, příp. distinktivní) vyplývají z této základní
funkce.
39
3.10.1 Jak již bylo zdůrazněno v § 3.4.2, představuje prozodém „přízvuk“ jedinou jednotku
svého druhu ve fonologickém systému. Zdání mnohosti přízvuků v některých jazycích je
způsobeno především tím, že prozodém „přízvuk“ funguje současně v několika rovinách
promluvy, dále záměnou jevů intonačních a přízvukových, konečně pak výskytem tzv.
vedlejších přízvuků (což je jev čistě fonetický, bez fonologické relevance). Nositelem
přízvuku může být:
– slovo jako součást věty (makrosegmentu) – větný přízvuk
– morf jako člen složeniny
– slabika jako součást slova (= přízvučná slabika) slovní přízvuk
– hláska jako součást slabiky (= vrchol slabiky)
– hláska jako součást vrcholu slabiky (= přízvučná
móra, jádro)
slabičný přízvuk
3.10.2 V ě t n ý p ř í z v u k spočívá ve zdůraznění (§ 3.10.6) slova (větného členu), na něž
klade mluvící obzvláštní důraz, jež pokládá za tzv. jádro výpovědi („logický predikát“ – odtud
název „logický přízvuk“). Větný (logický) přízvuk představuje tudíž jeden z prostředků tzv.
a k t u á l n í h o č l e n ě n í v ě t y (aktualizace – § 7.8). Okolnost, že stejnou funkci plní
také některé částice (čes. právě aj.), sbližuje větný přízvuk s morfematickými jednotkami.
Přitom je nutno mít na paměti, že aktualizační prostředky vůbec zaujímají v systému jazyka
okrajové postavení.
3.10.3 S l o v n í p ř í z v u k spočívá ve zdůraznění slabiky (mikrosegmentu) tvořící součást
slova (mezosegmentu). Vrchol slova je v daném jazyce buď fixován na určitou slabiku (příp.
móru – §§ 3.8.5n.), anebo je reprezentován v různých slovech různými slabikami (co do
pořadí). V prvém případě mluvíme o přízvuku pevném, v druhém případě o přízvuku volném.
Zatímco u pevného přízvuku vyplývá ze základní kulminativní funkce pouze funkce
delimitativní (§ 3.11.3), má volný přízvuk také funkci distinktivní: slova složená ze stejných
slabik, lišící se však polohou přízvuku, mají různý význam. Srov. např.
rus. múka „utrpení“ × muká „mouka“
ital. áncora „kotva“ × ancóra „ještě“
sch. málina „malina“ × malína „malý počet“
3.10.4 Poněkud jiného druhu je distinktivní funkce přízvuku ve složených slovech. V
některých jazycích tu vzniká hierarchie slovních přízvuků: členy složeniny si do jisté míry
podržují své vlastní přízvuky, jeden z nich se však stává hlavním přízvukem celé složeniny.
Podle polohy tohoto hlavního přízvuku (zda padá na první nebo na druhý člen složeniny) se
může měnit význam složeného slova. Typické případy tohoto druhu skýtá němčina, např.
´über-setzen „přepravit“ × über-´setzen „přeložit“
3.10.5 V rámci s l a b i k y kontrastuje především vrchol s marginálními částmi: vrchol
slabiky je nositelem suprasegmentálního prozodému. Jeho kulminativní funkce neimplikuje v
jazycích s výhradně jednomórovými slabikami ani funkci delimitativní, ani distinktivní (slouží
toliko rytmickému členění promluvy). Distinktivní funkci může mít slabičný přízvuk pouze v
jazycích s vícemórovými vrcholy slabik. V tomto případě lze mluvit o hierarchii slabičných
přízvuků: vedle zmíněného již základního kontrastu kontrastuje tu ještě „jádro“ (tj. přízvučná
móra) se zbytkem vrcholu slabiky. Jestliže není místo přízvuku uvnitř takové slabiky
předurčeno (tj. fixováno na první nebo na druhou móru), má slabičný přízvuk distinktivní
40
funkci: slova stejného fonémického složení se stejně situovaným slovním přízvukem, avšak
rozdílným slabičným přízvukem (v přízvučné slabice slova – viz níže) mají různý význam.
Vzhledem k tomu, že dvoumórovou slabiku zpravidla vnímáme jako celek, vzniká při
akcentuaci prvé nebo druhé móry dojem klesavé nebo stoupavé intonace. Takováto situace je
např. v litevštině, kde se rozlišují tři druhy přízvučných slabik:
1° krátké přízvučné slabiky, označované znaménkem ` (gravis),
2° dlouhé klesavé slabiky, označované znaménkem ´ (akut),
3° dlouhé stoupavé slabiky, označované znaménkem ~ (cirkumflex).
Místo termínu „dlouhé klesavé slabiky“ se často užívá ne zcela správného označení „slabiky s
raženou intonací“, místo termínu „dlouhé stoupavé slabiky“ označení „slabiky s taženou
intonací“. Se slabičným přízvukem lze počítat pro všechny vícemórové slabiky příslušného
jazyka (litevštiny apod.), distinktivní funkci však má tento přízvuk pouze v té slabice, jež je
nositelem slovního přízvuku (označené jedním ze svrchu uvedených znamének). Srov. např.
litevské slovní páry
mż nti „šlapat“ × miñti „pamatovat si“
míelas „milý“ × miqlas „sádra“
káltas „dláto“ × ka¦tas „vinný“ apod.
3.10.6 Realizace prozodému „přízvuk“ v promluvě vykazují tři konstantní fonetické složky:
důrazovou (dynamickou, exspiratorní), melodickou a kvantitativní. Jestliže výrazně dominuje
dynamická složka přízvuku (tj. zesílení výdechového proudu – § 3.1.1), mluvíme o silném
d ů r a z o v é m přízvuku. Silný důraz bývá provázen i zřetelným prodloužením přízvučného
segmentu (kvantitativní složka přízvuku); kvantita vokálů nemůže v důsledku toho fungovat
jako distinktivní vlastnost. Vystupňování kontrastu mezi přízvučným a nepřízvučným
segmentem vede dále k fonetické redukci nepřízvučných samohlásek (§ 3.12.8) – z
fonologického hlediska k neutralizaci jistých vokalických protikladů v nepřízvučných
slabikách (§ 3.6.10). V jazycích se slabým důrazovým přízvukem naproti tomu ustupuje do
pozadí i kvantitativní složka přízvuku; kvantita může v důsledku toho fungovat jako
distinktivní vlastnost vokálů. Nezřídka se v tomto případě výrazněji projevuje melodická
složka přízvuku: přízvučná slabika (móra) je vyslovována vyšším tónem než slabiky (móry)
nepřízvučné („melodický přízvuk“).
3.10.7 Podle fungování prozodému „přízvuk“ na úrovni slova a slabiky lze rozdělit jazyky do
čtyř velkých skupin (+ označuje distinktivní funkci přízvuku na příslušné úrovni):
I II III IV
slovo – + – +
slabika – – + +
3.10.8 Ia Jazyky s pevným přízvukem na první slabice slova: čeština, slovenština, maďarština,
finština aj. Jde tu zpravidla o slabý důrazový přízvuk; kvantita vokálů mívá distinktivní
funkci. Do této podskupiny náleží patrně i některé jazyky s velmi slabým přízvukem:
japonština, gruzínština aj. (názory badatelů na místo přízvuku v těchto jazycích se různí).
Ib Jazyky s pevným přízvukem na jiné slabice než první: poslední slabiku slova akcentují
francouzština, turečtina, arménština aj., předposlední slabiku polština, většina bantuských
41
jazyků aj. Důrazový přízvuk těchto jazyků bývá silnější než v podskupině Ia, a proto kvantita
nemívá distinktivní funkci.
Ic Jazyky s pevným přízvukem na první slabice u nesložených slov domácího původu; slova
cizího původu si v těchto jazycích zpravidla uchovávají původní místo přízvuku (kdežto ve
skupinách a, b zpravidla přejímají domácí způsob akcentuace). U složených slov těchto
jazyků vzniká hierarchie slovních přízvuků: hlavní přízvuk tu může mít distinktivní funkci (§
3.10.4). Do této podskupiny patří západogermánské jazyky: němčina, holandština, angličtina.
Důrazový přízvuk těchto jazyků je silnější než ve skupině a, kvantita má distinktivní funkci
pouze v přízvučné slabice.
Id Do skupiny I je třeba dále zařadit některé jazyky s vícemórovými vrcholy slabik (§ 3.8.5).
Slovní přízvuk je v tomto případě fixován na určitou móru. Typický případ toho druhu skýtá
klasická latina (§ 3.8.7). Podobné poměry jsou v klasické arabštině a dále v novoindických
jazycích (hindštině aj.). Dynamická složka přízvuku tu bývá poměrně slabá, zato vyniká
složka melodická.
3.10.9 II Jazyky s volným slovním přízvukem: ruština, ukrajinština, bulharština, italština,
španělština, rumunština, novořečtina aj. Zpravidla jde o silný důrazový přízvuk, a proto
kvantita vokálů nemá distinktivní funkci.
3.10.10 III Jazyky s pevným slovním a s distinktivním slabičným přízvukem: lotyština (laûks
„mýtina“ × láuks „bledý“), švédština (ánden „kachna“ × ànden „duch“), norština aj. Slovní
přízvuk je tu vázán na první slabiku slova (v severogermánských jazycích ovšem s podobnými
omezeními jako v podskupině Ic).
3.10.11 IV Jazyky s volným slovním a s distinktivním slabičným přízvukem: litevština (viz
příklady v § 3.10.5), srbocharvátština, slovinština (pot „5“ × pét „zpívat“) aj. Je ovšem nutno
dodat, že distinktivní funkce slabičného přízvuku je ve všech uvedených jazycích omezena na
nevelký okruh případů; totéž platí o distinktivní funkci slovního přízvuku. Důrazová složka
přízvuku je tu poměrně slabá, zpravidla vystupuje do popředí melodická složka (odtud ne
zcela přesné termíny „melodický přízvuk“, „slabičná intonace“ apod.).
3.10.12 Jazyky s distinktivní slovní nebo slabičnou intonací (§§ 3.9.6–7) můžeme přiřadit
nejspíše ke skupině I: distinktivní funkce obou druhů suprasegmentálních jednotek (intonace a
přízvuku) se zřejmě navzájem vylučují.
3.11 D e l i m i t a c e
Hranice slov (mezosegmentů) jsou v promluvě signalizovány:
a) zvláštní segmentální jednotkou zvanou p ř e d ě l (dierém),
b) stavem (způsobem realizace apod.) okolních fonémů a prozodémů,
c) nejsou vůbec signalizovány („zanedbání delimitace“).
3.11.1 Segmentální prozodém (§ 3.4.2) zvaný p ř e d ě 1 (dierém) se realizuje buď jako
zvláštní hláska, nebo jako pauza (ke grafickému znázornění předělu se nejčastěji užívá
notového křížku #). Tato druhá realizace bývá jistým způsobem motivována: setkáváme se s
ní v diktátu, v expresívně zabarvených projevech apod. K hláskám, jež můžeme pokládat za
42
realizace předělu, patří zejména tzv. ráz, tj. laryngální okluzíva (§ 3.6.8), slyšitelná v češtině i
jiných jazycích před začáteční samohláskou slova: dobrá !úroda, přijelo !auto apod.
3.11.2 Nepřímá s i g n a 1 i z a c e slovních hranic buď doprovází realizaci předělu, anebo
může být jediným prostředkem delimitace (dierém se nerealizuje, je pouze signalizován).
Způsobů signalizace předělu je celá řada. Podle toho, na jaké úrovni je signalizován,
rozlišujeme delimitační signály na úrovni slova, slabiky a hlásky.
3.11.3 Na úrovni slova je předěl signalizován především slovním přízvukem. Jak již bylo
zdůrazněno v § 3.10.3, vyplývá z kulminativní funkce slovního přízvuku jeho funkce
d e l i m i t a t i v n í. To platí nejen pro jazyky, v nichž slovní přízvuk (na první nebo na
poslední slabice – § 3.10.8) bezprostředně signalizuje hranice slova, ale i pro jazyky
akcentující zpravidla některou z vnitřních slabik (předposlední nebo pod.). Delimitativní
funkci má slovní přízvuk (vedle funkce distinktivní) i v jazycích, kde je volný (typ II): počet
přízvučných slabik signalizuje (ve většině případů) počet slov ve větě, vlastní hranice slov pak
často bývají signalizovány změnami kvality samohlásek způsobenými přízvukem. Typický
případ tohoto druhu představuje ruština, jazyk s volným a velmi silným důrazovým
přízvukem: nepřízvučné samohlásky se realizují rozdílným způsobem v pozicích před
přízvukem a po přízvuku.
3.11.4 Zvláštní způsob signalizace předělu na úrovni slov představuje tzv. v o k á l n í
h a r m o n i e, jev příznačný zejména pro jazyky uralské a altajské. V těchto jazycích může
slovo obsahovat jen samohlásky určitého timbru (zaokrouhlené nebo nezaokrouhlené apod.):
samohláska afixu je předurčena samohláskou kořene. Tak např. maďarština přidává v genitivu
-nak nebo -nek podle toho, jakou samohlásku obsahuje kořen (ház-nak „domu“ × ember-nek
„člověka“). Turečtina tvoří plurál pomocí sufixu -lar nebo -ler (at-lar, ev-ler) atd. V důsledku
toho představují slova těchto jazyků výrazné akustické celky.
3.11.5 Na úrovni slabik jsou hranice slov signalizovány hláskovými skupinami
neodpovídajícími slabičným modelům daného jazyka (§§ 3.8.3–4). Např. v jazyce, kde kóda
slabiky může být tvořena pouze jednoduchou souhláskou a kde jako iniciála je přípustná
skupina nanejvýš dvou souhlásek, leží hranice slov ve skupině C1C2C3 zjevně mezi C1 a C2.
3.11.6 Na nejnižší úrovni signalizuje hranici slov především výskyt jistých hlásek. Starořecké
h („ostrý přídech“) se vyskytovalo pouze na začátku slov, podobně též německé h (s jistými
výjimkami) apod. Slovní hranici dále signalizuje způsob realizace jistých fonémů: např.
anglické neznělé okluzívy se realizují na začátku slova jako aspiráty. Velmi rozšířeným jevem
je neutralizace znělosti (napjatosti) na konci slova (čeština, ruština, němčina aj.); srov. §
3.6.10.
3.11.7 K z a n e d b á n í d e l i m i t a c e dochází v jazycích poměrně často (srov: dále §
3.11.9). Toto zanedbání („neutralizace dierému“) ovšem nepodléhá žádným pravidlům. Jen do
jisté míry je dáno tempem řeči: nejčastěji k němu dochází v rychlé, vzrušené mluvě, ale
nezřídka se s ním setkáváme i v projevech pronášených zcela pomalým tempem. Zanedbání
delimitace nenarušuje obvykle srozumitelnost jazykového projevu (to platí ovšem jen pro
komunikaci mezi příslušníky stejného jazykového společenství!). Dierém tudíž představuje
jednotku do značné míry redundantní. V konkrétní promluvě svědčí o zanedbání delimitace
především kontaktní působení okrajových hlásek dvou po sobě následujících slov (obvykle
43
působí začáteční hláska slova na koncovou hlásku předcházejícího slova) – jev označovaný
termínem s a n d h i (§ 3.11.9).
3.11.8 Na úrovni věty (makrosegmentu) se předěl realizuje vždy jako pauza; nadto bývá
signalizován ještě některým ze způsobů uvedených v §§ 3.11.2n. Delimitativní funkce na této
úrovni přísluší ovšem nejen předělu, ale také větné intonaci (kadenci, antikadenci – § 3.9.3).
Konec věty (makrosegmentu) je tedy signalizován nejméně dvěma způsoby: obligátní pauzou
a intonační kadencí (resp. antikadencí).
3.11.9 Typologii delimitačních prostředků bylo dosud věnováno málo pozornosti. Rozdíly
mezi jednotlivými jazyky jsou i v tomto ohledu značné: jazyky se od sebe liší jak výběrem
delimitačních prostředků, tak i způsobem jejich užívání. Zatímco některé jazyky (např.
tamilština) kladou na delimitaci slov veliký důraz, dochází jinde v rozsáhlé míře k jejímu
zanedbání. To platí např. o francouzštině: řada slov oddělených od sebe v psaném textu
mezerami tvoří v mluvené řeči často celek, z fonologického hlediska nedělitelný. Zanedbání
delimitace ve francouzštině je tedy záležitost mluvené řeči, písmo na ni nebere zřetel. Tak je
tomu ostatně v naprosté většině psaných jazyků. Výjimku tvoří zejména sanskrt: všechny
změny, k nimž dochází na švu slov, jsou tu pečlivě zaznamenávány písmem, slova se při
zanedbání delimitace zpravidla v písmě neoddělují. Právě z indické gramatiky pochází
zmíněný už termín sandhi. Sanskrt je ovšem literární jazyk, uměle kodifikovaný indickými
gramatiky. V rámci této kodifikace byla zřejmě vytvořena i složitá soustava sandhiových
pravidel (kdežto v mluvené řeči se zanedbání delimitace patrně ani zde neřídilo pevnými
pravidly).
L i t e r a t u r a k §§ 3.3.–3.11.9
C o s e r i u 1975, s. 102–209; D a n e š 1957; G l e a s o n 1959, s. 224–354; H o c k e t t
1955; H o c k e t t 1958, s. 5–122; H o r e c k ý 1978, s. 128–147; J a k o b s o n–H a l l e
1960; K o ř í n e k 1948; K u č e r a 1961; K u r y T o w i c z 1960, s. 193–220; K r á ľ–
S a b o l 1989; L a s s 1998; Le langage, s. 190–213; L y o n s 1978, s. 126–145; M a s l o v
1987, s. 33–84; Mluvnice češtiny 1, s. 107–141 (a další práce uvedené na s. 531–532);
O n d r u š–S a b o l 1984, s. 78–155; P a u l í n y 1968; P i l c h 1968; R e v z i n 1977, s.
73–126; R u ž i č k a 1947; Š e v o r o š k i n 1969; T r u b e c k o j 1939/1966.
3.12 Změny, jež nastávají ve zvukovém plánu jazyka, jsou jednak paradigmatické, jednak
syntagmatické. P a r a d i g m a t i c k é jsou změny ve fonologickém systému, k
s y n t a g m a t i c k ý m změnám dochází v řetězcích zvukových jednotek tvořících segmenty
vyššího řádu (slabiky, morfy, slova, věty). Z á k o n i t é syntagmatické změny probíhají podle
pravidel („hláskových zákonů“), bezvýjimečně platných po jistou dobu na jistém území;
n a h o d i 1 é (sporadické) změny nastávají naproti tomu od případu k případu (bez pevných
pravidel).
3.12.1 Příčinou syntagmatických změn je vzájemné působení segmentálních hlásek, příp.
působení suprasegmentálních jednotek (přízvuku) na segmentální hlásky. Proto se často mluví
o k o m b i n a t o r n í c h hláskových změnách. K takovému působení dochází obvykle při
přímém kontaktu hlásek (kontaktní změny), někdy však i na dálku (distantní změny).
Nejběžnější typ kombinatorní (syntagmatické) změny je a k o m o d a c e (připodobnění
44
částečné nebo úplné), někdy však dochází ke ztrátě hlásky anebo ke vzniku (přidání) nové
hlásky.
3.12.2 Ve skupině dvou souhlásek (CC) dochází nejčastěji k akomodačním změnám –
regresívní a progresívní a s i m i 1 a c i. Při regresívní asimilaci přejímá první souhláska
některou distinktivní vlastnost druhé souhlásky (znělost, napjatost, vedlejší artikulaci apod.),
při progresívní asimilaci je rozhodující povaha první souhlásky. Při úplné asimilaci vzniká ze
dvou různých souhlásek skupina dvou stejných souhlásek – gemináta (§ 3.6.14; tento vývoj je
doložen zejména ze staroindoevropských jazyků). – Ve vývoji jazyků často docházelo ke
zjednodušování souhláskových skupin, obvykle ke ztrátě první souhlásky (praslovanština,
románské j., zejména francouzština aj.). – Někdy byla naopak výslovnost obtížné souhláskové
skupiny usnadňována vkládáním samohlásky (a n a p t y x e) nebo souhlásky (e p e n t e z e).
3.12.3 Ve skupinách souhláska + samohláska (CV) dochází nejčastěji k regresívní akomodaci.
Palatální zabarvení samohlásek e, i přecházelo na předcházející souhlásku, což mohlo vést ke
vzniku souhlásek s vedlejší artikulací palatální (§ 3.6.9) – p a l a t a l i z a c e v širším smyslu
slova. Palatalizací v užším smyslu slova rozumíme změnu velárních souhlásek (k, g…) v
souhlásky palatální (č, dž…) působením následujících samohlásek e, i (v indoíránštině,
slovanštině, románštině a mnoha dalších jazycích). – Dentální souhlásky t, d podléhaly vlivem
následujícího i (příp. e) asibilaci – měnily se v afrikáty (c, dz), příp. v sykavky (s, z) (některé
slovanské a románské jazyky). Vzácnější je progresívní akomodace ve skupinách CV: změna
nepalatální samohlásky (a, o, u) v samohlásku palatální (e, i…) působením předcházející
palatální souhlásky (praslovanská a staročeská p ř e h l á s k a).
3.12.4 K akomodačním změnám patří také s o n o r i z a c e – změna neznělé souhlásky ve
znělou vlivem okolních samohlásek (VCV: v románských, středoindických j. (aj.). Zvláštním
případem sonorizace je r o t a c i s m u s, kdy se intervokalická sykavka mění v r (latina,
západogermánské a severogermánské j.). V intervokalické pozici (VCV) mohlo ovšem také
dojít k zániku souhlásky (starořecké h, j, v apod.).
3.12.5 Ve skupinách dvou samohlásek (VV) dochází ke k o n t r a k c i (dvě stejné nebo
podobné samohlásky se stahují v jednu dlouhou) nebo ke vzniku diftongu (a + i > ai apod.).
Na dálkovém působení samohlásek je založena germánská p ř e h l á s k a (samohláska i
způsobila změny a > e aj. v předcházející slabice).
3.12.6 Na k o n c i s l o v (v pozici před předělem – §§ 3.11n.) jsou hlásky náchylnější ke
změnám než v jiných pozicích. Souhláskové skupiny se zjednodušují, jednotlivé souhlásky se
mění v hlásky artikulačně jednodušší, příp. odpadají. K takovýmto změnám docházelo už v
nejstarších indoevropských jazycích (sanskrtu, řečtině), v slovanských a západogermánských
jazycích pak odpadly všechny původní (indoevropské) koncové souhlásky. Totéž platí o
samohláskách v koncových slabikách: dlouhé jeví tendenci ke krácení, krátké k úplnému
zániku. Změny tohoto druhu proběhly ve většině indoevropských jazyků; postihly zejména
deklinační koncovky (zánik deklinace v románských a většinou i v germánských j. apod.).
3.12.7 Na z a č á t k u s l o v (v pozici po předělu) docházelo naopak někde k přidávání
samohlásky nebo souhlásky (p r o t e z e). Pro slovanské jazyky je typické protetické j- před
původním e-, i-, zčásti i protetické v (před zaokrouhlenou samohláskou). Protetické e-
45
shledáváme ve staré řečtině (před původním r-) a v románských j. (fr., šp. před původními
skupinami sp-, st-, sk-).
3.12.8 Důležitým faktorem hláskového vývoje byl v některých jazycích p ř í z v u k. Obecně
platí, že v jazycích se silným důrazovým přízvukem (§ 3.10.6) dochází k r e d u k c i
(oslabování) samohlásek v nepřízvučných slabikách, příp. k jejich úplné ztrátě (s y n k o p a).
Redukcí a synkopou je poznamenán vývoj germánských a románských jazyků (zejména angl.
a fr.). Redukce nepřízvučných samohlásek v ruštině je poměrně nedávného data (a proto ji
psaný jazyk nerespektuje).
3.12.9 Změny ve fonologickém podsystému jazyka (p a r a d i g m a t i c k é) jsou trojího
druhu: počet distinktivních zvukových jednotek se buď zvyšuje, nebo se snižuje, anebo
dochází k přestavbě systému při zachování dosavadního počtu fonémů.
3.12.10 Nové fonémy vznikají f o n o 1 o g i z a c í zvukových rozdílů druhotně vzniknuvších
syntagmatickými (kombinatorními) změnami nebo přejímáním slov z jiných jazyků. Nové
hlásky existují nejdříve jako varianty (alofony), během dalšího vývoje (někdy značně
komplikovaného) se z nich však mohou stát samostatné fonémy. Tímto způsobem se
obohatily zvukové systémy slovanských a románských jazyků o fonémy š, ž, č aj., jež vznikly
palatalizací (§ 3.12.3) nejdříve jako varianty fonémů /k/, /g/ apod. V českém fonologickém
systému nově přibyly fonémy /g/ a /f/ v důsledku přejetí velkého počtu slov obsahujících tyto
souhlásky.
3.12.11 Ubývání fonémů v systému je důsledkem zániku distinktivního zvukového rozdílu –
jeho d e f o n o 1 o g i z a c e. Její příčiny jsou většinou málo jasné. V češtině tak splynuly
samohlásky y a i (v písmě dodnes rozlišované). Staršího data je např. zánik rozdílu mezi
palatalizovanými a nepalatalizovanými souhláskami (tzv. depalatalizace v češtině i jiných
slovanských j.), ještě starší pak zánik rozdílu mezi indoevropskými souhláskami aspirovanými
a prostými (dh : d apod. na přechodu z indoevropské fáze do fáze baltoslovanské).
3.12.12 Paradigmatické změny, při nichž probíhá přestavba fonologického systému bez
kvantitativních změn, se nazývají m u t a c e. Jednoduchou mutací byla např. změna g > h v
češtině a slovenštině (12. stol.). Mutace ovšem často mívají cyklický charakter a vedou k
celkové přestavbě souhláskového nebo samohláskového podsystému. Patří k nim např.
germánské p o s u n u t í s o u h l á s e k (na přechodu z indoevropské fáze do
pragermánštiny), kdy se měnily všechny okluzívy a frikativy co do způsobu artikulace (§§
3.1.4, 3.1.6): znělé okluzívy v neznělé, neznělé okluzívy v neznělé frikativy atd. V části
západogermánských dialektů se později tato mutace opakovala (hornoněmecké posunutí
souhlásek). Časově bližší je cyklická mutace samohlásek, jež proběhla (nezávisle na sobě!) v
češtině, němčině, angličtině aj.: dlouhé samohlásky se diftongizovaly (ú > au, ou; í > ai, ei; ó
> uo apod.), diftongy naopak podléhaly monoftongizaci (ie > í, ó > uo> ú apod.).
L i t e r a t u r a k §§ 3.12–3.12.12
A n d e r s o n 1973, s. 101–154; A n t t i l a 1972, s. 57–87, 109–132; E r h a r t–
V e č e r k a 1981, s. 71–80; M a s l o v 1987, s. 213–220; V a c h e k 1960.
46
IV MORFOLOGIE
4 Morfologie (morfémika) je dílčí jazykovědná disciplína, zkoumající základní signifikativní
(znakové) jednotky jazyka – morfémy. Přesné hranice mezi morfologií a sousedními
disciplínami (lexikologií, gramatikou, morfonologií) se nedají stanovit; srov. § 2.8.
4.1 M o r f y – znakové jednotky izolované při segmentaci (§ 2.4) – představují realizace
morfémů. Při klasifikaci morfů se postupuje obdobným způsobem jako při klasifikaci hlásek
(§§ 3.3.1n.). Metodou s u b s t i t u c e (komutace) zjišťujeme:
a) kterými jinými morfy lze zkoumaný morf v dané pozici nahradit;
b) v jakých pozicích (ve spojení s kterými morfy) se zkoumaný morf vyskytuje;
c) jakých hláskových podob nabývá v těchto spojeních.
Vedle distribuce jako základního vodítka se při klasifikaci morfů uplatňují další kritéria:
významová (funkční) shoda a symetrie systému.
4.1.1 Jako příklad uvedeme č. formu učitele. Ta se skládá z kmene učitel a afixu e; afix e lze
zaměnit v dané pozici (tj. ve spojení s daným lexikálním morfem) afixy em, i apod. (což je
provázeno změnou syntaktické funkce). Uvedené afixy jsou tedy ve vzájemném vztahu volné
kontrastivní) distribuce a představují realizace různých morfémů. – Č. tvary učitele, žáka,
předsedu nacházíme v podobných větných kontextech (např. volám…) a jejich afixy nelze
zaměnit; jde tedy o komplementární distribuci. Vzhledem k tomu, že syntaktická funkce je
shodná, můžeme konstatovat, že afixy -e, -a, -u jsou realizacemi jediného morfému (akuzativ
sg.).
4.1.2 Z požadavku symetrie vychází mj. závěr o nulových realizacích některých morfémů.
Srovnáme-li česká spojení
(1) zástup muž-ů,
(2) zástup žen[–],
(3) zástup dět-í,
docházíme k závěru, že morfy [ů] (1) a [í] (3) vytvářejí spolu komplementární distribuci.
Vzhledem ke shodné funkci (dosvědčené velkým množstvím jiných příkladů) je můžeme
pokládat za varianty (alomorfy) morfému označujícího genitiv pl. Požadavek symetrie nás
dále vede k tomu, abychom za realizaci téhož morfému pokládali i [–] v případě (2):
bezpříponovost tu plní tutéž funkci jako přidání přípony v případech (1) a (3).
Komplementární distribuce je tu evidentní: morf [–] nelze v daném případě nahradit morfem
[ů], resp. naopak. Můžeme tedy úhrnem konstatovat, že morfém označující genitiv pl. má v
češtině alomorfy [ů], [í] a [0]. – Podobný obraz skýtá německé préteritum:
(1) mach-te
(2) gab[–]
Morfy [te] a [0] stojí ve vztahu komplementární distribuce a lze je pokládat za realizace
jediného morfému. Stejně je tomu u anglického plurálního morfému (§ 4.6.3) aj.
4.2 M o r f é m je (elementární) jazykový znak, tedy bilaterální jednotka (jednota
označujícího a označovaného). Tuto základní definici lze doplnit dalšími určeními (srov.
obdobná pojetí fonému – § 3.4): 1° Morfém = relační jednotka, určená vztahy k
sousedním jednotkám. 2° Morfém = třída alomorfů (realizací morfému = morfů). Tato
doplňující určení se uplatní zejména při úvahách o gramatických morfémech.
47
4.2.1 Morfémy se dělí na lexikální a gramatické (jako třetí druh by event. bylo možno vydělit
morfémy deiktické – § 6.1). L e x i k á 1 n í morfémy (lexémy) představují základní
plnovýznamové znaky (označují substance, kvality, děje apod.), kdežto gramatické morfémy
představují jakési pomocné znaky, označující akcesorní vlastnost nebo okolnost nebo prostě
jen gramatický vztah. Rozdíl mezi lexikálními a gramatickými morfémy představuje do jisté
míry obdobu rozdílu mezi segmentálními a suprasegmentálními zvukovými jednotkami (§
2.1). Srov. dále § 6.1.
4.3 Z bilaterální povahy morfému (= znaku) vyplývá možnost samostatného zkoumání jeho
jedné nebo druhé složky. Izolovaný obsah („označované“) lexikálních morfémů se nazývá
s é m é m (S), gramatických morfémů g r a m é m (G); izolovaná forma („označující“) se
nazývá m o r f o n (M). Vzhledem k tomu, že většina morfémů má několik alomorfů (různého
fonémického složení, příp. i nulových), můžeme chápat morfon jako množinu fonémických
nebo nulových realizací jednoho morfému.
4.4 Morfémy lze klasifikovat jak z hlediska jejich obsahu (§ 4.2.1), tak i z hlediska formální
povahy jejich realizací. Klasifikaci lexikálních morfémů z hlediska jejich obsahu (tj.
klasifikaci sémémů) bude věnována pozornost v kap. V (lexikologie, sémantika), klasifikaci
gramatických morfémů v kap. VI (gramatické kategorie). V kapitole „morfologie“ se
zaměříme především na formální klasifikaci morfémů, a to v prvé řadě lexikálních.
4.4.1 Z formálního hlediska lze rozlišit tři hlavní typy lexikálních morfémů (R + 0, R + F, R +
R), z čehož pak vyplývá postulát existence dvou typů lexikálních submorfémů (sublexémů: R,
F). První typ lexikálních morfémů (lexémů) představují případy, kdy struktura jejich realizací
(alomorfů) odpovídá vzorci R + 0: čes. les, běh, lov, plat, zvěd, zeď, řeč, ruka, žena, rada,
touha, kolo, město… (kmen – slovní základ = holý kořen, bez slovotvorné přípony). Jde
vlastně o obdobu případů uvedených v § 4.1.2: absence slovotvorné přípony (formantu) tu
plní tutéž úlohu jako její přítomnost v jiných slovních základech. Druhý typ lexémů
představují případy, kdy kmen (slovní základ) se dá rozložit na kořen a slovotvornou příponu
(resp. přípony). Podtyp a představují tzv. primární odvozeniny (deriváty) struktury R + F (s
jednou slovotvornou-derivační příponou): čes. zed-ník, uči-tel, kov-ář, rý-č, lov-ec, ruč-n(í),
měst-sk(ý)… Podtyp b představují tzv. sekundární odvozeniny, obsahující více než jednu
derivační příponu (R + F + F...): lov-ec-k(ý), uči-tel-k(a), spol-eč-n-ost... U typu 3 obsahuje
kmen (slovní základ) dva kořeny (někdy i více kořenů) – s 1 o ž e n i n y (kompozita). I zde je
možno rozlišit podtypy a, b:
a) Bez derivační přípony (R + R): čes. lido-jed, vodo-mil, daleko-hled, vino-hrad…
b) S derivační příponou (R + R + F): dřevo-rub-ec, kolo-běž-k(a), zlato-nos-n(ý)...
Prvním členem složenin bývá často předložka: čes. ná-pis, od-jezd, pod-pora… Tyto případy
nebývají ovšem většinou hodnoceny jako složeniny, ale spatřují se v nich útvary s předponou
(prefixem); srov. ještě §§ 4.4.2, 4.5.1.
4.4.2 Podobné typy realizací (kmenů = slovních základů) lze pozorovat i u slovesných
lexémů.
1a (R + 0): dá-(t) nés-(t); 1b: ps-á-(t), br-á-(t) (ale píš-/u/, ber-/u/ – infinitivní formy
odpovídají vzorci R + F, prézentní však vzorci R + 0.
2a (R + F): nos-i-(t), dá-va-(t), kup-ova-(t), řík-a-(t) (srov. ještě § 6.6.1); 2b – odvozeniny od
jmenných kmenů různých typů (d e n o m i n a t i v n í slovesa): pan-ova-(t), otroč-i-(t) (/R +
0/ + F), uči-tel-ova-(t), včel-ař-i-(t) (/R+F/ + F).
48
3 Složená slovesa, většinou interpretovaná jako slovesa s předponou (prefixem): při-nés-(t),
na-ps-a-(t), do-dá-va-(t)… (§ 4.5.1).
4.4.3 Tato analýza předpokládá existenci dvou typů „submorfů“: k o ř e n ů (R) a
f o r m a n t ů (derivačních afixů – F). Jde tu o realizace jakýchsi submorfémů, tj.
morfematických jednotek bez vlastního „označovaného“ (sémému). Ty jsou dvojího druhu:
a) „sémantémy“, realizující se jako kořenové morfy, implikující základní složku významu
lexému;
b) „formantémy“, realizující se jako derivační afixy (formanty), upřesňující a dotvářející
význam lexémů. Jejich významy abstrahujeme z významů lexikálních jednotek (lexémů), v
jejichž realizacích jsou příslušné submorfy (kořeny, formanty) obsaženy: „význam“ kořene
uč-/uk- vyplývá z významů lexémů učit, učitel, učenec, nauka atd., význam formantu tel z
významů lexémů učitel, budovatel, nositel atd. – V indoevropských jazycích představuje
izolace kořenů a derivačních afixů lingvistickou operaci, srovnatelnou s rozkladem slabik na
hlásky (§ 2.3); řadový uživatel jazyka si existenci takovýchto jednotek neuvědomuje. V ještě
větší míře to platí o semitohamitských jazycích, kde se kořeny skládají jen ze souhlásek (§
4.5.1). Konkrétnější povahu má naproti tomu kořen v aglutinačních jazycích (turečtina apod.),
zejména však v amorfních jazycích (vietnamština apod.).
4.5 Rozlišení dvou základních typů morfů – kořenů a afixů – se nekryje s dělením morfémů
na lexikální a gramatické (§ 4.2.1). Toto rozlišení se zakládá na čistě formálním kritériu, totiž
na schopnosti vytvářet fonetické slovo (mezosegment). Na základě tohoto kritéria rozlišujeme
morfy samostatné (k o ř e n y) a nesamostatné (a f i x y). Afix se tudíž může vyskytovat pouze
ve spojení s kořenem. Jak už bylo ukázáno v § 4.4.3, existují dva druhy lexikálních submorfů:
kořeny a formanty (= derivační afixy). Na druhé straně se mohou gramatické morfémy
realizovat nejen jako afixy (gramatické afixy, např. pádové sufixy), ale také jako kořeny –
gramatické kořeny, obsažené v tzv. pomocných slovech. Ta jsou někdy nerozložitelná (holý
kořen: a, ale, ne, zda…), jindy rozložitelná (tvary sponového slovesa: bý-t, js-em).
4.5.1 Podle postavení vzhledem ke kořeni slova se afixy dělí na sufixy, prefixy, infixy a
interfixy (R = kořen, a = afix): S u f i x (přípona) je afix následující za kořenem slova (Ra,
Raa, Raaa). Např. č. dom-u (Ra), knih-ovn-y (Raa), lat. auc-tor-itat-is (Raaa) apod.
P r e f i x (předpona) je afix předstupující před kořen slova (aR, aaR). Např. č. nej-mladší
(aRaa), ř. egnón „poznal jsem“ (aRa), indonés. ber-djalan „cestovat“ (od djalan „cesta“; aR)
apod.
I n f i x je konsonantický afix vstupující do kořene (mezi hlásky vytvářející kořenový morf).
Např. lat. vi-n-co „vítězím“ (koř. vic-, srov. victus, victor apod.), khmérsky k-um-rup „plnit“
(od krup „plný“) apod.
I n t e r f i x (transfix) je afix tvořený vokály, jež vstupují mezi kořenové konsonanty. Např.
arab. kaló „pes“, kiláb „psi“ (koř. k-l-b), kitáb „kniha“, kutub „knihy“ (koř. k-t-b) apod. S
tímto druhem afixů se setkáváme jen v semitohamitských jazycích; místo termínu „interfix“
(resp. „transfix“) se ovšem ve většině příruček užívá termínu „vnitřní flexe“.
4.6 Jak bylo ukázáno v §§ 4.1–4.1.2, realizují se mnohé morfémy několika různými způsoby:
při klasifikaci zjišťujeme, že morfy x, y, z představují a l o m o r f y (varianty, realizace)
morfému A:
morf x
49
morfém A morf y
morf z
alomorfy
4.6.1 Fonémická struktura morfu je v jazycích typu češtiny různá: kombinace fonémů
(slabičné nebo neslabičné), jeden foném nebo nula (§ 4.1.2). V některých jazycích odpovídá
tato struktura několika málo vzorcům: v čínštině a příbuzných jazycích má morf vždy podobu
slabiky, která je nositelem intonace (tónu – § 3.9.7); srov. dále § 9.4.2.
4.6.2 Distribuce alomorfů (variant morfémů) je řízena buď morfologicky, nebo fonologicky.
V prvém případě mluvíme o alomorfech prvního řádu: výběr konkrétního alomorfu je
diktován morfémickým okolím (příslušností sousedních morfémů do určité třídy, resp. jejich
významem). V druhém případě mluvíme o alomorfech druhého řádu: výběr je diktován
fonémickým okolím (formou = fonémickou realizací sousedních morfémů).
4.6.3 U gramatických morfémů se v indoevropských jazycích nejčastěji setkáváme jen s
alomorfy prvního řádu:
(gen. sg.) a (datl-a) (gen. pl.) ů (učitel-ů)
u (uzl-u) í (hol-í)
e (učitel-e) 0 (sil-0)
y (síl-y)
Příklady byly záměrně zvoleny tak, aby ukázaly nezávislost distribuce alomorfů na
fonémickém okolí (všechny lexikální morfy jsou zakončeny stejnou souhláskou!); výběr
alomorfů je diktován příslušností substantiva do určité třídy.
lat. (1. sg. akt.) o (mone-o)
m (moneba-m)
i (monu-i)
Distribuce alomorfů je v tomto případě řízena sousedním gramatickým morfémem (kat. času).
angl. (pl.) S (boy-s – srov. dále § 4.6.4)
en (ox-en)
0 (men-0)
Distribuce alomorfů je řízena příslušností substantiva do určité třídy.
4.6.4 S alomorfy 2. řádu se ve větší míře setkáváme např. v uralských a altajských jazycích:
značná část gramatických morfémů tu má 2–4 alomorfy (sufixy), jejichž distribuce souvisí s
tzv. vokální harmonií (§ 3.11.4). V indoevropských jazycích je alomorfismus 2. řádu někde
kombinován s alomorfismem 1. řádu. Např. alomorf anglického plurálního morfému označený
symbolem S představuje souhrn tří alomorfů 2. řádu (jejichž distribuce souvisí s fonémickým
okolím): cats [kät-s], boys [boy-z], roses [rowz-iz].
4.6.5 Jak je z uvedených případů patrné, mohou mít alomorfy jednoho morfému zcela různou
fonémickou (příp. nulovou) podobu. U lexikálních morfémů je tento případ řídký. S tzv.
50
s u p l e t i v i s m e m se setkáváme zejména při stupňování adjektiv (č. dobr-ý – lep-ší, lat.
bon-us – mel-ior – op-timus apod.) a ve flexi pomocných sloves („gramatické“ kořeny: č.
js-em – bý-t, něm. bi-n, is-t, s-ind, war-en, ge-wes-en apod.).
4.6.6 Zpravidla se varianty jednoho kmene nebo kořene (§ 4.4.3) liší od sebe jen jednou
souhláskou nebo samohláskou. Takovéto střídání souhlásek nebo samohlásek v různých
variantách jednoho kořene (kmene) se nazývá a l t e r n a c e. Podobně jako v případech
uvedených v § 4.6.2–4 rozlišuje se i zde alternace 1. a 2. řádu. Alternace 2. řádu je v nových
indoevropských jazycích méně častá (jde hlavně o alternace znělé a neznělé souhlásky: č.
hladit – hladký apod.), v starých ide. jazycích byla hojnější (lat. scribo – scriptus apod.).
Souhláskové alternace v novoindoevropských jazycích (č. k ~ č ~ c – např. ruk-a, ruč-ka, ruce,
d ~ z – zasad-it, sáz-et apod.) vesměs představují pokračování starých alternací 2. řádu
(podmíněných hláskovým okolím). Samohláskové alternace (vesměs 1. řádu) jsou různého
stáří. Původní (obecně indoevropská) samohlásková alternace se nejčastěji označuje
německým termínem ablaut: č. br-át, ber-u, ná-bor, bd-ít, bud-it apod.; něm. sing-en, sang,
ge-sung-en apod.; ř. leip-ó, e-lip-on, le-loip-a apod. Ablaut tedy představuje alternaci
kořenové samohlásky už indoevropského stáří (už v nejstarších indoevropských jazycích je
tato alternace řízena čistě morfologicky, zdá se však, že od původu jde i v tomto případě o
fonémické faktory – přízvuk apod.). Ostatní samohláskové alternace jsou mladšího data –
představují důsledky hláskových změn proběhnuvších zčásti až v historické době: přehlásky
(něm. Umlaut: Gast – Gäste, trage – trägst apod.), diftongizace (č. moucha – much, hůl –
hole apod.), dloužení (nesu – nést, kráva – krav apod.) aj. Srov. § 4.7.2.
4.6.7 Často jsou fonémické podoby (realizace) sousedních morfémů (lexikálních a
gramatických) podmíněny navzájem. Tak je tomu např. v č. nom. pl. hadi a ak. pl. hady
(fonet. haď-i : had-i). Rozdílná podoba kořene je dána spojením s dvěma různými
gramatickými morfémy; výběr alomorfů (v tomto případě veskrze homonymních – § 4.6.8) je
naopak řízen kořenem (jeho příslušností do určité třídy). Podobný případ představuje něm.
nom. pl. (die) Väter, jejž můžeme interpretovat jako fetr-0, tj. spojení kořene fatr s nulovým
alomorfem plurálního morfému (jenž má vedle toho alomorfy e, n aj.): zvláštní podobu
kořene lze pochopit jako důsledek spojení s plurálním morfémem (třebas v nulové podobě),
nulovou podobu morfému „plurál“ naopak spojením s kořenem patřícím do třídy, jejíž členy
takovouto realizaci předurčují. Složitější je situace u něm. tvaru 1. sg. prét. (ich) gab : gab-0-
0. Kořen má alomorfy geb, gab aj., morfém /prét./ alomorfy te a 0 (§ 4.12), morfém /1. sg./
alomorfy e a 0. Mezi kořenem a morfémem /prét./ je vzájemná vázanost: kořeny příslušné
třídy mají několik alomorfů, jejichž výběr je dirigován povahou přidaného morfému, nulová
realizace temporálního morfému je naopak předurčena spojením s kořenem patřícím do této
třídy. Realizace personálního morfému je naproti tomu určena jednostranně: morfém /1. sg./
se realizuje jako 0, jestliže předchází temporální nebo modální morfém (třebas v nulové
podobě).
4.6.8 V indoevropských jazycích se nezřídka setkáváme s homonymií morfů; dva (někdy i tři)
gramatické morfémy mají některé alomorfy stejného fonémického složení:
angl. /plur./ en
s
/3. sg./ 0
51
čes. /nom. sg./ 0 lat. /gen. sg./ is
o /nom. pl./ ae
a i
/gen. sg./ y us
/nom. pl./ e es
Rovněž dva lexikální morfémy mohou mít fonémicky shodné realizace: č. kolej, cenit, angl.
light [layt] 1° „lehký“, 2° „světlo“, I [ay] „já“ – eye [ay] „oko“, franc. sein [sę] „klín“ – sain
[sę] „zdravý“ apod. Od této tzv. pravé h o m o n y m i e (nepříliš časté) je třeba odlišovat
případy tzv. polysémie (§ 5.2).
4.7 Změny v morfologické oblasti se týkají jednak obsahu („označovaného“) morfematických
jednotek, jednak jejich formy („označujícího“). V prvém případě jde o změny sémantické a
gramatické (podle toho, zda jde o morfém lexikální, nebo gramatický), v druhém případě o
změny morfonologické. O sémantických změnách pojednáme stručně v §§ 5.4n., o
gramatických změnách v § 6.13n.
4.7.1 K m o r f o n o l o g i c k ý m změnám dochází jak u jednoduchých (dále
nerozložitelných) morfů (kořenů, afixů), tak i u složitějších morfematických útvarů – kmenů
(R
+ F) a slovních tvarů (R + F + Ag). Morfonologické změny (tj. změny ve fonémickém složení
morfematických jednotek) jsou způsobeny dvěma faktory, působícími do značné míry
protichůdně: změnami v oblasti zvukové stavby (§ 3.11n.) na jedné straně, analogií na druhé
straně.
4.7.2 Hláskové změny vedly někdy k tomu, že původní podoba morfu (kořene, afixu) byla
prostě nahrazena novou podobou: např. původní praslovanská koncovka 1. osoby sg. -B se v
ruštině změnila na -u. Často však syntagmatické hláskové změny ve spojeních určitého morfu
(kořene, afixu) s různými jinými morfy vedly k rozrůznění jeho podob, tj. ke vzniku alomorfů
lišících se od sebe svým fonémickým složením. Alternace souhláskové a samohláskové (§
4.6.6) jsou tudíž důsledkem hláskových změn různého stáří. Jako příklad lze uvést české
alternace k ~ č ~ c a h ~ ž ~ z, jež mají svůj počátek v praslovanských palatalizacích (§
3.12.3).
4.7.3 U složitějších morfematických útvarů (kmenů, slovních forem) vedly syntagmatické
hláskové změny nezřídka k tzv. fúzi, tj. ke splývání morfů – zejména k zániku
morfematických švů mezi kořenem (R) a formantem (derivačním sufixem) (R + F) a mezi
formantem a gramatickým sufixem (F + Ag). Už v indoevropské fázi splývalo vokalické
zakončení derivačních sufixů (o, á, i, u atd.) s pádovými sufixy, což vedlo ke vzniku alomorfů
pádových morfémů (tudíž ke vzniku „pádových koncovek“). Tyto rozdíly se ještě prohloubily
následnými hláskovými změnami (monoftongizací, redukcí v koncových slabikách apod.), a
proto shledáváme ve staroindoevropských jazycích několik deklinačních tříd s různými
pádovými koncovkami (deklinace o-kmenová, á-kmenová, i-kmenová atd.). Tato situace se v
podstatě uchovala v baltských a ve většině slovanských jazyků až do dneška. Podobnou fúzi
můžeme sledovat i ve vývoji slovesné flexe. – Na druhé straně splývaly (fúzovaly)
souhláskové iniciály derivačních sufixů (F) s původním kořenem. Proto se značná část kořenů
zjištěných synchronickou analýzou nekryje s původními (indoevropskými) kořeny, zjištěnými
etymologickým bádáním. Např. v českých kořenech vln(a), mír(a) aj. patřila finální souhláska
52
původně k derivačnímu sufixu. K fúzi docházelo ovšem také ve složeninách (R + R): mnohá
česká slova, jež se při synchronické analýze jeví jako jednoduchá (člověk, nevěsta, medvěd aj.)
jsou od původu složeniny.
4.7.4 Na druhé straně sehrála v morfonologickém vývoji důležitou úlohu analogie. Jde tu v
prvé řadě o tendenci připodobnit nepravidelná deklinační a konjugační paradigmata (s
alternacemi) paradigmatům pravidelným (bez alternací). Tato tendence se projevuje např. v
české konjugaci sloves s alternacemi k ~ č, h ~ ž: původně nespis. peču, můžu místo
náležitého peku, mohu (pečeš, můžeš atd.) bylo analogií zakotveno v systému. Stejně byly
odstraněny alternace r ~ ř a e ~ é u typu beru, bereš (dříve beru, béřeš atd.) aj. Podobné
příklady lze uvést i z deklinace: sloven., rus. ruka, ruke (dat. sg.) proti náležitému čes. ruka,
ruce aj. – Analogií dochází také ke sjednocování koncovek pádových i jiných – alomorfů
vzniknuvších dávnou fúzí (§ 4.7.3): např. ruština má jednotné koncovky v dativu, lokativu a
instrumentálu pl. (rus. -am × čes. -ům, -ám, -ím atd., rus. -ami × čes. -y, -ami, -mi atd.).
Analogie ovšem působila nejen v rámci jednotlivých morfémů, ale i v celých
paradigmatických řadách gramatických i lexikálních. Např. slovanská číslovka devět převzala
své začáteční d- patrně od následující číslovky deset (původně bylo n-: latin. novem, něm.
neun atd.).
4.7.5 K morfonologickým změnám patří také tzv. a g l u t i n a c e, tj. zánik předělu mezi
dvěma původně samostatnými slovy: Pro morfologický vývoj jazyků bylo důležité zejména
splývání plnovýznamového slova se slovem pomocným: tak vznikl postponovaný člen v
bulharštině, rumunštině, švédštině aj. (§ 6.9.2), složená deklinace adjektiv v praslovanštině a
baltštině, reflexívní tvary slovesa ve východoslovanských, baltských a severogermánských j.
(§ 6.4.4), jednoduché préteritum v polštině (T-participium + tvary slovesa být), jednoduché
futurum v románských j. (infinitiv + tvary slovesa mít) a mnoho dalších tvarů.
L i t e r a t u r a ke kapitole IV
A n d e r s e n 1973, s. 155–171; A n t t i l a 1971, s. 88–108; B ü h l e r aj. 1971, s. 70–97;
E r h a r t–V e č e r k a 1981, s. 81–126; G l e a s o n 1959, s. 91–162; H o c k e t t 1958, s.
123–302; H o r e c k ý 1978, s. 104–110; K o d u c h o v 1987, s. 211–226; K u r y ł o w i c z
1960, s. 27–34, 51–69; Le langage, s. 228–248; La linguistique, s. 245–256; M a s 1 o v
1987, s. 131–144; M e i e r 1961; Mluvnice češtiny 1, s. 175–486 (a další literatura uvedená
na s. 533–534); P a l e k 1989, s. 106–122.
53
V LEXIKOLOGIE. SÉMANTIKA
5 Významovým plánem jazyka se zabývá několik vzájemně se prolínajících disciplín (srov.
schéma v § 2.8). Centrální disciplínou je tu s é m a n t i k a, jež zkoumá izolované designáty
(obsahy) jazykových znaků (§ 4.3) bez ohledu na označující (formu). L e x i k o 1 o g i e
naproti tomu přihlíží při zkoumání lexikálních morfémů i k jejich formě: totéž platí o tzv.
sémantické morfologii, zabývající se obsahem (funkcí) gramatických morfémů. Obě tyto
disciplíny tvoří – aspoň do jisté míry – součást morfologie. Sémantická morfologie (nauka o
gramatických kategoriích, gramatika v užším smyslu) bývala dříve spojována v jeden celek se
syntaxí (gramatika v širším smyslu, event. syntax v širším smyslu, zahrnující nauku o
významu gramatických forem a nauku o větě – kap. VII).
5.1 Myšlení člověka je nerozlučně spjato s jazykem (§ 1.3.7). Odraz objektivní reality v
lidském vědomí prochází ovšem při svém jazykovém ztvárnění jakýmsi sítem, jímž je právě
sémantický podsystém daného jazyka. Určitému úseku reality (jeho odrazu v našem vědomí)
odpovídá v jazyce určité „sémantické pole“, jež může být v konkrétních jazycích různě
segmentováno. Tato různost je dána jednak různými společenskými a přírodními
podmínkami, v nichž jazykové kolektivy žijí, jednak i situacemi, kdy sama povaha objektivní
reality připouští různou sémantickou interpretaci (na druhé straně je třeba odmítnout tvrzení,
že jazyk – soustava vrozených idejí – určuje obraz vnějšího světa ve vědomí jazykového
kolektivu). – Z případů, kdy sama povaha objektivní reality připouští různou interpretaci, je
snad nejznámější různý počet výrazů pro základní barvy. V slunečním spektru přecházejí
barvy neznatelně jedna v druhou: rozdělení tohoto spektra na základní barvy je pouze
relativní. Uživatelé většiny evropských jazyků mají 4–6 výrazů pro základní barvy, uživatelé
některých afrických jazyků však „vidí“ v tomto spektru jen tři nebo dvě barvy (červená-žlutá :
zelená-modrá). – Jako další příklad různé segmentace téhož sémantického pole bývají
uváděny výrazy „strom – les – dřevo“:
dán. něm. franc.
trae Baum arbre
Holz bois
skov
Wald forot
Český stav se téměř kryje s německým: Baum = strom, Holz = dřevo, Wald = les.
Z oblasti sémantické kategorie „děj“ lze uvést pohybová slovesa:
něm. čes. angl.
gehen jít
fahren go
jet
reiten
54
Mnohem detailněji je rozčleněno sémantické pole „jít-jet“ v některých severoamerických
jazycích, kde najdeme zvláštní výrazy pro „jet pomalu“, „jet cvalem“, „jít po čtyřech“, „jít v
průvodu“ apod. Podobně např. našemu „jíst“ odpovídá v těchto jazycích několik různých
sloves: „jíst maso“, „jíst kašovitý pokrm“, „jíst (okrouhlé) plody“ apod.
5.2 Izolovaný designát lexikálního morfému nazýváme s é m é m. Tzv. s y n o n y m a (č.
jídlo – pokrm, krásný – pěkný apod.) by mohla být interpretována jako případ, kdy dva
lexémy mají společný sémém. Většina synonymních výrazů je ovšem zaměnitelná jen v
některých kontextech (nelze např. libovolně zaměnit lékařský termín synonymním vulgárním
výrazem); případy stoprocentní synonymie jsou vzácné. Proto bude vhodnější pokládat
většinu synonym za dvojice sémémů s velmi blízkým obsahem, jež se mohou v určitých
kontextech vzájemně zaměnit (sémantická neutralizace). – V případě tzv. homonym je třeba
rozlišovat pravou homonymii a polysémii. Pravá h o m o n y m i e představuje dva různé
lexikální morfémy se shodnou morfonémickou reprezentací (dva morfémy mají společný
morfon § 4.6.8). Mnohem častější je tzv. polysémie, kdy jednomu lexikálnímu morfému
odpovídají dva různé sémémy (jedno slovo má v různých spojeních rozdílné významy: č. oko,
hruška apod.). Tyto případy lze srovnat s kombinatorními variantami fonémů (různé významy
jednoho slova jsou podmíněny kontextem).
5.2.1 Jsou i případy, kdy jedinému sémému odpovídá spojení dvou lexémů – tzv.
l e x i k á 1 n í d v o j i c e: č. vlčí mák, kozí brada, černá smrt apod. Rozhodnout v
konkrétních případech, zda jde o ustálené („lexikalizované“) spojení, nebo o náhodné spojení
dvou slov (substantiva s adjektivním přívlastkem apod.), bývá ovšem nesnadné. Zpravidla
pokládáme slovní dvojici za lexikální jednotku v tom případě, kdy aspoň jeden z členů nemá
svůj původní význam. Jiným kritériem je existence jednoduchých synonymních výrazů (černá
smrt = mor).
5.3 K l a s i f i k a c e sémémů (jednotek sémantického subsystému) není vlastně
lingvistickou záležitostí (patří spíše do kompetence logiky), není však z lingvistického
hlediska zanedbatelná: četné jazykové jevy jsou odrazem toho, že se sémémy dělí do několika
velkých tříd (kategorie substance, kvality, děje atd.). Srov. dále § 6.1.4, 6.3, 6.12.1 aj.
5.3.1 S otázkou klasifikace sémémů velmi úzce souvisí otázka definice jejich obsahu („vnitřní
struktury“). Této otázce se v současné lingvistice věnuje značná pozornost. Snaha o exaktnější
popis významu slov vedla k vytvoření metody k o m p o n e n c i á l n í a n a l ý z y. Zároveň
je tato metoda opřena o teorii tzv. i z o m o r f i s m u. Tato teorie shledává obdobné vzorce a
obdobné jednotky ve výrazovém a významovém plánu jazyka (§§ 2 n.). Podobně jako
pokládáme foném za svazek zvukových distinktivních rysů (§ 3.5), můžeme také izomorfní
sémantickou jednotku – sémém – pokládat za spojení jistých prvků – sémantických
komponentů (složek), s é m a n t i c k ý c h d i s t i n k t i v n í c h r y s ů. Tímto způsobem
lze – zvláště při maximálním uplatnění binárního principu (§ 3.5.3) – velmi přesně popsat
obsah jednotlivých sémémů (význam slov).
5.3.2 V konkrétních případech ovšem naráží tato metoda na nemalé obtíže. Zatímco k definici
20–30 fonémů, vytvářejících uzavřený systém, stačí několik distinktivních rysů, je
komponenciální analýza sémémů problém neskonale složitější – již vzhledem k neobyčejně
velkému počtu těchto jednotek. Sémantické složky konkrétních sémémů mohou být
definovány velmi různým způsobem, jak o tom svědčí četné studie věnované této otázce.
55
Snadné je stanovit tzv. k a t e g o r i á l n í složky sémémů, určující jejich příslušnost do
velkých tříd a podtříd: substanciálnost (1), životnost (2), lidskost (3), mužskost-ženskost (4),
umělost-přirozenost (5), počitatelnost (6) atp. Např. složení několika sémémů kategorie
substance lze částečně popsat takto:
1 2 3 4 5 6
voda + – 0 0 – –
skála + – 0 0 – +
stůl + – 0 0 + +
býk + + – + – +
kráva + + – – – +
voják + + + + – +
Podobným způsobem bychom mohli částečně popsat obsah sémémů kategorie „děj“ apod.
Problémy vznikají teprve při popisu základních – k o n s t i t u t i v n í c h – složek sémémů;
definice těchto složek je zpravidla obtížná (viz dále § 5.3.3). Vedle kategoriálních a
konstitutivních složek lze počítat ještě s akcesorními sémantickými složkami, určujícími
kontextový význam slov (obdoba redundantních vlastností hlásek).
5.3.3 U jednotlivých subkategorií sémémů lze poměrně snadno stanovit i konstitutivní
sémantické složky a popsat tak vyčerpávajícím způsobem jejich obsah. Takovouto
subkategorii tvoří např. slova označující příbuzenské vztahy. Pomineme-li kategoriální složky
„substanciálnost“, „životnost“ a „lidskost“, můžeme jejich obsah popsat s použitím šesti
konstitutivních složek (distinktivních rysů):
(1) příbuzný pokrevní (+) – nepokrevní (–);
(2) příslušník generace současné (C) – předcházející (A) – následující (P);
(3) muž (+) – žena (–);
(4) příbuzenský vztah bezprostřední (+) – zprostředkovaný mezičlánkem (–);
(5) tímto mezičlánkem je muž (+) – žena (–);
(6) posloupnost přímá (+) – lomená (–).
1 2 3 4 5 6
otec + A + + 0 +
matka + A – + 0 +
syn + P + + 0 +
dcera + P – + 0 +
bratr + C + + 0 0
sestra + C – + 0 0
děd + A + – +– +
bába + A – – +– +
vnuk + P + – +– +
vnučka + P – – +– +
strýc + A + – +– –
teta + A – – +– –
synovec + P + – +– –
neteř + P – – +– –
bratranec + C + – +– 0
sestřenice + C – – +– 0
56
manžel – C + + 0 0
manželka – C – + 0 0
tchán – A + – +– –
tchyně – A – – +– –
zeť – P + – +– –
snacha – P – – +– –
švagr – C + – +– 0
švagrová – C – – +– 0
Složka (5) se při definici příbuzenských termínů současných indoevropských jazyků jeví jako
irelevantní, byla však relevantní ve starších indoevropských jazycích (rozdíl strýc – ujec
apod.) Složka (6) byla naopak ve staroindoevropských jazycích namnoze irelevantní, jak o
tom svědčí stejné výrazy pro děda a strýce, vnuka a synovce (lat. nepos) apod. V některých
neindoevropských jazycích se navíc uplatňuje složka „starší – mladší“ (bratr apod.).
5.4 Změny v lexikálním podsystému jazyka (v jeho slovní zásobě) představují do značné míry
obdobu paradigmatických hláskových změn (§ 3.12.9–12): vznik nových lexémů, zánik
lexémů a sémantické mutace.
5.4.1 Nové lexémy vznikají derivací (odvozováním), kompozicí (skládáním) a přejímáním
slov z jiných jazyků (§§ 8.2.6n.). Při derivaci vznikají nové lexikální jednotky přidáváním
formantů (derivačních afixů) k jednotkám již existujícím (kmenům – § 4.4.1). Formanty
(derivační afixy), jež v dané fázi vývoje jazyka (zpravidla tu máme na mysli současný jazyk)
slouží jako prostředek tvoření nových lexikálních jednotek, se nazývají p r o d u k t i v n í;
ostatní formanty (zjištěné synchronickou nebo diachronickou analýzou) jsou neproduktivní.
Inventář derivačních afixů se v průběhu vývoje jazyka mění: morfonologickými procesy (fúzí,
aglutinací apod. – §§ 4.7.3, 4.7.5) některé zanikají, jiné nově vznikají (aglutinací původně
samostatných slov vznikly např. německé produktivní sufixy -heit, -schaft, -bar aj.). Může též
dojít k přejímání derivačních afixů z jiných jazyků (čes. -ista aj.). – Spojováním samostatných
lexikálních jednotek vznikají složeniny (§ 9.4.3). Schopnost tvořit složeniny není všude stejná
(§ 9.4.3): nejvíce je rozvinuta v germánských j. (němčina!), nejméně v jazycích románských
(slovanské j. zaujímají v tomto ohledu střední postavení). – Slovní zásoba jazyka se ovšem
obohacuje také lexikalizací variant vzniknuvších sémantickou diferenciací (variací) lexémů (§
5.4.3), jakož i lexikalizací slovních spojení – vznikem lexikálních dvojic (§ 5.2.1 ).
5.4.2 K úplnému zániku lexémů dochází zpravidla v důsledku změn společenských vztahů a
způsobu výroby (tak vyšly z užívání např. výrazy pro různé feudální vztahy a instituce, zaniklá
řemesla apod.). Častěji však dochází k zániku synonymních výrazů (§ 5.2), tzn. že jde ne o
úplný zánik lexikální jednotky, ale pouze o změnu formálního výrazu. Tento proces byl v
dávnověku často motivován primitivními magickými představami, v novější době pak
společenskými konvencemi. Naši dávní předkové nechtěli vyslovovat pravá jména obávaných
bytostí, zvířat apod. a nahrazovali je různými synonymními výrazy (jazykové t a b u).
Podobně byly v pozdější době vytvářeny náhražkové výrazy (e u f e m i s m y) za tzv.
neslušná („vulgární“) slova (společenská konvence!).
5.4.3 Význam lexémů podléhá variaci v souvislosti s jejich výskytem v různých kontextech.
Tuto variaci (tzv. polysémii – § 5.2) lze srovnat s variací fonémů v různých hláskových
okolích (kombinatorní varianty fonémů). Nové významy (významové odstíny) lexémů
57
vznikají především metaforou a metonymií. M e t a f o r a se zakládá na skutečné nebo
domnělé podobnosti dvou jevů (myšlené vztahy), metonymie naproti tomu na reálných
vztazích (místních, časových, příčinných aj.). V jiných případech jde o významové zúžení
nebo rozšíření. Vede-li takovýto vývoj k významu diametrálně odlišnému od původního
významu lexému, můžeme mluvit o lexikalizaci variant jednoho lexému, tj. dochází ke vzniku
homonym (§ 5.2). Jestliže se přitom původní význam lexému úplně vytratí, mluvíme o
s é m a n t i c k é m u t a c i.
L i t e r a t u r a ke kapitole V
B l a n á r 1984; D o r o s z e w s k i 1970; E r h a r t–V e č e r k a 1981, s. 127–144;
C h a f e 1975; K o d u c h o v 1987, s. 159–204; K r o n a s s e r 1952; K u r y ł o w i c z
1960, s. 7–26; Le langage, s. 283–299; L e e c h 1981; L y o n s 1977; L y o n s 1978, s.
424–507; M a s l o v 1987, s. 85–124; 195–210; O n d r u š–S a b o l 1984, s. 211–241;
P a l e k 1989, s. 128–154; S t e p a n o v 1975, s. 7–62; Š č u r 1974; U l l m a n n 1967;
V r h e l 1981.
58
VI GRAMATICKÉ KATEGORIE
6 Izolovaný designát gramatického morfému nazýváme g r a m é m (§ 4.3). Rozdíl mezi
gramémem a sémémem lze shrnout do tří bodů: 1° Gramém je (stejně jako korespondující
morfém a jeho realizace gramatický morf) jednotka nesamostatná, vázaná vždy na
samostatnou jednotku (sémém – lexikální morfém; určitá kategorie gramémů je vázána na
určitou kategorii sémémů). Nesamostatnost gramatických morfémů je zvláště patrná ze
syntaktického hlediska: gramatický morf(ém) nemůže fungovat jako větný člen (§ 7.2). – 2°
Gramém je co do obsahu podstatně jednodušší než sémém (představuje svazek několika málo
distinktivních rysů – § 5.3.1). Srov. dále § 6.1. – 3° Většina gramémů tvoří uzavřené inventáře
(gramatické kategorie), kdežto dílčí inventáře sémémů bývají zpravidla otevřené. Srov. dále §
6.1.3. Vztah mezi sémémy a gramémy je tedy do značné míry izomorfní vztahu mezi
segmentálními a suprasegmentálními zvukovými jednotkami (§§ 3.4.2, 4.2.1).
6.1 O významovém rozdílu mezi lexikálními a gramatickými morfémy jsme se zmínili už v §
4.2.1. Gramatické morfémy jsou jednotky obsahově chudé, nikoli však „prázdné“.
„Prázdnými“ se stávají tam, kde označují syntaktické vztahy, jen v několika málo případech je
však tato funkce primární. Obsahově chudé jsou ostatně také některé lexikální morfémy:
označení sémantických kategorií (substance, bytost, vlastnost, děj apod. – § 5.3), označení
kvantity (číslovky a některá příslovce), modální výrazy (ať, snad apod.) a deiktické elementy
všeho druhu (ty by mohly být event. vyděleny jako zvláštní třída morfémů – § 4.2.1). Všechny
tyto sémantické kategorie byly východisky gramatických kategorií. Přechod sémémů v
gramémy (tzv. g r a m a t i k a l i z a c e) má tři fáze: 1° Ztráta samostatnosti (vznik vázanosti
na jinou lexikální jednotku), doprovázená někdy zjednodušením sémantického obsahu. – 2°
Generalizace, tj. zevšeobecnění a uzávaznění: sémémy určitých kategorií musí být provázeny
určitými gramémy. – 3 ° Úplná formalizace: morfém označuje jen syntaktický vztah.
6.1.1 Nejdůležitější z těchto fází je druhá. Gramatičnost kategorie pádu spočívá především v
tom, že v jazycích, jako je čeština, latina apod., musí být každý lexém kategorie „jméno“
spojen s gramatickým morfémem kategorie pádu. V jazycích, jako je angličtina nebo
francouzština, tomu tak není: funkci našich pádových afixů tam namnoze zastávají předložky,
jejich užití však není závazné (substantivum nemusí být doprovázeno předložkou). V češtině
lze tedy mluvit o gramatické kategorii (pádu), v angličtině nikoli. S tím úzce souvisí otázka,
do jaké míry můžeme pokládat předložky za gramatická (pomocná) slova – zda tu máme
mluvit o gramatických nebo lexikálních morfémech. Ve prospěch prvního řešení svědčí
nesamostatnost předložek (syntaktická a zčásti i fonetická), ve prospěch druhého zmíněná už
nezávaznost jejich užívání, jakož i tvoření složenin s předložkami (§ 4.4). Úhrnem lze říci, že
předložky vznikly gramatikalizací příslovcí (místa apod.), ta však dospěla jen do první fáze
(jejím pokračováním byl vznik kategorie pádu v některých jazycích – §§ 6.11n.).
6.1.2 Jak už bylo zdůrazněno, označují morfémy v některých případech jen syntaktické vztahy
– jsou „významově prázdné“. Vzhledem k tomu, že se rozlišují dva základní druhy
syntaktických vztahů (parataxe-koordinace a hypotaxe-subordinace, § 7.4), můžeme mluvit o
„parataxému“ a „hypotaxému“. Morfémů, kde je tato funkce základní a jediná, je ovšem
málo. Za čistý parataxém můžeme pokládat zejména morfém, jenž se realizuje jako
kopulativní spojka (čes. a), za hypotaxémy např. morfém-adverbizátor (= sufixy adverbií
odvozených od adjektiv: č. -ě, franc. -ment, angl. -ly apod.), morfém, jenž se realizuje jako
„genitivní částice“ (§ 7.5.8) aj. Většinou je funkce parataxému nebo hypotaxému doprovázena
59
dalšími „významy“ (např. u většiny spojek, některých pádových morfémů apod.), anebo jde o
sekundární funkce některých morfémů v určitých spojeních: gramémy rodu, čísla a pádu se ve
spojení se sémémy kategorie „kvalita“ stávají pouhými hypotaxémy (morfémy těchto
kategorií fungují ve spojení s adjektivními lexémy jako nástroj kongruence – § 7.5.11). V
takovýchto případech lze konstatovat, že gramatikalizace morfému dospěla do třetí fáze (§
6.1). Dodejme ještě, že funkci hypotaxémů může plnit také přízvuk a slovosled (§ 7.5.2).
6.1.3 Gramémy vytvářejí dílčí inventáře, zčásti otevřené (např. spojky), většinou však
uzavřené. V tomto druhém případě jde o minimální systémy gramémů – g r a m a t i c k é
k a t e g o r i e (též morfologické k.). Počtem a konfigurací těchto kategorií se jazyky od sebe
značně liší. Některé jazyky (čínština, vietnamština aj.) kategoriální gramémy nemají vůbec. –
Existují též izolované gramémy (nevytvářející inventáře). Sem patří např. svrchu zmíněný
morfém-adverbizátor, pomocné sloveso esse aj.
6.1.4 Gramatické kategorie lze utřídit podle jejich sémantické báze (§ 6.1). V následující
tabulce je ve sloupci 1 uvedena příslušná kategorie lexikálních (resp. deiktických) morfémů
(sémémů), ve sloupci 2 odpovídající gramatická kategorie jmenná, ve sloupci 3 slovesná:
1 2 3
klasifikátory označení sémant. kategorií rod (třída) diateze
kvantifikátory číslovky, příslovce numerus vid
deiktory
anaforické anaforická, tázací a
neurčitá zájmena
určenost
personální osobní zájmena osoba
subjektivní temporální příslovce času čas
lokální příslovce místa
objektivní příslovce místa, předložky pád
modální kvalifikátory modální částice a slovesa modus
6.2 Podobně jako vztah mezi sémémy a morfémy (§ 5.2), není ani vztah mezi gramémy a
morfémy ve všech případech přímočarý (1 gramém = 1 morfém). V indoevropských,
semitohamitských, bantuských aj. jazycích se vyskytují případy, kdy dvěma (příp. i třem)
gramémům odpovídá jeden společný morfém. V indoevropské deklinaci jsou kategorie pádu a
čísla označovány veskrze spojitě (pádové gramémy se veskrze kombinují s gramémy čísla). V
deklinaci adjektiv k tomu nadto přistupuje kategorie rodu: o českých adjektivních sufixech -ý,
-ého, -ému atd. lze dokonce říci, že představují realizace spojitých morfémů rodu, čísla a pádu
+ gramém „adjektivizátor“. Ve staroindoevropských jazycích byly spojitě označovány
kategorie osoby a diateze: gramémům obou kategorií odpovídají spojité morfémy, realizující
se jako osobní přípony (§ 6.4.3). Jindy dochází ke kombinaci gramémů a sémémů: v
indoevropských jazycích implikují substantivní lexémy (lexikální morfémy) gramémy
kategorie rodu. Rod českých, latinských aj. substantiv není označen zvláštním afixem, ale je
jakoby skryt v lexikálním morfu (projeví se zejména ve spojení se shodným přívlastkem:
nová učitelka –nový předseda). Srov. § 6.3.3.
6.2.1 Gramému může odpovídat také spojení morfémů, jež mají samy o sobě jiný význam
(gramém, příp. sémém) – obdoba lexikálních dvojic uvedených v § 5.2.1. Jde zejména o
gramémy kategorií času, způsobu a diateze, jimž v novoindoevropských jazycích často
odpovídají takovéto kombinace morfémů: tzv. složené (opisné) formy. Např. gramému
„préteritum“ odpovídá v něm. tvaru (ich) habe gelobt „pochválil jsem“ kombinace morfémů /
60
prét. + pas./ + /hab „mít“/ + /préz./. Podobně odpovídá gramému „futurum“ v něm. (ich)
werde loben „budu chválit“ kombinace morfémů /infinitiv/ + /werd „stávat se“/ + /préz./. Srov
dále § 6.7.3.
6.3 Rod (gramatická třída) se zakládá na klasifikaci sémémů kategorie „substance“:
odpovídající lexémy (substantiva) jsou rozděleny do několika tříd (substantiva mužská,
ženská atd.). Jisté sémantické složky, sloužící jako klasifikační kritéria, se postupem vývoje
izolovaly a nabyly charakteru gramémů. Snad nejčastěji byla touto složkou „životnost“ (§
5.3.2): lexémy náležející do kategorie „substance“ se rozdělily do dvou tříd (jména životná –
neživotná). Přitom je nutno mít na paměti úroveň lidského myšlení a společenského vývoje v
dobách, kdy kategorie rodu vznikala: primitivní náboženské představy (animismus,
fetišismus) způsobily mj., že některé názvy věcí byly zařazeny do třídy „životných“. S
postavením ženy v patriarchální rodině zřejmě souvisí to, že v některých východoafrických
jazycích jsou názvy velkých věcí rodu mužského, názvy malých věcí rodu ženského apod. V
průběhu dalšího vývoje jazyků pak různé vnitrojazykové faktory vedly ke stupňované
formalizaci rodu substantiv (neživotná maskulina a feminina – č. stůl, židle apod.). Dovršením
této formalizace je uplatnění kategorie rodu u adjektiv – jako nástroje gramatické shody (§
7.5.11). Jen v jazycích, kde takováto shoda existuje, máme plné právo mluvit o rodu jako o
gramatické kategorii (kdežto např. v angličtině, kde se rod projevuje jen u zájmena 3. osoby,
je existence gramatického rodu pochybná).
6.3.1 Systém rodových gramémů nebývá složitý: nejčastěji se vystačí se dvěma až třemi rody
(třídami). Velmi rozšířené je rozlišování rodu životného a neživotného: četné jazyky
kavkazské, americké aj. Jinde se rozlišuje rod vyšší-rozumný (lidé, bozi) a nižší-nerozumný
(zvířata, věci): drávidské jazyky. Důsledné třídění podle sexu (maskulinum – femininum) je v
jazycích semitohamitských. Největší počet rodových gramémů je v jazycích bantuských: ty
mají 8–10 jmenných tříd (osoby, rostliny, velké věci, malé věci atd.). V mnoha jazycích
naproti tomu kategorie rodu vůbec chybí: jazyky uralské, altajské, tibetočínské, austronéské
aj.
6.3.2 Indoevropské jazyky v nejstarších dobách patrně rozlišovaly rod životný a neživotný (o
tom svědčí chetitský stav, dále některé jevy v latině aj.). S tímto dělením se záhy zkřížilo
dělení podle sexu (maskulinum : femininum, přičemž fem. lze chápat jako non-masc.):
životnost
+ –
mužskost + 1 3
– 2 4
Většina staroindoevropských jazyků (sanskrt, řečtina, latina atd.) má systém tří rodů: masc.
(1), fem. (2) a neutrum (4). V asymetričnosti tohoto systému je patrně třeba hledat zárodek
pozdějšího vývoje. V novoindoevropských jazycích dochází na jedné straně k redukci systému
na dva rody (m. – f.: francouzština, litevština, hindština aj.; rod obecný – střední: dánština,
švédština), na druhé straně k jeho doplnění o čtvrtý gramém (3 = mužský rod neživotný v
češtině aj.). Některé indoevropské jazyky uchovaly původní trojčlenný systém (němčina,
novořečtina), jiné naproti tomu gramatickou kategorii rodu ztratily (angličtina, arménština,
novoperština).
61
6.3.3 Rodové gramémy nikde nemají samostatný formální výraz: v indoevropských jazycích
jsou signalizovány kmenem substantiv nebo se kombinují s gramémy pádu a čísla (§ 6.2). V
bantuských j. se důsledně kombinují s gramémy čísla: každé substantivum má prefix
označující zároveň číslo a třídu. Např. svahil. mtu „člověk“ – watu „lidé“, mti „strom“ – miti
„stromy“, jiwe „kámen“ – mawe „kameny“, čombo „nádoba“ – viombo „nádoby“ apod.
Prefix stejné třídy a čísla se musí opakovat u všech větných členů, jež jsou s příslušným
substantivem nějak syntakticky svázány: u přívlastkového adjektiva, číslovky, zájmena a
slovesného prefixu 3. osoby. Např. mtu mdogo „malý člověk“ – watu wadogo „malí lidé“,
kisu kidogo „malý nůž“ apod. Rovněž v semitohamitských jazycích je kategorie rodu (m. : f.)
spjata s kategorií čísla (jistý sufix označuje zároveň femininum a singulár apod.).
6.4 Jmenné kategorii rodu odpovídá u sloves gramatická kategorie d i a t e z e (slovesného
rodu). Souvisí s klasifikací sémémů kategorie „děj“ – s rozlišováním sloves přechodných a
nepřechodných, zvratných, stavových, inkohativních apod. Sémantické distinktivní rysy, jež
jsou základem této klasifikace a tím i kategorie diateze, lze definovat jako progresívnost (P),
regresívnost (R) a transgresívnost (T). P r o g r e s í v n í je takový děj, který vychází z
(prvního) aktantu („subjektu“), tedy činnost. R e g r e s í v n í je takový děj, který zasahuje
první aktant (subjekt); jeho původce nemusí být ve větě uveden (tzv. deagentní konstrukce).
T r a n s g r e s í v n í děj je takový, na němž se podílejí dva aktanty (subjekt a objekt nebo
subjekt a agens). Možných kombinací těchto distinktivních rysů je osm:
P R T
1 + – + (x myje podlahu)
2 + + + (x si myje ruce)
3 + + – (x se myje)
4 – + – (x je umýván)
5 – + + (x je umýván y-em)
6 – – – (x sedí)
7 – – + (x vidí y, x má y)
8 + – – (x přichází)
6.4.1 Izolací takovýchto svazků sémantických distinktivních rysů byla dána možnost převádět
sloveso z jedné třídy do druhé. Pokud mají takovéto přechody sporadický charakter, patří
spíše do oblasti derivace. Tak např. přechodem 6 → 1 vzniká ze stavového slovesa činnostní
sloveso, tzv. k a u z a t i v u m (sedět → posadit). O gramatickém jevu lze mluvit jen tam,
kde takovéto přechody mají univerzální povahu. To se týká především přechodu 1 → 4/5 a 1
→ 3; tam, kde jsou takovéto transformace v zásadě možné u všech činnostních sloves,
můžeme mluvit o gramatické kategorii diateze. Ta spočívá ve většině novoindoevropských
jazyků v protikladu gramémů „aktivum“ (1) a „pasívum“ (4/5). Ve slovanských jazycích lze
mluvit ještě o třetím gramému „reflexívum“ (3), a to proto, že zde existuje zvláštní zvratné
zájmeno (kdežto v germánských a románských jazycích se zvratné tvary slovesa vytvářejí
spojením se zájmeny příslušné osoby). V některých neindoevropských j. byly
gramatikalizovány ještě další z uvedených možností, takže kategorie diateze zahrnuje (v
jazycích turkotatarských, bantuských aj.) větší počet gramémů než v jazycích indoevropských.
6.4.2 V nejstarších indoevropských jazycích (staroindičtině, řečtině aj.) byl základem
kategorie diateze protiklad „aktivum“ (1) : „medium“ (2). M e d i u m původně označovalo
děj vykonávaný k vlastnímu prospěchu, děj, na němž je subjekt obzvláště zainteresován. Záhy
však příslušné morfémy přejímaly i jiné funkce – staly se výrazem reflexíva (3) a pasíva (4/5).
Tak vzniklo tzv. m e d i o p a s í v u m (např. v latině). Tento proces má vlastně obdobu v
62
pozdějším vývoji slovanských jazyků, kde se reflexívum stalo běžným výrazem pasívního
děje, zejména v těch případech, kdy původce děje není označen (4): dům se staví, obilí se
sklízí apod. V této souvislosti je třeba poukázat i na jiné posuny v rámci kategorie diateze: ve
starých indoevropských jazycích mediální (mediopasívní) sloveso nezřídka označuje aktivní
děj (tzv. d e p o n e n s: lat. hortor „pobízím“, venor „lovím“ apod.), v novoindoevropských
jazycích jsou pak reflexívní slovesa bez zvratného významu (č. smát se, něm. sich sehnen
„toužit“ apod.).
6.4.3 Ve staroindoevropských jazycích se gramémy diateze kombinovaly s gramémy osoby,
příp. ještě i s gramémy dalších kategorií (§ 6.2). Osobní přípony tu označovaly spojitě
všechny tyto gramatické kategorie. V sanskrtu, řečtině, latině aj. existovaly dvě řady osobních
přípon – jedna pro aktivum, druhá pro medium (mediopasívum):
sti. ř. lat.
sg. 1. pac miŕ pace luó luomai moneo moneor
2. pacasi pacase lueis luei mones moneris
3. pacati pacate luei luetai monet monetur
pl. 1. pac maŕ [ pac maheŕ luomen luometha monemus monemur
2. pacatha pacadhve luete luesthe monetis monemini
3. pacanti pacante luousi luontai monent monentur
„vařím“ „vařím si“ „uvolňuji“ „uvolňuji si,
uvolňuji se,
jsem
uvolňován“
„napomínám“ „jsem
napomínán,
napomínám
se“
Tento formální výraz diateze představuje jednu z hlavních zvláštností staroindoevropského
jazykového typu (v jiných jazycích nemá obdobu).
6.4.4 V novoindoevropských jazycích je naproti tomu protiklad „aktivum : pasívum“
asymetrický (§ 6.4.1): aktivum je jednoduchý slovesný tvar, pasívum tvar složený (č. chválím
– jsem chválen, něm. ich lobe – ich werde gelobt apod.). Gramém-morfém „pasívum“ se v
tomto případě realizuje jako sufix jmenného tvaru slovesa (pasívního participia) a zároveň
jako kmen pomocného slovesa (§ 4.5). Tímto pomocným slovesem je nejčastěji „být“ (čes.,
rus., angl., fr. aj.), v němčině jím však bývá werden „stávat se“, v norštině blive „zůstat“ apod.
– Výrazem gramému-morfému „reflexívum“ je reflexívní zájmeno (§ 6.4.1), jež ve
východoslovanských a baltských jazycích foneticky splynulo se slovesným tvarem (bylo
aglutinováno): rus. mojus’ = č. myju se, lit. keltis = zvedat se apod. Podobný vývoj nastal v
severogermánských jazycích, ale jednoduché reflexívní tvary tu zpravidla mají význam pasíva
(nor. elske „milovat“ – elskes „být milován“).
6.4.5 V neindoevropských jazycích slouží jako výraz gramémů diateze zpravidla zvláštní
afixy, a to různého druhu. Se sufixy se setkáváme např. v turečtině: gij- „oblékat“ – gijin„oblékat
se“, vur- „bít“ – vurul- „býti bit“ – vuruš- „bít se navzájem“, gül- „smát se“ –
güldür- „rozesmát“ apod. (aktivum je bezpříznakové – § 6.2.1). Podobně ve svahilštině (s tím
rozdílem, že osoba je tu označena předponou): -funga „svazovat někoho“ – -fungia „svazovat
někomu“ – -fungwa „být svazován“ – -fungana „svazovat se navzájem“ apod. V jiných
jazycích slouží témuž účelu prefixy nebo interfixy (§ 4.5.1): indonés. membatja „číst“ –
dibatja „býti čten“, arab. qatala „zabíjet“ – qutila „být zabíjen“ apod.
63
6.5 Gramatická kategorie č í s 1 a (numeru) souvisí se sémantickou kategorií kvantity. K
označení kvantity slouží především jisté lexémy: jednak adverbia (mnoho, málo…), jednak
číslovky (pokládané zpravidla za zvláštní slovní druh – § 6.1.3).
6.5.1 Systém č í s l o v e k je v různých jazycích uspořádán na různých principech:
dvojkovém (binárním), pětkovém (kvinárním), desítkovém (decimálním) nebo dvacítkovém
(vigesimálním). Nejprimitivnější systém číslovek zahrnuje pouze výrazy pro „1“ a „2“ (toto
počítání zřejmě souvisí s výskytem párových orgánů lidského těla). Vyšší počet než 2 se již
označuje slovem „mnoho“, anebo se tvoří ještě další číslovky skládáním: 3 = 2 + 1, 4 = 2 + 2.
S takovýmto způsobem počítání se lze setkat u kmenů stojících na nejnižší úrovni
společenského vývoje: v Austrálii, Jižní Americe aj. Vyšší vývojový stupeň představuje tzv.
kvinární (pětkový) systém číslovek, souvisící s počítáním na prstech jedné ruky. Čistý
k v i n á r n í systém (jednoduché číslovky 1–5, vyšší číslovky se tvoří jejich skládáním) je
vzácný; obyčejně je kombinován se systémem vigesimálním nebo decimálním.
V i g e s i m á l n í (dvacítkový) systém má jako základní jednotku součet všech prstů
jednoho člověka (na rukách i nohách). Vigesimální systém mají např. jazyky kavkazské a
baskičtina: jednoduché číslovky 1–10, 20, 100; 30 = 20 + 10, 40 = 2 × 20, 50 = 2 × 20 + 10
atd. Stopy vigesimální soustavy se objevují také ve francouzštině (číslovky do 69 se tvoří
normálním způsobem, ale 70 = 60 + 10, 80 = 4 × 20, 90 = 4 × 20 + 10). Snad je to způsobeno
vlivem předindoevropského substrátu. V amerických jazycích je velmi rozšířena soustava
kvinárně vigesimální. Např. v jazyce nahuatl se počítá takto: 1 se, 2 ome, 3 vei…, 6 čikasen, 7
čikome, 8 čikuei…, 10 matlaktli…, 15 kaštoli…, 20 sempuali…., 40 ompuali…, 100
makwilpuali (5 × 20)…, 400 sencontli. – Většina současných jazyků má systém
d e c i m á l n í (desítkový), kde základní jednotku představuje součet prstů na obou rukách
(jednoduché formy 1–10, 100). V některých jazycích není ovšem tento systém ještě plně
vyvinut: např. v uralských jazycích chybějí jednoduché výrazy pro „8“ a „9“ (= 10 – 2, 10 –
1). Některé africké jazyky mají systém kvinárně decimální (chybějí jednoduché výrazy pro 6–
9) apod.
6.5.2 Jestliže jsou jisté kvantitativní vztahy označovány přímo na slovech označujících
substance (pomocí afixů), můžeme v daném jazyce mluvit o gramatické kategorii č í s 1 a
(numeru). Gramémy této kategorie jsou tvořeny dvěma sémantickými složkami: jednotlivostsingulárnost
a mnohost-plurálnost. Jejich kombinací vzniká trojčlenný systém:
sing. plur.
A + –
B – +
C – –
Případu C odpovídá forma substantiva indiferentní co do numeru, tj. označující bytost nebo
věc jako druh. Takovouto povahu má holá forma jména v mnoha neindoevropských jazycích
(uralských, altajských, kavkazských aj.): např. turecký „nominativ sg.“ (ev „dům“ nebo
„domy“) se stává skutečným singulárem teprve spojením s determinujícími prvky (bir ev
„jeden dům“, ale beš ev „pět domů“!). V takovémto případě spočívá kategorie numeru v
protikladu gramémů-morfémů C : B (gramém A je možno pokládat za vedlejší funkci
morfému C). V souladu s tím je pouze plurál (B) charakterizován zvláštním afixem (tur. -lar/ler
apod.), kdežto „singulár“ představuje bezpříznakovou formu.
64
6.5.3 V indoevropských jazycích spočívá naproti tomu kategorie čísla v protikladu A : B
(přičemž A zastává sporadicky i funkci C). V tomto případě jde o protiklad rovnocenných
forem (ekvipolentní protiklad sg. : pl.). Oba gramémy čísla se přitom kombinují s jinými
gramémy – pádu, rodu apod. (§ 6.2). Podobně je tomu v bantuských a semitohamitských j. –
Vedle sg. a pl. existuje ovšem v některých indoevropských a semitohamitských jazycích ještě
třetí gramém čísla duál (číslo dvojné): v sanskrtu, řečtině, staroslověnštině, litevštině,
arabštině aj. Postavení duálu v rámci kategorie čísla není ovšem rovnocenné s postavením
plurálu a singuláru; o tom svědčí mj. defektivní deklinace (chybění některých pádů) a
postupná eliminace duálu v průběhu vývoje (staré slovanské jazyky vesměs měly duál, z
nových jej mají pouze některé slovinské a lužické dialekty).
6.6 Jmenné kategorii čísla odpovídá u sloves do jisté míry kategorie vidu. Vid (aspekt) v
užším smyslu spočívá v protikladu „perfektum: imperfektum“; vid v širším smyslu zahrnuje
ještě třetí gramém „iterativum“. I tyto gramémy jsou dány kombinacemi jistých sémantických
složek, izolovaných ze sémémů kategorie „děj“:
dokonavost opětovanost
imperfektum – –
perfektum + –
iterativum 0 +
Složku „dokonavost“ je možno pokládat za obdobu složky „singulárnost“, složku
„opětovanost“ za obdobu složky „plurálnost“ (§ 6.5.2). Slovesný gramém „perfektum“ tudíž
odpovídá jmennému gramému „singulár“, gramém „iterativum“ gramému „plurál“ a gramém
„imperfektum“ gramému „indiferens“.
6.6.1 O gramatické kategorii vidu lze mluvit v těch jazycích, kde lze pomocí jistých morfémů
převádět slovesa z jedné třídy do druhé (perfektivizovat, imperfektivizovat, vytvářet iterativa).
Tak tomu bylo ve starosemitských jazycích (vid byl označován pomocí interfixů, jakož i
postavením osobního afixu) a patrně i v raném vývojovém stadiu indoevropských jazyků (k
perfektivizaci sloužil mj. sufix s, k vytváření iterativ nosové afixy apod.). V pozdějším vývoji
indoevropských jazyků ustupuje vid do pozadí a z původních vidových forem se namnoze
staly formy temporální (s-aorist apod.). Ze současných indoevropských j. jsou to především
jazyky slovanské, kde vid hraje důležitou úlohu: většinu sloves lze převádět z jedné třídy do
druhé, a to přidáním prefixu (viděl – uviděl) nebo sufixu (kopat – kopnout, nést – nosit –
nosívat). V románských j. splynul naproti tomu vid s časem v jedinou gramatickou kategorii
(§ 6.7.2); germánským jazykům kategorie vidu vůbec chybí.
6.7 Gramatická kategorie č a s u souvisí se sémantickou kategorií „(subjektivní) temporální
deixe“. Ve všech jazycích existují lexémy této kategorie – slova označující čas (dobu), kdy
probíhá (probíhal) děj představující obsah výpovědi: teď, dříve, potom aj. Jde tu o relativní
určení času – vzhledem k době, kdy mluvící osoba pronáší svůj výrok. Takovéto elementy
(příslovce času) plně dostačují k časové determinaci děje: v mnoha jazycích (čínština,
indonéština, četné africké j. apod.) je čas slovesného děje označován jen podle potřeby, a to
pomocí časových příslovcí. V jiných jazycích je čas slovesného děje označován přímo na
slovesném tvaru – pomocí afixů. Jestliže je v daném jazyce takové označení závazné,
mluvíme o gramatické kategorii času.
65
6.7.1 Základní sémantickou složkou (rysem) vytvářející časové gramémy je buď
„přítomnost/aktuálnost“ (+ prézens: – non-prézens), nebo „minulost“ (+ préteritum: – nonpréteritum).
První protiklad byl patrně typický pro nejstarší vývojové období indoevropských
jazyků. Gramémy „ps.“ a „non-ps.“ se přitom kombinovaly s gramémy osoby a diateze:
všechny tři kategorie byly označovány spojitě osobním sufixem (§ 6.4.3). Názorně to ukazuje
následující série staroindických slovesných tvarů:
akt. med.
„ps.“ (indikativ préz.) bhara-ti bhara-te
„non-ps.“ (injunktiv, imperfektum) (a)bhara-t (a)bhara-ta
6.7.2 Tento původní stav (dosvědčený některými archaismy, zejména v indoíránských j.) záhy
podlehl změnám. Křížením s kategorií vidu (§ 6.6) a uplatněním rysů „minulost“ (pt.) a
„předčasnost/rezultativnost“ (a/r) vznikly složité systémy slovesných časů, typické zejména
pro řečtinu a latinu (rys a/r je dán vztahem k následujícímu nebo předcházejícímu ději; pf =
dokonavost):
řečtina latina
ps pt pf r ps pt pf a
prézens + – 0 – + – 0 –
imperfektum – + – – – + – –
aorist1
– + + –
perfektum + 0 – + – + + –
plusquamperfektum – + – + – + + +
futurum I – – 0 – – – 0 –
futurum II – – – + – – + +
Čas je i zde označen aspoň zčásti spojitě s osobou a diatezí:
ř. préz. graphó – perf. gegrapha – impf. egraphon
lat. préz. verto – perf. verti
Jindy je však označen pomocí zvláštního sufixu:
ř. préz. luó – aor. elusa (s) – perf. leluka (k)
lat. préz. moneo – impf. monebam (ba) – perf. monui (u)
Řecké tvary imperfekta a aoristu se nadto vyznačují prefixem e-, tzv. augmentem (augment amají
i staroindické neprézentní tvary uvedené v § 6.7.1). Románské jazyky zdědily tento
systém z latiny bez podstatných změn (navíc jsou tu ještě složené časy – § 6.7.3); nová řečtina
ztratila perfektum a jednoduché futurum, navíc však má některé složené časy.
6.7.3 Ve starogermánských jazycích (gótštině aj.) shledáváme pouze dva časové gramémy,
založené na protikladu „préteritum : non-préteritum“ (non-pt. – prézens, jenž zároveň
označuje budoucí děj). V pozdějším vývoji se tento systém rozšířil o další minulé časy. Tyto
nové temporální formy jsou – stejně jako v románských jazycích – složeny z préteritálního
participia (pasívního) a z tvarů pomocného slovesa „být“ nebo „mít“. Gramému času v
takovém případě odpovídá jednak afix participia, jednak kmen pomocného slovesa (§ 6.2.1):
něm. ich bin gegangen, ich habe gelobt
angl. I have gone
fr. je suis allé, j’ai loué
1
V latině neexistuje svébytná kategorie aoristu.
66
6.7.4 Rovněž slovanský temporální systém byl původně založen na protikladu „pt. : non-pt“.
Tento systém byl tvořen třemi gramémy-morfémy: prézens (= non-pt.), imperfektum a aorist.
Stejně jako v germánských jazycích chybělo i zde futurum. Ve většině pozdějších slovanských
jazyků zanikly jednoduché minulé časy, vzniklo však složené préteritum, ovšem na jiné bázi
než v románských a germánských jazycích (aktivní participium + „být“).
6.7.5 Zajímavé rozdíly jsou ve tvoření složeného f u t u r a. Nejčastější typ představuje spojení
slovesa „chtít“ (příp. „mít povinnost“) s infinitivem (srbocharv., rumun., angl., severogerm.
aj.). V bulharštině a řečtině poklesl tvar pomocného slovesa na pouhou částici (spojovanou s
prézentními tvary): bulh. šte, ř. tha. V němčině se tvoří futurum s pomocným slovesem
werden „stávat se“, v západo- a východoslovanských jazycích se slovesem budu (nejasného
původu).
6.7.6 Také některé neindoevropské jazyky mají složité časové systémy (bantuské j. mají 6
časů, turečtina 8 apod.). Tvoření časových forem je – na rozdíl od indoevropských j. –
jednotné (pomocí afixů různého druhu):
préz. prét. fut.
tur. jaz-ijor-um jaz-dy-m jaz-acagh-am (sufixy)
svahil. ni-na-piga ni-li-piga ni-ta-piga (prefixy)
akad. iparas iprus (interfixy)
6.8 Slovesný z p ů s o b (modus) má mezi gramatickými kategoriemi zvláštní postavení. Jeho
podstata tkví v sémantické složce nikoli jednoho sémému, nýbrž celé výpovědi (§ 7.7). Jde o
jakési vyjádření postoje mluvícího k obsahu výpovědi: mluvící prezentuje svou výpověď jako
prosté sdělení něčeho, co považuje za jisté nebo za možné, jako výzvu nebo jako otázku. K
vyjádření tohoto postoje slouží namnoze zvláštní slova (snad, ať, zda apod.) nebo větná
intonace (§ 3.9.2). V některých jazycích se však tento vztah mluvícího k výpovědi označuje
pomocí afixů přistupujících k základnímu větnému členu – predikátu-slovesu. V takovém
případě mluvíme (je-li označení modu na slovese závazné) o gramatické kategorii způsobu.
6.8.1 Pomineme-li rozdíl mezi sdělením a otázkou (označovaný nejčastěji větnou intonací
nebo zvláštními částicemi, velmi zřídka pomocí afixů), lze gramémy modu chápat jako
kombinace dvou složek (distinktivních rysů):
A B C
reálnost + – –
voluntativnost – + –
Kombinaci A představuje v češtině, ruštině aj. gramém indikativ, B gramém imperativ, C
gramém kondicionál. Germánské jazyky mají navíc čtvrtý modus – konjunktiv, plnící funkce
B a C v závislých větách a suplující imperativ v 1. a 3. osobě. Podobná situace je v
románských jazycích. V latině odpovídá funkci C konjunktiv (plnící zčásti též funkci B),
řečtina má navíc ještě optativ – modus vyjadřující přání. V tomto případě si ve funkci B
konkurují tři formy (imperativ, optativ a konjunktiv), téměř synonymní (proto optativ v
pozdějším vývoji řečtiny zanikl).
67
6.8.2 K označení slovesného způsobu slouží zvláštní sufixy:
ř. graph-omen (ind.) – graph-ó-men (konj.) – graph-oi-men (opt.)
lat. scrib-is (ind.) – scrib-a-s (konj.)
Podobně v neindoevropských jazycích: tur. jaz-ar-ym (ind.) – jaz-sa-m (kondic.)
Méně často se gramém modu kombinuje s gramémem osoby: lat. scribi-tis (ind.) – scribi-te
(imper.)
V novoindoevropských j. odpovídá gramému C nezřídka složená forma: č. nesl bych (kondic.)
apod. Tyto tvary připomínají složené temporální formy (§ 6.7.3). Vůbec je kategorie způsobu
úzce spjata s kategorií času: rozdíl mezi mody A a C se opakuje u různých časů, přičemž
gramémům obou kategorií namnoze odpovídají spojité morf(ém)y: lat. scribas (konj. ps.) –
scriberes (konj. impf.) – scripseris (konj. pf.) – scripsisses (konj. plsqpf.).
6.9 Gramatická kategorie u r č e n o s t i má svůj základ v anaforické deixi. Sémémy (=
deiktické morfémy) této kategorie se realizují jako odkazovací, neurčitá a tázací z á j m e n a
(pronomina); jejich základní sémantickou složkou je „známé : neznámé“. Zájmeno on (resp.
ten) odkazuje na něco už známého, zájmena kdo, někdo apod. na něco dosud neznámého.
6.9.1 V některých jazycích začalo být substantivum, označující osobu (věc) již známou
(určenou), závazně spojováno s odkazovacím (anaforickým) zájmenem. Takto
gramatikalizované zájmeno se nazývá určitý člen: něm. der, die, das, angl. the, franc. le, la,
ital. il, la, maďar. a apod. Jde tu o přechod deiktického sémému v gramém, tvořený složkou
„známé“. Protikladný gramém zůstává buď bez formálního výrazu, nebo mu odpovídá
gramatikalizovaná číslovka „1“ (něm. ein, fr. un apod.). Kategorie určenosti je typická pro
novoindoevropské jazyky (zvláště románské a germánské). Ze staroindoevropských jazyků
měla člen jen řečtina.
6.9.2 Tento vývoj vyústil někde ve vznik zvláštních afixů sloužících jako výraz určenosti:
určitý člen splynul se substantivem jako sufix nebo prefix. Častější je první případ (tzv.
p o s t p o n o v a n ý člen) : bulh. -tŘ, -ta, -to, (ženata, koloto), rumun. -ul, -a (< lat. ille,
illa), nor. -en, -et apod. Pomocí prefixu vyjadřuje určenost např. hebrejština (ha-). Podobným
směrem spěje vývoj ve francouzštině, kde člen tvoří jedno fonetické slovo s následujícím
jménem. Tímto způsobem, totiž spojováním tvarů adjektiv s tvary odkazovacího zájmena
(slovan. jö, jego, lit. jis), vznikla kdysi složená deklinace adjektiv v baltštině a slovanštině:
lit. naujas-is slovan. novŘ-jö (> č. nový)
naujo-jo nova-jego (> č. nového) atd.
6.9.3 Pomocné slovo „člen“ je někdy pouhým výrazem určenosti (angl. the), častěji je však
kombinovaným výrazem několika gramémů: rodu, čísla a pádu (fr. les „určenost + plurál“,
něm. dem „určenost + mask./ntr. + sg. + dativ“). Nezřídka funguje člen jako
„substantivizátor“ (srov. § 6.1.2): angl. the love „láska“ (to love „milovat“), něm. das Leben
„život“ (leben „žít“) apod.
6.10 Gramatická kategorie o s o b y má svůj základ v sémantické kategorii „subjektivní
deixe“. Hlavní sémantické složky (rysy) příslušných sémémů (deiktických morfémů) lze
definovat takto:
(1) totožné s mluvícím subjektem = subjektivní (+/–),
(2) zúčastněné na hovoru = konkrétní (+ /–),
68
(3) blízké (+/–),
(4) přítomné (+ /–).
Sémémy této kategorie („deiktory“) dělíme na personální, časové a lokální. Ve všech
případech jde o ukazování z hlediska mluvící osoby (ego – nunc – hic). Deiktické morfémy
(deiktory) lokální se realizují buď jako příslovce místa (zde, tam apod.), nebo jako ukazovací
zájmena (tento, onen apod.). V některých jazycích je rozdíl mezi těmito dvěma druhy slov
velmi malý (např. v turečtině se demonstrativa ve většině případů neskloňují). Naproti tomu v
indoevropských a semitohamitských j. existuje výrazný rozdíl: adverbia jsou neohebná,
kdežto zájmena se skloňují (zájmenné kořeny se spojují s morfémy kategorie rodu, čísla a
pádu). – K časové deixi srov. § 6.7.
6.10.1 Zvlášť markantně vystupuje vztah k mluvící osobě do popředí u p e r s o n á 1 n í
d e i x e. Sémémy této třídy (deiktické morfémy realizující se jako osobní zájmena) jsou dány
kombinací rysů (1) a (2). Tradičně uváděný systém tří osob lze definovat takto:
1 2
1. osoba + +
2. osoba – +
3. osoba – –
Jak je z této tabulky zřejmé, nepatří zájmeno 3. osoby mezi osobní zájmena v užším smyslu:
je to zájmeno odkazovací (anaforické – § 6.9). Vedle singulárních osobních zájmen existují
také zájmena 1. a 2. osoby plurálu, a to i v jazycích bez gramatické kategorie čísla. Vztah
mezi zájmenem singulárním a plurálním nelze ovšem chápat jako obdobu vztahu mezi
singulárním a plurálním tvarem substantiva (nebo demonstrativa): my není zmnožené já
(já+já+já…), ale zahrnuje v sobě vždy také „nejá“ (já+ty+on…). Tato skutečnost se odráží i
ve formě „plurálních“ zájmen:
1° Zájmeno 1. pl. (resp. 2. pl.) obsahuje většinou jiný kořen než zájmeno l. sg. (č. já – my, ty –
vy, lat. ego – nos, arab. anu – nahnu apod.).
2° Pokud se kořeny shodují, liší se plurální afix zájmen od plurálního afixu jmen (tur. ben –
biz, sen – siz, kdežto jména mají sufix -lar/-ler).
3° Některé jazyky rozlišují v 1. osobě plurálu tvar i n k l u z í v n í (my = já+ ty… – oslovená
osoba je zahrnuta) a tvar e x k l u z í v n í (my = já+on… – oslovená osoba není zahrnuta):
indonés. kita „my“ inkl. – kami „my“ exkl., tamil. nám – ná–gal, algonkin. ninawin – kinawin
apod.
6.10.2 Z toho plyne, že u zájmen 1. a 2. osoby nelze mluvit o gramatické kategorii čísla.
Rozdíl mezi „singulárními“ a „plurálními“ tvary osobních zájmen je třeba spíše chápat jako
protiklad osoby „individuální“ a „neindividuální“ (= kolektivní). Ke dvěma distinktivním
rysům vytvářejícím systém osob musíme tedy připojit ještě třetí:
subj. („já“) konkrét. individ.
A + + + 1. sg
B + – +
C + + – 1.pl.
D + – –
E – + + 2. sg.
F – + – 2.pl.
G – – 0 3.
69
„Osoby“ A a B jsou formálně rozlišeny jen v několika polynéských jazycích („já“ konkrétní:
„já“ nekonkrétní). Nicméně lze za realizaci B pokládat i „zájmena“ jako fr. on, něm. man
apod.: zahrnují v sobě „já“, mají přitom všeobecnou platnost (jsou tedy nekonkrétní) a spojují
se se singulárním tvarem slovesa! „Osoby“ C (1. pl. exkl.) a D (l. pl. inkl. – je nekonkrétní,
protože zahrnuje i oslovenou osobu) jsou formálně rozlišeny v mnoha jazycích
severoamerických, paleosibiřských, drávidských, austronéských aj. U třetí osoby lze mluvit o
gramatickém čísle (shoda!), „individuálnost“ je tedy irelevantní.
6.10.3 V řadě jazyků existují vedle singulárních a plurálních tvarů osobních zájmen ještě tvary
duální: stsl. vě (1. du.), va (2. du.), samojed. mani (l. du.), pydari (2. du.) apod. V tomto
případě bude třeba počítat ještě s dalším protikladem „podvojnost : nepodvojnost“. Po
formální stránce představují podvojné (duální) formy nejčastěji odvozeniny od forem
neindividuálních (plurálních). Raritu představují triální a kvadrální formy osobních zájmen v
několika melanéských jazycích (tvořené aglutinací příslušných číslovek), např. v jazyce tuna:
iau „já“, dor (inkl.), mir (exkl.) „my dva“, datal, mital „my tři“, dat „my čtyři“ apod.
6.10.4 V některých jazycích s gramatickou kategorií rodu se rod rozlišuje nejen u 3. osoby
(což se dá očekávat), ale také u 2. osoby sg. i pl.: arab. anta „ty (muž)“ – anti „ty (žena)“.
Zcela výjimečné a zjevně sekundární je naproti tomu rozlišování rodu u zájmen 1. osoby
(např. v tocharštině).
6.10.5 Osobní zájmena nepochybně existovala ve všech jazycích světa, byla však někde zčásti
nebo úplně nahrazena substantivy jako „sluha“, „otrok“, „moje maličkost“, „pán“, „starší
bratr“, „strýc“ apod. (jejich výběr se řídí společenským postavením a stářím osob
zúčastněných na hovoru). Nahrazování osobních zájmen pokleslými substantivy je typické
zejména pro jazyky východní a jihovýchodní Asie (japonština, korejština aj.). Setkáváme se s
ním však také v evropských jazycích: v polštině je zájmeno 2. osoby nahrazováno (ve
zdvořilém oslovení) slovy pan, pani, ve španělštině zkráceninou usted (z Vuestra merced
„Vaše milost“) apod.
6.10.6 Označení vztahu slovesa nebo substantiva k „osobě“ (přisuzování děje nebo
přivlastňování věci jedné ze tří osob) se v mnoha jazycích realizuje pouhou juxtapozicí
samostatného osobního zájmena. Ve spojení se slovesem stojí osobní zájmeno ve svém
základním tvaru (nominativu), ve spojení se substantivem shledáváme obdobné vazby jako v
nominální grupě (§§ 7.5.7n. – genitiv zájmena apod.), anebo se tu užívá adjektiv odvozených
od osobních zájmen – tzv. přivlastňovacích zájmen (p o s e s í v).
6.10.7 V některých jazycích slouží naproti tomu k „personální determinaci“ zvláštní afixy –
osobní afixy. Pokud je užívání těchto afixů závazné (každý tvar – s výjimkou slovesných jmen
– musí být opatřen osobním afixem), mluvíme o gramatické kategorii osoby. Tato kategorie
zahrnuje minimálně pět gramémů: /1. sg./, /2. sg./, /1. pl./, /2. pl./ a /3./. K tomu mohou někde
přistoupit dva duální gramémy; jinde se zase počet osobních gramémů zmnožuje rozlišováním
1. osoby pl. inkluzívní a exkluzívní nebo rozlišováním maskulina a feminina ve 2. osobách (§
6.10.4). Naproti tomu různé afixy 3. osoby (sg. pl. – du., resp. m. – f. – n. apod.) je třeba
pokládat za spojité realizace gramému /3./ a gramémů kategorie čísla, příp. rodu: volba afixu
je tu záležitostí kongruence (to se ostatně mnohde odráží i ve struktuře příslušných tvarů:
např. v turečtině se tvoří 3. os. plurálu přidáním plurálního sufixu jmen ke tvaru 3. os.
singuláru).
70
6.10.8 Personální gramémy se realizují jako afixy různého druhu: jako sufixy v jazycích
novoindoevropských (pokud mají gramatickou kategorii osoby), uralských, altajských,
drávidských aj.; jako prefixy v bantuských j., v řadě amerických jazyků (nahuatl aj.); v
semitohamitských j. shledáváme zároveň prefixy i sufixy atd. V staroindoevropských jazycích
se gramémy osoby kombinovaly s gramémy jiných kategorií (diateze, času – §§ 6.4.3, 6.7.1).
S redundantním označením osoby se setkáváme v němčině a francouzštině: slovesné tvary
mají osobní přípony a nadto se závazně spojují s osobním zájmenem (něm. ich lobe, du lobst,
er lobt…). – Ukázky časování v neindoevropských jazycích:
turecky svahilsky arabsky
(préteritum) (prézens) (imperfektum) (perfektum)
sg 1. jazdym ninapiga aktubu katabtu
2. jazdyn unapiga taktubu (m.)
taktubína (f.)
katabta
katabti
3. jazdy anapiga,
kinapiga atd.
jaktubu (m.)
taktubu (f.)
kataba
katabat
pl. 1. jazdyk tunapiga naktubu katabná
2. jazdynyz mnapiga taktubúna (m.)
taktubna (f.)
katabtum
katabtunna
3. jazdylar wanapiga,
vinapiga atd.
jaktubúna (m.)
jaktubna (f.)
katabú
katabna
6.10.9 V některých jazycích obsahují formy tranzitivních (transgresívních) sloves vedle
osobního afixu, odkazujícího na subjekt činnosti, ještě další osobní afixy, poukazující na
osoby (věci) touto činností zasažené, příp. též osoby, k jejichž prospěchu činnost směřuje.
Tento tzv. p o l y p e r s o n a l i s m u s je příznačný pro některé jazyky americké, kavkazské,
baskičtinu aj. Srov. např. bask. dakart „nesu to“, dakarsut „nesu to tobě“, nakark „neseš
mne“…, algonkin. nisakiha „miluji ho“, kisakihin „miluji tě“, kisakitonan „miluješ je“ apod.
S podobným jevem se ostatně setkáváme ve francouzštině, kde zájmenné tvary jsou na cestě
stát se slovesnými prefixy: je le lui donne [žllwidón] „já mu to dávám“, tu me vois [tümvuá]
„vidíš mě“ apod. Srov. též §§ 7.5.6, 9.4.4.
6.10.10 V mnoha jazycích přistupují personální afixy také k substantivům, označujíce
vlastníka příslušné věci nebo osoby (tzv. p o s e s í v n í afixy):
arab. maďar. nahuatl
kitáb-í „má kniha“ ház-am „můj dům“ no-kal „můj dům“
kitábu-ka „tvá kniha“ ház-ad „tvůj dům“ mo-kal „tvůj dům“
kitábu-hu „jeho kniha“ ház-unk „jeho dům“ i-kal „jeho dům“
V některých případech se tyto posesívní afixy úplně shodují s personálními afixy sloves: tur.
sevdi-m „miloval jsem“ – baba-m „můj otec“, algonkin. ki-pimose „jdeš“ – k-os „tvůj otec“
apod. Srov. ještě §§6.12.4–5.7.6.
6.11 Gramatická kategorie p á d u má bázi jednak sémantickou, jednak ryze syntaktickou.
Sémantickou bází pádu je objektivní deixe. Sémémy této kategorie (= deiktické morfémy
realizující se jako příslovce místa a předložky – §§ 6.1.1, 6.14) jsou tvořeny sémantickými
složkami (rysy) koherence (K), adherence (A) a orientace (+/–/0). K o h e r e n c í rozumíme
bezprostřední kontakt dvou objektů (věcí), a d h e r e n c í blízkost dvou objektů bez přímého
kontaktu (tzn., že adherenci lze chápat jako negativní koherenci). Neutrální o r i e n t a c í
71
rozumíme klidovou polohu, pozitivní (+) přibližování, negativní (–) vzdalování se.
Kombinací těchto rysů je dáno šest základních jednotek objektivní deixe:
0 + –
K v na do na z s
A u nad za
s pod před
k nad
pro pod
od
Jednotlivým objektivním deiktorům odpovídá několik různých předložek: vedle uvedených
základních rysů jsou tu totiž ještě další sémantické složky (z hlediska gramatické kategorie
pádu zanedbatelné).
6.11.1 Jak už bylo uvedeno, slouží jako výraz těchto objektivních deiktorů jednak
p ř í s l o v c e místa (uvnitř, dole, nahoře apod.), jednak p r e p o z i c e (předložky) nebo
p o s t p o z i c e (hind. ghar mq „v domě“, ghar se „z domu“ apod.). Otázkou, do jaké míry
mohou být předložky (příp. postpozice) pokládány za realizace gramatických morfémů, jsme
se zabývali v § 6.1.1. Jestliže se vztahy tohoto druhu označují pomocí afixů přistupujících k
substantivu fungujícímu jako závislý větný člen (§ 7.5.12 aj.), můžeme v daném jazyce mluvit
o gramatické kategorii pádu.
6.11.2 Počet pádových gramémů vyjadřujících konkrétní místní vztahy je v některých jazycích
značně vysoký: zvláště v tomto ohledu vynikají uralské a východokavkazské jazyky
(maďarština má 17 pádů, lakština přes 40). Pádové sufixy zde nahrazují předložky: maď. házban
„v domě“, ház-nál „u domu“, ház-ba „do domu“, ház-ra „na dům“, ház-bol „z domu“ atd.
Pomineme-li tyto extrémní případy (kde se uplatňují ještě další sémantické rysy), můžeme
konstruovat univerzální model systému l o k á l n í c h p á d ů, platný pro indoevropské i
mnohé neindoevropské jazyky:
koherence
adherence
orientace
K 0 K0
= lokativ (lokál) = inessiv
K + K+
= direktiv = illativ
K – K–
= partitiv, elativ
A 0 A0
= sociativ, instrumentál
A + A+
= dativ, allativ
A – A–
= ablativ
V indoevropských jazycích nejsou ovšem všechny tyto gramémy reprezentovány zvláštními
pádovými morfémy. Některé jsou spojeny v jedné formě, jiné připadají – jako druhotné
funkce – gramatickým pádům. Srov. ještě § 6.11.5.
6.11.3 Tzv. g r a m a t i c k é p á d y mají naproti tomu ryze syntaktickou bázi: příslušné
morfémy sloužily primárně pouze k označení syntaktického vztahu jména ke slovesu (první
nebo druhý aktant predikátu – § 7.3.3) nebo k jinému jménu (v tzv. nominální grupě – §
7.3.6). V tomto druhém případě jde o gramém-morfém „g e n i t i v“ (závislé nomen je
spojeno s tímto morfémem – má formu genitivu). Jméno ve funkci prvního aktantu (subjektu)
je spojeno s gramémem-morfémem „nominativ“ (má formu nominativu). Formu nominativu
má i jméno fungující jako predikát. Rovněž jméno fungující jako prosté pojmenování – bez
72
syntaktických vztahů –, např. v nápisech, nadpisech apod., má formu nominativu. V mnoha
jazycích (uralských, altajských aj.) je „nominativ“ bezpříznakový pád bez zvláštního sufixu (§
6.5.2); tato holá forma jména může ovšem zastávat i jiné funkce. Forma druhého aktantu není
ve všech jazycích a ani ve všech případech v jediném jazyce stejná. V jazycích se základní
větnou konstrukcí nominativní má druhý aktant formu a k u z a t i v u (jméno je spojeno s
gramémem-morfémem „akuzativ“). Při transformaci aktivní konstrukce v konstrukci pasívní
nabývá druhý aktant (agens) formy instrumentálu, genitivu, dativu apod. V jazycích se
základní větnou konstrukcí ergativní má druhý aktant formu e r g a t i v u (je spojen s
gramémem-morfémem „ergativ“), příp. některého jiného pádu. Srov. ještě §§ 7.3.4, 7.5.2n.
6.11.4 Zcela izolované postavení zaujímá v systému pádů v o k a t i v. Je to forma jména
stojícího izolovaně, mimo jakýkoli větný vztah (proto jej oddělujeme čárkami). Vokativem se
obracíme na osobu (označovanou příslušným jménem) s výzvou, otázkou apod. Jako vokativ
nejčastěji funguje holá (bezafixová) forma jména.
6.11.5 Jak vyplývá již z § 6.11.3, není hranice mezi lokálními a gramatickými pády nikterak
ostrá. Lokální pády vykonávají nezřídka funkce pádů gramatických: instrumentál může
fungovat jako druhý aktant (agens), nebo dokonce jako predikát (v baltských a slovanských
aj.), dativ jako druhý aktant (objekt v dativu) apod. Na druhé straně přebraly gramatické pády
funkce pádů lokálních: genitiv funguje jako výraz gramému K–
(genitiv partitivní), příp. i A–
(genitiv odlukový), akuzativ jako výraz K+
(akuzativ směrový: lat. eo Romam apod.). Na
základě těchto spojitostí lze sloučit gramatické a lokální pády v jeden systém (G0
= nominativ,
G+
= akuzativ, G–
= genitiv):
G0
G+
G–
K0
K+
K–
A0
A+
A–
6.11.6 P o č e t p á d ů je v jednotlivých jazycích různý. O některých extrémních případech
jsme se již zmínili v § 6.11.2. Indoevropské jazyky patří k jazykům se středním počtem pádů:
sanskrt měl osm pádů (N, G, D, Ak, L, I, Abl, V), slovanské jazyky (s výjimkou bulharštiny a
makedonštiny) šest až sedm pádů, latina měla šest pádů, řečtina pět pádů, němčina má čtyři
pády. Z neindoevropských jazyků má turečtina šest pádů, mongolština sedm atd. Rozdíly
vyplývají z různého počtu lokálních pádů (v důsledku synkretismu pádových funkcí § 6.11.5).
Méně než čtyři pády (tj. jen gramatické pády) má arabština (3), abazinština (2) apod. V mnoha
jazycích kategorie pádu vůbec chybí: jazyky tibetočínské, austronéské, bantuské, japonština,
většina amerických j., jakož i značná část novoindoevropských jazyků (francouzština,
italština, bulharština, novoperština aj.). Tento stav vyplývá z vysokého stupně redundance
(nadbytečnosti) pádových gramémů-morfémů: k označení syntaktických vztahů stačí
slovosled (§ 7.5.2), k označení lokálních vztahů předložky (§ 7.5.12).
6.11.7 Pádové gramémy se realizují výhradně jako sufixy, v indoevropských jazycích spojitě s
kategorií čísla, v neindoevropských j. však zpravidla samostatně. Srov. maďar.
sg. „nom.“ ház pl. házak
gen. háznak házaknak
ak. házat házakat
Srov. §§ 6.2., 9.4.3.
73
6.12 S problematikou gramatických kategorií velmi úzce souvisí otázka tzv. s l o v n í c h
d r u h ů neboli l e x é m a t i c k ý c h k a t e g o r i í. Jde tu o klasifikaci lexémů, nikoli
sémémů (i když sémantické hledisko hraje v tradičním třídění slov nemalou úlohu).
6.12.1 Tradiční rozlišování devíti slovních druhů (tzv. částí řeči) je dáno uplatněním několika
různých klasifikačních hledisek:
1° hlediska sémantického (§ 5.3);
2° hlediska funkčního (rozlišování „plných“ a „prázdných“ morfémů, slov
„autosémantických“ a „synsémantických“; srov. § 6.1);
3° hlediska syntaktického (podle toho, jakou větnou funkci může daný lexém zastávat);
4° hlediska morfologického.
Toto poslední hledisko je nejdůležitější: slova se dělí na o h e b n á a n e o h e b n á podle
toho, zda přibírají gramatické afixy, či nikoli. Ohebná slova se dále dělí podle toho, jaké afixy
(jakých gramatických kategorií) přibírají.
6.12.2 Rozlišování devíti druhů slov (zděděné v podstatě z antické gramatiky) se zakládá
převážně na morfologickém kritériu: J m é n o (nomen) se skloňuje, tj. přibírá gramémymorfémy
pádu a čísla (co se týká rodu, srov. § 6.3.3). Antičtí gramatikové ještě nerozlišovali
jméno p o d s t a t n é (substantivum) a p ř í d a v n é (adjektivum): formální rozdíl mezi
oběma druhy slov je totiž v latině a řečtině velmi malý. Ve slovanských a germánských
jazycích se naproti tomu adjektivum výrazně liší od substantiva (většina adjektiv se tu
skloňuje dvojím způsobem). Gramémy-morfémy rodu, čísla a pádu fungují u adjektiv jako
nástroj kongruence. Navíc se adjektiva stupňují (je ovšem sporné, zda stupňování adjektiv je
jev gramatický nebo derivační). Z á j m e n o (pronomen) se rovněž skloňuje, jeho skloňování
se však výrazně liší od skloňování jmen (tzv. zájmenná deklinace). Pro zájmena je dále
typický tzv. supletivismus (§ 4.6.5). S l o v e s o (verbum) se časuje, tj. přibírá gramémymorfémy
osoby, diateze, času a způsobu. Antičtí gramatikové pokládali za zvláštní slovní
druh p ř í č e s t í (participium), protože se podílí jak na kategoriích slovesných (čas, diateze),
tak i jmenných (rod, číslo, pád). P ř í s l o v c e (adverbia), p ř e d l o ž k y (prepozice),
s p o j k y (konjunkce) a c i t o s l o v c e (interjekce) jsou neohebné slovní druhy.
6.12.3 Vedle morfologického kritéria se však v tomto třídění uplatňuje jistou měrou i hledisko
sémantické, funkční a syntaktické: Číslovky (numeralia) se vydělují jako samostatný slovní
druh jen na základě svého významu (po formální stránce splývají se jmény). Z funkčního
kritéria vycházíme při vymezení příslovcí a předložek: příslovce jsou slova autosémantická,
předložky slova synsémantická (pomocná). – Syntaktické kritérium vede k rozlišování
předložek a spojek: obojí jsou neohebná pomocná slova, liší se však svým syntaktickým
uplatněním. Jinak se syntaktické kritérium do značné míry kryje s kritériem morfologickým:
substantiva jsou slova fungující především jako subjekt, adjektiva fungují jako atribut, slovesa
jako predikát atd.
6.12.4 Tato tradiční klasifikace slovních druhů je ovšem vhodná pouze pro jazyky, jejichž
struktura se podobá struktuře staré řečtiny a latiny. Ze současných indoevropských jazyků jsou
to zejména slovanské a baltské j., němčina, novořečtina aj. Ne plně vyhovující je toto třídění
pro novoindoevropské jazyky typu angličtiny. Daleko větší problémy vyvstávají při aplikaci
našeho třídění slov na neindoevropské jazyky odlišné struktury. Jak již bylo připomenuto v §
6.10.10, přistupují osobní afixy leckde nejen ke slovesům, ale i ke jménům; podobně je tomu
74
s afixy označujícími čas. V mnoha jazycích zcela chybí rozdíl mezi substantivy a adjektivy,
někde (v čínštině, vietnamštině aj.) zase adjektiva tvoří jeden slovní druh se slovesy, jinde se
nerozlišují zájmena a adjektiva apod.
6.12.5 Lexématické kategorie existují ve všech jazycích světa, jsou však v každé jazykové
skupině vymezeny poněkud jinak. V tzv. amorfních jazycích (§ 9.4.3) jsou vymezeny
především z hlediska sémantického a syntaktického: slova se dělí (ve vietnamštině, čínštině
aj.) na „plná“ a „prázdná“, plná slova se pak dále dělí na substantiva, predikativa, zájmena,
číslovky a příslovce. Rozdíl mezi substantivy a predikativy spočívá zejména v tom, že
predikativa fungují jako predikát bez spony, kdežto substantiva jen se sponou (syntaktické
kritérium). Zdá se, že rozdíl nomen : verbum existuje v té či oné podobě ve všech jazycích
světa (nomina označují substance, primárně fungují jako aktanty – § 7.3.3, slovesa označují
děje, fungují jako predikát). Třetí univerzální kategorii tvoří patrně „deiktická slova“
(zájmena, příslovce).
6.13 Také g r a m a t i c k é z m ě n y (§ 4.7) se dají srovnat s paradigmatickými hláskovými
změnami (§§ 3.12.9–12): vznik nových gramatických morfémů, jejich zánik a gramatické
mutace.
6.13.1 Nové gramatické morfémy a gramatické kategorie vznikají gramatikalizací lexikálních
morfémů, tedy posunem sémém > gramém. O procesu g r a m a t i k a l i z a c e bylo už dost
řečeno v §§ 6.1–6.1.2; o konkrétních případech jsme se pak zmínili v odstavcích věnovaných
jednotlivým gramatickým kategoriím. Jde o gramatikalizaci derivačních afixů (přechylování
sufix > sufix feminina, sufix kolektiv > plurální sufix apod.), zájmen a příslovcí (zájmeno >
člen, příslovce > předložka) a slovních spojení (původně příležitostná spojení sloves „být“ a
„mít“ se jmennými tvary sloves se gramatikalizovala v paradigmatické opisné formy
temporální a modální: čes. mám napsán [dopis] × něm. ich habe geschrieben, fr. j´ai écrit
apod.)
6.13.2 Gramémy zanikají funkčním splýváním (s y n k r e t i s m e m) gramatických
morfémů. Tak zanikly např. jednoduché minulé časy (aorist, imperfektum) v češtině a jiných
slovanských jazycích: splynuly totiž funkčně s opisným préteritem. Podobný vývoj lze
sledovat ve francouzštině („passé simple“ je už čistě knižní tvar). Synkretismus postihuje dále
kategorii pádu – srov. např. konkurenci genitivu a akuzativu ve slovanských j. Jinou příčinou
zániků pádů a někdy i celé kategorie pádu jsou radikální hláskové změny na konci slov (§
3.12.6). Tak zanikla kategorie pádu v románských jazycích, ve většině germánských jazyků i
jinde. Svou úlohu ovšem přitom sehrála i konkurence předložkových vazeb prostým pádům
v jistých syntaktických funkcích (lat. de patre = patris, jednoduché tvary genitivu pak
v lidové latině zanikly).
6.13.3 O g r a m a t i c k ý c h m u t a c í c h můžeme mluvit tehdy, když gramatická forma
ztrácí svou původní funkci a nabývá novou, odlišnou funkci (gramém x > gramém y). Tak
např. formy indoevropského optativu byly ve slovanských j. posunuty do funkce imperativu,
původní formy aoristu bych (atd.) do funkce kondicionálu (§ 6.8.2). I tyto mutace mají často
cyklickou povahu: přestavba systému časů v germánských a slovanských jazycích (§§ 6.7.1n)
apod.
75
L i t e r a t u r a ke kapitole VI
sb. Analitičeskije konstrukcii; A n d e r s o n 1971; B e n v e n i s t e 1966, s. 168–176, 225–
266; Č e r m á k 1994; D r e s s l e r 1968; F i l l m o r e 1968; F o r c h h e i m e r 1953;
G i u l l a u m e 1929; H a v r á n e k 1928; H j e l m s l e v 1935; H o l t 1943; H o r e c k ý
1983, s. 77–90; J a k o b s o n 1936; J e s p e r s e n 1924/1958; K o p e č n ý 1962;
K o s c h m i e d e r 1929; K u r y ł o w i c z 1960, s. 131–150; L y o n s 1978, s. 286–352;
M a j t i n s k a j a 1969; M a s l o v 1987, s. 155–166, 210–213; M e n n i n g e r 1958;
M i k o 1962; Mluvnice češtiny 2, s. 9–250 (a další literatura uvedená na s. 500–508);
R e v z i n 1977, s. 127–164; R o y e n 1929; S c h m i d 1970; S t e p a n o v 1975, s. 122–
150; S u n i k 1966; sb. Tipologija grammatičeskich kategorij.
76
VI SYNTAX
7 Úkolem s y n t a x e (skladby) je popis s y n t a k t i c k ý c h (morfotaktických) v z o r c ů
jazyka, tj. pravidel, podle nichž se znakové jednotky (morfémy) spojují ve sdělné celky (věty).
Analýza textů vedoucí k odhalení a popisu těchto vzorců užívá různých metodických postupů:
vedle tradičních nematematických modelů (z á v i s l o s t n í syntax apod.) existují tzv.
g e n e r a t i v n í (transformačněgenerativní) modely jazyka. Podle našeho soudu lze dojít k
adekvátnímu popisu syntaktických vzorců různými cestami. Naše výklady v podstatě
vycházejí ze závislostní syntaxe, přejímají však i některé prvky jiných syntaktických teorií.
7.1 Základní teze, z níž moderní syntaktické teorie vycházejí, je rozlišení h l o u b k o v é a
p o v r c h o v é s t r u k t u r y věty. Toto rozlišení není přínosem tzv. generativní gramatiky
(jak se často tvrdí): jde tu vlastně o dávno známý rozdíl mezi vnitřní a vnější řečí. V n i t ř n í
ř e č je úspornější, kdežto ve vnější řeči je mnoho redundantních prvků. Tento rozdíl se někdy
projevuje při přechodu od vnitřní k vnější řeči, kdy nedovedeme určitou myšlenku náležitě
ztvárnit slovy (pronášíme výrok logicky správný, ale gramaticky chybný). Redundance
v n ě j š í ř e č i se projevuje také při srovnání jazyků různých typů (v analytických jazycích
je rozdíl mezi vnější a vnitřní řečí zjevně menší než v jazycích syntetických).
7.1.1 O rozdílu mezi hloubkovou a povrchovou strukturou věty (mezi vnitřní a vnější řečí)
výmluvně svědčí ty případy, kdy jediné myšlence (jediné výpovědi vnitřní řeči) odpovídá
několikeré slovní vyjádření (několik různých vět vnější řeči). Tak např. české věty Tuto knihu
napsal můj přítel a Tato kniha byla napsána mým přítelem jsou sémanticky ekvivalentní (mají
stejnou hloubkovou strukturu). Ale jsou i opačné případy, kdy jedna syntaktická vazba má
dvojí různý význam (jedna povrchová struktura reprezentuje dvě různé hloubkové struktury):
lat. laus magistri znamená „pochvala od učitele“ (= učitel chválí), ale také „chvála učitele“
(= učitel je chválen).
7.1.2 Vedle vzorců předurčujících zvukovou strukturu slabik (mikrosegmentů), slov
(mezosegmentů) a vět (makrosegmentů) a vzorců předurčujících morfologickou strukturu slov
a vět (syntaktické vzorce v užším smyslu – „povrchová syntax“) existují zřejmě i vzorce
předurčující sémantickou strukturu výpovědí („hloubková syntax“). O existenci takovýchto
vzorců (a rozdílu mezi hloubkovou a povrchovou strukturou věty) svědčí ještě jeden notoricky
známý fakt: v každém jazyce lze vytvářet věty gramaticky správné (odpovídající běžným
syntaktickým vzorcům), ale postrádající smyslu. Vytváření („generování“) smysluplných vět
předpokládá tudíž ještě existenci vzorců jiného druhu. Tyto vzorce jsou vlastně pravidla
kombinatoriky sémémů; jsou do značné míry izomorfní (§ 5.3.1) pravidlům kombinatoriky
fonémů.
7.1.3 Otázka konstrukcí je naproti tomu v oblasti hloubkové syntaxe podružná: vnitřní řeč se
obejde bez formálního vyjádření vztahů mezi jednotlivými částmi výpovědi. Tyto vztahy
(srov. § 7.4.1) namnoze vyplývají ze samotného spojení (pořadí) sémémů, čemuž ostatně
odpovídá i povrchová struktura věty v některých jazycích, jež se při vyjádření těchto vztahů
obejdou bez zvláštních morfémů (§§ 7.5.2n.).
7.2 Větu skládající se z několika slov lze dělit postupnými řezy na tzv. bezprostřední složky
(angl. immediate constituents = IC). Podstatou tohoto postupu je opět metoda substituce (§
3.1.2), tj. možnost nahrazení příslušné části věty jiným slovem nebo slovním spojením. Např.
77
českou větu Můj (A) přítel (B) rád (C) poslouchá (D) vážnou (E) hudbu (F) lze na základě
tohoto principu analyzovat takto:
A B C D E F
Složku AB lze v dané větě nahradit např. slovem otec, složku CD slovem miluje apod. Na
druhé straně je možné i „odbourání“ jednotlivých složek: ty složky, které lze v daných
spojeních vynechat (A, C, E) jsou a k c e s o r n í (z á v i s l é), zbývající (B, D, F) jsou
k o n s t i t u t i v n í (ř í d í c í) členy těchto spojení. Bezprostřední složky (IC) jsou tudíž v
podstatě totéž co rozvité, příp. holé v ě t n é č l e n y běžné syntaktické teorie (závislostní
syntaxe). Termín v ě t n ý č l e n budeme užívat i v dalších výkladech. Určujíce jednotlivá
slova tvořící větu jako konkrétní větné členy (přísudek, podmět atd.), udáváme vlastně funkci
těchto slov (lexémů) ve větném celku (resp. funkci sémémů ve výpovědi, pokud máme na
mysli hloubkovou strukturu věty).
7.3 První „řez“ při analýze normální (vícečlenné) věty vede k jejímu rozdělení na p o d m ě t
(s u b j e k t = S) a p ř í s u d e k (p r e d i k á t = P). Tyto dva tzv. základní větné členy
mohou být reprezentovány buď jediným slovem (holý S, P), nebo více slovy (rozvitý S, P).
Místo tradičních termínů „rozvitý podmět“ a „rozvitý přísudek“ se často užívá termínů
„podmětová část věty“ a „přísudková část věty“ (v terminologii generativní gramatiky:
„nominální fráze“ a „verbální fráze“).
7.3.1 Tzv. rozvitý přísudek (přísudková část věty) je často představován spojením vlastní
přísudek + p ř e d m ě t (objekt = O). V běžné školské praxi (ale i ve vědeckých gramatikách)
bývají S a P chápány jako základní větné členy rovnocenné (nebo se dokonce chápe S jako
základní větný člen, P jako člen na něm závislý), O naproti tomu jako druhořadý větný člen.
Důkladný rozbor a porovnání větných modelů v indoevropských i neindoevropských jazycích
vede nicméně k závěru, že hierarchii větných členů S, P, O je třeba chápat jiným způsobem.
7.3.2 V řadě neindoevropských jazyků tvoří zcela zjevně jádro věty predikát a ostatní větné
členy se k němu přimykají (tzv. koncentrická stavba věty – § 9.4.4). Leč také poměry v
indoevropských jazycích nasvědčují tomu, že základním větným členem je predikát, nikoli
subjekt: 1° Funkci S může zpravidla zastávat jen substantivum, kdežto ve funkci P nacházíme
rozličné slovní druhy: slovesa, adjektiva, substantiva, příp. i číslovky a adverbia. Podmětové
substantivum lze nahradit deiktickým slovem (zájmenem), kdežto predikát takto nahradit
nemůžeme. – 2° Jednočlenné věty se dělí na slovesné a neslovesné. Zatímco jednočlenné věty
slovesné se většinou jeví jako nezkomolené útvary vyjadřující uzavřenou myšlenku (prší,
nehraje se, je chladno…), dělají neslovesné věty dílem dojem fragmentárních útvarů (tj. vět s
vynechaným predikátem: vodu!, na shledanou! apod.), dílem dojem vět s nominálním
predikátem, u něhož byla vynechána spona, příp. též ukazovací zájmeno nebo částice. Může
tu jít o jmenný predikát vysvětlující (nápis Škola = „toto je škola“), kvalifikující (skvělé! = „to
je skvělé“) nebo prostě o tzv. existenční predikát (čes. Jsou lidé…, něm. Es gibt Leute…, fr. Il
y a des hommes… apod. – v těchto případech nejde o spojení P+S!). Totéž platí mutatis
mutandis o vícečlenných větách, v nichž chybí podmětové substantivum nebo slovesný tvar.
Zdá se tedy, že (v latině, češtině atd.) sice existují věty neslovesné, nikoli však věty bez
78
predikátu (pokud ovšem necháváme stranou fragmentární útvary, věty vokativní apod.). – 3°
Predikát nelze nahradit vedlejší větou, kdežto ostatní větné členy – včetně subjektu – nahradit
lze (§ 7.6.1).
7.3.3 Podobně je třeba revidovat tezi o druhořadém postavení předmětu (objektu). O tom, že
předmět zaujímá v hierarchii větných členů postavení stejného řádu jako S, svědčí zejména
dvě skutečnosti: 1° Při transformaci aktivní konstrukce v konstrukci pasívní se objekt stává
subjektem (§ 7.6). – 2° Funkce S a O vykonávají stejné druhy slov nebo stejná slovní spojení
(§ 7.3.7). Jako další argument lze uvést existenci ergativní větné konstrukce v řadě
neindoevropských jazyků (§ 7.3.5).
7.3.4 P ř í s u d e k (p r e d i k á t) tudíž představuje základní větný člen, podmět (S) a
předmět (O) členy na něm závislé – jeho doplnění neboli a k t a n t y (A1, A2). Tyto tři členy
tvoří spolu základní větnou konstrukci:
věta
A1 P A2
V indoevropských jazycích tomuto obecnému vzorci odpovídají dva konkrétní vzorce:
S P (akt.) O S P (pas.) Ag
Jestliže je predikátem aktivní slovesný tvar, nazývá se druhý aktant objekt, jestliže je naproti
tomu predikátem pasívní slovesný tvar, nazývá se druhý aktant a g e n s (§ 7.6 aj.).
7.3.5 V řadě neindoevropských jazyků je u predikátu spojeného se dvěma aktanty možná
pouze druhá konstrukce. V takovémto případě mluvíme o e r g a t i v n í k o n s t r u k c i
věty (protože funkci Ag obyčejně zastává zvláštní pád, zvaný ergativ – § 6.11.3). Rozdíl (proti
nominativní stavbě věty, např. v indoevropských jazycích) vynikne, jestliže porovnáme vazbu
slovesa se dvěma aktanty s vazbou slovesa připouštějícího jen jediný aktant (§ 7.3.6):
adygsky šy-r mače „kůň běží“
šy-m zentXy-r ešxy „kůň žere oves“
eskymácky Kim-ek sinigp-a „pes spí“
Kim-ip arna-K takuwa „pes vidí ženu (= od-psa žena se vidí)“
arna-p Kim-eK takuwa „žena vidí psa (= od-ženy pes se vidí)“
Z uvedených příkladů je patrné, že substantivum označující u přechodného (transgresívního)
slovesa věc dějem zasaženou („logický objekt“) stojí ve stejném pádě jako podmět
nepřechodného slovesa. Srov. ještě § 7.5.4.
7.3.6 Základní větná konstrukce není ovšem ve všech případech trojčlenná: vedle trojčlenných
konstrukcí (pes žere maso) shledáváme i konstrukce dvojčlenné (pes leží, voda je studená) a
jednočlenné (prší, je zima). Struktura základní větné konstrukce závisí především na povaze
predikátu – na tom, do které z tříd uvedených v § 6.4 patří přísudkové sloveso; je třeba znovu
79
připomenout, že i predikáty připouštějící dva aktanty mohou být spojeny pouze s jedním A
(pes žere). Jak už bylo naznačeno v § 5.3.1, můžeme pokládat základní větnou konstrukci za
izomorfní slabičnému vzorci CVC (iniciála – vrchol – kóda):
A1 P A2 (S P O) = C1 V C2
Stejně jako v slabice mohou chybět marginální elementy (především C2, ale také C1), může se
základní větná konstrukce obejít bez aktantů (především bez A2, ale také bez A1). Teorie
izomorfismu takto potvrzuje tezi o centrálním postavení predikátu v základní větné konstrukci
a tím i v celé větě.
7.3.7 Ostatní větné členy se vážou na některý z členů základní větné konstrukce; můžeme je
definovat jako větné členy druhého řádu. Jako členy základní větné konstrukce (P, A1, A2)
mohou fungovat buď jednotlivá slova, nebo slovní spojení:
A (S, O) = jedno nomen nebo nominální grupa
P = jedno verbum, verbální grupa, jedno nomen, nominální grupa
N o m i n á l n í g r u p u tvoří spojení řídícího jména (S, P, O) se závislým jménem. Závislé
jméno takovéto konstrukce se nazývá přívlastek (a t r i b u t = At): lat. domus patris, č. otcův
dům, zlý pes (§§ 7.5.7n.). V e r b á l n í g r u p u tvoří spojení slovesa se závislým jménem
nebo adverbiem. Závislé jméno takovéto konstrukce se v jistých případech nazývá nepřímý
objekt (dávám příteli…); nepřímý objekt by ovšem mohl být případně považován za součást
základní větné konstrukce (třetí aktant). V některých jazycích (např. v češtině) existují
verbální grupy s tzv. doplňkem, vlastně verbálním atributem: chodí bos. Ale nejčastěji funguje
závislé jméno ve verbální grupě jako příslovečné určení (a d v e r b i a l e = Adv): bydlí ve
městě, řeže nožem, krásně zpívá apod. Příslovečné určení (Adv) může ovšem tvořit také
součást nominální grupy: velmi stará kniha. Vůbec mohou být závislé členy jak nominálních,
tak i verbálních grup dále určeny (rozvity) spojením s příslovečným určením nebo atributem:
koruna košatého stromu, stěhuje se do nového bytu apod. Takovéto At a Adv můžeme
pokládat za větné členy třetího řádu.
7.4 Syntaktické vztahy, o nichž byla dosud řeč, lze souhrnně označit termínem h y p o t a x e
(subordinace). Z hlediska logického jde o tzv. selekci, tj. spojení dvou členů ab, v němž člen
a může být zaměněn za celé spojení, člen b však nikoli (ab = a, ab ≠ b). Opakem hypotaxe je
p a r a t a x e (koordinace), z logického hlediska tzv. kombinace: libovolný člen spojení lze
zaměnit za celek (ab = a, ab = b).
7.4.1 Závislý (akcesorní) člen v hypotaktickém spojení může mít buď charakter doplněníaktantu
(§ 7.3.4), nebo určení-determinantu (§ 7.3.7). V prvém případě jde (z hlediska tradiční
terminologie) o vztah predikativní (PA1 = PS) nebo objektivní (PA2 = PO), v druhém případě
o vztah atributivní (XAt) nebo „relativní“ (XAdv). Tzv. predikativní vztah tu samozřejmě
zaujímá (zvláště pokud máme na mysli indoevropské j.) zvláštní postavení: argumenty
uvedené v § 7.3.2 naznačují, že je možno v něm spatřovat zvláštní případ hypotaxe, jiné
důvody (zejm. sémantické povahy) mluví spíše proti této tezi. Proto tradiční jazykověda
přisuzovala predikativnímu vztahu zvláštní místo a všechny ostatní syntaktické vztahy
klasifikovala jako „determinativní“.
7.4.2 Dvojice větných členů, mezi nimiž existuje některý z uvedených vztahů, se v některých
syntaktických popisech nazývá s y n t a g m a. Ve vzorové větě Můj přítel rád poslouchá
80
vážnou hudbu shledáváme tato syntagmata: predikativní syntagma přítel poslouchá,
objektivní s. poslouchá hudbu, atributivní syntagmata můj přítel a vážnou hudbu a relativní
syntagma rád poslouchá. Jeden větný člen může být tudíž zároveň členem několika
syntagmat.
7.4.3 Vedle subordinačních (hypotaktických) syntagmat existují v jazyce syntagmata
koordinační (parataktická). Např. v českých větách Ovce a jehňata se pásly na louce, Žáci ve
škole čtou, píšou a počítají shledáváme koordinační syntagmata ovce a jehňata a čtou, píšou a
počítají. Koordinací vznikají tzv. rozšířené (mnohonásobné) větné členy: rozšířený podmět,
přísudek apod. Ve vztahu k ostatním větným členům fungují jako jeden celek.
7.5 F o r m á l n í p r o s t ř e d k y k označení syntaktických vztahů jsou trojího druhu: 1°
slovosled, 2° pomocná slova (§ 4.5), 3° afixy. Vzájemný poměr těchto prostředků v
jednotlivých jazycích představuje jeden z nejdůležitějších typologických ukazatelů (§ 9.4.4).
7.5.1 Co se týká a f i x ů, lze rozlišit pět způsobů jejich použití. Afix označující syntaktický
vztah může přistoupit jak k závislému-akcesornímu (r), tak i k řídícímu-konstitutivnímu (R)
členu syntaktického spojení (syntagmatu). Afix někdy (1) pouze naznačuje přítomnost
druhého členu syntagmatu (R nebo r), jindy (2) poukazuje na význam příslušného lexému
anebo (3) na jeho gramatickou formu (tj. na gramémy-morfémy, s nimiž je tento lexém
spojen):
1 2 3
r + afix přimykání rekce kongruence
R + afix anafora anaforická kongruence
R e k c e (řízenost) je tudíž případ, kdy závislý člen přibírá afix podle významu řídícího členu
(např. pád objektového substantiva se řídí významem slovesa). A n a f o r a je naproti tomu
případ, kdy řídící člen přibírá afix poukazující na přítomnost závislého členu.
K o n g r u e n c e (shoda) spočívá v tom, že závislý člen přibírá grafémy-morfémy členu
řídícího (přívlastkové adjektivum se shoduje v rodě, čísle a pádě s řídícím substantivem). V
opačném případě jde o a n a f o r i c k o u k o n g r u e n c i: řídící člen přibírá grafémymorfémy
členu závislého (odkazuje na jeho rod, číslo apod.).
7.5.2 Vztahy mezi členy základní větné konstrukce namnoze vyplývají z jejich pořadí
(s l o v o s l e d u). V jazycích s pevným slovosledem může pouhá změna pořadí slov
radikálně změnit smysl věty:
fr. Jean bat Paul „Jan bije Pavla“
Paul bat Jean „Pavel bije Jana“
angl. I love the praise „miluji chválu“
I praise the love „chválím lásku“ apod.
Nejčastěji se setkáváme s pevným slovosledem SPO (fr., angl., čínština, thajština aj.); méně
časté jsou modely PSO (polynéské j., novokeltské j.) a SOP (novoindické j. aj.). V jazycích,
kde slovosled nemá gramatickou funkci, existuje toliko uzuální pořadí slov (v oznamovací
větě): v češtině, ruštině aj. SPO, v arabštině PSO, v latině, turečtině, japonštině SOP.
Odchylky od tohoto uzuálního slovosledu slouží obyčejně jako prostředek aktuálního členění
věty (§ 7.8).
81
7.5.3 Pomocným slovem („sponou“) bývá v jazycích označen vztah mezi subjektem a
jmenným predikátem. Tato s p o n a je buď ohebná (sloveso „býti“), nebo neohebná (v
čínštině, vietnamštině aj.). Některé jazyky se ovšem obejdou bez spony (vztah mezi subjektem
a jmenným predikátem vyplývá z jejich juxtapozice; přísudkové adjektivum se ovšem v
jazycích s kongruencí shoduje s podmětným substantivem v rodě a čísle): ruština, arabština aj.
Jinde je zase predikativní vztah označen pomocí afixů přistupujících ke jmennému predikátu:
tur. bu kitab benim-dir „tato kniha moje-je“.
7.5.4 V jazycích se syntetickou stavbou (§ 9.4.4) jsou vztahy mezi členy základní větné
konstrukce označeny pomocí afixů. Pokud jde o aktanty (A), můžeme mluvit o rekčním užití
afixů: vztah prvního aktantu (S) k predikátu je označen gramémem-morfémem „nominativ“ (§
6.11.3), vztah druhého aktantu různými pádovými morfémy podle toho, o jaký druh
konstrukce jde. V jazycích s nominativní stavbou věty (jazyky indoevropské, semitohamitské,
uralské, altajské aj.) slouží k označení vztahu PO především gramém-morfém „akuzativ“,
někdy však i jiné pádové gramémy-morfémy (podle rekce příslušného slovesa): č. bije psa,
věří příteli, bojí se trestu apod. Vztah PAg je označen gramémy „instrumentál“, „ablativ“,
„genitiv“ apod.: č. zabit bleskem, lat. ab hoste occisus „zabit nepřítelem“, lit. motinos
mylimas „(od) matky milován“. V jazycích s ergativní stavbou věty je syntaktický vztah PAg
nejčastěji označen gramémem-morfémem „ergativ“ (§§ 6.11.3, 7.3.5); sem patří zejména
jazyky kavkazské, paleosibiřské, mnoho jazyků amerických aj.
7.5.5 Co se týká predikátu, bývá na něm (v uvedených jazycích) označen vztah k prvnímu
aktantu, a to „anaforickou kongruencí“: predikát se shoduje se svým subjektem v čísle, příp.
v rodě. Např. v latinských konstrukcích discipulus scribit, discipuli scribunt odkazují sufixy
-it, -unt na podmět v singuláru, resp. v plurálu. Podobně je tomu ve svahilských větách mtu
anafika „člověk přichází“ a watu wanafika „lidé přicházejí“ (s tím rozdílem, že k odkazování
na podmět slouží prefixy slovesných tvarů). Obdobné konstrukce bychom našli v arabštině,
drávidských jazycích, gruzínštině aj.
7.5.6 V některých jazycích jsou vztahy predikátu k jeho aktantům označeny pouze na
slovesném tvaru, tj. anaforicky (srov. §§ 7.5.1, 9.4.4). Např. v americkém jazyce nahuatl
odpovídá české větě stavím dům svému synovi konstrukce ni-ki-tla-čiva-lia no-kon se kalli, tj.
asi „já-mu-to-stavět můj-syn jeden dům“. S anaforickou kongruencí máme co činit v
abchazské větě agatsa atsaqha atE i-l-i-goyt „muž bere ženě koně“ (dosl.: muž žena kůň onjí-od-něho-bere-se).
Jak je z těchto příkladů patrné, slouží jako nástroj anafory (anaforické
kongruence) gramémy-morfémy kategorie osoby (srovn. § 6.10.9).
7.5.7 Také při označení vzájemného vztahu jmen tvořících nominální grupu (§ 7.3.7) hraje
někde důležitou úlohu slovosled: atributivní vztah může vyplývat z pouhé juxtapozice dvou
jmen, přičemž v některých jazycích závislé jméno následuje za řídícím (Rr), v jiných zase
předchází (rR). K prvnímu typu patří mj. indonéština:
rumah bapa (dům otec) „otcův dům“
bapa rumah (otec dům) „otec domu“
Podobně je tomu i v jiných austronéských jazycích, v řadě jazyků súdánských aj. K druhému
typu (rR) patří zejména čínština, dále mnoho jazyků amerických aj.
82
7.5.8 Velmi rozšířené je označování atributivního vztahu pomocným slovem: angl. the house
of the father „dům otce“, japon. tomodači no taku „přítelův dům“, svahil. nyumba wa mtu
„dům člověka“ apod. Tento způsob spojení jmen v grupu nacházíme v jazycích nejrůznějších
rodin.
7.5.9 Jestliže je atributivní vztah označen pomocí afixu, může jít buď o rekci, nebo o anaforu.
První případ je běžný v mnoha jazycích indoevropských, uralských, kavkazských, zčásti i
semitských aj. Závislé jméno je v těchto jazycích spojováno s gramémem-morfémem
„genitiv“ (§ 6.11.3): č. hlas lidu, lat. domus patris, gruz. saxli mam-isa dům otce“ apod.
7.5.10 Jinde slouží témuž účelu anafora. Výhradně anaforické označení atributivního vztahu
najdeme v novoperštině, kde řídící substantivum nominální grupy přibírá sufix -i (konstrukce
zvaná izáfat): kitábi pidar „otcova kniha“, kitábi khub „dobrá kniha“ apod. Sem patří i tzv.
status constructus semitských jazyků, kde (např. v hebrejštině) řídící jméno mění svou podobu
(své interfixy – § 4.5.1), závislé zůstává beze změn. Nejčastěji však slouží jako nástroj
anafory posesívní afixy (§ 6.10.10) 3. osoby, přistupující k řídícímu jménu: nahuatl tatli i-kal
(otec jeho-dům), tur. baba ev-i (otec dům-jeho). Tento způsob je běžný v jazycích altajských,
uralských, amerických aj.; někdy je kombinován s rekčním označením atributivního vztahu:
tur. kyš-yn son-u „zim-y konec-její“.
7.5.11 V jazycích indoevropských, semitských a bantuských se rozlišují p ř í v l a s t k y
(atributy) s h o d n é a n e s h o d n é. Do druhé skupiny patří právě zmíněné případy
konstrukce nominálních grup (lat. domus patris, vox hominis apod.), kde jako závislý člen
funguje substantivum. Shodný přívlastek je naproti tomu spojen s řídícím jménem
kongruencí: je to závislé adjektivum, které se shoduje s řídícím substantivem v rodě, čísle,
příp. v pádě (č. otcův dům, lat. vox humana, arab. al-ibnatu ‘l-kabíratu „velká dcera“, svahil.
kisu kidogo „malý nůž“ apod.).
7.5.12 Tzv. relativní vztahy (XvAdv, XnAdv) jsou v jazycích označovány jednak pomocnými
slovy, jednak afixy. Sem patří mj. sufixy, jimiž se odvozují adverbia od adjektiv (§ 6.1.2): č.
krásn-ě zpívá, lat. currit celer-iter apod. Dále sem patří také sufixy lokálních pádů (§ 6.11.2).
Jde tu o případ užití afixů, zvaný „přimykání“ (§ 7.5.1): afix naznačuje pouze to, že jde o
závislý člen, vlastní souvislost s řídícím členem vyplývá z kontextu. Častěji však slouží k
označení syntaktických vztahů tohoto typu pomocná slova, a to zejména předložky (resp.
postpozice). S užíváním předložek (resp. postpozic) se setkáváme nejen v jazycích, jimž chybí
kategorie pádu, ale namnoze i tam, kde jmenná deklinace existuje (výjimku tvoří jazyky s
mnoha lokálními pády). Syntaktický vztah je tu vlastně označen dvakrát: jednak pádovým
sufixem, jednak předložkou. Je třeba mít na paměti, že předložka není svázána pouze se
závislým jménem, ale pojí se také k řídícímu slovesu:
leží stole
na
Někdy se ovšem pokládá předložka za jakousi součást pádové formy a „předložkové pády“ za
zvláštní gramémy.
83
7.6 Jak už bylo uvedeno v § 7.1.1, může jedné hloubkové struktuře odpovídat několik různých
povrchových struktur věty (jediné výpovědi odpovídají různé věty). Větu jisté povrchové
struktury můžeme v daném jazyce považovat za nejadekvátnější slovní vyjádření příslušné
výpovědi, ostatní věty (přibližně) stejného významu za její transformace. Typickým příkladem
takovéto transformace je změna aktivní věty ve větu pasívní v jazycích s aktivní stavbou věty
(kdežto v ergativních jazycích, kde je hloubkové struktuře adekvátní pasívní konstrukce, není
takováto transformace možná – § 7.3.5). Tato transformace spočívá v přechodech O → S, S
→ Ag a v záměně gramémů Akt → Pas, Ak → Nom, Nom → Instr (nebo pod.). Místo
přechodu A → Ag dochází často k tzv. deagentizaci: původce činnosti není v pasívní
konstrukci vyjádřen. V indoevropských jazycích je možná i transformace P → S: Počasí se
náhle změnilo → Nastala náhlá změna počasí. Velmi ho miluji → Má láska k němu je velká
(P → S, O → Adv, Adv → P atd.).
Ve většině neindoevropských j. ovšem takováto transformace nepřichází v úvahu, protože
rozdíl mezi jménem a slovesem je podstatně menší než v jazycích indoevropských (osobní
afixy přistupují jak ke slovesu, tak i ke jménu – § 6.10.10, tedy miluji = má láska). Z dalších
transformací jednoduchých vět připomínáme ještě případ vět vyjadřujících vlastnictví: lat.
domus est patri = pater habet domum (podobně i v jiných jazycích). V této souvislosti je třeba
připomenout, že mnoho jazyků vůbec nemá sloveso „míti“: vlastnictví se v nich vyjadřuje
pomocí konstrukcí podobných latinskému domus est patri (např. maďar. apa-nak ház-a van
„otc-i dům-jeho jest“).
7.6.1 Za produkt transformace můžeme pokládat také složitější větné celky, totiž s o u v ě t í .
Každé souvětí můžeme rozložit na dvě (tři atd.) jednoduché věty, jež spolu (následujíce prostě
za sebou) vyjadřují tutéž složitější myšlenku jako celé souvětí:
Řeka hučela a les šuměl. = Řeka hučela. Les šuměl.
Student nemohl přijít do školy, protože byl nemocen. = Student nemohl přijít do školy.
Byl nemocen.
Když nastal večer, rozsvítila se světla. = Nastal večer. Rozsvítila se světla.
Vztahy, jež při takovéto transformaci vznikají mezi větami, jsou obdobou vztahů mezi
větnými členy. Na základě toho rozlišujeme souvětí p a r a t a k t i c k á (souřadná) a
h y p o t a k t i c k á (podřadná). Parataktické souvětí je obdobou rozšířeného větného členu
(§ 7.4.3), hypotaktická souvětí obdobou různých hypotaktických syntagmat (§ 7.4.1).
Transformace dvou vět v souvětí spočívá v tom, že se jedna věta (tzv. vedlejší) stává jedním
ze závislých členů věty druhé („hlavní“): na základě toho rozlišujeme v e d l e j š í v ě t y
podmětné, předmětné, přívlastkové a příslovečné.
7.6.2 Jako prostředek k označení vztahu mezi větami tvořícími souvětí slouží především
pomocná slova: spojky (a, ale, že, když apod.). Tutéž funkci mohou plnit i některá příslovce
(jak, kde…) a zájmena (tázací, vztažná). V některých jazycích hraje úlohu i slovosled: v
německých spojkových vedlejších větách je sloveso na konci (kdežto v hlavní větě následuje
bezprostředně za subjektem). Závislost může být konečně označena i afixy – gramémymorfémy
kategorií způsobu a času: na místo indikativu nastupuje ve vedlejší větě konjunktiv,
příp. optativ. Jde tu vlastně o jistý druh kongruence: forma (čas a způsob) slovesa ve vedlejší
větě je určována formou (časem) slovesa věty řídící. Tento způsob byl typický zejména pro
latinu (pravidlo o souslednosti časů), zčásti jej zdědily jazyky románské.
7.6.3 Výsledkem transformace dvou logicky spjatých vět může být ovšem i jednoduchá věta
(nikoli souvětí). V takovémto případě se predikát vedlejší věty mění v závislý člen hlavní věty
84
(P → O, At, Adv). Nástrojem této transformace (tzv. k o n d e n z a c e) jsou morfémy sloužící
ke tvoření tzv. s l o v e s n ý c h j m e n : infinitivů, participií a absolutiv (gerundií). Na rozdíl
od ostatních slovesných tvarů (tzv. finitních) chybějí „slovesným jménům“ gramémy osoby a
způsobu; gramémy času a diateze naproti tomu zůstávají namnoze zachovány, k nim pak
přistupují transformační gramémy „infinitiv“, „adjektivizátor“ (ve spojení s gramémy rodu,
čísla a pádu) nebo „adverbizátor“ (§ 6.1.2). Např. lat. sufix -ri lze pokládat za spojitou
realizaci morfémů „infinitiv“, „prézens“ a „pasívum“, sufix -ns (v lat. legens apod.) za
spojitou realizaci morfémů „prézens“, „aktivum“, „adjektivum“ a „nominativ sg.“, sufix -ouc
(v č. nesouc apod.) za spojitou realizaci morfémů „prézens“, „aktivum“, „adjektivum“,
„femininum“ a „singulár“ atd.
7.6.4 I n f i n i t i v je v podstatě slovesné substantivum (ustrnulý pád slovesného
substantiva). Váže se k predikátu jako jeho „určení“ (S, O, Adv), anebo současně k predikátu
a jeho aktantu (S, O) jako „doplněk“. Jako subjekt funguje infinitiv poměrně zřídka: č. loupiti
není koupiti, lat. laudari iuvat apod. Častěji funguje infinitiv jako „přímý“ objekt: chtěl psát,
zakazují mu číst apod. Nejčastěji však infinitiv zastupuje „nepřímý objekt“ (Adv): poslal mě
koupit…, rozhodl se odejít... Tomu odpovídá vazba infinitivu v některých
novoindoevropských jazycích: infinitiv tam bývá doprovázen částicí (předložkou), jež
charakterizuje „nepřímý objekt“. V angličtině je obligátním příznakem infinitivu předložka to,
v němčině je infinitiv velmi často doprovázen předložkou zu, ve francouzštině předložkou `a
apod. – O doplňkové vazbě infinitivu můžeme mluvit v těch případech, kdy infinitiv funguje
jako gramatický objekt řídícího slovesa, zároveň však i jako logický predikát jména, které
funguje jako objekt téhož řídícího slovesa: č. viděl chlapce lézt přes plot. Takováto vazba se
těšila velké oblibě v latině („akuzativ s infinitivem“): video amicum venire „vidím přítele
přicházet (= jak přichází)“, amicus scribit patrem suum iam venisse „přítel píše svého otce již
býti přišedšího (= že jeho otec již přišel)“, scimus omnia mutari „víme všechno se měniti (=
že se všechno mění)“ apod. Infinitiv se v latině mohl vztahovat i k podmětu řídícího slovesa
(vazba nominativu s infinitivem): amicus venisse dicitur „přítel přišedší býti se říká (= říká se,
že přítel přišel)“ apod.
7.6.5 P a r t i c i p i u m je vlastně slovesné adjektivum: gramaticky se váže jako atribut ke
jmenným členům věty (S, O), jejichž je logickým predikátem. Participium, které funguje
výlučně jako přívlastek, ztrácí ovšem zpravidla charakter vedlejšího predikátu a poklesá na
pouhé přívlastkové adjektivum. To se někde projevilo i formálně: č. nesa, nesouc → nesoucí.
Zajímavější jsou ze syntaktického hlediska ty případy, kdy participium (v češtině
„přechodník“) funguje zároveň jako příslovečné určení predikátu, tedy jako „doplněk“: č.
vedoucí, znaje nesnadnost svého úkolu, počínal si velmi opatrně (= protože znal), chlapec,
spatřiv hračku, radostně vykřikl (= když spatřil), lat. puer laudatus gaudet „hoch, byv
pochválen, raduje se (= jestliže byl pochválen)“, mendaci homini ne verum quidem dicenti
credimus „lháři ani pravdu říkajícímu nevěříme (= ani když říká pravdu)“ apod. Ve
staroindoevropských jazycích se participium mohlo vázat jako gramatický přívlastek i ke
jménu fungujícímu jako příslovečné určení. Tak vznikly typické vazby „nespojitého
participia“, zastupující vedlejší věty příslovečné – latinský ablativ absolutní, řecký genitiv
absolutní apod. Např. lat. incipiente vere florent rosae „začínajícím jarem kvetou růže (= když
začíná jaro)“, nautae terra conspecta exsultaverunt „plavci zemí spatřenou zajásali (= když
spatřili zemi)“ apod.
85
7.6.6 A b s o l u t i v u m je slovesné adverbium: funguje jako příslovečné určení slovesného
predikátu. Tomu odpovídá i jeho vazba: na rozdíl od infinitivu (kde jde o rekci) a participia
(kongruence) se absolutivum pouze přimyká (§ 7.5.12) k predikátu a zároveň i k některému
jmennému členu věty. Charakter absolutiva mají např. ruské přechodníky (nemění se v rodě a
čísle jako přechodníky spisovné češtiny) a francouzský „gérondif“ (např. en entrant, Marie
trouva le déjeuner prot „vstupujíc, našla M. oběd hotový“). Zejména se však s absolutivy
setkáváme v indické větvi indoevropských jazyků (v sanskrtu i v novoindických j.). Typickým
příkladem může být sanskrtská věta tac chrutv tena br hma ena gçhamadhye pravišyaŕ ŕ ő
pustakam n tamŕ ă „to uslyšev tím bráhmanem dovnitř-domu vstoupiv kniha přinesena
(= bráhman, když to uslyšel, vstoupil do domu a přinesl knihu)“. Tuto zvláštnost indických
jazyků přičítáme substrátovému vlivu drávidských jazyků, v nichž je užívání absolutiv
(neohebných participií) velmi rozšířeno. Podobně je tomu ostatně i v mnoha jiných
neindoevropských jazycích (např. v altajských): absolutivní vazby představují běžný způsob
vyjádření vedlejší predikace, kdežto pravé vedlejší věty se tu vyskytují jen zřídka.
7.7 Obligátní složkou každé výpovědi je tzv. m o d a l i t a, tj. vztah mluvícího k obsahu
výpovědi. Modalitu výpovědi můžeme pokládat za zvláštní kategorii, tvořenou gramémy, jež
nejsou vázány na jediný sémém, nýbrž představují složku celé výpovědi (hloubkové struktury
věty). Kategorii modality v užším smyslu tvoří tři takovéto gramémy: „sdělení“, „otázka“ a
„žádost“. Modalita v širším smyslu zahrnuje ještě další nuance: „sdělení prezentované jako
realita“, „sdělení prezentované jako možnost“, „nutnost subjektivní (= žádost)“, „nutnost
objektivní“ apod. Již z těchto několika poznámek je patrné, že ani modalita v užším smyslu,
ani v širším smyslu se nekryje s gramatickou kategorií modu (§ 6.8).
7.7.1 K označení modality slouží formální prostředky různého druhu: intonace (§ 3.9.2),
slovosled, pomocná slova (zda, ať, snad…), ale také tzv. modální slovesa (muset apod.). Afixy
označující modalitu přistupují k přísudkovému slovesu: jde tu především o afixy gramatické
kategorie způsobu (§§ 6.8n.). Mluvíme-li o modalitě v širším smyslu, je třeba uvést též
případy, kdy afix slovesného jména slouží jako výraz objektivní nutnosti: lat.
g e r u n d i v u m (laudandus „ten, který musí být chválen“) a podobné formy v dalších
jazycích.
7.7.2 Výpovědi obsahující gramém „sdělení“ odpovídá o z n a m o v a c í věta. Oznamovací
věta má konkluzívní intonaci (kadenci – § 3.9.3). K dalšímu odstínění modality slouží jednak
modální gramémy (indikativ, kondicionál, konjunktiv… – § 6.8.1), jednak částice (snad…) a
modální slovesa (něm. dürfen, müssen apod.). Věta realizující z á p o r n o u výpověď
obsahuje zápornou částici (ne...), příslovce (nikde…) nebo zájmeno (nikdo…); některé jazyky
připouštějí kumulaci těchto prostředků (č. nikdo nic neví), jinde zase může být v jedné větě
jen jediný zápor (něm. niemand weiss etwas) a dva zápory se navzájem ruší (lat. nemo nescit
„každý ví“).
7.7.3 Výpovědi obsahující gramém „otázka“ odpovídá t á z a c í věta. Tázací věty jsou
dvojího druhu: věty bez tázací částice (tázacího zájmena) mají nekonkluzívní intonaci
(antikadenci), věty s tázací částicí (nebo s tázacím zájmenem) mají zpravidla konkluzívní
intonaci. Užití tázací částice je v některých jazycích závazné (např. hind. kyŕ . Modální
gramém: zpravidla indikativ, někdy může nastoupit též konjunktiv (vyjadřuje váhání, nejistotu
– např. v latině). V jazycích s pevným slovosledem (§ 7.5.2) se v otázce nezřídka mění pořadí
slov: něm. er ist schon gekommen „už přišel“ – ist er schon gekommen? „už přišel?“.
86
7.7.4 Výpovědi obsahující gramém „žádost“ odpovídá ž á d a c í věta. Žádací věty se dále
dělí na věty rozkazovací a přací. Pro r o z k a z o v a c í větu je charakteristický gramém
„imperativ“; intonace konkluzívní. Pro p ř a c í větu je charakteristické užití jistých částic
(kéž…); intonace konkluzívní (jistá její varianta). Co se týká gramémů, má čeština, ruština aj.
v přací větě indikativ, příp. kondicionál. Latina, němčina, francouzština aj. kladou naproti
tomu konjunktiv. Pro němčinu (a některé další jazyky) je rovněž typické užívání modálních
sloves (möge er wissen „kéž by věděl“). Řečtina, sanskrt a jiné staroindoevropské jazyky
kladou v přací větě optativ.
7.8 Struktura konkrétní věty není ovšem v plném rozsahu předurčena větnými vzorci, o nichž
tu byla řeč: důležitou úlohu zde hraje tzv. a k t u á l n í č l e n ě n í v ě t y (aktualizace).
Podstata aktualizace spočívá ve zvláštním zdůraznění některého větného členu, jenž se takto
stává „jádrem výpovědi“:
Můj přítel mi daroval knihu. (jv = základní větný člen daroval)
Knihu mi daroval můj přítel. (jv = subjekt přítel)
Můj přítel mi daroval právě knihu. (jv = objekt knihu)
Formálními prostředky aktualizace jsou slovosled (v jazycích s neobligátním pořadím větných
členů – § 7.5.2), větný přízvuk (§ 3.10.2), zvláštní slova (příslovce, částice) a v některých
jazycích (paleosibiřských, japonštině) dokonce zvláštní afixy.
7.9 Při analýze textu (zejména většího rozsahu) musíme konečně věnovat pozornost jeho
rozčlenění v roviny poněkud jiného druhu, než jsou ty, o nichž jsme dosud jednali. Každá
promluva totiž obsahuje informace trojího druhu: (1) základní sdělení uskutečněné
systémovými prostředky jazyka, (2) informaci (záměrnou nebo nezáměrnou) o mluvící osobě
(autoru písemného sdělení) a (3) vyjádření jejího citového zaujetí v daném okamžiku. Na
základě toho doporučují někteří lingvisté rozlišovat tři roviny promluvy: (1) reprezentativní,
(2) prezentativní a (3) expresívní. O mluvící osobě informuje především sám její hlas (resp.
písmo), výslovnost jednotlivých hlásek – individuální varianty fonémů (resp. pravopis), dále
výběr slov (zvláště synonym § 5.2), stavba vět (výběr větných vzorců jednoduchých nebo
složitějších) apod. O citovém zaujetí informuje mj. výběr variant větných intonací, větný
přízvuk, ale také výběr slov (expresívně zabarvených) aj. K tomu ovšem přistupuje ve všech
rovinách informace mimojazyková, doplňující mnohdy kusé sdělení: objektivní situace v
okamžiku promluvy, vzezření mluvící osoby, mimika a gestikulace apod.
7.10 V poslední době věnuje lingvistika pozornost i formální výstavbě větších celků, než je
věta (tzv. nadvětných celků). Mezi větami tvořícími souvislý text existují totiž jisté formální
vazby (při odkazování na obsah předcházející věty apod.). Bádání tohoto druhu se nazývá
textová lingvistika (lingvistika promluvy).
L i t e r a t u r a ke kap. VII
B e c h e r t 1973; Č e r m á k 1994; D r e s s l e r 1973; G r e p l – K a r l í k 1986;
H o c k e t t 1959, s. 147–270; H o r e c k ý 1978, s. 71–90; C h o m s k y 1966; K l i m o v
1973; Le langage, s. 249–270; M a s l o v 1987, s. 167–185; M i l e w s k i 1969, s. 93–114;
Mluvnice češtiny 3 (skladba; další literatura uvedená na s. 717–727), P a l e k 1989, s. 155–
87
214; R e v z i n 1977, s. 165–201; S g a l l 1986; Š m i l a u e r 1966; T e s n i d r e 1959;
Z i m e k 1980; Z v e g i n c e v 1976.
88
VIII JAZYK A SPOLEČNOST
8 Vznik lidské řeči a její vývoj je nerozlučně spjat s vývojem lidské společnosti. Touto tzv.
sociolingvistickou problematikou („vnější historií“ jazyků) se chceme zabývat v následujících
odstavcích. Úvodem bude věnováno několik poznámek problému vzniku lidské řeči.
8.1 Otázkou „jak člověk začal mluvit?“ se lidé zabývali již odedávna. Vznik lidské řeči byl –
podobně jako jiné nesnadno vysvětlitelné věci – spojován s působením nadpřirozených sil:
náboženské mýty různých národů vidí v jazyce „dar bohů“. Bůh podle nich naučil člověka
mluvit nebo jej aspoň obdařil schopností naučit se mluvit. V biblickém Starém zákoně se
dokonce setkáváme s mýtem vysvětlujícím různost jazyků: bůh prý zmátl lidem jazyky,
protože chtěli postavit věž sahající až do nebe („babylónská věž“). Nicméně existovali již ve
starověku i filozofové, kteří se pokoušeli o vědecké řešení otázky původu lidské řeči
(Démokritos, Lucretius). Řecké filozofy zajímala zejména otázka, zda slova mají svůj význam
od přírody („fysei“), nebo zda významy byly dány dohodou mezi lidmi („thesei“).
8.1.1 Od počátku 18. století vznikla řada vědeckých hypotéz o vzniku lidské řeči. Mnohé z
prací věnovaných této otázce mají ovšem diletantský charakter; otázka totiž poskytuje příliš
volné pole pro fantazie nejrůznějšího druhu. Z velkého počtu vědeckých a polovědeckých
teorií uvádíme aspoň tyto: I n t e r j e k č n í teorie spatřuje počátek lidské řeči ve zvucích
emočního rázu, jimiž pračlověk samovolně vyjadřoval v určitých situacích své pocity. První
„slova“ byla tudíž citoslovce (reflexní výkřiky vyjadřující údiv, hněv, bolest apod.), příp.
náhodné výkřiky při spatření jistých předmětů apod. Postupem doby se z těchto samovolných
zvuků staly názvy příslušných jevů. – O n o m a t o p o i c k á (zvukomalebná) teorie spojuje
naproti tomu vznik řeči s napodobováním hlasů zvířat a jiných zvuků, které pračlověk slyšel v
okolní přírodě (šumění lesa, hvízdání větru, zurčení potoka apod.). Z takovýchto zvuků se
postupně vyvinula slova – názvy příslušných předmětů. – S y n e r g a s t i c k á teorie vidí
počátek lidské řeči v reflexních výkřicích, jimiž pračlověk doprovázel kolektivní pracovní
úkony (výkřiky toho typu jako naše „hej-rup!“). – Podle některých lingvistů nebyla první řeč
zvuková: zvukovou řeč prý předcházela řeč p o s u n k o v á. Tato teorie se zakládá na zjištění,
že tzv. primitivové užívají posunků (gest) v daleko větší míře než civilizované národy. Je však
třeba zdůraznit, že všechny tyto kmeny mají vedle posunků i plně vyvinutý zvukový jazyk.
8.1.2 Řešení tohoto problému je přirozeně spjato s velkými nesnázemi. Člověk začal mluvit v
pradávné minulosti (před několika desítkami tisíců let); vzhledem k tomu, že nejstarší
jazykové památky jsou staré sotva pět tisíc let, nelze z nich dělat závěry o tom, jak mluvil
pračlověk. Totéž platí o jazycích kmenů, jež dosud žijí v prvobytném zřízení: tyto jazyky mají
za sebou stejně dlouhý vývoj jako jazyk národů se starou civilizací. K řešení otázky původu
řeči nemůže přispět ani historickosrovnávací jazykověda (rekonstrukce prehistorických
vývojových fází má své meze, které nelze překročit). Poměrně významné jsou zato údaje
získané studiem dětské řeči. Nelze ovšem pominout tu skutečnost, že dítě si řeč nevytváří, ale
pouze napodobuje to, co slyší od lidí ve svém okolí. Tyto těžkosti nás nicméně neopravňují k
tomu, abychom otázku původu řeči pokládali zhola za neřešitelnou. Jde ovšem o
interdisciplinární problém, jímž se vedle jazykovědy musí zabývat i antropologie,
psychologie, zoologie, prehistorická archeologie a další obory.
L i t e r a t u r a k §§ 8–8.1.2
89
D r e x e l 1951/1952; H o c k e t t 1959, s. 570–586; L e o n ť j e v 1963; M e i e r 1979, s.
17–36; M o r á v e k 1969; P a n o v 1987; S t a m 1976.
8.2 Součástí problematiky původu lidské řeči je otázka, zda vznikla na jednom místě
(monogeneze řeči), nebo na několika místech nezávisle na sobě (polygeneze řeči). Současná
věda se kloní spíše k druhému názoru. Ať už tomu bylo jakkoli, zůstává nezvratnou
skutečností, že již na samém prahu dějin existovalo na zemi velké množství různých jazyků.
Je dokonce nemožné zodpovědět otázku, zda se jejich počet od té doby zvětšil nebo zmenšil.
Na jedné straně totiž neustále docházelo k diferenciaci jazyků (a tím ke zvyšování jejich
počtu), na druhé straně však probíhala jejich integrace – jazyky se vzájemně sbližovaly, příp.
zanikaly. Těmito dvěma základními procesy ve vnějších dějinách jazyků se budeme
podrobněji zabývat v dalších odstavcích.
8.2.1 D i f e r e n c i a c e (divergentní vývoj jazyků) je způsobena nejednotností vývoje
(hláskového, gramatického, sémantického), k níž nutně dochází při každém větším
teritoriálním rozšíření jazyka: změny ve struktuře téhož jazyka neprobíhají shodně ve všech
oblastech, kde žijí jeho uživatelé. Tomuto vývoji napomáhal nedostatek komunikací a tím i
styku mezi jednotlivými oblastmi, politická roztříštěnost, zejména však úplné přerušení styku
mezi jednotlivými částmi uživatelů téhož jazyka v důsledku odchodu (migrace) do vzdálenější
oblasti (srov. §§ 8.3.1n.). Zábranou diferenciačního procesu je existence celonárodního
spisovného jazyka: jen tam, kde toto jednotící pouto chybí, dochází snadno k diferenciaci.
8.2.2 Diferenciace vede ke vzniku dialektů (nářečí), z nichž se časem (zvláště při teritoriální
odloučenosti) mohou vyvinout samostatné jazyky. Typický příklad takového vývoje skýtají
románské jazyky: lidová latina, zanesená římskými kolonisty do jednotlivých provincií (Galie,
Hispánie, Dácie…), se po rozpadu římského impéria vyvíjela v každé z těchto oblastí jinak.
Z latinských nářečí provincií se postupem doby vyvinuly samostatné jazyky: diferenciace
latiny vedla ke vzniku francouzštiny, italštiny, španělštiny a dalších románských jazyků.
8.2.3 Jazyky vzniklé diferenciací jednoho původního jazyka nesou zpravidla zřetelnou pečeť
společného původu. Tak je tomu u románských jazyků, jejichž vzájemnou příbuznost pozná
ještě dnes – 1 500 let po rozpadu římské říše – i neodborník. Stejně svědčí o společném
původu nápadná vzájemná podobnost slovanských, germánských aj. jazyků, i když jejich
společný základ není dochován (jako je tomu v případě románských jazyků). Hypotéza o
společném základu – tzv. prajazyce – představuje v takových případech jediné možné
vysvětlení nápadných shod mezi zkoumanými jazyky, shod, jež jsou tím větší, čím starší
památky jazyků zkoumáme. Srov. dále §§ 11n.
8.2.4 Názorné poučení o tom, jak probíhá diferenciační proces, poskytuje v mnoha případech
dialektologie, speciální jazykovědné odvětví, zabývající se výzkumem teritoriálních dialektů.
Výzkum dialektů patří k aktuálním úkolům jazykovědy: v současné době se nářeční rozdíly
všude stírají (probíhá integrace dialektů – § 8.3.10), a proto je třeba, aby byl urychleně
zachycen aspoň současný (již dosti narušený) stav teritoriálních dialektů. S prací na
dialektologickém průzkumu bylo v řadě zemí započato již v minulém století, nikde však nebyl
proveden tento výzkum do všech detailů.
90
8.2.5 Z dialektologického bádání vzešla také metoda j a z y k o v é h o z e m ě p i s u
(§ 1.5.2). Její podstata spočívá v zaznamenávání jazykových jevů na mapách, a to nejčastěji
pomocí tzv. i z o g l o s, tj. čar ohraničujících na mapě oblasti určitých fonetických změn,
výskytu určitých slov apod. Při současném zachycení řady nářečních jevů vzniká na mapě
charakteristický obraz: izoglosy na jedné straně splývají (tvoří svazky), na druhé straně se
kříží a rozbíhají. Svazky izoglos tvoří hranice nářečí; některé izoglosy však přesahují tyto
hranice, zasahují i na území jiných nářečí. Jiné opět zasahují jen část území jednoho dialektu
apod. Na základě toho se došlo k zajímavému závěru: změny (inovace) fonetické, lexikální aj.
vycházejí z určitého centra a šíří se jako vlny na vodě, do níž byl vhozen kámen („teorie vln“).
Se vzrůstající vzdáleností od centra „vlna“ slábne, až úplně mizí: mnohé změny provedené v
centru jazykového areálu nezasáhly jeho okraj. Proto bývají okrajové dialekty často
archaičtější než dialekty centrální. Okrajové dialekty jsou ovšem mnohdy zasaženy vlnou
(inovací) vycházející z jiného centra a tvoří tak často jakýsi přechod mezi dvěma příbuznými
jazyky (nářečními skupinami). Tak např. skupina slováckých (moravskoslovenských) nářečí
představuje přechodný dialekt československý, piemontské nářečí italštiny tvoří přechod od
italštiny k francouzštině apod.
8.2.6 Jazyky lidstva se nevyvíjely izolovány jeden od druhého: zároveň s kontakty
společenských skupin (rodů, kmenů, národností, národů) dochází i k neustálému kontaktu
jejich jazyků; není jazyka, v němž by se nedaly najít stopy působení jiných jazyků. Vzájemný
kontakt jazyků vede nevyhnutelně k jejich sbližování – k jazykové integraci (konvergentnímu
vývoji jazyků). Jazykový kontakt (jazyková interference) se přitom projevuje v různých
složkách jazykového systému.
8.2.7 Jazyková i n t e g r a c e je proces neobyčejně mnohotvárný: někdy vede k úplnému
splývání dvou jazyků, jindy se projeví v přejetí několika málo slov. Stupeň integrace souvisí
se společenskými podmínkami jazykového kontaktu. K nejintenzívnějšímu kontaktu dochází
při soužití dvou jazyků v rámci jednoho politického celku (státu, kmenového svazu apod.).
Příčinou takového soužití bývá nejčastěji násilný akt: zotročení jednoho kmene druhým, zábor
cizího území, vysílání kolonistů do porobené země, někdy však též dobrovolné přijímání
cizích kolonistů.
8.2.8 Soužití dvou jazyků na jednom území může vést v průběhu doby k jejich úplnému
splynutí – k jazykovému m í š e n í. Termín „míšení“ není ovšem zcela přesný: v historické
době šlo vždy o pohlcení jednoho jazyka druhým (srov. dále § 8.3.1). Vítězný jazyk si
ponechává podstatné rysy své struktury, přejímá však ze zanikajícího jazyka část slovní
zásoby, příp. některé derivační afixy a syntaktické vazby; rovněž jeho zvukový systém více
nebo méně podléhá vlivu zvukového systému zanikajícího jazyka. – Zanikající jazyk označují
jazykovědci termíny substrát nebo superstrát (mluví o substrátových nebo superstrátových
vlivech ve vítězném jazyce).
8.2.9 S u b s t r á t je jazyk podmaněné (domorodé, autochtonní) národnosti, který byl
pohlcen jazykem národnosti podmanitelské. Případů tohoto druhu lze najít velké množství:
není snad území, kde by v průběhu vývoje nedošlo ke střídání jazyků. V římském impériu
došlo k rozsáhlé latinizaci (romanizaci) obyvatelstva podmaněných území: v Galii přejali
latinský jazyk Keltové, v Hispánii Iberové, v Dácii Dákové apod. Substrátem francouzštiny
jsou tudíž keltské dialekty, substrátem španělštiny je mj. iberština, substrátem rumunštiny
dáčtina atd. (různost substrátu také zřejmě přispěla k diferenciaci románských jazyků).
91
Podobně působil v arménštině substrát jihokavkazský, v indických jazycích substráty
drávidské a austroasiatské, v maďarštině substrát slovanský, v ruštině (zvl. v severních
nářečích) substrát ugrofinský, v jihoamerické španělštině substráty americké (indiánské) apod.
8.2.10 Historie lidstva však zná i mnoho takových případů, kdy dobyvatelé přijali jazyk
porobené národnosti, na jejímž území se usadili. Příčina této asimilace tkví obyčejně ve velké
početní převaze podmaněných, v jejich kulturní nadřazenosti apod. Zanikající jazyk
dobyvatelů nazýváme s u p e r s t r á t. Nadmíru poučné příklady působení superstrátů skýtá
historie angličtiny. Na půdě britských ostrovů proběhlo několikanásobné jazykové míšení:
Ještě před historicky doloženými Kelty obývaly Británii kmeny, jejichž jazyk byl patrně
příbuzný s jazykem hispánských Iberů. V době římské nadvlády podlehli britští Keltové
částečně romanizaci. Od 5. století n. l. byly keltské jazyky (i s latinou) z větší části vytlačeny
západogermánskými nářečími anglosaských dobyvatelů. V 9.–11. století trpěla Anglie nájezdy
ze Skandinávie. Dánové a Norové se dokonce na čas zmocnili vlády nad Anglií; značný počet
příslušníků těchto národností se tehdy usadil v Anglii, byl však v poměrně krátké době
asimilován. V 11. století se Anglie stala kořistí francouzských Normanů. Francouzština byla
pak po 3–4 století jazykem královského dvora, vyšší šlechty a duchovenstva, řečí správy,
soudů apod. Nakonec však přijaly i špičky feudální společnosti domácí germánský jazyk:
angličtina si udržela svůj základní germánský charakter, i když podlehla vlivu tří substrátů
(předkeltského, keltského a latinského) a dvou superstrátů (severogermánského a
francouzského). Obzvláště silný byl vliv francouzský, jenž se projevil zejména v lexiku.
8.2.11 Románské jazyky naopak podlehly působení superstrátů germánských: po pádu římské
říše se zmocnily vlády nad většinou provincií germánské národnosti (Frankové, Burgundové,
Vizigóti, Ostrogóti, Langobardi aj.) Jak v Itálii, tak i Galii a na Iberském poloostrově však byli
germánští dobyvatelé asimilováni románským obyvatelstvem. Vliv germánských superstrátů
se projevil zejména ve slovníku (vojenská terminologie apod.) a ve fonologických systémech.
Ze slovanských jazyků je třeba uvést bulharštinu: název Bulhaři příslušel původně
turkotatarskému kmeni, jenž ovládl v 7. století n. l. Slovany usídlené v jihovýchodní části
Balkánského poloostrova. Během tří století byli tito dobyvatelé úplně asimilováni slovanským
obyvatelstvem (jež se nedlouho předtím navrstvilo na starší obyvatelstvo thrácké, z větší části
již romanizované nebo grecizované).
8.2.12 O takovém vzájemném působení, jež nevede k zániku jednoho jazyka (k jazykovému
míšení), užíváme někdy termínu a d s t r á t. K adstrátovému působení dochází buď v rámci
jednoho státního celku (soužití dvou národností nemusí vést k asimilaci – srov. poměry
v Belgii nebo ve Švýcarsku), anebo také při okrajových stycích v pomezní oblasti, při stycích
obchodních apod. V tom smyslu lze mluvit o německém adstrátu v češtině a polštině, o
tureckém adstrátu v jazycích balkánských Slovanů (kteří žili po několik století pod tureckou
nadvládou) apod. Konečně může jít o působení cizího literárního („učeného“) jazyka (kulturní
adstrát): vliv latiny na většinu evropských jazyků, řecké a zvláště církevněslovanské vlivy
v jazycích východních a jižních Slovanů aj.
8.2.13 Zvláštní případ jazykové integrace představuje vznik tzv. jazykových svazů.
J a z y k o v ý s v a z je takové společenství několika jazyků, jež vzniklo teprve druhotně –
integrací (na rozdíl od jazykové rodiny nebo její větve, jež představují primární jazykové
společenství, vzniknuvší diferenciací společného prajazyka). Při vytváření společných jevů
(inovací hláskových, mluvnických a lexikálních), charakterizujících jazykový svaz, mohou
92
současně působit různé faktory: společný substrát, společný superstrát nebo adstrát, kulturní
společenství atd. Tak např. jazyky národů obývajících Balkánský poloostrov (rumunština,
bulharština, makedonština, albánština, novořečtina) mají řadu typických rysů (člen, chybění
infinitivu aj.), jež nejsou zděděny z indoevropského prajazyka, ale vznikly teprve sekundárně.
Srov. dále § 9.2.
8.3 Celkový vývoj jazyků představuje složitou souhru obou základních vývojových procesů –
diferenciace a integrace. Sledujeme-li vývoj jednotlivých jazyků, ukazuje se, že v jistých jeho
fázích převládá diferenciace, v jiných integrace.
8.3.1 Jazyky p r v o b y t n ě p o s p o l n é h o o b d o b í měly všeobecně jen malý počet
uživatelů – jednotlivé rody, později kmeny měly zpravidla svůj vlastní jazyk. Kmenové jazyky
existují ještě dnes v různých oblastech světa: v Jižní Americe, Austrálii, Oceánii aj.
nacházíme jazyky, jimiž mluví jen několik desítek nebo stovek osob a jež jsou přitom
nesrozumitelné příslušníkům jiných kmenů. – V prvobytné společnosti dochází často k
jazykové diferenciaci: při nedostatku lovišť nebo půdy migruje část kmene do nových sídel a
vytváří tak nový kmen. Toto rozštěpení kmene je přirozeně doprovázeno jazykovou
diferenciací. Na druhé straně docházelo v prvobytné společnosti k integracím: při slučování
rodů v jeden kmen, při spojování kmenů v kmenový svaz. Zdá se, že tyto „primární“ integrace
měly poněkud jiný charakter než míšení probíhající v historické době: šlo tu snad o skutečné
splynutí dvou jazyků, jehož výsledkem byl nový, kvalitativně odlišný jazyk.
8.3.2 S rozpadem prvobytné společnosti vznikají kmenové svazy; dělba práce, rozvoj
zemědělství a vznik společenských tříd vedou k větší stabilitě obyvatelstva na určitém území.
Za těchto podmínek se některé kmenové svazy přetvářejí v národnosti; kmenové jazyky
(dialekty) se přitom sbližují a vytvářejí jazyky národnostní. Typický příklad vývoje
národnostního jazyka poskytuje stará řečtina: rozdíly mezi původními kmenovými (lokálními)
dialekty se postupem času stírají a vzniká společný jazyk řecké národnosti („koiné“). Podobný
vývoj – ovšem za poněkud jiných podmínek – proběhl ve starověké Itálii. Ta představovala v
raných dobách pestrou mozaiku jazyků a dialektů různého původu (jazyky „italické“, keltské,
venetština, messapština, řečtina, etruština atd.). Jeden z italických kmenových dialektů –
latina – překryl nejdříve příbuzné italické dialekty (přitom přejala latina jisté množství
lexikálních prvků), potom vytlačil i jazyky vzdáleněji příbuzné (keltštinu aj.) nebo nepříbuzné
(etruštinu aj.).
8.3.3 Doba s t a r o v ě k u je charakterizována rozsáhlou jazykovou integrací: v Přední Asii
pohltila aramejština řadu příbuzných semitských jazyků. Řečtina se rozšířila na Balkáně a
v Malé Asii (vytlačila jazyky anatolské, zčásti též thrácké a illyrské), pronikala též do jižní
Itálie a na Sicílii (tyto oblasti však později podlehly romanizaci). Zcela mimořádných rozměrů
nabylo rozšíření latiny: oblast, kde se na konci starověku mluvilo převážně latinsky, značně
přesahovala dnešní evropské území románských jazyků (patřila k ní mj. severní Afrika,
Británie, alpské země, Panonie, Dalmácie, Moesie aj.). – Řečtina a zvl. latina mají dost blízko
k pozdějším národním jazykům (§ 8.3.7), především v tom, že vytvořily pevnou literární
normu, užívanou také jako hovorový jazyk vyšších společenských vrstev.
8.3.4 Rozklad otrokářského řádu (rozpad velkého centralizovaného státu, jejž tento řád
vytvořil) znamená konec integračního procesu a začátek nových diferenciací. Na troskách
římského impéria vznikly feudální státy, ovládané jednotlivými germánskými národnostmi.
93
Románské obyvatelstvo těchto států prokázalo pozoruhodnou vitalitu, neboť během krátké
doby pohltilo (aspoň ve většině případů) nepříliš početnou vrstvu germánských dobyvatelů (§
8.2.11). Rozrušení politické a hospodářské jednoty ovšem vedlo k samostatnému vývoji latiny
v těchto jednotlivých státech (§ 8.2.2). Po jistém přechodném období se vytvořila typická
struktura raně feudálního státu, jenž představoval volný svazek feudálních celků nižšího řádu
(vévodství, hrabství aj.). Tato politická roztříštěnost byla příčinou nové diferenciace – vzniku
nových, tzv. t e r i t o r i á l n í c h d i a l e k t ů. Platí to zejména o románských jazycích:
např. hranice francouzských dialektů se kryjí s hranicemi starých feudálních teritorií
(vévodství a hrabství).
8.3.5 Poněkud jiná situace byla u těch národností, kde otroctví nikdy nenabylo charakteru
převládajícího výrobního vztahu a kde feudální společnost vyrůstala přímo z prvobytného
řádu (u Slovanů, západních a severních Germánů aj.). Na přechodu k feudálnímu řádu tu
dochází – v souvislosti se vznikem státu – k větší nebo menší integraci kmenových dialektů.
Později v důsledku feudálního drobení dochází k nové jazykové diferenciaci: vznikají
teritoriální dialekty, jejichž hranice se namnoze nekryjí s hranicemi starých dialektů
kmenových. Tak tomu bylo u východních Slovanů a zčásti též i u nás. U západních Germánů
byly rozdíly mezi kmenovými dialekty podstatně větší než u Slovanů. Hlavní skupiny
německých nářečí v podstatě odpovídají starým kmenovým celkům (nářečí bavorská,
alemanská, franská, dolnosaská atd.), i když v souvislosti s feudálním rozdrobením země a s
kolonizací došlo k četným přesunům a ke vzniku nových nářečních skupin (nářečí rakouská,
hornosaská aj.). Rovněž anglické teritoriální dialekty (ustálivší se ve středoanglickém období)
uchovávaly některé rysy anglosaských kmenových dialektů. – N á r o d n o s t n í j a z y k y
středověku tedy představovaly volný svazek teritoriálních dialektů. Ty se mnohdy uplatnily i v
písemných projevech (literárních i správních), hlavním spisovným (literárním) jazykem však
byla latina, resp. církevní slovanština. I když v řadě evropských zemí vznikají už v této fázi
nadnářeční literární jazyky, přece zůstávají ještě omezeny žánrově nebo územně (a ovšem i
sociálně) a nemají povahu normy nadřazené dialektům.
8.3.6 Na přechodu od feudalismu ke k a p i t a l i s m u se národnosti přetvářejí v národy.
N á r o d je specifický jev jistého historického období – období vznikajícího kapitalismu.
Totéž platí o národním jazyce, jednom z charakteristických znaků národa: národní jazyky
vznikají teprve na přechodu od feudálního ke kapitalistickému řádu, v souvislosti se vznikem
moderních národů. Tuto historickou (politickou) podmíněnost útvaru označovaného jako
„národní jazyk“ je třeba mít na paměti při vymezení pojmů „jazyk“ a „dialekt“. Z hlediska
diachronické jazykovědy totiž zpravidla užíváme termínu „dialekt“ o jazykových útvarech
blízce příbuzných (mluvíme např. o češtině a ruštině jako o „slovanských dialektech“),
termínu „jazyk“ pak o útvarech jen vzdáleně příbuzných nebo nepříbuzných. Toto úzce
lingvistické kritérium může ovšem vést k omylům: čeština a slovenština nebo ruština a
ukrajinština jsou si navzájem velmi blízké (jejich uživatelé se mezi sebou bez obtíží
dorozumějí), nepochybně bližší než nářečí hornoněmecká a dolnoněmecká. Přesto pokládáme
češtinu a slovenštinu, ruštinu a ukrajinštinu za samostatné národní jazyky, kdežto bavorština,
dolnosaština atd. jsou pouhé dialekty jednotného německého jazyka (jenž ovšem slouží
několika národům!). Historický vývoj totiž vedl ke zformování národů českého, slovenského
atd. na jedné straně, ale jediného (aspoň do 19. století) německého národa na straně druhé. V
souvislosti s tím se ustálily i příslušné národní jazyky. Termíny „jazyk“ a „dialekt“ tu
přestávají být měřítkem jazykové příbuznosti. Jejich hodnota je ostatně v tomto směru více
než sporná: tam, kde chybějí jiná kritéria (etnická, kulturní, politická), je přesné rozlišení
94
příbuzných jazyků a dialektů prakticky nemožné (vzájemná srozumitelnost je velmi
nespolehlivé kritérium!). Tato okolnost mj. činí nemožným stanovit přesný počet jazyků světa
(§ 9).
8.3.7 Na sklonku feudalismu nastává prudký rozvoj výroby a obchodu, přibývá městského
obyvatelstva a vzrůstá význam měst jako kulturních a hospodářských středisek; vznikají silné
centralizované státy (absolutní monarchie). V souvislosti s těmito procesy, připravujícími
nástup nového společenského řádu, dochází k nové jazykové integraci: jeden z teritoriálních
dialektů nabývá výsadního postavení a stává se společným dorozumívacím
prostředkem všech příslušníků vznikajícího národa. Tento společný dorozumívací prostředek
slouží zároveň jako psaná norma (vytlačuje postupně z funkce hlavního spisovného jazyka
latinu, resp. církevní slovanštinu). Ostatní dialekty dostávají vedle něho charakter nižších
jazykových útvarů, užívaných nižšími společenskými vrstvami, zejména venkovským
obyvatelstvem. N á r o d n í j a z y k tedy nepředstavuje pouhý souhrn rovnocenných
teritoriálních dialektů (jako jazyk národnostní), ale zahrnuje vedle těchto (dožívajících)
dialektů ještě nadřazenou jazykovou formu, sloužící jako dorozumívací prostředek všem
příslušníkům národního společenství – s p i s o v n ý jazyk (literární a hovorový). Integrace se
tu projevuje jednak v pronikání spisovného jazyka do oblasti ostatních teritoriálních dialektů
(čímž se narušuje jejich další vývoj), jednak v tom, že vznikající spisovný jazyk
přejímá obvykle prvky ostatních dialektů. Spisovným jazykem se totiž stává nářečí
politického nebo kulturního centra dané země, kde se střetávají vlivy různých dialektů (neboť
tam přicházejí lidé ze všech částí země, mluvící různými dialekty).
8.3.8 Základem spisovné francouzštiny je pařížské nářečí (nářečí oblasti zvané Isle-deFrance),
do něhož proniklo nevelké množství prvků jiných francouzských dialektů. V Anglii
sehrálo podobnou úlohu nářečí londýnské. Oba tyto spisovné jazyky se v podstatě zformovaly
již v 15. až 16. století. Ještě dříve (ve 14. století) vznikla spisovná italština, jejímž základem
bylo toskánské nářečí (toskánská Florencie byla tehdy nejvýznamnějším kulturním střediskem
Itálie). Ruský spisovný jazyk vznikl v 16.–18. století na základě moskevského nářečí, v němž
se střetly vlivy nářečí severních a jižních. Příznačným rysem formace spisovné ruštiny je silná
účast prvků starého literárního jazyka – církevní slovanštiny. – Daleko složitější byl vývoj
spisovného jazyka v Německu, jež bylo na konci středověku rozdrobeno v množství států a
státečků a jež vynikalo obzvláště velkými nářečními rozdíly. Základem celonárodního
spisovného jazyka se tu stalo středoněmecké nářečí, užívané v kanceláři saských knížat:
tohoto kancelářského jazyka použil M. Luther ve svém překladu bible (16. století). V
souvislosti s velkou autoritou tohoto biblického překladu pronikl jeho jazyk do všech
německých oblastí (nejen protestantských, ale i katolických), přitom však přijal množství
jinonářečních, zejména hornoněmeckých prvků. – Umělé zásahy, urychlující vznik a
stabilizaci spisovných jazyků, jsou spíše pravidlem než výjimkou. Vedle činnosti jazykových
reformátorů (učenců i umělců), jako byli Luther u Němců, Lomonosov u Rusů, Dante v Itálii
aj., to byly též dekrety panovníků o užívání jednotného jazyka ve státní správě, soudnictví aj.
(např. nařízení francouzského krále Františka I. z r. 1539).
8.3.9 Málo typický je vývoj českého národního jazyka. Také u nás došlo v době raného
feudalismu k integraci starých kmenových dialektů. Malá rozloha českého státu a jeho
převážně centralistický charakter tuto integraci nepochybně urychlily. Již v nejstarších
literárních památkách vystupuje čeština jako jazyk na tehdejší dobu neobyčejně jednotný.
Základem tohoto literárního jazyka bylo pražské (středočeské) nářečí, kdežto vlivy ostatních
95
nářečí se uplatnily jen nepatrně (zdá se však, že při formaci spisovného jazyka spolupůsobily
tradice církevněslovanského písemnictví, jež u nás žilo až do konce 11. století). V době
zesíleného feudálního útlaku (16. až 18. století) došlo k nové diferenciaci, jež posílila nevelké
nářeční rozdíly, uchované z dřívějších dob: tak vznikly typické nářeční celky, dožívající až do
dneška. Vývoj českého národnostního jazyka v jazyk národní byl v 17. století násilně přerušen
pobělohorským útlakem, kdy byla vážně ohrožena sama existence češtiny. Nástup kapitalismu
na konci 18. a začátku 19. století vedl k definitivnímu zformování českého národa. Spisovná
norma národního jazyka však nebyla vytvořena na základě současných dialektů, ale navázala
na jednotný literární jazyk 16. století.
8.3.10 Pro poslední dvě století je typická především jazyková integrace. Pokroky v dopravě,
industrializace, zintenzívnění styku mezi městem a venkovem, povinná vojenská služba,
školní vzdělání, periodický tisk, film, rozhlas a televize – to vše napomáhá šíření spisovného
jazyka a vytlačování dialektů. Zajímavým rysem tohoto procesu je vznik tzv.
i n t e r d i a l e k t ů (polodialektů): rozdíly mezi jednotlivými lokálními dialekty se stírají,
některé jejich znaky zanikají a zůstávají zachovány jen základní rysy hláskové, lexikální aj.,
společné celé nářeční skupině. Tak vznikl u nás interdialekt český („obecná čeština“), hanácký
aj. V některých evropských zemích pokročil tento proces ještě dále, takže např. v Anglii lze
mluvit jen o lokálních variantách celonárodního spisovného jazyka („modified standard“).
8.3.11 V novodobých státech docházelo nezřídka k násilné asimilaci menšinových národností:
vládnoucí národ vnucuje (pomocí administrativy, škol apod.) svůj jazyk národnostním
menšinám. Takovéto poměry vládly v bývalém Rakousko-Uhersku (zvláště v jeho uherské
části), císařském Německu, carském Rusku aj.; ale ještě nedávno docházelo k násilné
asimilaci ve Španělsku (Katalánci, Baskové), Řecku (Makedonci, Albánci) aj.
Národněosvobozenecké hnutí bývá spojeno s úsilím o zrovnoprávnění jazyka utlačované
národnosti (vzpomeňme např. práce našich buditelů v první polovině 19. století). – Nelítostný
národnostní boj ve společnosti vedl někdy dokonce k úplnému zániku (vymření) některých
jazyků: polabští Slované podlehli germanizaci, podobný osud stihl staropruský jazyk, kornský
jazyk v jihozápadní Anglii ustoupil angličtině apod. (uvedené jazyky zanikly teprve v 17.–18.
století!). Řada jazyků zanikla v souvislosti s koloniální expanzí evropských velmocí:
angličtina, španělština a portugalština vytlačily v Americe velký počet domácích
(indiánských) jazyků úplně z užívání, podobně též angličtina a afrikánština některé domorodé
jazyky v jižní Africe apod.
8.3.12 Koloniální správa v některých případech napomáhala jazykové integraci, povyšujíc
jeden z kmenových jazyků dané oblasti na univerzální dorozumívací prostředek při stycích s
domácím obyvatelstvem. To platí např. o svahilštině ve východní Africe, malajštině v
holandské Indonésii aj. V některých koloniálních oblastech vznikly spontánně jakési pomocné
jazyky, představující směs lexikálních prvků domácích a evropských jazyků s maximálně
zjednodušenou mluvnicí – tzv. k r e o l s k é jazyky a p i d ž i n y. Tyto termíny vznikly
zobecněním dvou konkrétních případů tohoto druhu: kreolština v užším smyslu je jazyk (nebo
spíše jazyky) vzniknuvší na bázi francouzštiny v antilské oblasti (Haiti aj.), kdežto pidginenglish
vznikla na bázi angličtiny (pidgin je zkomolené anglické slovo business „obchod“) v
oblasti Jihočínského moře. Jazyků tohoto typu bylo zjištěno již několik desítek (též na bázi
portugalštiny, španělštiny aj.). Zvláštní význam má pidgin-english (tzv. beach-la-mar) v
západní Oceánii (Nová Guinea, Melanésie), vyznačující se maximální jazykovou
roztříštěností. V nově vzniklých státech Papua-Nová Guinea a Šalamounovy ostrovy se jí
96
dokonce dostalo oficiálního uznání: slouží jako vyučovací jazyk v základních školách, jazyk
rozhlasového vysílání apod. (tzv. toko-pisin neboli novomelanéština).
8.3.13 Co se týká perspektiv dalšího vývoje jazyků, lze počítat v blízké budoucnosti se
zmenšováním jejich počtu. Jazyky, jimiž mluví jen zcela malý počet osob, jsou patrně
odsouzeny k zániku. Některé z nich ustoupí velkým evropským jazykům (např. v Americe),
jiné zaniknou v rámci integrace vedoucí ke vzniku národních jazyků (v Asii, Africe aj.). Stále
intenzívnější kontakty mezi národy povedou k povlovnému sbližování jejich jazyků, zejména
v oblasti lexika. Tento vývoj probíhá již v současnosti: v souvislosti s rozvojem vědy a
techniky neustále přibývá mezinárodních termínů. Zda tento vývoj může někdy ve vzdálené
budoucnosti vyústit ve splývání jazyků a posléze vést k vytvoření jednotného jazyka lidstva,
nelze prozatím předvídat. Potřeba univerzálního dorozumívacího prostředku (všesvětového
jazyka) se ovšem pociťuje velmi silně již v současné době. Z prestižních důvodů nemůže tuto
funkci plnit žádný z existujících velkých jazyků: proto má v OSN status oficiálních jazyků pět
světových jazyků (angličtina, ruština, francouzština, španělština a čínština). Tato potřeba
vedla k četným pokusům vytvořit všesvětový jazyk umělou cestou: volapük, esperanto, ido,
okcidental, novial aj. Z těchto „umělých jazyků (§ 1.1.3) se trvale ujalo pouze e s p e r a n t o.
I přes námitky, jež bývají proti umělým jazykům vznášeny, nelze vyloučit možnost, že se
esperanto (nebo jiný umělý jazyk) jednou stane univerzálním pomocným dorozumívacím
prostředkem v oblasti diplomacie, vědy, sportu apod.
L i t e r a t u r a k §§ 8.2–8.3.13
H a v r á n e k 1963; H o r e c k ý 1982; C h l o u p e k 1971; K r e j č í 1947; La
linguistique, s. 60–63, 215–223, 305–310; Le langage, s. 569–684; sb. Problémy
interlingvistiky; Š v e j c e r–N i k o ľ s k i j 1983.
97
IX KLASIFIKACE JAZYKŮ
9 Údaje o počtu jazyků se značně různí: udávaná čísla se pohybují přibližně v hranicích 2
500–5 000. Tyto rozpory vyplývají především z nedostatku lingvistických kritérií, jež by
umožnila rozlišit samostatné jazyky a dialekty (§ 8.3.6). Problémy vyvstávají dále u tzv.
mrtvých a „kreolských“ jazyků (§ 8.3.12). Jedním ze závažných úkolů obecné jazykovědy je
klasifikace jazyků světa, jejich roztřídění na skupiny a podskupiny. Tato klasifikace může
vycházet buď z jistých vnějších okolností, anebo z vlastností jazyků samých (srov. rozdíl mezi
tzv. vnější a vnitřní lingvistikou – § 1.6.3). V prvém případě jde o sociolingvistickou a areální
(geografickou) klasifikaci jazyků, v druhém případě o klasifikaci genealogickou (genetickou)
a typologickou.
9.1 S o c i o l i n g v i s t i c k á klasifikace jazyků vychází z počtu uživatelů jazyka ve funkci
„prvního“ (mateřského) a „druhého“ jazyka, z jeho politické a kulturní váhy v současném
světě (v kolika státech funguje jako oficiální jazyk apod.) aj. Na základě těchto kritérií se dají
současné jazyky rozdělit do tří kategorií. Do první kategorie („světové jazyky“) patří čínština,
angličtina, ruština, hindština, španělština, portugalština, arabština, bengálština, japonština,
němčina, indonéština a francouzština. Těmito jazyky mluví celkem 2 500–3 000 mil. osob
(záleží na tom, zda počítáme i ty, kteří jich běžně používají ve funkci druhého jazyka), tedy
daleko více než polovina lidstva. Do druhé kategorie počítáme asi 100 jazyků s počtem
uživatelů mezi 1–60 mil., většinou fungujících jako oficiální jazyky v samostatných nebo
autonomních celcích. Těmito jazyky mluví kolem 1 000 mil. osob. Z celkového počtu jazyků
světa představují tudíž jazyky první a druhé kategorie sotva 3 %, mluví jimi však kolem 90 %
obyvatel zemského povrchu. Naprostá většina jazyků patří do třetí kategorie. Jde většinou o
jazyky s menším počtem uživatelů než 1 mil., bez vlastního písemnictví, neužívané ve správě,
školství apod., tedy bez většího praktického významu. Značná část těchto jazyků vyjde patrně
během doby z užívání (srov. § 8.3.13).
9.2 Při a r e á l n í (geografické) klasifikaci jazyků je základním kritériem geografická
kontinuita (příslušné jazyky vytvářejí souvislý areál...). K tomu ovšem přistupují některá další
kritéria: kulturní společenství, existence společného kulturního jazyka, shodné strukturní rysy,
představující důsledek integrace (§§ 8.2.6n.), na druhé straně však i shody, jež mohou svědčit
o vzdálené příbuznosti jazyků příslušného areálu. Geografická klasifikace je tedy do značné
míry svázána s klasifikací typologickou (§ 9.4) a genealogickou (§ 9.3). Podle toho, k jakým
dalším kritériím se vedle základního geografického kritéria přihlíží, budou jednotlivé areály a
makroareály vymezeny aspoň do jisté míry různě. Jestliže přihlížíme k takovým kritériím,
jako je společná kultura, kulturní jazyk, náboženské tradice apod., vymezíme asi tyto
m a k r o a r e á l y: 1. Evropa (staré kulturní jazyky: latina, řečtina, církevní slovanština;
křesťanství), 2. Přední Asie a severní Afrika (arabština; islám), 3. Přední a Zadní Indie,
Indonésie (sanskrt; hinduismus, buddhismus), 4. východní Asie (čínština; buddhismus,
konfucianismus) a další. Za makroareály tohoto typu můžeme ovšem aspoň do jisté míry
pokládat také bývalý Sovětský svaz (ruština jako lingua franca; marxismus) nebo Latinskou
Ameriku (španělština, portugalština; katolicismus). Poněkud jiný obraz vznikne, přihlédnemeli
vedle geografického kritéria i ke kritériím čistě lingvistickým. V tomto případě lze rozdělit
zemský povrch na šest jazykových makroareálů: l. Evropa (kromě severovýchodní části),
Přední Asie (část), indický subkontinent; 2. severovýchodní Evropa, severní Asie, Střední
Asie; 3. jihovýchodní Asie, Oceánie; 4. Austrálie (včetně Nové Guineje); 5. Přední Asie
(část), Afrika; 6. Amerika. Každý z těchto makroareálů lze dále rozdělit na dílčí areály. Např.
98
v prvním („euro-indickém“) makroareálu lze vydělit areál západoevropský, středoevropský,
balkánský (§ 8.2.13), indický a další.
9.3 G e n e a l o g i c k á (genetická) klasifikace jazyků je spjata s diachronickou jazykovědou
(§ 1.6.1). Třídí jazyky podle jejich původu: jazyky příbuzné, tj. vzniklé diferenciací
společného prajazyka (§ 8.2.3) tvoří jednu skupinu. Základní jednotku této klasifikace tvoří
j a z y k o v á r o d i n a. Ta se zpravidla dále dělí na jazykové v ě t v e, ty pak případně na
podskupiny apod. Za jazykové rodiny pokládáme jen ty skupiny jazyků, jejichž genetická
sounáležitost je spolehlivým způsobem prokázána. To předpokládá dostatečné množství tzv.
materiálových shod, tj. shod ve fonémických realizacích morfémů stejného nebo podobného
významu (funkce), zejména gramatických. Přitom je třeba vyloučit ty případy, kdy shoda je
důsledkem přejetí z jednoho jazyka do druhého (tak tomu často bývá u lexikálních shod);
srov. též §§ 11.1–2. Důkaz jazykové příbuznosti bývá snadný tam, kde zkoumané jazyky
mají starší památky, ale tento případ je spíše výjimečný (jazyky indoevropské, semitohamitské
a některé další). Proto se u méně prozkoumaných jazyků bez starších památek raději prozatím
počítá s větším počtem drobných jazykových rodin, příp. se některé jazyky uvádějí jako
izolované. Jazykovědci se ovšem pokoušejí spojit tyto drobné rodiny a izolované jazyky (a
příp. i velké jazykové rodiny) ve větší celky, tzv. jazykové k m e n y (angl. phylum), příp.
v e l e k m e n y (angl. macrophylum). V rámci následujícího přehledu důležitých jazykových
rodin budou některé domněnky tohoto druhu připomenuty v rámci úvodních poznámek o
jazycích příslušného makroareálu.
9.3.1 Jazyky Evropy, části Přední Asie a Indie
Tento makroareál se do značné míry kryje s oblastí primární expanze indoevropských jazyků.
Sekundární expanzí (od 16. stol.) se ovšem tyto jazyky rozšířily i do ostatních makroareálů
(viz příslušné oddíly). Vedle indoevropských jazyků zahrnuje makroareál 1 ještě důležitou
rodinu drávidských jazyků, tři drobné rodiny kavkazských jazyků a řadu izolovaných jazyků,
většinou mrtvých a známých jen nedokonale (zde jsou uvedeny jen některé). Právě tyto jazyky
bývaly často spojovány v jeden celek a pokládány (spolu s kavkazskými jazyky a baskičtinou)
za pozůstatky dávné předindoevropské jazykové vrstvy ve Středomoří a Přední Asii
(mediteránní substrát = j a f e t i t s k é jazyky). V současné době ustupuje tato domněnka do
pozadí, zato však mají mnoho zastánců teorie spojující indoevropské jazyky v jeden kmen s
jazyky uralskými („indouralský kmen“) nebo semitohamitskými. Někteří jazykovědci spojují
dokonce v jeden velekmen (n o s t r a t i c k ý = boreální) jazyky indoevropské,
jihokavkazské, drávidské, uralské, altajské a semitohamitské.
01 I n d o e v r o p s k é (indogermánské) jazyky představují nejvýznamnější jazykovou
rodinu, a to jak z hlediska praktického, tak i teoretického. Jejich praktický význam spočívá
jednak v počtu uživatelů (na 2 000 mil.), jednak je dán politickou vahou a kulturní vyspělostí
příslušných etnických celků. Teoretický význam indoevropských jazyků vyplývá především ze
skutečnosti, že všechny jsou doloženy i ve svých starších podobách (některé dokonce od 2. tis.
př. n. l.): to umožnilo rozvoj historickosrovnávacího bádání (indoevropské srovnávací
jazykovědy) v takové míře jako u žádné jiné jazykové rodiny. Indoevropská rodina tedy
zahrnuje – vedle asi 150 živých jazyků – větší počet mrtvých jazyků, zčásti historických
předstupňů živých jazyků, zčásti však jazyků zcela vymřelých (+
). – Indoevropská rodina se
dělí na 11 větví:
99
01.1 I n d o í r á n s k é (árské) jazyky jsou doloženy texty již od 13. až 12. stol. př. n. l. V
jejich vývoji rozlišujeme tři fáze: starou, střední a novou. Dělí se na 2–3 podskupiny:
01.1.1 Indické (indoárské) jazyky představují největší indoevropskou skupinu. Stará vývojová
fáze indoárských jazyků je reprezentována dvěma variantami staroindického jazyka: védštinou
a klasickým sanskrtem. Védština je jazyk nejstarších památek („védské literatury“), sanskrt
byl kodifikován ve 4. stol. př. n. l. a sloužil pak po mnohá staletí v Indii jako hlavní literární
jazyk (v době, kdy už dávno nebyl běžně mluveným jazykem); významnou úlohu hraje i dnes
(podobnou úloze latiny v Evropě). – Středoindická fáze (5. stol. př. n. l.–10. stol. n. l.) je
reprezentována několika literárními jazyky různého stáří, tzv. prákrty. Nejdůležitější z nich je
pálí, posvátný jazyk jižního buddhismu. – Novoindických jazyků je velký počet (vymezení
jazyků a dialektů je tu obtížné – 8.3.6); uvádíme z nich jen ty, které mají oficiální status (ve
státních celcích nebo ve svazových státech Indie): h i n d š t i n a (hindí) (200–300 mil.; státní
jazyk Indie), u r d ú (varianta hindštiny, státní j. Pákistánu), b e n g á l š t i n a (asi 189 mil.;
Bangladéš – státní j., vých. Indie), m a r á t š t i n a (maráthí) (asi 65 mil.; záp. Indie),
p a n d ž á b š t i n a (asi 75 mil.; Pákistán, sz. Indie), g u d ž a r á t š t i n a (asi 44 mil.; záp.
Indie), u r i j š t i n a (oriya) (asi 31 mil.; vých. Indie), s i n h á l š t i n a (asi 13 mil.; státní j.
Srí Lanky), n e p á l š t i n a (asi 16,2 mil.; státní j. Nepálu), a s á m š t i n a (asi 15 mil.;
vých. Indie), s i n d h š t i n a (asi 20 mil.; již. Pákistán) aj. K novoindickým jazykům patří též
c i k á n š t i n a (r o m š t i n a), tj. souhrn nářečí, rozptýlených dnes po všech světadílech.
01.1.2 Íránské jazyky představují ze současného hlediska samostatnou indoevropskou větev.
Jazyky staroíránských památek jsou však tak blízké jazyku staroindickému, že je můžeme bez
váhání pokládat za jednu indoevropskou větev. Ze staroíránské fáze se dochovaly dva jazyky:
a v e s t a (jazyk posvátných knih Pársů, jejichž nejstarší části pocházejí ze 7.–6. stol. př. n. l.)
a s t a r o p e r š t i n a (nápisy staroperských velkokrálů, 6.–4. stol. př. n. l.). Patřily sem dále
mj. jazyky Skytů a Sarmatů, doložené jen vlastními jmény. Středoíránská fáze (3. stol. př. n.
l.– 8. stol. n. l.) je reprezentována několika jazyky: p a r t h š t i n a (arsakovské pehleví),
s t ř e d o p e r š t i n a (sásánovské pehleví), s o g d i j š t i n a, s a č t i n a (= jazyk Saků) aj.
– Novoíránských jazyků je větší počet (i zde je obtížné rozlišit jazyky a dialekty):
n o v o p e r š t i n a (26 mil.), t á d ž i č t i n a (4,5 mil.), f á r s í = d á r í (7 mil.;
Afghánistán) (tyto tři jazyky mají zcela shodnou gramatickou strukturu, jedná se spíše o
dialekty jednoho jazyka), a f g h á n š t i n a = p a š t u (17 mil.; Afghánistán, Pákistán),
b a l ú č š t i n a (4,5 mil.; Pákistán, Írán, Afghánistán), k u r d š t i n a (10-20 mil.; Írán, Irák,
Sýrie, Turecko, Kavkaz), o s e t š t i n a (0,6 mil.; Kavkaz), dále tzv. pámirské dialekty (jazyk
šugnanský, vachanský aj., celkem asi 100 tis.) a další drobné jazyky v Íránu a ve Střední Asii.
01.1.3 Za samostatnou podskupinu indoíránské větve pokládají někteří jazykovědci tzv.
d a r d s k é jazyky, zaujímající vysokohorskou oblast na pomezí Indie, Pákistánu a
Afghánistánu. Vedle řady drobných jazyků (kafirské j., khovar, šina aj.) sem patří i
k a š m í r š t i n a (asi 4,4 mil.), jeden z tzv. hlavních jazyků Indie.
01.2 A r m é n š t i n a představuje samostatnou indoevropskou větev. Staroarménský jazyk je
doložen památkami od 5. stol. n. l. Novoarménské spisovné jazyky jsou dva: západoarménský
(asi 1 mil. Arménů žijících v diaspoře) a východoarménský (4,5 mil. Arménů v Arménii a
okolních zemích).
01.3 Ř e č t i n a rovněž představuje samostatnou indoevropskou větev. Nejstarší podoba
starořeckého jazyka, doložená texty ze 14. až 13. stol. př. n. l., se nazývá m y k é n š t i n a.
100
Starořecké texty z l. tisíciletí př. n. l., psané řeckým alfabetickým písmem, reprezentují různé
místní dialekty. Ty se dělily do čtyř nářečních skupin: iónské, dórské, aiolské a
arkadokyperské. Na základě iónských nářečí se zformovaly dva nejdůležitější starořecké
literární jazyky: h o m é r s k ý a a t i c k ý. Z atičtiny se vyvinula tzv. obecná řečtina
(„koiné“), jež později téměř vytlačila ostatní starořecké dialekty (srov. § 8.3.2). Jazyk
byzantského období, lišící se po gramatické stránce jen málo od starořečtiny, se někdy
označuje jako středořecký. V novořeckém období koexistovaly (a do jisté míry ještě
koexistují) dva literární jazyky: jeden v podstatě starořecký, druhý („lidový“) založený na
novořeckých dialektech (vzniknuvších druhotnou diferenciací obecné řečtiny).
01.4 B a l k á n s k é j a z y k y: Jazyky ostatních indoevropských kmenů, obývajících ve
starověku Balkánský poloostrov (Illyrů, Dáků, Thráků, Makedonců aj.), známe jen velmi
nedokonale (vlastní jména, několik krátkých nápisů apod.). Jisto je, že netvořily jednu
indoevropskou větev (počítá se s existencí 4–5 samostatných skupin). Na druhé straně existuje
zjevná spojitost mezi balkánskými jazyky a některými indoevropskými jazyky Malé Asie. Jde
tu především o jazyk f r y ž s k ý (frygický), doložený větším počtem nápisů z 6. stol. př. n.
l.–1. stol. n. l. – Z balkánských indoevropských (neřeckých) jazyků se do současnosti zachoval
jediný – a l b á n š t i n a (5 mil.), doložená památkami od 16. stol. Souvislost albánštiny s
fragmentárně doloženými starobalkánskými jazyky je nejasná.
01.5 I t a l i c k é-r o m á n s k é jazyky: Starověkou Itálii obývaly různé indoevropské
kmeny, jejichž jazyky aspoň zčásti známe z epigrafických památek různého stáří.
V e n e t š t i n a (sv. Itálie) snad představovala samostatnou indoevropskou větev,
m e s s a p š t i n a (jv. Itálie; oba jazyky doloženy nápisy z 2. poloviny 1. tis. př. n. l.) patřila
od původu spíše k balkánským jazykům. Nejdůležitější z nich jsou však ty, jež většina
jazykovědců označuje jako i t a l i c k é: l a t i n a (epigrafické památky od 6. stol. př. n. l.,
literární od 3. stol. př. n. l.), u m b e r š t i n a (stř. Itálie), o s k i č t i n a (již. Itálie; oba jsou
doloženy nápisy z 2. pol. 1. tis. př. n. 1.) a řada drobných jazyků, doložených nečetnými
nápisy ze střední Itálie. Patřila sem snad i s i k u 1 š t i n a, velmi fragmentárně doložený
indoevropský jazyk předřeckého obyvatelstva Sicílie. Někteří jazykovědci však popírají
existenci italické větve a pokládají latinu na jedné straně, oskoumberské jazyky na druhé
straně za dvě samostatné indoevropské skupiny.
01.5.1 Z lidové latiny, jež se římskou kolonizací rozšířila do rozsáhlých oblastí Evropy a
Afriky, vznikly po rozpadu římské říše jazyky r o m á n s k é (§ 8.3.4): p o r t u g a l š t i n a
(asi 170 mil.; památky od 12. stol.), š p a n ě l š t i n a (asi 266 mil.; památky od 12. stol.),
k a t a l á n š t i n a (6,3 mil.), f r a n c o u z š t i n a (asi 72 mil.; památky od 9. stol.),
i t a l š t i n a (57 mil.; památky od 10. stol.), r é t o r o m á n š t i n a (50 tis.),
r u m u n š t i n a (23 mil.; památky od 16. stol.), m o l d a v š t i n a (3,1 mil.) a vymřelá
d a l m a t š t i n a (do 19. stol.). Další románské jazyky mají ze sociolingvistického hlediska
spíše charakter dialektů: g a l i c i j š t i n a (sz. Španělsko; dialekt portugalštiny?), l a d i n o
(jazyk židů, kteří byli v 17. stol. vyhnáni ze Španělska a usadili se na Balkáně),
l a d i n š t i n a a f r i u l š t i n a (rétorománské jazyky v sev. Itálii), p r o v e n s á l š t i n a
= okcitánština (ve středověku nepochybně samostatný jazyk, dnes spíše dialekt francouzštiny),
s a r d š t i n a (Sardinie; italský dialekt?), a r u m u n š t i n a, m e g l e n o r u m u n š t i n a
a i s t r o r u m u n š t i n a (Jugoslávie, Řecko; dialekty rumunštiny?). Ve vývoji jednotlivých
románských jazyků se rozlišuje stará a nová fáze (jazyk starofrancouzský – novofrancouzský
apod.).
101
01.6 Keltské jazyky byly ve starověku rozšířeny po celé západní Evropě, zabíraly i značnou
část střední Evropy a zasahovaly na Balkán a do Malé Asie (Galatové). Z této fáze jsou však
doloženy jen vlastními jmény a krátkými nápisy (jazyk starogallský aj.). Souvislými
literárními texty jsou keltské jazyky doloženy až z doby, kdy se jimi mluvilo již jen na
britských ostrovech a v sz. Francii: i r š t i n a stará (nápisy od 4. stol. n. l.), střední a nová
(státní jazyk Irské republiky, jímž běžně mluví jen asi na 100 tis. osob), gaelská skotština (90
tis.), m a n š t i n a (= manx; vymřela nedávno), k y m e r š t i n a (= velština; asi 0,6 mil. v
záp. Anglii; památky od 9. stol.), k o r n š t i n a (vymřela na zač. 19. stol.) a
b r e t o n š t i n a (asi 1 mil. v sz. Francii; památky od 9. stol.). Irština, skotština a manština
tvoří tzv. g o i d e 1 s k o u podskupinu, kymerština, kornština a bretonština podskupinu
b r i t a n s k o u.
01.7 Germánské jazyky se obvykle dělí na tři podskupiny (ale někteří jazykovědci rozlišují jen
podskupinu skandinávskou [vg. + sg.] a kontinentální [= zg.]):
01.7.1 +
V ý c h o d o g e r m á n s k é jazyky jsou vesměs vymřelé. Souvislými texty je
doložena pouze g ó t š t i n a (4.–6. stol. n. 1.).
01.7.2 S e v e r o g e r m á n s k é jazyky jsou doloženy od 3. stol. n. 1. tzv. praseverskými
runovými nápisy. Později se diferencovaly na západní (jazyk staronorský a staroislandský,
souhrnně označované jako s t a r o s e v e r s k ý j.; literární památky od 12. stol.) a východní
(jazyk starošvédský a starodánský). V současné době reprezentují východní podskupinu
š v é d š t i n a (8 mil.) a d á n š t i n a (5,3 mil.), západní podskupinu i s l a n d š t i n a (0,2
mil.) a f a e r š t i n a (40 tis.). V Norsku (5 mil.) jsou dva spisovné jazyky: jeden z nich je
dánského původu (riksmal = bokmal), druhý je založen na domácích norských, tedy
západoseverských dialektech (landsmal = nynorsk).
01.7.3 Z á p a d o g e r m á n s k á podskupina se dělí na dvě části. První z nich tvoří
a n g 1 i č t i n a (přes 350 mil.; stará od 7. stol., střední od 12. stol., nová od 16. stol.),
druhou n ě m č i n a s n i z o z e m š t i n o u a příp. dalšími jazyky. Německé dialekty se
odedávna dělí na dvě skupiny: horní (jižní) a dolní (severní). Starou vývojovou fázi
hornoněmeckých dialektů reprezentuje s t a r o h o r n o n ě m č i n a (8.–11. stol.),
dolnoněmeckých s t a r o s a š t i n a (9.–12. stol.) a s t a r o d o l n o f r a n š t i n a (8.–11.
stol.). Jejich pokračováním ve střední fázi jsou s t ř e d o h o r n o n ě m č i n a (12.–15. stol.),
s t ř e d o d o l n o n ě m č i n a a s t ř e d o n i z o z e m š t i n a. V nové fázi představuje
němčina (92 mil.) jeden jazyk (srov. § 8.3.6), kdežto n i z o z e m š t i n a (18 mil.) se
definitivně zformovala v samostatný jazyk. K nizozemštině (holandštině) patří vlámština
(Belgie), kdežto jazyk nizozemských usedlíků v jižní Africe (Burů) se dnes pokládá za
samostatný germánský jazyk (a f r i k á n š t i n a, 6,5 mil.). Problematická je f r í z š t i n a, z
historického hlediska nepochybně samostatný germánský jazyk, bližší angličtině než němčině,
ze sociolingvistického hlediska však spíše dialekt nizozemštiny, resp. němčiny. Někteří
jazykovědci pokládají za samostatný germánský jazyk i lucemburštinu (spíše německý
dialekt). Německým dialektem je od původu i j i d i š, jazyk východoevropských židů (0,7
mil.).
01.8 B a l t s k é jazyky jsou dnes reprezentovány jen l i t e v š t i n o u (3 mil.) a
l o t y š t i n o u (1,4 mil.). I když jsou oba tyto jazyky doloženy teprve od 16. stol., mají ze
všech novoindoevropských jazyků nejarchaičtější ráz. Z vymřelých baltských jazyků
102
(zaujímaly v minulosti mnohem rozsáhlejší oblast!), je památkami doložena pouze (s t a r o)p
r u š t i n a (14.–16. stol.).
01.9 Slovanské jazyky se dělí na tři podskupiny:
01.9.1 J i h o s l o v a n s k é jazyky: s l o v i n š t i n a (2 mil.), s r b o c h a r v á t š t i n a
(17 mil.; památky od 12. stol., dnes politicky dělené na s r b š t i n u a c h o r v a t š t i n u),
b u l h a r š t i n a (8 mil.) a m a k e d o n š t i n a (1,4 mil.). K jihoslovanské podskupině
patří i nejstarší dochovaný slovanský jazyk – s t a r o s l o v ě n š t i n a (9.–11. stol.),
vývojový předstupeň bulharštiny a makedonštiny. Staroslověnština byla pro většinu Slovanů
po kratší nebo delší dobu hlavním kulturním jazykem („církevní slovanština“ různého
zabarvení).
01.9.2 Východoslovanské jazyky: r u š t i n a (170 mil.; památky od 11. stol.),
u k r a j i n š t i n a (43,3 mil.) a b ě l o r u š t i n a 9,7 mil.).
01.9.3 Západoslovanské jazyky: č e š t i n a (9,9 mil.; památky od 13. stol.), s l o v e n š t i n a
(4,8 mil.), p o l š t i n a (40 mil.; památky od 14. stol.), l u ž i č t i n a (70 tis.; dva spisovné
jazyky: hornolužický a dolnolužický), k a š u b š t i n a (dnes spíše polský dialekt) a vymřelá
polabština (drevanština; památky ze 17.–18. stol.). – Ve vývoji většiny slovanských jazyků se
rozlišují dvě fáze: stará a nová.
01.10 +
A n a t o l s k é jazyky představují již od zač. n. l. mrtvou indoevropskou větev. Starší
vrstvu reprezentují jazyky psané klínovým písmem nebo zvláštním hieroglyfickým písmem:
c h e t i t š t i n a (17.–13. stol. př. n. l.), l u v i j š t i n a, p a l a j š t i n a a
h i e r o g l y f i c k á l u v i j š t i n a (= hieroglyfická chetitština; památky z 1. pol. 1.
tisíciletí př. n. l.). Mladší vrstvu představují jazyky doložené nápisy psanými variantami
řeckého písma, větším dílem z 2. pol. 1. tis. př. n. l.: l y d š t i n a, l y k i j š t i n a,
k a r š t i n a aj. Jde snad o mladší vývojové stupně staroanatolských jazyků (luvijština →
lykijština apod.).
01.11 +
T o c h a r š t i n a je dochována v textech nalezených ve východním Turkestánu
(Sinkiangu). Tyto texty pocházejí z 6.–7. stol. n. l. a jsou téměř výhradně náboženského
(buddhistického) obsahu. Jde vlastně o dva jazyky, tzv. dialekty A a B; jejich pravá jména ani
vnější historii neznáme.
02 J i h o k a v k a z s k é (kartvelské) jazyky (4 mil.; Kavkaz, Turecko): g r u z í n š t i n a
(památky od 6. stol. n. l.), mingrelština, čanština a svanština.
03 Z á p a d o k a v k a z s k é (abchazoadygské) jazyky (0,6 mil.; Kavkaz, Turecko);
abchazština, abazinština, ubychština, adygština, kabardština a čerkesština.
04 V ý c h o d o k a v k a z s k é jazyky (2 mil.; Kavkaz) se dělí na dvě větve, někdy
klasifikované jako samostatné rodiny (ale jindy se naopak všechny kavkazské jazyky spojují v
jeden celek!). K první (nachské) patří čečenština, inguština a bacbijština, ke druhé
(dagestánské) avarština, andština, cezština, lakština, darginština, lezginština, tabasaranština,
cachurština, jakož i 18 dalších jazyků s minimálním počtem uživatelů.
103
05 B a s k i č t i n a (asi 1,2 mil.; Španělsko, Francie); nářečně velmi rozrůzněna (několik
spisovných jazyků).
06 +
I b e r š t i n a : jazyk (nebo jazyky) značné části obyvatel Pyrenejského poloostrova v
dobách před zač. n. l. Dochována jen fragmentárně (vl. jména, nápisy z 1. tis. př. n. l.).
07 +
E t r u š t i n a: jazyk nositelů jedné z nejvyspělejších civilizací Apeninského poloostrova.
Dochována ve velkém počtu nápisů, většinou krátkých (1. tis. př. n. l.).
08 +
Protochatština: předindoevropský jazyk v Malé Asii; dochován v nevelkém počtu textů z
2. tis. př. n. l.
09 +
C h u r i t š t i n a a u r a r t š t i n a: blízce příbuzné jazyky neindoevropských národností
Zakavkazí, zlomkovitě dochované v nápisech a jiných textech z 2. a 1. tis. př. n. l.
10 +
S u m e r š t i n a : jazyk dávných obyvatel Mezopotámie, kulturně velmi vyspělých.
Dochována ve velkém množství textů z 3.–2. tisíciletí př. n. l. (dlouho sloužila jako kultovní
jazyk).
11 +
E l a m š t i n a: jazyk obyvatel oblasti východně od dolního Eufratu – Tigridu. Dochován
v nápisech z 3.–1. tis. př. n. l. (tři vývojové stupně).
12 B u r u š a s k i: jazyk malé etnické skupiny v poříčí horního Indu (55 tis.; Pákistán).
13 D r á v i d s k é jazyky (přes 20 jazyků, jimiž mluví kolem 200 mil. obyvatel indického
subkontinentu) se dělí na 3–4 větve:
13.1 B r a h u i (1,7 mil.; Pákistán), k u r u k h (= oraon; 1,7 mil., stř. Indie) aj.
13.2 G o n d i (asi 3 mil.; stř. Indie), k u i (= khond; vých. Indie), t e l u g u (67 mil.; hl.
jazyk indického státu Andhra; památky od 7. stol. n. l.), t u l u (1,8 mil.; již. Indie) aj.
13.3 K a n n a d a (35 mil.; hl. jazyk indického státu Karnataka; památky od 5. stol. n. l.),
m a l a y a l a m (34 mil.; hl. jazyk indického státu Kerala), t a m i l (62 mil.; hl. jazyk
indického státu Madrás; památky od zač. n. l.) aj.
9.3.2 Jazyky severovýchodní Evropy, střední, severní a severovýchodní Asie.
Do tohoto makroareálu patří vedle dvou významných rodin (uralské a altajské) dva velké
izolované jazyky (korejština a japonština). Zbytek tvoří zcela drobné jazyky Sibiře a Dálného
východu, souhrnně označované jako „p a l e o s i b i ř s k é“ (nebo „p a l e o a s i a t s k é“).
Altajské jazyky představují podle mínění mnoha jazykovědců spíše kmen než rodinu (někteří
jazykovědci o jejich sounáležitosti vůbec pochybují). Do tohoto altajského kmene bývají
ovšem někdy zahrnovány i korejština a japonština. V minulosti byla dost rozšířena domněnka
o uraloaltajském velekmeni. Dnes bývají uralské jazyky (zaujímající pomezní postavení mezi
makroareály 1 a 2) často spojovány s indoevropskými, příp. se mluví o tzv. nostratickém
velekmeni (§ 9.3.1). Z izolovaných paleosibiřských jazyků bývá jukagirština spojována s
uralskými jazyky, ketština s jazyky kavkazskými apod. Makroareál je dále charakterizován
velkým rozšířením indoevropské ruštiny (leží největším dílem na území Ruska).
104
14 U r a l s k é jazyky (23 mil.; porůznu ve vých. a stř. Evropě) se dělí na šest větví. První z
nich (samojedská) se velmi liší od ostatních, jež spolu tvoří užší celek (ugrofinské j.).
14.1 S a m o j e d s k é jazyky (30 tis.; polární oblasti Ruska): něněcština, selkupština aj.
14.2 U g r i c k é jazyky: maďarština (13,5 mil.; památky od 13. stol.), chantijština (=
osťačtina) a mansijština (= vogulština; celkem asi 10-30 tis., při dolním Obu).
14.3 P e r m s k é jazyky (1,2 mil.; severovýchodní oblast evropské části SSSR); komizyrjanština,
komi-permština a udmurtština (= votjačtina).
14.4 V o l ž s k é jazyky (2 mil.; Povolží): mordvínština (dva spisovné jazyky) a marijština (=
čeremisština).
14.5 L a p o n š t i n a (saamština): asi 40 tis. v Norsku, Švédsku, Finsku a Rusku.
14.6 F i n s k é (baltofinské) jazyky: f i n š t i n a (5 mil.; památky od 16. stol.),
e s t o n š t i n a (1 mil.), k a r e l š t i n a (0,2 mil.) a několik drobných jazyků v
severozápadní oblasti evropské části Ruska.
15 A l t a j s k é jazyky představují – jak už bylo uvedeno – velmi volný svazek tří skupin
jazyků, rozložených v ohromné oblasti od Balkánu až po východní Sibiř.
15.1 T u r k o t a t a r s k é jazyky (přes 30 jazyků; kolem 100 mil.) jsou si vzájemně velmi
blízké. Lze je rozdělit na pět podskupin (jejich jména zde neuvádíme):
15.1.1 Č u v a š t i n a ( 1,7 mil., Povolží) a několik vymřelých turkotatarských jazyků (např.
protobulharština – § 8.2.11 ).
15.1.2 O s m a n š t i n a (= vlastní t u r e č t i n a; 59 mil.), g a g a u z š t i n a (170 tis.;
Besarábie, Bulharsko), á z e r b á j d ž á n š t i n a (21 mil.; Ázerbájdžán, Írán),
t u r k m e n š t i n a (3,5 mil.; Turkmenistán, Írán), t a t a r š t i n a (6,5 mil.; Povolží aj.),
b a š k i r š t i n a (1,5 mil.; Povolží), k u m y č t i n a (300 tis.; vých. Kavkaz),
k a r a č a j š t i n a-b a l k a r š t i n a (0,25 mil.; záp. Kavkaz), k a r a k a l p a k š t i n a (400
tis.; stř. Asie), k a z a š t i n a (8 mil.) aj.
15.1.3 U z b e č t i n a (19 mil.), n o v o u j g u r š t i n a (8 mil.; západní Čína, stř. Asie) aj.
15.1.4 T u v i n š t i n a (230 tis.), chakasština (80 tis.), jakutština (0,3 mil.) aj. (střední a
vých. Sibiř). Sem patřily i nejstarší známé turkotatarské jazyky – orchonský a staroujgurský
(6.–9. stol. n. l.).
15.1.5 K i r g i z š t i n a (2,6 mil.), altajština (70 tis.) a salarština (55 tis.; Čína).
15.2 M o n g o l s k é jazyky (kolem 6 mil.): mongolština (v užším smyslu – tzv. chalchamongolština;
4 mil.; Mongolsko, Čína; památky od 13. stol.), burjatština (360 tis.; vých.
Sibiř), kalmyčtina (200 tis.; dolní Povolží) aj. (celkem asi 10 jazyků).
105
15.3 T u n g u z s k é jazyky: jazyky drobných národností ve východní Sibiři a v Číně (celkem
sotva 100 tis.): evenkština, lamutština (= evenština), nanajština (= goldština),
m a n d ž u š t i n a (v 17.–19. stol. jazyk vládnoucí skupiny v Číně, rozsáhlá literatura; nyní
téměř vymřelý) aj. (celkem asi 10 jazyků).
16 K o r e j š t i n a (65 mil.; památky od 8. stol. n. l.).
17 J a p o n š t i n a (120 mil.; památky od 8. stol. n. l.).
18 A i n š t i n a (10–20 tis.; sev. Japonsko, Sachalin).
19 N i v c h š t i n a (= giljačtina; 5 tis.; Sachalin, dolní Poamuří).
20 K e t š t i n a (1,3 tis.; dolní Jenisej).
21 J u k a g i r š t i n a (= odulština; 0,7 tis.; sv. Sibiř).
22 Č u k č o-k a m č a d a l s k é jazyky (25 tis.; Čukotka, Kamčatka): čukotština (=
luoravetlanština), korjačtina (= nymylanština), kamčadalština (= itelmenština) aj.
9.3.3 Jazyky jihovýchodní Asie a Oceánie
Tento makroareál skýtá z genealogického hlediska poměrně jednotný obraz: zahrnuje pět
jazykových rodin, mezi nimiž patrně existují příbuzenské svazky. Jazyky čínské, thajské a
tibetobarmské bývají spojovány v t i b e t o č í n s k ý (sinotibetský) jazykový kmen (někdy
se dokonce mluví o tibetočínské nebo aspoň o sinothajské rodině), jazyky austroasiatské
(jejichž vnitřní jednota je ovšem poněkud sporná) a jazyky austronéské v jazykový kmen
a u s t r i c k ý. Někteří jazykovědci dokonce spojují oba tyto kmeny ve velekmen
„makroaustrický“. V Zadní Indii a jižní Číně netvoří uvedené rodiny souvislé areály, ale
složitě se prolínají (vzájemně tvoří enklávy apod.). Přitom je u řady jazyků vůbec sporné, do
které z těchto rodin patři (to platí např. o vietnamštině). – Sekundární expanze
indoevropských jazyků se dotkla tohoto areálu jen málo (sanskrt v úloze kulturního jazyka, v
současné době angličtina v úloze druhého jazyka), zato je třeba zaregistrovat silnou expanzi
jednoho z autochtonních jazyků, totiž čínštiny (Tibet, Vietnam, Singapur, Malajsie, Indonésie
aj.).
23 Č í n s k é jazyky: č í n š t i n a (asi 1 miliarda – nejrozšířenější jazyk světa, památky od 2.
tis. př. n. l.) představuje z čistě lingvistického hlediska spíše jazykovou skupinu než jazyk
členěný v dialekty. Z hlediska sociolingvistického můžeme nicméně mluvit o jazyce čínského
národa („hanském“ j.; § 8.3.6). Sinologové rozlišují 5–8 nářečních skupin: yüe a hakka (již.
Čína), min (jv. Čína), wu (Šanghaj) a severočínský („mandarinský“) dialekt. Severočínský
(pekingský) dialekt se stal bází všečínského literárního a hovorového jazyka
(p u t o n g h u a), jehož dnes užívá na 70 % všech Číňanů (Hanů). – Do této rodiny patří dále
několik drobných jazyků v severním Vietnamu a dunganština (6,4 mil.; záp. Čína).
24 T h a j s k é jazyky (kolem 40) se dělí na 4–6 větví. Vedle řady drobných jazyků v Zadní
Indii a jižní Číně sem patří tyto důležitější jazyky: t h a j š t i n a (= siamština; 53 mil.;
památky od 13. stol. n. l.), l a o š t i n a (3 mil.), šanština (Barma), thai-nüa (Thajsko, Laos),
106
zhuang, bui, kam (vesměs jižní Čína), li (ostrov Hainan) aj. Za zvláštní větev thajské rodiny
pokládají někteří jazykovědci též vietnamštinu (26.4).
25 T i b e t o b a r m s k é jazyky: asi 300 jazyků, jimiž mluví na 50 mil. lidí v Zadní Indii a v
himálajské oblasti. Dělí se na 5–11 větví (názory jazykovědců se tu velmi různí):
25.1 L o l o-b a r m s k é jazyky: b a r m š t i n a (26 mil.; památky od 11. stol.), lolo (již.
Čína), nosu (již. Čína) aj.
25.2 H i m á l a j s k é jazyky: t i b e t š t i n a (4,3 mil.; památky od 8. stol., velmi bohatá
literatura, zvl. náboženská), n e v á r š t i n a (starý literární jazyk v Nepálu) aj. (asi 80
jazyků).
25.3 Á s a m s k é jazyky: přes 150 drobných jazyků v sv. Indii, Bangladéši, Barmě, Thajsku
a již. Číně (skupiny bodo, lepča, naga, kačin a další, považované někdy za samostatné větve).
25.4 K a r e n s k é jazyky (asi 4 mil.; Barma)
25.5 M i a o-y i a o: asi 20 drobných jazyků v již. Číně a sev. Vietnamu.
26 A u s t r o a s i a t s k é jazyky jsou porůznu rozptýleny po Zadní a Přední Indii (asi 100
jazyků). Představují zřejmě starší jazykovou vrstvu, druhotně překrytou a roztříštěnou expanzí
jazyků sinothajských, tibetobarmských a indoevropských. Dělí se na 3–4 větve:
26.1 M o n k h m é r s k é jazyky: khmérština (6 mil.; Kambodža; památky od 6. stol. n. l.),
monština (Barma) aj.
26.2 M u n d s k é jazyky (munda): drobné jazyky kulturně zaostalých národností ve vých.
Indii (santalí, mundarí, ho aj.; celkem asi 6 mil.).
26.3 Jazyky khasi (sv. Indie), nikobárské aj.
26.4 V i e t n a m š t i n a (67 mil.) patří podle názoru většiny jazykovědců k jazykům
austroasiatským, někteří ji však řadí k jazykům thajským.
27 A u s t r o n é s k é jazyky představují velkou, ale poměrně kompaktní jazykovou rodinu
(asi 300 jazyků, jimiž mluví na 200 mil. lidí), situovanou z největší části na ostrovech jižní
hemisféry od Madagaskaru až po Velikonoční ostrov. Tradičně se dělí na tři větve (tohoto
dělení se zde přidržujeme), ale někteří badatelé navrhují jinou klasifikaci: indonéské jazyky
rozdělují na několik větví, od melanéských jazyků oddělují j. mikronéské, příp. spojují v
jeden celek jazyky melanéské a polynéské apod.
27.1 I n d o n é s k é jazyky (přes 200) tvoří přes velké zeměpisné rozptýlení velmi kompaktní
celek. Dělí se na 8–10 podskupin (jejich jména zde neuvádíme):
27.1.1 M a l a j š t i n a (10 mil.; Malajsie, Sumatra; památky od 13. stol.; odedávna sloužila
v indonéské oblasti jako mezinárodní obchodní jazyk), i n d o n é š t i n a (státní jazyk
Indonésie, vytvořený na bázi malajštiny), m i n a n g k a b a u (6,5 mil.; Sumatra), a t j e h
(3,2 mil.; Sumatra), b a t a k (5,2 mil.; Sumatra) aj.
107
27.1.2 J a v á n š t i n a (75 mil.; Jáva; památky od 9. stol. n. l., starojavánský j. = kavi)
s u n d a n š t i n a (27 mil.; Jáva), m a d u r š t i n a (11,5 mil.; Jáva, Madura) aj.
27.1.3 B a l i j š t i n a (3,8 mil.; Bali) aj.
27.1.4 D a j a č t i n a (4,7 mil.; Borneo) aj.
27.1.5 B u g i j š t i n a (4,6 mil.; Celebes) aj.
27.1.6 T a g a l š t i n a (= tagalog; 15 mil.; státní j. Filipín), s e b u (15,2 mil.; Filipíny),
i l o k a n o (8 mil.; Filipíny), b i k o l (3,9 mil.; Filipíny) aj.
27.1.7 M a l g a š t i n a (10 mil.; Madagaskar) aj.
27.1.8 Východoindonéská skupina zahrnuje množství drobných jazyků na Molukách, Timoru
aj.; silně se liší od ostatních skupin.
27.2 M e l a n é s k é jazyky: asi 45 drobných jazyků, jimiž mluví kolem 2 mil. lidí na
ostrovech v západní části Pacifiku. Rozdíly mezi jednotlivými jazyky jsou nápadně velké
(srov. § 8.3.12).
27.3 P o l y n é s k é jazyky: asi 20 drobných jazyků, jimiž mluví kolem 1 mil. lidí na
ostrovech středního a východního Pacifiku (havajština, tahitština, samoánština, tongština,
maorština aj.). Přes ohromné zeměpisné vzdálenosti jsou si tyto jazyky velmi blízké, takže je
můžeme z lingvistického hlediska pokládat za dialekty jednoho jazyka.
9.3.4 Jazyky Austrálie
V tomto makroareálu dosahuje jazyková roztříštěnost maxima. To platí v obzvláštní míře o
druhém největším ostrově světa – Nové Guineji. Menší část novoguinejských jazyků patří k
austronéské rodině, větší část tvoří tzv. papuánské jazyky: 400–700 drobných jazyků, jimiž
mluví celkem asi 3 mil. lidí. Klasifikace těchto jazyků dosud málo pokročila: zatím se
konstatuje existence 60–100 malých jazykových rodin nebo izolovaných jazyků, jež se podle
mínění některých jazykovědců dají spojit v 12–15 jazykových kmenů (pět z nich pak spojují v
„transnovoguinejský velekmen“, zahrnující většinu papuánských jazyků). – Poněkud
jednodušší obraz skýtá australský kontinent: bylo popsáno přes 200 domorodých jazyků, z
nichž mnohé patří dnes už k vymřelým (v současné době mluví australskými jazyky už jen asi
40 tis. praobyvatelů tohoto kontinentu). Do kategorie vymřelých jazyků patří též jazyky
praobyvatelů Tasmánie. Novější bádání dospělo k závěru, že existuje australský jazykový
kmen, zahrnující vedle 25 drobných rodin v severní Austrálii velkou rodinu jazyků,
zaujímajících většinu území kontinentu.
28 Jazyky p a m a-n j u n g a (neoaustralské)
Dominantní postavení zaujímá na australském kontinentě importovaný indoevropský jazyk –
angličtina, kterou dnes mluví i větší část původního obyvatelstva.
9.3.5 Jazyky Přední Asie a Afriky
108
Jazyky Afriky tvoří čtyři areály: oblast severně od Sahary a tzv. africký roh zabírají jazyky
semitohamitské, na jih od Sahary je oblast jazyků súdánských, zhruba na jih od rovníku oblast
jazyků bantuských, v nejjižnější části Afriky pak nacházíme – hlavně v pustinných oblastech –
jazyky p a l e o a f r i c k é (khoisanské). Nositelé těchto jazyků, jež patrně netvoří z
genetického hlediska jeden celek, představují nejstarší etnickou vrstvu v jižní polovině Afriky
(Hotentoti, Křováci aj.; celkem asi 150 tis.). – Semitohamitské jazyky zabírají též značnou
část Přední Asie, jejich pravlast je však patrně třeba hledat v severní Africe. Zatímco
semitohamitské a bantuské jazyky představují kompaktní jazykové rodiny, je s ú d á n s k á
oblast po lingvistické stránce velmi roztříštěná: 450–600 jazyků této oblasti lze roztřídit na
10–50 genetických jednotek (malých rodin, izolovaných jazyků). Nicméně nacházejí lingvisté
i zde větší celky: rodiny označené čísly 30–32 bývají (spolu s několika dalšími drobnými
rodinami) spojovány v n i l o s a h a r s k ý jazykový kmen, rodiny 35–39 pak v
n i g e r o k o n ž s k ý jazykový kmen (příp. ještě s několika drobnými rodinami
kordofánských jazyků v tzv. konžskokordofánský kmen). Nechybí ani domněnka, že tyto dva
kmeny (tj. všechny „súdánské“ jazyky a rodina bantu) spolu tvoří tzv. n e o a f r i c k ý
velekmen. Semitohamitské jazyky naproti tomu geneticky souvisí spíše s jazyky
indoevropskými; shody s jazyky černé Afriky jsou patrně důsledkem integračních procesů
(superstrátových vlivů v súdánských j., substrátových v čadské a kušitské větvi
semitohamitských j.). – I v tomto makroareálu hrají důležitou úlohu importované
indoevropské jazyky: na jihu Afriky mluví bělošské obyvatelstvo anglicky nebo afrikánsky, ve
všech státech subsaharské Afriky (kromě Tanzanie) pak fungují jazyky bývalých kolonizátorů
(angličtina, francouzština a portugalština) dosud jako jazyky státní administrativy a vyššího
vzdělání.
29 S e m i t o h a m i t s k é (afroasiatské) jazyky zabírají značnou část Přední Asie a větší díl
severní a východní Afriky (kolem 250 mil. lidí). Jejich pravlast byla patrně v severní Africe,
již ve 2. tis. př. n. l. však zabíraly zhruba tutéž oblast jako dnes. Uvnitř této oblasti ovšem
došlo k velkým přesunům: koncem 1. tisíciletí př. n. l. vytlačila aramejština z užívání velkou
část ostatních semitských jazyků, o tisíc let později pak překryla arabština větší část
semitohamitského areálu (vytlačila téměř úplně aramejštinu, úplně egyptštinu a větším dílem i
berberské jazyky). Proto semitohamitská rodina zahrnuje celou řadu mrtvých jazyků,
zachovaných v písemných památkách od konce 4. tisíciletí př. n. l. Semitohamitská rodina se
dělí na pět větví (rozdíly mezi nimi jsou dost hluboké):
29.1 S e m i t s k é jazyky se dále dělí na čtyři podskupiny:
29.1.1 +
Severovýchodní = akadská (25.–1. stol. př. n. l.): a k a d š t i n a se záhy rozštěpila na
babylónštinu a asyrštinu; v obou rozlišujeme tři vývojové fáze (starou, střední a novou).
29.1.2 Severozápadní podskupina zahrnuje jazyky k a n a a n s k é a a r a m e j s k é.
Starokanaanštinu známe už z 2. tis. př. n. l. (Ebla, Ugarit aj.). Poněkud mladší je
f o i n i č t i n a (13.–1. stol. př. n. l.); její africká varianta (punština) přežila až do 6. stol. n. 1.
H e b r e j š t i n a je doložena texty od 10. stol. př. n. l.; kolem zač. n. l. vyšla z mluveného
užívání, udržela se však až do současnosti jako kultovní jazyk židů. Začátkem našeho století
byla uměle oživena a modernizována a slouží nyní jako státní jazyk Izraele (novohebrejština =
i v r i t; 2,7 mil.). – Staroaramejštinu známe od 10. stol. př. n. l. (nápisy); v 2. pol. 1. tisíciletí
př. n. l. se rozštěpila na dvě skupiny dialektů (západní a východní). V době velkého rozšíření
aramejštiny vznikla celá řada literárních jazyků: biblická aramejština, samaritánština,
mandejština aj. Zejména však sem patří s y r š t i n a, jazyk rozsáhlé literatury (3.–13. stol. n.
109
l.), zanesený křesťanskými a manichejskými misionáři až do čínského Turkestánu. Do
současnosti přežil jediný západoaramejský dialekt (asi 4 tis.; Sýrie), z východoaramejské
skupiny pak jazyk aisorský (= novosyrský = asyrský; asi 200 tis.; Írán, Irák, Rusko aj.).
29.1.3 Jihozápadní podskupinu tvoří a r a b š t i n a (od 5. stol. př. n. l.). V důsledku velké
expanze v islámském období podlehla arabština hluboké nářeční diferenciaci: vedle klasické
arabštiny, dodnes sloužící ve všech arabských zemích jako literární a státní jazyk, existuje pět
velkých skupin lidových nářečí: poloostrovní, mezopotámská, syrská, egyptská a maghrebská.
V jednotlivých arabských zemích pronikají místní dialekty do literatury i do oficiálních
projevů (rozhlas apod.); nelze vyloučit, že se z nich postupně vyvinou národní jazyky.
Arabské jazykové společenství čítá dnes na 202 mil. lidí. Arabského původu je též maltština
(400 tis.).
29.1.4 Jižní podskupinu tvořily starojihoarabské jazyky (dochované v nápisech z 8. stol. př. n.
1.–6. stol. n. l.); jejich pokračováním jsou patrně současné dialekty mehri, sokotri aj.
Jihoarabské kmeny záhy kolonizovaly přilehlou část východní Afriky: od 4. stol. n. l. známe
staroetiopský jazyk (= geez; dodnes slouží jako církevní jazyk). Jeho pokračováním jsou
novoetiopské jazyky: a m h a r š t i n a (15 mil.; státní jazyk Etiopie), tigriňa (6 mil.), tigre,
gurage aj.
29.2 +
E g y p t š t i n a (konec 4. tisíciletí př. n. l.–17. stol. n. l.), nejstarší známý jazyk.
Rozlišuje se pět vývojových fází: stará, střední, nová, démotická a koptská. K o p t š t i n a
dodnes slouží egyptským křesťanům jako církevní jazyk.
29.3 B e r b e r s k é jazyky zabíraly původně celou severoafrickou oblast na západ od
Egypta. Ze starověku jsou doloženy krátkými nápisy (numidština, lybijština). V současné době
přežívají berberské jazyky hlavně v horských a polopouštních oblastech Maroka a Alžíru:
tašelhait, tamazight, taqbailit (= kabylština), tarifit, tamašek (jazyk Tuaregů) aj. (celkem asi 10
mil.).
29.4 K u š i t s k é jazyky tvoří ve východní Africe rozsáhlý, ale značně nesouvislý areál
(prolínají se s jazyky semitskými a „súdánskými“). Dělí se na 3–5 podskupin:
29.4.1 Bedauje (Súdán) aj.
29.4.2 G a l l a = oromo (14 mil.; Etiopie, Keňa), s o m á l š t i n a (asi 8,5 mil.; Somálsko –
státní jazyk, Etiopie, Keňa), sidamo (Etiopie, Keňa), hadijja (Etiopie) aj.
29.4.3 Volamo, kaffa, gimirra (vesměs Etiopie).
29.5 Č a d s k é jazyky: téměř sto většinou drobných jazyků v západní subsaharské Africe
(Nigérie, Niger, Čad aj.). Někteří jazykovědci je nepokládají za větev semitohamitské rodiny,
ale řadí je k „súdánským“ jazykům (2–3 samostatné rodiny). Nejdůležitější z čadských jazyků
je h a u s š t i n a (hausa; asi 23 mil.), sloužící jako mezikmenový dorozumívací prostředek v
rozsáhlé oblasti západní Afriky.
30 Východosúdánské jazyky (Súdán, Uganda, Keňa): dinka (2,4 mil.), nuer, lango, luo, teso,
masai aj. Vedle těchto tzv. n i l o t s k ý c h jazyků řadí někteří lingvisté k východosúdánské
110
rodině také n u b i j š t i n u (1,7 mil.; Egypt, Súdán) a některé další jazyky v Súdánu a Eritreji
(pokládané jinými za samostatnou rodinu nuba-kunama).
31 S t ř e d o s ú d á n s k é jazyky (Súdán, Čad, Kongo-Zaire): lugbara, mangbetu, lendu,
gambai aj.
32 V ý c h o d o s a h a r s k é jazyky (Nigérie, Niger, Čad): k a n u r i (asi 4 mil.), tubu aj.
33 Z á p a d o a t l a n t s k é (senegalské) jazyky (Senegal, Guinea, Sierra Leone aj.): v o l o f
(2,5 mil.), serer, temne, f u l a n i (= peul = fulbe; asi 13 mil.; rozptýleně od Senegalu až po
Nigérii).
34 M a n d e (Mali, Guinea, Libérie aj.): b a m b a r a (2,4 mil.), m a l i n k e (3,8 mil.),
djula, susu-djalonke, soninke, kpelle, mende aj.
35 V o 1 t s k é jazyky (= gur; Horní Volta, Pobřeží slonoviny, Ghana aj.): m o s s i (6,5
mil.), dagbani, bariba, senadi aj.
36 K w a (Nigérie, Togo, Benin, Ghana aj.): j o r u b a (19 mil.), i g b o (15 mil.), e w e (3
mil.), a k a n (= twi-fante; 9,4 mil.), angi-baule, bete, idjo aj.
37 U b a n g i-A d a m a w a (Středoafrická rep., Kamerun aj.): s a n g o (1 mil.), zande,
banda aj.
38 B e n u e-K o n g o: velmi roztříštěná rodina, zahrnující velký počet většinou drobných
jazyků v Nigérii, Kamerunu aj.: ibibio-efik (3,3 mil.), birom, tiv-munši aj. Jazyky této skupiny
(nebo aspoň její části) se někdy nazývají „bantoidní“, protože podle všeho geneticky souvisí s
jazyky bantuskými.
39 B a n t u s k é jazyky (bantu) tvoří souvislý areál v jižní polovině Afriky (zabírají její větší
část); mluví jimi přes 100 mil. lidí. Vymezení jazyků a dialektů je tu obzvláště obtížné (srov.
§ 8.3.6): bylo napočítáno na 450 dialektů, z nichž některé mají spíše charakter samostatných
jazyků, jiné se však dají spojit ve větší celky (úhrnem asi 100 „jazyků“). Důležitější
podskupiny (nářeční celky) a jednotlivé spisovné jazyky uvádíme v následujícím přehledu
(názvy větví nejsou uvedeny):
39.1 (Kamerun aj.): jaunde (spis. j. e w o n d o-j a u n d e), duala (1,4 mil.; spis. j. d u a l a) aj.
39.2 (Gabun, Kongo): t e k e aj.
39.3 (Zaire): bangi-ntomba (1,8 mil.; spis. j. l i n g a l a), mongo-nkundu (4,2 mil.), tetela aj.
39.4 (Zaire, Rwanda, Burundi aj.): rwanda-rundi (15 mil.; spis. jazyky r w a n d a a r u n d i)
aj.
39.5 (Uganda, Keňa, Tanzanie): njoro-ganda (2,5 mil.; spis. j. ganda), haja-džita, masabaluhja,
ragoli-koria; kikuju-kamba (3,4 mil.; spis. j. k i k u j u) aj.
39.6 (Tanzanie): sukuma-njawezi, ilamba-langi aj.
111
39.7 (Tanzanie): s w a h i l i (svahilština funguje jako spisovný a státní jazyk v Tanzanii a
jako mezikmenový dorozumívací prostředek po celé východní Africe – 30–50 mil.).
39.8 (Kongo, Zaire, Angola): k o n g o (7 mil.), k i-m b u n d u aj.
39.9 (Zaire, Angola): č o k w e-l u č a z i aj.
39.10 (Zaire; Angola, Zambie): l u b a (5,7 mil.), songe aj.
39.11 (Zaire, Zambie aj.): k o n d e, b e m b a aj.
39.12 (Malawi, Mosambik): m a n d a-n g o n i, njandža aj.
39.13 (Mosambik, Tanzanie): m a k u a (7,1 mil.), jao aj.
39.14 (Angola, Namibie): u-m b u n d u, ndonga aj.
39.15 (JAR, Botswana, Lesotho, Zimbabwe aj.): š o n a (6,5 mil.; spis. j. „Union-Shona“),
sotho-tswana (11 mil.; spis. j. s o t h o a t s w a n a), nguni (15 mil.; spis. j. x h o s a, z u l u
a s w a z i), tswa-ronga aj.
9.3.6 Jazyky Ameriky
Jazyků původního obyvatelstva Ameriky (indiánů a Eskymáků) je znám velký počet (asi 800,
z toho asi 200 připadá na Severní Ameriku, 100 na Střední Ameriku a zbytek na Jižní
Ameriku). Z toho ovšem značná část patří k jazykům vymřelým nebo vymře v blízké
budoucnosti. To je také jeden z důvodů, proč údaje o počtu amerických jazyků značně kolísají
(srov. § 9). Nejednotnost vládne také v názorech na klasifikaci těchto jazyků: podle starších
údajů by mělo být v Severní a Střední Americe přes 50 a v Jižní Americe dokonce přes 100
drobných rodin a izolovaných jazyků. Novější bádání vedlo k redukci těchto čísel: v současné
době se pro Severní a Střední Ameriku počítá maximálně s dvaceti rodinami, pro Jižní
Ameriku se sedmdesáti. V našem přehledu uvádíme jen důležitější z těchto rodin, jakož i
nejdůležitější jazyky – v Severní Americe (kde indiánskými jazyky mluví ještě asi 0,4 mil.
lidí) zpravidla ty, kterými mluví více než 1 tisíc osob všech věkových kategorií, ve Střední a
Jižní Americe (asi 20 mil. indiánů) zpravidla ty, kterými mluví více než 10 tisíc osob. Jména
amerických jazyků zpravidla nepočešťujeme, ale ponecháváme je v té podobě, jakou uvádí
Meillet–Cohen 1952. – Existuje řada pokusů spojit jednotlivé rodiny v celky vyššího řádu. Pro
Severní Ameriku a část Střední Ameriky se počítá s existencí šesti jazykových kmenů:
eskimo-aleut, na-dene, algonkin-wakash (rodiny 44–46 a další), penuti (několik drobných
rodin, zde neuvedených), hoka-siou (rodiny 42, 43, 47, 48 a další), uto-aztek-tano (49 a další).
V Jižní Americe bývají spojovány v jeden celek rodiny 68 a 69 (kečumaran), příp. i 70
(makrokečua, andské j.), dále rodiny 60 a 67 (a řada drobných rodin: makroarawak), rodiny
49, 50, 51, 53, 55 aj. (makromaya) apod.; byly i pokusy spojit některé severoamerické skupiny
(zejména kmen hokasiou) s jihoamerickými, nebo dokonce s jazyky Starého světa. –
Dominantní postavení mají v celém makroareálu importované indoevropské jazyky, jimiž
mluví naprostá většina obyvatelstva Ameriky: angličtina, španělština, portugalština a
francouzština. Z domácích amerických jazyků mají jistý význam jen nahuatl (49; Mexiko),
guarani (67; Paraguay), a zejména kičua (68; Peru).
112
40 E s k i m o-a l e u t (eskymácké j.) (80 tis.; Grónsko, Kanada, Aljaška, Rusko): grónština
aj.
41 N a-d e n e (athapaskické j.) (160 tis.; Aljaška, Kanada, jz. USA): haida, tlingit, kutchin,
tutchon, chipewyan, n a v a h o (nejvýznamnější severoamerický jazyk – 130 tis.), chiricahua,
jicarilla aj.
42 H o k a = k a r o k-y u m a (30 tis.; jz. USA, sev. Mexiko): karok, walapai, mohave,
yuma, chontal, tlapanec aj.
43 A t a k a p a-m u s k o g e e (21 tis.; jv. USA): choctaw, chickasaw, creek-muskogee aj.
44 A l g o n q u i n-r i t w a n (algonkinské j.) (110 tis.; vých. Kanada, sv. USA): cree,
ojibwa, micmac, arapaho, cheyenne, blackfoot, naskapi aj.
45 S a l i s h = s p o k a n e-b e l l a c o o l a (12 tis.; sz. USA, jz. Kanada): okanagon,
kalispel, shuswap, lilluet, nanaimo aj.
46 W a k a s h (5 tis.; jz. Kanada, sz. USA): kwakiutl, bellabella-heiltsuk, nootka, haislakitamat
aj.
47 I r o q u o i s-c a d d o (irokézské j.) (20 tis.; vých. USA, jv. Kanada): seneka, onondaga,
oneida, mohawk, cherokee aj.
48 Y u c h i-s i o u (30 tis.; stř. USA): dakota (santee), yankton, teton, assiniboin, winnebago,
omaha, hidatsa, crow aj.
49 U t o-a z t e c-t a n o (jutoaztécké j.) (1,2 mil.; záp. USA, Mexiko): shoshone-comanche,
paiute, tarahumar, huichol, hopi, n a h u a t l (aztéčtina), kiowa aj.
50 M a y a-k i č e (mayské j.) (1,8 mil.; Mexiko, Guatemala): m a y a, wastek, kanxobal, čol,
tseltal, mam, kekči, kiče, kakčikel, pokomči, mixe, soke aj.
51 T o t o n a k (130 tis.; Mexiko).
52 T a r a s k (50 tis.; Mexiko).
53 O t o m a n g (1,1 mil.; Mexiko): otomi, masawa, masatek, činantek, mistek, sapotek aj.
54 M i s u m a l p a (120 tis.; Honduras, Nikaragua): miskito, sumu aj.
55 Č i b č a (120 tis.; Kostarika, Panama, Kolumbie); guaymi, kuna aj.
56 W a i k a (25 tis.; Venezuela, sev. Brazílie).
57 P a e z-k o k o n i k o (40 tis.; Kolumbie).
58 K a r i b s k é jazyky (25 tis.): velký počet drobných jazyků porůznu ve Venezuele,
Guayaně, Brazílii a dříve i na antilských (karibských) ostrovech.
113
59 G u a h i b o-p a m i g u a (35 tis.; Kolumbie, Venezuela).
60 A r a w a k (přes 400 tis.; Brazílie, Venezuela, Kolumbie, Peru aj.): arawak, guaxiro,
ačagua, izaneni, kampa, baure aj.
61 X i v a r o (22 tis.; Peru).
62 W i t o t o-a n d o k e (25 tis.; Kolumbie, Peru).
63 P a n o-t a k a n a (230 tis.; Brazílie, Bolívie, Paraguay).
64 M a t a k o-m a k a (35 tis.; Paraguay, sev. Argentina).
65 G u a y k u r u (28 tis.; Paraguay, sev. Argentina): toba aj.
66 Ž e (65 tis.): velký počet drobných jazyků v Brazílii.
67 T u p i-g u a r a n i (2,2 mil.; Paraguay, Bolívie, Brazílie): jazyk t u p i (tupinamba)
fungoval v 17.–18. stol. jako spisovný jazyk a dorozumívací prostředek v rozsáhlé oblasti, v
současné době plní tuto funkci (zejména v Paraguayi) jazyk g u a r a n i. Jiné významnější
jazyky této skupiny: kokama, siriono aj.
68 K i č u a (kečuánský j.): četnými dialekty tohoto jazyka mluví asi 10 mil. lidí v Peru,
Ekvádoru a Bolívii (v současné době se vytváří spisovná norma, která má sloužit v Peru jako
druhý oficiální jazyk).
69 A y m a r a (2,2 mil.; Peru, Bolívie).
70 A r a u k a n (600 tis.; Chile, Argentina).
Literatura k §§ 9–9.3.6
A n d r o n o v 1965; A r a k i n 1965; D j a k o n o v 1965; G r e e n b e r g 1963;
H a a r m a n n 1975; Jazyki narodov SSSR I–V; K l i m o v 1965; K o d u c h o v 1987, s.
262–275; K r u p a 1975; K r u p a aj. 1983; Le langage, s. 814–864, 1093–1440;
L e h e č k o v á 1983; L e o n ť j e v 1974; L e w y 1964; M e i e r 1979; M e i l l e t–
C o h e n 1952; M i l e w s k i 1948; O r a n s k i j 1963; P i n n o w 1964; sb.
Teoretičeskije osnovy klassifikacii; Voegelin 1978; V r h e l 1976; W u r m 1972; Z o g r a f
1960.
9.4 Zatímco se genealogická klasifikace jazyků zakládá na diachronickém přístupu k jazykům
světa, je klasifikace typologická spjata s jazykovědou synchronickou: jazyky se tu třídí na
základě charakteristických vlastností jejich současné struktury. Při takovémto porovnávání
jazyků ovšem docházíme k závěru, že celková klasifikace jazyků (toho druhu jako klasifikace
genealogická) na základě jejich současných vlastností není dost dobře možná: ukazuje se totiž,
že jazyk A má některé strukturní rysy společné s jazykem B, jiné s jazykem C, jiné s jazykem
D atd. Podle toho, jaké kritérium zvolíme, patří buď do třídy x (A, B…), y (A, C…), nebo
114
jiných tříd („typů“). Spíše než o typologické klasifikaci jazyků lze tedy mluvit o jejich
t y p o l o g i i.
Typologická charakteristika jazyka je tu dána výčtem „typů“, které jednotlivé složky jeho
struktury reprezentují.
9.4.1 Fonologický podsystém jazyka zahrnuje jednotky několikerého druhu, jakož i vzorce,
jimiž se řídí spojování těchto jednotek v segmenty vyššího řádu. Typologií podsystémů
souhláskových a samohláskových jsme se již zabývali v §§ 3.6–3.7.9, typologií slabičných
vzorců v §§ 3.8.3–8 a typologií suprasegmentálních jednotek v §§ 3.9–3.10.12. Vedle těchto
„kvalitativních“ typologických ukazatelů z oblasti zvukové stavby jazyka jsou tu ovšem i
ukazatele kvantitativní (§ 1.5.2): celkové počty konsonantických a vokalických fonémů,
vzájemný poměr těchto čísel a dále frekvence jednotlivých druhů hlásek v textech. Jako
příklad uvádíme počty souhlásek a samohlásek v řadě jazyků různých rodin:
souhlásky samohlásky
havajština (27.3) 8 5
aranta (28) 10 3
finština (14.6) 14 8
tamil (13.3) 17 10
francouzština
(01.5.1)
18 13
korejština (16) 19 10
němčina (01.7.3) 21 7
turečtina (15.1.2) 24 8
angličtina (01.7.3) 24 9
čeština (01.9.3) 25 10
gruzínština (02) 28 5
arabština (29.1.3) 28 6
polština (01.9.3) 33 7
ruština (01.9.2) 35 5
nootka (46) 37 5
chipewyan (41) 39 6
tlingit (41) 43 3
avarština (04) 45 3
adygština (03) 54 3
abazinština (03) 66 2
ubychština (03) 80 2
Jazyky, kde počet samohlásek činí více než 30 % celkového počtu fonémů, bývají označovány
jako „vokalické“, ostatní (kde je méně než 30 % vokálů) jako „konsonantické“: tak např.
francouzština je jazyk vokalický, ruština jazyk konsonantický. Frekvence souhlásek a
samohlásek v textech je do značné míry závislá na povaze slabičných vzorců v daném jazyce:
více než padesátiprocentní frekvenci vokálů vykazují především ty jazyky, které připouštějí
pouze slabiky typu CV nebo V (polynéské aj.).
9.4.2 V m o r f o n o l o g i c k é oblasti existuje celá řada typologických ukazatelů. Jedním z
nich je fonémické složení morfů, a to především kořenů (§ 4.4.1). V řadě jazyků odpovídá
struktura kořenů určitým vzorcům: v semitohamitských jazycích vzorci CCC (třísouhláskové
115
kořeny – § 4.5.1), jinde vzorci CVCV (některé uralské jazyky) apod. V řadě jazyků
jihovýchodní Asie (§ 9.3.3) platí, že kořen = mikrosegment (slabika) + slabičná intonace (§
3.9.7.). Bylo též zjištěno, že v jazycích s bohatým systémem fonémů jsou morfy kratší než v
jazycích s chudým systémem. Např. v havajštině (13 fonémů) činí průměrná délka morfu čtyři
hlásky, v americkém jazyce chinook (45 fonémů) naproti tomu 1,25 hlásky. Např. slovesná
forma a-m-L-a-x-ag-ám-x „tys to od ní brával“ se skládá z osmi morfů (§ 6.10.9), jimž
odpovídá pouhých deset hlásek. Podobně je tomu v kavkazských jazycích, kde se kořen často
skládá z jediné souhlásky. – Dále je třeba rozlišovat jazyky alternující, kde kořen podléhá
alternaci 1. řádu, a jazyky nealternující, kde je kořen víceméně neměnný. První typ
reprezentují jazyky indoevropské (a dále některé jazyky severoamerické aj.), druhý např.
jazyky altajské. V altajských a uralských jazycích zato podléhají vokalickým alternacím sufixy
(§ 3.11.4). – Nejdůležitější z typologických ukazatelů tohoto druhu je však stupeň fonetického
stmelení morfů v mezosegmentu (slově) – morfů lexikálních a gramatických. Především na
těchto rozdílech se zakládá tradiční rozlišování jazyků izolujících, aglutinujících a fúzujících
(flexívních). V i z o l u j í c í c h jazycích (jež nacházíme hlavně v makroareálu 3 a zčásti i 5)
nedochází vůbec ke spojování lexikálních a gramatických morfů. V a g l u t i n u j í c í c h
jazycích se lexikální morfy spojují s jedním nebo s několika gramatickými morfy, toto spojení
je však značně volné (morfematické švy jsou na první pohled patrné); sem patří většina
jazyků. Ve f ú z u j í c í c h jazycích morfy vytvářející slovo namnoze foneticky splývají,
hranice mezi nimi jsou nezřetelné. Často se tu dále rozlišují jazyky f l e x í v n í, kde dochází
především k fúzi afixů (např. v indoevropských j.), a jazyky i n t r o f l e x í v n í, kde fúzuje
kořen s afixem (j. semitohamitské; ale je možná i jiná interpretace tohoto jevu – § 4.5.1).
9.4.3 Mezi m o r f o l o g i c k ý m i ukazateli zaujímá důležité místo výskyt afixů a jejich
„poloha“ vzhledem ke kořenu (§ 4.5.1). V některých jazycích kategorie afixů vůbec neexistuje
nebo je přinejmenším sporná: vietnamština, thajština, čínština aj. Takové jazyky se nazývají
a m o r f n í. Většina jazyků užívá afixy, liší se však od sebe značně v tom, který druh afixů
převládá. Podle toho lze rozlišit:
1° Jazyky užívající výhradně sufixy (uralské, altajské, drávidské).
2° Jazyky užívající převážně sufixy (indoevropské, jihokavkazské aj.).
3° Jazyky užívající převážně prefixy (austronéské, bantuské, na-dene aj.).
4° Jazyky s interfixy (semitohamitské).
Pouze u prvního typu nejsou přípustné jiné druhy afixů, kdežto u ostatních typů se setkáváme
i s afixy jiných druhů (např. bantuské jazyky mají vedle prefixů též sufixy apod.). – Některé
jazyky spojují lexikální morfémy ve větší celky (složeniny = kompozita), jiným tato schopnost
chybí. Tento druhý typ reprezentují např. jazyky semitohamitské a bantuské, z
indoevropských jazyků zejména francouzština (a vůbec románské j.). Většina jazyků vytváří
složeniny: j. uralské, altajské, čínština aj. V některých indoevropských j. je schopnost tvořit
složeniny rozvinuta v obzvláštní míře; ze staroindoevropských jazyků to byl sanskrt, z
novoindoevropských zvláště němčina (typické je zejména tvoření vícečlenných složenin). Do
této skupiny typologických ukazatelů můžeme zařadit též g r a m a t i c k é k a t e g o r i e
(§§ 6.1.3n.): v některých jazycích chybějí úplně (to jsou jazyky izolující-amorfní), někde jsou
vyvinuty jen málo, jinde však hrají prvořadou úlohu. Ze slovesných kategorií je
nejrozšířenější diateze, vid a čas (§§ 6.4–6.4.5, 6.6–6.7.6), zato kategorie osoby v mnoha
jazycích zcela chybí (např. v japonštině); ze jmenných kategorií je nejrozšířenější číslo (§§
6.5n.), kdežto kategorie pádu je většině jazyků cizí (§ 6.11.6). Důležité místo zaujímá jmenný
rod (třída – §§ 6.3n.). Jazyky, kde se tato kategorie uplatňuje, můžeme označit jako
k l a s i f i k u j í c í: indoevropské, semitohamitské, většina jazyků Afriky aj. – V souvislosti s
gramatickými kategoriemi je třeba znovu upozornit na rozdíl mezi jazyky kumulujícími v
116
afixech gramatické funkce (1 morfém = 2 gramémy apod.; § 6.2) a těmi, kde gramatický afix
má jen jednu funkci. Tento rozdíl se v podstatě kryje s rozdílem mezi jazyky fúzujícími
(flexívními) a aglutinujícími.
9.4.4 Poslední skupinu typologických ukazatelů tvoří ukazatele syntaktické. Za nejdůležitější
z nich pokládají někteří jazykovědci povahu základní větné konstrukce, její „hloubkovou
strukturu“ (§ 7.1): v některých jazycích je transgresívní děj chápán aktivně, v jiných pasívně.
Jazyky tohoto druhého typu se nazývají e r g a t i v n í (§§ 7.3.5, 7.5.4), jazyky prvního
(daleko rozšířenějšího) typu jsou jazyky „nominativní“. Zvláštní typ snad představují jazyky s
„aktivní“ konstrukcí věty (některé americké j.). – Zpravidla se však pokládá za hlavní
syntaktický ukazatel způsob označení syntaktických vztahů (§§ 7.5n.). Na základě tohoto
kritéria se rozlišují jazyky analytické, syntetické a polysyntetické. V a n a l y t i c k ý c h
jazycích, k nimž patří zejména valná většina jazyků makroareálu 3 (jv. Asie, Oceánie), dále
značná část jazyků Afriky, ale také některé novoindoevropské j. (angličtina, francouzština aj.),
se syntaktické vztahy označují (úplně, nebo aspoň převážně) pomocnými slovy a slovosledem
(§ 7.5.2 – rovněž důležitý typologický ukazatel!). V s y n t e t i c k ý c h jazycích se
syntaktické vztahy naproti tomu označují převážně pomocí afixů. Tam, kde převládá rekční
užití afixů, mluvíme o typu excentrickém, tam, kde naopak převládá anaforické užití afixů,
mluvíme o typu koncentrickém. V e x c e n t r i c k ý c h jazycích bývá syntaktický vztah
označen na akcesorním členu syntaktického spojení (tj. v základní větné konstrukci na
aktantech, v nominální grupě na přívlastku), v k o n c e n t r i c k ý c h j. naopak na
konstitutivním členu (tj. v základní větné konstrukci na predikátu, v nominální grupě na
řídícím členu). Hlavním prostředkem označení syntaktických vztahů jsou tudíž v
excentrických jazycích pádové morfémy, v koncentrických jazycích morfémy kategorie osoby
– osobní afixy odkazující na akcesorní členy (srov. § 6.10.9). V klasifikujících jazycích (§
9.4.3) je jak rekce, tak i anafora doprovázena kongruencí: v excentrických j. přejímá akcesorní
člen gramémy-morfémy (rodu, čísla a pádu) konstitutivního členu, v koncentrických j. naopak
afixy konstitutivního členu odkazují na rod (třídu) a číslo akcesorních členů. Indoevropské a
semitohamitské jazyky jsou excentrické a klasifikující (kongruenční), uralské a altajské jazyky
jsou rovněž excentrické, ale nejsou klasifikující, a neznají tudíž kongruenci. Koncentrický typ
(zpravidla bez kongruence) představuje většina amerických j. (viz příklad z jazyka nahuatl v §
7.5.6), kdežto západokavkazské j. jsou zároveň koncentrické a klasifikující (viz příklad z
abchazštiny tamtéž). – Vedle analytického a syntetického typu bývá uváděn jako třetí typ
p o l y s y n t e t i c k ý. V jazycích tohoto typu je základním syntaktickým prostředkem
spojování lexikálních morfémů ve fonetické celky (slova), a to nejen výhradně jmenných
(takových, které mohou tvořit nominální grupu), ale i slovesných a jmenných: do predikátního
výrazu se vtělují substantiva (označující O apod.), adverbia (Adv) apod. Např. v americkém
jazyce oneida znamená „slovo“ g-naglah-sl-i-zak-s „hledám vesnici“ (zak „hledat“, naglah-sl
„vesnice“). Jedno slovo polysyntetického jazyka mnohdy zastupuje mnohočlennou větu:
eskym. qasu-iiG-saG-Big-caG-si-ňňit-luinaG-naG-puq „vůbec se mu nepodařilo najít místo k
odpočinku“. Jazyky tohoto typu najdeme hlavně v Severní a Střední Americe, dále sem patří
některé jazyky paleosibiřské aj. Bývají také označovány jako i n k o r p o r u j í c í
(inkorporují do predikátu objekt apod.), ale tento termín se také užívá o jazycích
koncentrických (inkorporujících zájmena); v mnoha amerických jazycích ostatně shledáváme
oba tyto rysy pohromadě.
9.4.5 Jak už bylo zdůrazněno v § 9.4, nelze pro mnohost a různorodost klasifikačních kritérií
stanovit univerzální typologické třídy. Mnohé jazyky ostatně nepředstavují čistý typ ani z
117
určitého, zcela konkrétního hlediska, ale vykazují vedle převládajícího typu i prvky jiných
typů. Indoevropské jazyky nepochybně reprezentují excentrický typ, ale syntaktická vazba
predikátu se subjektem spočívá nejen v rekci, ale také v anaforické kongruenci (§ 7.5.5), což
představuje prvek koncentrického typu (podobně je tomu i v jiných jazycích). V některých
jazycích koexistují nominativní a ergativní konstrukce, např. v hindštině má sloveso v
prézentu nominativní konstrukci, v préteritu však konstrukci ergativní (podobně je tomu v
gruzínštině aj.). O některých jazycích je těžko rozhodnout, zda reprezentují typ aglutinující
nebo flexívní: uralské j., jihokavkazské j. aj. – Celkové typologické hodnocení zkoumaného
jazyka bývá tudíž značně obtížné.
Literatura k §§ 9.4–9.4.5
F i n c k 1923; sb. Jazykovyje univerzalii; K l i m o v 1973; Le langage, s. 300–322;
Lingvistické čítanky III.1 (vybrané práce V. Skaličky); M i 1 e w s k i 1969, s. 203–253; sb.
Morfologičeskaja tipologija; S k a l i č k a 1951; U s p e n s k i j 1965.
118
X PÍSMO
10 P í s m o je systém znaků sloužící k transformaci řečového sdělení (sdělení určeného pro
akustické vnímání) ve sdělení určené pro optické vnímání. Zatímco řečové sdělení (vnímané
sluchem) představuje jednorázový akt, je písemné sdělení (vnímané zrakem) libovolně
opakovatelné (pokud nedojde k mechanickému nebo chemickému zničení písemného
záznamu): sdělení (text) se tak uchovává pro budoucnost (třeba velmi vzdálenou). Písemný
znak (g r a f é m) je – stejně jako jiné znaky (§ 1.3.2) – bilaterální jednotka. Označujícím
grafému je více nebo méně složitá kombinace geometrických prvků (čar apod.), příp.
schematický obrázek nějaké věci; izolovanou formu (označující) písemného znaku budeme
nazývat g r a f o n (§ 4.3). Designátem (označovaným) písemného znaku je buď sémém (§
5.2), nebo foném (příp. spojení fonémů). V prvém případě má grafém povahu i d e o g r a m u,
ve druhém případě povahu f o n o g r a m u. Písemný znak vykazuje všechny rysy uvedené v
§§ 1.3.2–3: materiálnost označujícího (jeho optickou vnímatelnost), arbitrérnost označujícího
vzhledem k označovanému (z podoby grafického znaku nelze soudit na jeho význam) a
závaznost vzhledem ke společenství uživatelů a k systému. – G r a f é m je – podobně jako
foném, morfém apod. (§ 1.4.3) – jednotka systému (paradigmatická), realizující se v
písemných textech různými způsoby. Varianty grafému se nazývají a l o g r a f y. V latince,
azbuce aj. mají grafémy zpravidla čtyři základní alografy: malý tiskací, velký tiskací, malý
psací a velký psací. Počet subvariant je u tiskacích písmen vysoký („typy písma“), u psacích
písmen nekonečný (individuální varianty…).
10.1 V abecedách latinských, cyrilských aj. se vyskytují různé druhy grafémů: 1°
S a m o s t a t n é (autonomní) grafémy vytvářejí samy o sobě písemný text; označují
jednotlivé fonémy nebo spojení fonémů. 2° N e s a m o s t a t n é (neautonomní) grafémy se
vyskytují pouze v kombinaci se samostatnými grafémy: diakritická a interpunkční znaménka.
D i a k r i t i c k á z n a m é n k a (umístěná nad, pod, před nebo za základní značkou =
grafonem samostatného grafému) označují
a) distinktivní vlastnost, jíž se foném označovaný grafémem se znaménkem liší od fonému
označovaného grafémem bez znaménka,
b) suprasegmentální jednotku (přízvuk nebo intonaci). Např.
´ délka samohlásky (čes., slov., maď.…), přízvuk (ř., lat., lit.…);
* palatální artikulace (čes., slov., charv., lit.…);
~ jistý druh slabičného přízvuku (ř., lit.…) apod.
I n t e r p u n k č n í z n a m é n k a signalizují hranici věty (její konec), rozdíl mezi větou
oznamovací (příp. zvolací) a tázací, členění souvětí na jednoduché věty apod. – V textech
psaných fonografickými písmy se však vyskytují i některé ideogramy: číslice (5 „pět“),
matematická a lingvistická znaménka (= „rovná se“, + „přidej“, : „děleno“, > „změnilo se
v…“) aj.
10.2 G r a f i k a je soubor způsobů grafického záznamu fonologických jednotek konkrétního
jazyka (tedy vlastně vztahů mezi fonémy a grafony, resp. grafémy daného písma; srov.
obdobné vztahy mezi sémémy a gramémy na jedné straně a morfony, resp. morfémy na straně
druhé – §§ 5.2, 6.2n.). Způsob grafického záznamu („psaní“) může být jednoduchý,
diakritický nebo spřežkový. J e d n o d u c h ý m psaním rozumíme ty případy, kdy jednomu
samostatnému grafému odpovídá jeden foném nebo spojení dvou (příp. i více) fonémů (G-F,
G-FF). Může tu jít o spojení dvou souhlásek (např. lat. x = /ks/) nebo o spojení souhlásky se
samohláskou – slabiku (např. v indickém písmu dévanágarí aj.). Grafémům označujícím
119
slabiky říkáme s y l a b o g r a m y (srov. dále §§ 10.6–7). Za jednoduché psaní pokládáme i
ty případy, kdy dvěma různým grafonům odpovídá jeden foném (jeden foném se píše dvěma
různými způsoby, např. č. i, y = /i/). Zatímco v těchto případech jde o dva různé grafémy
(obdoba synonym v oblasti lexikálního plánu – § 5.2), nelze o dvou různých grafémech mluvit
tam, kde jeden grafon má dvě fonemické hodnoty (rus. o = /o/, /a/, angl. i = /i/, /ay/ apod. –
srov. § 10.3). – D i a k r i t i c k ý m psaním rozumíme ty případy, kdy jeden foném je
označen spojením samostatného grafému s nesamostatným (diakritickým znaménkem): čes. š,
č, á, ů, něm. ó, ü, fr. â apod. Zvláštní případy: č. dě, tě, ně = /ďe, ťe, ňe/ (diakritické znaménko
patří vlastně k předcházejícímu znaku!), č. bě, pě, vě, mě = /bje, pje, vje, mňe/ (grafém s
diakritickým znaménkem označuje slabiku!). U sylabogramů mohou diakritická znaménka
signalizovat rozdíly ve vokalické složce (§ 10.7). – S p ř e ž k o v ý m psaním rozumíme ty
případy, kdy jeden foném je označen kombinací dvou samostatných grafémů, tzv. spřežkou:
pol. sz = /š/, maď. ny = /ň/, něm. sch = /š/, čes. ch = /x/ apod. – Podle převládajícího způsobu
grafického záznamu charakterizujeme grafiku ruštiny, angličtiny, italštiny aj. jako
jednoduchou, grafiku češtiny, slovenštiny, charvátštiny, litevštiny aj. jako diakritickou,
grafiku polštiny, maďarštiny aj. jako spřežkovou.
10.3 P r a v o p i s (ortografie) je soubor pravidel, jimiž se v konkrétním jazyce řídí grafický
záznam (psaní) segmentů vyššího řádu (morfů, slov, vět…). Jakýmsi rubem těchto pravidel
převádění mluveného textu na text psaný („psaní“) jsou pravidla převádění psaného textu na
text mluvený („čtení“). V pravopisu se uplatňují tři principy: fonematický, morfematický a
historický (někteří badatelé však uvádějí ještě další principy). F o n e m a t i c k ý princip
spočívá v požadavku zaznamenat písmem co nejadekvátněji fonémické složení slov (morfů
apod.), jakož i v požadavku, aby konkrétnímu fonému odpovídal všude stejný grafém. –
M o r f e m a t i c k ý princip spočívá v požadavku, aby konkrétní lexikální morfém měl co
možná všude stejnou grafickou podobu (tj. aby písmo nerespektovalo alternace 2. řádu – §§
4.66–7). Např. čes. dub /dup/ – duby, dubový…, hladký /hlatký/ – hladit…, prosba /prozba/ –
prosit… rus. golova /galava/ – golovu /golovu/ – bezgolovyj /bezgalovij/ apod. –
H i s t o r i c k ý princip spočívá v zaostávání vývoje grafiky za zvukovým vývojem
konkrétního jazyka: slovo se nadále píše tak, jak se psalo předtím, než proběhly hláskové
změny, jež změnily jeho fonémické složení. Např. čes. syn /sin/, angl. five /fayv/, fr. cent /są/,
novořec. hodoi /oDi/, broché /vroxi/ apod. Podle převládajícího principu charakterizujeme
pravopis češtiny, slovenštiny, srbocharvátštiny, gruzínštiny aj. jako fonematický (nepřesně:
fonetický), pravopis angličtiny, francouzštiny, novořečtiny aj. jako historický apod.
10.4 Systém grafémů hláskového (fonémografického) písma užívaný k psaní konkrétního
jazyka se nazývá a b e c e d a. Grafémy jsou v abecedě uváděny v ustáleném pořadí. To je v
případě latinky (abeced založených na latince) přejato z abecedy řecké (alfabety), řecké pořadí
pak z písma západosemitského (odtud je i většina názvů řeckých písmen). Podobně je od
Řeků přejato pořadí písmen v cyrilské abecedě (azbuce). – Inventář grafémů sylabografického
písma se nazývá s y l a b á ř; v klínopisných sylabářích bývají grafémy seřazeny podle vnější
podoby, v indických naopak podle fonémické (resp. fonetické) hodnoty (znaky pro slabiky
tvořené pouhou samohláskou, slabiky s velární souhláskou, palatální souhláskou atd.). – S
písmem je úzce spjata f o n e t i c k á t r a n s k r i p c e – systém značek sloužících k zápisu
řečových zvuků, tj. hlásek jakéhokoli jazyka (nikoli fonémů konkrétního jazyka!) pro účely
vědecké nebo didaktické (§ 3.1.10). T r a n s l i t e r a c e je naproti tomu návod k převádění
textů z jednoho písemného kódu do druhého, např. z cyrilice (azbuky) do latinky, z různých
východních písem do latinky nebo azbuky apod. (§ 3.1.11).
120
10.5 Písmo vzniklo na prahu historického období vývoje lidské společnosti, a to nezávisle na
sobě na různých místech. Vývojovým předstupněm písma jsou piktogramy – primitivní
obrázky, znázorňující nějakou věc nebo děj. Piktografické záznamy jsou dosvědčeny ještě ze
zcela nedávné doby z Ameriky, západní Afriky a odjinud. Zčásti piktografický charakter mají
i nejstarší písemné památky z Egypta, Mezopotámie a Číny. Zde ovšem lze již mluvit o
počátcích skutečného písma: vedle piktogramů shledáváme v těchto památkách i
i d e o g r a m y, podoby písemných znaků se postupně ustalují a písemné sdělování se v
některých sférách stává běžným zjevem. Přechod od piktogramů k ideogramům spočívá v
oblasti označovaného v metafoře a metonymii (obrázek nohy nabývá vedle významu „noha“ i
významu „chodit“, obrázek oka znamená i „vidět“ apod.), v oblasti označujícího ve
schematizaci původních obrázků, vyvolané vzrůstající frekvencí písemného sdělování a
používáním určitých psacích nástrojů a materiálů (např. v Mezopotámii psaní rydlem na
hliněné tabulce vedlo k přeměně původního obrázku v soustavu klínů, v Číně se původní
obrázek změnil v soustavu tahů štětce apod.). Tak nastala situace, kdy ze značky písma
(grafonu) člověk neznalý písma už nemohl vyčíst jeho význam: obrázky věcí (piktogramy) se
tak změnily v označení pojmů (ideogramy). V řadě případů ovšem tento vývoj nepokročil
příliš daleko: písma Mayů a Aztéků, tzv. protoindické písmo a písmo Velikonočního ostrova
vyšla z užívání ještě dříve, než se mohl ideografický princip plně rozvinout (žádné z těchto
písem není plně rozluštěno).
10.6 Zatímco v Číně si písmo v podstatě uchovalo ideografický charakter až do současnosti
(ukázka 1), postoupil jeho vývoj v oblasti Předního východu a Egeidy záhy o krok dále: vedle
přežívajícího ideografického principu se začal uplatňovat princip f o n o g r a f i c k ý. Tento
rozhodující krok ve vývoji písma spočíval v posunu vztahu grafonu k označovanému:
označovaným grafému se místo designátu jazykového znaku stalo jeho designans, tj. zvuková
forma. Např. schematický obrázek hvězdy se v sumerském (§ 9.3.1:07) písmu stal nejdříve
ideogramem s významem „nebe“ (sumer. an), v další fázi pak fonogramem označujícím
slabiku an. Jindy byla z fonémické podoby slova označovaného ideogramem vzata jen
začáteční slabika: grafon výchozího ideogramu začal označovat tuto slabiku (tzv.
a k r o f o n i e). Typické doklady těchto změn skýtá mezopotámské k l í n o v é písmo, jehož
vývoj lze nepřetržitě sledovat od prvních počátků ve 4. tisíciletí (?) až do poloviny 1. tisíciletí
př. n. 1. U semitských Asyřanů a Babylóňanů si toto písmo uchovalo smíšený ideografickofonografický
charakter až do samého konce (ukázka 2). Klínopisné znaky měly povahu
sylabogramů (CV, V, CVC) nebo ideogramů. Indoevropští Chetité převzali v 1. pol. 2.
tisíciletí př. n. l. toto písmo bez podstatných úprav, zato indoevropští Peršané (§ 9.3.1:01.1.2)
si je v polovině 1. tis. př. n. l. upravili v písmo téměř čistě fonografické (sylabografické). V
Malé Asii a Egeidě vznikla – patrně nezávisle na Mezopotámii a Egyptě – písma, jež zčásti
nebo úplně dospěla až k sylabografickému principu: tzv. chetitské (luvijské) hieroglyfy a
dosud nerozluštěné minojské hieroglyfy, z nichž se dále vyvinula minojská (mykénská)
lineární písma A (dosud nerozluštěno) a B (§ 9.3.1:01.3; ukázka 3) a dále slabičné písmo
kyperské.
10.7 Všechna dosud uvedená písma předoasijské a egejské oblasti vyšla z užívání ještě ve
starověku a na jejich místo nastoupila nová písma, jejichž první počátek je patrně třeba hledat
v Egyptě. Od prvních piktograficko-ideografických počátků ve 4. tisíciletí př. n. l. dospělo
e g y p t s k é písmo již ve 2. tis. k fonografickému principu. Na rozdíl od klínového písma
však egyptské sylabogramy nerespektovaly rozdíly v povaze samohláskového vrcholu slabiky
121
(např. slabiky ta, te, to se psaly stejným fonogramem). Ideografický princip nebyl ani zde plně
opuštěn a v monumentálních textech si egyptské grafémy uchovaly až do konce charakter
obrázků (hieroglyfické písmo – ukázka 4), kdežto u běžně užívaného písma došlo k silné
schematizaci a zjednodušení (písmo hieratické a démotické). Od Egypťanů přejali písmo – jak
se většinou soudí – západní Semité (§ 9.3.1:29.1.2). Vývojový mezistupeň mezi egyptským
písmem a z á p a d o s e m i t s k o u abecedou, dosvědčenou od konce 2. tisíciletí př. n. 1.,
snad představuje tzv. protosinajské písmo. Západní Semité zcela opustili ideografický princip,
zjednodušili tvary grafémů a zredukovali jejich počet na 22 (uk. 5 – celá abeceda). Všechny
varianty tohoto písma (fénická, starohebrejská, aramejská…) však uchovávají sylabografický
princip: ve většině případů písmena dále označují celé slabiky, ovšem bez ohledu na povahu
jejich vokalické složky (to souvisí s morfologickým typem semitských jazyků – § 4.5.1).
Totéž platí i o většině abeced, jež později ze západosemitského písma vznikly: syrské,
h e b r e j s k é (uk. 6 – celá abeceda), a r a b s k é (uk. 7) a dalších. Výjimku mezi
semitskými písmy tvoří písmo e t i o p s k é (amharské – § 9.3.1:29.1.4, kde došlo k
dodatečné formální diferenciaci sylabogramů podle samohlásek (uk. 8). Totéž lze konstatovat
o samostatné vývojové větvi západosemitského písma – o písmech i n d i c k ý c h. Většina
badatelů soudí, že Indové přejali písmo někdy v polovině 1. tisíciletí př. n. l. z Přední Asie. Již
nejstarší dochovaná forma indického písma – písmo b r a h m í (od 3. stol. př. n. 1.) – má
výrazně sylabografický charakter: základní grafémy tu označují souhlásky ve spojení s
krátkým a, kdežto znaky pro slabiky s jinými samohláskami jsou doplněny o různá diakritická
znaménka. Z písma brahmí vzniklo v oblasti indické kultury množství různých písmen, jež si
však vesměs uchovala zmíněné rysy. Rozlišují se tři vývojové větve indického písma: písma
severoindická (d é v a n á g a r í – uk. 9, bengálské písmo, tibetské písmo aj.), písma
jihoindická (tamilské – ukázka 10, sinhálské aj.) a písma zadoindická (barmské – ukázka 11,
thajské, khmérské aj.).
10.8 Epochální význam mělo pro další rozvoj lidské civilizace přejetí západosemitského
písma Řeky (1. čtvrtina prvního tisíciletí př. n. l.): Řekové totiž – jako jediní – pokročili od
písma slabičného (sylabografického) k písmu hláskovému (fonémografickému), využivše k
označení samohlásek znaků pro ty semitské souhlásky, jež byly řeckému zvukovému systému
cizí (ukázka 12 – srov. s ukázkou 5!). Písmo se v řecké oblasti rychle šířilo a záhy se
rozštěpilo ve dvě varianty: východní a západní. Z východní varianty se vyvinula klasická
řecká abeceda (12), na jejímž základě byly později vytvořeny abecedy a r m é n s k á (13),
g r u z í n s k á (14) a slovanské (c y r i l i c e – 15 a h l a h o l i c e – 16). Aspoň zčásti
řeckého původu je i r u n o v é písmo (17) starých Germánů (zčásti je původu latinského). –
Západořeckou abecedu převzali Etruskové, jakož i indoevropské kmeny Apeninského
poloostrova (§ 9.3.1: 01.5. Nejstarší latinské nápisy psané touto abecedou pocházejí z 6. stol.
př. n. l. Definitivní podoby nabyla latinská abeceda v 2. stol. př. n. l. To ovšem platí jen o tzv.
verzálkách (velkých tiskacích písmenech), kdežto jiné typy latinky (zejména dnes užívané
psací písmo) vznikly až později. Výklad o tom však již není záležitostí jazykovědy, ale patří
do rámce tzv. pomocných věd historických (latinská paleografie).
L i t e r a t u r a k §§ 10–10.8
I s t r i n 1965; J e n s e n 1958; K r u p a aj. 1989; L o u k o t k a 1946.
122
HISTORICKOSROVNÁVACÍ JAZYKOVĚDA
11 Při porovnávání jazyků shledáváme na jedné straně shody, na druhé straně rozdíly. Jsou v
podstatě dvojího druhu:
(1) T y p o l o g i c k é – shody a rozdíly ve vzorcích (slabičných, větných aj. – § 2.7)
a v uspořádání podsystémů (fonologického a lexikálněgramatického).
(2) M a t e r i á l o v é – shody a rozdíly ve fonémických realizacích konkrétních
lexikálních a gramatických morfémů.
R o z d í l y mezi jazyky (zejména materiálové) jsou svědectvím o arbitrérní povaze
jazykových znaků (§§ 1.3.2–3). Některé z nich jsou patrně prastaré (domněnka o polygenezi
lidské řeči – § 8.2), jiné vznikly až později divergentním vývojem (§ 8.2.1).
11.1 S h o d y lze rozdělit z hlediska jejich příčin na tři skupiny:
a) N á h o d n é shody (náhodnost výskytu identických jevů je dána matematickým
počtem pravděpodobnosti).
b) E l e m e n t á r n í shody vyplývají ze shodných biologických a psychických rysů
tvůrců a uživatelů jazyků – různých variant druhu „homo sapiens“.
c) S p o l e č e n s k y (h i s t o r i c k y) p o d m í n ě n é shody, tj. takové, jež jsou
dány společným původem srovnávaných jazyků (vzniknuvších diferenciací společného
prajazyka) nebo jejich druhotným kontaktem (integračními procesy – § 8.2.6n).
U typologických shod přicházejí v úvahu všechny tyto tři motivace. Elementární typologické
shody představují tzv. jazykové u n i v e r z á l i e (tj. rysy společné všem jazykům lidstva – §
1.1.3), příp. f r e k v e n t á l i e (rysy vyskytující se ve většině jazyků): dvoustupňovité
uspořádání kódu (dvojí artikulace – § 1.3.5), rozdíl mezi segmentálními a suprasegmentálními
zvukovými jednotkami a mezi souhláskami a samohláskami (§ 3.6.1), členění promluvy na
makrosegmenty, mezosegmenty a mikrosegmenty (§§ 2.1n.), predikát jako ústřední větný člen
(§ 7.3.2) atd. Ostatní typologické shody jsou zčásti náhodné, zčásti společensky podmíněné.
Synchronicky orientovaná jazyková typologie k tomuto rozdílu nepřihlíží (§§ 9.4n.), z
hlediska historickosrovnávací jazykovědy jsou však závažné toliko společensky podmíněné
typologické shody jako svědectví o společném původu jazyků nebo o jejich kontaktu.
Historickosrovnávací jazykověda věnuje ovšem pozornost především materiálovým shodám
mezi jazyky: zde totiž představují společensky (historicky) podmíněné shody většinový druh.
Počet náhodných materiálových shod je prakticky zanedbatelný; elementární materiálové
shody představují onomatopoická (zvukomalebná) slova (§ 1.3.4), citoslovce a tzv. dětská
slova (typu mama, tata, papa apod.).
11.2 Úkolem historickosrovnávací jazykovědy je dokazování příbuznosti mezi jazyky
(genealogická klasifikace – § 9.3), zejména však rekonstrukce jejich prehistorického vývoje (§
1.5.2). Obojí se zakládá na společensky podmíněných (tj. nenáhodných a neelementárních)
shodách mezi jazyky (v menší míře i na obdobně motivovaných shodách typologických).
Úkolem srovnávací (a filologické) jazykovědy je přirozeně také rozlišení prvků (slov apod.)
prapříbuzných a přejatých. To bývá snadné v těch případech, kdy k přejímání došlo v nedávné
době (evropeismy, vědecká terminologie apod.); identifikace starých výpůjček bývá naproti
tomu často nesnadná (podrobněji o tom E r h a r t–V e č e r k a 1981, s. 150n.).
11.3 Postup historickosrovnávací úvahy vedoucí k rekonstrukci prehistorického
(prajazykového) stavu se dá nejlépe ilustrovat příklady z fonologické oblasti. Východiskem
rekonstrukce jsou tu hláskové responze založené na větším počtu slovních rovnic. Slovní
123
rovnicí rozumíme případ, kdy slovu jazyka A odpovídá v příbuzných jazycích (B, C…) slovo
stejného (podobného) významu a stejného (podobného) zvukového složení. Hlásky, jež v
těchto prapříbuzných slovech spolu korespondují, vytvářejí hláskovou responzi (xA
= yB
…).
Korespondující hlásky (x, y…) mohou být foneticky shodné nebo různé (neshodné). V prvém
případě (jestliže shledáváme ve všech srovnávaných jazycích stejnou hlásku) je rekonstrukce
snadná: jako společné východisko rekonstruujeme právě tuto hlásku (jako součást zvukového
systému příslušného prajazyka) a zároveň konstatujeme, že tato hláska nepodlehla v žádném
ze srovnávaných jazyků změnám (rozumí se: v dané pozici, např. na začátku slova).
11.4 Jestliže korespondují hlásky foneticky různé, můžeme pokládat za společné východisko
(prajazykovou hlásku) buď některou z nich, anebo takovou hlásku, která se na responzi
nepodílí. V prvém případě konstatujeme, že jeden jazyk (jedna část jazyků) uchoval původní
stav, zatímco ostatní provedly změnu, v druhém případě provedly změnu všechny srovnávané
jazyky. Při řešení těchto problémů se jazykovědci řídí těmito zásadami:
a) Zásada m a j o r i t y, příp. a u t o r i t y některého jazyka. – Platnost těchto kritérií je
ovšem značně omezená: Ne vždy je původní ten stav, který shledáváme ve většině
(majoritě) srovnávaných jazyků; často je právě tento stav výsledkem inovace, zatímco
jeden jediný jazyk uchovává původní hlásku. Nelze rovněž přeceňovat svědectví starých
jazyků (zásada autority): jsou případy, kdy současný jazyk (např. litevština) uchovává
původní stav lépe než starý jazyk (např. staroslověnština).
b) Zásada p r a v d ě p o d o b n o s t i h l á s k o v é h o v ý v o j e. – Cesta, jež vedla
od rekonstruovaného hláskového stavu ke stavu konkrétně doloženému, má být v souladu
s obecnými tendencemi hláskového vývoje. Je třeba předpokládat prehistorické hláskové
změny takových typů, s jakými se setkáváme i v historicky doloženém vývoji jazyků
(např. změna velárních souhlásek v palatály, znělých v neznělé, okluzív ve frikativy
apod.; nepravděpodobná je např. změna labiály v dentálu, nejvyšší samohlásky v nejnižší
apod.).
c) Zásada „s č í t á n í“ d i s t i n k t i v n í c h r y s ů (§§ 3.5n.). – Jestliže korespondují
hlásky, jež se od sebe foneticky silně liší, je možno rekonstruovat výchozí hlásku jakýmsi
sčítáním jejich distinktivních rysů, pokud jsou ovšem tyto rysy kompatibilní. Např.
responze velární a labiální souhlásky může vést k rekonstrukci veláry s vedlejší artikulací
labiální (§ 3.6.9).
11.5 Při rekonstrukci je dále třeba přihlížet k systémovému charakteru jazyka: rekonstruovaná
zvuková jednotka má tvořit organickou součást zvukového systému rekonstruovaného
prajazyka. Tento požadavek může někdy vést k rekonstrukci hlásek, jež nejsou dostatečně
dosvědčeny slovními rovnicemi (to platí v indoevropských jazycích o znělé labiále b).
Rekonstruovaný stav je tím pravděpodobnější, čím více se podobá stavu skutečně existujícímu
v živých jazycích, třeba zcela nepříbuzných a zeměpisně vzdálených (tzv. typologická opora).
Rekonstrukce, která nemá žádnou takovouto oporu, je méně pravděpodobná.
124
11.6 Vybrané hláskové responze s l o v a n s k é:
čeština polština ruština srbocharv. staroslov.
(1) m m m m m
(2) h g g g g
(3) u, ou ę u u B
Řešení (rekonstrukce):
(1) Praslovanské *m (shoda všech jazyků).
(2) Praslovanské *g: pravděpodobný vývoj g > h (ne naopak), majorita (nadto je g doloženo i
pro češtinu vlastními jmény z 10.–12. stol.).
(3) Praslovanské *B: pravděpodobný vývoj B > u (ne naopak), autorita staroslověnštiny;
zásada majority neplatí (jediná polština uchovává stav blízký původnímu!).
11.7 Vybrané hláskové responze i n d o e v r o p s k é:
staroindičti-
na
řečtina latina gótština litevština slovanské
jazyky
(4) m m m m m m
(5) p p p f p p
(6) ś k k h š s
(7) dž g g k ž z
(8) k, č p, t qu hw k k, č
(9) g, dž b, d v q g g, ž
(10) bh ph f, b b b b
(11) dh th f, d d d d
(12) s, š s, h s, r s, z s, š s, š, ch
(13) a a a a a o
(14) a e e i e e
(15) a o o a a a
Řešení (rekonstrukce):
(4) Indoevropské (ide.) *m (shoda všech jazyků).
(5) Ide. *p: pravděpodobný vývoj p > f (ne naopak), majorita (germánská změna p > f tvoří
součást posunutí souhlásek – § 3.12.12).
(6, 7) Ide. palatální veláry *#, *g´: pravděpodobný je vývoj od velární okluzívy k sykavce, ne
naopak. Zásada sčítání distinktivních rysů (velární artikulace k, g + palatální artikulace š, ž)
vede k rekonstrukci velár s vedlejší artikulací palatální (v germ. posunutí co do způsobu
artikulace # > h, g´ > k – § 3.12.12).
(8, 9) Ide. labioveláry *kw
, *gw
: Neznělá je zachována v latině (v rozložené podobě k + v) a v
gótštině (v posunuté podobě). Rekonstrukce znělé vyplývá též z požadavku symetrie systému.
Rekonstrukce obou labiovelár vychází dále ze zásady sčítání distinktivních rysů: velární
artikulace (k, g) + labiální artikulace (p, b, v) → veláry s vedlejší artikulací labiální. Palatály
ve staroindičtině a slovanštině (č, dž, ž) vznikly palatalizací před původním e, i (§ 3.12.3).
125
(10, 11) Tradiční rekonstrukce *bh, *dh (aspiráty – §§ 3.1.6, 3.6.13) se opírá o
pravděpodobný směr hláskového vývoje (směr b > bh, f > bh… je nepravděpodobný!). Ve
starší fázi vývoje indoevropské srovnávací jazykovědy se opírala též o autoritu staroindického
jazyka (ale to dnes už neplatí!). V novější době jsou proti této rekonstrukci vznášeny
typologické námitky (souhláskový podsystém se znělými aspirátami, ale bez neznělých aspirát
postrádá typologickou oporu).
(12) Ide. sykavka *s: Čistá responze s = s = s… je doložena jen malým počtem slovních
rovnic, protože s podléhalo mnoha různým syntagmatickým změnám (s > š, ch; s > z > r
apod. – § 3.12.4.).
(13, 14, 15) Ide. *a, *e, *o: Původní stav je uchován v řečtině a latině. Změna a > e je bez
vnějších příčin (přehláska apod.) nepravděpodobná, splynutí a a o je pravděpodobnější než
diferenciace původního *a. Staroindická palatalizace k > č (apod.) ukazuje, že samohláska a
je tu v některých případech střídnicí za ide. *e.
11.8 Tímto způsobem lze rekonstruovat celý fonologický systém skupinového nebo
rodinového prajazyka. Pro indoevropský prajazyk se tradičně rekonstruuje tento systém:
KONSONANT
Y
neznělé znělé aspiráty sykavky
labiály p (b) bh
dentály t d dh s
palatální veláry # g´ g´h
veláry k g gh
labioveláry kw
gw
gw
h
SONANTY r l m n y (=j) w
VOKÁLY a e o i u W Ż d ă ¨
(diftongy: ai, ei, oi, au, eu, ou)
I když byla tato rekonstrukce v novější době často předmětem kritiky a byla předložena různá
alternativní řešení, přece vychází výklad o hláskovém vývoji ve standardních příručkách
slavistických, germanistických aj. obvykle z tohoto indoevropského stavu.
11.9 Při rekonstrukci jednotek vyšší úrovně – lexikálních a gramatických morfémů – je třeba
dbát pravděpodobných směrů sémantického a gramatického vývoje (§ 5.4.3): při různosti
významů srovnávaných jednotek postulujeme pro prajazykový morfém takový význam
(takovou gramatickou funkci), z něhož lze bez obtíží odvodit historicky doložené významy
(gramatické funkce). Rekonstrukce formy (hláskového složení morfů) vychází z poznatků
srovnávacího hláskosloví (tj. z rekonstruovaného prajazykového stavu a hláskových zákonů,
jež vedly ke stavu historicky doloženému); je ovšem třeba počítat též s působením analogie (§
4.7.4) a dalších faktorů. Při rekonstrukci gramatických morfémů je nutno přihlížet k
systémovým vztahům v rámci jednotlivých gramatických kategorií (§§ 6.3n.) a celého
gramatického systému. Podrobnější poučení o tom přináší níže uvedená literatura.
L i t e r a t u r a ke kap. XI
126
A n d e r s o n 1971, A n t t i l a 1972, E r h a r t 1982, E r h a r t–V e č e r k a 1981,
L e h m a n n 1969, O n d r u š–S a b o l 1984, s. 244–248.
127
LITERATURA
A c h m a n o v a, O. S.: Slovar’ lingvističeskich terminov (Moskva 1966)
Analitičeskije konstrukcii v jazykach različnych tipov (sb.; Moskva 1965)
A n d e r s o n, J. M.: The Grammar of Case (Cambridge 1971)
A n d e r s o n, J. M.: Structural Aspects of Language Change (London 1973)
A n t t i l a, R.: An Introduction to Historical and Comparative Linguistics (New York/London
1972)
A n d r o n o v, M. S.: Dravidijskije jazyki (Moskva 1965)
A p r e s j a n, J. D.: Ideen und Methoden der modernen strukturellen Linguistik (překlad z
ruštiny; Berlin 1971)
A p r e s j a n, J. D.: Leksičeskaja semantika (Moskva 1974)
A r a k i n, V. D.: Indonezijskije jazyki (Moskva 1965)
B a u d i š, J.: Řeč (Bratislava 1926)
B ě l i č o v á, H.: Sémantická struktura věty a kategorie pádu (Praha, 1982)
B e n v e n i s t e, E.: Probldmes de linguistique générale (Paris 1966)
B l a n á r, V.: Lexikálno-sémantická rekonštrukcia (Bratislava 1984)
B l o o m f i e l d, L.: Language / Rus. překlad: Jazyk (Moskva 1968)
B e c h e r t, J. aj.: Einführung in die generative Transformationsgrammatik (München 1973)
B ü h 1 e r, H. aj.: Linguistik I. (Tübingen 1971)
B ü h l e r, K.: Sprachtheorie (Stuttgart 1965)
C o s e r i u, E.: Sprachtheorie und allgemeine Sprachwissenschaft (München 1975)
Č e r m á k, F.: Jazyk a jazykověda: přehled (Praha 1994)
Č e r n ý, J.: Dějiny lingvistiky I, II, IV (Praha 1985, 1986, 1989; skriptum), (Votobia 1996;
kniha)
Č e r n ý, J.: Úvod do studia jazyka (Olomouc 1998)
D a n e š, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině (Praha 1957)
D a n e š, F.–H l a v s a, Z. aj.: Větné vzorce v češtině (Praha 1981)
d e S a u s s u r e, F.: Cours de linguistique générale (Paris 1922) / Čes. překlad: Kurs obecné
lingvistiky (Praha 1989, 1996)
Ď j a č k o v, M. K.: Kreoľskije jazyki (Moskva 1987)
Ď j a k o n o v, I. M.: Semitochamitskije jazyki (Moskva 1965)
D o r o s z e w s k i, W.: Elementy lexikologii i semiotyki (Warszawa 1970)
D r e s s l e r, W.: Einführung in die Textlinguistik (Tübingen 1973)
D r e s s l e r, W.: Studien zur verbalen Pluralität (Wien 1968)
D r e x e l , A.: Ursprung und Wesen der Sprache I, II (Zürich 1951)
D u c r o t, O.–Todorov, T.: Dictionnaire encyclopédique des sciences du langage (Paris 1972)
D v o n č o v á, J.: Fyziologická fonetika (Bratislava 1980)
E r h a r t, A.: Indoevropské jazyky. Srovnávací fonologie a morfologie (Praha 1982)
E r h a r t, A.–V e č e r k a, R.: Úvod do etymologie (Praha 1981)
F i l l m o r e, C. J.: Case for Case. In: Universals of Linguistic Theory (New York 1968)
F i n c k; N.: Die Haupttypen des Sprachbaus (Berlin 1923)
F o r c h h e i m e r, P.: The Category of Person in Language (Berlin 1953)
G l e a s o n, H. A.: An Introduction to Descriptive Linguistics / Rus. překlad: Vvedenije v
deskriptivnuju lingvistiku (Moskva 1959)
G o ł ą b, Z. aj.: STownik terminologii językoznawczej (Warszawa 1970)
G r e e n b e r g, J. H.: The Languages of Africa (Haag 1963)
G r e p l, M.–K a r l í k, P.: Skladba spisovné češtiny (Praha 1986)
128
G u i l l a u m e, G.: Temps et verbe (Paris 1929)
H a a r m a n n, H.: Soziologie und Politik der Sprachen Europas (München 1975)
H á l a, B.: Slabika, její podstata a vývoj (Praha 1956)
H á l a, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě (Praha 1962)
H á l a, B.–S o v á k, M.: Hlas–řeč–sluch (Praha 1962)
H a m p, E. P.: A Glossary of American Technical Linguistic Usage / Rus. překlad: Slovar’
amerikanskoj lingvističeskoj terminologii (Moskva 1964)
H a r t m a n n, R. K.–S t o r k, F.: Dictionary of Language and Linguistics (London 1972)
H a v r á n e k, B.: Genera verbi v slovanských jazycích I (Praha 1928)
H a v r á n e k, B.: Studie o spisovném jazyce (Praha 1963)
H j e l m s l e v, L.: La catégorie des cas (Aarhus 1935)
H j e l m s l e v, L.: Sproget / Čes. překlad : Jazyk (Praha 1971)
H j e l m s l e v, L.: Prolegomena to a Theory of Language / Čes. překlad: Základy teorie
jazyka (Praha 1972)
H o c k e t t, C. F.: A Manual of Phonology (Baltimore 1955)
H o c k e t t, C. F.: A Course of Modern Linguistics (New York 1958)
H o l t, J.: Études d’aspect (K]benhavn 1943)
H o r á l e k, K.: Filozofie jazyka (Praha 1967)
H o r e c k ý, J.: Úvod do matematické jazykovedy (Bratislava 1969)
H o r e c k ý, J.: Základy jazykovedy (Bratislava 1978)
H o r e c k ý, J.: Spoločnosť a jazyk (Bratislava 1982)
H o r e c k ý, J.: Vývin a teória jazyka (Bratislava 1983)
H o r e c k ý, J.–R á c o v á, A.: Slovník jazykovedných termínov (Bratislava 1979)
C h a f e; W. L.: Meaning and the Structure of Language / Rus. překlad: Značenije i struktura
jazyka (Moskva 1975)
C h l o u p e k, J.: Aspekty dialektu (Brno 1971)
C h o m s k y, N.: Syntactic Structures / Čes. překlad: Syntaktické struktury (Praha 1966)
Issledovanija po obščej teorii grammatiki (sb.; Moskva 1968)
I s t r i n, V. A.: Vozniknovenije i razvitije pis’ma (Moskva 1965)
J a k o b s o n, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. In: TCLP 6 (1936) s. 240–288
J a k o b s o n, R.–H a l l e, M.: Grundlagen der Sprache / Překlad z angl. (Berlin 1960)
Jazyki narodov SSSR I–V (Moskva 1966–68)
Jazykovyje univerzalii i lingvističeskaja tipologija (sb.; Moskva 1969)
J e n s e n, H.: Die Schrift in Vergangenheit und Gegenwart (Berlin 1958)
J e s p e r s e n, O.: The Philosophy of Grammar / Rus. překlad: Filosofija grammatiki
(Moskva 1958)
Kleines Wörterbuch der sprachwissenschaftlichen Terminologie (Leipzig 1975)
K l i m o v, G. A.: Kavkazskije jazyki (Moskva 1965)
K l i m o v, G. A.: Fonema i morfema (Moskva 1967)
K l i m o v, G. A.: Očerk obščej teorii ergativnosti (Moskva 1973)
K o d u c h o v, V. I.: Obščeje jazykoznanije (Moskva 1974)
K o d u c h o v, V. I.: Vvedenije v jazykoznanije (Moskva 1987; vybrané části prvního vydání
přeloženy do češtiny ve skriptu Lingvistické čítanky II.1)
K o m á r e k, M.: Příspěvky k české morfologii (Praha 1978)
K o p e č n ý, F.: Základy české skladby (Praha 1962)
K o ř í n e k, J. M.: Úvod do jazykospytu (Bratislava 1948)
K o s c h m i e d e r, E.: Zeitbezug und Sprache (Leipzig 1929)
K o s c h m i e d e r, E.: Beiträge zur allgemeinen Syntax (Heidelberg 1965)
129
K r á ľ, A.–S a b o l, J.: Fonetika a fonológia (Bratislava 1989)
K r e j č í, K.: Jazyk ve vývoji společnosti (Praha 1947)
K r o n a s s e r, H.: Handbuch der Semasiologie (Heidelberg 1952)
K r u p a, V.: Polinezijskije jazyki (Moskva 1975)
K r u p a, V.: Jednota a variabilita jazyka (Bratislava 1980)
K r u p a, V.–G e n z o r, J.–Drozdík, L.: Jazyky sveta (Bratislava 1983)
K r u p a, V.–G e n z o r, J.: Písma sveta (Bratislava 1989)
K u č e r a, H.: The Phonology of Czech (Haag 1961)
K u r y T o w i c z, J.: Esquisses linguistiques (Wroclaw 1960)
La linguistique. Guide alphabétique sous la direction d’André Martinet (Paris 1969)
Le langage (Encyclopédie de la Pléiade 25; Paris 1968)
L a s s, R.: Phonology (Cambridge 1984)
L e e c h, G.: Semantics: The Study of Meaning (Harmondsworth 1981)
L e h e č k o v á, H.: Úvod do ugrofinistiky (Praha 1983; skriptum)
L e h m a n, W. P.: Einführung in die historische Linguistik (Překlad z angl.; Heidelberg
1969)
L e o n ť j e v, A. A.: Vozniknovenije i pervonačaľnoje razvitije jazyka (Moskva 1963)
L e o n ť j e v, A. A.: Papuasskije jazyki (Moskva 1974)
L e w a n d o w s k i, T.: Linguistisches Wörterbuch I–III (Heidelberg 1979–80)
L e w y, E.: Der Bau der europäischen Sprachen (Tübingen 1964)
Lingvistické čítanky. I.1 Sémiotika. II.1 Obecná jazykověda. III.1 Typologie Praha 1970,
1975, 1979; skripta)
L o u k o t k a, Č.: Vývoj písma (Praha 1946)
L y o n s, J.: Semantics I, II (Cambridge 1977)
L y o n s, J: Introduction to Theoretical Linguistics / Rus. překlad: Vvedenije v teoretičeskuju
lingvistiku (Moskva 1978)
M a j t i n s k a j a, K. E.: Mestoimenija v jazykach raznych sistem (Moskva 1969)
M a l m b e r g, B. aj.: Manual of Phonetics (Amsterdam 1968)
M a ń c z a k, W.: Z zagadnień językoznawstwa ogólnego (Warszawa 1970)
M a s l o v, J. S.: Vvedenije v jazykoznanije (Moskva 1975)
M a t h e s i u s, V.: Čeština a obecný jazykozpyt (Praha 1946)
M e i l l e t, A.–C o h e n, M.: Les langues du monde (Paris 1952)
M e i e r, G. F.: Das Zéro-Problem in der Linguistik (Berlin 1961)
M e i e r, G. F. aj.: Handbuch der Linguistik und Kommunikationswissenschaft. Bd. I.
Sprache. Sprachentstehung. Sprachen (Berlin 1979)
M e n n i n g e r, K. : Zahlwort und Ziffer (Göttingen 1958)
M i k o, F. : Rod, číslo a pád podstatných mien (Bratislava 1962)
M i l e w s k i, T.: Zarys jzzykoznawstva ogólnego I–II (Lublin–Kraków 1947, 1948)
M i l e w s k i, T.: Jzzykoznawstwo (Warszawa 1969)
Mluvnice češtiny 1 (fonetika, fonologie, morfonologie a morfemika, tvoření slov), 2
(tvarosloví), 3 (skladba) (Praha 1986, 1987)
M o r á v e k, M.: Lidská řeč (Praha 1969)
Morfologičeskaja struktura slova v jazykach različnych tipov (sb.; Moskva 1963)
Morfologičeskaja tipologija i problema klassifikacii jazykov (sb.; Moskva 1965)
M u c h i n, A. M.: Struktura predloženij i ich modeli (Leningrad 1968)
M u c h i n, A. M.: Lingvističeskij analiz. Teoretičeskije i metodologičeskije problemy
(Leningrad 1976)
O b e r p f a l z e r, F.: Jazykozpyt (Praha 1932)
130
O n d r u š, Š.–S a b o l, J.: Úvod do štúdia jazykov (Bratislava 1984)
O r a n s k i j, I. M.: Iranskije jazyki (Moskva 1963)
O s g o o d, C. E. aj.: Psycholinguistics (Bloomington 1965)
P a l e k, B.: Základy obecné jazykovědy (Praha 1989)
P a l e k, B.–P e r k i n s, M.: Základy jazykovědy – Foundation of Language (Praha 1985;
skriptum)
P a n o v, J. N.: Znaky, symboly, jazyky (překlad z ruštiny; Praha 1987)
P a u l í n y, E.: Fonológia spisovnej slovenčiny (Bratislava 1968)
P a u l í n y, E.: Slovenská gramatika (Bratislava 1981)
P e l c, J.: Wstzp do semiotyki (Warszawa 1982)
P i l c h, H.: Phonemtheorie I. (Basel 1968)
P i n n o w, H. J.: Die nordamerikanischen Indianersprachen (Wiesbaden 1964)
Principy opisanija jazykov mira (sb.; Moskva 1976)
Problemy interlingvistiki. Tipologija i evolucija meždunarodnych iskustvennych jazykov (sb.:
Moskva 1976)
Problémy interlingvistiky (sb.; Bratislava 1987)
R e v z i n, I. I.: Sovremennaja strukturnaja lingvistika (Moskva 1977)
R o m p o r t l, M.: Základy fonetiky (Praha 1975)
R o y e n, G.: Die nominalen Klassifikations-Systeme (Wien 1929)
R o ž d e s t v e n s k i j, J. V.: Tipologija slova (Moskva 1969)
R u ž i č k a, J.: Z problematiky slabiky a prozodických vlastností (Bratislava 1947)
S a b o l , J.: Fonetika a fonologia (Košice 1982)
S e g a l, D. M.: Osnovy fonologičeskoj statistiki (Moskva 1972)
S g a l l, P. aj.: Cesty moderní jazykovědy (Praha 1964)
S g a l l, P. aj.: Úvod do syntaxe a sémantiky (Praha 1986)
S c h m i d, W. P.: Skizze einer allgemeinen Theorie der Wortarten (Wiesbaden 1970)
Sistema i urovni jazyka (sb.; Moskva 1969)
S k a l i č k a, V.: Typ češtiny (Praha 1951)
S o l n c e v, V. M.: Jazyk kak sistemno-strukturnoje obrazovanije / Čes. překlad: Systém a
struktura v jazyce (Praha 1981)
S t a m, J. H.: Inquiries into the Origin of Language (New York 1976)
S t e p a n o v, J. S.: Metody i principy sovremennoj lingvistiky (Moskva 1975)
S t e p a n o v, J. S.: Osnovy obščego jazykoznanija (Moskva 1975)
S u n i k, O. P.: Obščaja teorija častej reči (Moskva 1966)
Synchronischer und diachronischer Sprachvergleich (sb.; Jena 1972)
Š a u m j a n, S. K.: Problemy teoretičeskoj fonologii (Moskva 1962)
Š č u r, G. S.: Teorija polja v lingvistike (Moskva 1974)
Š e v o r o š k i n, V. V.: Zvukovyje cepi v jazykach mira (Moskva 1969)
Š m i l a u e r, V.: Novočeská skladba (Praha 1966)
Š v e j c e r, A. D.–N i k o ľ s k i j, L. B.: Úvod do sociolingvistiky (překlad z ruštiny; Praha
1983)
Teoretičeskije osnovy klasifikacii jazykov mira (sb.; Moskva 1980)
T e s n i d r e, L.: Eléments de syntaxe structurelle (Paris 1959)
Tipologija grammatičeskich kategorij (sb.; Moskva 1973)
T r u b e c k o j, N. S.: Grundzüge der Phonologie (Praha 1939) / Rus. překlad: Osnovy
fonologii (Moskva 1966)
U l l m a n n, S.: Grundzüge der Semantik (Berlin 1967)
Universals of Language (sb.; Cambridge–London 1966)
131
U s p e n s k i j, B. A.: Strukturnaja tipologija jazykov (Moskva 1965)
V a c h e k, J.: Dictionnaire de linguistique de ľécole de Prague (Utrecht 1960)
V a c h e k, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (Praha 1960)
V a š i n a, L.: Lidská komunikace v normě a patologii (Brno 1988)
V o e g e l i n, C. F. aj.: Classification and Index of the Worlds’s Languages (New York 1978)
V o i g t, V.: Úvod do sémiotiky (překlad z maďarštiny; Bratislava 1981)
V r h e l, F.: Úvod do studia nativních jazyků Iberoameriky (Praha 1976; skriptum)
V r h e l , F.: Základy etnolingvistiky (Praha 1981; skriptum)
W u r m, S. A.: Languages of Australia and Tasmania (Haag 1972)
Z a s o r i n a, L. N.: Vvedenije v strukturnuju lingvistiku (Moskva 1974)
Z i m e k, R.: Sémantická výstavba věty (Praha 1980)
Z o g r a f, G. A.: Jazyki Indii, Pakistana, Cejlona i Nepala (Moskva 1960)
Z v e g i n c e v, V. A.: Predloženije i jego otnošenije k jazyku i reči (Moskva 1976)
132
VĚCNÝ REJSTŘÍK
abazinština 03
abeceda 10.4, 10.7–8
abchazština 03, 7.5.6
ablaut 4.6.6
abruptivy 3.1.6
absolutivum 7.6.6
adherence 6.11
adjektivum 6.12.2
– deklinace 6.2, 6.9.2
– stupňování 6.12.2
adstrát 8.2.12
adverbium → příslovce
adygština 03, 7.3.5
afix 4.5, 4.5.1
– derivační 4.4., 4.4.1–3.4.5, 4.7.3, 5.4.1
– gramatický 4.5, 7.5.1
– osobní 6.10.7–9
– posesívní 6.10.10, 7.5.10
afrikánština 01.7.3
afrikáty 3.1.4, 3.1.8
agens 7.3.4
aglutinace 4.7.5
aglutinující typ 9.4.2–3
akadština 29.1.1., 6.7.6
akomodace 3.12.1, 3.12.3
aktant 6, 6.1 1.3, 7.3.4–5, 7.5.4–6
aktivum 6.4.1, 7.6
aktuální členění 3.10.2, 7.8
akustická fonetika 3.2, 3.5.3
akut 3.10.5
albánština 01.4
algonkinské jazyky 44, 6.10.1, 6.10.9
alofon 3.4.1
alograf 10
alomorf 4.1.2, 4.2, 4.6, 4.6.7, 4.7.3
– prvního řádu 4.6.2–3
– druhého řádu 4.6.2, 4.6.4
– nulový 4.1.2, 4.6.7
altajské jazyky 15, 3.11.4
alternace 4.6.6, 4.7.2, 4.7.4, 9.4.2
alveoláry 3.1.5, 3.6.6
americké jazyky 9.3.6
amharština 29.1.4
– písmo 10.7
analogie 4.7.4
analytický typ 7.5.4, 9.4.4
anaptyxe 3.12.2
anatolské jazyky 01.10
angličtina 01.7.3, 3.6.10, 3.7.2, 4.6.3–4, 4.6.8,
6.9.3, 7.5.2, 8.2.10, 8.3.10, 8.3.12
antikadence 3.9.4, 3.11.8
aorist 6.7.2
apikály 3.1.5
arabština 29.1.3, 3.6.18, 3.7.1, 6.4.5, 6.10.8,
6.10.10
– písmo 10.7
aramejština 29.1.2
araukánské jazyky 70
arawak (jazyky) 60
arbitrérnost 1.3.2–4
arménština 01.2
– písmo 10.8
árské jazyky → indoíránské
artikulace – dvojí 1.3.4, 1.3.5, 2.7
– způsob 3.1.4, 3.6.2–5
– místo 3.1.5, 3.6.6–8
– vedlejší 3.6.9
artikulační fonetika 3.1–3.1.11, 3.5.1
artikulátor 3.1, 3.1.5
asibilace 3.12.3
asimilace 3.12.2
aspekt → vid
aspiráty 3.1.6, 3.1.8, 3.6.10–13, 3.6.19–
–20, 11.7
atribut 7.3.7, 7.5.7–10
– shodný 7.5.11
augment 6.7.2
australské jazyky 9.3.4
austrické jazyky 9.3.3
austroasiatské jazyky 26
austronéské jazyky 27
autosémantická slova 6.12.1
avarština 04, 3.6.14
avesta 01.1.2
aymara (jazyky) 69
baltské jazyky 01.8
bantuské jazyky 39
barmština 25.1, 3.8.3, 3.9.7
– písmo 10.7
baskičtina 05, 6.10.9
bengálština 01.1.7
– písmo 10.7
benue-kongo (jazyky) 38
bilabiály 3.1.5, 3.6.6
brahmí (písmo) 10.7
bulharština 01.9, 6.9.2, 8.2.11
burušaski (jazyk) 12
cerebrály 3.1.10, 3.6.6, 3.6.20
cirkumflex 3.10.5
cyrilice 10.8
čas slovesný 6.7n., 7.6.2
čibča (jazyky) 55
čínština 23, 3.9.7, 6.12.5
– písmo 10.6
číslo 6.5n., 6.10.1–2
číslovky 6.5.1, 6.12.3
člen 6.9.1–3
čukotština 22, 3.6.15
dáčtina 01.4
dardské jazyky 01.1.3
133
deagentizace 6.4, 7.6
defonologizace 3.12.11
deixe – anaforická 6.10.1
– objektivní 6.11, 6.11.1
– personální 6.10.1
– subjektivní 6.10
deklinace 6.2, 6.11.7, 6.12.2
delimitace 3.11n.
– slov 3.11.1–6
– vět 3.1 1.8–9
dentály 3.1.5, 3.6.6
deponens 6.4.1
designans 1.3.1, 1.3.6
designát 1.3.1, 1.3.7, 5.2
determinant 7.4.1
dětská slova 11.1
dévanágarí (písmo) 10.7
diachronie 1.6.1–2
dialekt 8.2.2, 8.2.4–6
– teritoriální 8.3.4
– kmenový 8.3.5
– zánik 8.3.10, 8.3.13
dialektologie 8.2.4–5
diateze 6.4n.
dierém → předěl
diferenciace 8.2.1–5, 8.3.1, 8.3.4
diftongy 3.1.9, 3.7.7, 3.8.6, 3.8.8
distinktivní vlastnost (rys) – zvuková 3.4,
3.5.–3.5.3
– sémantická 5.3.1–3, 6.4, 6.7.2, 6.10,
6.10.2, 6.11
distribuce 3.3.1
– volná (kontrastivní) 3.3.1, 4.1.1
– komplementární 3.3.2, 4.1.1–2
divergentní vývoj → diferenciace
doplněk 7.3.7
dorzály 3.1.5
drávidské jazyky 13
drsné souhlásky 3.6.5
duál 6.5.3, 6.10.3
ekonomie jazyka 1.3.4, 3.8.1
ekvipolentní protiklad 3.5.2
elamština 11
emfatické souhlásky → faryngalizované
epenteze 3.12.2
ergativ 6.11.3, 7.3.5, 7.5.4
ergativní typ 7.5.4, 9.4.4
eskymácké jazyky 40, 7.3.5
esperanto 1.1.3, 8.3.13
etruština 07
eufemismy 5.4.2
excentrický typ 9.4.4
exkluzívní 1. osoba plur. 6.10.1–2
explozívy 3.2
faryngalizované souhlásky 3.1.8, 3.6.9,
3.6.18
faryngály 3.1.5
finské jazyky 14.6
flexe 4.6.8, 6.12.1, 9.4.2
– vnitřní 4.5.1, 9.4.2
flexívní typ 9.4.2–3
foném 2.6–7, 3.3, 3.4–3.4.2
fonetická transkripce 3.1.10–11, 10.4
fonogram 10, 10.6–7
fonologizace 3.12.10
fonotaktika 4.3.1
formant 4.4.1, 4.4.3, 5.4.1
fortes (souhlásky) 3.1.6, 3.6.12
francouzština 01.5.1, 3.6.16, 3.7.4, 3.7.6,
3.11.9, 5.1, 6.5.1, 6.10.9, 7.5.2, 8.3.4,
8.3.12
fráze nominální a verbální 7.3
frekventálie 11.1
frikativy 3.2, 3.6.11
funkce – apelová (excitativní) 1.2.1
– delimitativní 3.10.3, 3.11.3
– distinktivní 3.3, 3.10.3–5, 3.10.11
– estetická 1.2.1
– komunikativní (sdělovací) 1.2.1
– kulminativní 3.10
– mentální 1.2.1
futurum 6.7.2, 6.7.5
fúzující typ 9.4.2–3
fúze 4.7.3
fysei 8.1
gemináty 3.6.14
generativní gramatika 7.1
genitiv 6.11.3, 6.11.5, 7.5.9
germánské jazyky 01.7, 3.6.12, 3.10.8,
6.7.3, 8.3.5
gerundivum 7.7.1
glotalizované souhlásky 3.1.6, 3.1.8,
3.6.10–14
glotály 3.1.5
glotochronologie 1.5.2
graduální protiklad 3.5.2
grafém 10, 10.1
grafika 10.2
gramatikalizace 6.1, 6.1.1, 6.9.1, 6.13.1
gramém 4.3, 4.3.1, 6–6.2.2
gravis 3.10.5
grupa nominální a verbální 7.3.7, 7.5.7–12
gruzínština 02, 3.6.19
– písmo 10.8
havajština 27.3, 3.6.15
hebrejština 29.1.2, 6.9.2
– písmo 10.7
hieroglyfy – egyptské 10.7
– chetitské 10.6
hindština 01.1.1, 3.6.20, 6.11.1
hlaholice 10.8
hláska 2.3–6, 3.3, 3.3.1–3
homonymie 4.6.8, 5.2, 5.4.3
hypotaxe 7.4, 7.4.1, 7.6.1
134
cherokee (jazyk) 47
chetitština 01.10
– písmo klínové 10.6
– písmo hieroglyfické 10.6
iberština 06
ideogram 10, 10.5–6
igbo (jazyk) 36, 3.9.6
illyrština 01.4
imperfektum – vid 6.6
– čas 6.7.2, 6.7.4
indoárské jazyky 01.1.1
indoevropské jazyky 01, 6.3.2, 6.4.2, 6.6.1,
6.7.1, 6.10.8, 9.4.5
indogermánské jazyky → indoevropské
indoíránské jazyky 01.1
indonéské jazyky 27.1, 4.5.1, 7.5.7
indouralské jazyky 9.3.1
infinitiv 7.6.4
infix 4.5.1
ingresívní souhlásky 3.11
iniciála 3.8.2–4
inkluzívní 1. osoba plur. 6.10.1–2
inkorporující typ 9.4.4
integrace 8.2.6–13, 8.3.1–3, 8.3.7, 8.3.10,
8.3.13–14
interdentály 3.1.5
interdialekt 8.3.10
interference 8.2.6
interfix 4.5.1, 9.4.3
intonace 2.2, 3.4.2, 3.9n.
– slabičná 3.9.7, 3.10.12
– slovní 3.9.6
– větná 3.9.2–5, 7.7.3
introflexívní typ 9.4.2
íránské jazyky 01.1.2
irokézské jazyky 47
italické jazyky 01.5
iterativum 6.6
izoglosa 8.2.5
izolující typ 9.4.2
izomorfismus 5.3.1, 6, 7.3.6
jafetitské jazyky 9.3.1
japonština 17, 3.8.3, 6.10.5
jazyk – podstata 1.2, 1.3, 1.3.5
– společenský jev 1.2, 1.2.1
– funkce 1.2.1
– a sdělení (promluva) 1.1, 1.3.9, 1.4.3, 1.5
– a myšlení 1.3.7, 1.5, 5.1, 6.3, 8.1.2–3
– a společnost 1.5, 8n.
– fungování 2.7
– kmenový 8.3.1
– národnostní 8.3.5
– národní 8.3.6n.
– spisovný 8.3.7
– a dialekt 8.3.6
– umělý 1.1.3, 8.3.13
– světový 8.3.14, 9.1
– klasifikace 9n.
jazyková rodina 9.3
jazykověda 1
– aplikace 1.6
– dělení (dílčí disciplíny) 1.6, 2.8
– a matematika 1.5.2
– metodologická báze 1.5
– metody 1.5–1.5.2
– místo v hierarchii věd 1.7
– obecná 1.6
– vnitřní a vnější 1.6.3
jazykový kmen 9.3
jazykový svaz 8.2.13, 9.2
jazykový zeměpis 1.5.2, 8.2.5
jméno 6.1.1, 6.12.2, 6.12.4
– slovesné 6.12.2, 7.6.3–6
jutoaztécké jazyky 49
kadence 3.9.3–4, 3.11.8
karibské jazyky 58
kategorie – gramatické 6.1.3–4
– lexématické 6.12
– sémantické 5.3, 5.3.2, 6.1
kauzativum 6.4.1
kavkazské jazyky 02, 03, 04
keltské jazyky 01.6
khmérština 26.1, 4.5.1
– písmo 10.7
khoisanské jazyky → paleoafrické
kičua (jazyk) 68
klasifikace (= druhá fáze analýzy) 2.6
– zvukových jednotek 3.3.1–3
– morfů (lexikálněgramatických jednotek)
4.1–4.1.2
klasifikace (= třídění)
– sémémů 5.3, 6.3–4
– gramémů 6.1.2–3
– lexémů 6.12n.
klasifíkace jazyků 9
– areální 9.2
– genealogická (genetická) 9.3
– geografická 9.2
– sociolingvistická 9.1
– typologická 9.4
klasifikující typ 9.4.3–4
kmen 4.4.1
kóda 3.8.2–4
koherence 6.11
kólon 2.2, 2.7, 3.9.1
komponenciální analýza 5.3.1–3
koncentrický typ 9.4.4
kondenzace 7.6.3
konec slova 3.12.6
kongruence 6.3.3, 7.5.1, 7.5.11
– anaforická 7.5.1, 7.5.5
konjugace 6.2, 6.4.3, 6.7.1, 6.8.2, 6.10.8,
6.12.2
konsonanty 3.1.2, 3.1.4–8, 3.6n.
135
konsonantický typ 9.4.1
konstriktivy 3.2, 3.1.4
kontrakce 3.12.5
koordinace → parataxe
kordofánské jazyky 9.3.5
korejština 16
korelace 3.5.2, 3.6.1 1
kořen 4.4.1–3, 4.5, 4.7.3, 9.4.2
kreolština 8.3.12
kvantita 3.7.5, 3.8.7, 3.10.6
kwa (jazyky) 36
labializované – samohlásky 3.1.3
– souhlásky 3.1.8, 3.6.9
labiály 3.1.5, 3.6.6, 3.6.8
labiodentály 3.1.5, 3.6.6
labioveláry 11.7
lakština 04, 6.11.2
laponština 14.5
laryngály 3.1.5, 3.6.8
latina 01.5, 3.8.7, 4.6.3, 4.6.8, 6.4.3, 6.7.2,
6.8.1, 7.6, 7.6.4–5, 8.2.2, 8.3.2–3, 8.3.5
latinka 10.8
laterály 3.1.4
lenes (souhlásky) 3.1.6, 3.6.12
lexikalizace 5.4.1, 5.4.3
lexikální dvojice 5.2.1
likvidy 3.2, 3.6.2
litevština 01.8, 3.8.8, 3.10.5, 6.4.4, 6.9.2
lokalizace souhlásek 3.5.1, 3.6.6–7
maďarština 14.2, 3.11.4, 6.10.10, 6.11.2,
6.11.7, 7.6
mayské jazyky 50
– písmo 10.5
makroareál 9.2
makrosegment 2.2, 2.5–6
malajština 27.1.1
mande (jazyky) 34
matné souhlásky 3.6.5
mediae (souhlásky) 3.1.6, 3.6.10–13
melanéské jazyky 27.2
mediopasívum 6.4.2
medium 6.4.2–3
merisma 3.5
messapština 01.5
metafora 5.4.3
metoda – filologická 1.5.2
– historickosrovnávací 1.5.2, 11.2–9
– strukturní analýzy 1.5.2.
– typologická 1.5.2
metodiky 1.5.1
metonymie 5.4.3
mezosegment 2.2, 2.5–6
mikrosegment 2.3, 2.5–6, 3.8.1
minimální pár 3.3.1
mlaskavé souhlásky 3.1.1
mluvidla 3.1, 3.3
modalita 7.7n.
model 1.4, 1.4.1, 1.5.1
– generativní 7
modus → způsob slovesný
moném 1.3.5, 2.7
mongolské jazyky 15.2
móra 3.8.5–8, 3.10.5
morf 2.4–7, 4.1, 4.4.3
morfém 4.2, 4.4
– deiktický 4.2.1, 6.1, 6.9–10
– gramatický 4.2.1 4.5, 6.1
– lexikální 4.2.1, 4.4.1–2, 6.1
– vztah ke gramému 6.2–6.2.2
morfémika 4
morfon 4.3
morfonologie 2.8
morfotaktika 2.8
mutace – fonologická 3.12.12
– gramatická 6.13.3
– sémantická 5.4.3
na-dene (jazyky) 41
nahuatl (jazyk) 49, 6.5.1, 6.10.10, 7.5.6
napjaté souhlásky → fortes
nazály (nosovky) 3.1.7, 3.2, 3.6.1
– souhlásky 3.6.4
– samohlásky 3.7.5
němčina 01.7.3, 3.7.2, 3.10.4, 4.6.7, 5.1,
7.7.2–4, 8.3.5–6, 8.3.8
neutralizace – fonologická 3.6.10, 3.10.6
– sémantická 5.2
nigerokonžské jazyky 9.3.5
nilosaharské jazyky 9.3.5
nilotské jazyky 30
nominativ 6.11.3
nominativní typ 7.3.5, 7.5.4, 9.4.4
nostratické jazyky 9.3.1
numerus → číslo
objekt 7.3.1, 7.3.3–4
– nepřímý 7.3.7
okluzívy 3.1.4, 3.2, 3.6.10–11
oneida (jazyk) 47
onomatopoická slova 1.3.4, 11.1
optativ 6.8.1
ortografie → pravopis
oskoumberské jazyky 01.5
osoba 6.10n.
– afixy 6.10.7–9
otomang (jazyky) 53
pád 6.11n.
– gramatický 6.11.3, 6.11.5
– lokální 6.11.2, 6.11.5
– počet 6.11.6
– předložkový 7.5.12
– zánik kategorie 6.13.2
palatalizace 3.12.3
palatalizované souhlásky 3.1.8, 3.6.9,
3.6.17
136
palatály 3.1.5
paleoafrické jazyky 9.3.5
paleoasiatské (paleosibiřské) jazyky 9.3.2
pano-takana (jazyky) 63
papuánské jazyky 9.3.4
paradigmatika 1.1.1, 1.4.3, 2.6–7, 3.3.3
parataxe 7.4, 7.4.3, 7.6.1
participium 6.12.2, 7.6.4
pasívum 6.4.1, 6.4.4, 7.6
pauza 2.2, 3.11.8
perfektum – vid 6.6
– čas 6.7.2
permské jazyky 14.3
perština – nová 01.1.2, 7.5.10
– stará 01.1.2
– písmo 10.6
pidžin 8.3.12
piktogram 10.5
písmo 10n.
– klínové 10.5–6
– mykénské lineární 10.6
– egyptské 10.7
– západosemitské 10.7
– runové 10.8
plán – výrazový a významový 2, 3, 4.3.1
– zvukový 2.7
– lexikálněgramatický 2.7, 4.2.1
podmět → subjekt
polynéské jazyky 27.3, 3.8.3
polypersonalismus 6.10.9
polysémie 5.2, 5.4.3
polysyntetický typ 9.4.4
posesívní afixy 6.10.10, 7.5.10
postpozice 6.11.1
prajazyk 8.2.3
prákrty 01.1.1
pravopis 10.3
predikát 7.3, 7.3.2, 7.3.4, 7.3.6
– jmenný 7.5.3
predikativum 6.12.5
prefix 4.5.1, 9.4.3
prepozice → předložka
privativní protiklad 3.5.2
promluva 1.1, 1.1.1
– roviny 7.9
– lingvistika 7.10
proteze 3.12.7
protochatština 08
prozodém 3.4.2
předěl 3.4.2, 3.11n.
předložka 6.1.1, 6.11, 6.11.1, 6.12.3, 7.5.12
předmět → objekt
předpony slovesné 4.4.2
přehláska 3.12.3, 3.12.5
přimykání 7.5.1, 7.5.12
příslovce 6.1.2, 6.10, 6.11, 6.11.1, 6.12.3
příslovečné určení 7.3.7
přísudek → predikát
přívlastek → atribut
přízvuk 2.2, 3.4.2, 3.l0n.
– důrazový 3.10.6, 3.1 1.3
– působení na vokály 3.12.8
– pevný 3.10.8
– slabičný 3.8.2, 3.10.5, 3.10.10–11
– slovní 3.10.3, 3.10.8–11, 3.11.3
– větný 3.10.2, 7.8
– volný 3.10.9
ráz 3.6.8, 3.11.1
redukce 3.12.8
reflexívum 6.4.1–2, 6.4.4
rekce 7.5.1, 7.5.9
responze hláskové 11.3–7
rod 6.3n., 9.4.3
románské jazyky 01.5.1, 8.2.2–3, 8.2.11,
8.3.4
rotacismus 3.12.4
ruština 01.9, 3.6.17, 3.7.2, 3.10.3, 6.4.4,
8.3.8
řeč 1.1, 1.1.2, 3.1.1
– dětská 8.1.5
– monogeneze / polygeneze 8.2
– posunková 8.1.1
– původ 8–8.1.5
– vnitřní 1.3.7, 7.1–7.1.3
řečtina 01.3, 3.6.19, 6.4.3, 6.7.2, 8.3.2
– písmo 10.8
řízenost → rekce
samojedské jazyky 14.1
sandhi 3.11.7–9
sanskrt 01.1.7, 3.6.20, 3.7.1, 3.11.9, 6.4.3,
6.7.1, 6.11.6, 7.6.6
sdělení 1.1, 1.1.1, 1.4.3
segmentace 2.1
sémantické pole 5.1
sémém 4.3, 4.3.1, 4.4.2, 5.2–5.3.3, 6
semitohamitské jazyky 29, 4.4.1, 4.5, 6.6.1
semitské jazyky 29.1
seneka (jazyk) 47
shoda → kongruence
shody (typologické – materiálové, náhodné
– elementární – společensky podmíněné)
11, 11.1
slabika 2.3, 2. 6–7, 3.8n., 3.11.5
slovanské jazyky 01.9, 3.6.12, 6.6.1, 6.7.4,
8.3.5
slovenština 01.9, 3.7.2, 8.3.6
sloveso 6.12.2, 6.12.4–5
– a jméno 6.12.5
– modální 7.7.1–2
– přechodné a nepřechodné 6.4
– složené (opisné) formy 6.2.1, 6.4.4,
6.7.3–5
slovo 2.5
– fonetické (mezosegment) 3.11–3.11.7,
4.5. 9.4.2
137
– gramatické (pomocné) 4.5, 6.1.1, 7.5.3,
7.5.8
– druhy 6.12.1n.
– prapříbuzné a přejaté 11.2
slovosled 7.5.2, 7.5.7, 7.6.2, 7.8
složenina 4.4.1, 5.4.1, 9.4.3
sociolingvistika 1.6.3
sonagram 3.2
sonanty 3.1.2, 3.2, 3.6.15, 3.8.8
sonorizace 3.12.4
sonory 3.1.2, 3.2
souvětí 7.6.1–2
spiranty 3.1.4
spojky 6.12.3, 7.6.2
spona 7.5.3, 6.12.5
spřežka 10.2
srbocharvátština 01.9.1, 3.10.11
struktura 1.4.2–3
– povrchová a hloubková 7.1–7.1.3, 7.6
středosúdánské jazyky 31
subjekt 7.3
submorfém 4.4.1, 4.4.3
subordinace → hypotaxe
substantivum 6.12.2, 6.12.5
substituce 1.5.1, 3.3.1, 4.1, 7.2
substrát 8.2.9
súdánské jazyky 9.3.5
sufix 4.5.1, 9.4.3
sumerština 10
superstrát 8.2.10–11
supletivismus 4.6.5
suprasegmentální jednotky 2.1–2, 3.4.2,
3.8.2
svahilština 39.7, 6.3.3, 6.4.5, 6.7.6, 6.10.8
sylabář 10.4
sylabogram 10.2, 10.6–7
synchronie 1.6.1–2
synkopa 3.12.8
synkretismus 6.13.2
synonymie 5.2
synsémantická slova 6.12.1
syntagma 1.4.3, 7.4.2
syntagmatika 1.1.1, 1.4.3, 2.6–7
syntaktický vztah – atributivní 7.4.1,
7.5.12
– formální prostředky vyjádření 7.5n.
– predikativní 7.4.1, 7.5.2, 7.5.5
– relativní 7.4.1, 7.5.12
syntetický typ 7.5.4, 9.4.4
systém 1.4, 1.4.1, 1.4.3, 1.5, 2.7
– hláskový indoevropský 11.8
švédština 01.7.3, 3.10.10
tabu 5.4.2
tagmém 2.7
takt 2.2, 2.7, 3.8, 3.9.1
tamilština 13.3, 3.6.10, 3.6.15
– písmo 10.7
tasmánské jazyky 9.3.4
tenues (souhlásky) 3.1.6
teorie – bilateralistická 1.3.1
– binaristická 3.5.3, 3.7.9
– interjekční 8.1.1
– onomatopoická 8.1.1
– synergastická 8.1.1
– unilateralistická 1.3.10
text 1.1.1, 1.4.3, 2.7
– lingvistika 7.10
thajské jazyky 24
thajština 24, 3.9.7
– písmo 10.7
thesei 8.1
thráčtina 01.4
tibetobarmské jazyky 25
tibetočínské jazyky 9.3.3
timbre samohlásek 3.1.3, 3.7.1
tocharština 07.11
tón 3.1.2, 3.1.6, 3.9, 3.9.6–7
tónové jazyky 3.9.7
totonak (jazyky) 51
transfix 4.5.1
transformace 7.6n.
transliterace 10.4
třída → rod
tunguzské jazyky 15.3
tupi-guarani (jazyky) 67
turečtina (osmanština) 15.1.2, 3.7.3,
3.11.4, 6.4.5, 6.5.2, 6.7.6, 6.10.1,7.5.10
turkotatarské jazyky 15.1
typologie 9.4n.
– souhláskových podsystémů 3.6n.
– samohláskových podsystémů 3.7n.
– slabičných vzorců 3.8n.
– suprasegmentálních jednotek 3.9n., 3.10n.
– kvantitativní 9.4.1
– morfonologická 9.4.2
– morfologická 9.4.3
– syntaktická 9.4.4
ubangi-adamawa (jazyky) 37
ugrické jazyky 14.2
univerzálie 1.1.3, 3.9.5, 11.1
uraloaltajské jazyky 9.3.2
uralské jazyky 14, 3.11.4
urartština 09
určenost 6.9n.
uvuláry 3.1.5, 3.6.6
velarizované souhlásky 3.1.8
veláry 3.1.5, 3.6.6
venetština 01.5
věta 2.4–7, 7n.
– hlavní a vedlejší 7.6.1–2
– jednočlenná a vícečlenná 7.3.2
– neslovesná 7.3.2
– bezprostřední složky (IC) 7.2
– základní konstrukce 7.3.6–7, 7.5.2
138
– nominativní a ergativní stavba 7.3.5, 7.6
– hloubková a povrchová struktura 7.1n., 7.6
větný člen 7.2
– akcesorní (závislý) 7.2, 7.4.1
– druhého řádu 7.3.7
– konstitutivní (řídící) 7.2
– rozšířený (mnohonásobný) 7.4.3
– základní 7.3.–7.3.2
vibranty 3.1.4
vid slovesný 6.6n., 6.7.2
vietnamština 24, 26.4, 3.9.7, 6.12.5
vokály 3.1.2–3, 3.1.9, 3.6.1, 3.7–3.7.7
– klouzavé (glajdy) 3.1.9
vokalický typ 9.4.1
vokální harmonie 3.11.4
vokativ 6.11.4
voltské jazyky 35
volžské jazyky 14.4
vrchol slabiky 3.8.2, 3.8.5–8, 3.10.5
východosaharské jazyky 32
vychodosúdánské jazyky 30
výpověď 7.1.3, 7.6
výška samohlásek 3.1.3, 3.7n.
vzorec – slabičný (fonotaktický) 2.6–7,
3.8–3.8.8, 7.3.6
– větný (syntaktický) 2.6–7, 7, 7.1.2
yuchi-siou (jazyky) 48
zájmena 6.12.2
– odkazovací 6.9, 6.10.1
– osobní 6.10.1–5
– přivlastňovací 6.10.6
– tázací 6.9
– ukazovací 6.10
západoatlantské jazyky 33
zápor 7.7.2
změny – gramatické 4.7 6.13–6.13.3
– hláskové zákonité a nahodilé 3.12
– hláskové paradigmatické 3.12.9–12
– hláskové syntagmatické 3.12.1–8
– hláskové pravděpodobné a nepravděpodobné 11.4
– morfonologické 4.7, 4.7.1–5
– sémantické 4.7, 5.4–5.4.3
znak 1.3.1–1.3.10, 1.5, 4.2–3, 10
znaménko – diakritické 10.1–2
– interpunkční 10.1
způsob slovesný 6.8n., 7.6.2, 7.7n.
zvukomalebný → onomatopoický
139